Language of document : ECLI:EU:T:2017:492

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)

13. července 2017(*)

„Ochranná známka Evropské unie – Řízení o prohlášení neplatnosti – Slovní ochranná známka Evropské unie MONTORSI F. & F. – Starší národní slovní ochranná známka Casa Montorsi – Relativní důvod neplatnosti – Nebezpečí záměny – Článek 53 odst. 1 písm. a) a čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009 – Dohoda o koexistenci ochranných známek – Dosah – Článek 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009“

Ve věci T‑389/16,

Agricola italiana alimentare SpA (AIA), se sídlem v San Martino Buon Albergo (Itálie), zastoupená S. Rizzem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zastoupenému L. Rampinim, jako zmocněncem,

žalovanému,

přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem EUIPO, vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Tribunálem, je

Casa Montorsi Srl, se sídlem ve Vignola (Itálie), zastoupená S. Vereou, K. Muraro a M. Balestriero, advokáty,

jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí prvního odvolacího senátu EUIPO ze dne 28. dubna 2016 (věc R 1239/2014-1), týkajícímu se řízení o prohlášení neplatnosti mezi společnostmi Casa Montorsi a AIA,

TRIBUNÁL (osmý senát),

ve složení A. M. Collins, předseda, M. Kančeva a J. Passer (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 22. července 2016,

s přihlédnutím k vyjádření EUIPO k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 11. října 2016,

s přihlédnutím k vyjádření vedlejší účastnice k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 13. října 2016,

s ohledem na to, že hlavní účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy bylo účastníkům řízení doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, a poté, co na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Dne 12. února 2007 podala společnost Montorsi Francesco & Figli SpA u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) přihlášku ochranné známky Evropské unie na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146) v platném znění [nahrazeného nařízením Rady č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1)].

2        Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je slovní označení MONTORSI F. & F.

3        Výrobky, pro které byl zápis požadován, spadají do třídy 29 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: „Maso, ryby, drůbež a zvěřina; masové výtažky; konzervované, sušené a vařené ovoce a zelenina; želé, džemy, vejce, mléko a mléčné výrobky; jedlé oleje a tuky“.

4        Přihláška ochranné známky Evropské unie byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 38/2007, ze dne 30. července 2007, a příslušná ochranná známka byla zapsána dne 18. ledna 2008.

5        Dne 28. prosince 2010 podala společnost Casa Montorsi Srl, která je vedlejší účastnicí tohoto řízení, na základě čl. 53 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 návrh na prohlášení sporné ochranné známky za neplatnou pro všechny výrobky vyjmenované v bodě 3 výše.

6        Návrh na prohlášení neplatnosti byl založen na starší italské slovní ochranné známce Casa Montorsi, přihlášené dne 24. února 1995 a zapsané dne 2. června 1998 pod č. 751820, jejíž zápis byl následně obnoven, přičemž tato známka označuje zejména výrobky spadající do třídy 29 a odpovídající následujícímu popisu: „Maso, ryby, drůbež a zvěřina; masové výtažky; konzervované, sušené a vařené ovoce a zelenina; želé, džemy, kompoty; vejce, mléko a mléčné výrobky; jedlé oleje a tuky“.

7        Důvodem uplatněným na podporu návrhu na prohlášení neplatnosti byl důvod uvedený v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, vycházející z existence nebezpečí záměny.

8        Během správního řízení byla sporná ochranná známka převedena na společnost Negroni SpA a následně na žalobkyni, tj. společnost Agricola italiana alimentare SpA (AIA).

9        Žalobkyně navrhovala zamítnutí návrhu na prohlášení neplatnosti z důvodu, že tento návrh je v rozporu se soukromou listinou, kterou podepsala s vedlejší účastnicí dne 4. května 2000 (dále jen „dohoda“) a v níž obě strany vyjádřily souhlas s koexistencí svých ochranných známek na italském trhu a vzájemně se zavázaly k tomu, že nebudou bránit využívání těchto ochranných známek. Žalobkyně rovněž požádala o předložení důkazů o užívání starší ochranné známky.

10      Dne 20. března 2014 zrušovací oddělení prohlásilo spornou ochrannou známku za neplatnou pro výrobky „maso, ryby, drůbež a zvěřina; vejce“, ale její platnost potvrdilo pro ostatní výrobky, na něž se tato ochranná známka vztahovala, a sice pro „masové výtažky; konzervované, sušené a vařené ovoce a zeleninu; želé, džemy, mléko a mléčné výrobky; jedlé oleje a tuky“, jakož i pro další výrobky neuvedené v seznamu výrobků, na které se vztahuje sporná ochranná známka.

