Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Administrativen sad Sofia-grad (Bulharsko) dne 30. července 2018 – BT v. Balgarska narodna banka
(Věc C-501/18)
Jednací jazyk: bulharština
Předkládající soud
Administrativen sad Sofia-grad
Účastnice původního řízení
Žalobkyně: BT
Žalovaná: Balgarska narodna banka
Předběžné otázky
1. Vyplývá ze zásad rovnocennosti a efektivity zakotvených v unijním právu, že vnitrostátní soud je z moci úřední povinen kvalifikovat žalobu, jejímž předmětem je mimosmluvní odpovědnost členského státu za škodu vzniklou v důsledku porušení unijního práva, kterou údajně způsobil orgán tohoto členského státu, jako žalobu pro nesplnění povinnosti členského státu vyplývající z čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „SEU“), jestliže:
čl. 4 odst. 3 SEU v žalobě nebyl výslovně uveden jako právní základ, z odůvodnění žaloby však vyplývá, že je uplatňován nárok na náhradu škody způsobené porušením ustanovení unijního práva;
nárok na náhradu škody se opíral o vnitrostátní předpis o odpovědnosti státu za škodu vzniklou v rámci výkonu správní činnosti, která nepředpokládá zavinění a která vzniká za následujících podmínek: protiprávní akt, jednání nebo nečinnost orgánu nebo úředníka při výkonu správní činnosti nebo v souvislosti s ní; vzniklá újma majetkové nebo nemajetkové povahy; přímá a bezprostřední příčinná souvislost mezi újmou a protiprávním jednáním daného orgánu;
podle práva členského státu musí soud z moci úřední určit právní základ odpovědnosti státu za činnost justičních orgánů na základě okolností, na nichž se zakládá žaloba?
2. Vyplývá z bodu 27 odůvodnění nařízení (EU) Evropského parlamentu a Rady č. 1093/20101 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), že doporučení vydané na základě čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení, ve kterém bylo konstatováno, že centrální banka členského státu porušila v souvislosti se lhůtami pro vyplacení pojištěných vkladů vkladatelům příslušné úvěrové instituce unijní právo, za okolností, jaké jsou dány v původním řízení:
přiznává majitelům vkladů u této úvěrové instituce právo dovolat se u vnitrostátního soudu tohoto doporučení za účelem odůvodnění žaloby na náhradu škody vzniklé v důsledku téhož porušení unijního práva, pokud se vezme v úvahu výslovná pravomoc Evropského orgánu pro bankovnictví konstatovat porušení unijního práva a okolnost, že vkladatelé nejsou a také nemohou být adresáty tohoto doporučení, které pro ně nemá žádné přímé právní důsledky;
je platné ohledně podmínky, že porušená norma musí upravovat přesné a bezpodmínečné povinnosti, pokud se vezme v potaz, že čl. 1 odst. 3 bod i) směrnice 94/19/ES2 o systémech pojištění vkladů, je-li vykládán ve spojení s body 12 a 13 odůvodnění této směrnice, neobsahuje všechny prvky, které jsou nutné k tomu, aby členskému státu vznikla přesná a bezpodmínečná povinnost, a vkladatelům nepřiznává žádná přímá práva, jakož i s ohledem na skutečnost, že tato směrnice stanoví jen minimální úroveň harmonizace, která nezahrnuje vodítka, na jejichž základě je třeba určit nedisponibilní vklady, a že dotčené doporučení nebylo odůvodněno jinými přesnými a bezpodmínečnými normami unijního práva týkajícími se těchto vodítek, a to zejména posouzení nedostatku likvidity a okolnosti, že v současnosti nejsou vyhlídky na vyplacení; existence povinnosti nařídit opatření včasného zásahu a zachovat obchodní činnost úvěrové instituce;
je s ohledem na svůj předmět, tj. pojištění vkladů, a na pravomoc Evropského orgánu pro bankovnictví vydávat na základě čl. 26 odst. 2 nařízení (EU) č. 1093/2010 doporučení ohledně systémů pojištění vkladů, závazné pro národní centrální banku, která nemá žádný vztah k národnímu systému pojištění vkladů a není příslušným orgánem ve smyslu čl. 4 odst. 2 bodu [iii)] tohoto nařízení?
