Language of document : ECLI:EU:C:2014:2380

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

YVESE BOTA

přednesené dne 18. listopadu 2014 (1)

Věc C‑146/13

Španělské království

proti

Evropskému parlamentu,

Radě Evropské unie

„Žaloba na neplatnost – Provedení posílené spolupráce – Vytvoření jednotné patentové ochrany – Nařízení (EU) č. 1257/2012 – Účinný soudní přezkum – Nedostatek právního základu – Zneužití pravomoci – Zásady autonomie a jednotnosti – Přezkum legality – Použití unijního práva“





1.        Španělské království se svojí žalobou domáhá zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1257/2012 ze dne 17. prosince 2012, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany(2).

2.        Toto nařízení bylo přijato v návaznosti na rozhodnutí Rady 2011/167/EU ze dne 10. března 2011, kterým se povoluje posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany(3).

3.        Uvedené nařízení tvoří spolu s nařízením Rady (EU) č. 1260/2012 ze dne 17. prosince 2012, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany, pokud jde o příslušná ustanovení o překladu(4), a Dohodou o Jednotném patentovém soudu, podepsanou dne 19. února 2013(5), „balíček o jednotném patentu“.

I –    Právní rámec

A –    Mezinárodní právo

1.      Evropská patentová úmluva

4.        Článek 2 Úmluvy o udělování Evropských patentů (evropská patentová úmluva), podepsané v Mnichově dne 5. října 1973, která vstoupila v platnost dne 7. října 1977(6), nadepsaný „Evropský patent“, stanoví:

„(1)      Patenty udělené podle této úmluvy se nazývají evropské patenty.

(2)      Evropský patent má v každém smluvním státě, pro který byl udělen, stejný účinek a podléhá stejnému režimu jako národní patent udělený v tomto státě, pokud tato úmluva nestanoví jinak.“

5.        Článek 142 EPÚ, nadepsaný „Jednotné patenty“, stanoví:

„(1)      Skupina smluvních států, která ve zvláštní dohodě stanovila, že evropský patent udělený pro tyto státy má na celém jejich území jednotnou povahu, může stanovit, že evropský patent lze udělit pouze společně pro všechny tyto státy.

(2)      Využije-li skupina smluvních států možnosti uvedené v odstavci 1, použijí se ustanovení této části.“

2.      Dohoda o JPS

6.        Článek 23 Dohody o JPS stanoví:

„Jednání [jednotného patentového Soudu(7)] je přímo přičitatelné každému smluvnímu členskému státu zvlášť, a to i pro účely článků [258 SFEU až 260 SFEU], a všem smluvním členským státům společně.“

7.        Článek 89 odst. 1 Dohody o JPS stanoví:

„Tato dohoda vstupuje v platnost dne 1. ledna 2014, nebo prvním dnem čtvrtého měsíce následujícího po uložení třinácté ratifikační listiny nebo listiny o přistoupení v souladu s článkem 84, pokud mezi nimi budou listiny tří států, v nichž bylo v platnosti nejvíce evropských patentů v roce předcházejícím roku podpisu dohody, nebo prvním dnem čtvrtého měsíce po vstupu v platnost změn nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (EU) č. 1215/2012 [ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(8)], pokud jde o jeho vztah k této dohodě, podle toho, co nastane nejpozději.“

B –    Unijní právo

8.        Body 24 a 25 odůvodnění napadeného nařízení zní takto:

„(24) Soudní pravomoc pro evropské patenty s jednotným účinkem[(9)] by měla být stanovena a upravena nástrojem, kterým se zřizuje jednotný systém pro vedení patentových sporů souvisejících s evropskými patenty a [EPJÚ].

(25)      Aby se zajistilo řádné fungování [EPJÚ], ustálenost judikatury a tím i právní jistota a přiměřenost nákladů pro majitele patentů, je nezbytné zřídit [JPS], který by se zabýval případy souvisejícími s [EPJÚ]. Je tedy nanejvýš důležité, aby zúčastněné členské státy ratifikovaly Dohodu o [JPS] v souladu se svými vnitrostátními ústavními a parlamentními postupy a aby přijaly nezbytná opatření s cílem zajistit co nejdříve zahájení činnosti tohoto soudu.“

9.        Podle článku 1 napadeného nařízení se tímto nařízením provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany a představuje zvláštní dohodu ve smyslu článku 142 EPÚ.

10.      Článek 2 písm. a) až c) napadeného nařízení stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

a)      ‚Zúčastněným členským státem‘ členský stát, který se účastní posílené spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany na základě [rozhodnutí o posílené spolupráci] nebo na základě rozhodnutí přijatého v souladu s čl. 331 odst. 1 druhým nebo třetím pododstavcem [SFEU] v době, kdy byla podána žádost o jednotný účinek uveden[á] v článku 9;

b)      ‚evropským patentem‘ patent udělený Evropským patentovým úřadem[(10)] v souladu s pravidly a postupy stanovenými v EPÚ;

c)      ‚[EPJÚ]‘ evropský patent, který má na základě tohoto nařízení jednotný účinek v zúčastněných členských státech.“

11.      Článek 3 odst. 1 napadeného nařízení stanoví:

„Evropský patent udělený se stejným souborem patentových nároků ve vztahu ke všem zúčastněným členským státům má jednotný účinek v zúčastněných členských státech, pokud je jeho jednotný účinek zapsán v rejstříku jednotné patentové ochrany.

Evropský patent, který byl udělen s různým souborem patentových nároků pro různé zúčastněné členské státy, nemá jednotný účinek.“

12.      Článek 5 odst. 1 a 2 napadeného nařízení zní:

„1.      [EPJÚ] poskytuje jeho majiteli právo zabránit jakékoli třetí osobě v jednání, proti němuž tento patent poskytuje ochranu, na území všech zúčastněných členských států, v nichž má jednotný účinek, s výhradou příslušných omezení.

2.      Rozsah tohoto práva a jeho omezení jsou jednotné ve všech zúčastněných členských státech, v nichž má patent jednotný účinek.“

13.      Článek 9 napadeného nařízení stanoví:

„1.      Zúčastněné členské státy pověří [EPO] ve smyslu článku 143 [EPÚ] těmito úkoly, které mají být prováděny v souladu s vnitřními předpisy [EPO]:

a)      správa žádostí majitelů evropských patentů o jednotný účinek;

b)      zařazení rejstříku jednotné patentové ochrany do evropského patentového rejstříku a správa rejstříku jednotné patentové ochrany;

c)      příjem a zaznamenávání nabídek licencí podle článku 8, jejich zpětvzetí a licenčních závazků majitele [EPJÚ] přijatých v rámci mezinárodních standardizačních orgánů;

d)      zveřejňování překladů podle článku 6 nařízení […] č. 1260/2012 během přechodného období podle uvedeného článku;

e)      výběr a správa udržovacích poplatků za [EPJÚ] za roky následující po roce, ve kterém je v Evropském patentovém věstníku zveřejněno oznámení o udělení evropského patentu; v případě pozdní úhrady udržovacích poplatků, pokud je taková platba učiněna do šesti měsíců od data splatnosti, výběr a správa dodatečných poplatků, jakož i rozdělování části vybraných udržovacích poplatků mezi zúčastněné členské státy;

f)      správa systému náhrad nákladů na překlady uvedeného v článku 5 nařízení […] č. 1260/2012;

g)      zajištění toho, aby žádosti majitele patentu o jednotný účinek evropského patentu byly předloženy v jazyce řízení podle čl. 14 odst. 3 EPÚ do jednoho měsíce od zveřejnění oznámení o udělení patentu v Evropském patentovém věstníku, a 

h)      zajištění toho, aby byl jednotný účinek uveden v rejstříku jednotné patentové ochrany, pokud byla žádost o jednotný účinek podána, aby byla žádost během přechodného období podle článku 6 nařízení […] č. 1260/2012 předložena spolu s překlady podle uvedeného článku a aby byl [EPO] informován o všech omezeních, převodech a zrušeních [EPJÚ] a licencích k nim.

2.      Zúčastněné členské státy zajistí, aby při plnění jejich mezinárodních závazků přijatých v rámci [EPÚ] bylo dodržováno toto nařízení, a budou za tímto účelem spolupracovat. Zúčastněné členské státy jakožto smluvní státy [EPÚ] zajistí řízení činností souvisejících s úkoly uvedenými v odstavci 1 tohoto článku a dohled nad nimi a zajistí, aby byla výše udržovacích poplatků stanovena v souladu s článkem 12 tohoto nařízení a aby byly podíly pro rozdělení udržovacích poplatků stanoveny v souladu s článkem 13 tohoto nařízení.

Za tím účelem zřídí v rámci správní rady Evropské patentové organizace užší výbor (dále jen ‚užší výbor‘) ve smyslu článku 145 [EPÚ].

Užší výbor tvoří zástupci zúčastněných členských států a jeden zástupce Komise coby pozorovatel a jejich náhradníci, kteří tyto zástupce zastupují po dobu jejich nepřítomnosti. Členům užšího výboru mohou být nápomocni poradci či odborníci.

Užší výbor přijímá rozhodnutí s náležitým ohledem na postoj Komise a v souladu s pravidly stanovenými v čl. 35 odst. 2 [EPÚ].

3.      Zúčastněné členské státy zajistí účinnou právní ochranu u příslušného soudu jednoho či několika zúčastněných členských států proti rozhodnutím přijatým [EPO] při provádění úkolů uvedených v odstavci 1.“

14.      Článek 18 napadeného nařízení zní takto:

„1.      Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

2.      Použije se ode dne 1. ledna 2014, nebo ode dne vstupu Dohody o [JPS] v platnost, podle toho, co nastane později.

Odchylně od čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 4 odst. 1 má evropský patent, jehož jednotný účinek je zapsán v rejstříku jednotné patentové ochrany, jednotný účinek pouze v zúčastněných členských státech, ve kterých má [JPS] ke dni zápisu do rejstříku výlučnou pravomoc pro [EPJÚ].

