Language of document : ECLI:EU:C:2005:318

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

F. G. JACOBSE

přednesené dne 26. května 2005 1(1)

Věc C‑405/03

Class International BV

proti

Unilever NV a dalším






1.        V projednávaném řízení o předběžné otázce od Gerechtshof te ´s‑Gravenhage (regionální odvolací soud v Haagu) je Soudní dvůr v podstatě žádán o pomoc při výkladu pojmu „užívání označení v obchodním styku“ v článku 5 směrnice o ochranných známkách(2). Zejména se předkládající soud ptá, (i) zda se dovezení zboží, které není zbožím Společenství, které je označeno původní ochrannou známkou, do Společenství režimem vnějšího tranzitu, uskladnění takového zboží v celním skladu Společenství nebo nabízení k prodeji nebo prodej takto uskladněného zboží, ve všech případech bez souhlasu majitele ochranné známky, považuje za „užívání označení v obchodním styku“ ve smyslu článku 5 a (ii) který z účastníků řízení nese důkazní břemeno v řízeních o porušení ochranné známky vzniklých na základě takových situací.

2.        Souhlas majitele ochranné známky s dotčenými transakcemi je relevantní z důvodu zásady Společenství o vyčerpání práv z ochranné známky. Tato zásada, původně vytvořená Soudním dvorem v souvislosti s články 30 a 36 Smlouvy o ES (nyní články 28 a 30 ES), je nyní obsažena v článku 7 směrnice o ochranných známkách. Podstatou této zásady je, že majitel ochranné známky nemůže uplatňovat svá práva ve vztahu ke zboží, které bylo uvedeno na trh ve Společenství pod touto ochrannou známkou jím nebo s jeho souhlasem(3).

 Relevantní právní úprava

 Právní předpisy týkající se ochranných známek

3.         Článek 5 směrnice o ochranných známkách stanoví:

„1.   Ze zapsané ochranné známky vyplývají pro jejího majitele výlučná práva. Majitel je oprávněn zakázat všem třetím osobám, které nemají jeho souhlas, aby v obchodním styku užívaly:

a)      označení totožné s ochrannou známkou pro zboží nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro něž je známka zapsána;

[…]

3.     Pokud jsou splněny podmínky uvedené v odstavcích 1 a 2, může být zakázáno zejména:

a)      […]

b)      nabízet zboží pod tímto označením, uvádět je na trh nebo skladovat za tímto účelem anebo nabízet či poskytovat pod tímto označením služby;

c)      dovážet či vyvážet pod tímto označením zboží;

[…]“

4.        Článek 9 odst. 1 písm. a) a čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) nařízení o ochranné známce Společenství(4) obsahují stejná ustanovení ve vztahu k ochranným známkám jako čl. 5 odst. 1 písm. a) a čl. 5 odst. 3 písm. b) a c) směrnice o ochranných známkách.

 Celní právní předpisy

5.        Článek 24 ES stanoví:

„Za výrobky ve volném oběhu v členském státě se pokládají ty výrobky, které pocházejí ze třetích zemí, u kterých byly v tomto členském státě splněny dovozní náležitosti a zaplacena cla a poplatky s rovnocenným účinkem a u kterých nedošlo k plnému ani částečnému navrácení těchto cel a poplatků.“

6.         Článek 37 odst. 1 nařízení č. 2913/92(5), kterým se vydává celní kodex Společenství, stanoví, že zboží podléhá celnímu dohledu od vstupu na celní území Společenství. Článek 38 odst. 1 písm. a) stanoví, že zboží musí být dopraveno osobou, která zboží dopravila na celní území Společenství, bez zbytečného odkladu celnímu úřadu určenému celními orgány. Článek 48 požaduje, aby zboží, které není zbožím Společenství, předloženému k celnímu řízení bylo přiděleno celně schválené určení.

7.         Článek 4 odst. 15 nařízení č. 2913/92 stanoví, že „celně schválené určení zboží“ zahrnuje propuštění zboží do celního režimu. Článek 4 odst. 16 stanoví, že „celní režim“ zahrnuje „tranzit“ a „uskladňování v celním skladu“.

8.        Článek 59 stanoví, že:

„1.   Veškeré zboží určené k propuštění do celního režimu musí být uvedeno v celním prohlášení pro tento celní režim.

2.     Zboží Společenství navržené v celním prohlášení do režimu […] tranzitu nebo uskladnění v celním skladu je pod celním dohledem od okamžiku přijetí celního prohlášení až do okamžiku, kdy opustí celní území Společenství nebo kdy je zničeno nebo kdy je platnost celního prohlášení zrušena.“

 Režim vnějšího tranzitu

9.         Režim vnějšího tranzitu se obecně týká zboží, které pochází z třetích zemí a není na území Společenství ve volném oběhu. Soudní dvůr vysvětlil legální fikci, na níž spočívá tento režim, následovně:

„Zboží propuštěné na základě tohoto režimu nepodléhá ani příslušným dovozním clům ani jiným obchodněpolitickým opatřením; je to, jako by nevstoupilo na území Společenství. Ve skutečnosti je dovezeno ze třetí země a prochází jedním nebo více členskými státy předtím, než je vyvezeno do jiné třetí země“(6).

10.       Článek 91 odst. 1 nařízení č. 2913/92 stanoví, že režim vnějšího tranzitu „umožňuje přepravu mezi dvěma místy v rámci celého území Společenství […] zboží, které není zbožím Společenství, aniž by toto zboží podléhalo dovozním clům a dalším poplatkům nebo obchodněpolitickým opatřením.“

11.       Článek 92 stanoví, že režim vnějšího tranzitu je ukončen „předložením zboží s příslušnými doklady celnímu úřadu určení v souladu s podmínkami stanovenými pro tento režim“. Celní úřad určení je celní úřad v místě, kde musí být zboží propuštěné do tranzitního režimu Společenství předloženo, aby mohl být režim ukončen(7).

 Uskladňování v celním skladu

12.       Uskladňování v celním skladu je režim umožňující dovozcům uskladnit dovezené zboží, pokud v okamžiku dovozu není známo, jak bude se zbožím nakonec naloženo. Zboží může být následně znovu vyvezeno, v tom případě není nutné zaplatit dovozní cla, nebo propuštěno do volného oběhu, v tom případě je nutné dovozní cla zaplatit. Soudní dvůr uvedl, že „základním účelem uskladňování v celním skladu je umožnit uskladnění zboží“, a nikoli povolit, aby zboží přecházelo z jednoho marketingového stupně do dalšího(8).

13.       Jelikož uskladňování v celním skladu patří mezi celní režimy s hospodářským účinkem(9), jeho použití je podmíněno povolením vydaným celními orgány(10). Takové povolení se uděluje pouze osobám, které skýtají potřebné záruky k řádnému provádění operací, a za podmínky, že celní orgány mohou dohlížet na provádění daného režimu a kontrolovat je, aniž by musely uplatňovat administrativní opatření, která jsou neúměrná daným hospodářským potřebám(11).

