USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)
10. července 2019(*)
„Řízení o předběžné otázce – Článek 99 jednacího řádu Soudního dvora – Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Článek 15 – Postoupení věci soudu jiného členského státu, který má z hlediska svého umístění lepší předpoklady k jejímu projednání – Výjimka z pravidla obecné příslušnosti soudu místa obvyklého bydliště dítěte – Zvláštní vztah s jiným členským státem – Prvky umožňující určit soud s lepšími předpoklady – Existence různých právních norem – Nejlepší zájem dítěte“
Ve věci C‑530/18,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunalul Ilfov (soud druhého stupně v Ilfov, Rumunsko) ze dne 20. června 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 13. srpna 2018, v řízení
EP
proti
FO,
SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),
ve složení F. Biltgen, předseda senátu, C. G. Fernlund (zpravodaj) a L. S. Rossi, soudci,
generální advokát: E. Tančev,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za EP C. D. Giurgiem, advokátem,
– za FO jím samým,
– za rumunskou vládu E. Gane a L. Liţu, jakož i C. Canţărem, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi M. Wilderspinem a A. Biolanem, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout usnesením s odůvodněním podle článku 99 jednacího řádu Soudního dvora,
vydává toto
Usnesení
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 15 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. 2003, L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi EP a FO ve věci přiznání práva péče o jejich nezletilé dítě a stanovení jeho obvyklého bydliště, jakož i vyplácení výživného v jeho prospěch.
Právní rámec
3 Bod 13 odůvodnění nařízení č. 2201/2003 uvádí:
„V zájmu dítěte toto nařízení výjimečně a za určitých podmínek umožňuje příslušnému soudu postoupit věc soudu jiného členského státu, pokud je tento jiný soud z hlediska svého umístění vhodnější k projednání věci [pokud má tento jiný soud z hlediska svého umístění lepší předpoklady k jejímu projednání]. […]“
4 Článek 8 tohoto nařízení, nadepsaný „Obecná příslušnost“, v odstavci 1 stanoví:
„Soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.“
5 Článek 15 tohoto nařízení, nadepsaný „Postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu [Postoupení věci soudu, který má z hlediska svého umístění lepší předpoklady k jejímu projednání]“, stanoví:
„1. Výjimečně mohou soudy členského státu příslušné ve věci, pokud se domnívají, že soud jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah, je [má] vzhledem ke svému umístění vhodnější [lepší předpoklady] k projednání věci nebo její určité části, a v případě, že je to v zájmu dítěte,
a) přerušit řízení v dané věci nebo její části a vyzvat strany, aby podaly návrh u soudu tohoto jiného členského státu v souladu s odstavcem 4, nebo
b) požádat soud jiného členského státu, aby převzal příslušnost v souladu s odstavcem 5.
2. Odstavec 1 se použije
a) na žádost strany nebo
b) z podnětu soudu nebo
c) na žádost soudu jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah v souladu s odstavcem 3.
Postoupit věc z podnětu soudu nebo na žádost soudu jiného členského státu je možné pouze se schválením alespoň jedné ze stran.
3. Má se za to, že dítě má zvláštní vztah k členskému státu ve smyslu odstavce 1, pokud tento členský stát
a) se stal obvyklým bydlištěm dítěte poté, co bylo zahájeno řízení u soudu uvedeného v odstavci 1, nebo
b) je bývalým obvyklým bydlištěm dítěte nebo
c) dítě je jeho státním příslušníkem nebo
d) je obvyklým bydlištěm nositele rodičovské zodpovědnosti, nebo
e) je místem, kde se nachází jmění dítěte, a věc se týká opatření k ochraně dítěte ve vztahu ke správě, zachování a nakládání s tímto jměním.
4. Soud členského státu příslušný ve věci stanoví lhůtu, ve které musí být zahájeno řízení u soudů tohoto jiného členského státu v souladu s odstavcem 1.
Pokud do této doby řízení u soudů zahájeno není, pokračuje soud, který řízení zahájil, ve výkonu své příslušnosti v souladu s články 8 až 14.