3.      Každý zúčastněný členský stát oznámí Komisi, že ratifikoval dohodu, v okamžiku uložení ratifikační listiny. Komise zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie den vstupu dohody v platnost a seznam členských států, které dohodu ke dni jejího vstupu v platnost ratifikovaly. Poté pravidelně aktualizuje seznam zúčastněných členských států, které dohodu [o JPS] ratifikovaly, a zveřejňuje tento aktualizovaný seznam v Úředním věstníku Evropské unie.

4.      Zúčastněné členské státy zajistí, aby opatření uvedená v článku 9 byla přijata do dne použitelnosti tohoto nařízení.

5.      Každý zúčastněný členský stát zajistí, aby opatření uvedená v čl. 4 odst. 2 byla přijata do dne použitelnosti tohoto nařízení, nebo jedná-li se o zúčastněný členský stát, v němž [JPS] nemá ke dni použitelnosti tohoto nařízení výlučnou pravomoc pro [EPJÚ], do dne, od něhož má [JPS] v takovém zúčastněném členském státě výlučnou pravomoc.

6.      Jednotnou patentovou ochranu lze požadovat pro všechny evropské patenty udělené ode dne použitelnosti tohoto nařízení.“

II – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení

15.      Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 22. března 2013 podalo Španělské království projednávanou žalobu.

16.      Rozhodnutími předsedy Soudního dvora ze dne 12. září 2013 bylo v souladu s čl. 131 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora povoleno vedlejší účastenství Belgického království, České republiky, Dánského království, Spolkové republiky Německo, Francouzské republiky, Lucemburského velkovévodství, Maďarska, Nizozemského království, Švédského království, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Komise na podporu návrhových žádání Evropského parlamentu a Rady Evropské unie.

17.      Všichni uvedení vedlejší účastníci, s výjimkou Lucemburského velkovévodství, předložili písemná vyjádření.

18.      Španělské království navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        prohlásil napadené nařízení právně nicotným, nebo podpůrně je zrušil v plném rozsahu;

–        podpůrněji zrušil:

–        článek 9 odst. 1 napadeného nařízení v plném rozsahu a odstavec 2 téhož článku v rozsahu uvedeném v pátém žalobním důvodu a

–        článek 18 odst. 2 napadeného nařízení v plném rozsahu, jakož i všechny odkazy obsažené v tomto nařízení na JPS jakožto soudní režim EPJÚ a pramen jeho práva a

–        uložil Parlamentu a Radě náhradu nákladů řízení.

19.      Parlament a Rada navrhují, aby Soudní dvůr:

–         žalobu zamítl a

–        uložil Španělskému království náhradu nákladů řízení.

III – K žalobě

20.      Na podporu své žaloby uplatňuje Španělské království sedm hlavních žalobních důvodů.

21.      První žalobní důvod vychází z nerespektování hodnot právního státu ve smyslu článku 2 SEU. Španělské království tvrdí, že napadené nařízení upravuje ochranu plynoucí z evropského patentu, přestože se správní postup při udělování tohoto patentu zcela vymyká soudnímu přezkumu, jenž by zaručil správné a jednotné uplatňování unijního práva a ochranu základních práv.

22.      Druhý žalobní důvod vychází z nedostatku právního základu. Španělské království tvrdí, že článek 118 SFEU nebyl náležitým právním základem k přijetí napadeného nařízení, neboť toto nařízení nezavádí opatření, jež by zaručovala jednotnou ochranu stanovenou v tomto ustanovení.

23.      Třetí žalobní důvod vychází ze zneužití pravomoci. Parlament a Rada zneužily podle Španělského království pravomoc, jelikož napadené nařízení nerespektuje cíl posílené spolupráce uvedený v čl. 20 odst. 1 SEU.

24.      Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení čl. 291 odst. 2 SFEU. Španělské království primárně zpochybňuje pravomoc svěřenou zúčastněným členským státům působícím v rámci užšího výboru ke stanovení výše udržovacích poplatků a určení podílů pro jejich rozdělení. Podle tohoto členského státu nedovoluje článek 291 SFEU zákonodárci Evropské unie přenést takovouto pravomoc na zúčastněné členské státy. Podpůrně Španělské království namítá, že došlo k porušení zásad stanovených v rozsudku Meroni v. Vysoký úřad(11), neboť přenesení pravomocí nesplňuje podmínky stanovené v tomto rozsudku. Pátý žalobní důvod vychází z porušení týchž zásad stanovených ve zmíněném rozsudku, a to z důvodu pověření EPO, v čl. 9 odst. 1 napadeného nařízení, některými administrativními úkoly souvisejícími s EPJÚ. Španělské království tvrdí, že s přenesenými pravomocemi je spojena široká volnost uvážení, a navíc že akty EPO nepodléhají soudnímu přezkumu.

25.      Šestý a sedmý žalobní důvod vycházejí z porušení zásad autonomie a jednotnosti unijního práva. Španělské království poukazuje na to, že bylo zasaženo do samotné podstaty pravomocí Unie a jejích orgánů, neboť čl. 18 odst. 2 první pododstavec napadeného nařízení podmiňuje použitelnost tohoto nařízení datem vstupu Dohody o JPS v platnost, je-li pozdější než 1. leden 2014, přičemž zdůrazňuje, že zvláštní soudní režim pro EPJÚ je upraven v této dohodě, a nikoli v napadeném nařízení.

26.      Španělské království podpůrně navrhuje částečné zrušení napadeného nařízení, jak je uvedeno v bodě 18 tohoto stanoviska.

A –    K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nerespektování hodnot právního státu

1.      Argumenty účastníků řízení

27.      Španělské království tvrdí, že napadené nařízení tím, že stanoví právní úpravu založenou na právu uděleném EPO, jehož akty nepodléhají soudnímu přezkumu, musí být zrušeno, neboť nerespektuje hodnoty právního státu, které jsou uvedeny v článku 2 SEU.

28.      Podle tohoto členského státu se celý správní postup související s udělením evropského patentu vymyká jakémukoli soudnímu přezkumu, jenž by zaručoval správné a jednotné uplatňování unijního práva a ochranu základních práv.

29.      Uvedený členský stát tvrdí, že nelze připustit, aby napadené nařízení včleňovalo do unijního právního řádu akty pocházející od mezinárodního orgánu, který nepodléhá výše zmíněným zásadám. Předně namítá, že stížnostní senáty a velký stížnostní senát jsou orgány zřízenými v rámci EPO, které nejsou vůči posledně zmíněnému nezávislé, a dále že jejich rozhodnutí nepodléhají soudnímu přezkumu.

30.      Parlament a Rada uvádějí, že úroveň ochrany práv jednotlivců poskytované zavedeným systémem je se zásadami právního státu v souladu.

31.      Parlament uvádí, že platnost, neplatnost nebo porušení jednotného patentu podléhá podle článku 32 Dohody o JPS soudnímu přezkumu JPS; že proti správním rozhodnutím EPO souvisejícím s udělením EPJÚ lze podat správní stížnosti k různým útvarům v rámci EPO, že úroveň ochrany přiznané jednotlivcům v rámci EPÚ byla shledána přijatelnou členskými státy, které jsou všechny stranami této úmluvy, a že soudní přezkum rozhodnutí EPO v rámci administrativních úkolů uvedených v článku 9 napadeného nařízení je upraven v odstavci 3 tohoto ustanovení.

32.      Rada tvrdí, že systém zavedený EPÚ je slučitelný se základním právem na přístup k soudu. Ačkoli Evropská patentová organizace(12) bezpochyby požívá jurisdikční a exekuční imunity, této imunity by mohla být v určitém konkrétním případě zbavena a tato organizace by mohla s jednou či více smluvními stranami uzavřít dodatečné dohody k provádění ustanovení v oblasti imunity. Dále by nic nebránilo tomu, aby uvedená organizace prostřednictvím mezinárodní dohody upřesnila, že její rozhodnutí podléhají soudnímu přezkumu.

33.      Rada dále uvádí, že otázka slučitelnosti jurisdikční imunity mezinárodních organizací s právem na přístup k soudu byla řešena na národní i mezinárodní úrovni. Evropský soud pro lidská práva též uznal slučitelnost jurisdikční imunity mezinárodních organizací se základním právem na přístup k soudu, pokud žalobci mají k dispozici jiné vhodné prostředky k účinné ochraně svých práv zaručených Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950(13). Tak je tomu v projednávané věci. Nezávislost a soudní povaha stížnostních senátů a velkého stížnostního senátu byly potvrzeny Evropskou komisí pro lidská práva(14) a Evropský soud pro lidská práva shledal, že ochrana základních práv v rámci EPO je celkově rovnocenná normám ochrany zaručeným německou ústavou.

34.      Vedlejší účastníci sdílejí argumenty Parlamentu a Rady. Belgické království, Spolková republika Německo, Francouzská republika a Švédské království však především tvrdí, že první žalobní důvod je irelevantní, neboť napadené nařízení nemá za cíl upravovat podmínky udělování nebo platnosti evropského patentu. Jeho cílem nebo účinkem není ani to, aby akty EPO nebo systém EPÚ byly začleněny do unijního právního řádu. Jedinými akty, které je v rámci posouzení platnosti napadeného nařízení třeba zohlednit, jsou akty související s uznáním jednotného účinku evropského patentu, které jsou vzhledem k soudnímu přezkumu JPS v souladu s unijním právem. Tyto členské státy se každopádně ztotožňují s důvody, proč jsou základní práva v systému EPÚ zaručena dostačujícím způsobem, které uvedly Parlament a Rada.

