ROZSUDEK SOUDU (čtvrtého rozšířeného senátu)
17. září 2003 (*)
„Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Přístup k dokumentům – Nezveřejnění dokumentu některého členského státu bez předchozího souhlasu tohoto státu“
Ve věci T‑76/02,
Mara Messina, s bydlištěm ve Neapoli (Itálie), zastoupená M. Calabresem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené U. Wölkerem, V. Di Buccim a P. Aaltem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalované,
jejímž předmětem je návrh o zrušení rozhodnutí Komise, kterým je žalobkyni odepřen přístup k některým dokumentům týkajícím se režimu státních podpor, jenž je předmětem rozhodnutí Komise ze dne 2. srpna 2000 [státní podpora N 715/99- Itálie (SG 2000 D/10574)],
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ
EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (čtvrtý rozšířený senát),
ve složení V. Tiili, předsedkyně, J. Pirrung, P. Mengozzi, A. W. H. Meij a M. Vilaras, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. dubna 2003,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1 Článek 255 ES stanoví:
„1. Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má právo na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise, aniž jsou dotčeny zásady a podmínky stanovené v souladu s odstavci 2 a 3.
2. Obecné zásady a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu, které upravují výkon tohoto práva na přístup k dokumentům, stanoví Rada do dvou let po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost postupem podle článku 251.
[…]“
2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) vymezuje zásady, podmínky a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu pro výkon práva na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise uvedeného v článku 255 Smlouvy o ES tak, aby se zajistil co nejširší přístup k dokumentům, vytváří pravidla zajišťující co nejsnadnější výkon tohoto práva a usiluje o podporu řádné správy při přístupu k dokumentům.
3 Článek 2 nařízení č. 1049/2001 stanoví:
„1. Všichni občané Unie a všechny fyzické a právnické osoby, které mají bydliště nebo sídlo v členském státě, mají právo na přístup k dokumentům orgánů, s výhradou zásad, podmínek a omezení vymezených v tomto nařízení.
[…]
3. Toto nařízení se vztahuje na všechny dokumenty, které má orgán v držení, to znamená na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a kterými disponuje, a to ve všech oblastech činnosti Evropské unie.
[…]“
4 Článek 3 nařízení č. 1049/2001 uvádí:
„Pro účely tohoto nařízení se:
[…]
b) ,třetí osobou‘ rozumějí všechny fyzické nebo právnické osoby nebo subjekty mimo dotyčný orgán, včetně členských států, ostatních orgánů a institucí Společenství, orgánů a institucí mimo Společenství a třetích zemí.“
5 Článek 4 nařízení č. 1049/2001, který vymezuje výjimky z výše zmíněného práva na přístup, uvádí následující:
„[…]
2. Orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany:
[…]
– soudního řízení a právního poradenství,
– cílů inspekce, vyšetřování a auditu,
neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění tohoto dokumentu.
[…]
4. U dokumentů třetích osob orgán třetí osobu konzultuje pro posouzení, zda lze uplatnit výjimku uvedenou v odstavci 1 nebo 2, není-li zřejmé, že dokument má nebo nemá být zpřístupněn.
5. Členský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu
[…]“
Skutkový základ sporu
6 Žalobkyně je asistentkou na právnických fakultách v Salernu a Neapoli (Itálie).
7 Žalobkyně, jež měla v plánu připravit studii týkající se účinků vyvolaných státními podporami na podniky znevýhodněných regionů na jihu Itálie, požádala ve svém dopise ze dne 4. prosince 2001 na základě nařízení č. 1049/2001 o přístup k některým dokumentům týkajícím se režimu státních podpor, který byl po předběžném přezkoumání shledán slučitelný se společným trhem rozhodnutím Komise ze dne 2. srpna 2000 [státní podpora N 715/99 – Itálie (SG 2000 D/105754)]. Tímto žalobkyně požádala zejména o přístup ke korespondenci, kterou si vyměnily italské orgány s Komisí v rámci zmíněného přezkumu režimu, k protokolu ze schůzky těchto orgánů a služeb tohoto orgánu, která se konala v Bruselu dne 16. května 2000, a k doporučení, ve kterém Komise navrhla na základě článku 18 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88] Smlouvy o ES (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), užitečné změny dotčeného režimu státních podpor, pokud zmíněné doporučení nebude součástí jednoho z výše zmíněných dokumentů.
