STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 4. dubna 2019(1)
Věc C‑47/18
Skarb Pánstwa Rzeczpospolitej Polskiej – Generalny Dyrektor Dróg Krajowych i Autostrad
proti
Stephanu Rielovi jakožto insolvenčnímu správci v hlavním úpadkovém řízení zahájeném proti společnosti Alpine Bau GmbH
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko)]
„Řízení o předběžné otázce – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Soudní příslušnost v občanských a obchodních věcech – Oblast působnosti – Článek 1 odst. 2 písm. b) – Konkursy, vyrovnání a podobná řízení – Opatření směřující k určení pohledávky pro účely registrace v rámci úpadkového řízení – Úpadková řízení – Nařízení (ES) č. 1346/2000 – Článek 41 – Obsah přihlášených pohledávek – Maximální požadavky – Neúplná přihláška – Chybějící údaje, které lze odvodit z předložených dokladů – Podmínky použití práva členského státu, ve kterém bylo zahájeno hlavní úpadkové řízení“
I. Úvod
1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 2 písm. b) a čl. 29 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2), jakož i článku 41 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení(3).
2. Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Skarb Panstwa Rzeczypospolitej Polskiej – Generalny Dyrektor Dróg Krajowych i Autostrad (Státní pokladna Polské republiky – Národní ředitel státních silnic a dálnic, Polsko, dále jen „žalobkyně“) a Stephanem Rielem jakožto insolvenčním správcem v hlavním úpadkovém řízení zahájeném v Rakousku proti společnosti Alpine Bau GmbH ve věci žaloby na určení pohledávky.
3. Ve své čtvrté a páté předběžné otázce, které budou hlavním předmětem mé analýzy, se Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) táže na míru požadavku při použití unijního práva, pokud jde o platnost prohlášení pohledávky v hlavním úpadkovém řízení, neobsahuje-li toto prohlášení údaje týkající se data vzniku pohledávky, ale může-li být toto datum odvozeno z předložených dokladů.
4. Ukážu, jak je nezbytný pružný výklad článku 41 nařízení č. 1346/2000, což mě dovede k závěru, že požadavky tohoto ustanovení jsou splněny, pokud může být datum vzniku pohledávky odvozeno z dokladů předložených věřitelem, a k připomenutí toho, že důsledky takového chybějícího upřesnění ve fázi ověření pohledávky se řídí právem členského státu, v němž bylo zahájeno řízení (lex concursus).
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Nařízení č. 1215/2012
5. Článek 1 nařízení č. 1215/2012 stanoví:
„1. Toto nařízení se vztahuje na občanské a obchodní věci bez ohledu na povahu soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).
2. Toto nařízení se nevztahuje na:
[…]
b) konkursy, vyrovnání a podobná řízení;
[…]“
2. Nařízení č. 1346/2000
6. Body 2, 8, 12, 18 až 21 a 23 odůvodnění nařízení č. 1346/2000 uvádějí:
„(2) Řádné fungování vnitřního trhu vyžaduje, aby mezinárodní úpadková řízení probíhala účinně, a toto nařízení je třeba přijmout z důvodů dosažení tohoto cíle […].
[…]
(8) K dosažení cíle zvýšení účinnosti a zrychlení úpadkových řízení s mezinárodním dopadem je nezbytné a vhodné, aby ustanovení o příslušnosti, uznávání a rozhodném právu v této oblasti byla obsažena v právním aktu Společenství, který je závazný a přímo použitelný v členských státech.
[…]
(12) Toto nařízení umožňuje zahájit hlavní úpadkové řízení ve státě, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Tato řízení mají obecnou platnost a vztahují se na veškerý majetek dlužníka. Za účelem ochrany různých zájmů umožňuje toto nařízení zahájit vedlejší řízení, která probíhají souběžně s hlavním řízením. Vedlejší řízení může být zahájeno v členském státě, ve kterém má dlužník provozovnu. Účinky vedlejších řízení se omezují na majetek, který se nachází v tomto státě. Potřeba jednotnosti ve Společenství je naplněna závaznými pravidly o koordinaci s hlavním řízením.
[…]
(18) Toto nařízení neomezuje právo navrhnout po zahájení hlavního úpadkového řízení zahájení úpadkového řízení v členském státě, ve kterém má dlužník provozovnu. Zahájení vedlejšího úpadkového řízení by měl moci navrhnout správce podstaty v hlavním řízení nebo jiná osoba oprávněná podle vnitrostátních právních předpisů tohoto členského státu.
