Language of document : ECLI:EU:C:2015:479

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)

16. července 2015(*)

„Řízení o předběžné otázce – Spolupráce v občanských a obchodních věcech – Soudní příslušnost ve věcech vyživovacích povinností – Nařízení (ES) č. 4/2009 – Článek 3 písm. c) a d) – Návrh týkající se vyživovací povinnosti k nezletilým dětem podaný v jiném členském státě, než je členský stát, v němž mají děti místo obvyklého pobytu, současně s řízením o rozluce rodičů“

Ve věci C‑184/14,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Corte suprema di cassazione (Itálie) ze dne 25. února 2014, došlým Soudnímu dvoru dne 14. dubna 2014, v řízení

A

proti

B,

SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),

ve složení M. Ilešič, předseda senátu, A. Ó Caoimh, C. Toader (zpravodaj), E. Jarašiūnas a C. G. Fernlund, soudci,

generální advokát: Y. Bot,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za A C. Riminim, avvocato,

–        za B S. Callegarem, avvocato,

–        za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. Palatiellem, avvocato dello Stato,

–        za řeckou vládu M. Germani a I. Kotsoni, jako zmocněnkyněmi,

–        za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–        za Evropskou komisi F. Moro a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 16. dubna 2015,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 písm. c) a d) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (Úř. věst. 2009, L 7, s. 1).

2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi A a jeho manželkou B ve věci návrhu týkajícím se vyživovací povinnosti k jejich dvěma nezletilým dětem podaného v jiném členském státě, než je členský stát, v němž mají tyto děti místo obvyklého pobytu, za současného běhu řízení o rozluce rodičů.

 Unijní právo

 Úmluva o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů

3        Preambule Úmluvy o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů, uzavřené v Haagu dne 23. listopadu 2007 (dále jen „Haagská úmluva z roku 2007“) a schválené jménem Evropské unie rozhodnutím Rady 2011/432/EU ze dne 9. června 2011 (Úř. věst. L 192, s. 39), připomíná, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakémkoli rozhodování týkajícím se dětí.

4        Článek 20 odst. 1 písm. f) této úmluvy stanoví:

„Rozhodnutí vydané v jednom smluvním státě (dále jen „stát původu“) bude uznáno a vykonáno v jiném smluvním státě, pokud:

[...]

f)      rozhodnutí bylo vydáno orgánem příslušným pro rozhodnutí o osobním stavu nebo o rodičovské zodpovědnosti, pokud tato příslušnost nebyla založena pouze státním občanstvím jedné ze stran.“

 Úmluva ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

5        Článek 5 bod 2 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1, dále jen „Bruselská úmluva“), zněl takto:

„Osoba, která má bydliště na území některého smluvního státu, může být v jiném smluvním státě žalována:

[…]

2)      ve věcech týkajících se výživného u soudu místa, kde má oprávněná osoba k výživě bydliště nebo místo obvyklého pobytu, nebo je-li věc týkající se výživného věcí vedlejší v řízení týkajícím se osobního stavu, u soudu, který je k tomuto řízení příslušný podle práva státu místa řízení, pokud tato příslušnost není založena pouze státní příslušností některé ze stran;

[...]“

 Nařízení (ES) č. 44/2001

6        Článek 5 bod 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04. s. 42) je obsažen v oddílu 2 tohoto nařízení nadepsaném „Zvláštní příslušnost“. Tento článek zní následovně:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

[...]

2)      ve věcech týkajících se výživného u soudu místa, kde má oprávněná osoba k výživě bydliště nebo místo obvyklého pobytu, nebo je-li věc týkající se výživného věcí vedlejší v řízení týkajícím se osobního stavu, u soudu, který je k tomuto řízení příslušný podle práva státu místa řízení, pokud tato příslušnost není založena pouze státní příslušností některé ze stran;

[...]“

 Nařízení (ES) č. 2201/2003

7        Body 5 a 12 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. L 338, s. 1) uvádějí:

„(5)      V zájmu zajištění rovnosti všech dětí se toto nařízení vztahuje na veškerá rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, včetně opatření k ochraně dítěte, bez jakýchkoliv vazeb na řízení ve věcech manželských.

