ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhého senátu)
11. září 2008 (*)
„Veřejná služba – Úředníci – Přijetí – Zařazení do platové třídy a platového stupně – Neoprávněné zařazení – Zpětvzetí protiprávního aktu – Legitimní očekávání – Přiměřená lhůta – Právo na obhajobu – Právo na řádnou správu“
Ve věci F‑51/07,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE,
Philippem Bui Vanem, úředníkem Komise Evropských společenství, s bydlištěm v Hettange-Grande (Francie), zastoupeným S. Rodriguesem a R. Albelicem, avocats,
žalobce,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené J. Currallem a G. Berscheidem, jako zmocněnci,
žalované,
SOUD (druhý senát),
ve složení S. Van Raepenbusch (zpravodaj), předseda, I. Boruta a H. Kanninen, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 5. června 2008,
vydává tento
Rozsudek
1 Návrhem došlým kanceláři Soudu telefaxem dne 30. května 2007 (k předložení stejnopisu došlo dne 4. června 2007) se P. Bui Van domáhá zrušení rozhodnutí generálního ředitele Společného výzkumného střediska (dále jen „SVS“) Komise Evropských společenství ze dne 4. října 2006 v rozsahu, v němž jej přeřazuje do platové třídy AST3 platového stupně 2, zatímco původně byl zařazen do platové třídy AST4 platového stupně 2 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování (dále jen „OOJ“) ze dne 5. března 2007, kterým byla zamítnuta jeho stížnost, jakož i přiznání symbolického jednoho eura jakožto náhrady nemajetkové újmy, která mu údajně vznikla.
Právní rámec
2 Článek 85 služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“) stanoví:
„Každá neoprávněně vyplacená částka musí být vrácena, jestliže si byl příjemce vědom, že k takové platbě nebyl důvod, nebo pokud je zřejmé, že mu tato skutečnost musela být známa.
Žádost o vrácení musí být předložena nejpozději do pěti let ode dne, kdy byla částka vyplacena. Je-li [OOJ] schopen prokázat, že příjemce úmyslně oklamal správu za účelem získání uvedené částky, může být žádost předložena i po uplynutí této lhůty.“
3 Podle čl. 13 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu, nazvané „Přechodná ustanovení pro úředníky Společenství“, jež byla doplněna nařízením Rady (ES, Euratom) č. 723/2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství (Úř. věst. L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130), které vstoupilo v platnost dne 1. května 2004, úředníci, kteří byli před 1. květnem 2006 zařazeni do seznamu vhodných kandidátů a byli přijati do služebního poměru po tomto dni, budou, pokud jde o úspěšné kandidáty otevřeného výběrového řízení pro platové třídy B5 a B4, zařazeni do platové třídy AST3.
4 Oznámení o otevřeném výběrovém řízení EPSO/B/23/04 pořádaném za účelem sestavení seznamu kandidátů vhodných na přijetí na místa techniků (B5/B4) v oblasti výzkumu a techniky (Úř. věst. C 81 A ze dne 31. března 2004, s. 17, dále jen „oznámení o výběrovém řízení“) obsahuje poznámku pod čarou, která zní takto:
„Toto výběrové řízení je vyhlášeno pro platovou třídu B5/B4 v souladu s ustanoveními platného služebního řádu. Komise nicméně formálně předala Radě návrh na změnu služebního řádu. Tento návrh obsahuje mimo jiné nový systém služebního postupu. Je tedy možné, že úspěšným kandidátům tohoto výběrového řízení bude navrženo přijetí na základě ustanovení změněného služebního řádu, pokud budou přijata Radou. Podle pravidel stanovených v příloze XIII oddílu 2 článcích 11 a 12 změněného služebního řádu se platové třídy B5 a B4 nahrazují během přechodného období od 1. května 2004 do 30. dubna 2006 platovou třídou B*3 a po tomto dni platovou třídou AST3.“
Skutkový základ sporu
5 Žalobce je úspěšným kandidátem výběrového řízení EPSO/B/23/04.
6 Poté, co byl zapsán na seznam vhodných kandidátů sestavený v prosinci 2005 komisí výběrového řízení EPSO/B/23/04, byl žalobce přijat rozhodnutím OOJ ze dne 28. června 2006 jakožto úředník ve zkušební době funkční skupiny AST platové třídy 4 platového stupně 2 s účinností od 16. září 2006 a přidělen k SVS v rámci Institutu pro transurany v Karlsruhe (Německo). Dne 18. července 2006 žalobce potvrdil přijetí tohoto rozhodnutí, o němž se podle svého tvrzení dozvěděl prostřednictvím elektronické pošty dne 6. července 2006.
7 Žalobce nenastoupil do zaměstnání dne 16. září 2006, nýbrž dne 1. října 2006.
8 Napadeným rozhodnutím, které zrušuje a nahrazuje rozhodnutí ze dne 28. června 2006, byl žalobce zařazen do funkční skupiny AST platové třídy 3 platového stupně 2 ode dne 1. října 2006. Tento akt mu byl předán do vlastních rukou dne 19. října 2006.
9 Elektronickou poštou ze dne 7. listopadu 2006, došlou ve stejný den oddělení „Opravné prostředky“ GŘ „Personál a administrativa“, podal žalobce proti napadenému rozhodnutí stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. V této stížnosti žalobce v podstatě uvádí, že přeřazením tři dny po nástupu do zaměstnání byl postaven před „hotovou věc“ a že opustil své předchozí pracovní místo z důvodu jmenování do platové třídy AST4 platového stupně 2.
10 Dne 15. prosince 2006 tři další úředníci, B., H. a L., kteří byli také přijati do zaměstnání v Institutu pro transurany a jež byli také přeřazeni z platové třídy AST4 do platové třídy AST3, podali rovněž stížnost proti rozhodnutím o přeřazení, která se jich týkala.
11 Rozhodnutím ze dne 5. března 2007 zamítl OOJ stížnost žalobce. Naproti tomu příznivě odpověděl na stížnosti tří dalších výše zmíněných úředníků.