11      Zrušovací oddělení mělo zejména za to, že dohoda nebrání přípustnosti návrhu vedlejší účastnice na prohlášení neplatnosti, neboť tuto dohodu, jež nemá přesný obsah, pokud jde o území a dobu platnosti, nelze považovat za poskytnutí výslovného souhlasu ve smyslu čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009. Pokud jde o důkaz vedlejší účastnice o užívání starší ochranné známky, zrušovací oddělení shledalo, že tento důkaz byl podán, avšak pouze pro výrobky „šunka, salámy a masné výrobky“, náležející do podkategorie „maso“. Pokud jde o srovnání výrobků, zrušovací oddělení uvedlo, že v rámci výrobků, na které se vztahuje sporná ochranná známka, pouze výrobky „maso, ryby, drůbež a zvěřina; vejce“ jsou totožné nebo podobné s výrobky, pro které byla užívána starší ochranná známka, tj. výrobky náležející do podkategorie „maso“. Pokud jde o srovnání označení, zrušovací oddělení uvedlo, že sporná ochranná známka vykazuje průměrnou podobnost se starší ochrannou známkou, neboť obě tyto ochranné známky obsahují téže příjmení Montorsi. Zrušovací oddělení mělo konečně za to, že vzhledem k totožnosti nebo podobnosti výrobků a kolidujících ochranných známek existuje u italské veřejnosti nebezpečí záměny, pokud jde o výrobky „maso, ryby, drůbež a zvěřina; vejce“, na které se vztahuje sporná ochranná známka, a že tato ochranná známka musí být pro tyto výrobky prohlášena za neplatnou.

12      Dne 12. května 2014 podala žalobkyně proti rozhodnutí zrušovacího oddělení na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009 u EUIPO odvolání, kterým se domáhala, aby byla platnost zápisu sporné ochranné známky zachována pro výrobky „maso, ryby, drůbež a zvěřina; vejce“.

13      Rozhodnutím ze dne 28. dubna 2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“) první odvolací senát EUIPO odvolání zamítl.

14      Odvolací senát nejprve uvedl, že žalobkyně před ním nezpochybnila žádné posouzení provedené zrušovacím oddělením ohledně důkazu o užívání starší ochranné známky, podobnosti označení a výrobků a nebezpečí záměny. Jediný argument uplatněný v odvolání vycházel z dohody, která podle žalobkyně brání podání návrhu na prohlášení sporné ochranné známky za neplatnou z důvodu nebezpečí záměny.

15      Odvolací senát měl za to, že EUIPO není vázán dohodou, která upravuje soukromoprávní zájmy, ale že musí zkoumat, zda lze z této dohody dovodit existenci „poskytnutého výslovného souhlasu se zápisem“ ve smyslu čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009 nebo koexistenci kolidujících ochranných známek. Odvolací senát měl za to, že dohoda neumožňuje takovýto souhlas prokázat. Dodal, že i kdyby se přihlédlo k té části dohody, v níž smluvní strany „uznávají, že příslušné ochranné známky mohou existovat vedle sebe“, muselo by být ještě prokázáno, že tato koexistence je důsledkem neexistence nebezpečí záměny u relevantní veřejnosti, což je důkaz, který vyžaduje prokázání souběžného užívání kolidujících ochranných známek po dostatečně dlouhou dobu před podáním přihlášky sporné ochranné známky. Důkaz takovéhoto souběžného užívání nebyl podán, a tím spíše nebylo prokázáno, že toto souběžné užívání nevyvolává žádné nebezpečí záměny. Odvolací senát tudíž odvolání zamítl.

 Návrhová žádání účastníků řízení

16      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        napadené rozhodnutí zrušil,

–        uložil EUIPO náhradu nákladů řízení.

17      EUIPO a vedlejší účastnice navrhují, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl,

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

18      Žalobkyně uplatňuje na podporu žaloby dva žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení čl. 53 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, vykládaného ve spojení s čl. 8 odst. 1 písm. b) téhož nařízení, a druhý vychází z porušení čl. 53 odst. 3 tohoto nařízení.

19      Nejprve je třeba zkoumat druhý žalobní důvod.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, směřujícímu ke zrušení, vycházejícímu z porušení čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009

20      Žalobkyně tvrdí, že je nepopiratelné, že strany dohody souhlasily s koexistencí svých stávajících i budoucích ochranných známek na italském trhu, což vedlejší účastnici zakazuje podat návrh na prohlášení neplatnosti sporné ochranné známky.

21      Žalobkyně tvrdí, že vedlejší účastnice nemůže každopádně zabránit zápisu sporné ochranné známky v každé jiné zemi Evropské unie, než je Itálie, ani – s ohledem na dohodu – zápisu této ochranné známky v Itálii.

22      Žalobkyně vytýká odvolacímu senátu, že nezohlednil „zásadu relativnosti“ důvodů neplatnosti vyplývajících ze starších kolidujících práv. Relativní důvody pro zamítnutí chrání podle žalobkyně pouze soukromé zájmy. Ačkoli souhlas majitele staršího práva neumožňuje překonat absolutní důvod pro zamítnutí, v případě relativního důvodu pro zamítnutí to takovýto souhlas umožňuje. Z tohoto důvodu se kolize mezi dvěma ochrannými známkami týká podle judikatury Tribunálu pouze konkurenčních podniků, a nikoli spotřebitelů.

