ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
7. června 2011
Věc F‑64/10
Andreas Mantzouratos
v.
Evropský parlament
„Veřejná služba – Úředníci – Povýšení – Povyšovací řízení za rok 2009 – Rozhodnutí o nepovýšení – Přípustnost námitky protiprávnosti – Srovnávací posouzení zásluh – Zjevně nesprávné posouzení“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se A. Mantzouratos domáhá zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu, kterým nebyl v rámci povyšovacího řízení 2009 povýšen do platové třídy AD 13, a zrušení rozhodnutí o povýšení úředníků v rámci téhož povyšovacího řízení, kteří mají méně bodů za zásluhy než on.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Právní zájem na podání žaloby – Žaloba směřující proti rozhodnutí o povýšení jiného úředníka – Přípustnost
(Služební řád úředníků, článek 91)
2. Řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální náležitosti
[Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 35 odst. 1 písm. e)]
3. Úředníci – Žaloba – Předcházející správní stížnost – Shoda mezi stížností a žalobou
(Služební řád úředníků, články 90 a 91)
4. Úředníci – Rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení – Povinnost uvést odůvodnění – Možnost odůvodnit rozhodnutí o nepovýšení ve stádiu před zahájením soudního řízení – Důsledky
(Služební řád úředníků, čl. 25 druhý pododstavec a čl. 90 odst. 2)
5. Úředníci – Povýšení – Srovnávací posouzení zásluh
(Služební řád úředníků, článek 45)
6. Řízení – Předložení nových žalobních důvodů v průběhu řízení – Žalobní důvod založený na skutečnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 43 odst. 1)
7. Úředníci – Povýšení – Srovnávací posouzení zásluh
(Služební řád úředníků, článek 45)
8. Úředníci – Povýšení – Srovnávací posouzení zásluh
(Služební řád úředníků, článek 45)
9. Úředníci – Povýšení – Podmínky – Úředníci, kteří dosáhli referenční hranice – Právo na automatické povýšení – Neexistence
(Služební řád úředníků, článek 45)
10. Řízení – Náklady řízení – Žádost o vydání rozhodnutí podle práva
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 87 odst. 1)
1. Úředníci připadající v úvahu pro povýšení do určité platové třídy mají v zásadě osobní zájem na napadnutí rozhodnutí o povýšení jiných úředníků do uvedené platové třídy.
(viz bod 15)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 5. května 2010, Bouillez a další v. Rada, F‑53/08, bod 80
2. Ačkoli unijní soud nemůže bez návrhu vycházet z žalobního důvodu, který nebyl stranami sporu vznesen, ledaže se jedná o důvod nepominutelný, musí nicméně žalobcem vznesené žalobní důvody vykládat s ohledem na jejich podstatu spíše než na jejich právní kvalifikaci, a to pod podmínkou, že uvedené žalobní důvody z žaloby dostatečně jasně vyplývají. Žalobní důvody však musí být nezávisle na jakékoliv terminologické otázce dostatečně jasné a přesné, aby žalovanému umožňovaly připravit svou obranu a Soudu pro veřejnou službu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších informací.
(viz bod 16)
Odkazy:
Soudní dvůr: 15. prosince 1961, Fives Lille Cail a další v. Vysoký úřad, 19/60, 21/60, 2/61 a 3/61; 13. prosince 2005, Komise v. Aktionsgemeinschaft Recht und Eigentum, C‑78/03 P, bod 45
Soud prvního stupně: 24. února 2000, ADT Projekt v. Komise, T‑145/98, bod 66
Tribunál Evropské unie: 26. března 2010, Proges v. Komise, T‑577/08, bod 21
3. Pokud jde o námitky protiprávnosti, jejich nepřípustnost z důvodu nedodržení pravidla shody by narušovala rovnováhu mezi ochranou procesních práv úředníka a účelem postupu před zahájením soudního řízení a představovala by pro úředníka nepřiměřenou a neodůvodněnou sankci, a to i kdyby se vztahovaly k jinému právnímu důvodu, než který je uveden ve stížnosti. Kvůli tomu, že námitka protiprávnosti má již ze své podstaty právní charakter, a kvůli úvahám, jež dotyčného vedou k tomu, aby takovou protiprávnost zjišťoval a uplatňoval, nelze totiž po úředníkovi nebo zaměstnanci, který podá stížnost a který nutně nemá odpovídající právní kvalifikaci, požadovat, aby pod hrozbou pozdější nepřípustnosti takovou námitku uplatnil ve stadiu před zahájením soudního řízení. To platí tím spíše, že uplatnění námitky protiprávnosti ve stádiu před zahájením soudního řízení může stěží vést k úspěchu stěžovatele v tomto stadiu, protože je nepravděpodobné, že by se administrativa rozhodla nepoužít některé platné ustanovení, které případně porušuje normu vyšší právní síly, pouze s cílem umožnit mimosoudní řešení sporu.
