Language of document : ECLI:EU:T:2019:831

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)

3. prosince 2019(*)

„Dumping – Dovoz plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli pocházejících z Číny nebo Tchaj-wanu – Konečné antidumpingové clo – Prováděcí nařízení (EU) 2015/1429 – Článek 2 odst. 3 a 5 nařízení (ES) č. 1225/2009 [nyní čl. 2 odst. 3 a 5 nařízení (EU) 2016/1036] – Článek 2 odst. 1 a 2 nařízení č. 1225/2009 [nyní čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení 2016/1036] – Výpočet běžné hodnoty – Výpočet výrobních nákladů – Prodej obdobného výrobku určeného pro spotřebu na domácím trhu vyvážející země“

Ve věci T‑607/15,

Yieh United Steel Corp., se sídlem v Kaohsiung City (Tchaj-wan), zastoupená D. Luffem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené J.-F. Brakelandem a A. Demeneix, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Eurofer, Association européenne de l’acier, ASBL, se sídlem v Lucemburku (Lucembursko), zastoupeným J. Killickem, G. Forwood a C. Van Haute, advokáty,

vedlejší účastník,

jejímž předmětem je návrh založený na článku 263 SFEU a znějící na zrušení prováděcího nařízení Komise (EU) 2015/1429 ze dne 26. srpna 2015 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Tchaj-wanu (Úř. věst. L 224, s. 10),

TRIBUNÁL (druhý senát),

ve složení E. Buttigieg (zpravodaj), vykonávající funkci předsedy, B. Berke a M. J. Costeira, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: S. Bukšek Tomac, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 18. června 2019,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobkyně, Yieh United Steel Corp., je společnost se sídlem v Tchaj-wanu, která se zabývá zejména výrobou a distribucí plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli (dále jen „dotyčný výrobek“).

2        Za účelem výroby dotyčného výrobku žalobkyně jako surovinu používá za tepla válcovaných svitků, které jsou vyráběny buď přímo jí, nebo nakupovány od společnosti Lianzhong Stainless Steel Co. Ltd (dále jen „LISCO“), společnosti ve spojení, která vyrábí svitky válcované za tepla, sídlící v Číně. Žalobkyně dotyčný výrobek prodává zákazníkům z Evropské unie a zákazníkům na svém vnitřním trhu, mezi něž patří výrobci a nezávislí následní distributoři dotčeného výrobku a její následný výrobce ve spojení, společnost Yieh Mau.

3        Na základě stížnosti podané dne 13. května 2014 ze strany Eurofer, Association européenne de l’acier, ASBL (dále jen „Eurofer“), zveřejnila Evropská komise dne 26. června 2014 oznámení o zahájení antidumpingového řízení týkajícího se dovozu plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Tchaj-wanu (Úř. věst. 2014, C 196, s. 9) v souladu s nařízením Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství [(Úř. věst. 2009, L 343, s. 51, oprava Úř. věst. 2010, L 7, s. 22), nahrazeným nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2016, L 176, s. 21), dále jen „základní nařízení“)].

4        Šetření týkající dumpingu a újmy se týkalo období od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „období šetření“). Zkoumání trendů, které jsou relevantní pro posouzení této újmy, se vztahovalo na období od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2013.

5        Dne 22. září 2014 podaly žalobkyně a její společnosti ve spojení odpovědi na antidumpingový dotazník Komise. Ve dnech 17. až 20. listopadu 2014 se v prostorách žalobkyně na Tchaj-wanu uskutečnila inspekce.

6        Dne 24. března 2015 přijala Komise prováděcí nařízení (EU) 2015/501 o uložení prozatímního antidumpingového cla na dovoz plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Tchaj-wanu (Úř. věst. 2015, L 79, s. 23, dále jen „prozatímní nařízení“). Prozatímní nařízení uložilo prozatímní antidumpingové clo ve výši 10,9 % na dotyčný výrobek žalobkyně.

7        Dopisem ze dne 25. března 2015 zaslala Komise žalobkyni prozatímní zjištění uvádějící úvahy a podstatné skutečnosti, na jejichž základě bylo rozhodnuto o uložení prozatímního antidumpingového cla (dále jen „prozatímní zjištění“).

8        V prozatímních zjištěních se Komise mimo jiné zabývala otázkou svého odmítnutí odpočítat hodnotu recyklovaného šrotu z výrobních nákladů dotyčného výrobku a otázkou svého odmítnutí zohlednit pro účely stanovení běžné hodnoty určitý prodej žalobkyně v zemi vývozu.

9        Dne 20. dubna 2015 předložila žalobkyně stanovisko k prozatímním zjištěním.

10      Dne 23. června 2015 zaslala Komise žalobkyni konečná zjištění. Dne 3. července 2015 předložila žalobkyně své připomínky k těmto zjištěním.

11      Dne 26. srpna 2015 Komise přijala prováděcí nařízení (EU) 2015/1429 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz plochých za studena válcovaných výrobků z korozivzdorné oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Tchaj-wanu (Úř. věst. 2015, L 224, s. 10, dále jen „napadené nařízení“), které změnilo prozatímní nařízení a uložilo antidumpingové clo ve výši 6,8 % na dovoz dotyčného výrobku vyráběného mimo jiné žalobkyní do Unie.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

12      Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 27. října 2015 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

13      Rozhodnutím ze dne 23. prosince 2015 byla věc přidělena prvnímu senátu Tribunálu.

14      Podáním doručeným kanceláři Tribunálu dne 18. března 2016 podalo Eurofer žádost o vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Komise.

15      Podáním doručeným kanceláři Tribunálu dne 18. dubna 2016 požádala žalobkyně, aby určité informace obsažené v žalobě, žalobní odpovědi a replice byly předmětem důvěrného zacházení ve vztahu ke sdružení Eurofer, pokud by mu bylo vedlejší účastenství povoleno. Ke své žádosti připojila nedůvěrné znění uvedených písemností.

16      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 19. května 2016 požádala Komise, aby se s některými informacemi obsaženými v duplice zacházelo jako s důvěrnými, a ke své žádosti připojila nedůvěrné znění dupliky.

17      Usnesením ze dne 20. července 2016 předseda prvního senátu Tribunálu vedlejší účastenství Eurofer povolil. Vzhledem k tomu, že v souladu s čl. 144 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu požádaly žalobkyně a Komise o důvěrné zacházení s některými informacemi obsaženými v písemnostech uvedených v bodech 15 a 16 výše, uvedené usnesení prozatímně omezilo poskytnutí uvedených písemností vedlejšímu účastníku řízení na nedůvěrná znění předložená žalobkyní a Komisí, při očekávání případných vyjádření vedlejšího účastníka řízení k žádosti o důvěrné zacházení.

18      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 22. srpna 2016 žalobkyně požádala, aby se ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi s některými informacemi obsaženými v duplice zacházelo jako s důvěrnými a připojila ke své žádosti konsolidovanou nedůvěrnou verzi dupliky.

19      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 12. září 2016 vedlejší účastník částečně zpochybnil žádost o důvěrné zacházení se žalobou, žalobní odpovědí a replikou.

20      Rozhodnutím ze dne 6. října 2016 byla věc přidělena druhému senátu Tribunálu podle čl. 27 odst. 5 jednacího řádu.

21      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 9. ledna 2017 žalobkyně požádala, aby ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi bylo s některými informacemi obsaženými v jejích vyjádřeních ke spisu vedlejšího účastníka zacházeno důvěrně a připojila ke své žádosti nedůvěrné znění uvedených vyjádření.

22      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 1. dubna 2017 vedlejší účastník částečně zpochybnil žádost o důvěrné zacházení s vyjádřeními žalobkyně ke spisu vedlejšího účastníka.

23      Usnesením ze dne 27. září 2017, Yieh United Steel v. Komise (T‑607/15, nezveřejněno, EU:T:2017:698), předseda druhého senátu Tribunálu částečně vyhověl žádostem o důvěrné zacházení předloženým žalobkyní a Komisí.

24      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 20. března 2018 žalobkyně požádala, aby se ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi s některými informacemi obsaženými ve vyjádřeních k dodatečnému spisu vedlejšího účastníka zacházelo důvěrně, a připojila ke své žádosti nedůvěrné znění uvedených vyjádření.

25      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 23. května 2018 požádala žalobkyně, aby byla vyslechnuta její ústní vyjádření.

26      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil články 1 a 2 napadeného nařízení v rozsahu, v jakém se jí týkají;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

27      Komise a vedlejší účastník navrhují, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

28      Na podporu své žaloby se žalobkyně dovolává dvou žalobních důvodů vycházejících z porušení čl. 2 odst. 3 a 5 základního nařízení (nyní čl. 2 odst. 3 a 5 nařízení 2016/1036) a z porušení čl. 2 odst. 1 a 2 základního nařízení (nyní čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení 2016/1036).

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímuporušení čl. 2 odst. 35 základního nařízenízneužití pravomoci

29      Žalobkyně tvrdí, že se Komise tím, že odmítla přijmout její žádost o odpočet hodnoty recyklovaného šrotu z výrobních nákladů dotyčného výrobku, dopustila zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu. Komise nesprávně odmítla zkoumat její účetní záznamy, jakož i její metodu rozdělení nákladů, a na chybu, které se dopustila při výpočtu, se nevztahuje diskreční pravomoc, kterou má. Důsledkem tohoto odmítnutí bylo zvýšení jejích výrobních nákladů, jakož i části druhů výrobků, pro které byla běžná hodnota vytvořena z důvodu prodejů uskutečněných za ceny nižší než výrobní náklady, což vedlo k celkově vyšší běžné hodnotě.

30      Zaprvé Komise porušila čl. 2 odst. 5 základního nařízení tím, že odmítla zohlednit účetní záznamy žalobkyně a metodu rozdělení nákladů, kterou uplatnila na ztráty ze svitků válcovaných za tepla zjištěné během výroby dotyčného výrobku.

31      Žalobkyně v tomto ohledu poukazuje na to, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, zahrnula výrobní ztrátu do výpočtu výrobních nákladů dotyčného výrobku předloženého Komisi.  Žalobkyně uvádí, že ve svém stanovisku k prozatímním zjištěním ze dne 20. dubna 2015 uvedla, na základě účetních záznamů předložených v odpovědi na dotazník, že do své tabulky výrobních nákladů začlenila přiměřeným způsobem všechny výrobní ztráty ve všech fázích výroby jak pro svitky vyráběné jí samotnou, tak pro svitky zakoupené u jejího dodavatele ve spojení, LISCO. Použitá metoda spočívá ve zjištění „jednotkové výrobní ztráty“ ve formě poměru pro suroviny používané ve všech fázích výroby, které se nepřičítají k nákladům na materiály, ale k výrobním nákladům v následující fázi výroby, která se nazývá „náklady na přeměnu“. Výrobní ztráta je tak účtována nikoli jako náklady na materiál, ale jako náklady na přeměnu. Tato metoda rozdělení výrobních nákladů, nazývaná „systém výrobních nákladů v jednotné výrobě“, je dobře známou a široce uznávanou účetní technikou ve světě a na Tchaj-wanu ve smyslu čl. 2 odst. 5 základního nařízení, kterou žalobkyně vysvětlila Komisi jak během inspekce, tak ve svém stanovisku k prozatímním zjištěním.

32      Tím, že Komise ignorovala ověřené údaje a metodu rozdělení nákladů žalobkyně a tím, že odmítla zohlednit způsob, jak žalobkyně zaúčtovala výrobní ztrátu do svých výrobních nákladů, dospěla k zjevně nesprávnému zjištění ohledně výrobní ztráty.

33      Žalobkyně tvrdí, že je třeba respektovat rovnováhu mezi povinností Komise provést šetření včas a legitimními právy hospodářských subjektů na to, aby byly jejich skutečné údaje zohledněny v průběhu neutrálního a objektivního šetření a že orgán pověřený šetřením musí použít systém nákladového účetnictví dotčeného výrobce, pokud odráží „vhodně a dostatečně“ náklady použité pro výrobu posuzovaného výrobku.

