STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 11. června 2015(1)
Věc C‑266/14
Federación de Servicios Privados del sindicato Comisiones Obreras (CC.OO.)
proti
Tyco Integrated Security SL,
Tyco Integrated Fire & Security Corporation Servicios SA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Audiencia Nacional (Španělsko)]
„Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 2003/88/ES – Úprava pracovní doby – Pojem ,pracovní doba‘– Cestující pracovníci – Neexistence stálého nebo obvyklého pracoviště – Doba strávená na cestě z bydliště pracovníků k prvnímu zákazníkovi a od posledního zákazníka do bydliště pracovníků“
1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 bodu 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby(2).
2. Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Federación de Servicios Privados del sindicato Comisiones Obreras (CC.OO.) a společnostmi Tyco Integrated Security SL a Tyco Integrated Fire & Security Corporation Servicios SA (dále jen „podniky dotčené ve věci v původním řízení“) ve věci odmítnutí posledně uvedených uznat jako „pracovní dobu“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88 dobu, kterou jejich zaměstnanci stráví každý den na cestě ze svého bydliště k prvnímu zákazníkovi a od posledního zákazníka do svého bydliště.
3. V tomto stanovisku budou vysvětleny důvody pro závěr, že čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, představuje doba, kterou cestující pracovníci, tj. pracovníci, kteří nemají stálé nebo obvyklé pracoviště, stráví na cestě ze svého bydliště k prvnímu zákazníkovi určenému jejich zaměstnavatelem a od posledního zákazníka určeného jejich zaměstnavatelem do svého bydliště, za „pracovní dobu“ ve smyslu tohoto ustanovení.
I – Právní rámec
A – Unijní právo
4. Článek 1 směrnice 2003/88 stanoví:
„1. Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.
2. Tato směrnice se vztahuje na:
a) minimální doby denního odpočinku, odpočinku v týdnu a dovolenou za kalendářní rok, na přestávky a maximální týdenní pracovní dobu a
b) některé aspekty noční práce, práce na směny a rozvržení práce a pracovní doby.
3. Tato směrnice se vztahuje na všechna odvětví činností, veřejná i soukromá, ve smyslu článku 2 směrnice 89/391/EHS[(3)], aniž jsou dotčeny články 14, 17, 18 a 19 této směrnice.
Aniž je dotčen čl. 2 bod 8, nevztahuje se tato směrnice na námořníky, jak jsou definováni ve směrnici 1999/63/ES [(4)].
4. Ustanovení směrnice 89/391[…] jsou plně použitelná na otázky uvedené v odstavci 2, aniž jsou dotčena přísnější nebo zvláštní ustanovení obsažená v této směrnici.“
5. Článek 2 směrnice 2003/88, nadepsaný „Definice“, v bodech 1, 2 a 7 stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
1. ,pracovní dobou‘ rozumí jakákoli doba, po kterou zaměstnanec v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi pracuje, je zaměstnavateli k dispozici a vykonává svou činnost nebo plní úkoly;
2. ,dobou odpočinku‘ každá doba, která není pracovní dobou;
[...]
7. ,mobilním pracovníkem‘ každý pracovník zaměstnaný jako člen posádky v podniku, který poskytuje služby v osobní dopravě nebo přepravě zboží po silnici, letecky nebo vnitrozemskou plavbou.“
6. Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Denní odpočinek“, zní následovně:
„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby každý pracovník měl nárok na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin.“
B – Španělské právo
7. Článek 34 přepracovaného znění zákoníku práce ve znění královského legislativního nařízení č. 1/1995 (Real Decreto Legislativo 1/1995 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Estatuto de los Trabajadores) ze dne 24. března 1995(5), ve znění účinném v době rozhodné z hlediska skutečností sporu v původním řízení stanoví:
„1. Délka pracovní doby je délka smluvená v kolektivních smlouvách nebo v pracovních smlouvách.
Maximální délka běžné týdenní pracovní doby činí v ročním průměru 40 hodin skutečně odvedené práce.
