ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého rozšířeného senátu)
ze dne 14. února 2019(*)
„Osobní údaje – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním těchto údajů – Právo na přístup k těmto údajům – Nařízení (ES) č. 45/2001 – Odepření přístupu – Žaloba na neplatnost – E-mail odkazující na předchozí částečné odepření přístupu bez provedení nového přezkumu – Pojem ‚napadnutelný akt‘ ve smyslu článku 263 SFEU – Pojem čistě potvrzující akt – Použitelnost v oblasti přístupu k osobním údajům – Nové a podstatné skutečnosti – Právní zájem na podání žaloby – Přípustnost – Povinnost uvést odůvodnění“
Ve věci T‑903/16,
RE, zastoupený S. Pappasem, advokátem,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené H. Kranenborgem a D. Nardim, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení sdělení ředitele ředitelství pro bezpečnost Generálního ředitelství pro lidské zdroje a bezpečnost ze dne 12. října 2016 v rozsahu, v němž zamítá žádost žalobce o přístup k určitým osobním údajům,
TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát),
ve složení S. Gervasoni, předseda, L. Madise, R. da Silva Passos, K. Kowalik-Bańczyk (zpravodajka) a C. Mac Eochaidh, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: N. Schall rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 20. září 2018,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobce RE, vykonává funkce [důvěrné](1) v rámci Generálního ředitelství pro mezinárodní spolupráci a rozvoj Evropské komise.
2 Vůči žalobci bylo ze strany ředitelství pro bezpečnost Generálního ředitelství pro lidské zdroje a bezpečnost (dále jen „ředitelství pro bezpečnost“) vedeno vyšetřování v rámci administrativy (dále jen „interní vyšetřování“). Toto vyšetřování se týkalo údajné účasti žalobce na činnostech tajných služeb a zejména jeho chování v rámci konfliktu mezi dvěma třetími státy, přičemž žalobce byl při této příležitosti podezříván s přílišné blízkosti k jednomu z těchto států a z toho, že mu bez povolení sdělil určité důvěrné informace.
3 E-mailem ze dne 5. prosince 2013 požádal žalobce ředitelství pro bezpečnost na základě článku 13 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2001, L 8, s. 1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102), aby mu poskytlo všechny osobní a profesní informace a údaje, které se ho týkaly, v držení tohoto ředitelství.
4 Sdělením ze dne 25. února 2014 ředitel ředitelství pro bezpečnost poté, co uvedl, že určité dokumenty byly již žalobci vydány dne 27. listopadu 2013, mu odepřel přístup k jiným osobním údajům, které se ho týkaly, z důvodu, že tyto údaje spadaly pod výjimky a omezení stanovené v čl. 20 odst. 1 písm. a) až d) nařízení č. 45/2001.
5 Jelikož se domníval, že toto odepření přístupu porušuje článek 13 a čl. 20 odst. 1 nařízení č. 45/2001, podal žalobce e-mailem ze dne 18. dubna 2014 stížnost na základě čl. 32 odst. 2 nařízení č. 45/2001 evropskému inspektorovi ochrany údajů (EIOÚ).
6 Rozhodnutím ze dne 26. února 2016 EIOÚ dospěl k závěru, že s ohledem na způsob, jakým ředitelství pro bezpečnost uplatnilo výjimky stanovené v čl. 20 odst. 1 nařízení č. 45/2001, toto ředitelství nezacházelo s určitými osobními údaji žalobce korektně.
7 Po tomto rozhodnutí EIOÚ ředitelství pro bezpečnost znovu přezkoumalo žádost žalobce o přístup k jeho osobním údajům.
8 V návaznosti na tento nový přezkum vyhověl ředitel ředitelství pro bezpečnost rozhodnutím ze dne 8. března 2016 (dále jen „rozhodnutí ze dne 8. března 2016) částečně žádosti žalobce a poskytl mu přístup k určitým osobním údajům, přičemž mu mimo jiné předal osm dokumentů (dokumenty č. 44, 59 až 62, 67, 69 a 71). Toto rozhodnutí v příloze obsahovalo tabulku identifikující 71 dokumentů v držení ředitelství pro bezpečnost a popisovalo pro každý z těchto dokumentů datum, předmět, druh osobních údajů, který obsahovaly, krátký popis obsahu těchto údajů, jejich zdroj, jakož i pro 35 ze 71 dokumentů (dokumenty č. 1, 6 až 9, 11, 12, 14 až 16, 18, 20, 21, 27, 28, 31, 32, 35, 36, 41, 42, 45, 46, 48 až 52, 54 až 57, 66, 68 a 70), důvod nebo důvody, pro které některé z těchto údajů nemohly být zpřístupněny na základě čl. 20 odst. 1 písm. a) a c) nařízení č. 45/2001. Mezi těmito dokumenty bylo uvedeno pod č. 57 „sdělení týkající se přijetí [žalobce] do zaměstnání jako [důvěrné] na [Generální ředitelství pro mezinárodní spolupráci a rozvoj Evropské komise] ke dni 23. ledna 2012 (dále jen „dokument č. 57“).
9 E-mailem ze dne 29. dubna 2016 zaslaným ředitelství pro bezpečnost vzal žalobce na vědomí odpovědi poskytnuté v rozhodnutí ze dne 8. března 2016 a vyjádřil přání získat přístup k „omezenému množství dokumentů [včetně dokumentů uvedených v tabulce přiložené k tomuto rozhodnutí]“. Při této příležitosti žalobce rovněž požádal, aby byl informován, kdy bude interní vyšetřování uzavřeno.
