STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MELCHIORA WATHELETA
přednesené dne 25. července 2018(1)
Věc C‑310/17
Levola Hengelo BV
proti
Smilde Foods BV
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Gerechtshof Arnhem-Leeuwarden (odvolací soud v Arnhem-Leeuwarden, Nizozemsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2001/29/ES – Autorské právo a práva s ním související – Pojem ‚dílo‘ – Chuť potraviny“
1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 23. května 2017 podaná Gerechtshof Arnhem-Leeuwarden (odvolací soud v Arnhem-Leeuwarden, Nizozemsko), došlá kanceláři Soudního dvora dne 29. května 2017, se týká výkladu článků 2 až 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(2).
2. Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Levola Hengelo BV (dále jen „Levola“) a společností Smilde Foods BV (dále jen „Smilde“), dvěma podniky, které vyrábějí potraviny, ohledně údajného porušení autorského práva společnosti Levola vztahujícího se k chuti pomazánky se smetanovým sýrem a čerstvými bylinkami, nazvané „Heksenkaas“ nebo „Heks’nkaas“ (dále jen „Heksenkaas“)(3), společností Smilde.
3. Předkládající soud má za to, že pro rozhodnutí o sporu, který mu byl předložen, je nutné zejména zjistit, zda unijní právo, a konkrétně směrnice 2001/29 brání ochraně chuti potraviny na základě autorského práva.
I. Právní rámec
A. Mezinárodní právo
1. Bernská úmluva
4. Článek 2 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl podepsané v Bernu dne 9. září 1886 (Pařížský akt ze dne 24. července 1971), ve znění změny ze dne 28. září 1979 (dále jen „Bernská úmluva“), stanoví:
„1. Výraz ‚literární a umělecká díla‘ zahrnuje všechny výtvory z literární, vědecké a umělecké oblasti, bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření jako: knihy, brožury a jiná díla písemná; přednášky, proslovy, kázání a jiná díla téže povahy; dramatická nebo hudebně dramatická díla; choreografická díla a pantomimy; hudební skladby s textem nebo bez textu; filmová díla, jimž jsou postavena na roveň díla vyjádřená způsobem obdobným filmu; díla kreslířská, malířská, architektonická, sochařská, rytecká, litografická; fotografická díla, jimiž jsou postavena na roveň díla vyjádřená způsobem obdobným fotografii; díla užitého umění; ilustrace, zeměpisné mapy; plány, náčrty a plastická díla zeměpisná, místopisná, architektonická nebo vědecká.
2. Zákonodárstvím států Unie se však vyhrazuje možnost stanovit, že literární a umělecká díla anebo jedna nebo více kategorií z nich nejsou chráněny, nejsou-li zachyceny na hmotný záznam.
[…]
5. Sborníky literárních nebo uměleckých děl, jako jsou encyklopedie a antologie, které způsobem výběru a uspořádáním obsahu jsou duševními výtvory, jsou samostatně chráněny bez újmy autorského práva ke každému z děl, která tvoří části takových sborníků.
6. Díla uvedená v tomto článku požívají ochrany ve všech státech Unie. Tato ochrana působí ve prospěch autora a jeho právních nástupců.
[…]“
5. Článek 9 odst. 1 Bernské úmluvy stanoví:
„Autoři literárních a uměleckých děl chráněných touto úmluvou mají výlučné právo udílet svolení k rozmnožování těchto děl jakýmkoli způsobem nebo v jakékoli podobě.“
2. Smlouva WIPO o právu autorském
6. Dne 20. prosince 1996 přijala Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) v Ženevě Smlouvu WIPO o právu autorském (dále jen „smlouva WIPO o právu autorském“), která vstoupila v platnost dne 6. března 2002 a byla jménem Evropského společenství schválena rozhodnutím 2000/278/ES(4).