[...]
3. Od konce pracovního dne do začátku dalšího pracovního dne musí uplynout minimálně dvanáct hodin.
Běžný denní počet hodin skutečně odvedené práce nesmí překročit devět hodin, ledaže by kolektivní smlouva nebo v případě její neexistence dohoda uzavřená mezi podnikem a zástupci pracovníků stanovila jiné rozdělení denní pracovní doby, přičemž však musí být v každém případě dodrženy doby odpočinku mezi dvěma pracovními dny.
[...]
5. Pracovní doba se počítá tak, aby byl pracovník přítomen na pracovišti jak na počátku pracovního dne, tak i na jeho konci.
[...]“
II – Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžná otázka
8. Podniky dotčené ve věci v původním řízení jsou dva podniky zabývající se instalací a údržbou bezpečnostních systémů, jejichž hlavní činností je instalace a údržba systémů detekce narušení a systémů zamezujících krádežím v obchodech.
9. Techničtí pracovníci těchto dvou podniků, jichž je v každém z těchto podniků přibližně 75, poskytují své služby ve většině španělských provincií, přičemž každý z nich pokrývá jednu provincii nebo určitou územní oblast.
10. V roce 2011 podniky dotčené ve věci v původním řízení uzavřely své kanceláře v jednotlivých provinciích a přidělily všechny své zaměstnance k ústřední kanceláři v Madridu (Španělsko).
11. Techničtí pracovníci obou podniků provádějí instalaci a údržbu bezpečnostních zařízení v domácnostech a průmyslových a obchodních budovách nacházejících se v územní oblasti, kterou pokrývají a která zahrnuje buď celé území provincie, v níž pracují, nebo její část, nebo dokonce i několik provincií.
12. Tito pracovníci mají k dispozici služební vozidlo, kterým každý den cestují ze svého bydliště na místo, na němž mají provádět práce spočívající v instalaci či údržbě bezpečnostních zařízení. Stejné vozidlo využívají i pro návrat do svých domovů na konci pracovního dne.
13. Podle Audiencia Nacional (Španělsko) se vzdálenost mezi bydlištěm pracovníka a místem, na kterém má vykonávat činnost, může podstatně lišit a někdy může přesahovat 100 kilometrů.
14. Kromě toho se musejí techničtí pracovníci jednou či několikrát týdně dostavit do kanceláří agentury pro dopravní logistiku poblíž místa svého bydliště za účelem převzetí materiálu, jakož i přístrojů a součástek, jež potřebují k výkonu své činnosti.
15. Pro plnění svých úkolů mají tito pracovníci k dispozici mobilní telefon Blackberry, který jim umožňuje dálkovou komunikaci s ústřední kanceláří v Madridu. Aplikace instalovaná v jejich telefonu uvedeným pracovníkům umožňuje denně přijímat v předvečer jejich pracovního dne cestovní plán, v němž jsou uvedena různá místa, jež mají v rámci své územní oblasti výkonu činnosti v tento den navštívit, jakož i časový harmonogram schůzek se zákazníky. Pomocí jiné aplikace zaznamenávají tito pracovníci údaje o provedených pracích a zasílají je svému podniku pro účely záznamu případných vzniklých problémů a provedených úkonů.
16. Podniky dotčené ve věci v původním řízení nezapočítávají do pracovní doby dobu strávenou na první cestě daného dne, a sice na cestě z bydliště pracovníka k prvnímu zákazníkovi, a dobu strávenou na poslední cestě daného dne, a sice na cestě od posledního zákazníka do bydliště pracovníka. Podniky mají tedy za to, že se jedná o dobu odpočinku.
17. Podniky dotčené ve věci v původním řízení počítají tudíž pracovní den podle doby, která uplynula mezi příjezdem pracovníka k prvnímu zákazníkovi daného dne a okamžikem odjezdu tohoto pracovníka od posledního zákazníka, přičemž se započítávají pouze cesty uskutečněné mezi zákazníky.