10 Souběžně podal žalobce k EIOÚ novou stížnost s datem 5. července 2016, přičemž argumentoval, že ředitelství pro bezpečnost dosud nevyhovělo v rozhodnutí ze dne 8. března 2016 rozhodnutí EIOÚ ze dne 26. února 2016 o předchozí stížnosti.
11 V rozhodnutí ze dne 25. července 2016 (dále jen „rozhodnutí EIOÚ ze dne 25. července 2016“) EIOÚ učinil závěr, že v rozhodnutí ze dne 8. března 2016 ředitelství pro bezpečnost zcela vyhovělo doporučením, která byla formulována v rozhodnutí ze dne 26. února 2016, a dospěl tedy k závěru o neexistenci porušení článku 13 a čl. 20 odst. 1 nařízení č. 45/2001 rozhodnutím ze dne 8. března 2016.
12 Dne 14. září 2016 ředitelství pro bezpečnost odpovědělo na e-mail žalobce ze dne 29. dubna 2016. Jelikož mělo za to, že mu byla podána žádost o přístup k dokumentům předložená na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43), vyzvalo ředitelství pro bezpečnost žalobce na základě čl. 6 odst. 2 tohoto nařízení k vyjasnění jeho žádosti, aby mohlo určit dokumenty, jejichž zpřístupnění požaduje. Kromě toho informovalo žalobce, že interní vyšetřování bylo uzavřeno dne 31. srpna 2016.
13 E-mailem ze dne 21. září 2016 zaslaným ředitelství pro bezpečnost (dále jen „žádost ze dne 21. září 2016“) žalobce požádal o přístup ke 42 ze 71 dokumentů identifikovaných v rozhodnutí ze dne 8. března 2016 (dokumenty č. 1 až 5, 8, 11, 13, 14, 19, 21 až 30, 33, 34, 37 až 43, 47 až 53, 56 až 58 a 63 až 65) nebo přinejmenším k „informacím“ obsaženým v těchto dokumentech, přičemž se dovolával zaprvé článku 13 nařízení č. 45/2001 a zadruhé článku 6 nařízení č. 1049/2001. Při této příležitosti žalobce rozdělil dokumenty a informace, ke kterým požadoval přístup, do čtyř skupin, označovaných účastníky řízení jako skupina A (dokumenty č. 2 až 5, 13, 19, 22 až 26, 29, 30, 33, 34, 37 až 40, 43, 47, 53, 56, 58 a 63), skupina B (dokumenty č. 8, 11, 41, 42, 48, 49 a 51), skupina C (dokumenty č. 48, 49 a 51, již zahrnuté do skupiny B) a skupina D (dokumenty č. 1, 14, 21, 27, 28, 50, 52 a 57), a upřesnil pro každou z těchto skupin důvody, které podle něj odůvodňují, aby jeho žádosti bylo vyhověno.
14 Dne 12. října 2016 ředitel ředitelství pro bezpečnost odpověděl na žádost ze dne 21. září 2016 sdělením (dále jen „napadené sdělení“), které znělo takto:
„1. Ve Vaší [žádosti] ze dne 21. [září] 2016 odkazujete na článek 13 nařízení č. 45/2001 za účelem žádosti o přístup k několika dokumentům. [V tomto ohledu] [Vás] odkazuji na rozhodnutí [ze dne 8. března] 2016 […]
Dále [Vás] odkazuji na rozhodnutí [EIOÚ] ze dne 25. července 2016, které jasně uvádí, že EIOÚ nedisponuje důkazy, které by naznačovaly, že ředitelství pro bezpečnost porušilo Vaše právo na přístup k osobním údajům. Proto mám za to, že ředitelství pro bezpečnost [řádně] vyřídilo Vaši žádost o přístup k osobním údajům.
2. Ve Vaší [žádosti ze dne 21. září 2016] uvádíte rovněž nařízení č. 1049/2001 […] a žádáte o přístup ke zvláštním dokumentům [Vašeho] spisu uvedeným v [tabulce přiložené k rozhodnutí ze dne 8. března 2016]. V tomto ohledu bych Vás chtěl upozornit na skutečnost, že dokumenty, které Vám jsou předány na základě tohoto nařízení, se stanou přístupné pro každou další osobu, která o ně v budoucnu požádá, a tedy de facto veřejnými, případně pouze s odstraněním Vašich osobních údajů.
Informuji Vás tímto, že s ohledem na výše uvedené bude Vaše žádost o přístup k dokumentům uzavřena. Pokud je [tato] žádost podána z osobních důvodů, prosím potvrďte nám to sdělením Vaší soukromé elektronické a poštovní adresy.“
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
15 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. prosince 2016 podal žalobce projednávanou žalobu.
16 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne požádal žalobce o zachování anonymity. Rozhodnutím ze dne 18. ledna 2017 Tribunál této žádosti vyhověl.
17 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 5. dubna 2017 uplatnila Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.
18 Dne 22. května 2017 žalobce doručil kanceláři Tribunálu vyjádření k námitce nepřípustnosti.
19 Usnesením ze dne 18. října 2017 rozhodl Tribunál, že projedná námitku nepřípustnosti uplatněnou Komisí společně s věcí samou.