7. Článek 1 odst. 4 smlouvy WIPO o právu autorském, nadepsaný „Vztah k Bernské úmluvě“, stanoví:
„Smluvní strany musí vyhovět článkům 1 až 21 a příloze Bernské úmluvy.“
8. Článek 2 smlouvy WIPO o právu autorském, nadepsaný „Rozsah autorskoprávní ochrany“, stanoví:
„Ochrana autorského práva se vztahuje na vyjádření, nikoli však na myšlenky, postupy, způsoby fungování nebo matematické pojmy jako takové.“
9. Článek 4 Smlouvy WIPO o právu autorském, nadepsaný „Počítačové programy“, stanoví:
„Počítačové programy jsou chráněny jako literární díla ve smyslu článku 2 Bernské úmluvy. Tato ochrana se vztahuje na počítačové programy bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření.“
10. Článek 5 smlouvy WIPO o právu autorském, nadepsaný „Soubory údajů (Databáze)“, stanoví:
„Soubory údajů nebo jiných prvků v jakékoli formě, které představují způsobem výběru nebo uspořádáním svého obsahu duševní výtvory, jsou chráněny jako takové. Tato ochrana se nerozšiřuje na údaje nebo prvky samotné a není na újmu žádného autorského práva existujícího k údajům nebo prvkům v souboru obsaženým.“
3. Dohoda o WTO a Dohoda TRIPS
11. Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS) ze dne 15. dubna 1994 (Úř. věst. 1994, L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80, dále jen „dohoda TRIPS“), jež tvoří přílohu 1 C dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 3, dále jen „dohoda WTO“), byla schválena rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986–1994)(5).
12. Článek 9 dohody TRIPS, nadepsaný „Vztah k Bernské úmluvě“, stanoví:
„1. Členové [WTO] se přizpůsobí článkům 1 až 21 Bernské úmluvy (1971) a příloze k ní. […]
2. Autorskoprávní ochrana nebude poskytnuta myšlenkám, postupům, výrobním metodám [způsobům fungování] nebo matematickým pojmům jako takovým, nýbrž jejich vyjádření.“
13. Článek 10 dohody TRIPS, nadepsaný „Počítačové programy a sestavování údajů“, stanoví:
„1. Počítačové programy, ať již ve zdrojovém nebo strojovém kódu, budou chráněny jako literární díla podle Bernské úmluvy (1971).
2. Sestavování údajů nebo jiných materiálů, ať schopné zpracování počítačem nebo v jiné formě, které buď z důvodu výběru, nebo uspořádání jejich obsahu představují duševní výtvor, bude chráněno jako takové. Tato ochrana, která nebude rozšířena na samotné údaje nebo materiály, nebude na újmu jakéhokoli autorského práva, spočívajícího v samotných údajích nebo materiálech.“
B. Unijní právo
14. Článek 2 směrnice 2001/29, nadepsaný „Právo na rozmnožování“, stanoví:
„Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech:
a) pro autory v případě jejich děl;
[…]“
15. Článek 3 směrnice 2001/29, nadepsaný „Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti“, stanoví:
„1. Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.
[…]“
16. Článek 4 směrnice 2001/29, nadepsaný „Právo na rozšiřování“, stanoví:
„1. Členské státy stanoví pro autory u originálů jejich děl nebo jejich rozmnoženin výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakoukoliv formu veřejného rozšiřování prodejem nebo jiným způsobem.
[…]“
C. Nizozemské právo
17. Článek 1 Auteurswet (nizozemský zákon o autorském právu, dále jen „zákon o autorském právu“) stanoví:
„Autorské právo je s výhradou zákonných omezení výlučným právem autora literárního, vědeckého nebo uměleckého díla nebo jeho právních nástupců, ke zveřejňování nebo rozmnožování tohoto díla.“
18. Článek 10 zákona o autorském právu stanoví následující:
„1. Literárními, vědeckými nebo uměleckými díly ve smyslu tohoto zákona jsou:
1) knihy, brožury, noviny, časopisy a všechna další písemná díla;
2) dramatická nebo hudebně dramatická díla;
3) přednášky a proslovy;
4) choreografická díla a pantomimy;
5) hudební skladby s textem nebo bez textu;
6) díla kreslířská, malířská, architektonická, sochařská, litografická, rytecká a jiná souborná obrazová díla;
7) zeměpisné mapy;
8) návrhy, náčrty a plastická díla architektonická, zeměpisná, místopisná nebo související s jinými vědami;
9) fotografická díla;
10) filmová díla;
11) díla užitého umění, jakož i (průmyslové) vzory;
12) počítačové programy a přípravný návrhový materiál,
jakož i obecně každý výtvor z literární, vědecké nebo umělecké oblasti, bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření.