18. Před uzavřením kanceláří v provinciích počítaly podniky dotčené ve věci v původním řízení pracovní dobu tak, že začínala plynout okamžikem, kdy pracovník dorazil do prostor podniku, aby si tam vyzvedl služební vozidlo a obdržel seznam zákazníků, které měl navštívit, jakož i cestovní plán. Pracovní doba skončila, jakmile se vrátil do prostor podniku, aby tam zanechal vozidlo.
19. Předkládající soud má za to, že pojem pracovní doba je ve směrnici 2003/88 postaven do protikladu k pojmu doba odpočinku, a že tudíž tato směrnice neumožňuje koncipovat situace na pomezí těchto dvou pojmů. Předkládající soud rovněž uvádí, že doba strávená na cestě z bydliště pracovníka na jeho pracoviště a z pracoviště do jeho bydliště se podle čl. 34 odst. 5 pozměněného znění zákoníku práce nezapočítává do pracovní doby. Podle uvedeného soudu vnitrostátní zákonodárce zvolil toto řešení z důvodu, že měl za to, že pracovník si může svobodně vybrat místo svého bydliště, což znamená, že sám pracovník se v závislosti na svých možnostech rozhoduje, zda bude bydlet ve větší či menší vzdálenosti od místa svého pracoviště.
20. Předkládající soud poznamenává, že v případě mobilních pracovníků v oblasti pozemní dopravy je nutné tuto myšlenku relativizovat. Ohledně této kategorie pracovníků měl totiž vnitrostátní zákonodárce patrně za to, že se jejich pracoviště nachází v samotném vozidle, takže doba cestování těchto pracovníků je považována za pracovní dobu. Uvedený soud se tak zamýšlí nad otázkou, zda situace pracovníků dotčených ve věci v původním řízení může být považována za obdobnou situaci mobilních pracovníků v oblasti dopravy.
21. Pro předkládající soud má skutečnost, že pracovníci dotčení ve věci v původním řízení jsou o cestě, kterou musí uskutečnit, a konkrétních službách, které musí zákazníkům poskytnout, informováni několik hodin před schůzkou se zákazníky prostřednictvím mobilního telefonu, za následek, že uvedení pracovníci nemají možnost přizpůsobit svůj osobní život a místo svého bydliště vzdálenosti místa svého pracoviště, neboť toto místo se každý den mění. Z toho vyplývá, že doba strávená na cestě nemůže být považována za dobu odpočinku zejména s přihlédnutím k cíli ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků sledovanému směrnicí 2003/88. Podle předkládajícího soudu se ovšem nejedná o dobu, po kterou je pracovník ve vlastním slova smyslu k dispozici svému zaměstnavateli, aby mu mohl zadat jakýkoliv jiný úkol než přemístit se. Otázka, zda je třeba mít v souladu s touto směrnicí za to, že se jedná o pracovní dobu, nebo dobu odpočinku, však není jasná.
22. Za těchto podmínek se Audiencia Nacional rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Má být článek 2 směrnice 2003/88[…] vykládán v tom smyslu, že doba, kterou pracovník, jenž nemá žádné stálé pracoviště, nýbrž musí každý den cestovat ze svého bydliště do sídla zákazníka podniku, které je každý den jiné, a vracet se do svého domova z místa sídla jiného zákazníka, které je také jiné (podle cestovního plánu či seznamu, jež mu podnik sdělí předchozího dne), nacházející se v rámci větší nebo menší zeměpisné oblasti, a kterou za okolností sporu v původním řízení stráví na cestě na začátku a konci pracovního dne, musí být považována za ,pracovní dobu‘ ve smyslu definice stanovené článkem 2 [této] směrnice, nebo naopak musí být považována za ,dobu odpočinku‘?“
III – Analýza
23. Předkládající soud prostřednictvím předběžné otázky v podstatě Soudní dvůr žádá, aby rozhodl, zda čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, představuje „pracovní dobu“ ve smyslu tohoto ustanovení doba, kterou cestující pracovníci, tj. pracovníci, kteří nemají stálé nebo obvyklé pracoviště, stráví na cestě ze svého bydliště k prvnímu zákazníkovi určenému jejich zaměstnavatelem a od posledního zákazníka určeného jejich zaměstnavatelem do svého bydliště.
