STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
ELEANOR SHARPSTON
přednesené dne 16. července 2009 (1)
Věc C‑325/08
Olympique Lyonnais
proti
Olivier Bernard a Newcastle United
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour de Cassation (Francie)]
„Volný pohyb pracovníků – Vnitrostátní ustanovení, které ukládá fotbalistovi zaplatit náhradu klubu, který mu poskytl výcvik, pokud po skončení svého výcviku podepíše smlouvu profesionálního hráče s klubem v jiném členském státu – Překážka volného pohybu – Odůvodnění nutností podporovat nábor a výcvik mladých profesionálních hráčů“
1. Pro všechny, kteří sledují „tuto krásnou hru“, je to vášeň – dokonce i náboženství(2). Armády oddaných příznivců cestují přes celou Evropskou unii, aby podpořily svůj tým v každém utkání a očekávané výkony případných nových hráčů (možných nově přestoupivších či talentů odchovaných klubem) mají mimořádný význam. Pro talentované mladé hráče je možnost, že si jich všimne vyhledávač talentů a že jim bude nabídnuta možnost účastnit se výcviku (tedy uzavřít smlouvu o výcviku) v dobrém klubu kouzelným klíčem k jejich profesionální kariéře. Dříve nebo později je však sen o fotbalové slávě nutně spojen s málo sentimentální realitou získávání co nejvyšších příjmů, jichž lze dosáhnout během časově omezené kariéry profesionálního hráče, v klubu, který je připraven nabídnout nejvyšší plat. Kluby zároveň zcela pochopitelně nerady vidí, když jsou „jejich“ nejlepší mladé naděje, do jejichž výcviku vložily nemalé investice, vábeny jinými kluby. Pokud je klub, v němž mladý hráč vyrůstá, malý a relativně chudý, a zájemcem je klub velký a mnohem bohatší, představuje takové jednání reálnou hrozbu pro přežití (ekonomické i sportovní) menšího z obou klubů.
2. Skutkové okolnosti projednávané věci lze shrnout velmi stručně. Mladému fotbalistovi byla francouzským klubem, který mu po dobu tří let poskytoval výcvik, nabídnuta profesionální smlouva. Hráč odmítl, ale přijal nabídku hrát profesionálně za klub v Anglii. V rozhodné době stanovila pravidla upravující profesionální fotbal ve Francii povinnost takového hráče nahradit francouzskému klubu vzniklou újmu. Uvedený klub podal u francouzských soudů proti uvedenému hráči i proti dotčenému anglickému klubu žalobu o částku vycházející z roční odměny, kterou by hráč obdržel v případě, že by podepsal smlouvu s tímto francouzským klubem.
3. V této souvislosti je podstatou otázky Cour de cassation (kasačního soudu), zda jsou uvedená pravidla v rozporu se zásadou volného pohybu pracovníků zakotvenou v článku 39 ES, a pokud ano, zda mohou být odůvodněna nutností podporovat nábor a výcvik mladých profesionálních hráčů.
Právní rámec
Právo Společenství
4. Článek 39 ES zajišťuje volný pohyb pracovníků ve Společenství. Volný pohyb pracovníků zahrnuje zejména, s výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví, právo a) ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa, b) pohybovat se za tím účelem volně na území členských států a c) pobývat na jejich území za účelem výkonu zaměstnání.
Vnitrostátní právní úprava
5. V rozhodné době(3) článek L. 120-2 francouzského code du travail (zákoník práce) stanovil: „Nikdo nesmí omezovat osobní práva nebo individuální či kolektivní svobody jakýmkoli omezením, které není odůvodněno povahou úkolu, jenž má být splněn, a které není přiměřené sledovanému cíli.“
6. Článek L. 122-3-8 téhož právního předpisu stanovil, že pracovní smlouva na dobu určitou může být předčasně ukončena pouze dohodou smluvních stran nebo v případech závažného porušení povinností nebo vyšší moci. Pokud zaměstnavatel ukončil předčasně smlouvu z jiných důvodů, měl zaměstnanec nárok na náhradu škody alespoň ve výši mzdy, kterou by obdržel do konce doby trvání smlouvy. Pokud ukončil smlouvu zaměstnanec, měl zaměstnavatel nárok na náhradu škody odpovídající vzniklé újmě.
