STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 4. června 2019(1)
Spojené věci C‑609/17 a C‑610/17
Terveys- ja sosiaalialan neuvottelujärjestö (TSN) ry
proti
Hyvinvointialan liitto ry (C‑609/17),
za účasti
Fimlab Laboratoriot Oy
a
Auto- ja Kuljetusalan Työntekijäliitto AKT ry
proti
Satamaoperaattorit ry (C‑610/17),
za účasti
Kemi Shipping Oy
[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané työtuomioistuin (pracovní soud, Finsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Úprava pracovní doby – Směrnice 2003/88/ES – Článek 7 odst. 1 – Nárok na dovolenou za kalendářní rok v délce nejméně čtyř týdnů – Článek 15 – Ustanovení příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků – Pracovník, který je v pracovní neschopnosti v průběhu dovolené za kalendářní rok – Odmítnutí převést dovolenou za kalendářní rok, pokud nepřevedení nevede ke snížení doby dovolené za kalendářní roky pod čtyři týdny – Listina základních práv Evropské unie – Článek 31 odst. 2 – Použitelnost – Situace upravená unijním právem – Možnost dovolávat se ustanovení v rámci sporu mezi jednotlivci“
I. Úvod
1. Předložené žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby(2) a čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie(3).
2. Tyto žádosti byly předloženy v rámci dvou sporů, a to ve věci TSN (C‑609/17) mezi Terveys- ja sosiaalialan neuvottelujärjestö (TSN) ry (odborová organizace ve zdravotnictví a sociální oblasti, Finsko)(4) a Terveyspalvelualan liitto ry [nyní Hyvinvointialan liitto ry (unie zdravotnických služeb, Finsko)] a Fimlab Laboratoriot Oy, a ve věci AKT (C‑610/17) mezi Auto- ja Kuljetusalan Työntekijäliitto AKT (odborová organizace pracovníků v automobilovém odvětví a v dopravě, Finsko)(5) a Satamaoperaattorit ry (unie provozovatelů přístavů, Finsko) a Kemi Shipping Oy, které se týkají toho, že dvěma pracovníkům, kteří onemocněli v průběhu placené dovolené za kalendářní rok, bylo odmítnuto převedení dovolené za všechny nebo část dnů, během kterých byli v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci. Zvláštním rysem těchto žádostí je skutečnost, že časová souvislost mezi dny placené dovolené za kalendářní rok a dny pracovní neschopnosti z důvodu nemoci se týká období, které přesahuje minimální délku čtyř týdnů placené dovolené za kalendářní rok podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88.
3. Problematika, která se týká možnosti dovolávat se přímo čl. 31 odst. 2 Listiny ve sporu mezi jednotlivci, byla významně rozvinuta v rozsudcích ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Wilmeroth(6), a ze dne 6. listopadu 2018, Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften(7). Podle „logiky vyrovnání“(8), která má kompenzovat absenci horizontálního přímého účinku směrnic, Soudní dvůr tím, že uznal možnost dovolávat se čl. 31 odst. 2 Listiny ve sporu mezi soukromými osobami, posílil účinnost základního práva na placenou dovolenou za kalendářní rok. Jak rozhodl Soudní dvůr v těchto rozsudcích, tuto horizontální vymahatelnost lze však uplatnit pouze v situacích, které se řídí unijním právem. Je však třeba se dohodnout na významu tohoto pojmu.
4. Problém, s nímž se Soudní dvůr v projednávaných věcech potýká, spočívá v nutnosti vyjasnit oblast působnosti čl. 31 odst. 2 Listiny v situacích, kdy se členské státy anebo sociální partneři rozhodnou poskytnout pracovníkům placenou dovolenou za kalendářní rok nad minimální dobu čtyř týdnů stanovenou v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a na tuto dodatečnou dovolenou uplatní režim, který se liší od režimu platného pro minimální období čtyř týdnů.
5. Je třeba mít za to, že tato posílená vnitrostátní ochranná opatření nespadají do oblasti působnosti směrnice 2003/88, a tím i do oblasti působnosti Listiny, což má za následek, že se na takové situace nevztahuje ani čl. 31 odst. 2 Listiny, ani žádné jiné ustanovení Listiny? Nebo je třeba mít za to, že taková opatření, která byla přijata v souladu s doložkou posílené vnitrostátní ochrany podle článku 15 směrnice 2003/88, spadají do působnosti tohoto ustanovení, a tudíž i Listiny, což má za následek, že se na tuto situaci musí vztahovat jak čl. 31 odst. 2 Listiny, tak ostatní ustanovení Listiny?
6. Projednávané případy se tedy v tom, že souvisejí s oblastí působnosti Listiny, týkají otázky ústavní rovnováhy mezi Unií a členskými státy(9). Tyto případy tak umožní Soudnímu dvoru rozhodnout zejména o tom, zda je splněno kritérium uplatňování unijního práva členskými státy, jak je stanoveno v čl. 51 odst. 1 Listiny, pokud členské státy přijmou – nebo umožní, aby sociální partneři přijali – posílená vnitrostátní ochranná opatření.
7. V tomto stanovisku se vyslovím ve prospěch použitelnosti Listiny na situace, v nichž jde o taková opatření. Na základě toho provedu posouzení normativního obsahu čl. 31 odst. 2 Listiny a k vyjasnění vztahu Listiny se sekundárním unijním právem, v projednávaném případě s čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88.
8. Konkrétně mě to povede k tomu zaprvé, že Soudnímu dvoru navrhnu, aby rozhodl, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátním právním předpisům nebo kolektivním smlouvám, které stanoví, že dny placené dovolené za kalendářní rok, které přesahují minimální dobu čtyř týdnů stanovenou tímto ustanovením, nemohou být převedeny v případě, kdy se překrývají s dobou pracovní neschopnosti.
9. Zadruhé uvedu důvody, proč se domnívám, že čl. 31 odst. 2 Listiny toto řešení nezmění. Ačkoli je podle mého názoru třeba mít za to, že toto ustanovení se vztahuje na takové situace, jako jsou situace v hlavních řízeních, toto ustanovení podle mě nedává pracovníkům právo na placenou dovolenou za kalendářní rok, která přesahuje minimální období stanovené unijním normotvůrcem. Zároveň zdůrazňuji, že Soudní dvůr tím, že přijme určité odůvodnění vycházející z použitelnosti Listiny v případech provádění doložky posílené vnitrostátní ochrany, vyjasní, že takové případy plně podléhají všem ustanovením Listiny.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
10. Článek 1 směrnice 2003/88, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, zní takto:
„1. Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.
2. Tato směrnice se vztahuje na:
a) minimální doby […] dovolen[é] za kalendářní rok […]
[…]“
11. Článek 7 uvedené směrnice stanoví:
„1 Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.
2. Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“
12. Článek 15 uvedené směrnice, nazvaný „Příznivější ustanovení“, zní takto:
„Tato směrnice se nedotýká práva členských států uplatňovat nebo zavádět právní a správní předpisy, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků, nebo napomáhat nebo umožňovat uplatňování kolektivních smluv nebo dohod uzavřených mezi sociálními partnery, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků.“
13. Článek 17 téže směrnice stanoví, že se členské státy mohou odchýlit od některých jejích ustanovení. V případě článku 7 této směrnice však není přípustná žádná odchylka.
B. Finské právo
1. Zákon o dovolené za kalendářní rok
14. Vuosilomalaki (162/2005) [zákon o dovolené za kalendářní rok (162/2005)](10) ze dne 18. března 2005 provádí zejména článek 7 směrnice o 2003/88. Na základě čl. 5 odst. 1 tohoto zákona má zaměstnanec nárok na dva a půl dne dovolené za každé odpracované měsíční referenční období. Nicméně pokud pracovní poměr na konci ročního referenčního období trval méně než jeden rok bez přerušení, má pracovník nárok na dva dny dovolené za každé celé měsíční referenční období.