3. Vyplývá z rozsudků Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. října 2004, Paul a další (С-222/02, EU:C:2004:606, body 38, 39, 43 a 49 až 51), ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (С-46/93 a С-48/93, ECLI:EU:C: 1996:79, body 42 a 51), ze dne 15. června 2000, Dorsch Consult v. Rada a Komise (С-237/98 Р, ECLI:EU:C:2000:321, bod 19), a ze dne 2, prosince 1971, Zuckerfabrik Schöppenstedt v. Rada (5/71, EU:C:1971:116, bod 11), i s ohledem na současný stav unijního práva relevantního pro původní řízení, že
A) ustanovení směrnice 94/19, konkrétně její čl. 7 odst. 6 vkladatelům přiznávají právo uplatnit vůči členskému státu nárok na náhradu škody způsobené nedostatečným dohledem nad úvěrovou institucí, která spravuje jejich vklady, a že je toto právo omezeno na garantovanou výši vkladů, nebo je třeba pojem „práva na náhradu“ uvedený v tomto ustanovení vykládat široce?
B) opatření v oblasti dohledu nařízená centrální bankou členského státu za účelem reorganizace úvěrové instituce, jako jsou opatření v původním řízení, včetně pozastavení plateb, které jsou upraveny zejména v čl. 2 sedmé odrážce směrnice 2001/24/ES3 , představují neopodstatněný a nepřiměřený zásah do vlastnického práva vkladatelů, který zakládá mimosmluvní odpovědnost za škodu způsobenou porušením unijního práva, jestliže právo daného členského státu s ohledem na čl. 116 odst. 5 vnitrostátního zákona o úvěrových institucích, jakož i na čl. 4 odst. 2 bod 1 a čl. 94 odst. 1 bod 4 vnitrostátního zákona o úpadku bank stanoví, že po dobou trvání těchto opatření jsou účtovány smluvní úroky a že pohledávky přesahující garantovanou výši vkladů jsou uspokojovány v obecném insolvenčním řízení, jakož i to, že lze vyplácet úroky?
C) podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti za škodu, která vznikla na základě jednání a nečinnosti v souvislosti s výkonem dohledových pravomocí, které spadají do oblasti působnosti čl. 65 odst. 1 písm. b) SFEU, centrální bankou členského státu, upravené ve vnitrostátním právu členského státu, nesmí být v rozporu s podmínkami a zásadami této odpovědnosti, které platí podle unijního práva, a to konkrétně: se zásadou nezávislosti žaloby na náhradu škody na žalobě na neplatnost a se závěrem, že je nepřípustné, aby vnitrostátní právo stanovilo podmínku, že právní jednání nebo nečinnost, na jejichž základě je požadována náhrada škody, musí být nejprve zrušeny; s nepřípustností podmínky, kterou stanoví vnitrostátní právo ohledně zavinění orgánů nebo úředníků, kvůli jejichž jednání je požadována náhrada škody; se stanovením podmínky pro podání žalob na náhradu majetkové újmy, a sice že žalobci musela ke dni podání této žaloby vzniknout skutečná a jistá škoda?
D) v důsledku zásady nezávislosti žaloby na náhradu škody na žalobě na neplatnost, která je zakotvena v unijním právu, musí být splněna podmínka protiprávnosti dotčeného jednání orgánu, která je rovnocenná podmínce stanovené vnitrostátním právem členského státu, podle níž musí být právní jednání nebo nečinnost, na jejichž základě je požadována náhrada škody, tj. opatření za účelem reorganizace úvěrové instituce, zrušeny, pokud se vezmou v potaz okolnosti v původním řízení, jakož i níže uvedené:
že tato opatření nesměřují vůči žalobkyni, která je majitelkou vkladu u úvěrové instituce, jakož i že žalobkyně není podle vnitrostátního práva ani podle vnitrostátní judikatury oprávněna domáhat se zrušení jednotlivých rozhodnutí, kterými byla tato opatření nařízena, a že tato rozhodnutí nabyla právní moci;
že unijní právo, v této oblasti konkrétně směrnice 2001/24, neukládá členským státům výslovnou povinnost upravit ve prospěch všech věřitelů možnost napadnout opatření v oblasti dohledu za účelem určení jejich platnosti;
že v právu členského státu není upravena mimosmluvní odpovědnost za škodu, která vznikla v důsledku jednání orgánů nebo úředníků, které bylo v souladu s právem?
E) že se v případě, že z výkladu bude vyplývat, že za okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, nelze použít podmínku protiprávnosti dotčeného jednání daného orgánu, na žaloby majitelů vkladů u úvěrové instituce na náhradu škody vzniklé na základě jednání a nečinnosti centrální banky členského státu a zejména na zaplacení úroků za opožděně vyplacené pojištěné vklady, jakož i na vyplacení vkladů, které přesahují výši pojištěných vkladů, které jsou uplatňovány jako náhrada škody vzniklé na základě porušení článků 63 až 65 a 120 SFEU, článku 3 SEU a článku 17 Listiny základních práv Evropské unie, musí použít podmínky stanovené Soudním dvorem Evropské unie pro mimosmluvní odpovědnost za škodu:
která vznikla na základě jednání dotčeného orgánu, které bylo v souladu s právem, a to konkrétně tři kumulativní podmínky, totiž existence skutečné škody, příčinné souvislosti mezi škodou a předmětným jednáním, jakož i neobvyklý a zvláštní charakter škody, a to zejména u žalob na zaplacení úroků na základě opožděného vyplacení pojištěných vkladů, nebo
v oblasti hospodářské politiky zejména podmínka „pouze tehdy, jestliže došlo k dostatečně závažnému porušení pravidla vyšší právní síly, které chrání zájmy jednotlivců“, a to zejména u žalob vkladatelů na vyplacení vkladů, které přesahují výši pojištěných vkladů, které byly uplatněny jako žaloby na náhradu škody a na které se vztahuje postup upravený vnitrostátním právem, pokud se vezme v potaz široký prostor pro uvážení, který členské státy mají v souvislosti s čl. 65 odst. 1 písm. b) SFEU a s opatřeními podle směrnice 2001/24, jestliže okolnosti týkající se dotčené úvěrové instituce a osoby, která požaduje náhradu škody, mají vztah pouze k jednomu členskému státu, ale pro všechny vkladatele platí tytéž předpisy a ústavně právní zásada rovnosti před zákonem?
4. Vyplývá z výkladu čl. 10 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 3 bodem i) a s čl. 7 odst. 6 směrnice 94/19, jakož i z právních názorů obsažených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. prosince 2016, Vervloet a další (C-76/15, ECLI:EU:C:2016:975, body 82 až 84), že se oblast působnosti ustanovení předmětné směrnice vztahuje na vkladatele,
jejichž vklady nebyly v období od pozastavení plateb předmětné úvěrové instituce až do odnětí její licence pro výkon bankovních činností vymahatelné na základě smluv ani zákonných ustanovení, a příslušný vkladatel neprojevil vůli, aby mu byly vyplaceny,
souhlasili s ujednáním, které stanoví, že k vyplacení vkladů v garantované výši dojde postupem upraveným právem daného členského státu, konkrétně též po odnětí licence předmětné úvěrové instituce, která tyto vklady spravuje, a tato podmínka je splněna, jakož i
výše uvedené ujednání smlouvy o vkladovém účtu má podle vnitrostátního práva mezi smluvními stranami sílu zákona?
Vyplývá z ustanovení této směrnice nebo z jiných předpisů unijního práva, že vnitrostátní soud nesmí k takovémuto ujednání smlouvy o vkladovém účtu přihlížet a že nesmí žalobu vkladatele na zaplacení úroků za opožděnou výplatu garantované výše vkladů podle této smlouvy přezkoumat z hlediska podmínek mimosmluvní odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku porušení unijního práva a na základě čl. 7 odst. 6 směrnice 94/19?
____________
1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES (Úř. věst. 2010, L 331, s. 12).
2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů (Úř. věst. 1994, L 135, s. 5; Zvl. vyd. 06/02, s. 252).
3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES ze dne 4. dubna 2001 o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí (Úř. věst. 2001, L 125, s. 15; Zvl. vyd. 06/04, s. 15).