7. V dotčené době code du sport (sportovní zákoník) neobsahoval žádné ustanovení týkající se výcviku profesionálních sportovců; článek L. 211-5 však nyní stanoví, že smlouvy o profesionálním výcviku mohou vyžadovat, aby osoba, jíž je výcvik poskytován, po jeho skončení uzavřela s klubem, který výcvik poskytuje, pracovní smlouvu na dobu nepřesahující tři roky.
8. Zaměstnávání fotbalistů bylo ve Francii dále upraveno Charte du football professionnel (chartou profesionálního fotbalu), jež má status kolektivní smlouvy pro dané odvětví. Hlava III kapitola IV charty (verze 1997–1998) se týkala kategorie označované jako „joueurs espoir“ – jednalo se o nadějné hráče ve věku od 16 do 22 let, kteří měli šanci dosáhnout profesionální kariéry a kteří byli zaměstnáváni v rámci svého výcviku profesionálním klubem na základě smlouvy uzavřené na dobu určitou. Článek 23 uvedené kapitoly(4) mimo jiné stanovil:
„[…]
Při běžném skončení smlouvy je klub oprávněn požadovat po druhé straně podpis profesionální hráčské smlouvy.
[…]
1. Pokud klub toto oprávnění nevyužije, může hráč určit svůj status:
a) podpisem profesionální smlouvy s klubem dle svého výběru, aniž by byl hráč povinen zaplatit předchozímu klubu jakoukoli náhradu;
[…]
2. Pokud hráč odmítne podepsat profesionální smlouvu, nesmí po dobu tří let podepsat smlouvu s žádným jiným klubem [francouzské fotbalové ligy], a to v jakémkoli postavení, bez písemného souhlasu klubu, v němž působil jako ‚joueur espoir‘ […]
[…]“
9. V rozhodné době uvedená charta – která byla a i nadále je použitelná pouze ve Francii – neupravovala náhradu mezi kluby v případě, že hráč podstoupil výcvik v jednom klubu a poté podepsal smlouvu s jiným klubem; nyní už však taková náhrada upravena je. Zástupce francouzské vlády na jednání uvedl, že pravidla, jež jsou v současné době ve Francii použitelná, do značné míry odpovídají stávajícím pravidlům FIFA, která jsou uvedena níže.
Mezinárodní pravidla
10. Pokud jde o přestupy mezi fotbalovými kluby v různých státech, předpisy FIFA o statusu a přestupech hráčů nyní obsahují ustanovení o náhradě za výcvik v případech, kdy hráč podepíše svou první profesionální smlouvu nebo přestoupí před koncem sezóny, během níž dosáhne 23 let věku. Uvedená pravidla byla vypracována ve spolupráci s Komisí krátce po vydání rozsudku Soudního dvora Bosman(5).
11. V souladu s článkem 20 předpisů FIFA a přílohou 4 k uvedeným předpisům je náhrada za výcvik splatná klubu nebo klubům, v nichž hráč podstoupil výcvik, v okamžiku podpisu jeho první profesionální hráčské smlouvy a poté kdykoli přestoupí jako profesionální hráč do konce sezóny, během níž dosáhne 23 let věku.
12. Při první profesionální registraci hráče uhradí klub, v němž je registrován, náhradu za výcvik každému klubu, který přispěl k jeho výcviku, a to poměrně podle doby, již strávil v každém takovém klubu. Pokud jde o pozdější přestupy, náhrada za výcvik se platí jeho bývalému klubu pouze za dobu, po kterou byl skutečně tímto klubem poskytován takovému hráči výcvik.
13. Kluby jsou rozděleny do kategorií podle výše jejich finančních investic do výcviku hráčů. Náklady na výcvik stanovené pro každou takovou kategorii odpovídají součinu částky nezbytné pro výcvik jednoho hráče po dobu jednoho roku a průměrného „hráčského faktoru“, což je počet hráčů, kterým je nutno poskytnout výcvik, aby byl získán jeden profesionální fotbalista.
14. Uvedený výpočet zohledňuje náklady, které by novému klubu vznikly, pokud by takový klub poskytoval dotčenému hráči výcvik sám. Obecně se taková náhrada při první profesionální registraci hráče vypočte jako součin nákladů na výcvik v novém klubu a počtu let výcviku. V případě pozdějších přestupů je tento výpočet založen na součinu nákladů na výcvik v novém klubu a počtu let výcviku v bývalém klubu.