34      Komise nezpochybňuje, že účetní záznamy, kterých se žalobkyně dovolává, byly podrobeny auditu a že obvykle používá metodu rozdělení nákladů zvanou „systém výrobních nákladů v jednotné výrobě“. Komise neprokazuje, v čem náklady spojené s výrobou a prodejem dotyčného výrobku nejsou přiměřeně odraženy v účetních záznamech, ale pouze vyjádřila pochybnosti ke skutečnosti, že tato metoda v projednávaném případě možná neodráží skutečnou hodnotu každé nákladové položky. Tyto pochybnosti vyplývají z nevhodného vzorce výpočtu a rozporného použití účetních záznamů žalobkyně Komisí, ačkoli Komise neprokázala, v čem je alternativní metoda, kterou používá, spolehlivější a lépe odráží skutečnou hodnotu každé nákladové položky, čímž porušuje čl. 2 odst. 5 základního nařízení.

35      Žalobkyně konkrétně tvrdí, že ve svých prozatímních a konečných zjištěních a v napadeném nařízení Komise uvedla skutečnost, že žalobkyně nezapočítala ztrátu z výroby svitků válcovaných za tepla zakoupených u LISCO do výrobních nákladů dotyčného výrobku, závěr, který již sám o sobě představuje zjevnou chybu v posouzení skutkového stavu. Vysvětlení, která poskytla Komise ve svých prozatímních zjištěních, konečných zjištěních a napadeném nařízení jsou kromě toho rovněž zjevně neobjektivní a chybná.

36      V tomto ohledu žalobkyně nejprve poznamenává, že vzorec výpočtu použitý Komisí v jejích prozatímních zjištěních k výpočtu objemu svitků válcovaných za tepla spotřebovaných pro výrobu dotyčného výrobku, podle kterého se tento objem rovná celkovým nákladům na suroviny na zakoupený za tepla válcovaný svitek v poměru k nákladům na nákup za tepla válcovaných svitků, není odpovídající s ohledem na její metodu nákladového účetnictví. Toto zjištění vyvrací nesprávný závěr Komise, že objem spotřebovaných svitků válcovaných za tepla je rovný objemu výroby dotyčného výrobku, zatímco objem spotřebovaných surovin by měl být větší než objem dotyčného výrobku, pokud by byla výrobní ztráta výroby správně započítána.

37      Dále důvody uvedené Komisí v konečných závěrech jsou rovněž nesprávné. Zaprvé žádná z informací poskytnutých žalobkyní při předložení její metody účetnictví nebyla pro Komisi v době sdělení prozatímních zjištění nová, protože všechna rozdělení nákladů, včetně těch, které souvisejí s výrobní ztrátou, jasně vyplývala z tabulky výrobních nákladů, kterou žalobkyně poskytla již v odpovědi na antidumpingový dotazník, totiž tabulky v příloze č. 54 připojené k tomuto dotazníku. Ve své odpovědi na prozatímní zjištění žalobkyně rovněž předložila nový výkaz prací, který rozděluje náklady na přeměnu, aby ukázal výrobní ztrátu, a byl sestaven výhradně z údajů obsažených v prozatímních zjištěních.

38      Zadruhé jednotková výrobní ztráta, kterou používá k účtování nákladů na přeměnu, byla použita z hlediska hodnoty na všechny položky nákladů na přeměnu, včetně obecných nákladů, čímž se vhodně zajistilo, aby všechny náklady související s výrobní ztrátou, včetně ztráty způsobené obecnými náklady použitými k výrobě „ztraceného“ materiálu, byly správně promítnuty do jejího systému nákladového účetnictví.

39      Zatřetí na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, nejsou náklady na suroviny zahrnuté do výrobní ztráty nižší než požadovaná výše odpočtu šrotu, což vyplývá z vysvětlujícího výpočtového výkazu žalobkyně uvedeného v bodě 37 výše. Komise tak zjevně nezohlednila skutečné údaje a metodu účtování nákladů žalobkyně v souvislosti s výrobní ztrátou. K tomu se přidává skutečnost, že pokud by Komise správně zohlednila poskytnuté údaje a pokud by použila metodu, kterou sama použila ve svých prozatímních zjištěních k určení spotřeby surovin, byla by schopna určit skutečné „množství“ surovin spotřebovaných pro výrobu dotyčného výrobku.

40      Konečně v napadeném nařízení mohla Komise snadno vypočítat skutečné „množství“ svitků válcovaných za tepla spotřebovaných pro výrobu dotyčného výrobku na základě dostupných údajů pomocí metody, kterou sama použila v prozatímním stadiu, na rozdíl od toho, co tvrdí Komise v bodě 61 odůvodnění napadeného nařízení.

41      Žalobkyně rovněž odmítá výtku Komise, že poskytla „kusé a proměnlivé“ informace o výrobních nákladech během období šetření a po inspekci. V tomto ohledu žalobkyně poznamenává, že odpověděla na všechny body ve své odpovědi na dotazník, že poté včas splnila všechny požadavky Komise před, během a po inspekci, že vysvětlila, proč byly výrobní náklady změněny, když na žádost Komise předložila druhou tabulku výrobních nákladů, že odpověděla na celý doplňkový dotazník Komise, předložený dne 9. února 2015, po inspekci, a že znovu vysvětlila svou metodu rozdělení nákladů ve svých připomínkách k prozatímním zjištěním, ve kterých bylo poprvé zmíněno odmítnutí přijmout odpočet šrotu. Taková metoda činí zbytečnou jakoukoli informaci týkající se množství za tepla válcovaných svitků. Tuto informaci však měla Komise k dispozici.

42      Kromě toho je tudíž rovněž chybné tvrzení Komise, že neměla dostatečné údaje o „množství“ svitků válcovaných za tepla spotřebovaných při výrobě dotyčného výrobku, „které jsou nezbytné k ověření přesnosti prohlášení [žalobkyně]“.

43      Zaprvé informace týkající se množství „černých“ svitků, totiž těch, které byly koupeny a použity k výrobě dotyčného výrobku, byly poskytnuty v příloze č. 56 k odpovědi na dotazník, ačkoli v tabulce přílohy č. 6 nazvané „Sladění prodejů“ (list s názvem „Uznání podle druhu výrobku“) vyplývající z inspekce uvedla množství prodaných „černých“ svitků, všech vyrobených interně, takže Komise mohla zjistit množství „černých“ svitků koupených a spotřebovaných pro výrobu dotyčného výrobku poměrně jednoduchým výpočtem, a tudíž požadované informace o objemu během správního řízení byly poskytnuty. Rovněž jasně odlišovala „černé“ svitky od koupených a prodaných „bílých“ (nebo „č. 1“) svitků. Zadruhé žalobkyně vždy odpověděla na otázky Komise během šetření a v odpovědi na dotazník nebyly požadovány konkrétní informace týkající se množství svitků válcovaných za tepla koupených a spotřebovaných pro výrobu dotyčného výrobku, ačkoli příloha č. 56 k odpovědi na dotazník poskytuje informace o množství „černých“ svitků. Během inspekce žalobkyně rovněž poskytla informace o množství „černých“ svitků prodaných po dalším zpracování (tabulka v příloze 6 „Srovnání prodeje“), což umožňovalo určit množství „černých“ svitků použitých pro následnou výrobu. Po inspekci Komise zaslala doplňkový dotazník, ve kterém nepožadovala další informace o množství koupených nebo spotřebovaných za tepla válcovaných svitků. Zatřetí informace o objemech koupených svitků válcovaných za tepla nebyly v projednávaném případě relevantní, protože Komise se v každém případě rozhodla nezohlednit náklady na tyto nákupy a nahradit je náklady na za tepla válcované svitky vyráběné interně.

44      Žalobkyně dodává, že veškeré informace a dokumenty, které poskytla Komisi po inspekci na místě, které byly poskytnuty na její žádost, jakož i v připomínkách žalobkyně k jejím zjištěním, byly založeny na údajích a tabulkách, které Komise obdržela před inspekcí na místě, nebo které sama vytvořila a nevyžadovaly skutečnou inspekci.

45      Komise není schopna předložit dokument, který by prokazoval, že jasně požádala žalobkyni o poskytnutí údajně chybějících údajů o objemech koupených a spotřebovaných svitků válcovaných za tepla a to, že je žalobkyně odmítla předat, i když se ve skutečnosti žalobkyně poprvé dozvěděla v dokumentu představujícím konečná zjištění, že Komise považovala za problematické skutečné množství suroviny spotřebované k výrobě dotyčného výrobku.

46      Obecně žalobkyně poznamenává, že Komise nikdy formálně nepožadovala informace o množství, ať už byla tato otázka zahrnuta do standardního dotazníku nebo do doplňkového dotazníku, že Komise o to požádala pouze jednou během inspekce, že žalobkyně poskytla informace o množství, na které je odkaz v příloze č. 56 dotazníku, avšak Komise se k této otázce nikdy nevrátila, i když během inspekce vyslovila myšlenku, které se nakonec přidržela, nahradit náklady na za tepla válcované svitky jí koupené náklady na za tepla válcované svitky vyráběné interně, a po inspekci Komise požádala pouze o poskytnutí nové tabulky nákladů, kde by náklady na koupené svitky byly nahrazeny náklady na svitky vyráběné interně.

47      Shrnuto, tvrzení Komise, že žalobkyně neposkytla dostatečné údaje nebo nesplnila svou povinnost spolupráce, jsou neopodstatněná a nemohou odůvodnit její odmítnutí přijmout její účetní záznamy a obvyklou metodu rozdělení nákladů, kterou používá, což zjevně porušuje čl. 2 odst. 5 základního nařízení.

48      Zadruhé v důsledku tohoto protiprávního jednání dospěla Komise ke zjevně nesprávnému závěru, že žalobkyně plně nezačlenila výrobní ztrátu ze svitků válcovaných za tepla do výrobních nákladů dotyčného výrobku, takže je rovněž nesprávné, že Komise v důsledku toho odmítla odpočet recyklovaného šrotu od výrobních nákladů dotyčného výrobku, což uměle navýšilo běžnou hodnotu v rozporu s čl. 2 odst. 3 základního nařízení.

49      V tomto ohledu žalobkyně poznamenává, že pokud, jak tvrdí Komise, spadá zkoumaná situace do čl. 2 odst. 4 základního nařízení (nyní čl. 2 odst. 4 nařízení 2016/1036), který poskytuje vysvětlení k odstavci 3 tohoto článku, je tento posledně uvedený odstavec nezbytně relevantní. Kromě toho se tento odstavec, jelikož zdůrazňuje ceny, které jsou „uměle nízké“, jasně vztahuje na údajné prodeje uskutečněné se ztrátou. Konečně pouze čl. 2 odst. 3 základního nařízení stanoví výpočet běžné hodnoty a chyba výpočtu Komise, která uměle zvyšuje běžnou hodnotu, proto tento článek porušuje.

50      Zatřetí tím, že Komise odmítla přijmout odpočet recyklovaného šrotu, zneužila rovněž své pravomoci v tom, že použila antidumpingovou právní úpravu k ochraně výrobního odvětví Unie nad rámec dohodnuté rovnováhy dosažené Světovou obchodní organizací (WTO) pro dotyčný výrobek.

