STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
HENRIKA SAUGMANDSGAARDA ØE
přednesené dne 31. ledna 2018(1)
Věc C-527/16
Salzburger Gebietskrankenkasse,
Bundesminister für Arbeit, Soziales und Konsumentenschutz,
za přítomnosti
Alpenrind GmbH
Martin-Meat Szolgáltató és Kereskedelmi Kft,
Martimpex-Meat Kft,
Pensionsversicherungsanstalt,
Allgemeine Unfallversicherungsanstalt
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgerichtshof (Správní soud, Rakousko)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Migrující pracovníci – Sociální zabezpečení – Pracovníci vyslaní do jiného členského státu než do členského státu zaměstnavatele – Nařízení (ES) č. 987/2009 – Článek 5 odst. 1 a čl. 19 odst. 2 – Přenositelný dokument A1 – Závazný účinek – Rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení o zrušení přenositelného dokumentu A1 – Zpětný účinek přenositelného dokumentu A1 – Vydání přenositelného dokumentu A1 poté, co byl pracovník podřízen režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Článek 12 odst. 1 – Podmínka, že se nesmí jednat o pracovníka vyslaného za účelem nahrazení jiné vyslané osoby“
I. Úvod
1. Předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Verwaltungsgerichtshof (Správní soud, Rakousko) je výklad ustanovení čl. 12 odst. 1 nařízení (ES) č. 883/2004(2) a čl. 5 odst. 1 a čl. 19 odst. 2 nařízení (ES) č. 987/2009 (3).
2. Uvedená žádost byla podána ve sporu mezi Salzburger Gebietskrankenkasse (oblastní zdravotní pojišťovna rakouské spolkové země Solnohradsko, dále jen „zdravotní pojišťovna Solnohradska“) a Bundesminister für Arbeit, Soziales und Konsumentenschutz (spolkový ministr práce, sociálních věcí a ochrany spotřebitelů, Rakousko), na straně jedné, a rakouskou společností a dvěma maďarskými společnostmi, na straně druhé, ohledně určení právních předpisů použitelných na pracovníky vyslané do Rakouska.
3. První a druhou předběžnou otázkou žádá předkládající soud, aby Soudní dvůr upřesnil účinky přenositelného dokumentu A1(4) vydaného v souladu s čl. 19 odst. 2 nařízení č. 987/2009, kterým se potvrzují právní předpisy použitelné na určitou osobu podle ustanovení hlavy II nařízení č. 883/2004. V této souvislosti je předmětem první otázky předkládajícího soudu, zda je přenositelný dokument A1 závazný pro soudy hostitelského členského státu ve smyslu článku 267 SFEU. V případě kladné odpovědi je podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, zda je přenositelný dokument A1 závazný i v případě, že Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „správní komise“)(5) rozhodla o zrušení uvedeného dokumentu, avšak instituce, která jej vydala, předmětný dokument nezrušila. Předkládající soud dále žádá o určení, zda má přenositelný dokument A1 závazný účinek i v případě, že byl vydán až poté, co byl dotyčný pracovník podřízen režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu, a zda má v takovém případě uvedený dokument zpětný účinek.
4. Předmětem třetí otázky předkládajícího soudu je výklad čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004, podle nějž podléhá osoba vyslaná svým zaměstnavatelem k výkonu práce do jiného členského státu za určitých podmínek i nadále právním předpisům o sociálním zabezpečení členského státu původu. V této souvislosti je podstatou otázky předkládajícího soudu, zda je porušena podmínka stanovená v citovaném usnesení, že se nesmí jednat o pracovníka vyslaného za účelem nahrazení jiné vyslané osoby (dále jen „podmínka nenahrazení“), pokud k nahrazení nedojde formou vyslání stejným zaměstnavatelem, ale jiným zaměstnavatelem, a jestli je v této souvislosti relevantní, zda jsou oba zaměstnavatelé usazeni ve stejném členském státě nebo zda mezi nimi existuje osobní nebo organizační propojení.
II. Unijní právo
A. Nařízení č. 883/2004
5. Článek 11, nadepsaný „Obecná pravidla“, který je součástí hlavy II nařízení č. 883/2004, nadepsané „Určení použitelných právních předpisů“, stanoví v odstavci 1 a v odst. 3 písm. a):
„1. Osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určí v souladu s touto hlavou.
[…]
3. S výhradou článků 12 až 16 se:
a) na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou v členském státě vztahují právní předpisy tohoto členského státu;
[…]“
6. Článek 12, nadepsaný „Zvláštní pravidla“, který je součástí téže hlavy nařízení č. 883/2004, stanovil v odstavci 1 v původním znění:
„Osoba, která jako zaměstnanec provozuje v členském státě činnost jménem zaměstnavatele, jenž zde běžně vykonává své činnosti, a která je tímto zaměstnavatelem vyslána do jiného členského státu, aby zde konala práci jménem tohoto zaměstnavatele, podléhá i nadále právním předpisům prvního členského státu, nepřesahuje-li předpokládaná doba trvání takové práce dvacet čtyři měsíců a není-li daná osoba vyslána za účelem nahrazení jiné osoby.“
7. Ve sporném období v původním řízení, tj. v období od 1. února 2012 do 13. prosince 2013, byl čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 pozměněn nařízením č. 465/2012, s účinností ke dni 28. června 2012(6). Zejména byl nahrazen výraz „není-li daná osoba vyslána za účelem nahrazení jiné osoby“ na konci citovaného ustanovení novým zněním „není-li daná osoba vyslána za účelem nahrazení jiné vyslané osoby“(7).
8. Článek 76, nadepsaný „Spolupráce“, který je součástí hlavy V nařízení č. 883/2004, nadepsané „Různá ustanovení“, stanoví v odstavci 6:
„V případě obtíží při výkladu nebo použití tohoto nařízení, které by mohly ohrozit práva osoby, na kterou se vztahuje, kontaktuje instituce příslušného členského státu nebo instituce členského státu bydliště dotčené osoby dotčenou (dotčené) instituci (instituce) členského státu (států). Není-li v přiměřené lhůtě nalezeno řešení, dotyčné instituce se mohou obrátit na správní komisi.“
B. Nařízení č. 987/2009
9. Článek 5, nadepsaný „Právní síla dokumentů a podpůrných dokladů vydaných v jiném členském státě“, který je součástí hlavy I nařízení č. 987/2009, nadepsané „Obecná ustanovení“, stanoví:
„1. Dokumenty vydané institucí členského státu prokazující postavení osoby pro účely základního nařízení a prováděcího nařízení, jakož i podpůrné doklady, na základě kterých byly dokumenty vydány, uzná instituce jiného členského státu, pokud nebyly zrušeny nebo prohlášeny za neplatné členským státem, který je vydal.
2. V případě pochybnosti o platnosti dokumentu nebo správnosti skutečností, které jsou podkladem pro údaje v něm uvedené, instituce členského státu, která obdrží dokument, se obrátí na instituci, jež dokument vydala, se žádostí o nezbytná vyjasnění a popřípadě o zrušení uvedeného dokumentu. Vydávající instituce opětovně zváží důvody pro vydání příslušného dokumentu a případně tento dokument zruší.
3. Pokud podle odstavce 2 existují pochybnosti o informacích poskytnutých dotyčnými osobami, o platnosti dokumentů nebo podpůrných dokladů nebo o správnosti skutečností, na nichž jsou údaje v nich obsažené založeny, přistoupí instituce místa pobytu nebo místa bydliště na žádost příslušné instituce k nezbytnému ověření těchto informací nebo dokumentů, pokud je možné je provést.
4. Pokud nebylo mezi dotčenými institucemi dosaženo shody, může být věc po uplynutí jednoho měsíce následujícího po dni, kdy instituce, která dokument obdržela, podala žádost, předložena prostřednictvím příslušných orgánů správní komisi. Správní komise se pokusí o sblížení rozdílných stanovisek do šesti měsíců ode dne, kdy jí byla věc předložena.“
10. Článek 19, nadepsaný „Informování dotyčných osob a zaměstnavatelů“, který je součástí hlavy II nařízení č. 987/2009, nadepsané „Určení použitelných právních předpisů“, stanoví v odstavci 2:
„Na žádost dotyčné osoby nebo zaměstnavatele příslušná instituce členského státu, jehož právní předpisy jsou použitelné podle hlavy II základního nařízení, potvrdí, že jsou tyto právní předpisy použitelné, a tam, kde je to vhodné, uvede, do jakého dne a za jakých podmínek.“
III. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
11. Společnost Alpenrind GmbH se sídlem v Rakousku je činná v oblasti prodeje dobytku a masa. V Salzburku provozuje od roku 1997 pronajatá jatka.
