Language of document : ECLI:EU:C:2019:747

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

ELEANOR SHARPSTON

přednesené dne 17. září 2019(1)

Věc C489/19 PPU

N. J. (Státní zastupitelství ve Vídni)

Trestní řízení

za účasti

Generalstaatsanwaltschaft Berlin

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně, Německo)]

„Řízení o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Článek 6 odst. 1 – Vystavující justiční orgán – Nezávislost státního zastupitelství na moci výkonné – Kritéria posouzení – Evropský zatýkací rozkaz, který byl vydán státním zástupcem a před vykonáním schválen obecným soudem na základě úplného přezkumu“






1.        V rozsudku OG a PI(2), vydaném velkým senátem, Soudní dvůr rozhodl, že pojem „vystavující justiční orgán“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV(3) musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na státní zastupitelství členského státu, jež jsou vystavena riziku, že při přijímání rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu budou podléhat individuálním příkazům nebo pokynům ze strany výkonné moci. Předběžná otázka, již Soudnímu dvoru položil Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně, Německo), rozhodující o žádosti o předání předložené rakouskými orgány, se týká uplatnění tohoto požadavku nezávislosti a kritérií pro posuzování, která je třeba uplatnit v projednávané věci, v níž se jedná o evropský zatýkací rozkaz, který byl vydán státním zástupcem a před vykonáním schválen soudem(4).

 Právní rámec

 Unijní právo

 Rámcové rozhodnutí 2002/584

2.        V odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 unijní normotvůrce uvádí:

„(5)      Z cíle stanoveného pro Evropskou unii stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva vyplývá zrušení vydávání mezi jednotlivými členskými státy a jeho nahrazení systémem předávání mezi justičními orgány. Dále zavedení zjednodušeného systému předávání odsouzených nebo podezřelých osob za účelem trestního řízení nebo výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních umožňuje odstranit složitost a možné prodlení spojené se stávajícími postupy vydávání. Tradiční vztahy spolupráce, které až dosud převládaly mezi jednotlivými členskými státy, by měly být nahrazeny systémem volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, zahrnujícím jak rozhodnutí předcházející odsouzení, tak i pravomocná rozhodnutí, v prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

(6)      Evropský zatýkací rozkaz zavedený tímto rámcovým rozhodnutím je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání, na kterou Evropská rada poukázala jako na ‚úhelný kámen‘ justiční spolupráce.

[…]

(8)      Rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí podléhat dostatečné kontrole, což znamená, že justiční orgán členského státu, ve kterém byla vyžádaná osoba zatčena, bude muset přijmout rozhodnutí o jejím předání.

[…]

(10)      Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysoké míře důvěry mezi členskými státy. Jeho provádění lze pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii některým členským státem v případě, že toto porušování Rada zjistila podle čl. 7 odst. 1 uvedené smlouvy s důsledky stanovenými v čl. 7 odst. 2.

[…]

(12)      Toto rámcové rozhodnutí ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii, které jsou vyjádřeny i v Listině základních práv Evropské unie, zejména v kapitole IV uvedené listiny. […]“

3.        Článek 1 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:

„1.      Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody.

2.      Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.

3.      Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“

4.        Článek 2 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí stanoví:

„Evropský zatýkací rozkaz lze vydat v případech jednání, které lze podle práva vystavujícího členského státu potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně 12 měsíců, nebo byl-li již rozsudkem uložen trest nebo nařízeno ochranné opatření, v případě trestu nebo ochranného opatření v délce nejméně čtyř měsíců.“

5.        Podle čl. 2 odst. 2 téhož rámcového rozhodnutí jsou trestné činy v něm uvedené, které lze ve vystavujícím členském státě potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky a které jsou vymezeny právem tohoto členského státu, důvodem pro předání na základě evropského zatýkacího rozkazu bez ověření oboustranné trestnosti tohoto činu. Jedním z takových trestných činů je organizovaná nebo ozbrojená loupež(5).

6.        Články 3, 4 a 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 obsahují výčet důvodů pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu a důvodů, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu.

7.        Podle čl. 6 zmíněného rámcového rozhodnutí, nadepsaného „Určení příslušných justičních orgánů“:

„1.      Vystavujícím justičním orgánem je justiční orgán vystavujícího členského státu, který je příslušný pro vydání evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu.

2.      Vykonávajícím justičním orgánem je justiční orgán vykonávajícího členského státu, který je příslušný k výkonu evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu.

3.      Každý členský stát informuje generální sekretariát Rady o příslušném justičním orgánu podle jeho práva.“

8.        Článek 8 uvedeného rámcového rozhodnutí upravuje obsah a formu evropského zatýkacího rozkazu.

9.        Článek 11 téhož rámcového rozhodnutí, týkající se práv vyžádané osoby, stanoví, že „[j]e-li vyžádaná osoba zatčena, vykonávající justiční orgán ji v souladu se svým vnitrostátním právem informuje o evropském zatýkacím rozkazu a jeho obsahu, a rovněž o tom, že může souhlasit s předáním vystavujícímu justičnímu orgánu“.

10.      Článek 14 stanoví, že, „[n]esouhlasí-li zatčená osoba se svým předáním podle článku 13, má právo být vyslechnuta vykonávajícím justičním orgánem v souladu s právem vykonávajícího členského státu“.

 Vnitrostátní právo

11.      Ustanovení § 2 odst. 1 Staatsanwaltschaftsgesetz (zákon o státním zastupitelství; dále jen „StAG“) zní:

„V sídle každého Landesgericht (zemský soud) vykonávajícího trestní soudnictví je státní zastupitelství, v sídle každého Oberlandesgericht (vrchní zemský soud) je vrchní státní zastupitelství a u Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) je Nejvyšší státní zástupce. Státní zastupitelství jsou přímo podřízena vrchním státním zastupitelstvím a jsou vázána jeho pokyny, vrchní státní zastupitelství jsou, stejně jako Nejvyšší státní zástupce, přímo podřízena spolkovému ministru spravedlnosti a jsou vázána jeho pokyny.“

12.      Ustanovení § 29 Gesetz über die Justizielle Zusammenarbeit in Strafsachen mit den Mitgliedstaaten der Europäischen Union (zákon o justiční spolupráci v trestních věcech s členskými státy Evropské unie, dále jen „EU-JZG“) zakotvuje požadavek na schválení evropského zatýkacího rozkazu soudem (které bylo v projednávané věci uděleno). Ustanovení § 29 odst. 1 první věty EU-JZG zní:

„Státní zastupitelství nařídí zatčení na základě evropského zatýkacího rozkazu schváleného soudem a případně zajistí, aby příslušný bezpečnostní orgán pořídil o vyžádané osobě záznam v Schengenském informačním systému v souladu s článkem 95 Schengener Durchführungsübereinkommen [Úmluva k provedení Schengenské dohody], existují-li důvody k zahájení pátrání za účelem jejího zatčení v nejméně jednom členském státě.“

13.      V rámci tohoto soudního přezkumu musí být splněna kritéria legality a přiměřenosti v souladu s § 5 odst. 1 a 2 Strafprozessordnung (trestní řád, dále jen „StPO“):

„1.      Kriminální policie, státní zastupitelství a soud mohou při výkonu svých pravomocí a shromažďování důkazů zasahovat do práv osob jen na základě zákona a v míře nezbytné ke splnění jejich úkolu. Jakýkoliv tím způsobený zásah do práv musí být přiměřený z hlediska závažnosti trestného činu, stupně podezření a zamýšleného výsledku.

