STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 31. května 2018(1)
Věc C‑105/17
Komisija za zaštita na potrebitelite
proti
Evelině Kamenové,
za účasti
Okražne prokuratury – Varna
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Administrativen sad – Varna (správní soud ve Varně, Bulharsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitelů – Nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům – On-line prodej – Pojem ‚obchodník‘ “
I. Úvod
1. Vyhledávání zboží a služeb na internetu se stalo součástí našeho každodenního života, nyní bezpochyby i naší kultury. Počet internetových prodejních portálů neustále stoupá, v Evropské unii si v roce 2016 objednalo přes internet zboží či služby pro vlastní potřebu 55 % občanů ve věku od šestnácti do sedmdesáti čtyř let(2). Tyto portály fungují jako on-line zprostředkovatelé nebo makléři. Zprostředkovávají přímý kontakt mezi obchodníkem a spotřebitelem, mezi dvěma obchodníky nebo mezi dvěma jednotlivci, kteří mají zájem pořídit si nové či použité zboží pro soukromé účely(3).
2. V mnoha případech však není z inzerátů zveřejněných na internetových portálech zcela zřejmé, zda je prodávající obchodníkem nebo soukromou osobou.
3. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která byla Soudnímu dvoru zaslaná Administrativenym sadem – Varna (správní soud ve Varně, Bulharsko), se týká výkladu čl. 2 písm. b) a d) směrnice 2005/29/ES(4).
4. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla předložena v rámci sporu mezi Evelinou Kamenovou a Komisijí za zaštita na potrebitelite (bulharská Komise na ochranu spotřebitele, dále jen „KZP“) ve věci rozhodnutí o spáchání přestupku, který KZP vydala. Protiprávní jednání přičítané E. Kamenové spočívalo v porušení Zakona za zaštita na potrebitelite (ZZP) (zákon o ochraně spotřebitelů, dále jen „ZZP“) tím, že v inzerátech na prodej zboží zveřejněných na internetovém portálu nebyly uvedeny náležité informace pro spotřebitele.
5. Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda může být fyzická osoba, která zveřejnila současně osm inzerátů na prodej různého zboží na internetovém prodejním portálu, považována za „obchodníka“, a zda její činnost představuje „obchodní praktiku“ ve smyslu směrnice o nekalých obchodních praktikách.
6. Projednávaná věc tedy dává Soudnímu dvoru příležitost upřesnit pojem „obchodník“ ve smyslu uvedené směrnice, jakož i kritéria, která mají zohlednit vnitrostátní soudy při posuzování tohoto pojmu v kontextu on-line prodeje.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Směrnice o nekalých obchodních praktikách
7. Podle článku 1 směrnice o nekalých obchodních praktikách ve spojení s body 14 a 15 jejího odůvodnění je účelem této směrnice dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele prostřednictvím úplné harmonizace vnitrostátních právních předpisů, které se týkají nekalých obchodních praktik.
8. Článek 2 uvedené směrnice stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[…]
b) ‚obchodníkem‘ fyzická nebo právnická osoba, jež v obchodních praktikách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který lze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání, a kdokoli, kdo jedná jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení;
[…]
d) ‚obchodními praktikami vůči spotřebiteli‘ […] jednání, opomenutí, chování nebo prohlášení, obchodní komunikace včetně reklamy a uvedení na trh ze strany obchodníka přímo související s propagací, prodejem nebo dodáním produktu spotřebiteli;
[…]“.
9. Podle čl. 3 odst. 1 téže směrnice, se směrnice „vztahuje na nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům, jak je stanoveno v článku 5, před obchodní transakcí týkající se produktu, v jejím průběhu a po ní“.
2. Směrnice 2011/83/EU
10. Jak vyplývá z článku 1 směrnice 2011/83/EU(5), je účelem této směrnice „přispět k řádnému fungování vnitřního trhu dosažením vysoké úrovně ochrany spotřebitele a sblížením určitých aspektů právních a správních předpisů členských států týkajících se smluv uzavíraných mezi spotřebiteli a obchodníky“.