 Původní řízení a položené otázky

14.      SmithKline Beecham plc, společnost založená podle práva Spojeného království, je majitelem dvou ochranných známek Beneluxu pro výrobky ve třídě 3 (zubní pasty nebo ústní vody). Beecham Group plc, společnost založená podle práva Spojeného království, je majitelem ochranné známky Beneluxu a ochranných známek Společenství pro všechny výrobky ve třídě 3. Tyto ochranné známky jsou obrazové Aquafresh ochranné známky sestávající z červeně, bíle a modře pruhovaného kousku zubní pasty. Dále budu zmiňovat SmithKline Beecham plc a Beecham Group plc dohromady jako „žalované“(12).

15.      Class International BV (dále jen „žalobkyně“), společnost založená podle nizozemského práva, koupila v letech 2001 a 2002 několik kontejnerů výrobků od jihoafrického podniku. Probíhající řízení se týká kontejneru obsahujícího zubní pasty nesoucí dotyčnou ochranou známku. Zboží bylo dopraveno do Rotterdamu z území nespadajícího do Evropského hospodářského prostoru (dále jen „EHP“) v únoru 2002 na žádost žalobkyně a bylo tam uskladněno v celním skladu. Výrobky jsou zbožím pod původní ochrannou známkou, ale žalovaní nesouhlasili a stále nesouhlasí s jejich vstupem do EHP.

16.      Dne 5. března 2002 byl dotčený kontejner zadržen celními orgány na základě žádosti žalovaných. Z písemných vyjádření žalobkyně se zdá, že zadržení bylo provedeno v souladu s právní úpravou Společenství, zakazující propuštění padělků nebo nedovolených napodobenin do, mimo jiné, režimu uskladňování v celním skladu a vnějšího tranzitního režimu,(13) na základě které může celní úřad zadržet zboží, o kterém bylo zjištěno, že je padělkem nebo nedovolenou napodobeninou, když držitel údajně porušených práv z ochranné známky obdržel rozhodnutí v tomto smyslu od příslušných celních orgánů. Následně se ukázalo, že dotčené zboží nebylo padělkem nebo nedovolenou napodobeninou ve smyslu této právní úpravy.

17.      Žádost žalobkyně na propuštění zboží a na náhradu škody od žalovaných byla zamítnuta předsedou Rechtbank Rotterdam. Žalobkyně se odvolala ke Gerechtshof te ´s‑Gravenhage; žalovaní se také odvolali. Obě vzájemná odvolání se týkají otázky, zda přechodné uskladnění v celním skladu zboží, označeného původní ochranou známkou, v režimu celního tranzitu nebo tranzitu pro země mimo území EHP, má být považováno ze použití ochranné známky ve smyslu článku 5 směrnice o ochranných známkách.

18.      Gerechtshof te ´s‑Gravenhage shledává, že nebylo prokázáno, že zde existoval zájemce o koupi zubních past v okamžiku jejich vstupu na území Nizozemska nebo v okamžiku zadržení tohoto zboží. Zejména se Gerechtshof domnívá, že nebylo dostatečně prokázáno, že, jak žalobkyně uvádí, zubní pasty byly prodány a jsou určeny pro zákazníka na Ukrajině. Nebylo také prokázáno, že zubní pasty byly prodány a budou dopraveny zákazníkovi podnikajícímu v rámci EHP. Nicméně Gerechtshof nevyloučil možnost, že se může ukázat, že první kupující zubních past podniká v EHP.

19.      Gerechtshof te ´s‑Gravenhage přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující otázky:

„1)       Může majitel ochranné známky bránit (přímému, nebo nepřímému) vstupu zboží pocházejícího ze třetích zemí označeného ochrannou známkou ve smyslu [směrnice] nebo [nařízení] na území členského státu (v projednávaném případě na území Nizozemska/zemí Beneluxu) bez jeho souhlasu v rámci dopravy zboží v tranzitu nebo tranzitního obchodu ve smyslu uvedeném níže?

2)      Zahrnuje výraz ‚užívat označení v obchodním styku‘ ve smyslu ustanovení jednak čl. 5 odst. 1 první věty a odst. 3 písm. b) a c) směrnice a jednak čl. 9 odst. 1 první věty a odst. 2 písm. b) a c) [nařízení] v jejich vzájemném spojení uskladnění původního zboží (označeného ochrannou známkou ve smyslu [směrnice] [jednotného zákona pro Benelux o ochranných známkách] nebo [nařízení]) na území členského státu, v celním úřadě nebo ve skladě, které nebylo dovezeno do EHP majitelem ochranné známky nebo s jeho souhlasem, které pochází z území mimo EHP a které má z technicky celního hlediska status zboží, které není zbožím Společenství (například T l nebo [jednotný správní doklad])?

3)      Má otázka, zda je, či není prokázáno konečné místo určení tohoto zboží nebo zda byla, či nebyla uzavřena dohoda (o koupi), pokud jde o toto zboží, s klientem ze třetí země v okamžiku vstupu zboží na výše uvedené území, dopad na odpověď na první a druhou otázku?

4)      V rámci odpovědi na první, druhou a třetí otázku je namístě přiznat důležitost doplňujícím okolnostem, jako jsou:

a)       okolnost, že obchodník, který je majitelem dotčeného zboží nebo jím může nakládat nebo je činný v paralelním obchodě, je usazen v jednom z členských států;

b)      okolnost, že obchodník usazený v členském státě nabízí k prodeji nebo prodává uvedené zboží z tohoto členského státu jinému obchodníkovi usazenému v členském státě, přičemž místo dodání (dosud) nebylo stanoveno;

c)      okolnost, že obchodník usazený v členském státě nabízí k prodeji nebo prodává uvedené zboží z tohoto členského státu jinému obchodníkovi usazenému v členském státě, přičemž místo dodání zboží takto nabízeného k prodeji nebo prodávaného bylo stanoveno, ale jeho konečné místo určení nikoliv, ať s výslovným uvedením, nebo smluvním omezením upřesňujícím, že se jedná o zboží, které není zbožím Společenství (a je v tranzitu), či nikoliv;

d)      okolnost, že obchodník usazený v členském státě nabízí k prodeji nebo prodává uvedené zboží obchodníkovi usazenému mimo EHP, přičemž místo dodání nebo konečné místo určení bylo stanoveno, či nikoliv;

e)      okolnost, že obchodník usazený v členském státě nabízí k prodeji nebo prodává uvedené zboží obchodníkovi usazenému mimo EHP, o němž (paralelní) obchodník ví nebo má dobré důvody se domnívat, že dále prodá nebo dodá toto zboží konečným spotřebitelům v EHP?

5)      Je namístě chápat slovo ‚nabízet‘ obsažené v ustanoveních uvedených v první otázce v tom smyslu, že zahrnuje rovněž nabídku (k prodeji) původního zboží (označeného ochrannou známkou ve smyslu směrnice, [jednotného zákona pro Benelux o ochranných známkách] nebo [nařízení]) uskladněného na území členského státu, v celním úřadě nebo ve skladě, které nebylo dovezeno do EHP majitelem ochranné známky nebo s jeho souhlasem, které pochází z území mimo EHP a které má status zboží, které není zbožím Společenství (například T l nebo [jednotný správní doklad]), za okolností uvedených ve třetí a čtvrté otázce?