15. Roční referenční období může zahrnovat nejvýše 12 měsíčních referenčních období. Pokud má pracovník během ročního referenčního období dvanáct celých měsíčních referenčních období, má podle zákona o dovolené za kalendářní rok nárok na 24 nebo 30 dnů dovolené v závislosti na délce trvání pracovního poměru.
16. Podle čl. 4 odst. 1 bodu 3 zákona o dovolené za kalendářní rok pracovními dny jsou dny v týdnu s výjimkou nedělí, náboženských svátků, dnu nezávislosti, Štědrého dne, předvečera svátku sv. Jana, velikonoční soboty a 1. května. Šest dnů dovolené za kalendářní rok tedy spadá do týdne, ve kterém není uveden žádný ze zmíněných dnů.
17. Podle čl. 20 odst. 2 zákona o dovolené za kalendářní rok musí být 24 pracovních dnů dovolené za kalendářní rok (letní dovolená) vybráno v průběhu období dovolených. Zbytek dovolené (zimní dovolená) musí být poskytnut nejpozději před začátkem následujícího období dovolených. Článek 4 odst. 1 bod 2 uvedeného zákona stanoví, že období dovolených představuje období mezi 2. květnem a 30. zářím včetně.
18. Ve znění platném od 1. října 2013 do 31. března 2016 čl. 25 odst. 1 zákona o dovolené za kalendářní rok, ve znění laki vuosilomalain muuttamisesta (276/2013) [zákon, kterým se mění zákon o dovolené za kalendářní rok (276/2013)] ze dne 12. dubna 2013, stanoví:
„Pokud je pracovník na začátku své dovolené za kalendářní rok nebo části této dovolené v pracovní neschopnosti z důvodu porodu, nemoci nebo úrazu, dovolená se na žádost pracovníka převede na pozdější dobu. Pracovník má na základě své žádosti rovněž nárok na převod dovolené nebo její části, je-li známo, že se během své dovolené musí podrobit léčbě z důvodu nemoci nebo jinému srovnatelnému ošetření, během něhož je v pracovní neschopnosti.“
19. Ve znění pozměněném laki vuosilomalain muuttamisesta (182/2016) [zákon, kterým se mění zákon o dovolené za kalendářní rok (182/2016)] ze dne 18. března 2016, který vstoupil v platnost dne 1. dubna 2016, stanoví čl. 25 odst. 2 zákona o dovolené za kalendářní rok následující:
„Pokud pracovní neschopnost spojená s porodem, nemocí nebo úrazem začne během dovolené za kalendářní rok nebo její části, má pracovník na svou žádost nárok na převedení dnů pracovní neschopnosti, které se kryjí s dovolenou za kalendářní rok, pokud překročí šest dnů dovolené. Výše zmíněné karenční dny nemohou zkrátit nárok zaměstnance na dovolenou za kalendářní rok v délce čtyř týdnů.“
2. Použitelné kolektivní smlouvy
20. Ve Finsku kolektivní smlouvy často poskytují delší dovolenou, než jakou stanoví zákon o dovolené za kalendářní rok. Je tomu tak zejména v případě kolektivní smlouvy uzavřené mezi Unií zdravotnických služeb a TSN na období od 1. března 2014 do 31. ledna 2017 pro odvětví zdravotnictví (dále jen „kolektivní smlouva pro odvětví zdravotnictví“) a kolektivní smlouvy uzavřené mezi Unií provozovatelů přístavů a AKT na období od 1. února 2014 do 31. ledna 2017 pro odvětví námořní nákladní dopravy (dále jen „kolektivní smlouva pro odvětví námořní nákladní dopravy“).
21. Podle čl. 16 odst. 1 kolektivní smlouvy pro odvětví zdravotnictví se „dovolená za kalendářní rok určí podle zákona o dovolené za kalendářní rok a podle následujících ustanovení“. Podle čl. 16 odst. 7 této kolektivní smlouvy se „délka dovolené za kalendářní rok určí podle platného zákona o dovolené za kalendářní rok […]“.
22. Podle čl. 10 odst. 1 a 2 kolektivní smlouvy pro odvětví námořní nákladní dopravy platí, že „délka dovolené za kalendářní rok pracovníka se stanoví podle platného zákona o dovolené za kalendářní rok“ a „dovolená za kalendářní rok se poskytuje podle zákona o dovolené za kalendářní rok, není-li dohodnuto jinak“.
23. Příslušná ustanovení zákona o dovolené za kalendářní rok platná v době rozhodné pro projednávané případy byla použita na převedení dovolené za kalendářní rok z důvodu pracovní neschopnosti na základě ustanovení kolektivních smluv uvedených v předchozích dvou odstavcích.
III. Spory v původních řízeních a předběžné otázky
A. Věc TSN (C‑609/17)
24. Marika Luoma je od 14. listopadu 2011 zaměstnána u společnosti Fimlab Laboratoriot jako laboratorní asistentka, a to na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou.
25. Na základě kolektivní smlouvy pro odvětví zdravotnictví má M. Luoma s ohledem na svůj věk nárok na 42 pracovních dnů dovolené za kalendářní rok, tedy sedm týdnů, a to podle ročního referenčního období, které skončilo dne 31. března 2015.
26. Marice Luoma byla schválena dovolená za kalendářní rok v délce šesti dnů od od pondělí 7. září do neděle 13. září 2015, načež M. Luoma dne 10. srpna 2015 informovala zaměstnavatele o tom, že dne 2. září 2015 musí podstoupit operaci, a požádala, aby její dovolená byla odložena na pozdější dobu. V návaznosti na operaci byla M. Luoma v pracovní neschopnosti až do 23. září 2015. Ze svého nároku na výše uvedenou dovolenou za kalendářní rok v délce 42 si již vybrala 22 dnů, tj. tři týdny a čtyři pracovní dny. Společnost Fimlab Laboratoriot převedla první dva dny dovolené, na které měla stále nárok podle zákona o dovolené za kalendářní rok, nikoli však čtyři zbývající dny volna, které plynou z kolektivní smlouvy pro odvětví zdravotnictví a opírají se o článek 16 odst. 1 a 7 této kolektivní smlouvy a čl. 25 odst. 1 zákona o dovolené za kalendářní rok platného v rozhodné době.
27. TSN jakožto organizace zastupující pracovníky, kteří podepsali kolektivní smlouvu v odvětví zdravotnictví, podala žalobu k työtuomioistuin (pracovní soud, Finsko), v níž požadovala, aby bylo rozhodnuto, že M. Luoma má s ohledem na svou pracovní neschopnost nárok na převedení dnů dovolené, které vyplývají z kolektivní smlouvy, za období od 9. září do 13. září 2015 na pozdější datum. Podle TSN je totiž to, že zaměstnavatel dotčené osobě odmítl převést dovolenou, v rozporu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a s čl. 31 odst. 2 Listiny.
28. Na svou obranu Unie zdravotnických služeb jakožto organizace zastupující zaměstnavatele a společnost Fimlab Laboratoriot uvedly, že takové odmítnutí není v rozporu s ustanoveními unijního práva, neboť tato ustanovení se nepoužijí na tu část nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou zaručuje vnitrostátní právo nebo kolektivní smlouvy a která překračuje minimální dobu čtyř týdnů placené dovolené za kalendářní rok, jak je stanoveno v článku 7 směrnice 2003/88.
29. Předkládající soud, který v tomto ohledu odkazuje jednak na rozsudky ze dne 3. května 2012, Neidel(11), a ze dne 20. července 2016, Maschek(12), a jednak na rozsudky ze dne 19. září 2013, Přezkum Komise v. Strack(13), a ze dne 30. června 2016, Sobczyszyn(14), má za to, že judikatura Soudního dvora neumožňuje určit, zda uplatňování čl. 25 odst. 1 zákona o dovolené za kalendářní rok, v projednávaném případě prostřednictvím kolektivní smlouvy pro odvětví zdravotnictví, pokud omezuje právo převést dovolenou za kalendářní rok pouze na dovolenou, na kterou má zaměstnanec nárok podle zákona o dovolené za kalendářní rok, a pokud vylučuje dovolenou, nárok na niž vzniká na základě kolektivní smlouvy, je-li její doba trvání delší než dovolená ze zákona, splňuje nebo nesplňuje požadavky čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny.