11. Článek 2 uvedené směrnice stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[…]
2) ‚obchodníkem‘ fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na to, zda je v soukromém či veřejném vlastnictví, která jedná, i prostřednictvím jiné osoby jednající jejím jménem nebo v jejím zastoupení, za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání v souvislosti se smlouvami, na které se vztahuje tato směrnice;
[…]“
12. Podle čl. 3 odst. 1 směrnice o právech spotřebitelů se tato směrnice „použije za podmínek a v rozsahu uvedeném v jejích ustanoveních na smlouvy uzavírané mezi obchodníky a spotřebiteli[…]“.
B. Bulharské právo
13. Článek 47 ZZP, který byl vyhlášen v DV č. 99 ze dne 9. prosince 2005, ve znění zveřejněném v DV č. 61 z roku 2014, platném od 25. července 2014, a článek 50 ZZP provádějí články 6 a 9 směrnice o právech spotřebitele, které se týkají jednak požadavků na informace v případě smluv uzavřených na dálku a jednak práva odstoupit od smlouvy.
III. Skutkový základ sporu v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem
14. Ze spisu ve věci v původním řízení vyplývá, že osoba K. K. (spotřebitel v této věci) nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené na dálku prostřednictvím internetového portálu http://olx.bg použité hodinky značky „Longines“.
15. Dne 20. října 2014 byly hodinky nabízené k prodeji uživatelem označeným „eveto-ZZ“ doručeny zásilkovou firmou spotřebiteli. Údaje o odesilateli uváděly jeho jméno, adresu a telefonní číslo. Poté, co spotřebitel zjistil, že hodinky nemají vlastnosti uvedené v inzerátu zveřejněném na internetovém prodejním portálu, oznámil telefonicky prodávajícímu, že hodlá odstoupit od smlouvy. Prodávající však zpětvzetí zboží proti vrácení peněz odmítl.
16. Z toho důvodu podal spotřebitel stížnost u KZP. Během šetření, které KZP provedla, vyšlo najevo, že odesilatelem hodinek inzerujícím pod označením „eveto-ZZ“ byla Evelina Kamenová. Podle informací provozovatele internetových stránek zveřejnil uživatel „eveto-ZZ“ ke dni 10. prosince 2014 celkem osm inzerátů na prodej různého zboží(6).
17. V rozhodnutí ze dne 27. února 2015 KZP konstatovala, že došlo ke spáchání přestupku. Dne 17. března 2015 napadla E. Kamenová uvedené rozhodnutí namítajíc, že nemá postavení obchodníka, takže se na ni ustanovení ZZP nepoužijí. KZP rozhodla na základě článku 207 ZZP o uložení sankce za porušení čl. 47 odst. 1 bodů 2, 3, 5, 7, 8 a 12, jakož i článku 50 ZZP. KZP poukázala na skutečnost, že E. Kamenová neuvedla v žádném z inzerátů jméno a adresu obchodníka a ani e-mailovou adresu; celkovou cenu včetně daní a poplatků; platební a dodací podmínky a podmínky plnění; právo spotřebitele odstoupit od kupní smlouvy uzavřené na dálku; podmínky, lhůtu a způsob uplatnění tohoto práva; jakož i připomenutí existence zákonné záruky za soulad zboží s kupní smlouvou.
18. E. Kamenová podala opravný prostředek proti rozhodnutí o uložení sankce k Varnenskimu rajonenemu sadu (okresní soud ve Varně, Bulharsko). Uvedený soud rozsudkem ze dne 22. března 2016 rozhodnutí KZP o uložení sankce zrušil s odůvodněním, že E. Kamenova nemá postavení „obchodníka“ ve smyslu § 13 bodu 2 doplňujících ustanovení k ZZP a odkázal na směrnici o nekalých obchodních praktikách, přičemž poukázal na skutečnost, že pojem „obchodník“ se váže na systematický výkon obchodní, živnostenské či profesní činnosti, nikoli na jednorázové a ojedinělé jednání.