8 V dopise ze dne 19. prosince 2001 zamítla Komise žádost žalobkyně. K odůvodnění zamítnutí přístupu orgán odkázal na odůvodnění dvou rozsudků vydaných Soudem a přesněji na důvody obsažené v bodech 86 až 90 rozsudku ze dne 14. prosince 2000, Ufex a další v. Komise (T‑613/97, Recueil, s. II‑4055) a v bodech 67 a 68 rozsudku ze dne 11. prosince 2001, Petrie a další v. Komise (T‑191/99, Recueil, s. II‑3677). Komise tak vyzvala žalobkyni, aby zaslala svoji žádost italským orgánům, a upřesnila, že z její strany nic nebrání zpřístupnění dopisů, které sama těmto orgánům zaslala.
9 Dopisem ze dne 14. ledna 2002 zaslala žalobkyně Komisi potvrzující žádost v souladu s čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.
10 Poté, co žalobkyně byla vyrozuměna v dopise ze dne 1. února 2002 o prodloužení lhůty pro vyřízení její žádosti o patnáct dní, Komise neodpověděla výslovně na potvrzující žádost, což je v souladu s čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 považováno za zápornou odpověď.
11 Návrhem podaným kanceláři Soudu dne 18. března 2002 podala žalobkyně tuto žalobu. Samostatným podáním žalobkyně podala ve stejný den žádost o zrychlené řízení na základě článku 76a jednacího řádu Soudu, která byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 11. dubna 2002.
12 V odpovědi na dopis Komise ze dne 30. dubna 2002, ve kterém byly italské orgány vyzvány, aby se vyjádřily, zda souhlasí s předáním požadovaných dokumentů žalobkyni, uvedly italské orgány v dopise ze dne 16. května 2002, že schvalují zamítnutí přístupu vůči žalobkyni.
13 Písemná část řízení byla uzavřena dne 1. dubna 2002.
14 Na základě článku 14 jednacího řádu a na návrh čtvrtého senátu se Soud po vyslechnutí účastníků řízení v souladu s článkem 51 zmíněného jednacího řádu rozhodl předložit věc k projednání rozšířenému senátu.
15 Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (čtvrtý rozšířený senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení.
16 V dopise ze dne 3. března 2003 požádala žalobkyně zejména o znovuotevření písemné části řízení, aby mohla uvést nové žalobní důvody, které se opírají o skutečnosti, jež vyšly najevo po skončení zmíněné části řízení, a tím i o delší dobu trvání přednesu řečí.
17 V odpovědi na tento dopis bylo zejména rozhodnuto, že žádost o znovuotevření písemné části řízení bude zamítnuta, a žalobkyně byla vyzvána, aby jednak označila dokumenty týkající se nových skutečností, a jednak stručně písemně upřesnila obsah nových žalobních důvodů, kterých se dovolává.
18 Žalobkyně odpověděla na tuto výzvu dne 24. března 2003 sdělením ze dne 21. března 2003, ve kterém uvedla čtyři nové důvody pro prohlášení neplatnosti.
19 V mezidobí v dopise, který došel kanceláři Soudu dne 21. března 2003, uvedla Komise, že předala žalobkyni v dopise ze dne 20. března 2003 dokumenty, které vytvořila v rámci přezkumu dotčeného režimu státních podpor. Toto oznámení se týkalo dopisů zaslaných italským orgánům ze dne 22. prosince 1999, 7. března a 29. května 2000, jež byly skutečně uvedeny v původní žádosti žalobkyně o přístup, přičemž poslední dopis se týkal zejména obsahu schůzky konané dne 16. května 2000 v Bruselu zmíněné v bodě 7 výše. Podle Komise se žaloba stala tímto předáním bezpředmětnou, pokud jde o výše zmíněné dokumenty. Naproti tomu Komise upřesnila, že nemohla žalobkyni předat korespondenci, která jí byla zaslána italskými orgány v rámci přezkoumání režimu podpor, z důvodu zamítnutí jakéhokoli zpřístupnění vyjádřeného italskými orgány v dopise ze dne 16. května 2002. Se zřetelem k tomuto vývoji Komise navrhla, aby byl žalobkyni položen dotaz, zda trvá na své žalobě.