30. Pokud jde o posledně uvedené ustanovení, předkládající soud se rovněž táže, zda je možné, aby mělo přímý účinek ve sporu mezi soukromými osobami.
31. Za těchto okolností se työtuomioistuin (pracovní soud) rozhodl řízení přerušit a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Brání čl. 7 odst. 1 směrnice [2003/88] vnitrostátnímu ustanovení kolektivní smlouvy nebo jeho výkladu, podle něhož pracovník, jehož pracovní neschopnost začne během jeho dovolené za kalendářní rok nebo její části, nemá bez ohledu na svou žádost právo na převod dovolené, na kterou má právo na základě kolektivní smlouvy a která spadá do uvedené doby neschopnosti, pokud nepřevedení dovolené získané na základě kolektivní smlouvy nesnižuje nárok pracovníka na čtyřtýdenní dovolenou za kalendářní rok?
2) Má čl. 31 odst. 2 [Listiny] přímý účinek v pracovním poměru mezi soukromými osobami, tj. přímý horizontální účinek?
3) Chrání čl. 31 odst. 2 Listiny nabytou dovolenou, pokud doba trvání dovolené překračuje minimální dovolenou za kalendářní rok v trvání čtyř týdnů, stanovenou v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, a brání toto ustanovení Listiny takovému vnitrostátnímu ustanovení kolektivní smlouvy nebo jeho výkladu, podle něhož pracovník, jehož pracovní neschopnost začne během jeho dovolené za kalendářní rok nebo její části, nemá bez ohledu na svou žádost právo na převod dovolené, na kterou má právo na základě kolektivní smlouvy a která spadá do uvedené doby neschopnosti, pokud nepřevedení dovolené získané na základě kolektivní smlouvy nesnižuje nárok pracovníka na čtyřtýdenní dovolenou za kalendářní rok?“
B. Věc AKT (C‑610/17)
32. Tapio Keränen je zaměstnancem společností Kemi Shipping.
33. V souladu s kolektivní smlouvou pro odvětví námořní nákladní dopravy má T. Keränen nárok na 30 pracovních dnů placené dovolené za kalendářní rok, tedy 5 týdnů, a to podle ročního referenčního období, které končí dne 31. března 2016.
34. Dne 22. srpna 2016 nastoupil T. Keränen na dovolenou za kalendářní rok, načež dne 29. srpna 2016 onemocněl. Pracovní lékař, kterého navštívil, mu tedy přiznal pracovní neschopnost od tohoto data až do 4. září 2016. Žádost T. Keränena, aby mu dovolená za kalendářní rok byla následně převedena v případě šesti pracovních dnů, byla společností Kemi Shipping odmítnuta podle čl. 10 odst. 1 a 2 kolektivní smlouvy pro odvětví námořní nákladní dopravy a článku 25 zákona o dovolené za kalendářní rok ve znění zákona, kterým se mění zákon o dovolené za kalendářní rok (182/2016), a uvedený zaměstnavatel podřadil těchto šest dnů nemoci pod placenou dovolenou za kalendářní rok, na kterou má T. Keränen nárok.
35. AKT, organizace zastupující zaměstnance a signatář kolektivní smlouvy v odvětví námořní nákladní dopravy, podala žalobu k työtuomioistuin (pracovní soud), v níž žádala o rozhodnutí, že použití čl. 10 odst. 1 a 2 této kolektivní smlouvy nemůže vést k použití čl. 25 odst. 2 zákona o dovolené za kalendářní rok, neboť toto posledně uvedené ustanovení je v rozporu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny.
36. Na svou obranu unie provozovatelů přístavů, což je organizace zastupující zaměstnavatele, a společnost Kemi Shipping uvedly, že čl. 25 odst. 2 zákona o dovolené za kalendářní rok je v rozporu s ustanoveními unijního práva, a to z důvodů podobných těm, které jsou uvedeny v bodě 28 tohoto stanoviska.
37. Ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v usnesení o položení předběžné otázky ve věci TSN (C‑609/17), je předkládající soud toho názoru, že z judikatury Soudního dvora uvedené v bodě 29 tohoto stanoviska nelze vyvodit, zda použití čl. 25 odst. 2 zákona o dovolené za kalendářní rok provedené tak, jak je tomu v projednávaném případě, kolektivními smlouvami pro odvětví námořní nákladní dopravy, podle něhož pracovník, jehož pracovní neschopnost z důvodu nemoci začne během jeho dovolené za kalendářní rok nebo její části, nemá bez ohledu na svou žádost nárok na převod prvních šesti dní pracovní neschopnosti spadajících do dovolené za kalendářní rok, pokud tyto karenční dny nesnižují nárok pracovníka na dovolenou za kalendářní rok v trvání čtyř týdnů, je v souladu s požadavky čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny.
38. Za těchto okolností se työtuomioistuin (pracovní soud) rozhodl řízení přerušit a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Brání čl. 7 odst. 1 směrnice [2003/88] vnitrostátnímu ustanovení kolektivní smlouvy nebo jeho výkladu, podle něhož pracovník, jehož pracovní neschopnost z důvodu nemoci začne během jeho dovolené za kalendářní rok nebo její části, nemá bez ohledu na svou žádost nárok na převod prvních šesti dní pracovní neschopnosti, spadajících do dovolené za kalendářní rok, pokud tyto karenční dny nesnižují nárok pracovníka na dovolenou za kalendářní rok v trvání čtyř týdnů?
2) Má čl. 31 odst. 2 [Listiny] přímý účinek v pracovním poměru mezi soukromými osobami, tj. přímý horizontální účinek?
3) Chrání čl. 31 odst. 2 Listiny nabytou dovolenou, pokud doba trvání dovolené překračuje minimální dovolenou za kalendářní rok v trvání čtyř týdnů, stanovenou v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, a brání toto ustanovení Listiny vnitrostátnímu ustanovení v kolektivní smlouvě nebo jeho výkladu, podle něhož pracovník, jehož pracovní neschopnost z důvodu nemoci začne během jeho dovolené za kalendářní rok nebo její části, nemá bez ohledu na svou žádost nárok na převod prvních šesti dní pracovní neschopnosti, spadajících do dovolené za kalendářní rok, pokud tyto karenční dny nesnižují nárok pracovníka na dovolenou za kalendářní rok v trvání čtyř týdnů?“
IV. Moje analýza
A. K první a třetí předběžné otázce
39. V rámci první a třetí otázky v obou projednávaných spojených věcech, které je podle mě třeba posoudit společně, předkládající soud v podstatě žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda je třeba čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny vykládat tak, že brání vnitrostátním předpisům nebo kolektivním smlouvám, jako jsou ty, které jsou předmětem sporů v hlavních řízeních, z nichž vyplývá, že dny placené dovolené za kalendářní rok, které přesahují období čtyř týdnů, nemohou být převedeny v případech, kdy se překrývají s dobou pracovní neschopnosti.
1. K výkladu čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88
40. Nejprve je třeba jednak připomenout, jak vyplývá ze samotného znění čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, od kterého tato směrnice nepřipouští odchylku, že všichni pracovníci mají nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů, přičemž tento nárok musí být podle ustálené judikatury Soudního dvora považován za zásadu sociálního práva Unie, jež má zvláštní význam(15). Tento nárok, který je přiznán každému pracovníkovi, je výslovně zakotven v čl. 31 odst. 2 Listiny, které čl. 6 odst. 1 SEU přiznává stejnou právní sílu jako Smlouvám(16).
41. Podle Soudního dvora je účelem nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, který každému zaměstnanci přiznává článek 7 směrnice 2003/88, „umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul od vykonávání úkolů, které mu ukládá jeho pracovní smlouva, a aby měl čas na uvolnění a mimopracovní zájmy“(17).
