Language of document : ECLI:EU:C:2017:109

Věc C443/16

Francisco Rodrigo Sanz

v.

Universidad Politécnica de Madrid

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, podaná Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 8 de Madrid)

„Řízení o předběžné otázce – Článek 99 jednacího řádu Soudního dvora – Směrnice 1999/70/ES – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Ustanovení 4 – Pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru – Restrukturalizace univerzitní organizace – Vnitrostátní právní úprava – Začlenění pedagogů vysokých škol do sboru univerzitních pedagogů – Podmínka – Získání doktorského titulu – Změna zaměstnání na plný úvazek na zaměstnání na částečný úvazek – Uplatnění pouze na pedagoga v postavení dočasných zaměstnanců – Zásada zákazu diskriminace“

Shrnutí – usnesení Soudního dvora (desátého senátu) ze dne 9. února 2017

Sociální politika – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Směrnice 1999/70 – Zákaz diskriminace zaměstnanců na dobu určitou – Restrukturalizace univerzitní organizace – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví začlenění pedagogů vysokých škol do sboru univerzitních pedagogů – Podmínka – Získání doktorského titulu – Změna zaměstnání na plný úvazek na zaměstnání na částečný úvazek v případě nezískání uvedeného titulu – Uplatnění pouze na pedagoga v postavení dočasných zaměstnanců – Nepřípustnost

(Směrnice Rady 1999/70, příloha, ustanovení 4 bod 1)

Ustanovení 4 bod 1 Rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která v rámci reorganizace univerzit umožňuje příslušným administrativním složkám členského státu omezit na polovinu pracovní dobu pedagogů vysokých škol zaměstnávaných v postavení dočasných zaměstnanců z důvodu, že nemají doktorský titul, kdežto na pedagogy vysokých škol ve služebním poměru, kteří nemají doktorský titul, se totéž opatření nevztahuje.

Uplatnění takového pravidla totiž spočívá na všeobecném předpokladu, podle kterého dočasná povaha zaměstnání pedagogů vysokých škol sama o sobě odůvodňuje rozdílné zacházení s touto kategorií pedagogů ve srovnání s pedagogy ve služebním poměru, ačkoli uvedené dvě kategorie pedagogů vykonávají srovnatelná zaměstnání. Takový předpoklad je v rozporu s cíli směrnice 1999/70 a rámcové dohody.

Toto konstatování nelze zpochybnit argumentem, podle kterého je rozdílné zacházení s dočasnými zaměstnanci odůvodněno jak důvody týkajícími se řízení sboru univerzitních pedagogů, tak rozpočtovými omezeními zavedenými dotčeným členským státem, neboť Soudní dvůr již rozhodl, že rozpočtové důvody včetně důvodů souvisejících s úspornou personální politikou nemohou odůvodňovat diskriminaci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. října 2003, Schönheit a Becker, C‑4/02 a C‑5/02, EU:C:2003:583, bod 85, jakož i ze dne 22. dubna 2010, Zentralbetriebsrat der Landeskrankenhäuser Tirols, C‑486/08, EU:C:2010:215, bod 46).

Rozpočtové důvody sice mohou být základem volby sociální politiky členského státu a ovlivňovat povahu a rozsah opatření sociální ochrany, která si tento členský stát přeje přijmout, nepředstavují však jako takové cíl sledovaný touto politikou, a tudíž nemohou odůvodnit uplatňování vnitrostátní právní úpravy vedoucí k rozdílnému zacházení v neprospěch zaměstnanců na dobu určitou (viz obdobně rozsudky ze dne 24. října 2013, Thiele Meneses, C‑220/12, EU:C:2013:683, bod 43; ze dne 26. listopadu 2014, Mascolo a další, C‑22/13, C‑61/13 až C‑63/13 a C‑418/13, EU:C:2014:2401, bod 110, jakož i usnesení ze dne 21. září 2016, Popescu, C‑614/15, EU:C:2016:726, bod 63). Nakonec je třeba dodat, že ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody je bezpodmínečné a dostatečně přesné na to, aby se ho jednotlivci mohli dovolávat vůči státu před vnitrostátním soudem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. prosince 2010, Gavieiro Gavieiro a Iglesias Torres, C‑444/09 a C‑456/09, EU:C:2010:819, body 78 až 83, a ze dne 8. září 2011, Rosado Santana, C‑177/10, EU:C:2011:557, bod 56, jakož i usnesení ze dne 21. září 2016, Álvarez Santirso, C‑631/15, EU:C:2016:725, bod 59).

(viz body 51–53, 55, 56 a výrok)