19. Proti tomuto rozsudku podala KZP kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu.
20. Vzhledem k tomu, že Administrativen sad – Varna (správní soud ve Varně) měl za to, že řešení sporu v původním řízení závisí na výkladu relevantních ustanovení unijního práva, rozhodl se rozsudkem ze dne 16. února 2017, došlým kanceláři Soudního dvora dne 28. února 2017, přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je třeba čl. 2 písm. b) a písm. d) směrnice [2005/29] vykládat v tom smyslu, že činnost fyzické osoby, která se zaregistrovala na internetovém prodejním portálu a zveřejnila současně osm inzerátů na prodej různého zboží, je činností obchodníka ve smyslu právní definice čl. 2 písm. b), představuje obchodní praktiku vůči spotřebiteli ve smyslu čl. 2 písm. d) a spadá do působnosti směrnice v souladu s čl. 3 odst. 1?“
21. Písemná vyjádření předložila německá vláda a Evropská komise.
IV. Analýza
A. Úvodní poznámky
1. K dosahu otázky položené Soudnímu dvoru
22. Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda má být čl. 2 písm. b) směrnice o nekalých obchodních praktikách vykládán v tom smyslu, že fyzická osoba, která se zaregistruje na internetovém prodejním portálu, může být považována za „obchodníka“ v případě, že zveřejní současně osm inzerátů na prodej různého zboží, a dále zda má být její činnost považována za „obchodní praktiku“ ve smyslu čl. 2 písm. d) téže směrnice.
23. Otázkou tedy je, zda lze v rámci směrnice o nekalých obchodních praktikách považovat fyzickou osobu, jako je žalovaná v původním řízení, která na internetovém prodejním portálu zveřejní osm inzerátů na prodej různého zboží, za „obchodníka“, nebo zda je taková osoba vyloučena z působnosti uvedené směrnice, neboť s ohledem na omezenou povahu své činnosti nespadá pod pojem „obchodník“.
24. Před posouzením uvedené otázky je třeba podotknout, že předkládající soud v předběžné otázce žádá pouze o výklad směrnice o nekalých obchodních praktikách(7). Popis skutkového základu sporu v původním řízení uvedený v předkládacím rozhodnutí však nasvědčuje tomu, že došlo k nesplnění práv přiznaných směrnicí o právech spotřebitelů. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že žalované v původním řízení byla udělena sankce z důvodu porušení čl. 47 odst. 1 bodů 2, 3, 5, 7, 8 a 12 a článku 50 ZZP. Jak podotýká Komise, tato ustanovení provádí článek 6 směrnice o právech spotřebitelů, který se týká požadavků na informace u smluv uzavřených na dálku, a dále článek 9 uvedené směrnice o právu odstoupit od smlouvy.
25. Otázka, zda může být fyzická osoba, jejíž činnost je popsána v předkládacím rozhodnutí, považována za „obchodníka“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice o právech spotřebitelů, tedy může být relevantní pro původní řízení.
26. Je na místě připomenout, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. Dále může Soudní dvůr přihlédnout k normám unijního práva, na které vnitrostátní soud ve znění své otázky neodkázal(8).
27. Za těchto podmínek je třeba položené otázce rozumět tak, že jejím prostřednictvím má být zjištěno, zda mají být čl. 2 písm. b) směrnice o nekalých obchodních praktikách a čl. 2 bod 2 směrnice o právech spotřebitelů vykládány v tom smyslu, že fyzická osoba, která se zaregistruje na internetovém prodejním portálu, může být považována za „obchodníka“, pokud na tomto portálu současně zveřejní osm inzerátů na prodej různého zboží, a dále, zda činnost takové osoby představuje „obchodní praktiku“ ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice o nekalých obchodních praktikách.
28. Za účelem zodpovězení této otázky považuji za nutné nejprve určit, zda je v projednávaném případě vhodné navrhnout jednotný výklad definice pojmu „obchodník“, jestliže je tento pojem v rámci dotčených směrnic prakticky totožný(9). Prospěšnost takového přístupu dle mého názoru předpokládá, že bude nejprve určen stupeň harmonizace, který uvedené směrnice zavádí.
2. Ke stupni harmonizace zavedené směrnicí o nekalých obchodních praktikách a směrnicí o právech spotřebitelů
29. Zaprvé dříve, než se budu zabývat otázkou stupně harmonizace dotčených směrnic, je třeba poukázat na zásadní skutečnost: definice pojmu „obchodník“ jsou v obou směrnicích prakticky totožné(10) a obě definice úzce souvisí s výkonem ekonomické činnosti.