23      Pokud jde konkrétně o porušení čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009, žalobkyně zaprvé zpochybňuje tvrzení odvolacího senátu, jež je obsaženo v prvních dvou větách bodu 25 napadeného rozhodnutí, podle kterého je k tomu, aby souhlas se zápisem ochranné známky byl dán, nutné, aby označení, jež má být zapsáno, bylo s přesností identifikováno, avšak tak tomu v projednávané věci není.

24      Dohoda jasně odkazuje na stávající nebo budoucí zápisy či užívání výrazu „montorsi“ v kontextu rozlišujícího označení, pokud jde o výrobky náležející do třídy 29, a nikoli na ochrannou známku MONTORSI v pravém slova smyslu. Restriktivní výklad tohoto odkazu by neměl žádný smysl, neboť při uzavření dohody nebyla žádná z jejích stran majitelkou ochranné známky MONTORSI ve striktním smyslu. Žalobkyně proto tvrdí, že na rozdíl od toho, co uvedl odvolací senát v napadeném rozhodnutí, strany dohody poskytly výslovný souhlas se zápisem a užíváním nejen ochranné známky MONTORSI ve striktním smyslu, ale i jakéhokoli rozlišujícího označení obsahujícího výraz „montorsi“, jako je tomu v případě ochranné známky MONTORSI F. & F.

25      Zadruhé žalobkyně považuje výklad podaný odvolacím senátem v následné části bodu 25 napadeného rozhodnutí, podle kterého nelze z dohody dovodit, že byl poskytnut výslovný souhlas se zápisem sporné ochranné známky jako ochranné známky Evropské unie, za přílišně formalistický. Platnost dohody je sice omezena na italské území. V projednávané věci však výslovný souhlas poskytnutý pro italské území nutně implikuje souhlas se zápisem sporné ochranné známky na unijní úrovni. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice poskytla souhlas s koexistencí ochranných známek na italském trhu, který se vztahuje i na budoucí zápisy ochranných známek obsahujících slovo „montorsi“, nebylo by logické nyní tento souhlas popírat, pokud jde o spornou ochrannou známku, na základě hypotetické kolize konkrétně omezené na italské území. Žalobkyně by nemohla nic namítat proti tomu, kdyby vedlejší účastnice usilovala o zrušení zápisu sporné ochranné známky na základě starších práv ve Francii, Španělsku nebo v jiných zemích Unie, než je Itálie.

26      EUIPO, podporovaný vedlejší účastnicí, má za to, že tvrzení, podle kterého souhlas poskytnutý vedlejší účastnicí v dohodě znamená, že se posledně zmíněná nemůže dovolávat svých práv plynoucích ze starší ochranné známky, je vyvráceno skutkovými okolnostmi. Žalobkyně správně tvrdí, že v případě relativních důvodů pro zamítnutí se majitel staršího práva může rozhodnout, zda svoji ochrannou známku bude, či nebude bránit, a pokud se rozhodne ji bránit, jedná ve svém výlučném zájmu. V projednávané věci se však vedlejší účastnice očividně rozhodla bránit starší ochrannou známku, neboť u EUIPO podala návrh na prohlášení sporné ochranné známky za neplatnou. Skutečnost, že vedlejší účastnice dříve podepsala dohodu a může se jevit, že nesplnila své povinnosti, které jsou stanoveny v této soukromé listině, se týká soukromé sféry stran dohody, které mohou případně namítat následky jakéhokoli případného nesplnění povinnosti u vnitrostátních občanských soudů.

27      Argument, že relativní důvody pro zamítnutí chrání pouze soukromé zájmy, nemá vliv na závěr týkající se požadavku poskytnutí výslovného souhlasu pro účely použití čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009. Judikatura, kterou zmínila žalobkyně, se týká odlišné otázky, a sice aktivní legitimace osob, které chtějí uplatnit relativní důvody pro zamítnutí zápisu ochranné známky Evropské unie.

28      Pokud jde o pravomoc EUIPO, tento úřad by skutečně měl zohlednit předmětnou dohodu za účelem ověření, zda lze v tomto aktu nalézt jasný souhlas se zápisem sporné ochranné známky ve smyslu čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009, a dále ověřit, zda jsou splněny podmínky koexistence předmětných ochranných známek na trhu jakožto relevantní faktor v rámci čl. 53 odst. 1 písm. a) vykládaného ve spojení s čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009.

29      Kromě toho z dohody nijak nevyplývá, že by vedlejší účastnice poskytla výslovný souhlas se zápisem sporné ochranné známky jako ochranné známky Evropské unie. EUIPO připomíná, že čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009 má povahu výjimky, a musí tedy být vykládán restriktivně. Je tedy třeba konstatovat, že aby mohla být dohoda považována za poskytnutí souhlasu se zápisem sporné ochranné známky, musela by na spornou ochrannou známku odkazovat jasně, zjevně a výslovně a důkazní břemeno by nesl ten, kdo se souhlasu dovolává, přičemž druhá strana dohody není povinna prokázat svůj nesouhlas.