51      Komise a vedlejší účastník řízení argumentaci žalobkyně zpochybňují.

52      Úvodem je třeba připomenout, že, jak zdůraznil Soudní dvůr, určení běžné hodnoty představuje jednu ze základních etap umožňujících zjistit existenci případného dumpingu. V tomto ohledu vyplývá jak ze znění, tak ze systematiky čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce základního nařízení (nyní čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce nařízení 2016/1036), že stanovení běžné hodnoty je cena, která byla nebo má být skutečně zaplacena v běžném obchodním styku, která by měla být v zásadě považována za prioritu. Podle čl. 2 odst. 3 prvního pododstavce základního nařízení (nyní čl. 2 odst. 3 prvního pododstavce nařízení 2016/1036) se totiž od této zásady může upustit, pouze pokud obdobné výrobky v „běžném obchodním styku“ nejsou prodávány vůbec nebo jen v neuspokojivém množství nebo tento prodej neumožňuje přiměřené srovnání. Tyto odchylky od metody stanovení běžné hodnoty založené na skutečných cenách jsou taxativní (viz rozsudek ze dne 1. října 2014, Rada v. Alumina, C‑393/13 P, EU:C:2014:2245, body 20 a 21 a citovaná judikatura).

53      Soudní dvůr rovněž uvedl, že účelem pojmu „běžná obchodní transakce“ je zajistit, aby běžná hodnota výrobku co nejvíce odpovídala běžné ceně obdobného výrobku na domácím trhu vývozce. Pokud je prodej uskutečněn za podmínek, které neodpovídají obchodní praxi týkající se prodejů obdobného výrobku na tomto trhu v rozhodném čase pro určení existence dumpingu, nepředstavuje vhodný základ pro stanovení běžné hodnoty obdobného výrobku na uvedeném trhu (rozsudek ze dne 1. října 2014, Rada v. Alumina, C‑393/13 P, EU:C:2014:2245, bod 28).

54      Avšak ani Dohoda o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (GATT) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 103; dále jen „antidumpingová dohoda“) obsažená v příloze 1A dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 3), ani základní nařízení neobsahují definici pojmu „běžný obchodní styk“. Je pravda, že základní nařízení uvádí v článku 2 výslovně dva typy prodejů, které za určitých podmínek nemohou představovat takové operace. Zaprvé čl. 2 odst. 1 třetí pododstavec základního nařízení (nyní čl. 2 odst. 1 třetí pododstavec nařízení 2016/1036) stanoví, že ceny mezi stranami, které jsou podle všeho v obchodním spojení nebo mají dohodu o vyrovnání, nelze pokládat za ceny v běžném obchodním styku a nelze je použít k určení běžné hodnoty, pokud není zjištěno, že tímto vztahem nejsou ovlivněny (viz rozsudek ze dne 1. října 2014, Rada v. Alumina, C‑393/13 P, EU:C:2014:2245, bod 23 a citovaná judikatura). Zadruhé může být na základě čl. 2 odst. 4 prvního pododstavce základního nařízení (nyní čl. 2 odst. 4 první pododstavec nařízení 2016/1036) prodej obdobných výrobků na domácím trhu země vývozu nebo prodej na vývoz do třetí země za ceny, které se pohybují pod náklady na jednotku, považován za neuskutečněný v běžném obchodním styku pouze tehdy, pokud se zjistí, že se tento prodej uskutečňuje během delšího období ve významných objemech a za ceny, které neumožňují během přiměřené doby pokrýt veškeré náklady (viz rozsudek ze dne 1. října 2014, Rada v. Alumina, C‑393/13 P, EU:C:2014:2245, body 23a 24 a citovaná judikatura).

55      Článek 2 základního nařízení však neobsahuje taxativní výčet metod umožňujících určit, zda se jedná o ceny uplatňované v běžném obchodním styku. Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že pojem „běžný obchodní styk“ se týká povahy samotného prodeje. Cílem tohoto pojmu je pro účely stanovení běžné hodnoty vyloučit situace, v nichž k prodeji na domácím trhu nedochází za běžných obchodních podmínek, zejména pokud je výrobek prodáván za nižší cenu, než jsou výrobní náklady, nebo pokud obchod probíhá mezi stranami, které jsou v obchodním spojení nebo které mezi sebou uzavřely dohodu o vyrovnání (viz rozsudek ze dne 1. října 2014, Rada v. Alumina, C‑393/13 P, EU:C:2014:2245, bod 25 a citovaná judikatura).

56      V projednávaném případě je nesporné, že za účelem srovnání běžné hodnoty dotyčného výrobku s vývozními cenami tohoto výrobku bylo 784 typů dotyčného výrobku vyrobeného žalobkyní, identifikovaných kontrolními čísly výrobků, použito Komisí v rámci šetření. Posledně uvedené šetření odhalilo, že u 21 druhů výrobků byl objem prodeje na domácím trhu nižší než 5 % objemů vyvážených do Unie, takže dotčený domácí prodej nebyl reprezentativní ve smyslu čl. 2 odst. 2 základního nařízení. Kromě toho závěr, že pro menšinu domácího prodeje žalobkyně se Komise domnívala, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně byla prodejní cena nižší než výrobní náklady ve smyslu čl. 2 odst. 4 téhož nařízení, je výsledkem zamítnutí žádosti o odpočet recyklovaného šrotu od dotčených výrobních nákladů Komisí, který žalobkyně požadovala v tabulce v příloze č. 54 k odpovědi na antidumpingový dotazník.

57      Jak vyplývá z bodů 30, 48 a 50 výše, žalobkyně na podporu tohoto žalobního důvodu tvrdí, že Komise tím, že odmítla odpočíst hodnotu recyklovaného šrotu od výrobních nákladů dotyčného výrobku, porušila čl. 2 odst. 3 a 5 základního nařízení a dopustila se zneužití pravomoci.

58      Pokud jde zaprvé o údajné porušení čl. 2 odst. 3 základního nařízení, je třeba připomenout, že podle tohoto ustanovení, pokud obdobné výrobky v běžném obchodním styku nejsou prodávány vůbec nebo jen v neuspokojivém množství nebo tento prodej neumožňuje z důvodu zvláštní situace na trhu přiměřené srovnání, určí se běžná hodnota obdobného výrobku na základě výrobních nákladů v zemi původu s připočtením přiměřené částky pro prodejní, správní a režijní náklady a pro zisk, nebo na základě cen platných při vývozu do vhodné třetí země v běžném obchodním styku, pokud jsou tyto ceny reprezentativní. Ve stejném ustanovení se uvádí, že za zvláštní situaci na trhu daného výrobku ve smyslu prvního pododstavce lze mimo jiné považovat případy, kdy jsou ceny uměle nízké, kdy existuje významný směnný obchod nebo kdy existují netržní zpracovatelské dohody (rozsudek ze dne 15. září 2016, PT Musim Mas v. Rada, T‑80/14, nezveřejněný, EU:T:2016:504, bod 64).

59      Kromě toho, jak bylo uvedeno v bodech 52 až 55 výše, účelem pojmu „běžný obchodní styk“ uvedeného v čl. 2 odst. 3 základního nařízení je vyloučit pro účely stanovení běžné hodnoty, situace, kdy se prodej na domácím trhu neuzavírá za běžných obchodních podmínek, zejména pokud se výrobek prodává za cenu nižší než výrobní náklady ve smyslu čl. 2 odst. 4 prvního pododstavce téhož nařízení.

60      Skutečnost, že běžná hodnota v projednávané věci byla vytvořena pro určité množství obchodních transakcí oznámených žalobkyní, nevyplývá ze zjištění „zvláštní situace na trhu daného výrobku“ ve smyslu čl. 2 odst. 3 základního nařízení, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, ale je přímým důsledkem zjištění Komise, že dotyčný výrobek byl prodán za ceny, které se pohybují pod (pevnými a proměnnými) náklady na jednotku s připočtením prodejních, správních a režijních nákladů ve smyslu čl. 2 odst. 4 prvního pododstavce základního nařízení, po zamítnutí, ze strany Komise, žádosti o odpočet šrotu předložené žalobkyní.

61      Porušení čl. 2 odst. 3 základního nařízení proto tím, že vyjmenovává různé situace určující povinnost pro orgán pověřený šetřením stanovit běžnou hodnotu dotyčného výrobku vyvážejícího výrobce, nemůže být v žádném případě prokázáno za účelem zrušení napadeného nařízení bez ohledu na zjištění porušení čl. 2 odst. 4 téhož nařízení. Jak bylo zdůrazněno mimo jiné v bodě 60 výše, napadené nařízení totiž vylučuje určitý domácí prodej z určení běžné hodnoty z důvodu, že nebyl ziskový ve smyslu čl. 2 odst. 4 základního nařízení, ačkoli ve zbývající části žalobkyně v rámci projednávané žaloby nezpochybňuje metodu Komise pro stanovení běžné hodnoty, jak je uvedena v čl. 2 odst. 3 základního nařízení.

62      Zadruhé, pokud jde o údajné porušení čl. 2 odst. 5 základního nařízení, je třeba připomenout, že zjištění, že prodej dotyčného výrobku nebyl ziskový ve smyslu čl. 2 odst. 4 základního nařízení byl důsledkem toho, že Komise odmítla přijmout, při neexistenci dostatečných důkazů, žádost o odpočet od výrobních nákladů dotčeného výrobku hodnotu železného šrotu, na základě ztráty ze za tepla válcovaných svitků, ke které dochází v době výroby dotyčného výrobku. Podle žalobkyně toto odmítnutí porušuje, kromě čl. 2 odst. 3 základního nařízení, čl. 2 odst. 5 uvedeného nařízení tím, že Komise nesprávně odmítla zohlednit její účetní záznamy a její metodu rozdělení nákladů použitou na výrobní ztráty.

63      Z článku 2 odst. 5 prvního pododstavce základního nařízení (nyní čl. 2 odst. 5 první pododstavec nařízení 2016/1036) vyplývá, že výrobní náklady se obvykle vypočtou na základě záznamů vedených stranou, která je předmětem šetření, pokud tyto záznamy odpovídají obecně uznávaným zásadám účetnictví dané země a pokud je prokázáno, že tyto záznamy přiměřeně odrážejí náklady spojené s výrobou a prodejem daného výrobku.

64      Podle článku 2 odst. 5 druhého pododstavce základního nařízení (nyní čl. 2 odst. 5 druhý pododstavec nařízení 2016/1036) platí, že pokud náklady spojené s výrobou a prodejem šetřeného výrobku nejsou přiměřeně odráženy v záznamech dané strany, upraví se nebo se stanoví na základě nákladů jiných výrobců nebo vývozců v téže zemi, nebo pokud takové informace nejsou k dispozici nebo je nelze použít, na jakémkoli jiném přijatelném základě včetně informací z jiných reprezentativních trhů.

65      Ustanovení čl. 2 odst. 5 třetího pododstavce základního nařízení (nyní čl. 2 odst. 5 třetí pododstavec nařízení 2016/1036) doplňuje, že doklady předložené pro řádné rozdělení nákladů se zohlední, pokud se prokáže, že se toto rozdělení nákladů provádí tradičním způsobem.

66      Ze znění čl. 2 odst. 5 prvního pododstavce základního nařízení vyplývá, že účetní záznamy strany, která je předmětem šetření, představují upřednostňovaný zdroj pro získání informací při stanovení výrobních nákladů obdobného výrobku, a že obvyklým postupem je použití údajů z uvedených záznamů, přičemž jejich uzpůsobení či nahrazení jiným vhodným základem je výjimkou z tohoto pravidla. Vzhledem k zásadě, že odchylka nebo výjimka z obecného pravidla musí být vykládána restriktivně, je třeba mít za to, že režim výjimky, který vyplývá z čl. 2 odst. 5 základního nařízení, musí být vykládán restriktivním způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, PT Musim Mas v. Rada, T‑80/14, nezveřejněný, EU:T:2016:504, body 68, 69 a 83).

67      Kromě toho, pokud jde o důkazní břemeno o existenci důkazů odůvodňujících použití čl. 2 odst. 5 prvního pododstavce základního nařízení, je na orgánech, aby vycházely, pokud se domnívají, že by měly vyloučit výrobní náklady obsažené v účetních záznamech vyšetřované strany a nahradit je jinou cenou považovanou za přiměřenou, z důkazů nebo alespoň z indicií, umožňujících prokázat existenci faktoru, na jehož základě se provádí úprava (rozsudek ze dne 15. září 2016, PT Musim Mas v. Rada, T‑80/14, nezveřejněný, EU:T:2016:504, bod 82).