24. Cílem směrnice 2003/88 je stanovení minimálních požadavků určených ke zlepšení životních a pracovních podmínek pracovníků pomocí sbližování vnitrostátních právních předpisů týkajících se zejména délky pracovní doby. Tato harmonizace na úrovni Evropské unie v oblasti úpravy pracovní doby směřuje k zaručení lepší ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků tím, že jim dává nárok na minimální – zejména denní a týdenní – doby odpočinku, jakož i na přiměřené přestávky na odpočinek, a tím, že stanoví maximální hranici 48 hodin pro průměrnou týdenní pracovní dobu, která je maximální mezí, pro niž je výslovně stanoveno, že zahrnuje přesčasy(6).
25. S přihlédnutím k tomuto základnímu cíli musí každý pracovník mít nárok zvláště na přiměřený odpočinek, který musí být nejen skutečný a umožňovat zúčastněným osobám, aby se zotavily z únavy způsobené prací, ale též musí nabýt ochranného charakteru, aby se co možno nejvíce snížilo nebezpečí narušení bezpečnosti a zdraví pracovníků, které může představovat nahromadění pracovní doby bez nutného odpočinku(7).
26. Jednotlivé požadavky, které směrnice 2003/88 stanoví v oblasti maximální délky práce a minimální doby odpočinku, jsou obzvláště důležitými pravidly sociálního práva Unie, z nichž má mít prospěch každý pracovník, jelikož jsou minimálním požadavkem nutným k zajištění ochrany a bezpečnosti jeho zdraví(8).
27. Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že tato směrnice definuje pojem „pracovní doba“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice jako jakoukoli dobu, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává činnost nebo plní úkoly v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi, a že tento pojem je třeba chápat v protikladu k době odpočinku, přičemž oba pojmy se vzájemně vylučují(9).
28. Soudní dvůr v této souvislosti upřesnil, že směrnice 2003/88 nestanoví přechodnou kategorii mezi pracovní dobou a dobou odpočinku, a dále, že mezi charakteristickými prvky pojmu „pracovní doba“ ve smyslu této směrnice nepatří intenzita práce vykonané zaměstnancem nebo jeho výkonnost(10).
29. Uvedená směrnice tedy nestanoví „šedé doby“, které by se vsunuly mezi pracovní dobu a dobu odpočinku. V souladu se systémem zavedeným unijním zákonodárcem zaujal Soudní dvůr binární přístup, na základě kterého to, co nespadá pod pojem „pracovní doba“, spadá pod pojem „doba odpočinku“ a naopak.
30. Soudní dvůr rovněž rozhodl, že pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ ve smyslu směrnice 2003/88 představují pojmy unijního práva, které je třeba definovat podle objektivních vlastností s odkazem na systém a účel této směrnice, kterým je stanovit minimální požadavky mající zlepšit životní a pracovní podmínky pracovníků. Pouze takovýto autonomní výklad může totiž zajistit uvedené směrnici její plnou účinnost a jednotné uplatňování zmíněných pojmů ve všech členských státech(11).
31. Definice „pracovní doby“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88 je založena na třech kritériích, která vzhledem k judikatuře Soudního dvora musí být zřejmě považována za kumulativní. Jedná se o prostorové kritérium (být na pracovišti), kritérium autority (být k dispozici zaměstnavateli) a profesní kritérium (vykonávat činnost nebo plnit úkoly)(12).