6)      Který z účastníků řízení ponese důkazní břemeno, co se týče operací uvedených v první, druhé a páté otázce?“

20.      Písemná vyjádření byla předložena žalobkyní, žalovanými a Komisí.

21.      Vzhledem k tomu, že článek 9 nařízení o ochranné známce Společenství poskytuje majitelům ochranné známky Společenství stejnou ochranu, jakou poskytuje článek 5 směrnice o ochranných známkách majitelům zapsaných ochranných známek, budu při projednávání položených otázek v zájmu zjednodušení odkazovat pouze na směrnici.

 První otázka

22.       Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda se majitel ochranné známky může bránit proti vstupu, bez jeho souhlasu, zboží pod ochrannou známkou ze třetích zemí na území členského státu v souvislosti s tranzitem nebo tranzitním obchodem.

23.      Zdá se být nesporné, že tranzitem předkládající soud myslí pohyb zboží, které není zbožím Společenství a které podléhá režimu vnějšího tranzitu Společenství, přes území členských států, a tranzitním obchodem myslí transakce se zbožím, které není zbožím Společenství, které nesplňuje dovozní náležitosti, tudíž není formálně dovezeno do Společenství, a tedy si po dobu, po kterou to trvá, zachovává status zboží, které není zbožím Společenství. Tranzitní obchod se může týkat zboží, které podléhá režimu uskladňování v celním skladu Společenství; otázka, zda uskladnění zboží v celním skladu porušuje práva z ochranné známky, které nese toto zboží, je předmětem druhé položené otázky, zatímco otázka, zda je nabízení zboží takto uskladněného k prodeji nebo prodávání takového zboží porušením, je předmětem čtvrté a páté položené otázky.

24.       Žalobkyně tvrdí, že na první otázku by mělo být odpovězeno negativně. Pokud by vstup zboží, které není zbožím Společenství, na území Společenství způsobem tranzitního obchodu byl považován za „užívání označení v obchodním styku“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice o ochranných známkách, značně by to omezilo hospodářství členských států, jelikož všechny tranzity a tranzitní obchody se zbožím pod ochrannou známkou bez souhlasu majitele ochranné známky by porušovaly práva z ochranné známky. To nemůže být cílem ani účinkem právních předpisů Společenství. Mimoto je zjevné z věci Komise v. Francie(14) a věci Rioglass(15), že takové omezení nelze v právu Společenství odůvodnit.

25.      Žalovaní zastávají opačný názor. Tvrdí, že „užívání v obchodním styku“ zahrnuje všechna obchodní nebo profesionální (jiná než výlučně vědecká) užívání. Dovážení zboží pod ochrannou známkou, zahrnutého pod čl. 5 odst. 3 písm. c) směrnice o ochranných známkách, znamená dopravení zboží na území členského státu. Dovoz – přinejmenším v projednávané věci – směřuje k získání obchodního zvýhodnění. Skutečnost, že dovozní náležitosti nebyly č. splněny, a tedy že zboží není č. ve volném oběhu, je nerelevantní. Většina tranzitních režimů zahrnuje riziko, že zboží může být propuštěno do volného oběhu v EHP bez souhlasu majitele ochranné známky, který tedy musí být oprávněn bránit se proti dovozu zboží a jeho přítomnosti, byť jen dočasné.

26.      Komise zastává názor, že „dovážení […] zboží pod označením“ ve smyslu čl. 5 odst. 3 písm. c) směrnice o ochranných známkách nezahrnuje jeho dopravení do Společenství v tranzitním režimu. Ačkoliv není čl. 5 odst. 3 písm. c) zcela jasný, historie právní úpravy ukazuje, že cílem bylo, aby se majitel ochranné známky mohl bránit pouze proti dovozu za účelem uvedení na trh ve Společenství. Tento výklad je také v souladu s definicí zboží ve volném oběhu v článku 24 ES, jelikož dovozní náležitosti nebudou muset být splněny nebo cla a poplatky uloženy, pokud bude zboží v tranzitu.

27.       Podle mého názoru se první otázka, i když vyjádřena obecně, ve skutečnosti týká výkladu článku 5 směrnice o ochranných známkách, který se týká práv z ochranné známky. Článek 5 odst. 1 stanoví, že z ochranné známky vyplývají pro jejího majitele výlučná práva. Na základě čl. 5 odst. 1 písm. a) tato výlučná práva opravňují majitele zabránit třetím stranám bez jeho souhlasu v užívání v obchodním styku označení totožného s ochrannou známkou pro zboží, které je totožné s tím, pro něž je ochranná známka zapsána. V projednávané věci se majitel snaží zabránit vstupu do Společenství (vnějším tranzitem Společenství), bez jeho souhlasu, zboží nesoucího jeho původní ochrannou známku. Otázkou tedy v zásadě je, zda dopravení zboží pod ochrannou známkou ze třetí země do Společenství, které podléhá režimu vnějšího tranzitu, bez souhlasu majitele ochranné známky, porušuje výlučná práva z ochranné známky vyplývající pro jejího majitele na základě čl. 5 odst. 1 směrnice o ochranných známkách a zejména zda je považováno za „užívání ochranné známky v obchodním styku“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a).

28.       Soudní dvůr rozhodl, že užívání označení totožného s ochrannou známkou je užíváním v obchodním styku, pokud k němu dochází v souvislosti s obchodní činností za účelem hospodářského zvýhodnění, a nikoli jako soukromá záležitost(16). Vyjasnil také, že výlučné právo v čl. 5 odst. 1 písm. a) bylo uděleno majiteli ochranné známky proto, aby mu bylo umožněno bránit své specifické zájmy jako majitele, to znamená zajistit, aby ochranná známka mohla plnit své funkce. Výkon tohoto práva musí být tedy vyhrazen pro případy, ve kterých užívaní označení třetí stranou narušuje nebo je způsobilé narušit funkce ochranné známky, zejména její základní funkci, kterou je zaručovat spotřebitelům původ zboží(17). Tudíž majitel nemůže zakázat užívání označení totožného s ochrannou známkou pro zboží totožné s tím, pro které byla ochranná známka zapsána, pokud toto užívání nemůže narušit jeho vlastní zájmy jako majitele ochranné známky, s ohledem na její funkce(18).

29.      Nevidím, jak základní funkce ochranné známky může být narušena pouze na základě skutečnosti, že zboží původně nesoucí tuto ochrannou známku podléhá režimu vnějšího tranzitu, a tudíž není pojmově ve volném oběhu v rámci Společenství. Taková situace, bez dalšího, nemůže podle mě narušovat nebo nemůže být způsobilá narušit funkce ochranné známky.

30.       Tento názor je potvrzen v obdobném kontextu v rozsudku Soudního dvora ve věci Rioglass(19). Tato věc se týkala situace, ve které zboží pod ochrannou známkou, legálně vyrobené ve Španělsku, bylo vyvezeno ze Španělska do Polska na základě tranzitního osvědčení Společenství, které umožňovalo pohyb mezi dvěma místy v rámci celního území Společenství a Polska bez dovozní daně, poplatků nebo obchodněpolitických opatření. Zboží bylo zadrženo celními úředníky ve Francii z důvodu podezření z porušení práv z ochranné známky. Výrobce a dopravce zboží usilovali o rozhodnutí, aby bylo zadržení zrušeno. Soudní dvůr byl tázán, zda vnitrostátní opatření pro zadržení zboží za takových okolností byla v rozporu s článkem 28 ES, který stanoví, že množstevní omezení dovozu a všechna opatření s rovnocenným účinkem jsou zakázána mezi členskými státy.