12. V roce 2007 uzavřela společnost Alpenrind GmbH (neboli společnost S GmbH jako její právní předchůdkyně) smlouvu se společností Martin-Meat Szolgáltató es Kereskedelmi Kft, se sídlem v Maďarsku (dále jen „Martin-Meat“), ve které se společnost Martin-Meat zavázala k porcování masa a balícím pracím. Tyto práce byly vykonávány v prostorách společnosti Alpenrind zaměstnanci vyslanými do Rakouska(8). Společnost Martin-Meat vykonávala uvedené práce do dne 31. ledna 2012.
13. Dne 24. ledna 2012 uzavřela společnost Alpenrind smlouvu se společností Martimpex-Meat Kft se sídlem v Maďarsku, ve které se společnost Martimpex-Meat Kft zavázala k porcování masa a balícím pracím v období od 1. února 2012 do 31. ledna 2014. Tyto práce byly vykonávány v prostorách společnosti Alpenrind zaměstnanci vyslanými do Rakouska.
14. Od 1. února 2014 pověřila společnost Alpenrind znovu společnost Martin-Meat, aby její zaměstnanci prováděli práce spočívající v porcování masa v uvedených zařízeních.
15. Více než 250 zaměstnancům, které ve sporném období od 1. února 2012 do 13. prosince 2013 zaměstnávala společnost Martimpex-Meat, vydala příslušná maďarská instituce přenositelný dokument A1, kterým se potvrzuje použitelnost maďarského režimu sociálního zabezpečení na dotčené pracovníky v souladu s články 11 až 16 nařízení č. 883/2004 a článku 19 nařízení č. 987/2009. Předkládající soud uvádí, že tyto dokumenty byly vydány „částečně zpětně a částečně v případech, kdy rakouská instituce sociálního zabezpečení již (nepravomocně) rozhodla, že daný pracovník podléhá povinnému pojištění podle rakouských právních předpisů“(9). Ve všech předmětných dokumentech byla jako zaměstnavatel v místě, kde je vykonávána pracovní činnost, uvedena společnost Alpenrind.
16. Rozhodnutím ze dne 13. prosince 2013 zdravotní pojišťovna Solnohradska určila, že výše uvedení zaměstnanci podléhali v rozhodném období povinnému pojištění v Rakousku podle rakouských právních předpisů o sociálním zabezpečení.
17. Rozsudkem ze dne 7. března 2016 zrušil Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Rakousko) rozhodnutí zdravotní pojišťovny Solnohradska z důvodu, že není dána její příslušnost. Předkládající soud uvádí, že uvedený rozsudek byl odůvodněn mimo jiné tím, že „pro každou z osob podléhajících povinnému pojištění v Rakousku vydala příslušná maďarská instituce sociálního zabezpečení [přenositelný] dokument A1 potvrzující, že daná osoba je od stanoveného data zaměstnána v Maďarsku u společnosti [Martimpex-Meat] a podléhá povinnému pojištění a předpokládá se, že bude na dobu uvedenou v jednotlivých formulářích, zahrnující sporné období, vyslána do Rakouska ke společnosti [Alpenrind]“.
18. Zdravotní pojišťovna Solnohradska a spolkový ministr práce, sociálních věcí a ochrany spotřebitelů podali proti uvedenému rozsudku opravný prostředek „Revision“ k Verwaltungsgerichtshof (Správní soud), v němž odmítli absolutně závazný účinek přenositelných dokumentů A1. Podle uvedených zúčastněných stran závisí závazný účinek na dodržování zásady loajální spolupráce mezi členskými státy zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU. Příslušná maďarská instituce však tuto zásadu v projednávané věci nedodržela. V této souvislosti předložil spolkový ministr práce, sociálních věcí a ochrany spotřebitelů v řízení o opravném prostředku „Revision“ listiny dokládající, že ve dnech 20. a 21. června 2016 dospěla správní komise k závěru, že Maďarsko nesprávně rozhodlo o své příslušnosti ve vztahu k dotčeným pracovníkům a tudíž je na místě předmětné dokumenty A1 zrušit.
19. Ve svých závěrech ze dne 20. a 21. června 2016 správní komise schválila jednomyslným souhlasem všech delegací, které nebyly účastníky sporu, stanovisko dohodovacího výboru správní komise (dále jen „dohodovací výbor“) ze dne 9. května 2016 vydané ve sporu mezi Rakouskou republikou a Maďarskem(10). Z uvedeného stanoviska vyplývá, že řízení před správní komisí bylo zahájeno z důvodu sporu vzniklého několik let předtím mezi Rakouskem a Maďarskem ohledně určení právních předpisů použitelných na pracovníky vyslané do Rakouska společnostmi Martin-Meat a Martimpex-Meat na základě smluv uzavřených mezi těmito společnostmi a společností Alpenrind. Daný spor je součástí obecnější diskuse probíhající na půdě správní komise ohledně výkladu podmínky nenahrazení stanovené v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004(11).
20. Ve stanovisku ze dne 9. května 2016 se dohodovací výbor přiklonil k tvrzení Rakouské republiky, přičemž podstatou jeho odůvodnění je závěr, že i pokud je určitá osoba vyslána jiným zaměstnavatelem, než je zaměstnavatel již vyslaného pracovníka, není vyloučeno, že lze takovou situaci považovat za „nahrazení“ ve smyslu čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004(12). Z tohoto důvodu má dohodovací výbor za to, že v předmětné věci byly přenositelné dokumenty A1 vystavené pracovníkům vyslaným za účelem nahrazení předchozích pracovníků vydány neoprávněně a měly být zásadně zrušeny k datu, kdy byla příslušná maďarská instituce o této skutečnosti informována a obdržela doklady týkající se postavení dané osoby v hostitelském členském státě. Nicméně vzhledem k tomu, že zrušení přenositelných dokumentů A1 se zpětnou účinností by bylo spojeno s podstatnými administrativními obtížemi a mělo by nepříznivé důsledky pro dané pracovníky, vyzval dohodovací výbor Rakouskou republiku a Maďarsko, aby v této záležitosti vyjednaly dohodu(13).
21. Je nesporné, že po skončení řízení před správní komisí příslušná maďarská instituce nezrušila přenositelné dokumenty A1 vydané dotčeným pracovníkům, ani je neprohlásila za neplatné. V tomto ohledu vyplývá z vyjádření maďarské a rakouské vlády, že příslušné orgány obou států začaly jednat o způsobu zrušení předmětných dokumentů, avšak tato jednání byla přerušena do té doby, než Soudní dvůr rozhodne o předběžné otázce v projednávané věci.
22. Rozhodnutím ze dne 14. září 2016, které došlo Soudnímu dvoru dne 14. října 2016, Verwaltungsgerichtshof (Správní soud) přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:
„1) Vztahuje se závazný účinek dokumentů, jež jsou upraveny v čl. 19 odst. 2 [nařízení č. 987/2009], zakotvený v článku 5 citovaného nařízení, i na řízení před soudem ve smyslu článku 267 SFEU?
2) Pro případ kladné odpovědi na první otázku:
a) platí uvedený závazný účinek i tehdy, když se předtím uskutečnilo řízení před Správní komisí pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení, které nevedlo k dohodě ani ke zrušení sporných dokumentů?
b) platí uvedený závazný účinek i tehdy, když je dokument ,A1‘ vydán až poté, co hostitelský členský stát formálně konstatuje povinné pojištění podle svých právních předpisů? Platí v takovém případě závazný účinek i zpětně?
3) V případě, že se za určitých podmínek jedná o omezený závazný účinek dokumentů ve smyslu čl. 19 odst. 2 [nařízení č. 987/2009]:
Je v rozporu se zákazem nahrazení obsaženým v čl. 12 odst. 1 [nařízení č. 883/2004], pokud k nahrazení nedojde formou vyslání stejným zaměstnavatelem, ale jiným zaměstnavatelem? Záleží v této souvislosti na tom, zda:
a) má daný zaměstnavatel sídlo ve stejném členském státě jako první zaměstnavatel nebo
b) zda je mezi prvním a druhým vysílajícím zaměstnavatelem osobní nebo organizační propojení?“
23. Písemná vyjádření předložily zdravotní pojišťovna Solnohradska, společnosti Alpenrind, Martin-Meat a Martimpex-Meat(14), rakouská, belgická, česká, německá, irská, maďarská a polská vláda a Evropská komise. Na jednání konaném dne 28. září 2017 přednesly ústní vyjádření zdravotní pojišťovna Solnohradska, společnosti Alpenrind, Martin-Meat a Martimpex-Meat, rakouská, česká, irská, francouzská, maďarská a polská vláda, jakož i Evropská komise.
