ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)
18. září 2015 (*)
„Státní podpory – Doručování pošty – Opatření přijatá německými orgány ve prospěch společnosti Deutsche Post AG – Rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 ES – Právní zájem na podání žaloby – Znovuzahájení ukončeného řízení – Účinky zrušujícího rozsudku“
Ve věci T‑421/07 RENV,
Deutsche Post AG, se sídlem v Bonnu (Německo), zastoupená J. Sedemundem a T. Lübbigem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené B. Martenczukem, T. Maxian Ruschem a R. Sauerem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
UPS Europe NV/SA, se sídlem v Bruselu (Belgie),
a
UPS Deutschland Inc. & Co. OHG, se sídlem v Neuss (Německo),
zastoupenými T. Ottervangerem, advokátem,
vedlejšími účastnicemi řízení,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 12. září 2007 zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 [ES], pokud jde o státní podporu poskytnutou Spolkovou republikou Německo ve prospěch Deutsche Post AG [státní podpora C 36/07 (ex NN 25/07)],
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení H. Kanninen (zpravodaj), předseda, I. Pelikánová a E. Buttigieg, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: K. Andová, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. ledna 2015,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dne 7. července 1994 společnost provozující distribuci balíkových zásilek, UPS Europe NV/SA podala u Komise Evropských společenství stížnost proti německému poštovnímu veřejnému podniku Deutsche Bundespost Postdienst (dále jen „DB Postdienst“), jehož činnost převzala od 1. ledna 1995 žalobkyně, Deutsche Post AG. Tato stížnost byla založena jak na článku 86 Smlouvy o ES (nyní článek 82 ES), tak na článku 92 Smlouvy o ES (nyní článek 87 ES) a navazovala na ni další stížnost, kterou podalo v roce 1997 sdružení soukromých poskytovatelů kurýrních služeb a služeb expresního doručování listovních zásilek a balíků Bundesverband Internationaler Express und Kurierdienste eV.
2 UPS Europe a Bundesverband Internationaler Express- und Kurierdienste v podstatě vytýkají společnosti DB‑Postdienst, že vedla politiku prodeje se ztrátou v odvětví balíkových zásilek od dveří ke dveřím, které je otevřené hospodářské soutěži, a že tuto politiku financovala buď prostřednictvím příjmů dosažených v odvětví poštovní přepravy, v němž měla zákonný monopol, či z podpor v rozporu s článkem 87 ES.
3 Dopisem ze dne 17. srpna 1999 zveřejněným v Úředním věstníku Evropských společenství dne 23. října 1999 (Úř. věst. C 306, s. 25) Komise Spolkovou republiku Německo informovala o svém rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES vzhledem k různým opatřením, na jejichž základě žalobkyně čerpala veřejné prostředky (dále jen „rozhodnutí o zahájení z roku 1999“).
4 Dne 19. června 2002 přijala Komise rozhodnutí 2002/753/ES o opatřeních přijatých Spolkovou republikou Německo ve prospěch žalobkyně (Úř. věst. L 247, s. 27, dále jen „rozhodnutí z roku 2002“), jehož výrok zní takto:
„Článek 1
Státní podpora ve výši 572 milionů eur (1 118,7 milionu DEM), kterou [Spolková republika Německo] poskytla [žalobkyni], je neslučitelná se společným trhem.
Článek 2
1. [Spolková republika Německo] přijme všechna opatření, jež jsou nezbytná k navrácení, ze strany [žalobkyně], podpory uvedené v článku 1, která jí byla poskytnuta protiprávně.
[…]“
5 Rozsudkem ze dne 1. července 2008, Deutsche Post v. Komise (T‑266/02, Sb. rozh., dále jen „zrušující rozsudek“, EU:T:2008:235), Tribunál zrušil rozhodnutí z roku 2002. Kasační opravný prostředek podaný Komisí proti tomuto rozsudku byl zamítnut rozsudkem ze dne 2. září 2010, Komise v. Deutsche Post (C‑399/08 P, Sb. rozh., EU:C:2010:481).