20 Organizačním procesním opatřením přijatým na základě čl. 89 odst. 3 písm. a) a b) jednacího řádu Tribunál položil účastníkům řízení písemné otázky, jež měly být zodpovězeny písemně.
21 Účastníci řízení této žádosti ve stanovené lhůtě vyhověli.
22 Komise předložila žalobní odpověď kanceláři Tribunálu dne 19. prosince 2017.
23 Organizačním procesním opatřením přijatým na základě čl. 89 odst. 3 písm. a) a b) jednacího řádu Tribunál položil účastníkům řízení písemné otázky, jež měly být zodpovězeny na jednání.
24 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl námitku nepřípustnosti;
– zrušil napadené sdělení v rozsahu, v němž zamítá jeho žádost o přístup k určitým osobním údajům;
– uložil Komisi povinnost vyplatit mu částku 10 000 eur coby spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou z odepření ředitelství pro bezpečnost poskytnout mu přístup k jeho osobním údajům;
– uložil Komisi povinnost vyplatit mu částku 30 000 eur coby spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou z protiprávního zpracování a šíření jeho osobních údajů ředitelstvím pro bezpečnost;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
25 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou nebo ji zamítl jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
26 Žalobce rovněž žádá Tribunál, aby jakožto důkazní opatření nařídil Komisi předložit dokument č. 57 na základě čl. 91 písm. c) jednacího řádu nebo alternativně článku 104 tohoto jednacího řádu.
27 Na jednání vzal žalobce zpět návrhová žádání znějící na náhradu obou případů nemajetkové újmy, kterou měl utrpět. Rovněž upřesnil a omezil dosah svých návrhových žádání znějících na zrušení, přičemž uvedl, že jejich cílem nebylo napadnout odepření přístupu k osobním údajům obsaženým v dokumentech uvedených v žalobě, ale neuvedených v žádosti ze dne 21. září 2016. Jelikož Komise nepředložila vyjádření k tomuto zpětvzetí a upřesnění, bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.
Právní otázky
K návrhovým žádáním znějícím na zrušení
28 Je třeba nejprve přezkoumat, zda jsou návrhová žádání znějící na zrušení přípustná, a případně zadruhé, zda jsou opodstatněná.
K přípustnosti návrhových žádání znějících na zrušení
29 Komise uplatňuje tři důvody nepřípustnosti. Zaprvé napadené sdělení nerozhodlo o právu žalobce na přístup k jeho osobním údajům. Zadruhé toto sdělení podle Komise představuje v každém případě čistě potvrzující akt. Zatřetí žalobce neměl skutečný právní zájem na podání žaloby proti uvedenému sdělení.
– K předmětu napadeného sdělení a odepření přístupu k osobním údajům.
30 Komise tvrdí, že se žádost ze dne 21. září 2016 týkala výlučně přístupu k dokumentům na základě nařízení č. 1049/2001. Z toho vyplývá, že v napadeném sdělení ředitelství pro bezpečnost nerozhodlo o právu žalobce na přístup k osobním údajům na základě nařízení č. 45/2001.
31 Žalobce zpochybňuje argumentaci Komise. Uvádí, že žádost ze dne 21. září 2016 obsahovala jak žádost o přístup k dokumentům, tak žádost o přístup k osobním údajům.
32 Úvodem je třeba připomenout, že nařízení č. 1049/2001 a č. 45/2001 mají rozdílné cíle. První z těchto nařízení směřuje k zajištění co největší možné transparentnosti rozhodovacího procesu veřejných orgánů, jakož i informací, na kterých se jejich rozhodnutí zakládají. Jeho cílem je tedy co největší usnadnění výkonu práva na přístup k dokumentům, jakož i podpora řádné správní praxe. Cílem druhého nařízení je zajištění ochrany základních práv a svobod fyzických osob, zejména práva na soukromí v souvislosti se zpracováním osobních údajů (rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Bavarian Lager, C‑28/08 P, EU:C:2010:378, bod 49). Z toho vyplývá, že na rozdíl od nařízení č. 1049/2001, není cílem nařízení č. 45/2001 usnadnit výkon práva na přístup k dokumentům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2014, YS a další, C‑141/12 a C‑372/12, EU:C:2014:2081, bod 47).
33 V tomto kontextu nemají příslušná práva na přístup stanovená v těchto dvou nařízení ani stejný cíl, ani stejné beneficienty. Článek 2 nařízení č. 1049/2001 má totiž umožnit veřejnosti, tedy všem občanům a všem fyzickým a právnickým osobám, přístup k dokumentům orgánů. Článek 13 nařízení č. 45/2001 má zase umožnit pouze subjektům údajů přístup k jejich osobním údajům, to znamená k informacím, které se jich týkají jako identifikovaných nebo identifikovatelných osob, aniž by stanovil, že uvedené osoby mohou z tohoto titulu mít rovněž přístup k dokumentům, které obsahují uvedené údaje. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že čl. 13 písm. c) nařízení č. 45/2001 stanoví pouze to, že subjekt údajů má právo získat „sdělení srozumitelnou formou o údajích, které jsou předmětem zpracování“.
34 V projednávaném případě je třeba zaprvé konstatovat, že napadené sdělení má negativní povahu v rozsahu, v němž odpovídá na žádost ze dne 21. září 2016 a je nesporné, že neposkytlo žalobci přístup ani k jeho osobním údajům, ani k dokumentům, které tyto údaje obsahují.