15. V případě hráčů pohybujících se v rámci EU nebo EHP, kdy hráč přestupuje z klubu nižší kategorie do klubu vyšší kategorie, je však výpočet založen na průměrných nákladech na výcvik v obou klubech; pokud přestupuje z klubu vyšší kategorie do klubu nižší kategorie, je výpočet založen na nákladech na výcvik v klubu nižší kategorie.
16. Existuje rovněž „mechanismus solidarity“, který je upraven článkem 21 a přílohou 5. Pokud profesionální hráč přestoupí před skončením své smlouvy, jakýkoli klub, který přispěl k jeho výchově a výcviku v době od jeho 12. do 23. narozenin, obdrží část náhrady vyplacené jeho bývalému klubu. Celkově nesmí dotčená částka překročit 5 % celkové výše náhrady a je rozdělena podle jednotlivých sezón mezi dotčené kluby.
17. Stejně jako ve Francii, v rozhodné době žádná taková mezinárodní pravidla neexistovala.
Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky
18. Olivier Bernard podepsal v roce 1997 s francouzským fotbalovým klubem Olympique Lyonnais smlouvu „joueur espoir“ na dobu tří sezón s účinností ode dne 1. července uvedeného roku. Před vypršením uvedené smlouvy mu Olympique Lyonnais nabídl uzavření profesionální smlouvy na dobu jednoho roku ode dne 1. července 2000. Olivier Bernard (zjevně nespokojený s výší nabízeného platu) nabídku nepřijal, v srpnu 2000 však podepsal profesionální smlouvu s anglickým klubem Newcastle United(6).
19. Poté, co se dozvěděl o uzavření uvedené smlouvy, podal Olympique Lyonnais u Conseil de prud’hommes (pracovního soudu) v Lyonu proti O. Bernardovi žalobu, kterou se domáhal náhrady škody, a to společně proti posledně jmenovanému a klubu Newcastle United. Požadovaná výše náhrady činila 53 357,16 eur; tato částka podle předkládacího rozhodnutí odpovídá odměně, kterou by O. Bernard obdržel během doby jednoho roku, pokud by podepsal smlouvu nabízenou klubem Olympique Lyonnais.
20. Conseil de prud’hommes došel k závěru, že O. Bernard jednostranně ukončil svou smlouvu a uložil společně jemu a klubu Newcastle United náhradu škody ve výši 22 867,35 eur na základě článku L. 122-3-8 code du travail. V rozsudku nebylo uvedeno žádné odůvodnění rozdílu mezi navrhovanou výší náhrady a přiznanou částkou.
21. Žalovaní se odvolali ke Cour d’appel (odvolací soud) v Lyonu, který došel k závěru, že článek 23 fotbalové charty je protiprávní. Omezení, které dotčený článek ukládá, je neslučitelné se základní zásadou volného výkonu povolání a s článkem L. 120-2 code du travail. Neexistuje zejména žádné ustanovení, které by určovalo výši náhrady za výcvik v případě předčasného ukončení smlouvy. Požadavek, aby hráč nadále pracoval pro klub, který mu poskytl výcvik, představuje omezení svobody uzavírat smlouvy, které je nepřiměřené ve vztahu k ochraně legitimních zájmů klubu, bez ohledu na výši nákladů na výcvik.
22. Žádný z uvedených soudů nepovažoval za nutné předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, ačkoli to klub Newcastle United navrhoval. Cour d’appel však měl za to, že ačkoli jeho rozhodnutí bylo založeno na francouzském právu, požadavek stanovený článkem 23 fotbalové charty je rovněž v rozporu se zásadou stanovenou článkem 39 ES.
23. Olympique Lyonnais podal kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (kasační soud). Uvedený soud zdůrazňuje, že nárok klubu Olympique Lyonnais je založen na nesplnění povinnosti O. Bernarda podepsat smlouvu s klubem, který mu poskytl výcvik, a nikoli na zákazu podpisu smlouvy s jiným klubem francouzské ligy. Dotčená povinnost hráči nebrání podepsat smlouvu se zahraničním klubem, ale patrně jej od takového kroku odradí s ohledem na pravděpodobný vznik povinnosti k náhradě škody. Taková povinnost však na druhé straně může být odůvodněna legitimním zájmem klubu na udržení nového hráče, kterému právě poskytl výcvik.