Návrhová žádání účastníků řízení
12 Žalobce navrhuje, aby Soud:
– prohlásil žalobu za přípustnou;
– zrušil rozhodnutí ze dne 5. března 2007, kterým byla zamítnuta jeho stížnost;
– zrušil napadené rozhodnutí;
– upozornil OOJ na důsledky zrušení napadeného rozhodnutí, zejména pokud jde o jeho zařazení, zpětnou účinnost jmenování ke dni nástupu do zaměstnání, rozdíl v odměně, úroky z prodlení a povýšení;
– mu přiznal symbolické jedno euro jakožto náhradu nemajetkové škody, která mu vznikla;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
13 Komise navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– rozhodl podle práva o nákladech řízení.
Právní otázky
A – K návrhovým žádáním směřujícím jednak ke zrušení rozhodnutí ze dne 5. března 2007, a jednak k tomu, aby Soud uvedl důsledky zrušení napadeného rozhodnutí
14 Ačkoliv návrhová žádání žalobce směřují mimo jiné ke zrušení rozhodnutí OOJ ze dne 5. března 2007, kterým byla zamítnuta stížnost předložená dne 7. listopadu 2006 na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, projednávaná žaloba v souladu s ustálenou judikaturou předkládá Soudu akt nepříznivě zasahující do právního postavení, proti němuž byla podána stížnost (viz v tomto smyslu zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, Recueil, s. 23, bod 8; rozsudek Soudu ze dne 14. listopadu 2006, Chatziioannidou v. Komise, F‑100/05, Sb. VS s. I-A-1-129 a II-A-1-487, bod 24). Z toho vyplývá, že projednávaná žaloba směřuje ke zrušení napadeného rozhodnutí, jež bylo přijato dne 4. října 2006 a které přeřadilo žalobce do platové třídy AST3 platového stupně 2, zatímco původně byl zařazen do platové třídy AST4 platového stupně 2.
15 Proto návrhové žádání, které se formálně týká rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, musí být považováno za návrhové žádání směřující také proti napadenému rozhodnutí a splývá s hlavním návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení tohoto rozhodnutí.
16 Zadruhé žalobce se domáhá toho, aby Soud uvedl důsledky případného zrušení napadeného rozhodnutí.
17 V tomto ohledu stačí připomenout, že Soudu nepřísluší ukládat příkazy orgánu Společenství (viz zejména rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 27. června 1991, Valverde Mordt v. Soudní dvůr, T‑156/89, Recueil, s. II‑407, bod 150; rozsudek Soudu ze dne 13. prosince 2006, De Brito Sequeira Carvalho v. Komise, F‑17/05, Sb. VS s. I-A-1-149 a II-A-1-577, bod 134) bez ohledu na obecnou povinnost uvedenou v článku 233 ES, která spočívá v tom, že orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, je povinen přijmout nezbytná opatření vyplývající z rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o neplatnosti aktu.
18 Proto návrhové žádání směřující k uložení příkazu uvedeného v žalobě je nepřípustné, a musí být tudíž zamítnuto.
1. K přípustnosti žaloby na neplatnost
a) Argumenty účastníků řízení
19 Komise poznamenává, že základní argument uvedený ve stížnosti žalobce je, že přijal nabídku na jmenování do platové třídy AST4. Výraz „legitimní očekávání“ v ní není uveden, ale orgán uznává, že úmyslem žalobce bylo dovolávat se jej.
20 Stížnost nezmiňuje ani údajné nedodržení rovného zacházení. Komise nicméně uznává, že tohoto hlediska se mohl žalobce dovolávat až poté, co obdržel odpověď na svou stížnost a mohl ji srovnat s odpověďmi danými třem dalším osobám, které předložily podobné stížnosti. Za těchto podmínek má Komise za to, že u žalobce může být důvodně upuštěno od striktního dodržení pravidla shody stížnosti se žalobou.
21 Podle žalobce z judikatury vyplývá, že cílem čl. 91 odst. 2 služebního řádu není striktně a definitivně vymezovat fázi soudního řízení, pokud žaloba k soudu nemění důvod ani předmět stížnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1986, Rihoux a další v. Komise, 52/85, Recueil, s. 1555, bod 12). Důvody zpochybnění aktu mohou být tak rozvedeny před soudem Společenství prostřednictvím předložení žalobních důvodů a argumentů, které nejsou nutně uvedeny ve stížnosti, ale které s ní úzce souvisí (výše uvedený rozsudek Rihoux a další v. Komise, bod 13).
22 Žalobce připomíná také to, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 14. března 1989, Del Amo Martinez v. Parlament (133/88, Recueil, s. 689, bod 11) zdůraznil, že jelikož postup před zahájením soudního řízení má neformální charakter a jelikož dotčené osoby zpravidla jednají v této fázi bez pomoci právního zástupce, správa nesmí vykládat stížnosti restriktivně, ale naopak musí je přezkoumávat vstřícně.
23 Přitom v projednávaném případě žalobce poznamenává, že podal svou stížnost bez pomoci právního zástupce a že se na její podporu dovolával chybného přeřazení, jelikož byl postaven před hotovou věc a nebyl zařazen do platového stupně, který jej vedl k opuštění jeho předchozího pracovního místa. Žalobní důvody vznesené na podporu žalobu musejí být považovány za přípustné, jelikož úzce souvisejí s tímto důvodem zpochybnění aktu.
b) Závěry Soudu
24 Podle ustálené judikatury návrhová žádání žalob úředníků musejí mít nejenom stejný předmět jako návrhová žádání uvedená v předcházející správní stížnosti, ale musejí obsahovat také důvody zpochybnění, které spočívají na stejném základě jako stížnost (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 16. září 1998, Rasmussen v. Komise, T‑193/96, Recueil FP, s. I‑A‑495 a II‑1495, bod 47; rozsudek Soudu ze dne 21. února 2008, Putterie-De-Beukelaer v. Komise, F‑31/07, Sb. VS s. I-A-000 a II-000, proti němuž byl podán kasační opravný prostředek k Soudu prvního stupně, věc T‑160/08 P, bod 43). Nicméně důvody zpochybnění mohou být rozvedeny předložením žalobních důvodů a argumentů, které nejsou nutně uvedeny v stížnosti, ale úzce s ní souvisejí (rozsudek Soudního dvora ze dne 23. dubna 2002, Campogrande v. Komise, C‑62/01 P, Recueil, s. I‑3793, bod 34; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 3. března 1993, Booss a Fischer v. Komise, T‑58/91, Recueil, s. II‑147, bod 83, a ze dne 8. června 1995, Allo v. Komise, T‑496/93, Recueil FP, s. I‑A‑127 a II‑405, bod 26; usnesení Soudu prvního stupně ze dne 9. září 2003, Vranckx v. Komise, T‑293/02, Recueil FP, s. I‑A‑187 a II‑947, bod 41; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 13. července 2006, Vounakis v. Komise, T‑165/04, Sb. VS s. I-A-2-155 a II‑A‑2‑735, bod 27).