2.      Z více vyšetřovacích postupů a donucovacích opatření musí kriminální policie, státní zastupitelství a soud zvolit ty, které nejméně zasahují do práv dotčených osob. Zákonem přiznané pravomoci musí být vykonávány v každé fázi řízení takovým způsobem, aby se zabránilo zbytečnému narušení pořádku a byla respektována důstojnost, práva a oprávněné zájmy dotčené osoby.“

14.      Podle § 87 odst. 1 StPO lze proti schválení soudem podat opravný prostředek(6).

15.      Řízení o schválení soudem je upraveno v § 105 StPO:

„1.      Soud rozhoduje o návrzích na vzetí do vyšetřovací vazby a dalším trvání vyšetřovací vazby, jakož i o schválení některých jiných donucovacích opatření. K provedení jím schváleného opatření (§101 odst. 3) stanoví soud lhůtu, po jejímž marném uplynutí pozbývá schválení účinnosti. V případě příkazu k zatčení podle § 169 se do lhůty nezapočítává doba platnosti příkazu, státní zastupitelství však alespoň jednou ročně ověří, zda jsou stále splněny podmínky pro zatčení.

2.      Soud může nařídit kriminální policii provést další vyšetřování, nebo jej může provést z úřední moci, je-li jeho provedení z právních nebo skutkových důvodů nutné pro rozhodnutí o návrhu podle odstavce 1. Soud může rovněž od státního zastupitelství a kriminální policie požadovat vysvětlení skutkových okolností ze spisu a doručení zprávy o provedení schváleného opatření a dalšího vyšetřování. Po uvalení vazby může soud nařídit, aby mu byly i nadále předkládány kopie částí spisu uvedených v § 52 odst. 2 bodech 2 a 3.“

 Spor v původním řízení a předběžná otázka

16.      Na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného v projednávané věci požádaly rakouské orgány o zatčení N. J. a jeho předání k trestnímu stíhání z důvodu, že podle jejich tvrzení spáchal ve Vídni, v Rakousku, níže uvedené skutky.

17.      Dne 9. srpna 2018 se měl N. J. spolu se spolupachatelem vloupat do zájezdového autobusu společnosti SQ Equipment Leasing Polska a odcizit z něj fotoaparát s obalem, dva batohy, peněženku a 1 000 čínských jüanů (CYN) (přibližně 128 eur) v hotovosti. Přitom měl N. J. neoprávněně zadržovat kreditní kartu patřící oběti trestného činu. Dne 10. srpna 2018 se měl N. J. spolu se spolupachatelem vloupat do vozidla společnosti W. E. Blaschitz, aby z něj odcizil cennosti, uprchli však s prázdnou, jelikož byli vyrušeni třetí osobou, kterou držením nože přinutil k tomu, aby je nepronásledovala. Dne 17. srpna 2018 měl N. J. spolu se spolupachatelem odcizit kabelku s peněženkou, mobilním telefonem a brýlemi v celkové hodnotě 950 eur a hotovost ve výši 50 eur, přičemž uvedenou kabelku údajně vzal, když jeho spolupachatel odvedl pozornost manžela poškozené. Dne 18. srpna 2018 se měl spolu se spolupachatelem vloupat do cizího osobního automobilu, u kterého rozbil boční okénko, aby z něj odcizil cennosti, ale žádné nenašel (dále jen „tvrzené trestné činy“).

18.      Od 14. května 2019 je N. J. ve vyšetřovací vazbě pro trestný čin krádeže v rámci [jiného] řízení zahájeného na návrh státního zastupitelství v Berlíně (Německo). Evropský zatýkací rozkaz ze dne 16. května 2019, který byl soudně schválen usnesením Landesgericht Wien (Zemský soud ve Vídni, Rakousko) ze dne 20. května 2019, potvrzuje, že dne 14. května 2019 byl na N. J. pro tvrzené trestné činy vydán státním zastupitelstvím ve Vídni vnitrostátní zatýkací rozkaz pod stejným číslem věci, jenž byl poté dne 16. května 2019 schválen soudem.

19.      Dne 24. května 2019 N. J. prohlásil, že nesouhlasí se zjednodušeným postupem předání(7). Usnesením ze dne 29. května 2019 uvalil předkládající soud na N. J. (z důvodu pochybností o justičním orgánu vystavujícím evropský zatýkací rozkaz) pouze předběžnou vazbu, přičemž uvedl, že se dotyčný již ve vazbě nachází.

20.      Rakouská vláda je podle svého vysvětlení(8), které podala v návaznosti na rozsudek OG a PI(9), toho názoru, že zmíněný rozsudek je pro Rakouskou republiku irelevantní, jelikož postup upravený rakouským právem(10) podle ní splňuje požadavky v něm stanovené. Předkládající soud však s tímto posouzením nesouhlasí, neboť má za to, že podmínky uvedené v bodech 74 a 75 rozsudku OG a PI jsou kumulativní (a nikoli alternativní, jak zřejmě tvrdila rakouská vláda v uvedeném prohlášení)(11).

21.      S ohledem na výše uvedené se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání státnímu zastupitelství skutečnost, že je vázáno pokyny, v tom, aby platně vydalo evropský zatýkací rozkaz, i když toto rozhodnutí podléhá úplnému soudnímu přezkumu před vykonáním evropského zatýkacího rozkazu?“

22.      Písemná vyjádření předložily rakouská a německá vláda, jakož i Evropská komise. Na jednání konaném dne 3. září 2019 přednesli ústní vyjádření shora uvedení účastníci řízení a španělská vláda.

 K uplatnění naléhavého řízení o předběžné otázce

23.      Předkládající soud požádal o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

24.      Na podporu své žádosti předkládající soud tvrdil, že dotyčný je již v současnosti zbaven osobní svobody ze dvou důvodů. Na jedné straně je totiž ve vyšetřovací vazbě uvalené v rámci trestního řízení, které proti němu bylo zahájeno v Německu (dále jen „první vyšetřovací vazba“) pro skutky, které nesouvisejí se sporem v původním řízení. Vzhledem k tomu, že její maximální délka činí šest měsíců, mohla by být první vyšetřovací vazba v brzké době ukončena. Na druhé straně uvalil předkládající soud druhou předběžnou vazbu za účelem případného předání dotyčného rakouským orgánům (dále jen „druhá předběžná vazba“), přičemž vyjádřil pochybnosti o vystavujícím justičním orgánu a platnosti evropského zatýkacího rozkazu vydaného v projednávané věci. Toto druhé opatření nabude účinnosti až po skončení první vyšetřovací vazby a ze zákona nesmí přesáhnout dobu dvou měsíců.

25.      Z podkladů předložených předkládajícím soudem vyplývá, že na jedné straně může rozsudek Soudního dvora, který má být vydán, ovlivnit délku druhé předběžné vazby, a tedy i celkovou dobu trvání vazby dotyčného, a na druhé straně existuje skutečné riziko, zejména s ohledem na dobu trvání první vyšetřovací vazby a řízení o žádosti o předběžné otázce vedeného před Soudním dvorem, že bude dotyčný propuštěn na svobodu a vyhne se tak trestnímu stíhání, které proti němu bylo zahájeno, čímž by byl znemožněn výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného rakouskými orgány.

26.      Zaprvé je třeba uvést, že se tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká výkladu rámcového rozhodnutí 2002/584, které spadá do oblastí upravených v hlavě V části třetí Smlouvy o FEU, která pojednává o prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Uvedenou žádost tedy lze projednat v naléhavém řízení o předběžné otázce podle čl. 107 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.

27.      Zadruhé, pokud jde o kritérium naléhavosti, je třeba konstatovat, že osoba dotčená ve věci v původním řízení je v současné době zbavena osobní svobody a že výsledek sporu v původním řízení může mít nezanedbatelný dopad na délku tohoto zbavení svobody(12). Situaci dotyčné osoby je kromě toho třeba posuzovat ke dni přezkoumání žádosti o projednání žádosti o předběžné otázce v naléhavém řízení(13). V projednávané věci je nesporné, že ke dni přezkoumání žádosti předkládajícího soudu je dotyčný skutečně ve vazbě a že jeho ponechání ve vazbě bude záviset zejména na rozhodnutí sporu v původním řízení(14).