2.      Mé posouzení

35.      Na úvod je třeba podotknout, že Rada, Francouzská republika a Komise zdůraznily, že první žalobní důvod, který se nezakládá na porušení určitého konkrétního základního práva, ale na údajném zásahu do unijních hodnot, je nejasný.

36.      Připomínám, že Soudní dvůr má v rámci přezkumu legality legislativních aktů podle čl. 263 druhého pododstavce SFEU pravomoc rozhodovat zejména o žalobách pro porušení jakéhokoli právního předpisu týkajícího se provádění Smluv.

37.      Ačkoli se účastníci řízení nemohou ke zrušení unijního aktu přímo opírat o zásady právního státu ve smyslu článku 2 SEU, nic to nemění na tom, že by bylo obtížné nepřiznat Soudnímu dvoru možnost, aby zásady právního státu považoval za právní normy před ním přípustné(15), a to tím spíše že Španělské království ve své žalobě zmiňuje zákaz svévole, právo na účinný procesní prostředek a dodržování jednotného uplatňování unijních norem(16).

38.      Soudní dvůr proto může žalobní důvod tohoto druhu, kterým se namítá zásah do hodnot právního státu, přezkoumat.

39.      Avšak stejně jako Belgické království, Spolková republika Německo, Francouzská republika a Švédské království jsem i já názoru, že tento první žalobní důvod, vycházející z toho, že režim udělování patentů není v souladu s článkem 2 SEU, je irelevantní, jelikož nemá na legalitu napadeného nařízení žádný vliv.

40.      Předně je třeba podotknout, že volbu přijmout pravidla udělování evropského patentu učinil unijní zákonodárce před přijetím napadeného nařízení a v přesně vymezeném kontextu, a dále že předmět napadeného nařízení je přesně ohraničen.

a)      Volba unijního zákonodárce

41.      Přijetí pravidel EPÚ týkajících se udělování evropského patentu je zde chápáno v kontextu posílené spolupráce a v racionální volbě učiněné unijním zákonodárcem.

42.      Soudní dvůr soustavně přiznával unijnímu zákonodárci širokou posuzovací pravomoc v takových oblastech, kde provádí politickou, hospodářskou či společenskou volbu a kde jedná na základě složitých závěrů(17).

43.      Oblast duševního vlastnictví, a konkrétně oblast patentů, patří k uvedeným oblastem.

44.      Připomínám, že od počátku procesu harmonizace patentového práva v Evropě bylo vždy záměrem unijního zákonodárce zavést unijní patent na základě systému EPÚ a existujícího patentu(18).

45.      Unijní zákonodárce nechtěl ani vyloučit možnost opřít se o tento systém v rámci posílené spolupráce. Výhodou tohoto systému je totiž to, že je již zaveden a prokázal svoji účinnost při svém fungování s kvalitou a vysokým stupněm odbornosti a expertízy, kterými se vyznačuje. Kromě toho jsou jeho pravidla závazná pro všechny členské státy Unie jakožto smluvní strany EPÚ, a jak zdůrazňuje Rada, ústavní zásady členských států nebyly účinky vyvolanými rozhodnutími EPO týkajícími se udělení patentů nikdy narušeny.

46.      V rozhodnutí o posílené spolupráci, které – jak připomínám – bylo předmětem dvou zamítnutých žalob na neplatnost podaných Španělským královstvím a Italskou republikou, tak cíl stanovený v bodě 7 odůvodnění tohoto rozhodnutí odkazuje na vytvoření jednotného patentu s vysvětlením, že tento patent poskytuje jednotnou ochranu na územích všech zúčastněných členských států, jež bude „poskytována pro všechny tyto členské státy EPO“.

47.      Španělské království samo uznává různé volby, které měl unijní zákonodárce při výkonu své pravomoci(19), a volbu učiněnou tímto zákonodárcem jako takovou nezpochybňuje. Má však za to, že „začleněním“ mezinárodního systému, v němž nejsou respektovány ústavní zásady Smluv, do své právní úpravy porušuje napadené nařízení hodnoty právního státu.

48.      Domnívám se, že takovýto závěr je chybný vzhledem k samotnému předmětu napadeného nařízení.

b)      Předmět napadeného nařízení

49.      Připomínám, že podle čl. 1 odst. 2 napadeného nařízení představuje toto nařízení zvláštní dohodu ve smyslu článku 142 EPÚ(20), podle kterého „[s]kupina smluvních států, která ve zvláštní dohodě stanovila, že evropský patent udělený pro tyto státy má na celém jejich území jednotnou povahu, může stanovit, že evropský patent lze udělit pouze společně pro všechny tyto státy“.

50.      Před přijetím napadeného nařízení měl unijní zákonodárce skutečně v záměru vycházet ze systému udělování evropského patentu EPO, avšak tento systém nezačlenil do napadeného nařízení. Sám předmět tohoto nařízení totiž umožňuje zjistit, že zde nejde o úpravu podmínek pro udělování a platnost evropského patentu ani o vytvoření k tomuto účelu takového systému, jaký mohl být zaveden k přezkumu rozhodnutí EPO souvisejících s úkoly, které mu přísluší podle čl. 9 odst. 2 napadeného nařízení.

51.      Kromě toho je nutno konstatovat, že kdyby bylo napadené nařízení zrušeno, podmínky pro udělování nebo platnost evropského patentu by tímto případným zrušením nebyly dotčeny.

52.      Jediným cílem napadeného nařízení je podle mého názoru upravit uznávání jednotného účinku evropského patentu již uděleného v souladu s EPÚ.

53.      Jak uvádí Belgické království, Spolková republika Německo, Francouzská republika a Švédské království, unijní zákonodárce se omezil na uvedení vlastností, podmínek realizace a účinků jednotné ochrany. Španělské království to ostatně samo uznalo v bodě 20 žaloby.

54.      V tomto ohledu se opírám o jednoznačné znění napadeného nařízení.

55.      Nadpis tohoto nařízení nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že se tímto nařízením „provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany“(21).

56.      Kromě toho článek 1 napadeného nařízení, nadepsaný „Předmět“, v odstavci 1 upřesňuje, že tímto nařízením „se provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany povolená rozhodnutím [o posílené spolupráci](22)“.

57.      Dále v bodě 7 odůvodnění uvedeného nařízení je uveden okamžik, od kdy jednotný účinek nabývá platnosti, když uvádí, že „[j]ednotné patentové ochrany by mělo být dosaženo přiznáním jednotného účinku evropským patentům ve fázi po udělení patentu, a to na základě tohoto nařízení“(23). To skutečně znamená, že unijní zákonodárce chtěl v napadeném nařízení postihnout pouze fázi po udělení evropského patentu. K jeho zásahu do provádění posílené spolupráce dochází v tomto konkrétním okamžiku realizace jednotné ochrany.

58.      Jednotná ochrana, kterou upravuje napadené nařízení, tedy nabývá účinku až po udělení evropského patentu a platí po dobu platnosti tohoto patentu. Toto nařízení se tak omezuje na to, že evropským patentům přiznává dodatečný znak, a sice jednotný účinek, aniž je jím dotčen postup upravený EPÚ(24), který musí členské státy Unie jakožto smluvní strany této úmluvy dodržovat.

59.      Přiznaná ochrana se již neřídí vnitrostátním právem jednotlivých členských států podle článku 64 EPÚ, nýbrž jednotně uplatňovanými ustanoveními napadeného nařízení.

60.      Napadené nařízení definuje EPJÚ, uvádí datum jeho účinku, práva z něj vyplývající a rozsah těchto práv. Rovněž obsahuje finanční ustanovení týkající se poplatků, které jsou s EPJÚ spojeny, jakož i institucionální ustanovení týkající se správy EPJÚ, která zahrnují administrativní úkoly příslušející EPO, jehož rozhodnutí jsou zde jedinými, jež by mohla být zpochybněna v rámci posouzení legality napadeného nařízení.

61.      Vzhledem k předchozím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr první žalobní důvod uplatněný Španělským královstvím zamítl jako irelevantní, neboť nemá vliv na legalitu napadeného nařízení, jelikož tato legalita nemůže záviset na slučitelnosti rozhodnutí EPO týkajících se udělování evropských patentů s unijním právem.

B –    Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nicotnosti napadeného nařízení z důvodu nedostatku právního základu

1.      Argumenty účastníků řízení

62.      V rámci druhého žalobního důvodu Španělské království namítá, že článek 118 SFEU není náležitým právním základem k přijetí napadeného nařízení a že toto nařízení musí být shledáno nicotným.

63.      Tvrdí, že napadené nařízení postrádá jakýkoli věcný obsah, a to zejména z důvodu, že neurčuje jednání, proti kterým zajišťuje EPJÚ ochranu. Předmět a cíl napadeného nařízení tudíž neodpovídají právnímu základu, o který bylo napadené nařízení opřeno.

64.      Podle Španělského království nezaručuje odkaz na vnitrostátní právní předpisy zúčastněných členských států na základě čl. 5 odst. 3 napadeného nařízení jednotnou ochranu práv duševního a průmyslového vlastnictví Unie a toto nařízení nesbližuje za tímto účelem právní předpisy členských států.

65.      Parlament a Rada tvrdí, že článek 118 SFEU je náležitým právním základem. Toto ustanovení, které umožňuje přijmout opatření o vytvoření evropských práv duševního vlastnictví, která zajistí jednotnou ochranu práv duševního vlastnictví v Unii, a o zavedení centralizovaného režimu pro udělování oprávnění, koordinaci a kontrolu na úrovni Unie, nevyžaduje úplnou harmonizaci vnitrostátních právních předpisů, za podmínky, že bude vytvořeno právo duševního nebo průmyslového vlastnictví, které poskytuje jednotnou ochranu v zúčastněných členských státech.