35 Platí přitom, že když se jedná o negativní rozhodnutí, musí být toto posuzováno v závislosti na povaze žádosti, na kterou reaguje (rozsudky ze dne 8. března 1972, Nordgetreide v. Komise, 42/71, EU:C:1972:16, bod 5, a ze dne 24. listopadu 1992, Buckl a další v. Komise, C‑15/91 a C‑108/91, EU:C:1992:454, bod 22). Proto musí být předmět napadeného sdělení posouzen s ohledem zejména na obsah žádosti ze dne 21. září 2016.
36 V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že žádost ze dne 21. září 2016 je nadepsaná „Osobní údaje“.
37 Dále žádost ze dne 21. září 2016 neuvádí jen nařízení č. 1049/2001, ale rovněž nařízení č. 45/2001. Tato žádost je totiž zaprvé výslovně podaná na dvojím základě článku 6 nařízení č. 1049/2001 a článku 13 nařízení č.45/2001. Zadruhé tato žádost obsahuje pro každou ze čtyř skupin dokumentů uvedených v bodě 13 výše argumentaci ohledně výjimek a omezení stanovených v čl. 20 odst. 1 nařízení č. 45/2001.
38 Konečně žalobce v žádosti ze dne 21. září 2016 opakovaně odkazuje jak na dokumenty, tak na „informace“ obsažené v těchto dokumentech. Úvodem obecně prohlašuje, že chce mít přístup k určitým dokumentům, nebo přinejmenším k informacím obsaženým v těchto dokumentech. Navíc žalobce výslovně opakuje tuto žádost o přístup, pokud jde o informace obsažené v dokumentech skupiny D. Dále, pokud jde o dokumenty skupiny C, zpochybňuje skutečnost, že předání dokumentů nebo informací, které obsahují, může narušit vyšetřovací nástroje a metody ředitelství pro bezpečnost. Konečně žalobce uvádí předávané nebo shromážděné informace v dokumentech skupiny A, přičemž upřesňuje, že tyto dokumenty se ho týkají osobně a přímo.
39 S ohledem na tyto skutečnosti se jeví, že žádost ze dne 21. září 2016 obsahovala kromě žádosti o přístup k dokumentům také žádost o přístup k osobním údajům, které se žalobce týkají, obsaženým v těchto dokumentech.
40 Zadruhé je třeba uvést, že v napadeném sdělení ředitel ředitelství pro bezpečnost uvedl „žádost [žalobce] o přístup k osobním údajům“. Rovněž upřesnil, přičemž se opřel o rozhodnutí EIOÚ ze dne 25. července 2016, že měl za to, že ředitelství o bezpečnost [tuto] žádost vyřídilo [řádně]. Ředitelství pro bezpečnost se tak samo rozhodlo evokovat v napadeném sdělení nejen otázku přístupu k dotčeným dokumentům, ale rovněž otázku přístupu k osobním údajům obsaženým v těchto dokumentech, přičemž trvalo na tom, že rozhodnutí ze dne 8. března 2016 neporušilo právo žalobce na přístup k uvedeným údajům.
41 Kromě toho Komise neprokázala, dokonce ani netvrdila, že ředitelství pro bezpečnost v jakémkoliv jiném okamžiku odpovědělo písemně nebo ústně, výslovně nebo implicitně, na žádost ze dne 21. září 2016 v rozsahu, v němž jí bylo usilováno o přístup k osobním údajům.
42 Za těchto podmínek je třeba mít za to, že Komise rozhodla v napadeném sdělení o žádosti žalobce o poskytnutí přístupu k některým jeho osobním údajům. Z toho vyplývá, že toto sdělení, které nevyhovělo této žádosti, musí být analyzováno jako odepření přístupu k uvedeným údajům.
– K čistě potvrzující povaze napadeného sdělení
43 Komise tvrdí, že i kdyby se připustilo, že v napadeném sdělení ředitelství pro bezpečnost rozhodlo ve věci přístupu k osobním údajům, toto sdělení je v každém případě akt čistě potvrzující rozhodnutí ze dne 8. března 2016, které žalobce nezpochybnil žalobou podanou ve lhůtě.
44 Žalobce zpochybňuje argumentaci Komise. Uvádí, že uzavření interního vyšetřování dne 31. srpna 2016 a podání žádosti ze dne 21. září 2016 o přístup k osobním údajům v proškrtané podobě představovaly nové a podstatné skutečnosti, které ředitelství pro bezpečnost zavazovaly k novému přezkumu opodstatněnosti rozhodnutí ze dne 8. března 2016.
45 Zaprvé argumentace Komise vyvolává otázku, zda se judikatura, podle které je žaloba podaná proti aktu čistě potvrzujícímu předchozí rozhodnutí nepřípustná, pokud nebyla podána ve lhůtách vyžadovaných pro zahájení řízení proti němu (rozsudek ze dne 17. května 2017, Portugalsko v. Komise, C‑337/16 P, EU:C:2017:381, bod 51), použije na rozhodnutí přijatá orgánem v odpověď na žádost o přístup k osobním údajům předloženou na základě článku 13 nařízení č. 45/2001.