68      Konečně je rovněž třeba připomenout, že v oblasti opatření na ochranu obchodu mají orgány širokou posuzovací pravomoc vzhledem ke složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat (viz rozsudek ze dne 23. září 2009, Dongguan Nanzha Leco Stationery v. Rada, T‑296/06, nezveřejněný, EU:T:2009:347, bod 40 a citovaná judikatura). Soudní přezkum posouzení provedených těmito orgány musí být proto omezen na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění, na jejichž základě se napadená volba provádí, byla věcně správná, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění nebo zda nedošlo ke zneužití pravomoci (viz rozsudky ze dne 28. října 2004, Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, T‑35/01, EU:T:2004:317, body 48 a 49 a citovaná judikatura a ze dne 4. října 2006, Moser Baer India v. Rada, T‑300/03, EU:T:2006:289, bod 28 a citovaná judikatura). Tento omezený soudní přezkum se vztahuje zvláště na výběr mezi různými metodami výpočtu dumpingového rozpětí a na posouzení běžné hodnoty výrobku (viz rozsudek ze dne 23. září 2009, Dongguan Nanzha Leco Stationery v. Rada, T‑296/06, nezveřejněný, EU:T:2009:347, bod 41 a citovaná judikatura).

69      Ve světle těchto úvah je třeba zkoumat, zda odmítnutí Komise přijmout odpočet recyklovaného šrotu, požadovaný žalobkyní, od výrobních nákladů dotyčného výrobku porušuje čl. 2 odst. 5 základního nařízení.

70      Především je zřejmé, že, jak vyplývá z judikatury uvedené v bodech 66 a 67 výše, čl. 2 odst. 5 základního nařízení nevyžadoval, aby Komise přijala bezpodmínečně a bez nezbytných ověření informace o výrobních nákladech a odpočtu železného šrotu obsažených v účetních záznamech žalobkyně.

71      Tento závěr je potvrzen článkem 6 odst. 8 základního nařízení (nyní čl. 6 odst. 8 nařízení 2016/1036), který stanoví, že s výjimkou okolností uvedených v článku 18 (nyní článek 18 nařízení 2016/1036) se co nejdůkladněji ověřuje správnost informací poskytnutých účastníky řízení, o něž se závěry opírají (obdobně viz rozsudek ze dne 15. června 2017, T.KUP C‑349/16, EU:C:2017:469, bod 32), a to bez ohledu na tvrzení žalobkyně, že na jedné straně je metoda rozdělení nákladů, nazývaná „systém výrobních nákladů v jednotné výrobě“, kterou použila pro výpočet výrobních nákladů dotyčného výrobku, dobře známá a akceptována, a na druhé straně účetní záznamy byly vedeny v souladu s obecně uznávanými účetními zásadami na Tchaj-wanu.  Podobně článek 6.6 antidumpingové dohody stanoví, že s výjimkou okolností uvedených v článku 6.8 se úřady v průběhu šetření přesvědčí o „přesnosti informací, poskytnutých zúčastněnými stranami, na nichž jsou jejich tvrzení založena“. Tato povinnost ověření je v souvislosti s uložením antidumpingových opatření vyjádřením obecnější zásady, která vyžaduje, aby jakýkoli orgán, bez ohledu na jeho široký prostor pro uvážení, provedl přesný přezkum a založil své posouzení na důkazech dostatečné kvality [obdobně viz rozsudek ze dne 12. prosince 2014, Crown Equipment (Suzhou) a Crown Gabelstapler v. Rada, T‑643/11, EU:T:2014:1076, bod 101 (nezveřejněný)].

72      V této souvislosti je třeba zejména připomenout, že z čl. 6 odst. 2 základního nařízení (nyní čl. 6 odst. 2 nařízení 2016/1036) vyplývá, že dotazník je vypracován a zaslán účastníkům řízení útvary Komise, aby získaly informace nezbytné pro antidumpingové šetření a že tito účastníci řízení jsou povinni poskytnout těmto útvarům informace, které jím umožní řádně vést antidumpingové šetření [rozsudek ze dne 14. prosince 2017, EBMA v. Giant (China), C‑61/16 P, EU:C:2017:968, body 50 a 51].

73      Tento závěr je ještě potvrzen článkem 16 odst. 1 a 3 základního nařízení (nyní čl. 16 odst. 1 a 3 nařízení 2016/1036), podle kterého na jedné straně je Komise oprávněna provádět inspekce na místě, aby prozkoumala a ověřila informace o dumpingu a způsobené újmě, a na druhé straně se dotčeným podnikům oznámí, jaké druhy informací mají být při inspekci na místě ověřovány a které další informace je při nich nutno předložit, čímž není vyloučeno, že v průběhu inspekce na místě budou vyžádány další podrobnosti s ohledem na obdržené informace. Z toho zvláště vyplývá, že informace v rejstřících dotyčného podniku musí být možno vystavit křížovým kontrolám.

74      Jedním z nástrojů orgánu pověřeného šetřením pro splnění jeho povinnosti podle čl. 6 odst. 8 základního nařízení je ve skutečnosti inspekce na místě podle článku 16 téhož nařízení, pokud to uvedený orgán považuje za vhodné. Článek 6.7 antidumpingové dohody stanoví, že „[z]a účelem ověření poskytnutých informací nebo získání dalších podrobností mohou úřady provádět, bude-li to nutné, šetření na území jiných člen[ských států] za předpokladu, že obdrží souhlas dotyčných podniků a oznámí to zástupcům vlády dotyčného člen[ského státu]a a tento člen[ský stát] proti šetření nemá námitky.

75      Jak Soudní dvůr rozhodl, odpovědi účastníků řízení na dotazník podle čl. 6 odst. 2 základního nařízení a následné ověření, které může Komise provést na místě, stanovené v článku 16 téhož nařízení, jsou nezbytné pro průběh antidumpingového řízení (viz rozsudek ze dne 30. dubna 2015, VTZ a další v. Rada, T‑432/12, nezveřejněný, EU:T:2015:248, bod 29 a citovaná judikatura).

76      Rovněž je třeba připomenout, že v souladu s čl. 18 odst. 3 základního nařízení (nyní čl. 18 odst. 3 nařízení 2016/1036), „[n]ejsou-li informace předložené účastníkem řízení ve všech ohledech dokonalé, přesto se k nim přihlédne, pokud nedostatky neúměrně neztěžují učinění přiměřeně správných závěrů, pokud jsou předloženy náležitě a včas, pokud je lze ověřit a pokud účastník řízení jednal podle svých nejlepších schopností“. Z článku 18 odst. 3 a 6 základního nařízení (nyní čl. 18 odst. 3 a 6 nařízení 2016/1036) dále vyplývá, že informace, které mají účastníci řízení poskytnout Komisi, musejí být použity orgány Unie pro účely vypracování zjištění v rámci antidumpingového šetření, a že stejní účastníci řízení nesmí opomenout podstatné informace. Povaha dané informace se posuzuje případ od případu [rozsudek ze dne 14. prosince 2017, EBMA v. Giant (China), C‑61/16 P, EU:C:2017:968, bod 52].

77      Jak navíc zdůraznil unijní soud, je samozřejmě povinností Komise jako vyšetřujícího orgánu, aby prokázala existenci dumpingu, újmu a příčinnou souvislost mezi dumpingovým dovozem a újmou. Jelikož však žádné ustanovení základního nařízení neuděluje Komisi pravomoc přimět účastníky řízení k účasti na šetření nebo k poskytování informací, je tento orgán závislý na dobrovolné spolupráci těchto účastníků, aby mu poskytli nezbytné informace (obdobně viz rozsudek ze dne 30. dubna 2015, VTZ a další v. Rada, T‑432/12, nezveřejněný, EU:T:2015:248, bod 29).

78      Z výše uvedených úvah vyplývá, že účelem inspekce je umožnit Komisi plnit své poslání, a zejména porozumět a ověřit způsoby sestavování údajů a obecněji zajistit „přesnost“ informací poskytnutých podnikem podléhajícím ověření, které musí co nejlépe a vyčerpávajícím způsobem odpovídat na otázky položené Komisí a nesmí opomenout poskytnout veškeré užitečné údaje a vysvětlení, aby mohla provést křížové kontroly pro ověření přesnosti poskytnutých údajů a dospět k přiměřeně správným zjištěním včas a každopádně před ukončením inspekce, aby je bylo možno zohlednit. Jak správně uvedl vedlejší účastník, jedná se zejména o případ, kdy jde, jako v projednávaném případě, o číselné údaje, které lze sestavit na základě různých předpokladů a jejichž ověření je nezbytné pro zajištění integrity procesu, zejména proto, že je nesporné, že žalobkyně deklarovala nízký zisk [důvěrné](1) z domácího prodeje dotyčného výrobku.

79      V tomto posledně uvedeném ohledu je třeba konkrétněji připomenout, že, jak bylo zdůrazněno zejména v bodech 54 a 55 výše, podle čl. 2 odst. 4 prvního pododstavce základního nařízení prodej obdobných výrobků na domácím trhu země vývozu nebo prodej na vývoz do třetí země za ceny, které se pohybují pod (pevnými a proměnnými) náklady na jednotku s připočtením prodejních, správních a režijních nákladů, může být za určitých podmínek považován za neuskutečněný v běžném obchodním styku. Pojem „běžný obchodní styk“ má za cíl pro účely stanovení běžné hodnoty vyloučit situace, kdy se prodej na domácím trhu neuzavírá za běžných obchodních podmínek, zejména pokud se výrobek prodává za cenu nižší než výrobní náklady (viz rozsudek ze dne 1. října 2014, Rada v. Alumina, C‑393/13 P, EU:C:2014:2245, bod 25 a citovaná judikatura).

80      Ověření ziskovosti prodeje na domácím trhu je tedy klíčovým prvkem antidumpingového šetření. Za tímto účelem mimo jiné antidumpingový dotazník stanoví zvláště dva oddíly nazvané „Výrobní náklady“ (oddíl F) a „Ziskovost“ (oddíl G). Inspekce na místě umožňuje Komisi provádět další kontroly na základě odpovědí obdržených mezitím od kontrolovaného podniku.

81      Podle Komise šetření ukázalo, že účetní metoda použitá žalobkyní k zanesení odpočtu dotčeného šrotu jí umožnila zaprvé odečíst materiální ztráty utrpěné během výrobního procesu a zadruhé ztráty materiálu, který byl přeměněn na šrot, což nakonec vedlo k jeho dvojímu odpočtu od výrobních nákladů. Přestože se žalobkyně během inspekce na místě pokusila vysvětlit svůj systém účetnictví, teprve po přijetí prozatímního nařízení ve svých připomínkách k prozatímním zjištěním ze dne 20. dubna 2015 vysvětlila, že v jejím systému analytického účetnictví jsou materiální ztráty šrotu ve skutečnosti součástí obecných výrobních nákladů, takže nejsou obsaženy ve výrobních nákladech.

82      Komise v tomto ohledu tvrdí, že velmi zvláštní metoda rozdělování nákladů použitá žalobkyní, která je založena na „výrobních nákladech“, v rozsahu, v němž podle vlastních vysvětlení žalobkyně přiděluje jednotkovou výrobní ztrátu na různé prvky nákladů na přeměnu, jako jsou mzdové náklady, odpisy, náklady na elektřinu nebo jiné náklady na přeměnu, má za následek promíchání řádně definovaných údajů o výrobních nákladech a obecných údajů o obecných nákladech, s rizikem dvojitého odpočtu výrobní ztráty a umělého snížení nákladů, které s tím souvisí, a neumožňuje přesně ověřit, zda náklady spojené s výrobou a prodejem jsou přiměřeně odraženy v účetních záznamech.