5. Soudy tohoto jiného členského státu mohou z důvodu zvláštních okolností věci v [nejlepším] zájmu dítěte přijmout soudní příslušnost do šesti týdnů ode dne, kdy o to byly požádány v souladu s odst. 1 písm. a) nebo b). V tomto případě se soud, který zahájil řízení jako první, prohlásí za nepříslušný. Jinak soud, který zahájil řízení jako první, pokračuje ve výkonu své příslušnosti v souladu s články 8 až 14.
6. Pro účely tohoto článku soudy spolupracují buď přímo, nebo prostřednictvím ústředních orgánů určených podle článku 53.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
6 EP, která má rumunskou státní příslušnost, se provdala za FO, který má francouzskou státní příslušnost, v průběhu roku 2005. Z jejich spojení se dne 13. října 2006 narodilo ve Francii dítě.
7 EP a FO jsou fakticky odloučeni od roku 2013 a jejich dítě od té doby žije v bydlišti své matky v Rumunsku.
8 Dne 13. ledna 2014 EP, matka dítěte, požádala u Judecătoria Buftea (soud prvního stupně v Buftea, Rumunsko) o rozvod manželství, právo péče o uvedené dítě a platbu výživného ze strany FO, otce dítěte.
9 FO vznesl námitku nepříslušnosti rumunských soudů, přičemž se domníval, že příslušné byly ruské soudy, jakož i námitku mezinárodní litispendence a námitku nepřípustnosti. Kromě toho podal podpůrně vzájemnou žalobu, kterou se domáhal rozvodu manželství z viny EP, výlučného výkonu rodičovské zodpovědnosti, práva péče o dítě a platby výživného na dítě ze strany EP.
10 Usnesením ze dne 10. října 2014 Judecătoria Buftea (soud prvního stupně v Buftea) odmítl všechny tři námitky vznesené FO a usnesením ze dne 12. ledna 2015 rozhodl, že právem použitelným na spor v původním řízení je rumunské právo.
11 Dne 8. června 2016 EP a FO nakonec předložili žádost o rozvod ve vzájemném souhlasu, ale každý z účastníků řízení kromě toho požadoval výlučný výkon rodičovské zodpovědnosti, určení místa obvyklého bydliště nezletilého dítěte ve svém vlastním místě bydliště, jakož i placení výživného na toto dítě protistranou. Podpůrně požadoval FO střídavou péči o dítě.
12 Rozsudkem ze dne 4. července 2016 Judecătoria Buftea (soud prvního stupně v Buftea) rozhodl o rozvodu manželství EP a FO na základě vzájemného souhlasu, rozhodl, že rodičovská odpovědnost se bude vykonávat společně, stanovil místo bydliště dítěte u matky a režim návštěv dítěte otcem a uložil otci platit výživné ve prospěch jeho dítěte.
13 Pokud jde o žádost o určení bydliště pro účely střídavé péče, kterou podal FO a která se zakládá na možnostech nabízených francouzským právem, soud zdůraznil, že podle judikatury francouzských soudů může nesoulad mezi stranami představovat překážku zavedení takové formy bydliště.
14 Dne 7. dubna 2017 se FO a EP odvolali proti rozsudku v prvním stupni k Tribunalul Ilfov (soud druhého stupně v Ilfov, Rumunsko).
15 FO uvedl, že Judecătoria Buftea (soud prvního stupně v Buftea) nebyl příslušný k rozhodnutí sporu, který mu byl předložen, a navrhl zrušení tohoto rozsudku.
16 Kromě toho oba účastníci původního řízení tvrdili, že meritum uvedeného rozsudku by mělo být změněno v jejich prospěch.
17 Předkládající soud uvádí, že Judecătoria Buftea (soud prvního stupně v Buftea) rozhodl při zohlednění nejlepšího zájmu dítěte, jelikož toto dítě žije v Rumunsku se svou matkou od konce roku 2013, navštěvuje tam francouzskou školu a je dobře integrované do svého prostředí. Toto dítě má jak po stránce jazykové, tak po stránce kulturní nejsilnější vztah s Rumunskem.
