ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(třetího senátu)
12. dubna 2016
Věc F‑98/15
CP
v.
Evropský parlament
„Veřejná služba – Úředníci – Vedoucí oddělení – Zkušební doba – Nepotvrzení ve funkci vedoucího oddělení – Výkon zrušujícího rozsudku – Ztráta příležitosti“
Předmět: Žaloba podaná podle článku 270 SFEU použitelného na Smlouvu o ESAE podle jejího článku 106a, kterou se CP domáhá zejména zrušení článku 2 rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 18. července 2014 v rozsahu, v němž stanoví, že ke zvýšení jeho základního platu vztahujícímu se k jeho jmenování vedoucím oddělení, nazvanému „příplatek za vedení“, dojde po uplynutí devíti měsíců, a dále náhrady „majetkové a finanční újmy“, jež mu údajně vznikla.
Rozhodnutí: Evropský parlament uhradí CP částku ve výši 3 219,55 eura. Tato částka bude navýšena o úroky z prodlení vypočtené v sazbě stanovené Evropskou centrální bankou pro hlavní refinanční operace a použitelné během dotyčného období, navýšené o dva procentní body, a to od 1. července 2011 až do dne skutečného zaplacení. Žaloba se ve zbývající části zamítá. Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Žaloba na neplatnost – Zrušující rozsudek – Účinky – Povinnost přijmout opatření k výkonu rozsudku – Zvláštní obtíže – Spravedlivé vyrovnání za znevýhodnění vyplývající pro žalobce ze zrušeného aktu
(Článek 266 SFEU)
2. Žaloby úředníků – Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci – Náhrada majetkové újmy spojené se ztrátou příležitosti – Hodnocení – Kritéria
(Služební řád, čl. 91 odst. 1)
1. V případě, že soud zruší akt orgánu nebo agentury, musí tento orgán nebo agentura podle článku 266 SFEU přijmout vhodná opatření vyplývající z rozsudku. Za účelem vyhovění zrušujícímu rozsudku a splnění z něj vyplývajících povinností v plném rozsahu je orgán, od něhož zrušený akt pochází, povinen respektovat nejen výrok rozsudku, ale rovněž důvody, které k němu vedly a které tvoří jeho nezbytnou oporu v tom smyslu, že jsou nezbytné k určení přesného smyslu toho, o čem bylo ve výroku rozhodnuto. Toto odůvodnění totiž označuje ustanovení, které je považováno za protiprávní, a jsou z něj zřejmé důvody protiprávnosti konstatované ve výroku, které musí dotčený orgán vzít v úvahu při nahrazování zrušeného aktu. Co se týče účinků zrušení aktu vyhlášeného soudem, toto nabývá účinnosti ex tunc, a tím se zpětnou účinností odstraňuje zrušený právní akt z právního řádu. Podle článku 266 SFEU je povinností žalovaného orgánu přijmout opatření nezbytná k odstranění zjištěných protiprávních účinků, což v případě aktu, který již byl proveden, zahrnuje uvedení žalobce do právní situace, ve které se nacházel před přijetím tohoto aktu.
Orgán, jehož akt byl zrušen, se přitom nemůže dovolávat praktických obtíží, aby se zbavil své povinnost odstranit způsobené protiprávní účinky. Je-li splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku zvláště obtížné, může dotčený orgán splnit povinnost vyplývající z článku 266 SFEU tím, že přijme rozhodnutí, které je s to spravedlivě nahradit nevýhodu plynoucí dotčené osobě ze zrušeného rozhodnutí.
(viz body 59 a 71)
Odkazy:
Soud prvního stupně: rozsudek ze dne 8. října 1992, Meskens v. Parlament, T‑84/91, EU:T:1992:103, bod 78
Soud pro veřejnou službu: rozsudky ze dne 15. dubna 2010, Angelidis v. Parlament, F‑104/08, EU:F:2010:23, body 35 a 36 a citovaná judikatura; ze dne 13. září 2011, AA v. Komise, F‑101/09, EU:F:2011:133, bod 81, a ze dne 21. března 2013, Brune v. Komise, F‑94/11, EU:F:2013:41, bod 59
2. Je-li ztráta příležitosti dostatečně doložena, představuje nahraditelnou majetkovou újmu. Ke stanovení výše náhrady újmy způsobené ztrátou příležitosti je třeba po určení povahy příležitosti, o níž byl úředník připraven, datum, od něhož mohl tuto příležitost mít, dále ohodnotit uvedenou příležitost a konečně upřesnit, jaké finanční následky pro něj ze ztráty této příležitosti vyplynuly. Je-li to navíc možné, má být příležitost, o niž byl úředník připraven, určena objektivně v podobě matematického koeficientu vycházejícího z podrobné analýzy. Pokud však uvedená příležitost tímto způsoben kvantifikována být nemůže, může být způsobená újma ohodnocena ex æquo et bono.
(viz body 68 a 79)
Odkaz:
Tribunál Evropské unie: rozsudek ze dne 10. listopadu 2010, OHIM v. Simões Dos Santos, T‑260/09 P, EU:T:2010:461, bod 104
Soud pro veřejnou službu: rozsudek ze dne 13. března 2013, AK v. Komise, F‑91/10, EU:F:2013:34, body 69, 91 a 92 a citovaná judikatura