STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 15. června 2017(1)
Spojené věci C‑688/15 a C‑109/16
Agnieška Anisimovienė a další
proti
BAB bankas Snoras,
Indėlių ir investicijų draudimas VĮ
(C‑688/15)
a
Indėlių ir investicijų draudimas VĮ
proti
Alvydas Raišelis
(C‑109/16)
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud, Litva)]
„Předběžná otázka – Systémy pojištění vkladů a odškodnění investorů – Směrnice 94/19/ES – Směrnice 97/9/ES – Pojem ‚vklad‘ – Pojem ‚obvyklá bankovní operace‘ – Pojem ‚peněžní prostředky držené na účet investora v souvislosti s investičními operacemi‘ – Přímá účinnost směrnice 94/19 a směrnice 97/9 – Peněžní prostředky převedené z bankovních účtů jednotlivců na účet otevřený na jméno úvěrové instituce a určené k zaplacení finančních nástrojů vydaných toutéž institucí“
1. Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud, Litva) se znovu obrací na Soudní dvůr v souvislosti se dvěma spory, v nichž má rozhodnout, týkajícími se úpadku jedné z úvěrových institucí tohoto členského státu.
2. Obdobně jako tomu bylo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 25. června 2015, Indėlių ir investicijų draudimas a Nemaniūnas(2), požaduje předkládající soud výklad směrnic 94/19/ES(3) a 97/9/ES(4), a to s cílem upřesnit rozsah ochrany, kterou první z těchto směrnic přiznává spořitelům a druhá investorům.
3. Konkrétně si předkládající soud přeje zjistit, zda mohou být tyto směrnice použity na částky, které předali úvěrové instituci její klienti za účelem pokrýt buď nabytí akcií, nebo upsání dluhopisů dané instituce. Obě tyto transakce byly posléze zmařeny insolvencí bankovní instituce.
I. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Směrnice 94/19
4. V prvním, osmnáctém a dvacátém bodě odůvodnění se uvádí:
„[1] vzhledem k tomu, že v souladu s cíli Smlouvy je třeba podporovat harmonický rozvoj činnosti úvěrových institucí v celém Společenství odstraněním všech omezení práva usazování a volného poskytování služeb a současně posilovat stabilitu bankovní soustavy a ochranu spořitelů;“
„[18] vzhledem k tomu, že každý členský stát musí mít možnost vyjmout z pojištění poskytovaného systémy pojištění vkladů některé přesně vymezené vklady nebo vkladatele, o nichž má za to, že nepotřebují zvláštní ochranu poskytovanou systémy pojištění vkladů;“
„[20] vzhledem k tomu, že byla zachována zásada harmonizovaného minimálního limitu na vkladatele a ne na vklad; že je proto vhodné přihlížet ke vkladům vkladatelů, kteří nejsou vedeni jako majitelé účtu anebo nejsou jedinými majiteli účtu; že z tohoto důvodu musí být limit uplatňován vůči každému identifikovatelnému vkladateli; že by se však toto opatření nemělo vztahovat na subjekty kolektivního investování, na které se vztahují zvláštní ochranná ustanovení, která se nevztahují na výše uvedené vklady.“
5. Článek 1 stanoví:
„Pro účely této směrnice se:
1) ‚vkladem‘ rozumí jakýkoli kreditní zůstatek vzniklý z prostředků zbylých na účtu nebo z dočasných situací vyplývajících z obvyklých bankovních operací, který musí úvěrová instituce vyplatit na základě příslušných zákonných a smluvních podmínek, a každý dluh prokázaný potvrzením [vkladovým listem] vystaveným úvěrovou institucí.
[…]
3) ‚nedisponibilním vkladem‘ rozumí vklad, který je splatný a vymahatelný, ale nebyl vyplacen úvěrovou institucí podle příslušných zákonných a smluvních podmínek v případech, kdy
i) příslušné orgány zjistí, že podle jejich názoru se příslušná úvěrová instituce v daném čase nezdá být schopna z důvodů přímo souvisejících s její finanční situací vyplatit vklad a v současnosti nemá vyhlídky, že tak bude moci učinit.
ii) soudní orgán vynese z důvodů přímo souvisejících s finanční situací úvěrové instituce rozhodnutí, jehož důsledkem je pozastavení možnosti vkladatele uplatňovat vůči této instituci pohledávky, pokud toto rozhodnutí je vyneseno dříve, než dojde k výše uvedenému zjištění;
4) ‚úvěrovou institucí‘ rozumí podnik, jehož činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet;
[…].“
6. Článek 2 stanoví:
„Ze systémů pojištění vkladů se vylučují jakékoli náhrady
– vkladů jiných úvěrových institucí uskutečněných vlastním jménem a na vlastní účet, s výhradou čl. 8 odst. 3,
– veškerých nástrojů, na které se vztahuje definice ,vlastního kapitálu‘ v článku 2 směrnice Rady 89/299/EHS ze dne 17. dubna 1989 o vlastním kapitálu úvěrových institucí,
[…].“
7. Článek 3 odst. 1 stanoví:
„Každý členský stát zajistí, aby byl na jeho území zaveden a úředně uznán jeden nebo více systémů pojištění vkladů. S výjimkou okolností uvedených v druhém pododstavci a v odstavci 4 nesmí žádná úvěrová instituce povolená v tomto členském státě na základě článku 3 směrnice 77/780/EHS přijímat vklady, pokud není členem takového systému.
[…]“
8. Článek 7 stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby souhrn vkladů každého vkladatele byl pojištěn nejméně do výše 50 000 EUR pro případ, že se tyto vklady stanou nedisponibilními.
1a. Do 31. prosince 2010 členské státy zajistí, aby výše pojištění souhrnu vkladů každého vkladatele byla stanovena na 100 000 EUR pro případ, že se tyto vklady stanou nedisponibilními.
[…]
2. Členské státy mohou stanovit, že určití vkladatelé nebo vklady jsou z pojištění vyňati nebo že jim bude poskytnut nižší limit pojištění. Tyto výjimky jsou uvedeny v příloze I.“
9. Článek 8 odst. 3 stanoví:
„Pokud vkladatel nemůže nakládat s částkami uloženými na účtu bez omezení, vztahuje se pojištění na osobu, která s nimi může bez omezení nakládat, za předpokladu, že je nebo může být zjištěna ke dni, kdy příslušné orgány zjistí skutečnosti uvedené v čl. 1 odst. 3 bodu i) nebo kdy soudní orgán rozhodne ve smyslu čl. 1 odst. 3 bodu ii). Může-li více osob nakládat s vklady bez omezení, přihlédne se k podílu každé z nich podle právních předpisů upravujících správu daných částek při výpočtu limitů stanovených v čl. 7 odst. 1, 3 a 4.“
10. Příloha I („Seznam výjimek uvedených v čl. 7 odst. 2“) uvádí v bodě 12 „dluhové cenné papíry vydané touž institucí a závazky vzniklé z vlastních akceptací a směnek“.
2. Směrnice 97/9
11. Ve čtvrtém, osmém a devátém bodě odůvodnění se uvádí:
„(4) vzhledem k tomu, že ochrana investorů a zachování důvěry ve finanční systém jsou důležitými činiteli dotvoření a řádného fungování vnitřního trhu v této oblasti; že je v tomto směru proto důležité, aby měl každý členský stát systém pro odškodnění investorů, který zaručuje harmonizovanou minimální úroveň ochrany alespoň pro malé investory v případě, kdy investiční podnik není schopen splnit své závazky vůči svým investičním klientům;“
„(8) vzhledem k tomu, že by proto měl být každý členský stát povinen mít jeden nebo více systémů pro odškodnění investorů, kterých by se všechny jeho investiční podniky účastnily; že každý takový systém musí zahrnovat peníze a nástroje držené investičním podnikem v souvislosti s investičními operacemi investora, které v případě, že investiční podnik není schopen splnit své závazky vůči investičním klientům, nemohou být investorovi vráceny; že tím nejsou nijak dotčeny předpisy platné v každém členském státě pro rozhodnutí, která mají být přijata v případě neschopnosti investičního podniku plnit své závazky nebo v případě jeho likvidace;“
„(9) vzhledem k tomu, že pojem ‚investiční podnik‘ zahrnuje úvěrové instituce, které jsou oprávněny poskytovat investiční služby; že úvěrové instituce se musí povinně účastnit systému pro odškodnění investorů, pokud jde o jejich investiční operace; že však není nezbytné požadovat, aby se úvěrová instituce účastnila dvou různých systémů, pokud jeden systém splňuje požadavky této směrnice i směrnice […] [94/19] […]; že však v případě investičních podniků, které jsou úvěrovými institucemi, může být v určitých případech obtížné rozlišit mezi vklady, na které se vztahuje směrnice [94/19], a penězi drženými v souvislosti s investičními operacemi; že by členským státům mělo být umožněno stanovit, která z obou směrnic se bude vztahovat na takovéto pohledávky;“
12. Článek 1 směrnice stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
1) ‚investičním podnikem‘ investiční podnik ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice 93/22/EHS[(5)],
– povolený podle článku 3 směrnice [93/22], nebo
– povolený jako úvěrová instituce podle směrnice Rady 77/780/EHS a směrnice Rady 89/646/EHS, jejíž povolení zahrnuje jednu nebo více investičních služeb uvedených v oddílu A přílohy směrnice [93/22];
2) ‚investiční operací‘ jakákoliv investiční služba ve smyslu čl. 1 bodu 1 směrnice [93/22] a služba uvedená v bodě 1 oddíle C přílohy uvedené směrnice;
3) ‚nástroji‘ nástroje uvedené v oddílu B přílohy směrnice [93/22];
4) ‚investorem‘ jakákoliv osoba, která svěřila peníze nebo nástroje investičního podniku v souvislosti s investiční operací;
[…].“
13. Článek 2 směrnice stanoví:
„1. Každý členský stát zajistí, aby byl na jeho území zaveden a úředně uznán jeden nebo více systémů pro odškodnění investorů. S výjimkou okolností uvedených v druhém pododstavci a čl. 5 odst. 3 nesmí žádný investiční podnik povolený v tomto členském státě provádět investiční operace, pokud se takového systému neúčastní.
