ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
13. prosince 2012(*)
„Hospodářská soutěž – Článek 101 odst. 1 SFEU – Kartelová dohoda – Výraznost omezení – Nařízení (ES) č. 1/2003 – Článek 3 odst. 2 – Vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž – Praktika, která může ovlivnit obchod mezi členskými státy – Stíhání a sankcionování – Nepřekročení prahů podílu na trhu stanovených v oznámení ‚de minimis‘ – Zamýšlená omezení“
Ve věci C‑226/11,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Cour de cassation (Francie) ze dne 10. května 2011, došlým Soudnímu dvoru dne 16. května 2011, v řízení
Expedia Inc.
proti
Autorité de la concurrence a dalším,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení A. Rosas, vykonávající funkci předsedy druhého senátu, U. Lõhmus (zpravodaj), A. Ó Caoimh, A. Arabadžev a C. G. Fernlund, soudci,
generální advokátka: J. Kokott,
vedoucí soudní kanceláře: R. Şereş, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 27. června 2012,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za Expedia Inc. F. Moliniém a F. Ninane, avocats,
– za Autorité de la concurrence F. Zivyem a L. Gauthier-Lescop, jako zmocněnci, ve spolupráci s É. Baraduc, avocate,
– za francouzskou vládu G. de Berguesem a J. Gstalterem, jako zmocněnci,
– za Irsko D. O’Haganem, jako zmocněncem,
– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,
– za polskou vládu M. Szpunarem, jako zmocněncem,
– za Evropskou komisi N. von Lingenem a B. Monginem, jako zmocněnci,
– za Kontrolní úřad ESVO X. Lewisem a M. Schneiderem, jakož i M. Moustakali, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 6. září 2012,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 3 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Expedia Inc. (dále jen „Expedia“) a zejména Autorité de la concurrence (orgán pro hospodářskou soutěž, dříve Conseil de la concurrence, rada pro hospodářskou soutěž) ve věci stíhání zahájených a peněžních sankcí uložených tímto orgánem z důvodu dohod o založení společné dceřiné společnosti uzavřených mezi Expedia a státní francouzskou železniční společností Société nationale des chemins de fer (dále jen „SNCF“).
Právní rámec
Unijní právní úprava
3 Článek 3 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003 stanoví:
„1. Pokud orgány pro hospodářskou soutěž členských států nebo vnitrostátní soudy použijí vnitrostátní právní předpisy o hospodářské soutěži na dohody, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 [ES], které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy ve smyslu uvedeného ustanovení, použijí také článek 81 [ES] na takové dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě. […]
2. Použití vnitrostátních právních předpisů o hospodářské soutěži nesmí vést k zákazu dohod, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy, ale které neomezují hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 81 odst. 1 [ES], nebo které splňují podmínky čl. 81 odst. 3 [ES], nebo na které se vztahuje nařízení o použití čl. 81 odst. 3 [ES]. […]“
4 Oznámení Komise o dohodách menšího významu, které výrazně neomezují hospodářskou soutěž podle čl. 81 odst. 1 [ES] (de minimis) (Úř. věst. 2001, C 368, s. 13, dále jen „oznámení de minimis“) ve svých bodech 1, 2, 4, 6 a 7 stanoví:
„1. […] Soudní dvůr […] objasnil, že pokud dopad takové dohody na obchod nebo hospodářskou soutěž uvnitř Společenství není výrazný, [čl. 81 odst. 1] neplatí.
2. V tomto svém oznámení Komise pomocí prahů podílů na trhu kvantifikuje, co není výrazným omezením hospodářské soutěže podle článku 81 [ES]. Tato negativní definice ocenitelnosti neznamená, že dohody mezi podniky, které překračují prahy uvedené v tomto oznámení, výrazně omezují hospodářskou soutěž. Tyto dohody přesto mohou mít jen zanedbatelný vliv na hospodářskou soutěž, a proto je nelze zakázat ustanovením čl. 81 odst. 1 [ES] […]
[…]
4. V případech, na které se vztahuje toto oznámení, Komise nezahájí řízení ani na žádost, ani z vlastního podnětu. Jestliže podniky v dobré víře dospějí k názoru, že toto oznámení se vztahuje na určitou dohodu, Komise neuloží pokuty. Toto oznámení má sloužit soudům a orgánům členských států jako vodítko při uplatňování článku 81 [ES], ačkoli pro ně není závazné.