83      Komise mimoto poznamenává, že za účelem ověření pravdivosti tvrzení žalobkyně, že výrobní náklady musely být sníženy z důvodu nárokovaného odpočtu šrotu, byla konfrontována s dalšími problémy. Na jedné straně, jak je rovněž uvedeno v bodě 76 odůvodnění prozatímního nařízení, jehož závěry jsou potvrzeny v bodě 62 odůvodnění napadeného nařízení, Komise připomíná, že nemohla zohlednit údaje týkající se kupní ceny značného objemu svitků válcovaných za tepla koupených žalobkyní od svého dodavatele ve spojení LISCO, jelikož tyto ceny nebyly stanoveny podle zásady plné soutěže, což je závěr, který žalobkyně nezpochybňuje. Na druhé straně a především, jak je uvedeno v bodě 61 odůvodnění napadeného nařízení, žalobkyně nikdy v průběhu správního řízení neposkytla spolehlivé a přesné informace o skutečném množství za tepla válcovaných svitků, které bylo konkrétně spotřebováno ve výrobním procesu dotyčného výrobku, ale odkázala na své účetní metody, ačkoli bylo nesporné, že prodává také za tepla válcované svitky, které tudíž nebyly všechny použity v uvedeném procesu.

84      V tomto ohledu Komise zaprvé tvrdí, že tabulka výrobních nákladů, která je předmětem přílohy č. 54 předložená žalobkyní v odpovědi na antidumpingový dotazník, neuvádí celkové „množství“ za tepla válcovaných svitků, které byly „koupeny a spotřebovány“ v procesu výroby dotyčného výrobku, zatímco prodává rovněž za tepla válcované svitky.

85      Zadruhé Komise uvádí, že revidovaná tabulka výrobních nákladů dotyčného výrobku, kterou žalobkyně poskytla na konci inspekce na místě dne 17. listopadu 2014 v odpověď na žádost podanou na začátku uvedené inspekce za účelem poskytnutí informací o množství svitků válcovaných za tepla koupených u LISCO, zejména v rozsahu, v němž na jedné straně původní tabulka o výrobních nákladech dotyčného výrobku nerozlišovala mezi výrobními náklady výrobku vyrobeného ze svitků koupených od LISCO a výrobními náklady výrobku vyrobeného ze svitků vyrobených interně, a v němž na druhé straně žalobkyně odděleně nedeklarovala náklady na výrobu svitků válcovaných za tepla a výrobní náklady na dotyčný výrobek z nich vyrobený, se týkala pouze „pořizovací hodnoty“ koupených svitků, a nikoli jejich množství, jak to bylo požadováno.

86      Komise zatřetí tvrdí, že ve druhé revidované tabulce výrobních nákladů poskytnuté žalobkyní po inspekci na místě dne 21. listopadu 2014, během níž Komise požádala žalobkyni, aby jí ukázala, v tabulce v příloze 54 dodané v odpovědi na antidumpingový dotazník, místo, kde jsou obsaženy informace o skutečném objemu svitků válcovaných za tepla „koupených a spotřebovaných při výrobě dotyčného výrobku“, vysvětlujíc, že musí nahradit údaje týkající se nákupu svitků údaji týkajícími se interní výroby, byly jednotkové výrobní náklady nižší než náklady uvedené v antidumpingovém dotazníku a ověřené na místě, a proto nemohly být použity v rozsahu, v němž již nemohly být ověřeny.

87      V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňuje skutečnost, že nikdy neuvedla přesné množství svitků válcovaných za tepla koupených od svého dodavatele ve spojení, LISCO, které byly použity konkrétně ve výrobě dotyčného výrobku.

88      Jak bylo uvedeno v bodě 78 výše, a to i za předpokladu, že by žalobkyně včas poskytla veškerá nezbytná vysvětlení ohledně metody rozdělení nákladů, kterou použila, a že tato metoda by mohla být považována za široce přijímanou a známou, Komise měla v každém případě právo požádat žalobkyni o poskytnutí všech nezbytných informací, které považovala za nezbytné, aby pochopila způsoby sestavování dotčených údajů a ověřila správnost požadovaného odpočtu šrotu, a konkrétněji informací týkajících se všech množství za tepla válcovaných svitků, která byla použita konkrétně k výrobě dotyčného výrobku a která představovala hlavní faktor mající vliv na náklady na výrobu dotyčného výrobku, bez nichž informace vyjádřené v hodnotě nemohly být ověřeny křížovou kontrolou a nebylo možné provést správné sladění prodejů. Jak totiž správně tvrdí Komise a vedlejší účastník, a jak vyplývá z bodu 61 odůvodnění napadeného nařízení, musí být informace vyjádřené v hodnotě vykázané v účetnictví ověřitelné, pokud je to možné, prostřednictvím spolehlivých kvantitativních údajů k zajištění toho, aby účty poskytovaly věrný obraz o situaci podniku a aby bylo možné v projednávaném případě ověřit platnost metody rozdělování nákladů použité žalobkyní.

89      Argumenty předložené žalobkyní k odůvodnění nedostatečného poskytnutí informací o přesném objemu nákupu svitků válcovaných za tepla používaných konkrétně k výrobě dotčeného výrobku, nelze přijmout.

90      Nejprve na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, v oddíle F, nazvaném „Výrobní náklady“, bodě 2, nazvaném „Výrobní proces a výrobní náklady výrobku, který je předmětem šetření“, odstavci 6 antidumpingového dotazníku bylo žádáno o poskytnutí informace o objemu „celkových nákupů surovin použitých při výrobě výrobku, který je předmětem šetření“, zatímco, jak vyplývá z bodu 102 níže, žalobkyně z tohoto titulu poskytla přílohu č. 56 týkající se objemové spotřeby svitků válcovaných za tepla vzhledem ke všem výrobkům vyrobeným z těchto svitků, aniž ji omezila na svitky spotřebované pro výrobu pouze dotyčného výrobku.

91      Mimoto v rozsahu, v němž, jak je uvedeno v bodě 85 výše, žalobkyně seskupila do stejné tabulky v příloze č. 54, poskytnuté v odpověď na antidumpingový dotazník, náklady na výrobu dotyčného výrobku, který vyrobila ze svitků válcovaných za tepla vyrobených „interně“ a náklady na výrobu dotyčného výrobku, který vyrobila z „koupených“ svitků válcovaných za tepla, v němž samostatně nevykázala výrobní náklady na za tepla válcované svitky a výrobní náklady dotyčného výrobku vyrobeného z nich, Komise mohla, aniž se dopustila zjevného pochybení, mít za to, že není schopna ověřit, že všechny náklady jsou přesně zohledněny v deklarovaných výrobních nákladech a že bylo třeba přiznat zvláštní pozornost přesnému rozdělení nákladů na základě informací týkajících se spotřebovaných objemů.

92      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, okolnost uvedená v prozatímních zjištěních a v bodě 76 odůvodnění prozatímního nařízení, podle které vzhledem k existujícím spojením mezi žalobkyní a jejím dodavatelem LISCO musela Komise nahradit, pro účely určení nákladů na výrobu dotyčného výrobku, náklady na nákup svitků válcovaných za tepla koupených u LISCO náklady na výrobu svitků válcovaných za tepla vyrobených interně, nemá nijak za následek zbavení povinnosti žalobkyně poskytnout všechny nezbytné a spolehlivé informace na výslovnou žádost Komise k objemu svitků válcovaných za tepla koupených a spotřebovaných při výrobě dotyčného výrobku.

93      Při absenci uvedené informace se Komise musela pro posouzení požadovaného odpočtu šrotu a nahrazení neznámých množství nákupu u LISCO určených konkrétně k výrobě dotyčného výrobku spoléhat na ukazatel množství svitků válcovaných za tepla bez ohledu na jejich použití. Mimoto nahrazení nákladů nákupu svitků válcovaných za tepla u LISCO vyžadovalo znalost přesného objemu dotyčných svitků v rozsahu, v němž na tento objem byly použity výrobní náklady interní výroby. Konečně, jak znovu správně uvedla Komise, v rozsahu, v němž je výrobní proces plochého výrobku válcovaného za studena ze svitků válcovaných za tepla stejný, ať už byly za tepla válcované svitky koupeny nebo vyrobeny interně, a v rozsahu, v němž tudíž poměr náklady/šrot proto měl být v obou případech stejný, je nezbytné mít k dispozici údaje o objemu koupených svitků k ověření, že oba výrobní procesy vedou ke stejnému výsledku, a tím potvrdit platnost údajů o objemu svitků válcovaných za tepla vyrobených interně.

94      Mimoto argument vznesený žalobkyní v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu a během jednání, podle kterého by vyhledávání informací o přesném objemu svitků válcovaných za tepla koupených za účelem výroby konkrétně dotčeného výrobku znamenalo nepřiměřené pracovní zatížení, aniž na to Komise naléhala, a podle kterého se mohla legitimně domnívat, že tyto informace již nejsou nutné, by měl být rovněž odmítnut, i kdyby pouze v rozsahu, v němž na jedné straně Komise v žádném okamžiku nevyjádřila úmysl upustit od obdržení těchto informací a na druhé straně žalobkyně neprojevila náležitou pečlivost se uvedeného orgánu dotázat, zda došlo k předpokládanému upuštění od požadavku informací. Jak Komise znovu správně uvedla, nevrátila se k uvedené žádosti o informace ve svém doplňkovém dotazníku vypracovaném po inspekci dne 9. února 2015 pouze proto, že se týkal pouze vývozních prodejů a neměl žádný dopad na dotčenou žádost.

95      Komise tvrdí, že jelikož nemohla ověřit správnost požadovaného odpočtu šrotu, protože neexistovaly úplné a spolehlivé informace o objemech, které požadovala, vypočetla, za účelem řádného splnění svého úkolu ověřovat přesnost údajů poskytnutých žalobkyní v souladu s požadavky vyplývajícími mimo jiné z čl. 6 odst. 8 základního nařízení, konkrétně na základě údajů a vysvětlení poskytnutých žalobkyní množství recyklovatelného šrotu vzniklého během výroby dotyčného výrobku nejprve výpočtem celkového množství dotčeného výrobku vyrobeného ze svitků válcovaných za tepla koupených nebo vyrobených interně pro tři kategorie dotčeného výrobku, které společně představují 87,5 % z celkové objemové výroby. Z vysvětlení Komise je zřejmé, že objem svitků válcovaných za tepla skutečně spotřebovaných ve výrobním procesu dotyčného výrobku byl vypočten vydělením celkové hodnoty svitků válcovaných za tepla koupených a spotřebovaných ve výrobním procesu dotyčného výrobku, jak uvádí samotná žalobkyně v příloze č. 54 k odpovědi na antidumpingový dotazník, jejich váženou průměrnou cenou během období šetření. Srovnání obou čísel však podle Komise ukázalo, že objem spotřebovaných svitků válcovaných za tepla byl téměř rovnocenný objemu vyrobeného dotyčného výrobku, což byl závěr, který se vztahoval na jak koupené svitky, tak na svitky vyráběné interně. Závěr, že na základě poskytnutých údajů již došlo k požadovanému odpočtu šrotu, a tedy nemohl být přijat podruhé, aniž vedl k dvojímu odpočtu dotčené částky od výrobních nákladů na různé druhy dotyčného výrobku, byl vysvětlen v bodě 77 odůvodnění prozatímního nařízení a v příloze 2 prozatímních zjištění.

96      Ve svých připomínkách k prozatímním zjištěním žalobkyně zpochybnila tato posledně uvedená zjištění tím, že poprvé vysvětlila, že ztráty pro šrot, totiž hodnota svitků válcovaných za tepla přeměněných na šrot, byly vyúčtovány jako součást obecných výrobních nákladů, a tím, že poskytla třetí verze tabulky výrobních nákladů ukazující ztráty šrotu v samostatném sloupci přenesením některých obecných nákladů do tohoto nového sloupce. Jak tedy vyplývá z bodu 60 odůvodnění napadeného nařízení, podle vysvětlení žalobkyně je výrobní ztráta rovnocenná celkovým nákladům na suroviny, které nebyly přeměněny na konečný výrobek, navýšeným o obecné náklady na výrobu připsaným výrobní ztrátě.