6 Dne 11. května 2004 podala UPS Europe ke Komisi novou stížnost a tvrdila, že Komise v rozhodnutí z roku 2002 nepřezkoumala všechna veřejná opatření uvedená ve stížnosti z roku 1994 a že výhody ve prospěch žalobkyně značně přesahovaly částku, jejíž vrácení Komise nařídila. Dne 16. července 2004 pak společnost TNT Post AG & Co. KG podala stížnost, v níž tvrdila, že sazby fakturované žalobkyní za služby jedné její dceřiné společnosti byly příliš nízké a že tyto služby byly financovány prostřednictvím příjmů dosažených v odvětví poštovní přepravy.
7 Dopisem ze dne 12. září 2007 oznámila Komise Spolkové republice Německo, že se rozhodla zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 ES ohledně státní podpory poskytnuté německými orgány společnosti Deutsche Post AG [podpora C 36/07 (ex NN 25/07)] (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadené rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 19. října 2007 (Úř. věst. C 245, s. 21) v úředním jazyce věci, němčině, a předcházelo mu shrnutí v ostatních úředních jazycích.
8 V napadeném rozhodnutí Komise zaprvé připomněla řízení, která byla na základě článku 87 ES vedena proti žalobkyni od roku 1994. Dovolávala se nutnosti vést souhrnné šetření ohledně veškerých narušení hospodářské soutěže v důsledku veřejných prostředků poskytnutých žalobkyni a její předchůdkyni a uvedla, že řízení na základě rozhodnutí o zahájení z roku 1999 bude dokončeno s účelem zohlednit nově oznámené informace a přijmout končené stanovisko o slučitelnosti těchto prostředků se smlouvou o ES (body 1 až 15 napadeného aktu).
9 Zadruhé Komise zdůraznila, že „dodatečné šetření“, které měla v úmyslu podniknout, „nijak nenahrazuje rozhodnutí z roku 2002“, přičemž toto rozhodnutí konstatuje, že „státní podpory ve výši 572 milionů eur byly využity ke křížovému subvencování obchodních činností, ale nevyslovuje se k obecné otázce, zda [žalobkyně a její předchůdkyně] získaly nadměrnou kompenzaci [k uskutečnění jejích úkolů služby obecného hospodářského zájmu] z veřejných prostředků“. Komise vysvětlila, že při šetření zamýšlí zjistit, zda došlo k nadměrné kompenzaci přesahující těchto 572 milionů eur, a oznámila, že přezkoumá veškerá veřejná opatření přijatá ve prospěch uvedených podniků mezi 1. červencem 1989, kdy byla založena společnost DB-Postdienst, a 31. prosincem 2007, kdy údajně došlo k zániku úkolu služby obecného hospodářského zájmu žalobkyně (bod 15 napadeného rozhodnutí).
10 Zatřetí Komise uvedla tři veřejná opatření, z nichž měly prospěch DB-Postdienst a žalobkyně (body 25 až 32, 38, 39 a 40 až 48 napadeného rozhodnutí).
11 Začtvrté Komise usoudila, že tři opatření uvedená v bodě 10 výše buď představovala státní podporu, nebo hrozilo, že by jí mohla být (body 76 až 78 napadeného rozhodnutí).
12 Zapáté Komise uvedla, že bude zkoumat, do jaké míry byla kompenzace přiznaná žalobkyni a její předchůdkyni nezbytná k zajištění realizace úkolů služby obecného hospodářského zájmu (body 80 a 81 napadeného rozhodnutí).
13 Konečně zašesté Komise Spolkovou republiku Německo vyzvala, aby „ve lhůtě jednoho měsíce od doručení [napadeného rozhodnutí] zaujala stanovisko“ a „sdělila veškeré užitečné informace pro účely právního posouzení výše uvedených opatření z hlediska ustanovení, kterými se řídí státní podpory“.
Řízení před Tribunálem a Soudním dvorem
14 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 22. listopadu 2007 se žalobce domáhal, aby bylo sporné rozhodnutí zrušeno a Komisi byla uložena náhrada nákladů řízení.
15 Komise podala kanceláři Tribunálu dne 6. února 2008 žalobní odpověď, ve které žádala o to, aby Tribunál podanou žalobu odmítl jako nepřípustnou nebo podpůrně ji zamítl jako neopodstatněnou, a aby uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
16 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 29. února 2008 UPS Europe a UPS Deutschland Inc. & Co. OHG (dále společně jen „UPS“) požádaly o možnost připojit se k řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.