20 V dopise ze dne 26. března 2003 požádala žalobkyně, aby jednání stanovené na 3. dubna 2003 proběhlo, jak bylo dohodnuto. Dne 27. března 2003 žalobkyně požádala o předání dopisu italských orgánů ze dne 17. února 2003, který odpovídal na dotaz Komise týkající se žádosti o přístup jednoho italského podniku a který vyjadřoval jejich zamítavé stanovisko ohledně předání shodných dokumentů s požadovanými dokumenty; této žádosti bylo vyhověno.
21 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 3. dubna 2003.
Návrhová žádání účastníků řízení
22 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí ze dne 19. prosince 2001, kterým se zamítá původní žádost o přístup;
– zrušil implicitní zamítnutí potvrzující žádosti;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
23 Komise navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
K právním otázkám
K předmětu sporu
24 Je třeba konstatovat, že v průběhu tohoto řízení Komise předala žalobkyni dokumenty uvedené v bodě 19 výše, což způsobilo změnu původních údajů ve věci.
25 Na jednání konaném dne 3. dubna 2003 prohlásila žalobkyně, že její žádosti o přístup bylo díky tomuto předání částečně vyhověno, pokud jde o dokumenty pocházející od Komise, a v důsledku toho vzala zpět svá návrhová žádání týkající se zrušení zamítnutí přístupu k těmto dokumentům. Zároveň vzala zpět první tři nové žalobní důvody uvedené v jejím sdělení ze dne 21. března 2003, které vycházely z porušení zásady řádné správy, čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001 a zásady rovného zacházení. Soud zaznamenal akt zpětvzetí do protokolu z jednání.
26 Naproti tomu žalobkyně trvala na svých návrzích na zrušení rozhodnutí Komise, kterým jí byl odepřen přístup k dokumentům vydaným italskými orgány, a na důvodech vycházejících z porušení čl. 2 odst. 1 a 3 ve spojení s čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, jak jsou uvedeny v žalobě, a z porušení čl. 4 odst. 5 uvedeného nařízení, jak jsou zmíněny v jejím sdělení ze dne 21. března 2003.
27 Je třeba nejdříve přezkoumat důvody vycházející z porušení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001.
K důvodu vycházejícímu z porušení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001
Tvrzení účastníků řízení
28 Pokud jde o novou skutečnost, na které se zakládá tento žalobní důvod, žalobkyně tvrdí, že se poté, co se dozvěděla, že generální tajemník Komise povolil předání dokumentů vztahujících se k přezkoumání jiného režimu státních podpor jednomu italskému podniku, znovu dotázala generálního tajemníka na svou žádost. Odpověď posledně uvedeného v dopise ze dne 11. listopadu 2002 spolu s dopisem italských orgánů ze dne 16. května 2002, které jsou uvedeny v příloze 2 dupliky, tvoří nové důvody napadeného odepření přístupu, což odůvodňuje předložení nového žalobního důvodu.
29 V tomto dopise ze dne 11. listopadu 2002 generální tajemník Komise znovu odmítl předání požadovaných dokumentů se zřetelem na existenci tohoto řízení a s tvrzením, že italské orgány byly proti zpřístupnění dokumentů, které předaly Komisi v rámci přezkumu dotčeného režimu podpor.
30 Pokud jde o meritum žalobního důvodu, žalobkyně upozorňuje nejprve na to, že dopis italského ministerstva pro výrobní činnosti ze dne 16. května 2002 je podepsán generálním ředitelem, a dále uvádí, že „pochybuje o tom, že podpis jednoho z (četných) vedoucích pracovníků jednoho z (četných) ministerstev členského státu postačuje k tomu, aby tento stát byl vázán“ vzhledem k výjimečné povaze možnosti poskytnuté členskému státu v čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001.