31.       Jelikož se věc netýkala směrnice o ochranných známkách, Soudní dvůr vycházel ze své dřívější judikatury týkající se ochranných známek z doby před touto směrnicí. Poté, co Soudní dvůr rozhodl, že tato opatření byla v rozporu s článkem 28, zabýval se možným odůvodněním na základě článku 30 ES. Odkázal na ustálenou judikaturu, že specifickým cílem ochranných známek je, zejména, zaručit majiteli, že má výlučné právo užívat tuto ochrannou známku za účelem uvedení výrobku poprvé na trh. Soudní dvůr pokračoval tvrzením, že provedení takové ochrany je tedy spojeno s uvedením zboží na trh, a došel k závěru, že režim, jako ten, o který se jedná v původním řízení, který spočívá v dopravě zboží legálně vyrobeného v členském státě do nečlenské země přes jeden nebo více členských států, nepředstavuje žádné uvedení dotčeného zboží na trh, a tedy že nemůže narušit specifický cíl ochranné známky(20).

32.      Žalovaní se snaží odlišit toto rozhodnutí od projednávané věci na základě toho, že se týkalo tranzitu Společenství zboží legálně vyrobeného v členském státě. To je samozřejmě tento případ. Nicméně se nedomnívám, že to neposkytuje podporu, kterou můžeme odvodit z rozhodnutí Soudního dvora v tom smyslu, že pouhá skutečnost, že zboží přechází přes členský stát, nepředstavuje žádné uvedení dotčeného zboží na trh, a tedy že nemůže porušit specifický cíl ochranné známky. Může se opravdu zdát, že pokud Soudní dvůr zastával tento názor s ohledem na zboží ve volném oběhu ve Společenství, bude platit tím spíše pro zboží, které není zbožím Společenství, s ohledem na které dovozní náležitosti nebyly splněny.

33.      Žalovaní také odkazují na rozsudek Soudního dvora ve věci Polo v. Lauren(21), a zejména na jeho prohlášení, že „je zde riziko, že padělané zboží v režimu vnějšího tranzitu může být podvodně dopraveno na trh Společenství“. Žalovaní poukázali na toto prohlášení na podporu svého argumentu, že režim vnějšího tranzitu nemůže zaručit, že dopravované zboží neskončí ve volném oběhu.

34.      Prohlášení Soudního dvora ve věci Polo v. Lauren bylo nicméně učiněno v kontextu velmi rozdílném od toho v projednávané věci a podle mého názoru nemůže žalovaným pomoci ani na základě analogie. Soudní dvůr v této věci posuzoval, zda článek 113 Smlouvy (nyní po změně článek 133 ES), který se týká společné obchodní politiky, byl odpovídajícím právním základem pro nařízení(22), které se použije, když padělky nebo nedovolené napodobeniny byly nalezeny při provádění kontrol u zboží, které je, mimo jiné, v režimu vnějšího tranzitu. Riziko, že padělky ve vnějším tranzitu mohou být podvodně dopraveny na trh Společenství, je relevantní úvahou při posuzování platnosti nařízení, jehož cílem je zmocnit celní orgány, aby přijaly opatření, pokud je takové zboží nalezeno při kontrolách zboží ve vnějším tranzitu. Projednávaná věc se naopak týká zcela odlišné otázky, zda majitel ochranné známky může zabránit vstupu, do Společenství ze třetí země, bez jeho souhlasu, zboží nesoucího jeho původní ochrannou známku, kde je tento vstup proveden režimem vnějšího tranzitu.

35.      V každém případě prohlášení Soudního dvora ve věci Polo v. Lauren neposkytuje žádný základ pro výkon práv z ochranných známek jednoduše proto, že zboží, které není zbožím Společenství, vstoupilo do Společenství v režimu vnějšího tranzitu.

36.      Na obavy žalovaných, že takové zboží, jaké je předmětem původního řízení, může být propuštěno do volného oběhu ve Společenství bez jejich souhlasu, a tímto porušovat jejich práva z ochranné známky, musí být odpovězeno odkazem na podrobná ustanovení celního kodexu(23) a jeho prováděcího opatření(24), které jsou navrženy tak, aby zajistily, že zboží, které není zbožím Společenství, v režimu vnějšího tranzitu podléhá celnímu dohledu od okamžiku jeho vstupu do opuštění Společenství(25). Pokud zboží ve skutečnosti neopustí Společenství, ale je propuštěno do volného oběhu, v této situaci bude majitel ochranné známky oprávněn zabránit jeho „dovážení“ v souladu s článkem 5 odst. 3 písm. c) směrnice o ochranných známkách. Je třeba poznamenat, že čl. 50 odst. 1 písm. a) dohody TRIPS(26) požaduje, aby vnitrostátní soudní orgány měly pravomoc „nařídit okamžitá a účinná opatření za účelem: a) zabránit, aby nedošlo k porušení jakéhokoliv práva k duševnímu vlastnictví, a zvláště zabránit propuštění zboží, včetně dovezeného zboží ihned po proclení, do obchodní sítě podléhající jejich pravomoci“. I když jsem si vědom, že vymáhání práv majitele ochranné známky závisí na jeho znalosti hrozícího porušení, nevidím žádný důvod pro rozšíření těchto práv v případě zboží podléhajícího režimu vnějšího tranzitu. Takové vymáhání v případě bezprostředně dovezeného zboží také závisí na předchozí znalosti ze strany majitele ochranné známky.

37.      Jsem tedy toho názoru, že majitel ochranné známky může bránit vstupu na území Společenství, bez jeho souhlasu, zboží, které není zbožím Společenství, nesoucího jeho ochrannou známku a podléhajícího režimu vnějšího tranzitu Společenství na základě toho, že takový vstup sám o sobě představuje „užívání ochranné známky v obchodním styku“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 první směrnice Rady.

38.      Podstatou otázky předkládajícího soudu rovněž je, zda majitel ochranné známky může bránit vstupu do Společenství, bez jeho souhlasu, zboží, které není zbožím Společenství, nesoucím jeho ochrannou známku v souvislosti s tranzitním obchodem, zejména s transakcemi se zbožím, které není zbožím Společenství, podléhajícímu režimu vnějšího tranzitu nebo režimu uskladňování v celním skladu. Podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda takové transakce představují porušení práv z ochranných známek, které nese toto zboží. Budu tedy tuto otázku posuzovat v souvislosti se čtvrtou a pátou otázkou předkládajícího soudu, které se v zásadě týkají statusu těchto transakcí podle směrnice o ochranných známkách.

 Druhá otázka

39.      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda „užití označení v obchodním styku“ ve smyslu článku 5 směrnice o ochranných známkách zahrnuje uskladnění v celním skladu zboží, které není zbožím Společenství, pod původní ochrannou známkou, pokud majitel ochranné známky nedal souhlas k jeho vstupu do EHP.

40.      Žalobkyně tvrdí, že z její analýzy první položené otázky vyplývá, že uskladnění zboží, které není zbožím Společenství, za daných okolností musí být také povoleno, jinak by se tranzit a tranzitní obchod stal neproveditelným, což nemohlo být záměrem zákonodárce Společenství.