25 V projednávaném případě je nesporné, že předmětem stížnosti i žaloby je rozhodnutí o přeřazení žalobce se zpětnou účinností do platové třídy AST3 platového stupně 2, ačkoliv v době svého přijetí byla dotčená osoba zařazena do platové třídy AST4 platového stupně 2. Navíc důvody zpochybnění obsažené v žalobě spočívají na stejných důvodech, jako jsou důvody, na kterých je založena stížnost, a sice na skutečnosti, že žalobci byla odepřena platová třída, kvůli níž opustil své předchozí pracovní místo, a byl postaven před hotovou věc. Žalobní důvod vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání tedy úzce souvisí s těmito důvody zpochybnění.
26 Krom toho, jak uznala Komise, právě odpověď OOJ na stížnost žalobce ve srovnání s odpovědí na stížnosti B., H. a L. vedla dotčenou osobu k tomu, aby ve své žalobě vznesla žalobní důvod vycházející z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace.
27 Z výše uvedeného vyplývá, že námitka nepřípustnosti, kterou Komise vznesla proti návrhovým žádáním týkajícím se zrušení, nebo alespoň pochybnosti, které vyjádřila v tomto ohledu, musejí být zamítnuty.
2. K meritu žaloby na neplatnost
28 Na podporu své žaloby se žalobce dovolává dvou žalobních důvodů vycházejících jednak z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace, a jednak ze zjevně nesprávného posouzení, jakož i z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.
29 Nejprve je třeba přezkoumat druhý žalobní důvod.
a) K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení, jakož i z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání
Argumenty účastníků řízení
30 V rámci svého druhého žalobního důvodu žalobce úvodem připomíná, že podle ustálené judikatury je zpětvzetí protiprávního aktu přípustné, pokud k němu dojde v přiměřené lhůtě a orgán, který jej vydal, dostatečně zohlední, do jaké míry se osoba, jíž je akt určen, případně mohla spoléhat na jeho legalitu. Pokud tyto podmínky nejsou dodrženy, zpětvzetí je v rozporu se zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání a musí být zrušeno (rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 1987, Consorzio Cooperative d’Abruzzo v. Komise, 15/85, Recueil, s. 1005, body 12 a 17).
31 V projednávaném případě se OOJ údajně dopustil jednak nesprávného posouzení, když považoval za začátek počítání přiměřené lhůty den oznámení aktu o jmenování, a sice 6. červenec 2006, a nikoliv den přijetí původního aktu o jmenování, a sice 28. červen 2006.
32 I když okamžikem, který je třeba zohlednit pro posouzení nabytí legitimního očekávání, je skutečně ten, kdy byl akt oznámen nebo kdy s ním dotčená osoba byla seznámena, nemůže tomu být podle žalobce stejně, pokud jde o posouzení lhůty, kterou má správa ke zpětvzetí protiprávního aktu. Tato lhůta je nezávislá na oznámení protiprávního aktu dotčené osobě a plyne mezi přijetím tohoto aktu a jeho zpětvzetím bez ohledu na jeho oznámení, což je formální požadavek ve vztahu k osobě, jíž je akt určen.
33 Proto doba, která má být zohledněna pro počítání přiměřené lhůty, je v projednávaném případě doba, která uběhla mezi dnem přijetí původního aktu o jmenování (a sice 28. červnem 2006) a dnem zpětvzetí tohoto aktu (a sice 4. říjnem 2006), což je doba tří měsíců a sedmi dnů.
34 Krom toho žalobce vytýká OOJ, že považoval za přiměřenou ve smyslu ustálené judikatury lhůtu delší než tři měsíce, v níž došlo ke zpětvzetí rozhodnutí ze dne 28. června 2006.
35 Podle ustálené judikatury musí být totiž přiměřený charakter lhůty posouzen v závislosti na okolnostech vlastních každé věci, zejména na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci a chování dotčených stran (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375, bod 187; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 5. října 2004, Eagle a další v. Komise, T‑144/02, Sb. rozh. s. II‑3381, bod 66).
36 V projednávaném případě ještě před jmenováním žalobce dne 28. června 2006 správa přijala tři akty o jmenování, a to dne 7. dubna 2006 akt o jmenování B., dne 2. května 2006 akt o jmenování H. a dne 12. května 2006 akt o jmenování L., které obsahovaly stejné chybné zařazení, takže lhůta delší než tři měsíce mezi aktem o jmenování žalobce dne 28. června 2006 a jeho zpětvzetím dne 4. října 2006 zjevně není přiměřená s ohledem na dotčené okolnosti a zejména na význam, který mělo pro dotčenou osobu zařazení do nižší platové třídy.
37 Žalobce se domáhá také toho, aby Komise vysvětlila, proč vzala zpět rozhodnutí o přeřazení L., když měla za to, že v projednávaném případě byla přiměřená lhůta čtyři měsíce. Pokud totiž použijeme úvahu Komise, podle níž přiměřená lhůta pro zpětvzetí protiprávního aktu běží ode dne oznámení aktu do dne jeho zpětvzetí, OOJ nepřekročil při zpětvzetí aktu o původním jmenování L. přiměřenou lhůtu čtyř měsíců vzhledem k tomu, že mezi oznámením zmíněného aktu a jeho zpětvzetím uplynuly 3 měsíce a 23 dnů. Z toho vyplývá, že správa zacházela rozdílně se žalobcem a s jeho kolegou L.
38 Konečně, žalobce se dovolává porušení zásady ochrany legitimního očekávání, jelikož, když se dozvěděl o rozhodnutí o jmenování ze dne 28. června 2006, mohl se legitimně spoléhat na zdánlivou legalitu tohoto aktu a dovolávat se jeho zachování. I kdyby byla pravda, že oznámení o výběrovém řízení zmiňovalo v poznámce pod čarou „návrh [Komise] na změnu služebního řádu“ zavádějící „nový systém služebního postupu“, použité výrazy (a sice „je možné, že úspěšným kandidátům tohoto výběrového řízení bude navrženo přijetí na základě ustanovení změněného služebního řádu [...]“) mohly být podle žalobce vykládány v tom smyslu, že existovala pouhá možnost přijetí na základě ustanovení změněného služebního řádu.
