STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 10. července 2008(1)
Věc C‑404/07
György Katz
proti
Istvánu Rolandu Sósovi
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Fővárosi Bíróság (Maďarsko)]
„Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2001/220/SVV – Ochrana obětí – Náhradní soukromá obžaloba – Svědecká výpověď“
I – Úvod
1. V projednávané věci je třeba znovu(2) vyložit rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení(3). Jedná se o určení, zda rámcové rozhodnutí vyžaduje, aby oběť trestného činu mohla svědčit v rámci trestního řízení, ve kterém vykonává funkce obžaloby.
II – Právní rámec
A – Právo Evropské unie
2. Pravidla upravující pravomoc Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách v oblasti rámcových rozhodnutí jsou stanovena v čl. 35 odst. 2 a 3 EU:
„2. Každý členský stát může uznat prohlášením učiněným při podpisu Amsterodamské smlouvy, nebo kdykoli později, pravomoc Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách podle odstavce 1.
3. Učinil-li členský stát prohlášení podle odstavce 2 tohoto článku, uvede, že:
a) každý soud tohoto státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, může požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti nebo výkladu aktu uvedeného v odstavci 1, která se v řízení před ním vyskytla, považuje-li je za nezbytné k vydání svého rozsudku, nebo že;
b) každý soud tohoto státu může požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti nebo výkladu aktu uvedeného v odstavci 1, která se v řízení před ním vyskytla, považuje-li je za nezbytné k vydání svého rozsudku.“
3. Cíle rámcového rozhodnutí 2001/220 v trestním řízení jsou stanoveny především v osmém bodě jeho odůvodnění:
„Je nezbytné sblížit pravidla a praxi týkající se postavení a hlavních práv obětí, se zvláštním zřetelem na respektování důstojnosti obětí, na jejich právo poskytovat a přijímat informace, právo rozumět a být pochopen, právo být chráněn v jednotlivých etapách řízení a právo na přihlédnutí ke znevýhodnění způsobenému bydlištěm v jiném členském státě, než ve kterém byl spáchán trestný čin.“
4. Článek 2 odst. 1 obecným způsobem popisuje zohlednění zájmů oběti v trestním řízení:
„Každý členský stát zaručí obětem ve svém trestněprávním systému skutečnou a přiměřenou úlohu. Bude nadále usilovat o to, aby obětem v průběhu řízení zaručil zacházení náležitě respektující jejich osobní důstojnost, a uznává práva a oprávněné zájmy obětí, zejména v rámci trestního řízení.“
5. Výslechy a dokazování provedené obětí trestných činů jsou upraveny zejména v článku 3.
„Každý členský stát zaručí, aby oběti mohly být v průběhu řízení vyslechnuty a mohly poskytovat důkazy.
Každý členský stát přijme vhodná opatření, aby jeho orgány vyslýchaly oběti pouze v míře nezbytné pro účely trestního řízení.“
B – Maďarské právo
6. Podle maďarského trestního práva procesního může oběť trestného činu za určitých podmínek podat obžalobu jako náhradní soukromý žalobce namísto státního zastupitelství. Pravomoci náhradního soukromého žalobce jsou ve vztahu k státnímu zastupitelství omezeny v rozsahu, v němž nemůže navrhovat, aby byl obžalovaný zbaven rodičovské zodpovědnosti, nemá přístup k dokumentům, které se z důvodu důvěrného zacházení nezakládají do spisu, a nemůže rozšířit obžalobu.
7. Navíc je výslovně stanoveno, že ten, kdo se trestního řízení účastní nebo účastnil jako svědek, nemůže vystupovat jako státní zástupce.
III – Spor v původním řízení a předběžná otázka
8. Ve sporu v původním řízení podal G. Katz proti I. R.Sósovi obžalobu z titulu náhradního soukromého žalobce. György Katz obvinil I. R.Sóse z toho, že jej podvedl a že mu tím způsobil zvláště závažnou škodu.