66.      Napadené nařízení podle nich splňuje vzhledem k jeho předmětu a obsahu výše uvedenou podmínku, neboť zavádí EPJÚ, který poskytuje jednotnou ochranu na území zúčastněných členských států, a vymezuje jeho znaky, rozsah a účinky.

67.      Všichni vedlejší účastníci se ztotožňují s připomínkami Parlamentu a Rady, přičemž Nizozemské království navíc zdůrazňuje, že Soudní dvůr v rozsudku Španělsko a Itálie v. Rada(25) již rozhodl, že článek 118 SFEU je náležitým právním základem k realizaci jednotného účinku evropského patentu.

2.      Mé posouzení

68.      Španělské království má za to, že právní základ plynoucí z článku 118 SFEU není náležitým základem k přijetí napadeného nařízení, neboť je názoru, že toto nařízení je právní normou postrádající věcný obsah, jejímž konečným cílem je, aby pravomoci, které Smlouva svěřila Unii, byly vykonávány mezinárodním subjektem, a že odkaz na vnitrostátní právní předpisy nemůže zaručit jednotnou ochranu v Unii.

69.      Tento názor nesdílím, a to z následujících důvodů.

70.      Je třeba podotknout, že podle ustálené judikatury „se volba právního základu unijního aktu musí zakládat na objektivních skutečnostech, které mohou být předmětem soudního přezkumu, mezi něž patří zejména cíl a obsah tohoto aktu“(26).

71.      Pokud jde o cíl napadeného nařízení, připomínám, že toto nařízení má poskytnout jednotnou ochranu na území všech zúčastněných členských států(27).

72.      To vyjadřuje čl. 3 odst. 2 první pododstavec napadeného nařízení, který stanoví, že „[EPJÚ] má jednotnou povahu, [p]oskytuje jednotnou ochranu a má stejný účinek ve všech zúčastněných členských státech“.

73.      Tato ochrana má skutečný přínos z hlediska jednotnosti, a tudíž i integrace, oproti situaci plynoucí z provedení pravidel stanovených v EPÚ, která v každém ze států, jež jsou stranami EPÚ, zajišťují ochranu, jejíž rozsah je vymezen vnitrostátním právem(28).

74.      Podle čl. 64 odst. EPÚ jsou totiž účinky evropského patentu stanoveny vnitrostátním právem „každého smluvního státu, pro který byl udělen“. Majitel evropského patentu měl tedy povinnost požádat o zápis svého evropského patentu v každém státě, který byl stranou EPÚ, v němž usiloval o přiznání ochrany.

75.      To znamenalo, že pro jedno a totéž porušení práv, k němuž došlo ve více členských státech, bylo k vyřešení sporů zahájeno tolik různých řízení a uplatněno tolik různých právních předpisů, kolik odpovídalo počtu států, v nichž k porušení došlo, což vedlo ke značné právní nejistotě.

76.      Pokud jde o obsah napadeného nařízení, nemohu sdílet názor Španělského království, že toto nařízení je „prázdnou skořápkou“, neboť ustanovení v něm obsažená jsou dostatečná a unijní zákonodárce vykonává pravomoc sdílenou s členskými státy.

77.      Zaprvé čl. 3 odst. 1 napadeného nařízení stanoví podmínky přiznání jednotného účinku, když upřesňuje, že tento účinek bude přiznán pouze tehdy, pokud byl evropský patent udělen se stejným souborem patentových nároků ve vztahu ke všem zúčastněným členským státům a pokud byl jeho jednotný účinek zapsán v rejstříku jednotné patentové ochrany.

78.      Článek 4 napadeného nařízení se týká data účinku EPJÚ, tj. dne, kdy EPO zveřejní oznámení o udělení evropského patentu v Evropském patentovém věstníku, takže se má za to, že evropský patent k tomuto dni nenabyl na území zúčastněných členských států účinku jako národní patent.

79.      Článek 5 napadeného nařízení, týkající se jednotné ochrany, definuje jednotné účinky a způsob zajištění jednotné ochrany ve všech zúčastněných členských státech.

80.      V odstavci 1 uvádí, že EPJÚ poskytuje jeho majiteli právo zabránit jakékoli třetí osobě v jednání, proti němuž tento patent poskytuje ochranu, na území všech zúčastněných členských států, v nichž má jednotný účinek, s výhradou příslušných omezení.

81.      V odstavci 2 uvádí, že rozsah tohoto práva a jeho omezení jsou jednotné ve všech zúčastněných členských státech, v nichž má patent jednotný účinek.

82.      Zadruhé připomínám, že od Lisabonské smlouvy poskytuje článek 118 SFEU náležitý právní základ k vytvoření práv duševního vlastnictví a týká se výslovně vytvoření a fungování vnitřního trhu, což je oblast, která spadá do sdílené pravomoci Unie a členských států ve smyslu čl. 4 odst. 2 SFEU(29).

83.      Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. To stanoví čl. 2 odst. 2 SFEU, který dodává, že „[č]lenské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala“.

84.      Kromě toho článek 118 SFEU stanoví, že unijní zákonodárce „[přijme] opatření o vytvoření evropských práv duševního vlastnictví, která zajistí jednotnou ochranu práv duševního vlastnictví v Unii, a o zavedení centralizovaného režimu pro udělování oprávnění, koordinaci a kontrolu na úrovni Unie“(30).

85.      Nelze opomínat, že pravomoci svěřené článkem 118 SFEU jsou v projednávané věci vykonávány na základě provádění posílené spolupráce a že unijní zákonodárce učinil v rámci svého širokého prostoru pro uvážení volbu využít k tomuto provádění několika právních nástrojů jak mezinárodního, tak unijního i vnitrostátního práva, což Španělské království nezpochybňuje.

86.      Z toho vyplývá, že unijní zákonodárce mohl podle mého názoru odkázat na vnitrostátní právo tím, že v čl. 5 odst. 3 napadeného nařízení, ve spojení s článkem 7 tohoto nařízení stanovil, že jednání, proti němuž patent poskytuje ochranu, a příslušná omezení tohoto práva, jsou vymezeny právními předpisy, které se použijí na EPJÚ v zúčastněném členském státě, jehož právo je právem rozhodným pro EPJÚ jakožto předmět vlastnictví.

87.      V tomto ohledu umožňuje bod 9 odůvodnění napadeného nařízení toto ustanovení vyložit, když uvádí, že „[v] otázkách, na které se nevztahuje toto nařízení, by se měla použít ustanovení EPÚ, dohoda o JPS, včetně ustanovení vymezujících rozsah a omezení [práva zabránit jakékoli třetí osobě v jednání, proti němuž patent poskytuje ochranu], a vnitrostátní právní předpisy včetně pravidel mezinárodního práva soukromého“.

88.      Dohoda o JPS vymezuje v článcích 25 až 27 jednání, proti nimž poskytuje EPJÚ ochranu, a omezení účinků tohoto patentu. Zúčastněné členské státy musí ustanovení těchto článků provést do svého vnitrostátního práva.

89.      Kromě toho článek 118 SFEU, který je součástí kapitoly 3 hlavy VII Smlouvy o FEU, týkající se „sbližování právních předpisů“, nutně nevyžaduje, aby unijní zákonodárce plně harmonizoval všechny aspekty práva duševního vlastnictví tím, že stanoví vyčerpávající soubor pravidel týkajících se jeho fungování nebo jeho obsahu. Španělské království to samo uznalo ve své replice(31).

90.      Nic tedy podle mého názoru ve znění článku 118 SFEU nevylučuje, aby unijní akt, kterým je právo stanoveno, odkazoval na vnitrostátní právo, pokud tento akt zaručuje, že toto právo zajišťuje jednotnou ochranu na území zúčastněných členských států.

91.      Španělské království zpochybňuje též záruku takovéto ochrany.

92.      To, že unijní zákonodárce odkazuje na vnitrostátní právo, však ještě neznamená, že by jednotná ochrana ve smyslu článku 118 SFEU nebyla zaručena.

93.      Z výkladu čl. 5 odst. 3 ve spojení s článkem 7 napadeného nařízení a bodem 9 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že pouze jedny vnitrostátní právní předpisy vymezí jednání, proti nimž EPJÚ zajišťuje ochranu. Jinými slovy každý EPJÚ bude podléhat vnitrostátnímu právu jediného členského státu a tyto právní předpisy se uplatní na území všech zúčastněných členských států.

94.      Napadené nařízení tím, že odkazuje na vnitrostátní právo použitelné na každý konkrétní případ, zaručuje jednotnou ochranu, neboť tento odkaz zahrnuje též každou mezinárodní dohodu, jejímiž stranami jsou členské státy, včetně Dohody o JPS, kterou musí členské státy ratifikovat na základě zásady loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 SEU(32).

95.      Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl druhý žalobní důvod uplatněný Španělským královstvím jako neopodstatněný.

C –    Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zneužití pravomoci

1.      Argumenty účastníků řízení

96.      Španělské království tvrdí, že Parlament a Rada zneužily pravomoci, neboť napadené nařízení nerespektuje cíl posílené spolupráce uvedený v čl. 20 odst. 1 SEU. Vzhledem k tomu, že účinky EPJÚ jsou upřesněny v Dohodě o JPS, je jediným předmětem napadeného nařízení vyvolat zdání konceptu a právní úpravy vlastní Unii, kdežto ve skutečnosti dochází k posunu mimo unijní právo a jemu vlastní přezkumy. Ačkoli Parlament tvrdí opak, tato otázka nebyla Soudním dvorem v jeho rozsudku Španělsko a Itálie v. Rada(33) vyřešena.