17 Usnesením ze dne 9. července 2008 povolil předseda prvního senátu Tribunálu vedlejší účastenství UPS.
18 Rozsudkem ze dne 8. prosince 2011, Deutsche Post v. Komise (T‑421/07, Sb. rozh., EU:T:2011:720), Tribunál odmítl žalobu jako nepřípustnou a uložil žalobkyni, aby nesla vlastní náklady řízení a nahradila náklady řízení Komise. Pokud šlo o UPS, bylo rozhodnuto, že ponese vlastní náklady řízení.
19 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora 13. února 2012 žalobkyně podala kasační opravný prostředek proti rozsudku Tribunálu na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie.
20 Rozsudkem ze dne 24. října 2013, Deutsche Post v. Komise (C‑77/12 P, dále jen „rozsudek o kasačním opravném prostředku“, EU:C:2013:695), Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu, vrátil mu věc k novému projednání a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.
Řízení a návrhová žádání po vrácení věci
21 Po vydání rozsudku o kasačním opravném prostředku a v souladu s čl. 118 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 byla věc rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 13. listopadu 2013 přidělena prvnímu senátu.
22 Podle čl. 119 odst. 1 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 předložily žalobkyně dne 23. prosince 2013 a Komise dne 19. února 2014 Tribunálu písemná vyjádření. UPS se této možnosti vzdala dne 17. dubna 2014.
23 Tribunál položil v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 účastnicím řízení otázky, na něž tyto odpověděly ve stanovené lhůtě. Tribunál chtěl v zájmu řádného výkonu spravedlnosti a s cílem optimální organizace tří u něj zahájených věcí, v nichž proti sobě stály žalobkyně a Komise, totiž zaprvé projednávané věci, zadruhé věci T‑388/11, Deutsche Post v. Komise, a zatřetí věci T‑152/12, Deutsche Post v. Komise, znát stanovisko účastníků řízení k tomu, co by mohlo nebo mělo být stanoveno jako priorita, pokud jde o pořadí projednání těchto věcí a o možnost přerušit jedno nebo více řízení, dokud nebude vyhlášen rozsudek ve zbývajících věcech. Ve věci T‑388/11, Deutsche Post v. Komise, žalobkyně navrhuje zrušení rozhodnutí Komise C (2011) 3081 final ze dne 10. května 2011, kterým se rozšiřuje probíhající formální vyšetřovací řízení týkající se státních podpor poskytnutých Německem žalobkyni z důvodu náhrady za její povinnosti univerzální služby, na dotace, které německé orgány poskytly žalobkyni s cílem pokrýt náklady vynaložené na důchody zaměstnanců se statutem úředníků [státní podpora C 36/27 (ex NN 25/07)]. Ve věci T‑152/12, Deutsche Post v. Komise, žalobkyně navrhuje zrušení článků 1, 2 a 4 až 6 rozhodnutí Komise 2012/636/EU ze dne 25. ledna 2012 o opatření C 36/07 (ex NN 25/07), které přijalo Německo ve prospěch žalobkyně (Úř. věst. L 289, s. 1).
24 Po předložení připomínek účastnic řízení bylo dne 15. září 2014 přijato usnesení předsedy prvního senátu Tribunálu ve věci T‑388/11, Deutsche Post v. Komise, a usnesení předsedy osmého senátu Tribunálu ve věci T‑152/12, Deutsche Post v. Komise, kterými se řízení v těchto dvou věcech přerušuje, dokud nebude dosaženo konečného rozhodnutí v projednávané věci.
25 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 9. ledna 2015.
26 Ve svém vyjádření ze dne 23. prosince žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
27 Žalobkyně na jednání od žaloby částečně upustila. Vzala zpět své návrhové žádání na zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo zahájeno formální vyšetřovací řízení týkající se některých veřejných záruk přiznaných její předchůdkyni a jí samé. Ve zbývající části týkající se zahájení formálního vyšetřovacího řízení o jiných veřejných opatřeních, na které se vztahovalo napadené rozhodnutí (dále jen „sporná opatření“), svou žalobu ponechala v původní podobě.