24. Cour de cassation odkazuje na rozsudek Bosman, podle něhož článek 39 ES „brání použití pravidel vydaných sportovními asociacemi, podle nichž profesionální fotbalista, který je státním příslušníkem členského státu, může být po vypršení smlouvy se svým původním klubem zaměstnán klubem jiného členského státu pouze tehdy, pokud tento klub zaplatí původnímu klubu odstupné za přestup a náhradu za výcvik a vzdělání“, a má za to, že v projednávané věci vzniká podstatný problém při výkladu uvedeného článku.
25. Žádá proto o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:
„1) Brání zásada volného pohybu pracovníků stanovená [článkem 39 ES] ustanovení vnitrostátního práva, na základě kterého může být hráči kategorie ‚joueur espoir‘ (mladý talentovaný hráč), který po svém výcviku podepíše smlouvu profesionálního hráče s klubem z jiného členského státu Evropské unie, uložena náhrada škody?
2) V případě kladné odpovědi, představuje nutnost podporovat nábor a výcvik mladých profesionálních hráčů legitimní cíl nebo naléhavý důvod obecného zájmu, kterým by takovéto omezení mohlo být odůvodněno?“
26. Písemná vyjádření předložily Olympique Lyonnais a Newcastle United, francouzská, italská, nizozemská vláda a vláda Spojeného království a Komise. Na jednání dne 5. května 2009 učinily doplňující vyjádření Olympique Lyonnais, francouzská vláda a Komise.
Posouzení
Úvodní poznámky
Důsledky předběžných otázek
27. Mám za to, že je namístě připomenout, že výkon sportovní činnosti spadá do oblasti působnosti práva Společenství pouze a právě tehdy a do té míry, pokud k němu dochází v oblasti hospodářské a individuální činnosti a svobod, jichž se právo Společenství dotýká. Toto je jedno ze základních východisek rozsudku Bosman(7).
28. Pokud jsou tedy zásady a předpisy práva Společenství použitelné v takové situaci, jaká je dotčena v projednávané věci, může rozhodnutí Soudního dvora v této věci mít rovněž širší důsledky pro zaměstnance a zaměstnavatele ve všech odvětvích dotčených těmito zásadami a předpisy.
29. Nizozemská vláda proto správně konstatuje, že projednávaná věc se týká obecného problému zaměstnavatele, který je ochoten investovat do výcviku zaměstnance, ale nerad vidí, když takový zaměstnanec okamžitě odchází s cennými nově nabytými schopnosti a dává je k dispozici konkurenčnímu podniku. Uvedený problém souvisí s právem Společenství v tom směru, že jakákoli omezení svobody zaměstnance hledat nebo ucházet se o pracovní místo mohou omezovat jeho volný pohyb uvnitř Společenství.
30. Specifická povaha sportu obecně, a fotbalu zvláště, nemá podle mého názoru z hlediska posouzení, zda dochází k zakázanému omezení volného pohybu, zásadní význam. Musí však být podrobně zvážena při posouzení možného odůvodnění jakéhokoli takového omezení – stejně jako by bylo nutné přihlížet ke specifické povaze jakéhokoli jiného odvětví při posouzení odůvodnění omezení v takovém odvětví.
31. Vzhledem k výše uvedenému ale nemám za to, že by Soudnímu dvoru byla předložena postačující tvrzení, která by mu umožnila takto šíře pojatou otázku odpovídajícím způsobem posoudit. Nizozemská vláda, která tuto obecnější otázku vznesla ve svém písemném vyjádření, nebyla na jednání přítomna, a žádná ze zúčastněných stran, které byly na jednání přítomny, se k této otázce nevyjádřila, a to ani na žádost Soudního dvora. Za takových okolností mám za to, že není namístě se jakkoli podrobně zabývat širšími důsledky projednávané věci, a navrhuji proto, aby Soudní dvůr omezil své rozhodnutí na konkrétní skutkový rámec původního řízení.
Rozsah působnosti napadeného pravidla
32. Newcastle United a vláda Spojeného království zdůrazňují, že článek 23 fotbalové charty neobsahuje žádný výslovný požadavek na zaplacení náhrady ze strany hráče, který uzavírá smlouvu s klubem v jiném členském státu po skončení svého výcviku ve francouzském klubu.