[…]
2. Systém poskytuje krytí pro investory podle článku 4, jestliže
– příslušné orgány zjistí, že se podle jejich názoru zdá, že investiční podnik není v současnosti schopen z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací plnit závazky plynoucí z pohledávek investorů a v současnosti nejsou vyhlídky, že bude schopen tak učinit později, nebo
– soud vydá rozhodnutí z důvodů přímo souvisejících s finanční situací investičního podniku, které má za následek přerušení možnosti investorů uplatňovat vůči němu pohledávky,
podle toho, k čemu dojde dříve.
Krytí musí být zajištěno pro pohledávky plynoucí z neschopnosti investičního podniku
– vyplatit zpět peníze dlužné nebo patřící investorům, držené jejich jménem v souvislosti s investičními operacemi, nebo
– vrátit investorům jakékoliv nástroje, které jim patří a jež jsou drženy, uschovávány a spravovány na [jejich] účet v souvislosti s investičními operacemi,
v souladu s platnými zákonnými a smluvními podmínkami.
3. Pro každou pohledávku podle odstavce 2 vůči úvěrové instituci, na kterou by se v daném členském státě vztahovala jak tato směrnice, tak směrnice [94/19], určí tento členský stát systém podle jedné z těchto směrnic, jak to bude považovat za vhodné. Žádná pohledávka nesmí být podle těchto směrnic odškodněna více než jednou.
[…]“
3. Směrnice 2004/39/ES(6)
14. Ve druhém, dvacátém šestém a třicátém prvním bodě odůvodnění se uvádí:
„(2) V posledních letech začalo na finančních trzích aktivně působit více investorů, kterým se nabízí ještě komplexnější a širší soubor služeb a nástrojů. Vzhledem k tomuto vývoji by měl být právní rámec Společenství rozšířit [rozšířen] na všechny činnosti zaměřené na investory. Proto je nutné stanovit stupeň harmonizace nezbytný k tomu, aby byla investorům nabízena vysoká úroveň ochrany a aby investiční podniky mohly poskytovat služby v celém Společenství, které je jednotným trhem, na základě dohledu domovské země. Směrnice [93/22] by proto měla být nahrazena směrnicí novou.“
„(26) Na ochranu vlastnictví investora i jiných obdobných práv investora týkajících se cenných papírů, jakož i jeho práv týkajících se peněžních prostředků svěřených podniku by se tato práva měla držet odděleně od prostředků podniku. Tato zásada by však podniku neměla bránit v tom, aby vykonával činnost vlastním jménem, ale na účet investora, pokud to povaha transakce vyžaduje a pokud s tím investor souhlasí, například v případě půjčování cenných papírů.“
„(31) Jedním z cílů této směrnice je ochrana investorů. […]“
15. Článek 4 odst. 1 stanoví:
„1) ‚investičním podnikem‘ [se rozumí] právnická osoba, její[m]ž obvyklým předmětem činnosti či podnikání je poskytování jedné nebo více investičních služeb třetí osobě nebo provádění jedné nebo více investičních činností na profesionálním základě;
[…]
2) ‚investičními službami a činnostmi‘ [se rozumí] služby a činnosti, jež jsou uvedeny v oddíle A přílohy I a týkají se kteréhokoli z nástrojů uvedených v oddíle C přílohy I;
[…]
17) ‚finančními nástroji‘ [se rozumí] nástroje uvedené v oddíle C přílohy I;
18) ‚převoditelnými cennými papíry‘ [se rozumí] třídy cenných papírů, které jsou obchodovatelné na kapitálovém trhu (s výjimkou platebních nástrojů), například
a) akcie společností a další cenné papíry rovnocenné akciím společností, osobních společností či jiných subjektů včetně depozitních certifikátů k těmto akciím;
b) dluhopisy a jiné formy dluhových cenných papírů, včetně depozitních certifikátů k těmto cenným papírům;
[…].“
16. Součástí přílohy I („Seznam služeb, činností a finančních nástrojů“) je oddíl A („Investiční služby a činnosti“), který obsahuje tyto body:
„(1) Přijímání a předávání příkazů týkajících se jednoho nebo více finančních nástrojů.
(2) Provádění příkazů jménem klientů.
(3) Obchodování na vlastní účet.
(4) Správa portfolií.
(5) Investiční poradenství.
(6) Upisování finančních nástrojů nebo umisťování finančních nástrojů na základě pevného závazku převzetí.
(7) Umisťování finančních nástrojů bez pevného závazku převzetí.
(8) Provozování mnohostranných systémů obchodování.“
17. Oddíl C téže přílohy („Finanční nástroje“) obsahuje v bodě 1 „převoditelné cenné papíry“.
4. Směrnice 2006/48/ES(7)
18. V pátém a šestém bodě odůvodnění je uvedeno:
„(5) Z důvodů ochrany úspor i k vytvoření rovných podmínek hospodářské soutěže mezi úvěrovými institucemi by se měla koordinační opatření týkající se úvěrových institucí vztahovat na všechny tyto instituce. Mělo by se však náležitě přihlížet k objektivním rozdílům v jejich právním postavení a k jejich úkolům, jak je stanoví vnitrostátní právní předpisy.“
„(6) Proto by měla být oblast působnosti těchto opatření co nejširší, aby se vztahovala na všechny instituce, jejichž činnost spočívá v přijímání splatných peněžních prostředků od veřejnosti ve formě vkladů i v jiných formách, jako je soustavné vydávání dluhopisů a obdobných cenných papírů a poskytování úvěru na vlastní účet. Měly by se stanovit výjimky pro některé úvěrové instituce, na něž se tato směrnice nemůže vztahovat. Tato směrnice by se neměla dotýkat použití vnitrostátních právních předpisů, které stanoví zvláštní doplňková povolení umožňující úvěrovým institucím vykonávat určité činnosti nebo provozovat určité druhy operací.“
19. Článek 5 stanoví:
„Členské státy zakáží osobám nebo podnikům, které nejsou úvěrovými institucemi, vykonávat podnikatelskou činnost spočívající v přijímání vkladů nebo jiných splatných prostředků od veřejnosti.
První pododstavec se nevztahuje na přijímání vkladů nebo jiných splatných prostředků členským státem nebo orgány regionální či místní samosprávy členského státu nebo veřejnými mezinárodními subjekty, jichž jsou jeden či více členských států členy, nebo na případy výslovně stanovené vnitrostátními právními předpisy nebo právními předpisy Společenství, za podmínky, že tyto činnosti podléhají předpisům a kontrolním opatřením určeným k ochraně vkladatelů a investorů, které se vztahují se na tyto případy.“
B. Litevské právo
20. Článek 2 zákona č. IX‑975 ze dne 20. června 2002 o pojištění vkladů a o závazcích vůči investorům stanoví(8):
„3. ‚Vkladatelem‘ je fyzická či právnická osoba, jež je majitelem vkladu v bance, bankovní pobočce či družstevní bance, s výjimkou osob, jejichž vklady nemohou být na základě tohoto zákona pojištěny. Pokud je fyzická či právnická osoba (vyjma správcovských společností, které spravují společné zaměstnanecké fondy nebo penzijní fondy) majitelem vkladu z titulu fiduciáře, za vkladatele je považován fiduciář. Pokud pohledávka k peněžním prostředkům náleží na základě smlouvy skupině osob, za vkladatele je považována každá z těchto osob a peněžní prostředky se mezi ně rozdělí rovným dílem, ledaže by bylo stanoveno jinak ve smlouvách, z nichž pohledávky těchto osob vychází, nebo v soudním rozhodnutí.
[…]
4. ‚Vkladem‘ je celková částka peněžních prostředků (včetně úroků) vkladatele uložená v bance, bankovní pobočce či družstevní bance na základě smlouvy o vkladu a/nebo o bankovním účtu, jakož i další peněžní prostředky, které představují pohledávku vkladatele založenou na závazku úvěrové instituce týkající se provádění operací s využitím peněžních prostředků vkladatele nebo poskytování investičních služeb.
[…]
11. ‚Investorem‘ je fyzická či právnická osoba, která odevzdala pojistníkovi peněžní prostředky nebo cenné papíry, aby obdržela investiční služby poskytované pojistníkem. Pokud pohledávka k peněžním prostředkům nebo cenným papírům náleží na základě smlouvy skupině osob, za investora je považována každá z těchto osob a cenné papíry nebo peněžní prostředky se mezi ně rozdělí rovným dílem, ledaže by bylo stanoveno jinak ve smlouvách, z nichž pohledávky těchto osob vychází, nebo v soudním rozhodnutí. Pokud osoba, která odevzdala peněžní prostředky nebo cenné papíry (vyjma správcovských společností, které spravují společné zaměstnanecké fondy nebo penzijní fondy), jedná z titulu fiduciáře, za investora je považován fiduciant.
12. ‚Závazky vůči investorovi‘ jsou závazky, jimiž se pojistník, který poskytuje investorovi investiční služby, zavazuje k tomu, že investorovi vyplatí zpět peněžní prostředky nebo cenné papíry, které mu náleží.“
21. Článek 3 odst. 1 stanoví, že předmětem pojištění jsou vklady v národní nebo cizí měně. Odstavec 4 výše uvedeného článku stanoví, že předmětem pojištění nemohou být mimo jiné dluhové nástroje, které emitoval sám pojištěný.
22. Podle čl. 9 odst. 1 druhé věty LGD nárok na náhradu z pojištění investorovi vzniká dnem vzniku pojistné události pouze v případě, že pojištěný převedl či použil nástroje či prostředky investora bez jeho souhlasu.
II. Skutečnosti
A. Věc C‑688/15
23. Dne 21. prosince 2010 přijala valná hromada akcionářů BBA bankas Snoras (dále jen „Snoras“) rozhodnutí o zvýšení kapitálu na základě veřejné nabídky týkající se nabytí a upsání nových akcií.
24. Dne 3. února 2011 schválila Vertybinių popierių komisija (Komise pro cenné papíry) informační prospekt emise.
25. Dne 1. března 2011 byl u AB bankas FINASTA (dále jen „FINASTA“) otevřen účet na jméno Snoras, na nějž měly být ukládány peněžní prostředky klientů určené k nákupu akcií, které byly předmětem emise.
26. V období od 9. března 2011 do 16. května 2011 uzavřela Agnieška Anisimovienė a dalších 256 klientů banky Snoras dohody s touto bankou o upsání akcií. Na základě těchto smluv nabyla Snoras právo strhnout částku akcií z účtů, které u ní A. Anisimovienė a další klienti měli otevřeny, a převést ji na vlastní účet u FINASTA. Agnieška Anisimovienė a ostatní mohli příslušné částky zaplatit rovněž sami přímo na tento účet.
27. Dne 5. května 2011 požádala Snoras Lietuvos Bankas (Litevská banka) o souhlas se zápisem změn vyplývajících ze zvýšení kapitálu ve stanovách.
28. Dne 16. listopadu 2011 přijala Lietuvos Bankas (Litevská banka) rozhodnutí o omezení (moratorium) transakcí Snoras do 16. ledna 2012, jakož i o vyvlastnění jejích akcií ve veřejném zájmu.
29. Dne 22. listopadu 2011 odmítla Lietuvos Bankas (Litevská banka) vydat povolení k zapsání výše uvedených změn ve stanovách a rozhodnutím ze dne 24. listopadu 2011 odebrala bance Snoras bankovní licenci.
30. Dne 7. prosince 2011 bylo vůči Snoras zahájeno insolvenční řízení s účinností od 20. prosince 2011.
31. Agnieška Anisimovienė a ostatní poškození podali žalobu k Vilniaus apygardos teismas (Krajský soud ve Vilniusu) směřující k tomu, aby byli uznáni za vkladatele zmíněné banky. Jejich návrh byl zamítnut rozsudkem ze dne 29. září 2014, v němž měl soud za to, že musí být považováni za investory a částky, které vynaložili na koupi akcií, se nestaly vklady.
32. Následně podané odvolání zamítl Lietuvos apeliacinis teismas (Odvolací soud Litvy) rozsudkem ze dne 12. března 2015, který byl napaden kasačním opravným prostředkem podaným k Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud).
B. Věc C‑109/16
33. Rozhodnutími ze dne 16. června 2011 a ze dne 14. července 2011 schválila Vertybinių popierių komisija (Komise pro cenné papíry) prospekt pro emisi nových dluhopisů bankou Snoras.
34. V souladu s tímto prospektem mohla Snoras uskutečnit různé střednědobé obchodovatelné emise, pokud předem zveřejní konečné podmínky platné pro jednotlivé emise.
35. Ve zmíněném prospektu bylo uvedeno, že: 1) jednotlivci mohou nabýt dluhopisy v pobočkách, kancelářích a jiných zařízeních Snoras; 2) cena dluhopisů musí být zaplacena ke dni uzavření smlouvy o upsání, a proto musí mít nabyvatel příslušnou částku k dispozici na účtu otevřeném u Snoras a oprávnit tuto banku k tomu, aby tuto částku z účtu strhla; 3) datem uskutečnění uvedeným v konečných podmínkách emise bude datum emise dluhopisů; a 4) dluhopisy musí být zapsány na účet cenných papírů otevřený u Snoras na jméno nabyvatele.
36. Dne 2. listopadu 2011 zveřejnila Snoras konečné podmínky jedenácté emise střednědobých dluhopisů s pevnou úrokovou sazbou.
37. Ve dnech 10. a 11. listopadu 2011 uzavřel Alvydas Raišelis se Snoras smlouvy o upsání dluhopisů emitovaných v rámci výše uvedené emise a jejich celkovou cenu vložil na svůj soukromý bankovní účet otevřený u Snoras. Tyto smlouvy obsahovaly ujednání opravňující banku k tomu, aby si zaplacenou částku za účelem splnění přijatých závazků z účtu strhla, aniž bude nutné uzavírat novou smlouvu.
38. V souladu s podepsanými smlouvami převedla Snoras částky, které jí vyplatil A. Raišelis, na účet vedený na její jméno.
39. V důsledku krize Snoras, která byla zmíněna výše, nebyly dluhopisy upsané A. Raišelisem emitovány.
40. Alvydas Raišelis se obrátil na Vilniaus miesto 2-asis apylinkės teismas (Soud pro druhý obvod města Vilniusu, Litva) a domáhal se toho, aby mu byl přiznán nárok na odškodnění, které vyplatí Indėlių ir investicijų draudimas VĮ (veřejnoprávní podnik, jehož cílem je zaručit ochranu vkladů a investic v případě insolvence finančních institucí; dále jen „IDD“).
41. Obvodní soud zamítl návrh vznesený žalobcem v rozsudku ze dne 7. září 2012. Měl za to, že i když nedošlo k emisi dluhopisů, nárok na odškodnění z pojištění by ve prospěch A. Raišelise vznikl pouze v případě, že by Snoras převedla či použila nástroje nebo prostředky investora bez jeho souhlasu, což ovšem nenastalo. Dodal přitom, že na dluhové nástroje emitované bankou Snoras se pojištění nevztahuje.
42. Rozsudek vydaný v prvním stupni zrušil Vilniaus apygardos teismas (Krajský soud ve Vilniusu) rozsudkem ze dne 17. října 2013, kterým byl odvolateli přiznán nárok na požadované odškodnění.
43. Odvolací soud zastával názor, že ačkoli by dluhopisy byly emitovány a zapsány na osobní účet cenných papírů A. Raišelise teprve k plánovanému dni účinnosti dané emise cenných papírů (1. prosinec 2011), tato emise nebyla uskutečněna a nenabyla účinnosti kvůli rozhodnutí Lietuvos Bankas (Litevská banka) o trvalém odebrání bankovní licence Snoras. Soud prohlásil, že odvolateli musí být přiznáno postavení investora a peněžní prostředky, které měl ke dni pojistné události na účtu u Snoras, musí být považovány za pojištěné vklady, což znamená, že A. Raišelis má nárok na požadované odškodnění.
44. IDD podala proti rozsudku vydanému ve druhém stupni opravný prostředek k Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud).
III. Předběžné otázky
45. Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud) položil dvě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, z nichž první byla do rejstříku Soudního dvora zapsána dne 21. prosince 2015 (C‑688/15) a druhá dne 25. února 2016 (C‑109/16), a jejich znění je následující:
A. Věc C‑688/15
„1) Musí být směrnice o vkladech vykládána v tom smyslu, že peněžní prostředky stržené se souhlasem osob z jejich účtu nebo převedené či zaplacené těmito osobami na účet otevřený na jméno úvěrové instituce u jiné úvěrové instituce lze považovat za vklad podle této směrnice?
2) Musí být čl. 7 odst. 1 ve spojení s čl. 8 odst. 3 směrnice o vkladech vykládány v tom smyslu, že částka z pojištění vkladů do výše stanovené v čl. 7 odst. 1 musí být vyplacena každé osobě, jejíž pohledávka vznikla přede dnem, k němuž bylo učiněno zjištění či přijato rozhodnutí ve smyslu čl. 1 odst. 3 bod i) a ii) směrnice o vkladech?
3) Je pro účely směrnice o vkladech definice ‚obvyklých bankovních služeb‘ relevantní pro výklad pojmu ‚vklad‘ ve smyslu zůstatku na účtu vyplývajícího z bankovní operace? Je k této definici třeba přihlížet i při výkladu pojmu ‚vklad‘ ve vnitrostátních právních předpisech provádějících směrnici o vkladech?
4) V případě kladné odpovědi na třetí otázku, jak má být chápán a vykládán pojem ‚obvyklá bankovní operace‘ použitý v čl. 1 odst. 1 směrnice o vkladech:
a) jaké bankovní operace jsou považovány za obvyklé a jaká kritéria by měla být základem pro určení, zda je konkrétní bankovní operace obvyklá?
b) má být pojem ‚obvyklá bankovní operace‘ posuzován s ohledem na cíl provedených bankovních operací nebo na strany, mezi nimiž takové operace probíhají?
c) musí být koncept vkladu jakožto kladného zůstatku na účtu vyplývajícího z obvyklých bankovních operací použitý ve směrnici o vkladech vykládán v tom smyslu, že zahrnuje pouze případy, kdy jsou za obvyklé považovány veškeré operace vedoucí k vytvoření takového zůstatku?
5) V případě, že se na peněžní prostředky nevztahuje definice vkladu ve smyslu směrnice o vkladech, ale členské státy se rozhodly provést směrnici o vkladech a směrnici o investorech do vnitrostátního práva takovým způsobem, že se za vklady považují i peněžní prostředky, na které má vkladatel nárok a které vyplývají ze závazku úvěrové instituce poskytovat investiční služby, může se pojištění vkladů uplatnit pouze poté, co bylo konstatováno, že úvěrová instituce v konkrétním případě jednala jako investiční podnik a prostředky na ni byly převedeny za účelem investiční činnosti ve smyslu směrnice o investorech a [směrnice 2004/39]?“
B. Věc C‑109/16
„1. V případech, kdy úvěrová instituce působí jako investiční podnik, na který byly převedeny peněžní prostředky za nákup dluhových cenných papírů vydaných touž úvěrovou institucí, ale emise cenných papírů nenabyla účinnosti a vlastnické právo k cenným papírům nebylo převedeno na osobu, která peněžní prostředky uhradila, zatímco již tyto prostředky byly odepsány z bankovního účtu této osoby a převedeny na účet založený na jméno úvěrové instituce a nelze je vyplatit zpět, přičemž záměr vnitrostátního zákonodárce není v takovém případě jasný z hlediska uplatňování zvláštního systému ochrany, mohou být čl. 1 odst. 1 směrnice o vkladech a čl. 1 odst. 4 směrnice o investorech použity přímo, a to za účelem stanovení použitelného systému krytí, a je v tomto směru rozhodné kritérium zamýšleného použití peněžních prostředků? Jsou tato ustanovení směrnic dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná a zakládají subjektivní práva, takže se jich jednotlivci mohou dovolávat před vnitrostátními soudy na podporu svých nároků na odškodnění vznesených vůči státnímu orgánu, který pojistné krytí poskytuje?
2. Má být čl. 2 odst. 2 směrnice o investorech, který vymezuje druhy pohledávek, jež jsou kryty systémem odškodnění investorů, vykládán tak, že kryje i nároky na vrácení prostředků, které investiční podnik dluží investorům a které nejsou drženy jménem investorů?
3. V případě kladné odpovědi na druhou otázku, je čl. 2 odst. 2 směrnice o investorech, který vymezuje druhy pohledávek, jež jsou kryty systémem odškodnění, dostatečně jasný, přesný a bezpodmínečný a zakládá subjektivní práva, takže se ho jednotlivci mohou dovolávat před vnitrostátními soudy na podporu svých nároků na odškodnění vznesených vůči státnímu orgánu, který pojistné krytí poskytuje?
4. Má být čl. 1 odst. 1 směrnice o vkladech vykládán tak, že definice pojmu ‚vklad‘ podle této směrnice zahrnuje i peněžní prostředky převedené se souhlasem osoby z jejího osobního účtu na účet založený na jméno úvěrové instituce, který je veden u téže úvěrové instituce a jeho účelem je úhrada za emisi dluhových cenných papírů, kterou tato instituce uskuteční v budoucnu?
5. Mají být čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 3 směrnice o vkladech vykládány tak, že částka z pojištění vkladů do výše stanovené v čl. 7 odst. 1 musí být vyplacena každé osobě, jejíž pohledávka vznikla přede dnem, kdy bylo učiněno zjištění nebo přijato rozhodnutí ve smyslu čl. 1 odst. 3 bodů i) a ii) směrnice o vkladech? Má být směrnice o vkladech vykládána v tom smyslu, že peněžní prostředky stržené se souhlasem těchto osob z jejich účtu nebo převedené či zaplacené těmito osobami na účet založený na jméno úvěrové instituce, který je veden u jiné úvěrové instituce, lze považovat za vklad podle této směrnice?“
IV. Řízení před Soudním dvorem
46. IID, litevská vláda a Komise předložily písemná vyjádření ve věcech C‑688/15 a C‑109/16. Agnieška Anisimovienė a dalších 256 osob předložily písemná vyjádření ve věci C‑688/15.
47. Společného jednání pro obě věci, které se konalo dne 30. března 2017, se zúčastnily A. Anisimovienė a další, IID, litevská vláda a Komise.
V. Analýza
48. V tomto řízení o předběžné otázce má být zjištěno, jak má být pro účely případného pokrytí směrnicemi 94/19 a 97/9 nahlíženo na částky, které zaplatili klienti úvěrové instituci (Snoras) za účelem nabytí akcií této banky (věc C‑688/15) nebo dluhopisů touto bankou emitovaných (věc C‑109/16).
49. V prvně jmenovaném případě byly peněžní prostředky klientů vloženy na účet, který si Snoras otevřela u jiné úvěrové instituce (FINASTA), ať již přímo klienty nebo prostřednictvím převodu, který s jejich souhlasem provedla Snoras stržením daných prostředků z účtů, které u ní tito jednotlivci měli otevřené.
50. Ve druhém případě byly peněžní prostředky rovněž se svolením klienta převedeny z jeho účtu vedeného u Snoras na jiný účet vedený u téže instituce na její vlastní jméno.
51. V žádném z obou těchto případů nebyla zamýšlená operace provedena, neboť Snoras přišla v roce 2011 o bankovní licenci a bylo proti ní zahájeno insolvenční řízení.
52. Nyní je zapotřebí nejprve určit, zda mohou být peněžní prostředky určené k nabytí akcií Snoras (věc C‑688/15) a peněžní prostředky určené k upsání dluhopisů této úvěrové instituce (věc C‑109/16) považovány za „vklad“ ve smyslu směrnice 94/19.
53. Následně (a to pouze ve věci C‑109/16) bude nutné rozhodnout o tom, zda částky zaplacené za účelem upsání dluhopisů spadají do působnosti ochrany, kterou přiznává směrnice 97/9 investorům.
54. Obě tyto otázky se týkají vnitrostátní právní úpravy, kterou byla do jediného zákona provedena jak směrnice o vkladech (94/19), tak i směrnice o investorech (97/9).
55. Otázky položené Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud) lze podle mého mínění přeskupit a přeformulovat do tří otázek.
56. Zaprvé bude nutné ověřit: a) zda peněžní prostředky dotčené ve věci C‑688/15 představují „vklad“ pro účely směrnice 94/19, což je problém, jehož se týkají otázky 1, 3, 4 a 5 předkládajícího soudu a okrajově také otázka 2; a b) zda mohou být peněžní prostředky dotčené ve věci C‑109/16 považovány za „vklad“ ve smyslu směrnice 94/19 (otázka 4 položená ve věci C‑109/16). Pouze v případě, že by peněžní prostředky dotčené v obou věcech spadaly do působnosti směrnice 94/19, bylo by zapotřebí určit, které osoby mají nárok na pojištění (otázka 2 položená ve věci C‑688/15 a otázka 5 položená ve věci C‑109/16).
57. Zadruhé bude nutné ověřit, zda částky dotčené ve věci C‑109/16 spadají do působnosti směrnice 97/9, neboť předkládající soud si přeje zjistit, zda se čl. 2 odst. 2 této směrnice použije na peněžní prostředky, které investiční instituce dluží investorům.
58. A konečně otázky 1 a 3 položené ve věci C‑109/16 se týkají možné přímé účinnosti směrnic 94/19 a 97/9.
A. K pojmu „vklad“ ve smyslu směrnice 94/19 a k osobě, která má nárok na pojištění vkladu podle této směrnice (otázky 1 až 5 položené ve věci C‑688/15 a otázky 4 a 5 položené ve věci C‑109/16)
1. Argumentace účastníků řízení
59. Agnieška Anisimovienė a ostatní navrhovatelé tvrdí, že se směrnice 94/19 vztahuje na peněžní prostředky, které zaplatili bance Snoras na základě smluv o upsání akcií. Podle jejich názoru jim příslušné částky měly být vráceny, jakmile se tyto smlouvy staly bezpředmětnými v důsledku okolnosti, že Lietuvos Bankas (Litevská banka) nepovolila zapsat zvýšení kapitálu banky.
60. Vzniklá „dočasná situace“ vedla podle navrhovatelů k tomu, že jim z důvodu finančních potíží zmíněné banky nebyly vyplaceny zpět peněžní prostředky, které jim měla Snoras vrátit. Jinými slovy, situace, v níž se Snoras ocitla, zabránila tomu, aby byla provedena taková „obvyklá bankovní operace“, jako je převedení, ve prospěch A. Anisimovienė a ostatních osob, částek, které byly uloženy na účtu u Snoras a nemohly být použity k nabytí akcií.
61. Podle názoru navrhovatelů by je striktní výklad použitelné právní úpravy zbavil nejen odškodnění určeného pro investory, ale i odškodnění určeného pro vkladatele. Navrhovatelé zastávají názor, že pokud se vkladatel neúspěšně pokusí stát se investorem (což nastalo v jejich případě), měla by mu být přiznána ochrana na základě směrnice 94/19.
62. Kromě toho tvrdí, že osoba, která má ke dni přijetí rozhodnutí, na něž odkazuje čl. 1 odst. 3 odrážky i) a ii) směrnice 94/19, nárok na vrácení peněžních prostředků, musí být považována za vkladatele.
63. IID má stejně jako litevská vláda a Komise za to, že peněžní prostředky dotčené v obou řízeních nepředstavují vklady ve smyslu směrnice 94/19.
64. IID v témže duchu jako Komise uvádí, že peněžní prostředky dotčené ve věci C‑688/15 představují spíše vklad banky Snoras v bance FINASTA (a nikoli vklad A. Anisimovienė a ostatních osob), neboť – jak bylo prohlášeno v soudním řízení vydaném v jiné věci – příslušné částky byly převedeny ve prospěch Snoras, která se stala jejich vlastníkem, což znamená, že nespadají do působnosti směrnice 94/19.
65. Podle názoru IID, litevské vlády a Komise nemohou být tyto peněžní prostředky pojištěny na základě směrnice 94/19, neboť nebyly uloženy na účtech A. Anisimovienė a ostatních osob a nejsou vyjádřeny ani v cenných papírech emitovaných bankou Snoras. Jediné, co je tudíž třeba určit, je to, zda lze mít za to, že vznikly z „dočasných situací vyplývajících z obvyklých bankovních operací“. Není tomu tak, neboť pojem „obvyklá bankovní operace“ se nevztahuje na situace, kdy banka obdrží finanční prostředky určené k nabytí svých akcií.
66. IDD vylučuje možnost použití směrnice 94/19 na peněžní prostředky dotčené ve věci C‑688/15 vzhledem k tomu, že Snoras jednala jako investiční podnik a obdržela peněžní prostředky určené k provedení investičních operací. Má za to, že každý z obou dotčených systémů pojištění má jinou povahu. Ačkoli se mohou vzájemně překrývat, v projednávané věci k tomuto překrytí nedošlo, neboť navrhovatelé převedli peněžní prostředky proto, aby byla uskutečněna investice, která byla nakonec zmařena. Převod těchto peněžních prostředků nelze tudíž považovat za vklad chráněný směrnicí 94/19 a na riziko spojené s touto investicí se nevztahuje ani směrnice 97/9.
67. Pokud jde o věc C‑688/15, litevská vláda tvrdí, že vnitrostátní zákonodárce se rozhodl použít pojištění vkladů podle směrnice 94/19 v případech, kdy se úvěrová instituce zaváže k poskytnutí investičních služeb. Podle jejího názoru to znamená, že otázka týkající se určení peněžních prostředků, které měla Snoras v držení, je pouze hypotetická. Podpůrně prohlašuje, že peněžní prostředky, které jsou svěřeny úvěrové instituci za účelem nabytí finančních nástrojů nebo za jinými účely, by v případě platební neschopnosti této instituce mohly v každém případě zakládat nárok na odškodnění na základě směrnice 94/19, pokud by bylo možné předpokládat, že tyto peněžní prostředky spadají do její působnosti.
68. Co se týče věci C‑688/15, Komise tvrdí, že směrnice 94/19 a 97/9 nezajišťují v dané oblasti úplnou harmonizaci. Členské státy jsou oprávněny poskytnout vyšší ochranu, pokud tím nenaruší užitečný účinek směrnic a nezasáhnou do oblastí harmonizovaných jinými evropskými ustanoveními.
69. Podle názoru Komise mohou členské státy rozšířit ochranu vyplývající ze systému pojištění vkladů i na peněžní prostředky, které nespadají do působnosti žádné z těchto dvou směrnic. Pokud by se tato ochrana vztahovala i na pohledávky vyplývající ze závazku bankovní instituce poskytovat klientům investiční služby, zmíněná instituce by v konkrétním případě nemusela jednat jako investiční podnik ve smyslu směrnice 97/9.
70. Pro případ, že by mohly být sporné peněžní prostředky považovány za vklady, tvrdí litevská vláda, že odškodnění by nemělo být přiznáno majiteli účtu, nýbrž majiteli těchto peněžních prostředků, jehož totožnost musí být prokázána dříve, než se úvěrová instituce ocitne v platební neschopnosti.
71. IID v tomto ohledu zdůrazňuje, že bankovní licence byla bance Snoras odebrána dne 24. listopadu 2011, kdy zmíněná instituce ani FINASTA dosud neměly povinnost vyplatit peněžní prostředky zpět, jelikož přijaté rozhodnutí o zvýšení kapitálu bylo platné až do 20. prosince 2011, kdy byla Snoras povinna vrátit peněžní prostředky A. Anisimovienė a ostatním osobám.
72. Co se týče konkrétně peněžních prostředků dotčených ve věci C‑109/16, IID, litevská vláda a Komise se v zásadě shodují na tom, že tyto prostředky nelze považovat za vklady. Podle těchto účastnic řízení se jedná o peněžní prostředky, které byly se souhlasem dotyčné osoby převedeny na účet Snoras pro účely budoucí emise dluhopisů touto úvěrovou institucí, což je případ nespadající pod pojem „vklad“ ve smyslu směrnice 94/19.
2. Analýza otázky
a) K pojmu „vklad“ ve smyslu směrnice 94/19. Obecné úvahy
73. Pojem „vklad“ zahrnuje podle čl. 1 bodu 1 směrnice 94/19 zaprvé „jakýkoli kreditní zůstatek vzniklý z prostředků zbylých na účtu nebo z dočasných situací vyplývajících z obvyklých bankovních operací, který musí úvěrová instituce vyplatit na základě příslušných zákonných a smluvních podmínek“; a zadruhé „každý dluh prokázaný potvrzením [vkladovým listem] vystaveným úvěrovou institucí“.
74. Jak uvedl generální advokát P. Cruz Villalón ve stanovisku předneseném v (první) věci Indėlių ir investicijų draudimas a Nemaniūnas(9), „[v] obou případech se jedná o dluhy, které je úvěrová instituce povinna vyplatit buď v jednom případě majiteli účtu, na němž zbyly prostředky, z nichž vznikl kreditní zůstatek, nebo na němž proběhly obvyklé bankovní operace, které vyvolaly dočasné situace, z nichž rovněž vznikl kreditní zůstatek, nebo ve druhém případě majiteli vkladového listu“(10).
75. Zásadním prvkem je v definici pojmu „vklad“ povinnost vyplatit dotčené prostředky(11). Potvrzuje to i čl. 1 bod 4 směrnice 94/19, podle něhož se úvěrovými institucemi uvedenými v bodě 1 rozumí „podnik[y], je[jich]ž činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti“(12).
76. Druhým klíčovým prvkem pojmu „vklad“ ve smyslu směrnice 94/19 je právě to, že příjemcem vkladu musí být úvěrová instituce.
77. A konečně třetím prvkem tohoto pojmu je postavení vkladatele. S výhradou výjimek, jež směrnice 94/19 zavádí(13) nebo povoluje(14), se za vkladatele považují v zásadě „spořitelé“, jejichž ochrana patří podle prvního bodu odůvodnění zmíněné směrnice mezi cíle, jež tato směrnice sleduje(15).
78. Je nesporné, že ve sporech, které vedly k zahájení těchto řízení o předběžné otázce, jsou přítomny dva z těchto tří prvků: jedná se o částky, které úvěrové instituci odevzdali jednotlivci (v širším slova smyslu spořitelé), kteří nejsou v zásadě vyloučeni z působnosti ochrany vyplývající ze směrnice 94/19. Zbývá určit, zda je přítomen také třetí prvek, jehož vymezení již není tak jednoduché.
79. Mezi kreditní zůstatky uvedené v čl. 1 bodě 1 směrnice 94/19 patří zůstatky svěřené úvěrové instituci na základě smlouvy o vkladu na běžný nebo spořicí účet, což jsou pojmy, které jsou snadno pochopitelné. Za obtížné nepovažuji – s výhradou lingvistických problémů, na něž upozorním níže – ani vysvětlení pojmu „vkladové listy“, jimiž se zabývá poslední část prvního pododstavce výše uvedeného ustanovení(16). Jak uvedu níže, ve věci C‑688/15 není podle mého mínění přítomna žádná z těchto dvou kategorií.
80. Složitější je již vymezení zůstatků vzniklých z „dočasných situací vyplývajících z obvyklých bankovních operací“, tj. zůstatků, jichž se týká druhý z případů uvedených v čl. 1 bodě 1 směrnice 94/19.
81. V zásadě lze říci, že za „obvyklé bankovní operace“ jsou považovány operace, které provádějí úvěrové instituce v rámci své běžné činnosti, která v podstatě spočívá v „přijímání splatných peněžních prostředků od veřejnosti ve formě vkladů i v jiných formách, jako je soustavné vydávání dluhopisů a obdobných cenných papírů a poskytování úvěru na vlastní účet“(17).
82. Jak zdůraznil na jednání právní zástupce A. Anisimovienė a dalších osob dotčených ve věci C‑688/15, je pravda, že podle šestého bodu odůvodnění směrnice 2006/48 by měla být oblast působnosti koordinačních opatření týkajících se úvěrových institucí „co nejširší“. Je to nicméně myšleno v tom smyslu, že tato oblast působnosti by měla zahrnovat „všechny instituce, jejichž činnost spočívá v přijímání splatných peněžních prostředků od veřejnosti“(18), a v návaznosti na pátý bod odůvodnění, který obsahuje výslovný odkaz na „ochran[u] úspor“. Znamená to tedy, že i když je škála činností, jimiž se úvěrové instituce v současnosti zabývají, velmi široká, pro účely směrnice 94/19 lze za relevantní považovat pouze činnost typickou pro banky, tj. činnost související s přijímáním splatných peněžních prostředků a s poskytováním úvěrů.
83. Co se týče „dočasných situací“, které jsou důsledkem tohoto druhu obvyklých operací, do tohoto pojmu by měly spadat situace existující po dobu provádění těchto „operací“. Jedná se tudíž o přechodné situace mezi dvěma různými účetními stadii, jejichž vzájemná odlišnost je dána bankovní operací, která mezi nimi tvoří předěl a díky níž na sebe obě tato stadia plynule navazují.
84. Lze tudíž vyvodit první závěr, podle něhož se „vklady“ zaručenými směrnicí 94/19 rozumí vedle kreditních zůstatků, které mohou případně vzniknout ve zmíněných dočasných situacích, kreditní zůstatky vzniklé v důsledku jednotlivých obvyklých či typických bankovních operací (provedených s použitím „prostředků zbylých na účtu“ nebo v souvislosti s nimi) a dluhy prokázané vkladovými listy vystavenými úvěrovou institucí.
85. Přesto je nutné zdůraznit, že klíčovým prvkem vymezujícím pojem „vklad“, který je použit ve směrnici 94/19, je povinnost vyplacení. Základní charakteristikou smlouvy o vkladu je skutečnost, že jedna strana získá od druhé strany cizí věc, kterou je povinna opatrovat a vrátit. Kromě toho nelze zapomínat na to, že směrnice 94/19 má především chránit spořitele v případě uzavření úvěrové instituce, která se ocitne v platební neschopnosti(19). Hlavním cílem je zaručit spořitelům, že tato platební neschopnost nezabrání tomu, aby získali zpět (alespoň do určité výše) své peněžní prostředky, k jejichž vrácení se úvěrová instituce v souladu s právními předpisy zavázala.
86. Mám tudíž za to, že z hlediska ochrany spořitelů musí být za vklady pojištěné na základě směrnice 94/19 považovány vklady, které (klienti) odevzdají úvěrové instituci s důvěrou a jistotou, že je mohou kdykoli získat zpět, a to bez jiných podmínek, než jsou podmínky obvyklé operace spočívající ve vrácení peněžních prostředků.
87. Mám-li použít výraz uvedený v čl. 1 bodě 1 směrnice 94/19, jedná se o peněžní prostředky, které majiteli zbyly na účtu a které tam mají zůstat do okamžiku, kdy se majitel rozhodne požádat o jejich vyplacení. Majitel je může samozřejmě v době, kdy jsou na tomto účtu uloženy, použít pro účely platebních operací (platby převodem z účtu a obdobné operace), které si přeje pokrýt se souhlasem bankovní instituce z těchto peněžních prostředků.
88. Směrnice 94/19 si klade za cíl naplnit důvěru spořitelů ve vymahatelnost peněžních prostředků zbylých na účtu u úvěrové instituce, a to i v případě její platební neschopnosti. Unijní normotvůrce se tak snaží zamezit nákladům, „jež by s sebou nesl hromadný výběr bankovních vkladů nejen z úvěrové instituce, která se ocitla v nesnázích, nýbrž i z finančně zdravých institucí v důsledku ztráty důvěry vkladatelů ve spolehlivost bankovní soustavy“(20).
89. Směrnice 94/19 chce zajistit právě tuto konkrétní důvěru, nikoli důvěru, která by měla být obecně vkládána v jakýkoli právní vztah. Nezaručuje tudíž vrácení peněžních prostředků vyplacených protihodnotou za jakýkoli smluvní závazek, nýbrž výlučně vrácení peněžních prostředků, které svěřili spořitelé úvěrové instituci s jistotou, že je budou moci kdykoli získat zpět.
90. Je samozřejmé, že peněžní prostředky použité k plnění závazku přijatého v rámci jakéhokoli jiného smluvního vztahu požívají obecné ochrany, kterou právní řád poskytuje platně uzavřeným smlouvám. K uplatnění této (obecné) ochrany však slouží konkrétní mechanismy vymáhání právní odpovědnosti osob neplnících své smluvní závazky, mezi něž mechanismy zavedené směrnicí 94/19 nepatří.
b) K otázce, zda lze peněžní prostředky dotčené ve věci C‑688/15 považovat za „vklady“
91. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. prosince 2016(21) jednoznačně prohlásil, že ochrana poskytovaná na základě směrnice 94/19 se nevztahuje na nabytí akcií společností. Ve zmíněné věci mělo být určeno, zda do působnosti této směrnice spadá ochrana podílů schválených družstev působících ve finančním sektoru. Soudní dvůr dospěl k závěru, že „[n]abytí takových podílů se […] blíží spíše nabytí akcií společností, ve vztahu ke kterým směrnice 94/19 nestanoví žádné pojištění, než ke vkladu prostředků na bankovní účet“(22).
92. Vzhledem k tomu, že ve zmíněné věci mělo být určeno pouze to, zda může nabytí těchto konkrétních podílů spadat pod pojem „vklad“ ve smyslu směrnice 94/19, nebylo nutné, aby se Soudní dvůr zabýval zkoumáním upisování akcií, takže pouze potvrdil, že tato operace je z působnosti směrnice 94/19 vyloučena. V nyní projednávané věci má tato otázka naopak prvořadý význam, takže je nutné poukázat na konkrétní důvody, které vedly Soudní dvůr k takto kategorickému prohlášení.
93. Omezím-li se pouze na okolnosti věci C‑688/15 v té podobě, v jaké jsou uvedeny v předkládacím rozhodnutí, mám za to, že peněžní prostředky dotčené v této věci nemohou být považovány za „vklad“ ve smyslu čl. 1 bodu 1 směrnice 94/19.
94. Připomeňme si, že se jednalo o částky vložené na účet otevřený u úvěrové instituce (FINASTA) na jméno jiné úvěrové instituce (Snoras) a určené k nabytí nových akcií emitovaných posledně jmenovanou institucí. Tyto částky byly buď přímo vloženy (soukromými osobami) na účet, který si Snoras otevřela u FINASTA, nebo převedeny bankou Snoras na tento účet z účtů, které měli její klienti (kteří s touto operací souhlasili) otevřeny u Snoras. Dříve, než mohlo k tomuto nabytí akcií dojít, schválila litevská vláda vyvlastnění Snoras ve veřejném zájmu.
95. Zastávám názor, že částky použité v těchto transakcích nepředstavují „prostředk[y] zbyl[é] na účtu […], kter[é] musí úvěrová instituce vyplatit“. Peněžní prostředky totiž nezbyly na účtech soukromých osob, nýbrž na účtu, který si otevřela Snoras u FINASTA, takže – jak upozorňují IID a Komise – pokud by nějaký vklad existoval, jednalo by se výlučně o vklad, který měla Snoras u FINASTA.
96. Navzdory výše uvedenému je třeba zdůraznit, že částky, které si Snoras „uložila“ u FINASTA, ve skutečnosti stále patřily soukromým osobám, které je zaplatily. Mělo by to znamenat, že by navrhovatelé měli požívat ochrany, kterou zaručuje čl. 8 odst. 3 směrnice 94/19. Tomuto závěru však stojí v cestě dvě okolnosti.
97. Zaprvé peněžní prostředky vložené na účet u FINASTA by mohly být pojištěny na základě směrnice 94/19 pouze v případě, že by se sama FINASTA, jakožto příjemce vkladů, ocitla v platební neschopnosti a nemohla tyto prostředky vrátit, což nenastalo.
98. Zadruhé (nehledě na to, že bylo podle všeho prohlášeno soudním rozhodnutím, že majitelkou dotčených peněžních prostředků je Snoras)(23) povinnost zpětného vyplacení, která by mohla bance Snoras náležet, vychází z nesplnění smlouvy o nabytí akcií uzavřené mezi touto bankou a jejími klienty. Tuto povinnost nelze zaměňovat za závazek týkající se vrácení peněžních prostředků, které byly svěřeny úvěrové instituci s jistotou, že bude možné je kdykoli získat zpět, což je charakteristickým rysem peněžních prostředků požívajících ochranu na základě směrnice 94/19.
99. Jinými slovy, v okamžiku, kdy A. Anisimovienė a další navrhovatelé odevzdali bance Snoras peněžní prostředky, nečinili tak s vírou, že se Snoras zaváže kdykoli v budoucnu tyto prostředky na jejich žádost vrátit, nýbrž spíše proto, že zaplacení těchto peněžních prostředků mělo představovat protihodnotu (zaplacení ceny) za nabytí vlastnictví k určitému počtu akcií Snoras. Skutečnost, že toto nabytí nemohlo být v konečném důsledku uskutečněno, by mohla být považována za porušení smlouvy, které musí být napraveno prostřednictvím některého z mechanismů stanovených litevskými právní předpisy v oblasti občanského nebo obchodního práva, a nikoli prostřednictvím ochrany bankovních vkladů vyplývající ze směrnice 94/19.
100. Okolnosti vzniklé v důsledku nesplnění závazků, které Snoras přijala na základě smluv o upsání akcií, nelze podle mého názoru považovat ani za „dočasnou situaci“, na kterou odkazuje čl. 1 bod 1 směrnice 94/19.
101. Navrhovatelé tvrdí, že Snoras byla povinna vrátit peněžní prostředky, které jí svěřili, neboť odevzdání těchto prostředků souviselo s „obvyklou bankovní operací“, která však nemohla být uskutečněna vzhledem k tomu, že v období od zaplacení peněžních prostředků do jejich vrácení („dočasná situace“) došlo nejprve k omezení transakcí Snoras a posléze k zahájení insolvenčního řízení.
102. Jsem však toho názoru, že pokud by byla Snoras povinna vrátit peněžní prostředky, jež získala jako protihodnotu emise akcií, k níž nakonec nedošlo, důvodem by nebylo uskutečnění „obvyklé bankovní operace“ ve smyslu čl. 1 bodu 1 směrnice 94/19. Jak jsem již uvedl výše, za „obvyklé“ jsou považovány operace, jež provádějí úvěrové instituce v rámci své typické činnosti (přijímání splatných peněžních prostředků a poskytování úvěrů na vlastní účet), což však neplatí o upisování akcií.
103. Peněžní prostředky nebyly v projednávaném případě přijaty jako výše uvedené splatné peněžní prostředky, nýbrž jako peněžní částky, které Snoras přijímala za účelem zvýšení vlastního kapitálu, které se odráželo v nových akciích, jež nabývali klienti. Částky, jež odevzdali A. Anisimovienė a další navrhovatelé, tedy představovaly platbu za protiplnění, které nesouviselo se správou, uložením a případným vrácením vkladu.
104. Znovu zdůrazňuji, že „dočasná situace“, na niž odkazuje čl. 1 bod 1 směrnice 94/19, je situace nastalá mezi uskutečněním „obvyklých bankovních operací“, nikoli situace, která nastane v období počínajícím vznikem závazku vyplývajícího z porušení smlouvy o nabytí akcií, na straně jedné a skutečným splněním tohoto závazku, na straně druhé. V posledně jmenovaném případě se totiž nejedná o dvě „obvyklé bankovní operace“, mezi jejichž uskutečněním nastala „dočasná situace“, ale spíše o projev časového provázání mezi porušením smlouvy a uplatněním odpovídajícího právního následku.
105. A konečně lze podle mého názoru jen stěží popřít, že peněžní prostředky dotčené v projednávaném sporu nelze považovat ani za „dluh prokázaný potvrzením [vkladovým listem] vystaveným úvěrovou institucí“, takže nespadají ani do třetího z případů uvedených v čl. 1 bodě 1 směrnice 94/19.
106. Domnívám se proto, že peněžní prostředky dotčené ve věci C‑688/15 nepředstavují vklad ve smyslu směrnice 94/19.
107. Předkládající soud si nicméně přeje ještě zjistit, zda je v souvislosti s vnitrostátní právní úpravou, která provedla směrnice 94/19 a 97/9 v rámci jediného právního předpisu(24), přípustné, aby vnitrostátní zákonodárce zahrnul do pojmu „vklad“ také „peněžní prostředky, které představují pohledávku vkladatele založenou na závazku úvěrové instituce týkající se provádění operací s využitím peněžních prostředků vkladatele nebo poskytování investičních služeb“. Takto to podle předkládajícího soudu stanoví čl. 2 odst. 4 LGD.
108. Předkládající soud je toho názoru, že litevský zákonodárce přijetím tohoto ustanovení zamýšlel rozšířit systém pojištění vkladů na všechny peněžní prostředky ponechané na bankovních účtech, bez ohledu na cíl, s nímž byly na daný účet připsány. Proto do něj zahrnul také peněžní prostředky související s investičními službami, jež banka poskytuje svým klientům.
109. Souhlasím s Komisí, že směrnice 94/19 zavádí pouze minimální harmonizaci, a proto se členské státy mohou volně rozhodnout pro rozšíření působnosti ochrany, kterou tato směrnice zaručuje, avšak takové „rozšíření nesmí […] narušit praktický účinek systému pojištění vkladů, který musí tyto státy podle uvedené směrnice zavést“(25).
110. Pokud se tedy vnitrostátní zákonodárce rozhodne v tom smyslu, že pojem „vklad“ bude zahrnovat i peněžní prostředky související s poskytováním investičních služeb, směrnice 94/19 mu v tom nebrání, za předpokladu, že dodrží výše uvedenou konkrétní podmínku. V témže duchu platí, že při používání daných vnitrostátních právních předpisů nemusí být pojem „investiční činnost“ nutně vykládán přesně podle znění směrnice 97/9.
111. Domnívá-li se tudíž předkládající soud, že Snoras jednala mimo rámec směrnice 97/9 jako investiční podnik a že sporné peněžní prostředky jí byly odevzdány za účelem jejich investování, bude muset rozhodnout, zda to v souladu s vnitrostátním právem postačuje k tomu, aby jim byla poskytnuta ochrana, která sice není zaručena směrnicí 94/19, avšak nenarušuje systém touto směrnicí zavedený.
c) K otázce, zda lze peněžní prostředky dotčené ve věci C‑109/16 považovat za „vklad“
112. Ve věci C‑109/16 měl A. Raišelis v úmyslu upsat střednědobé dluhopisy s pevnou úrokovou sazbou, které emitovala Snoras, a za tímto účelem povolil, aby byly z jeho účtu (u Snoras) převedeny určité peněžní prostředky na jiný účet této úvěrové instituce. Předkládající soud si přeje zjistit, zda lze za zmíněných okolností považovat tyto peněžní prostředky za „vklad“ ve smyslu čl. 1 bodu 1 směrnice 94/19.
113. Mám za to, že tytéž důvody, z nichž bylo vyloučeno, že by mohly být za „vklad“ považovány peněžní prostředky dotčené ve věci C‑688/15, jsou použitelné i na peněžní prostředky dotčené ve věci C‑109/16.
114. Ani v tomto případě se nejednalo o vklady zbylé na účtu A. Raišelise, neboť v okamžiku, kdy byla bance Snoras odebrána bankovní licence a kdy bylo zahájeno insolvenční řízení, peněžní prostředky již byly vloženy na účet vedený na jméno této úvěrové instituce. I zde tedy platí vše, co jsem již uvedl výše v souvislosti s povahou povinnosti vyplacení, jež by mohla bance Snoras náležet.
115. Per analogiam se použijí i výše uvedené důvody týkající se pojmu „dočasná situace“ existující v období od vzniku tohoto smluvního závazku do jeho skutečného splnění.
116. Peněžní prostředky dotčené v tomto řízení o předběžné otázce nemohou být považovány ani za „dluh prokázaný potvrzením [vkladovým listem] vystaveným úvěrovou institucí“, ačkoli toto tvrzení je nutné ještě poněkud upřesnit, neboť na rozdíl od případu, jímž jsme se zabývali ve věci C‑688/15, neměl A. Raišelis v úmyslu nabýt akcie Snoras, nýbrž upsat dluhopisy(26) emitované touto institucí.
117. Dotčené peněžní prostředky měly představovat formu „dluhových cenných papírů“, na něž odkazuje čl. 4 odst. 1 bod 18 směrnice 2004/39 v souvislosti s popisem konkrétní třídy cenných papírů obchodovatelných na kapitálovém trhu („dluhopisy a jiné formy dluhových cenných papírů, včetně depozitních certifikátů k těmto cenným papírům“).
118. Tato okolnost by mohla mít význam pro účely směrnice 94/19, neboť mezi dluhy, na něž odkazuje čl. 1 odst. 1 v rámci definice pojmu „vklad“, patří právě dluhy odpovídající „vkladovým listům“.
119. Z věcného hlediska je jasné, že dluh existoval již od okamžiku, kdy A. Raišelis a Snoras uzavřeli smlouvu o upsání a kdy prvně jmenovaný vložil na účet úvěrové instituce částku odpovídající celkové ceně dluhopisů.
120. Je nicméně pravda, že z čistě formálního pohledu tento dluh nakonec nenabyl podoby cenných papírů, přestože právě tak to bylo zamýšleno. Domnívám se proto, že tato skutková okolnost nespadá mezi případy uvedené v čl. 1 bodě 1 směrnice 94/19.
121. Připouštím ovšem, že si lze zcela hypoteticky představit i volnější výklad tohoto ustanovení, podle něhož má směrnice 94/19 uložením požadavku, aby byl dluh „prokázán“ vkladovým listem, v konečném důsledku zaručit, že budou (do určité výše) pojištěny dluhy, jejichž existence bude dostatečně prokázána.
122. S ohledem na cíl spočívající v ochraně spořitelů, na nějž jsem již upozornil výše, by extenzivní výklad pojmu „prokázaný“ umožnil zahrnout do působnosti tohoto pojmu veškeré „dostatečné důkazy“ existence dluhu, jejž je úvěrová instituce povinna vrátit.
123. Nicméně i z výše uvedeného hlediska je věcí vnitrostátního soudu, aby posoudil, zda lze mít za to, že uzavření smlouvy o upsání dluhopisů mezi A. Raišelisem a Snoras a skutečnost, že prvně jmenovaný splnil svůj smluvní závazek spočívající v odevzdání sjednaných peněžních prostředků zmíněné bance, prokazují existenci dluhu stejným způsobem, jako kdyby bylo odevzdání peněžních prostředků A. Raišelisem bance Snoras potvrzeno vydáním vkladového listu.
124. Kromě toho, pokud bude přijat tento výklad čl. 1 bodu 1 směrnice 94/19, bude nutné vzít v úvahu skutečnost, že litevská právní úprava nestanoví pojištění vkladových listů vydaných úvěrovou institucí, což je v souladu s možností, kterou poskytuje čl. 7 odst. 2 směrnice 94/19(27).
125. Funkční výklad, který jsem nastínil výše, by pravděpodobně překročil rámec, jímž unijní zákonodárce vymezil případ uvedený v čl. 1 bodě 1 směrnice 94/19. V tomto ustanovení je zmíněn „dluh prokázaný potvrzením [vkladovým listem] vystaveným úvěrovou institucí“, tj. dluh, který nejen skutečně sám o sobě existuje, ale současně je i formálně potvrzen konkrétním titulem.
126. Velmi striktně je tento titul definován ve španělském znění zmíněného ustanovení, podle něhož se musí jednat o „certificado de depósito“. Ostatní jazyková znění se zdají méně přísná: např. francouzské znění odkazuje na „toute créance représentée par un titre de créance“(28). I ona však odkazují na „listy“, tj. písemnosti, v nichž musí být dluh „vyjádřen“ ve smyslu jeho formálního zaznamenání.
127. V konečném důsledku tedy podle všeho existenci dluhu nelze dostatečně prokázat jinak než vyhotovením písemnosti. V opačném slova smyslu je vyloučeno jak pouhé prokázání vůle k formalizaci dluhu, tak i splnění platebního závazku ze strany osoby, která upsala dluhopisy emitované úvěrovou institucí, k němuž došlo v projednávané věci(29).
128. Domnívám se tudíž, že ani peněžní prostředky dotčené ve věci C‑109/16 nemohou být považovány za „vklad“ ve smyslu čl. 1 bodu 1 směrnice 94/19, přičemž však tato směrnice nebrání tomu, aby podle vnitrostátních právních předpisů bylo na tyto peněžní prostředky i na peněžní prostředky dotčené ve věci C‑688/15 nahlíženo jako na vklady, za předpokladu, že bude zaručena účinnost systému pojištění zavedeného touto směrnicí.
B. K rozsahu systému odškodnění investorů zavedenému směrnicí 97/9 (otázka 2 položená ve věci C‑109/16)
129. Devátý bod odůvodnění směrnice 97/9 připouští, že v určitých případech může být „obtížné rozlišit mezi vklady, na které se vztahuje směrnice [94/19], a penězi drženými v souvislosti s investičními operacemi“. Některé dluhy mohou být nadto chráněny jak na základě směrnice 94/19, tak i na základě směrnice 97/9. Článek 2 odst. 3 posledně jmenované směrnice zapovídá pro takové případy dvojí odškodnění.
130. Předkládající soud se táže, zda peněžní prostředky dotčené ve věci C‑109/16 – které, jak jsem již uvedl výše, nepředstavují vklad ve smyslu směrnice 94/19 – spadají do působnosti směrnice 97/9.
1. Argumentace účastníků řízení
131. IID tvrdí, že směrnice 97/9 se na tyto peněžní prostředky nevztahuje. Snoras nejednala jako investiční podnik, nýbrž jako subjekt emitující dluhopisy, takže škoda, kterou utrpěli klienti, je důsledkem investičního rizika, které je jako takové vyloučeno z působnosti výše uvedené směrnice.
132. Litevská vláda v témže duchu uvádí, že Snoras nemůže být považována za podnik poskytující investiční služby, neboť neodpovídá profilu vyžadovanému směrnicí 2004/39 vzhledem k tomu, že nejednala jako podnik poskytující investiční služby, nýbrž jako subjekt emitující dluhopisy. Škoda, kterou utrpěl A. Raišelis, vychází z existence rizika, které je spjato s každou investicí.
133. Komise tvrdí, že čl. 2 odst. 2 směrnice 97/9 musí být, bez ohledu na to, jaké je jeho doslovné litevské znění, vykládán v tom smyslu, že musí být zaručeno krytí pohledávek vzniklých v důsledku neschopnosti investičního podniku vrátit investorům peněžní prostředky, které jim dluží, nebo prostředky, které jim patří a které u něj na vlastní účet uložili pro účely provedení investiční operace. Není podstatné, zda jsou peněžní prostředky uloženy na účtu vedeném na jméno investičního podniku nebo investora.
2. Přezkum otázky
134. Jak dokládá její název(30), směrnice 97/9 se netýká ochrany investic, což znamená, že si neklade za cíl pokrýt či odstranit finanční riziko vyplývající z každé investice do cenných papírů. Cílem této směrnice je chránit investory. Přesněji řečeno má tato směrnice chránit konkrétně „malé investory“, jak vyplývá z jejího čtvrtého bodu odůvodnění.
135. Předmětem pojištění je totiž riziko vyplývající z toho, že „investiční podnik není schopen splnit své závazky vůči svým investičním klientům“(31), v tom smyslu, že tito klienti jsou chráněni před nesplněním povinností spočívajících v „poskytování […] investičních služeb“ nebo v „provádění […] investičních činností“(32). Investor je tak chráněn pro případ, že by se podnik, jejž požádal o profesionální pomoc v oblasti investic, ocitl v platební neschopnosti nebo obecně nebyl „[…] schopen splnit své závazky vůči svým investičním klientům“.
136. Spořitelům (nebo alespoň některým z nich)(33) se tedy zaručuje, že při investování mohou důvěřovat systému pojištění, který jim do určité míry poskytuje ochranu a který pokryje „peníze a nástroje držené investičním podnikem“(34), pokud tento podnik nebude moci dostát svým závazkům.
137. I v tomto případě se tedy jedná o ochranu nahrazující použití běžných nástrojů, které smluvním stranám nabízejí právní předpisy v oblasti občanského nebo obchodního práva. Vedle smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti investičních podniků, které nejednají ve vztahu ke svým klientům s požadovanou mírou poctivosti, nestrannosti a profesionality nebo které jim poskytují dvojznačné či lživé informace o rizicích, jež klienti nesou, je systém pojištění, který je zaveden směrnicí 97/9, používán objektivním způsobem. Nemůže však odstranit riziko, že daná investice podlehne po svém uskutečnění neúprosné logice trhu.
138. Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud) zřejmě považuje za prokázané to, že za okolností existujících ve věci C‑109/16 jednala Snoras jako investiční podnik(35). Pochybnosti zmíněného soudu se týkají konkrétně otázky, zda může být A. Raišelis považován za investora, a zda má tudíž nárok na ochranu zavedenou směrnicí 97/9.
139. Má-li tedy Soudní dvůr zodpovědět konkrétní otázku, kterou mu položil předkládající soud, musí vycházet z předpokladu, že Snoras splnila v daném případě všechny podmínky nezbytné k tomu, aby mohla být považována za investiční podnik(36).
140. Na základě tohoto předpokladu je třeba zdůraznit, že provedení finanční operace, kterou A. Raišelis zamýšlel uskutečnit, zabránila platební neschopnost subjektu (Snoras), který byl současně emitentem dluhopisů, které měl jeho klient v úmyslu upsat, a investičním podnikem, jemuž klient tuto transakci zadal.
141. Za těchto okolností lze jen stěží rozlišit, v které z výše uvedených úloh, které zastávala Snoras ve vztahu k A. Raišelisovi, vznikla ekonomická ztráta, kterou dotyčný utrpěl. Je věcí předkládajícího soudu, aby určil, kterému z těchto případů odpovídají okolnosti sporu v původním řízení. Pokud dospěje nakonec k závěru zaprvé, že Snoras jednala jako investiční podnik, a zadruhé, že upsání dluhopisů bylo provedeno v rámci smlouvy o poskytování finančních služeb uzavřené s A. Raišelisem, bude zapotřebí určit, do jaké míry zakládá „neschopnost“, v níž se Snoras ocitla, povinnost poskytnout odškodnění, přičemž předkládající soud za tímto účelem požaduje, aby byl podán výklad čl. 2 odst. 2 směrnice 97/9.
142. Tato otázka naráží na značné rozdíly mezi litevským zněním daného ustanovení a ostatními jazykovými zněními. V posledně jmenovaných zněních je uvedeno, že „[k]rytí musí být zajištěno pro pohledávky plynoucí z neschopnosti investičního podniku vyplatit zpět peníze dlužné nebo patřící investorům, držené jejich jménem v souvislosti s investičními operacemi“(37). Naproti tomu v litevském znění je odkazováno pouze na peněžní prostředky patřící investorům a nejsou zmíněny prostředky, které jim investiční podnik dluží(38).
143. Jak uvedu níže, znění použitelného právního předpisu obsahuje odkaz na peněžní prostředky dlužné investorům(39), tj. výraz, na nějž se táže předkládající soud. Vzhledem k tomu, že předkládající soud nenalezl tento odkaz v litevském znění daného ustanovení, pokládá Soudnímu dvoru otázku, zda jej má vyvodit prostřednictvím výkladu.
144. Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud) si přeje zjistit, zda musí být čl. 2 odst. 2 směrnice 97/9 vykládán „tak, že kryje i nároky na vrácení prostředků, které investiční podnik dluží investorům a které nejsou drženy jménem investorů“(40).
145. Odpověď by měla být kladná, a to zaprvé proto, že ve většině jazykových znění (s výjimkou litevského) je dané ustanovení formulováno shodně. V takovýchto případech není nutné, aby bylo prostřednictvím výkladu zjištěno, která část daného ustanovení má být jednoznačně a bez výhrad považována za jednotnou. Toto řešení ostatně lépe vyhovuje cíli spočívajícímu v ochraně investorů, který daný právní předpis sleduje.
146. Zadruhé, jak uvedu níže, je dotčený článek dostatečně jasný, přesný a bezpodmínečný, aby se jej mohli dovolávat jednotlivci.
C. K přímému účinku směrnic 94/19 a 97/9 (otázky 1 a 3 položené ve věci C‑109/16)
147. Předkládající soud se dále táže, zda se čl. 2 odst. 2 směrnice 97/9 mohou jednotlivci přímo dovolávat před soudy.
148. Podle Komise je to možné, neboť odkaz na „platn[é] zákonn[é] a smluvní[…] podmínk[y]“, který je v tomto článku uveden, nebrání tomu, aby byla ta část daného ustanovení, která se týká povinnosti zpětného vyplacení, dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná a aby zakládala subjektivní práva, neboť zmíněné „podmínky“ se vztahují výlučně na způsoby, jimiž je vypláceno odškodnění.
149. Tuto pochybnost vyřešil rozsudek ze dne 25. června 2015, Indėlių ir investicijų draudimas a Nemaniūnas(41), v němž Soudní dvůr prohlásil, že „směrnice 97/9 [je], pokud jde o vymezení chráněných situací, dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná, aby bylo možné se jí dovolávat přímo jednotlivci“.
150. Totéž platí i o čl. 1 bodě 1 směrnice 94/19 a o definici pojmu „vklad“, která je v ní obsažena, na jehož přímou účinnost se předkládající soud rovněž táže.
151. Stejně jako tomu bylo i ve věci Indėlių ir investicijų draudimas a Nemaniūnas(42), předkládajícímu soudu každopádně přísluší „ověřit, zda podnik IID, u něhož je nesporné, že jeho úkolem je zaručit ochranu vkladů a investic investorů v případě insolvence finančních institucí“, splňuje podmínky kladené na „entity, proti kterým se lze dovolávat ustanovení směrnice, která mohou vyvolávat přímé účinky“. Mimo jiné se musí jednat o „subjekt, který byl bez ohledu na svou právní formu pověřen na základě aktu orgánu veřejné správy výkonem služby ve veřejném zájmu pod kontrolou posledně uvedeného orgánu a který k tomu disponuje výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci“(43).
VI. Závěry
152. S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud, Litva) takto:
„1. Článek 1 bod 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/14/ES ze dne 11. března 2009, musí být vykládán v tom smyslu, že definice pojmu ‚vklad‘ nezahrnuje:
– peněžní prostředky převedené ze soukromého bankovního účtu se souhlasem jeho majitele na jiný bankovní účet otevřený na jméno úvěrové instituce, za účelem upsání budoucí emise dluhopisů téže instituce,
– peněžní prostředky, které jsou za stejných podmínek převedeny za účelem nabytí akcií bankovní instituce, jež byly předmětem veřejné nabídky týkající se nabytí akcií.
2. Směrnice 94/19 nebrání tomu, aby právní úprava členského státu chránila výše uvedené peněžní prostředky jakožto pojištěné vklady, pod podmínkou, že tím nebude narušena účinnost systému ochrany zavedeného touto směrnicí.
3. Článek 2 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/9/ES ze dne 3. března 1997 o systémech pro odškodnění investorů se použije v případě neschopnosti investičního podniku vyplatit svým klientům zpět peněžní prostředky, které jim dluží.
4. Článek 1 bod 1 směrnice 94/19 i čl. 2 odst. 2 směrnice 97/9 jsou dostatečně jasné, přesné a bezpodmínečné, aby se jich jednotlivci mohli u soudů přímo dovolávat proti subjektům, které byly bez ohledu na svou právní formu pověřeny výkonem služby ve veřejném zájmu a které k tomu disponují výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.“