[...]

(12)      Pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.“

8        Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„1. Toto nařízení se bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se

a)      rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné;

b)      přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti.

[...]

3.       Toto nařízení se nevztahuje na:

[...]

e)      vyživovací povinnosti;

[...]“.

9        Článek 2 bod 7 uvedeného nařízení definuje rodičovskou zodpovědnost jako „veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena [soudním] rozhodnutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou“, přičemž tato práva a povinnosti zahrnují „především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem“.

10      Článek 8 odst. 1 téhož nařízení stanoví:

„Soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.“

 Nařízení č. 4/2009

11      Podle bodů 1 až 3 odůvodnění nařízení č. 4/2009 je cílem tohoto nařízení, jakož i zejména nařízení č. 44/2001 a č. 2201/2003 přijetí opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s přeshraničními dopady, a tato nařízení jsou zaměřena mimo jiné na podporu slučitelnosti kolizních norem platných v členských státech a předpisů pro řešení kompetenčních sporů.

12      Bod 8 odůvodnění nařízení č. 4/2009 připomíná, že je v rámci tohoto nařízení třeba přihlédnout mimo jiné k Haagské úmluvě z roku 2007.

13      Bod 15 odůvodnění tohoto nařízení zní takto:

„Aby bylo možno chránit zájmy oprávněných z výživného a umožnit řádný výkon spravedlnosti v rámci Evropské unie, měla by být upravena pravidla o příslušnosti, která vyplývají z nařízení [č. 44/2001]. […]“

14      Článek 3 uvedeného nařízení, obsažený v kapitole II nadepsané „Příslušnost“, stanoví:

„K rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný:

a)      soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebo

b)      soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nebo

c)      soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o osobním stavu, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran, nebo

d)      soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran.“

 Spor v původním řízení a předběžná otázka

15      A a jeho manželka B, jakož i jejich dvě nezletilé děti mají italskou státní příslušnost a trvale žijí v Londýně (Spojené království). Děti se narodily v tomto městě dne 4. března 2004 a 5. srpna 2008.

16      Žalobou ze dne 28. února 2012 podal A u Tribunale di Milano (soud v Miláně, Itálie) žalobu proti své manželce B, kterou se domáhal, aby tento soud rozhodl o rozluce manželství z důvodů na straně jeho manželky, o střídavé péči o jejich nezletilé děti a o bydlišti dětí u jejich matky, přičemž A navrhl, že bude hradit měsíční příspěvek ve výši 4 000 eur na výchovu a péči o děti.

17      B podala protinávrh, kterým se rovněž domáhala rozluky manželství z důvodů na straně pana A a přiznání měsíčního výživného ve výši 18 700 eur, přičemž však namítla nepříslušnost italského soudu ve věci režimu péče o děti, místa bydliště, udržování vztahů a kontaktů s nimi a příspěvku na výživu dětí, neboť vzhledem k tomu, že A a B vždy žili v Londýně, kde se jejich nezletilé děti narodily a kde žijí, musí být v těchto věcech podle B uznána na základě nařízení č. 2201/2003 příslušnost britského soudu.

18      Tribunale di Milano se rozsudkem ze dne 16. listopadu 2012 prohlásil na základě článku 3 nařízení č. 2201/2003 za příslušný k rozhodnutí o návrhu na rozluku manželství.

19      Naproti tomu tento soud z čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 vyvodil, že k rozhodnutí o otázkách souvisejících s „rodičovskou zodpovědností“ ve smyslu čl. 2 bodu 7 tohoto nařízení jsou příslušné pouze britské soudy vzhledem k tomu, že děti mají místo obvyklého pobytu v Londýně.

20      Kromě toho podal A k High Court of Justice (England & Wales), Family Divison v Londýně [Nejvyšší soud (Anglie a Wales), oddělení pro věci rodiny, Spojené království] žalobu, kterou se domáhal vymezení podmínek výkonu rodičovské zodpovědnosti.

