STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
VERICI TRSTENJAK
přednesené dne 18. února 2009(1)
Věc C‑489/07
Pia Messner
proti
Firma Stefan Krüger
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Amtsgericht Lahr (Německo)]
„Ochrana spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku – Směrnice 97/7/ES – Právo odstoupit od smlouvy podle článku 6 – Čtrnáctý bod odůvodnění – Náhrada za užívání dodaného zboží v případě odstoupení od smlouvy ve stanovené lhůtě – Pojmy ‚sankce‘ a ‚náklady‘ “
Obsah
I – Úvod
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
B – Vnitrostátní právo
III – Skutkový stav v původním řízení a předběžné otázky
IV – Řízení před Soudním dvorem
V – Hlavní argumenty účastníků řízení
VI – Právní otázky
A – Úvodní poznámky
B – Úvodní úvahy týkající se povahy a funkce náhrady za užívání
C – K jednotlivým krokům přezkumu, které vyplývají z předběžné otázky
D – Spadá náhrada pod pojem „sankce“, a je tudíž neslučitelná se směrnicí 97/7?
E – Spadá náhrada pod pojem „náklady“, a není proto slučitelná se směrnicí 97/7?
1. Pojem „náklady“ ve směrnici 97/7 – výklad na základě doslovného znění a větné systematiky
2. Pojem „náklady“ ve směrnici 97/7 – teleologický a systematický přístup
3. Přesnější analýza pojmu „rozložení rizik“ tvořícího základ směrnice 97/7 dosavadní výklad podporuje
4. Nesplnění informační povinnosti a jeho následky
5. Může možnost zneužití jednotlivcem vést k úpravě zatěžující všechny spotřebitele?
6. Vymezení vůči judikatuře v rozsudcích Schulte a Crailsheimer Volksbank
7. Závěry
F – Pro případ rozhodnutí, že náhrada nespadá pod pojem „pokuty“ a „náklady“ směrnice 97/7: Patří úprava náhrady do oblasti pravomoci členských států?
VII – Závěry
I – Úvod
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 2 ve spojení s odst. 1 prvním pododstavcem druhou větou směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku(2).
2. Předmětem právního sporu v původním řízení je zrušení smlouvy uzavřené na dálku. Účastníci původního řízení se přou o to, zda má žalovaná právo v rámci vrácení částky kupní ceny tuto částku snížit o náhradu hodnoty užívání zboží žalobkyní.
3. Smlouvy uzavřené na dálku se vyznačují tím, že nejsou sjednávány v obchodních prostorách. Ani při sjednávání smlouvy ani při jejím uzavření nedochází k osobnímu kontaktu mezi prodávajícím – který je v této souvislosti logicky označován jako dodavatel – a spotřebitelem v tom smyslu, že by byli oba současně fyzicky přítomni(3). Smlouva se uzavírá v rámci dodavatelových systémů distribuce nebo poskytování služeb, vytvořených konkrétně za tímto účelem(4). K tomuto účelu se využívají výlučně komunikační prostředky na dálku, přičemž pojem „komunikační prostředek“ je v rámci směrnice 97/7 chápán podle její přílohy I v širším smyslu. Uvedený pojem zahrnuje jednak klasické komunikační prostředky na dálku v podobě dopisů, tiskopisů, katalogů a telefonátů, a jednak nové, neustále se vyvíjející techniky, které umožňují obchod prostřednictvím internetu a dalších médií, jako je videotext, videotelefon, elektronická pošta nebo teleshopping. Zejména vývoji nových technologií je také nutno přizpůsobit podmínky ochrany spotřebitelů, aniž by zároveň byly zanedbány zájmy dodavatelů. V rámci zkoumání projednávané věci je tudíž třeba vzít na zřetel i to, že obchodní styk a obchod na internetu a srovnatelná moderní média se v budoucnu zřejmě stanou ještě mnohem šíře používanými, než tomu již je v současné době.
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
4. Čtrnáctý bod odůvodnění směrnice 97/7 zní:
„vzhledem k tomu, že spotřebitel nemá před uzavřením smlouvy možnost výrobek skutečně vidět nebo se ujistit o charakteru poskytované služby; že nestanoví-li tato směrnice jinak, mělo by existovat ustanovení o právu odstoupit od smlouvy; že nemá-li mít toto právo pouze formální charakter, pak náklady, které nese při uplatnění práva odstoupit od smlouvy spotřebitel, musí být omezeny na skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží; že právo odstoupit od smlouvy nesmí mít právní účinky na práva spotřebitelů podle vnitrostátních předpisů, zejména s ohledem na převzetí vadných výrobků a služeb nebo výrobků a služeb neodpovídajících popisu uvedenému v nabídce takových výrobků a služeb; že je věcí členských států, aby stanovily další podmínky a opatření pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy“.
5. Článek 5 směrnice 97/7 stanoví, jaké informace musí dodavatel poskytnout spotřebiteli.
6. Článek 6 směrnice 97/7 stanoví:
„Právo odstoupit od smlouvy
1. V případě jakékoli smlouvy uzavřené na dálku musí být spotřebiteli poskytnuta lhůta alespoň sedmi pracovních dnů, v rámci které může od smlouvy odstoupit bez sankcí a bez uvedení důvodu. Jedinou platbou, která může být po spotřebiteli požadována, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží.
Lhůta pro uplatnění tohoto práva počíná běžet:
– u zboží ode dne převzetí spotřebitelem, byly-li splněny povinnosti stanovené v článku 5,
[...]
Nesplnil-li dodavatel povinnosti stanovené v článku 5, trvá tato lhůta tři měsíce a počíná běžet:
– u zboží ode dne převzetí spotřebitelem,
[...]
Jsou-li informace stanovené v článku 5 poskytnuty v průběhu této tříměsíční lhůty, začne lhůta sedmi pracovních dnů uvedená v prvním pododstavci běžet od tohoto okamžiku.
2. Uplatnil-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle tohoto článku, je dodavatel povinen bezúplatně vrátit částky zaplacené spotřebitelem. Jedinou platbou, jejíž zaplacení může být po spotřebiteli požadováno, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží. Vrácení zboží musí být uskutečněno co nejdříve, nejpozději však do 30 dnů.
3. [...]“
B – Vnitrostátní právo
7. K provedení směrnice 97/7 do německého práva slouží zejména § 312b a následující Bürgerliches Gesetzbuch (německý občanský zákoník, dále jen „BGB“)(5) a ustanovení Verordnung über Informations‑ und Nachweispflichten nach bürgerlichem Recht (nařízení o informační a důkazní povinnosti podle občanského práva, dále jen „BGB‑InfoV“)(6).
8. Ustanovení § 312d BGB, nazvaného „Právo na odstoupení od smlouvy a vrácení u smluv uzavřených na dálku“, zní:
„1. Spotřebitel má v případě smlouvy uzavřené na dálku právo na odstoupení od smlouvy podle § 355. Místo práva na odstoupení může být spotřebiteli u smluv o dodání zboží poskytnuto právo na vrácení podle § 356.
2. Odchylně od § 355 odst. 2 první věty nepočíná běh lhůty pro odstoupení od smlouvy splněním informačních povinností podle § 312c odst. 2 při dodání zboží přede dnem jeho doručení adresátovi, při opakovaném dodání zboží stejného druhu přede dnem doručení první dílčí dodávky a u služeb přede dnem uzavření smlouvy.“
9. Ustanovení § 355 BGB, nazvaného „Právo na odstoupení u spotřebitelských smluv“, stanoví:
„1. Jestliže zákon přiznává spotřebiteli právo na odstoupení od smlouvy podle tohoto ustanovení, není spotřebitel vázán svým projevem vůle směřujícím k uzavření smlouvy, pokud jej odvolal ve stanovené lhůtě. Odstoupení od smlouvy nemusí obsahovat odůvodnění a musí být dáno na vědomí podnikateli ve lhůtě dvou týdnů buďto písemně nebo vrácením věci; k dodržení lhůty postačí včasné odeslání.
2. Běh lhůty počíná okamžikem, kdy spotřebitel obdrží jasné písemné poučení o svém právu odstoupit od smlouvy, které mu způsobem odpovídajícím použitému komunikačnímu prostředku vyloží jeho práva a které obsahuje též jméno a adresu osoby, jíž má být určeno prohlášení o odstoupení od smlouvy, údaj o počátku běhu lhůty a odkaz na úpravy obsažené v odst. 1 druhé větě. Pokud je poučení podáno po uzavření smlouvy, činí lhůta odchylně od odst. 1 druhé věty jeden měsíc. Musí-li být smlouva uzavřena písemně, běh lhůty nezačne, dokud není spotřebiteli zpřístupněn stejnopis smlouvy, písemná objednávka spotřebitele, anebo kopie smlouvy či objednávky. Je-li počátek běhu lhůty sporný, nese důkazní břemeno podnikatel.
3. Právo odstoupit od smlouvy trvá nejdéle šest měsíců od jejího uzavření. Při dodání zboží nepočíná běh lhůty před datem jeho doručení příjemci. Odchylně od ustanovení první věty právo na odstoupení od smlouvy neskončí, nebyl-li spotřebitel řádně poučen o svém právu odstoupit od smlouvy; v případě smluv uzavřených na dálku o finančních službách neskončí též tehdy, jestliže podnikatel řádně nesplnil svou informační povinnost podle § 312c odst. 2 bodu 1.“
10. Ustanovení § 357 BGB, nazvaného „Právní následky odstoupení od smlouvy a vrácení“, zní:
„1. Na právo na odstoupení od smlouvy a na vrácení se přiměřeně uplatní, není-li stanoveno jinak, zákonná ustanovení o odstoupení od smlouvy. Ustanovení § 286 odst. 3 se přiměřeně uplatní ohledně povinnosti vrácení plateb podle tohoto ustanovení; běh lhůty v něm stanovené počíná prohlášením spotřebitele o odstoupení od smlouvy nebo o vrácení. Lhůta týkající se povinnosti spotřebitele vrátit plnění přitom počíná běžet odesláním tohoto prohlášení a lhůta týkající se povinnosti podnikatele vrátit plnění počíná běžet doručením tohoto prohlášení.