9. György Katz požádal, aby mohl být vyslechnut jako svědek. Předkládající soud tuto žádost zamítl z důvodu, že státní zástupce nemůže být svědkem, přičemž totéž musí platit pro náhradního soukromého žalobce.
10. Předkládající soud nicméně pochybuje o slučitelnosti tohoto závěru s rámcovým rozhodnutím 2001/220. Usnesením ze dne 6. července 2007 tudíž položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Je třeba vykládat články 2 a 3 rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí mít možnost vyslechnout oběť trestného činu jako svědka i v trestním řízení zahájeném na základě náhradní soukromé obžaloby?
11. György Katz, Rakouská republika, Maďarská republika a Komise předložily vyjádření v písemné části řízení. Maďarská republika a Komise se zúčastnily jednání, které se konalo dne 19. června 2008.
IV – Posouzení
12. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se výslovně týká pouze toho, zda musí mít vnitrostátní soud možnost vyslechnout oběť trestného činu jako svědka i v trestním řízení zahájeném na základě náhradní soukromé obžaloby.
13. Rámcové rozhodnutí 2001/220 se tímto bodem zabývá pouze nepřímo, jelikož jeho předmětem nejsou pravomoci soudů, ale práva obětí trestných činů. Pokud však mají oběti podle rámcového rozhodnutí právo vypovídat jako svědci, musí mít vnitrostátní soudy logicky možnost vyslechnout oběti jako svědky ve smyslu předběžné otázky. S ohledem na rámcové rozhodnutí a za účelem odpovědi předkládajícímu soudu musí být tudíž předběžná otázka přeformulována následovně:
Je třeba vykládat články 2 a 3 rámcového rozhodnutí 2001/220 o postavení obětí v trestním řízení v tom smyslu, že v řízení, v němž oběť vystupuje jako náhradní soukromý žalobce, musí mít možnost předložit důkazy k uvedenému řízení tím, že bude vypovídat jako svědek?
A – K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
14. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je třeba rámcové rozhodnutí vykládat podle čl. 34 odst. 2 písm. b) EU, je režim stanovený v článku 234 ES třeba použít na pravomoc Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách na základě článku 35 EU za podmínek stanovených v tomto ustanovení(4).
15. V důsledku toho Soudní dvůr může odpovědět na otázku pouze tehdy, pokud Maďarsko v souladu s čl. 35 odst. 2 EU prohlášením přijalo pravomoc Soudního dvora rozhodovat o předběžné otázce. Takové prohlášení bylo učiněno.
16. Vyvstává však otázka, zda je předkládající soud oprávněn předložit předběžnou otázku. Pokud jde o oprávněnost vnitrostátních soudů obrátit se na Soudní dvůr, v Úředním věstníku Evropské unie byla totiž zveřejněna různá sdělení: nejdříve bylo uvedeno, že Maďarsko v souladu se čl. 35 odst. 3 písm. a) EU přijalo pravomoc Soudního dvora(5). Předběžnou otázku tudíž mohly Soudnímu dvoru položit pouze soudy rozhodující v posledním stupni. Poté, co byla Soudnímu dvoru doručena projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, bylo uvedeno, že Maďarsko toto první prohlášení „vzalo zpět“ a namísto toho prohlásilo, že uznává pravomoc Soudního dvora podle čl. 35 odst. 3 písm. b) EU. Podle tohoto posledně uvedeného ustanovení mohou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které se týkají práva Evropské unie, předložit všechny vnitrostátní soudy(6).
17. Z žádných informací není patrné, zda Fővárosi Bíróság rozhoduje projednávanou věc v posledním stupni. S ohledem na sdělení zveřejněná v Úředním věstníku je tudíž možné, že ke dni předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nebyl předkládající soud oprávněn položit Soudnímu dvoru otázky týkající se práva Evropské unie.
18. Podle čl. 35 odst. 3 EU nicméně informace předané členskými státy v souvislosti se soudy, které jsou oprávněny předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, nemusejí být nezbytně konstitutivní povahy a mohou mít pouze deklaratorní povahu. Na rozdíl od toho, co je možné vyvodit ze znění sdělení v Úředním věstníku týkajících se přijetí pravomoci Soudního dvora, neuznávají členské státy pravomoc Soudního dvora v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) nebo písm. b) EU, tedy pro předběžné otázky určitých soudů, ale uvádějí(7), které soudy mohou předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku. „Uvedení“ nemusí nutně souviset s prohlášením o přijetí pravomoci Soudního dvora a pravidla, týkající se oprávnění předložit předběžnou otázku, mohou být uvedena v jiném vnitrostátním právním aktu.
19. Přinejmenším v projednávané věci bylo oprávnění k položení předběžné otázky správně vymezeno pouze maďarským rozhodnutím (Kormányhatározat) 2088/2003, které výslovně stanoví přijetí pravomoci Soudního dvora podle čl. 35 odst. 3 písm. b) EU. Toto maďarské rozhodnutí existovalo již ke dni podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a je zřejmé, že na základě tohoto rozhodnutí předkládající soud a maďarská vláda správně zakládají pravomoci Soudního dvora.
20. Původní sdělení v Úředním věstníku bylo tudíž nesprávné a bylo opraveno novějším sdělením o maďarském přijetí pravomoci Soudního dvora. Krom toho je třeba uvést, že v každém případě ke dni rozhodnutí Soudního dvora byla jeho pravomoc nesporná.
21. Soudní dvůr je tudíž oprávněn odpovědět na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
22. Maďarsko má nicméně za to, že je uvedená žádost nepřípustná, jelikož je podle něj hypotetická. Uvádí, že pochybnosti předkládajícího soudu, pokud jde o možnost, aby byl náhradní soukromý žalobce v rámci trestního řízení vyslechnut jako svědek, spočívají v nesprávném výkladu maďarského práva, a že z komentáře k trestnímu právu procesnímu a ze stanoviska Nejvyššího soudu(8) vyplývá, že náhradní soukromý žalobce může být v maďarském trestním právu procesním vyslechnut jako svědek.
23. Je nicméně třeba se v zásadě domnívat, že předběžné otázky položené vnitrostátními soudy jsou pro účely rozhodnutí relevantní(9). Za účelem ověření své vlastní příslušnosti(10) Soudní dvůr pouze za výjimečných okolností přezkoumává podmínky, za kterých se na něj vnitrostátní soud obrátil. Z ustálené judikatury vyplývá, že odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(11). S výjimkou takových případů je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout o předběžných otázkách, týkajících se výkladu pravidel práva Společenství(12).
24. Maďarská vláda předkládá silné indicie ukazující, že předběžnou otázku není třeba ve světle maďarského práva blíže upřesňovat. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jakož i dosavadní odepření vyslechnout G. Katze jako svědka však ukazují, že přinejmenším předkládající soud – přestože zná pravděpodobně stanovisko Nejvyššího soudu – zastává jiný postoj, pokud jde o výklad maďarského práva.
25. Soudnímu dvoru při zkoumání přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nepřísluší opravovat postoj vnitrostátního soudu, pokud jde o vnitrostátní právo(13). Soudní dvůr musí naopak předkládajícímu soudu pomoci rozptýlit jeho pochybnosti, pokud jde o výklad práva Společenství a práva Evropské unie.
26. V důsledku toho žádost o rozhodnutí o předběžné otázce není zjevně hypotetická.
27. Konečně G. Katz navrhuje, aby žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla vykládána široce a aby bylo zkoumáno, zda rámcové rozhodnutí vyžaduje, aby náhradnímu soukromému žalobci byly přiznány některé vyšetřovací pravomoci orgánů činných v trestním řízení.
28. Článek 234 ES nicméně zavádí přímou spolupráci mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy pomocí nesporného řízení, bez jakékoliv možnosti iniciativy ze strany zúčastněných osob, během kterého jsou zúčastněné strany pouze vyzvány k tomu, aby se vyjádřily(14). Podle tohoto ustanovení přísluší vnitrostátnímu soudu, a nikoli účastníkům sporu v původním řízení, aby se obrátil na Soudní dvůr. Možnost vymezit Soudnímu dvoru otázky k projednání připadá pouze vnitrostátnímu soudu a účastníci řízení nemohou měnit jejich obsah(15).
29. V důsledku toho je třeba odpovědět na otázku položenou předkládajícím soudem.
B – K předběžné otázce
30. Předběžná otázka se týká maďarského řízení o náhradní soukromé obžalobě, tedy postavení oběti trestného činu, pokud ona sama v rámci trestního řízení podá obžalobu namísto orgánu činného v trestním řízení.
31. V členských státech vedou trestní řízení v zásadě orgány činné v trestním řízení. Výjimečně mohou namísto orgánu činného v trestním řízení zahájit trestní stíhání před soudy rovněž soukromé osoby, kterými jsou obecně oběti trestných činů, a které mohou v trestním řízení vykonávat také funkce tohoto orgánu. Tato řízení vyvolávají otázku, v jakém rozsahu mohou být pravidla, která se použijí pro orgány činné v trestním řízení, použita na soukromé žalobce, a to pokud se týká jak pravomocí orgánů činných v trestním řízení, tak případných omezení uvedených pravomocí.
32. Projednávaná věc se týká možnosti být vyslechnut jako svědek. Vypovídat ve své vlastní věci jako svědek je v zásadě problematické, jelikož je důvodné se obávat střetu zájmů. Svědectví oběti nicméně může významně přispět k tomu, aby bylo prokázáno, že pachatel spáchal trestný čin a tudíž, aby se dospělo ke spravedlivému a správnému rozsudku.
33. Rámcové rozhodnutí 2001/220 neobsahuje zvláštní ustanovení, pokud jde o práva obětí, pokud samy podají obžalobu. Obecná pravidla týkající se práv obětí nicméně ukazují, že oběti musejí mít v trestním řízení vždy možnost svým svědectvím předložit důkazy.
34. Toto vyplývá zejména z čl. 3 první věty rámcového rozhodnutí 2001/220. V souladu s tímto ustanovením členské státy zajišťují možnost, aby oběti mohly být během řízení vyslechnuty a aby mohly poskytnout důkazy.
35. Rakouská vláda sice zdůrazňuje, že svědectví oběti není výslovně uvedeno. Prvek svědectví je nicméně implicitně obsažen ve výrazu „být vyslechnut“. Krom toho je její výpověď v mnoha případech nejdůležitějším důkazem, který může oběť poskytnout. Jak uvádí Komise, vyloučení výpovědi oběti jakožto důkazu by ve značném rozsahu zbavovalo právo, které má být zaručeno v souladu s čl. 3 první větou rámcového rozhodnutí, jeho obsahu.
36. Takovéto zbavení práv obětí jejich obsahu by bylo neslučitelné s cíli rámcového rozhodnutí 2001/220. V souladu s osmým bodem odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí musí mít oběť právo informovat. Obecně podle čl. 2 odst. 1 členské státy zaručují obětem ve svém trestněprávním systému skutečnou a přiměřenou úlohu. Podle stejného ustanovení uznávají práva a oprávněné zájmy obětí, zejména v rámci trestního řízení.
37. Alespoň pokud si oběti přejí svědčit, je skutečnost, že jim bude umožněno, aby tak učinily, v souladu s jejich oprávněnými zájmy. Vyjádření rakouské vlády, podle kterého svědectví může pro oběť představovat zátěž, je v projednávaném případě irelevantní. Jak uvádí rovněž Komise, v projednávané věci se totiž nejedná o určení, zda oběť může být povinna svědčit proti své vůli.
38. Nic nenasvědčuje ani tomu, že se práva obětí neuplatní v trestních řízeních, ve kterých podaly obžalobu. Rámcové rozhodnutí 2001/220 v tomto ohledu neobsahuje žádné omezení.
