Language of document : ECLI:EU:C:2009:110

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 19. února 2009(1)

Věc C‑8/08

T‑Mobile Netherlands BV a další

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná College van Beroep voor het bedrijfsleven (Nizozemsko)]

„Hospodářská soutěž – Článek 81 odst. 1 ES – Jednání ve vzájemné shodě – Praktiky mající za cíl vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže – Kritéria pro posouzení cíle – Ojedinělé jednání ve vzájemné shodě – Příčinná souvislost mezi jednáním ve vzájemné shodě a chováním podniků na trhu – Důkazní břemeno – Domněnka příčinné souvislosti“





I –    Úvod

1.        Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce poskytuje Soudnímu dvoru možnost upřesnit kritéria, která mají být splněna pro to, aby bylo možné konstatovat jednání ve vzájemné shodě mající protisoutěžní cíl ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES.

2.        V podstatě se jedná o určení toho, zda – a v jakém rozsahu – konstatování protisoutěžního cíle vyžaduje posouzení konkrétní situace na trhu, chování zúčastněných podniků na trhu a účinků jejich chování na hospodářskou soutěž. Krom toho je třeba ověřit požadavky práva Společenství na míru dokazování nezbytnou ke konstatování porušení článku 81 ES v řízení před vnitrostátním soudem.

3.        Význam těchto otázek pro účinné prosazování práva hospodářské soutěže na úrovni Společenství v rámci nového decentralizovaného systému, který byl zaveden jako výsledek modernizace kartelového práva nařízením č. 1/2003(2), nesmí být podceňován. Při řešení těchto otázek by měla být vzata v úvahu rizika, která by pro evropský vnitřní trh(3) – jakož i pro evropského spotřebitele – vyplývala z uvolnění pravidel hospodářské soutěže, která jsou stanovena Smlouvou o ES.

II – Právní rámec

A –    Právo Společenství

4.        Právní rámec projednávané věci je vymezen čl. 81 odst. 1 ES, který zní:

„Se společným trhem jsou neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu, zejména ty, které:

a)      přímo nebo nepřímo určují nákupní nebo prodejní ceny anebo jiné obchodní podmínky;

b)      omezují nebo kontrolují výrobu, odbyt, technický rozvoj nebo investice;

c)      rozdělují trhy nebo zdroje zásobování;

d)      uplatňují vůči obchodním partnerům rozdílné podmínky při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodněni v hospodářské soutěži;

e)      podmiňují uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem smluv nesouvisejí.“

5.        Dále je třeba odkázat na nařízení č. 1/2003, které v článku 2 obsahuje zejména následující pravidlo o důkazním břemenu:

„Ve všech vnitrostátních postupech nebo postupech Společenství pro použití článků 81 a 82 Smlouvy spočívá důkazní břemeno, pokud jde o porušení čl. 81 odst. 1 nebo článku 82 Smlouvy, na té straně nebo orgánu, který vznesl obvinění [...].“

6.        Krom toho je třeba vzít v úvahu také poslední větu pátého bodu odůvodnění nařízení č. 1/2003:

„Tímto nařízením nejsou dotčeny vnitrostátní předpisy týkající se dokazování, ani povinnost orgánů pro hospodářskou soutěž a soudů členských států zjistit příslušné skutečnosti o případu, pokud jsou tyto předpisy a povinnosti v souladu s obecnými zásadami práva Společenství.“

7.        Vztah mezi článkem 81 ES a vnitrostátním právem hospodářské soutěže upravuje článek 3 nařízení č. 1/2003 takto:

„(1) Pokud orgány pro hospodářskou soutěž členských států nebo vnitrostátní soudy použijí vnitrostátní právní předpisy o hospodářské soutěži na dohody, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy ve smyslu uvedeného ustanovení, použijí také článek 81 Smlouvy na takové dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě. [...]

(2) Použití vnitrostátních právních předpisů o hospodářské soutěži nesmí vést k zákazu dohod, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy, ale které neomezují hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy […]

[...]“

B –    Vnitrostátní právo

8.        Pokud jde o nizozemské právo, právní rámec projednávané věci je vymezen zákonem o hospodářské soutěži (Mededingingswet(4), dále jen „Mw“), ve znění zákona ze dne 9. prosince 2004(5), účinném od 1. července 2005.

9.        Článek 1 Mw obsahuje následující ustanovení:

„V tomto zákoně a v právních předpisech, které jsou na něm založeny, se rozumí:

[…]

h)      jednáním ve vzájemné shodě: veškeré jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy.

[…]“

10.      Článek 6 odst. 1 Mw stanoví:

„Zakazují se: dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání podniků ve vzájemné shodě, jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na nizozemském trhu nebo jeho části.“

11.      Při porušení čl. 6 odst. 1 Mw může rada(6) nizozemského úřadu na ochranu hospodářské soutěže „NMa“(7) v souladu s čl. 56 odst. 1 písm. a) Mw uložit pokutu fyzické nebo právnické osobě, jíž lze přičítat takové protiprávní jednání.

III – Skutkový stav a původní řízení

A –    Nizozemský trh mobilních telekomunikačních služeb

12.      V roce 2001, v době rozhodné pro účely původního řízení, mělo v Nizozemsku vlastní mobilní telefonickou síť pět provozovatelů: Ben Nederland B.V.(8) (podíl na trhu 10,6 %), KPN (42,1 %), Dutchtone NV(9) (9,7 %), Libertel-Vodafone NV (26,1 %) a Telfort Mobiel B.V.(10) (11,4 %). Vybudování šesté mobilní telefonní sítě nebylo možné, neboť další licence nebyly vydávány. Přístup na trh mobilních telefonních služeb byl možný jedině prostřednictvím uzavření smlouvy s jedním nebo několika z pěti existujících provozovatelů.

B –    Balíčky prepaid a smlouvy o službách postpaid v Nizozemsku

13.      Nabídka mobilních telekomunikačních služeb v Nizozemsku rozlišuje mezi tzv. balíčky prepaid a smlouvami o službách postpaid. Pro balíčky prepaid je charakteristické, že zákazník platí předem, pořízením předplacené SIM karty získá určitý počet minut volání, přičemž může telefonovat až do vyčerpání hodnoty zakoupeného počtu minut. Smlouvy o službách postpaid se naopak vyznačují tím, že zákazníkovi je počet provolaných minut za určité období vyfakturován následně; k tomu je obvykle připočten pevně stanovený paušální poplatek, který může zahrnovat též určitý počet minut volání.

14.      Při uzavření nebo prodloužení smlouvy o službách postpaid prostřednictvím smluvního prodejce poskytuje mobilní telefon tento prodejce a provozovatel poskytuje SIM kartu(11). Krom toho provozovatel vyplácí smluvnímu prodejci provizi za každou uzavřenou účastnickou smlouvu. Standardní provize smluvního prodejce může být zvyšována o dodatečné odměny v závislosti na smluvním prodejci a uzavřených smlouvách.

C –    Jednání dne 13. června 2001

15.      Dne 13. června 2001 se setkali zástupci provozovatelů nabízejících mobilní telekomunikační služby na nizozemském trhu. V průběhu tohoto jednání se mimo jiné hovořilo o snížení standardních provizí smluvních prodejců za smlouvy o službách postpaid s účinností k datu kolem 1. září 2001. Jak je zřejmé z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, v diskusi účastníků jednání byly zmíněny i důvěrné informace(12).

D –    Původní řízení

16.      Rozhodnutím ze dne 30. prosince 2002 (dále jen „výchozí rozhodnutí“) NMa konstatovala, že Ben, Dutchtone, KPN, O2 a Vodafone porušily čl. 6 odst. 1 Mw tím, že uzavřely dohodu ohledně účastnických smluv mobilní telefonie, popřípadě že jednaly ve vzájemné shodě. NMa dospěla k závěru, že uvedená vzájemná shoda významně ovlivnila hospodářskou soutěž, a tudíž došlo k porušení zákazu stanoveného v čl. 6 odst. 1 Mw. V důsledku toho uložila dotčeným podnikům pokuty.

17.      Proti výchozímu rozhodnutí podalo všech pět dotčených podniků námitky.

18.      Rozhodnutím ze dne 27. září 2004 (dále jen „rozhodnutí o námitkách“) NMa prohlásila námitky T‑Mobile (dříve Ben), Orange (dříve Dutchtone), Vodafone a O2 (dříve Telfort) za zčásti opodstatněné a zčásti neopodstatněné. Zatímco se vzdala výtky o protisoutěžní dohodě, výtku o protisoutěžním jednání ve vzájemné shodě potvrdila a krom toho konstatovala, že jednáním uvedeným v původním rozhodnutí byl porušen nejenom článek 6 Mw, ale i čl. 81 odst. 1 ES(13). NMa snížila všechny pokuty.

19.      Proti tomuto rozhodnutí podaly T‑Mobile, KPN, Orange, Vodafone a Telfort žalobu k Rechtbank te Rotterdam (oblastní soud Rotterdam).

20.      Rozsudkem ze dne 13. července 2006 Rechtbank te Rotterdam rozhodnutí o námitkách zrušil a vrátil věc NMa k novému rozhodnutí(14).

21.      Proti tomuto rozsudku se NMa a tři dotyčné podniky – T‑Mobile, KPN, a Orange – odvolaly k předkládajícímu soudu, College van Beroep voor het bedrijfsleven (správní soud pro obchod a průmysl, Nizozemsko)(15). Vodafone je dále účastnicí řízení, což podle předkládajícího soudu neplatí pro Orange.

IV – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem

22.      Rozhodnutím ze dne 31. prosince 2007, které bylo doručeno Soudnímu dvoru dne 9. ledna 2008, College van Beroep voor het bedrijfsleven přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru k rozhodnutí následující tři předběžné otázky:

„1)      Jaká kritéria je třeba uplatnit pro použití čl. 81 odst. 1 ES při posouzení, zda jednání ve vzájemné shodě má za cíl vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu ?