39 Komise úvodem poznamenává, že kandidáti sporného výběrového řízení byli v oznámení o výběrovém řízení zvláště upozorněni na skutečnost, že v případě jmenování budou zařazeni do platové třídy B*3 nebo případně AST3. O jmenování do platové třídy AST4 bylo původně rozhodnuto pouze z důvodu omylu Institutu pro transurany, který odhalilo oddělení lidských zdrojů SVS na konci září 2006. Tento omyl byl zjevný. Poté, co byl tento omyl zjištěn, generální ředitel SVS rychle přijal dne 4. října 2006 opravné rozhodnutí a sdělil jej žalobci dne 19. října 2006 během pohovoru, na kterém byl informován o finančních důsledcích, jakož i o možnostech podat opravný prostředek.
40 Komise připomíná, že podle ustálené judikatury, pokud je akt postižen protiprávností, orgán, který jej vydal, má právo se zpětným účinkem vzít tento akt v přiměřené lhůtě zpět (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. března 1982, Alpha Steel v. Komise, 14/81, Recueil, s. 749, bod 10; výše uvedený rozsudek Consorzio Cooperative d’Abruzzo v. Komise, bod 12; rozsudek Soudního dvora ze dne 20. června 1991, Cargill v. Komise, C‑248/89, Recueil, s. I‑2987, bod 20; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 5. prosince 2000, Gooch v. Komise, T‑197/99, Recueil FP, s. I‑A‑271 a II‑1247, bod 53).
41 V projednávaném případě je přitom protiprávnost, kterou se zdá, že žalobce nezpochybňuje, zjevná již ze znění článku 13 přílohy XIII služebního řádu.
42 Pokud jde o přiměřenou lhůtu, Komise tvrdí, že podle judikatury je rozhodujícím okamžikem, pokud jde o posouzení nabytí legitimního očekávání u osoby, které je správní akt určen, den oznámení aktu, a nikoliv den jeho přijetí (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. dubna 1997, De Compte v. Parlament, C‑90/95 P, Recueil, s. I‑1999, bod 35; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 27. listopadu 1997, Pascall v. Komise, T‑20/96, Recueil FP, s. I‑A‑361 a II‑977, bod 79). Proto se o takové očekávání nemůže jednat, pokud samotný žalobce neví o existenci aktu, na němž má být takové očekávání založeno. Ve stejném smyslu okamžik, kdy je očekávání narušeno, musí být okamžik oznámení druhého aktu, kterým je vzat zpět první akt.
43 Komise má tedy za to, že lhůta pro zpětvzetí původního aktu o jmenování začala v každém případě běžet ode dne 18. července 2006, dne, kdy žalobce potvrdil přijetí prvního aktu o jmenování (nebo ode dne 6. července 2006, dne předání aktu elektronickou poštou). Lhůta, v níž mohlo dojít ke zpětvzetí, skončila dne 19. října 2006, kdy bylo oznámeno rozhodnutí o zpětvzetí prvního nesprávného aktu.
44 Tento postoj je v souladu s řešením použitým v čl. 90 odst. 2 druhé odrážce služebního řádu, pokud jde o určení začátku lhůty pro podání stížnosti proti individuálním aktům, přičemž tato lhůta počíná běžet „dnem oznámení rozhodnutí dotyčné osobě, ale v žádném případě ne poté, co oznámení obdržela, dotýká-li se opatření jednotlivé osoby“.
45 Krom toho Komise se domnívá, že lhůta tří měsíců a jednoho dne je přiměřená. Tvrdí, že přiměřený charakter lhůty musí být posouzen ve vztahu k okolnostem projednávaného případu a že lhůta pro podání stížnosti nebo žaloby v rámci sporů týkajících se veřejné služby nemůže v tomto ohledu platně sloužit jako reference pro posouzení přiměřeného charakteru lhůty v případě zpětvzetí aktu, který zakládá práva.
46 Pokud některé rozsudky v jiných oblastech sporů Společenství stanovily spíše lhůtu dvou měsíců, je to podle Komise tím, že vycházely z dvouměsíční lhůty pro podání žaloby stanovené v článku 230 ES. Komise z této judikatury vyvozuje, že přiměřená lhůta pro zpětvzetí musí být o něco delší než lhůta pro podání žaloby.
47 V oblasti veřejné služby existuje ještě jiná, relevantnější lhůta, a sice lhůta stanovená pro odpověď OOJ na stížnost, jejíž délku stanoví čl. 90 odst. 2 in fine služebního řádu na čtyři měsíce. Tato lhůta, která je delší pro OOJ než pro úředníka, zohledňuje skutečnost, že na rozdíl od každého úředníka braného samostatně, musí orgán řešit množství případů ve stejné době, což vyžaduje řadu vnitřních konzultací (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Alpha Steel v. Komise, bod 12).
48 Komise dochází k závěru, že lhůta, která má být zohledněna, musí běžet ode dne 18. července 2006 (nebo ode dne 6. července 2006) do 19. října 2006 a ve světle judikatury je přiměřená. Dodává, že lhůta v případě L. vůbec není 3 měsíce a 23 dnů (ode dne potvrzení přijetí původního aktu), ale 4 měsíce a 5 dnů (ode dne jeho oznámení), a je tedy delší než lhůta 4 měsíců, která slouží jako referenční lhůta. Přitom podle samotného žalobce byla tato lhůta, pokud jde o něho, pouze 3 měsíce a 13 dnů. Argument tedy není podložen skutkovými okolnostmi.
49 Podpůrně má Komise za to, že i kdyby lhůta, která byla o něco delší než tři měsíce, měla být považována za příliš dlouhou, je třeba zohlednit skutečnost, že rozhodnutí o jmenování je obvykle přijato v určitý den, ale nabývá účinnosti v jiný den, jak vyplývá z článku 3 služebního řádu.