IV. Analýza
A. K první předběžné otázce
24. Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda má být ustanovení čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 vykládáno v tom smyslu, že přenositelný dokument A1 vydaný příslušnou institucí členského státu v souladu s čl. 19 odst. 2 citovaného nařízení, kterým se potvrzuje podřízení pracovníka režimu sociálního zabezpečení tohoto členského státu podle ustanovení hlavy II nařízení č. 883/2004, je závazný pro soudy jiného členského státu ve smyslu článku 267 SFEU(15).
25. Obdobně jako všechny zúčastněné strany, které předložily Soudnímu dvoru svá vyjádření k uvedené otázce, vyjma zdravotní pojišťovny Solnohradska(16), mám za to, že na první otázku je třeba odpovědět kladně(17).
26. Nejprve je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že dokud není potvrzení E 101 (které předcházelo přenositelnému dokumentu A1(18)) zrušeno nebo prohlášeno za neplatné, má účinky ve vnitrostátním právním řádu členského státu, do něhož přijede zaměstnaná osoba za účelem výkonu práce, a tudíž je závazné pro instituce tohoto členského státu. Z toho vyplývá, že soud hostitelského členského státu není oprávněn ověřit platnost potvrzení E 101 s ohledem na skutečnosti, na jejichž základě bylo vydáno(19).
27. Jak Soudní dvůr konstatoval, nařízení č. 987/2009, které je v současnosti platné, kodifikovalo judikaturu Soudního dvora tak, že zakotvilo závaznost potvrzení E 101 a výlučnou pravomoc instituce, která jej vydá, posoudit platnost uvedeného potvrzení (20). Článek 5 odst. 1 citovaného nařízení totiž stanoví, že dokumenty vydané institucí členského státu prokazující postavení osoby pro účely použití nařízení č. 883/2004 a 987/2009, jakož i podpůrné doklady, na základě kterých byly dokumenty vydány, uzná instituce jiného členského státu, pokud nebyly zrušeny nebo prohlášeny za neplatné členským státem, který je vydal(21).
28. Podle mého názoru neexistuje žádný důvod se domnívat, že přijetím předmětného ustanovení zamýšlel unijní normotvůrce omezit závazný účinek dokumentů upravených v článku 5 nařízení č. 987/2009 pouze na instituce sociálního zabezpečení členských států a tím se odchýlit od ustálené judikatury Soudního dvora, podle které je potvrzení E 101 závazné i pro vnitrostátní soudy jiných členských států(22).
29. Je pravdou, že v čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 nejsou soudy jiných členských států zmíněny. Nicméně je třeba konstatovat, že znění předmětného ustanovení odpovídá z velké části znění judikatury Soudního dvora týkající se potvrzení E 101. Soudní dvůr v této souvislosti určil, že potvrzení E 101 váže příslušnou instituci členského státu, v němž tento pracovník vykonává svoji práci, a dokud není potvrzení zrušeno nebo prohlášeno za neplatné, musí uvedená instituce vzít v úvahu, že tento pracovník již podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení členského státu, v němž je podnik, který jej zaměstnává, usazen, a v důsledku toho nemůže tato instituce podřídit dotčeného pracovníka svému režimu sociálního zabezpečení(23). Článek 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 dále výslovně stanoví, že dokumenty, na něž se vztahuje předmětné ustanovení, budou uznány, pokud nebyly zrušeny nebo prohlášeny za neplatné členským státem, který je vydal, což potvrzuje závěr, že toto ustanovení nepřipouští, aby jiný členský stát napadl prostřednictvím svých soudů platnost takových dokumentů.
30. Ani z přípravných aktů k nařízení č. 987/2009 nelze dovodit, že by bylo úmyslem unijního normotvůrce odchýlit se od judikatury Soudního dvora, pokud se jedná o závazný účinek potvrzení E 101 vůči vnitrostátním soudům. Naopak, z návrhu předmětného nařízení vyplývá, že jeho účelem je zjednodušit a modernizovat ustanovení nařízení č. 574/72(24).
31. Nadto je třeba připomenout, že podle bodu 12 odůvodnění nařízení č. 987/2009 vyplývají opatření v něm stanovená z judikatury [Soudního dvora], rozhodnutí správní komise, jakož i z více než třicetiletých zkušeností s uplatňováním koordinace systémů sociálního zabezpečení v rámci základních svobod zakotvených ve Smlouvě“(25). S ohledem na toto konstatování lze mít za to, že pokud by se chtěl unijní normotvůrce odchýlit od judikatury Soudního dvora ohledně závazného účinku potvrzení E 101, výslovně by to uvedl.
32. Konečně, pokud se jedná o článek 6 nařízení č. 987/2009, na nějž odkazuje předkládající soud, je třeba zmínit, že citované ustanovení upravuje prozatímní uplatňování právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení, mají-li instituce nebo orgány dvou nebo více členských států rozdílná stanoviska k určení použitelných právních předpisů(26). Podle mého názoru však nic nenasvědčuje tomu, že by unijní normotvůrce zamýšlel tímto ustanovením omezit závazný účinek dokumentů zmíněných v článku 5 citovaného nařízení. V této souvislosti připomínám, že podle odstavce 1 se článek 6 použije, [n]ení-li v nařízení [č. 987/2009] stanoveno jinak“(27).
33. S ohledem na výše uvedené je podle mého názoru třeba dospět k závěru, že přijetím nařízení č. 987/2009, zejména pak jeho čl. 5 odst. 1, zamýšlel unijní normotvůrce pouze kodifikovat judikaturu Soudního dvora, pokud se jedná o závazný účinek potvrzení E 101. Z tohoto důvodu se domnívám, že citovaná judikatura je použitelná obdobně na přenositelné dokumenty A1.
34. Dále doplňuji, že pokud by byl čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 vykládán v tom smyslu, že se jím omezuje závazný účinek přenositelného dokumentu A1 pouze na instituce sociálního zabezpečení členských států, byl by ohrožen užitečný účinek citovaného ustanovení. Jak konstatoval Soudní dvůr ohledně potvrzení E 101, kdyby bylo připuštěno, že příslušná vnitrostátní instituce může tím, že předloží věc soudu hostitelského členského státu dotčeného pracovníka, jehož je institucí, dosáhnout prohlášení neplatnosti potvrzení, mohl by být ohrožen systém založený na loajální spolupráci mezi příslušnými institucemi členských států(28).
35. V této souvislosti je třeba uvést, že i když předchozí rámec právní úpravy tvořený nařízením č. 1408/71 a nařízením č. 574/72 neobsahoval ustanovení odpovídající čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009, Soudní dvůr přesto vycházel ve své judikatuře týkající se závazného účinku potvrzení E 101 zejména z respektování zásady použitelnosti právních předpisů jediného členského státu zakotvené v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71 (který odpovídá stávajícímu čl. 11 odst. 1 nařízení č. 883/2004(29)) a zásady právní jistoty pracovníků, kteří se pohybují v rámci Unie, a dále z povinností vyplývajících ze zásady loajální spolupráce mezi členskými státy zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU(30). Mám za to, že zmíněné úvahy jsou i nadále plně relevantní v oblasti působnosti nařízení č. 883/2004 a nařízení č. 987/2009.
36. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první předběžnou otázku, zda má být ustanovení čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 vykládáno v tom smyslu, že přenositelný dokument A1 vydaný příslušnou institucí členského státu v souladu s čl. 19 odst. 2 citovaného nařízení, kterým se potvrzuje podřízení pracovníka režimu sociálního zabezpečení daného členského státu podle ustanovení hlavy II nařízení č. 883/2004, je závazný pro soudy jiného členského státu ve smyslu článku 267 SFEU, pokud nebyl zrušen nebo prohlášen za neplatný, kladně(31).
B. Ke druhé předběžné otázce
37. Druhá otázka, která byla položena pouze pro případ, že první otázka bude zodpovězena kladně, se skládá ze dvou částí vycházejících ze dvou odlišných hypotéz. Předmětem první části dané otázky předkládajícího soudu je, zda má přenositelný dokument A1 závazný účinek, pokud proběhlo řízení před správní komisí [druhá předběžná otázka, písm. a)]. Předmětem druhé části dané otázky předkládajícího soudu je, zda má přenositelný dokument A1 závazný účinek v případě, že byl vydán až poté, co byl dotčený pracovník podřízen režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu, a v případě kladné odpovědi na tuto část předběžné otázky, zda má v takovém případě předmětný dokument zpětný účinek [druhá předběžná otázka, písm. b)]. Níže se věnuji postupně oběma uvedeným hypotézám.
