ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (třetího senátu)
11. prosince 2008
Věc F-58/07
Pascal Collotte
v.
Komise Evropských společenství
„Veřejná služba – Úředníci – Povýšení – Povyšovací řízení 2006 – Schopnost pracovat ve třetím jazyce“
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se P. Collotte domáhá zrušení rozhodnutí o nezapsání jeho jména na seznam úředníků povýšených do platové třídy A*12 na základě povyšovacího řízení 2006, jak byl zveřejněn v Úředním sdělení č. 55-2006 ze dne 17. listopadu 2006, a toho, aby Komisi bylo uloženo zaplatit mu, z titulu náhrady nemajetkové a majetkové újmy, jakož i nepříznivého zásahu do jeho služebního postupu, částku ve výši 25 000 eur, s výhradou zvýšení či snížení částky v průběhu řízení.
Rozhodnutí: Rozhodnutí Komise Evropských společenství nezapsat jméno P. Colottea na seznam úředníků povýšených do platové třídy A*12 na základě povyšovacího řízení 2006 se zrušuje. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Komise Evropských společenství ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí rovněž náhrada nákladů žalobce. Rada Evropské unie, vedlejší účastnice řízení podporující Komisi, ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Lhůty – Po sobě následující stížnosti
(Služební řád úředníků, čl. 90 odst. 2 a čl. 91 odst. 3)
2. Úředníci – Povýšení – Podmínky – Prokázání schopnosti pracovat ve třetím jazyce
(Služební řád úředníků, čl. 45 odst. 2; příloha III, čl. 7, a příloha XIII, čl. 11)
3. Úředníci – Žaloba – Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci
(Článek 233 ES; služební řád úředníků, čl. 45 odst. 2 a čl. 91 odst. 1)
1. V případě po sobě následujících stížností podaných ve lhůtě pro podání stížnosti nemůže lhůta pro zodpovězení stížnosti běžet od obdržení první stížnosti správou; kdyby tomu tak nebylo, byla by orgánu oprávněnému ke jmenování odejmuta čtyřměsíční lhůta, kterou obvykle podle služebního řádu má k tomu, aby se výslovně vyjádřil k novému podání úředníka, ke kterému došlo naposledy, případně krátce před uplynutím lhůty pro podání stížnosti. Pokud orgán oprávněný ke jmenování odpověděl po sobě následujícími rozhodnutími na po sobě následující stížnosti, neměl by ani úředník, kdyby lhůta pro podání žaloby běžela od obdržení odpovědi na první stížnost, ačkoli by ještě nedisponoval odpovědí orgánu oprávněného ke jmenování na veškeré své výtky, zejména na ty, které poprvé podal ve své poslední stížnost, k dispozici celou tříměsíční lhůtu, kterou mu přiznává služební řád, od obdržení odpovědi na stížnost, k tomu, aby se v reakci na tuto odpověď rozhodl podat či nepodat žalobu.
Proto je v případě po sobě následujících stížností třeba pro určení lhůty pro podání žaloby vycházet ze dne doručení rozhodnutí, kterým správa vyjádřila své stanovisko ke všem argumentům předloženým žalobcem ve lhůtě pro podání stížnosti. Pokud žalobce ve lhůtě pro podání stížnosti podal druhou stížnost, která má stejný dosah jako první stížnost, zvláště proto, že neobsahuje žádný nový návrh, ani novou výtku či nový důkaz, musí být rozhodnutí, které zamítá tuto druhou stížnost považováno za akt pouze potvrzující zamítnutí první stížnosti, takže lhůta pro podání žaloby běží od uvedeného zamítnutí. Naproti tomu v případě, kdy druhá stížnost obsahuje nové skutečnosti oproti první stížnosti, je třeba považovat rozhodnutí o zamítnutí druhé stížnosti za nové rozhodnutí, přijaté ve světle druhé stížnosti, po přezkumu rozhodnutí o zamítnutí první stížnosti.
(viz body 31 a 32)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 8. listopadu 2000, Ghignone a další v. Rada, T‑44/97, Recueil FP, s. I‑A‑223 a II‑1023, bod 41; 11. prosince 2007, Sack v. Komise, T‑66/05, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 41, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného u Soudního dvora, C‑380/08 P
2. Článek 45 odst. 2 služebního řádu, ve znění nařízení č. 723/2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců, který stanoví povinnost úředníka prokázat před svým prvním povýšením, že je schopen pracovat ve třetím jazyce, je uplatnitelný teprve od vstupu společných prováděcích ustanovení přijatých společnou dohodou orgánů, v platnost.
Jelikož zákonodárce podle článku 11 přílohy XIII služebního řádu každopádně uplatnitelnost čl. 45 odst. 2 vyloučil u povýšení účinných před 1. květnem 2006, nemůže být toto ustanovení použito před vstupem uvedených společných prováděcích ustanovení, za podmínek požadovaných zákonodárcem, totiž zajištění jednotného uplatnění v různých orgánech a spojení této nové povinnosti ze služebního řádu s možností pro úředníky vzdělávat se ve třetím jazyce, v platnost. Orgán tak nemůže tento článek služebního řádu použít podle pravidel určených jím samým.
(viz body 50 až 54)
3. Je pravda, že soud pro veřejnou službu Společenství může podle čl. 91 odst. 1 služebního řádu v některých případech vykonávat pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, na jejímž základě může s konečnou platností rozhodnout o sporech finanční povahy, které jsou mu předloženy, tím, že rozhodne o právech a povinnostech úředníka. Avšak žalobce, který dosáhl zrušení rozhodnutí o nepovýšení, protože od něj nebylo možno legálně požadovat splnění dodatečné podmínky pro povýšení, týkající se zvládnutí třetího jazyka, nemůže u Soudu obdržet náhradu za údajné z toho vyplývající zpoždění služebního postupu ani v případě, že prokáže, že dosáhl požadovaný počet odsloužených let a počet bodů přesahující počet bodů požadovaných pro povýšení. Nelze totiž vyloučit, že by povýšení žalobce se zpětnou účinností mohly bránit jiné úvahy, například skutečnost, že počet úředníků, kteří mohli být povýšeni a kteří dosáhli prahové hodnoty pro povýšení, přesáhl počet rozpočtově možných povýšení. Proto to jsou prováděcí opatření, jež má správa podle článku 233 ES povinnost přijmout k tomu, aby vyhověla pravomocnému rozsudku, která musí vést k restituci práv žalobce, případně retroaktivním napravením stavu jeho služebního postupu.
(viz body 67 až 70)
Odkazy:
Soud: 18. prosince 2007, Weißenfels v. Parlament, C‑135/06 P, Sb. rozh. s. I‑12041, body 64 až 68
Soud prvního stupně: 15. března 2007, Katalagarianakis v. Komise, T‑402/03, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 105 a 106