28.      Mimoto je nutné přihlédnout k riziku, že dotyčný bude propuštěn na svobodu, což by mohlo v projednávané věci ohrozit účinnost systému předávání zavedeného rámcovým rozhodnutím 2002/584 a splnění povinnosti vykonat evropský zatýkací rozkaz, která má podle judikatury Soudního dvora ústřední postavení(15).

29.      S ohledem na výše uvedené se druhý senát Soudního dvora dne 11. července 2019 na návrh soudce zpravodaje po vyslechnutí generální advokátky rozhodl vyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.

 Analýza

 Úvodní poznámky

30.      Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že projednávaná věc spadá do oblasti působnosti rámcového rozhodnutí 2002/584. Tvrzené skutky totiž patří zčásti mezi trestné činy, na něž se vztahuje kritérium oboustranné trestnosti stanovené v čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí, a zčásti mezi trestné činy vyjmenované v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí (jelikož by tyto skutky mohly představovat organizovanou nebo ozbrojenou loupež)(16).

31.      Kromě toho z uvedené žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rovněž vyplývá, že evropský zatýkací rozkaz vystavený státním zastupitelstvím ve Vídni splňuje požadavky na obsah a formu stanovené v článku 8 rámcového rozhodnutí 2002/584.

32.      Než zahájím vlastní analýzu, musím nejprve upřesnit dosah předběžné otázky.

33.      V rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se totiž předkládající soud ptá, zda státní zastupitelství ve Vídni představuje „vystavující justiční orgán“ a splňuje požadavky na nezávislost ve světle čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a rozsudku Soudního dvora vydaného ve věci OG a PI, a to s ohledem na skutečnost, že na jedné straně může toto zastupitelství podléhat individuálním pokynům ze strany výkonné moci, avšak na druhé straně podléhá jeho rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozsahu ve všech případech soudnímu přezkumu před nabytím jeho účinnosti (tedy přezkumu ex ante, jež má v projednávané věci podobu schválení soudem).

34.      Jinými slovy, tato předběžná otázka se nevztahuje na situaci, kdy státní zastupitelství potenciálně podléhající individuálním pokynům ze strany výkonné moci vydá evropský zatýkací rozkaz, který zakládá právní účinky a proti kterému může osoba, na niž byl vydán, podat opravný prostředek, na jehož základě se provádí následný soudní přezkum (přezkum ex post). Shodně s Komisí podotýkám, že podle Soudního dvora nepředstavuje takový soudní přezkum a posteriori záruku nezávislosti státního zastupitelství(17).

 Připomenutí poznatků vyplývajících z rozsudku OG a PI

35.      Na úvod podotýkám, že rozsudek OG a PI byl vydán na základě žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce předložených dvěma irskými soudy v rámci výkonu dvou evropských zatýkacích rozkazů v Irsku, přičemž tyto zatýkací rozkazy byly vydány ve věci C‑508/18 Staatsanwaltschaft bei dem Landgericht Lübeck (státní zastupitelství při zemském soudu v Lübecku, Německo) pro účely trestního stíhání OG, a ve věci C‑82/19 PPU Staatsanwaltschaft Zwickau (státní zastupitelství ve Cvikově, Německo), pro účely trestního stíhání PI.

36.      Dotčení OG a PI tvrdili, že státní zastupitelství, jež vydala uvedené zatýkací rozkazy, nejsou „vystavujícími justičními orgány“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, a že tudíž tyto zatýkací rozkazy nejsou platné.

37.      Podstatou předběžných otázek položených Soudnímu dvoru irskými předkládajícími soudy bylo, zda musí být pojem „vystavující justiční orgán“ ve smyslu zmíněného čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na státní zastupitelství členského státu, která jsou příslušná k vedení trestního stíhání a jsou podřízena takovému orgánu veřejné moci tohoto členského státu, jako je ministr spravedlnosti, a mohou přímo či nepřímo podléhat individuálním příkazům nebo pokynům ze strany posledně zmíněného orgánu při přijímání rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu.

38.      Soudní dvůr na tuto otázku odpověděl záporně.

39.      Ve svém rozsudku Soudní dvůr předně připomenul zásadu, podle které pojem „justiční orgán“ vyžaduje autonomní a jednotný výklad. Kromě toho Soudní dvůr s odkazem na svou starší judikaturu rovněž zdůraznil, že se tento výraz neomezuje na označení pouze soudců či soudů členského státu, ale umožňuje šířeji zahrnout orgány povolané k účasti na výkonu trestního soudnictví tohoto členského státu, na rozdíl zejména od ministerstev nebo policejních orgánů, které spadají pod moc výkonnou“(18).

40.      V tomto směru Soudní dvůr rozhodl, že takový orgán, jako je státní zastupitelství, který má v trestním řízení pravomoc stíhat osobu podezřelou ze spáchání trestného činu za účelem jejího postavení před soud, musí být považován za účastnící se na výkonu spravedlnosti dotyčného členského státu.

41.      Následně se Soudní dvůr vyslovil k požadavku nezávislosti vystavujícího justičního orgánu(19).

42.      Soudní dvůr nejprve připomněl, že mechanismus evropského zatýkacího rozkazu zahrnuje „dvoufázovou ochranu“ procesních a základních práv, kterých požívá vyžádaná osoba(20), a v této souvislosti zdůraznil zásadu zakotvenou (mimo jiné) v rozsudku Kovalkovas(21), podle které druhá fáze ochrany práv dotyčné osoby „implikuje, že justiční orgán příslušný podle vnitrostátního práva k vydání evropského zatýkacího rozkazu kontroluje zejména dodržování podmínek nezbytných k takovému vydání a posuzuje, zda je s ohledem na konkrétní případ uvedené vydání přiměřené“(22). Z tohoto titulu tedy druhá fáze ochrany zahrnuje kontrolu legality a přiměřenosti takto  vydaného evropského zatýkacího rozkazu.

43.      V této souvislosti Soudní dvůr v bodech 74 a 75 rozsudku OG a PI, které je namístě citovat in extenso, rozhodl, že:

„[v]ystavující justiční orgán […] musí mít možnost ujistit vykonávající justiční orgán, že s ohledem na záruky plynoucí z právního řádu vystavujícího členského státu jedná při výkonu svých funkcí inherentních vydání evropského zatýkacího rozkazu nezávisle. Tato nezávislost vyžaduje existenci statutárních a organizačních pravidel, jež mohou zajistit, že vystavující justiční orgán nebude při přijímání rozhodnutí o vydání takovéhoto zatýkacího rozkazu vystaven jakémukoli riziku, že by podléhal zejména individuálnímu pokynu ze strany výkonné moci.

Kromě toho, pokud právo vystavujícího členského státu svěřuje pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu určitému orgánu, který se účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, rozhodnutí o vydání takovéhoto zatýkacího rozkazu, a zejména přiměřenost takovéhoto rozhodnutí musí být možno napadnout v uvedeném členském státě soudní žalobou, která v plném rozsahu splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu.“

44.      Kromě toho, pokud jde o riziko, že by výkonná moc mohla v jednotlivém případě ovlivňovat státní zastupitelství, Soudní dvůr v bodech 85 a 87 zmíněného rozsudku OG a PI ještě upřesnil, že:

„[t]ato úvaha nemůže být zpochybněna tím, že jak tvrdila německá vláda na jednání před Soudním dvorem, taková rozhodnutí státních zastupitelství o vydání evropského zatýkacího rozkazu, jako jsou rozhodnutí, jež jsou předmětem původních řízení, může dotčená osoba napadnout žalobou u příslušných německých soudů.