18 Naproti tomu profesní situace FO, který prohlásil, že má hlavní bydliště ve Francii, Rumunsku a Rusku, je v současné době nejistá a povaha jeho činností mu neumožňuje věnovat dostatek času svému dítěti. Tvrzení FO, podle kterého by byl ochoten vzdát se své kariéry, aby se usadil v Rumunsku a žil se svým dítětem, není dostatečným základem pro žádost o určení, že má toto dítě mít bydliště v místě bydliště FO. Kromě toho uvedené dítě uvedlo, že má rádo oba své rodiče, že trpí jejich stálými hádkami, a přestože nechce zklamat svého otce, přeje si žít u matky.
19 Předkládající soud si nicméně klade otázku stran odvolacího důvodu uplatněného FO, který vychází z nepříslušnosti rumunských soudů a který se zakládá na argumentu, že francouzské soudy mají lepší předpoklady k rozhodnutí o návrzích týkajících se rodičovské zodpovědnosti. Domnívá se tedy, že je nezbytné ověřit, zda má příslušnost, s ohledem na ustanovení článku 15 nařízení č. 2201/2003.
20 Za těchto podmínek se Tribunalul Ilfov (soud druhého stupně v Ilfov) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být článek 15 nařízení [č. 2201/2003] vykládán v tom smyslu, že zavádí výjimku z pravidla o příslušnosti vnitrostátního soudu místa, kde má dítě obvyklé bydliště?
2) Musí být článek 15 nařízení [č. 2201/2003] vykládán v tom smyslu, že uvádí kritéria, podle kterých má dítě zvláštní vztah s Francií [podle dotčeného účastníka řízení jsou jimi tato: dítě se narodilo ve Francii, má francouzského otce, má ve Francii rodinu založenou na pokrevním příbuzenství složenou ze dvou sester a bratra, neteře – dcery jeho sestry – dědy z otcovy strany, současné partnerky jeho otce a jejich nezletilé dcery, zatímco v Rumunsku nemá žádného příbuzného ze strany své matky, navštěvuje francouzskou školu, má francouzské vzdělání a mentalitu, vzájemná komunikace mezi rodiči a mezi rodiči a dítětem se vždy uskutečňovala ve francouzštině], takže vnitrostátní soud musí určit, že francouzské soudy mají lepší předpoklady k projednání věci?
3) Musí být článek 15 nařízení [č. 2201/2003] vykládán v tom smyslu, že procesní rozdíly mezi právními předpisy těchto dvou států, jako je konání neveřejného řízení u specializovaných soudů, slouží nejlepšímu zájmu dítěte ve smyslu tohoto ustanovení unijního práva?“
K předběžným otázkám
21 Článek 99 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že pokud lze odpověď na položenou předběžnou otázku jasně vyvodit z judikatury nebo pokud o této odpovědi nelze rozumně pochybovat, může Soudní dvůr kdykoli na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním.
22 Toto ustanovení je třeba uplatnit v projednávané věci.
K první otázce
23 Odpověď na první otázku, která se týká toho, zda článek 15 nařízení č. 2201/2003 zavádí výjimku z pravidla obecné příslušnosti stanoveného v článku 8 tohoto nařízení, podle kterého soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu, může být vyvozena ze samotného znění tohoto článku 15.
24 Článek 15 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 totiž výslovně stanoví, že se použije jako výjimka. Soudní dvůr tak rozhodl, že tento čl. 15 odst. 1 představuje zvláštní pravidlo příslušnosti, které se odchyluje od obecného pravidla příslušnosti uvedeného v čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení a k postoupení věci soudu s lepšími předpoklady k jejímu projednání může dojít pouze výjimečně (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. října 2016, D., C‑428/15, EU:C:2016:819, body 47 a 48, jakož i ze dne 4. října 2018, IQ, C‑478/17, EU:C:2018:812, bod 32).
25 Je tedy v důsledku toho třeba odpovědět na první otázku, že článek 15 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že zavádí výjimku z pravidla obecné příslušnosti stanoveného v článku 8 tohoto nařízení č. 2201/2003, podle kterého je příslušnost soudů členského státu určena na základě místa obvyklého bydliště dítěte v době podání žaloby.