(19) Vedlejší úpadkové řízení může vedle ochrany místních zájmů sloužit i jiným účelům. Mohou nastat případy, kdy je struktura dlužníkova majetku natolik složitá, že je obtížné spravovat jej jako jedinou jednotku, nebo jsou-li právní systémy, jichž se to týká, natolik odlišné, že mohou nastat potíže plynoucí z rozšíření účinků práva státu, ve kterém bylo řízení zahájeno, na jiné státy, ve kterých se nachází majetek. Z tohoto důvodu může správce podstaty v hlavním řízení navrhnout zahájení vedlejšího řízení, vyžaduje‑li to účinná správa majetku.
(20) Hlavní úpadkové řízení a vedlejší řízení však mohou k účinnému zpeněžení celkového majetku přispět pouze v případě koordinace všech současně probíhajících řízení. Základní podmínkou je nutnost úzké spolupráce různých správců podstaty, zejména při výměně dostatečného množství informací. K zajištění rozhodující úlohy hlavního úpadkového řízení by měl mít správce podstaty v tomto řízení možnost různými způsoby zasahovat do vedlejších úpadkových řízení, která probíhají ve stejné době. Měl by mít například možnost navrhnout reorganizační plán nebo vyrovnání nebo požádat o přerušení zpeněžování majetku ve vedlejším úpadkovém řízení.
(21) Každý věřitel, který má své bydliště, obvyklé místo pobytu nebo sídlo ve Společenství, by měl mít právo přihlásit své pohledávky v kterémkoli z úpadkových řízení, která ve Společenství probíhají. […]
[…]
(23) Toto nařízení stanoví v oblasti své působnosti jednotná pravidla pro kolizní normy jednotlivých států, které nahrazují předpisy mezinárodního práva soukromého jednotlivých států. Pokud není stanoveno jinak, měly by být použity právní předpisy státu, který řízení zahájil (lex concursus). Tato kolizní norma jednotlivých států by měla platit pro hlavní i územní řízení. Lex concursus určuje veškeré procesní i hmotněprávní účinky úpadkového řízení na osoby a právní vztahy. Upravuje veškeré podmínky pro zahájení, vedení a skončení úpadkového řízení.“
7. Článek 3 odst. 1 až 3 tohoto nařízení stanoví:
„1. Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak.
2. Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.
3. Pokud bylo úpadkové řízení zahájeno podle odstavce 1, stávají se jakákoli následná řízení podle odstavce 2 vedlejšími řízeními. Tato řízení musí být likvidačními řízeními.“
8. Článek 4 uvedeného nařízení stanoví:
„1. Pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (dále jen ‚stát, který řízení zahájil‘).
2. Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména,
[…]
h) pravidla pro přihlašování, prověřování a přiznávání pohledávek;
[…]“
9. Podle článku 27 téhož nařízení:
„Zahájení řízení uvedeného v čl. 3 odst. 1 soudem členského státu, pokud je toto řízení uznáno v jiném členském státě (hlavní řízení), umožňuje v tomto jiném členském státě, jehož soud je příslušný podle čl. 3 odst. 2, zahájit vedlejší úpadkové řízení, aniž by byla dlužníkova platební neschopnost v tomto jiném státě zkoumána. U těchto řízení se musí jednat o řízení uvedená v příloze B. Jejich účinky se omezují na majetek dlužníka nacházející se na území tohoto jiného členského státu.“
10. Článek 31 odst. 1 a 2 nařízení č. 1346/2000 zní následovně:
„1. S výhradou pravidel o omezení sdělování informací jsou správce podstaty v hlavním řízení a správci podstaty ve vedlejších řízeních povinni sdělovat si vzájemně informace. Sdělí si neprodleně jakékoli informace, které mohou být významné pro jiné řízení, zejména stav přihlašování a ověřování pohledávek, a veškerá opatření zaměřená na skončení řízení.
2. S výhradou pravidel vztahujících se na jednotlivá řízení jsou správce podstaty v hlavním řízení a správci podstaty ve vedlejších řízeních povinni vzájemně spolupracovat.“
11. Podle čl. 32 odst. 1 tohoto nařízení „[k]terýkoli věřitel může přihlásit svou pohledávku v hlavním nebo kterémkoli vedlejším řízení“.