30      Dohoda neobsahuje žádný jasný a přesný souhlas se zápisem sporné ochranné známky jako ochranné známky Evropské unie z důvodů konkrétně uvedených v napadeném rozhodnutí. Dohoda se jeví jako vágní a neurčitá. Územní působnost ani doba platnosti dohody nejsou výslovně upřesněny. Konkrétně ochranná známka MONTORSI F. & F. není v dohodě správně identifikována. Zaprvé totiž není zmíněna v soukromé listině. Zadruhé výraz „Společenství“ nebo „evropský“ není v dohodě nikde uveden a jsou v ní zmíněny pouze italské zápisy a spor vedený před Tribunale di Modena (soud prvního stupně v Modeně, Itálie). Konečně bod 2 dohody stanoví, že „strany uznávají, že rozlišující označení každé z nich, jež byla doposud zapsána nebo užívána pro výrobky náležející do mezinárodní třídy 29, mohou existovat vedle sebe“. Vzhledem k tomu, že zápis sporné ochranné známky byl povolen dne 18. ledna 2008, tento základní bod dohody též nasvědčuje závěru, že nelze mít za to, že sporná ochranná známka tvoří s jistotou součást této dohody. V důsledku toho se spíše zdá, že se dohody týkající se koexistence ochranných známek a jejich zápisu vztahují výlučně na italské zápisy, jak bylo správně poznamenáno v napadeném rozhodnutí. EUIPO je každopádně názoru, že skutečnost, že sporná ochranná známka nebyla v dohodě jasně identifikována, je již sama o sobě dostatečným důvodem pro vyloučení, že vedlejší účastnice poskytla výslovný souhlas se zápisem této ochranné známky v Unii.

31      Kromě toho je třeba uvést, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně vedou strany dohody spor o výklad některých základních prvků této dohody, konkrétně otázky, zda se tato dohoda vztahuje pouze na národní ochranné známky, nebo i na zahraniční či mezinárodní ochranné známky nebo i na ochranné známky Evropské unie.

32      Rozporný výklad dohody je potvrzen jednáním stran před EUIPO a vnitrostátními soudy. Toto jednání neodpovídá jasnému, soudržnému a pokojnému postupu.

33      Je z toho třeba dovodit, že z dohody není patrné žádné „poskytnutí výslovného souhlasu“ vedlejší účastnicí se zápisem sporné ochranné známky. Odvolací senát tedy nijak neporušil čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009.

34      Vedlejší účastnice poukazuje na to, že jak to ostatně potvrzuje rozhodnutí zrušovacího oddělení a napadené rozhodnutí, případné soukromé dohody mezi stranami v žádném případě EUIPO nezavazují. V tomto smyslu neexistuje žádný právní základ. Důvodem toho je i skutečnost, že smlouvy mají relativní účinek mezi stranami, a jsou tudíž neslučitelné s účinky erga omnes rozhodnutí o námitkách nebo o prohlášení neplatnosti. Existuje tedy veřejný zájem, jenž musí být chráněn. Odvolací senát tedy právem tvrdil, že EUIPO není dohodou vázán, ale musí zkoumat, zda lze z této dohody dovodit existenci souhlasu nebo koexistenci ochranných známek.

35      Vedlejší účastnice rovněž poukazuje na to, že existence souhlasu není prokázána především z důvodu nepřesné formulace dohody, jak uvedl odvolací senát, a dále proto, že by námitky uplatněné žalobkyní proti přihlášce vedlejší účastnice, jež byla podána dne 15. dubna 2008 a směřovala k zápisu pod č. 6832125 ochranné známky CASA MONTORSI jakožto ochranné známky Evropské unie, neměly pak žádný smysl. Argumentace žalobkyně je v tomto ohledu rozporuplná.

36      Sporná ochranná známka není každopádně v dohodě konkrétně zmíněna, a jak je správně uvedeno v napadeném rozhodnutí, dohoda nezmiňuje ani výrazy „ochranná známka Společenství“, „zápis Společenství“ ani „evropská ochranná známka“. Souhlas nemůže být implicitní ani presumovaný. Nelze tvrdit, že odvolací senát je „přílišně formalistický“. Žalobkyně by za každou cenu chtěla vykládat dohodu ve svůj prospěch.

37      Je třeba připomenout, že čl. 53 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 zejména stanoví, že „[o]chranná známka [Evropské unie] se prohlásí za neplatnou na základě návrhu podaného u úřadu […], pokud existuje starší známka uvedená v čl. 8 odst. 2 a jsou splněny podmínky stanovené v odstavci 1 […] uvedeného článku“.