[…]
6. Tímto oznámením není dotčen žádný výklad článku 81 [ES], který by mohl podat Soudní dvůr nebo Soud prvního stupně Evropských společenství […].
7. Komise zastává názor, že dohody mezi podniky, které ovlivňují obchod mezi členskými státy, neomezují výrazně hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 81 odst. 1 [ES], jestliže:
a) celkový podíl na trhu smluvních stran dohody nepřekračuje 10 % na kterémkoli z relevantních trhů ovlivněných touto dohodou, jestliže je tato dohoda uzavřena mezi podniky, které jsou současnými nebo možnými soutěžiteli na kterémkoli z těchto trhů (dohody mezi soutěžiteli) […]
[…]“
Francouzská právní úprava
5 Článek L. 420‑1 code de commerce (obchodní zákoník) stanoví:
„Jednání ve vzájemné shodě, dohody, výslovné či tiché kartely nebo sdružení podniků, jejichž účelem je nebo jejichž důsledkem může být vyloučení, omezení či narušení hospodářské soutěže na daném trhu, jsou zakázané, a to i v případě, že k nim dochází přímo nebo nepřímo prostřednictvím společnosti skupiny usazené mimo území Francie, zejména tehdy, když:
1° omezují přístup na trh či volnou hospodářskou soutěž jiných podniků;
2° brání stanovení cen působením trhu tím, že uměle podporují jejich nárůst či pokles;
3° omezují nebo kontrolují výrobu, odbyt, investice nebo technický pokrok;
4° rozdělují trhy nebo zdroje zásobování.“
6 Článek L. 464‑6‑1 tohoto zákoníku stanoví, že Autorité de la concurrence může rozhodnout, že není namístě pokračovat v řízení, pokud se praktiky uvedené v článku L. 420‑1 netýkají smluv podle code des marchés publics (zákon o veřejných zakázkách) a pokud celkový podíl na trhu podniků nebo smluvních stran dohody nebo dotčené praktiky nepřekračuje určité prahy, jež se shodují s prahy uvedenými v bodě 7 oznámení de minimis.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
7 S cílem rozšířit prodej jízdenek na železniční dopravu a zájezdů přes internet uzavřela SNCF v září 2001 několik dohod se společností Expedia, založenou podle práva USA, která se specializuje na prodej zájezdů přes internet, a založila s ní společnou dceřinou společnost GL Expedia. Internetová stránka voyages-SNCF.com, která byla do té doby určena k poskytování informací, rezervacím a prodeji jízdenek na železniční dopravu přes internet, se stala působištěm společnosti GL Expedia a prošla změnami, aby kromě původních služeb nabízela i služby internetové cestovní kanceláře. V roce 2004 byla tato společná dceřiná společnost přejmenována na Agence de voyages SNCF.com (dále jen „Agence VSC“).
8 Rozhodnutím ze dne 5. února 2009 Autorité de la concurrence konstatoval, že spolupráce mezi SNCF a Expedia, v jejímž rámci byla založena Agence VSC, představuje kartelovou dohodu v rozporu s článkem 81 ES a článkem L 420‑1 code de commerce, jejímž účelem a účinkem je zvýhodnění této společné dceřiné společnosti na trhu služeb cestovních kanceláří poskytovaných pro rekreační cestování na úkor soutěžitelů. Autorité de la concurrence uložil peněžní sankce jak společnosti Expedia, tak SNCF.
9 Autorité de la concurrence měl zejména za to, že Expedia a SNCF jsou na trhu internetových služeb cestovních kanceláří soutěžiteli, že jejich podíl na tomto trhu překračoval 10 %, a že se tudíž pravidlo zvané „de minimis“, jak je uvedeno v bodě 7 oznámení de minimis, jakož i v článku L. 464‑2‑1 code de commerce, neuplatní.
10 Expedia u cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) Autorité de la concurrence vytýkala, že podíly na trhu společnosti Agence VSC nadhodnotil. Tento soud se k tomuto odvolacímu důvodu přímo nevyjádřil. Ve svém rozsudku ze dne 23. února 2010 zejména rozhodl, že s ohledem na znění článku L. 464‑6‑1 code de commerce, a obzvláště na použití slovesa „může“, má Autorité de la concurrence v každém případě možnost stíhat praktiky uplatňované podniky, jejichž podíly na trhu nedosahují prahů stanovených tímto ustanovením, jakož i oznámením de minimis.