50 Komise z toho vyvozuje, že jako výjimka z uvedeného obecného pravidla, podle něhož je zohledněn den oznámení aktu, legitimní očekávání vzniká až v okamžiku nabytí účinnosti rozhodnutí, jelikož takové očekávání může existovat pouze tehdy, pokud se dotčená osoba skutečně nachází v situaci vytvořené rozhodnutím o jmenování. Tato situace vznikla v projednávaném případě až 1. října 2006, kdy žalobce skutečně nastoupil do zaměstnání. Podle této analýzy lhůta mezi vznikem legitimního očekávání a dnem oznámení zpětvzetí trvala pouze dva týdny a pět dnů (od 1. října 2006 do 19. října 2006). Taková lhůta je výrazně kratší než lhůta, která je považována za přiměřenou.
Závěry Soudu
51 Úvodem je třeba připomenout, že zpětvzetí příznivého správního aktu se zpětným účinkem obecně podléhá velice přísným podmínkám (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1978, Herpels v. Komise, 54/77, Recueil, s. 585, bod 38, a výše uvedený rozsudek De Compte v. Parlament, bod 35). Podle ustálené judikatury tak, i když je třeba každému orgánu Společenství, který konstatuje, že jím přijatý akt je protiprávní, přiznat právo vzít zpět tento akt v přiměřené lhůtě se zpětným účinkem, toto právo může být omezeno nezbytností respektovat legitimní očekávání osoby, které je akt určen, jež spoléhala na jeho legalitu (výše uvedené rozsudky Alpha Steel v. Komise, body 10 až 12; Consorzio Cooperative d’Abruzzo v. Komise, body 12 až 17; Cargill v. Komise, bod rozsudek Soudního dvora ze dne 20. června 1991, Cargill, C‑365/89, Recueil, s. I‑3045, bod 18, a výše uvedený rozsudek De Compte v. Parlament, bod 35; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 27. září 2006, Kontouli v. Rada, T‑416/04, Sb. VS s. I-A-2-181 a II‑A‑2‑897, bod 161).
52 Tato judikatura vyžaduje následující upřesnění.
– K legitimnímu očekávání
53 Zaprvé, pokud jde o respektování legitimního očekávání, z judikatury vyplývá, že pokud jde o posouzení nabytí takového očekávání osobou, které je správní akt určen, je rozhodujícím okamžikem oznámení aktu, a nikoliv den jeho přijetí nebo jeho zpětvzetí (výše uvedené rozsudky De Compte v. Parlament, bod 36, a Kontouli v. Rada, bod 162).
54 Krom toho osoba, které je akt určen, se nemůže dovolávat legitimního očekávání, pokud přijetí aktu vyvolala nesprávnými nebo neúplnými údaji (rozsudky Soudního dvora ze dne 22. března 1961, Snupat v. Vysoký úřad, 42/59 a 49/59, Recueil, s. 99, 160; ze dne 12. července 1962, Koninklijke Nederlandsche Hoogovens en Staalfabrieken v. Vysoký úřad, 14/61, Recueil, s. 485, 516, a výše uvedené rozsudky De Compte v. Parlament, bod 37, a Kontouli v. Rada, bod 163).
55 Pokud jde konkrétně o zpětvzetí se zpětným účinkem aktu, který přiznal subjektivní práva nebo podobná zvýhodnění úředníkům, je třeba dodat, že podmínka existence legitimního očekávání u osoby, které je zmíněný akt určen, musí být považována za nesplněnou, pokud protiprávnost odůvodňující zpětvzetí nemohla uniknout pozornosti úředníka postupujícího s obvyklou péči, a to s ohledem na jeho schopnost provést nezbytná ověření, aniž by tak mohl být zproštěn jakéhokoliv úsilí uvažovat a provést kontrolu.
56 V tomto ohledu je třeba vyjít z judikatury týkající se podmínek odůvodňujících vymáhání neoprávněně vyplacené částky správou, jež jsou uvedeny v čl. 85 prvním pododstavci služebního řádu, zejména podmínky zjevné protiprávnosti vyplacení, jež je tak zjevná, že příjemci musela být známa (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 24. února 1994, Stahlschmidt v. Parlament, T‑38/93, Recueil FP, s. I‑A‑65 a II‑227, bod 19; ze dne 5. listopadu 2002, Ronsse v. Komise, T‑205/01, Recueil FP, s. I‑A‑211 a II‑1065, bod 47; ze dne 15. července 2004, Gouvras v. Komise, T‑180/02 a T‑113/03, Sb. VS s. I‑A‑225 a II‑987, bod 110, a ze dne 16. května 2007, F v. Komise, T‑324/04, Sb. rozh. s. II-0000, bod 142). Právě tyto podmínky totiž vyjadřují nutnost respektovat legitimní očekávání osoby, které je akt určen, v rozsahu, v němž se mohla spoléhat na jeho legalitu.
57 V projednávaném případě oznámení o výběrovém řízení obsahovalo poznámku pod čarou, která je uvedena v bodě 4 tohoto rozsudku.
58 Pouhé přečtení této poznámky pod čarou mělo vést každého úředníka, úspěšného kandidáta výběrového řízení EPSO/B/23/04 postupujícího s obvyklou péčí k tomu, aby si položil otázku týkající se legality svého zařazení při přijetí v případě, že toto zařazení neodpovídalo platové třídě B*3 nebo AST3. Je tomu tak o to spíše, že Rada Evropské unie schválila změněný služební řád dne 22. března 2004, načež byl vyhlášen v Úředním věstníku Evropské unie dne 27. dubna 2004, zatímco oznámení o výběrovém řízení, které bylo vyhlášeno dne 31. března 2004, stanovilo lhůtu pro předložení přihlášek do 30. dubna 2004. To znamená, že k tomuto datu nemohla existovat žádná pochybnost, pokud jde o použitelnost změněného služebního řádu, a zvláště jeho přílohy XIII, při přijímání úspěšných kandidátů zmíněného výběrového řízení.
59 Za těchto podmínek, i kdyby žalobce nemohl určit s přesností rozsah omylu, jehož se dopustila správa, za běžných podmínek měl mít pochybnosti o opodstatněnosti dotčeného rozhodnutí, takže měl alespoň upozornit správu na to, aby provedla nezbytná ověření (viz obdobně rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 17. ledna 2001, Kraus v. Komise, T‑14/99, Recueil FP, s. I‑A‑7 a II‑39, bod 41, a výše uvedený rozsudek F v. Komise, bod 157).