97      V tomto ohledu je na jedné straně třeba uvést, že tato vysvětlení o metodě rozdělování výrobních nákladů žalobkyně byla poprvé poskytnuta pouze v odpovědi na prozatímní zjištění, a to nezávisle na skutečnosti, zda je tato metoda, jak tvrdí žalobkyně, „dobře známá a široce uznávaná“ a zda dotčené účetní záznamy „odpovídají obecně uznávaným zásadám účetnictví dané země“ ve smyslu čl. 2 odst. 5 prvního pododstavce základního nařízení (nyní čl. 2 odst. 5 první pododstavec nařízení 2016/1036). Bylo však na žalobkyni, aby poskytl Komisi od začátku řízení a jednajíc jak nejlépe mohla, všechny informace nezbytné pro správné pochopení této metody, aby nedošlo k ohrožení řádného průběhu antidumpingového řízení a s cílem umožnit Komisi včas provést nezbytné inspekce.

98      Na druhé straně Komise na základě analýzy údajů poskytnutých v důsledku prozatímních zjištění uvedla, že kromě skutečnosti, že vykázané množství snížení obecných výrobních nákladů v nové tabulce se rovná celkové částce vykázaných ztrát, hodnota šrotu deklarovaná pro snížení nákladů, totiž částka [důvěrné] nových tchajwanských dolarů (TWD), byla ve skutečnosti vyšší než hodnota surovin zahrnutých do výrobních ztrát, tedy ztrát ze šrotu ve výši [důvěrné] TWD.

99      Je třeba mít za to, že s ohledem na informace a vysvětlení, které má Komise k dispozici, se nejeví, že posouzení Komise shrnutá v bodech 95 až 98 výše jsou stižena zjevným pochybením, takže se Komise mohla domnívat, aniž se dopustila zjevného pochybení, že informace poskytnuté ve vyjádřeních k prozatímním zjištěním byly opožděné a nespolehlivé.

100    Kromě toho a každopádně, jak bylo uvedeno zejména v bodech 83 až 87 výše, ani ve vyjádřeních k prozatímním zjištěním, ani ve vyjádřeních ke konečným zjištěním žalobkyně přímo nedodala přesnou požadovanou informaci o skutečných množstvích svitků válcovaných za tepla koupených a použitých k výrobě dotyčného výrobku, a to i přes výslovnou žádost v tomto smyslu vyjádřenou Komisí na začátku inspekce a bez ohledu na skutečnost, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně ji Komise v první den inspekce varovala před důsledky nedostatku těchto informací.

101    Argument žalobkyně, podle kterého poskytla veškeré informace nezbytné k tomu, aby Komise mohla s dostatečnou přesností určit množství svitků válcovaných za tepla koupených a použitých konkrétně ve výrobě dotyčného výrobku, musí být rovněž odmítnut.

102    Na rozdíl od tvrzení uvedených v replice totiž ani příloha č. 56 odpovědi na dotazník, která poskytuje informace o celkovém objemu koupených za tepla válcovaných svitků, ani tabulka v příloze č. 6, nazvaná „Sladění prodejů“, a vyplývající z ověření neobsahují informace o objemu svitků válcovaných za tepla, které jsou „spotřebovány při výrobě dotyčného výrobku“, ačkoli je mimo jiné nesporné, že žalobkyně vyrábí i jiné výrobky než dotyčný výrobek, a zvláště svitky válcované za tepla (19 000 tun na svém domácím trhu) a používá „černé“ svitky válcované za tepla k výrobě „bílých“ svitků válcovaných za tepla, totiž „černé“ svitky které byly žíhány a vycíděny. V tomto ohledu vedlejší účastník řízení správně poznamenává, že z informací poskytnutých žalobkyní, zejména z přílohy č. 10 vytvořené po inspekci, vyplývá, že během období šetření žalobkyně vyrobila 200 000 tun „bílých“ za tepla válcovaných svitků, což je značný objem ve srovnání s množstvím vyrobených (550 000 tun)  nebo prodaných plochých za studena válcovaných svitků z korozivzdorné oceli.

103    Vysvětlení poskytnuté poprvé v replice, že svitky válcované za tepla koupené u LISCO jsou „černé svitky“, jak je uvedeno v příloze č. 56 k odpovědi na antidumpingový dotazník, totiž polotovary, z nichž některé výrobky, které byly prodány a nespotřebovány při výrobě dotyčného výrobku, jsou uvedeny v tabulce v příloze č. 6, nazvané „Sladění tržeb“, a vyplývající z inspekce, takže všechny ostatní „černé svitky“ se spotřebovávají při výrobě dotyčného výrobku, musí být v každopádně odmítnuto jako opožděné, protože Komise již není schopna ověřit přesnost údajů v něm obsažených, zatímco nic nebránilo žalobkyni, aby poskytla tato upřesnění zejména v reakci na prozatímní zjištění nebo konečná zjištění a opakované žádosti Komise o získání přesných informací o různých svitcích válcovaných za tepla spotřebovaných během výroby dotyčného výrobku. K tomu Komise dodává, že tabulky v příloze č. 56 k odpovědi na antidumpingový dotazník se nezmiňují o prodeji „černých svitků“, jelikož řádky „Prodeje“ uvádějí číslo 0 za čtyři čtvrtletí roku 2013, což je závěr, který pouhé předložení tabulky ve výše uvedené příloze č. 6 během inspekce nemůže změnit, a že porovnáním údajů týkajících se celkové spotřeby svitků válcovaných za tepla žalobkyní během období šetření obsaženého ve výše uvedených tabulkách v příloze č. 56 ([důvěrné] TWD) a údajů týkajících se spotřeby svitků válcovaných za tepla deklarované ve výše uvedené příloze č. 54 ([důvěrné] TWD) je spotřeba uvedená v prvním případě výrazně vyšší než spotřeba ve druhém případě, což ukazuje, že spotřeba svitků válcovaných za tepla se netýkala pouze výroby dotyčného výrobku, a tím více odůvodnilo, že Komise požadovala informace o spotřebovaných objemech za účelem ověření přesnosti informací poskytnutých žalobkyní.

104    Je třeba konstatovat, že se nejeví, že by se Komise formulací těchto posouzení ve světle vysvětlení, která měla k dispozici, dopustila zjevně nesprávného posouzení.

105    Z výše uvedených úvah každopádně vyplývá, že ačkoli žalobkyně poskytla dodatečné informace, a to i po inspekci na místě, a další doplňující informace po přijetí prozatímního nařízení, neposkytla v žádném okamžiku přesné množství svitků válcovaných za tepla spotřebovaných při výrobě dotyčného výrobku, které Komise mohla považovat za nezbytné pro účely provádění svého ověřovacího úkolu, v rozsahu, v němž je zejména otázka požadovaného odpočtu šrotu spojena s objemem svitků válcovaných za tepla spotřebovaných při výrobě dotyčného výrobku. Pro odmítnutí poskytnout dotčené informace žalobkyně pouze tvrdí, že kromě toho, že nebyly nutné, mohla Komise sama vypočítat uvedené množství na základě dostupných údajů.

106    Ustanovení čl. 6 odst. 2 základního nařízení však nelze vykládat v tom smyslu, že umožňuje účastníkům řízení, aby ve svých odpovědích na antidumpingové dotazníky hned neuvedli všechny informace doplněné všemi nezbytnými vysvětleními, které by umožnily Komisi splnit její úkol ověřování správnosti poskytnutých údajů, a to pokud jde jak o objemy spotřebovaných produktů, tak o použité metody rozdělování nákladů na hodnoty, a zpřístupnili takové zásadní informace nebo vysvětlení pouze vzhledem k vývoji vyšetřování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. května 2014, Guangdong Kito Ceramics a další v. Rada, T‑633/11, nezveřejněný, EU:T:2014:271, bod 61).

107    I když z judikatury uvedené v bodě 77 výše vyplývá, že v rámci základního nařízení je úkolem Komise jako vyšetřujícího orgánu, aby určila, zda výrobek, na který se vztahuje antidumpingové řízení, je předmětem dumpingu a způsobuje újmu, pokud je propuštěn do volného oběhu v Unii, a proto tomuto orgánu v tomto rámci nepřísluší zprostit se části důkazního břemene, které v tomto ohledu nese, nic to nemění na tom, že základní nařízení nepřiznává Komisi žádnou vyšetřovací pravomoc, která by jí umožnila nutit výrobce nebo vývozce, kteří jsou předmětem stížnosti k poskytnutí informací. Za těchto podmínek je Komise závislá na dobrovolné spolupráci účastníků řízení, pokud jde o poskytování nezbytných informací ve stanovených lhůtách. V tomto kontextu jsou odpovědi těchto účastníků řízení v dotazníku upraveném v čl. 6 odst. 2 základního nařízení, jakož i pozdější inspekce, kterou Komise může provést na místě, jak je stanoveno v článku 16 téhož nařízení, zásadní pro průběh antidumpingového řízení. Nebezpečí, že v případě nedostatku spolupráce podniků, kterých se šetření týká, orgány zohlední jiné údaje, než jsou údaje poskytnuté v odpovědi na dotazník, je vlastní antidumpingovému řízení a má za cíl povzbuzovat loajální a pečlivou spolupráci těchto podniků (rozsudek ze dne 30. dubna 2015, VTZ a další v. Rada, T‑432/12, nezveřejněný, EU:T:2015:248, bod 29).

108    Je pravda, že přísluší unijnímu soudu, aby se ujistil, že orgány zohlednily všechny relevantní okolnosti a vyhodnotily skutečnosti spisu s veškerou řádnou péčí vyžadovanou k tomu, aby se mohlo mít za to, že běžná hodnota byla určena přiměřeným způsobem (viz rozsudek ze dne 10. března 2009, Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP v. Rada, T‑249/06, EU:T:2009:62, bod 41 a citovaná judikatura).

109    V projednávaném případě však Komise neuplatnila čl. 18 odst. 1 základního nařízení (nyní čl. 18 odst. 1 nařízení 2016/1036), ale pouze zamítla části odpovědi žalobkyně na antidumpingový dotazník, jejíž přesnost nemohla včas ověřit ve světle vysvětlení poskytnutých žalobkyní. Za těchto okolností mohla Komise, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, dospět k závěru, že dotčené údaje obsahují rozpory a nedostatky a že navzdory veškeré pečlivosti, kterou vynaložila při zkoumání těchto údajů, přetrvávala pochybnost o jejich spolehlivosti, takže za okolností daného případu mohla platně odmítnout vyhovět žádosti o odpočet šrotu od výrobních nákladů dotyčného výrobku.

110    Konečně je třeba dodat, že jak vyplývá z předcházejících úvah, žalobkyně nepředložila dostatečné důkazy, aby vyvrátila věrohodnost posouzení skutkových okolností uvedených v napadeném nařízení, které se týkají odmítnutí odpočtu hodnoty šrotu od výrobních nákladů dotyčného výrobku. Takový důkaz je přitom nezbytný k prokázání toho, že se unijní orgán dopustil zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, které může odůvodnit zrušení aktu (obdobně viz rozsudek ze dne 11. září 2014, Gold East Paper a Gold Huasheng Paper v. Rada, T‑444/11, EU:T:2014:773, bod 62).

111    Za těchto podmínek je třeba dospět k závěru, že Komise mohla, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení nebo nesprávného výkladu čl. 2 odst. 5 základního nařízení, zamítnout žádost o odpočet recyklovaného šrotu od výrobních nákladů dotyčného výrobku, když nebylo možné přesně ověřit, zda náklady na výrobu a prodej dotyčného výrobku byly přiměřeně odraženy v účetních záznamech. V rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že porušení čl. 2 odst. 5 základního nařízení vede k porušení čl. 2 odst. 3 základního nařízení, je třeba tuto výtku rovněž zamítnout.

