ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (pléna)
29. června 2011(*)
„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanci – Výzva k vyjádření zájmu – Předvýběrové řízení – Požadavky týkající se jazykových znalostí – Diskriminace – Incidenty v průběhu zkoušek“
Ve věci F‑7/07,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE,
Marie-Thérèse Angioi, s bydlištěm ve Valenciennes (Francie), zastoupená M.‑A. Lucasem, advokátem,
žalobkyně,
podporovaná
Španělským královstvím, zastoupeným F. Díez Morenou, abogado del Estado,
a
Italskou republikou, původně zastoupenou I. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato, poté G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,
vedlejšími účastníky řízení,
proti
Evropské komisi, zastoupené J. Currallem a M. Velardo, jako zmocněnci,
žalované,
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (plénum),
ve složení P. Mahoney, předseda, S. Gervasoni, předseda senátu, H. Kreppel (zpravodaj), H. Tagaras a S. Van Raepenbusch, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: W. Hakenberg,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 30. června 2009,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou došlou kanceláři Soudu faxem dne 29. ledna 2007 (prvopis žaloby byl podán dne 2. února 2007) se M.‑T. Angioi domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 14. března 2006, kterým Evropský úřad pro výběr personálu (EPSO) v rámci výzvy k vyjádření zájmu za účelem vytvoření databáze kandidátů na místa smluvních zaměstnanců rozhodl o jejím vyloučení z dalších předvýběrových testů z důvodu nedostatečných výsledků dosažených při prvních testech sloužících k posouzení její schopnosti verbálního a numerického uvažování.
Právní rámec
1. Ustanovení právních předpisů
2 Článek 12 první pododstavec ES, ve znění platném ke dni přijetí rozhodnutí uvedeného v předchozím bodě, stanoví:
„V rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“
3 Článek 290 ES stanoví:
„Pravidla pro používání úředních jazyků v orgánech [Evropské unie] stanoví Rada [Evropské unie] jednomyslně; pravidla obsažená ve statutu Soudního dvora [Evropské unie] tím nejsou dotčena.“
4 Podle článku 22, nadepsaného „Kulturní, náboženská a jazyková rozmanitost“, Listiny základních práv Evropské unie, vyhlášené dne 7. prosince 2000 v Nice (Úř. věst. C 364, s. 1, dále jen „listina základních práv“):
„Unie respektuje kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost.“
5 Články 1 až 6 nařízení Rady č. 1 ze dne 15. dubna 1958 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství (Úř. věst. 1958, 17, s. 385; Zvl. vyd. 01/01, s. 3), ve znění použitelném v projednávané věci, stanoví:
„Článek 1
Úředními a pracovními jazyky orgánů Unie jsou angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština a švédština.
Článek 2
Texty zasílané orgánům členským státem nebo osobou podléhající jurisdikci členského státu se sepisují v jednom z úředních jazyků dle volby odesílatele. Odpověď se podává v témže jazyce.
Článek 3
Texty zasílané orgánem členskému státu nebo osobě podléhající jurisdikci členského státu se sepisují v jazyce tohoto členského státu.
Článek 4
Nařízení a jiné texty obecného dosahu se sepisují ve [20] úředních jazycích.
Článek 5
Úřední věstník Evropské unie vychází ve [20] úředních jazycích.
Článek 6
Orgány mohou stanovit podrobnosti o užívání jazyků svými vnitřními předpisy.“
6 Článek 1d služebního řádu úředníků Evropské unie, ve znění použitelném v projednávané věci (dále jen „služební řád“), stanoví:
„1. Při používání tohoto služebního řádu se zakazuje jakákoli diskriminace na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických znaků, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jiného názoru, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, původu, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.
[…]
6. Při zachování zásady zákazu diskriminace a zásady proporcionality musí být každé omezení těchto zásad odůvodněno objektivními a přijatelnými důvody a zaměřeno na dosažení oprávněných cílů obecného zájmu v rámci personální politiky. Uvedenými cíli lze ospravedlnit zvláště zavedení povinné věkové hranice pro odchod do důchodu a minimální věkové hranice pro čerpání důchodu.“
7 Článek 82 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie, ve znění použitelném v projednávané věci (dále jen „PŘOZ“), stanoví:
„1. Výběr smluvních zaměstnanců probíhá na co nejširším geografickém základě z řad občanů zúčastněných členských států a bez ohledu na rasový nebo etnický původ, politické, filozofické nebo náboženské přesvědčení, věk nebo postižení, pohlaví nebo sexuální orientaci a nezávisle na jejich stavu nebo rodinné situaci.
[…]
3. Smluvní zaměstnanec může být přijat do pracovního poměru pouze tehdy, pokud:
[…]
e) prokáže důkladnou znalost jednoho z jazyků [Unie] a uspokojivou znalost dalšího jazyka [Unie], která je dostačující pro plnění jeho povinností.
[…]
5. [EPSO] poskytne na žádost jednotlivých orgánů pomoc při výběru smluvních zaměstnanců, zejména vymezením obsahu testů a uspořádáním výběrových řízení. [EPSO] zajistí průhlednost výběrových řízení na místa smluvních zaměstnanců.
[…]“
8 Článek 3 odst. 2 rozhodnutí Evropského parlamentu, Rady, Komise, Soudního dvora, Účetního dvora, Hospodářského a sociálního výboru, Výboru regionů a veřejného ochránce práv 2002/620/ES ze dne 25. července 2002 o zřízení EPSO (Úř. věst. L 197, s. 53; Zvl. vyd. 01/04, s. 46), stanoví, že „[EPSO] může být nápomocen orgánům, institucím, subjektům a agenturám vytvořeným Smlouvami nebo na jejich základě při pořádání vnitřních výběrových řízení a při výběru ostatních zaměstnanců“.
2. Výzva k vyjádření zájmu
9 V roce 2005 EPSO zveřejnil „jménem evropských orgánů a zejména Komise a Rady“ výzvu k vyjádření zájmu za účelem „vytvoření databáze kandidátů, kteří mohou být přijati jako smluvní zaměstnanci pro výkon různých úkolů v evropských orgánech“ (dále jen „VVZ“). VVZ byla zveřejněna na internetové stránce EPSO ve dnech od 20. června do 20. července 2005.
10 Hlava A bod 2 VVZ, nadepsaný „Požadovaný profil“, zněl následovně:
„Cílem [VVZ] je přijmout zaměstnance s následujícími obecnými schopnostmi:
ve funkční skupině I: kurýři, řidiči, správně-technické činnosti, manuální pracovníci.
ve funkční skupině II: jesle (především pracovnice pečující o děti), vedoucí kanceláří / zaměstnanci, sekretářky, techničtí zaměstnanci.
ve funkční skupině III: finanční řízení, informační technologie, realizace úkolů.
ve funkční skupině IV: správně-technické, komunikační a poradenské úkoly, výzkumní pracovníci, inženýři, jazykoví odborníci, architekti. […]“
11 Hlava A bod 3 VVZ, nadepsaný „Kritéria pro připuštění a obecné podmínky“, stanovil, že pro předložení přihlášky na pracovní místo smluvního zaměstnance musí všichni kandidáti splňovat kritéria pro přijetí příslušné funkční skupiny a obecné podmínky.
12 Pokud jde o kritéria pro připuštění, hlava A bod 3 písm. a) VVZ, nadepsaný „Minimální požadované vzdělání“, vyžadoval u kandidátů na pracovní místa smluvních zaměstnanců spadajících do skupiny funkcí II, vysokoškolské vzdělání, osvědčené diplomem, nebo středoškolské vzdělání, osvědčené diplomem umožňující přístup k vysokoškolskému vzdělání a vhodnou odbornou praxi v délce tří let (přičemž takový diplom mohl být nahrazen odpovídajícím osvědčením o předepsaném výcviku o minimální délce tří let, pokud neexistovalo obdobné odborné vzdělání umožňující přístup k vysokoškolskému vzdělání v době, kdy bylo vydáno), nebo dále zakončení cyklu středoškolského vzdělání, jakož i relevantní doplňková specializace v délce dvou let a vhodná odborná praxe v délce pěti let.
13 Pokud jde o obecné podmínky, hlava A bod 3 písm. b) francouzské verze VVZ ukládala mimo jiné, aby kandidáti měli „důkladnou znalost jednoho z úředních jazyků Evropské unie (angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština a švédština) – hlavního jazyka (pokud není tento jazyk uveden, považuje se za hlavní jazyk jazyk státní příslušnosti kandidáta nebo jazyk povinný pro školní docházku) a uspokojivou znalost (angličtiny, francouzštiny nebo němčiny) – druhého jazyka (který musí být odlišný od hlavního jazyka)“.
14 Výrazy „hlavní jazyk“ a „druhý jazyk“ obsažené v hlavě A bodě 3 písm. b) VVZ byly uvedeny tučně.
15 Podle hlavy C VVZ, nadepsané „Průběh zkoušek“, mělo výběrové řízení probíhat ve třech postupných fázích: „ověření splnění kritérií pro připuštění“, „předvýběrové testy“ a „výběr za účelem případného přijetí“.
16 Pokud jde o první fázi – ověření splnění kritérií pro připuštění – bylo stanoveno, že EPSO vytvoří potvrzenou databázi kandidátů odpovídajících dovednostním profilům a kvalifikaci definovaných ve VVZ, poté předloží tuto databázi výběrové komisi, aby tato mohla sestavit seznam kandidátů připuštěných k předvýběrovým testům.
17 Pokud jde o druhou fázi – předvýběrové testy – ve VVZ bylo uvedeno, že kandidáti uvedení v databázi uvedené v předchozím bodě budou pozváni ke třem sériím testů, v daném případě:
– testům schopností za účelem posouzení jejich „obecných dovedností“ a zejména „jejich schopnosti verbálního a neverbálního uvažování a jejich jazykových znalostí“;
– současně testu za účelem posouzení „jejich znalostí o evropské integraci a evropských orgánech“;
– později zvláštnímu testu za účelem ověření „jejich zvláštních dovedností“.
18 Bylo uvedeno, že předvýběrové testy proběhnou „ve druhém jazyce (angličtině, francouzštině, němčině)“, přičemž tento jazyk „musí být odlišný od hlavního jazyka“.