38      Článek 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009 stanoví, že „[o]chranná známka [Evropské unie] nemůže být prohlášena za neplatnou, pokud majitel práva uvedeného v odstavcích 1 a 2 před podáním návrhu nebo protinávrhu poskytne výslovný souhlas se zápisem této ochranné známky do rejstříku“.

39      Článek 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009 tedy vyžaduje, aby majitel staršího práva poskytl výslovný souhlas se zápisem ochranné známky Evropské unie, aby mu bylo následně zabráněno podat návrh na prohlášení této ochranné známky za neplatnou.

40      V tomto ohledu je třeba uvést, že ve věci, v níž majitel ochranných známek, které byly napadeny, tvrdil, že osoby podávající návrh na prohlášení neplatnosti těchto ochranných známek z důvodu nebezpečí záměny poskytly souhlas s jejich zápisem zejména prostřednictvím poklidné koexistence a dohody o koexistenci, Tribunál připomněl, že souhlas majitele práva musí mít výslovnou povahu k umožnění zápisu označení, jež by mohlo vyvolat nebezpečí záměny. Tribunál z toho dovodil, že poklidná koexistence ochranných známek nemůže být brána za výslovný souhlas ve smyslu čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009. Pokud jde dále o dohodu o koexistenci, Tribunál poté, co konstatoval, že jejím předmětem nejsou sporné ochranné známky, nýbrž jiná ochranná známka, uvedl, že tato dohoda nemůže být vykládána takovým způsobem, který by přesáhl oblast její působnosti, bez výslovného souhlasu stran ve smyslu čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009. Tribunál konstatoval, že tento výslovný souhlas nebyl dán [rozsudek ze dne 3. června 2015, Pensa Pharma v. OHIM – Ferring a Farmaceutisk Laboratorium Ferring (PENSA PHARMA a pensa), T‑544/12 a T‑546/12, nezveřejněný, EU:T:2015:355, body 35, 37, 40, 49 a 51].

41      V projednávané věci dohoda ve své úvodní části (body A až C) zmiňuje spor mezi stranami vedený u Tribunale di Modena (soud prvního stupně v Modeně) ohledně užívání výrazu „montorsi“ v odvětví sušeného masa, jakož i vyjednávání mezi stranami za účelem vyřešení tohoto sporu a předejití budoucím sporům ohledně tohoto výrazu, pokud jde o všechny výrobky zahrnuté do třídy 29. V této úvodní části dohody jsou zmíněny italské ochranné známky obsahující výraz „montorsi“.

42      Bod 2 první pododstavec dohody stanoví, že „strany uznávají, že rozlišující označení každé z nich, jež byla doposud zapsána nebo užívána pro výrobky náležející do mezinárodní třídy 29 (zejména pro maso, ryby, drůbež a zvěřinu, masové výtažky, konzervované, sušené a vařené ovoce a zeleninu, želé, džemy, kompoty, vejce, mléko a mléčné výrobky, jedlé oleje a tuky), mohou existovat vedle sebe“. Bod 2 druhý pododstavec dohody stanoví, že „[v] důsledku toho se samy strany nebo jejich právní nástupci vzájemně vzdávají práva napadnout příslušné zápisy těchto označení jako ochranných známek a bránit užívání těchto označení – ať již jako obchodní firmy, ochranné známky, obchodního názvu nebo jiné neobvyklé funkce – druhou stranou“. Bod 3 dohody mimoto stanoví, že „[s]trany se vzdávají jakéhokoli nároku, který by jim mohl vzniknout v souvislosti s užíváním rozlišujícího označení MONTORSI druhou stranou až doposud“.

43      Jak tvrdí EUIPO, v dohodě jsou zmíněny italské označení a zápisy a spor vedený v Itálii. Neobsahuje žádnou zmínku o Unii nebo unijním právu. V dohodě je zmíněn výraz „montorsi“, nikoli však slovní označení MONTORSI F. & F., o které jde v projednávané věci. Kromě toho koexistence ochranných známek a vzdání se práva na napadení, jež jsou zmíněna v dohodě, se týkají označení zapsaných nebo užívaných „až doposud“, tj. do 4. května 2000. Konečně podle dohody se strany vzdávají jakéhokoli nároku, který by jim mohl vzniknout v souvislosti s užíváním „rozlišujícího označení MONTORSI druhou stranou až doposud“.

44      Z výše uvedeného vyplývá, že jak na to v podstatě poukázaly zrušovací oddělení a odvolací senát, dohoda je patrně omezena na označení, jež byla zapsána nebo užívána až do dne uzavření dohody a v italském kontextu. Jak správně podotkl odvolací senát, znění dohody nevyhnutelně nasvědčuje tomu, že dohody týkající se koexistence ochranných známek a jejich zápisu se vztahují výlučně na italské ochranné známky. Dohoda nezmiňuje označení MONTORSI F. & F., o které jde v projednávané věci, a tím spíše nezmiňuje budoucí zápis tohoto označení – ani ostatně jakéhokoli označení obsahujícího výraz „montorsi“ – jako ochranné známky Evropské unie.