60 Krom toho pokud jde o argument žalobce, podle něhož protiprávnost unikla samotné správě čtyřikrát, jelikož se týkala také B., H. a L., je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě se nejedná o určení toho, zda správě mohl nebo nemohl uniknout omyl, ale o ověření toho, zda se dotčená osoba mohla spoléhat na legalitu svého původního zařazení, či nikoliv. Krom toho situace, v níž se nachází správa, jež musí vydat tisíce správních rozhodnutí různého charakteru, nemůže být srovnávána se situací úředníka, který má osobní zájem na tom, aby ověřil své zařazení do platové třídy a platového stupně při svém přijetí (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1979, Broe v. Komise, 252/78, Recueil, s. 2393, bod 11).
61 Z toho vyplývá, že dne 6. července 2006, když se dozvěděl o rozhodnutí ze dne 28. června 2006, se žalobce nemohl spoléhat na zdánlivou legalitu tohoto aktu. Proto se nemůže pouze na základě této skutečnosti dovolávat legitimního očekávání, pokud jde o takovou legalitu.
– K vážení zájmů
62 Zadruhé, i kdyby osoba, které byl protiprávní akt určen, měla legitimní očekávání, z judikatury vyplývá, že kategorický veřejný zájem, zejména zájem na řádné správě a ochraně finančních zdrojů orgánu, může mít přednost před zájmem dotčené osoby na zachování situace, kterou mohla považovat za stálou (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Snupat v. Vysoký úřad, s. 159; Koninklijke Nederlandsche Hoogovens en Staalfabrieken v. Vysoký úřad, s. 518; De Compte v. Parlament, bod 39, a rozsudek Soudního dvora ze dne 17. července 1997, Affish, C‑183/95, Recueil, s. I‑4315, bod 57 a citovaná judikatura; výše uvedený rozsudek Kontouli v. Rada, bod 167). Toto vážení zájmů musí být zohledněno také při posuzování přiměřeného charakteru lhůty pro zpětvzetí, jak vyplývá z bodu 67 tohoto rozsudku.
– K přiměřené lhůtě
63 Zatřetí, z ustálené judikatury vyplývá, že ke zpětvzetí protiprávního správního aktu musí dojít v přiměřené lhůtě (výše uvedené rozsudky De Compte v. Parlament, bod 35 ; Pascall v. Komise, body 72 a 77; Gooch v. Komise, bod 53, a Kontouli v. Rada, bod 161).
64 Úvodem je třeba zdůraznit, že po změně služebního řádu čl. 85 druhý pododstavec služebního řádu stanoví, že „[ž]ádost o vrácení musí být předložena nejpozději do pěti let ode dne, kdy byla částka vyplacena“, s výjimkou případu, kdy správa může prokázat, že příjemce ji oklamal.
65 Článek 85 druhý pododstavec služebního řádu přesto nemůže být vykládán v tom smyslu, že správa za určitých podmínek může vzít zpět jakýkoliv protiprávní akt, na jehož základě došlo k neoprávněné výplatě a který mohl být přijat i před více než pěti lety.
66 Článek 85 služebního řádu se totiž týká pouze podmínek, za nichž částka, kterou správa neoprávněně vyplatila úředníkovi, může být vymáhána bez ohledu na původ protiprávního vyplacení, ale jeho cílem není upravit samotné zpětvzetí protiprávních aktů, které nutně předchází každému případnému vrácení neoprávněně vyplacené částky.
67 Pokud jde o zpětvzetí správního aktu, z judikatury vyplývá, že přiměřený charakter lhůty pro zpětvzetí musí být posouzen v závislosti na okolnostech vlastních každé věci, a zejména na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci a chování dotčených stran (výše uvedené rozsudky Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 187; Eagle a další v. Komise, bod 66). Je třeba zohlednit také to, zda dotčený akt zakládá subjektivní práva, jakož i vyvážení zájmů (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Snupat v. Vysoký úřad, s. 159, a Koninklijke Nederlandsche Hoogovens en Staalfabrieken v. Vysoký úřad, s. 520), kterými je v projednávaném případě zájem osoby, jíž je akt určen, na zachování situace, kterou mohla považovat za stálou, a zájem správy prosazovat legalitu individuálních aktů, jakož i chránit finanční zdroje orgánu.
68 S ohledem na výše uvedené je obecně třeba považovat za přiměřenou lhůtu pro zpětvzetí, která odpovídá tříměsíční lhůtě pro podání žaloby uvedené v čl. 91 odst. 3 služebního řádu.
69 Pokud jde o způsob počítání lhůty pro zpětvzetí za účelem posouzení jejího přiměřeného charakteru vzhledem k tomu, že tato lhůta platí pro samotnou správu, je třeba vzít jakožto začátek lhůty den přijetí aktu, který má správa v úmyslu vzít zpět.
70 V projednávaném případě uběhly 3 měsíce a 21 dnů v období od 28. června 2006, dne přijetí rozhodnutí o původním zařazení, do 19. října 2006, dne, kdy byl žalobce informován, že správa považuje uvedené rozhodnutí za protiprávní. Mělo by být zohledněno několik okolností:
– zaprvé, jak vyplývá z bodů 57 až 61 tohoto rozsudku, žalobce neprokázal, že by jednal se zvláštní péčí, jelikož nepožádal správu o to, aby provedla nezbytná ověření s ohledem na obsah poznámky pod čarou v oznámení o výběrovém řízení;
– zadruhé rozhodnutí o zařazení ve fázi přijetí představuje základní rozhodnutí pro celý průběh služebního postupu dotčené osoby, což zesiluje nutnost dodržení zásady legality ve vztahu k zásadě právní jistoty, která se nemůže použít absolutně;
– zatřetí čl. 13 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu, který je základem pro napadené rozhodnutí, je zvláště jasný a jednoznačný;
– začtvrté rozhodnutí o původním zařazení nabylo ve skutečnosti účinnosti až 1. října 2006, takže mělo účinky jen během velmi krátké doby 19 dnů.
71 Za těchto okolností lhůta, která začala běžet od přijetí rozhodnutí dne 28. června 2006 a v níž Komise vzala toto rozhodnutí zpět, musí být považována za přiměřenou, i když je uvedená lhůta o něco delší než lhůta pro podání žaloby uvedená v čl. 91 odst. 3 služebního řádu.