[...]
3. Spotřebitel má odchylně od § 346 odst. 2 první věty bodu 3 povinnost uhradit náhradu za zhoršení stavu věci, k němuž došlo v důsledku započetí jejího obvyklého užívání, pokud byl o této možnosti písemně informován nejpozději v okamžiku uzavření smlouvy a pokud mu bylo sděleno, jak se může této povinnosti vyhnout. To neplatí, pokud bylo zhoršení věci způsobeno výlučně jejím přezkoušením. Ustanovení § 346 odst. 3 první věty bodu 3 se nepoužije, byl-li spotřebitel řádně poučen o svém právu odstoupit od smlouvy nebo dozvěděl-li se o něm jiným způsobem.
4. Další nároky neexistují.“
11. Ustanovení § 14 odst. 1 a 3 BGB‑InfoV obsahuje ustanovení ohledně formy poučení o odstoupení od smlouvy a o vrácení, jakož i o užívání obchodního vzorku.
12. S odkazem na toto ustanovení je v příloze 2 k § 14 odst. 1 a 3 BGB‑InfoV takto formulován vzor poučení o odstoupení od smlouvy:
„Právo odstoupit od smlouvy
Svůj souhlas s uzavřením smlouvy můžete odvolat do dvou týdnů bez udání důvodů, písemnou formou (například dopisem, faxem, e-mailem), anebo – pokud vám byla věc předána po uplynutí lhůty – zasláním věci nazpět. Běh lhůty počíná po obdržení tohoto poučení v písemné formě. K zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy postačí včasné odeslání odstoupení od smlouvy nebo věci. [...]
Důsledky odstoupení od smlouvy
V případě platného odstoupení od smlouvy musí být vrácena plnění přijatá oběma stranami i případný [...] užitek (například úroky). Pokud není možno poskytnutá plnění vcelku nebo částečně vrátit, anebo je lze vrátit jen ve zhoršeném stavu, musíte nám v tomu odpovídajícím rozsahu poskytnout případnou náhradu. Toto neplatí při předání věcí, pokud ke zhoršení došlo výlučně jen v důsledku jejich vyzkoušení, jaké by bylo umožněno například v kamenném obchodě.
Krom toho můžete zabránit povinnosti zaplatit náhradu za zhoršení věci v důsledku běžného opotřebení, pokud věc nepoužijete tak, jako kdyby Vám patřila, a zdržíte se všeho, co by mohlo snížit její hodnotu.
Věci, které je možné zaslat balíkovou poštou, mohou být zaslány zpět na naše náklady a naše nebezpečí. Věci, které nelze zaslat v balíkové zásilce, budou u Vás vyzvednuty.“
III – Skutkový stav v původním řízení a předběžné otázky
13. V případě žalobkyně v původním řízení se jedná o spotřebitelku. Žalovaná v původním řízení je firmou, která provozuje zásilkový prodej na internetu.
14. Na základě internetové nabídky žalované si u ní žalobkyně dne 2. prosince 2005 zakoupila použitý notebook za kupní cenu 278,00 eur.
15. V době uvedené koupě žalovaná zveřejnila na internetu všeobecné obchodní podmínky, v nichž se mimo jiné uvádí: „[...] uzavřenou smlouvou nejste nadále vázán(a), zašlete-li dodané zboží zpět na vlastní náklady a nebezpečí ve lhůtě čtrnácti dnů po jeho obdržení. Pro dodržení této lhůty postačí včasné odeslání zboží na naši adresu a oznámení o tomto odeslání, které musí být učiněno v písemné formě. Nepřijmeme žádné zpětné zásilky, které nám nebyly oznámeny. [...] Konečně bychom Vás chtěli výslovně upozornit na Vaši povinnost nahradit škodu způsobenou běžným opotřebením u nás objednaného zboží a doporučit Vám, abyste si dobře rozvážil(a) své rozhodnutí o započetí užívání u nás objednaného zboží, nejste-li si jist(a), zda si je chcete ponechat. Jistě chápete, že již použité zboží lze prodat dalším zákazníkům pouze se slevou. Takováto sleva činí zpravidla 15 % hodnoty zboží. Povinnost k náhradě se nevztahuje na nepoužité zboží v původním balení. Možnost vyzkoušet si zboží, které jste si u nás zakoupil(a), Vám ovšem zůstává i nadále zachována“.
16. V srpnu 2006 došlo k závadě monitoru počítače. Žalobkyně informovala žalovanou o závadě monitoru dne 4. srpna 2006. Žalovaná odmítla bezplatné odstranění závady.
17. Dne 7. listopadu 2006 žalobkyně oznámila, že odstupuje od kupní smlouvy a zároveň žalované nabídla vrácení notebooku proti vrácení kupní ceny.
18. Žalobkyně požaduje od žalované zaplacení částky ve výši 278,00 eur zvýšené o úroky a náhradu mimosoudních výdajů, jakož i určení, že platba žalované je v prodlení.
19. Žalovaná proti tomuto návrhovému žádání namítla, že žalobkyně je v každém případě povinna zaplatit náhradu za zhruba osmiměsíční užívání notebooku. U srovnatelného notebooku činí průměrné tržní nájemné za tři měsíce přibližně 118,80 eur, z čehož pro dobu užívání žalobkyní vyplývá náhrada ve výši 316,80 eur, která může být započtena proti jejímu nároku vůči žalované.
20. Předkládající soud vychází z toho, že k odstoupení žalobkyně od smlouvy došlo před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, protože jí nebylo poskytnuto platné poučení o odstoupení od smlouvy.
21. Dodává k tomu, že podle vnitrostátního práva nezačíná běh lhůty pro odstoupení od smlouvy před splněním informační povinnosti žalované. Z pohledu předkládajícího soudu neodpovídá poučení o odstoupení od smlouvy a o následcích odstoupení žalované požadavkům § 312c odst. 2 BGB a přílohy 2 k § 14 odst. 1 a 3 BGB‑InfoV, a je proto neplatné. V této souvislosti vypočítává předkládající soud různé aspekty poučení(7).
22. K odstoupení od smlouvy předkládající soud uvádí, že podle vnitrostátního práva musí spotřebitel v případě odstoupení od smlouvy podle § 312d odst. 1 první věty ve spojení s § 355, § 357 odst. 1 a § 346 odst. 1 BGB vrátit obdržená plnění. V § 346 odst. 1 BGB je navíc stanoveno, že je třeba vydat získané užitky. Je-li vydání získaného plnění v důsledku jeho povahy vyloučeno, musí dlužník podle § 346 odst. 2 první věty prvního bodu BGB uhradit jeho hodnotu v penězích. Užitky jsou podle § 100 BGB plody věci a výhody, které užívání věci zjednává.
23. Předkládající soud vysvětluje, že rozhodnutí o žalobkyní uplatněném nároku na vrácení zaplacené částky ve výši 278,00 eur závisí na zodpovězení otázky, zda je žalovaná oprávněna v rámci vrácení kupní ceny tuto kupní cenu snížit o náhradu hodnoty užívání spotřebního materiálu žalobkyní. V této souvislosti není pro rozhodnutí významné, že notebook vykazoval od srpna 2006 vadu. Na základě této události lze pouze vypočíst dobu trvání možnosti věc užívat. Je třeba vycházet z toho, že žalobkyně začala notebook užívat v souladu s jeho určením(8).
24. V této situaci položil Amtsgericht Lahr (Německo) rozhodnutím ze dne 26. října 2007 Soudnímu dvoru následující otázku:
Mají být ustanovení čl. 6 odst. 2 ve spojení s čl. 6 odst. 1 druhou větou směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že prodejce v případě odstoupení od smlouvy ve stanovené lhůtě ze strany spotřebitele může požadovat náhradu za užívání dodaného zboží?
IV – Řízení před Soudním dvorem
25. Předkládací rozhodnutí došlo kanceláři Soudního dvora dne 5. listopadu 2007.
26. Belgická, německá, španělská, rakouská a portugalská vláda, jakož i Komise předložily ve lhůtě uvedené v článku 23 statutu Soudního dvora písemná vyjádření.
27. Po skončení písemné části řízení se dne 11. prosince 2008 konalo jednání, kterého se svými přednesy zúčastnily německá a španělská vláda, jakož i Komise.
V – Hlavní argumenty účastníků řízení
28. Stanoviska, která má Soudní dvůr k dispozici, mohou být rozdělena do dvou směrů argumentace, v nichž lze částečně nalézt další nuance. V konečném důsledku doporučuje německá a rakouská vláda, jakož i Komise zápornou odpověď na předběžnou otázku, zatímco belgická, španělská a portugalská vláda navrhují odpověď opačnou.
29. Ve škále navrhovaných odpovědí se odráží to, že se zodpovězení předložené otázky pohybuje v mezích širokého prostoru pro výklad(9).
30. Německá a rakouská vláda zastávají názor, že směrnice 97/7 připouští vnitrostátní úpravu náhrady hodnoty uskutečněného užívání. Nechávají otevřené, zda a nakolik má spotřebitel povinnost k uhrazení tohoto užívání. V případě úplaty za užívání se nejedná ani o „náklady“ ve smyslu čtrnáctého bodu odůvodnění, resp. čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce druhé věty a čl. 6 odst. 2 směrnice 97/7, ani o „sankce“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce první věty této směrnice. „Sankce“ ve smyslu směrnice představují platbu, která je sankcí pouze za odstoupení od smlouvy, bez návaznosti na konkrétní majetkovou újmu podnikatele. Povinnost k náhradě hodnoty výhod, kterých spotřebitel nabyl užíváním, nepředstavuje sankci za odstoupení od smlouvy. „Náklady“ vyplývající z výkonu práva na odstoupení od smlouvy jsou pouze ty peněžní částky, které sloužily k provedení úkonů, jež byly důsledkem odstoupení od smlouvy. V rámci výkonu práva na odstoupení od smlouvy se jedná o úkon na straně spotřebitele – zaslání zboží nazpět – jakož i úkon zpracování na straně dodavatel – vrácení případně již zaplacené kupní ceny. Širší výklad výrazu „náklady“, podle nějž by bylo vyloučeno uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení vůči spotřebiteli, nelze z doslovného znění vyvodit a nedospěje se k němu ani při výkladu vycházejícím ze systematiky, smyslu a účelu směrnice. Směrnice 97/7 sleduje tyto dva hlavní cíle: dokončení vnitřního trhu a ochranu spotřebitelů. Obě tyto zásady nejsou oslabovány vnitrostátní úpravou, která v případě odstoupení od smlouvy přiznává vzájemný nárok na náhradu hodnoty za skutečné výhody získané užíváním.