46 V tomto ohledu je zaprvé třeba připomenout, že čl. 13 písm. c) nařízení č. 45/2001 stanoví, že „subjekt údajů má neomezené právo získat […] kdykoli ve lhůtě tří měsíců od přijetí žádosti o informaci a bezplatně sdělení srozumitelnou formou o údajích, které jsou předmětem zpracování […]“. Z tohoto ustanovení, které umožňuje subjektu údajů získat „kdykoli“ přístup k jeho osobním údajům, vyplývá, že tato osoba disponuje trvalým právem na přístup k těmto údajům.
47 Zadruhé, i když čl. 20 odst. 1 nařízení č. 45/2001 stanoví výjimky a omezení práva subjektu údajů na přístup k jeho osobním údajům, toto ustanovení upřesňuje, že orgány mohou omezit použití článku 13 téhož nařízení, pouze „pokud toto omezení představuje nezbytné opatření“. Z toho vyplývá, že výjimky a omezení uvedené v čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení se mohou použít jen po dobu, po kterou jsou nadále nezbytné.
48 Kromě toho je třeba připomenout, že ochrana osobních údajů, která vyplývá z výslovné povinnosti stanovené v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, má zvláštní význam pro právo na respektování soukromého života zakotvené v jejím článku 7 (rozsudek ze dne 8. dubna 2014, Digital Rights Ireland a další, C‑293/12 a C‑594/12, EU:C:2014:238, bod 53).
49 Soudní dvůr tedy upřednostnil výklad práva Evropské unie, který napomáhá zvýšené úrovni ochrany osobních údajů. Zejména zohlednil skutečnost, že v oblasti zpracování osobních údajů není faktická a právní situace subjektu údajů z povahy věci konečná, pouhé uplynutí času může vést k tomu, že zpracování údajů se může stát neužitečným, nebo dokonce protiprávním, i když dříve takové nebylo (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 13. května 2014, Google Spain a Google, C‑131/12, EU:C:2014:317, body 92 a 93).
50 Z toho vyplývá, že v rámci nařízení č. 45/2001 může osoba v každém okamžiku podat novou žádost o přístup k osobním údajům, ke kterým jí byl předtím odepřen přístup. Taková žádost zavazuje dotyčný orgán, aby přezkoumal, zda předchozí odepření přístupu je nadále odůvodněné.
51 Nové zkoumání, jehož cílem je ověřit, zda je dřívější odepření přístupu k osobním údajům odůvodněno s ohledem na články 13 a 20 nařízení č. 45/2001, vede k přijetí aktu, který nemá vůči dřívějšímu aktu čistě potvrzující charakter, ale představuje napadnutelný akt, který může být předmětem žaloby na neplatnost podle článku 263 SFEU.
52 V projednávaném případě podal žalobce ke Komisi dne 21. září 2016 žádost o přístup k osobním údajům uvedeným v různých dokumentech. Z bodu 50 výše vyplývá, že Komise byla povinna posoudit tuto žádost. Jak bylo uvedeno v bodě 42 výše, je třeba mít za to, že Komise rozhodla o této žádosti a v napadeném sdělení jí odmítla vyhovět. Za těchto podmínek, s ohledem na zásadu uvedenou v bodě 51 výše, představuje toto sdělení napadnutelný akt nezávisle na skutečnosti, že předchozí částečné odepření přístup k těmto údajům již bylo žalobci dáno v rozhodnutí ze dne 8. března 2016. Komise se tedy nemůže úspěšně dovolávat čistě potvrzující povahy napadeného aktu.
53 Zadruhé, i za předpokladu, že je judikatura uvedená v bodě 45 výše použitelná v projednávaném případě, je třeba připomenout, že akt může být kvalifikován jako akt čistě potvrzující předchozí rozhodnutí pouze tehdy, když neobsahuje žádnou novou skutečnost v porovnání s tímto předchozím aktem (rozsudky ze dne 10. prosince 1980, Grasselli v. Komise, 23/80, EU:C:1980:284, bod 18, a ze dne 31. května 2017, DEI v. Komise, C‑228/16 P, EU:C:2017:409, bod 33). Navíc existence nových a podstatných skutečností může odůvodnit podání žádosti o přezkoumání dřívějšího rozhodnutí, které se stalo konečným (viz rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‑186/98, EU:T:2001:42, bod 47 a citovaná judikatura). Žaloby podané proti rozhodnutí odmítajícímu nový přezkum rozhodnutí, které se stalo konečným, bude prohlášena za přípustnou, pokud se jeví, že existují nové a podstatné skutečnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‑186/98, EU:T:2001:42, bod 49). Skutečnosti musí být kvalifikovány jako „nové a podstatné“, jestliže zaprvé ani žalobce ani správní orgán nebyli, ani nemohli být obeznámeni s dotyčnou skutečností v okamžiku přijetí dřívějšího rozhodnutí a zadruhé dotyčná skutečnost je způsobilá podstatně změnit situaci žalobce oproti situaci, která vedla k přijetí dřívějšího rozhodnutí, které se stalo konečným (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‑186/98, EU:T:2001:42, body 50 a 51).
54 V projednávaném případě žalobce k prokázání existence nových a podstatných skutečností odkazuje zejména na okolnost, že dne 31. srpna 2016 bylo ukončeno interní vyšetřování.