K druhé otázce
26 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 15 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že uvádí kritéria, která umožňují určit, zda má dítě zvláštní vztah k jinému členskému státu, než je stát, jehož soud je příslušný rozhodnout ve věci samé, zda jsou tato kritéria taxativní a zda v případě, že jsou splněna, z toho vyplývá, že soudy tohoto jiného členského státu mají lepší předpoklady k projednání věci.
27 Nejprve je třeba uvést, že ze samotného znění čl. 15 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 vyplývá, že tento článek stanoví pět alternativních kritérií, které umožňují mít za to, že má dítě zvláštní vztah k určitému členskému státu.
28 Dále, jak rozhodl Soudní dvůr, tato kritéria, která jsou uvedena pod body a) až e) tohoto ustanovení, jsou taxativní, takže věci, v nichž tyto skutečnosti chybí, jsou bez dalšího z mechanismu postoupení vyloučeny (rozsudky ze dne 27. října 2016, D., C‑428/15, EU:C:2016:819, bod 51, jakož i ze dne 4. října 2018, IQ, C‑478/17, EU:C:2018:812, bod 35).
29 V tomto ohledu, jak zmínila Evropská komise ve svém písemném vyjádření, je třeba uvést, že skutečnosti vyjmenované otcem dítěte a převzaté v druhé položené otázce se liší od těchto kritérií, a v důsledku toho nejsou přímo relevantní pro účely určení, zda existuje zvláštní vztah mezi dítětem a jiným členským státem, v projednávané věci Francouzskou republikou. Nicméně první dvě skutečnosti, tedy že se dítě narodilo v tomto členském státě a jeho otec je státním příslušníkem tohoto státu, mohou sloužit k prokázání, že dítě je státním příslušníkem uvedeného členského státu, a tedy je splněno kritérium uvedené v čl. 15 odst. 3 písm. c) nařízení č. 2201/2003.
30 Konečně je třeba zdůraznit, že v souladu s čl. 15 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, vykládaným s ohledem na bod 13 odůvodnění tohoto nařízení, „může“ soud členského státu příslušný k rozhodnutí ve věci samé, pokud jsou splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení, postoupit věc soudu jiného členského státu, který má lepší předpoklady k projednání této věci, aniž je povinen tak učinit. Soud členského státu, který je obvykle příslušný k projednání dané věci, musí k tomu, aby mohl požadovat postoupení věci soudu jiného členského státu, úspěšně vyvrátit silnou domněnku zachování své vlastní příslušnosti vyplývající z tohoto nařízení (rozsudek ze dne 27. října 2016, D., C‑428/15, EU:C:2016:819, bod 49).
31 V zájmu podání užitečné odpovědi předkládajícímu soudu je třeba dále připomenout, že k postoupení věci soudu jiného členského státu na základě článku 15 nařízení č. 2201/2003 může dojít jen tehdy, pokud jsou splněny tři podmínky, a sice existuje vztah mezi dítětem a jiným členským státem, soud příslušný rozhodnout ve věci samé se domnívá, že soud tohoto jiného členského státu má lepší předpoklady k projednání věci, a postoupení slouží nejlepšímu zájmu dítěte v tom smyslu, že nemůže mít škodlivý dopad na situaci dotyčného dítěte (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 2016, D., C‑428/15, EU:C:2016:819, body 50, 56 a 58).
32 Za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, je možné, že dotyčné dítě má zvláštní vztah k jinému členskému státu, v projednávané věci k Francouzské republice, z důvodu uvedeného v bodě 29 tohoto usnesení, že má státní příslušnost tohoto členského státu. Je rovněž možné, že otec tohoto dítěte, který je jedním z nositelů rodičovské zodpovědnosti, má obvyklé bydliště v uvedeném členském státě.
