ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(třetí senát)
12. března 2014
Věc F‑128/12
CR
v.
Evropský parlament
„Veřejná služba – Odměňování – Rodinné přídavky – Příspěvek na vyživované dítě – Vydání neoprávněně vyplacených částek – Úmysl oklamat správu – Důkaz – Nemožnost namítat vůči správě pětiletou lhůtu k předložení žádosti o vrácení neoprávněně vyplacených částek – Námitka protiprávnosti – Postup před zahájením soudního řízení – Pravidlo shody – Námitka protiprávnosti vznesená poprvé v žalobě – Přípustnost“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se CR domáhá zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu o vrácení neoprávněně vyplacených částek na příspěvek na vyživované dítě nad rámec pětileté promlčecí lhůty.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. CR ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropským parlamentem. Rada Evropské unie jakožto vedlejší účastnice řízení ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Žaloby úředníků – Předcházející stížnost v rámci administrativy – Shoda mezi stížností a žalobou – Totožnost předmětu a důvodu – Námitka nepřípustnosti podaná poprvé v rámci žaloby – Přípustnost
(Služební řád, články 90 a 91)
2. Úředníci – Žádost o vrácení neoprávněně vyplacených částek – Promlčecí lhůta – Zaměstnanec, jenž úmyslně oklamal správu – Nemožnost namítat vůči správě uvedenou lhůtu – Porušení zásady právní jistoty unijním zákonodárcem – Neexistence
(Služební řád, čl. 85 druhý pododstavec)
3. Úředníci – Žádost o vrácení neoprávněně vyplacených částek – Promlčecí lhůta – Zaměstnanec, jenž úmyslně oklamal správu – Nemožnost namítat vůči správě uvedenou lhůtu – Porušení zásady proporcionality – Neexistence
(Služební řád, čl. 85 druhý pododstavec)
4. Úředníci – Žádost o vrácení neoprávněně vyplacených částek – Promlčecí lhůta – Výjimka – Úmysl na straně zaměstnance oklamat správu – Důkazní břemeno
(Služební řád, čl. 85 druhý pododstavec)
1. Úvahy, které se týkají účelu postupu před zahájením soudního řízení, povahy námitky protiprávnosti a zásady účinné soudní ochrany, brání tomu, aby bylo třeba námitku protiprávnosti vznesenou poprvé v žalobě prohlásit za nepřípustnou z jediného důvodu, že nebyla vznesena ve stížnosti, která uvedené žalobě předcházela.
Pokud jde zaprvé o účel postupu před zahájením soudního řízení, s přihlédnutím k zásadě domněnky legality aktů orgánů Evropské unie, podle níž právní úprava Evropské unie zůstává v plném rozsahu účinná do té doby, než její protiprávnost určí příslušný soud, si orgán oprávněný ke jmenování nemůže zvolit možnost neuplatnit platný všeobecně závazný akt, který podle jeho názoru odporuje normě vyšší právní síly, s jediným cílem umožnit mimosoudní řešení sporu. Tuto volbu je potřeba tím spíše vyloučit v případě, jedná-li výše uvedený orgán v situaci úzce vymezené pravomoci, jako je tomu v případě, kdy jsou splněny podmínky uplatnění článku 85 služebního řádu a správa je povinna zajistit vrácení částek, které jeden z jejích zaměstnanců neoprávněně přijal. V rámci výkonu úzce vymezené pravomoci uvedený orgán nemůže vzít zpět či změnit rozhodnutí napadené zaměstnancem, i kdyby námitku protiprávnosti směřující proti ustanovení, na jehož základě bylo napadené rozhodnutí přijato, považoval za odůvodněnou.