45      S ohledem na tyto poznatky, které ukazují přinejmenším na to, že dohoda neobsahuje stanovisko stran k otázce zápisu ochranných známek obsahujících výraz „montorsi“ na unijní úrovni, a s ohledem na skutečnost, že souhlas podle čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009 musí mít výslovnou povahu, odvolací senát dospěl správně k závěru, že z dohody nelze dovodit výslovný souhlas vedlejší účastnice se zápisem označení MONTORSI F. & F. jako ochranné známky Evropské unie.

46      Tento závěr odvolacího senátu není přílišně formalistický, přestože žalobkyně tvrdí opak. Uvedený závěr vyplývá ze znění dohody a z požadavků stanovených v čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009. Sama žalobkyně ostatně souhlasí, že platnost dohody je omezena na italské území. Jak v podstatě uvedla vedlejší účastnice, o přiznání významu dohodě, který by zacházel nad rámec jejího znění, usiluje žalobkyně.

47      Žalobkyně však tvrdí, že tento závěr není příliš logický, neboť by si mohla nechat zapsat spornou ochrannou známku v každé jiné zemi Unie, než je Itálie, jelikož vedlejší účastnice by nebyla nositelkou starších práv v těchto zemích, ani dokonce v Itálii, a to z důvodu dohody. Žalobkyně dodává, že by nebylo logické prohlásit spornou ochrannou známku, jež byla zapsána na unijní úrovni, za neplatnou z důvodu namítaného nebezpečí záměny, které bylo konstatováno pouze ve vztahu k Itálii, neboť prostřednictvím dohody se vedlejší účastnice konkrétně vzdala práva napadnout dotyčnou ochrannou známku v Itálii, a výslovně tak převzala případné riziko nebezpečí záměny v Itálii.

48      Tyto argumenty žalobkyně nemohou zpochybnit stanovisko odvolacího senátu.

49      Okolnost, že vedlejší účastnice z hospodářských, strategických nebo jiných jí vlastních důvodů upřednostnila se dohodnout se žalobkyní na koexistenci jejich označení a ochranných známek existujících k datu uzavření dohody, spíše než pokračovat ve sporu s ní, totiž neznamená, že se vedlejší účastnice vzdala práva bránit se vůči ochranné známce Evropské unie. Takovýto souhlas neznamená, že případné nebezpečí záměny, jež bylo smluvně schváleno v italském kontextu a v mezích dohody o koexistenci, by mělo být považováno za schválené i mimo tento kontext, zejména v případě ochranné známky Evropské unie. Ve vztahu k takovéto ochranné známce, jejíž působnost a účinky jsou rozsáhlejší než v případě národní ochranné známky, si vedlejší účastnice zachovala právo namítat nebezpečí záměny, a to zejména z důvodu neposkytnutí výslovného souhlasu se zápisem této ochranné známky.

50      Je ostatně třeba podotknout, že žalobkyně popírala toto právo vedlejší účastnice, avšak sama jej uplatnila. Jak vyplývá ze spisu EUIPO a jak tvrdí EUIPO a vedlejší účastnice, žalobkyně sice v projednávané věci odmítala přiznat vedlejší účastnici právo na podání návrhu na prohlášení neplatnosti sporné ochranné známky, avšak neváhala podat námitky proti přihlášce označení CASA MONTORSI k zápisu jako ochranná známka Evropské unie, již podala vedlejší účastnice. Z dohody však nijak nevyplývá, že by stanovila asymetrické závazky smluvních stran. Dohoda naopak stanoví vzájemný souhlas stran s koexistencí jejich označení a ochranných známek existujících ke dni uzavření dohody.

51      Pokud jde dále o tvrzení, že relativní důvody pro zamítnutí chrání pouze soukromé zájmy, a že souhlas majitele staršího práva je tedy pro EUIPO závazný, stačí podotknout, že takovýto souhlas se zápisem sporné ochranné známky nebyl každopádně v projednávané věci poskytnut.

52      Jak to v podstatě uvedly EUIPO a vedlejší účastnice, rozsudek, na který žalobkyně odkazuje k podložení tohoto tvrzení, se ostatně netýká otázky působnosti dohody o koexistenci ochranných známek ve vztahu k EUIPO. Tento rozsudek se týká odlišné a pro projednávanou věc irelevantní otázky, a sice osob, které mohou uplatnit absolutní nebo relativní důvod pro zamítnutí zápisu ochranné známky Evropské unie [rozsudek ze dne 8. července 2008, Lancôme v. OHIM – CMS Hasche Sigle (COLOR EDITION), T‑160/07, EU:T:2008:261, body 20 až 26].

53      Ze všech předchozích úvah vyplývá, že druhý žalobní důvod směřující ke zrušení je nepodložený a musí být zamítnut.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, směřujícímu ke zrušení, vycházejícímu z porušení čl. 53 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, vykládaného ve spojení s čl. 8 odst. 1 písm. b) téhož nařízení

54      Žalobkyně tvrdí, že posouzení provedené odvolacím senátem, podle něhož měla žalobkyně prokázat nejen souhlas s koexistencí ochranných známek, ale i skutečnost, že tato koexistence je důsledkem neexistence nebezpečí záměny, je chybné.