97.      Parlament a Rada navrhují, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.

98.      Parlament zdůrazňuje, že Soudní dvůr v uvedeném rozsudku odmítl tvrzení o zneužití pravomoci při provádění jednotné patentové ochrany. Rada dodává, že napadené nařízení a vytvoření EPJÚ podporují naplnění unijních cílů, neboť majitel evropského patentu, který si přeje získat ochranu ve všech 25 zúčastněných členských státech, by byl v případě, že by tento patent neměl jednotný účinek, povinen nechat schválit tento patent samostatně v každém z 25 členských států, přičemž uvedený patent by musel být potvrzen a v případě sporu hájen v každém z 25 členských států.

99.      Vedlejší účastníci sdílejí argumenty Parlamentu a Rady.

2.      Mé posouzení

100. Španělské království ve svém třetím žalobním důvodu namítá, že napadené nařízení je stiženo vadou spočívající ve zneužití pravomoci, neboť posílenou spolupráci využívá k jiným účelům, než jsou ty, které jí určují Smlouvy.

101. Napadené nařízení je podle Španělského království „prázdnou skořápkou“, a tudíž nezaručuje jednotnou ochranu, která je cílem rozhodnutí o posílené spolupráci.

102. Podle ustálené judikatury je akt postižen zneužitím pravomoci pouze tehdy, pokud se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů ukáže, že byl přijat za výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných cílů, než jsou cíle, pro které byla daná pravomoc svěřena, nebo vyhnout se postupu zvláště upravenému Smlouvami pro vyrovnání se s okolnostmi daného případu(34).

103. Ačkoli Španělské království tvrdí, že tento žalobní důvod je uplatněn v kontextu posílené spolupráce, a nikoli z hlediska napadeného nařízení jako takového, které je předmětem druhého žalobního důvodu, nic to nemění na tom, že vznáší stejný argument, podle něhož je obsah napadeného nařízení prázdný v tom smyslu, že neobsahuje žádnou právní úpravu, jež by zajišťovala jednotnou ochranu.

104. Vzhledem k tomu, že tento argument byl již odmítnut v rámci přezkumu druhého žalobního důvodu, nepřímé důkazy, o které se opírá Španělské království, tudíž nejsou relevantními důkazy. V důsledku toho jsem názoru, že třetí žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

D –    Ke čtvrtému a pátému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení čl. 291 odst. 2 SFEU a zásad stanovených v rozsudku Meroni v. Vysoký úřad

1.      Argumenty účastníků řízení

105. Čtvrtým žalobním důvodem zpochybňuje Španělské království svěření v čl. 9 odst. 2 napadeného nařízení zúčastněným členským státům působícím v užším výboru pravomoci ke stanovení výše udržovacích poplatků a podílů pro jejich rozdělení. Svěření takovýchto prováděcích pravomocí zúčastněným členským státům je podle názoru Španělského království primárně porušením čl. 291 odst. 2 SFEU a pro případ, že by Soudní dvůr shledal, že toto ustanovení porušeno nebylo, je podpůrně porušením zásad stanovených v rozsudku Meroni v. Vysoký úřad(35), týkajících se přenesení pravomoci.

106. Parlament tvrdí, že svěření některých pravomocí agenturám bylo vždy výjimkou z pravidel Smlouvy v oblasti uplatňování unijního práva, která je právně přijatelná za určitých podmínek. Kromě toho se zamýšlí nad otázkou relevance zmíněného rozsudku v případě svěření pravomoci takovému mezinárodnímu orgánu, jako je užší výbor.

107. Rada má za to, že pokud unijní orgány v souladu s čl. 291 odst. 1 SFEU přijmou právně závazné akty, odpovědnost za přijetí náležitých prováděcích opatření přísluší členským státům. Pouze v případě, že jsou pro provedení uvedených aktů nezbytné jednotné podmínky, přijme prováděcí opatření Komise, nebo případně Rada, v souladu s odstavcem 2 tohoto článku. Španělské království v tomto ohledu neprokázalo, proč by stanovení výše udržovacích poplatků a podílů pro jejich rozdělení mělo být na unijní úrovni prováděno jednotně. Z toho podle Rady plyne, že je rozsudek Meroni v. Vysoký úřad(36) v projednávané věci irelevantní.

108. Parlament a Rada jsou každopádně názoru, že podmínky stanovené uvedeným rozsudkem jsou splněny, přičemž Parlament upřesňuje, že tato judikatura musí být zkoumána z hlediska článku 118 SFEU, který vyžaduje, aby byly zavedeny „centralizované“ režimy pro EPJÚ.

109. Vedlejší účastníci se ztotožňují s připomínkami Parlamentu a Rady. Několik vedlejších účastníků je názoru, že se zásady stanovené v uvedeném rozsudku neuplatní. Tyto zásady každopádně byly dodrženy.

110. V rámci pátého žalobního důvodu Španělské království tvrdí, že čl. 9 odst. 1 napadeného nařízení, který některé administrativní úkoly svěřuje EPO, porušuje zásady stanovené v rozsudku Meroni v. Vysoký úřad(37). Nejedná se podle něj o vlastní pravomoci členských států, nýbrž o pravomoci Unie.

111. Parlament a Rada namítají, že se tato judikatura neuplatní.

112. Vedlejší účastníci se ztotožňují s připomínkami Parlamentu a Rady.

2.      Mé posouzení

113. Jednotliví účastníci řízení nezpochybňují, že na základě čl. 9 odst. 2 napadeného nařízení přísluší zúčastněným členským státům, aby v rámci jimi zřízeného užšího výboru zajistily stanovení výše udržovacích poplatků a podílů pro jejich rozdělení.

114. Španělské království však tvrdí, že v projednávané věci byly jednotné prováděcí podmínky nezbytné, že prováděcí pravomoci měly být tedy v souladu s čl. 291 odst. 2 SFEU svěřeny Komisi, nebo ve zvláštních případech Radě, a že toto ustanovení bylo tudíž porušeno.

115. S touto argumentací nemohu souhlasit.

116. Španělské království se totiž opírá o ustanovení, které se podle mého názoru nemůže v projednávané věci uplatnit.

117. Podle čl. 291 odst. 2 SFEU platí, že „[j]sou-li pro provedení právně závazných aktů Unie nezbytné jednotné podmínky, svěří tyto akty prováděcí pravomoci Komisi nebo ve zvláštních, náležitě odůvodněných případech a v případech uvedených v článcích 24 [SEU] a 26 [SEU] Radě“.

118. Podle judikatury Soudního dvora neposkytuje článek 291 SFEU žádnou definici pojmu „prováděcí akt“, ale omezuje se na to, že v odstavci 2 odkazuje na nezbytnost přijetí takového aktu Komisí, nebo v některých zvláštních případech Radou, k zajištění toho, že právně závazný akt Unie bude v jejím rámci proveden za jednotných podmínek(38).

119. Soudní dvůr upřesnil, že z čl. 291 odst. 2 SFEU kromě toho vyplývá, že pouze v případě, že „[jsou] pro provedení právně závazných aktů Unie nezbytné jednotné podmínky, svěří tyto akty prováděcí pravomoci Komisi nebo ve zvláštních, náležitě odůvodněných případech a v případech uvedených v článcích 24 [SEU] a 26 [SEU] Radě“(39).

120. Soudní dvůr dodal, že prováděcí akt „má upřesnit obsah legislativního aktu za účelem zajištění jeho provedení za jednotných podmínek ve všech členských státech“(40).

121. V projednávané věci jsem přitom názoru, že výkon pravomoci zúčastněných členských států, kterou jim svěřuje čl. 9 odst. 2 napadeného nařízení, zapadá do normativního rámce stanoveného a v hlavních rysech vymezeného unijním zákonodárcem, který nevyžaduje žádné provedení za jednotných podmínek ve všech členských státech.

122. Předně totiž unijní zákonodárce v článku 11 napadeného nařízení definuje udržovací poplatky za EPJÚ jako poplatky, které se platí za roky následující po roce, ve kterém je v Evropském patentovém věstníku zveřejněno oznámení o udělení evropského patentu, jemuž je přiznán jednotný účinek, a podmiňuje existenci EPJÚ zaplacením těchto poplatků.

123. Dále v článku 12 napadeného nařízení unijní zákonodárce uvádí výši těchto poplatků, které se po celou dobu platnosti jednotné patentové ochrany postupně zvyšují, musí být dostatečné k pokrytí všech nákladů spojených s udělením evropského patentu a správou jednotné patentové ochrany a musí stačit k zajištění vyrovnaného rozpočtu Evropské patentové organizace. Výše udržovacích poplatků musí mimo jiné zohledňovat různé parametry související s malými a středními podniky. Unijní zákonodárce uvádí v této souvislosti cíl sledovaný při tomto zohlednění, a sice usnadnit inovaci a podporovat konkurenceschopnost evropských podniků, odrážet velikost trhu, na který se patent vztahuje, a být srovnatelná s výší národních udržovacích poplatků za průměrný evropský patent s účinky v zúčastněných členských státech v době, kdy se výše udržovacích poplatků stanoví poprvé.

124. Konečně článek 13 napadeného nařízení podává výčet spravedlivých, nestranných a náležitých kritérií, na kterých se musí zakládat rozdělení udržovacích poplatků mezi zúčastněné členské státy.

125. Znění čl. 9 odst. 2 napadeného nařízení je ostatně zcela jednoznačné, když členským státům svěřuje pravomoc k zajištění, aby byla výše udržovacích poplatků stanovena „v souladu s článkem 12 tohoto nařízení“(41) a aby byly podíly pro rozdělení udržovacích poplatků stanoveny „v souladu s článkem 13 tohoto nařízení“(42).

126. Unijní zákonodárce tak zúčastněným členským státům neponechává v tomto směru žádnou diskreční pravomoc.

127. Navíc má nařízení obecnou působnost, je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Toto ustanovení, které je obsaženo v čl. 288 druhém pododstavci SFEU, je uvedeno i v závěrečné části napadeného nařízení, s výslovným odkazem na zúčastněné členské státy.