30. Zadruhé je třeba vzhledem k výše uvedenému dodat, že aby mohl být navržen jednotný výklad definice pojmu „obchodník“ ve smyslu dotčených směrnic, je třeba ověřit, zda je stupeň harmonizace, který směrnice zavádějí – a z něhož vycházejí příslušná pravidla – obdobný. V tomto ohledu připomínám, že pro posouzení stupně harmonizace je nutno vycházet ze znění, jakož i ze smyslu a účelu směrnice(11).
31. Nejprve uvádím, že směrnice o nekalých obchodních praktikách se na základě čl. 3 odst. 1 vztahuje na „nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům, jak je stanoveno v článku 5, před obchodní transakcí týkající se produktu, v jejím průběhu a po ní“(12), zatímco směrnice o právech spotřebitelů se v souladu s čl. 3 odst. 1 použije „za podmínek a v rozsahu uvedeném v jejích ustanoveních na smlouvy uzavírané mezi obchodníky a spotřebiteli“.
32. I přes rozdílnou oblast působnosti, jsou obě směrnice založeny na článku 114 SFEU(13), a sledují tedy tytéž cíle, a sice přispívat k řádnému fungování vnitřního trhu a zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele v rámci právních a správních předpisů, na něž se vztahují(14).
33. Kromě toho konstatuji, že unijní zákonodárce provedl, aby dosáhl stanovených cílů, úplnou a celkovou harmonizaci(15) pravidel, která spadají do působnosti dotčených směrnic(16).
34. Pokud jde o směrnici o nekalých obchodních praktikách, z bodu 14 jejího odůvodnění jasně vyplývá, že provádí „úplnou harmonizaci“(17). Tato harmonizace se vztahuje na pravidla týkající se nekalých obchodních praktik vůči spotřebitelům, včetně klamavé reklamy, které poškozují ekonomické zájmy spotřebitelů(18). Přesněji řečeno se tato celková neboli vyčerpávající harmonizace vztahuje na celou oblast upravenou touto směrnicí(19).
35. Kromě toho z bodu 15 odůvodnění směrnice o nekalých obchodních praktikách vyplývá, že směrnice zavádí, až na některé výjimky, „úplnou harmonizaci“ pravidel vnitrostátního práva(20). Jak totiž výslovně stanoví článek 4 uvedené směrnice, nadepsaný „Vnitřní trh“, členské státy nemohou přijmout opatření, která by byla více omezující než opatření stanovená v uvedené směrnici, a to ani s cílem dosáhnout vyšší úrovně ochrany spotřebitelů(21).
36. Pokud jde o směrnici o právech spotřebitelů, jejím účelem je harmonizace vnitrostátních pravidel v oblastech spadajících do její působnosti(22). Z výkladu bodů 4 a 5 odůvodnění ve spojení s bodem 7 odůvodnění uvedené směrnice vyplývá, že jejím cílem je provést „úplnou harmonizaci určitých aspektů spotřebitelských smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory, a sice v oblasti informací pro spotřebitele a práva odstoupit od těchto druhů smluv(23).
37. Kromě toho podle článku 4 uvedené směrnice nadepsaného „Úroveň harmonizace“, „[č]lenské státy nesmí v rámci svého vnitrostátního práva ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice, včetně více či méně přísných ustanovení za účelem zajištění odlišné úrovně ochrany spotřebitele, pokud není v této směrnici stanoveno jinak“(24). Uvedenou směrnicí tedy dochází k „úplné“ neboli maximální harmonizaci.
38. V konečném důsledku vše nasvědčuje tomu, že unijní zákonodárce zavedl v obou zkoumaných směrnicích stejný stupeň harmonizace příslušných pravidel. Pro potřeby této analýzy mne však zajímá pouze úplná či maximální harmonizace, neboť v případě, že by dotčené směrnice nezavedly tento druh harmonizace, mohly by nastat problémy se shodným výkladem definice pojmu „obchodník“.