11 Cour de cassation, k němuž Expedia podala kasační opravný prostředek proti uvedenému rozsudku, poukazuje na to, že je nesporné, k čemu došel Autorité de la concurrence, totiž že kartelová dohoda dotčená v původním řízení má protisoutěžní účel. Cour de cassation má za to, že s ohledem na judikaturu Soudního dvora v této oblasti není prokázáno, že by Komise stíhala takovou kartelovou dohodu v případě, že by podíly na dotyčných trzích nepřekračovaly prahy stanovené v oznámení de minimis.
12 Předkládající soud je mimoto toho názoru, že ustanovení bodů 4 a 6 oznámení de minimis, podle kterých není toto oznámení pro soudy a orgány členských států právně závazné a nedotýká se výkladu článku 101 SFEU, který mohou podat soudy Evropské unie, vyvolávají pochybnosti o tom, zda prahy podílu na trhu zavedené tímto oznámením představují nevyvratitelnou domněnku neexistence výrazného dopadu na hospodářskou soutěž ve smyslu uvedeného článku.
13 Za těchto podmínek Cour de cassation rozhodl přerušit řízení a položit následující předběžnou otázku:
„Musejí být čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1/2003 vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž stíhal a sankcionoval dohody, rozhodnutí sdružení podniků či jednání ve vzájemné shodě, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy, ale nedosahují prahových hodnot stanovených Evropskou komisí v jejím oznámení [de minimis], jak na základě čl. 101 odst. 1 SFEU, tak na základě vnitrostátního práva hospodářské soutěže?“
K předběžné otázce
14 Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1/2003 musejí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž použil čl. 101 odst. 1 SFEU na dohodu mezi podniky, která může ovlivnit obchod mezi členskými státy, ale nedosahuje prahových hodnot stanovených Komisí v jejím oznámení de minimis.
15 Je třeba připomenout, že podle čl. 101 odst. 1 SFEU jsou s vnitřním trhem neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo účinkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu.
16 Je ustálenou judikaturou, že dohoda podniků nicméně nespadá pod zákaz podle tohoto ustanovení, jestliže se dotýká trhu pouze zanedbatelným způsobem (rozsudky ze dne 9. července 1969, Völk, 5/69, Recueil, s. 295, bod 7; ze dne 28. května 1998, Deere v. Komise, C‑7/95 P, Recueil, s. I‑3111, bod 77; ze dne 21. ledna 1999, Bagnasco a další, C‑215/96 a C‑216/96, Recueil, s. I‑135, bod 34, jakož i ze dne 23. listopadu 2006, Asnef‑Equifax a Administración del Estado, C‑238/05, Sb. rozh. s. I‑11125, bod 50).
17 Aby dohoda podniků spadala pod zákaz stanovený v čl. 101 odst. 1 SFEU, musí být jejím účelem nebo účinkem výrazné omezení hospodářské soutěže na vnitřním trhu a musí být schopna ovlivnit obchod mezi členskými státy (rozsudky ze dne 24. října 1995, Bayerische Motorenwerke, C‑70/93, Recueil, s. I‑3439, bod 18; ze dne 28. dubna 1998, Javico, C‑306/96, Recueil, s. I‑1983, bod 12, jakož i ze dne 2. dubna 2009, Pedro IV Servicios, C‑260/07, Sb. rozh. s. I‑2437, bod 68).
18 Pokud jde o úlohu orgánů členských států při dodržování unijního práva v oblasti hospodářské soutěže, čl. 3 odst. 1 první věta nařízení č. 1/2003 zakládá úzkou souvislost mezi zákazem kartelových dohod stanoveným v článku 101 SFEU a odpovídajícími ustanoveními vnitrostátního práva hospodářské soutěže. Pokud vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž uplatňuje ustanovení vnitrostátního práva zakazující kartelové dohody na dohodu podniků, která může ovlivnit obchod mezi členskými státy ve smyslu článku 101 SFEU, ukládá mu uvedené ustanovení čl. 3 odst. 1 první věty, aby vůči ní souběžně uplatnil rovněž článek 101 SFEU (rozsudek ze dne 14. února 2012, Toshiba Corporation a další, C‑17/10, bod 77).
19 V souladu s čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1/2003 nesmí použití vnitrostátních právních předpisů o hospodářské soutěži vést k zákazu takových kartelových dohod, pokud jejich účinkem není omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU.
20 Z toho plyne, že orgány pro hospodářskou soutěž členských států mohou uplatnit ustanovení vnitrostátního práva zakazující kartelové dohody na dohodu podniků, která může ovlivnit obchod mezi členskými státy ve smyslu článku 101 SFEU, pouze tehdy, pokud tato dohoda představuje výrazné omezení hospodářské soutěže na vnitřním trhu.