41.      Žalovaní opakují v zásadě svá tvrzení ohledně první otázky v tom smyslu, že jakékoliv obchodní užití, jiné než výhradně vědecké, zahrnuje užití označení v obchodním styku, a tvrdí, že se musí vycházet z toho, že se uskladnění zboží v celním úřadu nebo celním skladu provádí za účelem obchodního zisku.

42.      Komise poznamenává, že čl. 5 odst. 3 písm. b) směrnice o ochranných známkách výslovně uvádí „nabízet zboží […], uvádět je na trh nebo skladovat za tímto účelem“(27). To znamená, že majitel ochranné známky může pouze bránit uskladnění zboží za účelem jeho uvedení na trhu ve Společenství. Pokud je tedy prokázáno, že zboží nebude uvedeno na trh Společenství, majitel ochranné známky nemůže bránit jeho uskladnění v celním skladu.

43.      Podle mého názoru je třeba odpovědět na druhou otázku předkládajícího soudu stejným způsobem jako na jeho první otázku. Základní funkce ochranné známky nemůže být narušena pouze uskladněním v celním skladu Společenství zboží, které není zbožím Společenství, pod ochrannou známkou. Takové uskladnění samo o sobě nemůže narušovat nebo být způsobilé narušit funkce ochranné známky.

44.      Co se týká obav žalovaných, že takové zboží, jaké je předmětem původního řízení, může být propuštěno do volného oběhu ve Společenství bez jejich souhlasu, a tímto porušovat jejich práva z ochranné známky, na tyto obavy je třeba odpovědět odkazem na podrobná ustanovení celního kodexu(28), který je navržený tak, aby zajistil, že zboží v celním skladu je stále pod celním dohledem(29). Jak bylo uvedeno výše, pokud bude zboží propuštěno do volného oběhu, bude v této situaci majitel ochranné známky oprávněn bránit jeho „dovážení“ v souladu s čl. 5 odst. 3 písm. c) směrnice o ochranných známkách. Znovu, i když jsem si vědom, že vymáhání práv majitele ochranné známky závisí na jeho znalosti hrozícího porušení, nevidím žádný důvod pro rozšíření těchto práv v případě zboží podléhajícího režimu uskladnění v celním skladu.

 Třetí otázka

45.      Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda budou odpovědi na první a druhou otázku rozdílné, pokud v okamžiku vstupu na celní území Společenství (i) je stanoveno konečné určení zboží nebo (ii) žádná kupní smlouva nebyla uzavřena se zákazníkem ze třetí země s ohledem na toto zboží.

46.      Jak žalobkyně, tak i žalovaní se domnívají, že faktory uvedené předkládajícím soudem nemají žádný vliv na jejich analýzy první a druhé otázky.

47.      Též zastávám názor, že tyto faktory nemají žádný vliv na odpovědi, které navrhuji na první a druhou otázku. Tyto otázky se omezují na to, zda majitel ochranné známky může bránit vstupu zboží, které není zbožím Společenství, pod ochrannou známkou, na celní území Společenství v režimu vnějšího tranzitu nebo uskladňování v celním skladu. Už jsem vysvětlil, proč se domnívám, že takový vstup sám o sobě nenarušuje nebo není způsobilý narušit funkce ochranné známky. Tak tomu je stále v případě, podle mého názoru, s jednou výhradou, pokud je stanoveno konečné určení zboží nebo pokud žádná kupní smlouva nebyla uzavřena se zákazníkem ze třetí země s ohledem na toto zboží. Situace by byla rozdílná pouze tehdy, pokud by konečné určení bylo v EHP. V tom případě by zde existovalo reálné riziko, že zboží bude propuštěno do volného oběhu ve Společenství, faktor, který posoudím v souvislosti s pátou položenou otázkou.

 Čtvrtá otázka

48.      Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda je relevantní v souvislosti s prvními třemi otázkami, že zde existují další okolnosti, jako (a) že vlastník zboží je usazen v jednom ze členských států; (b) že zboží je nabízeno k prodeji nebo bylo prodáno obchodníkem, který je usazen v členském státě, z tohoto členského státu, jinému obchodníkovi, který je usazen v členském státě, zatímco místo dodání není (ještě) stanoveno; (c) že zboží je nabízeno k prodeji nebo prodáno obchodníkem, který je usazen v členském státě, z toho členského státu, jinému obchodníkovi, který je usazen v členském státě, zatímco místo dodání je stanoveno, ale konečné určení nikoliv, ať už s nebo bez výslovné podmínky, že zboží je (tranzitním) zbožím, které není zbožím Společenství; (d) že zboží je nabízeno k prodeji nebo bylo prodáno obchodníkem, který je usazen v členském státě, obchodníkovi, který je usazen mimo EHP, zatímco místo dodání nebo konečné určení zboží může být nebo nemusí být stanoveno; a (e) toto zboží je nabízeno k prodeji nebo prodáno obchodníkem, který je usazen v členském státě, obchodníkovi, který je usazen mimo EHP, který (souběžného) obchodníka zná nebo má vážný důvod se domnívat, že znovu prodá nebo dodá dotčené zboží konečným spotřebitelům v EHP.

49.      Žalobkyně připouští, že skutečnost, že zboží, které není zbožím Společenství, podléhá danému celnímu režimu, není sama o sobě dostačující k prokázání, že nedošlo k žádnému porušení práv z ochranné známky, pokud majitel ochranné známky může poskytnout dostatečně přesvědčující důkaz, že zjevným cílem vlastníka zboží je uvést toto zboží na trh ve Společenství. Nicméně se nedomnívá, že hypotéza uvedená ve čtvrté položené otázce je dostatečně přesvědčivá.

50.      Žalovaní také tvrdí, že žádná z okolností uvedených ve čtvrté otázce nemá vliv na odpovědi na první tři otázky, i když se domnívají, že okolnosti uvedené v bodech a), b), c) a e) mohou být relevantní při odpovědi na pátou otázku.

51.      Komise tvrdí, že okolnosti uvedené ve čtvrté otázce mohou být užitečné při určení, zda zboží může být ve skutečnosti uvedeno na trh ve Společenství; pokud existuje vážná domněnka v tom smyslu, majitel ochranné známky může zadržet toto zboží. Je nicméně na vnitrostátním soudci, aby vyhodnotil skutečnosti a určil, zda existuje dostatečný předpoklad, že zboží nebude propuštěno do volného oběhu ve Společenství.

52.      Podle mého názoru odpověď na čtvrtou otázku vnitrostátního soudu musí být odvozena, tak jako odpovědi na jeho předchozí otázky, ze znění a rozsahu čl. 5 odst. 1 směrnice o ochranných známkách. Právě toto ustanovení opravňuje majitele ochranné známky zabránit třetím stranám bez jeho souhlasu „užívat ochranou známku v obchodním styku“. Aby bylo žalovatelné, toto užití musí, jak bylo rozebíráno výše v souvislosti s první otázkou, narušovat nebo být způsobilé narušit funkce ochranné známky. Již jsem vysvětlil, proč se nedomnívám, že pouhá skutečnost, že zboží, které není zbožím Společenství, nesoucím ochrannou známku, v režimu vnějšího tranzitu nebo uskladnění v celním skladu, představuje užití této ochranné známky v obchodním styku ve smyslu čl. 5 odst. 1. Podstatou otázky vnitrostátního soudu je, zda je tento závěr ovlivněn specifickými okolnostmi uvedenými pod body a) až e).