Zadruhé, pokud jde o povahu námitky protiprávnosti, článek 277 SFEU je vyjádřením obecné zásady, jež zaručuje každému účastníkovi řízení právo zpochybnit prostřednictvím procesní námitky, s cílem dosáhnout zrušení aktu, proti kterému může podat žalobu, platnost dřívějšího aktu orgánu Unie, jenž je právním základem napadeného aktu, pokud tento účastník řízení neměl právo podat přímou žalobu proti takovému aktu, jehož důsledky se tak účastníka řízení dotýkají, aniž měl možnost proti němu podat žalobu na neplatnost. Cílem článku 277 SFEU je tak chránit jednotlivce proti použití protiprávního normativního aktu, přičemž se má za to, že účinky rozsudku, který konstatuje nepoužitelnost takového aktu, jsou omezeny pouze na účastníky řízení, a že tento rozsudek nezpochybňuje samotný akt, který se stal nenapadnutelným.
Připustíme-li přitom, že povinnost vznést námitku protiprávnosti ve stížnosti pod sankcí nepřípustnosti by mohla odpovídat účelu postupu před zahájením soudního řízení, je samou podstatou námitky protiprávnosti uvést do souladu zásadu legality se zásadou právní jistoty.
Konečně ze znění článku 277 SFEU plyne, že možnost zpochybnit akt s obecnou působností po uplynutí lhůty k podání žaloby je otevřena pouze účastníkovi řízení při sporu před unijním soudem. Taková výjimka tedy nemůže plně rozvinout své účinky v rámci řízení o stížnosti v rámci administrativy.
Zatřetí a závěrem, sankce nepřípustnosti námitky protiprávnosti vznesené poprvé v žalobě představuje omezení práva na účinnou soudní ochranu, jež není přiměřené cíli sledovanému pravidlem shody, a sice umožnit smírné urovnání sporů mezi dotyčným úředníkem a správou. Ačkoli má každý úředník postupující s běžnou péčí znát služební řád, námitka protiprávnosti s sebou ze své podstaty nese úvahu spočívající v posouzení legality tohoto řádu s přihlédnutím k obecným zásadám nebo pravidlům vyšší právní síly, takže nelze po úředníkovi nebo zaměstnanci, který podá stížnost a který nutně nemá odpovídající právní kvalifikaci, požadovat, aby pod hrozbou pozdější nepřípustnosti takovou námitku uplatnil ve stadiu postupu před zahájením soudního řízení.
(viz body 32, 33, 35, 36, 38 až 40, 44 a 45)
Odkazy:
Soudní dvůr: 16. března 1978, Ritter von Wüllerstorff und Urbair v. Komise, 7/77, bod 7; 13. února 1979, Granaria, 101/78, bod 4; 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, bod 39; 3. července 1980, Grassi v. Rada, 6/79 a 97/79, bod 15; 14. července 1983, Detti v. Soudní dvůr, 144/82, bod 16; 19. ledna 1984, Andersen a další v. Parlament, 262/80, bod 6; 7. června 1988, Komise v. Řecko, 63/87, bod 10; 5. října 2004, Komise v. Řecko, C‑475/01, bod 18
Soud prvního stupně: 30. září 1998, Losch v. Soudní dvůr, T‑13/97, bod 99; 30. září 1998, Chvatal a další v. Soudní dvůr, T‑154/96, bod 112; 19. května 1999, Connolly v. Komise, T‑34/96 a T‑163/96, bod 168 a citovaná judikatura; 12. července 2001, Kik v. OHIM (Kik), T‑120/99, bod 55; 23. ledna 2002, Gonçalves v. Parlament, T‑386/00, bod 34; 25. října 2006, Carius v. Komise, T‑173/04, bod 45 a citovaná judikatura; 17. září 2008, Neurim Pharmaceuticals (1991) v. OHIM – Eurim-Pharm Arzneimittel (Neurim PHARMACEUTICALS), T‑218/06, bod 52
Soud pro veřejnou službu: 7. června 2011, Mantzouratos v. Parlament, F‑64/10, bod 22; 20. června 2012, Cristina v. Komise, F‑66/11, bod 34; 21. listopadu 2013, Roulet v. Komise, F‑72/12 a F‑10/13, bod 48 a citovaná judikatura
2. Promlčení má tím, že zabrání neustálému zpochybňování situací konvalidovaných plynutím času, posílit právní jistotu, ale může taktéž umožnit konvalidaci situací, které byly alespoň původně v rozporu s právem. Rozsah, v němž se promlčení uplatní, tedy vyplývá ze střetu mezi požadavky právní jistoty a požadavky legality podle historických a společenských okolností, které v dané době ve společnosti panují. Promlčení z toho důvodu závisí pouze na volbě zákonodárce. Rozhodnutí unijního zákonodárce ohledně zavedení pravidel promlčení a stanovení odpovídajících dob nemůže být tudíž předmětem přezkumu ze strany unijního soudu.