31. Zaplacení takovéto úplaty za užívání tedy není směrnicí 97/7 zakázáno, ale je ponecháno na uvážení členských států. Vyplývá to z poslední věty čtrnáctého bodu odůvodnění této směrnice, který stanoví, že je věcí členských států stanovit další podmínky a podrobnosti pro případ výkonu práva na odstoupení od smlouvy. Pokud spotřebitel před prohlášením o odstoupení od smlouvy předmět koupě nejen vyzkoušel, ale i intenzivně užíval, takže získal majetkový prospěch, nebylo spravedlivé upřít dodavateli možnost požadovat od spotřebitele vyrovnání.
32. Rakouská vláda dodává, že vnitrostátní úpravu, podle níž může dodavatel od spotřebitele v případě odstoupení od smlouvy požadovat úplatu za užívání, je nutno vykládat v souladu se směrnicí. Uložení úhrady za užívání by nebylo v souladu s účelem práva na odstoupení od smlouvy podle článku 6 směrnice 97/7 v tom případě, pokud by byla spotřebiteli uložena povinnost zaplatit takovouto úhradu již tehdy, je-li věc pouze posuzována nebo krátkodobě užívána za účelem vyzkoušení. Takováto finanční zatížení, jimž by byl spotřebitel v případě odstoupení od smlouvy zpravidla podroben, by se rovnala sankci odporující směrnici, která by ztěžovala, nebo dokonce mařila výkon práva spotřebitele na odstoupení od smlouvy. Zásadním cílem směrnice 97/7 však je zabránit horšímu postavení spotřebitele, který nakupuje na dálku, oproti tomu, který uzavírá kupní smlouvu za fyzické přítomnosti smluvních stran a v průběhu jejího uzavírání může bezúplatně ohodnotit předmět koupě (například vyzkoušením). Proto musí při prodeji na dálku existovat možnost provést při obdržení zboží jeho vyhodnocení, k němuž sice dojde po uzavření smlouvy, ale spotřebiteli má prostřednictvím neomezeného výkonu práva na odstoupení od smlouvy zjednat postavení srovnatelné s postavením spotřebitele, který předmět koupě vyzkoušel ještě před uzavřením smlouvy.
33. Německá vláda dále uvádí, že zde předmětná německá úprava doplňuje směrnici 97/7 a slouží doplnění postupu odstoupení od smlouvy a vzájemného vrácení uskutečněných plnění. Tato úprava obsahuje povinnost k – oboustrannému – vrácení výhod získaných užíváním. V případě výkonu práva na odstoupení od smlouvy spotřebitelem je dodavatel podle § 357 odst. 1 první věty ve spojení s § 346 odst. 1 BGB povinen vrátit obdrženou peněžní částku a vydat užitek, jehož nabyl užíváním těchto peněz. Jako užitky v tomto smyslu přicházejí v úvahu výnosy z kapitálu, například úroky, jakož i výdaje ušetřené umořením dluhů, jako například náklady spojené s úvěrem. Jestliže dodavatel peníze oproti pravidlům řádného hospodaření neuložil ani nepoužil ke splácení dluhů, přestože měl možnost tak učinit, má vůči spotřebiteli povinnost k náhradě podle § 357 odst. 1 první věty ve spojení s § 347 odst. 1 první větou BGB. Na druhé straně je potřebitel podle § 357 odst. 1 první věty ve spojení s § 346 odst. 1 a 2 BGB povinen zaplatit náhradu za případně získaný užitek. Výrazem užitek je podle § 100 BGB nutno rozumět výhody získané užíváním věci. Pro výpočet náhrady je podle judikatury Bundesgerichtshof třeba stanovit poměr skutečné a (zbývající) možné doby užívání a vynásobit jej cenou. Při uplatnění této metody výpočtu nemůže náhrada zaplacená spotřebitelem nikdy převýšit kupní cenu. Obecně nemůže být náhrada v obvyklém případě vysoká. Výše požadavku dodavatele vzneseného v původním řízení není opodstatněná. Dále je třeba poukázat na to, že spotřebiteli nehrozí v souvislosti s náhradou nedostatek důkazů, neboť důkazní povinnost ohledně tvrzení, že spotřebitel skutečně získal hospodářský užitek z užívání věci, i ohledně výše z něj vyplývajícího nároku ukládá německé právo dodavateli.
34. Komise zastává stejně jako německá a rakouská vláda názor, že úpravu ohledně náhrady za užívání, jako je zde předmětná německá úprava, nelze subsumovat pod pojem „náklady“. Podle ustálené judikatury Soudního dvora právo Společenství nebrání vnitrostátním soudům zajišťovat, aby ochrana práv zaručených právem Společenství nevedla k bezdůvodnému obohacení osob oprávněných z určitého nároku(10). Komise však platnost výše uvedeného názoru omezuje poznámkou, že nelze připustit, aby se na skutkový stav, na který se vztahuje právo Společenství, uplatnilo vnitrostátní právo, jež by nebralo na zřetel právo Společenství. Soudní dvůr naopak v ustálené judikatuře požaduje, aby byly při uplatnění vnitrostátního práva členských států na skutkové stavy, na něž se vztahuje právo Společenství, dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity(11). Dodržování zásady rovnocennosti přitom předpokládá, že se sporná úprava uplatní stejným způsobem jak na žaloby, které vycházejí z porušení práva Společenství, tak i na žaloby vycházející z porušení vnitrostátního práva, pokud se jedná o stejný druh daní nebo poplatků. Komise v dané věci neshledává žádné problémy, co se týče práva Společenství. Domnívá se však, že jinak by bylo třeba posuzovat právní situaci, která dodavateli zboží objednaného na základě smlouvy uzavřené na dálku umožňuje požadovat úhradu za užívání, která se vypočítá na základě abstraktních kritérií, a proto může být v konečném důsledku prohibitivní, jelikož činí uplatnění práva na odstoupení od smlouvy hospodářsky nezajímavým, a tudíž v praxi znemožňuje jeho uplatnění. Podle názoru Komise musí úhrada za užívání vycházet ze skutečné hodnoty zakoupeného zboží a předpokládané délky jeho trvanlivosti, aby byla vypočítávána v poměru k původní ceně a délce užívání.
35. Belgická, španělská a portugalská vláda mají za to, že směrnice 97/7 brání vnitrostátní právní úpravě náhrady za skutečně získaný užitek.
36. Ze směrnice 97/7 lze vyvodit, že spotřebiteli nelze uložit zaplacení jiných nákladů, než jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží. Ani ze čtrnáctého bodu odůvodnění směrnice nevyplývá nic jiného, takže není dán prostor pro vybírání dalších nákladů. Cílem čl. 6 odst. 2 směrnice 97/7 je umožnit návrat do „původního stavu“, což zahrnuje pouze vrácení obdrženého zboží nebo služeb a vrácení zaplacených částek. Obzvláště významné je odpovědět na předběžnou otázku ve smyslu cíle směrnice, jímž je ochrana spotřebitele. V rámci jakéhokoli vztahu týkajícího se spotřeby je snáze zranitelnou stranou spotřebitel. Tím spíše to platí v případě smluv uzavřených na dálku. V této oblasti musí být podle názoru uvedených vlád požadavky na ochranu spotřebitelů zvlášť vysoké, aby se zabránilo možnosti, že použití komunikačních prostředků na dálku povede ke snížení úrovně ochrany spotřebitelů. Přiznání práva na odstoupení od smlouvy spotřebiteli je jedním z ústředních bodů této právní úpravy. Účinnost tohoto práva předpokládá podle čtrnáctého bodu odůvodnění směrnice zákaz ukládat spotřebiteli při výkonu tohoto práva povinnosti, které překračují rámec pouhého vrácení zboží. Měl-li by prodávající možnost požadovat v případě odstoupení od smlouvy náhradu za užívání zboží – jejíž stanovení by ostatně bylo obtížné –, byl by negativně ovlivněn výkon práva využít doby na rozmyšlenou, jež by se tak mohlo dokonce stát právem pouze formálním, jelikož by bylo spotřebiteli bráněno ve výkonu jeho práva. Pokud by byla prodávajícímu, který nesplnil zákonné informační povinnosti, přiznána možnost požadovat náhradu, bylo by to v rozporu s vůlí zákonodárce Společenství. Například španělské právu takovouto náhradu, jež má sankční povahu, výslovně zakazuje.
VI – Právní otázky
A – Úvodní poznámky
37. Ústředním právním problémem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je, zda právo odstoupit od smlouvy, které je upraveno směrnicí 97/7, je v souladu s ustanovením vnitrostátního práva, jež pro případ odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku vyžaduje od spotřebitele náhradu za dočasné užívání dotčeného zboží.
38. Úvodem bych chtěla poukázat zaprvé na to, že problematika náhrady za užívání zboží není předmětem judikatury Soudního dvora poprvé. V této souvislosti je vhodné připomenout rozsudek Quelle ze dne 17. dubna 2008(12), týkající se otázky, zda může prodávající v případě náhradní dodávky za dodávku spotřebního zboží, jež neodpovídalo smluvním podmínkám, od spotřebitele požadovat náhradu za užívání tohoto nesprávného zboží. Právním rámcem Společenství ve zmíněné věci byla směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží(13). Soudní dvůr dospěl v rozsudku Quelle – v souladu se stanoviskem generální advokátky ze dne 15. listopadu 2007(14) – k závěru, že článek 3 směrnice 1999/44 je třeba vykládat v tom smyslu, že odporuje vnitrostátní úpravě, která prodávajícímu v případě, že bylo dodáno spotřební zboží odporující smluvním podmínkám, dovoluje požadovat od spotřebitele náhradu za užívání tohoto spotřebního zboží odporujícího smluvním podmínkám až do jeho výměny za nové spotřební zboží(15).