2)      Je třeba vykládat článek 81 ES v tom smyslu, že při použití tohoto ustanovení vnitrostátním soudem musí být důkaz příčinné souvislosti mezi vzájemnou shodou a chováním na trhu podán a posouzen podle vnitrostátních pravidel za předpokladu, že tato pravidla nejsou méně příznivá než pravidla, která jsou použitelná na podobné vnitrostátní žaloby a v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Společenství?

3)      Platí pro použití konceptu jednání ve vzájemné shodě uvedeného v článku 81 ES domněnka příčinné souvislosti mezi vzájemnou shodou a chováním na trhu i v případě, kdy jednání ve vzájemné shodě bylo ojedinělé a podnik, který se na takovém jednání podílel, je i nadále činný na trhu, nebo pouze v takových případech, v nichž k jednání ve vzájemné shodě docházelo pravidelně po dlouhou dobu?“

23.      V průběhu řízení před Soudním dvorem byla ústní i písemná vyjádření předložena T‑Mobile, KPN, Vodafone, nizozemskou vládou a Komisí Evropských společenství. NMa se připojila k písemným vyjádřením nizozemské vlády.

V –    Posouzení

A –    Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

24.      V souvislosti s posouzením přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je vhodné krátce zmínit dva aspekty.

25.      Zaprvé předkládající soud žádá o výklad čl. 81 odst. 1 ES, ačkoliv napadené rozhodnutí NMa v původním řízení je primárně založeno na vnitrostátním právu hospodářské soutěže (čl. 6 odst. 1 Mw).

26.      Není však zpochybňováno, že věcný obsah čl. 6 odst. 1 Mw je zcela založen na odpovídajícím ustanovení práva Společenství, kterým je čl. 81 odst. 1 ES. Podle ustálené judikatury je v takovém případě zjevně v zájmu Společenství, aby ustanovení nebo pojmy převzaté z práva Společenství byly vykládány jednotně(16).

27.      Krom toho čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1/2003 vyžaduje, aby NMa použila na jednání ve vzájemné shodě, které by mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy, vedle vnitrostátního ustanovení čl. 6 odst. 1 Mw také článek 81 ES. Na základě toho je rozhodnutí NMa o námitkách založeno na čl. 6 odst. 1 Mw jako právním základu, ale též na čl. 81 odst. 1 ES. Článek 81 odst. 1 ES tak nemá v projednávané věci pouze nepřímý význam jako referenční ustanovení pro výklad čl. 6 odst. 1 Mw, nýbrž se na původní řízení použije přímo.

28.      Za takových okolností nemůže existovat nejistota ohledně relevantnosti žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách týkajících se výkladu článku 81 ES a vztahu práva Společenství a vnitrostátního práva hospodářské soutěže.

29.      Zadruhé Vodafone tvrdí, že odpověď na první předběžnou otázku je zbytečná, protože právní situace již byla objasněna pokyny zveřejněnými Komisí(17). V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že pokyny Komise nejsou právně závazné a nemohou proto předjímat výklad Soudního dvora přijatý v rámci řízení podle čl. 234 ES. Zadruhé, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná i tehdy, pokud by právní situace byla zřejmá; v krajním případě může být zodpovězena formou usnesení přijatého na základě čl. 104 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora.

30.      Vodafone konečně tvrdí, že je zjevné, že jednání ve vzájemné shodě dotčené v původním řízení nemělo protisoutěžní cíl. Vzhledem k úpornému sporu, který účastnice řízení vedly o této otázce jak v původním řízení, tak i v řízení před Soudním dvorem, považuji takové tvrzení za mylné.

31.      Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tak přípustná v celém rozsahu.

B –    Věcné posouzení předběžných otázek

32.      Tři otázky předkládajícího soudu společně usilují o objasnění toho, jaké požadavky mají být splněny pro prokázání protisoutěžního jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES.

33.      V uvedeném ohledu je méně významná definice „jednání ve vzájemné shodě“ jako takového. Tím je podle ustálené judikatury forma koordinace mezi podniky, která, aniž by dospěla až k uzavření dohody ve vlastním slova smyslu, vědomě nahrazuje rizika hospodářské soutěže praktickou spoluprací mezi podniky(18).

34.      Namísto toho se projednávaná věc soustřeďuje na vymezení protisoutěžní povahy jednání ve vzájemné shodě a s ním spojeného rozdílu mezi jednáním ve vzájemné shodě, které je považováno za protisoutěžní pouze z důvodu jeho účinků, a jednání, které je třeba považovat za protisoutěžní již na základě jeho cíle. Zejména pokud jde o druhou kategorii případů, je předkládajícímu soudu nejasné, zda a v jakém rozsahu je vyžadováno posouzení konkrétních vlastností trhu, chování dotyčných podniků na trhu a účinků jejich chování na hospodářskou soutěž pro předpoklad protisoutěžního cíle.

1.      První otázka: kritéria pro konstatování jednání ve vzájemné shodě, jehož cílem je omezení hospodářské soutěže

35.      Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, jaká kritéria je třeba použít při posouzení, zda je cílem jednání ve vzájemné shodě vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu.

36.      Je známo, že NMa řadě nizozemských provozovatelů mobilních telekomunikačních sítí vytkla, že si během setkání v červnu 2001 vyměňovali důvěrné informace a diskutovali o nich, což vedlo ke koordinaci jejich chování na trhu, zejména pokud jde o snížení určitých provizí některým smluvním prodejcům.

37.      Nikoliv každá výměna informací mezi soutěžiteli má ovšem za cíl vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES(19).

38.      Otázka, zda došlo k protisoutěžnímu jednání, musí být posuzována s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Rozhodující jsou přitom stejná kritéria jako u posouzení dohod mezi podniky a rozhodnutí sdružení podniků upravených čl. 81 odst. 1 ES(20). Stávající judikaturu týkající se dohod a rozhodnutí lze tedy použít i na posouzení jednání ve vzájemné shodě mezi podniky.

39.      Kritérii, na jejichž základě lze dovodit předpoklad protisoutěžního cíle, jsou podle judikatury obsah(21) a účel(22) jednání ve vzájemné shodě s tou výhradou, že subjektivní úmysly dotyčných podniků jsou přinejlepším určitým vodítkem, nejsou však rozhodující(23). Rovněž je třeba zohlednit hospodářské a právní souvislosti, za kterých k jednání ve vzájemné shodě došlo(24).

40.      V projednávané věci jsou to především obsah a hospodářský kontext vzájemné shody mezi nizozemskými provozovateli mobilních telefonních sítí, které jsou příčinou sporu. Stručně řečeno, jak předkládající soud, tak i T‑Mobile, KPN a Vodafone pochybují, zda je možné pro účely čl. 81 odst. 1 ES předpokládat, vzhledem k předmětu vzájemné shody a jejím hospodářským okolnostem, protisoutěžní cíl.

41.      Vzhledem k této nejistotě je třeba podrobně zkoumat kritéria, která musí být použita pro určení, zda takové jednání ve vzájemné shodě, jakým je jednání dotčené v původním řízení, má protisoutěžní cíl.

a)      Obecné poznámky k pojmu „protisoutěžní cíl“

42.      Zaprvé je třeba připomenout, že protisoutěžní cíl a protisoutěžní účinek nejsou kumulativní, nýbrž alternativní podmínky, na jejichž základě dochází k uplatnění zákazu stanoveného v čl. 81 odst. 1 ES(25). Jinými slovy, jednání ve vzájemné shodě, pokud je jimi sledován protisoutěžní cíl(26), jsou zakázána bez ohledu na účinky. Pokud je zjevné, že cílem jednání ve vzájemné shodě je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu, pak není třeba zvlášť zkoumat jeho konkrétní účinky(27). Takové jednání je zakázáno i při neexistenci protisoutěžního účinku na trhu(28).

43.      Zákaz jednání ve vzájemné shodě pouze z důvodu jeho protisoutěžního cíle je odůvodněn skutečností, že některé formy dohod mezi podniky mohou být považovány za škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže již kvůli své povaze(29). Zákaz jednání považovaného za škodlivé pro společnost per se vytváří právní jistotu a umožňuje všem účastníkům trhu, aby odpovídajícím způsobem přizpůsobili své jednání. Krom toho vhodně šetří zdroje orgánů hospodářské soutěže a soudního systému.

44.      Pojem „jednání ve vzájemné shodě“ s protisoutěžním cílem nelze zajisté vykládat nevhodně širokým způsobem(30), neboť je třeba pamatovat na dalekosáhlé důsledky, kterým je v případě porušení čl. 81 odst. 1 ES vystaven dotčený podnik(31). Stejně tak ovšem nelze výše uvedený pojem vykládat příliš striktně, pokud nemá být obcházen zákaz „porušení na základě cíle jednání“ stanovený primárním právem a tím zbaven užitečného účinku čl. 81 odst. 1 ES. Z vlastního znění čl. 81 odst. 1 ES vyplývá, že jsou zakázána jak jednání ve vzájemné shodě s protisoutěžním cílem, tak i jednání s protisoutěžním účinkem(32).

45.      V důsledku toho se na rozdíl od názoru, který zřejmě zastává předkládající soud, domnívám, že zákaz „porušení na základě cíle jednání“ nelze vykládat v tom smyslu, že protisoutěžní cíl představuje pouze určitý druh domněnky protiprávnosti, která však může být vyvrácena tím, že v konkrétním případě nelze prokázat negativní důsledky takového jednání na trh(33). Takový výklad by totiž vycházel z toho, že oba dva na sobě nezávislé případy stanovené v čl. 81 odst. 1 ES jsou navzájem nesprávně spojovány: zákaz dohod s protisoutěžním cílem na jedné straně a zákaz dohod s protisoutěžním účinkem na straně druhé.