Skutečnost, že v čl. 85 druhém pododstavci druhé větě služebního řádu byla stanovena nemožnost namítat vůči správě pětiletou lhůtu k podání žádosti o vrácení neoprávněně vyplacených částek, když je správa schopna prokázat, že ji dotyčný zaměstnanec úmyslně oklamal, nemůže tedy sama o sobě představovat protiprávnost s ohledem na dodržení zásady právní jistoty.
(viz body 48 a 49)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 6. října 2005, Sumitomo Chemical a Sumika Fine Chemicals v. Komise, T‑22/02 a T‑23/02, body 82 a 83
3. Na základě zásady proporcionality je legalita unijní právní úpravy podmíněna tím, že prostředky, které používá, jsou s to uskutečnit cíl legitimně sledovaný dotčenou právní úpravou a nejdou nad rámec toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba v zásadě zvolit opatření nejméně omezující.
Cílem sledovaným článkem 85 služebního řádu je zcela zjevně cíl ochrany finančních zájmů Unie ve zvláštním kontextu vztahů mezi unijními orgány a jejich zaměstnanci, a sice osobami, které jsou k těmto orgánům vázány zvláštní povinností loajality upravenou v článku 11 služebního řádu, jež zejména vyžaduje, aby se úředník řídil „výhradně zájmy Unie“ a vykonával služební povinnosti, které mu byly uloženy, „v souladu se zásadou loajality vůči Unii“.
Článek 85 druhý pododstavec druhá věta služebního řádu přitom zavazuje správu požadovat v plném rozsahu vrácení neoprávněně vyplacených částek ve zvláštní situaci, kdy je schopna prokázat, že ji dotyčný zaměstnanec úmyslně oklamal, a to při porušení výše uvedené zvláštní povinnosti loajality. V tomto kontextu nemožnost namítat pětiletou promlčecí lhůtu nepřekračuje meze toho, co je nezbytné pro dosažení sledovaného cíle.
(viz body 60 až 63)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 28. března 2012, Rapone v. Komise, F‑36/10, bod 50
4. Podle čl. 85 druhého pododstavce služebního řádu musí být žádost o vrácení neoprávněně vyplacené částky předložena nejpozději do pěti let ode dne, kdy byla částka vyplacena. Tuto pětiletou lhůtu však nelze proti orgánu oprávněnému ke jmenování namítat, je-li tento schopen prokázat, že zúčastněný úmyslně oklamal správu za účelem získání dotčené částky. Ze znění čl. 85 druhého pododstavce druhé věty služebního řádu tak vyplývá, že je věcí správy prokázat úmysl dotčeného zaměstnance ji oklamat.
Jestliže orgán oprávněný ke jmenování založil svou žádost o vrácení neoprávněně vyplacených částek na okolnosti, že dotyčný úředník správě několikrát poskytl nepravdivá prohlášení a že tato nepravdivá prohlášení pocházela od úředníka s vysokou platovou třídou, který měl právní zkušenosti v oblasti veřejné služby a nezpochybňoval, že si byl vědom, anebo měl být vědom, nesrovnalostí plateb, prokázal právně dostačujícím způsobem vůli uvedeného zaměstnance jej oklamat.
(viz body 67, 68, 72 a 73)