Language of document : ECLI:EU:F:2011:3

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(druhý senát)

20. ledna 2011

Věc F‑121/07

Guido Strack

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Úředníci – Přístup k dokumentům – Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Příslušnost Soudu – Přípustnost – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení“

Předmět: Žaloba podaná podle článků 236 ES a 152 AE, kterou se G. Strack domáhá zrušení rozhodnutí Komise ze dne 12. ledna, 26. února a 20. července 2007 v rozsahu, v němž mu odmítají poskytnout přístup k určitým dokumentům v držení Komise, a toho, aby bylo Komisi uloženo zaplatit náhradu škody odhadovanou na nejméně 10 000 eur, navýšených o úroky, za újmu, kterou utrpěl z důvodu výše uvedených zamítavých rozhodnutí.

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

1.      Řízení – Podání žalobní odpovědi – Lhůta – Prodloužení lhůty

(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 39 odst. 2)

2.      Řízení – Ústní část řízení – Zpráva soudce zpravodaje k jednání – Předmět

3.      Evropská unie – Orgány – Právo veřejnosti na přístup k dokumentům – Nařízení č. 1049/2001 – Obecně závazná norma – Žádost úředníka o přístup ke svému osobnímu spisu a zdravotní dokumentaci – Podřízení režimu služebního řádu

(Služební řád, čl. 26 sedmý a osmý pododstavec a článek 26a; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1049/2001)

4.      Úředníci – Žaloba – Pravomoc Soudu pro veřejnou službu – Žaloba směřující proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přístup k dokumentům podané úředníkem na základě nařízení č. 1049/2001 – Zahrnutí

(Články 230 ES a 236 ES; statut Soudního dvora, příloha I, článek 1; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1049/2001, čl. 8 odst. 1; rozhodnutí Rady 2004/752, článek 1)

5.      Evropská unie – Orgány – Právo veřejnosti na přístup k dokumentům – Nařízení č. 1049/2001 – Rozhodnutí zamítající přístup veřejnosti k dokumentům – Pojem

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1049/2001, čl. 6 odst. 2)

6.      Evropská unie – Orgány – Právo veřejnosti na přístup k dokumentům – Nařízení č. 1049/2001 – Povinnost formulovat žádost o přístup dostatečně přesně

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1049/2001, čl. 6 odst. 1 a 2)

1.      Článek 39 odst. 2 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu umožňuje předsedovi tohoto soudu prodloužit lhůtu poskytnutou žalovanému pro předložení žalobní odpovědi. V tomto ohledu není okolnost, že při neexistenci kontradiktorní diskuse bylo poskytnuto několik prodloužení, porušením práva žalobce na spravedlivý proces, nebyla‑li podstatně změněna situace účastníků řízení. Spravedlivost se přitom posuzuje v rámci procesu jako celku.

(viz bod 39)

2.      Jak napovídá její název, přípravná zpráva soudce zpravodaje Unie k jednání má připravit jednání a umožnit účastníkům řízení uplatnit případná vyjádření k okolnostem sporu a otázkám vzneseným v uvedené zprávě za účelem vypracování rozsudku. Změna tohoto dokumentu jako taková by tak neměla žádný dopad na průběh soudního řízení a znění rozsudku, jelikož kritiky k němu vznesené účastníky řízení mohou být v rámci vypracování rozsudku vzaty v potaz pouze v rozsahu, v němž jsou relevantní.

(viz bod 42)

3.      Přístup úředníků ke svému osobnímu spisu a zdravotní dokumentaci se řídí čl. 26 sedmým a osmým pododstavcem služebního řádu a článkem 26a služebního řádu, možnost úředníků seznámit se se všemi ostatními jich se týkajícími údaji se pak řídí nařízením č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise.

Nařízení č. 1049/2001 totiž sice představuje obecně závaznou normu určující základní zásady, jimiž se řídí výkon práva každého občana Unie na přístup k dokumentům dotyčných orgánů ve všech oblastech činnosti Unie, včetně oblasti veřejné služby, takto stanovené právo na přístup však může být, jako jakákoliv obecně závazná norma, upřesněno, rozšířeno, nebo naopak omezeno či zcela vyloučeno – podle zásady, že zvláštní úprava má přednost před úpravou obecnou (lex specialis derogat legi generali) – existují-li zvláštní normy upravující specifické oblasti.

V tomto ohledu představuje čl. 26 sedmý a osmý pododstavec a článek 26a služebního řádu právě zvláštní úpravu mající přednost před nařízením č. 1049/2001, jelikož upravují přístup ke specifickým druhům dokumentů, z nichž jedny se týkají služebního poměru, způsobilosti, výkonnosti a chování úředníků a druhé jsou zdravotní povahy.