12. Článek 39 uvedeného nařízení stanoví:
„Každý věřitel včetně správce daně a orgánů sociálního zabezpečení, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiném členském státě než státě, který zahájil řízení, má právo písemně přihlásit pohledávky v úpadkovém řízení.“
13. Článek 40 nařízení č. 1346/2000 zní takto:
„1. Jakmile je v některém členském státě zahájeno úpadkové řízení, příslušný soud tohoto státu nebo jmenovaný správce podstaty neprodleně informují známé věřitele, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiných členských státech.
2. Tyto informace předané prostřednictvím individuálních oznámení obsahují zejména lhůty, sankce za nedodržení těchto lhůt, subjekt nebo orgán, u kterého se přihlašují pohledávky a jiná stanovená opatření. V oznámení se zároveň uvede, zda musí věřitelé, jejichž pohledávky jsou přednostní nebo věcně zajištěné, své pohledávky přihlásit.“
14. Článek 41 tohoto nařízení stanoví:
„Věřitel zašle kopie podkladů, pokud existují, a sdělí povahu pohledávky, den jejího vzniku a její výši, jakož i to, zda ji přihlašuje přednostně, zda je zajištěna věcnou zárukou nebo zda se uplatňuje s ohledem na pohledávku výhrada vlastnictví, a na který majetek se vztahuje záruka, jíž se dovolává.“
15. Článek 42 uvedeného nařízení stanoví:
„1. Informace uvedené v článku 40 se poskytují v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků státu, který řízení zahájil. Z tohoto důvodu se používá formulář se záhlavím ‚Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty‘ ve všech úředních jazycích orgánů Evropské unie.
2. Každý věřitel, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiném členském státě než státě, který zahájil řízení, může svou pohledávku přihlásit v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků tohoto jiného státu. V tomto případě však musí formulář obsahovat alespoň záhlaví ‚Přihlášení pohledávky‘ v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků státu, který řízení zahájil. Kromě toho může být požádán o poskytnutí překladu do úředního jazyka nebo do jednoho z úředních jazyků státu, který řízení zahájil.“
B. Rakouské právo
16. Ustanovení § 102 Bundesgesetz über das Insolvenzverfahren (zákon o úpadkovém řízení)(4) ze dne 10. prosince 1914, ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví:
„Věřitelé musí uplatnit své pohledávky v úpadkovém řízení v souladu s následujícími ustanoveními, i když se o nich vede soudní řízení.“
17. Ustanovení § 103 odst. 1 IO stanoví:
„V přihlášce musí být uvedena výše pohledávky a skutkové okolnosti, na kterých je založena, jakož i její pořadí; musí v ní být přesně uvedeny všechny důkazy, které mohou být předloženy na podporu uplatněné pohledávky.“
18. Podle § 104 odst. 1 IO musí být pohledávky oznámeny písemně nebo uvedeny v ústním prohlášení poznamenaném do spisu u insolvenčního soudu.
19. Ustanovení § 105 IO, který je součástí hlavy „Jednání o ověření“, stanoví v odstavcích 1 až 3:
„1. Insolvenční správce a dlužník se předvolají na jednání o ověření […]
2. Přihlášené pohledávky jsou ověřeny v pořadí podle jejich postavení, nebo, jde-li o rovnocenné pohledávky, v pořadí, ve kterém byly uplatněny.
3. Insolvenční správce musí učinit prohlášení o přesnosti a postavení každé uplatněné pohledávky; výhrady insolvenčního správce po předložení tohoto prohlášení jsou nepřípustné.“
20. Podle § 108 odst. 1 IO „[v]ýsledek jednání o ověření musí být zapsán v seznamu přihlášených pohledávek“.
21. Podle § 109 odst. 1 IO se pohledávka v insolvenčním řízení považuje za prokázanou, jestliže byla uznána insolvenčním správcem a nebyla popřena žádným věřitelem, který má oprávnění ji popřít.