53.      Co se týká bodu a), souhlasím s žalobkyní, že místo usazení vlastníka zboží nesoucího ochrannou známku je nerelevantní pro otázku, zda uvedení zboží, v režimu uskladnění v celním skladu nebo v režimu vnějšího tranzitu, představuje užívání ochranné známky v obchodním styku.

54.      Všechny okolnosti uvedené v bodech b) až e) se týkají zboží nabízeného k prodeji nebo prodaného. Článek 5 odst. 3 písm. b) směrnice o ochranných známkách zahrnuje „nabízet zboží“ mezi transakce, které mohou být zakázány na základě čl. 5 odst. 1. Jelikož se pátá otázka týká zejména rozsahu pojmu „nabízet“ ve smyslu čl. 5 odst. 3 písm. b), bude vhodné zabývat se body b) až e) do té míry, do které se předpokládané okolnosti týkají nabízení zboží k prodeji, v kontextu této otázky. Do té míry, do které tyto okolnosti předpokládají, že zboží bylo prodáno, rozsah práv majitele ochranné známky závisí na tom, zda důsledkem prodeje je, že zboží bude propuštěno do volného oběhu ve Společenství. Jelikož se tato záležitost týká také páté otázky, budu se jí také zabývat pod tím názvem.

 Pátá otázka

55.       Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda výraz „nabízet“ v čl. 5 odst. 3 písm. b) směrnice o ochranných známkách zahrnuje nabízení k prodeji zboží, které není zbožím Společenství, nesoucího ochrannou známku, které je uskladněno v celním skladu, pokud majitel ochranné známky nedal souhlas k jeho vstupu do EHP za okolností uvedených v třetí a čtvrté otázce.

56.      Žalobkyně se domnívá, že nabízení k prodeji zboží, které není zbožím Společenství, ať už ve Společenství nebo mimo něj, nemůže být považováno za užívání ochranné známky v obchodním styku ve Společenství, za předpokladu, že ani jeho cílem ani jeho záměrem není uvést zboží pod ochrannou známkou na trh ve Společenství. Existuje mnoho forem mezinárodního obchodu se zbožím, které není zbožím Společenství; pokud by nabízení takového zboží k prodeji bylo zakázáno právní úpravou ochranných známek Společenství, obchodníci, kteří jsou usazeni a pracují ve Společenství, by už nebyli schopni se zapojit do obchodů se zbožím pod ochrannou známkou, což nemohlo být cílem zákonodárce.

57.      Žalovaní tvrdí, že z důvodů uvedených již v souvislosti s předchozími otázkami, na pátou otázku by mělo být odpovězeno kladně.

58.      Komise tvrdí, že nabízení k prodeji, tak jak bylo popsáno v páté otázce, není „nabízením“ k prodeji ve smyslu čl. 5 odst. 3 písm. b), pokud ho vlastník zboží pod ochrannou známkou nabízí k prodeji ve Společenství možnému zájemci o koupi, který ho téměř jistě neuvede na trh ve Společenství.

59.      Výchozím bodem pro výklad pojmu „nabízet k prodeji“ musí být systém a cíle směrnice o ochranných známkách. Tato směrnice byla založena na článku 100a Smlouvy o ES (nyní po změně článek 95 ES). První bod odůvodnění poukazuje na rozdíly ve vnitrostátních předpisech o ochranných známkách, které mohou bránit volnému pohybu zboží a služeb. Třetí bod odůvodnění uvádí, že sblížení právních předpisů provedené směrnicí je omezeno na ty vnitrostátní předpisy, které se bezprostředně dotýkají fungování vnitřního trhu. Devátý bod odůvodnění uvádí, že je prvořadé, pro usnadnění volného pohybu zboží a služeb, zajistit, aby ochranné známky požívaly stejné ochrany ve všech členských státech.

60.       Článek 5 musí být tudíž vykládán v souvislosti s volným pohybem zboží. Tato zásada se nicméně vztahuje na výrobky, které pocházejí ze třetích zemí, pouze pokud jsou ve volném oběhu ve Společenství(30). Soudní dvůr jasně uvedl, že výrobky ve volném oběhu jsou ty výrobky, které pocházejí ze třetích zemí, a byly řádně dovezeny do jednoho z členských států v souladu s tím, co je nyní článkem 24 ES(31), a že „zboží, které není zbožím Společenství, navržené k propuštění do volného oběhu neobdrží status zboží Společenství do té doby, dokud se nepoužijí obchodněpolitická opatření, další náležitosti uložené v souvislosti s dovozem zboží nebudou splněny a jakákoliv legálně uložená dovozní cla nebo poplatky budou nejenom uloženy, ale také zaplaceny nebo zajištěny“(32).

61.       Zboží, které není zbožím Společenství, musí být tudíž řádně dovezeno do Společenství předtím, než může požívat výhod z volného oběhu. To podle mého názoru vysvětluje, proč čl. 5 odst. 3 písm. c) zahrnuje jako příklad „užívání ochranné známky v obchodním styku“ „dovážet nebo vyvážet pod tímto označením zboží“. Soudní dvůr také uvedl, že „přijetím článku 7 směrnice o ochranných známkách, který omezuje vyčerpání práv z ochranné známky na případy, ve kterých zboží pod ochrannou známkou bylo uvedeno na trh v EHP, zákonodárce Společenství upřesnil, že uvedení takového zboží na trh mimo toto území nevyčerpá právo majitele, na základě článku 5, bránit dovážení takového zboží bez jeho souhlasu, a tudíž kontrolovat původní uvedení zboží nesoucího ochranou známku na trh v EHP“(33), potvrzuje názor, že dovoz je nezbytný předtím, než majitel ochranné známky může uplatnit svá práva vyplývající z článku 5.

62.      Po dobu, po kterou si zboží zachová svůj status zboží, které není zbožím Společenství, se nedomnívám, že jeho nabízení k prodeji bude obvykle představovat užívání ochranné známky v obchodním styku, kterému může být bráněno majitelem ochranné známky v rámci práva Společenství.

63.       Pokud je ve skutečnosti výsledkem nabídky k prodeji zboží to, že je propuštěno do volného oběhu ve Společenství, práva majitele ochranné známky budou samozřejmě porušena takovým propuštěním a majitel je v zásadě oprávněn této transakci zabránit. Znovu zmíním čl. 50 odst. 1 písm. a) dohody TRIPS(34), který požaduje, aby vnitrostátní soudní orgány měly pravomoc „nařídit okamžitá a účinná opatření za účelem: a) zabránit, aby nedošlo k porušení jakéhokoliv práva k duševnímu vlastnictví a zvláště zabránit propuštění zboží, včetně dovezeného zboží ihned po proclení, do obchodní sítě podléhající jejich pravomoci“.

64.      V souvislosti s mým názorem, že nabízení k prodeji zboží, které není zbožím Společenství, pod ochrannou známkou, které je uskladněno v celním skladu, pokud majitel ochranné známky nedal souhlas k jeho vstupu do EHP, nepředstavuje v zásadě užívání ochranné známky v obchodním styku, posoudím, jaký důsledek, pokud nějaký, může mít na tento závěr jakákoliv další okolnost bodu b) až e) uvedená předkládajícím soudem v souvislosti s jeho čtvrtou otázkou.