31 Žalobkyně zároveň tvrdí, že autor výše zmíněného dopisu pouze bere na vědomí a schvaluje zamítnutí přístupu Komisí a nepožaduje výslovně nezveřejnění požadovaných dokumentů. Tento postoj nevylučuje možnost pozdějšího rozhodnutí Komise odlišného od rozhodnutí, které je předmětem této žaloby.
32 Za těchto okolností se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, když tento dopis považovala za výkon pravomoci italského státu, svěřené mu výše uvedeným ustanovením, požádat, aby nebyly zveřejněny požadované dokumenty, a vycházela z toho, že tento dopis je považován za překážku zpřístupnění.
33 Komise ve svém dopise ze dne 21. března 2003 a na jednání uvedla, že nemohla předat požadované dokumenty pocházející od italských orgánů z důvodu zamítnutí vyjádřeného posledně zmíněnými v dopise ze dne 16. května 2002 a v dopise ze dne 17. února 2003 týkajícím se stejných dokumentů, a že čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 byl plně dodržen. Možnost přiznanou členským státům tímto článkem lze vysvětlit přetrvávající existencí vnitrostátních předpisů o přístupu k dokumentům, které nelze obcházet prostřednictvím ustanovení nařízení č. 1049/2001. Komise též tvrdila, že Soudu nepřísluší zkoumat zamítnutí zpřístupnění členským státem z formálních ani meritorních důvodů a podtrhla skutečnost, že Tribunale administrativo regionale del Lazio (regionální správní soud Latia) potvrdil ve svém usnesení ze dne 25. července 2001 zamítnutí žádosti o přístup ke zmíněným dokumentům podanou v lednu stejného roku několika podniky.
34 Je třeba nejprve připomenout, že podle čl. 48 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu není předkládání nových žalobních důvodů v průběhu řízení přípustné, ledaže by se tyto důvody zakládaly na právních a faktických skutečnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.
35 V tomto případě je zřejmé, že v rámci svojí dupliky Komise upřesnila, že dotázala italské orgány ohledně žádosti na přístup předložené žalobkyní s cílem dozvědět se, zda orgány souhlasily, či nikoli s předáním požadovaných dokumentů žalobkyni, a poté obdržela odpověď zmíněných orgánů v dopise ze dne 16. května 2002 (příloha 2 dupliky), ve které schvalují zamítnutí přístupu dotčené.
36 Je třeba pokládat tyto faktické údaje, které vyšly najevo během řízení a které se žalobkyně nemohla dozvědět jiným způsobem, za nové skutečnosti, které dovolují předložení žalobního důvodu vycházejícího v porušení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, přičemž je třeba podotknout, že žalovaná na jednání nenamítala přípustnost zmíněného žalobního důvodu.
37 Dále je třeba poukázat na to, že Komise v průběhu řízení předala žalobkyni dopisy, které zaslala italským orgánům a které se týkají dotčeného režimu podpor, a trvala na zamítnutí předání dokumentů pocházejících od zmíněných orgánů, což dodatečně odůvodnila zamítavým stanoviskem ke zpřístupnění vyjádřeným italskými orgány ve dvou dopisech ze dne 16. května 2002 a ze dne 17. února 2003.
38 Je nutné zdůraznit, že právo na přístup k dokumentům orgánů, stanovené v článku 2 nařízení č. 1049/2001, se vztahuje na všechny dokumenty, které má orgán v držení, to znamená na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a kterými disponuje, podle odstavce 3 téhož článku.
39 Orgány mohou považovat za nutné předání dokumentů pocházejících od třetích osob, jimiž jsou v souladu s vymezením třetích osob v čl. 3 pod b) nařízení č. 1049/2001 mimo jiné i členské státy.
40 Přesto však z čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 vyplývá, že mezi třetími osobami jsou členské státy předmětem zvláštního zacházení. Toto ustanovení totiž přiznává členskému státu možnost požádat orgán, aby nezveřejňoval dokumenty pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu.