22. Ustanovení § 110 odst. 1 IO stanoví:
„Majitelé pohledávek, jejichž správnost nebo postavení zůstávají sporné, mohou podat žalobu na určení pohledávky, pokud je soudní procesní prostředek přípustný, proti všem osobám, které pohledávku zpochybnily […]. Návrhy uvedené v rámci takové žaloby mohou být založeny pouze na důvodu, který byl vznesen při přihlášení pohledávky a v průběhu jednání o ověření; nemohou požadovat částku, která je vyšší než částka uvedená při této příležitosti.“
23. Podle § 112 odst. 1 IO:
„Konečná rozhodnutí týkající se existence a pořadí popřených pohledávek mají účinky vůči všem věřitelům, kteří jsou účastníky úpadkového řízení.“
III. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky
24. Žalobkyně, v jejíž pravomoci je správa polských státních silnic, zadala společnosti Alpine Bau realizaci několika projektů výstavby silnic v Polsku, přičemž tyto zakázky byly zadány na základě řízení o veřejných zakázkách. Smlouvy týkající se těchto projektů obsahovaly podrobná ustanovení o náhradě škody a úrocích pro případ prodlení s prováděním zakázek.
25. Dne 19. června 2013 bylo v Rakousku zahájeno řízení o reorganizaci společnosti Alpine Bau a S. Riel byl jmenován insolvenčním správcem této společnosti.
26. Dne 4. července 2013 toto řízení přešlo v úpadkové řízení. Následující den na základě rozhodnutí Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni, Rakousko) bylo zaneseno do insolvenčního rejstříku, že se jedná o hlavní úpadkové řízení ve smyslu nařízení č. 1346/2000.
27. Vedlejší úpadkové řízení bylo zahájeno proti společnosti Alpine Bau v Polsku u Sądu Rejonowego Poznán-Stare Miasto w Poznaniu (okresní soud v Poznani-Starém Městě, Polsko).
28. Žalobkyně přihlásila pohledávky dne 16. srpna 2013 a 22. června 2016 v rámci hlavního úpadkového řízení zahájeného v Rakousku a dne 16. května 2014 a 16. června 2015 v rámci vedlejšího úpadkového řízení zahájeného v Polsku.
29. Většina z těchto přihlášených pohledávek byla zpochybněna S. Rielem, který byl insolvenčním správcem v rámci rakouského hlavního úpadkového řízení, a jmenovaným insolvenčním správcem v rámci vedlejšího úpadkového řízení v Polsku.
30. Dne 1. dubna 2015 podala žalobkyně v Polsku žalobu na určení pohledávky ve výši 309 663 865 polských zlotých (PLN) (přibližně 73 898 402 eur)(5).
31. Podle žalobkyně společnost Alpine Bau podala dne 1. dubna 2015 protižalobu proti přiznání pohledávky ve výši 23 037 496,51 PLN (přibližně 5 497 684 EUR). Žalobkyně rovněž tvrdí, že obě žaloby byly spojeny, že řízení o nich probíhají u Sądu Rejonowego Poznań-Stare Miasto w Poznaniu (okresní soud Poznaň-Staré Město, Polsko) a že tyto žaloby mají „až na několik výjimek, které jsou téměř zanedbatelné“ stejný předmět jako žaloba na určení pohledávky, o které se vede řízení u rakouského soudu.
32. Dne 31. října 2016 žalobkyně rovněž podala u Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni) žalobu na určení pohledávky ve výši 64 784 879,43 eura, v níž navrhla, aby bylo v souladu s články 29 a 30 nařízení č. 1215/2012 řízení přerušeno do doby, než nabude právní moci rozhodnutí v rámci řízení probíhajících v Polsku, která se týkají ověřování pohledávek.
33. Mezitímním rozsudkem ze dne 25. července 2017 tento soud zamítl žádost žalobkyně o částku 265 132,81 eura, aniž bylo rozhodnuto o jejím návrhu na přerušení řízení.
34. Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku odvolání k Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni), přičemž uplatnila zejména vadu řízení spočívající v tom, že Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni) odmítl přerušit řízení, i když to článek 29 nařízení č. 1215/2012 stanoví jako povinnost.
35. Předkládající soud se zaprvé táže, zda žaloba na určení pohledávky, kterou projednává, spadá do oblasti působnosti ustanovení nařízení č. 1215/2012 nebo ustanovení nařízení č. 1346/2000.
36. Zadruhé se táže na použitelnost pravidel týkajících se překážky věci zahájené, která plynou z prvního z těchto nařízení přímo nebo per analogiam, v případě použití druhého nařízení, které podobná ustanovení neobsahuje.