[…]“
II. Spor v původním řízení a předběžné otázky
19. Heksenkaas je pomazánka se smetanovým sýrem a čerstvými bylinkami. Byla vytvořena nizozemským obchodníkem se zeleninou a čerstvými výrobky v roce 2007. Smlouvou uzavřenou v roce 2011 převedl její tvůrce na společnost Levola svá práva duševního vlastnictví týkající se tohoto výrobku za úplatu navázanou na obrat, který měl být dosažen z prodeje tohoto výrobku.
20. Dne 10. července 2012 byl udělen patent na výrobní postup výrobku Heksenkaas a v polovině roku 2010 byla přihlášena slovní ochranná známka „Heksenkaas“.
21. Od ledna 2014 vyrábí společnost Smilde pro řetězec supermarketů v Nizozemsku výrobek nazvaný „Witte Wievenkaas“.
22. Vzhledem k tomu, že se společnost Levola domnívala, že výroba a prodej výrobku Witte Wievenkaas porušuje její autorská práva na „chuť“ Heksenkaas, podala žalobu proti společnosti Smilde u rechtbank Gelderland (soud v Gelderland, Nizozemsko). Společnost Levola vymezila autorské právo na chuť jako „celkový dojem vyvolaný pozřením potraviny na chuťové smysly, včetně pocitu v ústech vnímaného dotykem“.
23. Společnost Levola se domáhala u rechtbank Gelderland (soud v Gelderland), aby určil, jednak že chuť Heksenkaas je vlastním duševním výtvorem jejího výrobce, a tímto požívá autorskoprávní ochrany jako „dílo“ ve smyslu článku 1 zákona o autorském právu, a jednak že chuť výrobku vyráběného společností Smilde představuje rozmnoženinu „díla“. Po stejném soudu se domáhala, aby uložil společnosti Smilde zdržet se jakéhokoli porušování jejího autorského práva a zakázat jej, včetně výroby, nákupu, prodeje a jakéhokoliv jiného uvádění na trh výrobku nazvaného „Witte Wievenkaas“.
24. Rozsudkem ze dne 10. června 2015 rechtbank Gelderland (soud v Gelderland) rozhodl, že, aniž by bylo nutné rozhodnout o tom, zda může být chuť výrobku Heksenkaas chráněna podle autorského práva, nároky společnosti Levola je třeba v každém případě zamítnout, jelikož tato společnost neuvedla, jaké prvky nebo jaká kombinace prvků chuti výrobku Heksenkaas mu propůjčují vlastní původní povahu a osobitost.
25. Společnost Levola podala proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu.
26. Předkládající soud má za to, že ústřední otázkou v projednávané věci je to, zda chuť potraviny může být chráněna podle autorského práva. Dodává, že účastnice řízení ve věci před ním zastávají diametrálně odlišné postoje k této otázce.
27. Podle společnosti Levola lze chuť potraviny kvalifikovat jako literární, vědecké nebo umělecké dílo chráněné podle autorského práva. Společnost Levola se opírá především o rozsudek Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) ze dne 16. června 2006, Lancôme (ECLI:NL:HR:2006:AU8940), ve kterém tento soud v zásadě připustil možnost přiznat autorské právo k vůni parfému.
28. Naproti tomu podle společnosti Smilde není ochrana chutí v souladu se systémem autorského práva, které se týká pouze výtvorů, které lze vnímat zrakem nebo sluchem. Kromě toho nestálost potraviny a subjektivní povaha chuťového vnímání brání tomu, aby byla chuť potraviny klasifikována jako dílo, které je chráněno podle autorského práva. Navíc výlučná práva autora díla duševního vlastnictví a jejich omezení jsou prakticky na chutě nepoužitelná.