– K právu na obhajobu
72 Konečně je podle ustálené judikatury dodržování práva na obhajobu v každém řízení vedeném vůči určité osobě, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, základní zásadou práva Společenství, která musí být zajištěna, i když neexistuje žádná právní úprava týkající se dotčeného řízení (viz zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 10. července 1986, Belgie v. Komise, 234/84, Recueil, s. 2263, bod 27; ze dne 5. října 2000, Německo v. Komise, C‑288/96, Recueil, s. I‑8237, bod 99, a ze dne 9. listopadu 2006, Komise v. De Bry, C‑344/05 P, Sb. rozh. s. I‑10915, bod 37; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. března 2005, Vlachaki v. Komise, T‑277/03, Sb. VS s. I‑A‑57 a II‑243, bod 64).
73 Tato zásada, která odpovídá požadavkům řádné správy, vyžaduje, aby dotčená osoba mohla účinně vyjádřit svoje stanovisko ke skutečnostem, které mohou být v aktu, jenž má být přijat, použity v její neprospěch (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Belgie v. Komise, bod 27; rozsudek Soudního dvora ze dne 3. října 2000, Industrie des poudres sphériques v. Rada, C‑458/98 P, Recueil, s. I‑8147, bod 99, a výše uvedený rozsudek Komise v. De Bry, bod 38; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 23. dubna 2002, Campolargo v. Komise, T‑372/00, Recueil FP, s. I‑A‑49 a II‑223, bod 31, a výše uvedený rozsudek Vlachaki v. Komise, bod 64).
74 V tomto ohledu čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, která byla vyhlášena v Nice dne 7. prosince 2000 (Úř. věst. C 364, s. 1), stanoví, že právo na řádnou správu „zahrnuje především:
– právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout;
[…]“.
75 Přitom z preambule uvedené Listiny vyplývá, že jejím hlavním cílem je potvrzení „práv, která vyplývají především z ústavních tradic a mezinárodních závazků společných členským státům, ze Smlouvy o Evropské unii a ze smluv Společenství, z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ze sociálních chart přijatých Společenstvím a Radou Evropy a z judikatury Soudního dvora [...] a Evropského soudu pro lidská práva“ (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada, C‑540/03, Sb. rozh. s. I‑5769, bod 38).
76 Parlament, Rada a Komise slavnostním vyhlášením Listiny základních práv Evropské unie nadto zajisté usilovaly o to, aby byl uznán její zvláštní význam, s ohledem na nějž je v projednávané věci třeba vykládat ustanovení služebního řádu a pracovního řádu ostatních zaměstnanců (rozsudek Soudu ze dne 26. října 2006, Landgren v. ETF, F‑1/05, Sb. VS s. I-A-1-123 a II‑A‑1 459, bod 72, proti němuž byl podán kasační opravný prostředek k Soudu prvního stupně, věc T‑404/06 P).
77 Je třeba také zdůraznit, že dodržování práva na obhajobu, a zvláště práva být vyslechnut ohledně okolností, které mohou být použity v neprospěch úředníka k odůvodnění rozhodnutí nepříznivě zasahujícího do jeho právního postavení, představuje podstatnou formální náležitost, jejíž porušení lze zkoumat i bez návrhu (viz obdobně rozsudky Soudního dvora ze dne 7. května 1991, Interhotel v. Komise, C‑291/89, Recueil, s. I‑2257, bod 14 a ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 67; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 10. května 2001, Kaufring a další v. Komise, T‑186/97, T‑187/97, T‑190/97 až T‑192/97, T‑210/97, T‑211/97, T‑216/97 až T‑218/97, T‑279/97, T‑280/97, T‑293/97 a T‑147/99, Recueil, s. II‑1337, bod 134; viz rovněž rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, bod 487).
78 Soud tedy může i bez návrhu přezkoumat, zda v projednávaném případě Komise dodržela právo žalobce na obhajobu v rámci správního řízení, v němž bylo přijato napadené rozhodnutí.
79 Přitom je nutno konstatovat, jak uznala Komise v průběhu jednání, že žalobce nemohl předložit své připomínky a poskytnout vysvětlení před přijetím napadeného rozhodnutí.
80 Proto je třeba mít za to, že Komise porušila právo žalobce na obhajobu.
81 Nicméně z ustálené judikatury vyplývá také to, že ne každé porušení práva na obhajobu má za následek zrušení napadeného aktu. Je tomu tak tehdy, pokud protiprávnost nemohla mít vliv na obsah napadeného aktu (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, C‑301/87, Recueil, s. I‑307, bod 31; ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise, C‑142/87, Recueil, s. I‑959, bod 48; výše uvedené rozsudky Německo v. Komise, bod 101, a Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, body 318 a 324).
82 Přitom v projednávaném případě je nesporné, že vyjádření předložené žalobcem Soudu neobsahuje žádnou dodatečnou informaci v porovnání s informacemi, kterými již disponovala Komise a o nichž žalobce věděl. Za těchto podmínek okolnost, že žalobce nemohl předložit své připomínky před přijetím napadeného rozhodnutí, nemohla mít vliv na obsah tohoto rozhodnutí, který by ostatně, jak vyplývá z výše uvedeného, nemohl být odlišný.
83 Proto je třeba dojít k závěru, že porušení práva žalobce být vyslechnut před přijetím napadeného rozhodnutí nemůže samo o sobě odůvodnit jeho zrušení.
84 To nic nemění na tom, že z tohoto důvodu se správa dopustila protiprávnosti, která představuje pochybení správního orgánu a která může odůvodnit náhradu újmy. Tato otázka bude přezkoumána v bodech 92 až 94 tohoto rozsudku.
85 S ohledem na výše uvedené je třeba druhý žalobní důvod zamítnout.
b) K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace
86 Žalobce poznamenává, že jeho situace a situace B., H. a L. nevykazují podstatné odlišnosti:
– všichni jsou úspěšní kandidáti výběrových řízení EPSO/B/23/04 (pokud jde o žalobce a H. a L.) a EPSO/B/21/04 (pokud jde o B.), vyhlášených pro platovou třídu B5/B4 ;
– všichni byli nesprávně zařazeni do nové platové třídy AST4 (pokud jde o žalobce a L.) nebo do přechodné platové třídy B*4, nyní AST4 (pokud jde o B. a H.) a byli přiděleni k Institutu pro transurany;
– jejich akty o jmenování byly zrušeny a nahrazeny rozhodnutím generálního ředitele SVS ze dne 4. října 2006, které stanoví pro každého z nich zařazení do funkční skupiny AST3 platového stupně 2.