33 Nicméně jak již Soudní dvůr zdůraznil, příslušný soud, v projednávané věci rumunský soud, musí ještě porovnat význam a intenzitu obecného vztahu blízkosti, který podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 pojí dotyčné dítě k členskému státu, ve kterém se nachází tento soud, s významem a intenzitou zvláštního vztahu blízkosti, jejž dokládá jeden či více faktorů vyjmenovaných v čl. 15 odst. 3 uvedeného nařízení, jež existují mezi tímto dítětem a jiným členským státem (rozsudek ze dne 27. října 2016, D., C‑428/15, EU:C:2016:819, bod 54).
34 Existence „zvláštního vztahu“ ve smyslu čl. 15 odst. 1 tohoto nařízení nutně nepředurčuje, zda má soud tohoto jiného členského státu „lepší předpoklady k projednání věci“ ve smyslu tohoto ustanovení, a pokud je odpověď na tuto otázku kladná, ani to, zda je postoupení věci posledně uvedenému soudu v nejlepším zájmu dítěte. Příslušný soud musí určit, zda postoupení věci takovému soudu může přinést v souvislosti s přijetím rozhodnutí týkajícího se dítěte skutečnou a konkrétní přidanou hodnotu v porovnání se zachování příslušnosti prvně uvedeného soudu (rozsudek ze dne 27. října 2016, D., C‑428/15, EU:C:2016:819, body 55 a 57).
35 Pokud rumunský soud příslušný na základě článku 8 nařízení č. 2201/2003 dospěje k závěru, že vztah, který spojuje dotyčné dítě s členským státem jeho obvyklého bydliště, v projednávané věci Rumunskem, je silnější než vztah, který jej pojí s jiným členským státem, a sice Francouzskou republikou, je tento závěr dostačující k vyloučení použití článku 15 tohoto nařízení.
36 V důsledku toho je třeba odpovědět na druhou otázku, že článek 15 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud je splněno jedno nebo více z pěti taxativně uvedených alternativních kritérií pro posouzení existence zvláštního vztahu dítěte k jinému členskému státu, než je stát jeho obvyklého bydliště, má soud příslušný na základě článku 8 tohoto nařízení možnost postoupit věc soudu, o němž se domnívá, že má lepší předpoklady k projednání sporu, jenž mu byl předložen, ale není povinen tak učinit. Pokud příslušný soud dospěje k závěru, že vztah, který spojuje dotyčné dítě s členským státem jeho obvyklého bydliště, je silnější než vztah, který jej pojí s jiným členským státem, je tento závěr dostačující k vyloučení použití článku 15 tohoto nařízení.
K třetí otázce
37 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda článek 15 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že rozdíly mezi právními pravidly, zejména procesními pravidly, členského státu, jehož soud je příslušný rozhodovat ve věci samé a takovými pravidly jiného členského státu, ke kterému má dotyčné dítě zvláštní vztah, jako je konání neveřejného řízení u specializovaných soudů, mohou být s ohledem na nejlepší zájem dítěte relevantní k posouzení toho, zda soudy tohoto jiného členského státu mají lepší předpoklady k projednání této věci.
38 Předkládající soud uvádí, že podle jednoho z účastníků původního řízení v projednávané věci existují podstatné rozdíly mezi právními předpisy členského státu, jehož soud je příslušný rozhodovat ve věci samé a právními předpisy jiného dotčeného členského státu, a to v rozsahu, v němž pouze právní předpisy tohoto jiného členského státu stanoví neveřejné řízení u specializovaných soudů, takže soudy posledně uvedeného členského státu mají lepší předpoklady projednat věc v původním řízení.
39 V tomto ohledu krom skutečnosti, že druhý účastník řízení takové rozdíly rozhodně popírá, je třeba připomenout, že při určení, zda postoupení věci soudu jiného členského státu může přinést skutečnou a konkrétní přidanou hodnotu, může příslušný soud zohlednit krom jiných prvků také procesní pravidla tohoto jiného členského státu, jako jsou pravidla použitelná na shromažďování důkazů nezbytných pro projednání věci. Příslušný soud by naproti tomu neměl v rámci takového posouzení zohledňovat hmotné právo tohoto jiného členského státu, které by případně použil soud tohoto státu v případě, že mu bude věc postoupena. Takové zohlednění by totiž bylo v rozporu se zásadami vzájemné důvěry mezi členskými státy a vzájemného uznávání soudních rozhodnutí, které jsou základem nařízení č. 2201/2003 (rozsudek ze dne 27. října 2016, D., C‑428/15, EU:C:2016:819, bod 57).