29. Předkládající soud uvádí, že Cour de cassation (kasační soud, Francie) kategoricky odmítl možnost ochrany vůně na základě autorského práva, zejména ve svém rozsudku ze dne 10. prosince 2013(6). Judikatura nejvyšších vnitrostátních soudů v rámci Unie je tedy nejednotná, pokud jde o otázku ochrany vůně na základě autorského práva podobnou ústřední otázce ve věci před předkládajícím soudem.
30. Za těchto podmínek se Gerechtshof Arnhem-Leeuwarden (odvolací soud v Arnhem-Leeuwarden, Nizozemsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) a) Brání unijní právo tomu, aby byla chuť potraviny jako vlastní duševní výtvor autora chráněna podle autorského práva? Konkrétně:
b) Brání ochraně podle autorského práva skutečnost, že výraz ‚literární nebo umělecká díla‘ v čl. 2 odst. 1 Bernské úmluvy, která je závazná pro všechny členské státy Unie, sice zahrnuje ‚všechny výtvory z literární, vědecké a umělecké oblasti bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření‘, ale příklady uvedené v daném ustanovení se vztahují pouze na výtvory, které lze vnímat zrakem nebo sluchem?
c) Brání (možná) nestálost potraviny nebo subjektivní povaha chuťového vnímání tomu, aby byla chuť potraviny klasifikována jako dílo chráněné podle autorského práva?
d) Brání systém výlučných práv a omezení v článcích 2 až 5 směrnice 2001/29 tomu, aby byla chuť potraviny chráněna podle autorského práva?
2) V případě záporné odpovědi na první otázku, písm. a):
a) Které požadavky musí být splněny, aby mohla být chuť potraviny chráněna podle autorského práva?
b) Je ochrana chuti podle autorského práva založena jedině a výhradně na chuti jako takové nebo (také) na receptuře potraviny?
c) Jaký je rozsah břemene tvrzení na straně účastníka, který v řízení (o porušení práv) uvádí, že vytvořil chuť potraviny, která je chráněna podle autorského práva? Může se tento účastník spokojit s tím, že soudci předloží v rámci řízení potravinu, aby si soudce, ochutnáním a přičichnutím, vytvořil vlastní názor na to, zda chuť potraviny splňuje požadavky na ochranu podle autorského práva? Nebo má žalující strana (případně též) předložit popis kreativních rozhodnutí, která souvisí s kompozicí chuti, nebo recepturu, na jejímž základě je třeba chuť považovat za vlastní duševní výtvor autora?
d) Jak má soudce v řízení o porušení práv určit, zda se chuť potraviny žalovaného účastníka řízení shoduje s chutí potraviny žalujícího účastníka řízení takovým způsobem, že jde o porušení autorského práva? Je v této souvislosti relevantní (také) to, zda se celkové dojmy z obou chutí shodují?“
III. Řízení před Soudním dvorem
31. Písemná vyjádření předložily společnost Levola, společnost Smilde, francouzská a italská vláda, vláda Spojeného království, jakož i Evropská komise. Společnost Levola, společnost Smilde, nizozemská a francouzská vláda, vláda Spojeného království, jakož i Komise přednesly ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 4. června 2018.
IV. Analýza
32. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda chuť potraviny představuje „dílo“ a může být chráněna podle autorského práva směrnicí 2001/29(7).
A. K přípustnosti
33. Společnost Smilde tvrdí, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná. Domnívá se, že kromě skutečnosti, že společnost Levola nesplnila svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost ve věci v původním řízení, může být tato věc ukončena již na základě skutečnosti, že chuť výrobku Heksenkaas není původní.
34. Mám za to, že námitku nepřípustnosti vznesenou společností Smilde nelze přijmout z následujících důvodů.
35. Je věcí pouze vnitrostátních soudů, kterým byl spor předložen a jež musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozsudku, tak relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru. V důsledku toho, jestliže se položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Z toho plyne, že se na otázky týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(8).
36. Je třeba zdůraznit, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu unijního práva a konkrétněji výkladu článků 2 až 5 směrnice 2001/29. Vzhledem k neexistenci důkazu či dokonce ani tvrzení, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo že se jedná o hypotetický problém, mám za to, že předběžné otázky položené předkládajícím soudem týkající se výkladu této směrnice a pojmu „dílo“ nelze považovat za nepřípustné z pouhého důvodu, že se jedna z účastnic původního řízení domnívá, že věc v původním řízení musí být rozhodnuta na základě jiných žalobních důvodů a argumentů.