Protiprávnosti obecných rozhodnutí se lze nicméně dovolávat, pouze pokud je dána přímá právní souvislost mezi napadeným aktem a uvedenými obecnými rozhodnutími. Námitka protiprávnosti umožňuje incidenčně napadnout pouze platnost právních předpisů, které jsou právním základem pro rozhodnutí, jehož zrušení se žalobce domáhá.
Aby tedy bylo možné posoudit přípustnost žalobcem vznesené námitky protiprávnosti, je namístě určit právní základ napadeného aktu. V tomto ohledu může existence přímé právní souvislosti mezi napadeným individuálním aktem a daným obecným aktem vyplývat ze zjištění, že napadený akt vychází především z ustanovení aktu, jehož legalita je zpochybňována, ačkoli toto ustanovení formálně vzato není jeho právním základem. Pokud v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti orgán oprávněný ke jmenování odmítá po meritorní stránce všechny argumenty uplatněné žalobcem na podporu námitky protiprávnosti aktu, uvedený akt obvykle představuje právní základ daného rozhodnutí.
(viz body 22, 25 a 26)
Odkazy:
Soudní dvůr: 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, bod 36
Soud prvního stupně: 26. října 1993, Reinarz v. Komise, T‑6/92 a T‑52/92, body 56 a 57; 22. dubna 2004, Schintgen v. Komise, T‑343/02, bod 25; 20. listopadu 2007, Ianniello v. Komise, T‑308/04, bod 33 a uvedená judikatura
Soud pro veřejnou službu: 1. července 2010, Mandt v. Parlament, F‑45/07, bod 121
4. Administrativa má možnost odůvodnit rozhodnutí o nepovýšení ve fázi před zahájením soudního řízení. Pokud však administrativa této možnosti využije, zbaví dotyčné úředníky možnosti podat stížnost při znalosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, a tudíž odpovídajícím způsobem rozvinout své argumenty. Proto v případě, že se úředník seznámil s odůvodněním rozhodnutí až ve fázi zamítnutí stížnosti, nelze mu vytýkat nedodržení zásady zachování souladu mezi jeho stížností a žalobou.
(viz bod 23)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 29. září 2009, Hau v. Parlament, F‑125/07, bod 24
5. Až na body určené generálnímu tajemníkovi, které však tvoří jen omezenou výjimku, nejsou body za zásluhy v Evropském parlamentu přidělovány na základě srovnávacího posouzení všech úředníků stejné platové třídy způsobilých k povýšení. Administrativa proto nemůže povýšit úředníka pouze na základě přidělení těchto bodů za zásluhy. Skutečností však zůstává, že přidělení tří bodů za zásluhy na základě bodu I.3.1 rozhodnutí předsednictva Evropského parlamentu ze dne 6. července 2005 o politice povyšování a plánování služebních postupů, v platném znění, po každoročním hodnocení zásluh úředníka může být v souladu s čl. 45 služebního řádu důležitým faktorem při pozdějším srovnávacím posouzení úředníků stejné platové třídy pro účely jejich povýšení.
Kritérium spočívající v doporučení generálních ředitelství, na jehož základě lze rozhodnout mezi některými kandidáty, kteří zejména získali stejný počet bodů za zásluhy, není v rozporu s čl. 45 služebního řádu, jelikož rozřazení úředníků způsobilých k povýšení provedené generálními ředitelstvími se zakládá na jejich profesních kvalitách. Ani kritérium týkající se splnění úkolů prvořadého významu není v rozporu s čl. 45 služebního řádu, protože odměňuje vysoký výkon úředníka, kterému byl svěřen obtížný a důležitý úkol.
Kritérium míry služební odpovědnosti nemůže být zcela redukováno na hledisko počtu podřízených daného úředníka nebo obecněji na důležitost jemu svěřených řídících povinností.