37. Zatřetí vyjadřuje pochybnosti, pokud jde o rozsah požadavků uvedených v článku 41 nařízení č. 1346/2000, které se týkají obsahu pohledávek přihlášených věřiteli usazenými v některém členském státě. Vzhledem k tomu, že podrobnosti o povaze pohledávky, o datu jejího vzniku a její výši jsou stanoveny v tomto ustanovení s cílem usnadnit věřitelům výkon jejich práv, tyto podrobnosti platí, i když neplynou z rozhodného práva, a sice práva členského státu, ve kterém bylo zahájeno řízení (lex concursus).
38. Předkládající soud nejprve zdůrazňuje, že podle vnitrostátní judikatury týkající se § 103 a následujících IO musí být zákonné podmínky týkající se obsahu přihlášené pohledávky za majetkovou podstatou dlužníka uplatňovány striktně, aby bylo možné při jednání o ověření přihlášených pohledávek zohlednit všechny skutečností zakládajících práva, na nichž bude později postavena žaloba na určení pohledávky. K tomu dodává, že podle rakouského práva nemusí být datum vzniku pohledávky upřesněno. Nakonec uvádí, že v projednávané věci vysvětlení týkající se opodstatněnosti pohledávky byla komplexní a datum vzniku pohledávky vyplývá pouze písemností předložených věřitelem.
39. Předkládající soud vyjadřuje proto pochybnosti o tom, zda lze mít za to, že článek 41 nařízení č. 1346/2000 stanoví maximální pravidlo a že mohou být použita výhodnější ustanovení lex concursus, přičemž zdůrazňuje, že tímto právem se řídí účinky neúplného přihlášení pohledávek ve smyslu tohoto nařízení.
40. Za těchto podmínek se Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení [č. 1215/2012] vykládán v tom smyslu, že se žaloba na určení pohledávky podle rakouského práva týká insolvenčního řízení ve smyslu [tohoto ustanovení], a tudíž je vyloučena z věcné působnosti tohoto nařízení?
2) (pouze v případě kladné odpovědi na první otázku):
Musí být čl. 29 odst. 1 nařízení [č. 1215/2012] použit na řízení o žalobách, jež vyplývají přímo z úpadkového řízení a úzce s ním souvisejí, které spadají do působnosti nařízení č. 1346/2000?
3) (pouze v případě záporné odpovědi na první otázku nebo bude-li na druhou otázku odpovězeno kladně):
Musí být čl. 29 odst. 1 nařízení [č. 1215/2012] vykládán v tom smyslu, že se žaloba ohledně téhož nároku považuje za žalobu mezi týmiž stranami, pokud věřitel – žalobkyně – který v rakouském hlavním úpadkovém řízení i v polském vedlejším úpadkovém řízení přihlásil (v podstatě) totožnou pohledávku, která byla příslušnými insolvenčními správci (z převážné části) popřena, podá nejprve v Polsku proti tamějšímu insolvenčnímu správci ve vedlejším úpadkovém řízení a následně v Rakousku proti insolvenčnímu správci v hlavním úpadkovém řízení – [S. Riel] – žaloby na určení existence pohledávek v určité výši?
4) Musí být článek 41 nařízení č. 1346/2000 vykládán v tom smyslu, že je splněn požadavek uvést ‚povahu pohledávky, den jejího vzniku a její výši‘, pokud
a) – jako v projednávaném případě – věřitel se sídlem v jiném členském státě, než je stát, v němž bylo zahájeno řízení – žalobkyně – pohledávku vymezí pouze uvedením její konkrétní výše, ale bez uvedení dne jejího vzniku (např. jako ‚pohledávka subdodavatele JSV Sławomira Kubici za provedení silničních prací‘)
b) sice v přihlášce samé neuvede den vzniku pohledávky, ale den vzniku se dá zjistit z příloh přihlášky (např. na základě data uvedeného na přiložené faktuře)?
5) Musí být článek 41 nařízení č. 1346/2000 vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení nebrání v uplatňování příznivějších ustanovení vnitrostátních právních předpisů, in concreto, pro přihlášeného věřitele se sídlem v jiném členském státě, než je členský stát, kde bylo zahájeno řízení – například pokud jde o požadavek na uvedení data vzniku pohledávky?“
IV. Moje analýza
41. Než rozvedu svou analýzu, omezenou na žádost Soudního dvora na čtvrtou a pátou předběžnou otázku, které se týkají článku 41 nařízení č. 1346/2000, stručně upřesním to, co podle mě odůvodňuje odpověď na první předběžnou otázku, která se týká předchozího prvku, o který se opírá úvaha, a sice že žaloba dotčená ve věci v původním řízení spadá do oblasti působnosti tohoto nařízení.