32. Nezohlednění doby, kterou cestující pracovníci stráví na cestě ze svého bydliště k prvnímu zákazníkovi určenému jejich zaměstnavatelem a od posledního zákazníka určeného jejich zaměstnavatelem do svého bydliště jako „pracovní doby“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88, je podle mého názoru v rozporu s touto směrnicí, neboť pokud jde o tuto kategorii pracovníků, jsou tři kritéria uvedená v definici obsažené v tomto ustanovení splněna.
33. Svůj výklad zahájím posledním z těchto uvedených tří kritérií, které vyžaduje, aby pracovník vykonával činnost nebo plnil úkoly.
34. Podniky dotčené ve věci v původním řízení mají za to, že činnost technických pracovníků, které zaměstnávají, musí být chápána výlučně jako realizace technických služeb spočívajících v instalaci a údržbě bezpečnostních systémů. Naproti tomu by podle nich neměla být cesta uskutečněná mezi bydlištěm těchto pracovníků a prvním zákazníkem, jakož i cesta uskutečněná mezi posledním zákazníkem a bydlištěm uvedených pracovníků považována za součást jejich činnosti.
35. Tento názor nesdílím.
36. Cestující pracovníci mohou být definováni jako pracovníci, kteří nemají stálé nebo obvyklé pracoviště. Tito pracovníci musí tudíž vykonávat činnost na různých místech.
37. Z této definice vyplývá, že cestování uvedených pracovníků je nedílnou součástí jejich postavení cestujícího pracovníka, a je tudíž inherentní výkonu jejich činnosti.
38. Pracovníci dotčení ve věci v původním řízení musí nutně cestovat za účelem provádění instalací a údržby systémů zabezpečení u různých zákazníků podniku, který je zaměstnává. Jinými slovy cestování těchto pracovníků je nástrojem nezbytným pro poskytování technických služeb, které poskytují u zákazníků určených jejich zaměstnavatelem. Toto cestování musí být tudíž považováno za součást činnosti uvedených pracovníků.
39. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, předkládající soud má patrně pochybnosti, zda je splněno druhé kritérium definice pracovní doby, a sice kritérium, podle něhož pracovník musí být k dispozici zaměstnavateli.
40. Jedná se především o kritérium autority, které předpokládá trvalost vztahu podřízenosti prvního vůči druhému(13).
41. Být k dispozici svému zaměstnavateli znamená nacházet se v právní situaci, která je charakterizována skutečností, že pracovník podléhá příkazům a organizační pravomoci svého zaměstnavatele nezávisle na místu, kde se tento pracovník nachází. Jinými slovy jedná se o dobu, po kterou je pracovník povinen se z právního hlediska řídit pokyny svého zaměstnavatele a vykonávat pro něj činnost.
42. Když cestující pracovníci cestují ze svého bydliště k prvnímu zákazníkovi a od posledního zákazníka do svého bydliště, nejsou vyňati z řídící pravomoci svého zaměstnavatele. Jedná se o přesuny, které jsou uskutečňovány v rámci hierarchického vztahu, který je váže k jejich zaměstnavateli.
43. Pracovníci totiž navštěvují zákazníky určené jejich zaměstnavatelem, a to za účelem poskytování služeb ve prospěch svého zaměstnavatele. Jak tvrdí Federación de Servicios Privados del sindicato Comisiones Obreras a Evropská komise, jsou tito pracovníci k dispozici svému zaměstnavateli, neboť cesty a vzdálenosti, které musí absolvovat, závisejí výlučně na jeho vůli. Navíc pracovníci podléhají při uskutečňování těchto cest moci svého zaměstnavatele, neboť pokud se tento zaměstnavatel rozhodne změnit pořadí zákazníků nebo zrušit schůzku, jsou tito pracovníci povinni se takovým pokynem řídit a dostavit se k dalšímu zákazníkovi podle nového cestovního plánu stanoveného jejich zaměstnavatelem. Zaměstnavatel může také od pracovníků během cesty na konci dne do jejich bydliště vyžadovat, aby v případě potřeby provedli práce u dalšího zákazníka.