46.      To by vedlo tak daleko, že by konstatování protisoutěžního cíle záviselo na skutečném prokázání existence nebo neexistence konkrétních protisoutěžních účinků v daném případě, bez ohledu na skutečnost, zda se takové účinky týkají soutěžitelů, spotřebitelů nebo veřejnosti. Aby došlo k zákazu podle čl. 81 odst. 1 ES však postačí, aby jednání ve vzájemné shodě mohlo – na základě existujících zkušeností – mít negativní účinky na hospodářskou soutěž(34). Jinými slovy, konkrétní jednání ve vzájemné shodě – tedy s přihlédnutím k jeho právním a hospodářským souvislostem – musí být způsobilé(35) k vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěž na společném trhu. Zda a v jakém rozsahu k takovému protisoutěžnímu účinku skutečně došlo, má význam nanejvýš pro stanovení výše případné sankce a pro uplatnění nároků na náhradu škody.

47.      Tím se nakonec zákaz „porušení hospodářské soutěže na základě cíle jednání“ vyplývající z čl. 81 odst. 1 ES podobá ohrožovacím deliktům (Gefährdungsdelikte) známým z trestního práva: osoba, která pod vlivem alkoholu nebo omamných látek řídí auto, se ve většině právních řádů vystavuje trestním nebo správním sankcím, a to bez ohledu na to, zda v provozu na pozemních komunikacích někoho skutečně ohrozila nebo zda způsobila dopravní nehodu. Ve stejném smyslu porušují podniky evropské soutěžní právo a mohou být potrestány pokutou, pokud na trhu jednají ve vzájemné shodě s protisoutěžním cílem; není přitom podstatné, zda v konkrétním případě byla konkrétním soutěžitelům nebo veřejnosti způsobena skutečná škoda.

48.      Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci GlaxoSmithKline Services v. Komise(36), o který se opírá KPN, k jinému závěru nevede. Je pravda, že uvedený rozsudek v silně nejednoznačném bodě 147 uvádí, že protisoutěžní charakter určité dohody nelze dovodit pouze na základě výkladu jejího znění v daném kontextu, nýbrž že je „nezbytné“ zvážení jejích účinků. Podle mého názoru uvedená formulace pouze znamená, že cíl určité dohody (nebo jednání) nelze posuzovat abstraktně, nýbrž s ohledem na okolnosti konkrétní věci, tedy na její právní a hospodářské souvislosti, s přihlédnutím ke zvláštním podmínkám relevantního trhu; v případě GlaxoSmithKline Services tyto podmínky podle názoru Soudu vyplývaly z toho, že ceny z důvodu existující státní regulace byly ve velké míře chráněny před volným působením nabídky a poptávky z důvodů regulace veřejnými orgány. Na základě takového výkladu není žádný rozpor mezi bodem 147 rozsudku ve věci GlaxoSmithKline Services v. Komise a názorem, který jsem uvedla v bodu 46 tohoto stanoviska. Pokud by však bod 147 rozsudku ve věci GlaxoSmithKline Services v. Komise znamenal, že předpoklad protisoutěžního cíle v každém případě vyžaduje (tedy je „nezbytné“) také stanovení konkrétních účinků na hospodářskou soutěž, pak by se Soud prvního stupně dopustil nesprávného právního posouzení.

49.      Správný postoj, jak uvádím výše, je, že konstatování protisoutěžního cíle nezávisí na posouzení konkrétního účinku jednání ve vzájemné shodě, nýbrž toho, že jednání ve vzájemné shodě může v konkrétním případě mít protisoutěžní účinek.

b)      Cíle omezující hospodářskou soutěž v takových případech, jakým je projednávaná věc

50.      Podle NMa dotčené jednání ve vzájemné shodě v projednávané věci vzniká na základě skutečnosti, že řada nizozemských provozovatelů mobilních telekomunikačních sítí sdílela informace o jimi zamýšleném snížení určitých provizí vyplácených některým smluvním prodejcům.

51.      Taková výměna důvěrných obchodních informací mezi soutěžiteli, které se týkají jimi zamýšleného chování na trhu může v zásadě mít protisoutěžní účinky, protože snižuje nebo odstraňuje míru nejistoty pokud jde o fungování dotčeného trhu a tím způsobuje omezení hospodářské soutěže mezi podniky(37). V této souvislosti není podstatné, zda taková výměna informací představuje hlavní důvod navázání kontaktu nebo k ní došlo pouze v důsledku (nebo pod záštitou) navázání kontaktu, který sám o sobě neměl protiprávní cíl(38).

–       Výměna informací mezi soutěžiteli ve světle požadavku autonomie použitelného v právu hospodářské soutěže

52.      Je třeba pamatovat na to, že autonomie hospodářských subjektů patří k základním předpokladům fungující hospodářské soutěže. Tomu odpovídá také myšlenka, která je základem pravidel hospodářské soutěže ve Smlouvě ES, že každý hospodářský subjekt musí nezávisle určovat politiku, kterou hodlá zastávat na společném trhu. Požadavek autonomie brání jakýmkoliv přímým nebo nepřímým kontaktům mezi hospodářskými subjekty, kterými podnik ovlivňuje chování svých soutěžitelů na trhu nebo jim odhaluje své chování, ke kterému je soutěžitel sám rozhodnut nebo které zamýšlí na trhu přijmout, jestliže v důsledku toho soutěžní podmínky neodpovídají normálním podmínkám dotčeného trhu(39).

53.      To platí tím spíše, pokud se výměna informací týká výrazně koncentrovaného oligopolního trhu(40). Právě takovou strukturu vykazoval nizozemský trh mobilních telekomunikačních služeb v roce 2001: jak je zřejmé z předkládacího usnesení, disponovalo v té době v uvedeném státu vlastní mobilní sítí pouze pět podniků, přičemž jeden z nich – KPN – měl dokonce více jak 40% podíl na trhu, zatímco výstavba dalších nezávislých sítí nebyla možná pro nedostatek licencí(41).

54.      V této souvislosti není podstatné, zda podnik informuje jednostranně ostatní soutěžitele o tom, jaká opatření zamýšlí na trhu přijmout nebo zda se všechny dotyčné podniky navzájem informují o svých rozhodnutích nebo záměrech. Pokud se jeden podnik přestane chránit a poskytne svým konkurentům důvěrné informace o své budoucí obchodní politice, snižuje tím nejistotu všech účastníků ohledně budoucího fungování trhu, což vede k omezení hospodářské soutěže a koluznímu jednání mezi nimi.

–       Přímá vazba na spotřebitelské ceny není nezbytná

55.      Vnitrostátní soud, KPN a Vodafone tvrdí, že v projednávané věci se výměna informací a jednání ve vzájemné shodě týkaly pouze provize smluvních prodejců a neměly přímý vliv na spotřebitelské ceny. Uvádí, že spotřebitelské ceny jsou určovány pouze ve vztahu mezi jednotlivými poskytovateli mobilních telekomunikačních služeb a jejich zákazníky, aniž by je smluvní prodejce mohl jakýmkoli způsobem ovlivňovat.

56.      Takový argument není přesvědčivý. Jednání ve vzájemné shodě mohou mít protisoutěžní cíl i bez přímého vlivu na spotřebitele a ceny, které musí spotřebitelé zaplatit.

57.      Již ze znění čl. 81 odst. 1 ES vyplývá, že je obecně zaměřen proti vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu. Mezi různými příklady, které jsou uvedeny v čl. 81 odst. 1 písm. a) až e) ES, nelze nalézt rovněž žádné omezení, které by zakazovalo pouze protisoutěžní obchodní praktiky s přímým důsledkem pro konečné spotřebitele.

58.      Namísto toho je článek 81 ES součástí systému určeného k ochraně hospodářské soutěže na vnitřním trhu před narušováním (čl. 3 odst. 1 písm. g) ES). Článek 81 ES, podobně jako i ostatní pravidla Smlouvy týkající se hospodářské soutěže, tedy není určen pouze – nebo primárně – k tomu, aby chránil bezprostřední hospodářské zájmy jednotlivých soutěžitelů nebo spotřebitelů, nýbrž k tomu, aby chránil strukturu trhu a tím hospodářskou soutěž jako takovou (jako institut). Nepřímo jsou tímto způsobem chráněni také spotřebitelé. Neboť je-li narušována hospodářská soutěž jako taková, je nutno obávat se též znevýhodnění i pro spotřebitele(42).

59.      Jednání ve vzájemné shodě tedy nemá protisoutěžní cíl teprve tehdy, pokud má přímý dopad na spotřebitele a jimi placené ceny nebo – jak to vyjádřil T‑Mobile – na „consumer welfare“. Protisoutěžní cíl je třeba mít za prokázaný již tehdy, pokud je jednání ve vzájemné shodě způsobilé vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž na společném trhu. To totiž ukazuje, že jednání ve vzájemné shodě může mít – přinejmenším nepřímo – negativní dopad na spotřebitele.

60.      Zúžení zákazu obsaženého v čl. 81 odst. 1 ES pouze na jednání, která mají přímý vliv na konečné spotřebitelské ceny, by uvedené ustanovení, jež je pro vnitřní trh zásadní, do značné míry zbavilo jeho praktického účinku.

–       I výměna informací o jednotlivých soutěžních parametrech je dostačující

61.      Na rozdíl od výkladu, který naznačil předkládající soud, není nezbytné, aby se vzájemná shoda týkala všech soutěžních parametrů. Protisoutěžní cíl může být naplněn i tehdy, pokud se týká pouze jednotlivých soutěžních parametrů, jakými jsou standardní provize poskytované smluvním prodejcům dotčené v projednávané věci.