19 Pokud jde nakonec o třetí fázi – výběr za účelem případného přijetí, VVZ stanovila, že jména kandidátů, kteří úspěšně složili testy, budou uvedena v konečné databázi dostupné evropským orgánům, aby si tyto orgány mohly vybrat kandidáty a pozvat k pohovoru ty z nich, „kteří nejlépe odpovídají jejich potřebám“.
20 Pokyny pro kandidáty, na které odkazovala hlava B VVZ, určené k tomu, aby kandidáti mohli „správně podat [svou] přihlášku“, informovaly kandidáty, že, pokud jde o volbu hlavního jazyka, jsou povinni uvést svůj „první jazyk“ tak, že si jej zvolí v rozbalující se liště nabídky.
21 Nakonec, v kolonce „Často kladené dotazy“ na internetové stránce EPSO bylo uvedeno, pokud jde o VVZ:
„Jak jsou definovány ‚hlavní‘ a ‚druhý‘ jazyk?
Hlavním jazykem je zpravidla jazyk vaší státní příslušnosti, pokud se jedná o jeden z 20 úředních jazyků Evropské unie. V případě zemí, které mají dva či více úředních jazyků, bude hlavním jazykem ten jazyk, ve kterém jste absolvovali vaši povinnou školní docházku. Druhým jazykem je jazyk, ve kterém absolvujete testy, projdete-li úspěšně předvýběrovými testy. Musí být odlišný od vašeho hlavního jazyka. Pro tuto výzvu musí být vaším druhým jazykem angličtina, francouzština nebo němčina. Je nutné mít uspokojivou znalost tohoto druhého jazyka.“
Skutkový základ sporu
22 Po zveřejnění VVZ podala žalobkyně, která je francouzské státní příslušnosti, ale jejíž rodiče jsou italské státní příslušnosti, svou přihlášku o pracovní místo smluvního zaměstnance spadajícího do skupiny funkcí II, profil „řízení kanceláře (sekretariát)“.
23 V přihlášce vyplněné elektronicky žalobkyně uvedla, že jejím hlavním jazykem, jakož i jejím druhým jazykem – jazykem, ve kterém měla absolvovat předvýběrové testy – je francouzština.
24 E-mailem ze dne 4. října 2005 EPSO informoval žalobkyni, že výběrová komise přijala její přihlášku a že bude následně vyzvána k účasti na předvýběrových testech. V této zprávě bylo uvedeno, že „hlavním jazykem“ žalobkyně je francouzština a jejím „jazykem pro absolvování testů“ je angličtina.
25 Dne 15. listopadu 2005 žalobkyně zaslala EPSO e-mail, ve kterém jej upozornila, že si jako jazyk pro předvýběrové testy zvolila francouzštinu, nikoliv angličtinu.
26 E-mailem ze dne 28. listopadu 2005 EPSO odpověděl žalobkyni, že jazykem pro předvýběrové testy nemůže být hlavní jazyk, a vyzval žalobkyni, aby „si znovu přečetla [VVZ]“. V návaznosti na tento e-mail žalobkyně souhlasila s absolvováním předvýběrových testů v angličtině.
27 Dne 21. listopadu 2005 EPSO zveřejnil obecné oznámení ke struktuře a hodnocení předvýběrových testů (dále jen „oznámení ze dne 21. listopadu 2005“). V tomto oznámení bylo uvedeno, že:
– první testy, které mají ověřit schopnost verbálního a numerického uvažování, budou obsahovat 25 a 20 otázek s mnohočetným výběrem;
– druhý test týkající se znalosti Evropské unie bude obsahovat 30 otázek s mnohočetným výběrem;
– cílem třetího testu bude ověřit „zvláštní znalosti (z okruhu specializace uvedené v přihlášce na prvním místě)“.
28 V oznámení ze dne 21. listopadu 2005 bylo mimo jiné uvedeno, že „[v] této fázi budou provedeny pouze testy týkající se uvažování a evropských znalostí“ a že „kandidáti budou svoláni k testům zvláštních znalostí později“, s výjimkou „kandidátů pro [s]kupinu funkcí II, profil sekretářka, kteří absolvují všechny testy současně v této fázi“.
29 Nakonec bylo v tomtéž oznámení ze dne 21. listopadu 2005 zdůrazněno, že „práh úspěšnosti zakládající nárok na zápis do databáze“ je pro pracovní místa spadající do skupiny funkcí II 45 %, pokud jde o všechny testy, přičemž 35 % je minimum požadované u testů, které mají ověřit schopnost verbálního a numerického uvažování.
30 Dne 6. ledna 2006 absolvovala žalobkyně v Bruselu (Belgie), pod dohledem zaměstnanců společnosti, které EPSO zadal organizaci předvýběrových testů, testy, které měly ověřit její schopnost verbálního a numerického uvažování, test týkající se její znalosti Evropské unie, jakož i test, jehož cílem bylo ověřit její zvláštní znalosti. Podle žalobkyně byl průběh předvýběrových testů narušen přinejmenším čtyřmi poruchami jejího počítače. Její žádosti, aby jí bylo vydáno osvědčení o těchto incidentech, nebylo vyhověno.
31 E-mailem ze dne 27. února 2006 EPSO informoval žalobkyni, že uspěla v předvýběrových testech a že její jméno bude zapsáno do databáze, ke které budou mít evropské orgány přístup za účelem výběru a schůzek s kandidáty odpovídajícími nejlépe jejich potřebám.
32 Dne 14. března 2006 EPSO zaslal žalobkyni následující e-mail (dále jen „rozhodnutí ze dne 14. března 2006“):
„Vážená kandidátko, vážený kandidáte,
V několika případech obdrželi v důsledku chyby při zadávání korespondence adresované kandidátům někteří kandidáti, včetně Vás, dva odlišné a rozporné dopisy ohledně dosažených výsledků.
Za účelem vyjasnění informací, které se Vás týkají, Vám tímto potvrzujeme, že Vaše známky jsou:
– verbální : 32,00 %
– numerické : 35,00 %
[v]erbální [a] [n]umerické celkem : 33,33 %
Minimum požadované pro skupinu funkcí II : 35,00 %
V důsledku toho Vám musíme s lítostí oznámit, že Vaše známky v [testech, které měly ověřit schopnost verbálního a numerického uvažování] nejsou dostatečné k tomu, aby Vás EPSO mohl připustit do další fáze výběru.
[…]
Tímto se Vám omlouváme za způsobenou nepříjemnost.“
33 E-mailem ze dne 10. dubna 2006, nadepsaným „zpochybnění výsledků testů“ žalobkyně zpochybnila rozhodnutí ze dne 14. března 2006. Žalobkyně zdůraznila, že v průběhu svých předvýběrových testů byla nucena tyto testy „mnohokrát“ přerušit z důvodu „počítačových poruch“ a že „[b]y její zápis do databáze EPSO měl být zachován“.
34 E-mailem ze dne 19. dubna 2006 EPSO odpověděl žalobkyni, když jí potvrdil, že dosáhla pouze 33,33 % správných odpovědí v testech, které měly ověřit schopnost verbálního a numerického uvažování, zatímco požadované minimum bylo 35 %. Pokud jde o stížnosti žalobkyně týkající se problémů s fungováním počítače, se kterými se údajně potýkala, EPSO uvedl, že tyto stížnosti byly podány „příliš pozdě“, že „již není možné ověřit, zda skutečně došlo k problémům [u počítače, na kterém absolvovala testy]“ a že, v každém případě, „[v]ýsledky, které byly zaznamenány, se zdají být zcela normální“.
35 E-mailem zaslaným téhož dne EPSO žalobkyně poté, co připomněla, že hlásila v místnosti, ve které skládala zkoušky, a poté od obdržení rozhodnutí ze dne 14. března 2006, existenci problémů s fungováním počítačem, uvedla, že nelze vyloučit, že tyto problémy mohly mít vliv na zamítnutí její přihlášky.
36 V odpovědi EPSO dne 20. dubna 2006 zaslal žalobkyni následující e-mail:
„[…]
Jsme plně připraveni přezkoumat skutečnosti, které jste nám oznámila, je však třeba, abyste nám sdělila přesné informace. Pokud jste za nastalé situace, kterou uvádíte, podala žádost u osob dohlížejících na průběh testů, musela jste obdržet číslo incidentu. Žádáme Vás proto o sdělení tohoto čísla, abychom mohli provést příslušné prošetření. Vzhledem k tomu, že testy byly zaznamenávány, platí, že pokud došlo k problému, zanesly jej osoby dohlížející na průběh testů do deníku a o těchto skutečnostech dohledáme záznam.“
37 Téhož dne zaslala žalobkyně EPSO e-mail, ve kterém uvedla, že „[jí] v žádném případě nebylo přiděleno číslo incidentu“, i když o něj požádala, a uvedla, že jí nebylo sděleno ani jméno osoby dohlížející na průběh testů, ani osoby, která řešila problémy s počítači.
38 Žalobkyně se mohla seznámit na internetové stránce EPSO s tabulkou uvádějící u každé otázky, která jí byla položena, správnou odpověď, odpověď, kterou zadala, a čas, který odpovědi věnovala. V této tabulce, ve které nebylo uvedeno znění otázek položených žalobkyni, bylo naopak uvedeno, že žalobkyni byl automaticky přidělen jeden bod z důvodu nečitelné otázky.
39 Přípisem ze dne 14. června 2006, došlým téhož dne Komisi Evropských společenství faxem žalobkyně podala na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu stížnost zejména proti rozhodnutí ze dne 14. března 2006. V tomto přípise žalobkyně po administrativě požadovala, aby jí sdělila znění otázek, které jí byly položeny v rámci testů, které měly ověřit její schopnost verbálního a numerického uvažování.
40 Rozhodnutím ze dne 11. října 2006 orgán oprávněný k uzavírání smluv (dále jen „OOUS“) stížnost zamítl.
Návrhová žádání účastníků řízení a řízení
41 Žalobkyně podala projednávanou žalobu dne 29. ledna 2007.