21 Soudní dvůr rozhodl, že existence takového omezení musí být posuzována s ohledem na skutečné okolnosti takové dohody (viz rozsudek ze dne 6. května 1971, Cadillon, 1/71, Recueil, s. 351, bod 8). Je třeba se soustředit zejména na znění jejích ustanovení, na cíle, kterých má dosáhnout, jakož i na hospodářský a právní kontext, do kterého spadá (viz rozsudek ze dne 6. října 2009, GlaxoSmithKline Services a další v. Komise, C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, Sb. rozh. s. I‑9291, bod 58). Je rovněž třeba zohlednit povahu dotčeného zboží nebo služeb, jakož i skutečných podmínek fungování a struktury dotčeného trhu nebo trhů (v tomto smyslu viz výše citovaný rozsudek Asnef‑Equifax a Administración del Estado, bod 49).
22 V rámci svého přezkumu došel Soudní dvůr zejména k závěru, že výhradní dohoda i s absolutní územní ochranou ovlivňuje dotčený trh pouze zanedbatelným způsobem vzhledem ke slabému postavení dotyčných osob na tomto trhu (viz výše citované rozsudky Völk, bod 7, a Cadillon, bod 9). V jiných případech naproti tomu nevycházel z postavení dotyčných osob na dotčeném trhu. V bodě 35 výše citovaného rozsudku Bagnasco a další tak učinil závěr, že kartelová dohoda mezi členy bankovního sdružení vylučující možnost, aby byla u kontokorentního úvěru zachována pevná úroková sazba, nemůže mít výrazný omezující účinek na hospodářskou soutěž, jelikož změna úrokové sazby závisí na takových objektivních faktorech, jako jsou změny na peněžním trhu.
23 Z bodů 1 a 2 oznámení de minimis vyplývá, že Komise v něm pomocí prahů podílů na trhu zamýšlí kvantifikovat, co není výrazným omezením hospodářské soutěže podle článku 101 SFEU a judikatury citované v bodech 16 a 17 tohoto rozsudku.
24 Pokud jde o znění oznámení de minimis, skutečnost, že není pro orgány pro hospodářskou soutěž ani pro soudy členských států právně závazné, je zdůrazněna v jeho bodě 4 třetí větě.
25 Mimoto ve druhé a třetí větě bodu 2 uvedeného oznámení Komise upřesňuje, že použité prahy podílu na trhu kvantifikují, co není výrazným omezením hospodářské soutěže podle článku 101 SFEU, ale že tato negativní definice výraznosti takového omezení neznamená, že dohody podniků, které překračují tyto prahy, výrazně omezují hospodářskou soutěž.
26 Ostatně na rozdíl od oznámení Komise o spolupráci v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž (Úř. věst. 2004, C 101, s. 43), oznámení de minimis neobsahuje žádný odkaz na prohlášení orgánů pro hospodářskou soutěž členských států, že tyto orgány uznávají zásady v něm stanovené a zavazují se je dodržovat.
27 Z cílů sledovaných oznámením de minimis, jak jsou uvedeny v jeho bodě 4, rovněž vyplývá, že jeho účelem není právně zavázat orgány pro hospodářskou soutěž a soudy členských států.
28 Z tohoto bodu totiž vyplývá, že cílem uvedeného oznámení je vylíčit způsob, jakým Komise jakožto unijní orgán pro hospodářskou soutěž bude sám uplatňovat článek 101 SFEU. V důsledku toho se Komise oznámením de minimis omezuje při výkonu své posuzovací pravomoci a nemůže se od obsahu tohoto oznámení odchýlit, aniž poruší obecné právní zásady, zejména zásadu rovného zacházení a ochranu legitimního očekávání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 211). Kromě toho má toto oznámení sloužit soudům a orgánům členských států jako vodítko při uplatňování uvedeného článku.
29 Z toho vyplývá, jak měl Soudní dvůr již příležitost konstatovat, že takové oznámení Komise, jako je oznámení de minimis, není právně závazné vůči členským státům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2011, Pfleiderer, C‑360/09, Sb. rozh. s. I‑5161, bod 21).