[…]

Umožňuje-li totiž takovýto opravný prostředek zajistit, že státní zastupitelství může při výkonu funkcí podléhat soudnímu přezkumu a posteriori, případný individuální pokyn ministra spravedlnosti ve vztahu ke státním zastupitelstvím při vydávání evropského zatýkacího rozkazu je každopádně německými právními předpisy dovolen.“

45.      Tyto závěry Soudního dvora se odrážejí i v rozsudku PF(23), vydaném ve stejný den jako rozsudek OG a PI, který se týká nezávislosti nejvyššího státního zástupce Litevské republiky. V této souvislosti podotýkám, že body 52 a 53 rozsudku PF jsou totožné s body 74 a 75 rozsudku OG a PI.

46.      I když v rozsudku OG a PI dospěl Soudní dvůr k závěru, že německá státní zastupitelství nesplňují shora uvedený požadavek nezávislosti, v rozsudku PF naopak rozhodl, že nejvyšší státní zástupce Litvy není vystaven žádnému vnějšímu vlivu a jeho ústavní postavení je takové povahy, že zajišťuje „nejen objektivitu jeho poslání“, ale poskytuje mu též záruku nezávislosti na výkonné moci při vydávání evropského zatýkacího rozkazu(24).

47.      Nyní je namístě uplatnit poznatky vyplývající ze shora uvedené judikatury v kontextu tohoto řízení o předběžné otázce.

 Vystavující justiční orgán v projednávané věci ve světle čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584

48.      Představuje takový vnitrostátní orgán, jako je rakouské státní zastupitelství, justiční orgán ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584?

49.      S ohledem na písemná vyjádření stran a jejich ústní vyjádření učiněná na jednání je nesporné, že skutečnost, že uvedené státní zastupitelství může podléhat individuálním pokynům ze strany veřejné moci, nebrání platnému vydání evropského zatýkacího rozkazu, za předpokladu, že takový rozkaz podléhá předchozímu a systematickému schválení soudem(25). V tomto ohledu podotýkám, že podle rakouského práva nabývá evropský zatýkací rozkaz účinnosti až takovým schválením. Evropský zatýkací rozkaz, který nebyl schválen (protože jej příslušný soud odmítl schválit), je neúčinný.

50.      Předně je třeba konstatovat, že zmíněné státní zastupitelství je orgánem účastnícím se na výkonu spravedlnosti(26), jelikož má v trestním řízení pravomoc stíhat osobu podezřelou ze spáchání trestného činu za účelem jejího postavení před soud(27).

51.      Z předkládacího usnesení, jakož i z písemného a ústního vyjádření rakouské vlády, totiž vyplývá, že podle rakouského práva je k podání obžaloby příslušné státní zastupitelství, kterému tudíž přísluší shromáždit předem potřebné informace. Státní zastupitelství je pověřeno vedením přípravného řízení. Odpovídá za postup přípravného řízení a vede trestní spis. V rámci této své pravomoci může udělovat příkazy kriminální policii pověřené vyšetřováním, nebo – je-li to efektivnější – může vést vyšetřování samo.

52.      Pokud státní zastupitelství v přípravném řízení (před podáním obžaloby) vydá evropský zatýkací rozkaz, nařídí zatčení, s výhradou schválení zatýkacího rozkazu soudem podle § 29 odst. 1 věty první EU-JZG (přičemž rozhodnutí o schválení lze podle § 87 odst. 1 StPO napadnout opravným prostředkem, na rozdíl od vlastního rozhodnutí státního zastupitelství).

53.      S ohledem na výše uvedené může státní zastupitelství převzít úlohu vystavujícího justičního orgánu ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, pokud je splněno kritérium nezávislosti, posuzované s ohledem na rozsudek OG a PI. Tomuto kritériu se budu věnovat v další části svého stanoviska(28).

54.      Než se však začnu zabývat posouzením záruk nezávislosti při vydávání evropského zatýkacího rozkazu shora uvedeným státním zastupitelstvím, je nicméně třeba upřesnit následující bod. Oproti tomu, co zřejmě tvrdí rakouská a německá vláda, stejně jako Komise, když odkazují na rozsudek Özçelik(29), mám za to, že soud pověřený schválením evropského zatýkacího rozkazu nelze na základě analogie považovat za subjekt skutečně vydávající daný rozkaz, a to ze tří důvodů.

55.      Zaprvé podotýkám, že v řízení napadeném ve věci Özçelik šlo o vnitrostátní zatýkací rozkaz vydaný maďarským policejním orgánem, který byl „potvrzen“ státním zástupcem. V této souvislosti dospěl Soudní dvůr k závěru, že rozhodnutí, kterým státní zástupce potvrdil vnitrostátní zatýkací rozkaz vystavený dotčeným policejním orgánem, představuje základ evropského zatýkacího rozkazu vydaného v tomto rámci. Soudní dvůr dodal, že potvrzení zatýkacího rozkazu, který byl vystaven policejním orgánem, ze strany státního zástupce je právní úkon, kterým státní zástupce kontroluje a potvrzuje uvedený zatýkací rozkaz. Na základě tohoto potvrzení, které je uvedeno v evropském zatýkacím rozkazu, byl v uvedené věci státní zástupce analogicky považován za osobu odpovědnou za vystavení vnitrostátního zatýkacího rozkazu.

56.      V tomto ohledu je třeba podotknout, že na rozdíl od státního zástupce nelze takový policejní orgán v žádném případě považovat za justiční orgán, jelikož organizačně spadá pod moc výkonnou(30). Právě z tohoto důvodu bylo v rámci mechanismu potvrzení státní zastupitelství jediným justičním orgánem oprávněným platně vydat evropský zatýkací rozkaz ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.

57.      V projednávané věci může rakouské státní zastupitelství představovat orgán povolaný k účasti na výkonu trestního soudnictví, jak je uvedeno v bodě 53 výše, a má tedy pravomoc vydat evropský zatýkací rozkaz. Ipso facto není postavení takového státního zastupitelství srovnatelné s postavením policejního orgánu dotčeného ve věci Özçelik.

58.      Zadruhé je třeba poznamenat, že v procesním režimu zavedeném rakouským zákonodárcem se jasně rozlišuje mezi přípravným řízením (před podáním obžaloby), které vede státní zastupitelství a jehož účelem je shromáždit potřebné důkazy, a hlavním líčením, které vede soud, k němuž byla podána obžaloba (jenž je z tohoto titulu oprávněn nařídit zatčení prostřednictvím evropského zatýkacího rozkazu, a to případně na návrh státního zastupitelství).

59.      V přípravném řízení vykonávají státní zastupitelství a soud, který rozhoduje o schválení evropského zatýkacího rozkazu, rozdílné pravomoci. Pravomoc vydat zatýkací rozkaz přísluší státnímu zastupitelství (které nařizuje zatčení na základě § 171 StPO). Z tohoto důvodu je „správcem řízení“(31), který mimo jiné rozhoduje o vhodnosti takového opatření(32). V tomto kontextu spočívá úloha soudu v zásadě v přezkumu legality a přiměřenosti rozhodnutí státního zastupitelství (které je v praxi vydáváno na příslušném formuláři) na základě ustanovení § 5 odst. 1 a 2 StPO. V tomto rámci soud posuzuje obsah spisu, který mu byl v plném rozsahu předložen (tento spis obsahuje kopie příkazů, jež případně státnímu zastupitelství udělily nadřízené orgány, jako například orgány moci výkonné). Považuje-li to soud za nezbytné, může v této souvislosti  nařídit nebo sám provést další vyšetřování. Jestliže soud po uvedeném přezkumu rozhodne o schválení zatýkacího rozkazu, uděluje se toto schválení jednou krátkou větou na příslušném formuláři. V rámci schválení se nevydává žádný příkaz státnímu zastupitelství ohledně výkonu dotčeného opatření: soud pouze stanoví dobu platnosti schválení (přičemž v případě jejího nedodržení pozbývá dotčené opatření účinnosti). Pokud soud evropský zatýkací rozkaz schválí, přísluší státnímu zastupitelství jej podepsat, provést a doručit vykonávajícímu členskému státu. Státní zastupitelství se může například rozhodnout, že takto schválený zatýkací rozkaz nevykoná a nedoručí.