Skutečností však zůstává, že ač výkon funkce vedoucího oddělení nemůže představovat jediné kritérium hodnocení míry služební odpovědnosti úředníka způsobilého k povýšení, je relevantním kritériem při srovnávacím posouzení, jež v tomto ohledu musí orgán oprávněný ke jmenování provést.
(viz body 45, 52, 54 a 55)
Odkazy:
Tribunál Evropské unie: 16. prosince 2010, Rada v. Stols, T‑175/09 P, bod 48
6. Článek 43 odst. 1 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu zakazuje předkládat nové žalobní důvody po první výměně spisů, ledaže by se zakládaly na okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Analogické řešení platí i ve vztahu k výtce uplatněné na podporu žalobního důvodu. Toto ustanovení navíc nevylučuje, aby uvedené skutečnosti mohly být odhaleny v rámci organizačního procesního opatření. Konečně vzhledem k tomu, že prekluze stanovená tímto ustanovením omezuje možnost dotčené strany předložit všechny skutečnosti nezbytné k tomu, aby jejím požadavkům bylo vyhověno, musí být vykládána restriktivně.
(viz bod 48)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 13. října 2008, Neophytou v. Komise, T‑43/07 P, body 75 až 91 a uvedená judikatura
7. Orgán oprávněný ke jmenování má při srovnávacím posuzování zásluh úředníků způsobilých k povýšení široký prostor pro uvážení a přezkum soudu se musí omezit na otázku, zda vzhledem k prostředkům a důvodům, které mohly vést administrativu k jejímu posouzení, jednala tato administrativa v mezích, které nejsou napadnutelné, a při výkonu své pravomoci zjevně nepochybila. Soud tedy nemůže nahradit svým posouzením kvalifikace a zásluh kandidátů posouzení orgánu oprávněného ke jmenování.
(viz bod 63)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 15. září 2005, Casini v. Komise, T‑132/03, bod 52, a uvedená judikatura
Tribunál Evropské unie: výše uvedený rozsudek Rada v. Stols, bod 48
8. Posuzovací pravomoc přiznaná administrativě při srovnávacím posouzení zásluh úředníků ucházejících se o povýšení podle článku 45 služebního řádu je omezena nutností pečlivě a nestranně ve služebním zájmu a v souladu se zásadou rovného zacházení provést srovnávací posouzení zásluh uchazečů. V praxi musí být toto posouzení provedeno na rovném základě a vycházet ze srovnatelných informačních zdrojů.
Při zachování užitečného účinku, který musí být přiznán prostoru pro posouzení orgánu oprávněného ke jmenování, je nesprávnost posouzení zásluh úředníka, který nebyl povýšen, zjevná tehdy, je-li snadno postřehnutelná a může být očividně odhalena na základě kritérií, jejichž splněním zákonodárce zamýšlel podmínit rozhodnutí o povýšení.
(viz body 64 a 65)
Odkazy:
Soud prvního stupně: výše uvedený rozsudek Casini v. Komise, bod 53 a uvedená judikatura
Soud pro veřejnou službu: 24. března 2011, Canga Fano v. Rada, F‑104/09, body 29 až 35
9. I když rozhodnutí předsednictva Evropského parlamentu ze dne 6. července 2005 o politice povyšování a plánování služebních postupů, v platném znění, stanoví referenční hranici v závislosti na průměrné době vyjádřené v letech odpracovaných v jedné platové třídě, článek 45 služebního řádu stanoví, že povýšení probíhá výhradně na základě výběru, a nelze z něj tedy vyvodit zásadu, podle které úředník musí být povýšen, nesnížily-li se jeho zásluhy, ani zásadu pravidelného služebního postupu, která by administrativě ukládala povinnost povýšit úředníka automaticky již z toho důvodu, že v platové třídě odsloužil určitý počet let.
(viz bod 70)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 15. února 2011, Barbin v. Parlament, F‑68/09, body 90 a 91
10. Podle čl. 87 odst. 1 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Žádost obsažená v návrhových žádáních, aby bylo rozhodnuto o nákladech řízení podle práva, nelze považovat za návrh na uložení náhrady nákladů řízení účastníkovi řízení, který neměl ve věci úspěch.
(viz bod 76)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 10. července 2008, Maniscalco v. Komise, F‑141/07, body 30 až 33 a citovaná judikatura