33. Předběžné otázky se však týkají nikoli slučitelnosti jakéhokoli konkrétního ustanovení s právem Společenství, ale slučitelnosti s právem Společenství pravidla, „na základě kterého hrozí hráči kategorie ‚joueur espoir‘ (mladý talentovaný hráč), který po svém výcviku podepíše smlouvu profesionálního hráče s klubem z jiného členského státu Evropské unie, že mu bude uložena náhrada škody“. Takový je účinek, který Conseil de prud’hommes spojuje s článkem 23 fotbalové charty a článkem L. 122-3-8 code du travail, přičemž Cour d’appel ani Cour de cassation neshledaly takový výklad nesprávným – určily pouze, že dotčený účinek je nebo může být neslučitelný s právní normou vyšší právní síly.
34. Soudní dvůr se tedy musí zabývat popsaným účinkem, a to bez ohledu na ustanovení, z nichž vyplývá.
K první otázce: slučitelnost s článkem 39 ES
35. Na první otázku lze odpovědět stručně a jasně: článek 39 ES zásadně brání takovému pravidlu, jež má popsaný účinek. Odůvodnění takového závěru je uvedeno, více či méně podrobně, ve většině vyjádření předložených Soudnímu dvoru.
36. Sportovní činnost podléhá právu Společenství v rozsahu, ve kterém představuje hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 ES. Placené zaměstnání profesionálních nebo poloprofesionálních fotbalistů takovou hospodářskou činnost představuje(8).
37. Článek 39 ES se vztahuje nejen na činnost veřejných orgánů, ale rovněž na pravidla jakékoli jiné povahy, jejichž cílem je souhrnně upravit výdělečnou činnost, včetně pravidel fotbalových asociací(9). Všechna ustanovení dotčená v projednávané věci spadají do jedné z uvedených kategorií.
38. Situace francouzského hráče s bydlištěm ve Francii, který uzavírá pracovní smlouvu s fotbalovým klubem v jiném členském státu, není čistě vnitrostátní situací, která by spadala mimo oblast působnosti práva Společenství. Článek 39 ES se výslovně vztahuje na ucházení se o skutečně nabízené pracovní místo.
39. Určitá pravidla mohou omezovat volný pohyb pracovníků, pokud zabraňují státnímu příslušníkovi členského státu vykonat jeho právo na volný pohyb, nebo jej od toho odrazují i když se uplatňují nezávisle na státní příslušnosti dotčených pracovníků(10), ledaže by možná překážka výkonu volného pohybu byla příliš nejistá a nepřímá(11).
40. Pravidla, která vyžadují zaplacení odstupného za přestup a náhrady za výcvik a vzdělání mezi kluby při přestupu profesionálního fotbalisty, v zásadě představují překážku volného pohybu pracovníků. I v případě, že se uplatňují stejným způsobem na přestupy mezi kluby ve stejném členském státu, mohou tato pravidla omezovat volný pohyb hráčů, kteří si přejí vykonávat svou činnost v jiném členském státě(12). Pravidla, podle nichž profesionální fotbalista nemůže vykonávat svoji činnost v novém klubu v jiném členském státě, pokud tento klub nezaplatí jeho původnímu klubu odstupné za přestup, představují překážku volného pohybu pracovníků(13).
41. Pokud tedy pravidlo, podle něhož nový zaměstnavatel musí zaplatit určitou peněžní částku bývalému zaměstnavateli, v zásadě představuje překážku volného pohybu pracovníků, musí totéž přinejmenším stejně platit v případě jakékoli povinnosti zaměstnance samotného. Takový zaměstnanec musí buď nového zaměstnavatele přesvědčit, aby tuto povinnost splnil za něj, nebo ji musí splnit ze svých vlastních prostředků, jichž bude mít patrně méně než zaměstnavatel. Taková překážka výkonu volného pohybu rovněž není nijak nejistá či nepřímá. Povinnost zaplatit určitou peněžní částku představuje bezprostřední a důležitou okolnost, již musí uvážit jakýkoli pracovník, který hodlá odmítnout nabídku pracovního místa a ucházet se o jiné místo(14).
42. Uvedený rozbor není podle mého názoru dotčen tvrzeními Olympique Lyonnais v tom smyslu, že taková situace, jaká je dotčena v projednávané věci, nepodléhá článku 39 ES, protože účelem uvedeného článku bylo zahrnout diskriminaci na základě státní příslušnosti, a nikoli omezení svobody uzavírat smlouvy v kontextu vzájemných závazků spočívajících v protiplnění, nebo protože dotčený spor ve skutečnosti spadá do oblasti působnosti práva hospodářské soutěže, neboť se jedná o (údajné) nekalosoutěžní jednání.