B. K věci samé
1. Pojem „dílo“ – „jednotný a autonomní pojem unijního práva“
37. Pojem „dílo“ ve smyslu čl. 2 písm. a), čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/29 není touto směrnicí definován(9). Mimoto tato ustanovení neobsahují žádný odkaz na vnitrostátní právo, pokud jde o pojem „dílo“(10).
38. Za takové okolnosti podle ustálené judikatury Soudního dvora z požadavků jak jednotného použití unijního práva, tak ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou(11).
39. Z této judikatury vyplývá, že výraz „dílo“, musí být považován za autonomní pojem unijního práva, jehož smysl a dosah musí být totožné ve všech členských státech. Soudnímu dvoru tedy přísluší, aby tento výraz vykládal v rámci právního řádu Unie jednotně(12).
40. Z toho vyplývá, že pojem „dílo“ jako autonomní pojem unijního práva neumožňuje členským státům stanovit v tomto ohledu dodatečné nebo odlišné normy. Unijní právo tedy brání vnitrostátní právní úpravě, která by nad rámec stanovený směrnicí 2001/29(13) stanovila možnost chránit chuti potravin(14) na základě autorského práva.
2. Pojem „dílo“ a požadavek duševního výtvoru
41. Francouzská vláda se domnívá, že pro určení, zda chuť potraviny může požívat ochrany podle autorského práva, přiznané směrnicí 2001/29 je třeba určit, zda ji lze považovat za dílo, tedy předmět, který je původní v tom smyslu, že je vlastním duševním výtvorem jeho autora.
42. Soudní dvůr v bodě 34 rozsudku ze dne 16. července 2009, Infopaq International (C‑5/08, EU:C:2009:465), uvedl, že „z celkové systematiky Bernské úmluvy, zejména z jejího čl. 2 odst. 5 a 8, vyplývá, že ochrana některých předmětů jakožto literárních nebo uměleckých děl předpokládá, že tyto předměty přestavují duševní výtvory“(15). Mimoto Soudní dvůr rozhodl, že autorské právo ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29 lze uplatnit pouze ve vztahu k předmětu, který je původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem(16).
43. V bodě 88 rozsudku ze dne 1. prosince 2011, Painer (C‑145/10, EU:C:2011:798), Soudní dvůr rozhodl, že o vlastní duševní výtvor autora se jedná tehdy, pokud odráží jeho osobnost. Podle bodu 39 rozsudku ze dne 1. března 2012, Football Dataco a další (C‑604/10, EU:C:2012:115), kritérium originality není splněno v případě, že vytvoření databáze je dáno technickými úvahami, pravidly nebo omezeními, která neponechávají žádný prostor pro tvůrčí svobodu. Kromě toho v bodě 42 uvedeného rozsudku Soudního dvůr rozhodl, že skutečnost, že si vytvoření databáze vyžádalo, nezávisle na vytvoření údajů, které tato databáze obsahuje, značné pracovní úsilí a dovednosti jejího autora, nemůže jako taková odůvodnit její autorskoprávní ochranu, pokud toto pracovní úsilí a dovednosti nevyjadřují žádnou originalitu výběru nebo uspořádání uvedených údajů.
44. Mám však za to, že to, aby byl předmět původní, je sice nezbytnou, nikoli však dostatečnou podmínkou pro přiznání autorskoprávní ochrany. Kromě požadavku, aby byl dotčený předmět původní, se musí jednat o „dílo“.
45. V bodě 33 rozsudku ze dne 16. července 2009, Infopaq International (C‑5/08, EU:C:2009:465), Soudní dvůr rozhodl, že „[č]lánek 2 písm. a) směrnice 2001/29 stanoví, že autoři mají výlučné právo udělit svolení nebo zakázat rozmnožování svých děl vcelku nebo po částech. Z toho vyplývá, že předmětem ochrany práva udělit svolení nebo zakázat rozmnožování, jehož požívá autor, je ‚dílo‘ “(17).