39. Soudní dvůr se ve věcech Schulte(16) a Crailsheimer Volksbank(17) zabýval problematikou v určitém smyslu příbuznou, týkající se přenechání kapitálu, jelikož se v nich jednalo o otázku, zda je v případě podomního obchodu slučitelné s úpravou práva Společenství na odstoupení od smlouvy, jestliže vnitrostátní právní předpisy stanovily pro spotřebitele v případě odstoupení od smlouvy o půjčce povinnost nejen splatit částky získané na základě této smlouvy, ale zaplatit věřiteli ještě navíc úroky ve výši běžné na trhu. Právní rámec tehdy projednávané věci tvořila směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory(18). Soudní dvůr dospěl v rozsudcích Schulte a Crailsheimer Volksbank k závěru, že povinnost zaplatit úroky ve výši běžné na trhu je slučitelná s uvedenou směrnicí(19).
40. Pro směrnici 97/7, kterou se zde zabýváme, neexistuje dosud judikatura k případné náhradě v případě užívání věci. Zda a nakolik mohou mít případně oba směry judikatury pojednávané výše v bodech 37 a 39 význam pro tuto problematiku, bude zapotřebí vyjasnit později.
41. Zadruhé je třeba ohledně skutkových okolností této věci v krátkosti předběžně zmínit, že směrnice 97/7 nečiní rozdíl mezi novým a použitým zbožím. Pro obě skupiny zboží platí právo odstoupit od smlouvy.
42. Zatřetí bych chtěla předběžně poukázat na dvě zvláštnosti věci v původním řízení. Jednak bych chtěla zdůraznit, že předkládající soud klade svou otázku na pozadí případu, v němž sice ve skutkové oblasti hraje určitou úlohu vada dodaného zboží, která se vyskytla přibližně sedm měsíců po jeho koupi, ale předkládající soud klade výslovný důraz na to, že výskyt vady není z jeho pohledu relevantní pro rozhodnutí, nýbrž může mít význam pouze pro případný výpočet doby, po kterou byla dána možnost věc užívat. Z toho vyplývá, že stojíme před právní otázkou, která se podstatně liší od otázky posuzované v uvedené věci Quelle(20), kde se v kontextu jiné směrnice(21) rovněž jednalo o posouzení problému náhrady za užívání dodaného a později vraceného zboží. Tam se otázka náhrady kladla za zcela jiných okolností, a sice v souvislosti s dodávkou spotřebního zboží odporujícího smluvním podmínkám a s jeho výměnou za nové spotřební zboží.
43. Krom toho bych chtěla zdůraznit, že podle skutkových zjištění předkládajícího soudu došlo k odstoupení od smlouvy v původním řízení až dlouho po datu koupě, a to po zhruba jedenácti měsících. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že k odstoupení od smlouvy došlo podle názoru předkládajícího soudu přesto včas, před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, jelikož spotřebitelka během lhůt(22) platných podle vnitrostátního práva neobdržela účinné poučení o odstoupení od smlouvy. Vzhledem k tomu neobsahuje nynější žádost o rozhodnutí o předběžné otázce výslovnou otázku ohledně odstoupení spotřebitele od smlouvy ve stanovené lhůtě. Následující právní analýza bude proto zaměřena výlučně na problematiku požadavku náhrady za uskutečněné užívání při zrušení smluv uzavřených na dálku.
44. Třebaže je řízení o předběžné otázce upraveno v zásadě tak, aby byl výklad v libovolném případě dotčených ustanovení práva Společenství proveden ve vztahu k okolnostem té které konkrétní věci, chtěla bych poukázat na to, že by v souvislosti s nyní projednávanou věcí mohlo mít zásadní význam neomezovat pohled na spíše „atypické souvislosti případu“, jako je ten, o který se zde jedná. Je nezbytné promyslet již i souvislosti případů, o něž se bude typicky jednat u této problematiky. Také pro ně musí být nalezené řešení vyhovující.
B – Úvodní úvahy týkající se povahy a funkce náhrady za užívání
45. K vymezení problému, o nějž se jedná v předběžné otázce, bych chtěla nastínit několik úvah ohledně povahy a funkce náhrady za užívání. V jakých situacích může vůbec přicházet v úvahu takováto náhrada, jež by byla slučitelná se směrnicí 97/7? K tomu bych chtěla nejprve navzájem rozlišit výrazy „vyzkoušení“ a „užívání“. Poté blíže osvětlím, co by mohlo být konkrétně míněno výrazem „užívání“.
46. Nejprve bych chtěla vyložit, čím se liší výrazy „užívání“ a „vyzkoušení“. K vyzkoušení patří zrakové posouzení, zkouška funkce, popř. ovládání apod., a též vyzkoušení ve smyslu zjišťování, zda daná užitná hodnota splňuje požadovaný účel a nároky. Součástí rozhodnutí o koupi je totiž u mnoha druhů zboží, například u ošacení a technických přístrojů, též posouzení jejich užitných vlastností. Strukturální zvláštnost prodeje na dálku spočívá v tom, že není k dispozici předváděcí předmět, respektive předváděcí přístroj, ale jeho funkci přebírá samotný předmět koupě(23). Například při vyzkoušení oděvů a obuvi nejde jen o zrakové posouzení, nýbrž i o oblečení či obutí a nošení za účelem vyzkoušení. Při koupi osobního automobilu na základě smlouvy uzavřené na dálku by zpravidla neměla být zkušební jízda – stejně jako při koupi v obchodních prostorách prodejce – již započítávána do užívání kupujícím(24). Příklad osobního automobilu je zvlášť drastický, neboť u nového vozidla dochází v souvislosti s prvním přihlášením k registraci případně potřebným pro zkušební jízdu zpravidla již ke snížení jeho hodnoty, jež se v literatuře udává podílem zhruba 20 % [kupní ceny], jelikož se vozidlo po tomto přihlášení považuje za ojeté(25).
47. Stopy zanechané na zboží v důsledku jeho zkoušení a zkoumání v zásadě(26) nesmí být kladeny na roveň stopám užívání. Jsou to stopy, které se mohou vyskytnout i při vyzkoušení na místě, tedy mimo prodej na dálku, a zpravidla nevedou ke vzniku povinnosti náhrady, pokud se nejedná o poškození. V každém jednotlivém případě závisí na příznačných vlastnostech, popřípadě na povaze daného zboží, zda se jeho hodnota vyzkoušením či užíváním změnila a zda (a za jakou cenu) může být po vrácení vůbec ještě dále prodáváno(27). V tom spočívající nebezpečí snížení hodnoty nese při koupi v kamenném obchodě zásadně prodávající, který za tímto účelem mnohdy používá předváděcí přístroj nebo předváděcí předmět. Zvláštností ve strukturálním smyslu odlišně utvářené situace prodeje na dálku je, že toto nebezpečí nenastane v situaci před koupí, ale po koupi a po dodání zboží.
48. Hlavním cílem práva na odstoupení od smlouvy podle směrnice 97/7(28) je umožnit spotřebiteli bezplatné vyzkoušení zboží zakoupeného na základě smlouvy uzavřené na dálku. Odrazem toho je zjevně zde dotčená vnitrostátní úprava obsažená v § 357 odst. 3 druhé větě BGB(29).
49. V praxi však může být často obtížné určit hranici mezi vyzkoušením a užíváním(30). Zřejmě se při tom v mnoha případech nejedná o jasně viditelnou hranici, nýbrž o značně rozsáhlou šedou zónu(31), která si v každém jednotlivém případě vyžádá individuální rozhodnutí. Otázkou bude, které straně – dodavateli nebo spotřebiteli – bude uloženo nést toto riziko, které je vlastní zmíněné šedé zóně, ve zvláštní situaci prodeje na dálku. V případě, že by náhrada za užívání byla vskutku zásadně slučitelná se směrnicí směrnice 97/7, si lze představit, že mezi stranami by typicky docházelo ke sporu o to, zda vůbec došlo k užívání, či nikoliv(32). Ústředním bodem tohoto problému bude pravděpodobně otázka důkazního břemene, přičemž ve zmíněné šedé zóně bude unesení tohoto břemene obzvláště obtížné, ať již se jedná o kteroukoli ze smluvních stran(33).
50. Od této typické problematiky se však zřetelně odlišuje výchozí situace předběžné otázky. Zdá se, že se předběžná otázka vztahuje zejména k případům, v nichž spotřebitel doma nejenže konečně provedl to, co při koupi na základě smlouvy uzavřené na dálku nebylo bez neuskutečněné návštěvy kamenného obchodu možné – zboží si prohlédnout, zkusit či vyzkoušet –, nýbrž v nichž zřejmě došlo k užívání ve smyslu „vzetí do užívání“, „započetí běžného používání věci“. Z vylíčení skutkového stavu lze dovodit, že předkládající soud je zřejmě toho názoru, že spotřebitelka předmětný laptop nejen vyzkoušela, ale následně jej začala i běžně používat. Předkládající soud například výslovně uvádí, že je třeba vycházet z toho, že žalobkyně zmíněný notebook (pouze) začala používat v souladu s jeho účelem. Jen na jednom místě předkládacího rozhodnutí vyjadřuje volba jazykových prostředků předkládajícího soudu něco jiného, a sice tam, kde se zmiňuje o „délce možnosti užívání“, což se podle mne nerovná skutečnému užívání.
51. Z mého pohledu nepředstavují okolnosti původního řízení typickou situaci sporu o náhradu za užívání podle směrnice 97/7. Naopak se mi taková situace jeví jako spíše netypická, způsobená zejména zvláštnostmi provedení této směrnice do vnitrostátního práva, které přesahuje určité konstelace situací a minimální požadavky směrnice a stanoví velmi dlouhé, popř. neomezené trvání práva odstoupit od smlouvy. Je samozřejmé, že časově delší lhůta nabízí značný potenciál užívání(34).