62.      Pokud totiž podnik jednostranně sníží provize, které vyplácel svým smluvním prodejcům, je obvyklým výsledkem menší zájem takových prodejců na zprostředkování smluv mezi tímto podnikem a konečnými spotřebiteli. Potenciálně se může jednat o faktor, který ohrozí podíl dotyčného podniku na trhu, což může být v budoucnu atraktivní zejména pro nezávislé smluvní prodejce(43), aby konečným spotřebitelům zprostředkovávali ve větší míře produkty jiných podniků(44). Takovému – za normálních podmínek hospodářské soutěže existujícímu – hospodářskému riziku se podniky brání nebo jej mírní rovněž tím, že vlastní provize nesnižují jednostranně, nýbrž, jako je tomu v projednávané věci, v rámci jednání ve vzájemné shodě více či méně současně; tím totiž snižují nejistotu ohledně chování svých soutěžitelů na trhu. Tím ovšem může dojít k vyloučení, nebo přinejmenším k omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu. Taková vzájemná shoda tedy sleduje protisoutěžní cíl.

63.      Nadto, z pohledu provozovatelů mobilních telekomunikačních služeb představují provize smluvním prodejcům v projednávané věci nákupní cenu za služby, které jim poskytují příslušní smluvní prodejci zprostředkováním smluv o službách postpaid. Jak správně zdůraznila Komise, z čl. 81 odst. 1 písm. a) ES, který upravuje standardní případ protisoutěžního jednání vyplývá, že jednání ve vzájemné shodě týkající se pořizovacích cen („nákupních“ cen) sleduje protisoutěžní cíl, který je právem Společenství zakázán.

–       Vliv tržních podmínek na jednání soutěžitelů

64.      Vodafone dále uvádí, že standardní provize smluvních prodejců by v každém případě musely být sníženy s ohledem na podmínky trhu v rozhodné době. Podle jejího názoru nelze paralelnímu jednání podniků přisuzovat protisoutěžní cíl, pokud takové jednání lze odůvodnit strukturou trhu a jeho hospodářskými podmínkami.

65.      Ani tento argument mě nepřesvědčuje, a to ani tehdy, pokud lze hodnocení podmínek na trhu, které panovaly v rozhodné době, na něž poukazuje společnost Vodafone, považovat za správné.

66.      Je pravda, že nikoliv každé paralelní chování soutěžitelů na trhu musí nutně znamenat, že soutěžitelé jednají ve vzájemné shodě s protisoutěžním cílem(45). Také obecná situace na trhu může vést k tomu, že všechny podniky působící na trhu uskuteční podobné změny svého chování na trhu(46).

67.      Nicméně pokud jde o přesné načasování, rozsah a podrobnosti změn, které provedly jednotlivé podniky, může přetrvávat podstatná nejistota. Výměna informací, která je způsobilá odstranit tuto přetrvávající nejistotu mezi účastníky řízení však sleduje protisoutěžní cíl. Podle dostupných informací přitom došlo v projednávané věci právě k takové výměně informací, což je skutečnost, která projednávanou věc zásadním způsobem odlišuje od věci Celulóza II, na kterou odkazuje Vodafone(47).

68.      Předmětem výměny informací během jednání v červnu 2001 totiž ve skutečnosti nebylo tolik to, že by mělo dojít k úpravě určitých provizí – tato skutečnost byla přinejmenším v případě jednoho ze soutěžitelů již známa – jako spíše otázka, jak by se fakticky měly provize upravovat, tzn. k jakému okamžiku, v jakém rozsahu a podle jakých kritérií by měly dotyčné podniky provést zamýšlené snížení standardní provize smluvních prodejců.

69.      Neexistuje důvod pro to, aby bylo možné konstatovat, že hospodářský kontext v roce 2001 s sebou nesl vyloučení jakékoliv možnosti efektivní hospodářské soutěže ve vztahu k době, rozsahu a podrobnostem případného snižování standardních provizí smluvních prodejců(48).

70.      Článek 81 ES nebrání hospodářským subjektům v tom, aby své jednání přizpůsobovaly zvláštnostem relevantního trhu a přitom inteligentně reagovaly jak na změny rámcových hospodářských a právních podmínek, tak na případné změny chování jiných podniků na trhu(49). Článek 81 ES nicméně zakazuje, aby takové zavádění změn bylo vedeno snahou obejít pravidla svobodné hospodářské soutěže, a to tím, že konkurenti budou mezi sebou slaďovat své budoucí chování na trhu a přitom se budou v určitém rozsahu vyhýbat soutěžnímu tlaku a souvisejícím rizikům trhu.

71.      Pokud by na takové praktiky nebyl čl. 81 ES použitelný, nakonec by soutěžitelé byli chráněni před hospodářskou soutěží a zájmům dotyčných podniků by byla dána přednost na úkor obecného zájmu na nenarušené hospodářské soutěži (čl. 3 odst. 1 písm. g) ES). Cílem práva hospodářské soutěže Společenství však musí být ochrana hospodářské soutěže, a nikoliv soutěžitelů, protože z toho profituje nepřímo také spotřebitel a široká veřejnost.

c)      Mezitímní závěr

72.      V rámci mezitímního závěru lze konstatovat:

Jednání ve vzájemné shodě sleduje protisoutěžní cíl ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, pokud je vzhledem ke svému obsahu a účelu, jakož i s přihlédnutím k jeho právnímu a hospodářskému kontextu, způsobilé v konkrétním případě vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž na společném trhu. V tomto ohledu není rozhodující ani uskutečnění takového vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže, ani přímá vazba mezi jednáním ve vzájemné shodě a spotřebitelskými cenami.

Výměnou důvěrných obchodních informací mezi soutěžiteli je sledován protisoutěžní cíl, pokud je výměna způsobilá odstranit existující nejistotu ohledně chování dotyčných podniků na relevantním trhu a vyloučit tak uplatnění pravidel svobodné hospodářské soutěže.

2.      Druhá otázka: konstatování příčinné souvislosti mezi vzájemnou shodou a chováním na trhu

73.      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda požadavky na prokázání příčinné souvislosti mezi vzájemnou shodou a chováním na trhu musí být dovozeny pouze z práva Společenství nebo – při zachování určitých mezí stanovených právem Společenství – též z vnitrostátního práva.

74.      Pojem „jednání ve vzájemné shodě“ pro účely čl. 81 odst. 1 ES předpokládá zaprvé vzájemnou shodu mezi dotyčnými podniky, zadruhé chování na trhu odpovídající vzájemné shodě a zatřetí příčinnou souvislost mezi vzájemnou shodou a chováním na trhu(50), aniž by ovšem takové chování na trhu samo o sobě muselo vyústit v konkrétní omezení hospodářské soutěže(51).

75.      Podle judikatury Soudního dvora platí vyvratitelná domněnka, podle které podniky, které se podílely na jednání ve vzájemné shodě a dále jsou činné na trhu, berou při svém chování na trhu v úvahu informace, které si vyměnily s jinými soutěžiteli pro stanovení svého chování na trhu; je věcí dotyčných podniků, aby takovouto domněnku vyvrátily(52).

76.      Otázka College van Beroep voor het bedrijfsleven směřuje k objasnění toho, zda vnitrostátní orgány nebo soudy musí založit své použití článku 81 ES na takové domněnce příčinné souvislosti působící na úrovni Společenství.

77.      Zda a za jakých podmínek lze předpokládat vztah příčiny a účinku mezi vzájemnou shodou a chováním na trhu, je otázkou dokazování. Otázky dokazování jsou nepochybně často považovány za problém hmotného práva(53). V projednávané věci nicméně pojem jednání ve vzájemné shodě jako takový umožňuje dojít pouze k závěru, že vzájemná shoda musí být kauzálně spojena s chováním dotčeného podniku na trhu. Naproti tomu však z pojmu „jednání ve vzájemné shodě“ ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES nelze, na rozdíl od názoru nizozemské vlády a Komise, dovodit okolnosti, za kterých lze mít existenci příčinné souvislosti mezi vzájemnou shodou a chováním na trhu za prokázanou.

78.      V řízeních, ve kterých byla zpochybněna rozhodnutí Komise v odvětví hospodářské soutěže, soudy Společenství posuzovaly otázky dokazování – při neexistenci konkrétních pravidel – zpravidla s poukazem na obecně uznávané zásady. Na základě zásady „necessitas probandi incumbit ei qui agit“ přísluší ve sporech o existenci protiprávního jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže v konečném výsledku Komisi, aby prokázala protiprávní jednání, které konstatovala, a předložila důkazy, které mohou právně dostačujícím způsobem prokázat existenci skutečností zakládajících protiprávní jednání(54). Soudní dvůr v tomto ohledu považuje za přípustné i nepřímé důkazy(55).

79.      Naproti tomu Soudní dvůr objasnil, že použití článku 86 Smlouvy o ES (nyní článek 82 ES) vnitrostátními orgány je v zásadě upraveno vnitrostátním právem(56), včetně případů, kdy je nezbytné prokázat porušení článku 86 Smlouvy o ES(57). Není žádný zjevný důvod, proč by ve vztahu k článku 81 ES (dříve článek 85 Smlouvy o ES) mělo platit něco jiného(58), bez ohledu na otázku, zda jsou otázky dokazování upraveny hmotným nebo procesním právem.

80.      Je pravda, že článek 2 nařízení č. 1/2003 nyní obsahuje výslovné pravidlo práva Společenství upravující důkazní břemeno, které se použije rovněž pro vnitrostátní řízení o použití článků 81 a 82 ES. Nicméně taková domněnka příčinné souvislosti, jakou je domněnka v projednávané věci, se však netýká, na rozdíl od názoru Komise, důkazního břemene nebo obrácení důkazního břemene(59), nýbrž míry dokazování(60).