42. Tento účel, „který odlišuje nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok od jiných druhů dovolené sledujících jiné účely, je založen na předpokladu, že pracovník skutečně pracoval v průběhu referenční doby. Účel spočívající v umožnění pracovníkovi odpočinout si předpokládá, že tento pracovník vykonával činnost odůvodňující nárok na čas k odpočinku, uvolnění a mimopracovním zájmům, aby byla zajištěna ochrana jeho bezpečnosti a zdraví upravená ve směrnici 2003/88. Nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok musí být tudíž vypočteny v závislosti na skutečně odpracovaném období na základě pracovní smlouvy“(18).
43. Z toho vyplývá, že pracovník získá nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 „jen za dobu, po kterou skutečně pracoval“(19).
44. V rámci uvedených případů Soudní dvůr vypracoval judikaturu, jejímž společným rysem je snaha zajistit, aby pracovníci měli skutečný prospěch z období odpočinku, jak jim přiznává čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88. Pracovníci musí mít například během těchto období takové ekonomické podmínky, jaké jsou srovnatelné s těmi, které mají při výkonu své práce(20).
45. Kromě toho Soudní dvůr rozhodl, že „v určitých zvláštních situacích, v nichž pracovník není schopen plnit své úkoly, zejména z důvodu nepřítomnosti pro řádně odůvodněnou nemoc, nemůže členský stát vázat nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok na podmínku, že tento pracovník skutečně pracoval […]. S ohledem na nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok jsou tedy pracovníci, kteří jsou nepřítomni v práci na základě pracovního volna z důvodu nemoci v průběhu referenčního období postaveni na roveň pracovníkům, kteří během tohoto období skutečně pracovali“(21).
46. Tato judikatura, jejíž kořeny lze nalézt v rozsudku ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další(22), znamená, že dotyční pracovníci mají právo čerpat svou placenou dovolenou za kalendářní rok později, pokud se překrývá s dobou pracovní neschopnosti.
47. Podle Soudního dvora, „pokud se překrývá dovolená za kalendářní rok a pracovní volno z důvodu nemoci, musí být čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, podle kterých nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zaniká uplynutím referenčního období nebo období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem, i pokud pracovník měl pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období nebo po jeho část, a ve skutečnosti tudíž neměl možnost uvedený nárok uplatnit“(23).
48. Soudní dvůr totiž konstatoval, že „účel nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, kterým je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul a měl čas na uvolnění a mimopracovní zájmy, se liší od účelu nároku na pracovní volno z důvodu nemoci, kterým je umožnit pracovníkovi, aby se zotavil z nemoci“(24).
49. Vzhledem k těmto rozdílným cílům obou typů dovolené Soudní dvůr dospěl k závěru, že „pracovník, který během předem stanovené doby dovolené za kalendářní rok čerpá pracovní volno z důvodu nemoci, má nárok vybrat si na svou žádost tuto dovolenou v jakémkoli jiném období, než je období, ve kterém čerpal pracovní volno z důvodu nemoci, aby mohl skutečně využít svou dovolenou za kalendářní rok“(25).
50. Překrývání pracovní neschopnosti a placené dovolené za kalendářní rok proto nemůže být překážkou prospěchu z placené dovolené za kalendářní rok, na kterou má pracovník nárok, v pozdější době. Pracovník, který je v pracovní neschopnosti v době dovolené za kalendářní rok, která byla předem stanovena, má po skončení pracovního volna z důvodu nemoci nárok na dovolenou za kalendářní rok v jiném období, než které bylo původně stanoveno. Soudní dvůr dále rozhodl, že „ve věci stanovení této nové doby dovolené za kalendářní rok, která odpovídá době, po kterou se kryje původně stanovená doba pro čerpání dovolené za kalendářní rok a doba pracovního volna z důvodu nemoci, […] se na ně vztahují pravidla a postupy vnitrostátního práva použitelné pro stanovení dovolených pro pracovníky, přičemž je třeba zohlednit jednotlivé rozdílné zájmy, zejména naléhavé zájmy týkající se zájmů podniku“(26).
51. Je však důležité upřesnit, že Soudní dvůr vytvořil tuto judikaturu v rámci výkladu čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, a proto se týká pouze nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou pracovníkům přiznává toto ustanovení. Totéž platí i pro ostatní pravidla stanovená Soudním dvorem, například pravidla, podle nichž musí zaměstnanci během dovolené za kalendářní rok, která jim byla poskytnuta podle uvedeného ustanovení, obdržet částku odpovídající jejich obvyklé odměně(27).
52. Účelem čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 je proto chránit tvrdé jádro minimální ochrany, které představuje nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v délce nejméně čtyř týdnů, avšak s výhradou, že pracovník skutečně odpracoval dobu k tomu, aby získal daný nárok na takovou dobu. Naopak, co se týče dodatečné doby placené dovolené za kalendářní rok, na kterou má pracovník nárok podle vnitrostátního práva, vnitrostátní právní předpisy nebo kolektivní smlouvy mohou stanovit podmínky pro nabytí a zánik takové dovolené, které se liší od ochranných pravidel vyplývajících z výkladu čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88(28).
53. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud by se odmítnutí převedení placené dovolené za kalendářní rok dotyčným pracovníkům v rámci projednávaných případů vztahovalo na dny placené dovolené za kalendářní rok zahrnuté v minimální době čtyř týdnů, jak zaručuje čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, měly by být vnitrostátní právní předpisy nebo kolektivní smlouvy považovány za neslučitelné s tímto ustanovením. Je totiž třeba zdůraznit, že v obou případech v hlavních řízeních nebylo možné převést placenou dovolenou za kalendářní rok, i když dotčení pracovníci nemohli skutečně čerpat dovolenou z důvodu pracovní neschopnosti, k níž došlo v době placené dovolené za kalendářní rok. Tato období trvala krátce, takže otázka převedení maximální doby dovolené za kalendářní rok, která případně může vyvstat v souvislosti s dlouhodobou nepřítomností pracovníka v důsledku nemoci(29) , nemůže být v daném případě zohledněna.
54. Na druhé straně vzhledem k tomu, že se překrývání doby pracovní neschopnosti a doby placené dovolené za kalendářní rok nedotkne minimálního období čtyř týdnů chráněného podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, ale doby placené dovolené za kalendářní rok, které přesahuje uvedené období, není nemožnost čerpat takovou dovolenou později, která vyplývá z vnitrostátního právního předpisu nebo kolektivní smlouvy, v rozporu s tímto ustanovením. Navýšení nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok nad rámec minimálních požadavků stanovených v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 totiž představuje opatření výhodné pro pracovníky, které jde nad rámec minimálních požadavků stanovených v tomto ustanovení, a tímto ustanovením se proto neřídí(30).
55. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že možnost, aby členské státy šly nad rámec tvrdého jádra minimální ochrany zaručené čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, již Soudní dvůr několikrát uznal.
56. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že směrnice 2003/88 „nebrání vnitrostátním předpisům, které stanoví nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání déle než čtyři týdny, přiznaný za podmínek získání a přiznávání stanovených uvedeným vnitrostátním právem“(31).
57. Na podporu této úvahy Soudní dvůr několikrát uvedl, že ze znění čl. 1 odst. 1 a odst. 2 písm. a), čl. 7 odst. 1, jakož i článku 15 směrnice 2003/88 výslovně vyplývá, že se tato směrnice omezuje na stanovení minimálních požadavků na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby a nedotýká se práva členských států uplatňovat vnitrostátní předpisy, které jsou pro ochranu pracovníků příznivější(32).