112    Co se zatřetí týče výtky žalobkyně, že se Komise dopustila zneužití pravomoci tím, že odmítla přijmout odpočet hodnoty recyklovaného šrotu od nákladů na výrobu dotyčného výrobku, je třeba připomenout, že akt je stižen zneužitím pravomoci pouze tehdy, pokud se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů ukáže, že byl přijat za výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných cílů, než jsou uváděné cíle, nebo vyhnout se postupu zvláště upravenému Smlouvou pro vyrovnání se s okolnostmi daného případu (rozsudek ze dne 14. července 2006, Endesa v. Komise, T‑417/05, EU:T:2006:219, bod 258). Z předcházejících úvah však nejen vyplývá, že se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení ani zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu tím, že odmítla přijmout požadovaný odpočet, ale žalobkyně také neobjasnila své tvrzení o údajném zneužití pravomoci a nepodložila jej konkrétními důkazy.

113    Ve světle všech předcházejících úvah je třeba první žalobní důvod zamítnout v plném rozsahu.

 K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímuporušení čl. 2 odst. 12 základního nařízení

114    Žalobkyně tvrdí, že její prodej dotyčného výrobku jejímu nezávislému zákazníkovi [důvěrné], rovněž distributorovi dotyčného výrobku, ve výši 120 000 tun během období šetření, který neměla v úmyslu vyvážet a u něhož neznala konečné místo určení, byl domácí prodej, což Komise měla vzít v úvahu při stanovení běžné hodnoty v souladu s čl. 2 odst. 1 a 2 základního nařízení.

115    Podle žalobkyně Komise porušila čl. 2 odst. 1 základního nařízení tím, že bez přiměřeného odůvodnění odmítla zohlednit pro účely stanovení běžné hodnoty prodej dotčeného výrobku jejímu nezávislému zákazníkovi na Tchaj-wanu uskutečněný v běžném obchodním styku.

116    Komise rovněž údajně porušila čl. 2 odst. 2 základního nařízení tím, že nezohlednila znění tohoto ustanovení tím, že odmítla dotčené prodeje pouze proto, že byly vyvezeny nezávislým zákazníkem po prodeji.  Za předpokladu, že by bylo možné chápat bod 59 odůvodnění napadeného nařízení tak, že odmítnutí zohlednit tento prodej jejímu nezávislému tuzemskému zákazníkovi je založeno pouze na zjištění následného vývozu dotčených výrobků, by totiž takové kritérium bylo v rozporu s čl. 2 odst. 2 základního nařízení, podle kterého měla Komise prokázat, že žalobkyně měla „úmysl“ neurčit prodej k domácí spotřebě. Podle žalobkyně byl dotčený prodej určen pro použití nezávislým tuzemským obchodníkem a neměla žádný prostředek ověřit, zda byl tento prodej vyvezen později.

117    V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že výraz „intended“ obsažený v anglickém znění čl. 2 odst. 2 základního nařízení odkazuje na úmysl prodávajícího v době, kdy uzavírá prodej a kdy vyjednává a určuje prodejní cenu podle místa určení výrobku. Podle žalobkyně lze úmysl určit prodej pro spotřebu na vnitřním trhu předpokládat, pokud je výrobek prodán nezávislému zákazníkovi na vnitřním trhu, aniž by prodávající měl konkrétní úmysl nebo by byla perspektiva vývozu nebo pokud prodávající neví, že prodávaný výrobek je vyvezen. Záměr nebo alespoň subjektivní znalost prodejce v okamžiku prodeje týkající se následného vývozu představuje rovněž relevantní kritérium v jurisprudenci WTO.

118    Tento výklad, který je založen na objektivně ověřitelných ukazatelích, je rovněž v souladu s logikou vlastní fungování základního nařízení s cílem určení skutečných cenových rozdílů mezi domácím prodejem a prodejem na vývoz.

119    Pokud jde konkrétně o kritérium „vyhlídky“ nebo „očekávání“, je toto kritérium používáno mimo jiné k posouzení existence vývozních subvencí jak v právu WTO, tak v právní úpravě Unie. Určení, zda prodej výrobku představuje nebo nepředstavuje prodej na vývoz, se řídí podobnou logikou, kterou lze objektivně ověřit, zejména v závislosti na tom, zda prodej nezávislému zákazníkovi na domácím trhu souvisí či nesouvisí se skutečným nebo předvídaným vývozem. V tomto ohledu nelze z existence politiky vývozních rabatů prováděné žalobkyní vyvodit, že předpokládala skutečnost, že kontroverzní prodej [důvěrné] bude znovu vyvezen, protože tato politika vývozních rabatů, zvaná „sleva pro další výrobu/vývoz“, se na dotčený výrobek nevztahovala, jelikož se netýkala pouhého dalšího prodeje dotyčného výrobku, a není tedy relevantní v projednávaném případě, ale podporoval jeho vývoz po přeměně. Navíc žalobkyně  neví, zda a jak se prodej využívající tento druh rabatu dále opakoval na jakémkoli trhu. Okolnosti projednávané věci neznamenají, že žalobkyně musela předvídat skutečnost, že její vývozní sleva bude použita na nákup výrobků, které budou nakonec vyvezeny jako takové, v rozporu s její vlastní slevovou politikou.

120    Pokud jde o kritérium „znalostí“, žalobkyně tvrdí, že z praxe Komise vyplývá, že tento orgán používá toto kritérium k identifikaci vývozních prodejů ve smyslu čl. 2 odst. 8. základního nařízení (nyní čl. 2 odst. 8 nařízení 2016/1036), i když se slovo „intended“ v tomto ustanovení neobjevuje, takže toto kritérium může být a fortiori relevantní v případě prodeje pro domácí spotřebu. Taková znalost může být prokázána pomocí objektivních důkazů v závislosti na okolnostech případu. V projednávaném případě je nesporné, že žalobkyně nevěděla, že výrobky, které prodala dotčenému kupujícímu, budou znovu vyvezeny, což rovněž vysvětluje, že fakturovala prodej [důvěrné] se zohledněním daně z přidané hodnoty (DPH) ve výši 5 % oproti DPH ve výši 0 % platnou pro prodej na vývoz.

121    Konečně výklad podporovaný Komisí by umožnil uložit výrobci nepředvídatelná antidumpingová cla bez ohledu na jeho cenovou politiku, což by bylo v rozporu s obecným cílem předvídatelnosti sledovaným základním nařízením a právem WTO.

122    Proto když v bodě 56 odůvodnění napadeného nařízení Komise uvedla, že „neznalost konečného místa určení prodeje není rozhodující“ a nezpochybněním toho, že žalobkyně nevěděla v okamžiku prodeje o konečném místě určení výrobku prodaného jeho nezávislým zákazníkem, porušila čl. 2 odst. 2 základního nařízení tím, že odmítla zohlednit dotčený prodej pro účely stanovení běžné hodnoty.

123    Komise a vedlejší účastník řízení argumentaci žalobkyně zpochybňují.

124    Nejprve je třeba uvést, že v souladu s čl. 2 odst. 1 základního nařízení se běžná hodnota obvykle zakládá na „cenách, které jsou zaplaceny nebo mají být zaplaceny nezávislým odběratelem v zemi vývozu v běžném obchodním styku“ a že podle odstavce 2 téhož článku by k určení běžné hodnoty měl být obvykle použit prodej obdobných výrobků „ke spotřebě na domácím trhu“, pokud jeho objem činí nejméně 5 % objemu prodeje daného výrobku v Unii.

125    Mimoto, jak bylo uvedeno v bodě 53 výše, cílem pojmu „běžný obchodní styk“ je zajistit, aby běžná hodnota výrobku co nejvíce odpovídala běžné ceně obdobného výrobku na domácím trhu vývozce. Pokud je prodej uzavřen za podmínek, které neodpovídají obchodnímu styku týkajícímu se prodeje obdobného výrobku na tomto trhu v okamžiku relevantním pro účely určení dumpingu, nepředstavuje vhodný základ k určení běžné hodnoty obdobného výrobku na uvedeném trhu (rozsudek ze dne 1. října 2014, Rada v. Alumina, C‑393/13 P, EU:C:2014:2245, bod 28).

126    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise porušila čl. 2 odst. 1 a 2 základního nařízení tím, že bez přiměřeného odůvodnění usoudila, že určitý prodej dotčeného výrobku nezávislým kupujícím, uskutečněný v běžném obchodním styku, ve vyvážející zemi měly být pro účely stanovení běžné hodnoty vyloučeny pouze proto, že dotyčné výrobky byly následně vyvezeny. S ohledem zejména na znění čl. 2 odst. 2 základního nařízení, že k určení běžné hodnoty by měl být obvykle použit prodej obdobných výrobků „ke spotřebě na domácím trhu“, Komise mohla platně vyčlenit tento prodej z výpočtu běžné hodnoty pouze po prokázání, že prodávající měl v době prodeje znalost o vývozu dotyčných výrobků nebo předvídal, že je kupující znovu prodá na vývoz.

127    Pokud jde o výklad ustanovení unijního práva, z ustálené judikatury vyplývá, že je třeba přihlížet nejen k jejich znění, ale rovněž k jejich kontextu a cílům sledovaným právní úpravou, jejíž jsou součástí (rozsudky ze dne 19. září 2000, Německo v. Komise, C‑156/98, EU:C:2000:467, bod 50; ze dne 25. října 2011, eDate Advertising a další, C‑509/09 a C‑161/10, EU:C:2011:685, bod 54, a ze dne 26. července 2017, Jafari, C‑646/16, EU:C:2017:586, bod 73).

128    Co se konkrétně týče znění ustanovení unijního práva, rovněž podle ustálené judikatury platí, že formulace použitá v jedné z jazykových verzí ustanovení unijního práva nemůže sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být v tomto ohledu přiznána přednostní povaha vzhledem k jiným jazykovým verzím. Ustanovení unijního práva musí být vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech unijních jazycích. V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi unijního práva musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (viz rozsudek ze dne 1. března 2016, Alo a Osso, C‑443/14 a C‑444/14, EU:C:2016:127, bod 27 a citovaná judikatura).

129    Zaprvé je třeba konstatovat, že v projednávaném případě existují rozdíly mezi různými jazykovými verzemi dotčeného ustanovení. I když je totiž, v anglickém znění čl. 2 odst. 2 základního nařízení, prodejem dotčeného výrobku, který je třeba zohlednit jako domácí prodej pro účely stanovení běžné hodnoty, prodej, jehož dotčený předmět je „intended“ ke spotřebě na domácím trhu vyvážející země, což lze chápat tak, že to naznačuje, že záměr prodejce je relevantní kritérium, jiné jazykové verze uvedeného ustanovení, jako jsou znění francouzské, německé, nizozemské, španělské, italské, dánské, finské nebo české, používají výrazy „destiné“, „zum Verbrauch“, „bestemde“, „destinado“, „destinato“, „bestemt“, „tarkoitetun“a „ke“, které odkazují na místo určení dotčeného výrobku, aniž by odkazovaly na záměr výrobce, pokud jde o uvedené místo určení v okamžiku prodeje.

130    Zadruhé je třeba konstatovat, že podobně jako verze čl. 2 odst. 2 základního nařízení uvedené v bodě 129 výše, které odkazují na místo prodeje a nikoli na úmysl prodávajícího, pokud jde o místo určení, se v článku 2.1 antidumpingové dohody v jeho třech úředních jazycích používají výrazy „destined for consumption“ v angličtině, „destiné à la consommation“ ve francouzštině a „destinado al consumo“ ve španělštině. Z judikatury přitom vyplývá, že ustanovení základního nařízení musí být vykládána v co největší míře s ohledem na příslušná ustanovení antidumpingové dohody (rozsudek ze dne 22. května 2014, Guangdong Kito Ceramics a další v. Rada, T‑633/11, nezveřejněný, EU:T:2014:271, bod 38; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 9. ledna 2003, Petrotub a Republica v. Rada, C‑76/00 P, EU:C:2003:4, bod 57).