1. První hypotéza: proběhlo řízení před správní komisí [druhá předběžná otázka, písm. a)]
38. V druhé předběžné otázce, písm. a) žádá předkládající soud o určení závazného účinku přenositelného dokumentu A1 v případě, že proběhlo řízení před správní komisí, ve kterém nebylo dosaženo dohody, ani nebyly sporné dokumenty zrušeny.
39. V odůvodnění předkládající soud uvádí, že předmětnou otázkou žádá o určení, zda „přinejmenším po skončení řízení před správní komisí, ve kterém nebylo dosaženo dohody (v níž by příslušné instituce obou členských států uznaly do budoucna předmětné potvrzení za platné a správné), ani nebyl sporný dokument zrušen (buď proto, že komise nevydala doporučení v tomto smyslu, nebo že instituce, která potvrzení vydala, se takovým doporučení neřídila), nezanikl závazný účinek předmětného dokumentu, a zda se tím neotevřela možnost vést řízení o určení povinného pojištění“.
40. Z předkládacího rozhodnutí a vyjádření předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že se v projednávané věci dotčené členské státy obrátily na správní komisi, která vydala rozhodnutí o zrušení daných přenositelných dokumentů A1. Dále z nich vyplývá, že po skončení řízení před zmíněnou komisí nicméně příslušná maďarská instituce uvedené dokumenty nezrušila(32).
41. Za uvedených okolností je podle mého názoru třeba chápat druhou předběžnou otázku, písm. a) tak, že podstatou této části předběžné otázky je určení, zda je přenositelný dokument A1 závazný i v situaci, jaká je předmětem původního řízení, kdy správní komise vydala rozhodnutí o zrušení daného dokumentu, avšak instituce, která jej vydala, daný dokument nezrušila(33).
42. Podstatou návrhů zdravotní pojišťovny Solnohradska a rakouské, belgické, české(34) a francouzské vlády je, aby byla předmětná otázka zodpovězena záporně. V této souvislosti namítají uvedené zúčastněné strany zejména porušení zásady loajální spolupráce mezi členskými státy zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU, jelikož instituce, která přenositelný dokument A1 vydala, neprohlásila daný dokument za neplatný, ani jej nezrušila v souladu s rozhodnutím správní komise. Ostatní zúčastněné strany, které předložily Soudnímu dvoru svá vyjádření, naopak tvrdí, že řízení před správní komisí není ve vztahu k závaznému účinku přenositelného dokumentu A1 relevantní. K posledně jmenovanému názoru se přikláním i já, a to z níže uvedených důvodů.
43. Nejprve je třeba uvést, že projednávaná věc se liší od věci, ve které byl vydán rozsudek A-Rosa Flussschiff(35), v tom směru, že v projednávané věci zahájily dotčené členské státy řízení před správní komisí, která vydala rozhodnutí o zrušení předmětných přenositelných dokumentů A1(36). Domnívám se nicméně, že takovým rozdílem není nijak dotčen závěr vyplývající ze zmíněného rozsudku, který vychází z ustálené judikatury Soudního dvora(37), tedy že potvrzení E 101 (které bylo nahrazeno přenositelným dokumentem A1) je závazné jak pro instituce sociálního zabezpečení členského sátu, ve kterém je vykonávána pracovní činnost, tak pro soudy takového členského státu.
44. Mám totiž za to, že pokud by byl čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 vykládán v tom smyslu, že přenositelný dokument A1 pozbývá za okolností, jež nastaly v původním řízení, závazného účinku, znamenalo by to ve skutečnosti přiznání závazného účinku rozhodnutím vydaným správní komisí. Podle mého názoru by byl takový závěr v rozporu se stávajícím rámcem právní úpravy.
45. V této souvislosti je na místě připomenout, že v rozsudku Romano(38) Soudní dvůr uvedl, že jak z primárního práva upravujícího pravomoci svěřené Radou Evropské unie komisi pověřené prováděním předpisů přijatých prvně jmenovanou, tak ze soudního systému vytvořeného Smlouvou [EHS] vyplývá, že takový subjekt, jakým je správní komise, nemůže být zplnomocněn Radou přijímat „akty mající sílu zákona“. Soudní dvůr vyslovil názor, že rozhodnutí takového orgánu sice může sloužit jako opora pro instituce pověřené prováděním unijního práva, avšak nestanoví závazná pravidla, jak mají dané instituce postupovat či jaký výklad mají použít při provádění unijních předpisů. S ohledem na výše uvedené dospěl Soudní dvůr k závěru, že sporné rozhodnutí správní komise „není závazné“ pro předkládající soud(39).
46. Ačkoli si samozřejmě lze položit otázku, zda je citovaná judikatura stále platná i po změnách primárního práva, zavedených zejména Lisabonskou smlouvou, především pokud jde o možnost svěřovat takovým orgánům, jakým je správní komise, pravomoci přijímat opatření, která mají právní účinky(40), nic nenasvědčuje tomu, že by unijní normotvůrce ve skutečnosti zamýšlel udělit správní komisi takovou pravomoc.
47. Článek 72 nařízení č. 883/2004, v němž jsou vyjmenovány úkoly správní komise, totiž pod písm. a) stanoví, že zmíněná komise se „zabývá všemi správními otázkami a otázkami výkladu vyplývajícími z [nařízení č. 883/2004] nebo [nařízení č. 987/2009] nebo z jakékoli uzavřené dohody nebo přijatého opatření, které s nimi souvisí, aniž je dotčeno právo úřadů, institucí a dotčených osob účastnit se řízení a obracet se na soudy stanovené právními předpisy členských států, [nařízením č. 883/2004] nebo Smlouvou“(41). Ohledně prakticky totožného ustanovení obsaženého v článku 43 dřívějšího nařízení č. 3(42) dospěl Soudní dvůr k závěru, že „právní účinky rozhodnutí [správní komise] jsou vymezeny přímo zněním článku 43“, a že „podle uvedeného znění není dotčena pravomoc příslušných soudů posuzovat platnost a obsah daných ustanovení [daného nařízení č. 3], ve vztahu k nimž mají rozhodnutí [zmíněné komise] váhu pouhého posudku“(43).
48. Dále, pokud se jedná o zahájení řízení před správní komisí, čl. 76 odst. 6 nařízení č. 883/2004 stanoví, že není-li v přiměřené lhůtě nalezeno řešení, dotyčné instituce se mohou obrátit na správní komisi. Článek 5 odst. 4 nařízení č. 987/2009 upřesňuje, že správní komise se pokusí o sblížení rozdílných stanovisek do šesti měsíců ode dne, kdy jí byla věc předložena(44). Z výrazu „se pokusí o sblížení“, použitého rovněž v čl. 6 odst. 3 nařízení č. 987/2009 a v rozhodnutí správní komise č. A1(45), podle mého názoru jasně vyplývá, že řízení před danou komisí nemá závaznou povahu(46).
49. Mám za to, že i judikatura Soudního dvora týkající se potvrzení E 101 vychází z předpokladu, že rozhodnutí správní komise nemají závazný účinek. V příslušné judikatuře Soudní dvůr vymezil možnosti, jež mohou členské státy využít, pokud se v konkrétní věci nedohodne s jedním či více členskými státy na použitelných předpisech v oblasti sociálního zabezpečení(47). Soudní dvůr stanovil, že je třeba nejprve zahájit dialog s institucí, která daný dokument vydala. V případě, že dotčené instituce nedosáhnou dohody, mohou se v druhém kroku obrátit s danou záležitostí na správní komisi. Konečně, pokud se této komisi nepodaří sblížit názory příslušných institucí, zbývá hostitelskému členskému státu možnost, aniž jsou dotčeny případné procesní prostředky soudní povahy existující v členském státě, jehož instituce potvrzení vydala, zahájit před Soudním dvorem řízení o nesplnění povinnosti na základě článku 259 SFEU(48). V této souvislosti Soudní dvůr naopak neuvádí možnost podat proti rozhodnutí správní komise žalobu na neplatnost podle článku 263 SFEU, což by však bylo podle mého názoru logické, pokud by měl Soudní dvůr za to, že rozhodnutí uvedené komise mají závazný účinek(49).
50. S ohledem na výše uvedené jsem dospěl k závěru, že za stávajícího režimu založeného nařízením č. 883/2004 a nařízením č. 987/2009 nemají rozhodnutí vydaná správní komisí ve sporech mezi dvěma či více členskými státy týkajících se určení právních předpisů použitelných v konkrétní věci závazný účinek. Z toho podle názoru vyplývá, že řízením před správní komisí nemůže být dotčen závazný účinek přenositelného dokumentu A1.