58. Z výše uvedených poznatků zaprvé vyvozuji, že je věcí členských států nebo sociálních partnerů, aby se rozhodli, zda poskytnou či neposkytnou pracovníkům dodatečnou placenou dovolenou k minimální čtyřtýdenní placené dovolené za kalendářní rok, která je stanovena v článku 7, odst. 1 směrnice 2003/88. Zadruhé, pokud jde o tuto dodatečnou dobu, je na nich, aby stanovili podmínky pro poskytování a zánik nároku na dovolenou, které se mohou lišit od ochranných pravidel, o nichž Soudní dvůr rozhodl ve vztahu k minimální době placené dovolené za kalendářní rok, která je zaručena čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88. Způsoby převodu placené dovolené za kalendářní rok se tedy mohou lišit podle toho, zda jde o minimální dovolenou za kalendářní rok chráněnou na základě čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, či nikoli.
59. Je však důležité vyjasnit, že pokud se členské státy anebo sociální partneři rozhodnou využít možnosti, kterou jim poskytuje článek 15 uvedené směrnice, uplatnit vnitrostátní právní předpisy, které jsou pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků příznivější, v souladu s tímto cílem nadále podléhají povinnosti dodržovat unijní právo. Nelze tedy mít za to, že pokud členské státy nebo sociální partneři jdou nad rámec minimální základní ochrany stanovené v čl. 7 odst. 1 směrnice, vstupují do právní oblasti, v níž mají absolutní svobodu. V tomto smyslu musí být prohlášení, že členské státy „mohou […] svobodně ve svých vnitrostátních právech upravit délku pracovní doby a dob odpočinku způsobem pro pracovníky příznivějším, než jak činí [směrnice 2003/88]“(33), vyjasněné a doplněné upřesněním, že se jedná o svobodu omezenou.
60. Jak totiž Soudní dvůr nedávno připomněl v rozsudku ze dne 13. prosince 2018, Hein(34), je jasné, že pokud členské státy anebo sociální partneři přijmou opatření, která jsou pro pracovníky příznivější, v daném případě tím, že jim dají dodatečné dny dovolené přesahující minimální dobu čtyř týdnů, nemohou současně narušit ochranná pravidla unijního práva, která jsou použitelná v rámci této minimální doby. V takovém případě se sociální partneři nemohou dovolávat skutečnosti, že zaměstnancům dali více dnů dovolené, aby jim kompenzovali to, že za minimální dobu, na kterou se vztahuje čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, nedostanou běžnou odměnu.
61. Podle Soudního dvora, i když „směrnice 2003/88 nebrání tomu, aby sociální partneři přijali prostřednictvím kolektivní smlouvy uzavřené podle vnitrostátní právní úpravy pravidla, která mají za cíl všeobecně přispět ke zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců, musí podmínky uplatňování těchto pravidel přesto respektovat meze vyplývající z této směrnice“(35). Tato příznivá opatření, „která jdou nad rámec minimálních požadavků stanovených v tomto ustanovení, a tímto ustanovením se proto neřídí […] nemohou sloužit tomu, aby pracovníkovi kompenzovala negativní účinek snížení odměny dlužné z titulu této dovolené, protože by zpochybnila nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok podle [čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88], jehož nedílnou součástí je právo pracovníka mít během doby svého odpočinku a oddychu ekonomické podmínky, které jsou srovnatelné s těmi, které má při výkonu své práce“(36).
62. V takové situaci je opatření, které je pro pracovníky a priori příznivější, neboť jim poskytuje více dní volna, ve skutečnosti souvisí s tvrdým jádrem minimální ochrany zaručené čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, v tomto případě proto, že se týká ochranného pravidla, podle něhož musí pracovník obdržet za minimální dovolenou za kalendářní rok svou běžnou odměnu, na kterou má podle téhož ustanovení nárok. Z tohoto důvodu musí být takové opatření považováno za opatření, které je v rozporu s uvedeným ustanovením(37).
63. V rámci projednávaných věcí se nezdá, že by vnitrostátní právní předpisy nebo kolektivní smlouvy dotčené v hlavních řízeních porušovaly tvrdé jádro minimální ochrany zaručené čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88. V této fázi analýzy lze proto mít za to, že tato vnitrostátní pravidla nebo kolektivní smlouvy mohou bez porušení tohoto ustanovení stanovit, že dny placené dovolené za kalendářní rok překračující dobu čtyř týdnů, která je chráněná tímto ustanovením, nemohou být převedeny v případě, že se překrývají s počtem dnů pracovní neschopnosti.
64. Je třeba určit, zda čl. 31 odst. 2 Listiny může vést k jinému řešení. To je předmětem třetí otázky předkládajícího soudu.
2. K výkladu čl. 31 odst. 2 Listiny
65. Ve třetí předběžné otázce je Soudní dvůr vyzván, aby objasnil, zda čl. 31 odst. 2 Listiny umožňuje pracovníkovi dovolat se ochrany práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, která jde nad rámec toho, co zaručuje čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88.
66. Konkrétně je třeba v souvislosti s projednávanými případy stanovit, zda se lze čl. 31 odst. 2 Listiny dovolat za účelem toho, aby se i na dobu překračující čtyři týdny, které stanoví čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice, rozšířilo pravidlo, že v případě doby pracovní neschopnosti, která se překrývá s dobou dovolené za kalendářní rok, mohla být dovolená za kalendářní rok převedena na později.
67. Dovoluji si předeslat, že podle mého názoru je odpověď na tuto otázku záporná. Problémem však zůstává to, jakou právní cestu je třeba zvolit, aby nás k této odpovědi dovedla. Otevírají se před námi dvě různé cesty.
68. První variantou je úvaha, že Listina se nepoužije v případě, kdy se členské státy anebo sociální partneři rozhodnou poskytnout dny placené dovolené za kalendářní rok jdoucí nad rámec minimální doby čtyř týdnů, a to tak, že tyto dodatečné dny podřadí pod zvláštní režim, zejména pokud jde o převedení takových dnů v případě překrývání s dny pracovní neschopnosti.
69. Nebo je možné mít za to, že Listina se v takovém případě uplatňování posílené vnitrostátní ochrany použije, avšak čl. 31 odst. 2 Listiny bude chránit pouze tvrdé jádro minimální ochrany stanovené unijním normotvůrcem, v daném případě placenou dovolenou za kalendářní rok v délce nejméně čtyř týdnů. Z toho vyplývá, že toto ustanovení nebrání členským státům anebo sociálním partnerům v tom, aby dodatečnou placenou dovolenou za kalendářní rok podřadili pod pravidla lišící se od pravidel, která se vztahují na minimální dobu čtyř týdnů, včetně převedení těchto dnů v případě jejich překrývaní s dobou pracovní neschopnosti.
70. Je třeba připomenout, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok má zvláštní význam nejen jako zásada sociálního práva Unie, ale je rovněž výslovně zakotven v čl. 31 odst. 2 Listiny, která má podle čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU stejnou právní sílu jako Smlouvy(38).
71. Základní práva takto zaručená v unijním právním řádu se přitom uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem(39).
72. Článek 51 odst. 1 Listiny stanoví, že její ustanovení jsou určena „členským státům, výhradně pokud uplatňují unijní právo“.
73. Kromě toho podle čl. 6 odst. 1 druhého pododstavce SEU „Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách“. Podobně Listina podle svého čl. 51 odst. 2 „nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách“.
74. S ohledem na tyto skutečnosti se čl. 31 odst. 2 Listiny vztahuje na případy v hlavních řízeních pouze tehdy, pokud lze prokázat, že vnitrostátní předpisy nebo kolektivní smlouvy dotčené v hlavních řízeních provádějí směrnici 2003/88.
75. To vede k nutnosti určit, zda v případě, že členské státy nebo sociální partneři přijmou podle článku 15 směrnice 2003/88 taková ustanovení, která jsou pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků příznivější, jde o provádění uvedené směrnice.