81.      Míra dokazování stanovená ve vnitrostátním řízení tak zůstává neupravena právem Společenství. To je obzvláště zřejmé z výkladu článku 2 ve světle preambule nařízení č. 1/2003. Bod 5 odůvodnění objasňuje, že se nařízení nedotýká nařízení vnitrostátních právních předpisů o míře dokazování. Právo Společenství tedy nebrání vnitrostátním soudům, aby při použití čl. 81 a 82 ES stanovily míru dokazování v návaznosti na příslušné vnitrostátní právo, a to znovu bez ohledu na skutečnost, zda jsou otázky míry dokazování považovány za prvek hmotného práva nebo za prvek práva procesního.

82.      Vnitrostátní soud je však při použití zásad a pravidel vnitrostátního práva povinen při posuzování míry dokazování přihlédnout k minimálním požadavkům stanoveným v právu Společenství, které vyplývají zaprvé ze zásady rovnocennosti, zadruhé ze zásady efektivity a zatřetí z obecných právních zásad práva Společenství(61).

83.      Pokud jde o zásadu rovnocennosti, tato zásada vyžaduje, aby vnitrostátní pravidla o míře dokazování nebyla méně příznivá než ta, která jsou používána v obdobném řízení upraveném vnitrostátním právem hospodářské soutěže. To v takové věci, jakou je projednávaná věc znamená, že pokud jde o prokázání porušení článku 81 ES, vnitrostátní orgány na ochranu hospodářské soutěže nemohou podléhat přísnějším požadavkům na důkazy, nežli jsou požadavky, které upravují důkazy porušení článku 6 Mw. V projednávané věci zásada rovnocennosti podle všeho nepůsobí jakékoliv obtíže.

84.      Pokud jde o zásadu efektivity, tato zásada vyžaduje, aby vnitrostátní pravidla upravující míru dokazování v praxi neznemožňovala nebo nadměrně neztěžovala uplatňování pravidel Smlouvy o hospodářské soutěži. Nadto v případech, kdy bylo porušeno právo Společenství, musí vnitrostátní právo stanovit účinné, přiměřené a odrazující sankce(62).

85.      V této souvislosti je třeba zejména připomenout, že pravidla na ochranu hospodářské soutěže stanovená v článcích 81 a 82 ES jsou od 1. května 2004(63) používána v rámci decentralizovaného systému, který je do značné míry založen na spolupráci s vnitrostátními orgány a soudy(64). Za těchto okolností má rozhodující význam skutečnost, že je zachováno jednotné použití pravidel na ochranu hospodářské soutěže ve Společenství. Pokud by při prosazování pravidel hospodářské soutěže podle článků 81 a 82 ES docházelo k příliš velkým rozdílům mezi orgány a soudy členských států, došlo by nejen k narušování zásadního cíle, kterým jsou rovné soutěžní podmínky pro podniky na jednotném trhu, nýbrž též snahy o jednotnou ochranu spotřebitelských zájmů na území celého Společenství. Z tohoto důvodu cíl jednotného použití článků 81 ES a 82 ES tvoří ústřední myšlenku nařízení č. 1/2003(65).

86.      Nic z toho s sebou nepochybně nenese požadavek, aby členské státy do nejmenších podrobností sjednotily míru dokazování podle vnitrostátního práva při prokazování porušení článku 81 ES s mírou dokazování, která je obvykle vyžadována soudy Společenství při přezkumu legality rozhodnutí přijatých Komisí podle článku 81 ES. Jak ukazuje pátý bod odůvodnění nařízení č. 1/2003, zákonodárce Společenství záměrně akceptoval existenci určitých odchylek v praxi členských států(66). Ty jsou, jak podle mého názoru správně zdůrazňuje KPN, vlastní decentralizovanému systému uplatňování práva.

87.      Se zásadou efektivity by však bylo neslučitelné, aby vnitrostátní soudy ukládaly vnitrostátním orgánům na ochranu hospodářské soutěže nebo soukromým žalobcům(67) pro dokazování protiprávního jednání podle článků 81 ES a 82 ES natolik zatěžující požadavky, že by bylo provedení takového důkazu nadměrně ztíženo nebo v praxi znemožněno. Vnitrostátní soudy zejména nesmí nezohlednit typické zvláštní rysy dokazování při určování porušení pravidel hospodářské soutěže.

88.      K těmto zvláštním rysům patří skutečnost, že ve většině případů musí být existence protisoutěžního jednání nebo dohody dovozena z určitého počtu shodujících se skutečností a indicií, které – posuzovány společně – mohou být, při neexistenci jiného logického vysvětlení, důkazem porušení pravidel hospodářské soutěže(68). Je totiž běžné, že k činnostem, které jsou vlastní protisoutěžnímu jednání nebo dohodám, dochází tajně a související dokumentace je redukována na minimum(69).

89.      Zejména z důvodu takových rysů dokazování porušení pravidel hospodářské soutěže musí mít orgán nebo jednotlivec, který nese důkazní břemeno, možnost dovodit závěry založené na obecných zkušenostech plynoucích z běžného chodu věcí. Potom je právem protistrany – obvykle podniku, kterému je vytýkáno porušení pravidel hospodářské soutěže – aby zpochybnila takové závěry prima facie, které jsou založeny na obecných zkušenostech plynoucích z běžného chodu věcí, a předložila důkazy opaku; v opačném případě takové závěry budou považovány za vyhovující požadavkům kladeným na důkazní břemeno(70). Jinými slovy ještě před zvážením objektivního důkazního břemene jde o vzájemné ovlivňování jednotlivých břemen předložení důkazů(71).

90.      Také domněnka příčinné souvislosti mezi vzájemnou shodou a chováním na trhu, kterou Soudní dvůr, pokud jde o jednání ve vzájemné shodě, uznává, není ostatně ničím jiným než legitimním závěrem vyvozeným z obecných zkušeností. Pokud je prokázáno, že mezi dvěma nebo více podniky došlo k vzájemné shodě a tyto podniky později jednaly na trhu přesně v souladu s takovou vzájemnou shodou, je přirozené předpokládat existenci vztahu příčiny a následku mezi vzájemnou shodou a chováním na trhu, pokud podniky – předložením příslušných důkazů – neposkytnou přesvědčivé alternativní vysvětlení pro takové chování na trhu(72).

91.      Pokud si tedy soutěžitelé, jako je tomu v projednávané věci, vyměňují informace o možném snížení provizí svým smluvním prodejcům a v důsledku toho více či méně souběžně takové snížení uskuteční, potom by bylo při nedostatku jiného přijatelného vysvětlení neobvyklé předpokládat, že uvedená výměna informací alespoň částečně nepřispěla k jejich chování na trhu(73). Ve skutečnosti lze obvykle předpokládat, že podniky, které se podílí na jednání ve vzájemné shodě a nadále působí na trhu, přihlížejí k informacím vyměňovaným se svými soutěžiteli při určování svého chování na takovém trhu(74).

92.      Nakonec je třeba upozornit na skutečnost, že vnitrostátní orgány a soudy jsou při odhalování a trestání porušení článků 81 ES a 82 ES vázány obecnými zásadami práva Společenství a zejména základními právy uznanými na úrovni Společenství(75). Tato základní práva, která jsou použitelná při trestání za porušení pravidel hospodářské soutěže, zahrnují presumpci neviny(76), která je součástí ústavních tradic společných členským státům a lze ji ostatně dovodit z čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod(77); nedávno byla zakotvena v čl. 48 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie(78).

93.      Porušením presumpce neviny nicméně není, pokud jsou v rámci soutěžního řízení učiněny závěry založené na obecných zkušenostech a dotyčným podnikům je zachována možnost takové závěry vyvrátit(79). Dokonce i klasické trestní řízení totiž povoluje použití nepřímých důkazů i oporu v zásadách dovozených z obecných zkušeností.

94.      Úhrnem lze tedy konstatovat toto:

–      pro účely prokázání porušení článku 81 ES v řízení před vnitrostátním soudem se požadovaná míra dokazování určí podle vnitrostátního práva za podmínky, že budou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity a obecné zásady práva Společenství;

–      podle zásady efektivity nelze důkazy porušení článku 81 ES podřídit natolik striktním požadavkům, že by provedení takového důkazu bylo nadměrně ztíženo nebo v praxi znemožněno. Vnitrostátní soudy zejména nesmí opomíjet zvláštní rysy dokazování porušení pravidel hospodářské soutěže a musí při posuzování běžných událostí umožňovat odkaz na obecné zkušenosti;

–      s výhradou předložení důkazu opaku – což přísluší dotčenému podniku – je třeba též před vnitrostátními soudy vycházet z předpokladu, že podniky, které se účastní jednání ve shodě a nadále působí na trhu, zohledňují při stanovení svého způsobu chování na daném trhu informace, které si vyměnily se svými soutěžiteli.

3.      Ke třetí otázce: domněnka příčinné souvislosti při ojedinělém jednání ve vzájemné shodě

95.      Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu, která je doplňkem k jeho druhé otázce, je, zda domněnka příčinné souvislosti mezi vzájemnou shodou a chováním na trhu může být použita pouze na jednání ve vzájemné shodě, které trvalo delší dobu, nebo též na vzájemnou shodu, ke které došlo ojediněle, pokud dotyčné podniky, které se na ní podílely, i nadále působí na trhu.

96.      Základem této otázky je skutečnost, že v projednávané věci došlo pouze k jednomu jednání zástupců nizozemských provozovatelů mobilních telekomunikačních služeb, a to v červnu 2001.