42. Zaprvé je třeba uvést, že nařízení č. 1346/2000, které bylo v platnosti v období od 31. května 2002(6) do 25. června 2017(7), je v projednávaném případě použitelné vzhledem k datu zahájení hlavního úpadkového řízení, k němuž došlo dne 19. června 2013.
43. Zadruhé s ohledem na zásady, které byly připomenuty v rozsudku ze dne 20. prosince 2017, Valach a další(8), v bodech 24 až 27 a 37 týkajících se oblasti působnosti nařízení č. 1346/2000 a nařízení č. 1215/2012(9), a které byly v podstatě převzaty do třech nedávných rozsudků, a sice rozsudku ze dne 4. října 2018, Feniks(10), jakož i rozsudku ze dne 14. listopadu 2018, Wiemer & Trachte(11) a rozsudku ze dne 6. února 2019, NK(12), týkajících se rozsahu působnosti nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(13), které bylo zrušeno nařízením č. 1215/2012, mám za to, že žaloba na určení pohledávky podle § 110 IO spadá do oblasti působnosti nařízení č. 1346/2000.
44. Taková žaloba na určení pohledávky totiž může být podána pouze v rámci úpadkového řízení v případě popření co do výše nebo pořadí pohledávek přihlášených věřiteli, kteří jsou účastníky tohoto řízení. Navíc jejím cílem je prověřit, zda byly splněny požadavky pro přihlášení pohledávky. V neposlední řadě v návaznosti na tuto žalobu na určení pohledávky je výše majetkové podstaty, které má být rozdělena, určená a závazná, v závislosti na existenci a pořadí sporných pohledávek, pro všechny věřitele, kteří jsou účastníky úpadkového řízení.
45. Z toho podle mého názoru vyplývá, že taková žaloba, jako je žaloba ve věci v původním řízení, se odvíjí přímo od úpadkového řízení a úzce s ním souvisí, takže spadá do působnosti nařízení č. 1215/2012.
46. Po tomto upřesnění nyní mohu představit odpovědi na dvě poslední otázky předkládajícího soudu, které se týkají rozsahu působnosti článku 41 nařízení č. 1346/2000 a které navrhuji Soudnímu dvoru přezkoumat společně.
47. Předkládající soud vyjadřuje pochybnosti ohledně důsledků chybějícího údaje v přihlášce žalobkyně, a sice data, kdy vznikla její pohledávka, přičemž toto datum může být odvozeno z předložených dokladů a takové upřesnění není vyžadováno podle vnitrostátních právních předpisů.
48. Soudní dvůr tak má poprvé vyložit článek 41 nařízení č. 1346/2000 a rozhodnout o závazné povaze obsahu přihlášených pohledávek, který je uveden v tomto ustanovení.
49. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je při výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění a cíle, které sleduje, ale i jeho kontext a veškerá ustanovení unijního práva(14).
50. Zaprvé je nutné konstatovat, že nevznikla diskuze o případných rozdílech ve znění článku 41 nařízení č. 1346/2000 v jazykových zněních, která jsem mohl ověřit(15).
51. Zadruhé může být upřesněno, že toto ustanovení již bylo v totožném znění uvedeno v úmluvě ze dne 23. listopadu 1995 o úpadkovém řízení(16). Přestože tato úmluva nevstoupila v platnost v důsledku nepodepsání ze strany jednoho členského státu, představovala základ pro znění nařízení č. 1346/2000(17).
52. Zatřetí, jak již bylo u Soudního dvora upřesněno, je třeba mít za to, že vysvětlující zpráva Miguela Virgóse a Étienna Schmita o Úmluvě o úpadkovém řízení(18) slouží jako vodítko pro výklad nařízení č. 1346/2000(19), zejména pokud jde o sledované cíle.
53. Tito autoři poukázali na to, že zvláštní ustanovení úmluvy ze dne 23. listopadu 1995 týkající se přihlášení pohledávek, která se odchylují od použití práva státu, ve kterém bylo řízení zahájeno, mají za cíl usnadnění výkonu práv věřitelů v evropském prostoru tím, že stanoví požadavky, které jsou užitečné k identifikaci jejich návrhů(20).