28 Komise, podporovaná UPS, navrhuje, aby Tribunál:
– určil, že o žalobě již není třeba rozhodnout;
– podpůrně zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K právnímu zájmu na podání žaloby
29 Podle ustálené judikatury se právní zájem žalobce na podání žaloby ve vztahu k předmětu žaloby posuzuje ke dni podání uvedené žaloby, přičemž v případě nedostatku právního zájmu je žaloba nepřípustná. Kromě toho právní zájem žalobce na dosažení uspokojivého řešení musí existovat až do vydání soudního rozhodnutí, přičemž v opačném případě nebude vydáno rozhodnutí ve věci samé (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 16. prosince 1963, Forges de Clabecq v. Vysoký úřad, 14/63, Recueil, EU:C:1963:60, bod 748, a ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, Sb. rozh., EU:C:2007:322, bod 42).
30 Komise ve svých vyjádřeních podaných po vrácení věci k novému projednání tvrdí, že žalobkyně ve vztahu k napadenému rozhodnutí ztratila právní zájem na podání žaloby proti napadenému rozhodnutí v důsledku zrušení rozhodnutí z roku 2002, a navrhuje, aby Tribunál určil, že o žalobě již není třeba rozhodnout.
31 Komise připomíná, že v rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr rozhodl, že žaloba se v okamžiku jejího podání, tedy 22. listopadu 2007, má považovat za přípustnou, a to navzdory zrušení rozhodnutí z roku 2002, protože v té době ještě rozhodnutí zrušeno nebylo. Soudní dvůr se však nevyjádřil k otázce, zda se žaloba s ohledem na uvedené zrušení stala bezpředmětnou následně. K této otázce Komise uvádí na jedné straně, že formální vyšetřovací řízení, které začalo na základě rozhodnutí o zahájení řízení z roku 1999, se týkalo sporných opatření, a na druhé straně, že jediný právní účinek napadeného rozhodnutí, a to povinnost Spolkové republiky Německo pozastavit provádění sporných opatření, vyplýval již z rozhodnutí o zahájení řízení z roku 1999. Formální vyšetřovací řízení zahájené na základě rozhodnutí o zahájení řízení z roku 1999 přitom bylo z důvodu zrušení rozhodnutí z roku 2002, ke kterému došlo 1. července 2008, opětovně zahájeno v celém rozsahu. Kromě toho Komise uvádí, že po zrušení rozhodnutí z roku 2002 byla ve smyslu článku 233 ES povinna přijmout veškerá opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku, včetně ukončení probíhajícího formálního vyšetřovacího řízení konečným rozhodnutím. Komise na základě toho dospěla k závěru, že zrušení napadeného rozhodnutí již nemůže žalobkyni přinést žádnou výhodu, jelikož na jedné straně formální vyšetřovací řízení nadále probíhalo, přičemž muselo být ukončeno konečným rozhodnutím, a na straně druhé povinnost pozastavení prováděných opatření nadále existovala.
32 Žalobkyně popírá argumenty uvedené Komisí a tvrdí, že je u ní právní zájem na podání žaloby proti napadenému rozhodnutí zachován.
33 V tomto ohledu je třeba připomenout, že právní zájem na podání žaloby, jehož se týkala judikatura uvedená v bodě 29 výše, je podmínkou přípustnosti, která musí přetrvávat i v případě kasačního opravného prostředku, dokud soudce nerozhodne ve věci samé. Podle judikatury Soudního dvora takový zájem existuje tak dlouho, dokud může kasační opravný prostředek svým výsledkem přinést prospěch účastníku řízení, který jej podal (rozsudek ze dne 14. září 2010, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise, C‑550/07 P, Sb. rozh., EU:C:2010:512, body 22 a 23)
34 Vzhledem k tomu, že zaprvé rozhodnutí z roku 2002 bylo zrušeno dne 1. července 2008, tedy před vyhlášením rozsudku o kasačním opravném prostředku, a zadruhé Soudní dvůr toto zrušení ve svém rozsudku zmínil, a proto si musel být vědom jeho účinků, je třeba konstatovat, že Soudní dvůr tím, že opravný prostředek podaný žalobkyní přijal, implicitně, ale přitom nutně usoudil, že žalobkyně má i nadále právní zájem na podání žaloby proti napadenému rozhodnutí, a to i po zrušení rozhodnutí z roku 2002.
35 V tomto ohledu je ostatně třeba uvést, že žalobkyně si i nadále zachovává právní zájem na podání žaloby proti napadenému rozhodnutí vzhledem ke zvláštním okolnostem projednávané věci, totiž existenci několika po sobě následujících rozhodnutí Komise přijatých od roku 1999 a týkajících se opatření ve prospěch žalobkyně, a zejména vzhledem k tomu, že přijetí některých tvrzení žalobkyně v souvislosti s dodržováním přiměřené lhůty by v rámci projednávané žaloby mohlo způsobit nejen zrušení napadeného rozhodnutí, ale mohlo by mít také vliv na povinnost Komise zohlednit toto zrušení při následném přezkumu těchto opatření.
36 Návrh na nevydání rozhodnutí ve věci samé podaný Komisí musí být tudíž zamítnut.
K věci samé
37 Žalobkyně na podporu svého návrhu na částečné zrušení napadeného rozhodnutí uvádí tři žalobní důvody, které Komise, podporovaná UPS, zpochybňuje. Tyto žalobní důvody vycházejí zaprvé z porušení základních procesních zásad, zadruhé z porušení povinnosti odůvodnění a zatřetí z porušení článku 87 odst. 1 ES a článku 88 ES.
38 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně uvádí několik výhrad. V první z nich, kterou je třeba přezkoumat především, zpochybňuje možnost Komise zahájit formální vyšetřovací řízení v souvislosti se spornými opatřeními, neboť tato opatření již byla předmětem ukončeného formálního vyšetřovacího řízení a přiměřená lhůta k provedení požadovaného přezkumu již vypršela. Na jedné straně žalobkyně tvrdí, že Komise podle judikatury v zájmu zachování zásady ochrany legitimního očekávání nemůže požadovat vrácení protiprávně poskytnuté podpory po uplynutí nepřiměřeného období nečinnosti. Na druhé straně znovuzahájení ukončeného řízení brání nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy ES (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), a obecné procesní zásady, zejména zásada právní jistoty.
39 Komise odpovídá, že lhůta, která uplynula před přijetím napadeného rozhodnutí, byla přiměřená, a to zaprvé vzhledem ke komplexní povaze přezkumu výdajů a příjmů DB-Postdienst a žalobkyně během více než 20 let a zadruhé vzhledem k tomu, že po přijetí rozhodnutí z roku 2002 získala informace, které vyvolaly nové otázky. Kromě toho čl. 15 odst. 1 nařízení č. 659/1999 stanoví v souvislosti s protiprávně poskytnutými podporami desetiletou promlčecí lhůtu, přičemž v případě, že je promlčecí lhůta výslovně stanovena, se legitimní očekávání nezakládá na uplynutí lhůt. Mimoto Komise připomíná, že byla povinna znovu zahájit formální vyšetřovací řízení po zrušení rozhodnutí z roku 2002, což napadené rozhodnutí jednoduše předvídalo, a že vzhledem k tomu, že konečné rozhodnutí mohlo být ve smyslu článku 9 nařízení č. 659/1999 zrušeno, nutně nemělo definitivní povahu.
40 Především je třeba zkoumat, zda Komise porušila nařízení č. 659/1999, jakož i zásadu právní jistoty, když přijala napadené rozhodnutí.
41 Zaprvé je třeba uvést, že Komise ve vyjádření k rozsudku o kasačním opravném prostředku a žalobkyně v odpovědi na organizační procesní opatření Tribunálu, které byly uvedeny v bodě 23 výše, jakož i na jednání potvrdily, že sporná opatření již byla předmětem formálního vyšetřovacího řízení, které bylo zahájeno na základě rozhodnutí o zahájení řízení z roku 1999, jak Tribunál již konstatoval v bodech 56 až 60 rozsudku Deutsche Post v. Komise, bod 18 výše (EU:T:2011:720), aniž Soudní dvůr v rozsudku o kasačním opravném prostředku poukázal na jakékoliv pochybení v tomto směru.