51. Jinými slovy, mám za to, že přenositelný dokument A1 je závazný i za takové situace, jaká nastala v původním řízení, kdy se dotčené členské státy obrátily na správní komisi v souladu s čl. 76 odst. 6 nařízení č. 883/2004 a čl. 5 odst. 4 nařízení č. 987/2009(50) a kdy zmíněná komise vydala rozhodnutí o zrušení daného dokumentu, dokud nebude daný dokument zrušen nebo prohlášen za neplatný institucí, která jej vydala.
52. Výše uvedené platí podle mého názoru nehledě na případné nesplnění povinností vyplývajících ze zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU členským státem, jehož instituce vydala předmětný dokument, v rámci řízení před správní komisí. Pokud se hostitelský členský stát domnívá, že první členský stát nesplnil své povinnosti vyplývající z práva Evropské unie, může podat žalobu pro nesplnění povinností podle článku 259 SFEU nebo požádat Komisi, aby sama přijala opatření proti danému členskému státu(51).
53. Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr zodpověděl druhou předběžnou otázku, písm. a) v tom smyslu, že přenositelný dokument A1 je závazný i v takové situaci, jaká je předmětem původního řízení, kdy správní komise vydala rozhodnutí o zrušení daného dokumentu, avšak instituce, která jej vydala, daný dokument nezrušila.
2. Druhá hypotéza: zpětný účinek přenositelného dokumentu A1 [druhá předběžná otázka, písm. b)]
54. Podstatou druhé otázky, písm. b) předkládajícího soudu je, zda má přenositelný dokument A1 závazný účinek v případě, že byl vydán až poté, co byl dotčený pracovník podřízen režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu, a v případě kladné odpovědi na tuto část předběžné otázky, zda má v takovém případě předmětný dokument zpětný účinek.
55. Nejprve konstatuji, že se nejedná o hypotetickou otázku, jak tvrdí maďarská vláda. Ta zejména namítá, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že příslušná maďarská instituce vydala přenositelné dokumenty A1 zpětně až poté, co rakouské úřady určily, že daní pracovníci jsou podřízeni rakouskému režimu sociálního zabezpečení.
56. Je třeba připomenout, že v řízení podle článku 267 SFEU je Soudní dvůr oprávněn rozhodovat pouze o výkladu právního předpisu Unie na základě skutečností, které mu sdělil vnitrostátní soud. V důsledku toho Soudní dvůr není příslušný k rozhodování o skutkovém stavu v původním řízení, neboť tato otázka náleží do výlučné pravomoci vnitrostátního soudu(52). V předkládacím rozhodnutí uvádí předkládající soud, že předmětné přenositelné dokumenty A1 byly vydány částečně zpětně a částečně až poté, co byli daní pracovníci podřízení rakouskému režimu sociálního zabezpečení(53). Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba zodpovědět druhou předběžnou otázku, písm. b).
57. Domnívám se, stejně jako společnosti Alpenrind, Martin-Meat a Martimpex-Meat, česká, irská, maďarská a polská vláda a Komise a na rozdíl od zdravotní pojišťovny Solnohradska a rakouské, belgické a německé vlády(54), že na položenou otázku je třeba odpovědět kladně. Z níže uvedených důvodů mám totiž za to, že přenositelný dokument A1 má závazný účinek i v případě, že byl vydán až poté, co byl dotčený pracovník podřízen režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu, a že v takovém případě může mít předmětný dokument zpětný účinek.
58. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, jak uvádí předkládající soud, že potvrzení E 101 může mít zpětný účinek. Soudní dvůr tak konstatoval, že vystavením takového potvrzení příslušná instituce pouze prohlašuje, že dotčený pracovník zůstává po stanovenou dobu, po kterou vykonává pracovní činnost na území jiného členského státu, nadále podřízen právním předpisům členského státu, pod nějž spadá daná instituce. Soudní dvůr dále stanovil, že ačkoli by mělo být takové potvrzení vydáno pokud možno před začátkem rozhodného období, může být vydáno i v jeho průběhu, případně i po jeho uplynutí. Za uvedených podmínek nic nebrání tomu, aby mělo potvrzení E 101 zpětný účinek, je-li to relevantní(55).
59. Mám za to, že citovaná judikatura je obdobně použitelná i v novém rámci právní úpravy(56). V této souvislosti je třeba uvést, že článek 15 nařízení č. 987/2009, který upravuje zejména provádění článku 12 nařízení č. 883/2004, výslovně stanoví ve svém odstavci 1, že „v případě, že osoba vykonává svou činnost v jiném členském státě, než je členský stát příslušný podle hlavy II [nařízení č. 883/2004], informuje o tom zaměstnavatel, nebo v případě osoby, která nevykonává činnost jakožto zaměstnanec, tato osoba sama, příslušnou instituci členského státu, jehož právní předpisy se na ni vztahují, a to pokud možno předem. Tato instituce vydá dotčené osobě potvrzení uvedené v čl. 19 odst. 2 [nařízení č. 987/2009] a neprodleně zpřístupní instituci určené příslušným orgánem členského státu, ve kterém je činnost vykonávána, informace týkající se použitelných právních předpisů vztahujících se na uvedenou osobu v souladu s článkem […] 12 [nařízení č. 883/2004]“(57).
60. Předkládající soud nicméně pokládá otázku, zda má přenositelný dokument A1 závazný účinek i v případě, že byl vydán až poté, co bylo určeno, že dotčený pracovník je podřízen režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu. Domnívá se totiž, že akty, kterými bylo určeno takové podřízení, lze rovněž považovat za „dokumenty“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009, což by znamenalo, že i takové akty mají závazný účinek pro úřady ostatních členských států.
61. Takové odůvodnění podle mého názoru neobstojí.
62. Zaprvé se domnívám, že takový výklad není v souladu s textem nařízení č. 987/2009. Připomínám, že čl. 5 odst. 1 citovaného nařízení se vztahuje na dokumenty vydané institucí členského státu prokazující postavení osoby pro účely nařízení č. 883/2004 a nařízení č. 987/2009, jakož i na podpůrné doklady(58). Rozhodnutí o tom, že daná osoba je podřízena režimu sociálního zabezpečení určitého členského státu, však podle mého názoru neprokazuje situaci takové osoby ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009, ale naopak zakládá její právní postavení. Podle čl. 19 odst. 2 nařízení č. 987/2009 dále platí, že příslušná instituce členského státu, jehož právní předpisy jsou použitelné podle hlavy II nařízení č. 883/2004, potvrdí, že jsou tyto právní předpisy použitelné, na žádost dotyčné osoby nebo zaměstnavatele(59). Rozhodnutí o tom, že daná osoba je podřízena režimu sociálního zabezpečení určitého členského státu, nicméně není vydáno „na žádost dotyčné osoby nebo zaměstnavatele“ ve smyslu posledně citovaného ustanovení, ale z podnětu dotčených orgánů.
63. Zadruhé, jak jsem již uvedl v tomto stanovisku výše, unijní normotvůrce přijetím čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 zjevně zamýšlel kodifikovat judikaturu Soudního dvora, pokud se jedná o závazný účinek potvrzení E 101(60). Zmíněná judikatura se však týká výlučně potvrzení E 101 (které bylo nahrazeno přenositelným dokumentem A1) a nikoli jiných druhů dokumentů(61). Mimoto se v této souvislosti domnívám, že rozsudek Banks a další byl vydán za obdobných skutkových okolností, jaké nastaly v projednávané věci, kde byla sporná potvrzení E 101 vydána, přinejmenším zčásti, až poté, co byli dotčení pracovníci podřízeni režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu(62). Uvedená skutečnost neměla nicméně vliv na posouzení Soudního dvora, který stanovil, že předmětná potvrzení mají závazný účinek.
64. Zatřetí mám za to, že výklad v tom smyslu, že rozhodnutí o podřízení dané osoby režimu sociálního zabezpečení určitého členského státu lze považovat za „dokument“ uvedený v čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009, by mohl ve svém důsledku vést k nevhodnému, případně svévolnému jednání. Jak totiž namítá polská vláda, takový přístup by mohl vést k tomu, že úřady jednotlivých členských států se budou snažit „předstihnout ostatní“ a vydat rozhodnutí o podřízení svému režimu sociálního zabezpečení jako první, čímž by byla ohrožena právní jistota dotčených osob(63). Pokud by se totiž uplatnil takový scénář, měl by každý členský stát finanční zájem na tom, aby byl první.
65. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou předběžnou otázku, písm. b) v tom smyslu, že přenositelný dokument A1 má závazný účinek i v případě, že byl vydán až poté, co byl dotčený pracovník podřízen režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu, a že v takovém případě má předmětný dokument zpětný účinek.