55 Komise namítá, že se žalobce v žádosti ze dne 21. září 2016 omezil na to, že poděkoval ředitelství pro bezpečnost za to, že ho dne 14. září 2016 informovalo o skončení interního vyšetřování a že při této příležitosti neuvedl, že uvedené ukončení představuje novou a podstatnou skutečnost, která může odůvodnit přezkum rozhodnutí ze dne 8. března 2016.
56 V tomto ohledu je třeba připomenout, že žádné ustanovení nařízení č. 45/2001, a zejména jeho článek 13, který zakotvuje právo na přístup „bez omezení“, neukládá dotčené osobě povinnost odůvodnit nebo podložit svou žádost o přístup k osobním údajům. Z toho vyplývá, že v oblasti přístupu k osobním údajům se žalobce může před Tribunálem dovolávat existence nových a podstatných skutečností k datu přijetí napadeného aktu, které odůvodňující nový přezkum, i když je ve své žádosti neuvedl.
57 Za těchto podmínek a i když již Komise v době podání žádosti ze dne 21. září 2016 věděla o ukončení interního vyšetřování, se žalobce může před Tribunálem účinně dovolávat ukončení interního vyšetřování, aby prokázal existenci nové a podstatné skutečnosti.
58 Přitom je třeba zaprvé uvést, že tato událost nastala až po přijetí rozhodnutí ze dne 8. března 2016, takže je novou skutečností ve smyslu judikatury citované v bodě 53 výše.
59 Zadruhé je tato událost rovněž podstatná ve smyslu téže judikatury. Je totiž třeba připomenout, že ředitelství pro bezpečnost se k tomu, aby žalobci odepřelo v rozhodnutí ze dne 8. března 2016 přístup k určitým osobním údajům, odvolalo s přihlédnutím k dotčeným údajům zaprvé na výjimku stanovenou v čl. 20 odst. 1 písm. a) nařízení č. 45/2001, která se týká „předcházení trestným činům a jejich vyšetřování, odhalování a stíhání“ a zadruhé na výjimku stanovenou v čl. 20 odst. 1 písm. c) téhož nařízení, která se týká zejména „ochrany […] práv a svobod druhých“. Pokud jde o výjimku stanovenou v čl. 20 odst. 1 písm. a) nařízení č. 45/2001, ředitelství pro bezpečnost uvedlo, že zveřejněním dotčených údajů by se zveřejnily informace o jeho nástrojích a metodách vyšetřování. Pokud jde o výjimku stanovenou v čl. 20 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení, upřesňuje, že zveřejnění dotčených údajů by narušilo práva jiných osob, jejichž osobní údaje jsou předmětem zpracování, a sice svědků a informátorů vyslechnutých v rámci interního vyšetřování. Zdá se tedy, že důvody částečného odepření přístupu uplatněné vůči žalobci v rozhodnutí ze dne 8. března 2016 byly přinejmenším nepřímo spojené s interním vyšetřováním týkajícím se žalobce. Proto nelze vyloučit, že se ukončením tohoto vyšetřování podstatně změnila situace žalobce.
60 Tento závěr nemůže zpochybnit ani argumentace Komise, podle které nezbytnost neohrozit nástroje a metody vyšetřování používané ředitelstvím pro bezpečnost a chránit svědky a informátory přetrvává i po ukončení interního vyšetřování. Tato argumentace má totiž tendenci podmiňovat přípustnost návrhových žádání znějících na zrušení opodstatněností nového odepření přístupu k údajům v neprospěch žalobce. Přitom pro konstatování, že ukončení interního vyšetřování představuje novou a podstatnou skutečnost odůvodňující nový přezkum situace žalobce, stačí uvést, že tato událost mohla mít vliv na použití výjimek uvedených v čl. 20 odst. 1 písm. a) a c) nařízení č. 45/2001, aniž by byla předjímána možnost odepřít či neodepřít žalobci po provedení tohoto nového přezkumu znovu přístup k údajům, které se zakládá případně na stejných výjimkách.
61 Z toho vyplývá, že ukončení interního vyšetřování představuje novou a podstatnou skutečnost, která může odůvodnit nový přezkum nároku žalobce na přístup k jeho osobním údajům.
62 Tento přezkum je v projednávaném případě o to odůvodněnější, že žalobce nechal uplynout přiměřenou lhůtu před tím, než podal k ředitelství pro bezpečnost novou žádost o přístup ke svým osobním údajům. Žádost ze dne 21. září 2016 byla totiž podána více než šest měsíců po částečném odepření přístupu, které bylo vůči žalobci uplatněno v rozhodnutí ze dne 8. března 2016.
63 Za těchto podmínek Komise nemůže v žádném případě tvrdit, že napadené sdělení představuje akt, který čistě potvrzuje rozhodnutí ze dne 8. března 2016.
– K právnímu zájmu žalobce na podání žaloby
64 Komise má za to, že jelikož již měl žalobce přístup ke všem svým osobním údajům nebo jejich části a zejména ke všem, které jsou uvedeny v dokumentech ve skupině A, a jelikož se ve skutečnosti snaží o přístup k dokumentům, nemá skutečný právní zájem na podání žaloby vůči napadenému sdělení.
65 I když žalobce konkrétně nezpochybňuje argumentaci Komise, ze všech jeho písemností vyplývá, že se domnívá, že mu byl napadeným sdělením neprávem odepřen přístup k jeho osobním údajům.
