Language of document : ECLI:EU:C:2018:570

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)

12. července 2018(*)

„Řízení o předběžné otázce – Občanství Evropské unie – Článek 21 SFEU – Právo občanů Unie na volný pohyb a pobyt v rámci území Unie – Směrnice 2004/38/ES – Článek 3 odst. 2 první pododstavec písm. b) – Partner, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah – Návrat do členského státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem – Žádost o povolení k pobytu – Pečlivé posouzení osobních poměrů žadatele – Články 15 a 31 – Účinná soudní ochrana – Listina základních práv Evropské unie – Článek 47“

Ve věci C‑89/17,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber) [Vrchní soud (senát pro imigrační a azylové otázky), Spojené království] ze dne 20. ledna 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 20. února 2017, v řízení

Secretary of State for the Home Department

proti

Rozanne Banger,

SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),

ve složení T. von Danwitz, předseda senátu, C. Vajda, E. Juhász, K. Jürimäe (zpravodajka) a C. Lycourgos, soudci,

generální advokát: M. Bobek,

vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 17. ledna 2018,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za R. Banger A. Metzerem, QC, a S. Saifolahi, barrister,

–        za vládu Spojeného království Z. Lavery, J. Kraehling a C. Crane, jakož i S. Brandonem, jako zmocněnci, ve spolupráci s B. Kennellym, QC,

–        za španělskou vládu V. Ester Casas, jako zmocněnkyní,

–        za rakouskou vládu C. Pesendorfer, jako zmocněnkyní,

–        za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–        za Evropskou komisi E. Montaguti a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 10. dubna 2018,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46, a oprava v Úř. věst. 2011, L 327, s. 70).

2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Secretary of State for the Home Department (ministr vnitra, Spojené království) a Rozanne Banger ohledně odmítnutí vydat jí pobytovou kartu.

 Právní rámec

 Unijní právo

3        Body 6, 25 a 26 odůvodnění směrnice 2004/38 uvádějí:

„(6)      K zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu, a aniž je dotčen zákaz diskriminace z důvodů státní příslušnosti, by měl hostitelský členský stát postavení osob, které podle této směrnice nejsou zahrnuty v definici rodinného příslušníka, a které tedy nemají automatické právo na vstup a pobyt v hostitelském členském státě, přezkoumávat v souladu s vlastními vnitrostátními předpisy z hlediska otázky, zda by těmto osobám měl být umožněn vstup a pobyt s ohledem na jejich vztah k občanu Unie nebo na jakékoli další okolnosti, například jejich finanční nebo fyzickou závislost na občanu Unie.

[…]

(25)      Aby se zajistila vysoká úroveň ochrany práv občanů Unie a jejich rodinných příslušníků a aby byla dodržena zásada, že každé opatření veřejných orgánů musí být řádně odůvodněno, měly by být stanoveny procesní záruky také pro případy, kdy je občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům odpírán vstup do jiného členského státu nebo pobyt v něm.

(26)      Za všech okolností by měli mít občané Unie a jejich rodinní příslušníci, kterým byl odepřen vstup do jiného členského státu nebo pobyt v něm, přístup k nápravě v soudním řízení.“

4        Článek 2 této směrnice zní:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

1)      ‚občanem Unie‘ osoba, která je státním příslušníkem některého členského státu;

2)      ‚rodinným příslušníkem‘:

a)      Manžel/manželka

b)      partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu;

c)      potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b);

d)      předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b);

3)      ‚hostitelským členským státem‘ členský stát, do něhož se občan Unie stěhuje za účelem výkonu svého práva volného pohybu a pobytu.“

5        Článek 3 uvedené směrnice stanoví:

„1.      Tato směrnice se vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují.

2.      Aniž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob:

a)      všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně;

b)      partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah.