(viz body 65 až 67)

Odkazy:

Tribunál: 5. dubna 2005, Hendrickx v. Rada, T‑376/03, bod 55; 14. července 2005, Le Voci v. Rada, T‑371/03, bod 122; 17. května 2006, Kallianos v. Komise, T‑93/04, bod 87

Soud pro veřejnou službu: 13. ledna 2010, A a G v. Komise, F‑124/05 a F‑96/06, bod 294

4.      Z článku 1 přílohy I statutu Soudního dvora vyplývá, že Soud pro veřejnou službu má pravomoc rozhodovat všechny spory mezi úředníkem a jeho orgánem, které mají základ v pracovněprávním vztahu, který je spojuje, a to nezávisle na ustanoveních, která úředník na podporu své žaloby uplatňuje. Toto konstatování je podepřeno článkem 1 rozhodnutí 2004/752 o zřízení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie.

V důsledku toho je Soud příslušný rozhodovat o žalobě na neplatnost podané na základě článku 236 ES proti odmítnutí Komise vyhovět žádosti o přístup k dokumentům podané úředníkem nebo zaměstnancem na základě nařízení č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise, která má základ v pracovněprávním vztahu, který úředníka nebo zaměstnance spojuje s Komisí. Toto konstatování nemůže být vyvráceno skutečností, že čl. 8 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví pouze žalobu na neplatnost podle článku 230 ES. Okolnost, že zákonodárce hodlal tímto nařízením přiznat co možná největší účinnost právu veřejnosti obecně na přístup k dokumentům v držení orgánů, přitom vysvětluje, že zde zákonodárce uvedl nejběžnější opravný prostředek, aniž by ale důsledkem odkazu na článek 230 ES bylo omezení právních prostředků dostupných právním subjektům pouze na žalobu na neplatnost stanovenou tímto článkem a tím i omezení rozsahu pravomoci, která byla Soudu svěřena článkem 1 přílohy I statutu Soudního dvora.

(viz body 71 až 74)

Odkazy:

Tribunál: 19. ledna 2010, Co‑Frutta v. Komise, T‑355/04 a T‑446/04, bod 71

5.      Výzva k upřesnění žádosti o přístup k dokumentům z důvodu velkého počtu dotyčných dokumentů, předložená orgánem oprávněným ke jmenování na základě čl. 6 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise, výslovně ponechává otevřenou možnost přezkumu žádosti o přístup, takže žaloba na neplatnost směřující proti takové výzvě je nepřípustná.

(viz bod 84)

Odkazy:

Tribunál: 12. října 2000, JT’s Corporation v. Komise, T‑123/99, bod 25

6.      Pokud jasná ustanovení, jakým je čl. 6 odst. 1 a 2 nařízení č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise, týkající se žádostí o přístup k dokumentům v držení orgánů jednoznačně stanovují povinnost formulovat žádost dostatečně přesně k tomu, aby jí mohla správa vyhovět, nemůže ji nesplnění této povinnosti nutit k tomu, aby sama, případně s využitím značných prostředků, prováděla pátrání za účelem zhojení této nepřesnosti. V rámci logiky pravidla, podle kterého se právní subjekty nemohou zneužívajícím způsobem dovolávat evropských norem, přitom přísluší adresátům veřejné správy, žádají-li orgán o něco, povinnost sdělit informace a být vůči orgánům loajální.

Pokud si v tomto kontextu orgán, kterému je žádost předložena, ponechává v jednotlivých případech, kdy by pro něj konkrétní a individuální přezkum dokumentů znamenal nepřiměřenou administrativní práci, možnost zvážit jednak zájem veřejnosti na přístup k dokumentům a jednak pracovní zatížení, které by z tohoto konkrétního a individuálního přezkumu plynulo, za účelem zachování zájmu řádné správy v těchto jednotlivých případech, musí mít orgán a fortiori tuto možnost, pokud se žádost o přístup týká značného počtu nejasně určených dokumentů, takže by vyřízení takové žádosti vyžadovalo rozsáhlé předchozí pátrání.

(viz body 86, 87 a 89)

Odkazy:

Tribunál: 23. ledna 2002, Gonçalves v. Parlament, T‑386/00, bod 74; 17. října 2002, Astipesca v. Komise, T‑180/00, bod 93; 11. března 2003, Conserve Italia v. Komise, T‑186/00, bod 50; 13. dubna 2005, Verein für Konsumenteninformation v. Komise, T‑2/03, bod 102