60.      Rakouská vláda v písemném i ústním vyjádření uvedla, že toto rozdělení pravomocí mezi státní zastupitelství a soud vyplývá z reformy rakouského trestního práva, která vstoupila v platnost dne 1. ledna 2008. V rámci uvedené reformy přešly na státní zastupitelství pravomoci, jež dříve příslušely soudu rozhodujícímu v přípravném řízení – toto přenesení pravomocí bylo podle uvedené vlády vyváženo zavedením soudního dohledu (schválení).

61.      Konečně je třeba zatřetí uvést, že podle čl. 6 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 každý členský stát informuje generální sekretariát Rady o justičním orgánu příslušném k vydání evropského zatýkacího rozkazu podle jeho práva. Rakouská republika zřejmě oznámila dne 28. ledna 2008 (viz dokument Rady č. 5711/08), že příslušným justičním orgánem ve smyslu uvedeného ustanovení je státní zastupitelství(33) v místě sídla Landesgericht (zemský soud).

62.      Na jednání účastníci řízení zejména diskutovali o otázce, zda v rakouském systému neexistuje „dvojí“ vystavující orgán, tedy státní zastupitelství a soud (což by podle nich znamenalo, že informace, jež Rakouská republika sdělila generálnímu sekretariátu Rady, jsou částečně nepřesné). V souvislosti s tím vyvstává rovněž otázka, zda rámcové rozhodnutí 2002/584, které uvádí pouze příslušný orgán v jednotném čísle, připouští takovou binární či kombinovanou strukturu, která může vést k rozmělnění odpovědnosti za vydání evropského zatýkacího rozkazu.

63.      Podle mého názoru je v tomto směru třeba se držet informací, jež generálnímu sekretariátu Rady poskytla rakouská vláda. Dotčený členský stát má totiž pravomoc určit – na základě čl. 6 odst. 3 rámcové rozhodnutí 2002/584 – příslušný orgán podle svého vnitrostátního práva. Mám za to, že ani Soudnímu dvoru v řízení o předběžné otázce, ani orgánům vykonávajícího členského státu nepřísluší doplňovat nebo opravovat informace, jež generálnímu sekretariátu Rady řádně poskytl vystavující členský stát, a na tomto základě rozhodovat o (případné) binární či kombinované struktuře uvedeného vystavujícího orgánu.

64.      Ze všech těchto důvodů se mi jeví dosti nepřirozené považovat soud – který do řízení zasahuje až v pozdější fázi, jelikož vedením přípravného řízení je pověřeno státní zastupitelství – za subjekt vystavující evropský zatýkací rozkaz. Skutečnost, že opravný prostředek případně podaný dotčenou osobou směřuje proti soudnímu schválení (a nikoli proti rozhodnutí státního zastupitelství stricto sensu), je podle mého názoru v tomto směru irelevantní. Na rozdíl od názoru Komise vyjádřeného na jednání mám za to, že subjektem vystavujícím evropský zatýkací rozkaz je i nadále státní zastupitelství, i když se o odpovědnost za své rozhodnutí do jisté míry dělí se soudem, který uděluje souhlas k provedení zatýkacího rozkazu a jehož rozhodnutí lze na tomto základě napadnout opravným prostředkem.

65.      Nesdílím tedy názor rakouské vlády, podle kterého lze s ohledem na soudní schválení považovat soud na základě analogie za subjekt vystavující vnitrostátní či evropský zatýkací rozkaz.

66.      Mám za to, že v systému rakouského trestního práva je státní zastupitelství skutečně orgánem vystavujícím evropský zatýkací rozkaz. Je tedy třeba posoudit jeho postavení a zejména jeho nezávislost, a to s ohledem na mechanismus soudního schválení upravený v § 29 odst. 1 větě první EU-JZG.

 Požadavek nezávislosti vystavujícího justičního orgánu

67.      Jak jsem uvedla výše, Soudní dvůr v rozsudku OG a PI konstatoval, že mechanismus evropského zatýkacího rozkazu zahrnuje dvoufázovou ochranu procesních a základních práv, kterých má požívat vyžádaná osoba. Taková osoba musí požívat soudní ochranu v první fázi při přijetí vnitrostátního soudního rozhodnutí, jako je vnitrostátní zatýkací rozkaz, a ve druhé fázi při vydání evropského zatýkacího rozkazu(34).

68.      Jádrem projednávané věci je otázka, zda je rakouský systém schopen poskytnout záruky ochrany práv dotčené osoby při zachování plné nezávislosti, s ohledem na požadavky na účinnou soudní ochranu.

 Pojem „nezávislost“ v rakouském systému ve světle věci OG a PI

69.      Soudní dvůr judikoval, že „[j]e totiž na ‚vystavujícím justičním orgánu‘ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, tj. orgánu, který in fine přijímá rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu, aby zajistil druhou fázi ochrany, a to i tehdy, když se daný evropský zatýkací rozkaz zakládá na vnitrostátním rozhodnutí vydaném soudcem nebo soudem“. „Vystavující justiční orgán“ tudíž musí být nezávislý, což znamená, že „[není] vystaven riziku, že jeho rozhodovací pravomoc bude předmětem externích příkazů nebo pokynů, zejména ze strany výkonné moci, takže neexistuje žádná pochybnost o tom, že k přijetí rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu je příslušný tento orgán, a nikoli v konečném důsledku uvedená výkonná moc(35)“.

70.      Jak jsem již uvedla, Soudní dvůr konstatoval, že pojem „nezávislost“ spočívá v zásadě na dvou prvcích. Vystavující justiční orgán musí mít možnost ujistit vykonávající justiční orgán, že v jeho členském státě existují statutární a organizační pravidla, jež mohou zajistit, že vystavující justiční orgán nebude při přijímání rozhodnutí o vydání takovéhoto zatýkacího rozkazu vystaven jakémukoli riziku, že by podléhal zejména individuálnímu pokynu ze strany výkonné moci. Kromě toho, pokud vystavujícím justičním orgánem není soud (ale například státní zastupitelství, jako v projednávané věci), pak rozhodnutí o vydání takovéhoto zatýkacího rozkazu, a zejména přiměřenost takovéhoto rozhodnutí musí být možno napadnout v uvedeném členském státě soudní žalobou, která v plném rozsahu splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu(36).

71.      Během diskuse na jednání vyšlo najevo, že rakouský systém soudního schvalování rozhodnutí státního zastupitelství o vydání evropského zatýkacího rozkazu je atypický v porovnání s režimy platnými v jiných členských státech. Mám nicméně za to, že takový vnitrostátní systém je v souladu s požadavky stanovenými v čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584(37).

72.      Podle informací obsažených v předkládacím usnesení stanoví relevantní ustanovení rakouského práva, že v rámci soudního přezkumu prováděného za účelem schválení příslušný soud ověří, zda rozhodnutí státního zastupitelství splňuje právní požadavky, a to i z hlediska základních práv, a zda je přiměřené(38), přičemž přihlédne ke skutkovým okolnostem, které vedly k vydání uvedeného rozhodnutí(39). Kromě toho má vyžádaná osoba právo podat opravný prostředek proti schválení jako takovému(40).