39. Vzhledem k výše uvedenému mám za to, že je vhodné vykládat definice pojmu „obchodník“ uvedené v obou zmíněných směrnicích jednotným způsobem s ohledem na skutečnost, že unijní zákonodárce v nich vymezil pojem „obchodník“ prakticky totožně, obě definice úzce souvisí s výkonem ekonomické činnosti a s ohledem na stupeň úplné harmonizace vnitrostátních pravidel v působnosti zkoumaných směrnic, jak ho provedl unijní zákonodárce.
B. Ke smyslu a rozsahu pojmu „obchodník“ v rámci čl. 2 písm. b) směrnice o nekalých obchodních praktikách a čl. 2 bodu 2 směrnice o právech spotřebitelů
40. Pod pojmem „obchodní praktiky vůči spotřebiteli“ se podle čl. 2 písm. d) směrnice o nekalých obchodních praktikách rozumí „jednání, opomenutí, chování nebo prohlášení, obchodní komunikace včetně reklamy a uvedení na trh ze strany obchodníka přímo související s propagací, prodejem nebo dodáním produktu spotřebiteli“. Pojmy „spotřebitel“ a „obchodník“ tedy tvoří základ definice tohoto pojmu, takže otázka, zda určitá situace spadá do působnosti uvedené směrnice, závisí určujícím způsobem na jejich výkladu. Existenci obchodní praktiky ve smyslu uvedené směrnice lze připustit jen v případě, že se jedná o vztah mezi obchodníkem a spotřebitelem.
41. Analýza rozsahu působnosti ratione personae směrnice o nekalých obchodních praktikách je klíčová, neboť otázku, zda je činnost žalované v původním řízení obchodní činností ve smyslu uvedené směrnice, je třeba zkoumat pouze, pokud by žalobkyně měla postavení „obchodníka“.
42. Pojem „obchodník“ je definován v čl. 2 písm. b) směrnice o nekalých obchodních praktikách jako „fyzická nebo právnická osoba, jež v obchodních praktikách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který lze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání, a kdokoli, kdo jedná jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení“.
43. V tomto ohledu připomínám, že Soudní dvůr již rozhodl, že z formulace čl. 2 písm. b) uvedené směrnice vyplývá, že „unijní zákonodárce koncipoval pojem ‚obchodník‘ mimořádně široce, když jím označuje jakoukoli ‚fyzick[ou] nebo právnick[ou] osob[u]‘ vykonávající výdělečnou činnost, a nevylučuje z jeho působnosti ani subjekty plnící úkoly v obecném zájmu, ani subjekty, které mají veřejnoprávní status“(25). V tomto ohledu podotýkám, že taková fyzická nebo právnická osoba podle mého názoru jedná za účelem, který lze považovat za jednání uskutečněné v rámci provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání.
44. V projednávaném případě nevylučuje skutečnost, že je žalovaná v původním řízení fyzickou osobou, její možnou kvalifikaci jako „obchodníka“. Nicméně aby bylo možné tvrdit, že spadá pod uvedený pojem ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice o nekalých obchodních praktikách, je ještě třeba ověřit, zda tato osoba jedná za účelem, který lze považovat za provozování obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání nebo jménem nebo na účet obchodníka.
45. Soudní dvůr rovněž uvedl, že s ohledem na samotné znění definic obsažených v čl. 2 písm. a) a b) uvedené směrnice je navíc třeba smysl a rozsah pojmu „obchodník“ pro účely této směrnice stanovit ve vztahu k souvisejícímu, ale opozitnímu pojmu „spotřebitel“, jímž se označuje každý jednotlivec, který nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti(26). V tomto ohledu zdůraznil, že cíl sledovaný směrnicí o nekalých obchodních praktikách a spočívající v úplné ochraně spotřebitele před praktikami této povahy, vychází ze skutečnosti, že spotřebitel se vůči obchodníkovi nachází v nerovném postavení, neboť musí být považován za ekonomicky slabšího a právnicky méně zkušeného než jeho smluvní partner(27). Pojmu „spotřebitel“ tak připadá zásadní význam a ustanovení uvedené směrnice jsou koncipována z hlediska spotřebitele jakožto adresáta a oběti nekalých obchodních praktik(28).