40 Je třeba zdůraznit, že spolupráce a vzájemná důvěra mezi soudy členských států musí vést k vzájemnému uznávání soudních rozhodnutí, jež je základem vytvoření skutečného soudního prostoru (rozsudek ze dne 15. února 2017, W a V, C‑499/15, EU:C:2017:118, bod 50).
41 Z toho vyplývá, že příslušný soud může v rámci svého posouzení na základě článku 15 nařízení č. 2201/2003 zohlednit procesní pravidla použitelná podle právních předpisů jiného členského státu, pokud mají konkrétně vliv na schopnost soudu posledně uvedeného státu lépe projednat věc, zejména usnadněním shromažďování důkazů a svědectví, a tím přinést přidanou hodnotu pro rozhodnutí věci v nejlepším zájmu dítěte. Nelze mít naproti tomu obecně a abstraktně za to, že taková právní pravidla členského státu, jaká jsou uvedena jedním z účastníků řízení, a sice pravidla týkající se neveřejného řízení u specializovaných soudů, představují prvek, který musí příslušný soud zohlednit při hodnocení, zda existuje soud s lepšími předpoklady k projednání věci.
42 S ohledem na výše uvedené je třeba odpovědět na třetí otázku, že článek 15 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že rozdíly mezi právními pravidly, zejména procesními pravidly, členského státu, jehož soud je příslušný rozhodovat ve věci samé a takovými pravidly jiného členského státu, ke kterému má dotyčné dítě zvláštní vztah, jako je konání neveřejného řízení u specializovaných soudů, nemohou být obecně a abstraktně s ohledem na nejlepší zájem dítěte relevantní k posouzení toho, zda soudy tohoto jiného členského státu mají lepší předpoklady k projednání této věci. Příslušný soud může zohlednit tyto rozdíly jen tehdy, když mohou přinést skutečnou a konkrétní přidanou hodnotu ve vztahu k přijetí rozhodnutí o tomto dítěti, v porovnání s případem, že uvedená věc zůstane u tohoto soudu.
K nákladům řízení
43 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:
1) Článek 15 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že zavádí výjimku z pravidla obecné příslušnosti stanoveného v článku 8 tohoto nařízení č. 2201/2003, podle kterého je příslušnost soudů členského státu určena na základě místa obvyklého bydliště dítěte v době podání žaloby.
2) Článek 15 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud je splněno jedno nebo více z pěti taxativně uvedených alternativních kritérií pro posouzení existence zvláštního vztahu dítěte k jinému členskému státu, než je stát jeho obvyklého bydliště, má soud příslušný na základě článku 8 tohoto nařízení možnost postoupit věc soudu, o němž se domnívá, že má lepší předpoklady k projednání sporu, jenž mu byl předložen, ale není povinen tak učinit. Pokud příslušný soud dospěje k závěru, že vztah, který spojuje dotyčné dítě s členským státem jeho obvyklého bydliště, je silnější než vztah, který jej pojí s jiným členským státem, je tento závěr dostačující k vyloučení použití článku 15 tohoto nařízení.
3) Článek 15 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že rozdíly mezi právními pravidly, zejména procesními pravidly, členského státu, jehož soud je příslušný rozhodovat ve věci samé a takovými pravidly jiného členského státu, ke kterému má dotyčné dítě zvláštní vztah, jako je konání neveřejného řízení u specializovaných soudů, nemohou být obecně a abstraktně s ohledem na nejlepší zájem dítěte relevantní k posouzení toho, zda soudy tohoto jiného členského státu mají lepší předpoklady k projednání této věci. Příslušný soud může zohlednit tyto rozdíly jen tehdy, když mohou přinést skutečnou a konkrétní přidanou hodnotu ve vztahu k přijetí rozhodnutí o tomto dítěti, v porovnání s případem, že uvedená věc zůstane u tohoto soudu.
Podpisy.