54. Totéž platí pro nařízení č. 1346/2000. Na základě čl. 4 odst. 2 písm. h) se pravidla pro přihlašování, prověřování a přiznávání pohledávek řídí právem státu, ve kterém bylo řízení zahájeno. Kapitola IV tohoto nařízení, nadepsaná „Informování věřitelů a přihlašování jejich pohledávek“, která obsahuje články 39 až 42, představuje výjimku z této zásady, jelikož jsou v článcích 39 a 41 a v čl. 42 odst. 2 uvedeného nařízení stanovena některá pravidla pro výkon práva přihlásit v rámci úpadkového řízení pohledávky věřitelů se sídlem v jiném členském státě, než je stát, v němž bylo řízení zahájeno.
55. Začtvrté, pokud jde o oblast působnosti pravidel týkajících se přihlašování pohledávek, ve Virgósově a Schmitově zprávě se uvádí, že s ohledem na sledovaný cíl(21) nemohou vnitrostátní právní předpisy ukládat žádné dodatečné podmínky týkající se obsahu tohoto přihlašování pohledávek(22). Uvedená pravidla umožňují zajistit platnost přihlášení pohledávky podle práva státu, v němž bylo řízení zahájeno, pro účely ověření této pohledávky.
56. Tuto analýzu sdílí mnoho komentátorů nařízení č. 1346/2000(23), kteří berou v úvahu nový kontext, ve kterém byla projednána otázka práva věřitelů, a velmi pragmatický úhel pohledu, v jehož rámci byla vyřešena.
57. Unijní normotvůrce tedy nejprve v rámci hlavního úpadkového řízení zavedl myšlenku univerzality úpadku tím, že zavedl zásadu svobody při přihlašování pohledávek v článku 39 nařízení č. 1346/2000 ve prospěch věřitelů, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiném členském státě, než je stát, v němž bylo řízení zahájeno, a spojil ji s možností přihlásit pohledávky nejen v hlavním řízení, ale i ve vedlejším řízení podle čl. 32 odst. 1 nařízení č. 1346/2000, načež stanovil pravidla zajišťující rovnost věřitelů.
58. Tato rovnost je založena na jednotě majetku a na zásadě zákazu diskriminace, ačkoli zde použitým kritériem je kritérium bydliště dotčených věřitelů, a nikoli jejich státní příslušnost(24).
59. Proto se ve snaze zajistit účinný průběh úpadkového řízení(25) unijní normotvůrce rozhodl stanovit v článku 41 nařízení č. 1346/2000 maximální společné normy na ochranu věřitelů, kteří se nacházejí v jiném členském státě, než ve kterém bylo úpadkové řízení zahájeno. Je třeba poznamenat, že ze stejných důvodů byl obsah přihlášky vymezen zcela shodně v nařízení 2015/848(26).
60. Jedná se o hmotněprávní pravidla(27). Podobně jako španělská a polská vláda mám za to, že musí být předmětem pružného výkladu, a to z níže uvedených důvodů.
61. Zaprvé konstatuji, že unijní normotvůrce omezil rámec pro přihlašování pohledávek na jejich obsah a na přijímání písemností předložených věřitelem, které potvrzují existenci pohledávky a její výši. Jak bylo zdůrazněno krátce po vstupu nařízení č. 1346/2000 v platnost, ne všechny otázky spojené s postupem přihlášení pohledávek jsou v něm řešeny(28). Je tedy možné mít za to, že článek 41 tohoto nařízení představuje nedokončenou formu sjednocování postupu pro přihlašování pohledávek(29).
62. Neexistence jednotného postupu pro uplatnění práva přihlásit pohledávky a možnosti předložit doklady mě vedou k úvaze, že nelze požadovat, aby údaje týkající se pohledávky, stanovené v čl. 41 nařízení č. 1346/2000, byly uvedeny písemně v rámci přihlášení pohledávky a nemohly být odvozeny z předložených dokumentů.
63. Zadruhé přijetí dokladů uložené unijním normotvůrcem podle mě poskytuje na základě použitelných vnitrostátních právních předpisů a v případě neexistence jednotné sankce určitý prostor pro uvážení pro posouzení platnosti přihlášených pohledávek nebo pro postup k odstranění jejich vad.