76. V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora plyne, že „pro určení, zda takové odmítnutí spadá do provádění unijního práva ve smyslu článku 51, odst. 1 Listiny, je třeba mimo jiné ověřit, zda má dotčená vnitrostátní právní úprava za cíl provádět ustanovení unijního práva, jakou má tato právní úprava povahu a zda sleduje jiné cíle, než které zahrnuje unijní právo, i když může toto právo nepřímo ovlivnit, a zda existuje zvláštní ustanovení unijního práva v této oblasti nebo způsobilé ji ovlivnit“(40).
77. Jak jsem již poznamenal výše, vyvstávají dva argumenty, pokud jde o otázku, zda vnitrostátní opatření, jako jsou opatření dotčená v hlavních řízeních, provádějí unijní právo.
78. Podle prvního argumentu čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 vymezuje rozsah povinnosti členských států přijmout nezbytná opatření k zajištění toho, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v délce nejméně čtyř týdnů. Je třeba vzít v úvahu, že pokud členské státy přijmou opatření, která jsou pro pracovníky příznivější, jak umožňuje článek 15 směrnice 2003/88, jdou nad rámec uvedeného rozsahu a dostávají se mimo oblast působnosti uvedené směrnice. Nelze je tedy považovat za provádění této směrnice. Z toho plyne, že v souladu s čl. 51 odst. 1 se Listina na tuto situaci nepoužije. Jinými slovy, protože jde o situaci, která se neřídí unijním právem, nemůže se na ni použít ani Listina. Pokud členské státy neprovádí unijní právní předpisy, není Soudní dvůr příslušný k tomu, aby vykládal čl. 31 odst. 2 Listiny nebo jakékoli další její ustanovení(41). Jakmile se však zjistí, že vnitrostátní předpis, který jde nad tvrdé jádro minimální ochrany, porušuje normu unijního práva, znovu vstupuje do normativního prostoru, na který se vztahuje unijní právo, a tudíž podléhá uplatňování Listiny.
79. Tento první argument má své kořeny v určitých rozsudcích Soudního dvora, které ukazují na neochotu Soudního dvora podrobit vnitrostátní opatření, která jdou nad rámec tvrdého jádra minimální ochrany stanovené směrnicí, obecným zásadám unijního práva(42).
80. Na tuto judikaturu navázal rozsudek ze dne 10. července 2014, Julián Hernández a další(43). V tomto případě byl Soudní dvůr zejména vyzván, aby posoudil oblast působnosti ustanovení, které je podobné článku 15 směrnice 2003/88, a sice čl. 11 prvního pododstavce směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele(44), který stanoví, že tato směrnice „se nedotýká možnosti členských států uplatňovat nebo přijímat právní a správní předpisy, které jsou pro zaměstnance příznivější“.
81. Soudní dvůr uvedl, že povinnost minimální ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele vyplývající ze směrnice 2008/94 nebyla dotčena, načež konstatoval, že čl. 11 první pododstavec uvedené směrnice „se omezuje na konstatování“, že uvedená směrnice se nedotýká možnosti členských států přijímat ustanovení, která pracovníkům přiznávají vyšší ochranu(45). Podle Soudního dvora „[s] ohledem na své znění toto ustanovení, které je uvedeno v kapitole V nadepsané ‚Obecná a závěrečná ustanovení‘, nepřiznává členským státům možnost přijímat právní předpisy na základě práva Unie, ale na rozdíl od možností stanovených v kapitolách I a II uvedené směrnice se omezuje na to, že členským státům přiznává pravomoc na základě vnitrostátního práva stanovit takové příznivější právní předpisy mimo rámec režimu stanoveného touto směrnicí“(46). Z výše uvedeného Soudní dvůr vyvodil, „že takové ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním řízení, které se omezuje na to, že zaměstnancům přiznává příznivější ochranu vyplývající z výkonu pouze pravomoci členských států, která je potvrzena čl. 11 prvním pododstavcem směrnice 2008/94, nelze považovat za ustanovení spadající do působnosti této směrnice“(47). Toto ustanovení vnitrostátního práva tedy nelze považovat za ustanovení provádějící unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, a tudíž jej nelze přezkoumat s ohledem na záruky uvedené v Listině, a zejména na její článek 20(48).
82. Naopak podle druhého argumentu, přijmou-li členské státy opatření, která jsou pro pracovníky příznivější, jak jim umožňuje článek 15 směrnice 2003/88, je třeba mít za to, že využívají možnost, kterou jim tuto ustanovení výslovně přiznává, což by mělo být považováno za rovnocenné s prováděním této směrnice. Vzhledem k tomu, že půjde o situaci, která se řídí unijním právem, se tedy bude uplatňovat i Listina. Taková opatření pak musí být v souladu s Listinou, a to stejně, jako musí být v souladu s ostatními normami primárního i sekundárního unijního práva. Pokud bychom měli mít za to, že přijetím opatření posílené vnitrostátní ochrany členské státy provádějí unijní právo, Soudní dvůr by byl příslušný k poskytnutí výkladu Listiny v rámci řízení o žádosti o předběžné otázce podle článku 267 SFEU.
83. Uvedený druhý argument vychází ze stanovisek vyjádřených několika generálními advokáty, jakož i z několika rozsudků Soudního dvora, které hovoří ve prospěch názoru, že vnitrostátních opatření, která jdou nad rámec základní ochrany stanovené ve směrnici nebo která stanoví přísnější pravidla, než jsou pravidla obsažená ve směrnici, musí být v souladu s unijním právem a zejména s jeho obecnými zásadami(49).
84. V sociálních záležitostech a v souvislosti s Listinou se tento argument objevuje mimo jiné v rozsudku ze dne 18. července 2013, Alemo-Herrron a další(50), v němž Soudní dvůr rozhodl, že „článek 3 směrnice [Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů(51)], ve spojení s článkem 8 této směrnice [(52)], nelze vykládat tak, že dovoluje členským státům přijmout opatření, která třebaže jsou příznivější pro zaměstnance, mohou narušit samotnou podstatu práva nabyvatele na svobodu podnikání“(53).
85. Přikláním se k druhému argumentu.
86. Přijetí vnitrostátních opatření, jako jsou opatření dotčená ve věcech v původních řízeních, která jdou nad rámec tvrdého jádra minimální ochrany stanovené ve směrnici, je totiž vnitřním rozšířením ustanovení uvedených ve směrnici(54). Přijetí opatření, která stanoví posílenou vnitrostátní ochranu, představuje způsob provádění směrnic, které ukládají minimální požadavky(55).
87. V tomto ohledu uvádím, že opatření dotčená v původních řízeních tím, že pracovníkům poskytují dny dovolené přesahující čtyři týdny, jsou v souladu s cílem stanoveným směrnicí 2003/88, totiž zajistit ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků.
88. Stejně jako jakýkoli akt, kterým se provádí směrnice, podléhají opatření o posílené vnitrostátní ochraně povinnosti dodržovat unijní právo a zejména dodržovat základní práva zakotvená v Listině(56). Pokud směrnice ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení, členské státy ho musí využít způsobem, který je v souladu s požadavky na ochranu základních práv(57). Rovněž bych chtěl zdůraznit, že ustanovení sekundárního práva Unie, včetně článku 15 směrnice 2003/88, musí být vykládána s ohledem na primární právo Unie, a tedy i na Listinu základních práv Evropské unie.
89. Soudní dvůr samozřejmě dospěl k závěru, že „základní práva Unie nelze uplatnit na určitou vnitrostátní právní úpravu z důvodu skutečnosti, že unijní ustanovení v dotyčné oblasti neukládají členským státům žádnou specifickou povinnost ohledně situace dotčené v původním řízení“(58). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že „[p]ouhá skutečnost, že vnitrostátní opatření spadá do oblasti, v níž má Unie pravomoci, nemůže způsobit, že bude spadat do působnosti unijního práva, a způsobit tedy použitelnost Listiny základních práv“(59).
90. Domnívám se nicméně, že vnitrostátní opatření přijaté na základě ustanovení směrnice, které umožňuje posílenou vnitrostátní ochranu, je s touto směrnicí spojeno, a proto musí být považováno za ustanovení provádějící unijní právo.