131    Je pravda, jak poznamenává žalobkyně, že panel WTO uvedl v poznámce pod čarou 339 své zprávy ze dne 16. listopadu 2007 ve sporu „Evropská společenství – Antidumpingové opatření pro farmového lososa z Norska“ (WT/DS 337/R), že „pokud výrobce prodá výrobek nezávislému vývozci (nebo obchodníkovi) a ví, že tento výrobek bude vyvezen, tento prodej nelze […] označit za prodej pro domácí spotřebu“. Ze samotné této úvahy však nelze vyvodit, že, jak tvrdí žalobkyně, neexistence skutečné znalosti o konečném místě určení dotyčného výrobku na vývoz nutně vedla k tomu, že byl dotčený prodej považován za prodej určený pro domácí spotřebu, i když byl dotyčný výrobek, stejně jako v projednávaném případě, vyvezen. Stejné úvahy se ostatně vztahují na argument žalobkyně vycházející z bodu 20 odůvodnění nařízení Komise (ES) č. 1023/97 ze dne 6. června 1997 o uložení prozatímního antidumpingového cla na dovoz jednoduchých palet pocházejících z Polska a o přijetí závazků nabídnutých některými vývozci v souvislosti s tímto dovozem [neoficiální překlad] (Úř. věst. 1997, L 150, s. 4), který stanoví, pokud jde o určení vývozní ceny, že „[j]estliže výrobce znal jejich konečné místo určení, [dotčené palety] byly dotčeným výrobcem považovány za prodané na vývoz do Společenství“. (neoficiální překlad)

132    Zatřetí výklad, podle kterého není třeba hledat konkrétní záměr nebo znalost prodávajícího, pokud jde o konečné místo určení dotčeného výrobku, je potvrzen analýzou kontextu dotčeného ustanovení. Ani pojem „dumping“ ve smyslu článku 2 základního nařízení, ani pojem „újma“ stanovený v článku 3 téhož nařízení (nyní článek 3 nařízení 2016/1036), ani pojem „obcházení“, který je předmětem článku 13 uvedeného nařízení (nyní článek 13 nařízení 2016/1036), nepředpokládají jako podmínku použití zjištění konkrétního záměru ze strany zúčastněné strany, ale vyžadují splnění objektivních podmínek bez ohledu na úmysl nebo její specifickou znalost. Kromě toho čl. 2 odst. 2 základního nařízení, stejně jako ostatně čl. 2 odst. 8 tohoto nařízení týkající se stanovení vývozní ceny, neobsahuje žádný odkaz na kritérium „znalosti“ zúčastněné strany, na rozdíl od čl. 10 odst. 4 základního nařízení (nyní čl. 10 odst. 4 nařízení 2016/1036), který pro účely zpětného použití antidumpingového cla výslovně stanoví, že „dovozce o dumpingu [věděl] nebo [měl] vědět, pokud jde o rozsah dumpingu a předpokládanou nebo skutečnou újmu“.

133    Začtvrté je třeba konstatovat, že tento výklad je rovněž v souladu s účelem antidumpingového šetření, který pro unijní orgány spočívá v hledání objektivních důkazů pomocí nástrojů, které jim poskytlo základní nařízení a na základě dobrovolné spolupráce hospodářských subjektů, totiž zvláště odpovědi na antidumpingový dotazník, případné inspekce na místě a připomínky zúčastněných stran k informačním dokumentům, jak bylo připomenuto v bodě 107 výše, za účelem zjištění existence případného dumpingu po určení běžné hodnoty dotyčného výrobku v souladu s článkem 2 základního nařízení.

134    V této souvislosti by podmínění vyloučení prodeje výrobků, které byly vyvezeny, z určení běžné hodnoty dotyčného výrobku prokázáním záměru nebo skutečnou znalostí prodávajícího v době prodeje, pokud jde o konečné místo určení dotyčného výrobku, v rozsahu, v němž hrozí, že tento důkaz by se v praxi často ukázal jako nepředložitelný, by v konečném důsledku umožnilo zohlednit za účelem určení běžné hodnoty v souladu s článkem 2 nařízení ceny vyvážených produktů, které mohou zkreslit a ohrozit správné stanovení uvedené běžné hodnoty.

135    Zapáté je třeba dodat, že tento výklad je rovněž slučitelný se zásadami předvídatelnosti a právní jistoty, kterých se žalobkyně dovolává, zatímco použití kritéria založeného na záměru nebo specifické znalosti prodávajícího by zohlednění prodejní ceny vyvážených výrobků za účelem stanovení běžné hodnoty činilo závislým na subjektivním prvku, jehož existence by se mohla v praxi ukázat jako nejistá, nebo – jak již bylo uvedeno – neprokazatelná.

136    V projednávaném případě je třeba zejména poznamenat, že ve fázi prozatímního nařízení Komise na základě výkladu, podle kterého není nutné prokazovat záměr nebo zvláštní vědomost prodávajícího, pokud jde o konečné místo určení dotčeného výrobku, vyloučila některé prodeje deklarované jako vnitrostátní z výpočtu běžné hodnoty, po zjištění, mimo jiné v bodě 63 odůvodnění uvedeného nařízení, že výpočet založený na výrobních údajích od pěti spolupracujících společností a statistikách dovozu a vývozu dotčeného výrobku na Tchaj-wan během období šetření potvrdil, že z prodejů na domácím trhu deklarovaných spolupracujícími vyvážejícími výrobci, asi 50 % byly nepřímé vývozní prodeje, které nebyly určeny k domácí spotřebě. Konkrétně z údajů v prozatímních zjištěních vyplynulo, že i když během období šetření úroveň výroby deklarovaná pěti spolupracujícími vyvážejícími výrobci dosáhla [důvěrné] tun dotyčného výrobku a úřední statistiky vývozu uvedly množství 717 671 tun téhož výrobku, množství domácího prodeje deklarované týmiž vyvážejícími výrobci činilo [důvěrné] tuny, což je více než dvojnásobek rozdílu mezi těmito dvěma prvními čísly. S cílem ujistit se, že běžná hodnota byla založena pouze na cenách stanovených pro domácí spotřebu, Komise ve fázi prozatímního nařízení prohlásila, že přijala opatrný přístup, a proto vyloučila z výpočtu běžné hodnoty veškerý prodej dotyčného výrobku „distributorům“ usazeným na Tchaj-wanu, ve výši [důvěrné] tun, na rozdíl od prodeje „koncovým uživatelům na Tchaj-wanu“, který byl zohledněn.

137    Komise následně nahradila komplexní přístup založený na rizicích zohledňující velké kategorie kupujících dotyčného výrobku přístupem založeným na existenci objektivních důkazů o vývozu dotyčného výrobku dotčeným distributorem. Podle bodu 59 odůvodnění napadeného nařízení totiž namísto vyloučení prodeje distributorům jako celku vyloučila Komise z výpočtu běžné hodnoty pouze ty domácí prodeje, o nichž měla dostatečné objektivní důkazy jejich skutečného vývozu. Komise tak podle téhož bodu odůvodnění zkoumala vykázané dotčené prodeje a klasifikovala je jako domácí prodej na základě situace a konkrétních údajů každého dotyčného vyvážejícího výrobce. Konečně z tohoto bodu odůvodnění vyplývá, že subjektivní prvky, jako je záměr nebo vědomost nebo nedostatek vědomosti, nehrály v projednávané věci žádnou roli při objektivním posouzení prováděném Komisí na rozdíl od existence snížení souvisejících s vývozem, která byla mimo jiné použita jako relevantní důkaz.

138    V tomto ohledu je třeba zaprvé konstatovat, že šetření mimo jiné odhalilo, že některé prodeje deklarované žalobkyní jako domácí byly předmětem vývozní slevy z titulu systému použitého během několika měsíců v období šetření a určeného k poskytnutí pobídky místním střediskům služeb (distributorům), která dále vyvážela jejich výrobky z oceli, jak Komise uvedla v bodě 64 odůvodnění prozatímního nařízení.

139    Argument žalobkyně, podle kterého uvedená sleva, nazvaná „Ostatní výrobní/vývozní slevy“, není relevantním důkazem, zejména proto, že se nejedná o slevu pro dotčený výrobek, nýbrž se týká prodeje nedokončených produktů, které vyžadují zpracování před svým vývozem jakožto zpracovaných výrobků, nelze přijmout.

140    Je totiž třeba konstatovat, podobně jako Komise a jak vyplývá z dopisu žalobkyně ze dne 9. února 2015, v odpovědi na otázku položenou Komisí během šetření, že uvedená sleva se týká objemů prodeje dotyčného výrobku, který je určen k vývozu po zpracování v souladu s účelem dotčeného systému slev, a že se proto netýká objemů dotyčného výrobku, které jsou určeny k domácí spotřebě na Tchaj-wanu. Kromě toho uvedené zpracování jde ruku v ruce s vývozem dotčeného výrobku a – jak také vyplývá z bodu 14 odůvodnění prozatímního nařízení – [důvěrné] provádí na uvedených výrobcích nanejvýš drobné práce, jako je leštění nebo rozřezávání, aniž je výsledný výrobek změněn tak, že již nespadá do definice dotyčného výrobku.

141    Zadruhé žalobkyně ve své odpovědi na antidumpingový dotazník uvedla, že použila takovou vývozní slevu, a důkazy o jejím uplatnění byly uvedeny v registru domácího obchodu žalobkyně v průběhu inspekce na místě. Kromě toho, jak sama žalobkyně uvedla v dopise ze dne 9. února 2015, v reakci na otázku položenou Komisí během šetření, se uvedená sleva týkala například 40 % prodeje žalobkyně jejímu největšímu zákazníkovi na Tchaj-wanu, distributorovi [důvěrné], v průběhu prosince 2013.

142    Zatřetí a především, jak také vyplývá z bodu 59 odůvodnění napadeného nařízení, mohly být shromážděny další objektivní důkazy skutečného vývozu prodávaných výrobků deklarovaných jako domácí prodej. Komise v tomto ohledu uvedla, že tomu tak bylo v případě prodeje společnosti [důvěrné], která je rovněž distributorem dotyčného výrobku, takže ze zohlednění z titulu domácího prodeje nakonec vyloučila pouze 120 000 tun prodaných žalobkyní během období šetření svému klientovi [důvěrné], který podle šetření prodal na domácím trhu pouze zanedbatelné množství dotyčného výrobku.

143    S ohledem na předcházející úvahy je třeba dojít k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by se Komise dopustila nesprávného právního posouzení nebo zjevně nesprávného posouzení skutkových okolností tím, že odmítla zohlednit prodej žalobkyně svému klientovi [důvěrné] za účelem stanovení běžné hodnoty z důvodu, že existovaly objektivní důkazy o tom, že uvedené prodeje byly ve skutečnosti vývozními prodeji, tím spíše pokud se prokázalo, že část dotčeného prodeje podléhala systému vývozních slev, jakým je systém uplatňovaný žalobkyní, a byla proto uzavřena za ceny nižší než cena dotyčného výrobku určeného ke spotřebě na domácím trhu s vědomím, že tyto ceny podporují vývoz dotyčného výrobku.

144    V důsledku toho Komise mohla oprávněně, a aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, vyloučit předmětné prodeje z určení běžné hodnoty podle čl. 2 odst. 1 a 2 základního nařízení.

145    Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám je třeba zamítnout druhý žalobní důvod, a tudíž i žalobu v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

146    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise a vedlejší účastník požadovali náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí a vedlejším účastníkem.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Yieh United Steel Corp. ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené Evropskou komisí a Eurofer, Association européenne de l’acier, ASBL.

Buttigieg

Berke

Costeira

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 3. prosince 2019.

Podpisy.


*–      Jednací jazyk: angličtina.


1–      Skryté důvěrné údaje.