ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(třetí senát)

26. června 2013

Věc F‑21/12

Mohammed Achab

v.

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV)

„Veřejná služba – Úředníci – Odměna – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínka stanovená v čl. 4 odst. 1 písm. a) a b) přílohy VII služebního řádu – Vydání bezdůvodného obohacení“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se M. Achab domáhá zrušení rozhodnutí Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV) ze dne 9. června 2011, kterým mu byl odňat příspěvek za práci v zahraničí s účinkem od 1. července 2010 a kterým bylo přistoupeno k zpětnému vymáhání příspěvku za práci v zahraničí pobíraného od tohoto data.

Rozhodnutí:      Rozhodnutí Evropského hospodářského a sociálního výboru ze dne 9. června 2011 se zrušuje v rozsahu, v němž se nařizuje vrácení příspěvků za práci v zahraničí vyplácených M. Achabovi od 1. července 2010. Žaloba se ve zbývající části zamítá. Evropský hospodářský a sociální výbor ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů vynaložených M. Achabem. Mohammed Achab ponese polovinu vlastních nákladů řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Odměna – Příspěvek za práci v zahraničí – Událost odůvodňující opětovné přezkoumání situace příjemce administrativou – Dosah – Změna státní příslušnosti

(Služební řád, příloha VII, čl. 4 odst. 1)

2.      Úředníci – Vydání bezdůvodného obohacení – Podmínky – Zjevně chybná platba – Znalost dotyčné osoby

(Služební řád, článek 85)

1.      Protože jde o příspěvek vyplácený měsíčně úředníkům, kteří splňují příslušné podmínky, jehož účelem je vyrovnat skutečnost, že osoba podléhá zátěži nebo zvláštní potřebě, administrativa nemůže i nadále platit této osobě dotyčný příspěvek, pokud tato zátěž nebo zvláštní potřeba přestane existovat. Pokud tedy dojde k události, která může podstatně změnit faktickou nebo právní situaci osoby, která je příjemcem příspěvku, administrativa může, či dokonce musí, opětovně přezkoumat situaci této osoby.

V této souvislosti vzhledem k tomu, že státní příslušnost dotyčné osoby je jedním z parametrů, které musejí být vzaty v úvahu pro přiznání příspěvku za práci v zahraničí podle čl. 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, lze změnu státní příslušnosti úředníka považovat za událost, která může podstatně změnit jeho situaci, a tudíž představuje skutečnost odůvodňující opětovné přezkoumání jeho situace.

Kromě toho okolnost, že si úředník, na něhož se vztahuje čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu, na rozdíl od úředníka, na něhož se vztahuje čl. 4 odst. 1 písm. a), zvolil své obvyklé bydliště – pojem, který je třeba chápat tak, že znamená středisko jeho zájmů – ve státě, na jehož území se nachází místo, kde je zaměstnán, byť na velmi krátkou dobu v referenčním období, ho automaticky zbavuje příspěvku za práci v zahraničí. V tomto ohledu jsou podmínky pro použití čl. 4 odst. 1 písm. b) odlišné od podmínek pro použití čl. 4 odst. 1 písm. a). Zatímco totiž úředníci, kteří nejsou státními příslušníky státu, na jehož území se nachází místo, kde jsou zaměstnáni, ztratí nebo jim bude odmítnut příspěvek za práci v zahraničí pouze v případě, že dotyčná osoba měla obvyklé bydliště ve státě svého budoucího zaměstnání během celého referenčního období pěti let, pro úředníky, kteří mají státní příslušnost státu zaměstnání, okolnost, že si v tomto státě ponechali nebo zvolili své obvyklé bydliště, byť na velmi krátkou dobu v referenčním období deseti let, stačí ke ztrátě nebo odmítnutí tohoto příspěvku.

(viz body 26, 27, 34 a 35)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 11. července 2007, B v. Komise, F‑7/06, bod 38; 25. února 2008, Anselmo a další v. Rada, F‑85/07, bod 25

2.      Článek 85 služebního řádu stanoví, že každá neoprávněně přijatá částka může být administrativou vymáhána ve dvou případech, a sice jestliže si byl příjemce vědom, že k takové platbě nebyl důvod, nebo pokud je zřejmé, že mu tato skutečnost musela být známa.

Pokud jde o první z těchto případů, je na administrativě, aby prokázala, že si byl příjemce skutečně vědom, že k takové platbě nebyl důvod.

Pokud jde o druhý případ, dotčená bezdůvodná platba nemůže uniknout pozornosti úředníka postupujícího s řádnou péčí. V tomto ohledu je třeba v každém případě vzít v úvahu schopnost dotyčného úředníka provést nezbytná ověření.

(viz body 43 až 45)

Odkazy:

Soudní dvůr: 17. ledna 1989, Stempels v. Komise, 310/87, body 10 a 11