44. Na rozdíl od toho, co tvrdily podniky dotčené v původním řízení, nepodléhají cestující pracovníci příkazům svého zaměstnavatele pouze během přítomnosti na místě výkonu činnosti.
45. Na jednání před Soudním dvorem byla vyjádřena obava, že pracovníci využívají cesty uskutečněné na začátku a na konci dne k tomu, aby se věnovali osobním záležitostem. Podle mého názoru nemůže taková obava dostačovat ke změně právní povahy doby strávené na cestě. Je na zaměstnavateli, aby zavedl kontrolní nástroje nezbytné k vyloučení případného zneužití. Bez ohledu na administrativní zátěž, kterou představuje zavedení takové kontroly pro zaměstnavatele, se jedná o protihodnotu volby, kterou zaměstnavatel učinil, když se rozhodl zrušit stálá pracoviště.
46. Konkrétně zaměstnavatel může od pracovníků vyžadovat, aby zvolili co možná nejpřímější cestu. Navíc, vzhledem k tomu, že tito pracovníci jsou již povinni zaznamenávat na mobilní telefon, který jim poskytuje jejich zaměstnavatel, čas, během něhož provádějí činnost u zákazníků, jakož i úkony provedené u těchto zákazníků, lze od nich snadno vyžadovat, aby zaznamenali také čas, kdy opouštějí své bydliště, a čas návratu do místa svého bydliště. Zaměstnavatel má tak prostředky, aby si ověřil, zda doba strávená na cestě mezi bydlištěm pracovníků a jejich prvním zákazníkem, jakož i mezi jejich posledním zákazníkem a jejich bydlištěm zakládá zneužití, či nikoliv.
47. Z těchto skutečností vyplývá, že na cestující pracovníky je nutné, pokud cestují ze svého bydliště k prvnímu zákazníkovi určenému jejich zaměstnavatelem a od posledního zákazníka určeného jejich zaměstnavatelem do svého bydliště, nahlížet tak, že jsou „k dispozici svému zaměstnavateli“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88.
48. Konečně prostorové kritérium, které spočívá v tom, že se pracovník musí nacházet v práci, je patrně splněno. Jak bylo uvedeno výše, s přihlédnutím k tomu, že cestování je nedílnou součástí postavení cestujícího pracovníka, nelze pracoviště omezit na fyzickou přítomnost technických pracovníků u zákazníků. Z toho vyplývá, že pokud si cestující pracovníci vypůjčí dopravní prostředek k návštěvě zákazníka určeného jejich zaměstnavatelem v jakémkoliv okamžiku jejich pracovního dne, musejí být považováni za přítomné „v práci“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88.
49. Dodávám, že v rámci zkoumání otázky, zda v kontextu, který je vlastní cestujícím pracovníkům, jsou kritéria definice „pracovní doby“ ve smyslu tohoto ustanovení splněna, či nikoliv, není podle mě na místě rozlišovat podle toho, zda se jedná o cesty mezi bydlištěm těchto pracovníků a zákazníkem nebo cesty uskutečněné uvedenými pracovníky mezi dvěma zákazníky. V této souvislosti bych chtěl uvést, že nebylo zpochybněno, že cesty pracovníků dotčených ve věci v původním řízení mezi dvěma zákazníky jsou považovány za součást pracovní doby těchto pracovníků.
50. Kromě toho bylo zjevné, že v případě neexistence stálého nebo obvyklého pracoviště představuje výchozí bod, jakož i cílový bod každodenního cestování bydliště těchto pracovníků.
51. Je nesporné, že v rámci předcházející organizace podniků dotčených v původním řízení pracovníci obdrželi svůj cestovní plán a pracovní výkaz při příchodu do stálé provozovny. Cesty, které následně vykonali mezi touto provozovnou a prvním zákazníkem, jakož i cesty, které vykonali mezi posledním zákazníkem a uvedenou provozovnou, byly považovány za pracovní dobu.
52. Nevidím tedy důvod, proč by cesty uskutečněné na začátku a na konci dne, které byly dříve považovány za pracovní dobu, měly být v současnosti v rámci nové organizace podniků dotčených ve věci v původním řízení považovány za vyloučené z tohoto pojmu.
53. Okolnost, že výchozím a cílovým bodem každodenních cest je bydliště pracovníků, nepředstavuje relevantní důvod. Jedná se výlučně o důsledek volby, kterou učinily podniky dotčené ve věci v původním řízení, a to zrušit stálé provozovny.
54. V rámci nové organizace podniků dotčených ve věci v původním řízení pracovníci obdrží doma cestovní plán, který musí dodržet. Pokud použijí vozidlo k návštěvě svého prvního zákazníka, nacházejí se v téže situaci jako pracovníci, kteří v rámci původní organizace podniků dotčených ve věci v původním řízení odjížděli ze stálé provozovny těchto podniků za účelem návštěvy svého prvního zákazníka. Totéž platí pro cesty zpět.
55. Obdobně, jako tomu bylo v rámci původní organizace podniků dotčených ve věci v původním řízení, musejí být cesty pracovníků z jejich bydliště k prvnímu zákazníkovi a od posledního zákazníka do jejich bydliště tudíž považovány za „pracovní dobu“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88.
56. Pracovníci podniků dotčených ve věci v původním řízení již nemohou od okamžiku zrušení stálých provozoven svobodně určit vzdálenost mezi svým bydlištěm a pracovištěm. Tito pracovníci musejí každý den provádět činnost v řadě míst, která jim nejsou až do předvečera jejich pracovního dne známa, a podle pořadí stanoveného jejich zaměstnavatelem. Obdobně jako Komise mám za to, že kvalifikace každodenních cest, které pracovníci musejí vykonat k návštěvě zákazníků a o nichž nemají do dne předcházejícího jejich pracovnímu dni povědomí ani nad těmito cestami nemají kontrolu, jako „doby odpočinku“ pro ně představuje nepřiměřenou zátěž a je v rozporu s cílem ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků sledovaného směrnicí 2003/88. Naproti tomu není patrně nepřiměřené, že tuto zátěž mají nést podniky dotčené ve věci v původním řízení, jež se díky používání nových technologií rozhodly zavést tuto novou organizaci práce a které z ní čerpají výhody spojené se snížením nákladů na stálé infrastruktury a mají pravomoc určit dobu trvání cest uskutečněných pracovníky.
57. Připomínám, že cílem směrnice 2003/88 je ochrana zdraví a bezpečnosti pracovníků. Součástí tohoto cíle je také záruka minimální doby odpočinku pro pracovníky. Vyloučení doby strávené na cestě dotčené ve věci v původním řízení z výpočtu pracovní doby těchto pracovníků by tedy umenšilo tuto minimální dobu odpočinku a bylo by v rozporu s uvedeným cílem(14). Jinými slovy směrnice 2003/88 brání tomu, aby doba odpočinku cestujících pracovníků byla zkrácena z důvodu vyloučení doby strávené na cestě na začátku a na konci dne z pojmu „pracovní doba“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88.
58. Připomínám, že způsob, jakým Soudní dvůr definoval pojem doba odpočinku, umožňuje snadno odmítnout tezi, podle níž doba, kterou cestující pracovníci stráví na cestě ze svého bydliště k prvnímu zákazníkovi a od posledního zákazníka do svého bydliště, nemá být považována za „pracovní dobu“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88.
59. Soudní dvůr ohledně „rovnocenné náhradní doby odpočinku“ ve smyslu čl. 17 odst. 2 a 3 směrnice 93/104/ES(15) upřesnil, že tato doba musí být charakterizována skutečností, že během ní „není pracovník podroben vzhledem ke svému zaměstnavateli žádným povinnostem, jež by mu zabránily se volně a bez přerušení věnovat vlastním zájmům, aby se tak neutralizovaly účinky práce na bezpečnost a zdraví dotyčného. Takováto doba odpočinku musí následovat bezprostředně po pracovní době, kterou má nahradit, aby se předešlo stavu únavy nebo přepracování pracovníka z důvodu nahromadění po sobě následujících pracovních dob“(16). Soudní dvůr rovněž upřesnil, že „aby si pracovník mohl skutečně odpočinout, musí mít možnost vzdálit se z pracovního místa na určený počet hodin, které musí nejen po sobě následovat, ale též následovat přímo po pracovní době, aby se dotyčný mohl uvolnit a zbavit se únavy z výkonu svých povinností“(17).
60. Funkcí dob odpočinku je tudíž kompenzace únavy způsobené dobami zaměstnání. Tato hlavní funkce dob odpočinku by byla narušena, pokud by do nich byla zahrnuta doba, kterou cestující pracovníci stráví na cestě ze svého bydliště k prvnímu zákazníkovi a od posledního zákazníka do svého bydliště.
61. Podle mého názoru z těchto úvah vyplývá, že tři kritéria pojmu „pracovní doba“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88 jsou splněna. Doba, kterou cestující pracovníci stráví na cestě ze svého bydliště k prvnímu zákazníkovi a od posledního zákazníka do svého bydliště musí být tudíž považována za součást „pracovní doby“ ve smyslu tohoto ustanovení.
62. Judikatura Soudního dvora k pracovní době řidičů v oblasti silniční dopravy, i když je úzce spjata se zvláštnostmi tohoto odvětví, obsahuje určité prvky odůvodnění, na základě nichž lze podle mého názoru založit řešení, které Soudnímu dvoru navrhuji, aby přijal.
63. Soudní dvůr měl tak ve svém rozsudku Skills Motor Coaches a další(18) v podstatě za to, že řidiče, který cestuje ze svého bydliště na místo převzetí vozidla, přičemž si volně zvolí způsob této cesty, nelze považovat za volně nakládajícího se svým časem, takže tato doba nesmí být považována za součást „odpočinku“ ve smyslu definice obsažené v čl. 1 bodu 5 nařízení (EHS) č. 3820/85(19). Takový řidič, jenž cestuje na konkrétní místo určeného zaměstnavatelem, které se nachází jinde než provozní centrála podniku, aby převzal a řídil vozidlo, plní povinnost vůči svému zaměstnavateli. Během této cesty, tudíž nenakládá volně se svým časem(20).
64. Soudní dvůr v témže rozsudku zdůraznil, že vzhledem k tomu, že cíl nařízení č. 3820/85 spočívá ve zvýšení bezpečnosti silničního provozu, musí být tato doba považována za součást „všech ostatních dob práce“ ve smyslu článku 15 nařízení (EHS) č. 3821/85(21). Takový výklad je podle Soudního dvora v souladu s cílem spočívajícím ve zlepšení pracovních podmínek řidičů, neboť vylučuje, aby doby, během nichž vykonávají činnost ve prospěch svých zaměstnavatelů, byly považovány za doby odpočinku. Podle Soudního dvora není v této souvislosti rozhodující, zda řidič obdržel konkrétní instrukce týkající se podmínek této cesty. Řidič tím, že odjede na konkrétní místo, které je více či méně vzdálené od provozní centrály svého zaměstnavatele, vykonává totiž úkol, k němuž je povinen na základě vztahu, jenž jej váže k jeho zaměstnavateli, a během tohoto období tudíž nenakládá volně se svým časem(22). Soudní dvůr rozhodl v tomtéž smyslu v rozsudku Smit Reizen(23).
IV – Závěry
65. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl předkládajícímu soudu následovně:
„Článek 2 bod 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, je doba, kterou cestující pracovníci, tj. pracovníci, kteří nemají stálé nebo obvyklé pracoviště, stráví na cestě ze svého bydliště k prvnímu zákazníkovi určenému jejich zaměstnavatelem a od posledního zákazníka určeného jejich zaměstnavatelem do svého bydliště, „pracovní dobou“ ve smyslu tohoto ustanovení.“