21      Pokud jde o vyživovací povinnosti k B a k nezletilým dětem, Tribunale di Milano rozlišoval i v této otázce. Považoval se tak za příslušného rozhodnout o návrhu týkajícím se vyživovací povinnosti k B z důvodu, že se jedná o otázku, která souvisí s řízením o osobním stavu, čili návrhem na rozluku manželství, ve smyslu čl. 3 písm. c) nařízení č. 4/2009. Tento soud naproti tomu na základě čl. 3 písm. d) téhož nařízení rozhodl, že není příslušný k rozhodování o návrhu týkajícím se vyživovacích povinností k nezletilým dětem z důvodu, že tento návrh souvisí s řízením o rodičovské zodpovědnosti. I k rozhodování o posledně uvedeném návrhu jsou tak příslušné britské soudy.

22      Proti tomuto rozhodnutí Tribunale di Milano podal A opravný prostředek ke Corte suprema di cassazione (kasační soud), přičemž se opřel o jediný důvod vycházející z porušení čl. 3 písm. c) nařízení č. 4/2009, jelikož italské soudy jsou příslušné i ve věci vyživovacích povinností k dětem.

23      Podle A je výklad čl. 3 písm. d) nařízení č. 4/2009, který podal Tribunale di Milano, jenž byl základem rozhodnutí uvedeného soudu, jímž se prohlásil za nepříslušný k rozhodnutí o návrhu týkajícím se vyživovacích povinností k dětem, nesprávný, jelikož takové vyloučení příslušnosti nelze ze znění tohoto ustanovení vyvodit.

24      Podle předkládajícího soudu je pro rozhodnutí o opravném prostředku nezbytné určit, jaký je vzájemný vztah mezi ustanoveními článku 8 nařízení č. 2201/2003 a článku 3 nařízení č. 4/2009 ve světle zejména výčtu podmínek v čl. 3 písm. c) a d) posledně uvedeného nařízení.

25      Za těchto podmínek se Corte suprema di cassazione rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Může o návrhu týkajícím se vyživovacích povinností k dětem podaném v rámci řízení o rozluce manželství jakožto o záležitosti související s tímto řízením rozhodovat jak soud příslušný k projednání návrhu na rozluku, tak soud, před kterým probíhá řízení týkající se rodičovské zodpovědnosti, a to na základě kritéria prevence, nebo o tomto návrhu musí nutně rozhodovat soud rozhodující o rodičovské zodpovědnosti, neboť ona dvě rozdílná kritéria uvedená v čl. 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009 jsou alternativní v tom smyslu, že jedno nutně vylučuje druhé?“

 K předběžné otázce

26      Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud byl k soudu členského státu podán návrh na rozluku či rozvod manželství rodičů nezletilého dítěte a soud jiného členského státu má rozhodnout v řízení o rodičovské zodpovědnosti týkajícím se tohoto dítěte, o návrhu týkajícím se vyživovací povinnosti k tomuto dítěti může rozhodovat jak soud příslušný k projednání návrhu na rozluku nebo rozvod manželství jakožto o návrhu souvisejícím s řízením o osobním stavu ve smyslu čl. 3 písm. c) tohoto nařízení, tak soud příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti jakožto o návrhu souvisejícím s tímto řízením ve smyslu čl. 3 písm. d) uvedeného nařízení, anebo o tomto návrhu musí nutně rozhodovat soud rozhodující o rodičovské zodpovědnosti.

27      Jinými slovy, tento soud se snaží zjistit, zda se kritéria pro určení soudní příslušnosti uvedená v čl. 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009 s ohledem na spojku „nebo“, která je v tomto ustanovení obsažena, vzájemně vylučují, anebo zda tato spojka znamená, že návrh týkající se vyživovací povinnosti k nezletilým dětem může být platně podán jak k soudu příslušnému k rozhodnutí o návrhu na rozluku manželství, tak k soudu příslušnému pro řízení o rodičovské zodpovědnosti.