42 Proto je třeba se domnívat, že formální vyšetřovací řízení bylo s ohledem na sporná opatření zahájeno v roce 1999.
43 Zadruhé je třeba připomenout na jedné straně, že podle čl. 7 odst. 1 nařízení č. 659/1999, který se na řízení týkající se protiprávních podpor použije podle čl. 13 odst. 1 uvedeného nařízení, se formální vyšetřovací řízení ukončí rozhodnutím podle odstavců 2 až 5 tohoto článku, kromě případu stažení oznámení dotyčným členským státem, a na druhé straně, že Soudní dvůr v rozsudku o kasačním opravném prostředku rozhodl, že Komise rozhodnutím z roku 2002 zcela ukončila formální vyšetřovací řízení zahájené v roce 1999 (rozsudek o kasačním opravném prostředku, body 56 až 64).
44 Napadené rozhodnutí se tedy s ohledem na sporná opatření musí považovat za rozhodnutí o znovuzahájení formálního vyšetřovacího řízení, které bylo v celém rozsahu ukončeno.
45 Zatřetí je třeba uvést, že článek 9 nařízení č. 659/1999 umožňuje Komisi zrušit rozhodnutí, kterým bylo ukončeno formální vyšetřovací řízení, pouze v případě, že bylo založeno na nesprávné informaci poskytnuté během řízení, která byla rozhodujícím faktorem pro rozhodnutí. V tomto článku je rovněž uvedeno, že před zrušením tohoto rozhodnutí a přijetím nového rozhodnutí, musí být zahájeno formální vyšetřovací řízení.
46 Článek 9 nařízení č. 659/1999 samozřejmě není pro Komisi jedinou možností, jak změnit rozhodnutí ukončující formální vyšetřovací řízení.
47 Toto ustanovení je totiž pouze zvláštním vyjádřením obecné právní zásady, podle které zrušení se zpětnou účinností protiprávního správního aktu, kterým byla vytvořena subjektivní práva, jeho autorem je přípustné, zejména když byl dotčený správní akt přijatý na základě nesprávných nebo neúplných informací poskytnutých zúčastněnou stranou. Možnost zrušit se zpětnou účinností protiprávní správní akt, kterým byla vytvořena subjektivní práva, jeho autorem není nicméně omezena na tuto jedinou okolnost, takové zrušení může být uskutečněno vždy za předpokladu, že orgán, který akt vydal, splní podmínky týkající se respektování přiměřené lhůty a legitimního očekávání beneficienta aktu, který mohl spoléhat na legalitu tohoto aktu (viz rozsudek ze dne 12. září 2007, González y Díez v. Komise, T‑25/04, Sb. rozh., EU:T:2007:257, bod 97 a citovaná judikatura).
48 Komise však nikdy neměla v úmyslu zrušit rozhodnutí z roku 2002, jak sama uznala ve svých písemnostech, a netvrdila, že toto rozhodnutí bylo založeno na nepřesných informacích, ale odůvodnila zahájení nového formálního vyšetřovacího řízení potřebou doplnit řízení zahájené v roce 1999 s cílem zahrnout nedávno sdělené informace (bod 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Kromě toho v bodě 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že toto rozhodnutí nenahrazuje rozhodnutí z roku 2002 (viz bod 9 výše).
49 Napadené rozhodnutí proto nelze považovat za rozhodnutí o zrušení rozhodnutí z roku 2002, ať již na základě článku 9 nařízení č. 659/1999 nebo na základě obecné právní zásady, podle které je za jistých okolností přípustné zrušení protiprávního správního aktu se zpětným účinkem.
50 Začtvrté je třeba poznamenat, že žádné ustanovení nařízení č. 659/1999 Komisi nedává možnost znovu zahájit ukončené formální vyšetřovací řízení a přijmout nové rozhodnutí, aniž by předtím zrušila ukončující rozhodnutí.