87 Za těchto podmínek se B., H., L. a žalobce nacházejí ve srovnatelné situaci. Přitom žalobce byl diskriminován ve vztahu k ostatním třem úředníkům, jelikož rozhodnutí o jeho přeřazení do platové třídy AST3 bylo zachováno, zatímco rozhodnutí o přeřazení B., H. a L. do stejné platové třídy byla vzata zpět a nahrazena třemi rozhodnutími o jejich zařazení do platové třídy AST4. Rozdílné zacházení je zvláště zjevné mezi žalobcem a L., jelikož vzhledem k tomu, co uvedla Komise ohledně druhého žalobního důvodu, OOJ měl v odpovědi na stížnost L. za to, že lhůta 3 měsíců a 23 dnů mezi oznámením aktu o původním zařazení a oznámením napadeného rozhodnutí o zpětvzetí přesáhla přiměřenou lhůtu.
88 Jak v tomto ohledu správně poznamenává Komise, i kdyby se některý z úředníků, které uvedl žalobce, nacházel v podstatě totožné situaci, jako je jeho situace a OOJ tím, že nevzal zpět akt o původním zařazení žalobce, porušil podmínky, kterým podléhá zpětvzetí protiprávního správního aktu, jak vyplývají z judikatury, samotná tato okolnost nemůže odůvodnit totožné zacházení se žalobcem, protože nikdo se nemůže ve svůj prospěch dovolávat protiprávnosti, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 3. března 1994, Cortes Jimenez a další v. Komise, T‑82/92, Recueil FP, s. I‑A‑69 a II‑237, bod 43; ze dne 22. února 2000, Rose v. Komise, T‑22/99, Recueil FP, s. I‑A‑27 a II‑115, bod 39, a ze dne 13. září 2005, Pantoulis v. Komise, T‑290/03, Sb. VS s. I‑A‑241 a II‑1123, bod 56; rozsudek Soudu ze dne 28. června 2006, Grünheid v. Komise, F‑101/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑55 a II‑A‑1‑199, bod 140).
89 Proto musí být první žalobní důvod zamítnut.
B – K žalobě na náhradu újmy
90 Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu podle jeho tvrzení vznikla z důvodu jeho zařazení do platové třídy AST3 poté, co byl původně zařazen do platové třídy AST4, k čemuž došlo na základě omylu správy. Navíc uvádí, že toto zařazení do nižší platové třídy bylo zachováno, zatímco rozhodnutí o přeřazení ostatních tří kolegů, kteří se nacházeli v podobné situaci, byla vzata zpět.
91 Žalobce ohodnotil náhradu své nemajetkové újmy na symbolické jedno euro.
92 V tomto ohledu z bodu 84 tohoto rozsudku vyplývá, že Komise se dopustila pochybení z toho důvodu, že žalobce před přijetím napadeného rozhodnutí nevyslechla, nicméně návrh na zrušení rozhodnutí, který předložil žalobce, byl zamítnut.
93 Je nesporné, že žalobci vznikla nemajetková újma vyplývající z pocitu, že byl postaven před hotovou věc, pokud se použijí výrazy uvedené v jeho stížnosti ze dne 7. listopadu 2006. Právě tyto výrazy vyjadřují důsledky porušení práva být vyslechnut, které má každá osoba před přijetím individuálního opatření, které se jí může nepříznivě dotknout.
94 S ohledem na okolnosti projednávaného případu Soud poté, co ohodnotil újmu ex aequo et bono, má za to, že přiznání částky 1500 eur představuje náležitou náhradu újmy vzniklé žalobci.
95 Krom toho je třeba zamítnout návrh na náhradu újmy ohodnocené na symbolické jedno euro, jelikož se vztahuje k údajným protiprávnostem, které tento rozsudek nepotvrdil.
K nákladům řízení
96 Podle článku 122 jednacího řádu se ustanovení hlavy II kapitoly 8 uvedeného řádu, která se týkají nákladů řízení a soudních výdajů, použijí pouze na věci zahájené před Soudem po vstupu tohoto řádu v platnost dne 1. listopadu 2007. Příslušná ustanovení jednacího řádu Soudu prvního stupně se i nadále použijí obdobně na věci projednávané před Soudem před tímto datem.
97 Podle čl. 87 odst. 2 a 3 prvního pododstavce jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Je-li neúspěšných účastníků řízení víc, rozhodne Soud o rozdělení nákladů. Soud může rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich ponese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody. Krom toho podle článku 88 stejného jednacího řádu nesou ve sporech mezi Společenstvími a jejich zaměstnanci orgány vlastní náklady.
98 Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci částečně úspěch, Soud má za to, že je důvodné uložit Komisi nést vlastní náklady řízení a nahradit třetinu nákladů řízení vynaložených žalobcem.
Z těchto důvodů
SOUD (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Komisi Evropských společenství se ukládá zaplatit P. Bui Vanovi částku 1 500 eur jakožto náhradu škody.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Philippe Bui Van ponese dvě třetiny vlastních nákladů řízení.
4) Komise Evropských společenství ponese vlastní náklady řízení, jakož i třetinu nákladů řízení vynaložených P. Bui Vanem.
Van Raepenbusch | Boruta | Kanninen |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. září 2008.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
W. Hakenberg | | S. Van Raepenbusch |
Soudy Společenství jsou v citovaných rozhodnutích označeny písmenem, za kterým je uvedeno číslo věci: „C“ pro Soudní dvůr, „T“ pro Soud prvního stupně a „F“ pro Soud pro veřejnou službu. Rozhodnutí, u nichž před číslem věci není uvedeno písmeno, byla přijata Soudním dvorem před 16. listopadem 1989.
Text tohoto rozhodnutí, jakož i texty rozhodnutí soudů Společenství v něm uvedených a dosud nezveřejněných ve Sbírce rozhodnutí jsou k dispozici na internetové stránce Soudního dvora: www.curia.europa.eu .