28      K tomu je třeba poznamenat, že taková otázka nicméně vyvstává pouze tehdy, je-li návrh týkající se vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti považován za návrh související jak s „řízením o osobním stavu“, tak s „řízením o rodičovské zodpovědnosti“ ve smyslu těchto ustanovení, a nikoli pouze s jedním z těchto řízení.

29      Je tudíž třeba určit rozsah pojmu „souvisí-li záležitost“ uvedeného v čl. 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009.

30      V této souvislosti je třeba poukázat na to, že i když tato ustanovení vnitrostátnímu soudu výslovně umožňují prohlásit se za příslušný k rozhodnutí o návrhu týkajícím se vyživovací povinnosti v přeshraničním kontextu, pokud mu právo místa soudu přiznává příslušnost k rozhodování v řízeních o osobním stavu nebo řízeních o rodičovské zodpovědnosti, rozsah pojmu „souvisí-li záležitost“ uvedený v těchto ustanoveních nemůže být ponechán na uvážení soudů každého členského státu v závislosti na jejich vnitrostátním právu.

31      Z požadavku jednotného použití unijního práva totiž vyplývá, že jelikož čl. 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009 neodkazuje za účelem určení smyslu a rozsahu tohoto pojmu na právo členských států, musí být tento pojem v celé Unii vykládán autonomním a jednotným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:282, bod 37).

32      Tento výklad je třeba hledat s přihlédnutím ke znění dotčeného ustanovení, jakož i k jeho kontextu a cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (v tomto smyslu viz rozsudek A, C‑523/07, EU:C:2009:225, bod 34 a citovaná judikatura).

33      Na základě doslovného výkladu ustanovení čl. 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009 je třeba konstatovat, že tato ustanovení rozlišují mezi řízeními o osobním stavu a řízeními o rodičovské zodpovědnosti.

34      Byť jsou kritéria pro určení soudní příslušnosti, která jsou v těchto ustanoveních uvedena, alternativní, jelikož je mezi nimi spojka „nebo“, toto znění nicméně neumožňuje jednoznačně stanovit, zda alternativní povaha těchto kritérií implikuje, že návrhy týkající se vyživovacích povinností k dítěti souvisí pouze s řízením o rodičovské zodpovědnosti, nebo zda lze mít za to, že uvedené návrhy souvisí i s řízením o osobním stavu.

35      Co se týče kontextu, do kterého zapadá toto ustanovení, je třeba konstatovat, že rozlišování, které vyplývá z jeho znění, odráží rozlišování obsažené v ustanoveních nařízení č. 2201/2003.

36      Nařízení č. 2201/2003, které v bodě 5 odůvodnění stanoví, že se toto nařízení vztahuje na veškerá rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, včetně opatření k ochraně dítěte, bez jakýchkoliv vazeb na řízení ve věcech manželských, a to v zájmu zajištění rovnosti všech dětí, výslovně rozlišuje mezi soudními řízeními o rozvodu, rozluce a prohlášení manželství za neplatné, a dále soudními řízeními o přiznání, výkonu, převedení a úplném nebo částečném odnětí rodičovské zodpovědnosti.

37      Soudní příslušnost pro řízení o rozvodu, rozluce a prohlášení manželství za neplatné je totiž v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2201/2003 rozdělena na základě kritérií, která zohledňují především současné či bývalé bydliště manželů nebo jednoho z nich, zatímco ve věcech rodičovské zodpovědnosti jsou podle bodu 12 odůvodnění uvedeného nařízení pravidla pro určení příslušnosti koncipována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména pak na zeměpisnou blízkost.

38      Ustanovení čl. 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009 rozlišují, pokud jde o kritéria pro určení soudní příslušnosti, která jsou v nich stanovena, soudní řízení podle toho, zda se týkají práv a povinností manželů, nebo práv a povinností rodičů vůči jednomu či několika jejich dětem.

39      Návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem se přitom vztahuje k tomuto posledně uvedenému druhu řízení, jelikož se týká stanovení vyživovacích povinností jednoho či druhého z rodičů vůči jejich dětem za účelem hrazení nákladů na jejich výživu a výchovu.