43. Pokud jde o první aspekt, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že článek 39 ES se skutečně vztahuje na omezení svobody uzavírat smlouvy, jsou-li takové povahy, že zabraňují státnímu příslušníkovi jednoho členského státu vykonat jeho právo na volný pohyb v jiném členském státu nebo jej od toho odrazují, přinejmenším pokud vyplývají z činnosti veřejných orgánů nebo pravidel, jejichž cílem je souhrnně upravit výdělečnou činnost. Pokud jde o druhý jmenovaný aspekt, ačkoli se spor mezi kluby Olympique Lyonnais a Newcastle United může dotýkat otázek práva hospodářské soutěže, takové otázky nebyly předkládajícím soudem vzneseny a členské státy a Komise tedy neměly možnost se k nim vyjádřit. I pokud ze sporu v projednávané věci vyplývají otázky práva hospodářské soutěže, tato skutečnost navíc sama o sobě nevylučuje použití ustanovení Smlouvy o volném pohybu(15).
K druhé otázce: případné odůvodnění
44. Vnitrostátní právní předpisy, které mohou bránit nebo činit méně atraktivním výkon základních svobod zaručených Smlouvou, mohou být nicméně přípustné za podmínky, že sledují legitimní cíl slučitelný se Smlouvou. K tomu však musí splňovat čtyři další podmínky: musí se uplatňovat nediskriminujícím způsobem, musí být odůvodněny naléhavými důvody obecného zájmu, musí být způsobilé zaručit dosažení cíle, který sledují, a nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné(16).
45. Těžko lze zpochybnit, že nábor a výcvik mladých profesionálních fotbalistů je legitimní cíl slučitelný se Smlouvou. Nejenže se na tom shodují všechny zúčastněné strany, které předložily vyjádření, ale konstatoval to i samotný Soudní dvůr(17). V projednávané věci není rovněž uplatňováno, že by dotčená pravidla byla uplatňována diskriminačně.
46. V rozsudku Bosman Soudní dvůr uvedl(18), že není možné s jistotou předvídat sportovní budoucnost mladých hráčů. Jen omezený počet těchto hráčů se vydá na profesionální dráhu, a nelze tedy nijak zaručit, že hráč, jemuž je poskytnut výcvik, bude mít pro klub poskytující takový výcvik nebo jakýkoli jiný klub skutečnou cenu. Taková pravidla, jako je pravidlo dotčené v projednávané věci, tedy patrně nebudou mít rozhodující vliv, pokud jde o podporu klubů při náboru a výcviku mladých hráčů. Zajišťují nicméně, aby kluby nebyly odrazovány od náboru a výcviku hrozbou ztráty své investice do výcviku ve prospěch jiného klubu, aniž by přitom získaly jakoukoli náhradu. Argument, že pravidla s takovým účinkem jsou odůvodněna důvody obecného zájmu, může patrně obstát.
47. Profesionální fotbal jednak není pouze hospodářskou činností, ale má v Evropě rovněž značný společenský význam. Vzhledem k obecnému přesvědčení, že má vztah k amatérskému sportu a sdílí s ním řadu rysů, existuje zde široký veřejný konsenzus, že výcvik a nábor mladých hráčů je třeba podporovat a nikoli od něj odrazovat. Konkrétněji, Evropská rada v Nice v roce 2000 konstatovala, že „Společenství musí […] přihlížet ke společenské, výchovné a kulturní funkci sportu, která je sportu vlastní, a díky níž má sport zvláštní postavení, a zajistit tak respektování a podporu etického kodexu a solidarity nezbytné k zachování jeho společenské úlohy“(19). Bílá kniha Komise o sportu(20) a usnesení Evropského parlamentu k této knize(21) navíc kladou značný důraz na význam výcviku.
48. V obecnější rovině, jak zmínila nizozemská vláda, Lisabonská strategie přijatá Evropskou radou v březnu 2000 a různá rozhodnutí a pokyny přijaté od té doby s cílem provést tuto strategii v oblastech výchovy, výcviku a celoživotního vzdělávání, navíc přikládají stěžejní význam odbornému výcviku ve všech odvětvích. Pokud si zaměstnavatelé budou jisti, že budou mít po přiměřenou dobu prospěch ze služeb zaměstnanců, jimž poskytnou výcvik, získají tak podnět k poskytování takového výcviku, což je ostatně i v zájmu zaměstnanců.