73.      S ohledem na skutečnosti uvedené v předkládacím usnesení a v písemném a ústním vyjádření rakouské vlády mám za to, že takový vnitrostátní systém (zahrnující zejména postup soudního schválení) může zaručovat důsledný přezkum rozhodnutí státního zastupitelství příslušným soudem. Účelem tohoto soudního přezkumu je ověřit, zda vydání evropského zatýkacího rozkazu splňuje použitelné právní požadavky, a to i z hlediska jeho přiměřenosti. Mám za to, že účelem přezkumu prováděného soudem není ověřovat, zda v konkrétním případě neudělila výkonná moc státnímu zastupitelství pokyny (ačkoli podle rakouské vlády musí být takové pokyny vyhotoveny písemně a založeny do trestního spisu, který se předává soudu rozhodujícímu o schválení)(41). Tento rozdíl je drobný, avšak podstatný. Podle mého názoru je především třeba, aby soud na základě provedeného přezkumu určil, zda jsou celkově splněny podmínky legality. Dotčený systém musí zaručovat, že dotyčný justiční orgán vydal evropský zatýkací rozkaz zcela v souladu s právem. To znamená, že takový systém musí být schopen vyloučit protiprávní důsledky pravomoci udělovat příkazy, která přísluší výkonné moci, tím, že prostřednictvím předchozího soudního přezkumu zabrání výkonu nezákonných rozhodnutí státního zastupitelství(42).

74.      Mám za to, že takový systém zaručuje respektování základního předpokladu fungování mechanismu evropského zatýkacího rozkazu zavedeného rámcovým rozhodnutím 2002/584, kterým je vzájemná důvěra mezi členskými státy v rámci jejich spolupráce v trestních věcech(43).

75.      Pro úplnost dodávám, že pokud by hrozilo riziko, že státnímu zastupitelství budou po soudním schválení uděleny příkazy ze strany výkonné moci ohledně výkonu a doručení evropského zatýkacího rozkazu vykonávajícímu členskému státu (žádné takové riziko ostatně nebylo v projednávané věci zjištěno), příslušelo by orgánům vykonávajícího členského státu, aby tuto otázku posoudily a případně z ní vyvodily příslušné důsledky. V každém případě podotýkám, že takové riziko může hrozit i v jakémkoli jiném režimu vydávání evropského zatýkacího rozkazu, a ostatně pokud orgány vystavujícího členského státu nevykonají a nedoručí zatýkací rozkaz, nemohou tím být nijak dotčena práva vyžádané osoby – která jsou skutečným předmětem mé analýzy v projednávané věci.

 Podmínky stanovené v rozsudku OG a PI

76.      Předkládající soud se ptá, zda mají být podmínky stanovené v bodech 74 a 75 rozsudku OG a PI vykládány jako kumulativní, nebo jako alternativní.

77.      Německá vláda tvrdí, že jak závěr, k němuž dospěl Soudní dvůr v rozsudku OG a PI ohledně německých státních zastupitelství, tak znění bodů 74 a 75 (obsahující výraz „kromě toho“) svědčí pro to, aby byly uvedené podmínky vykládány jako kumulativní. Naproti tomu rakouská vláda se domnívá, že není třeba zkoumat vzájemný vztah mezi body 74 a 75 rozsudku OG a PI, jelikož v projednávané věci je schválením zatýkacího rozkazu pověřen soud, který je za jeho vydání odpovědný, takže zmíněná otázka je podle ní bezpředmětná. Konečně Komise má za to, že jde o dvě různé otázky, které nejsou ani kumulativní, ani alternativní, ale naopak musí být posuzovány každá podle vlastních kritérií a požadavků. Podle Komise jde o požadavky vztahující se na jedné straně na platné vystavení evropského zatýkacího rozkazu, a na druhé straně na soudní ochranu proti takto vydaným evropským zatýkacím rozkazům.

78.      Předně mám za to, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora je třeba při posouzení přihlédnout jak ke znění čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, tak ke kontextu, jehož je součástí, a k cíli sledovanému tímto rámcovým rozhodnutím(44). Dále podotýkám, že pokud je v kontextu řízení upraveného článkem 267 SFEU třeba poskytnout v konkrétní věci projednávané před vnitrostátním soudem výklad unijního práva, omezuje se Soudní dvůr na to, že na základě litery a ducha uvedených předpisů určí význam norem, které jsou v nich zakotveny, zatímco použití takto vyložených norem v dané věci je vyhrazeno vnitrostátnímu soudu(45).

79.      V projednávané věci tedy Soudnímu dvoru přísluší poskytnout výklad článku 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a poskytnout předkládajícímu soudu kritéria pro posouzení nezbytná pro prokázání skutečnosti, že dotčený vnitrostátní systém splňuje požadavky stanovené ve zmíněném rámcovém rozhodnutí. Je na Soudním dvoru, aby upřesnil normy pro ověření uvedené velkým senátem v rozsudku OG a PI. S ohledem na výše uvedené nejde o uložení dodatečných požadavků oproti dotčenému ustanovení, ale o objasnění požadavků vyplývajících ze samotného pojmu „vystavující justiční orgán“.

80.      Podle mého názoru jsou obě podmínky stanovené v bodech 74 a 75 rozsudku OG a PI relevantní pro účely posouzení přezkumu prováděného soudem v rámci schvalování rozhodnutí vydaného státním zastupitelstvím. Sdílím postoj Komise, podle které není namístě kvalifikovat tyto podmínky jako „alternativní“ nebo „kumulativní“, jelikož má každá z nich jiný předmět a musí být posuzována podle vlastních kritérií a požadavků. S ohledem na výše uvedené mám za to, že Soudní dvůr tak určil dvě nezbytné fáze posouzení soudního přezkumu rozhodnutí vydaného státním zastupitelstvím.

81.      Evropský zatýkací rozkaz tedy nemůže mít bez ověření existence záruk nezávislosti orgánu příslušného k vydání evropského zatýkacího rozkazu v právním řádu vystavujícího členské státu, jakož i přiměřenosti dotyčného evropského zatýkacího rozkazu právní účinky.

 Záruky

82.      Úvodem je třeba podotknout, že vystavujícímu justičnímu orgánu přísluší ověřit, zda jsou ve vystavujícím členském státě splněny požadavky stanovené v čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584. Plně souhlasím s přístupem, který uplatnil můj zesnulý kolega a přítel, generální advokát Y. Bot, ve svém stanovisku k věci Bob-Dogi, v němž uvedl:

„Mám za to, že výrazné omezení důvodů, pro které nelze evropský zatýkací rozkaz vykonat, naproti tomu předpokládá, že v členském státě vystavujícím evropský zatýkací rozkaz existují konkrétní a účinné procesní záruky práva na obhajobu, bez kterých by byla narušena nezbytná rovnováha mezi požadavky na efektivitu trestního soudnictví a požadavky na ochranu základních lidských práv, která je vlastní budování evropského justičního prostoru.(46)“

83.      Každý vnitrostátní systém musí být tedy schopen poskytnout procesní záruky, které jsou plně v souladu s Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“)(47). Tento požadavek vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, podle které je evropský zatýkací rozkaz založen na zásadě vzájemného uznávání(48). Zásada vzájemného uznávání, která je – jak vyplývá mimo jiné z bodu 6 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 – „úhelným kamenem“ soudní spolupráce v trestních věcech, je uplatněna v čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí, podle kterého jsou členské státy v zásadě povinny evropskému zatýkacímu rozkazu vyhovět(49).