46. S ohledem na úvahy uvedené v bodech 29 až 39 tohoto stanoviska, podle nichž zaprvé směrnice o nekalých obchodních praktikách a směrnice o právech spotřebitelů definují pojem „obchodník“ prakticky totožným způsobem, zadruhé tento pojem úzce souvisí s výkonem ekonomické činnosti a zatřetí stupeň harmonizace provedený uvedenými směrnicemi je obdobný, mám za to, že výklad definice pojmu „obchodník“ stanovený Soudním dvorem pro účely směrnice o nekalých obchodních praktikách lze použít i pro definici pojmu „obchodník“ pro účely směrnice o právech spotřebitelů.
47. Jak zdůrazňuje generální advokát Y. Bot ve svém stanovisku k věci Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs(29), takový výklad pojmu „obchodník“ je v souladu s tím, který unijní zákonodárce používá v širším rámci směrnic týkajících se ochrany spotřebitelů, a zejména směrnice o právech spotřebitelů, v jejímž čl. 2 bodu 2 definuje obchodníka jako „fyzick[ou] nebo právnick[ou] osob[u] bez ohledu na to, zda je v soukromém či veřejném vlastnictví, která jedná, i prostřednictvím jiné osoby jednající jejím jménem nebo v jejím zastoupení, za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání“. Podle generálního advokáta Y. Bota mají směrnice týkající se ochrany spotřebitelů společné to, že „obchodníkem může být zároveň fyzická osoba nebo právnická osoba soukromého či veřejného práva, která do vztahů se spotřebitelem vstupuje jako osoba jednající pro účely své obchodní nebo podnikatelské činnosti, což předpokládá, že jde o činnost soustavnou, jejímž účelem je dosažení zisku“(30).
C. K posouzení kvalifikace pojmu „obchodník“ v projednávaném případě
48. S ohledem na výše uvedené vyvstává otázka, zda se na fyzickou osobu, jako je žalovaná ve věci v původním řízení, vztahuje definice pojmu „obchodník“ uvedená v čl. 2 písm. b) směrnice o nekalých obchodních praktikách a v čl. 2 bodu 2 směrnice o právech spotřebitelů.
49. Jsem toho názoru, že nikoli. Současné zveřejnění osmi inzerátů na prodej různého nového a použitého zboží na internetovém portálu dle mého názoru nepostačuje k tomu, aby bylo možné kvalifikovat prodávající jako „obchodníka“ ve smyslu uvedených směrnic.
50. Je nicméně třeba zdůraznit, že při provádění kvalifikace, zda určitá osoba je či není „obchodníkem“, je třeba „postupovat případ od případu“(31). Je proto na místě, aby předkládající soud provedl v projednávané věci analýzu in concreto, na základě všech skutkových okolností, které jsou mu známy, a posoudil, zda se na osobu, jako je žalovaná v původním řízení, vztahuje pojem „obchodník“.
51. Účelem této analýzy je zejména, jak správně poukázaly německá vláda a Komise, prověřit, zda se prodej prostřednictví internetového portálu uskutečnil organizovaně a za účelem dosažení zisku(32); zda se jedná o dlouhodobý a opakovaný prodej(33); zda má prodávající právní status, který mu umožňuje činit akty obchodní povahy, a zda je internetový prodej nějakým způsobem spojený s jeho obchodní činností(34); zda je prodávající osobou povinnou k dani z přidané hodnoty(35); zda prodávající jedná jménem určitého obchodníka nebo na jeho účet, nebo prostřednictvím jiné osoby jednající jeho jménem nebo v jeho zastoupení, za což získává odměnu nebo jinou výhodu(36); zda prodávající nakupuje nové nebo použité zboží za účelem jeho dalšího prodeje, čímž ukazuje na pravidelnost, opakovanost a souběžnost s jeho obchodní činností(37); zda výše zisku plynoucího z prodejů odpovídá obchodní činnosti(38), a/nebo zda je nabízené zboží stejného druhu nebo stejné hodnoty, zejména v případě, že se nabídka týká omezeného počtu zboží(39).