30 Uvedené oznámení bylo zveřejněno v roce 2001 v řadě C Úředního věstníku Evropské unie, jejímž cílem není na rozdíl od řady L tohoto věstníku zveřejňovat právně závazné akty, ale pouze informace, doporučení a stanoviska týkající se Unie (obdobně viz rozsudek ze dne 12. května 2011, Polska Telefonia Cyfrowa, C‑410/09, Sb. rozh. s. I‑3853, bod 35).
31 Z toho plyne, že k určení, zda se jedná o výrazné omezení hospodářské soutěže, či nikoli, může orgán pro hospodářskou soutěž členského státu zohlednit prahy stanovené v bodě 7 oznámení de minimis, avšak není k tomu povinen. Takové prahy jsou totiž pouze jedním z vodítek, které mohou tomuto orgánu umožnit určení, zda je určité omezení s ohledem na skutečné okolnosti dohody výrazné, či nikoli.
32 Na rozdíl od toho, co Expedia uplatňovala na jednání, stíhání zahájená a sankce uložené orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu podnikům, které jsou smluvními stranami dohody a které nedosáhly prahů stanovených v oznámení de minimis, nemohou jako takové porušit zásady legitimního očekávání a právní jistoty ve vztahu ke znění bodu 4 tohoto oznámení.
33 Jak uvedla generální advokátka v bodě 33 svého stanoviska, zásada zákonnosti trestů dále nevyžaduje, aby oznámení de minimis bylo považováno za závaznou právní normu pro vnitrostátní orgány. Kartelové dohody jsou totiž zakázány již unijním primárním právem, a sice článkem 101 odst. 1 SFEU.
34 Jelikož Expedia, francouzská vláda a Komise vyjádřily ve svých písemných vyjádřeních nebo na jednání pochybnosti ohledně zjištění předkládajícího soudu, podle kterého je nesporné, že kartelová dohoda dotčená v původním řízení měla protisoutěžní účel, je třeba připomenout, že v rámci řízení upraveného v článku 26 SFEU, které je založeno na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, spadá posouzení skutkového stavu věci v původním řízení výlučně do pravomoci vnitrostátního soudu (viz rozsudek ze dne 8. září 2010, Winner Wetten, C‑409/06, Sb. rozh. s. I‑8015, bod 49 a citovaná judikatura).
35 Dále je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je zohlednění konkrétních účinků dohody pro účely uplatnění čl. 101 odst. 1 SFEU nadbytečné, pokud je jejím účelem vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. července 1966, Consten a Grundig v. Komise, 56/64 a 58/64, Recueil, s. 429, jakož i ze dne 8. prosince 2011, KME Germany a další v. Komise, C‑272/09 P, Sb. rozh. s. I‑12789, bod 65, a KME Germany a další v. Komise, C‑389/10 P, 13125, bod 75).
36 V této souvislosti Soudní dvůr zdůraznil, že rozlišování mezi „zamýšleným protiprávním jednáním“ a „způsobeným protiprávním jednáním“ vychází z okolnosti, že některé formy koluzí mezi podniky mohou být již ze své povahy považovány za škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže (rozsudky ze dne 20. listopadu 2008, Beef Industry Development Society a Barry Brothers, C‑209/07, Sb. rozh. s. I‑8637, bod 17, jakož i ze dne 4. června 2009, T‑Mobile Netherlands a další, C‑8/08, Sb. rozh. s. I‑4529, bod 29).
37 Je tedy třeba učinit závěr, že dohoda, která může ovlivnit obchod mezi členskými státy a která má protisoutěžní účel, představuje svou povahou a nezávisle na jakémkoliv jejím skutečném účinku výrazné omezení hospodářské soutěže.
38 S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1/2003 musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž použil čl. 101 odst. 1 SFEU na dohodu mezi podniky, která může ovlivnit obchod mezi členskými státy, ale nedosahuje prahových hodnot stanovených Komisí v jejím oznámení de minimis, za předpokladu, že tato dohoda představuje výrazné omezení hospodářské soutěže ve smyslu tohoto ustanovení.
K nákladům řízení
39 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
Článek 101 odst. 1 SFEU a čl. 3 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž použil čl. 101 odst. 1 SFEU na dohodu mezi podniky, která může ovlivnit obchod mezi členskými státy, ale nedosahuje prahových hodnot stanovených Evropskou komisí v jejím oznámení o dohodách menšího významu, které výrazně neomezují hospodářskou soutěž podle čl. 81 odst. 1 [ES] (de minimis), za předpokladu, že tato dohoda představuje výrazné omezení hospodářské soutěže ve smyslu tohoto ustanovení.
Podpisy.