66. V tomto směru doplňuji, že otázka, zda vydáním přenositelného dokumentu A1 až poté, co byl dotčený pracovník podřízen režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu, neporušila instituce, která daný dokument vydala, svou povinnost loajální spolupráce vyplývající z čl. 4 odst. 3 SFEU, případně zda v takovém případě neměly členské státy postupovat podle článku 6 nařízení č. 987/2009, není pro určení závazného účinku předmětného dokumentu relevantní(64). Připomínám, že pokud se hostitelský členský stát domnívá, že jiný členský stát nesplnil své povinnosti vyplývající z práva Evropské unie, může podat žalobu pro nesplnění povinností podle článku 259 SFEU(65).
C. Ke třetí předběžné otázce
1. K předmětu otázky a navrhovaným možnostem výkladu
67. Třetí předběžná otázka se týká výkladu podmínky nenahrazení stanovené v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004(66). Předkládající soud uvádí, že tuto otázku pokládá pouze pro případ, že by měl přenositelný dokument A1 za určitých okolností jen omezený závazný účinek. Vzhledem k odpovědi, kterou navrhuji na první a druhou předběžnou otázku, není v zásadě nutné zabývat se odpovědí na třetí předběžnou otázku.
68. I přesto se nicméně k této otázce pro všechny případy níže vyjádřím, jelikož třetí předběžná otázka je předmětem sporu mezi Rakouskou republikou a Maďarskem, který představuje skutkové východisko původního řízení(67).
69. Článek 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 stanoví, že „[o]soba, která jako zaměstnanec provozuje v členském státě činnost jménem zaměstnavatele, jenž zde běžně vykonává své činnosti, a která je tímto zaměstnavatelem vyslána do jiného členského státu, aby zde konala práci jménem tohoto zaměstnavatele, podléhá i nadále právním předpisům prvního členského státu, nepřesahuje-li předpokládaná doba trvání takové práce dvacet čtyři měsíců a není-li daná osoba vyslána za účelem nahrazení jiné osoby“(68). V průběhu sporného období v projednávané věci byl výraz „není-li daná osoba vyslána za účelem nahrazení jiné osoby“ nahrazen výrazem „není-li daná osoba vyslána za účelem nahrazení jiné vyslané osoby“(69).
70. Předkládající soud má pochybnosti o rozsahu působnosti zmíněné podmínky nenahrazení, zejména pokud se jedná o otázku, zda tato podmínka není porušena za situace, jaká nastala v původním řízení, kdy k nahrazení nedošlo formou vyslání stejným zaměstnavatelem, ale jiným zaměstnavatelem. V tomto směru zmíněný soud uvádí, že ačkoli osoby vyslané společností Martimpex-Meat ve sporném období ve skutečnosti nenahradily žádné pracovníky dané společnosti, nahradily pravděpodobně pracovníky společnosti Martin-Meat(70). Předkládající soud mimo jiné pokládá otázku, jestli je v této souvislosti relevantní, zda mají oba zaměstnavatelé sídlo ve stejném členském státě [třetí předběžná otázka, písm. a)], případně zda mezi nimi existuje osobní nebo organizační propojení [třetí předběžná otázka, písm. b)].
71. V řízení před Soudním dvorem jsou zastávány dvě teze ohledně výkladu podmínky nenahrazení stanovené v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004.
72. Podle první z nich, odpovídající názoru zdravotní pojišťovny Solnohradska, rakouské, belgické, české, německé a francouzské vlády a Komise, nepřipouští podmínka nenahrazení žádné nahrazení vyslaných pracovníků, přičemž není podstatné, zda bylo provedeno stejným zaměstnavatelem, či různými zaměstnavateli. Z uvedené teze by vyplývalo, že předmětná podmínka není splněna, pokud zaměstnavatel B vyšle pracovníka do jiného členského státu, aby tam vykonával pracovní činnost, již předtím vykonával pracovník vyslaný zaměstnavatelem A, aniž by v této souvislosti bylo podstatné, zda mají daní dva zaměstnavatelé sídlo ve stejném členském státě nebo zda mezi nimi existuje osobní nebo organizační propojení. Takový široký výklad podmínky nenahrazení odpovídá obdobně výkladu obsaženému v praktickém průvodci správní komise(71).
73. Podle druhé teze, odpovídající názoru společnosti Alpenrind a maďarské a polské vlády, je na místě použít užší výklad podmínky nenahrazení. Uvedená podmínka totiž není porušena, pokud se jedná o vyslání provedené různými zaměstnavateli, přičemž v této souvislosti je irelevantní, zda mají oba dotčení zaměstnavatelé sídlo v témže členském státě(72).
74. Uvedené dvě teze vycházejí ze zcela odlišných úhlů pohledu. Podle první teze je třeba podmínku nenahrazení posuzovat nejen z hlediska členského státu původu, ale rovněž z hlediska hostitelského členského státu. Cílem předmětné podmínky je tak zabránit tomu, aby byly určité činnosti či funkce v přijímajícím členském státě soustavně vykonávány vyslanými pracovníky, kteří nejsou podřízeni režimu sociálního zabezpečení daného členského státu.
75. Takový přístup v praxi na jedné straně znamená, že zaměstnavatel B nemůže využít režim upravený v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 tím, že vyšle své pracovníky do jiného členského státu, aby tam poskytovali určitou službu, pokud předmětný režim již využil zaměstnavatel A za účelem poskytování stejné služby v témže členském státě. Na druhé straně nemůže podle zmíněného přístupu příjemce dané služby v hostitelském členském státě (v projednávané věci společnost Alpenrind) uzavírat samostatné, časově navazující smlouvy s různými společnostmi o provádění stejných pracovních činností vyslanými pracovníky, kteří nejsou podřízeni režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu.
76. Druhý přístup vychází naopak z pohledu členského státu původu a zaměstnavatele vysílajícího dané pracovníky. Podle něj je jedinou relevantní otázkou, zda se z pohledu dotčeného zaměstnavatele jedná o nahrazení vyslaných zaměstnanců, či nikoli.
77. Nejprve je třeba konstatovat, že předkládající soud neuvádí žádné informace v tom smyslu, že by skutkové okolnosti v původním řízení mohly zakládat podvod nebo zneužití práva(73). Vycházím tudíž z předpokladu, že třetí předběžná otázka se netýká konkrétního případu podvodného jednání či zneužití práva.
78. Následně je na místě uvést, že z předkládacího rozhodnutí není zřejmé, zda v projednávané věci existuje mezi dotčenými zaměstnavateli, tedy společnostmi Martin-Meat a Martimpex-Meat, osobní nebo organizační propojení, a případně jaká je povaha takového propojení(74). Předmětem třetí předběžné otázky, písm. b) předkládajícího soudu však je, jaký význam má existence takového propojení mezi dotčenými zaměstnavateli na výklad čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004(75).
79. Ve svém posouzení níže se nejprve zabývám otázkou, zda v případě, že mezi dotčenými zaměstnavateli neexistuje osobní ani organizační propojení, brání podmínka nenahrazení stanovená v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 tomu, aby zaměstnavatel vyslal pracovníka do jiného členského státu za účelem výkonu pracovní činnosti, již předtím vykonával pracovník vyslaný jiným zaměstnavatelem (2. část).
80. Rovnou uvádím, že podle mého názoru je na tuto otázku třeba odpovědět záporně. Z níže uvedených důvodů se totiž domnívám, že široký výklad podmínky nenahrazení je nepodložený a že nic nebrání zaměstnavateli B, aby vyslal pracovníky v souladu s čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004, pokud předtím provedl takové vyslání zaměstnavatel A.
81. Posléze se zabývám částmi třetí předběžné otázky předkládajícího soudu uvedenými pod písmeny a) a b), jejichž podstatou je, zda se odpověď na třetí předběžnou otázku změní jednak za situace, kdy jsou oba dotčení zaměstnavatelé usazeni ve stejném členském státě, a jednak v případě, že mezi nimi existuje osobní nebo organizační propojení. V tomto směru vysvětluji zaprvé důvody, proč je podle mého názoru místo usazení jednotlivých dotčených zaměstnavatelů irelevantní pro účely podmínky nenahrazení (třetí oddíl). Zadruhé se stručně zabývám případem, kdy mezi dotčenými zaměstnavateli existuje osobní nebo organizační propojení (čtvrtý oddíl).
2. K výkladu čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004
a) K režimu upravenému v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004
82. Ustanovení hlavy II nařízení č. 883/2004, mezi něž patří čl. 12 odst. 1, zakládají úplný a jednotný systém kolizních norem, jejichž cílem je zajistit, aby pracovníci pohybující se v rámci Unie podléhali systému sociálního zabezpečení pouze jednoho členského státu, aby se tak zabránilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a složitostem, které by z toho mohly vyplývat(76).
83. Článek 11 odst. 3 písm. a) nařízení č. 883/2004 stanoví obecné pravidlo, že na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou v členském státě vztahují právní předpisy tohoto členského státu (lex loci laboris)(77). Podle čl. 12 odst. 1 citovaného nařízení nicméně osoba, která je zaměstnavatelem vyslána do jiného členského státu, podléhá i nadále právním předpisům členského státu původu. Jinými slovy, ustanovení čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 upravuje možnost, aby zaměstnavatel za určitých podmínek vyslal své pracovníky do jiného členského státu, aniž by museli daní pracovníci podléhat režimu sociálního zabezpečení posledně uvedeného členského státu.
84. Ustanovení čl. 12 odst. 1 mají zejména usnadnit volné poskytování služeb ve prospěch podniků, které je chtějí využít vysláním svých pracovníků do jiného členského státu, než v jakém jsou usazeny. Jeho cílem je odstranit překážky, které by mohly bránit volnému pohybu pracovníků, podpořit hospodářský průnik a zabránit administrativním komplikacím, zejména pokud jde o pracovníky a podniky(78).
85. Je třeba upřesnit, že na rozdíl od tvrzení zdravotní pojišťovny Solnohradska, rakouské, belgické, české, německé a francouzské vlády a Komise nelze ustanovení čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 považovat za „výjimku“. V nadpisu citovaného ustanovení je totiž výslovně uvedeno, že se jedná o zvláštní pravidlo, upravující konkrétní situaci, která odůvodňuje jiná kritéria použitelnosti(79). V této souvislosti Soudní dvůr konstatoval ohledně čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 (který předcházel čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004), že „v některých zvláštních případech by totiž prosté použití obecného pravidla stanoveného v čl. 13 odst. 2 písm. a) [stávající čl. 11 odst. 3 písm. a) nařízení č. 883/2004] [nařízení č. 1408/71] nemohlo zamezit administrativním komplikacím – jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele i orgánů sociálního zabezpečení – jež by mohly ztěžovat volný pohyb osob spadajících do působnosti uvedeného nařízení […]. Zvláštní pravidla upravující takovéto případy jsou obsažena zejména v článku 14 nařízení č. 1408/71 [stávající článek 12 nařízení č. 883/2004]“(80).
86. Za takových okolností není podle mého názoru žádný důvod použít zvláště restriktivní výklad čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004.
b) K podmínce nenahrazení stanovené v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004
87. Článek 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 stanoví, že vyslaná osoba podléhá režimu sociálního zabezpečení členského státu původu, a to zejména pod podmínkou, že „není vyslána za účelem nahrazení jiné vyslané osoby“.
88. V původním znění čl. 13 písm. a) nařízení č. 3 (který byl předchůdcem čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004) taková podmínka nenahrazení obsažena nebyla, avšak byla doplněna do textu citovaného ustanovení nařízením č. 24/64/EHS(81). V prvním bodě odůvodnění posledně uvedeného nařízení se uvádí, že „použití ustanovení čl. 13 písm. a) [nařízení č. 3] vedlo k určitým případům zneužívání a je vhodné předmětné ustanovení pozměnit tak, aby se zamezilo takovému zneužívání a zároveň byla zachována možnost vyslaných pracovníků, aby nadále podléhali právním předpisům státu obvyklého výkonu práce“ (neoficiální překlad).
89. Podle toho, jak já chápu postup přijetí podmínky nenahrazení, zamýšlel unijní normotvůrce uvedenou podmínkou napravit zřejmý nedostatek nařízení č. 3 v tom smyslu, že někteří zaměstnavatelé obcházeli podmínku délky vyslání(82) tím, že podle potřeby střídali své vyslané pracovníky tak, aby daní pracovníci mohli nadále podléhat právním předpisům členského státu původu, kde byly splatné nižší příspěvky na sociální zabezpečení než v hostitelském členském státě(83). Podmínka nenahrazení byla následně zachována bez podstatných změn v čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 a následně v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004(84).
90. Otázka, která je položena v projednávané věci, zní, zda zavedením podmínky nenahrazení chtěl unijní normotvůrce zamezit i jiným situacím než takovým, kdy stejný zaměstnavatel postupně střídá své vyslané pracovníky, aby obešel podmínku délky vyslání, zejména pak, zda měl v úmyslu zakázat po sobě následující vysílání pracovníků různými zaměstnavateli.
91. Mám za to, že takový záměr neměl.
92. Zaprvé nenacházím v textu nařízení č. 3, nařízení č. 1408/71 a nařízení č. 883/2004 ani v přípravných aktech k daným nařízením nic, co by svědčilo o takovém úmyslu unijního normotvůrce.
93. Ačkoli znění čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004, který stanoví podmínku, že vyslaná osoba není „vyslána za účelem nahrazení jiné vyslané osoby“, neposkytuje jednoznačnou odpověď, svědčí podle mého názoru ve prospěch výkladu v tom smyslu, že cílem podmínky nenahrazení není vyloučit po sobě následující vysílání různými zaměstnavateli. Domnívám se totiž, že z doslovného znění „vyslána za účelem nahrazení“, použitého prakticky ve všech jazykových verzích čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 kromě německé, vyplývá, že daný pracovník je vyslán zaměstnavatelem, aby nahradil jiného vyslaného pracovníka(85).
94. Pokud se nejedná o podvod, není účelem vyslání provedeného zaměstnavatelem B nahradit pracovníka vyslaného zaměstnavatelem A. Jeho cílem je poskytování služby v hostitelském členském státě. V této souvislosti doplňuji, že zaměstnavatel B nemusí ve skutečnosti o předchozím vyslání zaměstnavatelem A vědět(86).
95. Dále se domnívám, že výraz „vyslána za účelem nahrazení“ potvrzuje tezi, že splnění podmínky nenahrazení je třeba posuzovat výhradně z pohledu zaměstnavatele, který daného pracovníka vysílá. Připomínám, že čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 stanoví podmínky, za nichž může daný zaměstnavatel vyslat své pracovníky, aniž by je musel podřídit režimu sociálního zabezpečení daného členského státu(87). V tomto směru zakotvuje citované ustanovení podmínku, že vyslaná osoba není vyslána (daným zaměstnavatelem) za účelem nahrazení jiné vyslané osoby. Z hlediska znění citovaného ustanovení je tedy podmínka nenahrazení formulována z pohledu zaměstnavatele, který daného pracovníka vysílá.
96. S ohledem na výše uvedené tudíž podle mého názoru nejde o „nahrazení“ ve smyslu čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004, pokud zaměstnavatel B vyšle pracovníka za účelem výkonu činnosti, již předtím vykonával pracovník vyslaný zaměstnavatelem A. Jinými slovy mám za to, že zaměstnavateli B nic nebrání v tom, aby provedl takové vyslání. Z uvedeného rovněž vyplývá, že příjemci dané služby v hostitelském členském státě nic nebrání v tom, aby uzavíral samostatné, časově navazující smlouvy s různými společnostmi o provádění stejných pracovních činností vyslanými pracovníky, kteří nejsou podřízeni režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu.
97. V této souvislosti dodávám, že výklad v opačném smyslu by znamenal, že zaměstnavatel B bude v méně výhodném postavení než zaměstnavatel A, a to z pouhého důvodu, že posledně uvedený zaměstnavatel využil možnosti upravené v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 jako první („kdo dřív přijde, ten dřív mele“). Podle mého názoru však neexistují žádné skutečnosti, z nichž bylo možné dovodit, že unijní normotvůrce skutečně zamýšlel takový důsledek. Mám tudíž za to, že nastíněným výkladem by byla do citovaného ustanovení doplněna nová podmínka, která nevyplývá z jeho znění, což by podle mého názoru bylo v rozporu se zásadou právní jistoty zúčastněných stran(88).
98. V této souvislosti je třeba vycházet z předpokladu, že při přijímání nařízení č. 883/2004 byl unijní normotvůrce velmi dobře obeznámen s problematikou nahrazování vyslaných pracovníků a že si byl také vědom potenciálních hospodářských výhod vyplývajících z čl. 12 odst. 1 citovaného nařízení pro zaměstnavatele a, v návaznosti na to, i pro jeho smluvního partnera v hostitelském členském státě. Pokud by měl v úmyslu vyloučit na sebe navazující vysílání pracovníků různými zaměstnavateli, nepochybně by tento záměr vyjádřil mnohem jasněji.
99. Zadruhé, pokud jde o cíl zabránit zneužití práva, neexistuje podle mého názoru žádný důvod obecně považovat za zneužití práva situaci, kdy zaměstnavatel B vyšle své pracovníky v souladu s čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 za účelem výkonu pracovní činnosti, již předtím vykonávali pracovníci vyslaní zaměstnavatelem A. Mimoto připomínám, že v takovém případě nemusí zaměstnavatel B nutně vědět o předchozím vyslání zaměstnavatelem A(89).
100. Zatřetí mám za to, že pokud by byla podmínka nenahrazení vykládána široce v tom smyslu, že se vztahuje i na navazující vyslání provedená různými zaměstnavateli, došlo by tím k porušení cílů sledovaných ustanovením čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Jak jsem již uvedl, citované ustanovení má zejména usnadnit volné poskytování služeb a volný pohyb pracovníků, a rovněž podpořit hospodářský průnik a zabránit administrativním komplikacím, zejména pokud jde o pracovníky a podniky(90).
101. Široký výklad podmínky nenahrazení by v praxi znamenal, že daný zaměstnavatel by neměl v okamžiku vyslání jistotu, zda se na postavení vyslaného pracovníka použijí ustanovení čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004, či nikoli, a tedy zda má být dotčený pracovník po svém vyslání podřízen režimu sociálního zabezpečení členského státu původu, nebo režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu. Zaměstnavatel B se totiž může oprávněně domnívat, že podmínky stanovené v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 jsou splněny. Pokud by však následně vyšlo najevo, že předmětnou pracovní činnost předtím vykonával v hostitelském členském státě pracovník vyslaný zaměstnavatelem A, musel by podle uvedeného výkladu zaměstnavatel B souhlasit s tím, že jím vyslaný pracovník bude podřízen režimu hostitelského členského státu. To by platilo, i pokud by příslušná instituce členského státu původu případně vydala přenositelný dokument A1, kterým se potvrzuje podřízení pracovníka režimu sociálního zabezpečení daného členského státu(91).
102. Takový výklad by mohl podstatně změnit hospodářské podmínky, za nichž zaměstnavatel B poskytuje své služby v hostitelském členském státě(92), a kromě toho by znamenal pro zaměstnavatele B a dotčeného pracovníka administrativní překážky, zejména pokud se jedná o podřízení daného pracovníka režimu hostitelského členského státu, vracení příspěvků sociálního zabezpečení již zaplacených v členském státě původu a zrušení přenositelného dokumentu A1 institucí, která jej vydala. Domnívám se, že existence takové nejistoty pro zaměstnavatele B není v souladu se zásadou právní jistoty a mohla by bránit volnému poskytování služeb a volnému pohybu pracovníků v rámci Evropské unie, což by bylo v rozporu s účelem ustanovení čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004.
103. S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na třetí předběžnou otázku tak, že podmínka nenahrazení stanovená v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 nebrání zaměstnavateli vyslat pracovníka za účelem výkonu pracovní činnosti, již předtím vykonával pracovník vyslaný jiným zaměstnavatelem.
104. Pro úplnost zdůrazňuji, že výklad čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004, který navrhuji, je odlišný od výkladu předloženého správní komisí(93). V tomto směru postačí konstatovat, že unijní normotvůrce může podle svého uvážení předmětné nařízení pozměnit, pokud by zamýšlel rozšířit rozsah působnosti podmínky nenahrazení stanovené v citovaném ustanovení i na navazující vyslání různými zaměstnavateli. Ve stávajícím právním rámci však nenacházím žádnou oporu pro upřednostnění takového důsledku.
3. K situaci, kdy mají dotčení zaměstnavatelé sídlo ve stejném členském státě [třetí předběžná otázka, písm. a)]
105. Podstatou třetí předběžné otázky písm. a) předkládajícího soudu je, zda se odpověď na třetí předběžnou otázku změní za situace, kdy jsou oba dotčení zaměstnavatelé usazeni ve stejném členském státě.
106. Podle mého názoru je na uvedenou otázku nepochybně třeba odpovědět záporně.
107. Z analýzy uvedené výše totiž nevyplývá žádný důvod, proč by bylo třeba odpovědi rozlišovat v závislosti na tom, kde mají sídlo jednotliví dotčení zaměstnavatelé. Mám tudíž za to, že podmínka nenahrazení stanovená v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 nebrání zaměstnavateli vyslat pracovníka za účelem výkonu pracovní činnosti, již předtím vykonával pracovník vyslaný jiným zaměstnavatelem, přičemž otázka, zda mají či nemají oba uvedení zaměstnavatelé sídlo ve stejném členském státě, je irelevantní.
108. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr odpověděl na třetí otázku, písm. a) tak, že pro účely třetí předběžné otázky není relevantní, zda jsou či nejsou dotčení zaměstnavatelé usazeni ve stejném členském státě.
4. K situaci, kdy mezi zaměstnavateli existuje osobní nebo organizační propojení [třetí předběžná otázka, písm. b)]
109. Podstatou třetí předběžné otázky, písm. b) předkládajícího soudu je, zda se odpověď na třetí předběžnou otázku změní za situace, kdy mezi dotčenými zaměstnavateli existuje osobní nebo organizační propojení.
110. Je třeba připomenout, že má analýza uvedená výše, která se týká výkladu podmínky nenahrazení stanovené v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 platí za předpokladu, že mezi dotčenými zaměstnavateli neexistuje osobní ani organizační propojení(94). Dále opakuji, že předkládající soud neuvedl žádné informace, že by mezi dotčenými zaměstnavateli existovalo osobní nebo organizační propojení, a pokud by takové propojení existovalo, jaká je jeho povaha(95).
111. Za takových okolností se omezím pouze na konstatování, že pokud by mezi dotčenými zaměstnavateli existovalo osobní nebo organizační propojení, je podle mého názoru třeba zkoumat, zda nemělo vyslání pracovníků takovými zaměstnavateli za cíl obejít podmínku nenahrazení stanovenou v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se účastníci řízení před soudy nemohou s podvodným úmyslem nebo zneužívajícím způsobem dovolávat unijního práva a uplatňování unijní právní úpravy nelze rozšířit tak, aby pokrývalo zneužívající praktiky hospodářských subjektů(96).
112. Předkládající soud nicméně neuvádí žádné informace v tom smyslu, že by skutkové okolnosti v původním řízení mohly zakládat podvod nebo zneužití práva(97). Za takových okolností mám za to, že není třeba, aby se Soudní dvůr touto otázkou dále zabýval.
113. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na třetí předběžnou otázku písm. b) tak, že pokud by mezi dotčenými zaměstnavateli existovalo osobní nebo organizační propojení, je třeba zkoumat, zda nemělo vyslání pracovníků takovými zaměstnavateli za cíl obejít podmínku nenahrazení stanovenou v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004.
V. Závěry
114. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Verwaltungsgerichtshof (Správní soud, Rakousko) takto:
„1) Článek 5 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 465/2012 ze dne 22. května 2012, je třeba vykládat v tom smyslu, že přenositelný dokument A1 vydaný příslušnou institucí členského státu v souladu s čl. 19 odst. 2 nařízení č. 987/2009, ve znění nařízení č. 465/2012, kterým se potvrzuje podřízení pracovníka režimu sociálního zabezpečení daného členského státu podle ustanovení hlavy II nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení č. 465/2012, je závazný pro soudy jiného členského státu ve smyslu článku 267 SFEU, pokud nebyl zrušen nebo prohlášen za neplatný.
2) Přenositelný dokument A1 je závazný i v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, kdy Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení vydala rozhodnutí o zrušení daného dokumentu, avšak instituce, která jej vydala, daný dokument nezrušila.
Totéž platí v případě, že byl předmětný dokument vydán až poté, co byl dotyčný pracovník podřízen režimu sociálního zabezpečení hostitelského členského státu. Za takových okolností může mít daný dokument zpětný účinek.
3) Článek 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004, ve znění nařízení č. 465/2012, je třeba vykládat tak, že podmínka nenahrazení stanovená v citovaném ustanovení nebrání tomu, aby zaměstnavatel vyslal pracovníka do jiného členského státu za účelem výkonu pracovní činnosti, již předtím vykonával pracovník vyslaný jiným zaměstnavatelem, přičemž není relevantní, zda jsou či nejsou dotčení zaměstnavatelé usazeni ve stejném členském státě.
Pokud však mezi dotčenými zaměstnavateli existuje osobní nebo organizační propojení, je třeba zkoumat, zda nemělo vyslání pracovníků takovými zaměstnavateli za cíl obejít podmínku nenahrazení stanovenou v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004.“