52. Pouhé rozlišení mezi výrazy „vyzkoušení“ a „užívání“ však nepostačuje. Je třeba osvětlit též pojem „užívání“. Jedná se o skutečné užívání (vyjádřené v hodinách či dnech), anebo postačí již pouhá možnost užívání (doba mezi obdržením a vrácením věci)? Může tedy pouhá držba věci v průběhu lhůty pro odstoupení od smlouvy představovat užívání vedoucí ke vzniku povinnosti zaplatit náhradu(35) (což by se de facto rovnalo následnému poplatku za vypůjčení)? Je tak nutné zaplatit náhradu za každé skutečné užívání (což by se též de facto rovnalo následnému poplatku za vypůjčení), nebo jen za takové, které zanechalo stopy opotřebení? „Náhrada za užívání“ může z mého pohledu – znázorněno v hrubých rysech – vést k vyrovnání dvou zásadně odlišných, avšak navzájem úzce propojených majetkových pozic. Na jedné straně se může jednat o kompenzaci výhody, kterou spotřebitel získal užíváním věci (náhrada za užívání). Na druhé straně však může náhrada směřovat k náhradě škody způsobené užíváním (náhrada za opotřebení).
53. Jelikož se jedná o „náhradu za užívání“, je nutné položit si krom toho otázku, jaký je vzájemný vztah těchto dvou pojmů. Právní úprava, jako je úprava německá, zřejmě předpokládá ztrátu hodnoty v důsledku jakéhokoli užívání, jakož i možností užívání. Ze spisu krom toho vyplývá, že náhrada, kterou je třeba zaplatit podle vnitrostátní judikatury, se nestanoví na základě jednotlivého případu užívání (například podle dnů nebo hodin), nýbrž podle možné doby užívání věci v poměru k době užívání(36) (čímž se zřejmě míní doba možnosti užívání). Provádí se tedy paušální výpočet na základě faktorů vztahujících se k poměru mezi časem a hodnotou.
54. Předkládám k úvaze, že pokud se v debatě ohledně „náhrady“ vzájemně neodlišují koncepty „náhrada za užívání“ a „náhrada za opotřebení“, mohou ze systematického hlediska vzniknout nemalé problémy s porozuměním.
55. Zdá se, že předkládající soud vycházel z výše(37) uvedeného pojmu „náhrada za užívání“, jelikož předmětná užívání vykládá podle § 100 BGB jako užitky věci, jakož i výhody, které zjednává užívání věci(38). Svou otázkou se chce předkládající soud dozvědět, zda musí žalobkyně za několik měsíců trvající užívání počítače zaplatit určitý druh „poplatku za vypůjčení“, který plyne z toho, že měla věc k dispozici k užívání, zatímco dodavatel s ní v průběhu téhož období nakládat nemohl.
56. Pokud by měla být otázka ohledně slučitelnosti vnitrostátní úpravy náhrady za užívání dodaného zboží se směrnicí 97/7 zodpovězena kladně, bylo by dříve či později nutno odpovědět na zde nastolené otázky z pohledu práva Společenství.
57. Konečně bych chtěla poukázat i na to, že zcela nezávisle na dosud nevyjasněném vymezení, co je podle práva Společenství nutno konkrétně chápat pod pojmem „náhrada za užívání“, je třeba zohlednit problém náhrady škody. Náhrada škody může totiž představovat relevantní téma vždy, když užívání vedlo nejen k případné ztrátě (časové) hodnoty, ale i ke vzniku škody. Třebaže se v projednávané věci nejedná o situace náhrady škody, bude přesto později nutné se ze systematických důvodů krátce zabývat otázkou, jak je třeba řešit takovouto problematiku(39).
C – K jednotlivým krokům přezkumu, které vyplývají z předběžné otázky
58. Předběžná otázka se týká čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice 97/7(40). Podle čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce první věty směrnice 97/7 nesmí být za odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku provedené ve stanovené lhůtě ukládána sankce. Článek 6 odst. 1 první pododstavec druhá věta směrnice 97/7 stanoví, že jedinou platbou, která může být po spotřebiteli požadována, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží. Podle čl. 6 odst. 2 směrnice 97/7 je dodavatel(41) v případě odstoupení od smlouvy povinen bezplatně vrátit částky zaplacené spotřebitelem. Na to se zde opětovně uvádí, že jedinou platbou, jejíž zaplacení může být po spotřebiteli požadováno, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží. Znění článku 6 směrnice 97/7 neobsahuje krom toho žádný zvláštní pokyn ohledně otázky náhrady za užívání(42).
59. Aby bylo možné odpovědět na položenou otázku, je třeba jednak vyjasnit, zda náhrada za užívání dodaného spotřebního zboží spadá pod pojmy „sankce“ nebo „náklady“ uvedené v článku 6 směrnice, a již z toho důvodu není slučitelná se směrnicí směrnice 97/7, jelikož se v jejím případě nejedná o skutečné náklady na vrácení zboží. Oba tyto pojmy neodkazují ohledně svého obsahu ani dosahu na právo členských států.
60. Podle ustálené judikatury jednotné uplatňování práva Společenství a zásada rovnosti vyžadují, že pojmy obsažené v právním přepisu Společenství, který pro účely zjištění jejich významu výslovně neodkazuje na právo členských států, musí být zpravidla v celém Společenství vykládány autonomně a jednotně, přičemž je tento výklad třeba podat s přihlédnutím ke kontextu dané právní úpravy a účelu, který tato úprava sleduje(43).
61. Pojmy, které je zde nutno vyložit, je tudíž třeba chápat jako pojmy práva Společenství a vykládat je autonomně.
62. Pro případ, že by takováto náhrada nespadala ani pod pojem „sankce“, ani pod pojem „náklady“, je potřebné ověřit, zda mají členské státy na základě poslední věty čtrnáctého bodu odůvodnění směrnice 97/7 právo samostatně zavést takovou úpravu náhrady, o jakou se jedná v původním řízení.
D – Spadá náhrada pod pojem „sankce“, a je tudíž neslučitelná se směrnicí 97/7?
63. Pojem „sankce“, který je třeba vykládat autonomně(44), není ve směrnici 97/7 definován. Sankcí v úzkém smyslu je z mého pohledu nutno rozumět platbu, která nemá jiný účel než trestat. Patřily by k ní i pokuty a smluvní pokuty(45). Nic nesvědčí ve prospěch názoru, že by bylo náhradu třeba považovat za sankci v úzkém smyslu. Tento pojem se vztahuje na náhradu za užívání, a tudíž k vlastnímu účelu, který lze odlišit od trestu.
64. Při poněkud širším chápání pojmu „sankce“, které zde doporučuji, by pod ní mohly spadat i poplatky, zejména poplatky za odstoupení od smlouvy. Mohla by pod ní spadat též paušalizovaná náhrada hodnoty nebo škody, která se nevztahuje k žádné konkrétní škodě nebo konkrétnímu užívání, ale je stanovena plošně(46). Takováto náhrada totiž sice uvádí jiný účel než trest, ale při výpočtu se konkrétně nevztahuje k tomuto jinému účelu, a tudíž by mohla mít spíše trestní povahu. Z mého pohledu nemůže však být náhrada, která se vztahuje ke skutečnému užívání a je v tom smyslu vypočítávána, subsumována pod pojem „sankce“.
65. Náhrada, jako je ta, jež byla požadována ve věci v původním řízení, by mohla spadat pod pojem „sankce“ jen tehdy, pokud by byl tento pojem vykládán mimořádně široce a byl považován za nadřazený pojem všech skutečně vzniklých nákladů (přičemž je dále(47) třeba vyjasnit, zda náhrada může pod pojem „náklady“ vůbec spadat), jejichž platbu by spotřebitel mohl pociťovat jako trest, a která by tudíž mohla vést k tomu, že by se spotřebitel vzdal svého práva na odstoupení od smlouvy. S tak širokým výkladem by bylo spojeno téměř úplné rozplynutí pojmu „náklady“ v pojmu „sankce“. Pro tento výklad však nelze nalézt nijakou oporu ve znění směrnice.
66. Z mého pohledu nelze tedy náhradu považovat za sankci.
E – Spadá náhrada pod pojem „náklady“, a není proto slučitelná se směrnicí 97/7?
67. Je zapotřebí zjistit, zda náhrada spadá pod pojem „náklady“ obsažený jak v čl. 6 odst. 1 prvním pododstavci druhé větě, tak i v čl. 6 odst. 2 směrnice 97/7, který je třeba vykládat autonomně(48).
1. Pojem „náklady“ ve směrnici 97/7 – výklad na základě doslovného znění a větné systematiky
68. Směrnice neobsahuje žádnou výslovnou definici pojmu „náklady“(49) a nelze ani konstatovat, že by se v právu Společenství vyskytovala obecná nebo přinejmenším uplatnitelná definice tohoto pojmu(50). Z čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce druhé věty, jakož i z čl. 6 odst. 2 směrnice 97/7 však jasně vyplývá, že se pojem „náklady“ týká platby, „jejíž zaplacení může být po spotřebiteli požadováno“, „uplatnil-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy“. Jejich uložení spotřebiteli vracejícímu věc je podle směrnice dovoleno jen tehdy, mají-li být uhrazeny „skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží“(51). Takováto formulace a odkaz na „jedinou platb[u], která může být po spotřebiteli požadována“, ukazují, že směrnice mimo těchto „skutečně vynaložen[ých] náklad[ů] spojen[ých] s vrácením zboží“ vychází z dalších nákladů, které však nemohou být dány k úhradě spotřebiteli.
69. Tyto další náklady neomezuje znění směrnice na smluvní náklady, tedy náklady, které vznikly v souvislosti s uzavřením smlouvy, nýbrž je rozšiřuje o platbu, „jejíž zaplacení může být po spotřebiteli požadováno“, „uplatnil-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy“. Z toho, že se znění směrnice v čl. 6 odst. 1 a odst. 2 vztahuje na „skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží“, lze dovodit, že kromě nich mohou existovat i „nepřímé náklady“, což rovněž svědčí ve prospěch širokého výkladu pojmu „náklady“ ve smyslu směrnice 97/7. Ve prospěch tohoto výkladu svědčí i to, že se podle čl. 6 odst. 1 a 2 jedná o náklady vzniklé „z důvodu“ výkonu práva na odstoupení od smlouvy. Nic ve znění těchto ustanovení nebrání tomu, aby i náhrada za užívání dodaného zboží mohla spadat pod pojem „náklady“ ve smyslu směrnice 97/7(52).
70. Jako mezitímní výsledek je třeba uvést, že výklad čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce druhé věty, jakož i čl. 6 odst. 2 směrnice 97/7, podle znění a větné systematiky ohledně otázky, zda je náhrada kryta pojmem „náklady“ ve smyslu této směrnice, neumožňuje podat jednoznačnou odpověď. Lze však již nyní konstatovat, že systematické argumenty hovoří ve prospěch širokého výkladu pojmu „náklady“ ve smyslu této směrnice.
2. Pojem „náklady“ ve směrnici 97/7 – teleologický a systematický přístup
71. Z mého pohledu teleologický přístup podporuje široký výklad pojmu „náklady“ se zahrnutím zde předmětné náhrady za užívání. Z cíle právní úpravy směrnice 97/7 vyplývá – jak bude třeba prokázat – že takováto náhrada není podle směrnice v jejím současném znění(53) stanovena.
72. Smysl a účel ustanovení článku 6 směrnice 97/7 ohledně práva spotřebitele odstoupit od smlouvy uzavřené na dálku(54) hovoří ve prospěch názoru, že má být pojmu „náklady“ přiznán široký význam, který zahrnuje náhradu za užívání. Ukazuje to zejména čtrnáctý bod odůvodnění směrnice 97/7. V něm se zdůrazňuje, že otázka, zda právo odstoupit od smlouvy působí jako funkční právo spotřebitele, závisí zejména na tom, jaké finanční účinky jsou spojeny s jeho uplatněním. Konkrétně se ve čtrnáctém bodě odůvodnění směrnice 97/7 uvádí: „[N]emá-li mít toto právo pouze formální charakter, pak náklady, které nese při uplatnění práva odstoupit od smlouvy spotřebitel, musí být omezeny na skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží.“
73. Zde použitý pojem „náklady“ je v celkové souvislosti věty třeba chápat nikoli jako úzce vykládaný pojem, nýbrž jako pojem vykládaný široce. Nebylo by logické na jedné straně spatřovat souvislost mezi finančním zatížením a funkčností práva na odstoupení od smlouvy, a na druhé straně upravit jen úzce vymezený způsob finančního zatížení.
74. Náhrada za užívání, jako je ta, již stanoví německé právo, představuje finanční zátěž, která může ovlivnit funkčnost a efektivitu práva na odstoupení od smlouvy(55). Jak vyplývá ze spisu, vychází její výpočet především z úplaty za (možnou) dobu užívání(56), která je totožná se lhůtou pro odstoupení od smlouvy. Povinnost zaplatit náhradu by byla ve svém důsledku cenou, za kterou je k mání odstoupení od smlouvy(57). Tato náhrada je tudíž v rozporu s čl. 6 odst. 1 směrnice 97/7 ukládána z důvodu výkonu práva na odstoupení od smlouvy.
75. Jak jsem již zdůraznila na jiném místě,(58), je vždy třeba uvážit, jaký je praktický účinek nároku na zaplacení náhrady(59).
76. Z mého pohledu svědčí přesvědčivé důvody pro domněnku, že cíl, který zákonodárce Společenství sleduje směrnicí 97/7, by byl negativně ovlivněn, nebo dokonce poškozován požadavkem, aby spotřebitel v případě odstoupení od smlouvy zaplatil dodavateli náhradu za užívání věci.
77. Zejména strukturální nebezpečí případného (právního) sporu o to, zda spotřebitel věc pouze zkoumal z hlediska její vhodnosti pro jeho účely, anebo z ní navíc získal užitky(60) (popřípadě též jaké), by spotřebitele mohlo odradit od uplatňování jeho práv. Na jedné straně by jej mohlo v praxi již předem zdržet od skutečného vyzkoušení zboží před jeho vrácením, například roztržením ochranné plastové fólie. Neporušená ochranná plastová fólie totiž jednoznačně svědčí o nepoužití zboží, ale zároveň zabraňuje jeho prohlédnutí a vyzkoušení. Na druhé straně by se mohl vzdát možnosti odstoupit od smlouvy, pokud zjistí, že zboží neodpovídá jeho představám nebo nevyhovuje jeho potřebám. Za těchto okolností by právo spotřebitele vyzkoušet zboží po uzavření smlouvy degenerovalo v rozporu se čtrnáctým bodem odůvodnění směrnice 97/7 v právo pouze formální. To by odporovalo smyslu a účelu směrnice 97/7.
78. Konečně se nelze nezmínit o tom, že závazek k oboustrannému vrácení plnění(61), zmíněný v písemných připomínkách, jakož i při jednání, může sice teoreticky znít jako vyvážený, avšak v praxi by mohl být pro spotřebitele relativně bezcenný, s výjimkou případu velmi vysoké kupní ceny, která by při zúročení během lhůty pro odstoupení od smlouvy mohla vynést značný finanční obnos.
79. Po těchto úvahách jsem dospěla k názoru, že v rámci směrnice 97/7 může být náhrada za užívání subsumována pod široký pojem „náklady“. Pokud tedy náhrada spadá jak pod pojem „náklady“ obsažený v čl. 6 odst. 1 prvním pododstavci druhé větě, tak i v čl. 6 odst. 2 směrnice 97/7, nemůže být spotřebiteli uložena, protože nepatří ke skutečně vynaloženým nákladům spojeným s vrácením zboží.
3. Přesnější analýza pojmu „rozložení rizik“ tvořícího základ směrnice 97/7 dosavadní výklad podporuje
80. Rozložení rizik v případě odstoupení od smlouvy o koupi určitého zboží se tedy uskuteční ve prospěch spotřebitele, kterému z důvodu odstoupení od smlouvy nemůže vzniknout procesně nejisté postavení(62) nebo finanční zátěž.
81. Takovéto pojetí rozložení rizik mezi dodavatele a spotřebitele, uplatněné ve směrnici 97/7, je v souladu se záměrem podporovat prodej na dálku(63) s ohledem na cíle vysoké ochrany spotřebitelů, který je stvrzován v několika bodech odůvodnění této směrnice. V této souvislosti je třeba uvést zejména body odůvodnění týkající se cílů vnitřního trhu(64), nových informačních technologií(65) a ochrany spotřebitelů(66). Ochota spotřebitele podílet se na distribuční struktuře prodeje na dálku je prostřednictvím směrnice podporován tak, že jsou specifické problémy tohoto trhu zredukovány ve prospěch spotřebitele(67).
82. Je-li pojem „náklady“ vykládán v právě vyloženém smyslu, jsou sice zájmy dodavatele dotčeny, jelikož za užívání spotřebního zboží až do odstoupení od smlouvy nemůže požadovat žádnou náhradu. To platí zejména v případech, kdy zboží – i tehdy, je-li vráceno v nejkratší možné lhůtě sedmi pracovních dní(68) – ztrácí hodnotu pro dodavatele. Zákonodárce Společenství, který směrnici vydal, však proto stanovil pro určité případy uvedené v čl. 6 odst. 3 směrnice 97/7 úplné vyloučení práva na odstoupení od smlouvy, například při úpravě zboží pozměňovaného podle požadavků spotřebitele nebo u zboží, které snadno podléhá zkáze(69). U zboží tohoto druhu by právo spotřebitele odstoupit od smlouvy bez povinnosti k náhradě – pokud by se pojem „náklady“ musel vykládat v právě vyloženém smyslu – mělo výrazně negativní vliv na zájmy dodavatele. Dodavatel by mohl být v důsledku toho zcela odrazen od provozování obchodní činnosti v oblasti prodeje na dálku. To by však neodpovídalo úmyslu zákonodárce Společenství, který směrnici vydal, podporovat obchodní činnost v oblasti prodeje na dálku – zejména též v zájmu spotřebitele(70).
83. Dodavateli zbývá k ochraně před rizikem, že bude v jednotlivých případech muset po uskutečněném užívání a jemu navzdory skutečně čelit odstoupení od smlouvy a nemožnosti požadovat za něj náhradu, cesta cenově politického chování spočívajícího ve smíšené kalkulaci, v níž se zohlední procentní podíl vráceného zboží(71).
84. Navíc je ve směrnici 97/7 obsažen ochranný mechanismus ve prospěch zachování zájmů dodavatele – který se chce přirozeně vyhnout snížení hodnoty zboží – v podobě lhůt odstupňovaných v určité časové posloupnosti. Článek 6 odst. 1 první pododstavec první věta směrnice 97/7 stanoví totiž pro odstoupení od smlouvy lhůtu „alespoň sedmi pracovních dnů“. Po uplynutí této relativně krátké lhůty pro odstoupení od smlouvy, která je po provedení směrnice v členských státech rovněž obecně krátká (běžně činí sedm pracovních dnů nebo čtrnáct kalendářních dnů(72)), riziko dodavatele v zásadě pomine. Směrnice tak zavedla velmi přehlednou dobu, po niž musí dodavatel nést riziko případných finančních následků odstoupení od smlouvy.
85. Konečně je vhodné se alespoň na okraj zmínit o tom, že jak Komise ve svém současném návrhu směrnice(73), tak i autoři odborného dokumentu Draft Common Frame of Reference (Návrh společného referenčního rámce, dále jen „DCFR“)(74) pro jednotnou úpravu evropského práva soukromého(75) navrhují zčásti odlišnou úpravu. Návrh Komise zní doslova takto: „Spotřebitel ručí za případnou ztrátu hodnoty zboží jen tehdy, jestliže byla způsobena zacházením, které není nutné k vyzkoušení vlastností a fungování zboží“(76). Tím se míní něco obsahově jiného, než je náhrada za snížení hodnoty podle německého práva vypočítaná na základě časových hledisek(77). V kapitole týkající se smluv upravuje DCFR též právo odstoupit od smlouvy (články II.-5:101 až II.-5:202). V čl. II.-5:201 odst. 1 ve spojení s čl. 3 je pro spotřebitele při uzavírání smluv na dálku stanoveno právo odstoupit od smlouvy v jednotné obecné lhůtě Společenství pro odstoupení od smlouvy, která činí 14 dnů(78). V této souvislosti upravuje čl. II.-5:105 odst. 3 DCFR otázky náhrady za užívání. Náhrada za vyzkoušení a otestování je podle čl. II.-5:105 odst. 3 DCFR výslovně vyloučena, ale podle čl. II.-5:105 odst. 4 DCFR je spotřebitel výslovně zavázán k náhradě při běžném užívání(79), přičemž může důkazní břemeno spočívat na prodávajícím podniku(80). Rovněž takzvané zásady acquis (Principles of the Existing EC Contract Law)(81) obsahují srovnatelná ustanovení(82). K těmto pracím a návrhům úprav je třeba poznamenat, že ohledně náhrady za užívání vycházejí z jiného konceptu, než je vyloučení ukládání nákladů [spotřebiteli] podle směrnice 97/7. Nehledě k tomu, že z mého pohledu vedou v praxi ke složitým problémům vymezování mezi vyzkoušením/testem a užíváním, které snižují právní jistotu a v konečném důsledku mohou vést k tomu, že se koupě na základě smlouvy uzavřené na dálku stane pro spotřebitele méně atraktivní, nemají jakožto pouhé návrhy žádnou relevanci pro výklad platné směrnice.
4. Nesplnění informační povinnosti a jeho následky
86. Pouze v případě, kdy dodavatel nesplní své povinnosti podle článku 5 směrnice 97/7, se časově prodlužuje jeho riziko. Odráží se v tom názor zákonodárce Společenství, který směrnici vydal, že si zájem dodavatele v takovýchto případech vyžádá v poměru k zájmu spotřebitele a zájmu ochrany spotřebitelů nižší úroveň ochrany. Dokonce i toto časové prodloužení rizika, kterému může dodavatel ve vlastním zájmu čelit již pouhým dodržováním povinností vyplývajících z článku 5 směrnice 97/7, je ve směrnici omezené. K omezení slouží podle čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce směrnice 97/7 lhůta tří měsíců(83).
87. Tříměsíční lhůtou stanoví směrnice 97/7 výslovně lhůtu, po jejímž uplynutí není již ani v případě nepoučení o právu odstoupit od smlouvy možné toto právo vykonat(84). Tato tříměsíční lhůta(85) není ostatně formulována jako minimální lhůta, nýbrž jako lhůta konečná. Je třeba poznamenat, že směrnice 97/7 obsahuje sice v článku 14 ustanovení ohledně minimálních pravidel. Podle něj mohou členské státy v oblasti spadající do oblasti působnosti směrnice 97/7 vydat nebo si ponechat přísnější úpravu, která je slučitelná se Smlouvou o ES. To však podléhá podmínce zajištění vyšší úrovně ochrany pro spotřebitele(86). Pokud byla ve vnitrostátním právním řádu vydána úprava ohledně tříměsíční lhůty odchylující se od směrnice, nemůže to ovlivnit výklad směrnice. Také pro úpravu, jako je zde předmětná úprava německá, která se, nakolik to vyplývá ze spisu, při nesprávně provedeném poučení vzdává jakéhokoli časového omezení práva na odstoupení od smlouvy, neplatí tedy nic jiného.
5. Může možnost zneužití jednotlivcem vést k úpravě zatěžující všechny spotřebitele?
88. Argumentaci Komise(87), že v mnohých případech může dojít k překročení hranice bezdůvodného obohacení, například tehdy, je-li zboží, jehož má být použito při zvláštní příležitosti, objednáváno na dálku a po tomto použití je po odstoupení od smlouvy vráceno(88), nelze použít jako důvod k přijetí obecné úpravy nákladů zatěžující všechny spotřebitele.
89. Jak již bylo vyloženo, směrnice neponechává prostor pro úpravy nákladů v členských státech ztěžující postavení spotřebitele, které se netýkají vrácení zboží, jež je výslovně uvedeno ve směrnici. Ustanovení směrnice 97/7 je v tomto smyslu třeba považovat za taxativní.
90. Navíc je třeba poukázat na to, že obava ze zneužití jednotlivci nesmí obecně vést k omezení ochrany práv zaručených všem na základě práva Společenství. Podle judikatury Soudního dvora(89) nesmí být totiž použití vnitrostátního právního předpisu k zamezení zneužívání na újmu plné účinnosti a jednotnému uplatňování práva Společenství v členských státech. Obzvláště nesmí být mařeny účely sledované určitou právní úpravou Společenství, například určitou směrnicí(90).
91. Přitom nelze pustit se zřetele, že ve skutečných případech zneužití (a případech, v nichž došlo ke vzniku škody(91)) musí být již na základě zásady rovnocennosti k dispozici vhodný zákonný prostředek. Proti takovým případům může dodavatel v jednotlivém případě tak jako tak zasáhnout, aniž by se však mohl dovolávat úpravy zatěžující všechny spotřebitele. Skutečné případy zneužití nejsou z mého pohledu kryty pojmem „náklady“ ve smyslu směrnice 97/7, a mohou být proto řešeny prostřednictvím obecných občanskoprávních úprav, obzvláště vnitrostátních právních předpisů týkajících se bezdůvodného obohacení. Rovněž případy, v nichž vznikla skutečná škoda, mohou být řešeny prostřednictvím odpovídajících předpisů vnitrostátního práva členských států.
92. Je ovšem nejisté, co toto znamená pro případy, v nichž nebyl spotřebitel dodavatelem poučen, nebo dostatečně poučen, o svém právu odstoupit od smlouvy. V takovýchto případech je možné si představit, že k odstoupení od smlouvy dojde nezřídka teprve po určité době užívání zboží, a to až tehdy, když byla podána informace o právu odstoupit od smlouvy. Spotřebitel nemohl z důvodu neposkytnutí informací přizpůsobit své jednání tak, aby mohlo být kvalifikováno jako vyzkoušení, nikoli však užívání [obdrženého zboží]. Má mít spotřebitel v této situaci prakticky povinnost „úplaty“ za prodloužení lhůty k uplatnění práva odstoupit od smlouvy, jež má sloužit jeho ochraně, jelikož bude muset zpravidla zaplatit náhradu za užívání dodaného spotřebního zboží?
93. V tomto ohledu je třeba mít na zřeteli, že v případech, jako je případ v projednávané věci, ve kterých bylo zjištěno porušení informační povinnosti dodavatele(92), nemusí být nutně dáno řešení vycházející z bezdůvodného obohacení. V souladu s výše uvedeným hodnocením zákonodárce Společenství, který vydal tuto směrnici(93) a který časově omezil odpovídající riziko dodavatele, považuji totiž finanční zatížení spotřebitele i v těchto případech za vyloučené. S cílem směrnice, jímž je ochrana spotřebitelů, by totiž nebylo slučitelné, aby spotřebitel při porušení povinnosti dodavatele musel za časově prodlouženou ochranu po jejím skončení zaplatit poplatek za užívání. Takový postup by se prakticky rovnal nátlaku, aby spotřebitel neodvolal smlouvu(94). Odporoval by cíli ochrany spotřebitelů sledovanému směrnicí 97/7, jakož i jejímu cíli podpory prodeje na dálku. Přitom je třeba připustit, že například případy nadměrného(95) užívání při současném porušení informační povinnosti je třeba vyhodnotit jinak než srovnatelné případy, v nichž však dodavatel přiměřeně splnil svou informační povinnost.
94. Mimochodem řečeno je třeba poukázat na skutečnost, že již zmíněný DCFR(96) se vyznačuje srovnatelným přístupem ohledně porušení informační povinnosti dodavatele. Jak již bylo vyloženo, je sice náhrada za vyzkoušení a testování výslovně vyloučena, ale při běžném užívání má spotřebitel povinnost k náhradě(97). To však kupodivu platí pouze pro odstoupení od smlouvy v obecné lhůtě, jež zpravidla činí čtrnáct dnů. Naopak v případech, kdy spotřebitel nebyl poučen, nebo dostatečně poučen, o svém právu odstoupit od smlouvy, je zaplacení náhrady ustanovením čl. II.-5:105 odst. 4 výslovně vyloučeno. V něm obsažené hodnocení ukazuje, že v případech porušení informační povinnosti spotřebitele musí být spotřebiteli z důvodu nedostatku informací poskytnuta zvláštní ochrana.
95. Na doplnění je dále třeba uvést, že již z judikatury vyplývá, že spotřebitel nemůže vykonávat právo na odstoupení od smlouvy, pokud o něm neví(98). Totéž platí i v případě, kdy sice o tomto právu v zásadě ví, avšak informační povinnost nebyla splněna beze zbytku. Neúplná nebo zavádějící informace může snadno vést k tomu, že spotřebitel neuplatní své právo, protože je nesprávně posoudí.
96. Další překážka uplatnění práva odstoupit od smlouvy nepodmíněného zaplacením úhrady za užívání by se mohla vyskytnout v případech, kdy je vráceno poškozené zboží. V takovýchto případech by se mohly uplatnit obecné úpravy náhrady škody v jednotlivých členských státech. Na doplnění uvádím, že z mého pohledu směrnici neodporuje, jsou-li spotřebiteli poskytnuty obecné pokyny v zájmu zajištění určité povinnosti řádné péče.
6. Vymezení vůči judikatuře v rozsudcích Schulte a Crailsheimer Volksbank
97. Konečně je třeba poukázat na to, že zde zastávanému výkladu následků odstoupení od smlouvy v kontextu směrnice 97/7 v oblasti prodeje na dálku neodporují rozsudky Schulte a Crailsheimer Volksbank(99), v nichž ohledně odstoupení od smlouvy o hypotečním úvěru v oblasti působnosti směrnice 85/577 bylo nejenom vrácení obdržených částek, ale i uložení povinnosti k zaplacení úroků ve výši běžné na trhu posouzeno jako slučitelné se směrnicí(100), což může být v širokém smyslu považováno za určitý způsob náhrady. Jedná se zde o zvláštní případ smlouvy o úvěru, jakož i o odlišné souvislosti právní úpravy(101) a odlišné směrnice(102) s odlišnými podrobnými ustanoveními(103); zejména je třeba uvést, že úpravy právních následků odstoupení od smlouvy jsou v uvedených dvou směrnicích utvářeny rozdílně. V rámci směrnice 97/7 podrobně upravuje právní následky odstoupení od smlouvy její čl. 6 odst. 1 a 2. Jak již bylo vyloženo, jsou ohledně něj zakázány „sankce“ a náklady pro spotřebitele jsou povoleny jen v krajně omezené míře. Takováto ustanovení v kontextu směrnice 85/577 chybějí. V ní se v čl. 5 odst. 2, který upravuje následky výkonu práva na odstoupení od smlouvy(104), pouze velmi obecně uvádí, „že spotřebitel je zproštěn všech závazků vyplývajících ze zrušené smlouvy“. Je tedy třeba konstatovat, že ustanovení směrnice, která bylo třeba vyložit ve věcech Schulte a Crailsheimer Volksbank, neobsahovala úpravu srovnatelnou se zde pojednávanou úpravou, co se týče rozložení rizik ohledně nákladů.
98. Směrnici 97/7 je tudíž třeba vykládat v tom smyslu, že pro její oblast působnosti není potřebné uvedení do původního stavu ve smyslu judikatury obsažené v rozsudcích Schulte a Crailsheimer Volksbank.
7. Závěry
99. Celkově jsem tudíž dospěla k názoru, že vnitrostátní úprava, v níž se obecně uvádí, že prodávající může v případě odstoupení od smlouvy ve stanovené lhůtě požadovat od spotřebitele náhradu za užívání dodaného spotřebního zboží, není slučitelná s čl. 6 odst. 1 a 2 ve spojení se čtrnáctým bodem odůvodnění směrnice 97/7.
F – Pro případ rozhodnutí, že náhrada nespadá pod pojem „pokuty“ a „náklady“ směrnice 97/7: Patří úprava náhrady do oblasti pravomoci členských států?
100. Pouze pro případ, že by Soudní dvůr nesdílel výsledný názor obsažený v předchozím odstavci a dospěl k závěru, že zde předmětná náhrada za užívání nespadá pod pojem „náklady“ směrnice 97/7, bych chtěla pro jistotu připojit další závěry.
101. V poslední větě čtrnáctého bodu odůvodnění směrnice 97/7 se uvádí: „[J]e věcí členských států, aby stanovily další podmínky a opatření pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy.“ Lze z toho vyvodit, že je přijímání vnitrostátní úpravy náhrady za užívání, jako je zde předmětná právní úprava, i nadále ponecháno v pravomoci členských států?
102. Jak již bylo vyloženo(105), opírá se německá vláda o výše citovanou větu čtrnáctého bodu odůvodnění a dovozuje, že směrnice 97/7 neodporuje předmětné německé úpravě. Také rakouská vláda argumentuje tomu odpovídajícím způsobem, a hájí tak srovnatelnou rakouskou úpravu(106). Obě tyto vlády mají za to, že placení náhrady hodnoty/náhrady za užívání není směrnicí 97/7 zakázáno, nýbrž podléhá posuzovací pravomoci členských států.
103. Stanovisko Komise, jak již bylo zmíněno(107), se ubírá stejným směrem. Komise má za to, že dotčenou vnitrostátní úpravu nelze subsumovat pod pojem „náklady“. Jedná se o úplatu za to, že spotřebitel po určitou dobu užíval zboží nabyté na základě smlouvy uzavřené na dálku. Jak se již uznává v jiných oblastech práva Společenství(108), mohly by členské státy dbát i v oblasti prodeje na dálku na to, aby ochrana práv zaručených právním řádem Společenství nevedla k bezdůvodnému obohacení osob oprávněných z určitého nároku; stanovení pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení by v zásadě spadalo do legislativní pravomoci členských států.
104. Z mého hlediska tyto argumenty ohledně posuzovací pravomoci členských států ohledně vnitrostátní úpravy náhrady za užívání při přezkumu neobstojí.
105. K tomu je třeba zaprvé poznamenat, že, jak již bylo vyloženo výše, obava ze zneužití jednotlivci nesmí vést k omezení ochrany práv zaručených všem na základě práva Společenství(109). Již z tohoto důvodu by neměla úprava, jako je ta, o niž jde v projednávané věci, podléhat posuzovací pravomoci členských států.
106. Zadruhé je třeba poukázat na to, že zde předmětná směrnice 97/7 – jak vyplývá z bodů jejího odůvodnění – přispívá v rámci uskutečňování cílů vnitřního trhu k podpoře prodeje na dálku při současném dodržení cílů optimální ochrany spotřebitelů(110). Takto sledované účely nemohou být zmařeny. Jak bylo objasněno výše(111), obsahují ustanovení směrnice k právu odstoupit od smlouvy rozumnou úpravu ohledně rozložení rizik, která vychází zejména z toho, že je třeba omezit finanční zatěžování spotřebitele v důsledku uplatnění práva na odstoupení od smlouvy. I v případě, že by – oproti mému názoru – nebylo možné subsumovat náhradu pod pojem „náklady“, nemohou ji členské státy upravovat podle své libosti. Zvláště by jim nebylo umožněno opírat se pouze o poslední větu čtrnáctého bodu odůvodnění směrnice a nevzít při tom na zřetel například počáteční věty téhož bodu odůvodnění.
107. Proto je zatřetí nutno poukázat na to, že při prodeji na dálku spotřebitel prakticky nemá před uzavřením smlouvy možnost výrobek skutečně vidět nebo se ujistit o charakteru poskytované služby (první věta čtrnáctého bodu odůvodnění). Ohledně dodání zboží se možností odstoupit od smlouvy poskytované spotřebiteli kompenzuje nevýhoda spočívající v tom, že si zboží nabývané na základě smlouvy uzavřené na dálku nelze prohlédnout v obchodních prostorách a popřípadě si je vyzkoušet. Na tomto založené právo odstoupit od smlouvy by bylo zbaveno svého obsahu a stalo by se pouze formálním, kdyby za relativně krátké týdenní až dvoutýdenní lhůty(112) na vyzkoušení zboží stanovené ve směrnici 97/7, které jsou spotřebiteli poskytovány, mohla být požadována náhrada za dočasné užívání. Spotřebitel by se vystavil nebezpečí, že již otevřením původního obalu (při prohlídce a zkoušení se zpravidla jedná o nezbytný krok) byl vystaven nařčení, že zboží užíval nad rámec zkoušky(113). Z těchto důvodů je z mého pohledu v souladu se smyslem směrnice nestanovit pro dobu běhu obecné lhůty pro odstoupení od smlouvy žádnou náhradu za užívání. Jelikož tříměsíční lhůta nemá zhoršit postavení spotřebitele, nýbrž pouze vyrovnat nevýhodu, kterou způsobil dodavatel porušením informační povinnosti, již má na základě článku 5 směrnice 97/7, bylo by stěží možné zdůvodnit přijetí odchylné úpravy ohledně tohoto delšího období možného užívání.
108. Začtvrté bych chtěla poukázat na to, že se ve čtrnáctém bodě odůvodnění směrnice 97/7 výslovně zdůrazňuje, že právo spotřebitele odstoupit od smlouvy uzavřené na dálku nemá mít pouze formální charakter. Celá řada praktických problémů, jež by s sebou přinášela úprava náhrady, by však vedla k nebezpečí, že by se toto právo odstoupit od smlouvy ve skutečnosti změnilo v zásadu, která by neměla významnější praktický dopad. Kromě již zmíněných(114) problémů s dokazováním(115) je třeba zmínit, že spotřebitelé při uzavírání smlouvy zpravidla nemohou vědět, v jaké výši by vůči nim mohly být uplatněny případné požadavky na náhradu. S tím spojené riziko by mohlo vést k tomu, že neodstoupí od smlouvy již proto, aby se vyhnuli sporu, který s sebou přináší nepříjemnosti a stojí peníze, čas i energii. Toto riziko může ostatně vést i k tomu, že se prodej na dálku stane pro spotřebitele méně atraktivním, což by neodpovídalo smyslu směrnice 97/7. Z hlediska spotřebitele je totiž výhodou prodeje na dálku nejenom větší možnost výběru, nýbrž i ušetření času a odpadnutí cest za nákupy.
109. Ohledně rozlišení situace v projednávané věci od situace v rozsudcích Schulte a Crailsheimer Volksbank odkazuji na výše uvedené výklady(116).
110. Na základě výše uvedeného zastávám názor, že vnitrostátní právní úprava, jako je ta, jež byla kritizována v původním řízení, která stanoví, že prodávající může v případě odstoupení spotřebitele od smlouvy požadovat náhradu za užívání spotřebního zboží, nespadá ani na základě poslední věty čtrnáctého bodu odůvodnění směrnice 97/7 do prostoru členských států pro stanovení vlastní právní úpravy.
VII – Závěry
111. Z těchto důvodů Soudnímu dvoru navrhuji, aby předběžnou otázku Amtsgericht Lahr zodpověděl takto:
„Ustanovení čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku je nutno vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní zákonné právní úpravě, která obecně stanoví, že prodávající může požadovat od spotřebitele kompenzační náhradu za užívání zboží nabytého na základě smlouvy uzavřené na dálku v případě, že spotřebitel ve stanovené lhůtě uplatní své právo odstoupit od smlouvy.“