41 V tomto stadiu je třeba zdůraznit, že znění čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 je provedením prohlášení č. 35 přiloženého k závěrečnému aktu z Amsterodamu, podle kterého Konference uznala, že zásady a podmínky stanovené v článku 255 ES dovolují členskému státu požádat Komisi nebo Radu, aby nepředávaly třetím osobám dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu. Jak Komise správně poznamenala na jednání, tato možnost poskytnutá členským státům v čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 se vysvětluje skutečností, že záměrem ani účinkem zmíněného nařízení není měnit vnitrostátní právní předpisy o přístupu k dokumentům (bod 15 odůvodnění nařízení č. 1049/2001).
42 V tomto případě je nesporné, že se Komise v dopise ze dne 30. dubna 2002 dotázala italských orgánů, zda souhlasí s tím, aby žalobkyni, jejíž jméno je výslovně uvedeno v dotčené zásilce, předala korespondenci s orgánem. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že tato konzultace italských orgánů byla nezbytná, neboť žádost o přístup žalobkyně se týkala dokumentů předaných orgánu přede dnem vstupu nařízení č. 1049/2001 v platnost.
43 V dopise ze dne 16. května 2002, zaslaném Komisi v zásilce Stálého zastoupení Italské republiky u orgánů Evropské unie ze dne 17. května 2002 (příloha 2 dupliky), vzal G. Visconti, generální ředitel italského ministerstva pro výrobní činnosti, na vědomí zamítnutí přístupu žalobkyni již vyjádřeného Komisí v dopise ze dne 19. prosince 2001 a toto zamítnutí potvrdil.
44 Žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, když dopis ze dne 16. května 2002 považovala za výkon pravomoci italského státu, svěřené mu výše uvedeným ustanovením, požádat, aby nebyly zveřejněny požadované dokumenty, a vycházela z toho, že tento dopis je považován za překážku zpřístupnění.
45 Ve svém sdělení ze dne 21. března 2003 žalobkyně v první řadě vyjádřila své „pochybnosti“ ohledně pravomoci autora dopisu ze dne 16. května 2002 vykonávat možnost přiznanou Italské republice v čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001.
46 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora nepřísluší Komisi rozhodovat o rozdělení pravomocí podle institucionálních předpisů každého členského státu (rozsudek Soudního dvora ze dne 12. června 1990, Německo v. Komise, C‑8/88, Recueil, s. I‑2321, bod 13).
47 Je třeba též připomenout, že v rámci žaloby na základě článku 230 ES nemá soud Společenství pravomoc rozhodovat o legalitě aktu přijatého vnitrostátním orgánem (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. prosince 1992, Oleificio Borelli v. Komise, C‑97/91, Recueil, s. I‑6313, bod 9, a rozsudek Soudu ze dne 15. prosince 1999, Kesko v. Komise, T‑22/97, Recueil, s. II‑3775, bod 83).
48 Za těchto okolností nepřísluší Komisi rozhodovat o pravomoci autora dopisu ze dne 16. května 2002, s ohledem na italské právo, aby na základě čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 podal námitku proti zpřístupnění dokumentů, které žalobkyně požadovala, ale přísluší jí pouze prověřit, zda dotyčný dopis byl na první pohled dopisem členského státu ve smyslu výše zmíněného ustanovení (výše uvedený rozsudek Kesko v. Komise, bod 84). Tím, že Komise obdržela dopis pocházející od italského ministerstva pro výrobní činnosti doprovázený předávajícím dopisem Stálého zastoupení Italské republiky u Evropské unie, který výslovně odkazuje na dopis Komise ze dne 30. dubna 2002, Komise právem usoudila, že od Italské republiky obdržela na první pohled zamítavé stanovisko k předání dokumentů požadovaných žalobkyní, v souladu s čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001.
49 V každém případě je třeba zdůraznit, že žalobkyně po podání stížnosti formulované v pochybovačném duchu ve sdělení ze dne 21. března 2003 v odpovědi na otázku položenou Soudem při jednání prohlásila, že není schopna označit orgán, který by podle ní měl v Itálii pravomoc pro výkon možnosti vymezené v čl. 4 odst. 5 nařízení č.1049/2001, a neprokázala tudíž, že autor dopisu ze dne 16. května 2002 tuto pravomoc nemá.
50 Žalobkyně zadruhé namítá skutečnost, že dopis ze dne 16. května 2002 nevyjadřuje výslovné zamítnutí předání požadovaných dokumentů, což je však pro provedení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 nezbytné.