42 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
„– zrušil rozhodnutí ze dne 14. března 2006 […];
– […] zrušil rozhodnutí EPSO nebo [v]ýběrové komise nezapsat žalobkyni do databáze kandidátů, kteří uspěli v předvýběrových testech;
– […] zrušil další etapy […] výběrového řízení;
– […] uložil [Komisi] náhradu nákladů řízení.“
43 Komise navrhuje, aby Soud:
„– zamítl žalobu;
– rozhodl o náhradě nákladů řízení podle práva.“
44 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 30. dubna 2007 požádalo Španělské království o povolení vedlejšího účastenství na podporu návrhových žádání žalobkyně.
45 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 3. května 2007 (prvopis návrhu byl podán dne 4. května 2007) požádala Italská republika o povolení vedlejšího účastenství na podporu návrhových žádání žalobkyně.
46 Usneseními předsedy druhého senátu Soudu ze dne 19. června 2007 bylo povoleno vedlejší účastenství Španělského království a Italské republiky na podporu návrhových žádání žalobkyně.
47 Rozhodnutím ze dne 19. února 2009 byla věc původně přidělená druhému senátu Soudu nově přidělena prvnímu senátu Soudu.
48 Rozhodnutím ze dne 17. června 2009 byla věc předložena k rozhodnutí plénu.
49 V rámci různých organizačních procesních opatření vyzval Soud účastníky řízení, aby odpověděli na otázky a předložili dokumenty. Účastníci řízení těmto opatřením vyhověli.
50 Soud rovněž vyzval účastníky řízení, aby předložili vyjádření k tomu, zda byl EPSO oprávněn k přijetí rozhodnutí ze dne 14. března 2006.
51 Nakonec, na výzvu Soudu účastníci řízení, s výjimkou Italské republiky, předložili vyjádření k dopadu rozsudků Tribunálu Evropské unie ze dne 13. září 2010, Španělsko v. Komise (T‑156/07 a T‑232/07) a Itálie v. Komise (T‑166/07 a T‑285/07), na projednávaný spor.
52 Dva ze sedmi soudců, kteří se účastnili jednání, se nemohli zúčastnit porady, přičemž první z nich opustil Soud proto, aby vykonával funkce soudce Tribunálu Evropské unie, a druhý se nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů.
Právní otázky
1. K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení „dalších etap […] výběrového řízení“
53 Je třeba připomenout, že podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, který se použije na řízení před Soudem v souladu s čl. 7 odst. 1 přílohy I uvedeného statutu, a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudu prvního stupně, který se použije obdobně na Soud – na základě rozhodnutí Rady 2004/752/ES/Euratom ze dne 2. listopadu 2004 o zřízení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (Úř. věst. L 333, s. 7) – pokud jde o žaloby podané před vstupem jeho jednacího řádu v platnost dne 1. listopadu 2007, musí každá žaloba obsahovat zejména předmět sporu a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů. Tyto údaje musí být natolik jasné a přesné, že umožní žalovanému připravit si svou obhajobu a Soudu rozhodnout o žalobě případně bez dalších informací.
54 V projednávaném případě výše uvedené návrhové žádání neumožňuje jasně určit dotčený akt nebo akty, jejichž zrušení je navrhováno, a musí být z tohoto důvodu odmítnuto jako nepřípustné.
2. K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení rozhodnutí ze dne 14. března 2006 a „rozhodnutí EPSO nebo [v]ýběrové komise nezapsat […] [žalobkyni] do databáze kandidátů, kteří uspěli v předvýběrových testech“
55 Na podporu výše uvedených návrhových žádání žalobkyně předkládá tři žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení čl. 12 prvního pododstavce ES a čl. 82 odst. 1 a 3 písm. e) PŘOZ, zadruhé z „porušení zásad řádné správy, rovného zacházení, objektivity a legitimního očekávání“, zatřetí, z „porušení zásady rovného zacházení [,], zásad legitimního očekávání, transparentnosti a povinnosti uvést odůvodnění“.
56 Mimoto žalobkyně předložila při jednání čtvrtý žalobní důvod vycházející z toho, že rozhodnutí ze dne 14. března 2006 bylo přijato nepříslušným orgánem.
K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 12 prvního pododstavce ES a čl. 82 odst. 1 a 3 písm. e) PŘOZ
57 Tímto žalobním důvodem žalobkyně, jakož i vedlejší účastníci řízení vznášejí v podstatě námitku protiprávnosti proti VVZ, kterou lze rozdělit do třech částí. VVZ je podle nich protiprávní, jelikož:
– v ní bylo kandidátům uloženo, aby uvedli jako hlavní jazyk jazyk své státní příslušnosti nebo jazyk povinný pro svou školní docházku (první část),
– v ní byl omezen výběr druhého jazyka pouze na německý, anglický nebo francouzský jazyk (druhá část),
– byla protiprávně zveřejněna pouze v jazyce německém, anglickém a francouzském a byl v ní omezen výběr jazyka pro komunikaci mezi EPSO a kandidáty na tyto jazyky (třetí část).
K první části vycházející z toho, že ve VVZ bylo kandidátům protiprávně uloženo, aby uvedli jako hlavní jazyk jazyk své státní příslušnosti nebo jazyk své školní docházky
– Argumenty účastníků řízení
58 Žalobkyně tvrdí, že čl. 82 odst. 3 písm. e) PŘOZ, podle kterého smluvní zaměstnanec může být přijat do pracovního poměru pouze tehdy, prokáže-li důkladnou znalost jednoho z jazyků Unie a uspokojivou znalost dalšího jazyka Unie, která je dostačující pro plnění jeho povinností, neukládá, aby jazyk, jehož důkladnou znalost musí mít kandidát na pracovní místo smluvního zaměstnance, byl nutně jazykem jeho státní příslušnosti nebo jazykem, ve kterém absolvoval školní docházku.
59 Do hlavy A bodu 3 písm. b) VVZ přitom EPSO vložilo upřesnění, že „pokud není tento jazyk uveden“, je za „hlavní jazyk“ každého kandidáta, tedy jazyk, jehož důkladnou znalost musí mít, „považován jazyk státní příslušnosti kandidáta nebo jazyk povinný pro školní docházku“. Tímto upřesněním EPSO hodlal v rozporu s čl. 82 odst. 3 písm. e) PŘOZ vyloučit, že kandidát uvede jako hlavní jazyk jiný jazyk než jazyk své státní příslušnosti nebo školní docházky. Žalobkyně zdůrazňuje, že tak byla zbavena možnosti zvolit si jako hlavní jazyk jazyk, ve kterém byla vychována, v projednávané věci jazyk italský.
60 Mimoto povinnost uložená ve VVZ a potvrzená pokyny pro kandidáty, na které VVZ odkazovala, a v kolonce „Často kladené dotazy“ internetové stránky EPSO, uvést jazyk státní příslušnosti nebo jazyk školní docházky je podle žalobkyně v rozporu s čl. 12 prvním pododstavcem ES a čl. 82 odst. 1 PŘOZ, jelikož je příčinou rozdílného zacházení mezi kandidáty na základě jejich státní příslušnosti nebo jejich národního původu. Nepřímo totiž zabránila některým kandidátům absolvovat testy v jejich mateřském jazyce, zatímco tuto možnost ponechala kandidátům jiné státní příslušnosti nebo jiného národnostního původu.
61 Žalobkyně dodává, že nelze přijmout argument Komise uvedený v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, podle kterého z výrazů „pokud není tento jazyk uveden“ obsažených ve VVZ vyplývá, že si kandidáti mohli hlavní jazyk zvolit. Kromě toho, že jsou nepřesné, byly totiž výrazy „pokud není tento jazyk uveden“ uvedeny pouze v anglické a francouzské verzi VVZ, avšak nikoliv ve verzi německé.
62 V každém případě VVZ nebyla v souladu s cílem stanoveným právními předpisy, kterým je informovat tak přesně, jak je to možné, dotčené osoby o podmínkách požadovaných pro výkon obsazovaných pracovních míst tak, aby mohly posoudit příhodnost podání své přihlášky.
63 Protinávrh Komise zní na to, aby byla první část prvního žalobního důvodu zamítnuta.
64 Komise především tvrdí, že žádné ustanovení VVZ, ani žádné ustanovení v pokynech pro kandidáty a na internetové stránce EPSO neukládalo kandidátům povinnost, aby si zvolili jako hlavní jazyk jazyk své státní příslušnosti nebo jazyk školní docházky. Podle Komise byla kritéria státní příslušnosti a školní docházky uvedena ve VVZ pouze podpůrně, aby byla zhojena případná opomenutí kandidátů při zapisování.
65 V každém případě Komise ve své duplice zdůrazňuje, že si žalobkyně nemohla zvolit jiný jazyk než francouzštinu. Podle Komise byli totiž kandidáti povinni zvolit si jazyk, který nejlépe ovládají. V projednávané věci je přitom znalost francouzštiny ze strany žalobkyně vyšší než znalost italštiny. V případě, že by si dotčená zvolila italštinu jako hlavní jazyk a francouzštinu jako druhý jazyk, získala by neoprávněnou výhodu, neboť testy by proběhly v jazyce, který nejlépe ovládá. Cílem VVZ přitom bylo, aby všichni kandidáti byli postaveni naroveň tím, že se jim uloží absolvovat předvýběrové testy v jazyce, o kterém se má za to, že jej ovládají hůře než hlavní jazyk.
66 Při jednání nicméně Komise výslovně uvedla, že na rozdíl od toho, co uvedla ve své duplice, si kandidáti mohli jako hlavní jazyk zvolit jakýkoliv jazyk, jejž důkladně znali. Podle Komise si tak žalobkyně mohla zvolit italštinu jako hlavní jazyk a francouzštinu jako druhý jazyk, tedy absolvovat předvýběrové testy ve francouzštině. Komise nicméně dodává, že si žalobkyně jako hlavní jazyk zvolila svobodně francouzštinu.
– Závěry Soudu
67 Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 82 odst. 3 písm. e) PŘOZ může být smluvní zaměstnanec přijat do pracovního poměru pouze tehdy, prokáže-li zejména „důkladnou znalost jednoho z jazyků [Unie]“.