84.      Pokud jde o požadavky na nezávislost a přiměřenost vyplývající z čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, je třeba uvést, že první z nich se vztahuje k základním právům vyžádané osoby(50). Druhý ze zmíněných požadavků má zajistit, aby justiční orgány členských států nestíhaly takové osoby pro méně závažné trestné činy(51). Pokud jde o tento druhý požadavek, obecně se uznává, že otázka kontroly přiměřenosti představuje jeden z hlavních problémů, se kterými se systém evropského zatýkacího rozkazu potýká už od svého zavedení. Po vydání rozsudku OG a PI je nyní jednoznačné, že kontrola přiměřenosti je základním požadavkem(52).

85.      Soudní dvůr již objasnil požadavky na nezávislost a přiměřenost, které je třeba uplatnit v případě, že vystavující členský stát svěřuje příslušnost k vydání evropského zatýkacího rozkazu orgánu, který se sice účastní na výkonu spravedlnosti v daném členském státě, avšak není sám soudem (jako je tomu v projednávané věci), s ohledem na cíle sledované rámcovým rozhodnutím 2002/584 a jeho systematiku(53).

86.      Podle mého názoru, pokud by Soudní dvůr upřesnil referenční normy, které mají být v této souvislosti použity, bylo by snazší posoudit otázku, zda vnitrostátní orgán příslušný k vystavení evropského zatýkacího rozkazu splňuje podmínky stanovené v čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584. V této souvislosti zdůrazňuji, že je naprosto nezbytné, aby byly stanoveny procesní záruky ve fázi vystavení evropského zatýkacího rozkazu.

87.      Mám za to, že pokud právní řád vystavujícího členského státu připouští, aby o vystavení evropského zatýkacího rozkazu rozhodoval orgán, který není sám soudem, avšak zároveň vyžaduje, aby takové rozhodnutí bylo schváleno soudem, je klíčové, aby byl tento stát schopen doložit, že takto upravený soudní přezkum nespočívá v pouhém připojení doložky „nihil obstat“, aniž by bylo původní rozhodnutí takového orgánu, jako je státní zastupitelství, skutečně přezkoumáno.

88.      V této souvislosti dodávám, že pokud je justičním orgánem, který přijal rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu státní zastupitelství, jež může podléhat pokynům zejména ze strany veřejné moci (jako je tomu v projednávané věci), je nezbytné, aby bylo takové rozhodnutí schváleno soudem před tím, než daný zatýkací rozkaz nabude účinnosti.

89.      Konečně, jelikož vystavení evropského zatýkacího rozkazu může vést k zásahu do práva dotčené osoby na svobodu, které jí přiznává článek 6 Listiny, musí takový vnitrostátní systém soudního schválení podle mého názoru umožňovat vyžádané osobě, aby byla vyslechnuta před soudem a mohla napadnout platnost předmětného rozhodnutí v souladu s článkem 47 Listiny.

 Uplatnění v projednávané věci

90.      Jaký dopad má rozhodnutí Soudního dvora ve věci OG a PI na spor v původním řízení?

91.      Podle mého názoru se rakouský systém jednoznačně liší od německého systému, v souvislosti s nímž byl vydán zmíněný rozsudek, a to v zásadních ohledech(54).

92.      Je pravda, že v hierarchickém uspořádání rakouského systému podléhají státní zastupitelství výkonné moci. Podle informací obsažených v předkládacím usnesení jsou totiž státní zastupitelství přímo podřízena vrchním státním zastupitelstvím a plní jejich pokyny; vrchní státní zastupitelství a nejvyšší státní zástupce jsou pak podřízeni spolkovému ministru spravedlnosti.

93.      Nicméně, jak uvádí sám předkládající soud, je postup vydávání evropského zatýkacího rozkazu v Rakousku odlišný od skutkových okolností věci, ve které byl vydán rozsudek OG a PI. Zaprvé rakouský systém stanoví postup schválení evropského zatýkacího rozkazu soudem (který v projednávané věci zatýkací rozkaz skutečně schválil). Zadruhé je nedílnou součástí tohoto soudního schválení ověření, zda jsou splněna kritéria legality a přiměřenosti (v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 a 2 StPO). Zatřetí je postup soudního schválení upraven zákonem; je-li k rozhodnutí o schválení evropského zatýkacího rozkazu potřebné další vyšetřování, může příslušný soud pověřit jeho provedením kriminální policii, nebo je provést sám z moci úřední(55). Konečně začtvrté na základě § 87 odst. 1 StPO lze rozhodnutí o schválení napadnout opravným prostředkem u soudu(56). Mám za to, že takový opravný prostředek je prvkem, jenž zcela splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu.

94.      Navíc podotýkám, že soudní schválení se provádí před tím, než rozhodnutí státního zastupitelství nabude účinnosti.

95.      S ohledem na informace uvedené v předkládacím usnesení, v ústním a písemném vyjádření rakouské vlády a rovněž v jejích odpovědích na otázky položené Soudním dvorem na jednání mám za to, že podle rakouských právních předpisů jsou vnitrostátní soudy povinny provádět hloubkový a důsledný přezkum každého zatýkacího rozkazu, který jim byl předložen, a trestního spisu vedeného v souvislosti s ním. Při tomto soudním přezkumu musí být dodržena kritéria legality a přiměřenosti.

96.      Vzhledem k tomu, že systém zavedený rámcovým rozhodnutím 2002/584 je založen na vysoké míře důvěry mezi členskými státy, jež předpokládá, že každý členský stát dodržuje základní práva zakotvená v Listině, nelze podle mého názoru bez řádně předloženého důkazu o opaku zpochybňovat soulad takového právního systému, jako je systém dotčený v projednávané věci, podle kterého podléhá evropský zatýkací rozkaz vydaný státním zastupitelstvím předběžnému soudnímu přezkumu, s Listinou a zmíněným rámcovým rozhodnutím. Tuto domněnku by bylo možné vyvrátit pouze na základě objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajů o fungování soudního systému ve vystavujícím členském státě(57), které by představovaly takový důkaz o opaku a jež v projednávané věci patrně předloženy nebyly.

97.      Mám tudíž za to, že s ohledem na skutečnosti předložené Soudnímu dvoru k posouzení splňuje takový režim, jaký v současnosti platí v Rakousku, požadavky stanovené v čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.

98.      Podle mého názoru tedy přísluší předkládajícímu soudu, aby s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v původním řízení ověřil, zda systém vystavujícího členského státu stanoví procesní záruky nezbytné k ochraně práva na obhajobu přiznaného osobě, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, a k zajištění kontroly přiměřenosti takového zatýkacího rozkazu v souladu s požadavky stanovenými v čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584. V takové věci, jako je věc dotčená v původním řízení, musí takový vnitrostátní systém splňovat tyto vlastnosti: zaprvé původní rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu musí podléhat soudnímu přezkumu, v jehož rámci příslušný soud provádí důsledný přezkum uvedeného rozhodnutí před jeho schválením; zadruhé tento soudní přezkum musí být prováděn před nabytím účinnosti uvedeného zatýkacího rozkazu a zatřetí rozhodnutí o schválení evropského zatýkacího rozkazu (vydané v rámci tohoto soudního přezkumu) musí být možné napadnout opravným prostředkem.

 Závěry

99.      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy mám za to, že na otázku, již Soudnímu dvoru položil Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně, Německo), je třeba odpovědět následovně:

„Předkládajícímu soudu přísluší, aby s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v původním řízení na základě čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, ověřil zaprvé, zda evropský zatýkací rozkaz v projednávané věci vydal justiční orgán, zadruhé, zda tento justiční orgán jednal zcela nezávisle, a zatřetí, zda uvedený orgán posoudil legalitu a přiměřenost rozhodnutí o vydání takového zatýkacího rozkazu.