Hostitelský členský stát pečlivě posoudí osobní poměry těchto osob a zdůvodní každé odepření vstupu či pobytu těchto osob.“

6        Článek 8 odst. 5 písm. e) a f) téže směrnice stanoví:

„K vystavení osvědčení o registraci rodinných příslušníků občanů Unie, kteří jsou sami občany Unie, mohou členské státy vyžadovat předložení těchto dokladů:

[…]

e)      v případech spadajících pod čl. 3 odst. 2 písm. a) doklad vystavený příslušným orgánem v zemi původu nebo v zemi, z níž přijíždějí, který potvrzuje, že jsou dotyčným občanem Unie vyživovanými osobami nebo členy jeho domácnosti, nebo doklad o vážných zdravotních důvodech naléhavě vyžadujících osobní péči tohoto občana Unie o ně;

f)      v případech spadajících pod čl. 3 odst. 2 písm. b) doklad o trvalém vztahu s dotyčným občanem Unie.“

7        Článek 10 odst. 2 písm. e) a f) směrnice 2004/38 zní takto:

„K vydání pobytové karty vyžadují členské státy předložení těchto dokladů:

[…]

e)      v případech spadajících pod čl. 3 odst. 2 písm. a) doklad vydaný příslušným orgánem v zemi původu nebo v zemi, z níž přijíždějí, který potvrzuje, že jsou dotyčným občanem Unie vyživovanými osobami nebo členy jeho domácnosti, nebo doklad o vážných zdravotních důvodech naléhavě vyžadujících osobní péči tohoto občana Unie o ně;

f)      v případech spadajících pod čl. 3 odst. 2 písm. b) doklad o trvalém vztahu s dotyčným občanem Unie.“

8        Článek 15 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Na veškerá rozhodnutí o omezení volného pohybu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků z jiných důvodů než veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví se obdobně použijí postupy stanovené v článcích 30 a 31.“

9        Článek 31 uvedené směrnice stanoví:

„1.      Dotyčné osoby mají v hostitelském členském státě přístup k soudním a případně správním opravným řízením za účelem přezkumu rozhodnutí přijatých vůči nim z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví.

[…]

3.      V opravném řízení je umožněno posouzení zákonnosti rozhodnutí, skutečností a okolností, na kterých je založeno. Toto řízení zajišťuje, že rozhodnutí není nepřiměřené, zejména s ohledem na požadavky stanovené v článku 28.

[…]“

 Právní úprava Spojeného království

10      Směrnice 2004/38 byla do právní úpravy Spojeného království provedena Immigration (European Economic Area) Regulations 2006 (nařízení z roku 2006 o imigraci (Evropský hospodářský prostor), dále jen „nařízení z roku 2006“], které bylo použitelné v době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporu v původním řízení. Článek 7 nařízení z roku 2006 stanovil:

„1.      S výhradou druhého odstavce jsou následující osoby považovány pro účely tohoto nařízení za rodinné příslušníky jiné osoby:

a)      její manžel/ka nebo její registrovaný/á partner/ka;

[…]“

11      Článek 8 tohoto nařízení stanovil:

„1.      Pro účely tohoto nařízení se ‚členem širší rodiny‘ rozumí každá osoba, která není rodinným příslušníkem občana státu [Evropského hospodářského prostoru (EHP)] na základě čl. 7 odst. 1 písm. a), b) nebo c) a která splňuje podmínky upravené ve druhém, třetím, čtvrtém nebo pátém odstavci.

[…]

5.      Podmínku upravenou v tomto odstavci splňuje osoba, která je partnerem/partnerkou občana EHP (kromě registrovaného partnera/registrované partnerky) a může rozhodujícímu orgánu prokázat, že má trvalý vztah s občanem EHP.

[…]“

12      Článek 9 uvedeného nařízení stanovil:

„1.      Pokud jsou splněny podmínky v odstavci 2, toto nařízení se vztahuje na osobu, která je rodinným příslušníkem občana Spojeného království, jako by byl britský občan státním příslušníkem státu EHP.

2.      Podmínky:

a)      britský občan má bydliště ve státě EHP jako zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná nebo měl takové bydliště před návratem do Spojeného království, a

b)      pokud rodinný příslušník britského občana je jeho manžel(ka) nebo registrovaný(á) partner(ka), účastníci společně pobývají ve státě EHP nebo uzavřeli manželství nebo registrované partnerství a pobývali společně v tomto státě před tím, než se britský občan vrátil do Spojeného království.

[…]“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

13      Rozanne Banger je státní příslušnicí Jihoafrické republiky. Její partner Philip Rado je státní příslušník Spojeného království. V letech 2008 až 2010 měli R. Banger a P. Rado společné bydliště v Jihoafrické republice. V květnu 2010 přijal P. Rado nabídku zaměstnání v Nizozemsku. V tomto členském státě žil s R. Banger až do roku 2013. Posledně uvedená získala v uvedeném členském státě pobytovou kartu jakožto „člen širší rodiny“ občana Unie.

14      V průběhu roku 2013 se R. Banger a P. Rado rozhodli usadit ve Spojeném království. Rozanne Banger předložila ministrovi vnitra žádost o pobytovou kartu. Tato karta jí nebyla vydána z důvodu, že byla nesezdanou partnerkou P. Rada a že článek 9 nařízení z roku 2006 stanovil, že pouze manžel či manželka nebo registrovaný/á partner/ka státního příslušníka Spojeného království může být považován za rodinného příslušníka takového státního příslušníka.

15      Rozanne Banger podala proti rozhodnutí, kterým jí nebyla vydána pobytová karta, žalobu k First-tier Tribunal (soud prvního stupně, Spojené království). Tento soud této žalobě vyhověl. Ministrovi vnitra bylo následně povoleno podat odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí k Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber) [vrchní soud (senát pro imigrační a azylové otázky), Spojené království], z důvodu, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení.

16      Předkládající soud poukázal na to, že jediný významný rozdíl mezi věcí, která mu byla předložena, a věcí, ve které byl vydán rozsudek ze dne 7. července 1992, Singh (C‑370/90, EU:C:1992:296), spočívá v tom, že R. Banger je nesezdanou partnerkou občana Unie, zatímco v posledně uvedené věci, byli pan a paní Singh manželi. Zásady zakotvené Soudním dvorem v tomto rozsudku by mohly být tudíž uplatněny v takové věci, jako je věc dotčená v původním řízení. Na druhé straně předkládající soud konstatoval, že v jiném složení již rozhodl, že nařízení z roku 2006 nepřiznává osobě, které nebyla vydána pobytová karta jakožto „členu širší rodiny“, nárok na opravný prostředek.

17      Za těchto podmínek se Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber) [Vrchní soud (senát pro imigrační a azylové otázky)] rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba zásady uvedené v rozsudku [ze dne 7. července 1992, Singh (C‑370/90, EU:C:1992:296)] vykládat v tom smyslu, že členský stát je povinen vydat či, podpůrně, usnadnit vydání povolení k pobytu osobě, která je nesezdaným partnerem či partnerkou občana Unie a která je státním příslušníkem třetí země, pokud se zmíněný občan Unie, jenž původně využil svého práva na volný pobyt stanoveného Smlouvou [o FEU] za účelem výkonu práce v jiném členském státě, vrátí s takovým partnerem či partnerkou do členského státu, jehož je státním příslušníkem?

2)      Podpůrně, je nutné vydat či usnadnit vydání takového povolení k pobytu na základě [směrnice 2004/38]?

3)      Není-li rozhodnutí o nevydání povolení k pobytu založeno na pečlivém posouzení osobních poměrů žadatele či žadatelky a není-li přiměřeně či dostatečně odůvodněno, je takové rozhodnutí protiprávní z důvodu rozporu s čl. 3 odst. 2 [směrnice 2004/38]?

4)      Je vnitrostátní ustanovení, které neumožňuje napadnout rozhodnutí orgánu veřejné moci o nevydání pobytové karty osobě, jež je podle svého tvrzení vzdáleným rodinným příslušníkem, žalobou k soudu či obdobnému orgánu, slučitelné se směrnicí [2004/38]?“

 K předběžným otázkám

 K první a druhé otázce

18      Na úvod je třeba připomenout, jak již Soudní dvůr opakovaně konstatoval, že předkládající soud se sice v otázkách formálně omezil na zásady zakotvené v rozsudku ze dne 7. července 1992, Singh (C‑370/90, EU:C:1992:296) a ve směrnici 2004/38, avšak to nebrání Soudnímu dvoru v tom, aby mu poskytl všechny prvky výkladu práva Unie, které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena, nehledě na to, zda je předkládající soud zmiňuje v položených otázkách (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2018, Coman a další, C‑673/16, EU:C:2018:385, bod 22 a citovaná judikatura).

19      Za těchto podmínek a vzhledem ke skutečnostem uvedeným v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je třeba mít za to, že v první a druhé otázce, které je třeba zkoumat společně, se předkládající soud v podstatě táže, zda musí být čl. 21 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že ukládá členskému státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, povinnost udělit povolení k pobytu či usnadnit udělení takového povolení neregistrovanému partnerovi, který je státním příslušníkem třetího státu a s nímž má tento občan Unie řádně doložený trvalý vztah, pokud se uvedený občan Unie poté, co využil svého práva na volný pohyb za účelem výkonu práce v jiném členském státě v souladu s podmínkami stanovenými směrnicí 2004/38, vrátí společně se svým partnerem k pobytu do členského státu, jehož je státním příslušníkem.

20      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 21 odst. 1 SFEU „[má] každý občan Unie […] právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení“.

21      Podle ustálené judikatury Soudního dvora je účelem směrnice 2004/38 usnadnit výkon základního a osobního práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které čl. 21 odst. 1 SFEU přiznává přímo občanům Unie, a uvedená směrnice má konkrétně za cíl uvedené právo posílit (rozsudek ze dne 12. března 2014, O. a B., C‑456/12, EU:C:2014:135, bod 35, jakož i ze dne 5. června 2018, Coman a další, C‑673/16, EU:C:2018:385, bod 18).

22      Podle čl. 3 odst. 1 se směrnice 2004/38 vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice, kteří je doprovázejí nebo následují.

23      Pokud jde o čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38, Soudní dvůr rozhodl, že z gramatického, systematického a teleologického výkladu ustanovení této směrnice vyplývá, že jediným cílem této směrnice je upravit podmínky vstupu a pobytu občana Unie v jiných členských státech, než je stát, jehož je státním příslušníkem, a tedy nezakládá odvozené právo pobytu státních příslušníků třetí země, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, v členském státě, jehož je uvedený občan státním příslušníkem (rozsudek ze dne 5. června 2018, Coman a další, C‑673/16, EU:C:2018:385, bod 20, jakož i citovaná judikatura).

24      V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se spor v původním řízení týká žádosti o povolení k pobytu pro R. Banger, která je státní příslušnicí třetí země, ve Spojeném království, jehož státní příslušnost má P. Rado, a že při podání této žádosti sice nebyli P. Rado a R. Banger sezdáni ani registrováni jako partneři, avšak žili společně již několik let.

25      Jak přitom uvedl generální advokát v bodech 28 a 29 svého stanoviska, systematické a teleologické úvahy, které Soudní dvůr vedly k závěru, který vyplývá z judikatury citované v bodě 23 tohoto rozsudku, že ustanovení směrnice 2004/38 nezakládají odvozené právo na pobyt pro státní příslušníky třetích států, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, v členském státě, jehož je tento občan státním příslušníkem, platí i v případě osob, na něž se vztahuje čl. 3 odst. 2 první pododstavec písm. b) směrnice 2004/38. Směrnice 2004/38 proto nemůže státnímu příslušníkovi třetího státu, který je neregistrovaným partnerem občana Unie, založit v členském státě, jehož je občan Unie státním příslušníkem, právo na to, aby mu tento členský stát usnadnil udělení povolení k pobytu.

26      V projednávané věci z toho vyplývá, že R. Banger sice může spadat pod pojem „partner, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah“, ve smyslu čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce písm. b) směrnice 2004/38, avšak tato směrnice jí nemůže založit nárok na to, aby jí Spojené království usnadnilo žádost o povolení k pobytu.

27      Soudní dvůr však v určitých případech uznal, že státní příslušníci třetích států, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, na které se na základě ustanovení směrnice 2004/38 nemůže vztahovat odvozené právo na pobyt v členském státě, jehož je tento občan státním příslušníkem, mohou takové právo získat na základě čl. 21 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 5. června 2018, Coman a další, C‑673/16, EU:C:2018:385, bod 23).

28      Toto konstatování vychází z ustálené judikatury, podle níž v případě neexistence takovéhoto odvozeného práva na pobyt ve prospěch takového státního příslušníka třetí země by byl občan Unie odrazen od opuštění členského státu, jehož je státním příslušníkem, za účelem využití svého práva na pobyt v jiném členském státě podle čl. 21 odst. 1 SFEU z důvodu, že nemá jistotu, zda bude moci v členském státě původu pokračovat v rodinném životě s uvedeným státním příslušníkem třetí země, který byl takto rozvinut nebo upevněn v hostitelském členském státě během skutečného pobytu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. března 2014, O. a B., C‑456/12, EU:C:2014:135, bod 54, jakož i ze dne 5. června 2018, Coman a další, C‑673/16, EU:C:2018:385, bod 24).

29      Podle této judikatury platí, že podmínky pro přiznání uvedeného odvozeného práva na pobyt nesmí být v zásadě přísnější než podmínky stanovené směrnicí 2004/38 pro přiznání takového práva na pobyt státnímu příslušníkovi třetího státu, který je rodinným příslušníkem občana Unie, jenž využil svého práva na volný pohyb a usadil se v jiném členském státě, než jehož je státním příslušníkem. I když se tato směrnice nevztahuje na návrat uvedeného občana Unie do členského státu jeho státní příslušnosti za účelem pobytu, musí být aplikována analogicky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. března 2014, O. a B., C‑456/12, EU:C:2014:135, body 50 a 61, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 5. června 2018, Coman a další, C‑673/16, EU:C:2018:385, bod 25).

30      V tomto ohledu je třeba upřesnit, že čl. 3 odst. 2 první pododstavec písm. b) uvedené směrnice se konkrétně týká partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah. Toto posledně uvedené ustanovení stanoví, že hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy usnadní vstup a pobyt těchto partnerů.

31      Podle judikatury Soudního dvora nestanoví čl. 3 odst. 2 této směrnice členským státům povinnost uznávat právo na vstup a pobyt státním příslušníkům třetích států, na které míří toto ustanovení, avšak ukládá těmto státům povinnost, aby jistým způsobem zvýhodnily žádosti podané státními příslušníky třetích států, jichž se uvedený článek týká, oproti žádostem o vstup a pobyt podaným ostatními státními příslušníky třetích států (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. září 2012, Rahman a další, C‑83/11, EU:C:2012:519, bod 21).

32      Jak generální advokát uvedl v bodech 46 a 47 svého stanoviska, judikatura citovaná v bodě 29 tohoto rozsudku platí rovněž pro případ partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah ve smyslu čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce písm. b) směrnice 2004/38. Státní příslušník třetí země, který má takový vztah s občanem Unie, jenž využil svobody usazování a vrátil se poté k pobytu do členského státu, jehož je státním příslušníkem, má po návratu občana Unie do onoho členského státu nárok na to, aby s ním nebylo zacházeno hůře, než směrnice stanoví pro případ státního příslušníka třetí země, který má řádně doložený trvalý vztah s občanem Unie, jenž právo na svobodu pohybu uplatnil v jiných členských státech, než je členský stát, jehož je státním příslušníkem.

33      V takové situaci, jako je situace v původním řízení, je tedy třeba analogicky použít směrnici 2004/38 včetně jejího čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce písm. b), pokud jde o podmínky, za kterých je třeba usnadnit vstup a pobyt státních příslušníků třetí země podle této směrnice.

34      Na tomto závěru nemění nic argument vlády Spojeného království, podle jejíhož tvrzení v bodě 63 rozsudku ze dne 12. března 2014, O. a B. (C‑456/12, EU:C:2014:135), mají odvozené právo na pobyt v členském státě původu pouze státní příslušníci třetí země, kteří jsou „rodinnými příslušníky“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice 2004/38. Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 35 svého stanoviska, Soudní dvůr sice v tomto rozsudku konstatoval, že státní příslušník třetí země, který není rodinným příslušníkem, nemůže mít v hostitelském členském státě odvozené právo na pobyt na základě směrnice 2004/38 či čl. 21 odst. 1 SFEU, avšak uvedený rozsudek nezprošťuje tento členský stát povinnosti usnadňovat vstup a pobyt takovým státním příslušníkům v souladu s čl. 3 odst. 2 této směrnice.

35      S ohledem na výše uvedené je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že čl. 21 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že ukládá členskému státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, povinnost usnadnit udělení povolení k pobytu neregistrovanému partnerovi, který je státním příslušníkem třetího státu a s nímž má občan Unie řádně doložený trvalý vztah, pokud se uvedený občan Unie poté, co využil svého práva na volný pohyb za účelem výkonu práce v jiném členském státě v souladu s podmínkami stanovenými směrnicí 2004/38, vrátí společně se svým partnerem k pobytu do členského státu, jehož je státním příslušníkem.

 K třetí otázce

36      Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 21 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí neudělit povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetího státu, který je neregistrovaným partnerem občana Unie, jenž se poté, co využil svého práva na volný pohyb za účelem výkonu práce v jiném členském státě v souladu s podmínkami stanovenými směrnicí 2004/38, vrátí se svým partnerem k pobytu do členského státu, jehož je státním příslušníkem, musí být vydáno na základě pečlivého posouzení osobních poměrů žadatele a musí být odůvodněno.

37      Jak bylo uvedeno v bodě 31 tohoto rozsudku, v souladu s čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 použitelným analogicky na případ takového návratu, jako je případ ve věci v původním řízení, mají členské státy povinnost zvýhodnit určitým způsobem žádosti státních příslušníků třetích států uvedených v tomto ustanovení oproti žádostem o vstup a pobyt ostatních státních příslušníků třetích států.

38      Soudní dvůr rozhodl, že za účelem splnění této povinnosti musí členské státy v souladu s čl. 3 odst. 2 druhým pododstavcem směrnice 2004/38 stanovit, že osoby uvedené v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci této směrnice budou moci dosáhnout rozhodnutí o své žádosti, jež bude vydáno na základě pečlivého posouzení osobních poměrů těchto osob a v případě zamítavého rozhodnutí bude odůvodněno (rozsudek ze dne 5. září 2012, Rahman a další, C‑83/11, EU:C:2012:519, bod 22).

39      V rámci tohoto zkoumání osobních poměrů žadatele musí příslušný orgán zohlednit jednotlivé faktory, které mohou být případně relevantní (v tomto smyslu rozsudek ze dne 5. září 2012, Rahman a další, C‑83/11, EU:C:2012:519, bod 23).

40      Jak vzhledem k tomu, že směrnice 2004/38 neobsahuje konkrétnější ustanovení, tak i s ohledem na použití spojení „v souladu se svými vnitrostátními předpisy“ v jejím čl. 3 odst. 2 je nutno konstatovat, že každý členský stát má široký prostor pro uvážení ohledně volby faktorů, které budou zohledňovány. Členské státy však musí zajistit, aby jejich vnitrostátní předpisy zahrnovaly kritéria, jež budou v souladu s obvyklým smyslem výrazu „usnadní“ a jež nezbaví toto ustanovení jeho užitečného účinku (v tomto smyslu rozsudek ze dne 5. září 2012, Rahman a další, C‑83/11, EU:C:2012:519, bod 24).