68 I když jazyk, jejž kandidát na pracovní místo smluvního zaměstnance důkladně zná, zpravidla odpovídá jazyku jeho státní příslušnosti nebo jazyku jeho školní docházky, nelze nicméně vyloučit, jak ostatně připustila Komise při jednání, že kandidát ovládá rovněž důkladně jiný jazyk. Při neexistenci jakéhokoliv upřesnění v tomto ohledu v čl. 82 odst. 3 písm. e) PŘOZ je přitom jasné, že si tvůrci tohoto článku nepřáli, aby jazyk, jejž musí mít kandidát na pracovní místo smluvního zaměstnance důkladně znát, byl omezen pouze na jazyk jeho státní příslušnosti nebo v případě kandidáta, který je státním příslušníkem členského státu, který má více než jeden úřední jazyk, na jazyk ve kterém absolvoval školní docházku.
69 Je tedy otázkou, zda v projednávané věci, jak tvrdí žalobkyně, EPSO uložil kandidátům, aby si zvolili jako hlavní jazyk jazyk své státní příslušnosti nebo jazyk, ve kterém absolvovali svou školní docházku, a to v rozporu s čl. 82 odst. 3 písm. e) PŘOZ.
70 V tomto ohledu je třeba připomenout, že hlava A bod 3 písm. b) francouzské verze VVZ ukládala mimo jiné, aby kandidáti měli „důkladnou znalost jednoho z úředních jazyků Evropské unie […] – hlavního jazyka“ a stanovila, že „pokud není tento jazyk uveden, považuje se za hlavní jazyk jazyk státní příslušnosti kandidáta nebo jazyk povinný pro školní docházku.
71 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nelze toto posledně uvedené upřesnění, které je obsaženo rovněž v anglické verzi VVZ, chápat tak, že ukládalo kandidátům, aby jako hlavní jazyk uvedli jazyk své státní příslušnosti nebo v případě kandidátů, kteří absolvovali školní docházku v členském státě, který má dva či více úředních jazyků, jazyk, ve kterém absolvovali školní docházku. Použití výrazů „pokud není tento jazyk uveden“ totiž vypovídá o tom, že EPSO vložil toto upřesnění pouze za tím účelem, aby byli kandidáti informováni, že v případě, že kandidát při zapisování opomenul uvést svůj hlavní jazyk, EPSO toto opomenutí zhojí tím, že zapíše jako hlavní jazyk jazyk jeho státní příslušnosti nebo jeho školní docházky jako jazyk, o kterém se má za to, že jej kandidát nejlépe ovládá.
72 Je sice skutečností, že německá verze VVZ se lišila od verze francouzské a anglické, jelikož zněla takto: „Sie müssen über eine gründliche Kenntnis einer der Amtssprachen der Europäischen Union verfügen […] – Hauptsprache (als Hauptsprache wird die Landessprache des Bewerbers oder die Sprache der Pflichtschule betrachtet) […]“ [„Musíte mít důkladnou znalost jednoho z úředních jazyků Evropské unie […] – hlavního jazyka (za hlavní jazyk bude považován jazyk státní příslušnosti kandidáta nebo jazyk povinný pro školní docházku) […]“]. Podle ustálené judikatury nicméně nezbytnost jednotného použití, a tím i jednotného výkladu ustanovení unijního práva vylučuje, aby byl předpis posuzován izolovaně v jedné ze svých verzí, ale vyžaduje, aby byl vykládán s ohledem jak na skutečnou vůli jeho původce, tak na cíl jím sledovaný, zejména ve světle všech jazykových verzí jazyků Unie (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu pro veřejnou službu ze dne 30. listopadu 2009, Zangerl-Posselt v. Komise, F‑83/07, bod 49, a citovaná judikatura, který je předmětem řízení o kasačním opravném prostředku před Tribunálem Evropské unie, věc T‑62/10 P). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nad německou verzí převažují dvě ostatní jazykové verze daného textu, je třeba těmto verzím dát přednost. Navíc žalobkyně, která ve své přihlášce neuvedla, že by jakkoliv ovládala, byť minimálně, německý jazyk, nemůže tvrdit, že by jí německá verze VVZ uvedla v omyl tím, že v ní vyvolala přesvědčení, že byla povinna si zvolit jako hlavní jazyk jazyk své státní příslušnosti.
73 Nakonec je třeba uvést, že v kolonce „Často kladené dotazy“ své internetové stránky EPSO uvedl v odpovědi na otázku „„Jak jsou definovány ‚hlavní‘ a ‚druhý‘ jazyk?“, že „[h]lavním jazykem je zpravidla jazyk vaší státní příslušnosti, pokud se jedná o jeden z 20 úředních jazyků Evropské unie [a že v] případě zemí, které mají dva či více úředních jazyků, bude hlavním jazykem jazyk, ve kterém jste absolvovali vaši povinnou školní docházku“. Z použití výrazů „zpravidla“ tak vyplývá, že EPSO nevyloučilo možnost, že si kandidát může jako hlavní jazyk při zkouškách VVZ zvolit jazyk odlišný od jazyka státní příslušnosti nebo školní docházky za podmínky, že má jeho důkladnou znalost.
74 Za těchto podmínek vzhledem k tomu, že žalobkyně nemůže oprávněně tvrdit, že byla EPSO nucena uvést jako svůj hlavní jazyk jazyk své státní příslušnosti, je třeba výtku týkající se porušení čl. 82 odst. 3 písm. e) PŘOZ zamítnout. Podobně je tomu ze stejného důvodu v případě výtek vycházejících z porušení čl. 12 prvního pododstavce ES a čl. 82 odst. 1 PŘOZ.
75 Z toho vyplývá, že první část prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta jako neopodstatněná.
K druhé části vycházející z toho, že ve VVZ byl protiprávně omezen výběr druhého jazyka pouze na jazyk německý, anglický nebo francouzský
– Argumenty účastníků řízení
76 Úvodem žalobkyně připomíná, že z čl. 82 odst. 3 písm. e) PŘOZ vyplývá, že administrativa může po kandidátovi na pracovní místo smluvního zaměstnance vyžadovat uspokojivou znalost konkrétního jazyka pouze z důvodu zvláštní povahy obsazovaného pracovního místa. Podle žalobkyně přitom EPSO nesplnil tuto podmínku, protože se ve VVZ rozhodl omezit výběr druhého jazyka na angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, i když pracovní místa, která kandidáti měli vykonávat v případě přijetí, nevyžadovala uspokojivou znalost angličtiny, francouzštiny nebo němčiny či tuto znalost nevyžadovala všechna ve stejném rozsahu.
77 Žalobkyně rovněž uvádí, že tím, že EPSO omezil výběr druhého jazyka na angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, opomenul „vnější rozměr“ pracovních míst smluvního zaměstnance, protože smluvní zaměstnanci používají ve svých vztazích s členskými státy nebo s osobami, které podléhají pravomoci členských států, všechny úřední jazyky orgánů Unie.
78 Žalobkyně dodává, že žádné z odůvodnění, které by Komise mohla uvést k odůvodnění omezení výběru druhého jazyka, nemůže být přijato.
79 V případě, že by totiž Komise odůvodnila toto omezení existencí administrativních požadavků – nemožností EPSO nebo pro společnost, které EPSO svěřil organizaci předvýběrových testů, disponovat materiálními prostředky a lidskými zdroji dostatečnými pro organizaci uvedených testů ve všech úředních jazycích Evropské unie – by toto omezení bylo protiprávní, neboť nesouvisí s povahou obsazovaných pracovních míst.
80 Stejně tak v případě, že by omezení bylo odůvodněno údajnou okolností, že angličtina, francouzština a němčina jsou hlavními pracovními jazyky evropských orgánů, není ani toto odůvodnění opodstatněné. Zaprvé článek 1 nařízení č. 1 stanoví, že pracovními jazyky orgánů jsou všechny úřední jazyky Evropské unie, nikoliv jen angličtina, francouzština a němčina. Zadruhé, i když článek 6 nařízení č. 1 opravňuje orgány k tomu, aby pro své čistě interní potřeby stanovily zjednodušená pravidla o používání jazyků, není nijak prokázáno, že by uvedené orgány taková pravidla přijaly. V každém případě není předložen důkaz o tom, že konkrétně tyto tři jazyky jsou jazyky nejběžněji používanými při vnitřním fungování orgánů.
81 Podpůrně, v případě, že by anglický, francouzský a německý jazyk byly přinejmenším v orgánech, které mají své sídlo v Bruselu nebo v Lucemburku, jazyky interní komunikace, žalobkyně tvrdí, že neexistuje žádný vztah vhodnosti, tím spíše ani přiměřenosti mezi sledovaným cílem a prostředky, které EPSO použil pro jeho dosažení. Pokud jde totiž o kandidáty, kteří si zvolili jako hlavní jazyk angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, měl požadavek zvolit si některý jiný z těchto tří jazyků jako druhý jazyk uložený úřadem EPSO těmto kandidátům za následek, že tito kandidáti byli nuceni prokázat znalost dvou jazyků interní komunikace orgánů, zatímco od kandidátů, kteří si zvolili jako hlavní jazyk jiný jazyk než angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, byla vyžadována znalost pouze jediného jazyka interní komunikace.
82 Žalobkyně na základě toho dospívá k závěru, že tím, že EPSO omezil výběr druhého jazyka na angličtinu, francouzštinu a němčinu a zabránil jí tak zvolit si italštinu, porušil článek 12 ES, zásadu zákazu diskriminace a čl. 82 odst. 3 písm. e) PŘOZ.
83 Ve svém protinávrhu Komise tvrdí, že povinnost uložená kandidátům zvolit si jako druhý jazyk angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, pouze odráží zájem na tom, aby v rámci orgánů existovala účinná interní komunikace. Vzhledem ke značnému zvýšení počtu úředních jazyků musí být totiž interní komunikace zajištěna tím, že všichni úředníci a ostatní zaměstnanci znají alespoň jeden z jazyků, které jsou z tohoto důvodu běžně používány v orgánech, zejména v rámci Komise.
84 Komise dodává, že v případě kandidátů, kteří si zvolili jako hlavní jazyk angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, bylo nadále odůvodněné po nich požadovat uspokojivou znalost dalšího z těchto jazyků, aby bylo zajištěno rovné zacházení mezi všemi kandidáty, a dále, aby byly zvýšeny možnosti interní komunikace.