49. Poněkud obtížnější však je přijmout, že takové pravidlo, jaké je dotčeno v projednávané věci, je způsobilé zaručit dosažení takového cíle a nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné k jeho dosažení.
50. Všechny zúčastněné strany, které předložily vyjádření – včetně Olympique Lyonnais – souhlasí, že vhodné a přiměřené v tomto smyslu je pouze takové opatření, které klubům zajišťuje náhradu odpovídající jejich skutečným nákladům na výcvik. Náhrada založená na potenciálních příjmech hráče nebo potenciálním (ušlém) zisku klubu by tedy nebyla přijatelná.
51. Mám za to, že se jedná o správnou úvahu. Ze dvou posledně jmenovaných kritérií by první mohlo být předmětem manipulace ze strany klubu a druhé by bylo příliš nejisté. Nemají patrně ani žádný zvláštní význam, pokud jde o zásadní otázku podpory náboru a výcviku mladých hráčů (nebo alespoň neodrazování od takového náboru a výcviku). Náhrada odpovídající skutečným nákladům na výcvik se jeví podstatně relevantnější. Byly však vzneseny některé další námitky.
52. Zaprvé, jelikož pouze menšina hráčů, jimž je poskytnut výcvik, má později v profesionálním fotbale nějakou tržní hodnotu, a za účelem nalezení takové menšiny je zapotřebí zajistit výcvik podstatně vyššího počtu hráčů, kluby by patrně byly odrazeny od investic do výcviku, pokud by při určení přiměřené náhrady bylo přihlíženo pouze k nákladům na výcvik dotčeného hráče. Je tedy přiměřené, aby klub zaměstnávající hráče, kterému byl poskytnut výcvik jiným klubem, zaplatil náhradu, která představuje relevantní podíl na celkových nákladech na výcvik vynaložených takovým jiným klubem.
53. Zadruhé může vyjít najevo, že výcvik určitého hráče zajišťovalo více klubů, a je tedy třeba, aby jakákoli případná náhrada byla v takovém případě na základě přiměřeného mechanismu poměrně rozdělena mezi dotčené kluby.
54. Obě tyto úvahy jsou patrně relevantní z hlediska určení, zda je určitý systém náhrady vhodný a přiměřený cíli, jímž je podpora náboru a výcviku mladých profesionálních fotbalistů.
55. Méně mne již přesvědčila třetí zmíněná úvaha, a to že povinnost k zaplacení náhrady by měl nést pouze nový zaměstnavatel, a nikoli dotčený hráč.
56. Mám za to, že takový názor nelze přijmout bezpodmínečně. Obecně vzato schopnosti a znalosti, díky nimž má jednotlivec určitou hodnotu na trhu práce, lze získat na vlastní náklady, z veřejných prostředků nebo na náklady zaměstnavatele, který mu poskytuje výcvik výměnou za jeho služby. Pokud po skončení doby výcviku v posledně jmenovaném případě z „vyúčtování“ nákladů na výcvik a poskytnutých služeb vyplývá, že náklady na výcvik nebyly dosud plně nahrazeny, není patrně nepřiměřené, aby byl jednotlivec, jemuž se takového výcviku dostalo, povinen „vyrovnat účty“, a to buď poskytnutím dalších služeb jako zaměstnanec, nebo (pokud si nepřeje být nadále tímto zaměstnavatelem zaměstnáván) zaplacením odpovídající náhrady. Nutnost zaplatit náhradu za výcvik sice může zaměstnance odradit od uzavření smlouvy s novým zaměstnavatelem, ať již ve stejném nebo v jiném členském státu, neexistuje však patrně žádný konkrétní důvod, proč by měl na náklady zaměstnavatele poskytujícího výcvik získat lepší postavení k uzavření takové smlouvy než jiný uchazeč, který podstoupil výcvik na vlastní náklady.