97.      T‑Mobile, KPN a Vodafone požadují, aby byla domněnka příčinné souvislosti vykládána striktně a omezila se pouze na případ opakujícího se jednání ve vzájemné shodě mezi podniky, aniž by se vztahovala i na ojedinělý případ jednání ve vzájemné shodě.

98.      Tento názor nesdílím.

99.      Z rozsudků, ve kterých Soudní dvůr uznal domněnku příčinné souvislosti, nevyplývá ani, že se u této domněnky jedná o výjimku z pravidla, ani že se použije výlučně na případy pravidelného nebo opakujícího se jednání podniků ve vzájemné shodě. Podle formulace, kterou zvolil Soudní dvůr, lze domněnku příčinné souvislosti považovat naopak za pravidelný případ. Domněnka se použije („platí“) zcela obecně a podléhá pouze jedinému omezení: dotyčný podnik ji může vyvrátit předložením příslušného protidůkazu(80).

100. Následný odkaz Soudního dvora na jednání ve vzájemné shodě, ke kterému dochází pravidelně a trvá delší dobu, nepředstavuje dodatečné omezení domněnky příčinné souvislosti. Naopak, tento odkaz je třeba chápat tak, že domněnka příčinné souvislosti je ještě silnější, pokud podnik jednal ve shodě pravidelně a po delší dobu. To potvrzuje také Soudním dvorem zvolená formulace „To platí tím spíše, pokud [...]“(81).

101. Ani z judikatury Soudu prvního stupně(82) citované společností T‑Mobile, ve které šlo o skutkový stav spočívající v účasti na více jednáních s protisoutěžním cílem, nemohu dovodit obecné omezení domněnky příčinné souvislosti.

102. Pokud měl generální advokát Cosmas ve věci Anic Partecipazioni tím, že rozlišoval mezi účastí na jednom jednání a účastí na řadě jednání(83) v úmyslu omezenější domněnku příčinné souvislosti, Soudní dvůr každopádně takové řešení nepřijal.

103. Věcně neexistuje důvod k omezení domněnky příčinné souvislosti pouze na případy pravidelně se opakujícího jednání ve vzájemné shodě trvajícího delší dobu. Podle mého názoru totiž neexistuje empirické pravidlo, podle kterého by ojedinělá výměna informací mezi soutěžiteli nemohla vést k protisoutěžní vzájemné shodě jejich chování na trhu a že by takový výsledek působily pouze pravidelné kontakty trvající delší dobu(84). Také presumpce neviny, na kterou se odvolávali někteří z účastníků řízení, neukládá, aby bylo s případy jednorázové vzájemné shody zacházeno z hlediska příčinné souvislosti jinak než s případy pravidelně se opakující vzájemné shody trvající delší dobu.

104. Jak správně uvádí nizozemská vláda, na předmětu vzájemné shody a na podmínkách trhu závisí, jak často, v jakém rozmezí a v jaké formě soutěžitelé potřebují vzájemné kontakty, aby dospěli ke vzájemné shodě svého chování na trhu.

105. Jestliže dotčené podniky vytvořily kartel s komplexním, sofistikovaným systémem jednání ve vzájemné shodě, pokud jde o rozmanité aspekty jejich chování na trhu, pak může být pravidelné navazování kontaktů po delší dobu nezbytné. Pokud naopak, jako je tomu v projednávané věci, je cílem pouze jednání ve vzájemné shodě na selektivním základě ve vztahu k jednorázové změně chování na trhu ohledně jednoho z parametrů hospodářské soutěže, může být i jednorázové navázání kontaktů mezi soutěžiteli dostatečným základem pro to, aby bylo protisoutěžního cíle, o který dotyčné podniky usilují, dosaženo, a aby tak byl založen vztah příčiny a následku ohledně jejich pozdějšího jednání.

106. Sama okolnost, že došlo pouze k jednomu jednání, tedy nutně neznamená, že se jedná o slabý důkaz. Rozhodujícím faktorem je to, zda kontakt – i když se jedná pouze o jednorázovou výměnu informací na základě ojedinělého jednání – dotčeným podnikům v konkrétním případě umožnil, aby mezi sebou skutečně sladily svá chování na relevantním trhu a tím úmyslně nahradily hospodářskou soutěž spojenou s riziky praktickou spoluprací. V projednávané věci všechny předložené informace naznačují, že k tomu došlo, neboť již po ojedinělém jednání skutečně došlo ke snížení standardních provizí smluvních prodejců.

107. Četnost a pravidelnost kontaktů mezi soutěžiteli však může být ukazatelem délky a závažnosti porušení pravidel hospodářské soutěže. V takovém případě musí mít tyto faktory vliv při stanovení výše pokuty(85) a mohou mít také význam pro výši případných nároků třetích osob na náhradu škody, mimo jiné tehdy, pokud vnitrostátní právo umožňuje represivní náhradu škody(86).

108. Výše uvedené lze shrnout tak, že i když došlo pouze k ojedinělému jednání ve vzájemné shodě mezi soutěžiteli, kteří i nadále působí na trhu, lze uplatnit vyvratitelnou domněnku, že tato vzájemná shoda ovlivnila jejich chování na trhu. Tato domněnka platí zejména tehdy, pokud k jednání ve vzájemné shodě došlo na selektivním základě ohledně jednorázové úpravy chování účastníků na trhu, která se týkala pouze jednoho parametru hospodářské soutěže.

VI – Závěry

109. Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky předložené College van Beroep voor het bedrijfsleven takto:

„1)      a)     Jednání ve vzájemné shodě sleduje protisoutěžní cíl ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, pokud je vzhledem ke svému obsahu a účelu, jakož i s přihlédnutím k jeho právnímu a hospodářskému kontextu, způsobilé v konkrétním případě vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž na společném trhu. V tomto ohledu není rozhodující ani uskutečnění takového vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže, ani přímá vazba mezi jednáním ve vzájemné shodě a spotřebitelskými cenami.

b)      Výměnou důvěrných obchodních informací mezi soutěžiteli je sledován protisoutěžní cíl, pokud je výměna způsobilá odstranit existující nejistotu ohledně chování dotyčných podniků na relevantním trhu, a vyloučit tak uplatnění pravidel svobodné hospodářské soutěže.

2)      a)     Pro účely prokázání porušení článku 81 ES v řízení před vnitrostátním soudem se požadovaná úroveň dokazování určí podle vnitrostátního práva za podmínky, že budou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity a obecné zásady práva Společenství.

b)      Podle zásady efektivity nelze důkazy porušení článku 81 ES podřídit natolik striktním požadavkům, že by provedení takového důkazu bylo nadměrně ztíženo nebo v praxi znemožněno. Vnitrostátní soudy zejména nesmí opomíjet zvláštní rysy dokazování porušení pravidel hospodářské soutěže a musí při posuzování běžných událostí umožňovat odkaz na obecné zkušenosti.

c)      S výhradou předložení důkazu opaku – což přísluší dotčenému podniku – je třeba též před vnitrostátními soudy vycházet z předpokladu, že podniky, které se účastní jednání ve shodě a nadále působí na trhu, zohledňují při stanovení svého způsobu chování na daném trhu informace, které si vyměnily se svými soutěžiteli.

3)      I když došlo pouze k ojedinělému jednání ve vzájemné shodě mezi soutěžiteli, kteří i nadále působí na trhu, lze uplatnit vyvratitelnou domněnku, že tato vzájemná shoda ovlivnila jejich chování na trhu. Tato domněnka platí zejména tehdy, pokud k jednání ve vzájemné shodě došlo na selektivním základě ohledně jednorázové úpravy chování účastníků na trhu, která se týkala pouze jednoho parametru hospodářské soutěže.“


1 – Původní jazyk: němčina.


2 – Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (Úř. věst. L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).


3 – Pro nedávný příklad odkazující na tato rizika viz body 136 a 137 stanoviska generálního advokáta Geelhoeda předneseného dne 12. září 2006 ve věci Dalmine v. Komise (C‑407/04 P, Sb. rozh. s. I‑829), na které odkazuje rozsudek vydaný Soudním dvorem dne 25. ledna 2007 v téže věci (bod 84).


4 – Wet van 22 mei 1997, houdende nieuwe regels omtrent de economische mededinging –Mededingingswet (Stb. 1997, 242).


5 – Wet van 9 december 2004, houdende wijziging van de Mededingingswet in verband met het omvormen van het bestuursorgaan van de Nederlandse mededingingsautoriteit tot zelfstandig bestuursorgaan (Stb. 2005, 172).


6 – Raad van bestuur.


7 – Nederlandse Mededingingsautoriteit.


8 – Dále jen „Ben“.


9 – Dále jen „Dutchtone“.


10 – Dále jen „Telfort“.


11 – Karta SIM (Subscriber Identity Module) je čipová karta, která se vkládá do mobilního telefonu a umožňuje identifikaci uživatele v síti. Karta prakticky představuje mobilní spojení uživatele.


12 – Nizozemská vláda nadto uvádí, že tyto diskuse se týkaly rozsahu, načasování a podrobností ohledně navrhovaných snížení standardních provizí prodejců.


13 – Podle informací poskytnutých nizozemskou vládou bylo důvodem tohoto konstatování nabytí účinnosti nařízení č. 1/2003 a zejména jeho článku 3 odst. 1.


14 – Podle spisu Rechtbank te Rotterdam nepovažoval za prokázané, že Orange a Telefort se podílely na jednání ve vzájemné shodě.


15 – Odvolání NMa se týká účasti Orange na jednání ve vzájemné shodě. Předkládající soud se ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ztotožňuje s rozsudkem soudu nižšího stupně pokud jde o to, že nepovažoval účast Orange za prokázanou.