85 Mimoto Komise zdůrazňuje, že cílem VVZ bylo vytvoření databáze k uspokojení budoucích potřeb v oblasti přijímání zaměstnanců, nikoliv obsadit konkrétní pracovní místo, a že z tohoto důvodu byl EPSO tím spíše oprávněn zajistit, aby všichni kandidáti zapsaní do této databáze prokázali jazykové znalosti odpovídající všem pracovním místům jejich funkční skupiny, která by jim mohla být nabídnuta.
86 Pokud jde o Španělské království a Italskou republiku, tvrdí, že tím, že EPSO omezilo jazyk, jejž musí kandidáti uspokojivě znát, na angličtinu, francouzštinu a němčinu, porušilo rovněž článek 290 ES, který přiznává výlučnou pravomoc ke stanovení pravidel pro používání jazyků v unijních orgánech Radě, rozhodnutí 2002/620, které nepřiznalo EPSO žádnou pravomoc v oblasti pravidel pro používání jazyků, jakož i článek 22 listiny základních práv, který zakotvuje zásadu mnohojazyčnosti. Nakonec podle vedlejších účastníků, kteří tvrdí, že kandidáti měli mít možnost zvolit si svůj druhý jazyk ze všech úředních jazyků Unie, porušilo takové omezení rovněž zásadu legitimního očekávání a postrádalo jakékoliv odůvodnění.
87 Španělské království dodává, že Komise nepředkládá žádné vysvětlení, které by mohlo prokázat, že anglický, francouzský a německý jazyk jsou nejpoužívanějšími jazyky v rámci Komise nebo že výběr těchto jazyků jako jazyků interní komunikace odůvodňovaly objektivní důvody. V každém případě v tomto smyslu nebylo kolegiem komisařů přijato žádné rozhodnutí.
88 Nakonec Španělské království uvádí, že jazykový požadavek obsažený ve VVZ zvýhodnil kandidáty, kteří byli státními příslušníky členských států, které mají angličtinu, francouzštinu nebo němčinu jako úřední jazyk v rozporu s článkem 12 ES.
– Závěry Soudu
89 Úvodem je třeba uvést, že jazykové požadavky obsažené v čl. 82 odst. 3 písm. e) PŘOZ, v projednávané věci důkladná znalost jednoho z jazyků Unie a uspokojivá znalost dalšího jazyka Unie v rozsahu nezbytném pro obsazovaná pracovní místa, představují pouze minimální podmínky pro přijímání smluvních zaměstnanců.
90 Z toho vyplývá, že vyžadují-li to potřeby služby nebo zaměstnání, může případně orgán oprávněně specifikovat jazyk nebo jazyky, jejichž důkladná či uspokojivá znalost se vyžaduje (viz a contrario rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 1964, Lassalle v. Parlament, 15/63, s. 73 a 74; stanovisko generálního advokáta p. Lagrange předcházející tomuto rozsudku, s. 94; viz rovněž výše uvedené rozsudky Španělsko v. Komise, bod 65, a Itálie v. Komise, bod 81).
91 Takový zvláštní jazykový požadavek může sice vyplývat ze zvláštního profilu zaměstnání, které má smluvní zaměstnanec vykonávat, může nicméně obecně vyplývat z existence jednoho či několika jazyků interní komunikace v rámci orgánu. Vzhledem k tomu, že orgán má možnost si i bez přijetí formálního rozhodnutí v tomto smyslu zvolit omezený počet jazyků interní komunikace za podmínky, že tato volba bude založena na objektivních důvodech spojených s jeho funkčními potřebami (viz v tomto smyslu stanovisko generálního advokáta M. Poiarese Madura předcházející rozsudku Soudního dvora ze dne 15. března 2005, Španělsko v. Eurojust, C‑160/03, body 49 a 56; výše uvedené rozsudky Španělsko v. Komise, bod 75, a Itálie v. Komise, bod 93), vyplývá z toho, že tento orgán může legitimně smluvním zaměstnancům, které hodlá přijmout, uložit povinnost mít jazykové znalosti související s jazyky interní komunikace. V opačném případě by byl vystaven riziku, že zaměstná zaměstnance, který nebude schopen řádně vykonávat služební povinnosti v rámci orgánu, protože tento zaměstnanec nebude třeba schopen komunikovat se svými pracovními kolegy a rozumět pokynům svých nadřízených či toho bude schopen jen velmi obtížně. V tomto ohledu je třeba uvést, že ve výše uvedeném rozsudku Itálie v. Komise, vydaném ve věci, kdy EPSO zveřejnil oznámení o výběrových řízeních s cílem vytvoření seznamů kandidátů vhodných na přijetí k obsazení volných pracovních míst administrátorů a asistentů v evropských orgánech, Tribunál Evropské unie připustil nejen, že volba angličtiny, francouzštiny a němčiny odpovídala funkčním potřebám unijních orgánů a institucí, ale rovněž, že EPSO mohl oprávněně v těchto výběrových řízeních po kandidátech požadovat znalost jednoho z těchto třech jazyků jako druhého jazyka (výše uvedený rozsudek Itálie v. Komise, bod 103).
92 Nicméně je třeba připomenout, že čl. 1d odst. 1 služebního řádu výslovně zakazuje jakoukoliv diskriminaci na základě jazyka a že podle odstavce 6 téhož ustanovení musí být při zachování zásady zákazu diskriminace a zásady proporcionality každé omezení těchto zásad odůvodněno objektivními a přijatelnými důvody a zaměřeno na dosažení oprávněných cílů obecného zájmu v rámci personální politiky. Z toho vyplývá, že jazyková podmínka, která neodůvodňuje přiměřený vztah proporcionality se sledovaným cílem, je v rozporu se zásadou zákazu diskriminace na základě jazyka, zaručenou čl. 1d odst. 1 služebního řádu. Taková podmínka je rovněž v rozporu s článkem 27 služebního řádu, podle kterého musí administrativa obsazovat volná pracovní místa tak, že vybere úředníky s nejvyšší úrovní schopností, výkonnosti a bezúhonnosti. Konečně, požadovat po kandidátech na pracovní místa smluvního zaměstnance, aby znali, byť jen v uspokojivé kvalitě, několik určitých jazyků, aniž by byl tento požadavek přiměřený sledovanému cíli, by mělo za následek, že by těmto jazykům bylo přiznáno výsadní postavení, i když podle článku 290 ES přísluší pouze Radě, aby jednomyslně stanovila pravidla pro používání jazyků Evropské unie, a podle článku 22 listiny základních práv je Unie povinna respektovat „kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost“.
93 S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám je třeba rozhodnout o žalobních důvodech žalobkyně a důvodech vedlejších účastníků řízení nejprve na základě přezkumu, zda jazykové požadavky obsažené ve VVZ sledovaly oprávněný cíl obecného zájmu v rámci personální politiky, a poté, v případě, že ano, zda existoval rozumný vztah proporcionality mezi těmito požadavky a sledovaným cílem.
94 Pokud jde zaprvé o otázku, zda jazykové požadavky obsažené ve VVZ sledovaly oprávněný cíl obecného zájmu v rámci personální politiky, je třeba připomenout, že VVZ byla zveřejněna „jménem evropských orgánů a zejména Komise a Rady“ za účelem „vytvoření databáze kandidátů, kteří mohou být přijati jako smluvní zaměstnanci pro výkon různých úkolů v evropských orgánech“. Z dokumentů předložených v tomto stupni řízení přitom vyplývá, že anglický, francouzský nebo německý jazyk jsou v různém rozsahu používány v rámci orgánů, které mají přijmout významnou část kandidátů, kteří uspěli ve výběrových zkouškách, a sice v rámci Komise a Rady, jako jazyky interní komunikace.
95 S ohledem na postavení zastávané anglickým, francouzským a německým, jazykem v rámci orgánů, ve kterých mají přijatí smluvní zaměstnanci vykonávat své pracovní povinnosti, tak jazykové požadavky obsažené ve VVZ sledovaly oprávněný cíl obecného zájmu v rámci personální politiky, a sice zajistit, aby tito zaměstnanci měli jazykové znalosti vztahující se k těmto jazykům interní komunikace.
96 Je třeba dodat, že v projednávané věci bylo cílem VVZ vytvoření databáze určené k přijetí smluvních zaměstnanců spadajících do čtyř funkčních skupin, kteří měli „vykonávat různé úkoly“ v různých unijních orgánech v rámci těchto orgánů. Vzhledem k různorodosti orgánů, které mohly zaměstnat osoby, které uspěly v předvýběrových testech, a k různorodosti obsazovaných pracovních míst tak bylo odůvodněné, aby EPSO ověřil, že tyto osoby mohou neprodleně vykonávat služební povinnosti, tedy zejména, že jsou schopny rozumět alespoň jednomu z pracovních jazyků orgánů přijímajících zaměstnance.
97 Mimoto je třeba připomenout, že na rozdíl od úředníků zůstávají smluvní zaměstnanci v orgánech v zásadě po omezenou dobu, stanovenou PŘOZ, a že tudíž nelze zhojit případné jazykové nedostatky těchto zaměstnanců prostřednictvím vzdělávacích programů zavedených orgány za účelem podpory a propagace jazykového pluralismu.
98 Zadruhé zůstává otázkou, zda existoval přiměřený vztah proporcionality mezi jazykovými požadavky obsaženými ve VVZ a sledovaným cílem. V tomto ohledu je třeba uvést, že v rozsudcích Itálie v. Komise (uvedený výše, bod 94) a Španělsko v. Komise (uvedený výše, bod 75) Tribunál Evropské unie rozhodl, že v případě, že si orgán zvolí více jazyků interní komunikace, nemůže po osobách, které hodlá přijmout, požadovat znalost více než jednoho z těchto jazyků. Podle Tribunálu Evropské unie totiž požadavek na kumulativní znalost různých jazyků nelze odůvodnit potřebami interní komunikace a tento požadavek může znamenat jedině vůli přiznat výsadní postavení některým úředním jazykům.