55      Cílem čl. 53 odst. 1 písm. a) a čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 totiž podle žalobkyně není chránit zájmy spotřebitelů, ale zájmy majitelů starších práv. Existence případného nebezpečí záměny není relevantní, pokud stejně jako v projednávané věci majitel staršího práva výslovně souhlasil s koexistencí ochranných známek v Itálii. V případě relativních důvodů pro zamítnutí se majitel staršího práva může rozhodnout, zda bude, či nebude svoji ochrannou známku bránit, a pokud se rozhodne ji bránit, jedná pouze ve vlastním zájmu. Případný společenský přínos je pouhým vedlejším účinkem opravného prostředku majitele.

56      Úspěch projednávané žaloby, a tudíž i zachování sporné ochranné známky pro výrobky „maso, ryby, drůbež a zvěřina; vejce“, každopádně nezmění realitu italského trhu, na kterém budou starší ochranná známka a italská ochranná známka MONTORSI F. & F. i nadále existovat vedle sebe.

57      EUIPO a vedlejší účastnice se stanoviskem žalobkyně nesouhlasí.

58      EUIPO tvrdí, že koexistence obou ochranných známek na trhu by sice případně mohla snížit nebezpečí záměny mezi těmito dvěma ochrannými známkami, takováto možnost však bude vzata v úvahu pouze tehdy, pokud přinejmenším během správního řízení přihlašovatel ochranné známky Evropské unie prokázal, že uvedená koexistence spočívá na neexistenci nebezpečí záměny. Kromě toho musí být období koexistence dostatečně dlouhé na to, aby mohlo ovlivnit vnímání spotřebitele.

59      Žalobkyně měla tedy prokázat, že relevantní italští spotřebitelé byli vystaveni souběžnému užívání ochranných známek obsahujících výraz „montorsi“ a že toto užívání nevyvolávalo záměnu. Vzhledem k tomu, že koexistence kolidujících ochranných známek na trhu ani skutečnost, že tato koexistence byla důsledkem neexistence záměny, nebyly dostačujícím způsobem prokázány, nelze koexistenci namítanou žalobkyní považovat za faktor, k němuž je třeba přihlédnout při posuzování nebezpečí záměny.

60      Kromě toho je při posuzování existence nebezpečí záměny třeba zohlednit všechny relevantní faktory, mezi něž patří nejen koexistence dotčených ochranných známek, ale i stupeň podobnosti ochranných známek a výrobků.

61      Vedlejší účastnice tvrdí, že argumentace žalobkyně, podle které nebezpečí záměny není relevantní otázkou, neboť jde pouze o otázku ochrany soukromých zájmů majitele ochranné známky, je založena na chybném předpokladu, a sice že relativní důvody pro zamítnutí nejsou určeny k ochraně zájmů spotřebitelů, nýbrž výlučně zájmů majitelů starších práv.

62      Vedlejší účastnice mimoto podotýká, že předpoklad koexistence ochranných známek zpravidla implikuje existenci nebezpečí záměny u veřejnosti z důvodu případného vzájemného ovlivňování označení na trhu, a není žádných pochyb o tom, že dohoda o koexistenci nesmí narušovat cíl ochrany spotřebitelů, kteří nesmí být vystaveni nebezpečí záměny.

63      Nehledě na tyto úvahy je třeba poznamenat, že se návrh na prohlášení neplatnosti v projednávané věci týká ochranné známky Evropské unie, která je po všech stránkách zahraniční ochrannou známkou v protikladu k národní ochranné známce a jejíž platnost se vztahuje na všechny země Unie, a že navíc lze národní ochrannou známku platně namítat vůči ochranné známce Evropské unie. Územím relevantním v projednávaném sporu není Itálie, ale Unie. Žádná „právní úvaha“ nemůže být natolik nelogická, aby vedla k úsudku, že případný souhlas se zápisem pouze pro jednu ze zemí by sám o sobě rozšířil působnost tohoto souhlasu na ostatních 27 členských států.

64      Kromě toho datum podání přihlášky sporné ochranné známky spadá na 12. února 2007, takže k případnému převodu této ochranné známky na italskou národní ochrannou známku podle článku 112 nařízení č. 207/2009 by každopádně došlo až po uzavření dohody. Z toho vyplývá, že by národní ochranná známka, která by z takovéhoto převodu vzešla, každopádně nemohla koexistovat s „rozlišujícími označeními, jež byla doposud zapsána nebo užívána každou [stranou] pro výrobky náležející do mezinárodní třídy 29“ (bod 2 dohody), neboť při podpisu dohody dne 4. května 2000 tato známka neexistovala. V tomto ohledu je třeba dodat, že odkaz na totožnou italskou ochrannou známku žalobkyně, na niž se vztahuje národní zápis č. 1205683, není relevantní, neboť se též jedná o ochrannou známku z doby po uzavření dohody, jež byla přihlášena dne 22. listopadu 2006 a zapsána dne 1. července 2009, a tedy nepatří k „rozlišujícím označením, jež byla doposud zapsána nebo užívána každou [stranou] pro výrobky náležející do mezinárodní třídy 29“.