16 – Viz naposledy rozsudky ze dne 14. prosince 2006, Confederación Española de Empresarios de Estaciones de Servicio (C‑217/05, Sb. rozh. s. I‑11987, body 19 a 20), a 11. prosince 2007, ETI a další (C‑280/06, Sb. rozh. s. I‑10893, body 21 a 26 jakož i tam citovaná judikatura).


17 – Vodafone odkazuje na body 21 a 22 sdělení Komise nazvaného „Pokyny týkající se použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy“ (Úř. věst. C 101, s. 97).


18 – Rozsudky ze dne 14. července 1972, Imperial Chemical Industries v. Komise („ICI v. Komise“, 48/69, Recueil, s. 619, bod. 64), a Geigy v. Komise (52/69, Recueil, s. 787, bod 26); ze dne 16. prosince 1975, Suiker Unie a další v. Komise (40/73 až 48/73, 50/73, 54/73 až 56/73, 111/73, 113/73 a 114/73, Recueil, s. 1663, bod 26); ze dne 14. července 1981, Züchner (172/80, Recueil, s. 2021, bod 12); viz rovněž rozsudky ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni (C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 115), a Hüls v. Komise (C‑199/92 P, Recueil, s. I‑4287, bod 158).


19 – Existence takového cíle byla odmítána například v rozsudku ze dne 23. listopadu 2006, Asnef-Equifax (C‑238/05, Sb. rozh. s. I‑11125, body 46 až 48) v souvislosti se španělským systémem výměny informací o úvěrech.


20 – Rozsudky ICI v. Komise (citovaný výše v poznámce pod čarou 18, body 60 a 65), Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný výše v poznámce pod čarou 18, body 112 a 123 a Hüls v. Komise (citovaný výše v poznámce pod čarou 18, bod 164).


21 – Rozsudky ze dne 30. června 1966, LTM (56/65, Recueil, s. 337, 359); ze dne 8. listopadu 1983, IAZ International Belgium a další v. Komise (96/82 až 102/82, 104/82, 105/82, 108/82 a 110/82, Recueil, s. 3369, bod 25) a ze dne 20. listopadu 2008, Beef Industry Development Society a Barry Brothers („BIDS“, C‑209/07, Sb. rozh. s. I-8637, bod 16).


22 – Rozsudky LTM (citovaný výše v poznámce pod čarou 21, s. 359); ze dne 1. února 1978, Miller v. Komise (19/77, Recueil, s. 131, bod 7); ze dne 28. března 1984, CRAM a Rheinzink v. Komise (29/83 a 30/83, Recueil, s. 1679, bod 26); ze dne 6. dubna 2006, General Motors v. Komise (C‑551/03 P, Sb. rozh. s. I‑3173, bod 66), a BIDS (citovaný v poznámce pod čarou 21, bod 21).


23 – Rozsudky IAZ International Belgium a další v. Komise (citovaný výše v poznámce pod čarou 21, bod 25) a General Motors v Komise (citovaný výše v poznámce pod čarou 22, body 77 a 78); ve stejném smyslu viz rozsudek BIDS (citovaný výše v poznámce pod čarou 21, bod 21).


24 – Rozsudky LTM (citovaný výše v poznámce pod čarou 21, s. 359), IAZ International Belgium a další v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 21, bod 25), CRAM a Rheinzink v. Komise (citovaný výše v poznámce pod čarou 22, bod 26), General Motors v. Komise (citovaný výše v poznámce pod čarou 22, bod 66), a BIDS (citovaný výše v poznámce pod čarou 21, bod 16); viz rovněž rozsudek ze dne 13. července 1966, Consten a Grundig v. Komise (56/64 a 58/64, Recueil, s. 429, na straně 496).


25 – Rozsudky LTM (citovaný výše v poznámce pod čarou 21, s. 303 a násl.) a BIDS (citovaný výše v poznámce pod čarou 21, s. 15); viz rovněž rozsudek ze dne 17. července 1997, Ferriere Nord v. Komise (C‑219/95 P, Recueil, s. I‑4411, body 13 až 15).


26 – Rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný výše v poznámce pod čarou 18, bod 123), Hüls v. Komise (citovaný výše v poznámce pod čarou 18, bod 164), a ze dne 8. července 1999, Montecatini v. Komise (C‑235/92 P, Recueil, s. I‑4539, bod 124).


27 – Ustálená judikatura počínaje rozsudkem Consten a Grundig v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 24, s. 496); viz například rozsudek ze dne 30. ledna 1985, Clair (123/83, Recueil, s. 391, bod 22), a nověji rozsudky ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise (C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375, bod 491); ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland v. Komise (C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 261); ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise (C‑105/04 P, Sb. rozh. s. I‑8725, bod 125), BIDS (citovaný v poznámce pod čarou 21, bod 15), a ze dne 18. prosince 2008, Coop de France Bétail et Viande v. Komise (C‑101/07 P a C‑110/07 P, Sb. rozh. s. I-0000, bod 87).


28 – Rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 122), Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 163), a Montecatini v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 26, bod 123).


29 – Rozsudek BIDS (citovaný výše v poznámce pod čarou 21, bod 17).


30 – Pokud jde o jednoznačnou „omezující povahu“ čl. 81 odst. 1 ES (dříve čl. 85 odst. 1 Smlouvy o ES), viz rozsudek ze dne 29. února 1968, Parke (24/67, Recueil, s. 81, bod 109).


31 – V souladu s čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 Komise může rozhodnutím uložit každému podniku, který se úmyslně nebo z nedbalosti podílel na protiprávním jednání, pokutu na základě článku 81 ES dosahující až 10 % celkového obratu za předchozí hospodářský rok (viz. čl. 5 odst. 1 čtvrtá odrážka, pokud jde o sankce ukládané vnitrostátními orgány). Podniku může být krom toho rozhodnutím na základě čl. 7 odst. 1 (čl. 5 odst. 1 první odrážka) uložena povinnost ukončit konstatované protiprávní jednání. Třetí osoby se potenciálně mohou domáhat náhrady za utrpěné škody a ztráty.


32 – Viz v tomto smyslu rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 125), Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 166), a Montecatini v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 26, bod 126).


33 – Předkládající soud, i když nehovoří výslovně o domněnce, zmiňuje nicméně potřebu zamezit „falešně pozitivním výsledkům“.


34 – Viz bod 21 pokynů Komise (citované v poznámce pod čarou 17).


35 – Ve stejném smyslu, avšak v kontextu článku 82 ES, viz mé stanovisko ze dne 23. února 2006 British Airways v. Komise (C‑95/04 P, Sb. rozh. s. I‑2331, body 68 až 74).


36 – Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 27. září 2006, GlaxoSmithKline Services v. Komise (T‑168/01, Sb. rozh. s. II‑2969).


37 – Rozsudky ze dne 28. května 1998 Deere v. Komise (C‑7/95 P, Recueil, s. I‑3111, bod 88 spolu s bodem 90); ze dne 2. října 2003 Thyssen Stahl v. Komise (C‑194/99 P, Recueil, s. I‑10821, bod 81), a Asnef-Equifax (citovaný výše v poznámce pod čarou 19, body 51 a 62); v podobném smyslu rozsudek ICI v. Komise (citovaný výše v poznámce pod čarou 18, body 101, 112 a 119).


38 – V tomto smyslu rozsudky General Motors v. Komise (citovaný výše v poznámce pod čarou 22, bod 64) a BIDS (citovaný výše v poznámce pod čarou 21, bod 21).


39 – Rozsudky Suiker Unie a další v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, body 173 a 174), Züchner (citovaný v poznámce pod čarou 18, body 13 a 14), Deere v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 37, body 86 a 87), Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, body 116 a 117), Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, body 159 a 160), a Asnef-Equifax (citovaný v poznámce pod čarou 19, body 52 a 53); v obdobném smyslu viz rozsudek BIDS (citovaný v poznámce pod čarou 21, bod 34).


40 – Rozsudky Deere v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 37, bod 88 ve spojení s bodem 90), a Asnef-Equifax (citovaný v poznámce pod čarou 19, bod 58); Soudní dvůr v rozsudku Thyssen Stahl v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 37, body 86 a 87) uvádí, že systém výměny informací může porušovat pravidla hospodářské soutěže i když dotčený trh není výrazně koncentrovaným oligopolním trhem.


41 – Viz bod 12 tohoto stanoviska.


42 – Viz bod 68 mého stanoviska ve věci British Airways v. Komise (citovaná výše v poznámce pod čarou 35).


43 – Podle informací poskytnutých nizozemskou vládou byla v roce 2001 většina smluv o předplatném v Nizozemsku uzavřena prostřednictvím nezávislých prodejců.


44 – Z předkládajícího rozhodnutí vyplývá, že i v projednávané věci prodejci určovali způsob a úsilí, se kterým uskutečňovali prodeje předplatného spotřebitelům.


45 – Rozsudek ze dne 31. března 1993, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise („Celulóza II“, 89/85, 104/85, 114/85, 116/85, 117/85 a 125/86 až 129/85, Recueil, s. I‑1307, bod 126); viz ve stejném smyslu rozsudek CRAM a Rheinzink v. Komise (citovaný výše v poznámce 22, bod 20 ve spojení s bodem 18).


46 – V tomto smyslu viz rovněž stanovisko generálního advokáta Mayrase ze dne 2. května 1972 ve věci ICI v. Komise (citované v poznámce pod čarou 18), na které odkazuje Vodafone. Aby bylo možné kvalifikovat jednání jako jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS (nyní čl. 81 odst. 1 ES), je podle generálního advokáta nutné, aby takové jednání „nebylo důsledkem nebo alespoň hlavním důsledkem struktury a hospodářských podmínek na trhu“ (viz hlava I část I písm. d) tohoto stanoviska, kurziva je uvedena též v originále).


47 – Rozsudek Celulóza II (citovaný v poznámce pod čarou 45); Vodafone se opírá o body 85 až 88, 123 a 124 uvedeného rozsudku, ačkoliv neobsahují žádné právní úvahy Soudního dvoru.


48 – Ve stejném smyslu viz rozsudky ze dne 29. října 1980, van Landewyck a další v. Komise (209/78 až 215/78 a 218/78, Recueil, s. 3125, bod 153); ze dne 10. prosince 1985, Stichting Sigarettenindustrie a další v. Komise (240/82 až 242/82, 261/82, 262/82, 268/82 a 269/82, Recueil, s. 3831, body 24 až 29), a Montecatini v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 26, bod 127).


49 – Rozsudky Suiker Unie a další v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 174), Züchner (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 14), Deere v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 37, bod 87), Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 117), Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 160), a Asnef-Equifax (citovaný v poznámce pod čarou 19, bod 53).


50 – Rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 118), a Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 161).


51 – Rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 124), Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 165), Montecatini v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 26, bod 125), a Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 27, bod 139).


52 – Rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, body 121 a 126), a Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, body 162 a 167).


53 – Pro zjevně odlišné řešení viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. července 1997, GT‑Link (C‑242/95, Recueil, s. I‑4449, bod 23 ve spojení s bodem 26).


54 – Ustálená judikatura; viz například rozsudky ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise (C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, bod 58), Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 135), Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 154), Montecatini v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 26, bod 179), a ze dne 6. ledna 2004, BAI a Komise v. Bayer (C‑2/01 P a C‑3/01 P, Recueil, s. I‑23, bod 62).


55 – Viz například rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 27, bod 81), jakož i rozsudky z nedávné doby – ze dne 25. ledna 2007, Sumitomo Metal Industries a Nippon Steel v. Komise (C‑403/04 P a C‑405/04 P, Sb. rozh. s. I‑729, bod 47), a Coop de France Bétail et Viande v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 27, bod 88).


56 – Rozsudek GT‑Link (citovaný v poznámce pod čarou 53, bod 23).


57 – Rozsudek GT‑Link (citovaný v poznámce pod čarou 53, bod 26).


58 – Viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 10. listopadu 1993, Otto (C‑60/92, Recueil, s. I‑5683, bod 14).


59 – Rozsudky Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 155), a Montecatini v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 26, bod 181).


60 – Míra dokazování umožňuje stanovit, za jakých podmínek může být skutečnost považována za prokázanou. Liší se od důkazního břemene, které není v projednávané věci zpochybňováno. Účastník řízení, který nese důkazní břemeno, musí uvést skutkové okolnosti a případně předložit související důkazy (subjektivní nebo formální důkazní břemeno, rovněž označované jako břemeno předložení důkazu); krom toho rozdělení takového břemene určuje, který účastník řízení nese riziko toho, že skutková okolnost zůstane neobjasněna nebo tvrzení nebudou prokázána (objektivní nebo materiální břemeno). Doplňkově viz mou analýzu v Kokott, J., Beweislastverteilung und Prognoseentscheidungen bei der Inanspruchnahme von Grund- und Menschenrechten, Berlin/Heidelberg 1993, s. 12 a násl.


61 – Viz jednak závěr bodu 5 odůvodnění nařízení č. 1/2003, kde je uvedeno, že vnitrostátní pravidla a povinnosti musí být v souladu se základními zásadami práva Společenství; viz jednak judikaturu – ustálenou počínaje rozsudkem ze dne 16. prosince 1973, Rewe Zentralfinanz a Rewe-Zentral (33/76, Recueil, s. 1989, bod 5) – k použitelnosti zásady rovnocennosti a zásady efektivity v právu hospodářské soutěže, zejména rozsudky GT‑Link (citovaný v poznámce pod čarou 53, bod 26); ze dne 20. září 2001, Courage a Crehan (C‑453/99, Recueil, s. I‑6297, bod 29); ze dne 13. července 2006, Manfredi a další (C‑295/04 až C‑298/04, Sb. rozh. s. I‑6619, body 62 a 71), a ze dne 18. ledna 2007, City Motors Groep (C‑421/02, Sb. rozh. s. I‑653, bod 34).


62 – Ustálená judikatura počínaje rozsudkem ze dne 21. září 1989, Komise v. Řecko (68/88, Recueil, s. 2965, body 23 a 24); viz například rozsudky ze dne 3. května 2005, Berlusconi a další (C‑387/02, C‑391/02 a C‑403/02, Sb. rozh. s. I‑3565, bod 65), a ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C‑212/04, Sb. rozh. s. I‑6057, bod 94).


63 – Toto datum označuje přechod k modernizovanému kartelovému právu podle nařízení č. 1/2003 (viz jeho čl. 45 odst. 2).


64 – Viz zejména body odůvodnění 4, 6, 7, 8, 21 a 22 nařízení č. 1/2003. I pro období před 1. květnem 2004 již Soudní dvůr zdůraznil povinnost loajality, která přísluší vnitrostátním soudům v oblasti soutěžního práva (rozsudek ze dne 14. prosince 2000, Masterfoods a HB, C‑344/98, Recueil, s. I‑11369, bod 49).


65 – Viz zejména čl. 3 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003. Viz rovněž články 11 a 16 uvedeného nařízení, jakož i jeho body odůvodnění 1, 14, 17, 19, 21. a 22.


66 – Judikatura již přijala obdobný přístup ; viz rozsudky Otto (citovaný v poznámce pod čarou 58, bod 14, poslední věta), a GT‑Link (citovaný v poznámce pod čarou 53, body 23 až 26).


67 – Pokud jde o „private enforcement“ (soukromé vymáhání) práva hospodářské soutěže, viz zejména rozsudky Courage a Manetti, citované v poznámce pod čarou 61; obecněji, pokud jde o použitelnost zásady efektivity na uplatňování nároků podle soukromého práva, viz rovněž rozsudek ze dne 15. ledna 2004, Penycoed (C‑230/01, Recueil, s. I‑937, body 36 a 37).


68 – K článku 81 Es viz například rozsudky Aalborg Portland a další v. Komise (citovaný v poznámce od čarou 27, bod 57), Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 27, body 94 a 135); ze dne 21. září 2006, Techinsche Unie v. Komise (C‑113/04 P, Sb. rozh. s. I‑8831, bod 165), a Sumitomo Metal Industries und Nippon Steel v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 55, bod 51); k článku 82 ES viz například rozsudky ze dne 13. července 1989 Lucazeau a další (110/88, 241/88 a 242/88, Recueil, s. 2811, bod 25), a GT‑Link (citovaný v poznámce pod čarou 53, bod 42).


69 – Rozsudky Aalborg Portland a další v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 27, bod 55), a Sumitomo Metal Industries und Nippon Steel v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 55, bod 51).


70 – V tomto smyslu rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 27, bod 79); v obdobném smyslu viz rozsudek Lucazeau a další (citovaný v poznámce pod čarou 68, bod 25).


71 – Viz rovněž mé stanovisko ze dne 8. prosince 2005 ve věci Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise (citovaná v poznámce pod čarou 27, bod 73).


72 – V tomto smyslu viz rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, body 121 a 126), a Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, body 162 a 167); viz rovněž bod 66 tohoto stanoviska, jakož i judikaturu citovanou v poznámce pod čarou 45.


73 – Viz v tomto ohledu ještě jednou body 64 až 71 tohoto stanoviska.


74 – Rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 121), a Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 162).


75 – Rozsudky ze dne 13. dubna 2000, Karlsson a další (C‑292/97, Recueil, s. I‑2737, bod 37), a ze dne 3. května 2007, Advocaten voor de Wereld (C‑303/05, Sb. rozh. s. I‑3633, bod 45); viz rovněž čl. 51 odst. 1 Charty základních práv Evropské unie.


76 – Rozsudky Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, body 149 a 150), a Montecatini v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 26, body 175 a 176).


77 – Podepsaná v Římě dne 4. listopadu 1950.


78 – Charta základních práv Evropské unie byla slavnostně vyhlášena poprvé dne 7. prosince 2000 v Nice (Úř. věst. 2000, C 364, s. 1) a podruhé dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku (Úř. věst 2007, C 303, s. 1). I když Charta sama o sobě nemá závaznou povahu srovnatelnou s povahou primárního práva, přece jen osvětluje, coby referenční právní zdroj, základní práva garantovaná právním řádem Společenství; viz rozsudek ze dne 27. června 2006, Parlament v. Komise, zvaný „Sloučení rodiny“ (C‑540/03, Sb. rozh. s. I‑5769, bod 38), a bod 108 mého stanoviska ze dne 8. září 2005 v uvedené věci; viz rovněž rozsudek ze dne 13. března 1007, Unibet (C‑432/05, Sb. rozh. s. I‑2271, bod 37).


79 – V tomto smyslu viz rovněž rozsudky Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 155), a Montecatini v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 26, bod 181), podle kterých takový přístup nemůže být považován za bezdůvodné přenesení důkazního břemene.


80 – Rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 121 první věta), a Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 162, první věta).


81 – Rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 121, druhá věta), a Hüls v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 162, druhá věta).


82 – Rozsudek Soudu ze dne 12. července 2001, Tate & Lyle a další v. Komise (T‑202/98, T‑204/98 a T‑207/98, Recueil, s. II‑2035, bod 66).


83 – Stanovisko generálního advokáta Cosmy ze dne 15. července 1997 ve věci Komise v. Anic Partecipazioni (citovaná v poznámce pod čarou 18, bod 56).


84 – Judikatura ostatně uznává, že porušení článku 81 ES může vyplývat z izolovaného aktu, série aktů nebo trvajícího jednání; viz rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 81), a Aalborg Portland a další v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 27, bod 258).


85 – Na úrovni Společenství to výslovně vyplývá z čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003.


86 – Viz rozsudek Manfredi a další (citovaný v poznámce pod čarou 61, bod 92).