99 V projednávané věci je nesporné, že EPSO ve VVZ požadoval po kandidátech důkladnou znalost jednoho z úředních jazyků jako hlavního jazyka a uspokojivou znalost angličtiny, francouzštiny nebo němčiny, jako druhého jazyka, přičemž tento druhý jazyk musel být odlišný od hlavního jazyka. Soud tak konstatuje, že EPSO vyžadoval od uvedených kandidátů znalost pouze jednoho z jazyků interní komunikace platných v orgánech, které je mohly přijmout.
100 V konkrétním případě kandidátů, kteří si jako žalobkyně zvolili jako hlavní jazyk angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, měl požadavek, který spočíval v povinnosti zvolit si jako druhý jazyk některý další z těchto třech jazyků, zajisté za následek, že byli nuceni prokázat znalost dvou jazyků interní komunikace, jednoho jako hlavního jazyka a druhého jako druhého jazyka.
101 Tuto okolnost nicméně nelze považovat za nepřiměřenou ve vztahu k cíli sledovanému EPSO.
102 Skutečnost, že si někteří kandidáti zvolili jako hlavní jazyk angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, spadá mezi konkrétní okolnosti, které jsou vlastní každému z nich (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 5. dubna 2005, Hendrickx v. Rada, T‑376/03, bod 33).
103 Kromě toho je třeba připomenout, že zásada zákazu diskriminace, která je zvláštním výrazem obecné zásady rovnosti (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 19. října 1977, Ruckdeschel a další, 117/76 a 16/77, bod 7), představuje společně s touto posledně uvedenou zásadou jedno ze základních práv unijního práva, jejichž dodržování zajišťuje Soudní dvůr (rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 2002, Rodríguez Caballero, C‑442/00, bod 32). V rozsudku Itálie v. Komise (uvedený výše, bod 94) Tribunál Evropské unie zdůraznil, že jazykové požadavky požadované po kandidátech na pracovní místa v rámci orgánů a institucí Evropské unie nesmí vést k neodůvodněnému rozdílnému zacházení mezi občany Unie ani porušovat jejich rovný přístup k obsazovaným pracovním místům.
104 V projednávané věci je sice skutečností, že řešení zvolené EPSO mělo za následek rozdílené zacházení jednak s kandidáty, kteří si zvolili jako hlavní jazyk jiný jazyk než angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, jednak s kandidáty, kteří si zvolili jako hlavní jazyk jeden z těchto tří jazyků. Zatímco prvně jmenovaní kandidáti měli možnost zvolit si druhý jazyk ze třech jazyků, a sice angličtiny, francouzštiny nebo němčiny, druzí jmenovaní měli tuto možnost výběru omezenou na dva jazyky. Nicméně kdyby, jak by si přála žalobkyně, EPSO zvolilo jiné řešení spočívající v tom, že by kandidátům, kteří si zvolili jako hlavní jazyk angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, byla poskytnuta možnost zvolit si druhý jazyk ze všech úředních jazyků, s výjimkou jazyka, který si zvolili jako hlavní jazyk, toto řešení by přiznalo těmto kandidátům ve srovnání s ostatními významnější výhody, než byla ta, ze které měli prospěch posledně uvedení. EPSO si tak v situaci, kdy mohl volit mezi dvěma řešeními, která by vedla k rozdílnému zacházení mezi dvěma skupinami kandidátů, zvolil řešení způsobující méně významné rozdílné zacházení, a nelze se tedy domnívat, že stanovil nepřiměřené jazykové podmínky.
105 Je tedy třeba zamítnout výtky vycházející z toho, že požadavek uložený kandidátům, kteří si zvolili jako hlavní jazyk angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, zvolit si jako druhý jazyk další z těchto třech jazyků, porušuje článek 22 listiny základních práv, zásadu zákazu diskriminace a čl. 82 odst. 3 písm. e) PŘOZ.
106 Kromě toho v rámci vnitřního fungování unijních orgánů spadá výběr jazyka interní komunikace do odpovědnosti uvedených orgánů, které jsou oprávněny vyžadovat od svých zaměstnanců dodržování tohoto výběru. Z článku 6 nařízení č. 1 – které bylo přijato Radou na základě ustanovení Smlouvy, která jí přiznávají pravomoc přijmout pravidla pro používání jazyků v orgánech Evropské unie – totiž vyplývá, že „orgány mohou stanovit podrobnosti o užívání jazyků svými vnitřními předpisy“. V důsledku toho, na rozdíl od tvrzení Španělského království a Italské republiky, EPSO oprávněně mohlo, jak učinilo ve VVZ – která byla zveřejněna „jménem evropských orgánů a zejména Komise a Rady“ – omezit výběr druhého jazyka na angličtinu, francouzštinu nebo němčinu.
107 Rovněž je třeba zamítnout argument vycházející z toho, že EPSO měl ve VVZ odůvodnit výběr tří jazyků pro použití při účasti na předvýběrových testech, jelikož je nesporné, že tento výběr odpovídal interním požadavkům orgánů (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Španělsko v. Komise, bod 88).
108 Pokud jde o argument předložený Španělským královstvím vycházející z toho, že jazykový požadavek obsažený ve VVZ zvýhodnil kandidáty, kteří byli státními příslušníky členských států, které mají jako úřední jazyk angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, v rozporu s článkem 12 ES, který zakazuje jakoukoliv diskriminaci na základě státní příslušnosti, ani tomuto argumentu nelze vyhovět, jelikož tito kandidáti museli stejně jako kandidáti, kteří byli státními příslušníky jiných členských států, absolvovat předvýběrové testy v jazyce odlišném od jazyka, jehož měli důkladnou znalost.
109 Konečně, i když Italská republika za účelem tvrzení, že omezení výběru druhého jazyka představuje porušení zásady legitimního očekávání, uplatňuje, že obvyklá praxe EPSO i po přistoupení deseti nových členských států v roce 2003 spočívá v tom, že není ukládáno žádné omezení ve výběru druhého jazyka při průběhu výběrových řízení na místa úředníků, z žádné písemnosti ve spise nicméně nevyplývá, že by se EPSO veřejně zavázal – což by ostatně nemohl učinit – k tomu, že nestanoví žádné omezení, pokud jde o druhý jazyk v rámci jím organizovaných výběrových řízení pro smluvní zaměstnance.
110 Z toho vyplývá, že druhá část prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta.
K třetí části prvního žalobního důvodu vycházející z protiprávnosti podmínek zveřejnění VVZ a výběru jazyka pro komunikaci mezi EPSO a kandidáty
111 Italská republika tvrdí, že EPSO tím, že rozhodl, a to navíc, aniž své rozhodnutí odůvodnil, že VVZ bude zveřejněna pouze v anglickém, francouzském a německém, jazyce a že jazyk pro komunikaci mezi administrativou a kandidáty si lze zvolit pouze z těchto tří jazyků, porušil článek 12 ES, článek 22 listiny základních práv, jakož i články 1 až 6 nařízení č. 1.
112 Nicméně takové protiprávnosti nemohly způsobit újmu zájmům žalobkyně, protože se žalobkyně po zveřejnění VVZ mohla zapsat ke zkouškám, účastnit se stanovených předvýběrových testů a komunikovat s EPSO (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 9. února 1994, Latham v. Komise, T‑3/92, bod 53). Vedlejší účastník řízení přitom není aktivně legitimován k předložení argumentu, kterého se nemůže dovolávat žalobkyně.
113 Za těchto podmínek je třeba třetí část prvního žalobního důvodu v každém případě zamítnout.
114 Vzhledem k tomu, že všechny tři části prvního žalobního důvodu byly zamítnuty, je třeba tento důvod zamítnout.
K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z „porušení zásad řádné správy, rovného zacházení, objektivity a legitimního očekávání“
Argumenty účastníků řízení
115 Žalobní důvod se skládá v podstatě ze dvou částí.
116 V první části žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že předvýběrové testy, které absolvovala dne 6. ledna 2006, provázely technické problémy. Přinejmenším čtyřikrát tak byl průběh těchto testů přerušen z důvodu nefunkčnosti počítače, který jí byl dán k dispozici, což vyžadovalo při každém přerušení zásah informatika. Tyto incidenty ji vyrušily a připravily ji o část času, který jí byl stanoven, aniž by jí bylo povoleno začít zkoušku znovu nebo získat dodatečný čas jako náhradu za ztracený čas.
117 Žalobkyně zdůrazňuje, že zkoušky organizované EPSO v prosinci 2005 a v lednu 2006 obecně probíhaly, jak prokazují osvědčení kandidátů sdružených v Union syndicale (Odborový svaz), „velmi zmateně“ a že například někteří z těchto kandidátů, i když řádně zapsaní, se nemohli účastnit uvedených zkoušek nebo přinejmenším nemohli mít z důvodu problémů s počítačem přístup k dotazníkům testů. Zástupci zaměstnanců ve výběrové komisi ostatně při desátém zasedání této komise s EPSO odmítli potvrdit výsledek výběru z důvodu zejména technických problémů, ke kterým došlo v průběhu všech zkoušek zorganizovaných v rámci VVZ.
118 Žalobkyně tvrdí, že nesrovnalosti, jimiž byl poznamenán průběh jejích předvýběrových testů, byly zjevně zásadní, protože z důvodu jejich opakování, jejich počtu a času nezbytného k tomu, aby mohly být napraveny, závažně narušily její soustředění.
119 V druhé části žalobního důvodu žalobkyně zpochybňuje výsledky, které jí byly sděleny rozhodnutím ze dne 14. března 2006. Vysvětluje, že to, že jí stejně jako 62 dalším kandidátům byl zaslán e-mail ze dne 27. února 2006, ve kterém jí bylo oznámeno, že uspěla při předvýběrových testech, a poté jí byl zaslán dne 14. března 2006 nový e-mail, kterým jí byl sdělen opak, svědčí o problému při zaznamenávání nebo zpracování výsledku zkoušek. Kromě toho existuje rozpor mezi rozhodnutím ze dne 14. března 2006, kterým jí bylo sděleno, že e-mail ze dne 27. února 2006, ve kterém jí byl chybně oznámen její úspěch, byl výsledkem „chyby při zadávání korespondence adresované kandidátům“, a e-mailem ze dne 19. dubna 2006, podle kterého byla příčinou této chyby chyba při výpočtu její celkové známky. Konečně z písemného svědectví jiné kandidátky vyplývá, že počítačová databáze, ve které byly uchovány odpovědi kandidátů v předvýběrových testech, byla poškozena.