64. Fáze přihlášení pohledávek totiž musí být odlišena od fáze jejich ověření, která stále podléhá vnitrostátnímu právu v souladu s čl. 4 odst. 2 písm. h) nařízení č. 1346/2000. Tento zákon tak stanoví důsledky vad v přihlášce věřitele a může, není-li taková přihláška úplná, jak je tomu v projednávaném případě, stanovit, že ke zhojení vad dojde na základě předložení dokumentů případně na žádost orgánu odpovědného za její ověření(30).
65. Takové postupy podle mého názoru reagují na legitimní obavy Evropské komise týkající se nutnosti nekomplikovat výkon funkce insolvenčního správce tím, že by mu byla uložena povinnost prohledat značné množství dokumentů.
66. Zatřetí z cíle ochrany věřitelů, o kterou se neustále usiluje jak v nařízení č. 1346/2000, tak v nařízení č. 2015/848, vyplývá, že míra požadavku vůči věřitelům při přihlašování pohledávek v jiném členském státě závisí na jejich informačních podmínkách, lhůtách pro přihlašování pohledávek a jazykových obtížích, kterým mohou čelit.
67. Konkrétně je třeba vzít v úvahu, že neúplnost ustanovení nařízení č. 1346/2000 odůvodnila podstatné změny, a to z důvodu praktických problémů souvisejících s určitými aspekty přihlašování pohledávek, které byly uvedeny v hodnotící studii o uplatňování tohoto nařízení předložené ve zprávě vypracované Komisí v souladu s článkem 46 uvedeného nařízení(31).
68. Naléhavost těchto problémů odůvodnila to, že Komise hledá řešení s cílem zajistit účinnost práva při přihlašování pohledávek při neexistenci harmonizace vnitrostátních právních předpisů v této oblasti(32), jakož i rovné zacházení s věřiteli. Tato řešení byla upřesněna možností přihlásit pohledávky jakýmkoli způsobem akceptovaným právem členského státu, ve kterém bylo zahájeno úpadkové řízení(33) a prostřednictvím standardního formuláře žádosti, v němž jsou uvedeny povinné informace(34) s cílem usnadnit a zajistit platnost přihlašování pohledávek(35).
69. V tomto kontextu striktní výklad článku 41 nařízení č. 1346/2000, který zastává Komise, má za následek vyloučení přihlášených pohledávek, k nimž jsou přiloženy podklady, z nichž by mohly být bez zvláštních obtíží pro insolvenčního správce, kterému byla věc předložena, odvozeny užitečné údaje pro určení data vzniku pohledávky, kdežto naopak není jisté, že by věřitel byl správně informován o požadavku v tomto ohledu nebo v dostatečném předstihu, který by mu umožnil dostát tomuto požadavku, a proto tento výklad není podle mého názoru v souladu s cílem sledovaným nařízením č. 1346/2000, které směřuje ke zjednodušení kroků věřitelů, ani s povinností dbát na dodržování rovnosti věřitelů.
70. Srovnání s řízením podstatně upraveným(36) v nařízení č. 2015/848 je podle mého názoru v tomto ohledu rozhodující. Může být totiž zdůrazněno, že za použití standardního formuláře pro přihlašování pohledávek je nyní věřitel jasně informován o povinnosti uvést datum, kdy pohledávka vznikla(37).
71. Proto mám za to, že je třeba připustit doplnění pohledávky o doklady, jejichž předložení stanoví článek 41 nařízení č. 1346/2000, a že příslušnému orgánu, který provádí ověření přihlášky, přísluší posoudit důsledky, které musí být vyvozeny z nedodržení požadavků tohoto článku, v souladu s právními předpisy členského státu, na jehož území bylo zahájeno hlavní řízení.
V. Závěry
72. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na čtvrtou a pátou předběžnou otázku položenou Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) takto:
„Článek 41 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení musí být vykládán v tom smyslu, že stanoví maximální požadavky, které mohou být uloženy vnitrostátní právní úpravou, pokud jde o obsah přihlášených pohledávek, a že povinnost uvést datum vzniku pohledávky je splněna, pokud toto datum může být odvozeno z písemností předložených v příloze k přihlášení pohledávky, přičemž platnost přihlášení pohledávky se řídí právem členského státu, na jehož území bylo zahájeno hlavní řízení (lex concursus).“