91. Skutečnost, že takové ustanovení, jako je článek 15 směrnice 2003/88, poskytuje členským státům možnost jednat, a tudíž jim neukládá konkrétní povinnost, nevede podle mého názoru k závěru, že zde nejde o provádění unijního práva.
92. V tomto ohledu poznamenávám, že Soudní dvůr již rozhodl, že skutečnost, že ustanovení unijního práva poskytuje členským státům prostor pro uvážení, nevylučuje konstatování, že provádějí unijní právo(60).
93. Kromě toho doložky o posílené vnitrostátní ochraně, které se nachází ve SFEU, výslovně stanoví, že jejich provádění je v souladu se Smlouvami. Proto Soudní dvůr podle mě správně vycházel z těchto doložek, když přijímání opatření posílené ochrany ze strany členských států podmínil dodržováním unijního práva, zejména jeho obecných zásad(61).
94. V této souvislosti připomínám, že právním základem směrnice 2003/88 je článek 137 Smlouvy o ES, nyní článek 153 SFEU. Přitom čl. 153 odst. 4 SFEU stanoví, že ustanovení přijatá podle uvedeného článku „nebrání žádnému členskému státu, aby zachovával nebo zaváděl přísnější ochranná opatření, která jsou slučitelná se Smlouvami“(62).
95. Pokud tedy členské státy přijmou opatření, která jdou nad rámec norem pro minimální ochranu stanovených směrnicí, musí být tato ustanovení v souladu s ostatními ustanoveními práva Unie, a zejména se Smlouvami(63).
96. Vzhledem k tomu, že Listina má sílu primárního práva, je podle mě neudržitelné, co se jí týče, uplatňovat restriktivnější přístup, pokud jde o její použitelnost, a mít za to, že pokud členské státy přijmou ustanovení příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků podle článku 15 směrnice 2003/88, neuplatňují unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny. Nevidím žádný rozhodující důvod, proč by Listina měla být jedinou normou unijního práva, která by se na členské státy nevztahovala, pokud přijímají opatření, která překračují rámec minimální ochrany stanovené ve směrnici.
97. Argument, že Listina by se v každém případě mohla uplatnit, pokud by bylo zjištěno, že dotyčné vnitrostátní opatření spadá do oblasti působnosti jiného ustanovení unijního práva, nebo pokud by takové ustanovení bylo porušeno, podle mě představuje zbytečný a poněkud umělý oblouk. Za jednodušší i koherentnější názor považuji to, že ustanovení Listiny, stejně jako všechna ustanovení unijního práva dohromady, jsou vzhledem ke své použitelnosti zamýšlena tak, aby poskytla rámec pro přijetí posílených vnitrostátních ochranných opatření členskými státy anebo sociálními partnery.
98. Nemyslím si, že od okamžiku, kdy členské státy v souladu s doložkou posílené vnitrostátní ochrany, jako je doložka obsažená v článku 15 směrnice 2003/88, přijmou opatření jdoucí nad rámec minimálních požadavků stanovených uvedenou směrnicí, která vytváří rovnováhu mezi zájmy pracovníků a zaměstnavatelů(64), bychom měli mít za to, že členské státy mohou tuto rovnováhu narušit přijetím opatření, která by nepřiměřeným, či dokonce diskriminační způsobem zvýhodňovala zájmy určité skupiny pracovníků nebo která by dostatečně nezohledňovala zájmy zaměstnavatelů a potřebu zajistit řádné fungování podniků(65). Vnitrostátní předpisy pro pracovníky příznivější, které byly přijaté podle článku 15 směrnice 2003/88 a které jsou součástí cíle ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků, zejména nesmějí překročit rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle. Členské státy proto mohou přijmout taková ustanovení, pokud jsou slučitelná s řádným prováděním unijního práva a neporušují další základní práva chráněná unijním právem(66).
99. V tomto ohledu má například Soudní dvůr podle mého názoru pravomoc posoudit, zda vnitrostátní opatření přijatá podle článku 15 směrnice 2003/88 dodržují základní práva zakotvená v Listině, jako je zásada zákazu diskriminace zakotvená v článku 21 Listiny. Soudní dvůr by kromě toho mohl posoudit, aniž tím překročí svou pravomoc, zda posílené vnitrostátní opatření na ochranu spotřebitele nepřiměřeně ovlivňuje rovnováhu mezi zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů(67), a tím nepříznivě ovlivňuje svobodu podnikání, která je zakotvena v článku 16 Listiny.
100. Tímto způsobem by Soudní dvůr podle mě postupoval podle logiky, která posuzuje vnitrostátní opatření s ohledem na základní práva chráněná Unií, a to tak, že ochrana těchto práv uvnitř Unie musí být zajištěna v rámci její struktury a jejích cílů(68).
101. V souvislosti s projednávanými případy je rovněž třeba mít na paměti, že „unijní právo po členských státech požaduje, aby při provádění směrnic dbaly na to, aby se opíraly o výklad těchto směrnic, který umožní zajistit spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými základními právy chráněnými právním řádem Unie. Navíc orgány a soudy členských států při plnění opatření provádějících tyto směrnice musí nejen vykládat své vnitrostátní právo v souladu s těmito směrnicemi, ale rovněž dbát na to, aby se neopíraly o takový jejich výklad, který by byl v rozporu s uvedenými základními právy nebo s jinými obecnými zásadami unijního práva“, jako je zásada proporcionality(69). Mimoto z judikatury Soudního dvora plyne, že „vnitrostátní orgány a soudy mohou uplatnit vnitrostátní standardy ochrany základních práv, neohrozí-li toto uplatnění úroveň ochrany stanovenou Listinou, jak ji vykládá Soudní dvůr, ani přednost, jednotu a účinnost unijního práva“(70). Tyto poznatky vyplývající z judikatury Soudního dvora podle mého názoru v případě, že se vztáhnou na situace dotčené ve věcech v hlavních řízeních, umožňují vymezit manévrovací prostor, který je ponechán vnitrostátním orgánům prostřednictvím doložky posílené vnitrostátní ochrany, jako je doložka uvedená v článku 15 směrnice 2003/88.
102. V projednávaném případě se nezdá, že by vnitrostátní právní předpisy nebo kolektivní smlouvy dotčené ve věcech v hlavních řízeních mohly porušovat jiná ustanovení Listiny než čl. 31 odst. 2. Proto se moje analýza zaměří na posledně uvedené ustanovení, které se má vztahovat na sporné situace v hlavních řízeních, jak bylo uvedeno výše.
103. Soudní dvůr posoudil v rozsudcích ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth(71), jakož i ze dne 6. listopadu 2018, Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften(72), rozsah tohoto ustanovení a uvedl, že je možné se ho přímo dovolávat ve sporu mezi soukromými osobami.
104. Aby dospěl k takovému výsledku, Soudní dvůr zejména konstatoval, že „[č]lánek 31 odst. 2 Listiny, který kogentně stanoví, že „každý pracovník“ má „právo“ na „každoroční placenou dovolenou“, a neodkazuje v tomto ohledu na rozdíl například od článku 27 Listiny, jehož se týkal rozsudek ze dne 15. ledna 2014, Association de médiation sociale [(73)], na „případ[y] a podmín[ky], které stanoví právo Unie a vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti“, tak odráží základní zásadu sociálního práva Unie, od které se lze odchýlit pouze za předpokladu, že jsou respektovány přísné podmínky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny, a zejména podstata základního práva na placenou dovolenou za kalendářní rok“(74).
105. Podle Soudního dvora „[p]rávo každého pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok zakotvené v čl. 31 odst. 2 Listiny tedy existuje jako právo kogentní a bezpodmínečné, přičemž k jeho bezpodmínečnosti není třeba, aby bylo konkretizováno v ustanoveních unijního či vnitrostátního práva, která pouze upřesňují konkrétní délku placené dovolené za kalendářní rok a případně určité podmínky pro její čerpání. Z toho vyplývá, že uvedené ustanovení samo o sobě zakládá pracovníkům právo uplatnitelné jako takové ve sporu proti jejich zaměstnavateli v situaci, na kterou se vztahuje unijní právo, a tudíž i Listina“(75).