120 Protinávrh Komise zní na to, aby byly obě části žalobního důvodu zamítnuty.
121 Pokud jde o první část, Komise uvádí, že žalobkyně nepředkládá žádný důkaz ani náznak důkazu na podporu tvrzení, podle kterého průběh jejích testů poznamenaly nesrovnalosti.
122 Pokud jde o druhou část žalobního důvodu, Komise zdůrazňuje, že okolnost, že žalobkyně byla omylem prostřednictvím e-mailu ze dne 27. února 2006 informována o svém úspěchu v předvýběrových testech, vyplývá z chyby v naprogramování počítače, který nezohlednil skutečnost, že když žalobkyně získala pouze 33,33 % správných odpovědí při testech, které měly ověřit její schopnost verbálního a numerického uvažování, nedosáhla minima požadovaného v oznámení ze dne 21. listopadu 2005, tedy 35 %.
Závěry Soudu
– K první části žalobního důvodu
123 Na základě zásad řádné správy a rovného zacházení je věcí orgánů zajistit všem kandidátům výběrového řízení maximálně klidný a řádný průběh zkoušek. Nesrovnalost při průběhu zkoušek výběrového řízení se nicméně dotýká legality uvedených zkoušek pouze tehdy, je-li zásadní a může narušit jejich výsledky. Dojde-li k takové nesrovnalosti, je věcí žalovaného orgánu, aby prokázal, že se nedotkla výsledků zkoušek (rozsudek Soudu pro veřejnou službu ze dne 13. prosince 2006, Neophytou v. Komise, F‑22/05, bod 60).
124 V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že předvýběrové testy, které absolvovala dne 6. ledna 2006, provázely technické problémy, především byl přinejmenším čtyřikrát průběh uvedených testů přerušen z důvodu nefunkčnosti počítače, který jí byl dán k dispozici. Žádná ze skutečností, které se dovolává, však nemůže s jistotou prokázat povahu incidentů, jimiž byla osobně poškozena. Takovým důkazem není zejména skutečnost, že jiní kandidáti se při zkouškách setkali s technickými poruchami ani okolnost, že zástupci zaměstnanců ve výběrové komisi při zasedání s EPSO odmítli potvrdit výsledky výběru z důvodu zejména těchto poruch. Stejně tak, jestliže z tabulky výsledků žalobkyně, ke které měla přístup prostřednictvím internetové stránky EPSO, vyplývá, že čas, který žalobkyně strávila při odpovědích na čtyři otázky testu, které měly posoudit její schopnost verbálního uvažování, byl delší než čas, který potřebovala k odpovědi na ostatní otázky uvedeného testu, tato okolnost neprokazuje existenci tvrzených incidentů, jejichž existence byla ostatně formálně zpochybněna osvědčením společnosti organizující předvýběrové testy. Nakonec je třeba uvést, že žalobkyně prokazuje, že oznámila existenci takových incidentů až poté, co se seznámila s rozhodnutím ze dne 14. března 2006.
125 První část druhého žalobního důvodu je tak třeba zamítnout.
– K druhé části žalobního důvodu
126 Je nesporné, že nejprve e-mailem ze dne 27. února 2006 EPSO oznámil žalobkyni, že uspěla v předvýběrových testech a poté jí rozhodnutím ze dne 14. března 2006 informoval o jejím neúspěchu. Kromě toho z písemností ve spise vyplývá, že vysvětlení správy, která poskytla ohledně existence takových rozporných zpráv, se lišila. Poté, co EPSO uvedl v rozhodnutí ze dne 14. března 2006 „chybu při zadávání e-mailů“, poté v e-mailu ze dne 19. dubna 2006 uvedl „chybu při výpočtu“, Komise v odpovědi na organizační procesní opatření nařízené Soudem přičetla tento incident na vrub „chybě v naprogramování počítače“, přičemž vysvětlila, že počítač nezohlednil skutečnost, že když žalobkyně dosáhla pouze 33,33 % správných odpovědí při testech, které měly ověřit její schopnost verbálního a numerického uvažování, nedosáhla požadovaného minima 35 %.
127 Nicméně je třeba zdůraznit, že Komise předložila tabulku, ve které je uveden zakódovaný seznam otázek, které byly položeny žalobkyni při testech majících ověřit její schopnost verbálního a numerického uvažování, správné odpovědi, které bylo třeba uvést na tyto otázky, jakož i odpovědi, které žalobkyně ve skutečnosti uvedla na každou otázku. Přitom i když žalobkyně obecně zpochybňuje důvěryhodnost výsledků sdělených EPSO kandidátům, neprokazuje, a dokonce ani netvrdí, že pokud jde o její výsledky v předvýběrových testech majících ověřit její schopnost verbálního a numerického uvažování, byl celkový počet správných odpovědi vyšší než 33,33 %.
128 Zpochybnění celkové důvěryhodnosti výsledků sdělených EPSO kandidátům by se žalobkyně mohla užitečně dovolávat na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení rozhodnutí ze dne 14. března 2006 pouze tehdy, kdyby toto zpochybnění umožnilo prokázat, že žalobkyně splňovala podmínky stanovené v oznámení ze dne 21. listopadu 2005, a sice dosáhnout alespoň 35 % správných odpovědí v předvýběrových testech. Vzhledem k tomu, že tomu tak v projednávané věci není, je třeba zamítnout rovněž druhou část druhého žalobního důvodu žalobkyně, i když EPSO závažně porušilo zásadu řádné správy, když zaslalo žalobkyni protichůdné zprávy týkající se výsledků jejích předvýběrových testů.
129 Z toho vyplývá, že druhý žalobní důvod je třeba zamítnout.
K třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z „porušení zásady rovného zacházení, zásad legitimního očekávání a transparentnosti a povinnosti uvést odůvodnění“
130 Třetí žalobní důvod se dělí na dvě části vycházející v případě první části z porušení zásad legitimního očekávání a transparentnosti a povinnosti uvést odůvodnění a v případě druhé části z porušení zásady rovného zacházení.
K první části žalobního důvodu vycházející z porušení zásad legitimního očekávání a transparentnosti a povinnosti uvést odůvodnění
– Argumenty účastníků řízení
131 Žalobkyně uvádí, že při zasedání konaném dne 26. července 2005 EPSO zaručil výběrové komisi, že kandidátům bude umožněn přístup k jejich zkouškám v případě zpochybnění nebo na jejich žádost. Žalobkyně přitom administrativě vytýká, že jí odmítla sdělit i přes žádost v tomto smyslu v přípise ze dne 14. června 2006 znění otázek, které jí byly položeny při předvýběrových testech.
132 Žalobkyně dodává, že odmítnutí EPSO sdělit jí otázky znemožnilo jí a znemožní i Soudu posoudit, zda otázky byly validní a zda jejich úroveň obtížnosti byla v zásadě rovnocenná úrovni obtížnosti otázek položených ostatním kandidátům.
133 Ve svém protinávrhu Komise uvádí, že podle judikatury v oblasti výběrových řízení jsou jedinými písemnostmi, ke kterým může mít kandidát přístup, jeho vlastní písemné zkoušky (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 27. března 2003, Martínez Páramo a další v. Komise, T‑33/00). V projednávané věci přitom žalobkyně obdržela své opravené odpovědi ve formě tabulky.
134 Komise dodává, že pokud v přípisu ze dne 14. června 2006 žalobkyně požádala administrativu rovněž o to, aby jí sdělila znění otázek, které jí byly položeny, spadala taková žádost pod nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331). Rozhodnutí o takovémto požadavku je však pouze v pravomoci Tribunálu Evropské unie. Žaloba je tak v tomto ohledu podle Komise nepřípustná.
135 Komise v každém případě tvrdí, že by žalobkyni sdělení znění otázek, které jí byly položeny, neumožnilo dosáhnout sledovaného cíle, a sice ověřit, zda otázky položené všem kandidátům měly stejnou úroveň validity a obtížnosti.
– Závěry Soudu
136 Je třeba připomenout, že podle čl. 25 druhého pododstavce služebního řádu musí být každé rozhodnutí týkající se určité osoby přijaté na základě služebního řádu a nepříznivě zasahující do jejího právního postavení odůvodněno. Podle ustálené judikatury je účelem povinnosti uvést odůvodnění rozhodnutí nepříznivě zasahujícího do právního postavení jednak poskytnout dotčené osobě nezbytné údaje, aby mohla zjistit, zda je rozhodnutí podložené, či nikoli, jednak umožnit soudní přezkum tohoto rozhodnutí (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 23. ledna 2003, Angioli v. Komise, T‑53/00, bod 67, a Martínez Páramo a další v. Komise, uvedený výše, bod 43).
137 Kromě toho bylo ve věcech, ve kterých žalobci, kandidáti ve výběrových řízeních, neuspěli při zkouškách organizovaných ve formě otázek s mnohočetným výběrem, rozhodnuto, že administrativa splnila svou povinnost uvést odůvodnění tím, že těmto kandidátům sdělila známky získané při těchto zkouškách a informovala je o tom, že některé otázky byly anulovány (viz v tomto smyslu rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 17. ledna 2001, Gerochristos v. Komise, T‑189/99, bod 34, a ze dne 2. května 2001, Giulietti a další v. Komise, T‑167/99 a T‑174/99, body 81 a 82).
138 V případě neexistence zvláštních okolností tak administrativa, která organizuje přijímací zkoušky ve formě otázek s mnohočetným výběrem, splní svou povinnost uvést odůvodnění tím, že kandidátům, kteří neuspěli při těchto zkouškách, sdělí procento správných odpovědí a uvede jim v případě žádosti v tomto smyslu odpověď, kterou bylo třeba uvést na každou z položených otázek. Jinak by tomu mohlo být pouze v případě, kdy žalobce ve své stížnosti zpochybňuje konkrétně relevanci určitých otázek nebo opodstatněnost odpovědi přijaté jako správné a za podmínky, že odchylka mezi jeho výsledky a prahem úspěšnosti je taková, že v případě, že by jeho zpochybnění bylo opodstatněné (což by vyžadovalo ze strany soudu zjištění nesprávnosti skutečností – viz k tomuto posledně uvedenému aspektu, rozsudek Soudu pro veřejnou službu ze dne 11. září 2008, Coto Moreno v. Komise, F‑127/07, bod 32), zařadil by se mezi kandidáty, kteří při daných zkouškách uspěli. V takovém případě by totiž administrativa byla povinna sdělit v odpovědi na stížnost informace v tomto smyslu, zejména pak znění otázek, které mu byly při zkouškách položeny.