66 Podle ustálené judikatury je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze v případě, že má tato osoba zájem na zrušení napadeného aktu. Takový právní zájem předpokládá, že zrušení tohoto aktu by mohlo samo o sobě mít právní následky a že žaloba může ve svém výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal (rozsudky ze dne 17. září 2009, Komise v. Koninklijke FrieslandCampina, C‑519/07 P, EU:C:2009:556, bod 63, a ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, bod 55).
67 V projednávaném případě, jak již bylo uvedeno v bodě 42 výše, je třeba na Komisi nahlížet tak, že v napadeném sdělení zamítla žádost žalobce o přístup ke všem osobním údajům uvedeným v žádosti ze dne 21. září 2016.
68 Je sice pravda, že žalobce již měl přístup k některým ze svých osobních údajů. V tabulce připojené k rozhodnutí ze dne 8. března 2016 mu totiž Komise poskytla určité údaje, ve vztahu ke kterým neuplatnila žádné výjimky a omezení stanovené v článku 20 nařízení č. 45/2001. To platí zaprvé pro všechny osobní údaje, které Komise identifikovala v dokumentech skupiny A, s výjimkou dokumentu č. 56, a zadruhé pro část osobních údajů, které Komise identifikovala v dokumentech skupiny B, C a D, jakož i v dokumentu č. 56.
69 Nicméně v bodě 46 výše již bylo uvedeno, že v rámci nařízení č. 45/2001 disponuje subjekt údajů právem na trvalý a nepřetržitý přístup ke svým osobním údajům. Toto právo mu zejména umožňuje podat žádost o přístup k osobním údajům, včetně případu, kdy již mohl mít přístup ke všem těmto údajům nebo k části z nich, a to například s cílem ujistit se, zda byly všechny osobní údaje v držení orgánu skutečně identifikovány a následně oznámeny, nebo s cílem dozvědět se, zda jsou dotčené údaje stále zpracovávané orgánem a případně zda byly či nebyly změněny.
70 Kromě toho, i když je pravda, že žalobce nemůže prostřednictvím žádosti o přístup k osobním údajům získat přístup k dokumentům obsahujícím tyto údaje, tato okolnost nemá sama o sobě vliv na zájem, který má žalobce na přístup k uvedeným údajům jako takovým.
71 Za těchto okolností zrušení napadeného sdělení, kterým se žalobci odpírá přístup k jeho osobním údajům obsaženým v dokumentech uvedených v žádosti ze dne 21. září 2016, může mít pro žalobce právní následky a přinést mu prospěch.
72 Z toho vyplývá, že návrhová žádání znějící na zrušení jsou přípustná a že námitky nepřípustnosti Komise musí být zamítnuty.
K opodstatněnosti návrhových žádání znějících na zrušení
73 Na podporu návrhových žádání znějících na zrušení žalobce tvrdí, že napadené sdělení nesplňovalo povinnost uvést odůvodnění stanovenou v článku 296 SFEU. Toto sdělení totiž pouze odkazovalo na rozhodnutí ze dne 8. března 2016 a neuvádělo důvody, ze kterých by nemohl mít přístup ke svým osobním údajům. Pokud jde o osobní údaje uvedené v dokumentech skupiny A, rozhodnutí ze dne 8. března 2016 nebylo odůvodněno, takže bylo nedostatečně odůvodněno i napadené sdělení. Pokud jde o osobní údaje uvedené v dokumentech skupin B. C a D, napadené sdělení nevysvětlilo, z jakého důvodu použití výjimek a omezení stanovených v čl. 20 odst. 1 písm. a) a c) nařízení č. 45/2001 a uplatněných v rozhodnutí ze dne 8. března 2016 zůstalo nadále odůvodněno po uzavření interního vyšetřování, a přestože ředitelství pro bezpečnost obdrželo novou žádost o přístup k uvedeným údajům v podobě s odstraněním některých údajů.
74 Komise argumentaci žalobce zpochybňuje. Zaprvé uvádí, že pokud jde o osobní údaje uvedené v dokumentech skupiny A, ke kterým již žalobce měl přístup, nebylo třeba žádné zvláštní odůvodnění, a zadruhé, že žalobce byl dostatečně informován tabulkou připojenou k rozhodnutí ze dne 8. března 2016 o důvodech, proč mu některé z jeho osobních údajů obsažených v dokumentech ze skupin B, C a D nebyly zpřístupněny.
75 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou na získání těchto vysvětlení mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho celkový kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 63, a ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste/UFEX a další, C‑341/06 P a C‑342/06 P, EU:C:2008:375, bod 88).
76 Kromě toho z čl. 20 odst. 3 nařízení č. 45/2001 vyplývá, že uplatňuje-li se výjimka nebo omezení podle čl. 20 odst. 1 téhož nařízení, musí být subjekt údajů informován o hlavních důvodech pro použití této výjimky nebo tohoto omezení.
77 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že napadené sdělení – jehož znění je uvedeno v bodě 14 výše – samo o sobě neuvádí téměř žádné odůvodnění ze skutkového ani právního hlediska. Toto sdělení skutečně neobsahuje žádné vlastní odůvodnění. Neupřesňuje, z jakých důvodů žalobci nemůže být povolen přístup k osobním údajům uvedeným v žádosti ze dne 21. září 2016. Ve skutečnosti se napadené sdělení omezuje na odkaz na rozhodnutí ze dne 8. března 2016, jakož i na rozhodnutí EIOÚ ze dne 25. července 2016, ve kterém byl učiněn závěr, že právo žalobce na přístup k jeho osobním údajům nebylo porušeno. V tomto sdělení se pouze tvrdí, s přihlédnutím k závěru, ke kterému dospěl EIOÚ a bez dalšího vysvětlení, že žádost o přístup byla vyřízena [řádně]“.