51 Je pravda, že takové znovuzahájení řízení není nařízením č. 659/1999 výslovně zakázáno. Avšak znovuzahájení řízení by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty, jakož i s duchem uvedeného nařízení, jehož třetí bod odůvodnění poukazuje na to, že potřeba zvýšit právní jistotu byla jedním z důvodů jeho přijetí, přičemž jeho bod 9 odůvodnění uvádí, že formální vyšetřovací řízení je uzavřeno „konečným“ rozhodnutím.
52 Na jedné straně by totiž takové znovuzahájení řízení znamenalo, že v právním řádu by současně existovala dvě neslučitelná rozhodnutí. Na druhé straně by připuštění možnosti, že Komise znovu zahájí ukončené formální vyšetřovací řízení a přijme nové rozhodnutí, aniž předtím zruší ukončující rozhodnutí, tomuto orgánu umožnilo změnit kdykoli své rozhodnutí, což by osobám dotčeným ukončeným formálním vyšetřovacím řízením znemožňovalo mít jakoukoli jistotu o jejich právní situaci.
53 Vzhledem k výše uvedenému je třeba dospět k závěru, že napadené rozhodnutí bylo přijato v rozporu s nařízením č. 659/1999 a se zásadou právní jistoty v rozsahu, v němž znovu zahájilo formální vyšetřovací řízení, které již bylo v celém rozsahu ukončeno rozhodnutím z roku 2002, aby mohlo být přijato nové rozhodnutí, aniž bylo rozhodnutí z roku 2002 Komisí zrušeno.
54 Komise na jednání připustila, že znovuzahájení formálního vyšetřovacího řízení, které již bylo v plném rozsahu ukončeno, jako v projednávané věci, je protiprávní, neboť ukončující rozhodnutí nezrušila. Podle Komise je však třeba v projednávané věci zohlednit okolnost, že zrušení rozhodnutí z roku 2002 způsobilo, že rozhodnutí ukončující formální vyšetřovací řízení zahájené v roce 1999 přestalo být retroaktivně součástí právního řádu. Napadené rozhodnutí je tedy podle ní legální.
55 V tomto ohledu je třeba připomenout, že legalita aktu musí být posouzena v okamžiku jeho přijetí (rozsudek ze dne 7. února 1979, Francie v. Komise, 15/76 a 16/76, Recueil, EU:C:1979:29, bod 7). V době přijetí napadeného rozhodnutí v roce 2007 ještě zrušující rozsudek vyhlášený v roce 2008 neexistoval a Komise jej nemohla zohlednit. Kromě toho následné zpětné zrušení rozhodnutí z roku 2002 nebrání tomu, aby při posuzování procesního stavu před uvedeným zrušením byla zohledněna existence tohoto rozhodnutí, jak vyplývá z rozsudku o kasačním opravném prostředku, v němž Soudní dvůr poukázal na to, že při přijetí napadeného rozhodnutí bylo rozhodnutí z roku 2002 stále součástí právního řádu Evropské unie a ještě bylo platné (rozsudek o kasačním opravném prostředku, body 65 a 66).
56 Následně je třeba uvést, že napadené rozhodnutí bylo přijato na základě předpokladu, že rozhodnutí z roku 2002 zcela neukončilo řízení, a že tudíž pokračování řízení, které vedlo k napadenému rozhodnutí, představovalo „doplňující vyšetřování“ (viz bod 9 výše). Jak však Soudní dvůr rozhodl v rozsudku o kasačním opravném prostředku, uvedený předpoklad byl nesprávný a Komise na základě něj nebyla oprávněna přijmout napadené rozhodnutí (viz bod 53 výše).
57 Je jistě pravda, že podle čl. 231 prvního pododstavce ES, je-li žaloba na neplatnost opodstatněná, unijní soud prohlásí napadený akt za neplatný od počátku. Podle ustálené judikatury z toho vyplývá, že zrušující rozhodnutí unijního soudu způsobuje zánik napadeného aktu se zpětnou účinností vůči všem subjektům [rozsudky ze dne 1. června 2006, P & O European Ferries (Vizcaya) a Diputación Foral de Vizcaya v. Komise, C‑442/03 P a C‑471/03 P, Sb. rozh., EU:C:2006:356, bod 43, a ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, Sb. rozh., EU:C:2008:79, bod 61]. Přijetím zrušujícího rozsudku tedy rozhodnutí z roku 2002 zaniklo se zpětným účinkem.