52. Je třeba poznamenat, že uvedená kritéria nejsou ani taxativní, ani výlučná, takže naplnění jednoho nebo více kritérií v zásadě samo o sobě neurčuje, zda lze internetového prodejce kvalifikovat jako „obchodníka“. Aby bylo možné rozhodnout o kvalifikaci takové osoby, je tedy třeba celkově posoudit všechna relevantní kritéria. Tato kritéria umožní vnitrostátním soudům určit, zda osoba jako je žalovaná v původním řízení, vykonává obchodní činnost, která ji staví do nadřazeného postavení vůči spotřebiteli, a zda v důsledku toho dochází k nerovnému postavení obchodníka a spotřebitele.
53. S ohledem na výše uvedené úvahy, však přísluší předkládajícímu soudu, aby na základě skutkových okolností, které mu jsou známy, a na základě výše uvedených kritérií posoudil, zda může být uvedená osoba kvalifikována jako „obchodník“ ve smyslu uvedených směrnic.
54. Dojde-li předkládající soud k závěru, že je dotčená osoba „obchodníkem“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice o nekalých obchodních praktikách, bude třeba rozhodnout, zda činnost, kterou vykonává, zakládá „obchodní praktiku“ ve smyslu č. 2 písm. d) směrnice o nekalých obchodních praktikách.
D. K pojmu „obchodní praktiky vůči spotřebitelům“ ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice o nekalých obchodních praktikách
55. Pokud jde o otázku, zda může činnost fyzické osoby, jako je žalovaná v původním řízení, spadat do působnosti směrnice o nekalých obchodních praktikách, úvodem připomínám, že Soudní dvůr již určil, že čl. 2 písm. d) uvedené směrnice definuje pojem „obchodní praktiky“ pomocí obzvláště široké formulace jako „jednání, opomenutí, chování nebo prohlášení, obchodní komunikace včetně reklamy a uvedení na trh ze strany obchodníka přímo související s propagací, prodejem nebo dodáním produktu spotřebiteli“(40).
56. Aby byla dotčená činnost považována za obchodní praktiku ve smyslu uvedeného článku, je třeba zkoumat, zda tato činnost představuje jednak praktiky „obchodní povahy, to znamená, že musí vycházet ze strany obchodníka“, a dále že je tato činnost jednáním nebo komunikací obchodníka, které mají „přímo souviset s propagací, prodejem nebo dodáním produktů spotřebiteli“(41).
57. V tomto ohledu připomínám, že kritérium obchodní činnosti, jehož existenci je třeba ověřit, odpovídá myšlence, z níž vychází systém ochrany zavedený unijními směrnicemi v oblasti ochrany spotřebitele, a sice že spotřebitel se vůči obchodníkovi nachází v nerovném postavení jak z hlediska vyjednávací síly, tak z hlediska úrovně informovanosti, a že existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nedovolá právní normy určené k jeho ochraně(42).
58. S ohledem na analýzu provedenou v bodech 40 až 52 tohoto stanoviska nic nenasvědčuje tomu, že by zveřejnění osmi inzerátů současně na prodej různého zboží mohlo být považováno za činnost, k níž se váže pojem „obchodník“ ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice o nekalých obchodních praktikách, a tudíž že by se, na základě existence takové činnosti v projednávané věci, nacházeli žalovaná v původním řízení a kupující v nerovném postavení.
59. Je nicméně na předkládajícím soudu, aby se k této otázce vyslovil při posuzování skutečnosti, zda je fyzická osoba jako je žalovaná v původním řízení „obchodníkem“ a zohlednil přitom všechna kritéria uvedená v bodech 51 a 52 tohoto stanoviska.
V. Závěry
60. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázku Administrativen sad – Varna (správní soud ve Varně, Bulharsko) odpověděl následujícím způsobem:
„Článek 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (‚směrnice o nekalých obchodních praktikách‘) a čl. 2 bod 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES mají být vykládány v tom smyslu, že fyzická osoba jako je žalovaná v původním řízení, která se zaregistrovala na internetovém prodejním portále, by neměla být považována za ‚obchodníka‘, pokud na tomto portále zveřejnila současně osm inzerátů na prodej různého zboží.
Předkládajícímu soudu nicméně přísluší posoudit, zda může být tato osoba s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu považována za ‚obchodníka‘ ve smyslu uvedených směrnic, a zda v důsledku toho činnost, kterou vykonává, představuje ‚obchodní praktiku‘ ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice 2005/29.“