V takové věci, jako je věc dotčená v původním řízení, lze za účelem prokázání skutečnosti, že systém vystavujícího členského státu splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu, uplatnit tyto skutečnosti:

–        původní rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu podléhá soudnímu přezkumu, v jehož rámci příslušný soud provádí důsledný přezkum uvedeného rozhodnutí před jeho schválením;

–        tento soudní přezkum je prováděn před nabytím účinnosti zatýkacího rozkazu;

–        rozhodnutí o schválení evropského zatýkacího rozkazu (vydané v rámci tohoto soudního přezkumu) lze napadnout opravným prostředkem.“


1      Původní jazyk: francouzština.


2      Rozsudek ze dne 27. května 2019 (státní zastupitelství v Lübecku a státní zastupitelství ve Cvikově, Německo) (C‑508/18 a C‑82/19 PPU, dále jen „rozsudek OG a PI“, EU:C:2019:456).


3      Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06 s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“).


4      Je třeba zmínit tři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce (C‑625/199 PPU, C‑626/19 PPU a C‑627/199 PPU) předložené dne 22. srpna 2019 stejným soudem (rechtbank Amsterdam; soud v Amsterodamu, Nizozemsko), které se týkají stejné právní problematiky.


5      Viz čl. 2 odst. 2 osmnáctá odrážka.


6      Viz bod 93 tohoto stanoviska.


7      Viz body 9 a 10 tohoto stanoviska.


8      V předkládacím rozhodnutí (v bodě 22) předkládající soud odkazuje na prohlášení předložené rakouskou vládou. Podle mého názoru jde o prohlášení uvedené v dokumentu Rady ze dne 12. června 2019, nadepsaném „Judgments of the CJEU of 27 May 2019 in joined cases C‑508/18 and C‑82/19 PPU and in case C‑509/18 – public prosecutors offices acting as judicial authorities – Exchange of views on the follow-up – Paper by the Presidency“, dokument č. ST 9974 2019, s. 13.


9      Jak je definován výše (viz poznámku pod čarou 2).


10      Viz body 11 až 15 tohoto stanoviska.


11      Viz body 76 až 81 tohoto stanoviska.


12      Viz rozsudek ze dne 30. května 2013, F (C‑168/13 PPU, EU:C:2013:358, bod 31).


13      Viz rozsudek ze dne 12. února 2019, TC (C‑492/18 PPU, EU:C:2019:108, bod 30 a citovaná judikatura).


14      Viz body 24 a 25 tohoto stanoviska.


15      Viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Lanigan (C‑237/15 PPU, EU:C:2015:474, bod 37).


16      Viz čl. 2 odst. 2 osmnáctou odrážku rámcového rozhodnutí 2002/584. Předkládající soud totiž uvádí, že dotyčný se měl dopustit přinejmenším pokusu loupeže s pomocí spolupachatele a použil nůž k zastrašení jiného (viz body 4 a 17 tohoto stanoviska).


17      Viz rozsudek OG a PI (body 85 až 87).


18      Rozsudky ze dne 10. listopadu 2016, Poltorak, C‑452/16 PPU, EU:C:2016:858, body 33 a 35, a ze dne 10. listopadu 2016, Kovalkovas, C‑477/16 PPU, EU:C:2016:861, body 34 a 36.


19      Viz bod 76 a násl. tohoto stanoviska.


20      Viz bod 67 rozsudku OG a PI.


21      Viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, C‑477/16 PPU, EU:C:2016:861, bod 47.


22      Viz bod 71 rozsudku OG a PI.


23      Rozsudek ze dne 27. května 2019 (Nejvyšší státní zástupce Litevské republiky) (C‑509/18, EU:C:2019:457).


24      Rozsudek ze dne 27. května 2019 (Nejvyšší státní zástupce Litevské republiky) (C‑509/18, EU:C:2019:457, body 55 a 56). Soudní dvůr se však nevyslovil k otázce, zda rozhodnutí litevského státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu mohou být napadena opravným prostředkem, který v plném rozsahu splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu: podle Soudního dvora toto přísluší ověřit předkládajícímu soudu.


25      Komise dodává, že uvedený soud musí ověřit, zda jsou splněny podmínky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu a zda je tento rozkaz přiměřený.


26      Ve smyslu rozsudků ze dne 10. listopadu 2016, Poltorak, C‑452/16 PPU, EU:C:2016:858, body 33 a 35; ze dne 10. listopadu 2016, Kovalkovas, C‑477/16 PPU, EU:C:2016:861, body 34 a 36, a rozsudku OG a PI (bod 50).


27      Viz rozsudek OG a PI (bod 60).


28      Viz bod 67 a násl. tohoto stanoviska.


29      Rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Özçelik (C‑453/16 PPU, EU:C:2016:860).


30      Viz rozsudek OG a PI (bod 50), kde Soudní dvůr zmiňuje „ministerst[va] nebo policejní orgán[y], které spadají pod moc výkonnou“. Viz rovněž rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Özçelik (C‑453/16 PPU, EU:C:2016:860, bod 32).


31      Zde jsem použila výraz uvedený ve vyjádření rakouské vlády.


32      Tuto skutečnost rovněž potvrdila rakouská vláda na jednání. Státní zastupitelství řídí průběh vyšetřování a je lépe schopno posoudit vhodnost vydání evropského zatýkacího rozkazu.


33      Na jednání účastníci řízení upřesnili, že obsahem tohoto oznámení byl zejména popis reformy zmíněné v bodě 60 tohoto stanoviska, v jejímž rámci přešly pravomoci soudů rozhodujících v přípravném řízení na státní zastupitelství. Viz rovněž „Statement by the Republic of Austria pursuant to Article 6 of Council Framework Decision 2002/584/JHA of 13 June 2002 on the European arrest warrant and the surrender procedures between Member States, Annex to Council of the European Union, Council Framework Decision 2002/584/JHA on the European arrest warrant and the surrender procedures between Member States -- Statement by the Republic of Austria on a change in the competent Authorities, Brussels, 5711/08, 28 January 2008“.


34      Viz bod 67 rozsudku OG a PI. Viz rovněž bod 42 a poznámka pod čarou 21 tohoto stanoviska.


35      Rozsudek OG a PI (body 72 a 73).


36      Rozsudek OG a PI (body 74 a 75).


37      Viz bod 66 tohoto stanoviska.


38      Viz bod 66 tohoto stanoviska.


39      Viz bod 15 tohoto stanoviska.


40      Viz bod 14 tohoto stanoviska.


41      Soudní dvůr uvádí jako příklad individuální pokyny ze strany výkonné moci (viz rozsudek OG a PI, bod 74).


42      Viz bod 59 tohoto stanoviska.


43      Viz bod 10 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584.


44      Rozsudek OG a PI (bod 49 a citovaná judikatura).


45      Viz obdobně rozsudek ze dne 27. března 1963, Da Costa a další, spojené věci 28/62 až 30/62, EU:C:1963:6, strana 76.


46      C‑241/15, EU:C:2016:131, bod 55.


47      Viz zejména článek 6 (právo na svobodu a bezpečnost) a článek 47 (právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces) Listiny.


48      Viz rozsudek OG a PI (body 43 až 46 a citovaná judikatura).


49      Viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Özçelik, C‑453/16 PPU, EU:C:2016:860, bod 25 a citovaná judikatura.


50      Viz bod 12 odůvodnění a čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584.


51      Viz stanovisko generálního advokáta Y. Bota k věci Bob-Dogi, C‑241/15, EU:C:2016:131, body 77 až 83.


52      Viz mé stanovisko k věci Radu (C‑396/11, EU:C:2012:648), bod 60.


53      Viz bod 8 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584; rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Kovalkovas (C‑477/16 PPU, EU:C:2016:861, bod 47), a rozsudek OG a PI (bod 71).


54      Viz bod 58 a násl. tohoto stanoviska.


55      Viz bod 13 tohoto stanoviska.


56      Viz bod 14 tohoto stanoviska.


57      Obdobně viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 61 a citovaná judikatura).