58 Zrušení rozhodnutí z roku 2002 zrušujícím rozsudkem uložilo Komisi přijmout podle článku 233 ES opatření vyplývající z tohoto rozsudku. Komise musí za tímto účelem zohlednit skutečnost, že uvedené rozhodnutí zaniklo se zpětným účinkem.
59 K tomuto posledně uvedenému bodu je třeba připomenout, že orgán, od něhož zrušený akt pochází, je za účelem dosažení souladu se zrušujícím rozsudkem a jeho úplného vykonání povinen respektovat nejen výrok rozsudku, ale rovněž důvody, které k němu vedly a které tvoří jeho nezbytnou oporu v tom smyslu, že jsou nezbytné k určení přesného smyslu toho, o čem bylo ve výroku rozhodnuto. Je to totiž toto odůvodnění, co zaprvé určuje konkrétní ustanovení považované za protiprávní a zadruhé ukazuje přesné důvody protiprávnosti, která je konstatována ve výroku, které musí dotyčný orgán brát v úvahu při nahrazení zrušeného aktu (rozsudek ze dne 26. dubna 1988, Asteris a další v. Komise, 97/86, 99/86, 193/86 a 215/86, Sb. rozh., EU:C:1988:199, bod 27).
60 Pokud tedy jde o znovuzahájení ukončeného formálního vyšetřovacího řízení, je třeba se domnívat, že pokud Komise znovu zahájí takové řízení poté, co bylo zrušeno ukončující rozhodnutí, nachází se právně v jiné situaci než v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí, které se neopíralo o neexistenci rozhodnutí z roku 2002.
61 Komise se proto nemůže platně dovolávat zrušujícího rozsudku, aby podepřela legalitu napadeného rozhodnutí, ačkoli toto rozhodnutí bylo přijato s ohledem rozhodnutí z roku 2002, které bylo uvedeným rozsudkem zrušeno. Napadené rozhodnutí nemůže za těchto okolností, na rozdíl od tvrzení Komise, představovat ani „anticipaci“ zrušujícího rozsudku.
62 Konečně musí být prohlášení neplatnosti rozhodnutí ukončujícího formální vyšetřovací řízení považováno, vzhledem k neexistenci zrušení tohoto rozhodnutí jeho autorem, za nezbytnou formální podmínku, která musí být splněna před znovuzahájením uvedeného řízení. Strany, kterých se formální vyšetřovací řízení týká, by se jinak nacházely v nejisté situaci, pokud jde o povahu rozhodnutí o znovuzahájení řízení, která by byla neslučitelná s potřebou zvýšit právní jistotu, která je jedním z důvodů přijetí nařízení č. 659/1999 (viz bod 51 výše).
63 Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že Komise nebyla oprávněna přijmout napadené rozhodnutí před zrušením rozhodnutí z roku 2002. První výhrada, kterou žalobkyně uvedla v rámci prvního žalobního důvodu, je tedy opodstatněná.
64 Jelikož první žalobní důvod musí být přijat, je třeba zrušit napadené rozhodnutí, aniž by bylo třeba zkoumat další žalobní důvody, výhrady a argumenty, které žalobkyně uvedla na podporu svých návrhových žádání.
K nákladům řízení
65 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení o žalobě na neplatnost, včetně nákladů řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem.
66 UPS ponese vlastní náklady řízení podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise ze dne 12. září 2007 zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 ES, pokud jde o státní podporu poskytnutou Spolkovou republikou Německo ve prospěch Deutsche Post AG [státní podpora C 36/07 (ex NN 25/07)], se zrušuje v rozsahu, v němž Komise zahájila formální vyšetřovací řízení ohledně dotčených veřejných opatření, s výjimkou státních záruk přiznaných Deutsche Bundespost Postdienst a Deutsche Post.
2) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Deutsche Post v souvislosti se žalobou na neplatnost, včetně nákladů řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem.
3) UPS Europe NV/SA a UPS Deutschland Inc. & Co. OHG ponesou vlastní náklady řízení.
Kanninen | Pelikánová | Buttigieg |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 18. září 2015.
Podpisy