78 Nicméně odůvodnění prostřednictvím odkazu lze v určitých případech připustit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. listopadu 1998, Parlament v. Gaspari, C‑316/97 P, EU:C:1998:558, bod 27). Konkrétně judikatura připouští odůvodnění prostřednictvím odkazu na dřívější rozhodnutí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. května 2016, Zuffa v. EUIPO (ULTIMATE FIGHTING CHAMPIONSHIP), T‑590/14, nezveřejněný, EU:T:2016:295, bod 43, a ze dne 5. února 2018, Edeka-Handelsgesellschaft Hessenring v. Komise, T‑611/15, EU:T:2018:63, body 32 až 38].
79 Je tedy třeba posoudit, zda odkaz na rozhodnutí ze dne 8. března 2016 a rozhodnutí EIOÚ ze dne 25. července 2016 představuje dostatečné odůvodnění napadeného sdělení.
80 V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že pokud jde o osobní údaje uvedené v dokumentech skupiny A (s výjimkou dokumentu č. 56), tabulka připojená k rozhodnutí ze dne 8. března 2016, kterou bylo plně vyhověno žádosti o přístup – přinejmenším pokud jde o osobní údaje identifikované Komisí v dotčených dokumentech – neobsahovala žádný důvod pro odepření přístupu. V důsledku toho odkaz na rozhodnutí ze dne 8. března 2016 nemůže představovat odůvodnění odepření přístupu ke všem osobním údajům obsaženým v dokumentech skupiny A, uplatněné v neprospěch žalobce poprvé v napadeném sdělení.
81 Zadruhé, pokud jde o osobní údaje uvedené v dokumentech skupin B, C a D, je třeba připomenout, jak bylo uvedeno v bodech 52 a 61 výše, že Komise byly povinna přezkoumat, zda odepření přístupu uplatněné v neprospěch žalobce v rozhodnutí ze dne 8. března 2016 zůstává odůvodněno. Za tímto účelem jí příslušelo zejména ověřit, pro všechny dotčené osobní údaje, zda použití výjimek a omezení stanovených v čl. 20 odst. 1 písm. a) a c) nařízení č. 45/2001 a uplatněných v rozhodnutí ze dne 8. března 2016, zůstává odůvodněno s ohledem na případnou změnu právní nebo faktické situace. Komise byla konkrétně povinna zohlednit okolnosti, že interní vyšetřování bylo mezitím ukončeno a že uplynulo období více než šesti měsíců.
82 Přitom zaprvé je třeba konstatovat, že napadené sdělení neobsahuje žádné odůvodnění týkající se nového konkrétního a podrobného přezkumu práva žalobce na přístup k jeho osobním údajům. Neobsahuje ani odůvodnění týkající se případného vlivu okolností uvedených v bodě 81 výše. Zadruhé pouhý odkaz na rozhodnutí ze dne 8. března 2016 a rozhodnutí EIOÚ ze dne 25. července 2016 nemůže zjevně představovat přiměřené a dostatečné odůvodnění nového odepření přístupu, přijatého po novém přezkumu, které z povahy věci nemůže být založeno výlučně na důvodech uvedených v rozhodnutích předcházejících tomuto novému přezkumu. V důsledku toho odkaz na tato dvě rozhodnutí nesplňuje povinnost uvést odůvodnění, pokud jde o odepření přístupu k osobním údajům obsaženým v dokumentech skupin B, C a D, znovu uplatněné vůči žalobci v napadeném sdělení.
83 Z toho vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti odůvodnění musí být uznán.
84 Napadené sdělení tedy musí být zrušeno v rozsahu, v němž zamítá žádost žalobce o přístup k určitým osobním údajům.
K dokazování navrženému žalobcem
85 Žalobce navrhuje, aby bylo Komisi nařízeno předložit dokument č. 57.
86 Nicméně vyžadované dokazování se vztahuje k návrhovým žádáním na náhradu újmy, jak žalobce uznal na jednání. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal tyto návrhy zpět a toto zpětvzetí bylo zaznamenáno (bod 27 výše), není předložení dokumentu č. 57 v projednávaném sporu užitečné.
87 Proto není namístě vyhovět návrhu na provedení důkazního opatření podanému žalobcem.
K nákladům řízení
88 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
89 Vzhledem k tomu, že žalobce náhradu nákladů řízení požadoval a Komise neměla v podstatné části svých návrhových žádání úspěch, je třeba jí uložit náhradu nákladů řízení, aniž je nutné zohlednit částečné zpětvzetí návrhových žádání směřujících k náhradě újmy žalobcem.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Sdělení ředitele ředitelství pro bezpečnost Generálního ředitelství pro lidské zdroje a bezpečnost Evropské komise ze dne 12. října 2016 se v rozsahu, v němž zamítá žádost RE z 21. září 2016 o přístup k určitým osobním údajům, zrušuje.
2) Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.
Gervasoni | Madise | da Silva Passos |
Kowalik-Bańczyk | | Mac Eochaidh |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. února 2019.
Podpisy.