65.      Okolností uvedenou v bodě b) je, že je zboží nabízeno k prodeji nebo prodáno obchodníkem, který je usazen v členském státě, z tohoto členského státu, jinému obchodníkovi, která je usazen v členském státě, zatímco místo dodání není (ještě) stanoveno. Okolností uvedenou v bodě c) je, že je zboží nabízeno k prodeji nebo prodáno obchodníkem, který je usazen v členském státě, z tohoto členského státu, jinému obchodníkovi, který je usazen v členském státě, zatímco místo dodání je stanoveno, ale konečné určení nikoli, ať už s nebo bez výslovné podmínky, že zboží je (tranzitním) zbožím, které není zbožím Společenství.

66.      Nemyslím si, že některý z těchto faktorů ovlivní odpověď na pátou otázku, kterou navrhuji. Zatímco skutečnost, že kupující zboží je usazen v členském státě, může naznačovat, že zboží bude propuštěno do volného oběhu, v této situaci, jak bylo již uvedeno, bude majitel ochranné známky oprávněn uplatnit svá práva, přičemž takový výsledek je stále spekulativní, dokud není určeno konečné určení, jelikož kupující může také zamýšlet uvést zboží na trh mimo EHP.

67.      Okolností uvedenou v bodě d) je, že zboží je nabízeno k prodeji nebo prodáno obchodníkem, který je usazen v členském státě, obchodníkovi, který je usazen mimo EHP, zatímco místo dodání nebo konečné určení zboží může nebo nemusí být stanoveno.

68.      Domnívám se, s jednou výhradou, že z důvodů uvedených v souvislosti s body b) a c), situace zmíněná v bodě d) také nemá vliv na odpověď, kterou navrhuji na pátou otázku. Nicméně pokud je konečné určení zboží stanoveno a toto určení je v EHP, bude zřejmé, že zboží bude muset být propuštěno do volného oběhu před dodáním a majitel ochranné známky je podle mého názoru oprávněn uplatnit svá práva, aby zabránil tomuto propuštění nebo dodání.

69.      Konečně, v bodě e) předkládající soud uvádí, že zboží je nabízeno k prodeji nebo prodáno obchodníkem, který je usazen v členském státě, obchodníkovi, který je usazen mimo EHP, který (souběžného) obchodníka zná nebo má vážný důvod se domnívat, že znovu prodá nebo dodá dotčené zboží konečným spotřebitelům v EHP.

70.      Za těchto okolností bude zřejmé, že je vysoce pravděpodobné, že zboží bude propuštěno do volného oběhu, aby mohlo být dodání uskutečněno, a majitel ochranné známky je podle mého názoru oprávněn uplatnit svá práva, aby zabránil tomuto propuštění nebo dodání.

71.      Důkazní břemeno požadované v takových řízeních je předmětem poslední, šesté otázky předkládajícího soudu.

 Šestá otázka

72.       Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu je, který účastník řízení nese důkazní břemeno ohledně skutečností uvedených v první, druhé a páté položené otázce.

73.      První otázka se týká vstupu, bez souhlasu majitele ochranné známky, zboží, které není zbožím Společenství, pod ochrannou známkou, v souvislosti s tranzitem nebo tranzitním obchodem, jak bylo uvedeno výše. Již jsem vysvětlil, proč se domnívám, že podstatou této otázky je, zda dovezení zboží, pod ochrannou známkou, ze třetí země do Společenství v režimu vnějšího tranzitu, bez souhlasu majitele ochranné známky, představuje „užívání ochranné známky v obchodním styku“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice o ochranných známkách. Podstatou druhé otázky je, zda uskladnění takového zboží v celním skladu představuje takové užívání. Podstatou páté otázky je, zda nabízení zboží k prodeji představuje „nabízení zboží“ ve smyslu čl. 5 odst. 3 písm. b), a tedy „užívání ochranné známky v obchodním styku“ ve smyslu čl. 5 odst. 1. Podstatou šesté otázky je, kdo nese důkazní břemeno v řízeních o údajném porušení práv z ochranné známky za popsaných okolností.

74.      Žalobkyně uplatňuje, že ten, kdo tvrdí na základě specifických skutečností, že tranzit nebo tranzitní obchod je protiprávní, musí prokázat tyto skutečnosti, jelikož jeho tvrzení představují výjimky ze základního pravidla svobody tranzitu(35). Mimoto bude muset prokázat, že celní doklady, které určují status zboží, které není zbožím Společenství, jsou bezvýznamné. Naopak skutečnost, že se jedná o tranzit nebo tranzitní obchod, musí být obecně prokázána vlastníkem nebo držitelem zboží na základě celních dokladů.

75.      Žalovaní tvrdí, že je na majiteli ochranné známky, aby prokázal, že jeho práva z ochranné známky byla porušena, pokud podá žalobu na tomto základě, v tom smyslu, že musí prokázat, že je majitelem ochranné známky pro dotyčné území, že zboží pochází z území mimo EHP a že zboží vstoupilo na toto území. Pokud majitel ochranné známky toto prokáže, je na účastníku řízení, který je obviněn z porušení ochranné známky, aby prokázal, že neužíval označení v obchodním styku a že se tak nechystá učinit.

76.      Komise tvrdí, že pravidla upravující důkazní břemeno nebyla harmonizována ani směrnicí o ochranných známkách, ani nařízením o ochranné známce Společenství. Z preambule této směrnice, zejména z bodu 8 a 10 odůvodnění, je mimoto zřejmé, že tyto otázky jsou upraveny vnitrostátními procesními předpisy. Z judikatury nicméně také vyplývá, zejména z věci Sebago(36) a Zino Davidoff(37), že vlastník zboží musí prokázat, že majitel ochranné známky dal souhlas k tomu, aby zboží bylo propuštěno do volného oběhu. Obdobně, je na vlastníkovi zboží, za okolností uvedených předkládajícím soudem, aby prokázal, že zboží bylo dovezeno ne se záměrem uvést ho na trh ve Společenství, ale jako logický krok v jeho dopravě do třetí země.

77.      Souhlasím s Komisí, že je skutečně zřejmé z preambule, že důkazní břemeno, v případech, které se týkají porušení ochranné známky, je předmětem vnitrostátních procesních pravidel.

78.      Nicméně nesouhlasím s tím, že judikatura uvedená Komisí, je relevantní ve vztahu k předmětu v projednávané věci.

79.      Není mi jasné, proč Komise odkazuje na věc Sebago, která se netýkala důkazního břemena. Věc Zino Davidoff se ho naopak zjevně týkala. Tato věc se týkala ustanovení o vyčerpání práv v čl. 7 odst. 1 směrnice o ochranných známkách. Toto ustanovení, které je výjimkou z pravidla v čl. 5 odst. 1, které opravňuje majitele ochranné známky zakázat všem třetím osobám, „které nemají jeho souhlas“, dovážet zboží pod ochrannou známkou(38), stanoví, že práva majitele ochranné známky jsou vyčerpána, pokud zboží bylo uvedeno na trh v EHP majitelem nebo „s jeho souhlasem“. Ve věci Zino Davidoff Soudní dvůr rozhodl, že bylo na obchodníkovi, aby údajný souhlas prokázal, a ne na majiteli ochranné známky, aby prokázal jeho neexistenci(39).