139 V projednávané věci je třeba nejprve uvést, jak bylo uvedeno výše, že žalobkyně byla e-mailem ze dne 14. března 2006 informována o tom, že získala 32 % správných odpovědí v testu, který měl ověřit její schopnost verbálního uvažování a 35 % správných odpovědí v testu majícím ověřit její schopnost numerického uvažování, tedy celkem 33,33 % správných odpovědí, tedy méně než minimum požadované pro funkční skupinu II, v projednávané věci 35 %. Kromě toho krátce před podáním své stížnosti se žalobkyně mohla na internetové stránce EPSO seznámit s tabulkou, ve které byla u každé otázky, která jí byla položena, uvedena správná odpověď, odpověď, kterou zadala, a čas, který odpovědi věnovala. V téže tabulce bylo rovněž uvedeno, že jedna z otázek položených žalobkyni byla nečitelná a že jí z tohoto důvodu byl přidělen jeden bod.
140 Je sice nesporné, že ve stížnosti podané proti rozhodnutí ze dne 14. března 2006 na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu se žalobkyně po administrativě domáhala, aby jí sdělila znění otázek, které jí byly položeny při testech majících ověřit její schopnost verbálního a numerického uvažování, a že v odpovědi na stížnost OOUS této žádosti nevyhověl. Je však třeba uvést, že v uvedené stížnosti žalobkyně konkrétně nezpochybnila relevanci některých otázek ani obecně netvrdila, že jí osobně byly položeny zjevně nepřiměřené či otázky postrádající validitu. Skutečnost, že Komise nesdělila žalobkyni znění otázek, které jí byly při zkouškách položeny, tak nelze považovat za porušení povinnosti uvést odůvodnění.
141 Z toho vyplývá, že první část třetího žalobního důvodu musí být zamítnuta.
K druhé části třetího žalobního důvodu vycházející z porušení zásady rovného zacházení
– Argumenty účastníků řízení
142 Žalobkyně připomíná s odkazem zejména na rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 27. června 1991, Valverde Mordt v. Soudní dvůr (T‑156/89, body 121 až 123), a Giulietti a další v. Komise (uvedený výše, body 73 a 74), že ačkoliv kandidátům při téže zkoušce nemusí být nutně položeny stejné otázky, měly by jim být v každém případě položeny otázky rovnocenné úrovně. V projednávané věci přitom výběrová komise několikrát vyjádřila znepokojení nad rizikem nepřiměřenosti zkoušek vyplývající z okolnosti, že některé otázky byly vypracovány nikoliv samotnými orgány, ale soukromými společnostmi, které uzavřely smlouvy s EPSO. Stejně tak výběrová komise poukázala na riziko, že s ohledem na nadměrnou obtížnost některých otázek a vzhledem k nahodilému výběru otázek budou kandidáti muset vykonat zkoušky rozdílné obtížnosti.
143 Ve svém protinávrhu Komise uvádí, že žalobkyně nepředkládá žádný důkaz, který by mohl vzbudit pochybnost ohledně nepřiměřené povahy položených otázek.
– Závěry Soudu
144 Podle ustálené judikatury má výběrová komise širokou posuzovací pravomoc ohledně podrobného obsahu zkoušek předepsaných v rámci tohoto výběrového řízení. Je věcí unijního soudu rozhodnout o protiprávnosti tohoto obsahu pouze tehdy, překračuje-li rámec uvedený v oznámení o výběrovém řízení nebo pokud nesouvisí s cíli zkoušky výběrového řízení (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. března 1988, Sergio a další v. Komise, 64/86, 71/86 až 73/86 a 78/86, bod 22; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 9. listopadu 2004, Vega Rodriguez v. Komise, T‑285/02 a T‑395/02, bod 35). V rámci zkoušek složených z otázek s mnohočetným výběrem tak Soudu nepřísluší, aby nahrazoval svou vlastní opravou opravu výběrové komise při výběrovém řízení. O zneplatnění otázky je případně s přihlédnutím k na ni navrženým odpovědím třeba rozhodnout pouze tehdy, když se zdá, že tato otázka byla zjevně nepřiměřená z hlediska cíle dotčeného výběrového řízení (výše uvedený rozsudek Vega Rodriguez v. Komise, bod 36). Obdobně je třeba tuto judikaturu v oblasti výběrových řízení použít na výzvu k vyjádření zájmu.
145 V projednávané věci z písemností ve spise vyplývá, že za účelem zajištění rovného zacházení mezi kandidáty bylo EPSO rozhodnuto, že otázky obsažené v databázi otázek budou rozděleny do pěti úrovní obtížnosti a že konkrétně kandidátům na pracovní místa smluvního zaměstnance spadajícím do funkční skupiny II počítač vybere náhodně při testu verbálního uvažování dvacet otázek úrovně obtížnosti 4 a pět otázek úrovně obtížnosti 3 a při testu numerického uvažování patnáct otázek úrovně obtížnosti 4 a pět otázek úrovně obtížnosti 3. EPSO tak usiloval o zajištění rovnocenné úrovně obtížnosti pro všechny kandidáty.
146 Kromě toho Soud může zpochybnit opodstatněnost rozdělení otázek v závislosti na různých úrovních obtížnosti pouze na základě přezkumu všech otázek, přičemž takový přezkum mu přísluší provést pouze v případě četných indicií, ze kterých vyplývá, že rozdělení provedené organizátory je postiženo vadami, které překračují prostor pro volné uvážení, který mají tito organizátoři. V projednávané věci je třeba uvést, že se žalobkyně omezila na obecné vyjádření pochybností ohledně validity a stupně obtížnosti některých otázek uvedených v celé databázi, ale že nijak neuvedla, že s výjimkou zrušené otázky, za kterou získala bod, jí osobně byly položeny otázky zjevně nepřiměřené nebo postrádající validitu z hlediska cíle VVZ.
147 Druhé části třetího žalobního důvodu nemůže být tedy vyhověno.
148 Z toho vyplývá, že třetí žalobní důvod je třeba zamítnout.
K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku pravomoci EPSO
Argumenty účastníků řízení
149 Při jednání žalobkyně vyjádřila pochybnosti ohledně otázky, zda EPSO měl pravomoc k přijetí rozhodnutí ze dne 14. března 2006.
150 Italská republika upřesnila, že z čl. 82 odst. 5 PŘOZ, jakož i z obecných prováděcích ustanovení týkajících se postupů příjímání do zaměstnání a zaměstnávání smluvních zaměstnanců v Komisi, přijatých rozhodnutím ze dne 7. dubna 2004 (zveřejněných v Administrativních informacích č. 49‑2004 ze dne 1. června 2004, dále jen „OPU SZ“), vyplývá, že pravomoc EPSO je omezená, pokud jde o výběr smluvních zaměstnanců, na vymezení zkoušek a organizaci výběrových řízení, ale nevztahuje se na možnost eliminovat uchazeče. Podle Italské republiky tak v projednávané věci náležela tato pravomoc orgánům, které měly zájem na vytvoření databáze smluvních zaměstnanců.
Závěry Soudu
151 Je třeba připomenout, že podle čl. 82 odst. 5 první věty PŘOZ „[EPSO] poskytne na žádost jednotlivých orgánů pomoc při výběru smluvních zaměstnanců, zejména vymezením obsahu testů a uspořádáním výběrových řízení“. Kromě toho podle čl. 3 odst. 2 rozhodnutí 2002/620 „[EPSO] může být nápomocen orgánům, institucím, subjektům a agenturám vytvořeným Smlouvami nebo na jejich základě při pořádání vnitřních výběrových řízení a při výběru ostatních zaměstnanců“. Nakonec, čl. 5 odst. 2 OPU SZ stanoví, že testy, které mají ověřit schopnost kandidátů v oblasti verbálního a numerického uvažování „pořádá EPSO nebo se konají v jeho působnosti“.
152 V projednávané věci, i když ze samotného znění VVZ vyplývá, že VVZ byla zveřejněna EPSO „jménem evropských orgánů a zejména Komise a Rady“, měl EPSO na základě předpisů uvedených v předchozím odstavci pravomoc organizovat předvýběrové testy a eliminovat uchazeče, kteří při uvedených testech neuspěli.
153 V důsledku toho nelze žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku pravomoci EPSO k přijetí rozhodnutí ze dne 14. března 2006 vyhovět.
154 Je tak třeba zamítnout návrhová žádání směřující ke zrušení rozhodnutí ze dne 14. března 2006, jakož i v důsledku toho návrhová žádání směřující ke zrušení „rozhodnutí EPSO nebo výběrové komise […] nezapsat [žalobkyni] do databáze kandidátů, kteří uspěli v předvýběrových testech“.
155 Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta.
K nákladům řízení
156 Na základě článku 122 jednacího řádu se ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy uvedeného řádu týkající se nákladů řízení a soudních výdajů použijí pouze na věci zahájené před Soudem po vstupu tohoto řádu v platnost, tedy po 1. listopadu 2007. Na věci projednávané před Soudem před tímto datem se i nadále použijí obdobně příslušná ustanovení jednacího řádu Tribunálu Evropské unie.
157 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu Evropské unie se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle článku 88 téhož řádu však ve sporech mezi Unií a jejími zaměstnanci nesou orgány vlastní náklady. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, je třeba rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.
158 Stejně tak na základě čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu Tribunálu Evropské unie Španělské království a Italská republika ponesou vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (plénum)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Marie-Thérèse Angioi a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.
3) Španělské království a Italská republika jakožto vedlejší účastníci řízení ponesou vlastní náklady řízení.
Kreppel | Tagaras | Van Raepenbusch |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 29. června 2011.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |