Language of document : ECLI:EU:C:2018:669

Věc C527/16

Salzburger Gebietskrankenkasse
a
Bundesminister für Arbeit, Soziales und Konsumentenschutz

proti

Alpenrind GmbH a dalším

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgerichtshof)

„Řízení o předběžné otázce – Sociální zabezpečení – Nařízení (ES) č. 987/2009 – Článek 5 a čl. 19 odst. 2 – Pracovníci vyslaní do jiného členského státu, než ve kterém jejich zaměstnavatel obvykle vykonává činnost – Vydání osvědčení A1 členským státem původu poté, co hostitelský členský stát rozhodl o podřízení pracovníků svému systému sociálního zabezpečení – Stanovisko správní komise – Chybné vydání osvědčení A1 – Konstatování – Závazná povaha a zpětný účinek těchto osvědčení – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Použitelné právní předpisy – Článek 12 odst. 1 – Pojem osoba ‚vyslaná za účelem nahrazení jiné osoby‘ “

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 6. září 2018

1.        Sociální zabezpečení – Migrující pracovníci – Použitelné právní předpisy – Pracovníci vyslaní do jiného členského státu než je stát, v němž je usazen zaměstnavatel – Osvědčení A1 vydané příslušnou institucí členského státu, v němž je usazen zaměstnavatel – Důkazní síla ve vztahu k institucím sociálního zabezpečení ostatních členských států, jakož i soudům těchto států

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, čl. 12 odst. 1, a nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 987/2009, čl. 5 odst. 1 a čl. 19 odst. 2)

2.        Sociální zabezpečení – Migrující pracovníci – Použitelné právní předpisy – Pracovníci vyslaní do jiného členského státu než je stát, v němž je usazen zaměstnavatel – Osvědčení A1 vydané příslušnou institucí členského státu, v němž je usazen zaměstnavatel – Důkazní síla ve vztahu k institucím sociálního zabezpečení ostatních členských států, jakož i soudům těchto států – Podmínka – Osvědčení, které nebylo zrušeno ani prohlášeno za neplatné – Správní komise pro sociální zabezpečení, jež dospěla v rámci řízení o sblížení stanovisek k závěru, že osvědčení bylo vydáno nesprávně a že je třeba ho zrušit – Vydání osvědčení poté, co hostitelský členský stát rozhodl o podřízení dotčeného pracovníka svému systému sociálního zabezpečení – Absence dopadu na důkazní sílu – Zpětný účinek osvědčení – Přípustnost

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, čl. 12 odst. 1, a nařízení č. 987/2009, článek 5, čl. 19 odst. 2 a čl. 89 odst. 3)

3.        Sociální zabezpečení – Migrující pracovníci – Použitelné právní předpisy – Pracovníci vyslaní do jiného členského státu než je stát, v němž je usazen zaměstnavatel – Pojem osoba „vyslaná za účelem nahrazení jiné osoby“ – Nahrazení vyslaného pracovníka jiným vyslaným pracovníkem – Zahrnutí – Zaměstnavatelé obou dotčených pracovníků mající svá sídla ve stejném členském státě – Existence případných osobních nebo organizačních vazeb mezi nimi – Neexistence vlivu

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, čl. 12 odst. 1)

1.      Článek 5 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004, ve znění nařízení č. 1244/2010 ve spojení s čl. 19 odst. 2 nařízení č. 987/2009 ve znění nařízení č. 1244/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že osvědčení A1, vydané příslušnou institucí některého členského státu na základě čl. 12 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení ve znění nařízení č. 1244/2010, váže nejen instituce členského státu, v němž je činnost vykonávána, ale rovněž soudy tohoto členského státu.

(viz bod 47 a výrok1)

2.      Článek 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 ve znění nařízení č. 1244/2010 ve spojení s čl. 19 odst. 2 nařízení č. 987/2009 ve znění nařízení č. 1244/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že osvědčení A1, vydané příslušnou institucí členského státu podle čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 ve znění nařízení č. 1244/2010, je závazné pro instituce sociálního zabezpečení členského státu, v němž je činnost vykonávána, i pro soudy tohoto členského státu, pokud nebylo zrušeno ani prohlášeno za neplatné v členském státě, ve kterém bylo vydáno, ačkoliv příslušné orgány posledně uvedeného členského státu a členského státu, v němž je činnost vykonávána, předložily věc správní komisi pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení a ta dospěla k závěru, že osvědčení bylo vydáno nesprávně a mělo by být zrušeno.

Článek 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 ve znění nařízení č. 1244/2010 ve spojení s čl. 19 odst. 2 nařízení č. 987/2009 ve znění nařízení č. 1244/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že osvědčení A1, vydané příslušnou institucí členského státu podle čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 ve znění nařízení č. 1244/2010, je závazné pro instituce sociálního zabezpečení členského státu, v němž je činnost vykonávána, i pro soudy tohoto členského státu, a to případně i se zpětnou účinností, i přesto, že toto osvědčení bylo vydáno až poté, co tento členský stát rozhodl, že se na dotyčného pracovníka uplatní povinné pojištění podle jeho právních předpisů.

Je tedy třeba konstatovat, že úloha správní komise v rámci postupu podle čl. 5 odst. 2 až 4 nařízení č. 987/2009 se omezuje na sbližování rozdílných stanovisek příslušných institucí členských států, které se na ni obrátily.

Toto konstatování není zpochybněno čl. 89 odst. 3 nařízení č. 987/2009, který stanoví, že příslušné orgány zajistí, aby jejich instituce byly informovány a aby uplatňovaly veškeré právní a jiné unijní předpisy, včetně rozhodnutí správní komise, v oblastech a za podmínek stanovených nařízeními č. 883/2004 a č. 987/2009, neboť cílem uvedeného ustanovení není v žádném případě změna úlohy správní komise v rámci řízení, na něž se odkazuje v předchozím bodu, a tedy hodnoty stanovisek uvedených v závěrech, ke kterým uvedená komise dojde v rámci daného řízení.

(viz body 62–64, 77 a výrok2)

3.      Článek 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 ve znění nařízení č. 1244/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud je pracovník, který je zaměstnavatelem vyslán k práci v jiném členském státě, nahrazen pracovníkem vyslaným jiným zaměstnavatelem, musí být tento považován za „vyslaného za účelem nahrazení jiné osoby“ ve smyslu uvedeného ustanovení, takže na něj nelze uplatnit zvláštní pravidlo stanovené v uvedeném ustanovení, tak aby se na něj i nadále vztahovaly právní předpisy členského státu, v němž jeho zaměstnavatel obvykle vykonává činnost.

Skutečnost, že zaměstnavatelé obou dotčených pracovníků mají sídlo ve stejném členském státě, nebo skutečnost, že případně mají osobní nebo organizační vazby, nejsou v tomto ohledu relevantní.

(viz bod 100 a výrok 3)