46. Z této judikatury jasně vyplývá, že čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29 vyžaduje jednak existenci „díla“(18) a jednak, aby toto dílo bylo původní. Je důležité nespojovat nebo nemísit oba tyto pojmy, které jsou odlišné.
47. V důsledku toho mám za to, stejně jako Komise, že skutečnost, že „dílo může být chráněno podle autorského práva na základě čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29 pouze tehdy, pokud splňuje toto kritérium originality, však nemůže být vykládána v tom smyslu, že znamená, že naopak každý předmět, který splňuje toto kritérium, musí tak být považován ‚automaticky‘ za ‚dílo‘ chráněné autorským právem ve smyslu této směrnice“(19).
3. Je chuť dílem?
48. Vzhledem k tomu, že směrnice 2001/29 nedefinuje pojem „dílo“, domnívám se, že je vhodné přihlédnout k ustanovením Bernské úmluvy. Bez ohledu na to, že Unie sice není smluvní stranou Bernské úmluvy, má totiž „na základě čl. 1 odst. 4 smlouvy WIPO o právu autorském, jíž je stranou, jež je součástí jejího právního řádu a jejíž provedení zajišťuje směrnice 2001/29, povinnost vyhovět článkům 1 až 21 Bernské úmluvy“(20).
49. Unie tudíž musí vyhovět zejména čl. 2 odst. 1 Bernské úmluvy, který určuje rozsah „literárních a uměleckých“ děl, která mohou být chráněna podle autorského práva. Podle tohoto ustanovení výraz „literární a umělecká díla“ „zahrnuje všechny výtvory z literární, vědecké a umělecké oblasti, bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření“. Mimoto čl. 2 odst. 1 Bernské úmluvy obsahuje demonstrativní výčet(21) „literárních a uměleckých“ děl, která jsou chráněna(22).
50. V tomto výčtu však není zmínka o chutích ani o chutím podobných dílech, jako jsou vůně nebo parfémy, ale výslovně je nevylučuje.
51. Podotýkám však, že bez ohledu na skutečnost, že podle čl. 2 odst. 1 Bernské úmluvy „výraz ‚literární a umělecká díla‘ zahrnuje všechny výtvory z literární, vědecké a umělecké oblasti, bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření“, toto ustanovení zmiňuje pouze díla, která lze vnímat zrakem nebo sluchem, jako jsou knihy nebo hudební skladby, nikoli však výtvory, které lze vnímat jinými smysly, jako je chuť, čich nebo hmat.
52. Kromě toho v případě přetrvávajících pochybností o ochraně určitých výtvorů autorským právem mezinárodní společenství pravidelně pracovalo na jasném stanovení, že tato „díla“ jsou chráněna autorským právem – za předpokladu, že jsou původní – buď prostřednictvím změn Bernské úmluvy, nebo přijetím jiných mnohostranných dohod(23).
53. Takto byla přijata Smlouva WIPO o právu autorském, která je zvláštním ujednáním ve smyslu Bernské úmluvy, zejména za účelem ochrany děl v digitálním prostředí(24), jako jsou počítačové programy a soubory údajů nebo jiných prvků (databáze)(25).
54. Chuť potraviny nelze přiblížit žádnému z „děl“ chráněných touto Smlouvou, a pokud je mi známo, žádné jiné ustanovení mezinárodního práva nechrání autorským právem chuť potraviny(26).
55. Kromě toho mám v souladu s vyjádřením francouzské vlády a Komise za to, že proces tvorby chuti či vůně sice vyžaduje práci a dovednosti, ty by však představovaly předměty, jejichž ochrana může být zajištěna autorským právem, pouze pokud by byly původní(27). Ochrana autorského práva se vztahuje na původní vyjádření, nikoli však na myšlenky, postupy, způsoby fungování nebo matematické pojmy jako takové(28). Mám za to, že i když forma, ve které je receptura uvedena (vyjádření), může být chráněna autorským právem, je-li vyjádření původní, autorské právo nechrání recepturu jako takovou (myšlenka). Tento rozdíl se v angličtině nazývá „idea/expression dichotomy“.