41      S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 21 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí neudělit povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetího státu, který je neregistrovaným partnerem občana Unie, jenž se poté, co využil svého práva na volný pohyb za účelem výkonu práce v jiném členském státě v souladu s podmínkami stanovenými směrnicí 2004/38, vrátí se svým partnerem k pobytu do členského státu, jehož je státním příslušníkem, musí být vydáno na základě pečlivého posouzení osobních poměrů žadatele a musí být odůvodněno.

 Ke čtvrté otázce

42      Úvodem je třeba uvést, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že předkládající soud již v jiném složení rozhodl, že nařízení z roku 2006 neposkytuje osobám uvedeným v čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 right of appeal. Právě v této souvislosti je třeba chápat čtvrtou otázku. Předkládající soud si neklade otázku o případné nedostupnosti soudního přezkumu pro tyto osoby, nýbrž otázku, zda směrnice 2004/38 vyžaduje, aby existoval opravný prostředek umožňující soudu přezkum po právní i skutkové stránce.

43      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 vykládán v tom smyslu, že státní příslušníci třetích zemí, na které se toto ustanovení vztahuje, musí mít k dispozici opravný prostředek, který soudu umožňuje přezkum právní i skutkové stránky za účelem napadení rozhodnutí, kterým jim nebylo uděleno povolení k pobytu.

44      V souladu s čl. 15 odst. 1 směrnice 2004/38 se na veškerá rozhodnutí o omezení volného pohybu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků z jiných důvodů než veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví obdobně použijí postupy stanovené v článcích 30 a 31. Článek 31 odst. 1 této směrnice uvádí, že dotyčné osoby mají v hostitelském členském státě přístup k soudním a případně správním opravným prostředkům za účelem přezkumu rozhodnutí přijatého vůči nim z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví.

45      Tato ustanovení však výslovně nezmiňuje osoby uvedené konkrétně v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci písm. b) směrnice 2004/38.

46      Jak v tomto ohledu uvedl i generální advokát v bodě 87 svého stanoviska, pojem „rodinný příslušník“ je použit v jiných ustanoveních směrnice 2004/38 v tom smyslu, že zahrnuje i osoby uvedené v čl. 3 odst. 2 této směrnice. Konkrétně článek 10 této směrnice, který upravuje vydávání pobytových karet „rodinným příslušníkům občana Unie“, uvádí v odst. 2 písm. e) a f) doklady, které mají pro účely vydání této pobytové karty předložit osoby zmiňované v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci písm. a) a b) uvedené směrnice. Stejně tak čl. 8 odst. 5 směrnice 2004/38, který se týká dokumentů, které mají být předloženy za účelem vydání osvědčení o registraci „rodinným příslušníkům“, zmiňuje v písm. e) a f) osoby uvedené v čl. 3 odst. 2 výše uvedené směrnice.

47      Podle judikatury Soudního dvora citované v bodě 38 dále členské státy za účelem splnění této povinnosti musí v souladu s čl. 3 odst. 2 druhým pododstavcem směrnice 2004/38 stanovit, že osoby uvedené v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci této směrnice budou moci dosáhnout rozhodnutí o své žádosti, jež bude vydáno na základě pečlivého posouzení osobních poměrů těchto osob a v případě zamítavého rozhodnutí bude odůvodněno.

48      Ustanovení směrnice 2004/38 přitom musí být vykládána v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. června 2013, ZZ, C‑300/11, EU:C:2013:363, bod 50), takže tyto osoby musí mít možnost účinného soudního přezkumu rozhodnutí přijatého podle tohoto ustanovení, v jehož rámci bude možné po skutkové a právní stránce přezkoumat legalitu tohoto rozhodnutí z pohledu unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, Gajdarov, C‑430/10, EU:C:2011:749, bod 41).