80.      Toto rozhodnutí nicméně vzniklo v kontextu zcela odlišném od kontextu v projednávané věci. Ve věci Zino Davidoff Soudní dvůr uvedl, že souhlas majitele ochranné známky, aby zboží, nesoucí jeho ochrannou známku, bylo uvedeno na trh, „se rovná vzdání se výlučného práva majitele vyplývajícího z článku 5 směrnice zakázat každé třetí osobě dovážet výrobky chráněné jeho ochrannou známkou“, a tedy „je určujícím činitelem zániku tohoto práva“(40). Za těchto okolností Soudní dvůr poznamenal, že bylo nezbytné, aby Soudní dvůr podal jednotný výklad výrazu „souhlas“ ve smyslu čl. 7 odst. 1. Předkládající soud se ptal, zda takový souhlas může být dán implicitně nebo nepřímo. Soudní dvůr uvedl, že vzhledem k „významnému účinku zániku výlučných práv majitele ochranné známky, musí být souhlas vyjádřen takovým způsobem, který jednoznačným způsobem vyjadřuje vůli vzdát se těchto práv“(41). Dále řekl, že z toho vyplývá, že je na obchodníkovi, který se odvolává na existenci souhlasu, aby o této existenci poskytl důkaz(42).

81.      Projednávaná věc se naopak týká situace, ve které se snaží majitel ochranné známky zabránit obchodníkovi, aby užíval jeho ochrannou známku v obchodním styku.

82.      Ve věci Zino Davidoff existovaly závažné důvody pro stanovení pravidel týkajících se důkazního břemene ve specifické záležitosti, která vznikla v této věci. To není případ projednávané věci. V případě nepřítomnosti závažných důvodů se použijí vnitrostátní předpisy upravující důkazní břemeno.

 Závěry

83.      Docházím tedy k závěru, že na otázky položené Gerechtshof te ´s‑Gravenhage by mělo být odpovězeno následovně:

1)      Majitel ochranné známky nesmí bránit vstupu, na celní území Společenství, bez jeho souhlasu, zboží, které není zbožím Společenství, nesoucího jeho ochrannou známku a podléhajícího režimu vnějšího tranzitu, na základě toho, že takový vstup sám o sobě představuje „užívání ochranné známky v obchodní styku“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách.

2)      Po dobu, po kterou si takové zboží zachová svůj status zboží, které není zbožím Společenství, nepředstavuje nabízení k prodeji nebo prodávaní tohoto zboží „užívání ochranné známky v obchodním styku“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice 89/104.

3)      Majitel ochranné známky, kterou nese toto zboží, je oprávněn na základě čl. 5 odst. 1 směrnice 89/104 zabránit propuštění tohoto zboží do volného oběhu v Evropském hospodářském prostoru.

4)      Za současného stavu práva Společenství, pokud majitel ochranné známky podá žalobu na údajné porušení práv z ochranné známky, vnitrostátní procesní předpisy stanoví, který z účastníků řízení nese důkazní břemeno, s výjimkou otázky, zda zboží bylo uvedeno na trh v Evropském hospodářském prostoru pod touto ochrannou známkou se souhlasem majitele.


1 – Původní jazyk: angličtina.


2– První směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92).


3 – V souladu s čl. 65 odst. 2, ve spojení s přílohou XVII, bodem 4, Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3), byl změněn čl. 7 odst. 1 pro účely této dohody, takže výraz „ve Společenství“ byl nahrazen výrazem „ve smluvní straně“.


4– Nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146).


5– Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307).


6–      Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. dubna 2000, The Polo v. Lauren Company, C-383/98, Recueil, s. I‑2519, bod 34.


7– Článek 340b odst. 3 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/06, s. 3), které bylo změněno zejména nařízením Komise (ES) č. 2787/2000 ze dne 15. prosince 2000 (Úř. věst. L 330, s. 1; Zvl. vyd. 02/11, s. 3).


8– Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. dubna 1983, Komise v. Nizozemsko, C‑49/82, Recueil, s. 1195, bod 10.


9– Článek 84 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2913/92.


10– Článek 85 nařízení č. 2913/92.


11– Článek 86 nařízení č. 2913/92.


12– Z předkládacího usnesení není zřejmé, jak jsou ostatní jmenovaní žalovaní (Colgate‑Palmolive Company a Unilever NV) zapojeni do vnitrostátního řízení. Žalobkyně uvádí, že vnitrostátní řízení bylo vůči těmto žalovaným zastaveno.


13– Nařízení Rady (ES) č. 3295/94 ze dne 22. prosince 1994, kterým se stanoví opatření s cílem zakázat propuštění padělků a nedovolených napodobenin do volného oběhu, režimu vývozu, zpětného vývozu nebo do některého režimu s podmíněným osvobozením od cla (Úř. věst. L 341, s. 8; Zvl. vyd. 02/05, s. 318).


14– Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. září 2000, Komise v. Francie, C-23/99, Recueil, s. I-7653.


15– Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. října 2003, Rioglass a Transremar, C-115/02, Recueil, s. I‑12705.


16– Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. listopadu 2002, Arsenal Football Club, C-206/01, Recueil, s. I‑10273, bod 40.


17– Rozsudek ve věci Arsenal Football Club, již uvedený, bod 51. Viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 14. května 2002, Hölterhoff, C‑2/00, Recueil, s. I‑4187, bod 15.


18– Rozsudek ve věci Arsenal Football Club, již uvedený, bod 54.


19– Uvedený v poznámce pod čarou 14.


20– Body 25 až 27.


21– Uvedený v poznámce pod čarou 5, bod 34.


22– Nařízení č. 3295/94, uvedené v poznámce pod čarou 12.


23– Nařízení č. 2913/92, uvedené v poznámce pod čarou 4.


24– Nařízení č. 2454/93, uvedené v poznámce pod čarou 6.


25– Zejména články 94 a 96 kodexu a články 345, 349, 356, 357, 361, 365 a 366 nařízení č. 2454/93.


26– Dohoda o obchodních aspektech práv z duševního vlastnictví, v příloze 1C Dohody o zřízení Světové obchodní organizace; přijata jménem Evropského společenství, s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství, s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986‑1994) (Úř. věst. L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80).


27– Přidáno zvýraznění.


28– Uvedený v poznámce pod čarou 4.


29– Zejména články 85 a 86 (uvedené v bodě 13 výše), 101 a 105 nařízení č. 2913/92.


30– Článek 23 odst. 2 ES.


31– Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. prosince 1976, Donckerwolke a další v. Procureur de la République a další, C‑41/76, Recueil, s. 1921, bod 16.


32– Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. února 2001, D. Wandel, C-66/99, Recueil, s. I-873, bod 36.


33– Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 1999, Sebago a Maison Dubois, C-173/98, Recueil, s. I‑4103, bod 21.


34– Uvedená v poznámce pod čarou 25.


35– Rozsudek ve věci Rioglass, uvedený v poznámce pod čarou 14.


36– Uvedená v poznámce pod čarou 33.


37– Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. listopadu 2001, Zino Davidoff a Levi Strauss, C-414/99, C‑416/99, Recueil, s. I‑8691.


38– Viz bod 40 rozsudku ve věci Zino Davidoff.


39– Bod 54.


40– Bod 41.


41– Bod 45.


42– Bod 54.