56. Navíc by měla být tato původní vyjádření s dostatečnou přesností a objektivitou určitelná. Tak v rozsudku ze dne 12. prosince 2002, Sieckman (C‑273/00, EU:C:2002:748, bod 55), který se týká toho, zda určité označení, v daném případě vůně, které není samo o sobě vnímatelné zrakem, může tvořit ochrannou známku, Soudní dvůr rozhodl, že je to možné „za podmínky, že může být ztvárněno graficky, zejména prostřednictvím vyobrazení, čar nebo znaků, a toto ztvárnění musí být jasné, přesné, tvořit samostatný a jednotný celek a být snadno dostupné, srozumitelné, trvalé a objektivní“(29).
57. Přitom se zdá, že s přihlédnutím k současnému stavu techniky je přesné a objektivní určení chuti nebo vůně v současné době nemožné. V tomto ohledu italská vláda uvádí, že „i přes vědecké úsilí vynaložené do dnešní doby za účelem jednoznačného vymezení organoleptických vlastností potravin je za současného stavu věcí ‚chuť‘ hlavně otázkou kvality, primárně související se subjektivní povahou chuťového prožitku. Organoleptické vlastnosti potravin jsou totiž vnímány a hodnoceny smyslovými orgány, především chutí a čichem, ale rovněž hmatem na základě subjektivní zkušenosti a dojmů, které tyto potraviny u smyslových orgánů vyvolávají. Objektivní charakteristika takových skutečností dosud neexistuje“(30). Nevylučuji, že se v budoucnu mohou techniky pro přesné a objektivní určení chuti nebo vůně vyvinout, což by mohlo vést normotvůrce k tomu, že bude konat a bude je chránit autorským právem nebo jinými prostředky.
58. Podle mého názoru možnost svěřit určení chuti soudci nebo jím určenému znalci, jak navrhuje společnost Levola ve svém písemném vyjádření, nemění nic na skutečnosti, že toto určení(31) by zůstalo svou povahou subjektivním(32). Přitom možnost určit s dostatečnou přesností a objektivitou dílo a tedy rozsah jeho ochrany autorským právem je zásadní pro zajištění dodržení zásady právní jistoty ve prospěch držitele autorského práva, a konkrétně třetích stran, které mohou být vystaveny soudním řízením zejména trestním nebo žalobám pro porušení práv(33) z důvodu porušení autorského práva.
59. Skutečnost, že potraviny jsou potenciálně nestálé, není sama o sobě přesvědčivá. Je totiž třeba zdůraznit, že kromě toho, že směrnice 2001/29 nestanoví žádnou povinnost zachytit dílo(34), není předmětem autorského práva nosič, na nebo ve kterém je dílo zachyceno, ale dílo samotné.
60. Nicméně skutečnost, že samotné chutě trvají krátce, jsou proměnlivé a nestálé hovoří podle mého názoru proti jejich přesnému a objektivnímu určení, a tedy jejich kvalifikaci jako díla pro účely autorského práva.
61. V důsledku toho se domnívám, že chuť potraviny není „dílem“ ve smyslu směrnice 2001/29. Z toho vyplývá, že se na chuť nemůže vztahovat právo na rozmnožování(35), právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti(36) a právo na rozšiřování(37) ve smyslu směrnice 2001/29, která se týkají výlučně děl. Mimoto je třeba uvést, že výjimky a omezení stanovená v článku 5 směrnice 2001/29 se týkají výlučně děl chráněných těmito právy.
62. Z výše uvedených úvah vyplývá, že směrnice 2001/29 brání ochraně chuti potraviny na základě autorského práva. Vzhledem k tomu, že druhá otázka je položena pouze pro případ, že směrnice 2001/29 nebrání ochraně chuti potraviny na základě autorského práva, a týká se zejména podmínek pro nárok na tuto ochrany a rozsahu této ochrany, není třeba na ni odpovídat.
V. Závěry
63. S přihlédnutím ke všem výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na předběžné otázky položené Gerechtshof Arnhem-Leeuwarden (Odvolací soud v Arnhem-Leeuwarden, Nizozemsko) následovně:
„Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti brání ochraně chuti potraviny na základě autorského práva.“