65      Konečně je třeba zdůraznit, že svou argumentací, podle které je dohoda platná pouze v Itálii a návrh na prohlášení neplatnosti není přípustný, neboť je založen na italském právu přednosti, žalobkyně uznává, že její ochranné známky přihlášené nebo zapsané mimo vnitrostátní území, jsou v zásadě volně napadnutelné ze strany vedlejší účastnice, což ukazuje, že se problém netýká platnosti nebo přípustnosti návrhu na prohlášení neplatnosti jako takového, tj. jakožto uplatnění zásady ochrany veřejného zájmu, ale týká se výlučně případného porušení soukromého zájmu, založeného na existenci soukromé dohody, ve vztahu k níž není dána pravomoc EUIPO.

66      Při posuzování druhého žalobního důvodu směřujícího ke zrušení již bylo konstatováno, že dohoda neobsahuje žádný výslovný souhlas vedlejší účastnice se zápisem sporné ochranné známky jako ochranné známky Evropské unie. Následně bylo uvedeno, že čl. 53 odst. 3 nařízení č. 207/2009 nebrání tomu, aby vedlejší účastnice podala návrh na prohlášení sporné ochranné známky za neplatnou na základě nebezpečí záměny. Žalobkyně tedy bezvýsledně v rámci projednávaného žalobního důvodu znovu tvrdí, že souhlas s koexistencí ochranných známek v Itálii brání účinnému uplatnění tvrzení o nebezpečí záměny ve vztahu ke sporné ochranné známce.

67      Nad rámec výše uvedeného žalobkyně tvrdí, že posouzení provedené odvolacím senátem, podle něhož měla žalobkyně za účelem zamítnutí návrhu na prohlášení neplatnosti prokázat nejen souhlas s koexistencí ochranných známek, ale i skutečnost, že tato koexistence byla důsledkem neexistence nebezpečí záměny, je chybné.

68      Tento názor žalobkyně nelze přijmout.

69      Zaprvé je třeba podotknout, že odvolací senát neuvedl, že žalobkyně měla prokázat souhlas s koexistencí ochranných známek, ale uvedl, že žalobkyně měla prokázat koexistenci těchto ochranných známek.

70      Zadruhé je třeba uvést, že podle judikatury není sice vyloučeno, že by koexistence starších ochranných známek na trhu mohla případně snížit nebezpečí záměny mezi dvěma kolidujícími ochrannými známkami, nic to však nemění na tom, že takováto možnost může být vzata v úvahu pouze tehdy, pokud během řízení u EUIPO majitel sporné ochranné známky Evropské unie náležitě prokázal, že uvedená koexistence spočívá na neexistenci nebezpečí záměny u relevantní veřejnosti mezi staršími ochrannými známkami, kterých se dovolává, a starší ochrannou známkou, na které je založen návrh na prohlášení neplatnosti, a s výhradou, že dotčené starší ochranné známky a kolidující ochranné známky jsou totožné [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. května 2005, Grupo Sada v. OHIM – Sadia (GRUPO SADA), T‑31/03, EU:T:2005:169, bod 86; ze dne 7. listopadu 2007, NV Marly v. OHIM – Erdal (Top iX), T‑57/06, nezveřejněný, EU:T:2007:333, bod 97; ze dne 20. ledna 2010, Nokia v. OHIM – Medion (LIFE BLOG), T‑460/07, EU:T:2010:18, bod 68, a ze dne 10. dubna 2013, Höganäs v. OHIM – Haynes (ASTALOY), T‑505/10, nezveřejněný, EU:T:2013:160, bod 48].

71      Odvolací senát tedy správně shledal, že žalobkyně měla k napadení návrhu na prohlášení neplatnosti, jenž se zakládal na nebezpečí záměny, prokázat nejen koexistenci ochranných známek, ale i skutečnost, že tato koexistence byla důsledkem neexistence nebezpečí záměny, a to předložením takových důkazů, jako jsou např. průzkumy mínění, prohlášení sdružení spotřebitelů nebo jiné důkazy, což však neučinila.

72      Tento žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

73      Vzhledem k tomu, že žádný ze žalobních důvodů není podložený, je třeba projednávanou žalobu zamítnout.

 K nákladům řízení

74      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

75      Vzhledem k tomu, že EUIPO a vedlejší účastnice požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (osmý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnosti Agricola italiana alimentare SpA (AIA) se ukládá náhrada nákladů řízení.

Collins

Kančeva

Passer

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 13. července 2017.

Podpisy.


*      Jednací jazyk: italština.