106. Na úrovni Unie stanoví čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 přesnou dobu trvání placené dovolené za kalendářní rok, která je jako minimální doba zaručena všem pracovníkům. Toto ustanovení sekundárního práva Unie tak vyjasňuje rozsah základního práva zakotveného v Listině. Přesněji upravuje nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok a stanoví, že toto období by nemělo být kratší než čtyři týdny.
107. Podle mého názoru čl. 31 odst. 2 nepřiznává pracovníkům nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, která jde nad rámec minimální doby takto stanovené unijním normotvůrcem.
108. Jinými slovy, není-li v čl. 31 odst. 2 Listiny stanovena přesná doba, placená dovolená za kalendářní rok, která je v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, dostatečně splňuje požadavky Listiny. Z článku 31 odst. 2 Listiny není možné odvodit nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, která přesahuje minimální dobu stanovenou unijním normotvůrcem.
109. S ohledem na „symbiotický vztah“(76) mezi základním právem na placenou dovolenou za kalendářní rok zakotveným v čl. 31 odst. 2 Listiny a sekundárním právem Unie, které upřesňuje rozsah takového práva, je logické, že v případech, které se tohoto práva týkají, bude Soudní dvůr uplatňovat a vykládat společně jak ustanovení Listiny, tak čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 za účelem zajištění účinnosti práva na dovolenou za kalendářní rok v délce nejméně čtyř týdnů(77).
110. Výklad čl. 31 odst. 2 Listiny ve spojení s výkladem ustanovení sekundárního práva Unie, které upřesňuje rozsah takto chráněného základního práva, však nevede ke zmrazení délky nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok na dobu čtyř týdnů, neboť takový nárok může být vždy změněn unijním normotvůrcem v závislosti na změnách ekonomických a sociálních podmínek, jakož i na technologickém vývoji, které ovlivňují pracovněprávní vztahy(78). Hraje-li unijní normotvůrce tak důležitou úlohu při vyjasňování rozsahu základního práva zakotveného v čl. 31 odst. 2 Listiny, jde o nevyhnutelný důsledek stručného a obecného znění ustanovení Listiny.
111. Takový spojený výklad podporuje harmonické uplatňování Listiny a sekundárního unijního práva. V daném případě umožňuje zabránit tomu, aby se čl. 31 odst. 2 Listiny uplatnil tak, že by se v případě placené dovolené za kalendářní rok nad minimální dobu čtyř týdnů rozšířila ochranná pravidla, která Soudní dvůr postupně rozvinul na jediném základě a s ohledem na takovou minimální dobu.
112. Z toho plyne, že jelikož podstata práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, jak upřesňuje čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, tj. tvrdé jádro minimální ochrany, není dotčena, mohou podle mého názoru členské státy anebo sociální partneři, aniž tím poruší čl. 31 odst. 2 Listiny, stanovit podmínky pro udělení, převedení a zrušení dodatečné placené dovolené za kalendářní rok nad rámec minimální placené dovolené za kalendářní rok v délce čtyř týdnů, které se liší od ochranných pravidel stanovených Soudním dvorem v souvislosti s uvedenou minimální dobou dovolené za kalendářní rok.
113. To v praxi znamená, že čl. 31 odst. 2 Listiny podle mého názoru nebrání tomu, aby vnitrostátní předpisy nebo kolektivní smlouvy stanovily, že dny placené dovolené za kalendářní rok přesahující minimální dobu čtyř týdnů, jak je uvedeno v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, nemohou být převedeny v případech, kdy se překrývají s dobou pracovní neschopnosti.
114. Na závěr své analýzy uvedu tři okruhy poznámek.
115. Zaprvé, souhlasem s použitelností Listiny na situace, v nichž jde o opatření posílené vnitrostátní ochrany, a poté vymezením normativního obsahu čl. 31 odst. 2 Listiny jsem odstranil riziko, že toto ustanovení bude vykládáno tak, že dává pracovníkům právo na placenou dovolenou za kalendářní rok nad rámec upřesnění poskytnutého unijním normotvůrcem za účelem provedení tohoto základního práva. V tomto případě je upřesnění minimální délky placené dovolené za kalendářní rok, která je chráněna unijním právem, stanoveno v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, avšak toto upřesnění může podléhat změnám.
116. Při zohlednění této argumentace se domnívám, že Soudní dvůr jakožto vykladač unijního práva by nešel nad rámec pravomocí, které jsou mu svěřeny. Vzhledem k tomu, že tato argumentace nemění rozdělení pravomocí mezi Unií a jejími členskými státy, není podle mého názoru v rozporu s čl. 51 odst. 2 Listiny.
117. Zadruhé je podle mě důležité, aby Soudní dvůr v projednávaných případech stanovil postupy, které mu v případě vzniku sporu umožní účinně neutralizovat vnitrostátní opatření přijatá podle článku 15 směrnice 2003/88, která by ohrožovala základní práva zakotvená v Listině. Odmítnutí použitelnosti Listiny v situacích, které zpochybňují taková opatření, by podle mého názoru mohlo zkomplikovat úkol Soudního dvora v tomto ohledu, a to zejména v případě, že by bylo obtížné stanovit vazbu mezi vnitrostátním opatřením a jinou normou unijního práva, než je směrnice 2003/88.
118. Zatřetí, pokud by Soudní dvůr rozhodl, že situace, v nichž jde o opatření posílené vnitrostátní ochrany, nespadají do oblasti působnosti Listiny, a proto nemusí být posuzovány ve světle čl. 31 odst. 2 Listiny, otázka normativního obsahu uvedeného ustanovení, jakož i úzce související otázka jeho vztahu k čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, by zůstala otevřená. Odpovědi na tuto otázku se však nelze vyhnout, pokud bude Soudní dvůr nucen upřesnit rozsah působnosti čl. 31 odst. 2 Listiny v souvislosti s opatřeními přijatými orgány Unie(79).
B. K druhé předběžné otázce
119. Pokud jde o druhou otázku, předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda čl. 31 odst. 2 Listiny může mít přímý účinek v rámci sporu mezi jednotlivci.
120. Vzhledem k tomu, že mám za to, že vnitrostátní právní předpisy ani kolektivní smlouvy dotčené ve věcech v hlavních řízeních nejsou v rozporu ani s čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, ani s čl. 31 odst. 2 Listiny, není třeba se zabývat druhou otázkou. V každém případě kladná odpověď na tuto otázku jasně vyplývá z rozsudků ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth(80) a ze dne 6. listopadu 2018, společnosti Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften(81).
121. I když tedy, jak vyplývá z mých úvah uvedených výše, čl. 31 odst. 2 Listiny podle mého názoru nedává pracovníkům právo na placenou dovolenou za kalendářní rok nad rámec doby stanovené unijním normotvůrcem, možnost, aby se pracovník dovolával tohoto ustanovení ve sporu se soukromým zaměstnavatelem s cílem vyloučit uplatňování ustanovení vnitrostátního práva, které porušuje tvrdé jádro minimální ochrany, přispívá k záruce toho, že pracovník bude mít účinný prospěch z tohoto základního práva. Ukazuje se tu významný přínos čl. 31 odst. 2 Listiny při jeho uplatnění v rámci sporu mezi soukromými osobami.
V. Závěry
122. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na předběžné otázky položené työtuomioistuin (pracovní soud, Finsko) následovně:
„Článek 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby a čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátním právním předpisům nebo kolektivním smlouvám, jako jsou ty, které jsou předmětem sporů v hlavních řízeních, z nichž vyplývá, že dny placené dovolené za kalendářní rok, které přesahují období čtyř týdnů, nemohou být převedeny v případech, kdy se překrývají s dobou pracovní neschopnosti.“