40      Návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem je tak již ze své podstaty spojen s řízením o rodičovské zodpovědnosti.

41      Co se týče cílů sledovaných nařízením č. 4/2009, je třeba připomenout, že podle jeho bodu 15 odůvodnění je cílem uvedeného nařízení chránit zájmy oprávněných z výživného a umožnit řádný výkon spravedlnosti v rámci Unie.

42      Pokud jde o cíl řádného výkonu spravedlnosti, je třeba uvést, že návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem není nutně spojen s řízením o rozvodu či rozluce. Mimoto takové řízení nutně nevede ke stanovení vyživovacích povinností vůči nezletilému dítěti.

43      Naopak soud příslušný k rozhodování v řízeních o rodičovské zodpovědnosti, jak je definována v čl. 2 bodu 7 nařízení č. 2201/2003, má nejlepší předpoklady k tomu, aby in concreto posoudil otázky související s návrhem týkajícím se vyživovací povinnosti k dítěti, stanovil výši uvedené povinnosti určené k přispívání na náklady na výživu a výchovu dítěte a přizpůsobil ji s ohledem na stanovený způsob střídavé či výlučné péče, právo na styk s dítětem, dobu trvání tohoto práva a ostatní faktické okolnosti související s výkonem rodičovské zodpovědnosti, s nimiž byl obeznámen.

44      Zájem oprávněného z výživného je tak rovněž zaručen, jelikož nezletilé dítě bude moci snadno získat rozhodnutí týkající se jeho pohledávky výživného ze strany soudu, který nejlépe zná skutečnosti podstatné pro posouzení jeho návrhu.

45      Kromě toho soud příslušný k rozhodnutí o návrhu týkajícím se takové pohledávky výživného se určuje na základě pravidel unijního práva v oblasti soudní příslušnosti, jež jsou stanovena nařízením č. 2201/2003 pro účely určení soudu, kterému mohou být platně předkládány návrhy týkající se rodičovské zodpovědnosti, a jež jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, jak bylo připomenuto v bodě 37 tohoto rozsudku.

46      Je totiž třeba zdůraznit nutnost zohlednit při výkladu pravidel příslušnosti stanovených v čl. 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009 nejlepší zájem dítěte. Je tomu tak tím spíše, že se nařízení č. 4/2009 musí uplatňovat v souladu s čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, podle něhož musí být při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte.

47      Ze znění, ze sledovaných cílů a z kontextu, do kterého čl. 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009 zapadá, tudíž vyplývá, že pokud je k jednomu soudu podán návrh na rozluku nebo rozvod manželství rodičů nezletilých dětí a k druhému návrh týkající se rodičovské zodpovědnosti k těmto dětem, nelze mít za to, že návrh týkající se vyživovací povinnosti k těmto dětem souvisí jak s řízením o rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 3 písm. d) tohoto nařízení, tak s řízením o osobním stavu ve smyslu čl. 3 písm. c) uvedeného nařízení. Uvedený návrh může být považován za související návrh pouze s řízením ve věci rodičovské zodpovědnosti.

48      V důsledku toho je na položenou otázku třeba odpovědět, že čl. 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud byl k soudu členského státu podán návrh na zahájení řízení ve věci rozluky či rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte a k soudu jiného členského státu byl podán návrh na zahájení řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti týkající se tohoto dítěte, souvisí návrh týkající se vyživovací povinnosti k tomuto dítěti pouze s řízením o rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 3 písm. d) tohoto nařízení.

 K nákladům řízení

49      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 3 písm. c) a d) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností musí být vykládán v tom smyslu, že pokud byl k soudu členského státu podán návrh na zahájení řízení ve věci rozluky či rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte a k soudu jiného členského státu byl podán návrh na zahájení řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti týkající se tohoto dítěte, souvisí návrh týkající se vyživovací povinnosti k tomuto dítěti pouze s řízením o rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 3 písm. d) tohoto nařízení.

Podpisy.


* Jednací jazyk: italština.