128. Mám za to, že čl. 9 odst. 2 napadeného nařízení spadá naopak pod čl. 291 odst. 1 SFEU, podle něhož členské státy přijmou veškerá nezbytná vnitrostátní právní opatření k provedení právně závazných aktů Unie.

129. To není podle mého názoru zpochybněno tím, že zúčastněné členské státy zajišťují, aby byla výše udržovacích poplatků stanovena v souladu s článkem 12 tohoto nařízení a aby byly podíly pro rozdělení udržovacích poplatků stanoveny v souladu s článkem 13 tohoto nařízení, na základě jejich postavení smluvních stran EPÚ.

130. Toto postavení však členské státy nezprošťuje povinnosti učinit veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z aktů orgánů Unie(43).

131. Jak uvádí první věta čl. 9 odst. 2 prvního pododstavce napadeného nařízení, „[z]účastněné členské státy zajistí, aby při plnění jejich mezinárodních závazků přijatých v rámci EPÚ bylo dodržováno toto nařízení, a budou za tímto účelem spolupracovat“(44).

132. Z výše uvedeného vyplývá, že není třeba zkoumat argumenty týkající se judikatury plynoucí z rozsudku Meroni v. Vysoký úřad(45), která se v projednávané věci neuplatní, ani judikatury plynoucí z rozsudku Spojené království v. Parlament a Rada(46), která upřesňuje zásady stanovené v prvně zmíněném rozsudku.

133. Tato judikatura pouze stanoví možnost, aby unijní orgán přenesl část svých pravomocí na orgán nebo jiný subjekt Unie nebo na orgán mimo Unii, jakož i možnost unijního zákonodárce svěřit prováděcí opatření orgánu nebo jinému subjektu Unie nebo orgánu mimo Unii, namísto toho, aby tuto pravomoc svěřil Komisi nebo Radě.

134. Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Meroni v. Vysoký úřad(47), svěřil Vysoký úřad pravomoci, které mu vyplývaly ze Smluv, soukromoprávním subjektům a ve věci, ve které byl vydán rozsudek Spojené království v. Parlament a Rada(48), unijní zákonodárce stanovil, že zřízený unijní subjekt bude jednat podle pravomocí, které mu dotčené nařízení svěřilo, a v oblasti působnosti každého závazného právního aktu Unie, který tomuto subjektu svěřuje úkoly.

135. Vzhledem k výše uvedenému musí být čtvrtý žalobní důvod v rozsahu, v němž vychází z porušení čl. 291 odst. 2 SFEU, jako neopodstatněný zamítnut.

136. Pokud jde o pátý žalobní důvod, který nastoluje otázku, zda jsou svěřením některých administrativních úkolů EPO splněny podmínky stanovené judikaturou Meroni v. Vysoký úřad(49) v oblasti přenesení pravomocí na orgány mimo Unii, je třeba poznamenat, že v projednávané věci svěřují administrativní úkoly subjektu mezinárodního práva, kterým je EPO, zúčastněné členské státy, a nikoli unijní zákonodárce.

137. Připomínám, že napadené nařízení představuje zvláštní dohodu ve smyslu článku 142 EPÚ a že zúčastněné členské státy svěřily EPO administrativní úkoly vyjmenované v čl. 9 odst. 1 napadeného nařízení na základě čl. 143 odst. 1 EPÚ, podle kterého může skupina smluvních států pověřit EPO dodatečnými úkoly.

138. Ani v takovém případě nelze připustit uplatnitelnost judikatury Meroni v. Vysoký úřad(50).

139. Vzhledem k předchozím úvahám musí být i pátý žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

E –    K šestému a sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení zásad autonomie a jednotnosti unijního práva

1.      Argumenty účastníků řízení

140. V rámci šestého žalobního důvodu Španělské království namítá, že zachování autonomie unijního právního řádu vyžaduje, aby žádná mezinárodní smlouva nezasahovala do samotné podstaty pravomocí Unie a jejích orgánů. Tak je tomu však v projednávané věci, jelikož napadené nařízení v čl. 18 odst. 2 prvním pododstavci stanoví, že se toto nařízení použije ode dne 1. ledna 2014, nebo ode dne vstupu Dohody o JPS v platnost, podle toho, co nastane později. Napadené nařízení mimoto vymezuje zvláštní soudní režim pro EPJÚ, který není obsažen v uvedeném nařízení, nýbrž v Dohodě o JPS. Španělské království tvrdí, že obsah této dohody zasahuje do pravomocí Unie a že uvedená dohoda svěřuje pravomoc jednostranně vymezit použití napadeného nařízení třetí straně.

141. Parlament podotýká, že vztah mezi napadeným nařízením a Dohodou o JPS je zásadní podmínkou pro fungování systému jednotné patentové ochrany díky jednotnému patentu a neporušuje unijní právo. Dohoda o JPS podle něj splňuje obě základní podmínky, které jsou vyžadovány k zajištění autonomie unijního právního řádu, neboť na jedné straně není povaha pravomocí Unie a jejích orgánů změněna, a na druhé straně uvedená dohoda Unii a jejím orgánům neukládá při výkonu jejich vnitřních pravomocí, aby unijní právní ustanovení obsažená v uvedené dohodě vykládaly určitým konkrétním způsobem.

142. Kromě toho vytvoření JPS nezasahuje do žádné pravomoci Unie. Předně je třeba uvést, že pravomoc k vytvoření společného soudu v oblasti patentů a k vymezení rozsahu jeho pravomocí stále přísluší členským státům a nebyla výlučně svěřena Unii. Dále napadené nařízení výslovně od členských států vyžaduje, aby udělily JPS výlučnou pravomoc. Napadené nařízení, které se zakládá na článku 118 SFEU, výslovně členským státům umožňuje, aby v patentové oblasti přijaly ustanovení upravující výjimky z nařízení Brusel I. Unijní zákonodárce vyžaduje, aby byl vstup Dohody o JPS v platnost podmíněn nutnými změnami učiněnými unijním zákonodárcem v nařízení Brusel I, pokud jde o vztah mezi tímto nařízením a uvedenou dohodou. Konečně několik ustanovení Smlouvy o FEU podmiňuje vstup unijního sekundárního právního aktu v platnost jeho schválením členskými státy.

143. Rada poukazuje na to, že argumenty uplatněné na podporu tohoto žalobního důvodu jsou nepřípustné, neboť jsou namířeny proti Dohodě o JPS. V každém případě uvádí, že politickou volbou učiněnou unijním zákonodárcem bylo spojit EPJÚ s fungováním samostatného soudního orgánu, tj. JPS, který zajišťuje ustálenost judikatury a právní jistotu. Podle Rady neexistuje žádná právní překážka, která by bránila vytvoření vztahu mezi EPJÚ a JPS, jenž je zmíněn v bodech 24 a 25 odůvodnění napadeného nařízení. V legislativní praxi se ostatně vyskytuje několik příkladů, kdy použitelnost unijního aktu byla podmíněna událostí spadající mimo oblast působnosti tohoto aktu.

144. Vedlejší účastníci sdílejí názor Parlamentu a Rady.

145. V rámci sedmého žalobního důvodu Španělské království poukazuje na to, že čl. 18 odst. 2 druhý pododstavec napadeného nařízení přiznává členským státům možnost jednostranně rozhodnout, zda se na ně bude napadené nařízení vztahovat. Kdyby se tedy některý členský stát rozhodl, že Dohodu o JPS neratifikuje, napadené nařízení se na něj neuplatní a JPS nezíská na území tohoto státu výlučnou pravomoc k rozhodování o EPJÚ, takže EPJÚ nebude mít jednotný účinek ve vztahu k uvedenému členskému státu. Toto podle něj vede k porušení zásad autonomie a jednotnosti unijního práva.

146. Parlament má za to, že pokud by některý členský stát odmítl Dohodu o JPS ratifikovat, což by skutečně vedlo k neaplikovatelnosti napadeného nařízení na jeho území, byl by tím porušen čl. 4 odst. 3 SEU. I kdyby existovalo riziko týkající se jednotného uplatňování napadeného nařízení, takové riziko by bylo odůvodněno potřebou zajistit účinnou soudní ochranu a dodržet zásadu právní jistoty.

147. Rada připomíná, že čl. 18 odst. 2 napadeného nařízení stanoví výjimku pouze z čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení v tom smyslu, aby se jednotný účinek evropského patentu omezil na členské státy, které ratifikovaly Dohodu o JPS, přičemž zbylá ustanovení uvedeného nařízení se vztahují na všechny zúčastněné členské státy. Vzhledem k významu vztahu mezi napadeným nařízením a Dohodou o JPS bylo shledáno, že se jedná o dodatečnou záruku, aby tento vztah fungoval účinně. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že přiznání výjimky z použitelnosti unijního aktu je právně možné pouze tehdy, pokud je výjimka objektivně odůvodněna a časově omezena. Tak tomu je v projednávané věci.

148. Vedlejší účastníci se ztotožňují s názorem Parlamentu a Rady.

2.      Mé posouzení

149. Vzhledem k tomu, že se šestý i sedmý žalobní důvod uplatněné Španělským královstvím týkají vztahu mezi napadeným nařízením a Dohodou o JPS, přezkoumám je společně.

150. Nejprve přezkoumám první a druhou část šestého žalobního důvodu a poté posoudím poslední část šestého žalobního důvodu a sedmý žalobní důvod.

151. Je třeba předeslat, že Španělské království nezpochybňuje, že může existovat samostatný soudní systém. Soudní dvůr v posudku 1/09 v této souvislosti připomněl(51), že článek 262 SFEU stanoví „možnost“ rozšířit pravomoci soudů Unie na spory související s použitím aktů Unie, které zakládají evropská práva k duševnímu vlastnictví, a v důsledku toho nezakládá monopol Soudního dvora v posuzované oblasti a nepředjímá volbu soudního rámce, který lze zavést ve sporech mezi jednotlivci týkajících se práv k duševnímu vlastnictví(52).

a)      První a druhá část šestého žalobního důvodu

152. První část šestého žalobního důvodu vede Španělské království k tvrzení, že mezi Dohodou o JPS a návrhem dohody o vytvoření jednotného systému pro řešení sporů týkajících se evropských patentů a patentů Společenství, který Soudní dvůr shledal neslučitelným s ustanoveními Smlouvy, není žádný zásadní rozdíl(53).

153. Tento členský stát je zaprvé názoru, že JPS není součástí institucionálního a soudního systému Unie, a dále že Dohoda o JPS nestanoví záruky k dodržování unijního práva. I za předpokladu, že by přímá, individuální a kolektivní přičitatelnost smluvním členským státům, a to i pro účely článků 258 SFEU až 260 SFEU, která je stanovena v článku 23 Dohody o JPS, byla se Smlouvami slučitelná, byla by v tomto ohledu nedostatečná.

154. Pokud jde o druhou část šestého žalobního důvodu, Španělské království se snaží prokázat, že členské státy nemohou Dohodu o JPS ratifikovat, aniž by tím porušily své závazky plynoucí z unijního práva.

155. Španělské království tvrdí, že Dohoda o JPS měla být uzavřena Unií na základě čl. 3 odst. 2 SFEU, jelikož se dotýká společných pravidel, a to zejména pravidel stanovených nařízením Brusel I. Přijetím nařízení Brusel I získala Unie v oblasti, na kterou se toto nařízení vztahuje, výlučnou pravomoc(54).

156. Za tímto účelem analyzovalo Španělské království obsah Dohody o JPS a normy ohledně soudní pravomoci týkající se činností svěřených JPS, aby tak dospělo k závěru, že členské státy, které jsou smluvními stranami Dohody o JPS, vykonávaly pravomoc, která jim již nepříslušela, což tedy představuje porušení zásady autonomie unijního práva.

157. Obě tyto části šestého žalobního důvodu jsou nejasné v tom smyslu, že je obtížné určit, jaký předpis Španělské království ve skutečnosti zpochybňuje, když Soudnímu dvoru klade otázku, zda čl. 18 odst. 2 napadeného nařízení tím, že podmiňuje použitelnost tohoto nařízení vstupem Dohody o JPS v platnost, zasahuje do samotné podstaty pravomocí Unie a jejích orgánů.

158. Obdobně jako různí účastníci řízení se i já domnívám, že se prostřednictvím uvedených částí žalobního důvodu Španělské království zjevně snaží zpochybnit ve skutečnosti legalitu Dohody o JPS z hlediska unijního práva a prokázat, že tato Dohoda nerespektuje posudek 1/09(55).

159. Otázkou, která zde vyvstává, je, zda má Soudní dvůr pravomoc k přezkumu obsahu Dohody o JPS, kterou Španělské království uvedlo ve své žalobě na neplatnost napadeného nařízení, s ohledem na vztah existující mezi těmito dvěma právními nástroji v kontextu provádění posílené spolupráce.

160. Podle mého názoru je na tuto otázku třeba odpovědět záporně.

161. Je sice pravda, že Španělské království nemohlo v souvislosti se zamýšlenou Dohodou o JPS využít postupu k vyžádání si posudku, upraveného v čl. 218 odst. 11 SFEU. Tento postup se nemohl na takovouto dohodu mezi členskými státy uplatnit, neboť posudek Soudního dvora lze získat pouze tehdy, pokud se jedná o slučitelnost zamýšlené dohody, jejíž stranou je Unie, se Smlouvami.

162. Španělské království se mimoto nemůže přímo domáhat u unijního soudu, aby zrušil Dohodu o JPS na základě čl. 263 prvního pododstavce SFEU, podle něhož Soudní dvůr „přezkoumává legalitu legislativních aktů, aktů Rady, Komise a Evropské centrální banky, s výjimkou doporučení a stanovisek, a rovněž aktů Evropského parlamentu a Evropské rady, které mají právní účinky vůči třetím osobám. Rovněž přezkoumává legalitu aktů institucí a jiných subjektů Unie, které mají právní účinky vůči třetím osobám“.

163. Dohoda o JPS totiž nespadá do žádné kategorie aktů uvedených ve Smlouvě o FEU. Jedná se o mezivládní dohodu sjednanou a podepsanou pouze některými členskými státy na základě mezinárodního práva.

164. Navíc jsem názoru, že vztah mezi napadeným nařízením a Dohodou o JPS nemůže podložit argument Španělského království, že analýza napadeného nařízení vyžaduje přezkum obsahu Dohody o JPS.

165. Argumenty, které Španělské království uplatnilo v replice k prokázání, že Soudní dvůr má pravomoc k přezkumu obsahu Dohody o JPS, nemohou moji odpověď zpochybnit.

166. Španělské království totiž odkazuje na judikaturu Soudního dvora, která se podle mého názoru nemůže v kontextu projednávané věci uplatnit.

167. Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise(56), se přezkum legality, který měl unijní soud provést, týkal unijního aktu, který prováděl předmětnou mezinárodní dohodu, a sice rezoluci Rady bezpečnosti Organizace Spojených národů, a nikoli zmíněné dohody jako takové.

168. Soudní dvůr se opřel o svoji judikaturu, která již zrušila rozhodnutí Rady, jímž byla schválena mezinárodní dohoda, když přezkoumal vnitřní legalitu tohoto rozhodnutí z hlediska předmětné dohody(57).

169. Kontext projednávané věci je však zcela odlišný, neboť napadené nařízení neschvaluje mezinárodní dohodu ani takovou dohodu neprovádí, ale provádí posílenou spolupráci v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany.

170. Kromě toho je nutno konstatovat, že kdyby bylo napadené nařízení zrušeno, nijak by to nezpochybnilo platnost Dohody o JPS.

171. Vzhledem k výše uvedenému mám za to, že první a druhá část šestého žalobního důvodu musí být prohlášeny za nepřípustné.

b)      Poslední část šestého žalobního důvodu a sedmý žalobní důvod

172. Pokud jde o poslední část šestého žalobního důvodu, Španělské království tvrdí, že z čl. 18 odst. 2 prvního pododstavce napadeného nařízení vyplývá, že použití tohoto nařízení absolutně závisí na vstupu Dohody o JPS v platnost. Z toho plyne, že účinnost pravomoci vykonávané Unií prostřednictvím napadeného nařízení závisí na vůli členských států, které jsou stranami Dohody o JPS.

173. Pokud jde o sedmý žalobní důvod, Španělské království namítá, že čl. 18 odst. 2 napadeného nařízení přiznává členským státům možnost jednostranně rozhodnout, zda se na ně toto nařízení bude vztahovat.

174. S analýzou provedenou Španělským královstvím nemohu souhlasit.

175. Unijní zákonodárce uvedl, že soudní pravomoc pro EPJÚ by měla být stanovena a upravena nástrojem, kterým se zřizuje jednotný systém pro vedení patentových sporů souvisejících s evropskými patenty a EPJÚ(58).

176. Dodal, že toto zřízení je důležité k tomu, aby se zajistilo řádné fungování EPJÚ, ustálenost judikatury, a tím i právní jistota(59).

177. Cílem napadeného nařízení je zabezpečit toto řádné fungování. Pokud by se napadené nařízení uplatnilo dříve, než by byla zavedena Dohoda o JPS, bylo by to v rozporu právě s těmito zásadami.

178. S tvrzením Španělského království, že o vstupu napadeného nařízení v platnost rozhodují členské státy, nemohu souhlasit.

179. Jsem názoru, že na základě zásady loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 SEU mají zúčastněné členské státy povinnost učinit veškerá opatření k provedení posílené spolupráce, včetně ratifikace Dohody o JPS, neboť ta je nezbytnou podmínkou tohoto provedení. Podle tohoto ustanovení totiž členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie.

180. Pokud by zúčastněné členské sáty Dohodu o JPS neratifikovaly, porušily by tím zásadu loajální spolupráce, neboť by ohrozily dosažení unijních cílů harmonizace a sjednocení(60).

181. Právě proto unijní zákonodárce v bodě 25 odůvodnění napadeného nařízení uvedl, že je „tedy nanejvýš důležité, aby zúčastněné členské státy ratifikovaly Dohodu o [JPS] v souladu se svými vnitrostátními ústavními a parlamentními postupy a aby přijaly nezbytná opatření s cílem zajistit co nejdříve zahájení činnosti tohoto soudu“(61).

182. Tento bod 25 odůvodnění vysvětluje, proč unijní zákonodárce v čl. 18 odst. 2 napadeného nařízení podmínil použitelnost tohoto nařízení datem vstupu Dohody o JPS v platnost, bylo-li pozdější než 1. leden 2014.

183. Kdyby se připustilo, že některé vnitrostátní soudy mohou být nadále příslušnými v některých zúčastněných členských státech, kde je jednotný účinek evropského patentu uznán, byly by zpochybněny právě zmíněné cíle harmonizace a sjednocení, jichž má jednotný účinek evropských patentů dosáhnout.

184. Vztah mezi napadeným nařízením a Dohodou o JPS je takový, že by bylo nelogické, aby unijní zákonodárce v zájmu právní jistoty nepodmínil použitelnost napadeného nařízení vstupem této dohody v platnost.

185. Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr poslední část šestého žalobního důvodu a sedmý žalobní důvod zamítl jako neopodstatněné.

F –    K podpůrnému návrhu na částečné zrušení napadeného nařízení

1.      Argumenty účastníků řízení

186. Parlament, Rada, Spolková republika Německo a Maďarsko mají za to, že podpůrně uplatněnému návrhu na částečné zrušení napadeného nařízení nelze vyhovět, neboť ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, jsou podstatnou součástí právního rámce zavedeného tímto nařízením, a proto je nelze od něj oddělit, aniž by byla změněna jeho podstata.