57. Takové úvahy se však budou lišit v závislosti na způsobu všeobecné organizace výcviku v dotčeném odvětví. Jelikož výcvik profesionálních fotbalistů patrně probíhá zpravidla na náklady klubu, je zřejmě systém náhrady poskytované mezi kluby a nedotýkající se hráčů samotných přiměřený. Rovněž bych chtěla zdůraznit, že pokud by hráč samotný měl nést jakoukoli povinnost poskytnout náhradu, její výše by měla být vypočtena pouze na základě nákladů na jeho vlastní výcvik, bez ohledu na celkovou výši nákladů na výcvik ostatních hráčů. Je-li k získání jednoho hráče, který bude úspěšný v profesionální rovině, nezbytné poskytnout výcvik n hráčům, pak náklady vynaložené klubem poskytujícím takový výcvik (a úspora na straně nového klubu) odpovídají nákladům na výcvik těchto n hráčů. Je patrně správné a přiměřené, aby náhrada placená mezi kluby vycházela z takovýchto nákladů. Pokud však jde o samotného hráče, jsou zřejmě relevantní pouze náklady na jeho vlastní výcvik.
58. Shrneme-li to, nutnost podporovat nábor a výcvik mladých profesionálních fotbalistů může odůvodňovat požadavek na zaplacení náhrady za výcvik v případě, kdy nebyla dodržena povinnost zůstat v klubu poskytujícím takový výcvik po určenou (a nikoli příliš dlouhou) dobu(22) po skončení výcviku. Tak tomu bude ovšem pouze v případě, že dotčená částka vychází ze skutečných nákladů na výcvik vynaložených klubem poskytujícím takový výcvik nebo ušetřených novým klubem, a má-li být náhrada placena samotným hráčem, pokud je taková částka omezena na neuhrazenou část nákladů na výcvik takového hráče.
Platná francouzská pravidla a pravidla FIFA
59. Některé zúčastněné strany, které předložily vyjádření, upozorňují Soudní dvůr na pravidla, jež jsou v současné době stanovena v článcích 20 a 21 a v přílohách 4 a 5 předpisů FIFA o statusu a přestupech hráčů. Uvedená pravidla sice nyní upravují takové situace, jako je situace O. Bernarda, ovšem v době rozhodné v projednávané věci nebyla dosud v platnosti. Tato pravidla byla přijata v roce 2001 se souhlasem Komise a jejich účelem je zajistit soulad s judikaturou Soudního dvora, zejména rozsudkem Bosman. Francouzská vláda navíc upozorňuje, že v tomto směru se ubírala i francouzská charta profesionálního fotbalu, která nyní obsahuje obdobná pravidla pro vnitrostátní situace.
60. Vláda Spojeného království zejména uvádí, že podle stávajících pravidel FIFA platí náhradu klub, a nikoli hráč, že náhrada je vypočtena na základě nákladů na výcvik hráče a upravena podle počtu hráčů podstupujících výcvik, který je nezbytný k získání jednoho profesionálního fotbalisty, že přiměřenost náhrady sledovanému cíli je zajištěna prostřednictvím různých záruk a omezení, a že na základě mechanismu solidarity je náhrada rozdělována mezi kluby, které se podílely na výcviku, je-li takových klubů více.
61. Uvedené zúčastněné strany rovněž výslovně nebo konkludentně navrhují, aby Soudní dvůr tato platná pravidla schválil.
62. Mám však za to, že takové konkrétní schválení by nebylo v kontextu projednávané věci namístě, neboť ta se týká situace, na niž se dotčená pravidla nevztahovala. V tomto ohledu může být část výše uvedeného odůvodnění a rovněž část odůvodnění, které uvede Soudní dvůr ve svém rozsudku, relevantní, pokud a jakmile bude nezbytné přezkoumat slučitelnost těchto pravidel s právem Společenství.
Závěry
63. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Cour de cassation takto:
„1) Zásada volného pohybu pracovníků stanovená v článku 39 ES v zásadě brání ustanovení vnitrostátního práva, na základě kterého může být fotbalistovi, kterému byl poskytnut výcvik a který po svém výcviku podepíše smlouvu profesionálního hráče s klubem z jiného členského státu, uložena náhrada škody.
2) Takové ustanovení však může nicméně být odůvodněno nutností podporovat nábor a výcvik mladých profesionálních fotbalistů, pokud dotčená částka vychází ze skutečných nákladů na výcvik vynaložených klubem poskytujícím takový výcvik nebo ušetřených novým klubem, a má-li být náhrada placena samotným hráčem, pokud je taková částka omezena na neuhrazenou část nákladů na výcvik takového hráče.“