39. Naopak musí oběti požívat zvláštní ochrany, právě tehdy, pokud podaly obžalobu. Obecně totiž nesou tuto úlohu, jelikož tak odmítají činit orgány činné v trestním řízení. Za těchto podmínek by zákaz svědčit představoval další nevýhodou: oběť musí vést řízení sama, bez podpory orgánu činného v trestním řízení a zároveň by byla zbavena důležitého důkazního prostředku. Předkládající soud a Komise se v důsledku toho správně obávají, že skutečnost, že oběti, která podala obžalobu, nebude umožněno svědčit, ztíží, ba i znemožní úspěch náhradní soukromé obžaloby.
40. Komise je tudíž názoru, že oběť musí mít právo být vyslechnuta jako svědek, a to i tehdy, pokud podala obžalobu. Nicméně to nevyplývá z rámcového rozhodnutí 2001/220. Pojem „svědek“ není použit v čl. 3 první větě, která uvádí, že oběť má právo být vyslechnuta, jakož i poskytnout důkazy.
41. Rámcové rozhodnutí 2001/220 ukazuje, že si zákonodárce byl vědom rozdílu v úloze oběti jako svědka a jako účastníka řízení. V článcích 5 a 7 je výslovně uvedeno, že se oběti mohou účastnit trestního řízení jako svědci nebo jako účastníci řízení.
42. V důsledku toho není nezbytné dávat oběti, která podala obžalobu, postavení svědka, pokud jí použitelné vnitrostátní trestní právo procesní v každém případě nabízí možnost být vyslechnuta před soudy, a že tento výslech představuje platný důkaz. Podle studie služby výzkumu a dokumentace Soudního dvora se to jeví odpovídající způsobu, kterým mnohé členské státy upravují tuto situaci: oběti, které podaly obžalobu v trestním řízení, mohou svými svědeckými výpověďmi poskytnout důkazy, aniž by byly úplně považovány za svědky. Zejména je často vyloučeno potvrzení svědectví složením přísahy.
43. Toto odlišné pojetí výslechu obětí, které podaly obžalobu, zohledňuje složitost jejich úlohy. Nezávisle na roli žalobce je zájem oběti v řízení zřejmý. Pokud oběť kromě toho podává obžalobu, je o to složitější zajistit nezbytnou objektivitu dobrého svědka. V důsledku toho nemůže být svědeckým výpovědím obětí přiznána významná a nepopiratelná důkazní hodnota. Soudy naopak musejí v každém případě zvláště pečlivě zkoumat výpovědi obětí a celkově v tomto ohledu zohlednit individuální situaci oběti.
44. Pro doplnění je třeba poznamenat, že postavení obětí, které podaly obžalobu, nemůže být uskutečňováno tak, že budou jakýmkoli způsobem oslabena práva obhajoby obžalovaného. Tato práva vyplývají z práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, a uznaného články 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie(16), vyhlášené dne 7. prosince 2000 v Nice. Práva obhajoby tedy představují základní práva, která jsou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje(17). Rámcové rozhodnutí musí být v důsledku toho vykládáno takovým způsobem, aby byl dodržen článek 6 EÚLP tak, jak je vykládán Evropským soudem pro lidská práva(18).
45. Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo zejména vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. To platí rovněž pro výpovědi oběti trestného činu, i když podala obžalobu. Nemůže být narušena rovnost zbraní mezi žalobcem a žalovaným.
46. Členské státy musí tyto požadavky uskutečňovat ve svém trestním právu procesním. Neučiní-li dostatečně jednoznačně, musejí vnitrostátní soudy usilovat o to, aby bylo procesní právo vykládáno v souladu s rámcovým rozhodnutím(19).
V – Závěry
47. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl takto:
„Podle čl. 3 první věty rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení musí mít oběť trestného činu, která v rámci tohoto trestního řízení týkajícího se tohoto činu podala obžalobu namísto orgánu činného v trestním řízení, možnost svou svědeckou výpovědí předložit v uvedeném řízení důkazy. Nicméně není nezbytné dávat takovéto oběti postavení svědka, pokud jí použitelné vnitrostátní trestní právo procesní v každém případě nabízí možnost být vyslechnuta před soudy, a pokud tento výslech představuje platný důkaz.“