49      Je tedy třeba mít za to, že procesní záruky stanovené v čl. 31 odst. 1 směrnice 2004/38 platí i pro osoby, na něž míří čl. 3 odst. 2 první pododstavec písm. b) této směrnice.

50      Pokud jde o obsah těchto procesních záruk, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že osoba podle čl. 3 odst. 2 této směrnice má právo na to, aby soud ověřil, zda vnitrostátní právní úprava, jakož i její uplatňování, nepřekračují meze posuzovací pravomoci vymezené směrnicí (rozsudek ze dne 5. září 2012, Rahman a další, C‑83/11, EU:C:2012:519, bod 25).

51      Pokud jde o soudní přezkum prostoru pro uvážení, kterým disponují příslušné vnitrostátní úřady, vnitrostátní soud musí zejména ověřit, zda se napadené rozhodnutí opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Tento přezkum se dále musí týkat toho, zda byly dodrženy procesní záruky, což má zásadní význam, aby mohl soud ověřit, zda jsou dány skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí výkon posuzovací pravomoci (obdobně viz rozsudek ze dne 4. dubna 2017, Fahimian, C‑544/15, EU:C:2017:255, body 45 a 46). K těmto zárukám patří v souladu s čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 požadavek, aby tyto orgány pečlivě zkoumaly osobní poměry žadatele a odůvodnily každé rozhodnutí o odepření vstupu nebo pobytu.

52      S ohledem na výše uvedené je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že státní příslušníci třetích států, na něž se vztahuje toto ustanovení, musí mít k dispozici opravný prostředek umožňující napadnout rozhodnutí o odmítnutí udělit jim povolení k pobytu a po jeho využití musí mít vnitrostátní soud možnost ověřit, zda se zamítavé rozhodnutí opírá o dostatečně pevný skutkový základ a zda byly dodrženy procesní záruky. K těmto zárukám patří i povinnost, aby příslušné vnitrostátní orgány pečlivě zkoumaly osobní poměry žadatele a odůvodnily každé rozhodnutí o odepření vstupu nebo pobytu.

 K nákladům řízení

53      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

1)      Článek 21 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že ukládá členskému státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, povinnost usnadnit udělení povolení k pobytu neregistrovanému partnerovi, který je státním příslušníkem třetího státu a s nímž má tento občan Unie řádně doložený trvalý vztah, pokud se uvedený občan Unie poté, co využil svého práva na volný pohyb za účelem výkonu práce v jiném členském státě v souladu s podmínkami stanovenými směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, vrátí společně se svým partnerem k pobytu do členského státu, jehož je státním příslušníkem.

2)      Článek 21 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí neudělit povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetího státu, který je neregistrovaným partnerem občana Unie, jenž se poté, co využil svého práva na volný pohyb za účelem výkonu práce v jiném členském státě v souladu s podmínkami stanovenými směrnicí 2004/38, vrátí se svým partnerem k pobytu do členského státu, jehož je státním příslušníkem, musí být vydáno na základě pečlivého posouzení osobních poměrů žadatele a musí být odůvodněno.

3)      Článek 3 odst. 2 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že státní příslušníci třetích států, na něž se vztahuje toto ustanovení, musí mít k dispozici opravný prostředek umožňující napadnout rozhodnutí o odmítnutí udělit jim povolení k pobytu a po jeho využití musí mít vnitrostátní soud možnost ověřit, zda se zamítavé rozhodnutí opírá o dostatečně pevný skutkový základ a zda byly dodrženy procesní záruky. K těmto zárukám patří i povinnost, aby příslušné vnitrostátní orgány pečlivě zkoumaly osobní poměry žadatele a odůvodnily každé rozhodnutí o odepření vstupu nebo pobytu.

Podpisy.


*– Jednací jazyk: angličtina.