51 V tomto ohledu je třeba nejdříve podotknout, že ze znění výše zmíněného dopisu vyplývá, že je odpovědí na dopis Komise ze dne 30. dubna 2002, který se vztahuje k žalobě podané žalobkyní po zamítnutí přístupu, a ve kterém požaduje, aby italské orgány zaujaly postoj ke zpřístupnění žalobkyní požadovaných dokumentů.
52 Dále je třeba zdůraznit, že znění tohoto dopisu ze dne 16. května 2002 je možné jednoduše vysvětlit okolnostmi, za kterých byl sepsán, zejména předchozí existencí zamítnutí přístupu žalobkyni Komisí, a že s ohledem na podstatu zmíněného dopisu se nevyskytuje žádná dvojznačnost záporné povahy odpovědi italských orgánů, a tím záporného postoje těchto orgánů, v souladu s čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 ke zpřístupnění dokumentů, které italské orgány vypracovaly v rámci přezkoumání dotčeného režimu státních podpor. Kromě výslovného schválení zamítnutí přístupu Komisí vůči žalobkyni italské orgány uvedly, že zamítly již dvě žádosti o přístup týkající se stejných dokumentů, které požadovala žalobkyně, podané v dubnu a prosinci 2001 některými italskými podniky a advokátem zastupujícím žalobkyni, který jednal svým vlastním jménem.
53 Za těchto podmínek není nutné přihlížet k dopisu italských orgánů ze dne 17. února 2003, následujícím po dotázání Komise týkajícím se žádosti o přístup, kterou podal jeden italský podnik, který vyjadřuje zamítavé stanovisko k předání stejných dokumentů, které požadovala žalobkyně.
54 S ohledem na předcházející důvody, je třeba mít za to, že Komise se v tomto případě nedopustila zjevně nesprávného posouzení a neporušila čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001.
55 Konečně je třeba uvést, že možnost přiznaná členským státům požádat o nezveřejnění jejich dokumentů třetím osobám bez jejich předchozího souhlasu je jednou z výjimek z práva na přístup k dokumentům orgánů, upravených v článku 4 nařízení č. 1049/2001.
56 Vzhledem k zamítavému stanovisku italských orgánů, které vyplývá z dopisu ze dne 16. května 2002, k předání dokumentů, které vznikly během přezkoumání dotčeného režimu státních podpor, ve prospěch žalobkyně, se zamítnutí žádosti o přístup týkající se zmíněných dokumentů zdá být oprávněné s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně v podstatě zpochybnila pouze existenci zamítavého stanoviska uvedených orgánů k předání výše zmíněných dokumentů.
57 Za těchto okolností musí být žaloba zamítnuta, aniž by bylo nezbytné rozhodnout o žalobním důvodu vycházejícím z porušení čl. 2 odst. 1 a 3 ve spojení s čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.
K nákladům řízení
58 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Nicméně podle odstavce 3 stejného článku může Soud rozdělit náklady mezi účastníky nebo rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody.
59 V projednávaném případě, jak Soud výše stanovil, musí být žaloba zamítnuta v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení rozhodnutí Komise, kterým se zamítá přístup k dokumentům pocházejícím od Italské republiky. Navíc je třeba připomenout, že žalobkyně vzala svou žalobu zpět v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení odepření přístupu k dokumentům vypracovaným Komisí, které jí byly předány dne 20. března 2003.
60 Soud má nicméně za to, že Komise jednak konzultovala italské orgány opožděně, a jednak předala žalobkyni dokumenty, které vypracovala při přezkumu dotčeného režimu státních podpor po podání žaloby a více než 15 měsíců po podání původní žádosti o přístup.
61 Vzhledem k chování Komise se Soud domnívá, že na základě čl. 87 odst. 3 jednacího řádu je důvodné žalovanému orgánu uložit, aby nesl vlastní náklady řízení a nahradil polovinu nákladů řízení žalobkyně.
Z těchto důvodů
SOUD (čtvrtý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Žalobkyně ponese polovinu svých nákladů. Komise ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada poloviny nákladů řízení žalobkyně.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. září 2003.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |