ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)

29. června 2012(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Německý a francouzský trh se zemním plynem – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES – Rozdělení trhu – Doba trvání protiprávního jednání – Pokuty“

Ve věci T‑370/09,

GDF Suez SA, se sídlem v Paříži (Francie), zastoupená J.‑P. Guntherem a C. Breuvartem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené V. Di Buccim, A. Bouquetem a R. Sauerem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na částečné zrušení rozhodnutí Komise C(2009) 5355 final ze dne 8. července 2009 v řízení podle článku 81 [ES] (Věc COMP/39.401 – E.ON/GDF) a podpůrně návrh na zrušení nebo snížení pokuty uložené žalobkyni,

TRIBUNÁL (pátý senát),

ve složení S. Papasavvas (zpravodaj), předseda, V. Vadapalas a K. O’Higgins, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 21. září 2011,

vydává tento

Rozsudek

 Právní rámec

1.     Právo Evropské unie

1        Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/30/ES ze dne 22. června 1998 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem (Úř. věst. L 204, s. 1; Zvl. vyd. 12/02, s. 28, dále jen „první směrnice o zemním plynu“) stanovila společná pravidla pro přepravu, distribuci, dodávku a skladování zemního plynu. Tato směrnice definovala podmínky týkající se organizace a fungování odvětví zemního plynu, včetně zkapalněného zemního plynu (LNG), přístupu na trh a provozu sítí, jakož i kritéria a postupy vztahující se k udělování oprávnění pro přepravu, distribuci, dodávku a skladování zemního plynu.

2        První směrnice o zemním plynu ukládala členským státům povinnost, aby trh s dodávkami zemního plynu velkoodběratelům postupně otevřely hospodářské soutěži a poskytly třetím osobám přístup ke stávající přepravní soustavě.

3        Podle čl. 29 odst. 1 a článku 30 první směrnice o zemním plynu měly členské státy přijmout právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději dne 10. srpna 2000.

4        První směrnice o zemním plynu byla od 1. července 2004 zrušena a nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/55/ES ze dne 26. června 2003 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem a o zrušení směrnice 98/30 (Úř. věst. L 176, s. 57; Zvl. vyd. 12/02, s. 203).

2.     Vnitrostátní právní úpravy

 Francouzská právní úprava

5        Článek 1 loi n° 46‑628, du 8 avril 1946, sur la nationalisation de l’électricité et du gaz (zákon č. 46‑628 ze dne 8. dubna 1946 o zestátnění elektřiny a plynu, JORF ze dne 9. dubna 1946, s. 2651, dále jen „zákon z roku 1946“) před tím, než byl zrušen ordonnance 2011‑504, du 9 mai 2011, portant codification de la partie législative du code de l’énergie (usnesení 2011‑504 ze dne 9. května 2011 o kodifikaci legislativní části energetického zákoníku, JORF ze dne 10. května 2011, s. 7954), stanovil:

„Od vyhlášení tohoto zákona jsou zestátněny:

[…]

2.       Výroba, přeprava, distribuce, dovoz a vývoz hořlavého plynu.

[…]“

6        Článek 3 první pododstavec zákona z roku 1946 před tím, než byl změněn loi 2004‑803, du 9 août 2004, relative au service public de l’électricité et du gaz et aux entreprises électriques et gazières (zákon 2004‑803 ze dne 9. srpna 2004 o veřejné službě zásobování elektřinou a plynem a o elektrárenských a plynárenských podnicích, JORF ze dne 11. srpna 2004, s. 14256), uváděl:

„Zestátněné plynárenské podniky spravuje veřejný průmyslový a obchodní podnik s názvem Gaz de France (GDF), Service National.“

7        Zákon z roku 1946 až do nabytí účinnosti loi 2003‑8, du 3 janvier 2003, relative aux marchés du gaz et de l’électricité et au service public de l’énergie (zákon 2003-8 ze dne 3. ledna 2003 o trzích s plynem a elektřinou a o veřejné službě zásobování energií, JORF ze dne 4. ledna 2003, s. 265, dále jen „zákon z roku 2003“) přiznával Gaz de France monopol na dovoz a vývoz plynu.

8        Zákon z roku 2003, jehož cílem bylo provést první směrnici o zemním plynu, otevřel francouzský trh s plynem hospodářské soutěži. Tento zákon zejména otevřel přístup k soustavám a dodávkám zemního plynu oprávněným zákazníkům a zrušil monopol na vývoz a dovoz plynu.

9        Gaz de France byl zákonem 2004-803 přeměněn na akciovou společnost.

 Německá právní úprava

10      Energiewirtschaftsgesetz (zákon o zabezpečení dodávek energie, dále jen „EnWG z roku 1935“) ze dne 13. prosince 1935 (RGBl. I S. 1451) stanovil systém státního povolení a dohledu nad činnostmi německých plynárenských společností.

11      Podle § 103 Gesetz gegen Wettbewerbsbeschränkungen (zákon postihující omezení hospodářské soutěže, dále jen „GWB“) ze dne 27. července 1957 (BGBl. I S. 1081) byly určité dohody mezi společnostmi dodávajícími energii, jakož i mezi těmito společnostmi a orgány místní samosprávy vyňaty ze zákazu uzavírat dohody narušující hospodářskou soutěž. Toto vynětí se vztahovalo zejména na tzv. demarkační dohody, v nichž si podniky ujednaly, že nebudou dodávat elektřinu nebo plyn na území ostatních účastníků dohody, a na tzv. dohody o výlučné koncesi, v nichž orgán místní samosprávy udělil výlučnou koncesi společnosti, která tak mohla využívat veřejné pozemky k vybudování a provozování distribučních soustav elektřiny a plynu. K tomu, aby mohly být tyto dohody realizovány, musely být oznámeny příslušnému orgánu pro hospodářskou soutěž, který měl pravomoc je zakázat, měl-li za to, že tyto dohody představují zneužití zákonné výjimky.

12      Gesetz zur Neuregelung des Energiewirtschaftsrechts (zákon o nové právní úpravě energetického práva) ze dne 24. dubna 1998 (BGBl. 1998 I, s. 730) zrušil s okamžitým účinkem vynětí demarkačních dohod a dohod o výlučné koncesi podle § 103 GWB. Tento zákon také EnWG z roku 1935 nahradil Gesetz über die Elektrizitäts- und Gasversorgung – Energiewirtschaftsgesetz (zákon o hospodaření s energií, dále jen „EnWG z roku 1998“).

13      Erstes Gesetz zur Änderung des Gesetzes zur Neuregelung des Energiewirtschaftsrechts (zákon o změně zákona o nové právní úpravě energetického práva) ze dne 20. května 2003 (BGBl. 2003 I, s. 685) změnil EnWG z roku 1998 za účelem provedení první směrnice o zemním plynu.

 Skutečnosti předcházející sporu

1.     Dotčené podniky

14      Žalobkyně, GDF Suez SA, která vznikla spojením Gaz de France (dále jen „GDF“) a Suez dne 22. července 2008, je francouzský podnik působící v celém energetickém řetězci v oblasti energie, elektřiny a zemního plynu, a to jak na předcházejících, tak na navazujících trzích. Tento podnik je historickým subjektem a prvním dodavatelem zemního plynu ve Francii. Tento podnik je rovněž jedním z prvních dodavatelů zemního plynu v Evropě.

15      E.ON AG je německý podnik, který zajišťuje výrobu, přepravu, distribuci a dodávky energie, především zemního plynu a elektřiny.

16      E.ON Ruhrgas AG, která vznikla spojením E.ON a Ruhrgas AG a jejímž 100% vlastníkem je od 31. ledna 2003 E.ON, je největším dodavatelem zemního plynu v Německu a jedním z hlavních účastníků na evropském trhu. V rozhodnutí ze dne 18. září 2002, kterým bylo toto spojení povoleno, uložily německé orgány E.ON Ruhrgas povinnost zahájit program uvolňování plynu (dále jen „PUP“) týkající se celkového objemu odpovídajícího 200 TWh. Toto množství mělo být uvolněno v rámci šesti aukcí probíhajících jednou za rok – každá o objemu 33,33 TWh – a první dodávky měly započít 1. října 2003.

2.     Dohoda MEGAL

17      V rámci dohody ze dne 18. července 1975 (dále jen „dohoda MEGAL“) se Gaz de France a Ruhrgas rozhodly společně vybudovat a provozovat plynovod MEGAL. Plynovod MEGAL, který je plně funkční od 1. ledna 1980, je jedním z hlavních plynovodů umožňujících dovážet plyn do Německa a Francie. Tento plynovod prochází přes jih Německa a na 461 km spojuje německo-českou a francouzsko-německou hranici mezi Waidhausem (Německo) a Medelsheimem (Německo).

18      V příloze 2 dohody MEGAL byly definovány vstupní a výstupní body pro plyn zakoupený Gaz de France a Ruhrgas. Pro Ruhrgas byl stanoven určitý počet výstupních bodů plynovodu MEGAL a případně mohly být přidány další výstupní body. Pokud jde o Gaz de France, bylo uvedeno, že výstupním bodem uvedeného plynovodu pro všechny objemy plynu, které mají být pro tuto společnost přepravovány tímto plynovodem, je bod nacházející se na hranici mezi Německem a Francií poblíž Habkirchenu (Německo), nedohodnou-li se strany dohody MEGAL jinak.

19      Gaz de France a Ruhrgas založily v souladu s dohodou MEGAL společný podnik MEGAL GmbH Mittel-Europäische Gasleitungsgesellschaft, nyní MEGAL Mittel-Europäische Gasleitungsgesellschaft GmbH & Co. KG (dále jen „MEGAL“), jemuž svěřily výstavbu a provoz plynovodu MEGAL, jakož i přepravu plynu tímto plynovodem. Vlastníkem uvedeného plynovodu se stal rovněž MEGAL.

20      Gaz de France a Ruhrgas na základě dohody MEGAL rovněž založily společný podnik MEGAL Finance Co. Ltd (dále jen „MEGAL Finco“), který byl pověřen získáním a správou kapitálu potřebného k výstavbě plynovodu MEGAL.

21      Dne 18. července 1975 podepsaly Ruhrgas a Gaz de France také třináct dopisů (dále jen „dopisy obsahující doplňující ujednání“), které měly upřesnit určité technické, finanční a provozní aspekty správy plynovodu MEGAL. Mezi tyto dopisy patří tzv. dopisy „Direktion I“ a „Direktion G“.

22      Dopis Direktion G zní takto:

„[…]

Přepravní kapacity, které byly nebo budou na základě smlouvy rezervovány pro Gaz de France pro přepravu plynu, se týkají plynu, který byl nebo bude koupen Gaz de France a bude na účet Gaz de France dodán [MEGAL] nebo [MEGAL Finco] za účelem tranzitu do Francie a pro spotřebu ve Francii.

Přepravní kapacity, které byly nebo budou na základě smlouvy rezervovány Ruhrgas pro přepravu plynu, se týkají přepravy za jakýmkoli jiným účelem tranzitu, jakož i přepravy plynu plynovodem a plynu odebíraného z plynovodu ve Spolkové republice Německo, který je určen ke spotřebě ve Spolkové republice Německo, nebo koupeného Ruhrgas za účelem tranzitu přes Spolkovou republiku Německo.

[…]“

23      Dopis Direktion I uvádí:

„[…]

Gaz de France se zavazuje, že v rámci dohody [MEGAL] nebude dodávat jakýkoli plyn – přímo nebo nepřímo – zákazníkům nacházejícím se ve Spolkové republice Německo nebo tímto plynem zásobovat.

[…]“

24      Dne 22. června 1976 Ruhrgas a Gaz de France oznámily Bundeskartellamt (německý spolkový kartelový úřad) založení MEGAL a MEGAL Finco.

25      V dohodě ze dne 13. srpna 2004 (dále jen „dohoda z roku 2004“) Gaz de France a E.ON Ruhrgas potvrdily, že již dlouho považují dopisy Direktion G a Direktion I za „neplatné od samého počátku“ a že tato dohoda zrušuje uvedené dopisy se zpětným účinkem.

26      Dne 5. září 2005 podepsaly Gaz de France a E.ON Ruhrgas konsorciální dohodu (dále jen „dohoda z roku 2005“), která vstoupila v platnost dne 13. října 2005 a ve které upravily svůj smluvní vztah, pokud jde o MEGAL. Konsorciální dohoda stanoví, že každý z partnerů MEGAL má „užívací práva“ ve vztahu ke svému podílu na kapacitě plynovodu MEGAL. Tato dohoda byla doplněna prozatímní dohodou dne 9. září 2005 (dále jen „prozatímní dohoda“).

27      Dne 23. března 2006 Gaz de France a E.ON uzavřely dohodu, která zrušila všechny ostatní dohody týkající se MEGAL, jež spolu uzavřely před dohodou z roku 2005..

3.     Správní řízení

28      Dne 5. května 2006 Komise přijala rozhodnutí, ve kterých Gaz de France a E.ON, jakož i všem jejich dceřiným společnostem nařídila, aby se podřídily kontrole podle článku 20 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205). Kontroly byly provedeny ve dnech 16. a 17. května 2006.

29      Podle článku 18 nařízení č. 1/2003 Komise zaslala Gaz de France, E.ON a E.ON Ruhrgas (dále jen společně „dotčené podniky“) několik žádostí o informace.

30      Dne 18. července 2007 zahájila Komise řízení ve smyslu čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003.

31      Dne 9. června 2008 zaslala Komise dotčeným podnikům oznámení námitek. V odpověď na toto oznámení posledně uvedené předložily písemná vyjádření a na jednání konaném dne 14. října 2008 přednesly své stanovisko.

32      Dne 27. března 2009 oznámila Komise dotčeným podnikům dodatečné skutkové okolnosti, které byly zohledněny od oznámení námitek, a vyzvala je, aby na ně písemně odpověděly. Komise jim rovněž umožnila přístup k nedůvěrným verzím jejich odpovědí na oznámení námitek a k dokumentům získaným po přijetí tohoto oznámení. Dotčené podniky zaslaly svá vyjádření dne 4. května 2009 (žalobkyně) a dne 6. května 2009 (E.ON a E.ON Ruhrgas).

 Napadené rozhodnutí

33      Dne 8. července 2009 Komise přijala rozhodnutí C(2009) 5355 final v řízení podle článku 81 [ES] (Věc COMP/39.401 – E.ON/GDF) (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož shrnutí je zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 16. října 2009 (Úř. věst. C 248, s. 5).

34      V napadeném rozhodnutí Komise uvedla, že dotyčné chování je dohodou nebo jednáním ve vzájemné shodě – ve smyslu článku 81 ES – mezi dotčenými podniky, jež spočívá v tom, že nebudou vstupovat – nebo budou vstupovat pouze omezeně – na vnitrostátní trh druhé strany a budou tak chránit své vnitrostátní trhy tím, že na vnitrostátním trhu druhé strany nebudou prodávat plyn přepravovaný plynovodem MEGAL.

35      Komise zejména konstatovala, že dohoda MEGAL, její příloha 2 a dopisy Direktion G a Direktion I jsou dohodami ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, jelikož dotčené podniky vyjádřily společnou vůli chovat se na trhu určitým způsobem. Podle Komise tyto dohody omezují obchodní chování uvedených podniků, neboť omezují jejich využití plynu přepravovaného plynovodem MEGAL.

36      Komise rovněž uvedla, že dotčené podniky se několikrát setkaly, aby projednaly vzájemné strategie pro prodej plynu přepravovaného plynovodem MEGAL v Německu a ve Francii a aby se informovaly o svých strategiích. Cílem těchto styků a výměny obchodně citlivých informací bylo podle Komise ovlivnit obchodní chování uvedených podniků, splnit ujednání obsažená v dopisech Direktion G a Direktion I a přizpůsobit jejich obsah novým podmínkám trhu v návaznosti na liberalizaci evropského trhu s plynem (dále jen „liberalizace“), avšak bez zrušení omezení, která tyto dopisy obsahovaly.

37      Komise měla v důsledku toho za to, že chování dotčených podniků, které spočívalo v původní dohodě o rozdělení trhů a v jednáních ve vzájemné shodě ve formě pravidelných schůzek za účelem dohody a provedení této dohody během více než 25 let, představuje jediné a pokračující protiprávní jednání, které „omezuje hospodářskou soutěž z hlediska svého účelu“.

38      Pokud jde o počátek protiprávního jednání, Komise byla toho názoru, že v Německu protiprávní jednání začalo dne, kdy byl plynovod MEGAL uveden do provozu, tedy dne 1. ledna 1980. Komise měla za to, že ve Francii protiprávní jednání začalo dne, kdy měla být provedena první směrnice o zemním plynu, tedy dne 10. srpna 2000. Z důvodu monopolu stanoveného zákonem z roku 1946, který existoval v oblasti dovozu a dodávek plynu, se totiž Komise domnívala, že dotčené chování nemohlo omezit hospodářskou soutěž před liberalizací trhu. Ačkoli první směrnice o zemním plynu byla ve Francii provedena v roce 2003, Komise v tomto ohledu uvedla, že hospodářská soutěž mohla být omezena od 10. srpna 2000, jelikož od tohoto data konkurenti žalobkyně mohli zásobovat oprávněné zákazníky ve Francii.

39      Pokud jde o ukončení protiprávního jednání, Komise uvedla, že i když dotčené podniky formálně zrušily dopisy Direktion G a Direktion I dne 13. srpna 2004, omezení bránící žalobkyni využívat výstupní body plynovodu MEGAL v Německu, s výjimkou objemů zakoupených v rámci PUP, přestaly uplatňovat až na konci měsíce září 2005. Komise se kromě toho domnívala, že skutečnost, že žalobkyně od roku 2004 nakupovala od E.ON Ruhrgas objemy plynu, který pocházel z plynovodu MEGAL, aby je dodávala v Německu, neznamená ukončení protiprávního jednání, jelikož až do října 2005 plyn pocházející z plynovodu MEGAL, který žalobkyně prodávala v Německu, odpovídal objemům zakoupeným tímto podnikem v rámci PUP.

40      Za těchto podmínek měla Komise za to, že protiprávní jednání, za které jsou žalobkyně a E.ON Ruhrgas odpovědné, tedy trvalo nejméně od 1. ledna 1980 do 30. září 2005, pokud jde o protiprávní jednání v Německu, a nejméně od 10. srpna 2000 do 30. září 2005, pokud jde o protiprávní jednání ve Francii. Vzhledem k tomu, že E.ON převzala kontrolu nad E.ON Ruhrgas dne 31. ledna 2003, je podle Komise s E.ON Ruhrgas „společně a nerozdílně odpovědná“ za protiprávní jednání, které trvalo od 31. ledna 2003 do 30. září 2005.

41      Komise uložila dotčeným podnikům pokuty na základě čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Za tímto účelem použila metodu uvedenou ve svých pokynech o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny z roku 2006“).

42      Komise tak měla za to, že prodej ovlivněný protiprávním jednáním je prodej plynu, který dotčené podniky přepravily plynovodem MEGAL, zákazníkům v Německu a oprávněným zákazníkům ve Francii, kromě prodeje uskutečněného v rámci PUP.

43      S ohledem na závažnost protiprávního jednání Komise uplatnila počáteční 15% podíl ovlivněného prodeje.

44      Co se týče doby trvání protiprávního jednání zohledněné pro účely pokuty, Komise v případě Francie zohlednila období od 10. srpna 2000 do 30. září 2005, tedy období 5 let 1 měsíce a 20 dnů. Komise byla toho názoru, že v případě Německa je třeba období, za které má být pokuta uložena, omezit na období od 24. dubna 1998 – den, kdy německý zákonodárce zrušil faktický monopol existující v této zemi z důvodu vynětí, které se vztahovalo na demarkační dohody – do 30. září 2005, tedy období 7 let a 5 měsíců.

45      S ohledem na povahu dotčeného protiprávního jednání Komise kromě toho na kartelovou dohodu uplatnila dodatečnou částku ve výši 15 % ovlivněného prodeje.

46      Komise měla za to, že s ohledem na zvláštní okolnosti projednávané věci je třeba výjimečně stanovit stejnou základní částku pro oba dotčené podniky. Komise z důvodu, aby nezpůsobila újmu jednomu z těchto podniků, použila jako základní částku pokuty částku odpovídající nejnižší hodnotě prodeje. Komise tedy stanovila stejnou základní částku pokuty pro všechny dotčené podniky, a sice 553 milionů eur.

47      Vzhledem k tomu, že Komise nezjistila přitěžující ani polehčující okolnosti, neupravila tuto základní výši pokuty.

48      Komise tedy E.ON a E.ON Ruhrgas („odpovědným společně a nerozdílně“) uložila pokutu ve výši 553 milionů eur a žalobkyni uložila pokutu ve stejné výši.

49      Články 1 a 2 výroku odůvodnění napadeného rozhodnutí zní takto:

„Článek 1

[Dotčené podniky] porušily čl. 81 odst. 1 [ES] tím, že se zúčastnily dohody a jednání ve vzájemné shodě v odvětví zemního plynu.

Období protiprávního jednání trvalo u [žalobkyně] a podniku E.ON Ruhrgas […] nejméně od 1. ledna 1980 do 30. září 2005, pokud jde o protiprávní jednání v Německu, a nejméně od 10. srpna 2000 do 30. září 2005, pokud jde o protiprávní jednání ve Francii. Protiprávní jednání podniku E.ON […] trvalo od 31. ledna 2003 do 30. září 2005.

Článek 2

Pokud jde o protiprávní jednání uveden(á) v článku 1, ukládají se tyto pokuty:

a)       E.ON Ruhrgas […] a E.ON […], odpovědné společně a nerozdílně: 553 000 000 EUR

b)       [žalobkyně]: 553 000 000 EUR

[…]“

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

50      Žalobkyně podala projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 18. září 2009.

51      Podáním došlým dne 25. září 2009 žalobkyně požádala o důvěrné zacházení s určitými částmi žaloby ve vztahu ke třetím osobám.

52      Podáním došlým dne 8. července 2010 žalobkyně požádala o důvěrné zacházení s určitými částmi příloh žaloby, žalobní odpovědi a repliky ve vztahu ke třetím osobám.

53      Podáním došlým dne 2. září 2010 žalobkyně požádala o důvěrné zacházení s určitými částmi dupliky ve vztahu ke třetím osobám.

54      Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál (pátý senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu vyzval účastnice řízení, aby odpověděly na jednu otázku a předložily určité dokumenty. Účastnice řízení této žádosti vyhověly ve stanovené lhůtě.

55      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 21. září 2011. Žalobkyně dále na žádost Tribunálu předložily během jednání jeden dokument.

56      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil zcela nebo částečně článek 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž ji činí odpovědnou za porušení ustanovení čl. 81 odst. 1 ES tím, že se účastnila dohody a jednání ve vzájemné shodě v odvětví zemního plynu, a to v období nejméně od 1. ledna 1980 do 30. září 2005, pokud jde o protiprávní jednání v Německu, a nejméně od 10. srpna 2000 do 30. září 2005, pokud jde o protiprávní jednání ve Francii, a v důsledku toho rovněž zrušil článek 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž jí ukládá, aby ukončila protiprávní jednání uvedená v článku 1, nebo protiprávní jednání, která mají stejný nebo podobný předmět či účinek;

–        podpůrně zrušil nebo podstatně snížil výši pokuty jí uložené v článku 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

57      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

58      Návrhová žádání žalobkyně znějí na částečné zrušení napadeného rozhodnutí a podpůrně na zrušení či snížení pokuty, která jí byla napadeným rozhodnutím uložena.

A –  K návrhovým žádáním znějícím na částečné zrušení napadeného rozhodnutí

59      Na podporu návrhových žádání znějících na částečně zrušení napadeného rozhodnutí žalobkyně uplatňuje čtyři žalobní důvody, z nichž první vychází z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu při uplatnění článku 81 ES, pokud jde o existenci dohody či jednání ve vzájemné shodě před srpnem 2000, druhý vychází z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu při uplatnění článku 81 ES, pokud jde o existenci dohody či jednání ve vzájemné shodě po srpnu 2000, třetí vychází ze zjevného nedostatku důkazů o dohodě či jednání ve vzájemné shodě s cílem omezit pro společnosti E.ON a E.ON Ruhrgas využití plynu přepravovaného plynovodem MEGAL ve Francii (pokud jde o společnost Ruhrgas, dále jen bez rozdílu „E.ON“), čtvrtý vychází z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu při uplatnění článku 81 ES, pokud jde o existenci dohody mezi dotčenými podniky či jejich jednání ve vzájemné shodě po srpnu 2004.

1.     K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu při uplatnění článku 81 ES, pokud jde o existenci dohody či jednání ve vzájemné shodě před srpnem 2000

60      Žalobní důvod, v jehož rámci žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně uplatnila článek 81 ES, když dospěla k závěru, že dopisy obsahující doplňující ujednání byly v rozporu s tímto článkem před srpnem 2000, sestává ze tří částí, z nichž první vychází z porušení článku 81 ES z důvodu neexistence protisoutěžního (byť potenciálního) cíle a výsledku uvedených dopisů před srpnem 2000, druhá vychází z porušení článku 81 ES z důvodu neexistence vlivu na obchod v rámci Společenství před srpnem 2000 a třetí z porušení článku 81 ES, pravidel pro provádění důkazů a povinnosti uvést odůvodnění vzhledem k neexistenci důkazů o údajném protiprávním jednání v období od ledna 1980 do února 1999.

a)     K první části

61      V rámci této části žalobkyně tvrdí, že Komise porušila článek 81, jelikož cílem ani výsledkem (byť potenciálním) dopisů obsahujících doplňující ujednání nebylo omezit hospodářskou soutěž na německém a francouzském trhu se zemním plynem před srpnem 2000.

62      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 81 odst. 1 ES jsou s vnitřním trhem neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu.

63      Protisoutěžní cíl a výsledek dohody nejsou kumulativními, ale alternativními podmínkami pro posouzení, zda taková dohoda spadá pod zákaz uvedený v čl. 81 odst. 1 ES. Podle ustálené judikatury vede alternativní povaha této podmínky vyznačená spojkou „nebo“ k nutnosti nejdříve uvážit samotný cíl dohody s ohledem na hospodářský kontext, ve kterém má být uplatňována. Nicméně v případě, že analýza znění dohody neodhalí dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži, je třeba přezkoumat její účinky, a aby tato dohoda podléhala zákazu, musí existovat skutečnosti prokazující, že hospodářská soutěž byla ve značné míře buď vyloučena, nebo omezena či narušena. Z judikatury rovněž vyplývá, že není nezbytné zkoumat účinky dohody, jestliže je její protisoutěžní cíl prokázán (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 2009, GlaxoSmithKline Services a další v. Komise a další, C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, Sb. rozh. s. I‑9291, bod 55 a citovaná judikatura).

64      Pro posouzení protisoutěžní povahy dohody je třeba se soustředit zejména na znění jejích ustanovení, na cíle, kterých má dosáhnout, jakož i na hospodářský a právní kontext, do kterého spadá. Dále, ačkoli úmysl účastníků není pro určení omezující povahy dohody nezbytný, Komisi ani soudům Společenství nic nezakazuje, aby tento úmysl zohlednily (viz rozsudek GlaxoSmithKline Services a další v. Komise a další, bod 63 výše, bod 58 a citovaná judikatura).

65      Dohodu lze kromě toho považovat za dohodu s omezujícím cílem i tehdy, když omezení hospodářské soutěže není jejím jediným účelem, ale rovněž sleduje jiné cíle, které jsou legitimní (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. dubna 2006, General Motors v. Komise, C‑551/03 P, Sb. rozh. s. I‑3173, bod 64 a citovaná judikatura).

66      Konečně je třeba uvést, že Soudní dvůr opakovaně kvalifikoval dohody směřující k oddělování vnitrostátních trhů podle vnitrostátních hranic nebo ke ztěžování vzájemného prolínání vnitrostátních trhů, zejména dohody, které směřují k zákazu nebo omezení paralelních vývozů, jako dohody, jejichž cílem je omezení hospodářské soutěže ve smyslu článku 81 ES (v tomto smyslu viz rozsudek GlaxoSmithKline Services a další v. Komise a další, bod 63 výše, bod 61 a citovaná judikatura).

67      Obě výtky vznesené na podporu této části, které vychází jednak z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu, a jednak ze zjevně nesprávného posouzení, je nutno posoudit právě z hlediska těchto úvah.

68      Žalobkyně zaprvé tvrdí, že Komise provedla nesprávné právní posouzení a nesprávné posouzení skutkového stavu, když dospěla k závěru, že dopisy obsahující doplňující ujednání měly v období od ledna 1980 do srpna 2000 protisoutěžní cíl. V této souvislosti předkládá dvě řady argumentů, z nichž první se týká toho, že nebyly zohledněny právní a hospodářské souvislosti v době podpisu dopisů obsahujících doplňující ujednání (viz body 76 až 111 níže), a druhá toho, že nebyl zohledněn účel plynovodu MEGAL a uvedených dopisů (viz body 73 až 75 níže).

69      Žalobkyně zadruhé tvrdí, že Komise provedla zjevně nesprávné posouzení, když dospěla k závěru, že žalobkyně neuskutečňovala v letech 1980 až 2000 prodeje v Německu s ohledem na kartelovou dohodu vyplývající z dopisů obsahujících doplňující ujednání. V tomto ohledu v podstatě předkládá tři druhy argumentů, z nichž první se týká rozporů ve stanoviscích Komise (viz bod 71 níže), druhý irelevance příkladů společností Wingas a Mobil (viz body 102 a 103 níže) a třetí se týká toho, že se Komise zajímala pouze o německý trh a vzhledem k tomu, že v roce 1975, resp. i před rokem 2000 se hospodářská soutěž na francouzském trhu (byť potenciálně) neprojevila, Komise neprokázala, že cílem dopisů obsahujících doplňující ujednání, podle nichž měl každý podnik údajně chránit svůj domácí trh, byla protisoutěžní dohoda o rozdělení trhů (viz bod 70 níže).

70      Argumenty přednesené jakožto třetí v pořadí na podporu druhé výtky, které byly poprvé předloženy ve fázi repliky, je třeba v úvodu odmítnout jako neopodstatněné, aniž je nutné vyslovovat se k jejich přípustnosti. Okolnost, že dohoda vyplývající z dopisů obsahujících doplňující ujednání se z důvodu monopolu na francouzském trhu týkala až do 10. srpna 2000 pouze německého trhu se zemním plynem, totiž nemění nic na závěru, že dotčené podniky uzavřely dohodu s cílem rozdělit si trhy. Francouzský trh se zemním plynem tedy existoval, byť v podobě monopolu, jelikož na neexistenci trhu nelze usuzovat z toho důvodu, že vzhledem k monopolu na tomto trhu neprobíhala hospodářská soutěž. Jak uvedla Komise v bodě 244 napadeného rozhodnutí, cílem dotčené dohody tedy mohlo být posílit tyto monopoly před liberalizací a zpozdit její důsledky. Za těchto podmínek mohla Komise oprávněně dospět k závěru, že dopisy obsahující doplňující ujednání byly dohodou o rozdělení trhů. Co se týče existence porušení, je ostatně bezvýznamné, zda dohoda obsažená v dopisech obsahujících doplňující ujednání byla či nebyla v obchodním zájmu dotčených podniků, jestliže je na základě důkazních materiálů obsažených ve spise Komise prokázáno, že dotčené podniky uvedenou dohodu skutečně uzavřely (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, JFE Engineering a další v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501, bod 185), k čemuž v projednávaném případě došlo. Skutečnost, že společnost E.ON zpočátku nemohla mít výhodu z této dohody či neměla zájem ji uzavřít vzhledem k monopolu na francouzském trhu s plynem, taktéž nemá vliv na protisoutěžní cíl dotčené dohody.

71      Nelze přijmout ani argumenty předložené jako první v pořadí na podporu druhé výtky, v jejímž rámci žalobkyně tvrdí, že teze Komise, podle níž byl německý trh se zemním plynem v letech 1980 a 2000 otevřen hospodářské soutěži, odporuje tomu, že Komise uznala, že před liberalizací existovaly pro vstup na uvedený trh mnohé překážky, a závěru, že dopisy obsahující doplňující ujednání nemohly mít před roky 1998–2000 významný účinek na hospodářskou soutěž. Trh totiž může být otevřen hospodářské soutěži navzdory tomu, že na něm existují překážky pro vstup, a skutečnost, že dohoda má významné účinky pouze od konkrétního data, neimplikuje, že před tímto datem žádné účinky nemá.

72      Dále je nutno zkoumat argumenty uvedené v rámci první výtky, které mají prokázat, že Komise provedla nesprávné právní posouzení a nesprávné posouzení skutkového stavu, když dospěla k závěru, že dopisy obsahující doplňující ujednání měly v období od ledna 1980 do srpna 2000 protisoutěžní cíl.

73      Zaprvé je nutno zamítnout argumenty žalobkyně ohledně cíle plynovodu MEGAL a cíle dopisů obsahujících doplňující ujednání.

74      Stran cíle plynovodu MEGAL je nutno připomenout, že podle judikatury zmíněné v bodě 65 výše, lze dohodu považovat za dohodu s omezujícím cílem i tehdy, když omezení hospodářské soutěže není jejím jediným účelem, ale rovněž sleduje jiné cíle, které jsou legitimní. I za předpokladu, že by cílem výstavby plynovodu MEGAL mohlo být zajištění a diverzifikace zásobování zemním plynem ve Francii, nevylučuje to, že související dohoda může mít protisoutěžní cíl či účinky, a nestačí to tedy k tomu, aby tato dohoda byla platná z hlediska článku 81 ES. Ze stejného důvodu je nutno zamítnout argument žalobkyně ohledně dohody uzavřené mezi ní a společností MEGAL Finco dne 20. července 1981, jejíž právní povaha je podle žalobkyně srovnatelná – v souladu s cílem zajistit a diverzifikovat zásobování – s dohodou o přepravě a je proto platná. Tato dohoda však nebyla předmětem odůvodnění napadeného rozhodnutí a Komise nedospěla k závěru, že šlo o kartelovou dohodu či o účast na kartelové dohodě zjištěné v projednávané věci.

75      Stran cíle dopisů obsahujících doplňující ujednání dále postačí konstatovat, že i kdyby – jak tvrdí žalobkyně – měly za cíl [důvěrné](1), tato okolnost nevylučuje, že tyto dopisy mohly mít též protisoutěžní cíl či účinky. Žalobkyně v každém případě nepředložila žádný přímý důkaz z doby jejich podpisu, který by umožnil prokázat, že dopisy obsahující doplňující ujednání měly za cíl [důvěrné]. Dokumenty, které žalobkyně v tomto ohledu uvádí ve své odpovědi na oznámení námitek a v písemnostech před Tribunálem, totiž pochází z let 2004 a 2006, přičemž poslední z nich odkazuje na [důvěrné]. Ze znění dopisů Direktion G či Direktion I navíc nelze dovodit, že odpovídají na [důvěrné].

76      Pokud jde zadruhé o právní a hospodářské souvislosti v době podpisu dopisů obsahujících doplňující ujednání, žalobkyně vychází z toho, že liberalizace byla v nedohlednu a že dotčené podniky nemohly být před rokem 2000 konkurenty na německém a francouzském trhu se zemním plynem.

77      Argument žalobkyně, že liberalizace byla v době podpisu dopisů obsahujících doplňující ujednání v nedohlednu, nelze přijmout.

78      Na jedné straně sice nic neumožňuje dospět k závěru, že liberalizace byla k tomuto datu z krátkodobého či dlouhodobého hlediska myslitelná. Informace uvedené Komisí v jejích písemných vyjádřeních konkrétně neprokazují, že tomu tak bylo. Komise totiž tvrdí, že první kroky vedoucí k liberalizaci byly uskutečněny v průběhu 80. let a uvádí v tomto ohledu řadu dokumentů, z nichž nejstarší je bílá kniha o dokončení vnitřního trhu ze dne 14. června 1985. Posledně uvedený dokument však následuje o deset let později za podpisem dopisů obsahujících doplňující ujednání a navíc se netýká energetického odvětví. Argument Komise, že podle této bílé knihy bylo možné mít na počátku projektu výstavby plynovodu MEGAL za to, že lze očekávat liberalizaci v nových odvětvích, není v této souvislosti relevantní ani z krátkodobého ani z dlouhodobého hlediska. Další dokumenty uváděné Komisí jsou ještě mladšího data než bílá kniha a pochází z roku 1990, pokud jde o směrnici Rady ze dne 29. června 1990 o postupu v rámci Společenství pro zvýšení transparentnosti cen plynu a elektřiny účtovaných konečným průmyslovým velkoodběratelům (Úř. věst. L 185, s. 16; Zvl. vyd. 12/01, s. 138), z roku 1991, pokud jde o směrnici Rady ze dne 31. května 1991 o přepravě zemního plynu přepravními soustavami (Úř. věst. L 147, s. 37; Zvl. vyd. 12/01, s. 151) a z roku 1994, pokud jde o směrnici Evropského parlamentu a Rady 94/22/ES ze dne 30. května 1994 o podmínkách udělování a užívání povolení k vyhledávání, průzkumu a těžbě uhlovodíků (Úř. věst. L 164, s. 3; Zvl. vyd. 06/02, s. 262). Návrh vedoucí k první směrnici o zemním plynu se pak datuje do roku 1992.

79      Na druhé straně je však třeba souhlasně s Komisí uvést, že výstavba takového plynovodu, jako je plynovod MEGAL, představuje velmi dlouhodobou investici. Komise tvrdila, aniž jí žalobkyně odporovala, že provozní životnost plynovodu je obecně od 45 do 65 let. Kromě toho je třeba konstatovat, že s ohledem na články 2 ES a 3 ES, ve znění platném při podpisu dopisů Direktion G a Direktion I, bylo již k tomuto datu cílem Unie vytvořit společný trh, přičemž tento společný trh zahrnoval zejména odstranění množstevních omezení dovozu a vývozu zboží mezi členskými státy, jakož i všech ostatních opatření s rovnocenným účinkem. Ostatně k tomuto datu měl již Soudní dvůr příležitost zdůraznit, že izolace vnitrostátních trhů je v rozporu s jedním ze základních cílů Smlouvy, kterým je sjednotit vnitrostátní trhy do jednotného trhu (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. července 1974, Van Zuylen, 192/73, Recueil, s. 731, bod 13).

80      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že při podpisu dopisů obsahujících doplňující ujednání nemohla být liberalizace v dlouhodobém měřítku vyloučena a byla součástí perspektiv, s kterými bylo třeba rozumně počítat. To bylo v podstatě potvrzeno podnikem E.ON, který ve své odpovědi na oznámení námitek uvedl, jak vyplývá z bodu 245 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že dopis Direktion I byl přijat „jako preventivní opatření […], aby se zabránilo tomu, že i čistě teoretická rizika související se změnami právních a hospodářských podmínek, které je nemožné zcela vyloučit, neohrozí projekt“. Ačkoli se žalobkyně k tomuto prohlášení na jednání nepřipojila, prokazuje to, že minimálně u jednoho dotčeného podniku nebyl právní a hospodářský vývoj absolutně vyloučen a že dopis Direktion I na tuto skutečnost reagoval.

81      Pokud jde o údajnou neexistenci hospodářské soutěže na německém a francouzském trhu s plynem před rokem 2000, je nutno uvést, že čl. 81 odst. 1 ES se s ohledem na podmínky stanovené v tomto ustanovení týkající se dopadu na obchod mezi členskými státy a překážek hospodářské soutěže použije pouze na odvětví otevřená hospodářské soutěži (pokud jde o podobné podmínky čl. 87 odst. 1 ES, obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 15. června 2000, Alzetta a další v. Komise, T‑298/97, T‑312/97, T‑313/97, T‑315/97, T‑600/97 až T‑607/97, T‑1/98, T‑3/98 až T‑6/98 a T‑23/98, Recueil, s. II‑2319, bod 143).

82      V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že podmínky hospodářské soutěže se zkoumají nejen s ohledem na skutečnou hospodářskou soutěž mezi podniky již přítomnými na relevantním trhu, ale i s ohledem na potenciální hospodářskou soutěž, aby se zjistilo, zda vzhledem ke struktuře trhu a hospodářskému a právnímu kontextu, jímž se řídí jeho fungování, existují reálné a konkrétní možnosti, že dotyčné podniky budou navzájem soutěžit, anebo zda na relevantní trh bude moci vstoupit nový soutěžitel a soutěžit s podniky, které jsou na trhu již usazeny (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. února 1991, Delimitis, C‑234/89, Recueil, s. I‑935, bod 21; rozsudky Tribunálu ze dne 15. září 1998, European Night Services a další v. Komise, T‑374/94, T‑375/94, T‑384/94 a T‑388/94, Recueil, s. II‑3141, bod 137, a ze dne 14. dubna 2011, Visa Europe a Visa International Service v. Komise, T‑461/07, Sb. rozh. s. II‑1729, bod 68).

83      Za účelem ověření, zda podnik představuje na trhu potenciálního soutěžitele, musí Komise ověřit, zda by v případě neuplatnění dotčené dohody existovaly skutečné a konkrétní možnosti, že tento podnik vstoupí na uvedený trh a bude konkurovat podnikům, které jsou tam již usazeny. Takové prokázání nemůže spočívat na pouhé hypotéze, ale musí být podloženo skutkovým stavem nebo analýzou struktur relevantního trhu. Podnik tak nemůže být považován za potenciálního soutěžitele, jestliže jeho vstup na trh neodpovídá životaschopné hospodářské strategii (v tomto smyslu viz rozsudek Visa Europe a Visa International Service v. Komise, bod 82 výše, body 166 a 167).

84      Z toho nutně vyplývá, že přestože je úmysl podniku vstoupit na trh případně relevantní pro účely ověření, zda může být považován za potenciálního soutěžitele na daném trhu, rozhodným kritériem, na němž má spočívat taková kvalifikace, je nicméně jeho schopnost vstoupit na daný trh (rozsudek Visa Europe a Visa International Service v. Komise, bod 82 výše, bod 168).

85      V projednávané věci je třeba rozlišovat mezi situací francouzského trhu s plynem a situací německého trhu s plynem.

86      Pokud jde o francouzský trh, je nesporné, že monopol v oblasti dovozu a dodávek plynu, který měla žalobkyně od roku 1946, byl zrušen až 1. ledna 2003, přestože lhůta k provedení první směrnice o zemním plynu do vnitrostátního práva uplynula dne 10. srpna 2000. Tudíž nejméně do posledně uvedeného data neexistovala na francouzském trhu s plynem žádná – byť potenciální – hospodářská soutěž a na dotčené chování se v případě tohoto trhu nemohl vztahovat článek 81 ES. Situace panující po uvedeném datu bude zkoumána v rámci třetího žalobního důvodu.

87      Pokud jde o německý trh, Komise v bodě 30 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyvrátila tvrzení, že před liberalizací nebyla žalobkyně nikdy potenciálním konkurentem E.ON. Komise v tomto ohledu zdůraznila, že německé právo nikdy nezakazovalo vstup nových dodavatelů na trh, ale pouze historickým dodavatelům umožňovalo vytvářet závažné překážky pro vstup uzavíráním dohod, na které se nevztahovaly právní předpisy v oblasti hospodářské soutěže. Komise kromě toho uvedla, že vynětí těchto dohod nebylo absolutní, ale podléhalo určitým podmínkám. Dohody, pro které bylo vynětí uplatňováno, musely být oznámeny příslušnému orgánu pro hospodářskou soutěž, který mohl dohodu zakázat, měl-li za to, že tato dohoda představuje zneužití zákonné výjimky. Komise konečně – opírajíc se o případy Wingas a Mobil – uvedla, že možnost soutěžit navzdory velmi závažným překážkám pro vstup nebyla jen teoretická. Komise na základě toho dospěla k závěru, že žalobkyně mohla i přes značné překážky pro vstup prodávat plyn na území tradičně zásobovaném E.ON, takže mohla být považována za potenciálního konkurenta E.ON během celého dotčeného období. Komise kromě toho v bodě 294 odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznila, že EnWG z roku 1935 ani § 103 GWB nestanovily zákonný monopol E.ON nebo jakéhokoli jiného historického subjektu na německém území. Žalobkyně to ostatně nezpochybnily. Komise též v bodě 240 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že nezpochybňuje existenci překážek vstupu na trh ani skutečnost, že přeshraniční hospodářská soutěž byla mezi historickými provozovateli pouze minimální. V bodě 294 odůvodnění uvedeného rozhodnutí dále zdůraznila, že ani EnWG z roku 1935 ani § 103 GWB nestanovily zákonný monopol pro E.ON či jakéhokoli historického provozovatele na německém území.

88      Žalobkyně tato posouzení kritizuje a tvrdí, že německý trh se zemním plynem byl absolutně uzavřen hospodářské soutěži vzhledem k právním a správním překážkám, struktuře tohoto trhu a absenci přístupu třetích subjektů k soustavě, takže na uvedeném trhu nebyla soutěžitelkou společnosti E.ON.

89      V tomto ohledu je třeba rozlišovat mezi obdobím od roku 1980 do roku 1998 na jedné straně a obdobím od roku 1998 do roku 2000 na straně druhé.

90      Stran období od roku 1980 do roku 1998 je nutno v prvé řadě uvést, že až do 1. ledna 1990 § 103 odst. 5 GWB stanovil, že odmítnutí přístupu k soustavě nebylo obecně nespravedlivé, jestliže cílem této žádosti o přístup bylo poskytovat zemní plyn zákazníkovi nacházejícímu se v zeměpisné oblasti obsluhované distributorem, kterému byla žádost určena. Tato forma domněnky o zákonnosti odmítnutí přístupu k soustavě platila, jak uvádí Komise, pouze obecně a za určitých podmínek. Jak však uvádí žalobkyně a Komise toto nezpochybňuje, Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) v rozsudku ze dne 15. listopadu 1994 (NJW 1995, s. 2718) uvedl, že na základě § 103 GWB ve znění platném před rokem 1990 byl prakticky vyloučen přezkum zneužívání dominantního postavení u připojení k přepravní soustavě.

91      Zadruhé je třeba konstatovat, že až do 24. dubna 1998 byly jednak demarkační dohody, tedy dohody, v nichž si veřejnoprávní společnosti mezi sebou ujednaly, že nebudou dodávat plyn na určité území, jednak dohody o výlučné koncesi, tedy dohody, v nichž místní orgán udělil výlučnou koncesi veřejnoprávní společnosti, která tak mohla využívat veřejné pozemky k vybudování a provozování distribučních soustav plynu, na základě § 103 odst. 1 GWB nesporně vyňaty z ustanovení uvedeného zákona zakazujících protisoutěžní dohody.

92      Na jednu stranu je pravda, že z bodu 23 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že aby mohly být tyto dohody realizovány, musely být oznámeny Bundeskartellamt, který měl pravomoc je zakázat, měl-li za to, že dotčená dohoda představuje zneužití práva. Žádný podnik však neměl povinnost účastnit se demarkačních dohod, jak uvádí Komise, a tyto dohody zavazovaly pouze smluvní strany, takže třetí osobě, jako je žalobkyně, nemohly zakázat prodej zemního plynu.

93      Z bodu 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že kumulativní použití demarkačních dohod a dohod o výlučné koncesi mělo fakticky za následek zavedení systému výlučných zón zásobování, v rámci kterých mohl pouze jediný plynárenský podnik zásobovat zákazníky plynem, ačkoli neexistoval zákonný zákaz pro ostatní společnosti dodávat plyn.

94      Komise ostatně v bodě 371 odůvodnění napadeného rozhodnutí uznává, že historičtí němečtí dodavatelé měli ve svých jednotlivých zónách zásobování faktický monopol. Potvrzuje to i ve svých písemných vyjádřeních, kde připouští existenci „de facto územních monopolů“ či „faktických monopolů“ v období od roku 1980 do roku 1998.

95      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že nejméně do 24. dubna 1998 se německý trh s plynem vyznačoval existencí faktických územních monopolů. Toto uzavření německého trhu se zemním plynem v tomto období dále potvrzují okolnosti uvedené žalobkyní, podle nichž se uvedený trh skládal ze tří úrovní představujících odlišné trhy, což vedlo k nutnosti uzavírat více přepravních smluv za účelem dosažení koncového zákazníka, a podle nichž neexistovala úprava v oblasti přístupu třetích subjektů k soustavě.

96      Je nutno konstatovat, že tato situace, která na německém trhu s plynem existovala až do 24. dubna 1998, mohla mít na tomto trhu za následek neexistenci hospodářské soutěže, a to nejen skutečné, ale i potenciální. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že Tribunál rozhodl, že zeměpisný monopol, který měly místní distribuční plynárenské podniky, bránil jakékoli současné hospodářské soutěži mezi nimi (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 21. září 2005, EDP v. Komise, T‑87/05, Sb. rozh. s. II‑3745, bod 117).

97      Napadené rozhodnutí ani spis však neobsahují důkazy umožňující právně dostatečným způsobem prokázat, že bez uplatnění dotčené dohody a nehledě na charakteristiky německého trhu s plynem popsané v bodech 90 až 95 výše existovala až do dne 24. dubna 1998 skutečná a konkrétní možnost žalobkyně vstoupit na německý trh s plynem a konkurovat zavedeným podnikům, jak to vyžaduje judikatura uvedená v bodech 82 a 83 výše.

98      Okolnost uvedená v bodě 294 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že v Německu neexistoval zákonný monopol, je tudíž irelevantní. K určení toho, zda na trhu existuje potenciální hospodářská soutěž, totiž Komise musí zkoumat skutečné a konkrétní možnosti, že dotyčné podniky budou navzájem soutěžit, anebo že na relevantní trh bude moci vstoupit nový soutěžitel a soutěžit s podniky, které jsou na trhu již usazeny. Tento přezkum Komise musí být proveden na objektivním základě těchto možností, takže okolnost, že tyto možnosti jsou vyloučeny z důvodu monopolu, který vyplývá přímo z vnitrostátní právní úpravy, nebo nepřímo z faktické situace vyplývající z provedení této právní úpravy, nemá žádný vliv.

99      Kromě toho tvrzení uvedené v bodě 30 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobkyně měla nejen právní nárok prodávat plyn na území tradičně zásobovaném E.ON, ale že to bylo fakticky možné (i přes značné překážky vstupu), nemůže jako takové představovat dostatečné prokázání existence potenciální hospodářské soutěže. Čistě teoretická možnost vstupu žalobkyně na trh nepostačuje k prokázání existence takové hospodářské soutěže. Takové tvrzení navíc vychází z pouhé domněnky a nepředstavuje prokázání podložené skutkovým stavem nebo analýzou struktur relevantního trhu v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 83 výše; ostatně příklady uplatněné na jeho podporu jsou irelevantní, jak vyplývá z bodů 102 až 103 níže.

100    Totéž platí pro okolnosti uvedené v bodě 240 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že dotčené podniky jsou významnými subjekty v evropském plynárenském odvětví a musí být považovány – každý zvlášť – za nového přirozeného soutěžitele na trhu ostatních dotčených podniků, nebo za konkurenty v dobrém postavení, kteří měli v zásadě všechny šance úspěšně vstoupit na sousední trh, nebo konečně že Německo a Francie byly sousedními a úzce spojenými trhy, což zvyšuje šance na úspěch. Takové obecné a abstraktní informace totiž neumožňují prokázat, že i přes situaci hospodářské soutěže existující na německém trhu s plynem by žalobkyně mohla bez uplatnění dotčené dohody vstoupit na tento trh.

101    Ze stejných důvodů platí totéž i pro skutečnosti uvedené v bodě 240 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že dotčené podniky měly sílu, prostředky a infrastrukturu nezbytné k umožnění vstupu na trh a že žalobkyně měla díky svým dceřiným společnostem EEG a PEG a svému menšinovému podílu v GASAG a VNG silnou výchozí pozici k posílení svého postavení na tomto trhu.

102    Pokud jde o příklady společností Wingas a Mobil, uvedené v bodech 30 a 243 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedené za účelem prokázání, že na německý trh se zemním plynem bylo možné proniknout, tyto příklady se nejeví být relevantní na podporu úvah Komise, jak v podstatě tvrdí žalobkyně v rámci argumentů uvedených na druhém místě na podporu druhé výtky v této části. Podle bodu 30 odůvodnění uvedeného rozhodnutí totiž byla společnost Wingas společný podnik ve vlastnictví BASF a Gazprom, kterému se v devadesátých letech podařilo vstoupit na německý trh s plynem díky dodávkám plynu posledně uvedené a výstavbě rozsáhlé soustavy nových plynovodů, které vedly souběžně s plynovody E.ON a ostatních historických dodavatelů. Jak tvrdí žalobkyně, Komise ve svém rozhodnutí ze dne 29. září 1999 ve věci IV/M.1383 – Exxon/Mobil (dále jen „rozhodnutí Exxon/Mobil“) dospěla k závěru, že je nepravděpodobné, že se praxe Wingas bude opakovat, jelikož tento podnik byl úspěšným propojením mezi velmi velkým (či dokonce největším) německým průmyslovým spotřebitelem plynu a velmi velkým ruským výrobcem (viz bod 100 odůvodnění rozhodnutí Exxon/Mobil). Z vyšetřovací zprávy Komise v energetickém odvětví (SEC/2006/1724), kterou uvádí žalobkyně, navíc plyne, že společnost Wingas byla podle této zprávy vzhledem ke svému jedinečnému postavení na německém trhu považována za „stávající“, nikoli za „nově vstupující subjekt“. Společnost Mobil vstoupila na německý trh s plynem rovněž v devadesátých letech, když si sjednala přístup k soustavám historických provozovatelů přepravních soustav. Je však nutno konstatovat, že Komise sama uvedla, že společnost Mobil byla v Německu v poněkud atypické situaci (viz bod 251 odůvodnění rozhodnutí Exxon/Mobil). Komise zejména zdůraznila, že tento podnik vyráběl značnou část německého plynu a patřil k zavedeným podnikům na německém trhu se zemním plynem, což byl podle Komise bezpochyby důvod, proč mohl dovážet plyn do Německa, aniž měl svoji vlastní soustavu vysokotlakých plynovodů, a to díky přístupu třetích osob k soustavě. Komise rovněž uvedla, že společnost Mobil měla jedinečné postavení (viz bod 219 odůvodnění rozhodnutí Exxon/Mobil). Exxon/Mobil).

103    Žalobkyně měla rovněž výhody a její situace nebyla typická, což tvrdí i Komise. Nicméně sama Komise ohledně jedinečné a zvláštní situace společností Wingas a Mobil uvedla, že nejsou s to samy o sobě prokázat skutečnou a konkrétní možnost nového účastníka proniknout na německý trh s plynem a soutěžit s podniky, které jsou na trhu již zavedeny. V této souvislosti je nutno uvést, jak tvrdí žalobkyně, že provozovatelé, a to [důvěrné], nacházející se ve stejné situaci jako ona, tj. dominantní provozovatelé v sousední zemi, kteří disponují plynovodem v Německu, nemohli vstoupit na německý trh s plynem, což ostatně Komise uznává, avšak poznamenává, že společnosti Mobil a Wingas na uvedený trh vstoupily.

104    Napadené rozhodnutí rozhodně neobsahuje žádnou skutečnost, včetně obecných skutečností, mající prokázat, že v období od 1. ledna 1980 do 24. dubna 1998 – bez ohledu na okolnosti zahrnující existenci regionálních monopolů na německém trhu s plynem – výstavba tranzitního potrubí nebo uzavření dohod o přístupu k soustavě s historickým subjektem na trase plynovodu MEGAL neodpovídaly životaschopné hospodářské strategii ve smyslu judikatury citované v bodě 83 výše a představovaly pro takový subjekt, jako je žalobkyně, která je spoluvlastníkem plynovodu MEGAL, skutečnou a konkrétní možnost vstoupit na tento trh a soutěžit s podniky, které na trhu již byly usazeny. Žádná skutečnost konkrétně neumožňuje mít za to, že žalobkyně mohla touto cestou vstoupit na trh tak rychle, že by hrozba potenciálního vstupu doléhala na chování účastníků trhu nebo že by vznikly náklady, které by byly hospodářsky únosné. Nezbývá než konstatovat, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádný údaj umožňující mít za to, že Komise provedla přezkum existence potenciální hospodářské soutěže v souladu s požadavky judikatury citované v bodě 83 výše.

105    S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že Komise neprokázala existenci potenciální hospodářské soutěže na německém trhu s plynem od 1. ledna 1980 do 24. dubna 1998.

106    Komise, která ostatně v bodě 372 odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůrazňuje, že německý zákonodárce tím, že dne 24. dubna 1998 zrušil vynětí demarkačních dohod z práva hospodářské soutěže, jasně stanovil, že plynárenské odvětví muselo být po tomto datu otevřeno hospodářské soutěži, tak přinejmenším implicitně připouští, že před tímto datem se sám německý zákonodárce domníval, že plynárenské odvětví není otevřeno hospodářské soutěži, a že tedy neexistuje žádná potenciální hospodářská soutěž.

107    Pokud jde zadruhé o období od 24. dubna 1998 do 10. srpna 2000, je třeba připomenout, že omezení v důsledku domněnky o zákonnosti odmítnutí přístupu k soustavě a o vynětí demarkačních dohod a dohod o výlučné koncesi již během uvedeného období neexistovalo z důvodu legislativních změn, ke kterým došlo před tímto obdobím.

108    Žalobkyně však tvrdí, že až do roku 2000 v Německu neexistovala úprava přístupu třetích subjektů k soustavě, jelikož první dohody upravující tuto otázku byly podepsány až v tomto roce.

109    V tomto ohledu je nutno nejprve uvést, že absence úpravy přístupu třetích subjektů k soustavě pro účely přepravy a distribuce plynu sice představuje překážku vstupu na německý trh s plynem, avšak neznamená, že je vstup absolutně nemožný, a to tím spíše, že domněnka o zákonnosti odmítnutí přístupu k soustavě byla od 1. ledna 1990 zrušena, jak vyplývá z bodu 90 výše. Okolnost, že vlastník provozující soustavu nebyl z důvodu neexistence úpravy přístupu třetích subjektů k soustavě v Německu během předmětného období nucen umožnit přístup některému z jeho soutěžitelů, nevylučuje možnost takový přístup sjednat. Právo třetích subjektů na přístup k soustavě podle napadeného rozhodnutí vyplývá od 1. ledna 1999 z ustanovení § 19 odst. 4 bod 4 GWB upravujícího přístup k základní infrastruktuře, což žalobkyně nezpochybnila.

110    Co se týče struktury německého trhu, i kdyby mohla rovněž představovat překážku vstupu na tento trh v období od 24. dubna 1998 do 10. srpna 2000, nic to nemění na tom, že žádný důkaz neumožňuje mít za to, že během uvedeného období následujícího po legislativních změnách, k nimž došlo v roce 1998, mohla sama o sobě či ve spojení s neexistencí úpravy přístupu třetích subjektů k soustavě zcela vyloučit existenci potenciální hospodářské soutěže na německém trhu. Žalobkyně dále pouze tvrdí, že tato struktura byla velkou překážkou pro vstup, kterou zvětšovala vertikální integrace velkoodběratelů na úrovni nad rámec regionu. Netvrdí však, že zabránila jakémukoli vstupu na trh.

111    Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že neexistuje důkaz umožňující prokázat, že Komise měla nesprávně za to, že od 24. dubna 1998 do 10. srpna 2000 existovala na německém trhu s plynem potenciální hospodářská soutěž.

112    Vzhledem k výše uvedenému je třeba první části vyhovět v rozsahu, v němž se týká období od 1. ledna 1980 do 24. dubna 1998, a zamítnout ji v rozsahu, v němž se týká období od 24. dubna 1998 do 10. srpna 2000.

113    Jelikož byla první část žalobního důvodu zčásti zamítnuta, další části uplatněné na podporu tohoto žalobního důvodu je nutno dále zkoumat v rozsahu, v němž se týkají období od 24. dubna 1998 do 10. srpna 2000.

b)     Ke druhé části

114    V rámci této části žalobkyně zpochybňuje analýzu Komise, podle níž mohla kartelová dohoda skutečně či potenciálně citelným způsobem ovlivnit obchod s plynem mezi Francií a Německem před srpnem 2000.

115    Žalobkyně v tomto ohledu v podstatě uplatňuje dvě výtky, z nichž první vychází z nedostatečného odůvodnění a druhá z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu.

–       K první výtce

116    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, jelikož neprokázala, do jaké míry mohla kartelová dohoda od 1. ledna 1980 ovlivnit obchod mezi Francií a Německem, a že podmínky pro uplatnění článku 81 ES byly k tomuto datu splněny.

117    V tomto ohledu je třeba připomenout, že povinnost uvést odůvodnění je podstatnou formální náležitostí, kterou je nutné odlišovat od otázky opodstatněnosti odůvodnění, jež se týká legality sporného aktu, pokud jde o věc samou (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 67, a rozsudek Tribunálu ze dne 4. července 2006, Hoek Loos v. Komise, T‑304/02, Sb. rozh. s. II‑1887, bod 54). Podle ustálené judikatury musí odůvodnění rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do právního postavení, umožnit účinný přezkum jeho legality, a poskytnout dotčené osobě nezbytné informace, aby zjistila, zda je rozhodnutí opodstatněné či nikoli. Dostatečnost takového odůvodnění musí být posuzována v závislosti na okolnostech projednávaného případu, zejména v závislosti na obsahu dotčeného aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, na získání vysvětlení (rozsudek Tribunálu ze dne 28. dubna 1994, AWS Benelux v. Komise, T‑38/92, Recueil, s. II‑211, bod 26, a ze dne 14. května 1998, Gruber + Weber v. Komise, T‑310/94, Recueil, s. II‑1043, bod 209).

118    V tomto případě Komise v bodě 261 odůvodnění napadeného rozhodnutí připomněla, že podle judikatury platí, že aby dohoda mohla ovlivnit obchod mezi členskými státy, musí být možné na základě souhrnu objektivních právních a skutkových okolností předpokládat s dostatečnou pravděpodobností, že přímo nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně ovlivňuje obchod mezi členskými státy. V bodě 262 uvedeného rozhodnutí dodala, že v souladu s pokyny k pojmu ovlivnění obchodu podle článků 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2004, C 101, s. 81) dohody o rozdělení trhu vztahující se na více členských států mohou samy o sobě harmonizovat podmínky hospodářské soutěže, ovlivnit vzájemné prolínání obchodů, odvrátit tradiční obchodní toky z jejich přirozeného směru a ovlivnit tak obchod mezi členskými státy. V bodě 263 tohoto rozhodnutí dále uvedla, že použití čl. 81 odst. 1 ES na dohodu o rozdělení trhů a na jednání ve vzájemné shodě se neomezuje na prodeje účastníků, kteří skutečně převedli zboží z jednoho členského státu do druhého, a že skutečnost, že výrobky jsou samy o sobě snadným předmětem přeshraničního obchodu, dobře naznačuje, zda může být obchod mezi členskými státy ovlivněn. V tomtéž bodě uvedla, že dohoda a protisoutěžní jednání dotčených podniků, v jejichž rámci se tyto podniky snažily zachovat stav hospodářské soutěže před liberalizací omezením dodávek plynu plynovodem MEGAL, který je hlavní trasou pro dovoz zemního plynu do Německa a Francie, a zabránit tak přeshraniční hospodářské soutěži na německém a francouzském trhu s plynem, jim zabránila v tom, aby měli zájem obchodovat na vnitrostátním trhu ostatních podniků, a proto měla či přinejmenším mohla mít značný dopad na obchod mezi členskými státy.

119    Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že Komise právně dostatečným způsobem odůvodnila svůj závěr, že kartelová dohoda mohla ovlivnit obchod mezi Francií a Německem od 1. ledna 1980 a že byly splněny podmínky pro aplikaci článku 81 ES. V tomto ohledu je nutno uvést, že napadené rozhodnutí též výslovně odkazuje na stav „před liberalizací“, tj. před 10. srpnem 2000, takže žalobkyně nesprávně tvrdí, že se důkazy Komise omezují na období po tomto datu.

120    První výtka tudíž musí být zamítnuta.

–       Ke druhé výtce

121    Žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí je stiženo nesprávným právním posouzením a nesprávným posouzením skutkového stavu. Dopisy obsahující doplňující ujednání podle ní nemohly mít citelný skutečný či potenciální vliv na obchod mezi Německem a Francií před srpnem 2000, jelikož francouzský a německý trh byl před tímto datem fakticky i právně uzavřen hospodářské soutěži, takže obchod se zemním plynem mezi těmito zeměmi by podle ní nebyl jiný, kdyby k dotčeným praktikám nedošlo.

122    V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 81 odst. 1 ES se vztahuje pouze na dohody, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy. Podle ustálené judikatury platí, že aby rozhodnutí, dohoda nebo jednání mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy, musí být možné na základě souhrnu objektivních právních a skutkových okolností předpokládat s dostatečnou pravděpodobností, že přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně ovlivňují obchod mezi členskými státy, a to tak že se lze obávat, že by mohly být překážkou uskutečňování jednotného trhu mezi členskými státy (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 23. listopadu 2006, Asnef-Equifax a Administración del Estado, C‑238/05, Sb. rozh. s. I‑11125, bod 34 a citovaná judikatura).

123    Ovlivnění obchodu uvnitř Společenství tedy obecně vyplývá ze spojení více faktorů, které samy o sobě nejsou nezbytně určující. Pro ověření toho, zda kartelová dohoda citelně ovlivňuje obchod mezi členskými státy, je třeba ji zkoumat v hospodářském a právním kontextu (viz rozsudek Asnef-Equifax a Administración del Estado, bod 122 výše, bod 35 a citovaná judikatura). V tomto ohledu není důležité, že vliv kartelové dohody na obchod je nepříznivý, neutrální nebo příznivý. Omezení hospodářské soutěže totiž může ovlivnit obchod mezi členskými státy, když může odklonit obchodní toky ze směru, který by jinak měly (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. října 1980, van Landewyck a další v. Komise, 209/78 až 215/78 a 218/78, Recueil, s. 3125, bod 172).

124    Kromě toho způsobilost kartelové dohody ovlivnit obchod mezi členskými státy, tj. její potenciální účinek, stačí k tomu, aby spadala do působnosti článku 81 ES, a není nezbytné prokázat skutečné ovlivnění obchodu (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. ledna 1999, Bagnasco a další, C‑215/96 a C‑216/96, Recueil, s. I‑135, bod 48, a rozsudek Tribunálu ze dne 14. prosince 2006, Raiffeisen Zentralbank Österreich a další v. Komise, T‑259/02 až T‑264/02 a T‑271/02, Sb. rozh. s. II‑5169, bod 166). Je však nezbytné, aby potenciální účinek kartelové dohody na obchod mezi státy byl citelný nebo, jinými slovy, aby nebyl nevýznamný (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. dubna 1998, Javico, C‑306/96, Recueil, s. I‑1983, body 12 a 17).

125    Kartelová dohoda vztahující se na celé území členského státu má dále ze své podstaty za účinek posílení oddělování vnitrostátních trhů, čímž narušuje vzájemné hospodářské prolínání, které je zamýšleno Smlouvou o ES (rozsudek Asnef-Equifax a Administración del Estado, bod 122 výše, bod 37).

126    V projednávané věci je třeba konstatovat, že jelikož Komise neprokázala existenci potenciální hospodářské soutěže na německém trhu s plynem od 1. ledna 1980 do 24. dubna 1998 (viz bod 104 výše) a jelikož je nesporné, že na francouzském trhu byla vyloučena hospodářská soutěž nejméně do srpna 2000, Komise neprávem konstatovala, že dotčená dohoda a jednání mohly mít značný dopad na obchod mezi členskými státy před 24. dubnem 1998.

127    Tak je tomu tím spíše, že Komise založila svůj závěr v tomto ohledu, jak vyplývá z bodu 263 odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména na skutečnosti, že tato dohoda a tato jednání bránily přeshraniční hospodářské soutěži na německém a francouzském trhu s plynem. Avšak při neexistenci hospodářské soutěže na těchto dvou trzích nemohlo být hospodářské soutěži bráněno, a v důsledku toho nemohl být obchod mezi členskými státy ovlivněn.

128    V případě období od 24. dubna 1998 do 10. srpna 2000 musí být projednávaná výtka naproti tomu zamítnuta, jelikož existence potenciální hospodářské soutěže na německém trhu s plynem nebyla platně zpochybněna (viz bod 111 výše) a jelikož omezení této hospodářské soutěže tak mohlo mít značný dopad na obchod mezi členskými státy.

129    Na platnosti těchto úvah nic nemění argumenty žalobkyně založené na pokynech k pojmu ovlivnění obchodu podle článků 81 ES a 82 ES. Žalobkyně totiž zpochybňuje tvrzení obsažená v bodě 262 odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 118 výše) s tím, že neexistující vyhlídky na liberalizaci a uskutečnění vnitřního trhu s plynem před (minimálně) srpnem 2000 jsou objektivními skutečnostmi ve smyslu judikatury, díky nimž lze s dostatečnou mírou pravděpodobnosti vyloučit, že by dotčená dohoda o rozdělení trhů mohla znatelně ovlivnit obchod mezi členskými státy. Jak bylo uvedeno v rámci přezkumu první části, vyhlídku na liberalizaci nebylo možné k datu podpisu dopisů obsahujících doplňující ujednání z dlouhodobého hlediska vyloučit (viz bod 80 výše). Skutečnost, že nebyl realizován vnitřní trh s plynem, sama o sobě nevylučuje, že v rámci Společenství mohlo docházet k obchodu s plynem, jelikož takový obchod mohl existovat i bez dotvoření vnitřního trhu. Námitku žalobkyně je tudíž nutno odmítnout. Dále je nutno odmítnout i argument založený na tom, že tyto pokyny stanoví, že „pokud je obchod mezi členskými státy omezen absolutními překážkami, které existují nezávisle na dohodě nebo postupu, může dojít k ovlivnění obchodu pouze tehdy, jestliže je pravděpodobné, že tyto překážky v dohledné době zmizí“, jelikož odstranění těchto překážek nebylo z dlouhodobého hlediska vyloučeno.

130    Z výše uvedeného vyplývá, že druhé výtce vznesené v rámci druhé části je třeba zčásti vyhovět a s ní i této druhé části v rozsahu, v němž se týká období od 1. ledna 1980 do 24. dubna 1998. Tuto část je však třeba zamítnout v rozsahu, v němž se týká období od 24. dubna 1998 do 10. srpna 2000.

c)     Ke třetí části

131    V rámci této části žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje článek 81 ES, pravidla pro provádění důkazů a povinnost uvést odůvodnění vzhledem k neexistenci důkazů o údajném protiprávním jednání v období od ledna 1980 do února 1999.

132    V tomto ohledu je úvodem nutno uvést, že jelikož Komise ve vztahu k Francii nenamítala porušení pro období před 10. srpnem 2000 a z přezkumu první části vyplývá, že nesprávně namítala porušení ve vztahu k Německu pro období od 1. ledna 1980 do 24. dubna 1998, musí být přezkum této části omezen na období od posledně uvedeného data do února 1999.

133    Dále je nutno poznamenat, že v rámci komplexního protiprávního jednání, jehož se účastní několik výrobců po dobu několika let a jehož cílem je společná regulace trhu, nelze požadovat, aby Komise přesně kvalifikovala protiprávní jednání každého podniku v každém daném okamžiku jako dohodu či jednání ve vzájemné shodě, neboť na obě tyto formy protiprávního jednání se každopádně vztahuje článek 81 ES (rozsudek Tribunálu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, bod 696).

134    Komise je tak oprávněna kvalifikovat takové komplexní protiprávní jednání jako „dohodu“ či „jednání ve vzájemné shodě“, pokud toto protiprávní jednání sestává ze skutečností, které lze kvalifikovat jako „dohodu“ a ze skutečností, které lze kvalifikovat jako „jednání ve vzájemné shodě“ (rozsudek Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 133 výše, bod 697).

135    V takové situaci musí být dvojí kvalifikace považována nikoli za kvalifikaci vyžadující současně a kumulativně důkaz, že každá z uvedených skutkových okolností představuje skutečnost zakládající dohodu a jednání ve vzájemné shodě, nýbrž za kvalifikaci označující komplexní celek zahrnující skutkové okolnosti, z nichž některé byly označeny za dohody a jiné za jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 81 ES odst. 1 ES, který nestanoví zvláštní kvalifikaci pro tento druh komplexního protiprávního jednání (rozsudek Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 133 výše, bod 698).

136    Existence protisoutěžní praktiky nebo dohody musí být dále podle ustálené judikatury ve většině případů odvozena z určitého počtu shodujících se skutečností a nepřímých důkazů, které jako celek mohou představovat důkaz o porušení pravidel hospodářské soutěže, neexistuje-li jiné logické vysvětlení (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, C‑105/04 P, Sb. rozh. s. I‑8725, body 94 a 135 a citovaná judikatura).

137    Takové indicie a shody okolností umožňují odhalit nejen existenci protisoutěžních praktik nebo dohod, ale rovněž dobu trvání pokračujícího protisoutěžního jednání a období, během něhož byla dohoda uzavřená v rozporu s pravidly hospodářské soutěže prováděna (rozsudek Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, bod 136 výše, bod 95).

138    Konečně je nutno připomenout, že požadavek právní jistoty, na kterou mají nárok všechny hospodářské subjekty, znamená, že dojde-li ke sporu o existenci protiprávního jednání porušujícího pravidla hospodářské soutěže, musí Komise, která nese důkazní břemeno protiprávních jednání, která zjistila, předložit důkazy, které mohou dostatečně právně doložit existenci skutkových okolností zakládajících protiprávní jednání. Pokud jde konkrétně o tvrzenou dobu trvání protiprávního jednání, tatáž zásada právní jistoty stanoví, že jestliže neexistují důkazy, na jejichž základě by bylo možné přímo určit dobu trvání protiprávního jednání, Komise uplatní alespoň důkazy, jež se vztahují na skutečnosti, které jsou dostatečně časově blízké, aby tak bylo možné důvodně připustit, že toto protiprávní jednání trvalo nepřetržitě mezi dvěma danými daty (rozsudek Tribunálu ze dne 7. července 1994, Dunlop Slazenger v. Komise, T‑43/92, Recueil, s. II‑441, bod 79).

139    Komise měla v projednávaném případě za to, jak vyplývá z bodu 211 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že chování dotčených podniků, které spočívalo v původní dohodě o rozdělení trhů a v jednáních ve vzájemné shodě ve formě pravidelných schůzek za účelem dohody a provedení této dohody během více než 25 let, představuje jediné a pokračující protiprávní jednání, které „omezuje hospodářskou soutěž z hlediska svého účelu“. Zdůraznila, že by bylo nepřirozené rozčlenit toto pokračující protiprávní jednání, jež mělo jediný cíl, na více různých protiprávních jednání, protože se právě jednalo o jediné protiprávní jednání konkretizované postupně dohodami i jednáním ve vzájemné shodě.

140    Jak tvrdí žalobkyně, Komise však nepředložila žádný důkaz o dotčeném protiprávním jednání pro období od ledna 1980 do 4. února 1999. Komise v žalobní odpovědi připouští a ani nezpochybňovala, že kromě dopisů obsahujících doplňující ujednání nepředložila konkrétní důkazy pro období před rokem 1999. V tomto ohledu je nutno zcela odmítnout vysvětlení Komise, že nepovažovala za nutné vyžádat si od dotčených podniků dokumenty pro období před rokem 1999 poté, co během šetření zajistila dokumenty pro období po roce 1999. Nelze totiž připustit, aby se Komise na obranu, proč nesplnila své povinnosti při provádění důkazů, bránila poukazem na vlastní pochybení v tomto ohledu.

141    Skutečnost, že důkaz o existenci trvajícího protiprávního jednání nebyl podán pro určitá vymezená období, nicméně nebrání tomu, aby bylo na protiprávní jednání nahlíženo jako na uskutečněné během globálního období širšího než tato vymezená období, pokud takové zjištění spočívá na objektivních a shodujících se indiciích (v tomto smyslu viz rozsudek Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, bod 136 výše, bod 98).

142    Je nutno připomenout, jak vyplývá i z odůvodnění napadeného rozhodnutí, že dotčené podniky uzavřely v 1975 písemnou dohodu o rozdělení trhů sestávající z dohody MEGAL, jejích příloh a dopisů obsahujících doplňující ujednání, která spočívala v tom, že nebudou vstupovat – nebo budou vstupovat pouze omezeně – na vnitrostátní trh ostatních dotčených podniků, a budou tak chránit své vnitrostátní trhy tím, že na vnitrostátním trhu druhé strany nebudou prodávat plyn přepravovaný plynovodem MEGAL. Jak vyplývá i z projednávaného rozsudku, žádný z argumentů žalobkyně není s to zpochybnit toto konstatování. Tato dohoda nebyla uzavřena na dobu určitou, poněvadž v žádném ujednání obsaženém v této dohodě není uvedeno datum její platnosti.

143    Nic neumožňuje prokázat, že dohoda MEGAL, její přílohy a dopisy obsahující doplňující ujednání přestaly platit před rokem 1999. Žalobkyně dále nepředložila žádný dokument z doby před tímto datem, aby toto prokázala. V této souvislosti je nutno upřesnit, že skutečnost, že Tribunál po přezkumu první části projednávaného žalobního důvodu zrušil článek 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatuje protiprávní jednání v Německu před rokem 1998, sama o sobě nezpochybňuje existenci dohody o rozdělení trhu, ale pouze datum, k němuž se stala protiprávní. Stran skutečnosti, že podle dohody z roku 2004 dotčené podniky považovaly dopisy z roku 1975 obsahující doplňující ujednání „již dlouho“ za „neplatné od samého počátku“, nelze konkrétně uvést nic, co by umožňovalo dospět k závěru, že dohoda dotčená v projednávaném případě zanikla před rokem 1999. Z dokumentů z období po tomto datu a zejména z e‑mailů prvního oddělení žalobkyně ze dne 9 a 17 února 2000, které výslovně odkazují na dopisy Direktion G a Direktion I, jejichž důkazní hodnota bude analyzována v bodě 163 níže, naopak vyplývá, že žalobkyně nadále na uvedenou dohodu poukazovala, což nasvědčuje tomu, že v roce 2000 byla stále platná.

144    Dohodu MEGAL, její přílohy a dopisy obsahující doplňující ujednání je za těchto okolností nutno považovat za platnou pro období od roku 1975 do roku 1999, a tudíž i pro období relevantní pro účely přezkumu této části vymezeném v bodě 132 výše, tj. od roku 1998 do roku 1999, takže Komise neměla povinnost předložit dodatečný důkaz o jejím uskutečňování během uvedeného období. V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že situace dotčená v projednávané věci se liší od situace ve věci, v níž byl vydán rozsudek Dunlop Slazenger v. Komise, bod 138 výše, kterého se žalobkyně dovolává. V této věci totiž Komise zejména konstatovala existenci dvou dopisů z let 1977 a 1985, jimiž si dotčený podnik zakázal vývoz. Tribunál uvedl, že právně dostatečným způsobem neprokázala, že se počátek protiprávního jednání datuje do roku 1977, jelikož nepředložila důkazy o tom, že protiprávní jednání vytýkané uvedenému podniku trvalo od roku 1977 do roku 1985. Na rozdíl od projednávaného případu se však dopis z roku 1977, jak plyne z bodu 45 uvedeného rozsudku, týkal časově omezené nabídky a nešlo o dokument na dobu neurčitou, jako je tomu v případě dohody MEGAL a dopisů obsahujících doplňující ujednání.

145    Z toho plyne, že třetí část je nutno zamítnout.

146    Z výše uvedeného vyplývá, že první a druhé části projednávaného žalobního důvodu je třeba zčásti vyhovět a třetí část je třeba zamítnout.

147    V důsledku toho je třeba zrušit článek 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatuje existenci protiprávního jednání v Německu od 1. ledna 1980 do 24. dubna 1998.

2.     K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu při uplatnění článku 81 ES, pokud jde o existenci dohody či jednání ve vzájemné shodě po srpnu 2000

148    Tento žalobní důvod, v jehož rámci žalobkyně tvrdí, že Komise provedla nesprávné právní posouzení a nesprávné posouzení skutkového stavu při uplatnění článku 81 ES, pokud jde o existenci dohody či jednání ve vzájemné shodě po srpnu 2000, je rozdělen na čtyři části, z nichž první vychází z porušení článku 81 ES z důvodu neexistence jediného pokračujícího protiprávního jednání v období od 1. ledna 1980 do 30. září 2005, a tudíž i promlčení dopisů obsahujících doplňující ujednání, druhá z porušení článku 81 ES a pravidel pro provádění důkazů z důvodu neexistence souhlasné vůle dotčených podniků uplatňovat dopisy obsahující doplňující ujednání po srpnu 2000, třetí z porušení článku 81 ES z důvodu zjevně nesprávného posouzení schůzek a výměny informací mezi dotčenými podniky v letech 1999 až 2005 a čtvrtá z porušení článku 81 ES a povinnosti uvést odůvodnění z důvodu nesprávného posouzení samostatného jednání žalobkyně v Německu a společnosti E.ON ve Francii.

149    První část bude přezkoumána jako poslední.

a)     Ke druhé části

150    V rámci této části žalobkyně tvrdí, že Komise právně dostatečným způsobem neprokázala, že mezi dotčenými podniky existuje shoda vůle stran uplatňování dopisů obsahujících doplňující ujednání po srpnu 2000.

151    V tomto ohledu je třeba připomenout, že Komise je povinna prokázat protiprávní jednání, která zjistila, a předložit řádné důkazy, které právně dostatečným způsobem prokazují existenci skutečností zakládajících protiprávní jednání (viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 173 a citovaná judikatura).

152    Navíc v rámci žaloby na neplatnost podané na základě článku 230 ES přísluší soudci přezkoumávat pouze legalitu napadeného aktu (rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 174).

153    Role soudce tak v případě žaloby na neplatnost, která směřuje proti rozhodnutí Komise, jímž se konstatuje porušení pravidel hospodářské soutěže a ukládají pokuty jeho adresátům, spočívá v posouzení, zda důkazy a jiné materiály, kterých se Komise dovolává ve svém rozhodnutí, jsou pro prokázání vytýkaného protiprávního jednání dostatečné (viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 175 a citovaná judikatura).

154    Kromě toho je třeba připomenout, že má-li soudce pochybnosti, musí být tato skutečnost ku prospěchu podniku, jemuž je určeno rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání. Soudce tedy nemůže učinit závěr, že Komise právně dostačujícím způsobem prokázala dotčené protiprávní jednání, jestliže má o této otázce stále ještě pochybnosti, zejména v rámci žaloby směřující ke zrušení rozhodnutí, kterým je uložena pokuta (viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 177 a citovaná judikatura).

155    Je tedy nutné, aby Komise za účelem odůvodnění pevného přesvědčení, že k protiprávnímu jednání došlo, uvedla přesné a shodující se důkazy (viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 179 a citovaná judikatura).

156    Nicméně je třeba zdůraznit, že není nutné, aby každý z důkazů předložených Komisí odpovídal těmto kritériím se zřetelem na každý prvek protiprávního jednání. Stačí, když soubor nepřímých důkazů, kterého se orgán dovolává, odpovídá tomuto požadavku jako celek (viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 180 a citovaná judikatura).

157    V tomto případě z bodu 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že podle Komise dotčené podniky uzavřely v roce 1975 dohodu, podle níž žalobkyně nebude prodávat plyn přepravený plynovodem MEGAL zákazníkům v Německu a společnost E.ON nebude prodávat plyn přepravený plynovodem MEGAL ve Francii. Komise měla za to, že tyto podniky tuto dohodu oficiálně neukončily a neprohlásily ji výslovně za zastaralou, poněvadž evropské trhy s plynem byly otevřeny a dohoda o rozdělení trhů „mohla mít značný dopad na trh v letech 1998/2000“. V tomto ohledu zejména uvedla, že interní dokumenty dotčených podniků i výměna informací mezi nimi ukazují, že považovaly zákaz využívat výstupní body plynovodu MEGAL v Německu vůči žalobkyni a zákaz přepravovat plyn tímto plynovodem ve Francii vůči společnosti E.ON za závazný.

158    Právě s ohledem na tyto skutečnosti je nutno zkoumat tři výtky vznesené žalobkyní na podporu projednávané části, přičemž první výtka vychází z porušení zásady presumpce neviny a nedostatečné důkazní hodnoty dopisů obsahujících doplňující ujednání po srpnu 2000, druhá vychází z nedostatečné důkazní hodnoty informací použitých Komisí k tomu, aby prokázala, že se dotčené podniky dohodly na tom, že budou uvedené dopisy považovat po tomto datu za závazné, a třetí vychází ze skutečnosti, že žalobkyně prokázala, že byly dopisy obsahující doplňující ujednání po liberalizaci „opuštěny“.

159    Za tímto účelem se jeví vhodné provést přezkum druhé, poté třetí a nakonec první výtky.

–       Ke druhé výtce

160    Podstatou tvrzení žalobkyně je, že informace, z nichž Komise vychází, jsou nepřesné a nejednoznačné a nepostačují k doložení shodné vůle zakládající dotčenou dohodu, v daném případě dohodu o uplatňování dopisů obsahujících doplňující ujednání, poté, co došlo k liberalizaci.

161    V tomto ohledu je nutno připomenout, že pro posouzení důkazní hodnoty určitého dokumentu je třeba ověřit důvěryhodnost informací, které jsou v něm obsaženy, a vzít v úvahu původ dokumentu, okolnosti jeho vyhotovení, komu je dokument určen, a klást si otázku, zda se dokument vzhledem ke svému obsahu jeví jako rozumný a důvěryhodný (viz rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Dresdner Bank a další v. Komise, T‑44/02 OP, T‑54/02 OP a T‑56/02 OP, T‑60/02 OP a T‑61/02 OP, Sb. rozh. s. II‑3567, bod 121 a citovaná judikatura).

162    V projednávané věci přitom žádná skutečnost neumožňuje zpochybnit důkazní hodnotu dokumentů, z nichž Komise vycházela pro účely závěru o závaznosti dopisů obsahujících doplňující ujednání po srpnu 2000.

163    Pokud jde zaprvé o dokumenty z právního oddělení žalobkyně, je třeba uvést, že v bodech 64 a 65 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise připomněla obsah zápisu ze dne 3. prosince 1999 a e‑mailů ze dne 9. a 17. února 2000. Ze zápisu ze dne 3. prosince 1999 v podstatě vyplývá, že podle uvedeného právního oddělení se žalobkyně nemohla odvolávat na nové právní prostředí spojené s liberalizací, aby mohla zákazníky v Německu zásobovat plynem přepravovaným plynovodem MEGAL. Pokud by žalobkyně mohla odebírat přepravovaný plyn pro účely zásobování takových zákazníků, podle tohoto zápisu by tím byly obcházeny dohody týkající se tohoto plynovodu. E‑maily ze dne 9. a 17. února 2000 výslovně odkazují na dopisy Direktion G a Direktion I, jak uvedla i Komise. Uvádí totiž, že první z daných dopisů se podobá „rozsáhlému rozdělení trhu“ mezi dotčenými podniky, „což vyvolává otázku právní hodnoty takového dokumentu (neplatný!)“, a že druhým z těchto dopisů, označeným jako „znamenitý“, uvedené podniky souhlasí s tím, že žalobkyně nebude dodávat plyn (přímo nebo nepřímo) zákazníkovi v Německu. Argument žalobkyně, podle něhož uvedené e‑maily potvrzují obtíže při výkladu dopisů obsahujících doplňující ujednání, nemůže v tomto ohledu obstát. Podle těchto dopisů si právní oddělení žalobkyně sice kladlo otázku, zda E.ON může přepravovat plyn pro třetí subjekty plynovodem MEGAL, a uvedlo, že v minulosti vykládalo dopisy ve prospěch E.ON s tím, že mohla třetí osoby se zájmem o přepravu plynu tímto plynovodem zavázat, aby s ní uzavřely smlouvu. To však nic nemění na tom, že analýza předmětných dopisů obsahujících doplňující ujednání, kterou provedlo právní oddělení žalobkyně stran omezení, která z nich plynou, je výslovná a naprosto jednoznačná, což vyplývá ze znění těchto dokumentů. Za těchto podmínek Komise nepochybila, když z těchto tří dokumentů vycházela a na jejich základě v podstatě dospěla k závěru, že žalobkyně si byla vědoma protiprávnosti dohody, avšak pokračovala v jejím plnění, jak uvádí bod 4.2.2.2 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

164    Pokud jde zadruhé o zápisy E.ON ze schůzek dne 4. února a 24. června 1999, ze zápisu z první z nich vyplývá, že E.ON pečlivě zapsala některé poznámky učiněné na předchozích schůzkách, podle nichž některé osoby v rámci podniku žalobkyně přinejmenším zamýšlely prodávat v Německu plyn samostatně prostřednictvím plynovodu MEGAL. Podle tohoto dokumentu žalobkyně v odpověď uvedla, že jejím cílem je optimalizovat své postavení jakožto přepravce a akcionáře a že po vstupu nové úpravy přístupu třetích subjektů k soustavě v platnost by musela bránit své zájmy, avšak zohlednila by tradiční úzký vztah s E.ON. Slíbila rovněž, že bude E.ON informovat o svých představách. Ze zápisu z druhé schůzky vyplývá, že žalobkyně uvedla, že měla v úmyslu využít případně obchodní příležitosti v Německu, přičemž by to nebylo namířeno proti E.ON. Podle tohoto zápisu též uvedla, že podle stávajícího smluvního režimu pro plynovod MEGAL, tento plynovod nemohla využít jako přepravní kanál a neměla oprávnění k odběru plynu v Německu, načež E.ON odpověděla, že umožnit žalobkyni odebírat plyn z plynovodu MEGAL by obecně znamenalo změnit smluvní rámec MEGAL. To potvrzuje, že se žalobkyně pokusila ujistit E.ON o svých záměrech v Německu a že dotčené podniky měly za to, že ustanovení dotčené dohody jsou pro ně závazná.

165    Komise tudíž nepochybila, když v bodě 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že tyto dokumenty prokazují, že se E.ON domnívala, že některé osoby v rámci podniku žalobkyně zamýšlely proniknout na trh na jihu Německa, a dále, že se od toho E.ON pokusila žalobkyni odradit a žalobkyně slíbila, že zohlední tradiční úzký vztah s E.ON a bude ji informovat o svých představách. Vzhledem ke znění těchto dokumentů Komise rovněž oprávněně dospěla k závěru, že se dotčené podniky dohodly, že k případnému vstupu žalobkyně na trh v oblasti plynovodu MEGAL zaujmou společné stanovisko.

166    Jak uvádí žalobkyně, ani jeden z dokumentů výslovně neuvádí, že dopisy obsahující doplňující ujednání budou nadále respektovány. Jasně z nich však vyplývá, zejména z dopisu o schůzce z 24. června 1999, že dotčené podniky se stále cítily být vázány smluvním rámcem pro plynovod MEGAL, jehož nedílnou součástí byly dopisy obsahující doplňující ujednání, a omezeními pro odběr plynu z tohoto plynovodu v Německu, která tyto dopisy zavedly pro žalobkyni. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z bodů 67 až 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, že by Komise tyto dokumenty využila jako důkaz toho, že podniky považovaly tyto dopisy za závazné, jelikož závěry obsažené v bodě 70 se nevztahují k jejich zastaralosti ani k jejich závaznosti. Pokud jde konečně o bod 4.2.2.4 napadeného rozhodnutí a v něm uvedené konstatování, že „[žalobkyně] slibuje neútočit na [E.ON] v Německu“, je nutno uvést, že takové konstatování se sice může jevit jako zjednodušující, avšak není v podstatě nesprávné, jelikož předmětné dokumenty ukazují, že žalobkyně měla v úmyslu zohlednit své vztahy s E.ON a informovat ji o svých představách týkajících se případných prodejů v Německu a že její plánované obchodní příležitosti nebudou namířeny proti E.ON.

167    Pokud jde zatřetí o interní zápis E.ON ze dne 8. června 2001 připravený na schůzku se žalobkyní dne 12. června 2001, jak vyplývá z bodu 77 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise z něj dovodila, že E.ON si byla vědoma toho, že zákaz odebírat plyn z plynovodu MEGAL uložený žalobkyni je v rozporu s právem hospodářské soutěže. V tomto ohledu je nutno konstatovat, že tento zápis vznikl zejména v rámci diskuzí o restrukturalizaci smluvního rámce pro plynovod MEGAL. V rámci nového režimu se podle tohoto zápisu předpokládalo, že žalobkyně bude mít k dispozici vstupy a výstupy podél plynovodu MEGAL, což jí v praxi nebylo rozhodně možné z právního hlediska podle GWB či EnWG odmítnout. E.ON si tedy byla dobře vědoma, že podle německé legislativy nelze žalobkyni upřít nárok na odběr plynu z plynovodu MEGAL. Přiznání takového nároku žalobkyni se však předpokládalo až v budoucnosti v rámci přepracování dohody MEGAL se zavedením pojmu využívání. Podle uvedeného zápisu žalobkyně v každém případě požadovala, aby měla přístup k výstupním bodům plynovodu MEGAL v Německu, z čehož plyne, že v rámci tehdejších smluv tuto možnost neměla. Tvrzení žalobkyně, že Komise měla na základě tohoto zápisu dospět k závěru, že dopisy obsahující doplňující ujednání již nebyly platné, tudíž není správné.

168    Začtvrté, pokud jde o výměnu dopisů mezi dotčenými podniky ve dnech 13. a 21. května 2002, byla Komise v bodě 81 odůvodnění napadeného rozhodnutí toho názoru, že tato výměna potvrzuje, že E.ON považovala dopis Direktion G za závazný, a že žádný z dotčených podniků nenaznačoval, že jsou tento dopis a dopis Direktion I  zastaralé. V tomto ohledu je totiž nutno konstatovat, že dopis, který E.ON zaslala žalobkyni dne 21. května 2002 v odpověď na její dopis ze dne 13. května 2002, výslovně odkazuje na dopis Direktion G a uvádí, že přeprava uskutečněná pro jiný podnik prostřednictvím plynovodu MEGAL je zcela v souladu s uvedeným dopisem. Kdyby však byl tento dopis považován za zastaralý a nezávazný pro dotčené podniky, E.ON by neuvedla, že dotčená přeprava je s ním v souladu. Skutečnost uváděná žalobkyní, že v dopise ze dne 13. května 2002 neodkazovala na dopis Direktion G či na dopis Direktion I, není rozhodující k prokázání zastaralosti těchto ustanovení či neexistence souhlasné vůle. I když na ně žalobkyně v uvedeném dopise neodkázala, nemění to nic na tom, že by E.ON, jak tvrdí Komise v bodě 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nevycházela z dopisu Direktion G pro účely tvrzení, že měla nárok uskutečnit přepravu pro jednoho z jejích zákazníků, pokud by tento dopis nebyl dříve označen za dopis zakazující tento druh přepravy. I za předpokladu, že by E.ON mohla na tento dopis jednostranně poukázat, nemělo by to v každém případě vliv na závěr, že se uvedený dopis jevil být závazným minimálně pro tento podnik, a nemohlo by to vést ani k závěru, že dopisy obsahující doplňující ujednání již pro žalobkyni nebyly závazné. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že E.ON na dopis Direktion G vůči ní odkázala na podporu své vyjednávací pozice v otázce jejího nároku na přepravu pro třetí subjekty, platí, že toto tvrzení v žádném případně nemůže vyvrátit závěry, k nimž Komise dospěla. Argument žalobkyně, že tato korespondence poukazuje na podmínky přepravy pro třetí subjekty, a nikoli na rozdělení trhu konečně nemůže zpochybnit skutečnost, že uvedená korespondence odhaluje i závaznou povahu dopisu Direktion G minimálně pro E.ON, ani nemůže vést k závěru, že žalobkyně považovala dopisy obsahující doplňující ujednání za zastaralé. Jak Komise uvedla v bodě 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z předmětné korespondence lze s ohledem na její znění dovodit, že dohoda MEGAL ve znění platném v té době podle žalobkyně zakazovala E.ON dodávat plyn ve Francii prostřednictvím plynovodu MEGAL, a to i třetím subjektům. Takové stanovisko je ostatně v souladu s výkladem dopisu Direktion G, který žalobkyni poskytlo její právní oddělení a který je obsažen v e‑mailech z 9. a 17. února 2000.

169    Pokud jde zapáté o zápis E.ON ze schůzky ze dne 23. května 2002, e‑mail E.ON ze dne 27. února 2003 a zápis E.ON ze schůzky ze dne 19. února 2004, úvodem je nutno uvést, že žádný z těchto dokumentů neodkazuje zvlášť na dopisy obsahující doplňující ujednání, což tvrdí i žalobkyně. Komise však v napadeném rozhodnutí netvrdila opak.

170    Dále je nutno uvést, že ze zápisu E.ON ze schůzky odpovědných osob společnosti žalobkyně a společnosti E.ON ze dne 23. května 2002 jednoznačně vyplývá, že je žalobkyně na této schůzce ujišťovala, že k tomuto datu nemá v úmyslu prodávat plyn odebíraný z plynovodu MEGAL na jihu Německa. E‑mail ze dne 27. února 2003 zaslaný odpovědnou osobou společnosti E.ON ve Francii řediteli E.ON v Německu dále informuje o soukromé schůzce, kterou prvně jmenovaná osoba měla s odpovědnou osobou žalobkyně. Plyne z něj, že odpovědná osoba žalobkyně na této schůzce zejména uvedla, že se zdá být přesvědčena o nutnosti setrvat v přístupu k německému trhu. Plyne z něj rovněž, že ačkoliv se žalobkyně mohla pokusit prodávat plyn v oblasti společnosti E.ON, spíše než pro účely přímé soutěže to bylo proto, aby se obeznámila s trhem. Podle zápisu E.ON ze schůzky zástupců žalobkyně a E.ON ze dne 19. února 2004 žalobkyně na této schůzce sdělila E.ON, že chápe, že E.ON je hlavním dodavatelem [důvěrné] a chce jím zůstat, a že má v úmyslu dodržet stávající smlouvy o zásobování společnosti E.ON.

171    Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že z těchto tří dokumentů ve vzájemném spojení jednoznačně vyplývá, že si dotčené podniky vyměnily informace o svých strategiích rozvoje a konkrétně, že žalobkyně oznámila svůj úmysl nesoutěžit s E.ON přímo na německém trhu a neprodávat plyn na jihu Německa. Tyto dokumenty tak dosvědčují, že dotčené podniky respektovaly rozdělení trhu plynoucí z dohody MEGAL a dopisů obsahujících doplňující ujednání, byť na tyto dopisy přímo neodkazují. Tvrzení žalobkyně, že prohlášení v těchto dokumentech nemají žádný vztah k namítanému protiprávnímu jednání, je tudíž nutno odmítnout.

172    Co se týče důkazní hodnoty těchto dokumentů, je nutno zdůraznit, že relevance tvrzení žalobkyně, že jde o interní dokumenty E.ON nepotvrzené korespondencí mezi dotčenými podniky, bude vyvrácena v bodech 224 až 226 níže. Navíc je nutno uvést, že tyto dokumenty vypracovalo právní oddělení E.ON po schůzkách či setkáních zástupců dotčených podniků. Byly dále adresovány odpovědným osobám E.ON. Informace v nich obsažené, které jsou přesné, a nikoli neurčité, jak tvrdí žalobkyně, se dále překrývají a potvrzují, že došlo k rozdělení trhů. Za těchto podmínek musí být tyto dokumenty považovány za rozumné a věrohodné, nikoli za dokumenty s nulovou či malou důkazní hodnotou, jak tvrdí žalobkyně. Co se týče skutečnosti, že jeden z těchto dokumentů, tj. e‑mail z 27. února 2003, obsahuje vyjádření učiněná během soukromé konverzace, nic nenasvědčuje tomu, že jsou tato vyjádření nesprávná, a přesnost, s jakou jsou formulována, naznačuje, že jsou pravdivá. Nic konečně nenaznačuje, že autoři těchto dokumentů a zejména e‑mailu ze dne 27. února 2003 vyjádřili osobní názor na skutečnosti či měli osobní zájem na tom zkreslit tyto skutečnosti, aby svým nadřízeným předložili výstup v souladu s jejich očekáváním, jak tomu bylo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Dresdner Bank a další v. Komise, bod 161 výše (bod 132), který uvádí žalobkyně.

173    Co se zašesté týče e‑mailu ze dne 16. března 2004, je třeba připomenout, že tímto e‑mailem vedoucí prodeje E.ON ve Francii informoval dva zaměstnance E.ON v Německu o schůzce, kterou měl se zaměstnancem žalobkyně (který je jedním z jeho bývalých spolužáků), o otázkách uvolňování kapacit plynu ve Francii a případném zájmu E.ON a žalobkyně na hledání řešení, která by umožnila „uváženou hospodářskou soutěž“. Z toho vyplývá, že ačkoli žalobkyně nechtěla působit dojmem, že se obává tlaku ze strany vnitrostátního energetického regulačního úřadu, neignorovala jej a neocenila příliš otevřenou kritiku, a že tedy pokud by bylo možné nějakým způsobem ukázat, že noví účastníci měli přístup do jižní zóny Francie, byla by tomu příznivě nakloněna. Z toho rovněž plyne, že jelikož žalobkyně chtěla tomuto orgánu vyhovět, její zaměstnanec navrhl výměnu, na základě které by žalobkyně zásobovala E.ON plynem v jižní zóně Francie za úplatu. V tomto ohledu měl podle e‑mailu v úmyslu se zabývat především otázkami týkajícími se MEGAL. Z tohoto e‑mailu rovněž vyplývá, že zaměstnanec žalobkyně uvedl, že podle jeho znalostí dohody MEGAL jsou všechny kapacity MEGAL existující v Medelsheimu rezervovány žalobkyni, takže ve skutečnosti i objemy, které E.ON k tomuto datu dovážel, byly protiprávní.

174    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nic v projednávaném případě neumožňuje v prvé řadě dospět k závěru, že tento e‑mail vyjadřuje pouze osobní názory autora. Z názvu tohoto dokumentu totiž jasně plyne, že uvedený autor, vedoucí prodeje E.ON ve Francii, chce německým vedoucím společnosti E.ON podat zprávu o informacích, které získal na soukromé schůzce se zaměstnancem žalobkyně, a nikoli o vlastním výkladu vyměněných vyjádření. Tato vyjádření ve skutečnosti patrně odráží stanovisko žalobkyně, nikoli stanovisko zaměstnance přítomného při předmětném setkání. K tomuto setkání ostatně došlo na žádost zaměstnance žalobkyně, který si chtěl promluvit před setkáním dotčených podniků na vyšší úrovni, k němuž mělo později dojít, a byly na něm probírány problémy týkající se přímo žalobkyně, tj. otázky uvolnění plynu ve Francii a případný zájem dotčených podniků hledat řešení, která by umožňovala „uváženou hospodářskou soutěž“. Předaná vyjádření jsou dále dostatečně výslovná a podrobná, takže není pochyb o jejich výkladu. Aby mohl být tento dokument zohledněn, nebylo nutné zaslat jej žalobkyni, aby se od něj mohla distancovat, jako v případě uvedeném v rozsudku Dresdner Bank a další v. Komise, bod 161 výše, který žalobkyně zmiňuje. Jak bude navíc uvedeno v bodě 225 níže, žalobkyně nesprávně tvrdí, že podle uvedeného rozsudku má zápis ze schůzky sestávající ze záznamu pouze pro vnitřní použití, který jí až do správního řízení nebyl vůbec zaslán, extrémně malou důkazní hodnotu.

175    Žalobkyně zadruhé tvrdí, že pravděpodobnost předložených vyjádření je sporná. Na podporu tohoto tvrzení však v žalobě nepředkládá žádný důkaz a pouze odkazuje na svou odpověď na oznámení námitek. Ačkoli lze obsah žaloby podpořit a doplnit v konkrétních bodech odkazy na určité výňatky z písemností, které tvoří její přílohu, obecný odkaz na jiné písemnosti, byť přiložené k žalobě, nemůže zhojit neexistenci základních prvků právní argumentace, které musejí být uvedeny v žalobě (rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1992, Komise v. Dánsko, C‑52/90, Recueil, s. I‑2187, bod 17, a usnesení Tribunálu ze dne 21. května 1999, Asia Motor Francie a další v. Komise, T‑154/98, Recueil, s. II‑1703, bod 49). Tvrzení žalobkyně tedy nelze přijmout, poněvadž nejsou v žalobě podložena žádnou další skutečností. S ohledem na postavení jejich autora, postavení toho, kdo je předkládá, jejich obsah a zejména jejich přesnost, se tato vyjádření jeví být skutečná, rozumná a věrohodná.

176    Zatřetí tento dokument, který ostatně výslovně odkazuje na „dohody MEGAL“, v každém případě podporuje závěry, jež lze dovodit z dalších dokumentů, z nichž Komise vycházela pro účely konstatování existence dohody o rozdělení německého a francouzského trhu s plynem. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tak lze na tento dokument poukázat pro účely prokázání předmětného protiprávního jednání. Argumentaci žalobkyně týkající se této otázky je tudíž nutno odmítnout.

177    Pokud jde zasedmé o dodatečné dokumenty zohledněné po oznámení námitek, žalobkyně pouze tvrdí, že prokázala jejich nepřesnost a nejednoznačnost, avšak neuvádí, v jakém ohledu Komise pochybila při jejich výkladu. V každém případě je nutno konstatovat, že Komise tyto dokumenty citovala v poznámce pod čarou č. 98 napadeného rozhodnutí pouze jako příklady, které mohou vedle e‑mailu z 21. července 2004 zmiňovaného v bodě 102 odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž podpořit její tvrzení, že interní dokumenty žalobkyně prokazují její přesvědčení, že vzhledem ke smluvním ujednáním s E.ON nemůže odebírat plyn z plynovodu MEGAL, ačkoli na to pomýšlela. Argumentace žalobkyně stran těchto dodatečných dokumentů tedy musí být odmítnuta.

178    Zaosmé je nutno odmítnout argument žalobkyně, že má pro skutečnosti uváděné Komisí jiné koherentní vysvětlení, a argument že v případě nejasnosti důkazu, který je tak nutno vyložit, mohou účastníci řízení nahradit vysvětlení skutkového stavu Komise vlastním přijatelným vysvětlením. Takový argument totiž vychází z judikatury pro případy, kdy se Komise pro vyvození závěru o existenci protiprávního jednání opírá pouze o chování dotčených podniků na trhu. V projednávaném případě však Komise na podporu konstatování o existenci protisoutěžní dohody uvedla řadu listinných důkazů. Tyto důkazy jsou jasné a dostatečně jednoznačné. Z toho vyplývá, že judikatura, na kterou poukazuje žalobkyně, může být v projednávaném případě relevantní pouze za předpokladu, že by se Komisi na základě listinných důkazů, kterých se dovolává, nepodařilo prokázat existenci protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, body 186 a 187 a citovaná judikatura). Vzhledem k výše uvedenému však taková situace v tomto případě nenastala, jelikož důkazy předložené Komisí ve spojení s dohodou MEGAL, jejími přílohami a dopisy obsahujícími doplňující ujednání postačují k odůvodnění jejího posouzení.

179    Žádný z argumentů žalobkyně tudíž nemůže zpochybnit závěr Komise, že interní dokumenty dotčených podniků i korespondence mezi nimi prokazují, že zákaz využívat výstupní body plynovodu MEGAL v Německu uložený žalobkyni a zákaz přepravovat plyn uvedeným plynovodem ve Francii uložený společnosti E.ON považovaly tyto společnosti za závazný. Důkazy předložené v tomto ohledu Komisí postačují jako celek k odůvodnění jejího posouzení.

180    Z toho vyplývá, že druhá výtka musí být zamítnuta.

–       Ke třetí výtce

181    Žalobkyně zdůrazňuje, že prokázala, že s počátkem liberalizace dotčené podniky prohlásily dopisy obsahující doplňující ujednání oficiálně a výslovně za zastaralé a toto stanovisko několikrát zopakovaly, a dále že tyto podniky nepovažovaly tyto dopisy k tomuto datu za závazné. Podle žalobkyně Komise tyto skutečnosti nezohlednila a posoudila je zjevně nesprávně.

182    Pokud jde v prvé řadě o údajné prohlášení o zastaralosti dopisů obsahujících doplňující ujednání, je nutno připomenout, že Komise v bodě 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že evropské trhy s plynem byly otevřeny hospodářské soutěži, a dotčené podniky proto dotyčnou dohodu neukončily a uvedené dopisy výslovně neprohlásily za zastaralé.

183    Žalobkyně zaprvé tvrdí, že jí E.ON zaslala dne 7. ledna 2002 fax se seznamem dohod MEGAL s upřesněním, jak s nimi má být nakládáno. Podle žalobkyně tento fax konkrétně uvádí, že dopisy Direktion G a Direktion I je nutno považovat za „zastaralé“, což podle ní prokazuje, že dotčené podniky považovaly dopisy obsahující doplňující ujednání oficiálně v novém právním rámci za nezávazné.

184    V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že fax, který E.ON zaslala žalobkyni dne 7. ledna 2002, následoval po schůzce mezi dotčenými podniky, k níž došlo dne 14. prosince 2001, jejímž cílem bylo podle žalobkyně upravit dohodu MEGAL podle nové právní úpravy. Na úvodní straně daného faxu je dále uvedeno, že je k němu přiložen návrh seznamu dohod existujících mezi dotčenými podniky a zacházení s jejich ustanoveními v rámci konceptu „přínosného využití“. Seznam ustanovení dohody MEGAL, jejich příloh a dopisů obsahujících doplňující ujednání, mezi něž patří dopisy Direktion G a Direktion I, je uveden v příloze dotyčného faxu. Tato příloha má v záhlaví každé stránky údaj „Nová struktura MEGAL – Přeměna základní dohody a souvisejících smluv na novou konsorciální dohodu“. Dopis Direktion G je v této příloze popsán v tom smyslu, že jeho předmětem jsou „kapacitní závazky“ dotčených podniků, přičemž vyvstává otázka, zda mohou existovat dohody o přepravě podnikem MEGAL s třetími osobami, či nikoliv. Dopis Direktion I je v této příloze popsán v tom smyslu, že jeho předmětem je skutečnost, že [žalobkyně] nebude dodávat nebo zásobovat v Německu. Co se týče zacházení s těmito dopisy, fax vedle označení uvedených dopisů uvádí výraz „zastaralé“.

185    Je třeba mít za to, že fax, který E.ON zaslala žalobkyni dne 7. ledna 2002 a který zdaleka neuvádí, že dotčené podniky měly za to, že dopisy Direktion G a Direktion I jsou již zastaralé, vykládaný jako celek a s ohledem na svůj kontext pouze uvádí, že tyto podniky uvažovaly o zastaralé povaze těchto dopisů v kontextu nové dohody, o které probíhala jednání. Údaj „zastaralé“ ve skutečnosti označuje, že dotčené podniky měly za to, že není nutné zahrnout taková ujednání do této nové dohody. To je potvrzeno okolností, že v případě ustanovení, pro která není uvedené zacházení „zastaralé“, je výslovně uvedeno, že tato ustanovení musí být zahrnuta do nové dohody nebo jejích příloh, a to případně tak, že budou změněna. Podle úvodní strany daného faxu se navíc jeví, že se tento fax týká „stávajících dohod“. Komise tedy měla v bodě 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně za to, že tento fax odkazuje na úlohu, kterou tyto dopisy obsahující doplňující ujednání mají mít v budoucnu v rámci nové dohody MEGAL a pojmu „přínosné využití“. Okolnost uváděná žalobkyní, podle níž seznam připojený k dotčenému faxu uvádí další dopisy obsahující doplňující ujednání, které podle ní byly k datu faxu zastaralé, je v tomto ohledu irelevantní. Jak Komise uvedla v bodě 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z dotčeného faxu proto nelze dovodit, že dotčené podniky považovaly dopisy Direktion G a Direktion I za zastaralé ke dni zaslání tohoto faxu.

186    Dále nelze přijmout argument žalobkyně, že důkazy pozdějšího data, než je fax zaslaný společností E.ON žalobkyni dne 7. ledna 2002, týkající se uplatňování dopisů obsahujících doplňující ujednání, mají nedostatečnou důkazní hodnotu. Žalobkyně totiž v žalobě na podporu uvedeného argumentu odkazuje výslovně pouze na e‑mail E.ON ze dne 21. května 2002. Jak plyne z bodu 168 výše, tvrzení stran posledně uvedeného e‑mailu však již byla vyvrácena. I za předpokladu, že by žalobkyně zamýšlela na podporu uvedeného argumentu poukázat i na dokumenty uvedené v bodech 168 až 178 výše, postačí konstatovat, že s tím související tvrzení již byla v uvedených bodech vyvrácena.

187    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, si konečně Komise neodporovala, když tvrdila, že výklad faxu zaslaný jí dne 7. ledna 2002 společností E.ON není zcela jasný, a přitom tento výklad uplatnila v neprospěch žalobkyně. Uznala sice, že výklad tohoto faxu není zcela jasný, avšak na jeho základě konstatovala, že uvedený fax neumožňoval prokázat, že dotčené podniky považovaly v dané době dopisy obsahující doplňující ujednání za zastaralé. Nelze tedy podle ní mít za to, že Komise odmítnutím výkladu tohoto dokumentu podaného žalobkyní a konstatováním, že jednoznačně neprokazuje, že dotčené podniky považovaly dopisy obsahující doplňující ujednání za zastaralé, vyložila tento dokument v neprospěch žalobkyně. V podstatě tak pouze vyvrátila stanovisko žalobkyně, která na tento dokument poukazovala ve svůj prospěch.

188    Žalobkyně zadruhé tvrdí, že Komise zjevně nesprávně posoudila řadu skutkových okolností potvrzujících její výklad faxu ze dne 7. ledna 2002. V tomto ohledu v žalobě odkazuje na interní dokument ze dne 19. prosince 2002, který vyvolává otázku, zda měla automaticky právo odebírat plyn z plynovodu MEGAL i beze změny struktury, a uvádí, že E.ON nadále opakuje, že oprávněný subjekt ze smlouvy o přepravě může plyn využívat po celé trase této přepravy, a odkazuje na zápis ze schůzky ze dne 23. června 2004, který uvádí zejména, že E.ON opětně potvrzuje, že žalobkyně již má v mezích dostupné kapacity nárok na přístup k jakémukoli výstupnímu bodu z plynovod MEGAL.

189    Je nutno konstatovat, že tyto dokumenty nejsou s to podložit argumenty žalobkyně. I když z nich vyplývá, že E.ON v podstatě uvedla, že za určitých podmínek bylo možné mít práva na výstup z plynovodu MEGAL, nic to nemění na tom, že podle pozdějších dokumentů a zejména podle e‑mailu ze dne 21. července 2004 žalobkyně zastávala názor, že její možnosti odvádět plyn z uvedeného plynovodu se k tomuto datu omezovaly na množství nakoupená v rámci PUP a nad rámec těchto objemů nedisponovala výstupními body z tohoto plynovodu. Podle uvedeného e‑mailu totiž žalobkyně měla za to, že prodej z výstupních bodů z tohoto plynovodu byl možný v rozsahu objemů získaných v rámci PUP. Dodatečné prodeje přesahující tuto hranici se již podle jejího názoru nevázaly na objemy plynu získané prostřednictvím PUP a jedinými vstupními body, které mohly být pro tyto objemy využívány, byly [důvěrné]. Bylo uvedeno, že další výstupní body byly vyloučeny do přijetí celkové dohody. Tento e‑mail dále potvrzuje stanovisko vyjádřené v řadě dokumentů z prvního semestru roku 2004, tj. z pozdější doby než dokument ze dne 19. prosince 2002. Podle rukou psaných poznámek ze schůzky ze dne 28. ledna 2004 byly výstupní body plynovodu MEGAL určeny pouze pro E.ON, jelikož žalobkyně plyn pouze přepravuje, a pokud by chtěla odebírat plyn, musela by učinit investici. Ze zápisu žalobkyně ze dne 10. května 2004 rovněž plyne, že stran vstupních a výstupních bodů plynovodu MEGAL měla k tomuto datu pouze právo odebírat „plyn pocházející z aukcí“, tj. plyn nakoupený v rámci PUP bez ohledu na vstupní a výstupní bod uvedeného plynovodu. V tomto zápise se rovněž výslovně uvádí, že dopravení plynu [důvěrné] až ke koncovým zákazníkům v Německu prostřednictvím výstupního bodu plynovodu MEGAL nebylo k tomuto datu proveditelné, protože žalobkyně neměla k dispozici takové výstupní body z tohoto plynovodu na západě. V zápise ze schůzky „Tour d’horizon“ ze dne 27. května 2004 se taktéž uvádí, že zástupce žalobkyně uvedl, že nebyl seznámen se spisem, avšak očekával, že žalobkyně chtěla dodávat plyn z plynovodu MEGAL na jihu Německa, k čemuž by nedošlo, kdyby již měla výstupní práva. Co se konečně týče konkrétně dokumentu ze dne 19. prosince 2002, tento dokument jako celek uvádí možný vývoj práv žalobkyně v rámci budoucích smluv k plynovodu MEGAL. Nelze z něj však dovodit, že žalobkyně si byla jista, že disponuje výstupními právy z tohoto plynovodu, a tím méně, že dopisy obsahující doplňující ujednání považovala za zastaralé.

190    Důkazy uplatněné žalobkyní jsou navíc v rozporu se smluvními ustanoveními přílohy 2 dohody MEGAL, která jí nepřiznává výstupní právo z plynovodu MEGAL v Německu, nedohodnou-li se dotčené podniky jinak, přičemž nic neumožňuje mít za to, že k tomuto datu byla tato ustanovení zrušena nebo že uvedené podniky se formálně dohodly na jejich změně.

191    Argument žalobkyně ohledně zjevně nesprávného posouzení řady skutkových okolností potvrzujících její výklad faxu ze dne 7. ledna 2002 je za těchto podmínek nutno odmítnout.

192    Co se v druhé řadě týče chování žalobkyně, jež podle ní prokazuje, že se nepovažovala být vázána dopisy obsahujícími doplňující ujednání, je nutno zdůraznit, že Komise v bodě 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že interní strategie prodejů obou podniků na vnitrostátním trhu druhé strany ani prodeje plynu uskutečněné na těchto trzích nejsou důkazem, který by mohl vyloučit závěr, že zachovaly jejich dohodu o rozdělení trhů.

193    Žalobkyně v tomto ohledu namítá, že Komise nesprávně uplatnila článek 81 ES a porušila povinnost uvést odůvodnění tím, že nezohlednila důkazy o nabídkách na dodávky plynu z plynovodu MEGAL pro zákazníky na jihu Německa. Podle ní tyto nabídky prokazují, že po liberalizaci neexistovala souhlasná vůle.

194    Takovou námitku je však nutno odmítnout.

195    Pokud jde nejprve o odůvodnění, je nutno uvést, že Komise pro účely konstatování v bodě 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla v bodě 73 uvedeného rozhodnutí, že žalobkyně prodávala plyn v Německu až od roku 2001 a ve velmi omezeném rozsahu. Podle tabulky v uvedeném bodě odůvodnění byl totiž podíl žalobkyně na trhu v Německu [důvěrné]. Podle téže tabulky prodávala plyn z plynovodu MEGAL až od roku 2004 pro účely dodávek pro [důvěrné]. Komise dále v bodě 101 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že dodávky z uvedeného plynovodu tvořily relativně malou část z celkových prodejů žalobkyně v Německu a objemy plynu prodané z tohoto plynovodu v Německu od roku 2004 do září 2005 byly takřka výlučně objemy plynu nakoupené žalobkyní u E.ON v rámci PUP. Za těchto podmínek je nutno učinit závěr, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno. Je však nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí v tomto ohledu výslovně neodkazuje na nabídky žalobkyně na dodávky z plynovodu MEGAL pro zákazníky na jihu Německa. Podle ustálené judikatury však platí, že Komise je povinna odůvodnit svá rozhodnutí tím, že uvede skutkové a právní poznatky, na nichž závisí právní odůvodnění opatření, a úvahy, které ji vedly k přijetí jejího rozhodnutí, avšak není povinna projednávat všechny právní a skutkové okolnosti, které byly uvedeny každou zúčastněnou stranou během správního řízení (rozsudky Tribunálu ze dne 17. prosince 1991, DSM v. Komise, T‑8/89, Recueil, s. II‑1833, bod 257, a ze dne 19. května 1994, Air France v. Komise, T‑2/93, Recueil, s. II‑323, bod 92).

196    Co se dále týče opodstatněnosti tvrzení v bodě 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je nutno odmítnout argument žalobkyně, že Komise nesprávně použila článek 81 ES, když její nabídky nezohlednila. [důvěrné]. S ohledem na skutečnosti uvedené v bodě 197 níže, podle nichž sama žalobkyně minimálně do druhé poloviny roku 2003 neprodávala z plynovodu MEGAL na jihu Německa, je relevanci nabídek uvedených žalobkyní nutno relativizovat, poněvadž jde o nabídky z tohoto období. Tyto nabídky se konečně týkají pouze Německa a nemají vliv na tvrzení Komise týkající se francouzského trhu. Existence nabídek ze strany žalobkyně nemůže za těchto podmínek sama o sobě prokázat nepřesnost tvrzení Komise ani neexistenci dohody či souhlasné vůle dotčených podniků.

197    Pokud jde zatřetí o obtíže žalobkyně s odběrem plynu z plynovodu MEGAL, je nutno zpočátku uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise neměla za to [důvěrné]. Toto tvrzení uvedené v bodě 144 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž není obsaženo v posouzení Komise, ale ve shrnutí argumentů dotčených podniků. Dále je nutno zdůraznit, že překážky v rozvoji na jihu Německa kladené žalobkyni neplynou pouze z problematiky přístupu třetích subjektů k soustavě [důvěrné], ale rovněž z dobrovolného chování na její straně. Je totiž třeba připomenout, že v zápise ze schůzky dne 23. května 2002 se uvádí, že žalobkyně neměla v úmyslu prodávat plyn z plynovodu MEGAL na jihu Německa. Podle podkladového zápisu žalobkyně ze dne 29. srpna 2003 tato od roku 2001 neplánovala odebírat plyn z plynovodu MEGAL za účelem jeho prodeje na jihu Německa, které je nejrozvinutějším trhem E.ON. Rovněž je nutno připomenout, že se žalobkyně podle e‑mailu ze dne 27. února 2003 zdála být přesvědčena o nutnosti setrvat v přístupu k německému trhu, a ačkoliv se mohla pokusit prodávat plyn v oblasti společnosti E.ON, spíše než pro účely přímé soutěže to bylo proto, aby se obeznámila s trhem. Skutečnost [důvěrné] konečně v každém případě nemůže zpochybnit, že k dotčenému protiprávnímu jednání došlo v rozsahu, v němž se zakládá na dohodě MEGAL, jejích přílohách a dopisech obsahujících doplňující ujednání. Argument stran chování E.ON založený na postupu ve věci COMP/39.317 – E.ON Gas, je tudíž irelevantní. [důvěrné]

198    Pokud jde začtvrté o vývoj prodeje společnosti E.ON ve Francii, podle bodu 73 odůvodnění napadeného rozhodnutí začala E.ON prodávat plyn ve Francii až v roce 2003 a ve velmi omezeném rozsahu. Podle tabulky v uvedeném bodě odůvodnění totiž tržní podíl E.ON ve Francii činil 0,05 % v roce 2003, 0,21 % v roce 2004 a 0,5 % v roce 2005 a počet jejích zákazníků v uvedených letech činil 3, 4 a 8. Ačkoli se objem prodeje E.ON od roku 2003 pravidelně zvyšoval, nic to nemění na tom, že zůstal na velmi nízké úrovni a týkal se velmi omezeného počtu zákazníků. Podle interního podkladového zápisu E.ON ke schůzce „Tour d’horizon“ ze dne 20. prosince 2001 zmíněného v bodě 116 odůvodnění napadeného rozhodnutí si E.ON přála sdělit na této schůzce žalobkyni, že v Paříži (Francie) byla otevřena prodejna, jejímž cílem bylo ukázat přítomnost E.ON ve Francii, a nikoli agresivně vtrhnout na francouzský trh. Podle podkladového zápisu E.ON ke schůzce „Tour d’horizon“ ze dne 2. července 2004 se E.ON dobrovolně zdržela jednání na francouzském trhu až do léta 2003. Podle zápisu žalobkyně ze schůzky „Tour d’horizon“ ze dne 27. května 2004 představovala západní hranici pro působení E.ON v kontinentální Evropě západní hranice Německa a E.ON neprojevila zvláštní zájem o Francii. Za těchto podmínek je nutno dospět k závěru, že prodeje E.ON ve Francii neprokazují, že se tato společnost necítila být vázána dopisy obsahujícími doplňující ujednání. Listinné důkazy, které výslovně potvrzují vůli E.ON omezit její vstup na francouzský trh s plynem, nelze zpochybnit údajnými průmyslovými důvody pro pomalý rozvoj E.ON, údajnou agresivní obchodní politikou ve Francii a výsledky či skutečností, že vývoj těchto prodejů byl od roku 2005 nepřetržitý.

199    Je však nutno zdůraznit, že tento závěr platí pro francouzský trh pouze do data dohody z roku 2004, v jejímž rámci dotčené podniky prohlásily, že dopisy obsahující doplňující ujednání jsou „neplatné od samého počátku“. Situace v období následujícím po tomto datu bude zkoumána v rámci třetí části čtvrtého žalobního důvodu (viz body 367 až 378 níže).

200    Z výše uvedeného vyplývá, že kromě této výjimky musí být třetí výtka zamítnuta.

–       K první výtce

201    Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu presumpce neviny tím, že dopisy obsahující doplňující ujednání považovala za platné i po liberalizaci. Komise měla podle žalobkyně naopak předpokládat, že tyto dopisy nebyly od srpna 2000 uplatňovány a neměla požadovat ani důkaz o jejich oficiálním zrušení k tomuto datu ze strany dotčených podniků.

202    V tomto ohledu je nutno připomenout, že zásada presumpce neviny, jak vyplývá zejména z čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen EÚLP), která je součástí základních práv chráněných v souladu s judikaturou Soudního dvora v rámci unijního právního řádu. S ohledem na povahu dotčených protiprávních jednání, jakož i na povahu a stupeň přísnosti souvisejících sankcí se zásada presumpce neviny použije zejména na řízení, která se týkají porušení pravidel hospodářské soutěže použitelných pro podniky a v rámci kterých může být rozhodnuto o pokutách či penále (viz rozsudky Tribunálu JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 178, a ze dne 5. dubna 2006, Degussa v. Komise, T‑279/02, Sb. rozh. s. II‑897, bod 115 a citovaná judikatura).

203    Zásada presumpce neviny vyžaduje, aby každá obviněná osoba byla považována za nevinnou, dokud její vina není v souladu s právem prokázána (rozsudek Tribunálu ze dne 6. října 2005, Sumitomo Chemical a Sumika Fine Chemicals v. Komise, T‑22/02 a T‑23/02, Sb. rozh. s. II‑4065, bod 106).

204    V tomto případě je nejprve nutno připomenout, jak bylo zdůrazněno zejména v bodě 142 výše, že podle odůvodnění napadeného rozhodnutí dotčené podniky uzavřely v roce 1975 písemnou dohodu o rozdělení trhů sestávající z dohody MEGAL, jejích příloh a dopisů obsahujících doplňující ujednání, která spočívala v tom, že nebudou vstupovat – nebo budou vstupovat pouze omezeně – na vnitrostátní trh ostatních dotčených podniků, a budou tak chránit své vnitrostátní trhy tím, že na vnitrostátním trhu druhé strany nebudou prodávat plyn přepravovaný plynovodem MEGAL. Jak vyplývá i z projednávaného rozsudku, žádný z argumentů žalobkyně není s to zpochybnit toto konstatování. Je nutno rovněž připomenout, jak plyne z bodu 143 výše, že nic neumožňuje prokázat, že tato dohoda přestala platit před rokem 1999, resp. 2000, a skutečnost, že Tribunál po přezkumu první části prvního žalobního důvodu zrušil článek 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatuje protiprávní jednání v Německu před rokem 1998, sama o sobě nezpochybňuje existenci dohody o rozdělení trhu, ale pouze datum, k němuž se stala protiprávní.

205    Z přezkumu druhé a třetí výtky uplatněných na podporu této části plyne, že nic neumožňuje zpochybnit závěry obsažené v bodě 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle nichž podniky tuto dohodu po liberalizaci oficiálně neukončily a výslovně ji neprohlásily za zastaralou a interní strategie prodejů obou podniků na vnitrostátním trhu druhé strany ani prodeje plynu uskutečněné na těchto trzích dále nejsou důkazem, který by mohl vyloučit závěr, že zachovaly jejich dohodu o rozdělení trhů.

206    Za těchto podmínek je nutno dospět k závěru, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise nepochybila, když nepředpokládala, že dopisy obsahující doplňující ujednání nebyly od srpna 2000 uplatňovány.

207    Judikatura, na kterou žalobkyně poukazuje v rámci této výtky, je irelevantní. Na rozdíl od skutečností ve věci, v níž byl vydán rozsudek Tribunálu ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise (T‑30/91, Recueil, s. II‑1775), má Komise v projednávaném případě přímé důkazy o existenci údajné dohody či jednání ve vzájemné shodě po srpnu 2000 umožňující prokázat, že dotčené podniky se nadále cítily vázány dohodou o rozdělení trhu uzavřenou v roce 1975. Tyto důkazy byly zkoumány zejména v bodech 61 až 136 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tyto důkazy, z nichž některé odkazují na dopisy obsahující doplňující ujednání, spočívají konkrétně v korespondenci či zápisech ze schůzek dotčených podniků, jakož i v jejich interních dokumentech, z nichž některé odkazují na schůzky uvedených podniků. Jak ale vyplývá z přezkumu druhé a třetí výtky v rámci této části, žalobkyně neprokázala, že tyto důkazy postrádají důkazní hodnotu, ani to, že by se Komise nesprávně domnívala, že dotčené podniky po roce 2000 „upustily“ od uplatňování dopisů obsahujících doplňující ujednání. Co se týče neexistence protiprávního jednání v letech 1980 až 1999, relevance této okolnosti byla vyloučena v rámci přezkumu třetí části prvního žalobního důvodu. Komise tudíž odpovídajícím způsobem prokázala existenci původní dohody a její pozdější plnění a na rozdíl od okolností ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Solvay v. Komise, na využití starších dohod nepoukazovala jako na důkaz prokazující pozdější protiprávní jednání.

208    Ze všeho výše uvedeného plyne, že první výtku je třeba rovněž zamítnout.

209    Poněvadž žádná z výtek vznesených na podporu druhé části není opodstatněná, je třeba tuto část zamítnout v plném rozsahu.

b)     Ke třetí části

210    Žalobkyně v rámci této části tvrdí, že Komise vyložila schůzky a korespondenci mezi dotčenými podniky v letech 1999 až 2005 nesprávně, a že v napadeném rozhodnutí bylo tudíž provedeno zjevně nesprávné posouzení.

211    V tomto ohledu je nutno připomenout, že jednání ve vzájemné shodě představuje formu koordinace mezi podniky, jež i bez realizace uzavření dohody ve vlastním slova smyslu vědomě předchází rizikům hospodářské soutěže prostřednictvím praktické spolupráce mezi podniky. Kritéria koordinace a spolupráce zakládající jednání ve vzájemné shodě je třeba chápat ve světle koncepce vlastní ustanovením Smlouvy týkajícím se hospodářské soutěže, podle které každý hospodářský subjekt musí politiku, kterou hodlá uplatňovat na společném trhu, určovat autonomním způsobem (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 16. prosince 1975, Suiker Unie a další v. Komise, 40/73 až 48/73, 50/73, 54/73 až 56/73, 111/73, 113/73 a 114/73, Receuil, s. 1663, bod 26; ze dne 31. března 1993, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, Recueil, s. I‑1307, bod 63, a ze dne 28. května 1998, Deere v. Komise, C‑7/95 P, Recueil, s. I‑3111, bod 86).

212    Ačkoliv tento požadavek autonomie nevylučuje právo hospodářských subjektů na rozumné přizpůsobení se existujícímu nebo očekávanému chování jejich soutěžitelů, striktně brání všem přímým nebo nepřímým kontaktům mezi těmito subjekty, které jsou způsobilé ovlivnit tržní chování skutečného nebo potenciálního soutěžitele či odhalit tržní chování, o kterém tyto subjekty rozhodly, že budou samy na trhu uskutečňovat nebo které zamýšlí na trhu samy uskutečňovat, takovému soutěžiteli, jestliže je cílem nebo výsledkem těchto kontaktů dosažení podmínek hospodářské soutěže, které s přihlédnutím k povaze výrobků nebo poskytovaných služeb, významu a množství podniků, jakož i objemu relevantního trhu neodpovídají obvyklým podmínkám tohoto trhu (v tomto smyslu viz rozsudky Suiker Unie a další v. Komise, bod 211 výše, bod 174, a Deere v. Komise, bod 211 výše, bod 87).

213    Podle judikatury může výměna informací na silně koncentrovaném oligopolistickém trhu umožnit podnikům seznámit se s postaveními na trhu, jakož i obchodní strategií jejich soutěžitelů, a citelně tak změnit hospodářskou soutěž, která mezi hospodářskými subjekty přetrvává (rozsudek Soudního dvora ze dne 4. června 2009, T‑Mobile Netherlands a další, C‑8/08, Sb. rozh. s. I‑4529, bod 34).

214    Z toho vyplývá, že výměna informací mezi soutěžiteli může být v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, pokud zmírňuje nebo odstraňuje stupeň nejistoty o fungování relevantního trhu, a tím vede k omezení hospodářské soutěže mezi podniky (viz rozsudky Soudního dvora Deere v. Komise, bod 211 výše, bod 90, a ze dne 2. října 2003, Thyssen Stahl v. Komise, C‑194/99 P, Recueil, s. I‑10821, bod 81).

215    Nakonec je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury k prokázání účasti podniku na kartelové dohodě postačuje prokázat, že se dotyčný podnik účastnil setkání, na nichž byly uzavřeny dohody protisoutěžní povahy, ačkoli s tím zjevně nesouhlasil. Pokud je účast na takových schůzkách prokázána, přísluší tomuto podniku, aby předložil údaje prokazující, že jeho účast na zmíněných schůzkách nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem, a to tím, že prokáže, že svým soutěžitelům sdělil, že jeho účast na těchto schůzkách měla odlišnou povahu než jejich (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 81).

216    Právě s ohledem na tyto úvahy je třeba zkoumat dvě výtky vznesené žalobkyní na podporu této části, které mají v podstatě zpochybnit posouzení Komise týkající se existence jednání ve vzájemné shodě a rozdělení německého a francouzského trhu s plynem v souvislosti s dopisy obsahujícími doplňující ujednání na jedné straně a výměny citlivých informací mezi soutěžiteli na straně druhé.

–       K první výtce

217    Žalobkyně tvrdí, že schůzky a korespondence dotčených podniků v letech 1999 až 2005 neprokazují jednání ve vzájemné shodě o rozdělení německého a francouzského trhu s plynem v souvislosti s dopisy obsahujícími doplňující ujednání.

218    V tomto ohledu je nutno uvést, že Komise v bodě 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že schůzky dotčených podniků měly stejný cíl jako dopisy obsahující doplňující ujednání, tj. rozdělení trhů a omezení přístupu na jejich trh, což považovaly za úplně nevyhnutelné.

219    Žalobkyně toto tvrzení zpochybňuje a tvrdí, že Komise toto právně dostatečným způsobem neprokázala. V tomto ohledu uplatňuje v podstatě čtyři argumenty.

220    Co se v první řadě týče argumentu žalobkyně, že dokumenty uvedené Komisí na podporu jejích tvrzení mají pouze malou důkazní hodnotu, je nutno úvodem připomenout, že i když Komise objeví písemnosti výslovně prokazující protiprávní kontakty mezi subjekty, jako jsou zápisy ze setkání, jsou tyto obvykle útržkovité a rozptýlené, takže se často ukazuje jako nezbytné rekonstruovat některé podrobnosti dedukcí. Ve většině případů musí být existence protisoutěžní praktiky nebo dohody dovozena z určitého počtu shodujících se skutečností a nepřímých důkazů, které mohou jako celek představovat, pokud neexistuje jiné logické vysvětlení, důkaz porušení pravidel hospodářské soutěže (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 215 výše, bod 57). Je nutno též připomenout, že pro posouzení důkazní hodnoty určitého dokumentu, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 161 výše, je třeba ověřit důvěryhodnost informací, které jsou v něm obsaženy, a vzít v úvahu původ dokumentu, okolnosti jeho vyhotovení, komu je dokument určen, a klást si otázku, zda se dokument vzhledem ke svému obsahu jeví jako rozumný a věrohodný.

221    V projednávaném případě je zaprvé nutno odmítnout jako irelevantní tvrzení žalobkyně, že nebyl předložen žádný „přímý důkaz“ o dotčeném jednání ve vzájemné shodě. Jelikož se činnosti, se kterými jsou spojeny protisoutěžní jednání a dohody, odehrávají tajně, schůzky se konají tajně a související dokumentace je omezena na minimum (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 215 výše, bod 55), nelze od Komise vyžadovat, aby se nutně opřela o přímé důkazy o těchto činnostech a dohodách. Z judikatury citované v bodě 220 výše dále vyplývá, že ve většině případů musí být existence protisoutěžní praktiky nebo dohody vyvozena z určitého počtu shodujících se skutečností a nepřímých důkazů, které mohou jako celek představovat, pokud neexistuje jiné logické vysvětlení, důkaz porušení pravidel hospodářské soutěže. Předmětné tvrzení musí být v každém případě zamítnuto jako neopodstatněné. Jak totiž plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise se opřela o řadu interních zápisů či zápisů ze schůzek dotčených podniků – mj. i ze schůzky „Tour d’horizon“ ředitelů uvedených podniků konající se několikrát za rok – které je nutno považovat za přímé důkazy o předmětných praktikách. Podle těchto dokumentů a zejména podle dokumentů citovaných v bodě 180 odůvodnění napadeného rozhodnutí dotčené podniky koordinovaly svou činnost za účelem rozdělení německého a francouzského trhu s plynem.

222    Zadruhé, argument žalobkyně stran dokumentů, které údajně vyjadřují samostatnost strategií dotčených podniků, bude vyvrácen v bodech 259 až 269 níže.

223    Zatřetí je nutno odmítnout argument žalobkyně, že skutečnosti uvedené Komisí, které jsou často obecné, se „ve většině případů“ nevztahují k dotčenému protiprávnímu jednání. Tento argument je totiž irelevantní, jelikož žalobkyně netvrdí, že žádný z dokumentů uvedených Komisí se netýká dotčeného protiprávní jednání, a uvádí v tomto ohledu pouze, že jde o „většinu“ skutečností uvedených Komisí. Takové tvrzení je v každém případě neopodstatněné. Je totiž nutno připomenout, že okolnost, že se dokument pouze odvolává na některé ze skutečností uplatňovaných v jiných důkazních materiálech, nepostačuje k tomu, aby Komisi zavazovala k odstranění tohoto dokumentu ze souboru nepřímých důkazů v neprospěch žalobkyň (rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 238). Ačkoliv se některé dokumenty přímo netýkají rozdělení trhu dotčenými podniky, lze jimi nicméně toto rozdělení potvrdit a ilustrovat koluzní vztahy mezi těmito podniky. Některé z dokumentů citovaných Komisí se v každém případě týkají dotčeného protiprávního jednání. Je tomu tak zejména v případě zápisu E.ON ze schůzky ze dne 23. května 2002, podle něhož žalobkyně sdělila E.ON, jak bylo uvedeno i v bodě 197 výše, že k tomuto datu neměla v úmyslu prodávat plyn z plynovodu MEGAL na jihu Německa. Totéž platí pro interní zápis E.ON ke schůzce „Tour d’horizon“ ze dne 29. března 2004 uváděný žalobkyní, podle něhož neměla v úmyslu účastnit se PUP z obavy, aby se ruský plyn nedostal do „špatných rukou“ a podél plynovodu MEGAL se nerozvinula další hospodářská soutěž. Pokud jde o obecnou povahu předmětných informací, je nutno zdůraznit, že pro podnik, který se dopustil protiprávního jednání, by bylo příliš jednoduché vyhnout se jakékoli sankci, kdyby mohl vycházet z argumentu obecné povahy informací uvedených ve vztahu k fungování protiprávní dohody v situaci, v níž jsou existence dohody a její protisoutěžní cíl přesto dostatečným způsobem prokázané (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 203), jako je tomu v projednávaném případě.

224    Začtvrté není relevantní skutečnost, že kromě dopisů obsahujících doplňující ujednání, z nichž napadené rozhodnutí vychází, nejde o společné dokumenty dotčených podniků či dokumenty, které si vyměnily, ale o interní dokumenty uvedených podniků. V prvé řadě je totiž nutno uvést, že Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, že měla k dispozici též „jiné než interní“ důkazy, které jsou uvedeny v poznámce pod čarou č. 199 a jejichž relevanci žalobkyně platně nezpochybnila. Žádné ustanovení ani žádná obecná právní zásada Komisi v žádném případě nezakazuje, aby vůči podniku použila prohlášení jiných stíhaných podniků. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by důkazní břemeno Komise spočívající v prokázání jednání porušujícího články 81 ES a 82 ES neunesitelné a neslučitelné s úlohou dohledu nad řádným uplatňováním těchto ustanovení, která je Komisi svěřena Smlouvou o ES (viz rozsudek Tribunálu JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 192 a citovaná judikatura, a rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2008, Lafarge v. Komise, T‑54/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 57 a citovaná judikatura). Stejně je tomu i u interních dokumentů jiného stíhaného podniku. Interní zápisy, které byly nalezeny během kontroly uskutečněné v kancelářích jednoho stíhaného podniku, totiž mohou být použity jako důkaz proti jinému stíhanému podniku (v tomto smyslu viz rozsudky Tribunálu ze dne 24. října 1991, Atochem v. Komise, T‑3/89, Recueil, s. II‑1177, body 31 až 38, a ze dne 11. prosince 2003, Ventouris v. Komise, T‑59/99, Recueil, s. II‑5257, bod 91). Navíc s ohledem na samotnou povahu dotčených jednání a takové související obtíže týkající se provádění důkazů, jako byly obtíže připomenuté v bodě 221 výše, Komise nemůže být povinna opírat se nutně o vyměněné dokumenty nebo dokumenty společné dotčeným podnikům. Komise se tedy může opírat o interní dokumenty uvedených podniků, pokud tyto dokumenty umožňují prokázat existenci protiprávního jednání.

225    Z rozsudku Dresdner Bank a další v. Komise, bod 161 výše, na němž žalobkyně zakládá svou argumentaci, nelze obecně dovodit, že interní dokument podniku, který byl poskytnut jinému podniku, má z tohoto důvodu malou důkazní hodnotu. Tento závěr z tohoto rozsudku výslovně nevyplývá a v každém případě je v rozporu s rozsudky Atochem v. Komise a Ventouris v. Komise, bod 224 výše. V rozsudku Dresdner Bank a další v. Komise, bod 161 výše, bylo pouze konstatováno, že zápis dotčený v této věci sestával ze záznamu pouze pro vnitřní použití, s nímž nebyly žalobkyně v této věci až do správního řízení vůbec seznámeny, takže neměly možnost se distancovat od jeho obsahu. Tato okolnost však byla pouze jedním faktorem zohledněným v tomto rozsudku pro účely závěru, že tento zápis je pouze nepřímý důkaz, který může zakládat podezření na existenci souhlasné vůle. Komise v pojednávaném případě na rozdíl od věci, v níž byl vydán tento rozsudek, předložila řadu dokumentů žalobkyně i společnosti E.ON, které nepochybně potvrzují, že došlo k předmětným praktikám.

226    Skutečnost, že Komise vycházela z přípravných interních dokumentů jako podkladových zápisů, u nichž není dokázáno, že na schůzkách, k nimž se vztahovaly, byl sdílen jejich obsah, sice může vést k relativizaci důkazní hodnoty těchto dokumentů, avšak nebrání Komisi poukazovat na ně jakožto na skutečnosti v neprospěch žalobkyně na podporu závěrů vycházejících z jiných dokumentů. Skutečnost, že dotčené podniky měly v úmyslu zabývat se určitými tématy vážícími se k rozdělení trhu mezi nimi, je sama o sobě nepřímým důkazem toho, že k tomuto rozdělení ve skutečnosti došlo (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 231). Tyto dokumenty tedy nepostrádají důkazní hodnotu a na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, jsou relevantní.

227    Zapáté je na místě odmítnout tvrzení žalobkyně, že dokumenty, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, ve většině případů obsahují pouze osobní a subjektivní analýzy a posouzení zaměstnanců v různě vysokém postavení, kteří nejsou vždy oprávněni zastupovat podnik či jej zavazovat. Komise totiž nevyšla pouze z takových dokumentů, ale též ze zápisů ze schůzek „Tour d’horizon“ ředitelů dotčených podniků. Žalobkyně dále neprokázala, že Komise vyšla pouze z takových dokumentů, jelikož pouze uváděla, že šlo o „většinu“ z nich, a neuváděla, na které dokumenty konkrétně odkazuje. Za předpokladu, že by žalobkyně v rámci svého tvrzení odkazovala na e‑mail ze dne 16. března 2004, je nutno připomenout, že důkazní hodnota tohoto e‑mailu již byla potvrzena v bodě 174 výše. Za předpokladu, že by odkazovala na e‑mail ze dne 27. února 2003 vážící se k soukromému setkání jednoho z jejích zaměstnanců a zaměstnance E.ON, z tohoto e‑mailu jasně vyplývá, že zaměstnanec žalobkyně měl úmyslu předat na tomto setkání zaměstnanci E.ON určité informace o plánech žalobkyně v Německu, které mohly mít význam jak pro žalobkyni, tak pro E.ON. Vzhledem k jeho podrobnosti, rozsahu a k postavení autora vyjádření v tomto e‑mailu, se tato vyjádření jeví být jako zcela pravděpodobná a objektivně odráží rozsah výměny informací. Tento dokument konečně jednoznačně potvrzuje rozdělení trhu, jelikož žalobkyně se podle něj zdála být přesvědčena o nutnosti setrvat v přístupu k německému trhu, a ačkoliv se žalobkyně mohla pokusit prodávat plyn v oblasti společnosti E.ON, spíše než pro účely přímé soutěže by to bylo proto, aby se obeznámila s trhem.

228    Zašesté je nutno odmítnout tvrzení žalobkyně, že skutečnosti, z nichž Komise vychází, spolu nesouvisí. Žalobkyně totiž pouze tvrdí, že téma každého dokumentu je odlišné a neuvádí žádnou skutečnost, která by umožnila dospět k závěru, že celková analýza provedená Komisí je zjevně nesprávná. Jak navíc plyne z judikatury citované v bodě 220 výše, Komise musí často vycházet z určitého počtu shodujících se skutečností a nepřímých důkazů. Nelze však vyžadovat, aby dokumenty, z nichž v tomto ohledu vychází, spolu vždy tematicky souvisely. Je tak důležité, aby důkazy použité Komisí byly dostatečně přesné a shodovaly se za účelem odůvodnění pevného přesvědčení o existenci tvrzeného protiprávního jednání. Postačí totiž, že shodující se okolnosti a nepřímé důkazy, o něž se orgán opírá, umožňují prokázat porušení pravidel hospodářské soutěže jako celek. Jak již bylo v každém případě uvedeno, Komise měla v daném případě k dispozici nejen přímé a nepřímé důkazy o dotčených praktikách, ale i písemnou dohodu, na níž byly založeny a jejíž zánik žalobkyně neprokázala.

229    Argument žalobkyně stran malé důkazní hodnoty dokumentů, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, je tudíž za těchto okolností nutno odmítnout.

230    Co se zadruhé týče argumentu žalobkyně, že schůzky a korespondence dotčených podniků v letech 1999 až 2005 neumožňují prokázat jejich souhlasnou vůli rozdělit si německý a francouzský trh s plynem v duchu dopisů obsahujících doplňující ujednání, je nutno připomenout, že argumenty žalobkyně ohledně dokumentů ze schůzek a korespondence ze dne 4. února 1999, 24. června 1999, 23. května 2002, 27. února 2003, 19. února 2004 a 16. března 2004 byly odmítnuty v rámci přezkumu tohoto žalobního důvodu. Tyto skutečnosti tak vzhledem ke svému obsahu samy o sobě umožňují prokázat existenci souhlasné vůle uvedených podniků související s dotčeným protiprávním jednáním. Z toho plyne, že uvedenou argumentaci lze odmítnout na samotném tomto základě.

231    Navíc je nutno konstatovat, že argumentace žalobkyně, podle níž se dotčené podniky zavázaly zdržet se agresivního jednání a občas si stěžovaly na prodeje či ceny druhého z nich, která má zpochybnit závěry Komise uvedené v bodech 114 až 122 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je podle bodů 232 až 238 níže neopodstatněná.

232    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, totiž Komise patrně nevyložila nesprávně dokumenty, z nichž vycházela, tj. podkladový zápis E.ON ke schůzce „Tour d’horizon“ ze dne 20. prosince 2001, interní podkladový zápis žalobkyně ze dne 29. srpna 2003 ke schůzce ze dne 2. září 2003, zápis E.ON ze schůzky „Tour d’horizon“ ze dne 29. března 2004, zápis E.ON ze schůzky „Tour d’horizon“ ze dne 27. května 2004, a podkladový zápis E.ON ke schůzce ze dne 2. července 2004. Žádný důkaz předložený žalobkyní totiž není s to zpochybnit tvrzení Komise založené na těchto dokumentech.

233    Co se nejprve týče tvrzení Komise obsaženém v bodě 115 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož byla zachována dohoda o rozdělení trhů s tím, že byl upřednostňován omezený a kontrolovaný vstup každého podniku na vnitrostátní trh druhé strany před hospodářskou soutěží ze strany nových subjektů vstupujících na trh, a sloužil jako důkaz pro státní orgány, že na trhu do určité míry probíhala hospodářská soutěž, žalobkyně toto tvrzení nemůže zpochybnit kritikou zápisu ze schůzky „Tour d’horizon“ ze dne 29. března 2004. Tento zápis totiž Komisi nesloužil na podporu tohoto tvrzení a Komise v tomto ohledu vycházela z interního zápisu žalobkyně ze dne 24. září 2002, v němž bylo zejména uvedeno – jak vyplývá z uvedeného bodu, že velké německé subjekty potřebují v Německu alibi, aby ukázaly, že trh je otevřený a že dotčené podniky mohou mít společný zájem na uzavření „dohody s výrazným strategickým obsahem“, která jim umožní vyměnit postavení v Evropě. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise nezastávala názor, že vůle žalobkyně rozvíjet se v Německu především prostřednictvím externího růstu, jak dosvědčuje dotčený zápis, souvisela s kartelovou dohodou se společností E.ON. Argumentace žalobkyně v tomto ohledu je tudíž irelevantní.

234    Tato argumentace je v každém případě neopodstatněná. Podle zápisu ze schůzky „Tour d’horizon“ ze dne 29. března 2004 měla žalobkyně v úmyslu účastnit se PUP zejména z obavy, že se podél plynovodu MEGAL rozvine další hospodářská soutěž, což na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, souvisí s dotčeným protiprávním jednáním. Stran tvrzení žalobkyně, že uvedený zápis poukazuje na její vůli rozvíjet se v Německu bez dopadu na zájmy E.ON, je nutno uvést, že v takovém případě tento zápis svědčí též o její vůli kontrolovat míru hospodářské soutěže. Toto konstatování nemůže zpochybnit skutečnost, že žalobkyně projevila vůči E.ON nespokojenost po neúspěšném pokusu skoupit podíl E.ON v [důvěrné] a po neúspěchu jejího záměru rozvíjet se v Německu za pomoci externí účasti. Komise z tohoto zápisu správně v bodě 98 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyvodila, že žalobkyně a společnost E.ON se pokusily dosáhnout konsensu ohledně společného cíle spočívajícího v tom, aby plyn [důvěrné] prodávaný v PUP nekupovaly třetí subjekty – soutěžitelé dotčených podniků podél plynovodu MEGAL.

235    Tvrzení Komise v bodě 116 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že E.ON žalobkyni neustále ujišťovala o tom, že nemá v úmyslu vést na francouzském trhu agresivní hospodářskou soutěž, se s ohledem na podkladový zápis E.ON ke schůzce „Tour d’horizon“ ze dne 20 prosince 2001 a zápis E.ON ze schůzky „Tour d’horizon“ ze dne 27. května 2004, o něž se Komise opřela, nejeví být nesprávné. Pokud jde o podkladový zápis, skutečnost, že tento dokument nebyl potvrzen v korespondenci dotčených podniků či v interním dokumentu žalobkyně nemá v tomto případě význam, což vyplývá i z judikatury uvedené v bodě 224 výše. Ačkoli nelze prokázat, že E.ON skutečně sdělila žalobkyni, že cílem prodejny, kterou měla otevřít v Paříži, bylo ukázat její přítomnost ve Francii, a nikoli agresivně vtrhnout na francouzský trh, nemění to nic na tom, že tento přípravný zápis jednoznačně prokazuje záměr společnosti E.ON ujistit žalobkyni o její obchodní strategie ve Francii. Tento zápis je tedy nepřímý důkaz, který je relevantní v rámci rozhodnutí o existenci jednání dotčených podniků ve vzájemné shodě. Stran zápisu E.ON ze schůzky ze dne 27. května 2004 žalobkyně uznává, že informace, podle níž jí E.ON sdělila, že západní hranici pro její působení v Evropě tvoří západní hranice Německa a že neměla zvláštní zájem o Francii, odrážela obchodní strategii E.ON v Evropě. Nesouhlasí však s tím, že by toto rozhodnutí bylo předmětem předběžné dohody z její strany. Komise však netvrdila, že k tomuto došlo. Tvrdila pouze, že E.ON neustále ujišťovala žalobkyni o tom, že neměla v úmyslu přivést na francouzský trh agresivní hospodářskou soutěž. Skutečnost uváděná žalobkyní, že E.ON takovou informaci zveřejnila, není s to zpochybnit toto posouzení, ani kdyby byla prokázána. Argumentaci žalobkyně stran těchto dokumentů je tudíž nutno odmítnout.

236    Co se konečně týče tvrzení Komise uvedeného v bodě 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že dotčené podniky si stěžovaly na prodeje uskutečněné na vnitrostátním trhu druhé strany, s ohledem na interní podkladový zápis žalobkyně ze dne 29. srpna 2003 ke schůzce ze dne 2. září 2003, zápis ze schůzky ze dne 27. května 2004 a podkladový zápis E.ON ke schůzce ze dne 2. července 2004, z nichž Komise vychází, se toto tvrzení jeví být správné.

237    Pokud jde totiž o podkladový zápis ze dne 29. srpna 2003, je nutno odmítnout argument žalobkyně, že tento dokument obsahuje posouzení vyjadřující pouze osobní a subjektivní názor autora, poněvadž z tohoto dokumentu vyplývá, že jeho autor provedl objektivní srovnávací analýzu činností dotčených podniků. K argumentu žalobkyně, že nic nenasvědčuje tomu, že se o bodech uvedených v tomto podkladovém zápise ve skutečnosti diskutovalo nebo že byly předneseny, je nutno uvést, že tento podkladový zápis v každém případě obsahuje skutečnosti, kterým se žalobkyně chtěla na této schůzce věnovat. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tento zápis dále představuje nepřímý důkaz o kartelové dohodě, jelikož obchodní činnost žalobkyně v Německu se podle něj odehrává v rámci přísně kontrolované a odůvodněné kompenzace podílu na trhu ztraceného ve Francii v jiných evropských zemí. E.ON podle něj od počátku vede přímou hospodářskou soutěž na francouzském trhu, zatímco žalobkyně naopak v duchu partnerství vede uváženou hospodářskou soutěž na obou trzích. V tomto ohledu bylo upřesněno, že diskuzi s E.ON je nutno zaměřit na ceny na trhu. Předmětný podkladový zápis tak umožňuje dospět k závěru, že žalobkyně si stěžovala na soutěžní povahu nabídek E.ON ve Francii a měla v úmyslu vést uváženou hospodářskou soutěž a jednat s tímto podnikem ve vzájemné shodě v oblasti cen na trhu; navzdory nabídkám, které žalobkyně mohla učinit v Německu a navzdory obtížné situaci, v níž se zde mohla nacházet, však nejde o soutěžní chování. Komise konečně na základě předmětného podkladového zápisu oprávněně dospěla k názoru, že žalobkyně reagovala na nabídku E.ON týkající se zásobování zákazníka, aniž plně využila svůj potenciál. Pokud jde o tuto nabídku, podle tohoto dokumentu totiž žalobkyně plně nevyužila svůj obchodní potenciál, i když jej využila dříve, když například čelila hospodářské soutěži ze strany [důvěrné]. Skutečnost uváděná žalobkyní, že s ohledem na vlastní strategii [důvěrné], nevysvětluje, proč se chovala jinak, podle toho kterému soutěžiteli čelila.

238    Co se dále týče zápisu ze schůzky ze dne 27. května 2004 a zápisu ze schůzky ze dne 2. července 2004, nic neumožňuje dospět k závěru, že je výklad Komise nesprávný. Podle uvedeného zápisu totiž bylo chování žalobkyně na německém trhu nadále vnímáno jakožto agresivní a nebezpečné. Podle uvedeného zápisu dále E.ON v rámci diskuzí se žalobkyní zastávala názor, že hodnota plynu na německém trhu byla zničena přehnaně agresivními nabídkami, zatímco žalobkyně tvrdila, že musela ustoupit nátlaku Komise, která si přála přeshraniční hospodářskou soutěž, a že německý trh byl pro ni z hlediska velikosti a geografického postavení velmi důležitý. Komise se tudíž mohla o tyto dokumenty opřít pro účely závěru, že si dotčené podniky stěžovaly na prodeje uskutečněné na vnitrostátním trhu druhé strany. Tyto dokumenty poukazují na existenci určité formy hospodářské soutěže, ale ukazují též na skutečnost, že si tyto podniky vyměňovaly informace o svých obchodních strategiích. Jsou tedy rovněž nepřímým důkazem existence dohody o rozdělení vnitrostátních trhů (či průnik na tyto trhy ve vzájemné shodě), jelikož z nich plyne, že vzhledem k činnostem žalobkyně v Německu se prodejní činnost E.ON ve Francii zvětšila, přičemž takový soulad při pronikání na trh by byl možný jen díky takové dohodě. S ohledem na znění těchto dokumentů je tedy Komise mohla použít a nepochybila, když konstatovala, že došlo k předmětnému protiprávnímu jednání.

239    Pokud jde zatřetí o argument, že opomenuté či nesprávně vyložené informace ze spisu prokazují, že k jednání ve vzájemné shodě nedošlo, žalobkyně tvrdí, že tyto informace prokazují samostatnost strategie dotčených podniků v Německu a ve Francii, existenci přímé hospodářské soutěže mezi nimi na jejich domácím trhu a vůli žalobkyně ukončit co nejrychleji restrukturalizaci dohody MEGAL, aby se mohla v Německu stát plnohodnotným přepravcem. Tuto argumentaci je nutno odmítnout. S výjimkou úvah týkajících se francouzského trhu v době po srpnu 2004, které budou zkoumány v rámci čtvrtého žalobního důvodu, totiž Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že v letech 1999 až 2005 došlo k jednání ve vzájemné shodě o rozdělení trhů plynoucímu ze schůzek a výměny informací dotčených podniků, a to konkrétně za pomoci dokumentů ze schůzek a korespondence ze dne 4. února 1999, 24. června 1999, 23. května 2002, 27. února 2003, 19. února 2004 a 16. března 2004. Až na interní zápis žalobkyně ze dne 19. ledna 2004 a obchodní plán společnosti GDF Deutschland pro Německo ze dne 30. dubna 2004 odkazuje žalobkyně na podporu svého argumentu pouze na skutečnosti uvedené v její odpovědi na oznámení námitek a v žalobě neuvádí žádné argumenty týkající se zvláště těchto dokumentů. Kromě těchto dvou uvedených dokumentů nelze takový odkaz na dokumenty připojené k žalobě připustit z důvodů uvedených v bodě 175 výše. Stran interního zápisu žalobkyně ze dne 19. ledna 2004 dále postačí uvést, že se týká pouze deseti smluv o dodávkách, a to navíc pro zákazníky nacházející se výlučně na severozápadě Německa (tedy mimo oblast zásobování plynovodem MEGAL), a uvádí se v něm, že přístup jiných stran na území ztěžují vysoké náklady na přístup třetích subjektů k soustavě či stávající nemožnost zásobovat z plynovodu MEGAL. Tento dokument zdaleka nepotvrzuje existenci přímé hospodářské soutěže mezi dotčenými podniky, jak tvrdí žalobkyně, a potvrzuje naopak, že v oblasti zásobování plynovodem MEGAL mezi nimi hospodářská soutěž neprobíhala a žalobkyně nemohla odebírat plyn z tohoto plynovodu. Důvod, proč toto nebylo možné, není uveden, ale z předmětného zápisu lze vyvodit, že se liší od obtíží spojených s přístupem třetích subjektů k soustavě, které jsou rovněž zmíněny. Obchodní plán společnosti GDF Deutschland pro Německo ze dne 30. dubna 2004 konečně uvádí, že uzavírání nových smluv jednoznačně probíhalo rychleji v druhé polovině roku 2003 a že je to výsledek více než dvouleté činnosti [důvěrné] na území. Vyplývá z něj též, že přítomnost žalobkyně na německém trhu ji staví do konfrontace s velkými provozovateli. Tento dokument však neuvádí, zda se dotyčné smlouvy týkají oblasti zásobování z plynovodu MEGAL. Potvrzuje však, že žalobkyně své nabídky soustředila na severozápadě Německa [důvěrné]. Tyto dokumenty tudíž nejsou s to zpochybnit argumentaci Komise.

240    Pokud jde začtvrté o argument žalobkyně založený na tom, že předmětné schůzky byly odůvodněny strukturálními a obchodními vazbami pojícími dotčené podniky, je nutno uvést, že Komise sice legitimitu takových vazeb nezpochybňuje, avšak to nic nemění na tom, že tyto vazby nemohou ospravedlnit schůzky vedoucí k jednání ve vzájemné shodě zakázanému čl. 81 odst. 1 ES. Komise přitom měla v dané věci za to, jak plyne zejména z bodů 50, 63 a 158 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že ačkoli se velká řada těchto schůzek měla týkat legitimních diskusních témat, dotčené podniky tyto kontakty často využívaly k debatě o provedení dohod o rozdělení trhů. Jelikož žádná informace ze spisu není s to tento závěr vyvrátit, argumentace žalobkyně musí být zamítnuta.

241    Z výše uvedeného plyne, že žalobkyně nesprávně tvrdí, že schůzky a korespondence dotčených podniků v letech 1999 až 2005 neumožňují konstatovat, že mezi nimi docházelo k výměně citlivých informací v souvislosti s dopisy obsahujícími doplňující ujednání.

242    První výtku je tudíž nutno zamítnout.

–       Ke druhé výtce

243    Žalobkyně tvrdí, že Komise provedla nesprávné právní posouzení a nesprávné posouzení skutkového stavu, když dospěla k závěru, že díky schůzkám a korespondenci dotčených podniků v letech 1999 až 2005 bylo možné konstatovat, že mezi dotčenými podniky docházelo k výměně citlivých informací, a to bez ohledu na to, zda v souvislosti s dopisy obsahujícími doplňující ujednání či nikoli.

244    V rozsahu, v němž žalobkyně v rámci této výtky poukazuje na jednání ve vzájemné shodě nezávislé na dopisech obsahujících doplňující ujednání, je úvodem nutno konstatovat, že její argumentace je irelevantní. Komise totiž v napadeném rozhodnutí výslovně nekonstatovala, že kontakty v letech 1999 až 2005 představovaly protiprávní jednání nezávisle na uvedených dopisech. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí vnímaného jako celek Komise naopak nahlížela na dotčené jednání ve vzájemné shodě v souvislosti s prováděním dohody o rozdělení trhu vycházející z dohody MEGAL a dopisů obsahujících doplňující ujednání.

245    Dále je nutno konstatovat, že argumenty žalobkyně vznesené na podporu této výtky, jsou neopodstatněné bez ohledu na to, zda se týkají jednání ve vzájemné shodě v souvislosti s dopisy obsahujícími doplňující ujednání či nikoli.

246    Co se v prvé řadě týče argumentu žalobkyně o rozporech v napadeném rozhodnutí, je nutno uvést, že Komise v bodě 161 uvedeného rozhodnutí tvrdí, že dotčené podniky si nevyměnily podrobné obchodní údaje o prodejích, cenách, nákladech a maržích či zákaznících a že takové sdílení informací nebylo v daném případě nutné k tomu, aby dospěly ke společnému stanovisku nevyužívat plyn přepravovaný plynovodem MEGAL k zavedení hospodářské soutěže na vnitrostátní trh druhé strany, a obecně k tomu, aby hospodářská soutěž probíhala „umírněněji“. Komise v bodě 186 odůvodnění téhož rozhodnutí uvádí, že dotčené podniky si vyměnily obchodně citlivé informace, tj. informace o cenách a strategiích, pravidelně předem zkoumaly vzájemné budoucí strategie, jednaly o nich ve vzájemné shodě a jednaly v souladu s očekáváním druhé strany. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, si tato dvě tvrzení neodporují. Skutečnost, že si dotčené podniky nevyměnily „podrobné obchodní údaje“, totiž neznamená, že si nevyměnily „obchodně citlivé informace“. Dotčené podniky si totiž mohly vyměnit údaje, které nebyly podrobné, mohly být obecné, a přesto důležité k určení jejich obchodní strategie.

247    Zadruhé je nutno odmítnout argument žalobkyně, v jehož rámci zpochybňuje analýzu Komise obsaženou v bodě 161 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle níž nebylo nutné sdílet podrobné informace, jelikož každý z historických dodavatelů měl na vnitrostátním trhu tradičně postavení quasi-monopolu a jelikož stačilo druhou stranu uvědomit o tom, že na její vnitrostátní trh není plánován žádný (aktivní) vstup. Jak totiž plyne z judikatury citované v bodě 213 výše, výměna informací může na silně koncentrovaném oligopolistickém trhu umožnit podnikům seznámit se s postaveními na trhu, jakož i obchodní strategií jejich soutěžitelů, a citelně tak změnit hospodářskou soutěž, která mezi hospodářskými subjekty přetrvává. Tato judikatura nevyžaduje, aby předmětná informace byla podrobná. Na oligopolistickém trhu, jako je trh dotčený v daném případě, může i výměna obecných informací týkající se zejména obchodní strategie podniku narušit hospodářskou soutěž. Ačkoli žalobkyně tvrdí, že v praxi je taková situace velmi vzácná, v replice uznala, že judikatura v zásadě nevylučuje, aby výměna obecných informací byla postihnutelná, pokud zmírňuje nebo odstraňuje stupeň nejistoty o fungování relevantního trhu, a následně vede k omezení hospodářské soutěže mezi podniky. Dále je nutno dodat, že pokud podnik podílející se na jednání ve vzájemné shodě zůstane na dotyčném trhu aktivní, podle judikatury se použije domněnka příčinné souvislosti mezi vzájemnou shodou a chováním tohoto podniku na tomto trhu i v případě, kdy se jednání ve vzájemné shodě zakládá pouze na jediné schůzce dotyčných podniků (rozsudek T‑Mobile Netherlands a další, bod 213 výše, bod 62). V projednávaném případě se však jednání ve vzájemné shodě zakládá na řadě schůzek.

248    Okolnost uváděná žalobkyní, že dotčené podniky pronikly na trh druhé strany v omezeném rozsahu, nemůže zpochybnit skutečnost, že sdílení podrobných informací nebylo nutné, jelikož hospodářská soutěž mohla být v každém případě narušena výměnou informací, protože nejistota, která má mezi soutěžícími podniky existovat, byla jednáním ve vzájemné shodě odstraněna. Za těchto podmínek žalobkyně nesprávně tvrdí, že Komise ve své analýze snížila standard dokazování požadovaný ke konstatování protiprávního jednání.

249    Zatřetí nemůže obstát argument žalobkyně vycházející z toho, že si dotčené podniky nevyměnily žádné důvěrné informace a strategie ve smyslu judikatury. Okolnost uváděná žalobkyní, podle níž si dotčené podniky nevyměnily informace o nákladech, cenách, maržích, prodaných objemech či zákaznících, není relevantní, jelikož v situaci silně koncentrovaného oligopolistického trhu, jako je trh s plynem, postačuje, že došlo k výměně informací ve smyslu judikatury citované v bodě 213 výše. Jak ale plyne zejména z dokumentů citovaných v bodech 84, 87, 120, 121, či 180 odůvodnění napadeného rozhodnutí, došlo k řadě kontaktů, během nichž byly vyměněny informace o strategiích dotčených podniků na vnitrostátních trzích druhé strany.

250    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, je nutno konstatovat, že diskuze mezi dotčenými podniky nebyly „neurčitá prohlášení o záměrech“. Podle zápisu ze dne 27. května 2002 ke schůzce ze dne 23. května 2002 žalobkyně E.ON během jednoho setkání ujišťovala, že aktuálně neplánovala prodávat plyn v Německu. V podobném duchu podle zápisu ze schůzky ze dne 27. května 2004 tvořilo západní Německo západní hranici pro působení E.ON v západní Evropě a E.ON neměla zvláštní zájem o Francii. Žalobkyně v žalobě neuvádí, na jakou diskuzi přesně odkazuje a poukazuje pouze na svou odpověď na oznámení námitek.

251    Začtvrté je nutno odmítnout argument žalobkyně, v jehož rámci zpochybňuje relevanci dokumentů, o něž se Komise opřela.

252    Stran e‑mailu ze dne 27. února 2003 je nutno připomenout, že podle tohoto dokumentu se žalobkyně sice mohla pokusit prodávat plyn v oblasti společnosti E.ON, avšak spíše než pro účely přímé soutěže to bylo proto, aby se obeznámila s trhem. Námitka žalobkyně vycházející z tohoto dokumentu, která se týká osobních a subjektivních názorů, byla dále zamítnuta v bodě 227 výše. Argument žalobkyně, podle něhož o tomto soukromém setkání nevěděla, je nutno odmítnout, jelikož podle uvedeného e‑mailu se její zaměstnanec chtěl setkat se zaměstnancem E.ON v souvislosti s přípravou pozdějšího setkání dotčených podniků a chtěl předat určité informace, které by mohly být zajímavé pro žalobkyni i pro E.ON. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, žádná informace ze spisu neprokazuje, že na německém trhu přímou hospodářskou soutěž, jelikož se v průběhu sporného období v podstatě spokojila s prodejem plynu v množství získaném v rámci PUP.

253    Z e‑mailu ze dne 16. března 2004 vyplývá, že zaměstnanec žalobkyně na setkání se zaměstnancem E.ON uvedl, že žalobkyně považovala ceny E.ON pro některé zákazníky za příliš nízké. Plyne z něj rovněž, že si zaměstnanci dotčených podniků vyměnili informace o vztazích s některými zákazníky týkající se cen pro tyto zákazníky. Dále z něj plyne, že zástupce žalobkyně sdělil zástupci E.ON, že žalobkyně nechtěla v oblasti východní Francie měnit výši cen pro „malé a střední“ zákazníky, avšak pro větší zákazníky mohly být ceny sníženy. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, mohly mít tyto informace význam pro E.ON, která – jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí – začala ve Francii prodávat plyn v roce 2003. Ačkoli takové informace nejsou příliš podrobné, umožnily E.ON seznámit se s obecnou cenovou strategií plánovanou žalobkyní vůči různým druhům zákazníků v souvislosti se vstupem soutěžitelů na její území. Pokud jde o okolnost, že [důvěrné], výměnu informací, na kterou odkazuje e‑mail ze dne 16. března 2004 a která v každém případě snížila míru nejistoty, která by za normálních podmínek panovala mezi soutěžiteli, nelze odůvodnit. Argumentace týkající se údajné subjektivní povahy provedeného přepisu byla dále vyvrácena v bodech 174 a 227 výše.

254    E‑maily ze dne 27. února 2003 a 16. března 2004 jsou tudíž důkazy o výměně strategických informací.

255    Na rozdíl od toho, co žalobkyně tvrdí v replice, Komise neměla povinnost „uvést seznam“ obecných strategických informací, jež byly vyměněny, jelikož k výměně takových informací podle odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečně došlo. Okolnost, že výměna informací mezi dotčenými podniky proběhla v rámci jednání o nové dohodě MEGAL, nemůže ospravedlnit výměnu informací, která je s to narušit hospodářskou soutěž. Předmětné informace a zejména informace uvedené v zápise ze dne 27. května 2002 či v e‑mailu ze dne 27. února 2003 v každém případě jdou nad rámec informací souvisejících s opětným vyjednáváním dohody MEGAL.

256    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z toho plyne, že výměny informací uvedené Komisí v napadeném rozhodnutí mohly snížit nejistotu dotčených podniků ohledně fungování německého a francouzského trhu s plynem a jejich budoucí chování na těchto trzích, a mohly tudíž citelně změnit hospodářskou soutěž, která mezi nimi probíhala.

257    Z výše uvedeného plyne, že je nutno odmítnout argumentaci žalobkyně, podle níž schůzky a výměny informací mezi dotčenými podniky v letech 1999 až 2005 neumožňují konstatovat, že mezi nimi docházelo k výměně citlivých informací, a to ať v souvislosti s dopisy obsahujícími doplňující ujednání, či nikoli.

258    Také druhou výtku je proto třeba zamítnout a s ní i třetí část v plném rozsahu.

c)     Ke čtvrté části

259    V rámci této části žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno a je v rozporu s článkem 81 ES, jelikož dotčené praktiky kvalifikovalo jako dohodu či jednání ve vzájemné shodě, aniž byly zkoumány důkazy předložené během správního řízení, které měly prokázat samostatnost chování žalobkyně v Německu a společnosti E.ON ve Francii. Komise podle ní konkrétně nezkoumala hospodářské argumenty, které mohou zpochybnit samu existenci dotčeného protiprávního jednání.

260    Je nutno konstatovat, že žalobkyně v podstatě uplatňuje dvě řady argumentů, z nichž první se týká nezohlednění důkazů o samostatnosti chování obou dotčených podniků na trhu druhé strany a druhá nezohlednění hospodářských důkazů.

261    Co se v první řadě týče důkazů o samostatnosti chování dotčených podniků, které Komise údajně nezkoumala, je nutno uvést, že argumenty žalobkyně nejsou opodstatněné.

262    Pokud jde zaprvé o argumenty žalobkyně založené na samostatnosti jejího chování, je nutno úvodem uvést, že jí předložené důkazy jsou obecné a nejsou s to prokázat samostatné chování, pokud jde konkrétně o dodávání plynu přepravovaného plynovodem MEGAL, přičemž protiprávní jednání zjištěné v daném případě se podle bodu 199 odůvodnění napadeného rozhodnutí omezuje na toto odvětví.

263    Co se dále týče údajné [důvěrné], žalobkyně nesprávně tvrdí, že vedla [důvěrné], jelikož takové dokumenty, jako je e‑mail ze dne 27. února 2003, prokazují, že toto neměla v úmyslu. Proti existenci [důvěrné] dále svědčí interní zápis žalobkyně z dubna 2005 sepsaný v důsledku stížností E.ON [důvěrné]. I za předpokladu, že vedla [důvěrné], nic to v každém případě nemění na tom, že podle důkazů předložených Komisí byla tato předmětem mnoha diskuzí s E.ON a dotčené podniky na schůzkách vzájemně projevily lítost, že [důvěrné] druhé strany, a v tomto ohledu se snažily vzájemně ujistit, jak již bylo konstatováno (viz bod 164 výše). Pokud jde dále o [důvěrné] získané žalobkyní, postačí zopakovat, že podle bodu 101 odůvodnění napadeného rozhodnutí prodeje žalobkyně z plynovodu MEGAL započaly až v říjnu 2004 a minimálně do října 2005 byly jejich objemy v podstatě srovnatelné s objemy získanými v rámci PUP.

264    Stran [důvěrné] konečně argumentace žalobkyně, že [důvěrné], není s to prokázat její samostatné chování a zpochybnit úvahy Komise prokazující, že došlo k dotčenému protiprávnímu jednání. Z judikatury totiž vyplývá, že prokázání okolností, které poskytují jiné vysvětlení skutkového stavu zjištěného Komisí, a umožňují tak nahradit vysvětlení skutkového stavu, které Komise použila k závěru, že došlo k porušení pravidel Společenství v oblasti hospodářské soutěže, jiným přijatelným vysvětlením, je relevantní pouze tehdy, jestliže se Komise opírá pouze o chování dotčených podniků na trhu, aby dospěla k závěru, že existuje protiprávní jednání (v tomto smyslu viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 186 a citovaná judikatura). Tak tomu však v projednávané věci není, neboť Komise se opírá o řadu listinných důkazů, v jejichž případě žalobkyně nemohla – jak vyplývá z výše uvedeného – prokázat, že neměly důkazní hodnotu. Co se konkrétně týče překážek pro vstup [důvěrné], tyto okolnosti v každém případě samy o sobě nemohou vyloučit existenci dotčeného protiprávního jednání.

265    Pokud jde zadruhé o argumenty žalobkyně založené na samostatném chování E.ON ve Francii, je nutno uvést, že argument, že se E.ON rozhodla bránit vnitrostátní trh a rozvíjet se v ostatních evropských zemích jen minimálně a že E.ON nikdy nepovažovala francouzský trh za prioritní, nemůže zpochybnit, jak plyne z judikatury uvedené v předchozím bodě, konstatování Komise prokazující existenci protiprávního jednání. Pokud jde dále o tvrzení žalobkyně, že E.ON se navzdory malému zájmu o francouzský trh chovala ve Francii agresivně, postačí připomenou – jak plyne i z bodu 198 výše, že prodeje E.ON ve Francii neprokazují, že se necítila být vázána dopisy obsahujícími doplňující ujednání.

266    Pokud jde v druhé řadě o hospodářské argumenty, které Komise údajně nezkoumala, je nutno uvést, že Komise vycházela v daném případě hlavně z cíle dohody a jednání ve vzájemné shodě omezujícího hospodářskou soutěž, jenž sankcionuje článek 1 napadeného rozhodnutí. Dále uvádí řadu listinných důkazů, které podle ní prokazují existenci této dohody a jednání ve vzájemné shodě, jakož i jejich omezující cíl. Co se však týče zvláštního případu dohod, které jako v projednávaném případě mají za cíl respektování domácích trhů, podle judikatury jednak samy o sobě mají cíl omezující hospodářskou soutěž a náleží do kategorie dohod výslovně zakázaných čl. 81 odst. 1 ES a jednak tento cíl, jehož existence je nesporným způsobem prokázána listinnými důkazy, nemůže být ospravedlněn analýzou ekonomického kontextu, do kterého je protisoutěžní jednání začleněno (v tomto smyslu viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 184 a citovaná judikatura).

267    Jak plyne z přezkumu prvního žalobního důvodu a druhé a třetí části tohoto žalobního důvodu, žalobkyně nebyla v tomto případě s to vyvrátit listinné důkazy, díky nimž Komise prokázala existenci dotčené dohody a jednání ve vzájemné shodě, jakož i jejich protisoutěžní cíl po celé období dotčené v tomto žalobním důvodu. Za těchto podmínek nelze Komisi vytýkat, že neprovedla celkové a hloubkové hospodářské posouzení odvětví a chování dotčených podniků. Odkaz na rozsudek Solvay v. Komise, bod 207 výše není v tomto případě relevantní, jelikož na rozdíl od skutečností ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, se Komise s výjimkou závěrů uvedených v poslední části čtvrtého žalobního důvodu mohla v projednávaném případě opřít o řadu listinných důkazů z období dotčeného v rámci tohoto žalobního důvodu.

268    V rozsahu, v němž žalobkyně Komisi rovněž vytýká, že nezkoumala důkazy o jejím samostatném chování v Německu a o samostatném chování E.ON ve Francii, konečně postačí odkázat na výše uvedené závěry a zejména na závěry v bodech 259 až 267 výše, v nichž je vyvrácena argumentace žalobkyně týkající se samostatnosti dotčených podniků.

269    Z výše uvedeného vyplývá, že čtvrtou část je třeba zamítnout.

d)      K první části

270    Žalobkyně zdůrazňuje, že v případě neexistence jediného a pokračujícího protiprávního jednání po celé období od roku 1980 do roku 2005, jsou dopisy obsahující doplňující ujednání v každém případě promlčeny v souladu s článkem 25 nařízení č. 1/2003.

271    V tomto ohledu je nutno připomenout, že v souladu s odstavci 1 a 2 článku 25 nařízení č. 1/2003 podléhá pravomoc Komise k ukládání pokut nebo sankcí za porušení předpisů práva Společenství v oblasti hospodářské soutěže v zásadě promlčecí době v délce pěti let, která začíná běžet dnem, kdy došlo k protiprávnímu jednání, nebo v případě trvajícího nebo opakovaného protiprávního jednání dnem, kdy bylo ukončeno. Podle odstavců 3 a 4 téhož ustanovení každý úkon učiněný Komisí za účelem šetření nebo postupu souvisejícího s protiprávním jednáním přerušuje promlčecí lhůtu, přičemž k přerušení promlčecí lhůty dochází s účinkem ode dne, kdy byl tento úkon oznámen nejméně jednomu podniku, který se podílí na protiprávním jednání, a vztahuje se na všechny podniky, které se podílejí na protiprávním jednání. Z odstavce 5 téhož článku konečně plyne, že po každém přerušení začíná běžet promlčecí lhůta znovu. Avšak promlčení nastane nejpozději dnem, kdy uplynula doba rovnající se dvojnásobku promlčecí lhůty, i když Komise neuložií pokutu nebo penále. Tato doba se prodlužuje o dobu, po kterou je promlčení pozastaveno.

272    Dále je nutno konstatovat, že rozhodnutí, kterým se určuje, že došlo k protiprávnímu jednání, nepředstavuje sankci ve smyslu článku 25 nařízení č. 1/2003, a promlčení upravené tímto ustanovením se na něj tedy nevztahuje (obdobně viz rozsudek Sumitomo Chemical a Sumika Fine Chemicals v. Komise, bod 203 výše, bod 61). Kapitola VI nařízení č. 1/2003, která je věnována sankcím, totiž upravuje pouze pokuty a penále a žádné ustanovení tohoto nařízení neumožňuje dospět k závěru, že rozhodnutí Komise podle článku 7 nařízení, jimiž konstatuje, že došlo k porušení článků 81 a ES a 82 ES, patří mezi sankce uvedené v této kapitole. Promlčení pravomoci ukládat pokuty a penále tak nezahrnuje promlčení implicitní pravomoci určit, že došlo k protiprávnímu jednání (obdobně viz rozsudek Sumitomo Chemical a Sumika Fine Chemicals v. Komise, bod 203 výše, body 62 a 63).

273    Je nutno zamítnout argument žalobkyně, podle něhož má Komise povinnost odůvodnit oprávněný zájem, aby mohla konstatovat protiprávní jednání na základě dopisů obsahujících doplňující ujednání, které bylo promlčeno. Jak plyne z výše uvedeného, promlčení možnosti uložit sankce neznamená, že došlo k promlčení protiprávního jednání. V každém případě podle judikatury uvedené žalobkyní musí Komise odůvodnit, že má oprávněný zájem na přijetí takového rozhodnutí pouze v případě, že má v úmyslu přijmout rozhodnutí, kterým se určuje, že došlo k protiprávnímu jednání, které dotyčný podnik již ukončil (v tomto smyslu viz Sumitomo Chemical a Sumika Fine Chemicals v. Komise, bod 203 výše, bod 37). Argumentace žalobkyně však v rámci této části vychází z údajného promlčení protiprávního jednání, resp. z jediného data počátku protiprávního jednání, jak tvrdí v replice, a nikoli ze skutečnosti, že k protiprávnímu jednání došlo v minulosti.

274    Argumentace žalobkyně je za těchto podmínek irelevantní v rozsahu, v němž se týká promlčení dopisů obsahujících doplňujících ujednání či protiprávního jednání.

275    Argumentace žalobkyně stran neexistence jediného a pokračujícího protiprávního jednání musí být zamítnuta jako neopodstatněná. V tomto ohledu je vhodné připomenout, že porušení článku 81 ES nemusí být výsledkem jen jediného aktu, ale i řady aktů nebo rovněž pokračujícího jednání (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 81). V případě protiprávního jednání, které trvá několik let, nemá skutečnost, že se kartelová dohoda projevuje v různých obdobích, která mohou být od sebe oddělena delším či kratším časovým odstupem, dopad na existenci této kartelové dohody, pokud jednotlivé skutky, které jsou součástí tohoto protiprávního jednání, sledují jeden a tentýž cíl a jsou součástí jediného a pokračujícího protiprávního jednání (rozsudek Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, bod 136 výše, bod 98).

276    Komise v daném případě v bodě 203 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že k dohodám a jednání ve vzájemné shodě došlo v rámci globálního projektu určujícího hlavní směry jednání dotčených podniků na trhu a omezujícího jejich obchodní chování za účelem dosažení totožného protisoutěžního cíle a jediného hospodářského cíle, tj. omezení jakékoli hospodářské soutěže mezi nimi stran plynu přepravovaného plynovodem MEGAL. V bodě 211 téhož rozhodnutí v podstatě dospěla k závěru, že chování dotčených podniků představuje jediné a pokračující protiprávní jednání, které „omezuje hospodářskou soutěž z hlediska svého účelu“.

277    Jak plyne zejména z přezkumu prvního žalobního důvodu (viz body 142 a 143 výše), žalobkyně nebyla v projednávaném případě s to zpochybnit existenci dotčené dohody o rozdělení trhů před rokem 2000 ani prokázat, že došlo k ukončení uvedené dohody, a to navzdory konstatování, že počáteční datum, kdy se tato dohoda stala protiprávní, uvedené Komisí pro Německo bylo nesprávné.

278    Jak dále plyne zejména z přezkumu druhé části tohoto žalobního důvodu, žalobkyně nesprávně tvrdí, že Komise neprokázala existenci souhlasné vůle dotčených podniků uplatňovat po roce 2000 dopisy obsahující doplňující ujednání. Neobstály ani argumenty žalobkyně, podle nichž schůzky a výměny informací mezi dotčenými podniky v letech 1999 až 2005 nejsou s to prokázat existenci jednání ve vzájemné shodě o rozdělení trhu v souvislosti s dopisy obsahujícími doplňující ujednání a výměnu citlivých informací mezi soutěžiteli.

279    Komise za těchto podmínek nepochybila, když dospěla k závěru, že dotčená jednání představovala jediné a pokračující protiprávní jednání, které omezuje hospodářskou soutěž z hlediska svého účelu, přestože délka uvedeného protiprávního jednání je pro německý trh uvedena nesprávně.

280    Jak Komise uvedla v bodě 205 odůvodnění napadeného rozhodnutí, argument žalobkyně, že liberalizace způsobila „velký přelom“, který zpochybnil společný cíl sledovaný od roku 1975, neprokazuje, že chování dotčených podniků neměla tentýž cíl, tj. zabránit ve vztahu k jejich zákazníkům hospodářské soutěži či ji maximálním způsobem omezit tím, že nebudou vstupovat na tradiční vnitrostátní trh druhé strany, aby dodávaly plyn z plynovodu MEGAL. Jak vyplývá z výše uvedeného, důkazy předložené Komisí prokazují, že tyto podniky poukazovaly na dopisy obsahující doplňující ujednání a považovaly je za závazné i po datu stanoveném v první směrnici o plynu k jejímu provedení.

281    Z výše uvedeného vyplývá, že třetí část je třeba zamítnout a k její přípustnosti není nutné se vyslovovat vzhledem k tomu, že žalobkyně odkazovala na přílohy k žalobě.

282    Druhý žalobní důvod tudíž musí být v plném rozsahu zamítnut.

3.     Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevného nedostatku důkazů, pokud jde o existenci dohody či jednání ve vzájemné shodě mající za cíl omezit ve Francii využití plynu přepravovaného plynovodem MEGAL společností E.ON

283    Tento podpůrný důvod, v jehož rámci žalobkyně tvrdí, že na francouzském trhu nebylo možné zjistit porušení článku 81 ES, se dělí na tři části, z nichž první vychází z porušení článku 81 ES z důvodu neexistence protiprávního jednání na francouzském trhu plynoucího z dopisu Direktion G, druhá vychází z porušení článku 81 ES z důvodu zjevně nesprávného výkladu schůzek a výměny informací mezi dotčenými podniky týkajících se Francie a třetí podpůrná část vychází z porušení článku 81 ES z důvodu výjimky týkající se státní politiky ve Francii před lednem 2003.

a)     K první části

284    V rámci této části žalobkyně tvrdí, že ve Francii nebylo možné zjistit porušení článku 81 ES na základě dopisu Direktion G. V tomto ohledu v podstatě uvádí tři výtky, z nichž první se týká nejasnosti tohoto dopisu a porušení zásady presumpce neviny, druhá zjevně nesprávného výkladu uvedeného dopisu a třetí nedostatku důkazů předložených ze strany Komise na podporu jejího výkladu tohoto dopisu.

285    V rámci výtky založené na nejasnosti dopisu Direktion G a porušení zásady presumpce neviny se žalobkyně v první řadě odvolává na rozpor mezi oznámením námitek a napadeným rozhodnutím, pokud jde o omezení uložená tímto dopisem.

286    V tomto ohledu je nutno uvést, že Komise v bodě 50 oznámení námitek uvedla že „až do vstupu první směrnice […] o plynu v platnost v roce 2000, neukládaly dopisy [obsahující doplňující ujednání] žádné výslovné omezení pro [E.ON], poněvadž [žalobkyně] měla ve Francii monopol na dovoz plynu“. Podle napadeného rozhodnutí měla Komise zejména za to, že dopis Direktion G obsahoval omezení pro E.ON. V bodě 222 tak Komise dospěla k závěru, že tento dopis „měl E.ON zabránit […] v zásobování francouzských zákazníků plynem přepravovaným [plynovodem] MEGAL, který byl pro [E.ON] hlavní linkou pro dovoz plynu na francouzský trh přes Německo“.

287    V projednávané věci je nutno konstatovat – a to bez nutnosti vyslovit se k rozporu mezi oznámením námitek a napadeným rozhodnutím či bez nutnosti zkoumat vysvětlení poskytnutá v toto ohledu Komisí – že argumentace žalobkyně vážící se k těmto otázkám je v každém případě irelevantní. Z této argumentace nelze konkrétně samo o sobě vyvodit, že dopis Direktion G je nejednoznačný a není s to kvalifikovat dohodu jako dohodu o rozdělení trhu, aniž by byla porušena zásada presumpce neviny.

288    Oznámení námitek je totiž pouze přípravným dokumentem a v něm obsažené skutkové a právní závěry jsou čistě předběžné povahy. Pozdější rozhodnutí nemusí být nezbytně kopií oznámení námitek, jelikož Komise musí přihlédnout ke skutečnostem vyplývajícím ze správního řízení buď k tomu, aby upustila od námitek, které se ukázaly jako neopodstatněné, anebo aby upravila či doplnila po skutkové a právní stránce svou argumentaci na podporu uplatněných námitek (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 14; ze dne 17. listopadu 1987, BAT a Reynolds v. Komise, 142/84 a 156/84, Recueil, s. 4487, bod 70, Aalborg Portland a další v. Komise, bod 215 výše, bod 67).

289    Pokud jde zadruhé o výtku žalobkyně vycházející ze zjevně nesprávného výkladu dopisu Direktion G, stran rozdílného znění dopisů obsahujících doplňujících ujednání je zaprvé nutno uvést, že dle Komise nebyly uvedené dopisy formulovány podobně. Okolnost, že dopis Direktion G není formulován totožně nebo podobně jako dopis Direktion I, nemá jako taková vliv na možnost Komise mít za to, že tyto dopisy mají podobný předmět, a sice rozdělit vnitrostátní trhy s plynem a omezit přístup na vnitrostátní trhy dotčených podniků.

290    Zadruhé je tedy třeba ověřit, zda s ohledem na obsah dopisu Direktion G mohla mít Komise právem za to, že cílem uvedeného dopisu je zakázat E.ON uvádět ve Francii na trh plyn přepravovaný plynovodem MEGAL.

291    V tomto ohledu je třeba připomenout, že dopis Direktion G zní takto:

„[…]

Přepravní kapacity, které byly nebo budou na základě smlouvy rezervovány pro [GDF] pro přepravu plynu, se týkají plynu, který byl nebo bude koupen [GDF] a bude na účet [GDF] dodán [MEGAL] anebo [MEGAL Finco] za účelem tranzitu do Francie a pro spotřebu ve Francii.

Přepravní kapacity, které byly nebo budou na základě smlouvy rezervovány [E.ON] s pro přepravu plynu, se týkají přepravy za jakýmkoli jiným účelem tranzitu, jakož i přepravy plynu plynovodem a plynu odebíraného z plynovodu ve Spolkové republice Německo, který je určen ke spotřebě ve Spolkové republice Německo, nebo koupeného [E.ON] za účelem tranzitu přes Spolkovou republiku Německo.

[…]“

292    Je nutno uvést, že dopis Direktion G s ohledem na své znění výslovně E.ON nezakazuje dodávat plyn přepravovaný plynovodem MEGAL do Francie, nebo tímto plynem zásobovat.

293    Jak nicméně Komise uvedla v bodě 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z dopisu Direktion G lze vyvodit, že pokud plyn, který žalobkyně přepravuje plynovodem MEGAL, musí být dopraven do Francie, plyn, který přepravuje [E.ON] tímto plynovodem, musí být buď odebrán v Německu, nebo přepraven za jakýmkoli jiným účelem tranzitu, což znamená, že [E.ON] nelze povolit dopravovat plyn přepravovaný tímto plynovodem do Francie. Výraz „přeprava za jakýmkoli jiným účelem tranzitu“ je totiž třeba vykládat s ohledem na předcházející odstavec, který žalobkyni rezervuje přepravní kapacity pro plyn dodaný „na [její] účet za účelem tranzitu […] do Francie“. Tato formulace tedy znamená, že [E.ON] má přepravní kapacity k tranzitním dodávkám plynu do jiných zemí než Francie. Podle uvedeného dopisu tak plyn, který [E.ON] mohla přepravovat plynovodem MEGAL, musel být určen buď ke spotřebě v Německu, nebo k tranzitu do jiných zemí než Francie.

294    Proto i když dopis Direktion G výslovně [E.ON] nezakazuje prodávat plyn ve Francii, omezuje nicméně jeho možnosti jej do této země přepravovat plynovodem MEGAL, a tedy v této zemi plyn pocházející z tohoto plynovodu prodávat. Nelze tudíž mít jednoduše za to, jak tvrdí žalobkyně, že uvedený dopis má upřesňovat podmínky přepravy plynovodem MEGAL pro třetí subjekty.

295    Tento výklad je potvrzen společným výkladem dopisu Direktion G a přílohy 2 dohody MEGAL. [důvěrné] Pro plyn přepravovaný pro [E.ON] nemohl být tedy využit výstupní bod ve Francii, a tento plyn nemohl být proto v této zemi prodáván. [důvěrné].

296    Komise tedy nepochybila, když měla v bodě 222 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že cílem dopisu Direktion G bylo zabránit [E.ON] zásobovat francouzské zákazníky plynem přepravovaným plynovodem MEGAL. Stran argumentu žalobkyně vzneseného ve fázi repliky, podle něhož lze vlastním věrohodným vysvětlením nahradit vysvětlení skutkových okolností podané Komisí, je nutno opětně připomenout, že judikatura, na níž se tento argument zakládá, se váže k situaci, kdy se Komise opírá pouze o chování dotčených podniků na trhu, aby dospěla k závěru, že existuje protiprávní jednání (v tomto smyslu viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 70 výše, bod 186), a nemá k dispozici listinné důkazy. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Dopis Direktion G je s ohledem na formu a znění třeba považovat za listinný důkaz, takže uvedená judikatura se nepoužije. Totéž platí i pro důkazy potvrzující jeho obsah, tj. dohodu MEGAL a její přílohu 2.

297    Konečně je nutno zamítnout výtku žalobkyně vycházející z toho, že Komise nepředložila důkaz umožňující prokázat, že cílem a výsledkem dopisu Direktion G bylo omezit rozvoj E.ON ve Francii. Jak totiž plyne z výše uvedeného, výklad tohoto dopisu ze strany Komise nebyl nesprávný. I za předpokladu, že by důkazy předložené Komisí v napadeném rozhodnutí tento výklad neumožnily, nemá to vliv na uvedený výklad, který potvrzuje dohoda MEGAL ve spojení s její přílohou 2.

298    Navíc je v každém případě nutno konstatovat, že argumenty žalobkyně nemohou podle bodů 299 až 303 níže zpochybnit důkazy, které Komise v napadeném rozhodnutí předložila na podporu svého výkladu.

299    Z důvodů uvedených v bodě 70 výše je nejprve nutno zamítnout argument žalobkyně, podle něhož Komise v bodě 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí uznala, že případná soutěž ze strany společnosti E.ON byla v době podpisu dopisů obsahujících doplňující ujednání právně vyloučena vzhledem k monopolu žalobkyně, a potvrdila tím, že cílem či výsledkem dopisu Direktion G v zásadě nemohlo být omezení prodeje E.ON ve Francii.

300    Z důvodů uvedených v bodě 295 výše je zadruhé nutno odmítnout argumenty žalobkyně, jejichž cílem je vyvrátit relevanci odkazu na přílohu 2 dohody MEGAL.

301    Pokud jde zatřetí o tvrzení Komise obsažené v bodě 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož kontakty udržované dotčenými podniky od roku 1999 prokazují souvislost mezi chováním E.ON na francouzském trhu a chováním žalobkyně na německém trhu, je nutno nejdříve uvést, že Komise pro účely potvrzení výkladu dopisu Direktion G nevycházela zvláště z tohoto konstatování. Podle uvedeného bodu odůvodnění totiž jde o jednu ze skutečností, které byly obecně zohledněny na podporu tvrzení, že se dohoda či jednání ve vzájemné shodě týkaly i prodejů plynu z plynovodu MEGAL uskutečňovaných E.ON ve Francii. Argumentace žalobkyně týkající se tohoto tvrzení je tudíž v rámci projednávané části irelevantní. Dále je nutno konstatovat, že nic neumožňuje prokázat, že by tvrzení Komise bylo „chybné“, jak namítá žalobkyně. Žalobkyně o tom ostatně v žalobě nepředkládá žádný důkaz. Tvrzení Komise naopak potvrzuje zejména podkladový zápis ke schůzce „Tour d’horizon“ ze dne 2. července 2004, podle něhož se E.ON dobrovolně zdržela jednání na francouzském trhu až do léta 2003, a podle něhož se z důvodu činností žalobkyně v Německu zvýšil její prodej ve Francii, což prokazuje, že mezi prodeji podniků na trhu druhého podniku existovala vazba. To platí i v případě podkladového zápisu E.ON ze dne 5. října 2005 ke schůzce ze dne 11. října 2005, podle něhož E.ON začala prodávat plyn ve Francii na konci roku 2003 v reakci na činnosti žalobkyně v Německu.

302    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise začtvrté správně dospěla k závěru, že se její výklad dopisu Direktion G shodoval s výkladem právního oddělení žalobkyně. Podle e‑mailů ze dne 9. a 17. února 2000 sice uvedené právní oddělení řešilo otázku, zda mohla E.ON přepravovat plyn pro třetí subjekty prostřednictvím plynovodu MEGAL, a uvedlo, že v minulosti tento dopis vykládalo ve prospěch E.ON s tím, že tato společnost mohla přinutit třetí subjekty se zájmem o přepravu plynu tímto plynovodem, aby uzavřely smlouvy s ní, a nikoli s MEGAL Finco. Nad rámec této otázky však toto právní oddělení výslovně potvrdilo, že obsah uvedeného dopisu nasvědčoval rozsáhlému „rozdělení trhu“ mezi dotčenými podniky. Z toho plyne, že právní oddělení společnosti žalobkyně mělo za to, že tento dopis omezoval možnosti E.ON uvádět ve Francii na trh plyn z plynovodu MEGAL. Žalobkyně tudíž nesprávně tvrdí, že tyto e‑maily mohou potvrdit její výklad.

303    Zapáté je nutno vyvrátit argumenty žalobkyně, které mají zpochybnit listinné důkazy předložené Komisí na podporu jejích tvrzení, a to sice e‑maily ze dne 13. a 21. května 2002 a e‑mail ze dne 16. března 2004. Nejprve je nutno uvést, jak plyne z bodů 81 a 96 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že Komise tyto dokumenty nevyužila k potvrzení jejího výkladu dopisu Direktion G, ale využila je v podstatě k závěru, že dotčená dohoda byla nadále platná. Argumenty týkající se e‑mailů ze dne 13. a 21. května 2002 je dále nutno zamítnout z důvodů uvedených v bodě 168 výše. Z důvodů uvedených v bodě 174 výše je konečně nutno zamítnout argumenty týkající se e‑mailu ze dne 16. března 2004, a to v rozsahu, v němž se týkají jeho důkazní hodnoty. Tyto argumenty je dále nutno zamítnout i v rozsahu, v němž mají zpochybnit relevanci dostupné nevyužité kapacity. E‑mail ze dne 16. března 2004 totiž kvalifikuje dovozy E.ON do Francie jakožto „protiprávní“ za pomoci výslovného odkazu na dohody MEGAL a s ohledem na konstatování, že veškerá kapacita byla rezervována pro žalobkyni. Co se týče [důvěrné], Komise z této skutečnosti nevycházela na podporu své argumentace, takže úvahy žalobkyně v tomto směru jsou irelevantní.

304    Z výše uvedeného plyne, že první část musí být zamítnuta.

b)     Ke druhé části

305    V rámci této části žalobkyně tvrdí, že na základě schůzek a výměny informací dotčených podniků nelze určit, že na francouzském trhu došlo k porušení článku 81 ES. V tomto ohledu zpochybňuje relevanci pěti schůzek, z nichž Komise vycházela, aby prokázala, že došlo k jednání ve vzájemné shodě.

306    Argumenty žalobkyně týkající se dokumentů z těchto pěti schůzek ze dne 27. února 2003, 2. září 2003, 16. března 2004, 27. května 2004 a 2. července 2004 byly zamítnuty (viz zejména body 237, 238, 252 a 253 výše), a proto musí být zamítnuta i tato část.

c)     Ke třetí části

307    V souladu se zásadou výjimky z uplatnění článku 81 ES na základě státní politiky, Komise nemoha podle žalobkyně stanovit počáteční datum protiprávního jednání na francouzském trhu k datu před lednem 2003, kdy došlo k provedení první směrnice o zemním plynu do francouzského práva a k přijetí zákona z roku 2003, jímž z právního hlediska zanikl její zákonný monopol na vývoz a dovoz plynu a v jehož důsledku došlo k otevření francouzského trhu hospodářské soutěži pro oprávněné zákazníky.

308    V tomto ohledu je nejprve nutno připomenout, že podle Komise – jak vyplývá i z článku 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí – trvalo protiprávní jednání ve Francii minimálně od 10. srpna 2000 do 30. září 2005. Z toho plyne, že tato část musí být zamítnuta v rozsahu, v němž se týká období před 10. srpnem 2000, poněvadž Komise pro toto období nekonstatovala protiprávní jednání ve Francii. Konkrétně je nutno zamítnout argument žalobkyně, že Komise nevyvodila důsledky ze svého konstatování v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti ve věci, v níž byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 23. října 1997, Komise v. Francie (C‑159/94, Rec. p. I‑5815), podle něhož zákonný monopol, který měla žalobkyně pro dovoz, zakazoval jakoukoli hospodářskou soutěž ze strany zahraničních provozovatelů ve Francii, jelikož uvedené konstatování Komise pochází z doby před obdobím dotčeným v projednávaném případě.

309    Je tedy nutno zkoumat, zda lze ve vztahu k Francii vyloučit, že dotčené podniky v období od 10. srpna 2000 do ledna 2003 porušily článek 81 ES.

310    V tomto ohledu je nutno připomenout, že Komise v bodě 289 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že zákonný monopol žalobkyně na dovoz byl ve francouzské právní úpravě oficiálně zrušen až k datu vstupu zákona z roku 2003 v platnost. Zdůraznila však, že francouzské státní orgány měly podle unijního práva povinnost tento monopol ukončit po uplynutí lhůty k provedení první směrnice o zemním plynu, tj. k 10. srpnu 2000. Dodala, že žalobkyně se jakožto státní podnik nemohla dovolávat skutečnosti, že francouzské státní orgány včas neprovedly první směrnici o plynu do vnitrostátního práva. V bodě 291 odůvodnění tedy konstatovala, že pokud jde o dodávky plynu ve Francii, vyšetřované chování bylo v rozporu s článkem 81 Smlouvy o ES minimálně od 10. srpna 2000.

311    Toto posouzení je nutno potvrdit.

312    Podle ustálené judikatury se články 81 ES a 82 ES týkají pouze protisoutěžních jednání, která podniky uskutečňují z vlastní iniciativy. Je-li podnikům protisoutěžní jednání uloženo vnitrostátními právními předpisy nebo tvoří-li tyto předpisy právní rámec, který sám vylučuje jakoukoliv možnost jejich soutěžního jednání, články 81 ES a 82 ES nejsou použitelné. V takové situaci totiž nemá omezení hospodářské soutěže, jak to předpokládají tyto předpisy, příčinu v autonomním jednání podniků. Články 81 ES a 82 ES se naopak mohou použít, prokáže-li se, že vnitrostátní právní předpisy ponechávají prostor pro hospodářskou soutěž, která může být vyloučena, omezena nebo narušena autonomním jednáním podniků (rozsudky Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1997, Komise a Francie v. Ladbroke Racing, C‑359/95 P a C‑379/95 P, Recueil, s. I‑6265, body 33 a 34, a ze dne 11. září 2003, Altair Chimica, C‑207/01, Recueil, s. I‑8875, body 30 a 31).

313    V projednávaném případě je nejprve nutno připomenout, že francouzské orgány měly povinnost neuplatňovat od uplynutí lhůty k provedení první směrnice o zemním plynu, jejímž cílem bylo vytvořit soutěžní trh s plynem, jakékoli ustanovení, které by s ní bylo v rozporu. Zejména nemohly taková ustanovení uplatňovat vůči soutěžitelům žalobkyně, kteří si přáli vstoupit na francouzský trh s plynem. Přednost unijního práva totiž vyžaduje, aby jakékoli ustanovení vnitrostátního zákona, které není v souladu s unijním pravidlem, bylo ponecháno nepoužito, ať již bylo přijato dříve nebo později než toto pravidlo (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. září 2003, CIF, C‑198/01, Recueil, s. I‑8055, bod 48).

314    Dále je nutno zdůraznit, že mezi entity, proti kterým se lze dovolávat ustanovení směrnice, která mohou vyvolávat přímé účinky, patří útvar, který byl bez ohledu na svou právní formu pověřen na základě aktu orgánu veřejné správy výkonem služby ve veřejném zájmu pod kontrolou posledně uvedeného orgánu a který k tomu disponuje výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel upravujících vztahy mezi jednotlivci (rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 1990, Foster a další, C‑188/89, Recueil, s. I‑3313, bod 18), což je případ žalobkyně.

315    Jak Komise správně uvedla v bodě 290 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je dále nutno uvést, že od srpna 2000 mohli dodavatelé plynu vstoupit na francouzský trh a někteří zákazníci byli prohlášeni za oprávněné. Žalobkyně ostatně uznala, že se od srpna 2000 ujala iniciativy přijmout přechodná ustanovení o přístupu třetích subjektů k soustavě, která by umožnila postupně otevřít francouzský trh hospodářské soutěži. Francouzské orgány též v rámci věci, v níž byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 28. listopadu 2002, Komise v. Francie (C‑259/01, Recueil, s. I‑11093, body 12 a 13), prohlásily, že přechodný režim přístupu k soustavě pro přepravu a distribuci plynu platný od 10. srpna 2000 umožňoval oprávněným zákazníkům ve smyslu článku 18 první směrnice o zemním plynu přístup k plynové soustavě prostřednictvím smluv o napojení v minimální délce jednoho roku. Tento režim umožňoval oprávněným zákazníkům vyjednat znovu jejich smlouvy o dodávkách plynu a dokonce změnit dodavatele. Rok po zavedení uvedeného režimu změnilo 14 % oprávněných zákazníků na francouzském trhu dodavatele a na tomto trhu se objevily 4 nové hospodářské subjekty.

316    Konečně podle přípravného zápisu ke schůzce „Tour d’horizon“ ze dne 20. prosince 2001 zmíněného v bodě 116 odůvodnění napadeného rozhodnutí společnost E.ON otevřela prodejnu ve Francii. K tomu by nedošlo, kdyby byl francouzský trh k tomuto datu naprosto uzavřen hospodářské soutěži. Podle podkladového zápisu ke schůzce „Tour d’horizon“ ze dne 2. července 2004 se E.ON do léta 2003 dobrovolně zdržela jednání na francouzském trhu. Její nečinnost na francouzském trhu tedy minimálně k tomuto datu nebyla důsledkem zákonného omezení.

317    Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že od 10. srpna 2000 nelze zákon z roku 1946 – ačkoliv byl formálně nadále platný – považovat za zákon, který v praxi stanovil dotčené protisoutěžní chování či stanovil právní rámec, jež by sám o sobě vylučoval jakoukoli možnost soutěžního chování dotčených podniků ve smyslu judikatury uvedené v bodě 312 výše. Žalobkyně tudíž nesprávně tvrdí, že Komise nemohla dospět k závěru, že namítané protiprávní jednání začalo dne 10. srpna 2000 a že žalobkyně měla dále na základě zákona z roku 1946 zákonný monopol v oblasti dovozu a dodávek plynu s tím, že nedošlo ke změně této situace. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tato situace zákonného monopolu nezůstala beze změny až do přijetí zákona z roku 2003, jelikož francouzské orgány měly povinnost provést ke dni 10. srpna 2000 první směrnici o plynu a žalobkyně sama uznala, že se od srpna 2000 ujala iniciativy k přijetí přechodného ustanovení o přístupu třetích subjektů k soustavě, které by umožnilo postupné otevření francouzského trhu hospodářské soutěži.

318    Předchozí závěry nemůže změnit skutečnost, že praktiky hospodářských provozovatelů a v daném případě praktiky žalobkyně nelze od 10. srpna 2000 v souladu s rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, Komise v. Francie, bod 315 výše (bod 21) považovat za praktiky, kterými jsou platně plněny povinnosti uložené Smlouvou. Pro účely ověření, zda se použije článek 81 ES, je totiž v projednávané věci relevantní pouze otázka, zda zákon z roku 1946 stanoví dotčené protisoutěžní chování či zakládá právní rámec, který sám o sobě vylučuje jakoukoli možnost soutěžního chování. Jak vyplývá z výše uvedeného, v projednávaném případě tomu tak není. Subjekt, jako je žalobkyně, který v každém případě podléhá dohledu státu, se nemůže pro účely odůvodnění protisoutěžního jednání zakázaného Smlouvou o FEU dovolávat toho, že tento stát nesplnil povinnost plynoucí z uvedené Smlouvy.

319    Je nutno též odmítnout argument žalobkyně, podle něhož „otevření trhu“, které dokládá k srpnu 2000, nelze považovat za ukončení zákonného monopolu, či argument, že zákonodárce nepotvrdil přechodně zavedená pravidla pro přístup třetích subjektů k soustavě. Pro účely ověření, zda žalobkyně mohla navzdory formálnímu zachování zákonného monopolu na dovoz stanoveného zákonem z roku 1946 zabránit veškeré hospodářské soutěži na trhu, totiž Komise musela zkoumat situaci na francouzském trhu objektivně, a nikoli pouze teoreticky. Původ a povaha opatření, které umožnily toto otevření trhu, nemá vliv na konstatování v bodě 290 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že hospodářská soutěž mohla skutečně na francouzském trhu probíhat.

320    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, není nic „paradoxního“ na tom, že se Komise opřela o skutečnost, že soutěžitelé žalobkyně mohli od 10. srpna 2000 dodávat oprávněným zákazníkům ve Francii, ačkoli k tomu došlo výlučně v důsledku chování žalobkyně. Žalobkyně taktéž nesprávně zastává názor, že je tímto trestána za účast na liberalizaci a že je to v rozporu s unijními cíli a politikou hospodářské soutěže. Komise ostatně v projednávané věci sankcionovala dotčenou dohodu a jednání ve vzájemné shodě, nikoli skutečnost, že žalobkyně od 10. srpna 2000 v částečném a omezeném rozsahu provedla první směrnici o plynu. V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 313 výše měla žalobkyně v každém případě přispět k provedení první směrnice o zemním plynu, což od 10. srpna 2000 činila, byť nedokonalým způsobem.

321    Jak dále tvrdí žalobkyně, podle judikatury nelze v souladu se zásadou právní jistoty vystavit podnik trestním či správním sankcím za chování v minulosti uložené vnitrostátním zákonem, jež vylučuje možnost hospodářské soutěže, kterou mohou podniky samostatným jednáním vyloučit, omezit nebo narušit (v tomto smyslu viz rozsudek CIF, bod 313 výše, bod 53). Tato judikatura se však v daném případě nepoužije, jelikož – jak již bylo uvedeno – navzdory formálnímu zachování zákona z roku 1946 existovala možnost fakticky vyloučit hospodářskou soutěž. Tento zákon navíc nestanovil chování dotčené v projednávaném případě.

322    Argument žalobkyně, že právní a správní rámec neposkytoval před zavedením první směrnice o zemním plynu dostatečnou právní ochranu novým soutěžitelům, je nutno rovněž vyloučit, jelikož navzdory zachování zákona z roku 1946, jak již bylo konstatováno, nebylo zcela vyloučeno jejich soutěžní chování, a jelikož se E.ON dobrovolně rozhodla nepůsobit na francouzském trhu až do léta 2003. Z judikatury citované v bodě 313 výše navíc jednoznačně vyplývá, že ustanovení zákona z roku 1946 nemohla být od 10. srpna 2000 na základě nepodmíněných a přesných ustanovení první směrnice o zemním plynu uplatňována vůči zahraničním provozovatelům přejícím si dodávat plyn ve Francii. Chování dotčených podniků tedy za těchto podmínek nelze odůvodnit na základě údajné právní nejistoty panující před skutečným provedením první směrnice o zemním plynu. V tomto ohledu je nutno rovněž uvést, že hospodářský subjekt o velikosti E.ON měl k dispozici nezbytné prostředky k tomu, aby se od 10. srpna 2000 podílel na liberalizaci s odvoláním na ustanovení směrnice s přímým účinkem, a to i v případě jejího neprovedení do francouzské právní úpravy. Jak ostatně plyne z bodu 290 odůvodnění napadeného rozhodnutí, po uplynutí lhůty k provedení první směrnice o zemním plynu a před přijetím opatření k jejímu provedení společnost E.ON dodávala plyn do Belgie. Na rozdíl od toho, co plyne z argumentace žalobkyně, Komise společnosti E.ON nevytýkala, že se na francouzském trhu rozvíjela až od ledna 2003, ale vytýkala dotčeným podnikům pouze to, že uzavřely dohodu o rozdělení trhu v rozporu s článkem 81 ES.

323    Z výše uvedeného plyne, že Komise mohla konstatovat, že dotčené podniky v období od 10. srpna 2000 do ledna 2003 porušily ve Francii článek 81 ES. Komise tudíž neporušila toto ustanovení, když v daném případě stanovila počáteční datum protiprávního jednání na francouzském trhu na 10. srpna 2000.

324    Třetí část je tedy nutno zamítnout a s ní i třetí žalobní důvod v plném rozsahu.

4.     Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu při uplatnění článku 81 ES, pokud jde o existenci dohody mezi dotčenými podniky či jejich jednání ve vzájemné shodě po srpnu 2004

325    Tento podpůrný žalobní důvod, v jehož rámci žalobkyně tvrdí, že Komise právně dostatečným způsobem neprokázala existenci dohody či jednání ve vzájemné shodě po 13. srpnu 2004, je rozdělen na tři části, z nichž první vychází z porušení článku 81 ES z důvodu neexistence souhlasné vůle dotčených podniků uplatňovat dopisy obsahující doplňující ujednání po srpnu 2004, druhá vychází z porušení článku 81 ES z důvodu zjevně nesprávného posouzení schůzek a výměny informací mezi těmito podniky po srpnu 2004 a třetí podpůrná část vychází z porušení článku 81 ES, pravidel pro provádění důkazů a porušení povinnosti uvést odůvodnění z důvodu neexistence důkazu o protiprávním jednání na francouzském trhu po srpnu 2004.

326    Před přezkumem těchto částí je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se režim hospodářské soutěže zavedený články 81 ES a 82 ES soustřeďuje na hospodářské výsledky dohod, nebo jakékoli srovnatelné formy vzájemné shody či koordinace, spíše než na jejich právní formu. V důsledku toho v případě kartelových dohod, které již nejsou v platnosti, stačí pro použitelnost článku 81 ES, aby po jejich formálním ukončení nadále přetrvávaly jejich účinky. Z toho vyplývá, že dobu trvání protiprávního jednání nelze posuzovat v závislosti na období platnosti dohody, ale v závislosti na období, v němž se dotčené podniky chovaly způsobem zakázaným článkem 81 ES (viz rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2007, BASF a UCB v. Komise, T‑101/05 a T‑111/05, Recueil, s. II‑4949, bod 187 a citovaná judikatura).

327    Komise měla v bodě 299 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že protiprávní jednání skončilo poté, co dotčené podniky ve skutečnosti přestaly uplatňovat dopisy Direktion I a Direktion G, jakož i smluvní omezení bránící žalobkyni využívat výstupní body plynovodu MEGAL v Německu pro dodávky plynu zákazníkům. I když byly tyto dopisy oficiálně zrušeny dohodou z roku 2004, Komise dospěla v bodě 300 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že dotčené smluvní omezení zaniklo nejdříve na konci září 2005. Komise zohlednila skutečnost, že prozatímní dohoda ze dne 9. září 2005 umožnila žalobkyni uvádět na trh přepravní kapacity plynovodu MEGAL od 1. října 2005 a že dohoda z roku 2005 vstoupila v platnost dne 13. října 2005. Komise kromě toho v tomtéž bodě odůvodnění uvedla, že plyn pocházející z tohoto plynovodu, který žalobkyně prodávala zákazníkům v Německu, současně významně přesáhl objemy zakoupené tímto podnikem v rámci PUP až od října 2005. Komise měla tedy za to, že článek 81 ES se uplatní, jelikož jednání ve vzájemné shodě pokračovalo po ukončení dohody MEGAL a nadále vyvolávalo účinky až do jejího nahrazení.

328    Z toho plyne, že Komise měla za to, že protiprávní jednání pokračovalo po dohodě z roku 2004, přičemž vycházela nejen z důkazů dosvědčujících, že dotčené podniky dopisy obsahující doplňující ujednání nadále uplatňovaly navzdory jejich formálnímu zrušení, ale rovněž ze skutečnosti, že smluvní omezení obsažená v příloze 2 dohody MEGAL, která bránila žalobkyni využívat výstupní body plynovodu MEGAL v Německu, zůstala v platnosti i po dohodě z roku 2004.

329    Části tohoto žalobního důvodu je nutno zkoumat právě s ohledem na tyto úvahy.

a)     K první části

330    V rámci této části žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí nerespektuje článek 81 ES z důvodu neexistence souhlasné vůle dotčených podniků uplatňovat po srpnu 2004 dopisy obsahující doplňující ujednání.

331    Žalobkyně v tomto ohledu vznáší v podstatě dvě výtky, které spočívají ve zjevně nesprávném posouzení a v tom, že skutečnosti tvrzené Komisí nemají důkazní hodnotu.

–       K první výtce

332    Žalobkyně zdůrazňuje, že Komise zjevně nesprávně posoudila její účast na PUP, a to konkrétně tím, že skutečnost, že prodávala plyn na jihu Německa v roce 2004 nepovažovala ze dostatečnou k prokázání toho, že nedošlo k rozdělení trhů.

333    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, je v tomto ohledu zaprvé nutno uvést, že prodeje plynu v Německu z plynovodu MEGAL od října 2004 samy o sobě nejsou důkazem o tom, že dopisy obsahující doplňující ujednání přestaly být považovány za závazné. Jak vyplývá i z bodu 73 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je nutno připomenout, [důvěrné]. Jak uvedla Komise, žalobkyně prodávala plyn v Německu od roku 2003 pouze v omezeném rozsahu. Prodej plynu z plynovodu MEGAL, který započal až v roce 2004, představuje pouze relativně malé procento (resp. jak Komise uvedla v bodě 101 odůvodnění napadeného rozhodnutí „relativně minimální“ procento) z celkového objemu prodeje žalobkyně v Německu a nelze jej považovat za významný, jak tvrdí žalobkyně. V roce 2004 a v roce 2005 totiž [důvěrné]. Objemy plynu z plynovodu MEGAL prodávané žalobkyní v Německu od roku 2004 do září 2005 byly konečně podle bodu 101 odůvodnění napadeného rozhodnutí nakupovány výlučně u E.ON v rámci PUP a v souladu s rozhodnutím německých orgánů povolujícím fúzi E.ON a Ruhrgas byly povinně převedeny.

334    S ohledem na všechny tyto charakteristiky prodej plynu z plynovodu MEGAL umožňuje prokázat existenci obchodních průzkumů, jak tvrdila žalobkyně. Neumožňuje však sám o sobě prokázat nezávaznost dopisů obsahujících doplňující ujednání. Listinné důkazy mají navíc v podstatě prokázat – což uvedla i Komise v bodě 102 odůvodnění napadeného rozhodnutí – že žalobkyně měla za to, že vzhledem k smluvním ujednáním s E.ON (viz zejména body 337 až 339 níže) nemůže prodávat nad rámec objemů, které získala v rámci PUP. Stran argumentu, že Komise měla zohlednit nabídky učiněné žalobkyní, postačí připomenout, že tyto nabídky v každém případě samy o sobě neprokazují existenci hospodářské soutěže (viz bod 196 výše) a to tím spíše, že sama žalobkyně v odpovědi na oznámení námitek uznala, že žádná z jí uvedených nabídek nedospěla do konce. Stran argumentu žalobkyně vycházejícího z toho, že Komise nezohlednila skutečnost, že dodávky plynu uskutečněné od září 2005 zčásti odpovídaly smlouvám sjednaným v roce 2004, odkazujeme na závěry v bodě 350 níže.

335    Zadruhé je irelevantní argument, podle něhož Komise nevysvětlila, v čem aktivní účast na PUP a využívání objemů plynu nakoupených v tomto kontextu pro účely dalšího prodeje v Německu neprokazuje neexistenci kartelové dohody, jelikož Komise je povinna prokázat, že došlo k protiprávnímu jednání, nikoli že k němu nedošlo. Účast na PUP v každém případě neprokazuje neexistenci dohody o rozdělení trhu, přičemž okolnost, že se žalobkyně sama rozhodla účastnit se PUP a využívat objemy nakoupené v rámci této účasti k rozvoji na jihu Německa, nemá v tomto ohledu význam. Úvodem je totiž nutno připomenout, že podle bodu 346 odůvodnění napadeného rozhodnutí není plyn prodávaný žalobkyní v Německu v rámci PUP předmětem dotčeného protiprávního jednání. Z analýzy prodeje žalobkyně, jakož i z listinných důkazů dále vyplývá, že svou činnost fakticky omezila na objemy nakoupené v rámci PUP. Její prodej tyto objemy významně nepřekročil. Toto prokazuje, že navzdory účasti na PUP nadále dodržovala smluvní omezení zavedená dohodou MEGAL. Z interního zápisu E.ON ze schůzky „Tour d’horizon“ ze dne 29. března 2004 navíc plyne, že žalobkyně se chtěla účastnit PUP z obavy, že ruský plyn se dostane do špatných rukou, a dojde tak k větší hospodářské soutěži.

336    Argument žalobkyně, že prodej plynu z plynovodu MEGAL překročil objemy nakoupené v rámci PUP, je nutno zamítnout, jelikož Komise tuto skutečnost nezpochybňovala, avšak v bodě 113 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že uvedený prodej tyto objemy významně nepřekročil, což žalobkyně uznává. I kdyby objemy prodeje žalobkyně mohly lehce přesahovat objemy nakoupené v rámci PUP, jak vyplývá z tabulky uvedené v bodě 101, odůvodnění napadeného rozhodnutí, s ohledem na zanedbatelnost předmětného rozdílu to v každém případě neprokazuje, že se žalobkyně necítila být vázána dopisy obsahujícími doplňující ujednání.

337    Zatřetí není žádná skutečnost s to prokázat, že Komise na základě e‑mailu žalobkyně ze dne 21. července 2004, jehož obsah je připomenut v bodě 189 výše, nesprávně tvrdila v bodě 102 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobkyně byla toho názoru, že vzhledem ke smluvním ujednáním s E.ON nemůže odebírat plyn z plynovodu MEGAL. Nic tedy neumožňuje dospět k závěru, jak tvrdí žalobkyně, že nemožnost odběru plynu z uvedeného plynovodu s výjimkou objemů nakoupených v rámci PUP je vysvětlena [důvěrné]. Pokud jde konkrétně o argument žalobkyně, že její rozvoj na jihu Německa brzdily technické důvody [důvěrné], což však nebyl případ PUP, je nutno uvést, že takové odůvodnění není v dotčeném e‑mailu uvedeno k ospravedlnění stanoviska žalobkyně.

338    V této souvislosti je nutno zdůraznit, že skutečnost, že tento e‑mail neodkazuje na dopisy obsahující doplňující ujednání, není rozhodná, přičemž Komise ostatně netvrdila opak. Okolnost, že podle tohoto e‑mailu je v očekávání celkové dohody o plynovodu MEGAL zakázáno využívat jiné než uvedené výstupní body tohoto plynovodu, a to, že uvedený e‑mail neuvádí podmínky pro dodávky zákazníkům na jihu Německa z tohoto plynovodu, naopak nepřímo nasvědčuje tomu, že popsaná situace odpovídá stávající situaci plynoucí z dohody MEGAL [důvěrné].

339    Konečně je nutno uvést, že zápis žalobkyně ze dne 10. května 2004 zmíněný v poznámce pod čarou č. 98 odůvodnění napadeného rozhodnutí potvrzuje tvrzení Komise uvedené v bodě 102. Pokud jde o vstupní a výstupní body plynovodu MEGAL, žalobkyně (a k tomuto datu pouze ona) měla podle tohoto bodu právo odebírat plyn z aukcí bez ohledu na vstupní a výstupní bod uvedeného plynovodu. V tomto zápise se rovněž výslovně uvádí, že dopravení plynu [důvěrné] až ke koncovým zákazníkům Německu prostřednictvím výstupního bodu plynovodu MEGAL nebylo k tomuto datu proveditelné, protože žalobkyně neměla na západní straně tohoto plynovodu k dispozici takové výstupní body.

340    Začtvrté je nutno konstatovat, že Komise nevycházela pro účely konstatování protiprávního jednání z toho, ze které země plyn vycházel. Podle bodu 199 odůvodnění napadeného rozhodnutí se totiž dotčené protiprávní jednání týká dodávek plynu přepravovaného plynovodem MEGAL a není uveden původ plynu. V bodě 349 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise podobně uvádí, že prodeje dotčené protiprávním jednáním jsou prodeje plynu přepravovaného společností E.ON a žalobkyní za pomoci plynovodu MEGAL, který je prodáván zákazníkům v Německu a oprávněným zákazníkům ve Francii, s výjimkou prodejů plynu, které E.ON uskutečňuje v rámci PUP za účelem dodávek do Waidhausu, a prodeje plynu nakoupeného žalobkyní v rámci uvedené PUP za účelem dodávek do Waidhausu. [důvěrné]. Za těchto podmínek je nutno zamítnout argument žalobkyně založený na tom, že si Komise odporovala, když konstatovala, že došlo k protiprávnímu jednání [důvěrné]. Totéž platí i pro argument žalobkyně, podle něhož Komise nevysvětlila, jak mohl původ plynu ovlivnit kvalifikaci uvedeného protiprávního jednání.

341    Stran tvrzení žalobkyně, podle něhož odůvodnění Komise znamená, že na dopisy obsahující doplňující ujednání je pohlíženo maximálně jako na ujednání o místě určení [důvěrné], postačí podobně, jako učinila Komise, konstatovat, že takové ujednání je vertikální dohodou uzavíranou obecně mezi dodavatelem a zákazníkem v rámci smlouvy o dodávkách plynu, která zákazníkovi zakazuje opětně vyvézt plyn nakoupený od dodavatele, přičemž v projednávaném případě jde o horizontální dohodu uzavřenou mezi dvěma dodavateli v rámci výstavby infrastruktury pro přepravu plynu, která omezuje prodej plynu přepraveného touto infrastrukturou z území jedné strany na území strany druhé. Předmětné tvrzení je tudíž nutno zamítnout.

342    Z výše uvedeného vyplývá, že první výtku je nutno zamítnout.

–       Ke druhé výtce

343    Žalobkyně zpochybňuje důkazní hodnotu skutečností uvedených Komisí za účelem prokázání, že zákaz odběru plynu z plynovodu MEGAL byl po srpnu 2004 nadále dodržován. Komise podle ní neuvádí přesné a shodující se důkazy na podporu tvrzení, že dotčené podniky navzdory dohodě z roku 2004 uplatňovaly dopisy obsahující doplňující ujednání i po tomto datu.

344    Stran přílohy 2 k dohodě MEGAL je nejprve nutno připomenout, že uvedená příloha vymezovala vstupní a výstupní body plynovodu MEGAL, které mohly dotčené podniky využívat. Bod 2.1 této přílohy uvádí v případě žalobkyně jen jediný výstupní bod na francouzsko-německé hranici pro veškeré množství plynu přepraveného pro ni, nedohodnou-li se dotčené podniky jinak. Žalobkyni tedy nebyly poskytnuty výstupní body v Německu a bylo jí bráněno v odběru plynu z plynovodu MEGAL určeného pro německé zákazníky. Nic však neumožňuje dospět k závěru, že dotčená příloha byla zrušena či se stala bezpředmětnou na základě dohody z roku 2004, a nic neprokazuje, že tato dohoda uzavřená dotčenými podniky měnila tuto přílohu. Jak totiž Komise uvedla v bodě 107 odůvodnění napadeného rozhodnutí, dohoda z roku 2004 nezmiňuje tuto přílohu, což žalobkyně ostatně nezpochybňuje. Ze znění dohody z roku 2004 ve skutečnosti výslovně vyplývá, že se týkala pouze některých dopisů obsahujících doplňující ujednání a ostatní ustanovení dohody MEGAL či jejích příloh v ní nebyla zmíněna. Žalobkyně dále nepředkládá nic, co by bylo s to zpochybnit tvrzení Komise obsažené v uvedeném bodě, podle něhož by dotčené podniky vyřešily otázku přílohy 2 k dohodě MEGAL výslovně v dohodě z roku 2004, pokud by tak chtěly řešení hledat. Z tvrzení žalobkyně, že dotčené podniky uznaly v roce 2001 a poté v rámci dohody z roku 2004, že dopis Direktion I, který podle žalobkyně obsahuje obdobné ustanovení jako uvedená příloha, je „neplatný od samého počátku“, nelze bez výslovné zmínky v tomto smyslu týkající se této přílohy (včetně faxu ze dne 7. ledna 2002 či zmínky v dohodě 2004) dovodit, že je tato příloha zastaralá. Argumentace žalobkyně stran předmětné přílohy tudíž musí být zamítnuta.

345    Pokud jde za druhé o novinový článek ze dne 23. srpna 2004 uvedený v bodě 108 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je nutno úvodem poznamenat, že se jedná pouze o jeden z důkazů Komise, na nichž založila analýzu, podle níž se žalobkyně domnívala, že po dohodě z roku 2004 nemohla odebírat plyn z plynovodu MEGAL vzhledem ke smluvním ujednáním s E.ON. Jak totiž plyne z bodů 111 a 112 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise vycházela i z interního zápisu žalobkyně z ledna 2005, z plánu žalobkyně pro rozvoj v Německu, jakož i z jejího chování.

346    Dále je nutno konstatovat, že novinový článek ze dne 23. srpna 2004, pochází ze specializovaného časopisu, cituje vyjádření ředitele prodeje žalobkyně v Německu a obsahuje velmi konkrétní údaje týkající se omezení možností žalobkyně odebírat plyn z plynovodu MEGAL. Nevyplývá z něj, že žalobkyně k datu uvedeného novinového článku dosud nedospěla ke končené dohodě s E.ON o odběru plynu z uvedeného plynovodu ani že žalobkyně měla omezené možnosti odběru plynu z tohoto plynovodu. V tomto novinovém článku se uvádí, že žalobkyně mohla odebírat plyn kdekoli, resp. bylo to možné na základě obecného výkladu stávajících pravidel. Důkazní hodnotu novinového článku nelze za těchto okolností považovat za malou či nulovou a Komise se o tento dokument mohla platně opřít, aby podpořila své tvrzení, že některé důkazy prokazují přesvědčení žalobkyně, že z důvodu smluvních vztahů s E.ON nemohla odebírat plyn z tohoto plynovodu. Skutečnost, že dotčený novinový článek následoval 10 dnů po dohodě z roku 2004, není přímo relevantní, jelikož osoba, jejíž názory jsou citovány, musela mít vzhledem k svému postavení nutně přesné informace o situaci kolem předmětného plynovodu.

347    Žalobkyně konečně nesprávně tvrdí, že Komise odmítla zohlednit e‑mail ze dne 26. srpna 2004, kterým E.ON reagovala na dotčený článek a poukázala opět na zastaralost dopisu Direktion I. Komise totiž v bodě 110 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že tomuto dopisu je věnován bod 4.3.1 uvedeného rozhodnutí v rámci obecného argumentu E.ON, podle něhož E.ON umožnila žalobkyni odebírat plyn z plynovodu MEGAL v Německu. V bodě 149 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který je obsažen v jeho části 4.3.1, Komise uvádí, že tvrzení, podle něhož E.ON akceptovala nárok žalobkyně odebírat plyn z plynovodu MEGAL, je v rozporu s důkazem, z něhož plyne přesvědčení žalobkyně na interní úrovni i v jejích veřejných prohlášeních, že nemá nárok na odběry plynu z plynovodu jdoucí nad rámec objemů nakoupených v PUP. Je třeba dospět k závěru, že Komise tímto sice implicitně, ale nutně odpovídá na argument založený na dopise E.ON ze dne 26. srpna 2004. Stran argumentů žalobkyně vycházejících z toho, že e‑mail ze dne 26. srpna 2004 prokazuje neexistenci souhlasné vůle dotčených podniků, že opuštění dopisů obsahujících doplňující ujednání se neshoduje dohodou z roku 2005 a že obtíže žalobkyně uvádět plyn na trh plynou z překážek nezávislých na její vůli, postačí konstatovat, že důkazy následující po tomto e‑mailu, jakož i chování žalobkyně na trhu (viz bod 350 níže), svědčí proti těmto skutečnostem (viz konkrétně dokumenty uvedené v bodech 349, 361 a 362 níže) a prokazují, že dotčené protiprávní jednání pokračovalo i po dohodě z roku 2004, takže uvedené argumenty je nutno zamítnout. Podle tohoto e‑mailu navíc E.ON opakovaně potvrdila, že žalobkyně může odebírat plyn z plynovodu MEGAL, [důvěrné] což ukazuje, že v praxi byly možnosti žalobkyně odebírat k tomuto datu plyn v Německu stále přinejmenším omezené. Konečně, jak uvedla Komise, z tohoto dokumentu jasně vyplývá, že E.ON tvrdila žalobkyni, že není konstruktivní zveřejnit popis možností odebírat plyn z plynovodu MEGAL či diskuse v tomto ohledu, což ukazuje, že cílem E.ON bylo zvláště objasnit žalobkyni, že by bylo lepší nečinit v této věci veřejná prohlášení.

348    Argumentaci žalobkyně k předmětnému novinovému článku je tudíž nutno zamítnout.

349    Pokud jde zatřetí o plán žalobkyně pro rozvoj v Německu ve znění ze dne 2. září 2005, žalobkyně podle něj ze smluvních důvodů nemohla odebírat plyn z různých výstupních bodů plynovodu MEGAL a nemohla ani přímo uvádět na trh přepravní kapacity, jež měla k dispozici. Očekávané stanovisko v nové smlouvě s E.ON o využívání potrubí by tuto situaci mohlo změnit. I za předpokladu, že tento plán rozvoje byl pouze ve fázi projektu, jak tvrdí žalobkyně, nemůže to zpochybnit jeho obsah, který vlastními silami vypracovala žalobkyně, a tedy ani jeho důkazní hodnotu. Totéž platí pro tvrzení žalobkyně, podle něhož nebyl na interní úrovni již několik let aktualizován ani ověřen. Toto tvrzení se navíc jeví být v rozporu s tím, že tento dokument výslovně uvádí, že se jedná o „znění ze dne 2. září 2005“. Žalobkyně ale nepředložila konečný dokument s aktuálním a ověřeným obsahem, který by se lišil od dokumentu zmiňovaného Komisí.

350    Pokud jde začtvrté o tvrzení Komise obsažené v bodě 300 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož prodej plynu z plynovodu MEGAL žalobkyní jejím zákazníkům usazeným v Německu významněji překročil objemy nakoupené žalobkyní v rámci PUP až od října 2005, je nutno odmítnout argument žalobkyně, že Komise provedla zjevně nesprávné posouzení, když tuto skutečnost zohlednila pro účely určení data ukončení protiprávního jednání. Kromě toho, že Komise podle ní bez přijatelného odůvodnění zamítla alternativní vysvětlení, že prodej v Německu vzrostl během října a že dodávky zahájené od října 2005 plynou ze smluv o dodávkách uzavřených dávno před tímto datem, žalobkyně nepředkládá žádný argument k prokázání zjevně nesprávného posouzení. Pro účely závěru o takovém pochybení však žalobkyně musí předložit důkazy, na jejichž základě lze mít za to, že jsou úvahy Komise nesprávné, což v projednávaném případě neprokázala. Na vysvětlení podaná žalobkyní Komise v každém případě odpověděla. V odpověď na vysvětlení stran struktury plynárenských roků totiž Komise v bodě 302 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že žalobkyně věděla, že všechny roční smlouvy o dodávkách vstupují v platnost v říjnu, a mohla důvodně očekávat novou smlouvu s E.ON. Žalobkyně výslovně neuvedla argumenty, kterými by toto tvrzení mohla vyvrátit. Komise v bodě 113 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že žalobkyně sice dříve podepsala dohody o dodávkách se zákazníky, avšak to nic nemění na tom, že ve skutečnosti neodebírala plyn z plynovodu do října 2005, a respektovala tudíž zákaz odebírat plyn z plynovodu MEGAL v Německu. Toto posouzení je nutno potvrdit, jelikož až do října 2005, jak již bylo uvedeno, objemy plynu prodávaného žalobkyní v Německu z plynovodu MEGAL představovaly mimořádně malé procento německé spotřeby a pouze minimálně přesahovaly objemy plynu nakoupené v rámci PUP, které měla E.ON povinnost převést.

351    Z toho plyne, že druhá výtka musí být zamítnuta a s ní i celá první část.

b)     Ke druhé části

352    V rámci této části žalobkyně zpochybňuje posouzení Komise stran schůzek a výměn informací následujících po dohodě z roku 2004. Komise podle ní naprosto nesprávně vyložila schůzky a výměny informací mezi dotčenými podniky, k nimž došlo po dohodě z roku 2004. Předkládá v tomto ohledu pět argumentů.

353    K prvnímu argumentu žalobkyně, podle něhož si E.ON po dohodě z roku 2004 nadále stěžovala na hospodářskou soutěž ze strany žalobkyně v Německu, je nutno nejprve uvést, že Komise nezastávala názor, že tato skutečnost neumožňovala vyloučit existenci dohody či jednání ve vzájemné shodě s cílem nadále uplatňovat dopisy obsahující doplňující ujednání, jak by mohlo vyplývat z argumentace žalobkyně. Komise totiž v bodech 130 až 136 odůvodnění napadeného rozhodnutí zohlednila tuto skutečnost spolu s jinými skutečnostmi, aby v podstatě prokázala existenci koluzního jednání a zejména výměnu informací mezi podniky, které po dohodě z roku 2004 spadaly spíše pod jednání ve vzájemné shodě než pod hospodářskou soutěž.

354    Dále je nutno konstatovat, že takové stížnosti samy o sobě nestačí k vyloučení existence kartelové dohody. Jak v podstatě tvrdí Komise, pokud by naopak mezi těmito dvěma soutěžícími podniky neexistovala předchozí protisoutěžní dohoda o rozdělení trhů, jeden z nich by si nemusel na pravidelných schůzkách stěžovat na hospodářskou soutěž ze strany druhého podniku na jeho území. Jak plyne z bodu 195 odůvodnění napadeného rozhodnutí, konkrétní důkazy o nesouhlasu v otázkách, které by neměly být mezi soutěžiteli v prostředí hospodářské soutěže řešeny, prokazují, že dotčené podniky jednaly společně, ačkoli se při určitých příležitostech navzájem obviňovaly z nedodržování tohoto společného postoje.

355    Okolnost uváděná žalobkyní, že určité skutečnosti prokazovaly intenzivní hospodářskou soutěž, není s to zpochybnit předchozí závěry. Skutečnost, že kartelová dohoda není dodržována, nemění nic na tom, že k ní došlo (viz rozsudek Tribunálu ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑71/03, T‑74/03, T‑87/03 a T‑91/03, nezveřejněný ve Sbírce, bod 74 a citovaná judikatura). V každém případě je nutno konstatovat, že i za předpokladu, že by taková hospodářská soutěž probíhala, nemění to nic na tom, že dotčené podniky si vzájemně stěžovaly na prodeje či ceny a na tyto stížnosti reagovaly, což plyne i z bodů 123, 124 a 130 až 136 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

356    Ačkoli dále ze zprávy žalobkyně ze dne 9. února 2005 vyplývá, že ji E.ON obvinila, že „zničila“ hodnotu plynu v Německu a využívala rozdílu v ceně [důvěrné] k získávání nových zákazníků, což mohlo svědčit o soutěžním chováním žalobkyně v Německu, nemění to nic na tom, že podle žalobkyně bylo třeba „o této otázce diskutovat“. V běžném soutěžním kontextu by však podnik nezamýšlel „diskutovat“ o obviněních svého konkurenta týkajících se jeho cen. To tedy dokazuje, že žalobkyně zamýšlela reagovat na výhrady E.ON.

357    V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud se hospodářský subjekt ztotožňuje se stížnostmi, které mu zaslal jiný subjekt ve věci hospodářské soutěže, které je vystaven ze strany výrobků prodávaných prvním subjektem, jednání zúčastněných osob představuje jednání ve vzájemné shodě (rozsudek Suiker Unie a další v. Komise, bod 211 výše, bod 283). V projednávaném případě je třeba mít za to, že žalobkyně se tím, že uvedla, že bude „diskutovat o této otázce“ týkající se stížností E.ON na její ceny uplatňované v Německu, a tím, že v návaznosti na stížnosti E.ON na její cenové pozice v rámci prodejů komunálním podnikům vypracovala zprávu z dubna 2005, ztotožnila s uvedenými stížnostmi ve smyslu dané judikatury, i když měla za to, jak vyplývá zejména z této zprávy z dubna 2005, že je třeba vnímání E.ON relativizovat.

358    Dále je nutno uvést, že žalobkyně nezpochybňuje, že skutečnost, že strany dohody o rozdělení trhu tuto dohodu příležitostně nerespektovaly a stěžovaly si na to, že druhá strana smlouvu nedodržuje, nijak neprokazuje, že by tato dohoda nebyla zachována a uplatňována. Má však za to, že tento závěr v projednávaném případě neplatí, jelikož v rámci dohody z roku 2004 označily dotčené podniky dopisy obsahující doplňující ujednání za „neplatné od samého počátku“ a Komise neprokázala souhlasnou vůli dotčených podniků po srpnu 2004.

359    Argumenty žalobkyně, které mají zpochybnit existenci souhlasné vůle po tomto datu, však byly vyvráceny v rámci první části tohoto žalobního důvodu. Ačkoli dotčené podniky v dohodě z roku 2004 prohlásily, že dopisy obsahující doplňující ujednání považovaly za „neplatné od samého počátku“, nemění to nic na tom, že nadále dodržovaly dohodu o rozdělení trhu vycházející z těchto dopisů, jelikož E.ON si nadále stěžovala na jednání žalobkyně, což chtěla posledně jmenovaná relativizovat, jak prokazují zejména zápisy z 9. února a dubna 2005. Jak plyne i z bodů 101 až 103 odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalobkyně konkrétně až do září 2005 neodebírala z plynovodu MEGAL plyn v objemech překračujících významněji objemy nakoupené v rámci PUP,

360    Zadruhé k argumentu žalobkyně, který má zpochybnit, že obavy E.ON o její rozvoj v Německu po srpnu 2004 nebyly zjevné, postačí uvést, že Komise nepovažovala tyto obavy ze „zjevné“, jak tvrdí žalobkyně. Takové obavy nejsou v každém případě s to prokázat neexistenci dohody, a to ze stejných důvodů, proč byly zamítnuty argumenty o stížnostech E.ON (viz body 353 až 359 výše). V této souvislosti je nutno zdůraznit, jak bylo uvedeno v bodě 263 výše, že zápis žalobkyně z dubna 2005 neukazuje její agresivní cenovou politiku v Německu. Je nutno připomenout, že podle judikatury uvedené v bodě 357 výše není v situaci běžné hospodářské soutěže představitelné, že podnik reaguje na kritiku svých cen pocházející od jeho konkurenta a snaží se relativizovat jeho vnímání nastavení agresivních cen, jak činí žalobkyně v uvedeném zápise sepsaném po stížnostech ze strany E.ON. Tento zápis tudíž není relevantní pro důkaz, že nedošlo ke kartelové dohodě. Jak tvrdí Komise, obavy E.ON za okolností v projednávané věci nasvědčují tomu, že dotčené podniky dohlížely na dodržování dohody z důvodů uvedených v bodě 354 výše. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tím není převráceno důkazní břemeno, jelikož toto konstatování musí být vykládáno ve spojení s ostatními důkazy prokazujícími pokračování protiprávního chování po srpnu 2004.

361    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise zatřetí správně dospěla v bodě 124 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že žalobkyně reagovala na stížnosti E.ON týkající se její cenové politiky v odvětví [důvěrné] v Německu na základě zápisu ze dne 9. února a dubna 2005. V tomto ohledu postačí opětně poukázat na to, že podle zápisu ze dne 9. února 2005 je nutno řešit otázku obvinění ze strany E.ON a že zápis z dubna 2005 byl sepsán po stížnostech E.ON týkajících se cenového nastavení žalobkyně u prodejů [důvěrné], které zničily hodnotu plynu v Německu. Mezi stížnostmi E.ON týkajícími se politiky žalobkyně a reakcemi žalobkyně tedy existuje souvislost. Za těchto podmínek nelze tvrdit, že je výklad Komise nesprávný. V tomto ohledu je na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nutno zdůraznit, že Komise nedospěla v napadeném rozhodnutí k závěru, že zápis z dubna 2005 doporučoval zmírnit agresivitu žalobkyně v Německu. Nakonec je třeba upřesnit, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, takovou reakci nelze považovat za nepřímý důkaz o řádném řízení. Z uvedeného zápisu totiž jasně plyne, že šlo o to relativizovat vnímání E.ON, nikoli zachovat úroveň ziskovosti žalobkyně v Německu, jak tvrdí posledně jmenovaná.

362    Pokud jde začtvrté o dokumenty, které se týkají schůzky ze dne 21. září 2005, v projednávaném případě podkladový materiál ze dne 20. září 2005 připravený pro účely této schůzky a e‑mail ze dne 22. září 2005, který poskytuje shrnutí z této schůzky, a jsou uvedeny v bodech 132 a 133 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je třeba úvodem konstatovat – což žalobkyně konečně potvrdila v odpověď na otázku Tribunálu položenou během jednání – že Komise z těchto dokumentů vycházela pro účely závěru, že E.ON pokračovala ve stížnostech na hospodářskou soutěž ze strany žalobkyně v Německu a že její chování bylo spíše výsledkem jednání ve vzájemné shodě než hospodářské soutěže. Na rozdíl od toho, co původně tvrdila Komise v písemných vyjádřeních, byly tyto dokumenty použity v neprospěch žalobkyně.

363    Dále je nutno konstatovat, že je nutno zamítnout k tomu se pojící argumentaci žalobkyně. Ač není nutné zkoumat podkladový materiál ze dne 20. září 2005 připravený pro účely schůzky konající se následující den, postačí konstatovat, že zápis z této schůzky neprokazuje, že [důvěrné], jak tvrdí žalobkyně, ale prokazuje koluzní povahu jednání dotčených podniků. Žalobkyně podle něj uvedla, že Německo nepovažovala za klíčový trh a že devět nabídek z nedávné doby přineslo pouze jednoho zákazníka. Uvedla též, že dokonce zákazníky ztratila. Žalobkyně si tak s E.ON vyměnila informace o její obchodní politice v Německu i v době několika dnů před datem, které Komise uvedla jako datum ukončení protiprávního jednání. Takové informace mohly ovlivnit chování E.ON, která byla seznámena se situací žalobkyně ve vztahu k německým zákazníkům, na trhu a odhalovaly, jak se měla v úmyslu na tomto trhu chovat. Požadavek autonomní politiky každého hospodářského subjektu, která je vlastní ustanovením Smlouvy týkajícím se hospodářské soutěže, však striktně brání všem přímým nebo nepřímým kontaktům mezi těmito subjekty, které by mohly ovlivnit tržní chování skutečného nebo potenciálního soutěžitele či odhalení tržního chování, o kterém tyto subjekty samy rozhodly nebo mají v úmyslu rozhodnout, takovému soutěžiteli, pokud je cílem nebo výsledkem těchto kontaktů zavedení podmínek hospodářské soutěže, které neodpovídají běžným podmínkám relevantního trhu. V tomto ohledu je namístě se domnívat, neexistuje-li důkaz o opaku, jehož předložení přísluší zúčastněným subjektům, že podniky, které jednají ve vzájemné shodě a které zůstávají na trhu aktivní, zohledňují při určování svého chování na trhu informace, které si vyměnily se svými konkurenty (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 275 výše, body 117 a 121). Jelikož se žalobkyně ani nepokusila předložit důkaz o tom, že o dotyčných informacích nevěděla, je třeba s ohledem na tuto judikaturu připustit, že schůzka ze dne 21. září 2005 sloužila jako rámec pro jednání ve vzájemné shodě v rozporu s čl. 81 odst. 1 ES.

364    Komise se tedy nedopustila pochybení, když zohlednila dokumenty týkající se schůzky ze dne 21. září 2005 k učinění závěru, že výměna mezi dotčenými podniky představuje spíše jednání ve vzájemné shodě než hospodářskou soutěž.

365    Argumenty žalobkyně, které mají zpochybnit výměnu informací, byly konečně vyvráceny již v rámci přezkumu druhého žalobního důvodu, na který je tedy třeba odkázat. Je nutno též zopakovat, že zápis ze dne 21. září 2005 sám o sobě prokazuje, že si dotčené podniky vyměnily informace, které mohly ovlivnit jejich chování na trhu a odhalit je, přičemž taková výměna je zakázána článkem 81 ES.

366    Z výše uvedeného vyplývá, že druhá část musí být zamítnuta.

c)     Ke třetí části

367    V rámci této části žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje článek 81 ES a pravidla pro provádění důkazů a není dostatečně odůvodněno, jelikož neuvádí žádnou průkaznou skutečnost dokazující, že na francouzském trhu došlo po 13. srpnu 2004 k protiprávnímu jednání.

368    V tomto ohledu je nutno připomenout, že podle článku 1 napadeného rozhodnutí probíhalo protiprávní jednání v Německu od 1. ledna 1980 minimálně do 30. září a ve Francii od 10. srpna 2000 minimálně do 30. září 2005.

369    Nejprve je však nutno konstatovat, že žádný listinný důkaz nepotvrzuje pokračování dotčeného protiprávního jednání po 13. srpnu 2004, ať již ve formě dohody nebo jednání ve vzájemné shodě. Posledním dokumentem týkajícím se francouzského trhu je tak interní podkladový materiál E.ON ze dne 26. června 2004, jež se týká schůzky „Tour d’horizon“ ze dne 2. července 2004, která předchází 13. srpnu 2004, datu dohody z roku 2004. Pokud jde konkrétně o schůzky a výměny, při kterých dotčené podniky podle bodu 307 odůvodnění napadeného rozhodnutí diskutovaly o své strategii na vnitrostátním trhu ostatních dotčených podniků po srpnu 2004, je třeba uvést, že Komise v daném bodě odůvodnění neodkazuje na žádný konkrétní listinný důkaz týkající se schůzky, který by se vztahoval na francouzský trh. Dokumenty týkající se schůzek, které se konaly po 13. srpnu 2004, citované v bodech 123, 124 a 130 až 136 odůvodnění uvedeného rozhodnutí se kromě toho týkají pouze německého trhu s plynem, nikoliv trhu francouzského.

370    Komise ostatně nepoukazuje na chování E.ON na francouzském trhu pro účely důkazu pokračování kartelové dohody na tomto trhu. Zejména neodkázala na prodeje E.ON ve Francii, ačkoliv tak v bodě 300 odůvodnění napadeného rozhodnutí učinila u prodejů žalobkyně v Německu.

371    Pokud jde o omezení týkající se výstupních bodů plynovodu MEGAL, která se mohou vztahovat na E.ON ve Francii, zejména omezení, která mohou vyplývat z přílohy 2 dohody MEGAL, Komise se těchto omezení ani nedovolává. Komise totiž v bodech 299, 300 a 307 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje pouze na smluvní omezení bránící žalobkyni využívat výstupní body plynovodu MEGAL v Německu k zásobování zákazníků. E.ON mohla bez ohledu na ustanovení přílohy 2 dohody MEGAL, která se jí týkají, v každém případě odebírat plyn z plynovodu MEGAL, aby jej prodávala ve Francii, i když by tento prodej představoval jen malý podíl na trhu a týkal se jen několika zákazníků, jak vyplývá z bodů 73 a 101 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

372    Konečně je třeba uvést, že tvrzení Komise, uvedené v bodě 304 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že skutečnost, že dotčené podniky jednaly o nové dohodě, svědčí o tom, že tyto podniky se stále cítily být vázány stávající dohodou, nebo tvrzení Komise, že při neexistenci nové dohody byla dřívější dohoda stále platná, nelze považovat za tvrzení umožňující právně dostatečným způsobem doložit závěry ohledně francouzského trhu. Takové obecné úvahy nelze považovat za dostatečně přesné a shodující se důkazy toho, že protiprávní jednání ve Francii pokračovalo po dohodě z roku 2004.

373    Je tedy třeba konstatovat, že Komise v napadeném rozhodnutí neuplatnila žádnou skutečnost umožňující dospět k závěru, že dotčené protiprávní jednání pokračovalo na francouzském trhu po dohodě z roku 2004. Komise ostatně během jednání uznala, že pro situaci na francouzském trhu neměla srovnatelné důkazy jako pro situaci na německém trhu.

374    Avšak vzhledem k tomu, že článek 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí rozlišuje mezi dobou trvání protiprávního jednání na německém trhu a dobou trvání na francouzském trhu, Komise měla rovněž doložit svůj závěr ohledně posledně uvedeného trhu. Jinými slovy, když Komise v článku 1 vyznačila rozdílné doby trvání protiprávního jednání na německém trhu a na francouzském trhu, měla poskytnout nezbytné důkazy umožňující právně dostatečným způsobem prokázat existenci protiprávního jednání na těchto dvou trzích a během obou uplatněných dob trvání. Důkazní břemeno ohledně existence protiprávního jednání, a tudíž jeho doby trvání totiž nese Komise (viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 170 výše, bod 341 a citovaná judikatura).

375    Tyto úvahy nejsou zpochybněny okolností, že protiprávní jednání představuje jediné a pokračující protiprávní jednání. Tato okolnost týkající se povahy zjištěného protiprávního jednání nemá vliv na skutečnost, že vzhledem k tomu, že Komise vědomě ve výroku odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla rozdílnou dobu trvání protiprávního jednání na francouzském trhu a německém trhu, měla povinnost právně dostatečným způsobem prokázat takto uplatněné doby trvání.

376    Jelikož důkazní břemeno Komise nelze unést pouze na základě konstatování, že nic nenasvědčuje tomu, že navzdory dohodě z roku 2004 došlo k ukončení protiprávního jednání, nelze přijmout argument Komise, podle něhož nic neprokazuje očekávané ukončení dotčeného protiprávního jednání na francouzském trhu.

377    Tvrzení Komise, že očekávané ukončení je v rozporu s dohodou o rozdělení trhů či je nelogické, není s to prokázat, že dotčené protiprávní jednání na obou předmětných trzích pokračovalo. Jak tvrdí žalobkyně, toto tvrzení je v rozporu s dalším konstatováním Komise, že dotčené protiprávní jednání nezačalo k témuž datu. Argumentace Komise, podle níž lze rozdíly v datech počátku protiprávního jednání vysvětlit pouze skutečností, že dotčená dohoda nemohla mít účinky na francouzském trhu, dokud byl uzavřen hospodářské soutěži, a že rozdíl v datu ukončení je faktickou otázkou, není přesvědčivá. Tvrzení Komise, podle něhož dotčené podniky nadále dodržovaly dopisy obsahující doplňující ujednání po dohodě z roku 2004 v Německu i ve Francii, není ve vztahu k posledně jmenovanému státu nijak podloženo.

378    Z toho plyne, že Komise právně dostatečným způsobem neprokázala, že dotčené protiprávní jednání pokračovalo ve Francii v době od 13. srpna 2004 do 30. září 2005.

379    V rozsahu, v němž článek 1 napadeného rozhodnutí konstatuje, že protiprávní jednání v této době ve Francii pokračovalo, je tudíž nutno tento článek zrušit.

B –  K návrhovým žádáním znějícím na zrušení či snížení částky pokuty

1.     K návrhovým žádáním znějícím na zrušení pokuty

380    Žalobkyně vznáší na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení pokuty jediný žalobní důvod vycházející z porušení zásady rovného zacházení, zásady proporcionality a zásady zákazu retroaktivity.

381    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise porušila zásadu rovného zacházení, zásadu proporcionality a zásadu zákazu retroaktivity, když jí uložila pokutu, ačkoliv tak neučinila v dřívějších podobných věcech.

382    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že cílem čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 je udělit Komisi pravomoc ukládat pokuty, aby mohla plnit úkol dohledu, který jí svěřuje unijní právo (v tomto smyslu viz rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 288 výše, bod 105, a rozsudek Tribunálu ze dne 9. července 2003, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, T‑224/00, Recueil, s. II‑2597, bod 105). Tento úkol zahrnuje vyšetřování a potlačování jednotlivých protiprávních jednání a povinnost provádět obecnou politiku směřující k uplatňování zásad v oblasti hospodářské soutěže stanovených ve Smlouvě a v tomto smyslu směrovat chování podniků. Z toho vyplývá, že Komise musí dbát na odrazující povahu pokut (rozsudek Tribunálu ze dne 28. dubna 2010, Gütermann a Zwicky v. Komise, T‑456/05 a T‑457/05, Sb. rozh. s. II‑1443, bod 79).

383    V projednávané věci Komise dospěla v bodě 320 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že uložení pokuty není v rozporu se zásadou rovného zacházení. Okolnosti, které vedly k dřívějším rozhodnutím uvedeným dotčenými podniky během správního řízení, se podle ní liší od okolností v projednávaném případě, takže nenastala srovnatelná situace, v níž by došlo k rozdílnému zacházení. V tomto ohledu v bodě 321 uvedeného rozhodnutí přihlíží k povaze dotčeného protiprávního jednání a v bodě 322 tohoto rozhodnutí k jeho souvislostem, rozsahu a trvání. Komise nakonec odmítla argumenty, podle nichž dotčené podniky mohly oprávněně očekávat, že Komise neuloží pokutu z důvodu, že před rozhodnutími ve věcech GDF/ENI a GDF/ENEL nevěděly, že se dopustily protiprávního jednání, nebo z důvodu, že v prvním rozhodnutí jim nebyla uložena žádná pokuta (viz body 323 až 325 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

384    Výtky žalobkyně vznesené v rámci tohoto žalobního důvodu je nutno zkoumat právě s ohledem na tyto skutečnosti.

385    Co se v prvé řadě týče výtky založené na porušení zásady rovného zacházení, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury předchozí rozhodovací praxe Komise neslouží sama o sobě jako právní rámec pro stanovení pokut v oblasti hospodářské soutěže vzhledem k tomu, že tento rámec je definován pouze v nařízení č. 1/2003 a v pokynech (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 30. září 2003, Michelin v. Komise, T‑203/01, Recueil, s. II‑4071, bod 254 a citovaná judikatura). Rozhodnutí týkající se jiných věcí tak mají ohledně případné diskriminace pouze orientační povahu, protože je málo pravděpodobné, že okolnosti jim vlastní, jako jsou dotčené trhy, výrobky, podniky a doby trvání, jsou totožné (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 2007, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise, C‑76/06 P, Sb. rozh. s. I‑4405, bod 60).

386    Nicméně zásadu rovného zacházení, která brání tomu, aby se srovnatelnými situacemi bylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno, musí Komise – stejně jako každý orgán při všech svých činnostech – dodržovat, pokud ukládá pokutu podniku za porušení pravidel hospodářské soutěže (viz rozsudek Tribunálu ze dne 13. ledna 2004, JCB Service v. Komise, T‑67/01, Recueil, s. II‑49, bod 187 a citovaná judikatura).

387    Nic to nemění na tom, že dřívější rozhodnutí Komise v oblasti pokut mohou být relevantní s ohledem na dodržování zásady rovného zacházení pouze tehdy, je-li prokázáno, že okolnosti věcí týkající se těchto jiných rozhodnutí, jako jsou dotčené trhy, výrobky, země, podniky a období, jsou srovnatelné s projednávaným případem (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Archer Daniels Midland v. Komise, T‑59/02, Sb. rozh. s. II‑3627, bod 316 a citovaná judikatura).

388    Jak vyplývá z bodů 389 až 396 níže, v projednávané věci však okolnosti věcí týkajících se dřívějších rozhodnutí, kterých se dovolává žalobkyně, nejsou srovnatelné s okolnostmi projednávané věci, takže uvedená rozhodnutí nejsou v souladu s judikaturou citovanou v bodě 387 výše relevantní s ohledem na dodržování zásady rovného zacházení.

389    Ve věcech Sonatrach, E.ON/Gazprom, OMV/Gazprom, ENI/Gazprom NLNG totiž zaprvé nebyla uložena pokuta z důvodu, že Komise tyto věci uzavřela bez přijetí formálního rozhodnutí konstatujícího, že došlo k protiprávnímu jednání, a to zejména s ohledem na závazky přijaté dotčenými podniky. V projednávaném případě je však situace odlišná, jelikož Komise ukončila řízení rozhodnutím, že došlo k porušení ustanovení článku 81 ES.

390    Zadruhé na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, se situace v projednávané věci liší od situace dotčené ve věcech GDF/ENI a GDF/ENEL.

391    Skutečnost, že k dotyčným chováním došlo v plynárenském odvětví v tomtéž období, jež se vyznačovalo liberalizací, a tedy značným rozvojem odvětví, nemůže jako taková zaprvé prokázat, že okolnosti věcí GDF/ENI a GDF/ENEL jsou srovnatelné s okolnostmi projednávané věci.

392    Komise ve věcech GDF/ENI a GDF/ENEL dále zohlednila skutečnost, že se jednalo o první rozhodnutí o územních omezeních v plynárenském odvětví. Tak tomu však již v projednávané věci není.

393    Dotyčná omezení se dále liší s ohledem na svoji povahu. Omezení dotčená ve věcech GDF/ENI a GDF/ENEL měla totiž vertikální charakter, jelikož vyplývala jednak ze smlouvy o tranzitu, jednak ze smlouvy, kterou je možné považovat za smlouvu o přepravě nebo za smlouvu o koupi a prodeji. Z přezkumu, který Komise provedla v těchto věcech ohledně použitelnosti čl. 81 odst. 3 ES, ostatně vyplývá, že sama Komise považovala omezení za omezení vertikální. Tak tomu však není v projednávané věci, kde má omezení charakter horizontální, jelikož vyplývá z dohody mezi dvěma dodavateli o využívání plynovodu a týká se jejich možností prodávat plyn na trhu druhého dodavatele. Konstatování Komise, že případná právní kvalifikace smlouvy dotčené ve věci GDF/ENEL jakožto smlouvy o poskytování služeb / o přepravě, nebrání tomu, aby bylo ujednání „pro účely využití plynu v Itálii“ považováno za ujednání omezující další prodej, v tomto ohledu není s to zpochybnit okolnost, že povaha omezení se liší. Toto konstatování se totiž týká jejich účinků, nikoli jejich povahy. Věci GDF/ENI a GDF/ENEL se navíc liší od projednávané věci, jak uvedla Komise, jelikož tyto věci se týkaly smluvního ujednání, které jednostranně omezovalo území, na kterém ENI a ENEL mohly využívat plyn, který byl předmětem smlouvy, zatímco v projednávané věci, kde se omezení týká jednotlivých území dotčených podniků, tomu tak není. V tomto ohledu je nutno upřesnit, že žalobkyně neuvádí, proč tento rozdíl nebyl relevantní, a její argumenty týkající se údajné rozdílnosti dopisů obsahujících doplňujících ujednání již byly vyvráceny.

394    Na rozdíl od projednávaného případu ostatně ve věcech GDF/ENI a GDF/ENEL nedošlo ke zjištění jednání ve vzájemné shodě. Relevanci tohoto rozdílu nelze zpochybnit tvrzením žalobkyně, že podle napadeného rozhodnutí jsou pojmy dohody a jednání ve vzájemné shodě flexibilní a mohou se prolínat, takže není třeba mezi těmito dvěma pojmy přesně rozlišovat. Okolnost, že tyto dva druhy protiprávního jednání není nutné rozlišovat, totiž nemůže zpochybnit skutečnost, že v projednávané věci byla obě jednání konstatována, zatímco ve věcech GDF/ENI a GDF/ENEL k tomu nedošlo. Argument žalobkyně vycházející z toho, že schůzky a výměny informací mezi dotčenými podniky v letech 1999 až 2005 neumožňují konstatovat samostatné protiprávní jednání spočívající ve výměně citlivých informací, nezávisle na dopisech obsahujících doplňující ujednání, již byla vyvrácena v bodech 243 až 258 výše.

395    Bez ohledu na zjištěnou chybu v datu počátku protiprávního jednání v Německu a datu ukončení protiprávního jednání ve Francii, je konečně nutno zdůraznit, že k protiprávnímu jednání ve věcech GDF/ENI a GDF/ENEL došlo v relativně krátkém období trvajícím asi 2 roky, což neplatí pro projednávaný případ, kdy protiprávní jednání v Německu trvalo 7 let a ve Francii 4 roky. Argumenty žalobkyně zpochybňující tento rozdíl tedy musí být rovněž zamítnuty.

396    Z výše uvedeného vyplývá, že výtka založená na porušení zásady rovného zacházení musí být zamítnuta.

397    V druhé řadě je nutno zamítnout výtku založenou na porušení zásady zákazu retroaktivity trestů, jelikož žalobkyně v tomto ohledu vedle argumentů předložených na podporu výtky založené na porušení zásady rovného zacházení nepředkládá žádný samostatný argument. Tuto výtku je v každém případě nutno zamítnout, jelikož každý podnik, vůči kterému se vede správní řízení, jež může vyústit v uložení pokuty, musí vzít v úvahu možnost, že se Komise kdykoli rozhodne zvýšit úroveň výše pokut ve srovnání s úrovní používanou v minulosti (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 229), a skutečnost, že Komise může kdykoli přehodnotit obecnou výši pokut v kontextu provádění jiné politiky hospodářské soutěže, je tak pro dotyčné podniky dostatečně předvídatelná. Toto posouzení nelze zpochybnit tvrzením, na které žalobkyně poukázala a které bylo obsaženo v tiskové zprávě k rozhodnutím ve věcech GDF/ENI a GDF/ENEL, podle něhož bude Komise méně shovívavá v případech, kdy po přijetí těchto rozhodnutí bude muset prokazovat existenci omezení téhož druhu v dalších smlouvách o plynu. Bez výslovné zmínky v uvedené tiskové zprávě či rozhodnutích, z nich nelze dovodit, že Komise neměla v úmyslu sankcionovat protiprávní jednání, která započala před vydáním těchto rozhodnutí. Bylo však již uvedeno, že situace v projednávané věci se liší od situace ve věcech GDF/ENI a GDF/ENEL (viz body 390 až 396 výše). Žalobkyně tudíž nesprávně tvrdí, že Komise v souladu se zásadou rovného zacházení a zásadou zákazu retroaktivity trestu konstatovala, že ke zpřísnění její sankční politiky mohlo v každém případě dojít až u jednání, k nimž došlo po vydání uvedených rozhodnutí.

398    Pokud jde v poslední řadě o výtku založenou na porušení zásady proporcionality, argumentaci žalobkyně, podle níž Komise neměla uložit pokutu za protiprávní jednání, jehož znaky byly v předchozí podobné věci důvodem k tomu, že by jakákoli finanční sankce nebyla považována za přiměřenou bez porušení zásady proporcionality, je v projednávaném případě nutno odmítnout jako irelevantní. Okolnost, že Komise neuložila osobě porušující pravidla hospodářské soutěže pokutu, nebrání sama o sobě tomu, aby byla pokuta uložena osobě, která se dopustila podobného protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 28. února 2002, Compagnie générale maritime a další v. Komise, T‑86/95, Rec. p. II‑1011, bod 487). Okolnosti ve věcech, v nichž byla vydána ostatní rozhodnutí uváděná žalobkyní, mimoto nejsou srovnatelné s okolnostmi v projednávaném případě (viz body 389 až 396 výše). Je nutno zamítnout tvrzení žalobkyně, podle něhož měla Komise implicitně za to, že v době, kdy nebyla právní úprava dostatečně jasná, by uložení finanční sankce za taková chování, jako jsou chování dotčená v projednávaném případě, bylo v rozporu s touto zásadou. Takové stanovisko ze strany Komise totiž nelze dovodit – jak patrně tvrdí žalobkyně – z toho, že Komise v tiskové zprávě k věci GDF/ENEL uvedla, že si přála vyjasnit právní úpravu nejen ve prospěch podniků dotčených v těchto věcech, ale i ve prospěch všech podniků činných v tomto odvětví. Komise totiž tuto potřebu vyjasnit právní úpravu uvádí v této tiskové zprávě pouze proto, aby odůvodnila, proč neměla zájem přijmout formální rozhodnutí stran proběhlého protiprávního jednání. V rámci určení pokuty v projednávaném případě však není podobná okolnost relevantní. Totéž platí i pro konstatování Komise v rozhodnutích GDF/ENI a GDF/ENEL, podle něhož je nutné zabránit tomu, aby se podniky v tomto odvětví nesprávně domnívaly či setrvávaly na domněnce, že taková jednání, jako jsou jednání zmiňovaná v projednávaném případě, jsou v souladu s unijním právem. Výtku založenou na porušení zásady proporcionality je tedy rovněž nutno zamítnout.

399    Žádný další důvod konečně neospravedlňuje to, aby Tribunál s ohledem na zásadu rovného zacházení, zásadu proporcionality a zásadu zákazu retroaktivity změnil napadené rozhodnutí, pokud jde o výši pokuty.

400    Z výše uvedeného vyplývá, že tento jediný důvod uplatněný na podporu návrhových žádání znějících na zrušení pokuty, je nutno zamítnout.

401    Tribunál má kromě toho za to, že žádný důvod související s důvodem veřejného pořádku, který je povinen uplatnit i bez návrhu (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. prosince 2011, KME Germany a další v. Komise, C‑389/10 P, Sb. rozh. s. I‑12789, bod 131), neodůvodňuje, aby na základě své pravomoci změnit rozhodnutí zrušil pokutu.

2.     K návrhovým žádáním znějícím na snížení výše pokuty

402    Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět ve fázi repliky a na podporu svých návrhových žádání znějících na snížení výše pokuty uplatňuje pět žalobních důvodů, z nichž první vychází z toho, že údajné protiprávní jednání na francouzském trhu s plynem nebylo právně dostatečným způsobem prokázáno a napadené rozhodnutí je v tomto směru nedostatečně odůvodněno, druhý vychází z nesprávného posouzení doby trvání protiprávního jednání, třetí z nesprávného posouzení závažnosti protiprávního jednání, čtvrtý z nesprávného posouzení nutnosti uplatnit počáteční podíl ve výši 15 % a pátý z nesprávného posouzení polehčujících okolností.

a)     K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z toho, že údajné protiprávní jednání na francouzském trhu s plynem nebylo právně dostatečným způsobem prokázáno a napadené rozhodnutí je v tomto směru nedostatečně odůvodněno

403    Žalobkyně tvrdí, že výše jí uložené pokuty má být snížena v poměru odpovídajícímu jejímu prodeji ve Francii, jelikož Komise právně dostatečným způsobem neprokázala, že na francouzském trhu s plynem došlo k protiprávnímu jednání, a že napadené rozhodnutí je v tomto nedostatečně odůvodněno.

404    V tomto ohledu postačí uvést, že argumenty žalobkyně stran důkazu o protiprávním jednání na francouzském trhu s plynem a odůvodnění s tím souvisejícího napadeného rozhodnutí byly zamítnuty v rámci přezkumu třetího žalobního důvodu na podporu návrhových žádání znějících na zrušení napadeného rozhodnutí, a že projednávaný žalobní důvod nemá v porovnání s uvedenými argumenty samostatný obsah.

405    Tribunál má dále za to, že žádný jiný důvod neodůvodňuje, aby na základě své pravomoci změnit rozhodnutí změnil výši pokuty s ohledem na protiprávní jednání, k němuž došlo na francouzském trhu.

406    První žalobní důvod musí být tudíž zamítnut.

b)     Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení doby trvání protiprávního jednání

407    V rámci tohoto důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně posoudila dobu trvání protiprávního jednání. Podle ní k protiprávnímu jednání v Německu nedošlo do srpna 2000 a ve Francii do ledna 2003. Kromě toho podle ní protiprávní jednání ve Francii ani v Německu nepokračovalo po srpnu 2004, resp. podpůrně po srpnu 2004 nepokračovalo ve Francii. Žalobkyně má za to, že je nutno zkrátit dobu trvání a snížit hodnotu prodeje souvisejícího s údajným protiprávním jednáním a s nimi i výši pokuty.

408    V tomto ohledu je úvodem nutno poznamenat, že z přezkumu třetí části čtvrtého žalobního důvodu uplatněného na podporu návrhových žádání znějících na zrušení napadeného rozhodnutí plyne, že Komise právně dostatečným způsobem neprokázala, že protiprávní jednání pokračovalo po 10. srpnu 2004 až do 30. září 2005, pokud jde o francouzský trh s plynem. Je tudíž vhodné, aby Tribunál na základě své pravomoci změnit rozhodnutí snížil výši pokuty uložené žalobkyni, aby zohlednil dobu trvání na uvedeném trhu. Konkrétní důsledky uplatnění této pravomoci budou upřesněny v bodech 458 až 466 níže.

409    Argumenty žalobkyně, které měly prokázat, že protiprávní jednání nebylo na německém trhu možné zjistit do srpna 2000 a na francouzském trhu do ledna 2003, a že na německém trhu nebylo možné zjistit protiprávní jednání po srpnu 2004, již byly zamítnuty v rámci přezkumu žalobních důvodů uplatněných na podporu návrhových žádání znějících na zrušení napadeného rozhodnutí, a proto musí být tento žalobní důvod rovněž zamítnut v rozsahu, v němž se týká uvedených argumentů, jelikož v tomto ohledu nemá v porovnání s uvedenými argumenty samostatný obsah.

410    V poslední řadě je nutno odmítnout i argument žalobkyně, podle něhož může Tribunál v rámci výkonu pravomoci přezkumu v plné jurisdikci snížit výši jí uložené pokuty z důvodu, že Komise neprokázala, proč se odůvodnění, na jehož základě pro německý trh zohlednila pro výpočet pokuty pouze období po dubnu (ačkoliv protiprávní jednání započalo 1. ledna 1980), nemohlo uplatnit i na období od konce dubna 1998 do srpna 2000, ačkoliv v tomto období neměly třetí subjekty přístup k soustavě. K období od roku 1998 do roku 2000 totiž Komise v bodě 372 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že německý zákonodárce tím, že dne 24. dubna 1998 zrušil vynětí demarkačních dohod z práva hospodářské soutěže, stanovil, že plynárenské odvětví muselo být po tomto datu otevřeno hospodářské soutěži. V rámci přezkumu prvního důvodu uplatněného na podporu návrhových žádání znějících na zrušení napadeného rozhodnutí kromě toho nic neumožňuje dospět k závěru, že Komise měla nesprávně za to, že v Německu mohla po roce 1998 probíhat hospodářská soutěž.

411    Tribunál je konečně toho názoru, že není dán důvod pro to, aby na základě své pravomoci změnit rozhodnutí změnil výši pokuty s ohledem na dobu trvání nad rámec uvedený v bodě 408 výše, jak navrhuje žalobkyně.

412    Z předcházejícího vyplývá, že projednávaný žalobní důvod musí být zamítnut kromě části týkající se ukončení protiprávního jednání na francouzském trhu.

c)     Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení závažnosti protiprávního jednání

413    V rámci tohoto důvodu žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je nesprávné a porušuje zásadu proporcionality, pokud jde o určení závažnosti protiprávního jednání. S poukazem na jeho povahu a na to, že nemělo účinky, žalobkyně tvrdí, že podíl z hodnoty prodejů uplatněný Komisí pro účely určení základní částky pokuty, a to ve výši 15 %, je příliš vysoký a musí být Tribunálem snížen.

414    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury musí být výše pokut odstupňována v závislosti na okolnostech porušení a závažnosti protiprávního jednání, přičemž posouzení závažnosti protiprávního jednání pro účely stanovení výše pokuty musí být provedeno zejména s přihlédnutím k povaze omezení hospodářské soutěže (viz rozsudek Tribunálu ze dne 23. února 1994, CB a Europay v. Komise, T‑39/92 a T‑40/92, Recueil, s. II‑49, bod 143 a citovaná judikatura).

415    Komise tak může pro posouzení závažnosti případů porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství, kterého se podnik dopustil, za účelem určení přiměřené výše pokuty zohlednit zvláště dlouhou dobu trvání některých protiprávních jednání, počet a rozmanitost protiprávních jednání, které se týkaly všech nebo téměř všech výrobků dotčeného podniku a z nichž některé ovlivnily všechny členské státy, zvláštní závažnost protiprávních jednání plynoucí z úmyslné a koherentní strategie, jejímž cílem bylo různými vylučujícími praktikami vůči soutěžitelům a věrnostní zákaznickou politikou uměle udržet nebo posílit dominantní postavení podniku na trzích, kde hospodářská soutěž byla již omezená, zvláště škodlivé účinky zneužití z hlediska hospodářské soutěže a výhodu získanou podnikem z jeho protiprávních jednání (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 6. října 1994, Tetra Pak v. Komise, T‑83/91, Recueil, s. II‑755, body 240 a 241).

416    Podle odstavců 19 a 21 pokynů z roku 2006 se základní částka pokuty váže na určitý podíl tržeb, který může činit až 30 %, a závisí na stupni závažnosti protiprávního jednání vynásobeným počtem let, během nichž k takovému jednání docházelo. Podle odstavce 20 uvedených pokynů se dále vyhodnocení závažnosti provede individuálně pro každý typ protiprávního jednání a přihlédne se přitom ke všem důležitým okolnostem případu.

417    Jak vyplývá z bodu 364 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise v daném případě pro účely určení závažnosti protiprávního jednání zohlednila zejména skutečnost, že dohody o rozdělení trhu svou povahou nejzávažněji porušují ustanovení článku 81 ES, že dotčené podniky jednaly ve vzájemné shodě a na pravidelných schůzkách vytvořily tajný a institucionalizovaný projekt určený k omezení hospodářské soutěže v plynárenském odvětví, že dohoda a jednání ve vzájemné shodě vycházely, byly řízeny a byly podporovány z nejvyšších míst v každém podniku, že byly v plné míře využívány v zájmu těchto podniků a na úkor jejich zákazníků a v důsledku i koncových spotřebitelů, jakož i skutečnost, že protiprávní jednání se týkalo plynu přepravovaného plynovodem MEGAL do Francie a Německa, tj. značné části společného trhu. V bodě 365 uvedeného rozhodnutí dospěla k závěru, že vzhledem k povaze protiprávního jednání se použije podíl ve výši 15 % tržeb z dotčeného prodeje.

418    Žádný z důkazů překládaných žalobkyní není s to toto posouzení vyvrátit.

419    Přezkum žalobních důvodů uplatněných na podporu návrhových žádání znějících na zrušení napadeného rozhodnutí totiž nebyl s to zpochybnit účast dotčených podniků, konstatovanou v bodě 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí, na složitém, jediném a pokračujícím protiprávním jednání v rozporu s článkem 81 ES, které mělo omezit hospodářskou soutěž na jejich vnitrostátních trzích a v jehož rámci si konkrétně měly rozdělit trhy a vyměňovat důvěrné informace týkající se dodávek zemního plynu přepravovaného plynovodem MEGAL. V tomto ohledu je nutno uvést, že tvrzení žalobkyně ohledně povahy protiprávního jednání, podle nichž dopisy obsahující doplňující ujednání nejsou horizontální dohodou o rozdělení trhů, ale jedná se nanejvýše o ujednání o místě určení, a podle nichž schůzky a ostatní kontakty mezi dotčenými podniky nejsou s to založit jedno z nejzávažnějších porušení hospodářské soutěže, ani kdyby byly analyzovány nezávisle na dopisech obsahujících doplňující ujednání, již byla vyvrácena v rámci přezkumu žalobních důvodů uplatněných na podporu návrhových žádání znějících na zrušení napadeného rozhodnutí (viz zejména body 243 až 258 a 341 výše). Právní oddělení žalobkyně přitom v e‑mailech ze dne 9. a 17. února 2000 uznalo, že z dopisu Direktion G bylo zjevné rozsáhlé „rozdělení trhů“, což prokazuje, že žalobkyně si byla zcela vědoma jejich protisoutěžní povahy.

420    Takové zjevné protiprávní jednání porušující právo hospodářské soutěže je přitom svou povahou obzvláště závažné. Je v rozporu s nejzákladnějšími cíli Unie a obzvláště s realizací jednotného trhu (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 22. dubna 1993, Peugeot v. Komise, T‑9/92, Recueil, s. II‑493, bod 42). To potvrzuje i bod 23 pokynů z roku 2006, podle něhož horizontální dohody o stanovení cen, rozdělení trhů a omezení produkce, které jsou obvykle tajné, patří mezi nejzávažnější omezení hospodářské soutěže.

421    Bod 23 pokynů z roku 2006 též stanoví, že politikou hospodářské soutěže je tyto dohody přísně trestat a podíl tržeb, k němuž se u takového protiprávního jednání přihlíží, se proto většinou nachází v horní části stupnice, jejíž rozsah je v souladu s bodem 21 uvedených pokynů 0 až 30 %.

422    Za těchto podmínek Komise v napadeném rozhodnutí správně dospěla k závěru, že vzhledem k povaze protiprávního jednání je nutno uplatnit podíl ve výši 15 % z dotčených prodejů.

423    Rovněž je nutno zamítnout argumenty žalobkyně ohledně účinků protiprávního jednání, jelikož v souladu s bodem 23 pokynů z roku 2006 mohla Komise stanovit částku i s ohledem na samotné kritérium povahy protiprávního jednání. Pokud jde o provádění dohody, dotčené podniky podle bodu 228 odůvodnění napadeného rozhodnutí v každém případě prováděly dotčenou dohodu a jednaly ve vzájemné shodě po řadu let, což nebylo při přezkumu návrhových žádání znějících na zrušení uvedeného rozhodnutí zpochybněno. Pokud jde dále o účinky protiprávního jednání na trhu, Komise v tomtéž bodě odůvodnění dospěla k závěru, že vzhledem k provádění koluzních dohod bylo možné se domnívat, že tyto dohody ve svém důsledku vyvolaly konkrétní protisoutěžní účinky na trhu v tom smyslu, že protiprávní jednání posílilo monopoly existující před liberalizací a zpomalilo její účinky.

424    Není tedy konečně dán důvod, aby Tribunál na základě své pravomoci změnit rozhodnutí změnil s ohledem na závažnost protiprávního jednání výši pokuty.

425    Z toho vyplývá, že třetí žalobní důvod musí být zamítnut.

d)     Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení nutnosti uplatnit počáteční 15% podíl

426    V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise nemohla uplatnit počáteční 15% podíl z důvodu, že dohody o rozdělení trhu ze své povahy obecně jsou důvodem pro to, aby se uplatnil počáteční podíl ve výši méně než 15 %.

427    V tomto ohledu je nutno připomenout, že bod 25 pokynů z roku 2006 k výpočtu částky pokut stanoví, že bez ohledu na dobu účasti podniku na protiprávním jednání, Komise zahrne do základní výše pokuty částku v hodnotě 15 % až 25 % hodnoty tržeb, aby podniky odradila i jen od účasti na horizontálních dohodách o stanovení cen, rozdělení trhů a omezení produkce. Komise může tuto dodatečnou částku použít i v případě jiného protiprávního jednání.

428    Komise při rozhodování o podílu tržeb, z kterého bude v konkrétním případě vycházet, podle uvedeného bodu přihlédne k určitému počtu faktorů, zejména k těm, které jsou uvedeny v bodě 22 pokynů z roku 2006, tj. povaze protiprávního jednání, kumulovanému podílu všech stran na trhu, zeměpisnému rozsahu protiprávního jednání, provedení či neprovedení protiprávního jednání.

429    Komise v tomto případě v bodě 375 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že dohody o rozdělení trhů jsou z povahy věci obecně důvodem pro to, aby se uplatnil počáteční podíl minimálně ve výši 15 %, a že v daném případě nebylo nutné uplatnit vyšší než 15% podíl. Toto posouzení je nutno potvrdit.

430    Postačí totiž připomenout, že Komise oprávněně považovala uvedená chování za horizontální dohodu o rozdělení trhů (viz zejména bod 419 výše), a nikoli ujednání o územním omezení, jehož postihnutelnost Komise konstatovala teprve nedávno, jak tvrdí žalobkyně (viz zejména body 341 a 393 výše). U tohoto druhu protiprávního jednání pokyny z roku 2006 stanoví, že se do základní částky pokuty zahrne částka v rozmezí 15 až 25 % z hodnoty tržeb. Komise za těchto podmínek mohla uplatnit počáteční podíl ve výši 15 %, aniž by pochybila.

431    I za předpokladu, že by dotčené protiprávní jednání nebylo horizontální dohodou, je v každém případě nutno konstatovat, že bod 25 pokynů z roku 2006 umožňuje Komisi, aby počáteční podíl uplatnila i pro jiná protiprávní jednání než tato.

432    Rovněž je nutno zamítnout argumenty žalobkyně, podle nichž odporuje zásadě rovného zacházení a zásadě proporcionality, aby potvrdila takový počáteční podíl, ačkoli srovnatelné věci ukončila bez formálního rozhodnutí. Na rozdíl od projednávané věci totiž Komise ve věcech uváděných žalobkyní nekonstatovala, že došlo k protiprávnímu jednání. Nemohla tedy uložit sankci a uplatnit takový počáteční podíl. Jak bylo uvedeno v bodě 389 výše, věci uváděné žalobkyní se navíc týkaly vertikálních omezení, nikoli horizontálních omezení jako v tomto případě.

433    Tribunál je konečně toho názoru, že není dán důvod pro to, aby na základě své pravomoci změnit rozhodnutí změnil výši pokuty s ohledem na uplatněný počáteční podíl.

434    Z výše uvedeného vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut.

e)     K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení polehčujících okolností

435    V rámci tohoto důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise pochybila, když vůči ní neuplatnila polehčující okolnosti vázané na to, že se na protiprávním jednání podílela ve zmenšené míře a že její chování bylo povoleno či podporováno státními orgány či právními předpisy.

436    V tomto ohledu je nutno uvést, že podle bodu 29 pokynů z roku 2006 může být základní částka pokuty snížena, jestliže bylo protisoutěžní jednání povoleno nebo podporováno státními orgány nebo právními předpisy nebo pokud dotčený podnik poskytne důkaz o tom, že jeho účast na protiprávním jednání je podstatně omezená, a v důsledku toho prokáže, že v době, kdy byl stranou protiprávních dohod, které vedly k uvedenému protiprávnímu jednání, se ve skutečnosti vyhýbal jejich provádění a jednal soutěžním způsobem na trhu.

437    Co se v prvé řadě týče polehčující okolnosti vázané na omezenou účast na dotčeném protiprávním jednání, Komise dospěla v bodě 383 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že důkazy vyvrátily tezi dotčených podniků, podle níž nebyla prováděna dohoda o rozdělení trhů a nedošlo k jednání ve vzájemné shodě.

438    Žalobkyně nicméně namítá, že Komise nezohlednila důkazy o tom, že se chovala soutěžním způsobem.

439    V projednávaném případě je nutno uvést, že žalobkyně musí pro účely polehčující okolnosti vážící se k omezené účasti na dotčeném protiprávním jednání prokázat, že v období, během něhož se připojila k dohodám, které vedly k uvedenému protiprávnímu jednání, se skutečně zdržela jejich provádění tím, že jednala na trhu soutěžním způsobem, nebo přinejmenším, že neplnila povinnosti k provedení této kartelové dohody tak jednoznačně a důrazně, že tím bylo narušeno její samotné fungování (rozsudek Soudu ze dne 15. března 2006, Daiichi Pharmaceutical v. Komise, T‑26/02, Sb. rozh. s. II‑713, bod 113). Musí jinými slovy prokázat, že sporné dohody neuplatňovala, čímž v tomto ohledu uskutečňovala chování na trhu, které mohlo narušit protisoutěžní účinky konstatovaného protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 26. dubna 2007, Bolloré a další v. Komise, T‑109/02, T‑118/02, T‑122/02, T‑125/02, T‑126/02, T‑128/02, T‑129/02, T‑132/02 a T‑136/02, Sb. rozh. s. II‑947, bod 629).

440    Je však nutno konstatovat, že důkazy předložené žalobkyní takové chování neprokazují.

441    Nejprve je totiž nutno připomenout, že podnik, který na trhu navzdory jednání ve vzájemné shodě se svými konkurenty uplatňuje více či méně nezávislou politiku, může mít jednoduše v úmyslu využít kartelovou dohodu ve svůj prospěch (rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, Cascades v. Komise, T‑308/94, Recueil, s. II‑925, bod 230). Skutečnost, že Komise připustila, že žalobkyně se snažila dotčené omezení obejít, neprokazuje za těchto okolností chování na trhu, kterým lze zmařit protisoutěžní účinky konstatovaného protiprávního jednání. Argument žalobkyně, podle něhož si Komise odporuje, když připouští, že se žalobkyně snažila obejít dotčené omezení, je tudíž nutno zamítnout.

442    Zadruhé žádný důkaz předložený žalobkyní není s to prokázat podstatně omezenou účast na dotčeném protiprávním jednání či chování na trhu, které by bylo s to zmařit protisoutěžní účinky uvedeného protiprávního jednání. Prodeje plynu žalobkyně z plynovodu MEGAL nejsou vzhledem k jejich znakům připomenutým v bodech 194 a 333 výše, tj. že k nim došlo až od října 2004, že byl jejich objem omezen a že nešlo o značně vyšší objemy než objemy nakoupené v rámci PUP, s to přinést takový důkaz. Jak vyplývá z bodu 335 výše, skutečnost, že se žalobkyně dobrovolně účastnila PUP, nemá na tyto úvahy vliv. Existence nabídek, průzkumů či žádostí o přístup k soustavě sama o sobě neprokazuje soutěžní chování, jelikož nevedla k podstatnému prodeji plynu z plynovodu MEGAL a to konkrétně k prodeji nad rámec objemů nakoupených v rámci PUP. [důvěrné], což bylo vyvráceno v interním zápisu z dubna 2005, v němž sama uznala, že je třeba relativizovat vnímání [důvěrné] jejího podílu na německém trhu. Jak již bylo konečně uvedeno, podle listinných důkazů ve spisu měla žalobkyně v úmyslu hledat se společností E.ON řešení, která by umožnila uváženou hospodářskou soutěž, a obávala se, že by ruský plyn mohl padnout do špatných rukou a podél plynovodu MEGAL by došlo k další hospodářské soutěži, což je v rozporu s tvrzením, že se žalobkyně na kartelové dohodě podílela v omezeném rozsahu. Nic navíc neprokazuje, že fungování kartelové dohody bylo narušeno jednáním žalobkyně.

443    Žalobkyně zatřetí nesprávně tvrdí, že Komise převrací důkazní břemeno. Jelikož Komise prokázala, že došlo k dotčenému protiprávnímu jednání, je na žalobkyni, aby v souladu s bodem 29 pokynů z roku 2006 prokázala, že její účast na protiprávním jednání byla podstatně omezená a že v době, kdy byla stranou protiprávních dohod, které vedly k uvedenému protiprávnímu jednání, se ve skutečnosti vyhýbala jejich provádění a jednala na trhu soutěžním způsobem. Argument žalobkyně, podle něhož je povinna prokázat, že její chování je s to zmařit účinky kartelové dohody na trhu, ačkoli Komise jejich existenci neprokázala, je nutno zamítnout. I kdyby Komise účinky dotčeného protiprávního jednání neprokázala, což jí ostatně judikatura umožňuje, s ohledem na to, že bylo prokázáno provádění protisoutěžních dohod a jednání ve vzájemné shodě probíhající po řadu let, Komise mohla dospět k závěru, že koluzní dohody měly na trhu konkrétní protisoutěžní účinky v tom smyslu, že protiprávní jednání posílilo monopoly existující před liberalizací a zpozdilo její nástup.

444    Pokud jde ve druhé řadě o polehčující okolnost vázanou na to, že bylo protisoutěžní jednání povoleno či podporováno státními orgány či právními předpisy, Komise v bodě 384 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že se tato okolnost neuplatní na období následující po začátku liberalizace, jelikož unijní orgány a orgány členských států přijaly a provedly první směrnici o zemním plynu a projevily tím zájem zavést na trzích s plynem hospodářskou soutěž. Komise dodala, že francouzské orgány sice nedodržely lhůtu pro provedení této směrnice, avšak oprávněným zákazníkům nebránily v tom, aby je od 10. srpna 2000 zásobovali noví soutěžitelé, takže v tom nelze spatřovat opatření francouzských orgánů, kterým se povoluje či podporuje protiprávní dohoda o rozdělení trhů. Komise v bodě 385 odůvodnění napadeného rozhodnutí upřesnila, že tvrzení, že orgány veřejné moci povolily či podporovaly protiprávní jednání po celé období před přijetím první směrnice o zemním plynu, je nutno považovat za odůvodněné, přičemž toto tvrzení bylo v každém případě řádně zohledněno, jelikož období protiprávního jednání zohledněné pro účely výpočtu pokut je pro Německo stanoveno od dubna 1998 a pro Francii od 10. srpna 2000.

445    Žalobkyně v tomto ohledu namítá, že Komise měla uznat, že bylo její chování povoleno či podporováno státními orgány či právními předpisy.

446    Pokud jde zaprvé o tvrzení žalobkyně, že německé a francouzské právní předpisy povolují až do účinného provedení první směrnice o zemním plynu oddělování plynárenských trhů, je nutno připomenout, že podle přezkumu prvního žalobního důvodu týkajícího se návrhových žádání znějících na zrušení napadeného rozhodnutí právní úprava v Německu nevylučovala možnou existenci hospodářské soutěže po 24. dubnu 1998.

447    Stran Francie z bodů 312 až 323 výše vyplývá, že francouzská právní úprava již od 10. srpna 2000 nemohla povolovat či podporovat oddělování trhu a opatření přijatá ve Francii navíc přispěla (i když v omezeném rozsahu) k jeho otevírání od tohoto data. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, je v tomto ohledu nutno uvést, že zohlednění okolnosti, že francouzské orgány nebránily tomu, aby zákazníky zásobovali noví soutěžitelé, neznamená, že se dotčená polehčující okolnost vztahuje na případ, kdy je protisoutěžní stav uložen (a nikoli jen povolen) vnitrostátními předpisy. Prokazuje to totiž, že francouzské orgány neměly v úmyslu, aby uzavření francouzského trhu nadále přetrvávalo, a nechtěly jej tedy povolit.

448    Rovněž je nutno uvést, že žalobkyně se jakožto státní podnik po 10. srpnu 2000 v každém případě nemohla odvolávat na situaci ve Francii, jelikož podle judikatury uvedené v bodě 314 výše patří mezi subjekty, vůči nimž se lze dovolávat ustanovení směrnice, která mohou mít přímé účinky. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, ji tato judikatura nemá v jejím postavení státního podniku zbavovat možnosti poukazovat na dotčenou polehčující okolnost, ale ukazuje, že podnik v tomto postavení nemůže jednat v rozporu s cílem směrnice, a francouzská právní úprava tedy nepovolovala ani nepodporovala chování dotčené v projednávané věci.

449    Z žalob na nesplnění povinnosti podaných Komisí proti Francouzské republice ve věcech C‑159/94 a C‑259/01 nelze dovodit, že si Komise odporovala, když žalobkyni nepřiznala polehčující okolnost dotčenou v projednávané věci. Nelze z toho totiž dovodit, že francouzská právní úprava povolovala či podporovala dohodu dotčenou v tomto případě, ale nanejvýš, že francouzské orgány tím, že v první věci založily výlučná dovozní a vývozní práva pro plyn a elektřinu, podle Komise nesplnily povinnosti, které pro ně plynou z článků 30, 34 a 37 Smlouvy ES, a tím, že ve druhé věci správně neprovedly první směrnice o zemním plynu, porušily povinnosti, které pro ně plynou z této směrnice. Žalobě ve věci C‑159/94 nebylo vyhověno. Z konstatování Komise, podle něhož německá právní úprava neumožňovala účinnou hospodářskou soutěž pro nové zahraniční subjekty vstupující na trh, konečně nelze dovodit, že uvedená právní úprava povolovala či podporovala protisoutěžní chování.

450    Za těchto podmínek je nutno dospět k závěru, že dotčené protiprávní jednání nebylo povoleno ani podporováno státními orgány či právními předpisy.

451    Pokud jde zadruhé o skutečnost, že plynárenské odvětví procházelo v době protiprávního jednání liberalizací a že panovala nejistota ohledně použitelných pravidel, postačí uvést, že to v žádném případně neprokazuje, že bylo protisoutěžní chování povoleno či podporováno státními orgány či právními předpisy. Ačkoli německé a francouzské orgány ponechaly provozovatele ve značné nejistotě ohledně legality jejich chování před i po liberalizaci, taková okolnost neprokazuje, že povolily či podporovaly chování dotčená v projednávané věci. Žalobkyně tedy nesprávně tvrdí, že takové konstatování může být základem pro to, aby byl z titulu polehčující okolnosti zohledněn vliv právní úpravy na výpočet pokuty.

452    Navíc i za předpokladu, že by žalobkyně zamýšlela v rámci své argumentace tvrdit, že s ohledem na liberalizaci a z ní plynoucí nejistotu se protiprávního jednání dopustila z nedbalosti, postačí uvést, že e‑maily jejího právního oddělení ze dne 9. a 17. února 2000 jasně dosvědčují, že si byla vědoma minimálně protiprávnosti dopisu Direktion G.

453    V poslední řadě je nutno zamítnout argument žalobkyně založený na rozhodnutí C(2004) 4030 final ze dne 20. října 2004 týkajícího se řízení podle čl. 81 odst. 1 Smlouvy o ES (Věc COMP/C.38.238/B.2 – Surový tabák – Španělsko). Komise totiž není vázána posouzeními, která provedla v minulosti (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 24. září 2009, Erste Group Bank a další v. Komise, C‑125/07 P, C‑133/07 P, C‑135/07 P, Sb. rozh. s. I‑8681, bod 123 a citovaná judikatura), a situaci španělských výrobců tabáku nelze rozhodně srovnávat se situací podniků o takové velikosti, jako jsou podniky dotčené v projednávané věci, které jsou hlavními aktéry na evropském trhu s plynem a v době rozhodné z hlediska skutkových okolností měly postavení oligopolu.

454    Za těchto okolností nic neumožňuje dospět k závěru, že Komise pochybila, když neuplatnila polehčující okolnosti.

455    Dále není dán důvod k tomu, aby Tribunál na základě své pravomoci změnit rozhodnutí změnil s ohledem na polehčující okolnosti výši pokuty.

456    Pátý žalobní důvod tudíž musí být zamítnut a s ním i veškeré žalobní důvody vznesené na podporu návrhových žádání znějících na snížení pokuty s výjimkou druhého žalobního důvodu, kterému se zčásti vyhovuje, a Tribunál tudíž uplatňuje svou pravomoc změnit rozhodnutí (viz bod 408 výše).

457    Tribunál má kromě toho za to, že žádný důvod související s důvodem veřejného pořádku, který je povinen uplatnit i bez návrhu (v tomto smyslu viz rozsudek KME Germany a další v. Komise, bod 401 výše, bod 131), neodůvodňuje, aby na základě své pravomoci změnit rozhodnutí snížil výši pokuty.

f)     K určení konečné částky pokuty uložené žalobkyni

458    Jak vyplývá z bodu 378 výše, Komise právně dostatečným způsobem neprokázala, že dotčené protiprávní jednání trvalo po 10. srpnu 2004 – a to až do 30. září 2005 – v rozsahu, v němž se týká francouzského trhu s plynem.

459    Je tedy třeba změnit napadené rozhodnutí, aby byla při stanovování konečné výše pokuty, která má být žalobkyni uložena, zohledněna doba trvání protiprávního jednání, ke kterému došlo na francouzském trhu, v projednávaném případě od 10. srpna 2000 (viz bod 323 výše) do 13. srpna 2004 (viz bod 378 výše).

460    Pokud by v tomto ohledu byla uplatněna metoda Komise pro stanovení pokuty, jak vyplývá z bodů 358 až 391 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a sice (počáteční podíl uplatněný na průměrný roční prodej ve Francii x doba trvání protiprávního jednání ve Francii) + (podíl z dodatečné částky uplatněný na průměrný roční prodej ve Francii) + (počáteční podíl uplatněný na průměrný roční prodej v Německu x doba trvání protiprávního jednání v Německu) + (podíl z dodatečné částky uplatněný na průměrný roční prodej v Německu), za použití opravených údajů týkajících se doby trvání protiprávního jednání ve Francii (4 roky namísto 5,5) a průměrného prodeje ve vztahu k protiprávnímu jednání na francouzském trhu [důvěrné] výše pokuty žalobkyně by musela činit 267 milionů eur [důvěrné].

461    Je však třeba připomenout, že pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci přiznaná na základě článku 229 ES Tribunálu článkem 31 nařízení č. 1/2003 tento soud opravňuje, nad rámec pouhého přezkumu legality sankce, který umožňuje pouze zamítnout žalobu na neplatnost nebo zrušit napadený akt, nahradit posouzení Komise svým posouzením, a v důsledku toho s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem napadený akt změnit, aniž jej zruší, zejména změnou uložené pokuty, pokud je mu otázka výše pokuty předložena k posouzení (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise, C‑3/06 P, Sb. rozh. s. I‑1331, body 61 a 62, a ze dne 3. září 2009, Prym a Prym Consumer v. Komise, C‑534/07 P, Sb. rozh. s. I‑7415, bod 86 a citovaná judikatura).

462    V tomto ohledu je třeba uvést, že Tribunál není vázán výpočty Komise ani jejími pokyny, pokud rozhoduje v rámci své pravomoci v plné jurisdikci (v tomto smyslu viz rozsudek BASF a UCB v. Komise, bod 326 výše, bod 213 a citovaná judikatura), ale musí provést své posouzení s přihlédnutím ke všem okolnostem projednávané věci.

463    V projednávané věci by však použití metody, kterou Komise použila pro stanovení výše pokuty, jak je uvedena v bodě 460 výše, nezohlednilo všechny relevantní okolnosti.

464    Použití této metody na opravené údaje týkající se doby trvání protiprávního jednání ve Francii a průměrného prodeje v souvislosti s protiprávním jednáním na francouzském trhu v tomto období znamená snížení pokuty uložené žalobkyni, které je značně nepřiměřené ve srovnání s relativním významem konstatovaného pochybení. Zatímco se totiž pochybení Komise týká pouze francouzského trhu a pouze 12,5 měsíců z 5 let a 1,5 měsíce konstatovaných původně Komisí, pokud jde o protiprávní jednání, ke kterému došlo na uvedeném trhu, použití metody Komise by vedlo ke snížení výše pokuty o více než 50 %.

465    Použití metody Komise by navíc v rámci stanovení pokuty vedlo k podcenění relativního významu protiprávního jednání, ke kterému došlo na německém trhu, ve srovnání s protiprávním jednáním, ke kterému došlo na francouzském trhu.

466    Po vyslechnutí účastnic řízení na jednání k případným důsledkům, které by mělo částečné zrušení odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o určení výše pokuty s ohledem na dobu trvání protiprávního jednání na francouzském trhu, a vzhledem k výše uvedeným úvahám, zejména bodům 464 a 465 výše, je tak třeba s ohledem na veškeré okolnosti projednávané věci, zejména pak dobu trvání a závažnost dotčeného protiprávního jednání, stanovit konečnou výši pokuty uložené žalobkyni na 320 milionů eur.

 K nákladům řízení

467    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Avšak podle čl. 87 odst. 3 prvního pododstavce uvedeného jednacího řádu může Tribunál rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich ponese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch, nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody.

468    S ohledem na skutečnost, že každá z účastnic řízení měla ve svých návrhových žádáních částečně úspěch i neúspěch, je třeba rozhodnout, že každá účastnice řízení ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (pátý senát)

rozhodl takto:

1)      Článek 1 rozhodnutí Komise C(2009) 5355 final ze dne 8. července 2009 v řízení podle článku 81 [ES] (Věc COMP/39.401 – E.ON/GDF) se zrušuje jednak v rozsahu, v němž uvádí, že protiprávní jednání trvalo od 1. ledna 1980 nejméně do 24. dubna 1998, pokud jde o protiprávní jednání v Německu, a jednak v rozsahu, v němž uvádí, že k protiprávnímu jednání ve Francii docházelo od 13. srpna 2004 do 30. září 2005.

2)      Výše pokuty uložená GDP Suez SA v čl. 2 písm. b) rozhodnutí C(2009) 5355 final se stanoví na 320 milionů eur.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Každá z účastnic řízení ponese vlastní náklady řízení.

Papasavvas Vadapalas O’Higgins

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 29. června 2012.

Podpisy.

Obsah

Právní rámec

1.  Právo Evropské unie

2.  Vnitrostátní právní úpravy

Francouzská právní úprava

Německá právní úprava

Skutečnosti předcházející sporu

1.  Dotčené podniky

2.  Dohoda MEGAL

3.  Správní řízení

Napadené rozhodnutí

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

A –  K návrhovým žádáním znějícím na částečné zrušení napadeného rozhodnutí

1.  K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu při uplatnění článku 81 ES, pokud jde o existenci dohody či jednání ve vzájemné shodě před srpnem 2000

a)  K první části

b)  Ke druhé části

– K první výtce

– Ke druhé výtce

c)  Ke třetí části

2.  K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu při uplatnění článku 81 ES, pokud jde o existenci dohody či jednání ve vzájemné shodě po srpnu 2000

a)  Ke druhé části

– Ke druhé výtce

– Ke třetí výtce

– K první výtce

b)  Ke třetí části

– K první výtce

– Ke druhé výtce

c)  Ke čtvrté části

d)  K první části

3.  Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevného nedostatku důkazů, pokud jde o existenci dohody či jednání ve vzájemné shodě mající za cíl omezit ve Francii využití plynu přepravovaného plynovodem MEGAL společností E.ON

a)  K první části

b)  Ke druhé části

c)  Ke třetí části

4.  Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu při uplatnění článku 81 ES, pokud jde o existenci dohody mezi dotčenými podniky či jejich jednání ve vzájemné shodě po srpnu 2004

a)  K první části

– K první výtce

– Ke druhé výtce

b)  Ke druhé části

c)  Ke třetí části

B –  K návrhovým žádáním znějícím na zrušení či snížení částky pokuty

1.  K návrhovým žádáním znějícím na zrušení pokuty

2.  K návrhovým žádáním znějícím na snížení výše pokuty

a)  K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z toho, že údajné protiprávní jednání na francouzském trhu s plynem nebylo právně dostatečným způsobem prokázáno a napadené rozhodnutí je v tomto směru nedostatečně odůvodněno

b)  Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení doby trvání protiprávního jednání

c)  Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení závažnosti protiprávního jednání

d)  Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení nutnosti uplatnit počáteční 15% podíl

e)  K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení polehčujících okolností

f)  K určení konečné částky pokuty uložené žalobkyni

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: francouzština.

1 –      Skryté důvěrné údaje.