187. Španělské království namítá, že článek 9 napadeného nařízení je od zbývajících ustanovení tohoto nařízení snadno oddělitelný(62). Pokud jde o čl. 18 odst. 2 uvedeného nařízení, má za to, že s ohledem na čl. 297 odst. 1 poslední pododstavec SFEU(63) není nutné, aby napadené nařízení obsahovalo ustanovení o své použitelnosti.

2.      Mé posouzení

188. Připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je částečné zrušení unijního aktu možné pouze v rozsahu, v němž jsou prvky, jejichž zrušení je požadováno, oddělitelné od zbytku tohoto aktu. Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že tento požadavek oddělitelnosti není splněn, jestliže částečné zrušení aktu způsobí změnu jeho podstaty(64).

189. V projednávané věci je třeba připomenout, že cílem napadeného nařízení je vytvoření jednotné patentové ochrany. K dosažení tohoto cíle stanovil unijní zákonodárce právní rámec.

190. V tomto ohledu čl. 3 odst. 1 napadeného nařízení stanoví, že „[e]vropský patent udělený se stejným souborem patentových nároků ve vztahu ke všem zúčastněným členským státům má jednotný účinek v zúčastněných členských státech, pokud je jeho jednotný účinek zapsán v rejstříku jednotné patentové ochrany“(65).

191. Tato podmínka vyžaduje, aby unijní zákonodárce zohlednil řadu administrativních opatření, jež jsou učiněna před tímto zápisem a po něm a jsou nezbytná k nabytí účinnosti tohoto zápisu.

192. Unijní zákonodárce takováto opatření stanovil v odstavci 1 článku 9 napadeného nařízení, nadepsaném „Administrativní úkoly v rámci Evropské patentové organizace“.

193. Toto ustanovení obsahuje taxativní výčet úkolů, jejichž provádění přísluší EPO.

194. Bez provedení těchto úkolů, které zjevně podmiňují řádné fungování systému zavádějícího EPJÚ, není myslitelné, aby unijní zákonodárce dosáhl cíle stanoveného napadeným nařízením.

195. Není mi tedy jasné, jak by zrušením čl. 9 odst. 1 napadeného nařízení nebyla podstata tohoto nařízení dotčena.

196. Pokud jde o čl. 9 odst. 2 napadeného nařízení v rozsahu, v němž se toto ustanovení týká stanovení výše udržovacích poplatků a vymezení podílu pro jejich rozdělení, které jsou předmětem pátého žalobního důvodu Španělského království, zdá se mi nepředstavitelné, aby takové finanční ustanovení, jaké je upřesněno v kapitole V napadeného nařízení, bylo stanoveno bez odkazu na osoby nebo subjekty, které budou pověřeny prováděním uvedeného stanovení nebo vymezení.

197. Z toho tedy podle mého názoru vyplývá, že se čl. 9 odst. 1 napadeného nařízení v plném rozsahu a odstavec 2 téhož článku v rozsahu uvedeném v pátém důvodu projednávané žaloby netýkají aspektu oddělitelného od právního rámce zavedeného tímto nařízením, a že by tudíž jejich případným zrušením byla dotčena podstata uvedeného nařízení.

198. Pokud jde o č. 18 odst. 2 napadeného nařízení, který použitelnost tohoto nařízení stanovuje tím způsobem, že ji podmiňuje vstupem Dohody o JPS v platnost, mám na základě důvodů uvedených v rámci posouzení poslední části šestého žalobního důvodu a sedmého žalobního důvodu za to, že toto ustanovení nelze od zbytku napadeného nařízení oddělit.

199. Jsem tudíž názoru, že návrh podpůrně uplatněný Španělským královstvím na částečné zrušení napadeného nařízení je nepřípustný.

200. Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba shledat, že jelikož žádnému důvodu uplatněnému Španělským královstvím na podporu žaloby nelze vyhovět, musí být tyto důvody zamítnuty.

IV – Závěry

201. S ohledem na všechny předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr:

–        žalobu zamítl a

–        rozhodl, že Španělské království ponese vlastní náklady řízení a Evropský parlament, Rada Evropské unie a vedlejší účastníci řízení ponesou vlastní náklady řízení.


1 – Původní jazyk: francouzština.


2 – Úř. věst. L 361, s. 1, dále jen „napadené nařízení“.


3 – Úř. věst. L 76, s. 53, dále jen „rozhodnutí o posílené spolupráci“. Toto rozhodnutí bylo předmětem dvou žalob na neplatnost, které podaly Španělské království a Italská republika a které Soudní dvůr zamítl rozsudkem Španělsko a Itálie v. Rada (C‑274/11 a C‑295/11, EU:C:2013:240).


4 – Úř. věst. L 361, s. 89; Zvl. vyd. 05/02, s. 110.


5 – Úř. věst. C 175, s. 1, dále jen „Dohoda o JPS“.


6 – Dále jen „EPÚ“.


7 –      Dále jen „JPS“.


8 –      Úř. věst. L 351, s. 1, dále jen „nařízení Brusel I“.


9 –      Dále jen „EPJÚ“.


10 –      Dále jen „EPO“.


11 – 9/56, EU:C:1958:7.


12 – Rada ve své žalobní odpovědi používá v příslušném jazyce stejnou zkratku, a sice „OEB“, jak pro Evropskou patentovou organizaci, tak pro Evropský patentový úřad.


13 – Viz ESLP, Waite a Kennedy v. Německo [VS], č. 26083/94, ESLP 1999-I, a ESLP, Beer a Regan v. Německo [VS], č. 28934/95, 18. února 1999.


14 –       ESLP, Lenzing AG v. Německo, č. 39025/97.


15 – Viz Pech, L., „The Rule of Law as a Constitutional Principle of the European Union“, Jean Monnet Working Paper 04/09, NYU School of Law, New York, 2012, s. 58 až 60.


16 – Viz bod 36 žaloby Španělského království.


17 – V tomto smyslu viz rozsudek Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft (C‑348/12 P, EU:C:2013:776, bod 120).


18 – Viz s. 3 návrhu rozhodnutí Rady, kterým se povoluje posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany [COM(2010) 790 final].


19 – Viz bod 17 žaloby Španělského království.


20 – Viz též bod 6 odůvodnění napadeného nařízení.


21 – Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska.


22 – Totéž.


23 – Totéž.


24 – Viz bod 9 vyjádření Belgického království.


25 –  EU:C:2013:240.


26 – Viz rozsudek Spojené království v. Rada (C‑431/11, EU:C:2013:589, bod 44 a citovaná judikatura).


27 – Důsledek, který nutně plyne z článku 20 SEU, jenž v odstavci 4 uvádí, že „[a]kty přijaté v rámci posílené spolupráce zavazují pouze zúčastněné členské státy“ [viz rozsudek Španělsko a Itálie v. Rada (EU:C:2013:240, bod 68)].


28 – Viz rozsudek Španělsko a Itálie v. Rada (EU:C:2013:240, bod 62).


29 – Tamtéž (bod 25).


30 – Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska. Ke slovům „na úrovni Unie“ viz rozsudek Španělsko a Itálie v. Rada (EU:C:2013:240, bod 68).


31 – Viz bod 21 repliky Španělského království.


32 – Viz bod 25 odůvodnění napadeného nařízení.


33 –       EU:C:2013:240.


34 – Tamtéž (bod 33 a citovaná judikatura).


35 –       EU:C:1958:7.


36 – Totéž.


37 – Totéž.


38 – Viz rozsudek Komise v. Parlament a Rada (C‑427/12, EU:C:2014:170, bod 33).


39 – Tamtéž (bod 34).


40 – Tamtéž (bod 39).


41 – Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska.


42 – Totéž.


43 – Viz čl. 4 odst. 3 druhý pododstavec SEU.


44 – Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska.


45 –       EU:C:1958:7.


46 –      C‑270/12, EU:C:2014:18.


47 –       EU:C:1958:7.


48 –       EU:C:2014:18.


49 –       EU:C:1958:7.


50 – Totéž.


51 –       EU:C:2011:123.


52 – Bod 62. Soudní dvůr též rozhodl, že členským státům přísluší vytvořit prostřednictvím unijních orgánů za podmínek stanovených ve Smlouvě o FEU jednotný patent a stanovit k němu se vztahující pravidla, případně včetně zvláštních pravidel v oblasti soudního řešení sporů [viz rozsudek Španělsko a Itálie v. Rada (EU:C:2013:240, bod 92)].


53 – Posudek 1/09 (EU:C:2011:123).


54 – Viz rozsudek TNT Express Nederland (C‑533/08, EU:C:2010:243, bod 38).


55 –       EU:C:2011:123.


56 –      C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461.


57 – Viz rozsudek Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (EU:C:2008:461, bod 289). Viz též posudek 3/94 (EU:C:1995:436, bod 22) a rozsudek Německo v. Rada (C‑122/95, EU:C:1998:94, bod 42).


58 – Viz bod 24 odůvodnění napadeného nařízení.


59 – Viz bod 25 odůvodnění napadeného nařízení.


60 – Viz čl. 4 odst. 3 poslední pododstavec SEU.


61 – Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska.


62 – Španělské království se v bodě 17 odpovědi na vyjádření vedlejších účastníků opírá v tomto směru o bod 19 stanoviska generálního advokáta Cruz Villalóna ve věci Komise v. Parlament a Rada (C‑427/12, EU:C:2013:871).


63 – Toto ustanovení uvádí, že legislativní akty vstupují v platnost dnem, který je v nich stanoven, jinak dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.


64 – Viz rozsudek Komise v. Parlament a Rada (EU:C:2014:170, bod 16 a citovaná judikatura).


65 – Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska.