Language of document : ECLI:EU:C:2011:431

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

VERICI TRSTENJAK

přednesené dne 29. června 2011(1)

Věc C‑135/10

SCF Consorzio Fonografici

proti

Marco Del Corsovi

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte d’appello di Torino (Itálie)]

„Autorská a s nimi související práva – Směrnice 92/100/EHS a 2006/115/ES – Práva výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů – Článek 8 odst. 2 – Sdělování veřejnosti – Nepřímé sdělování zvukových záznamů veřejnosti v rámci rozhlasového vysílání, které je pouštěno v čekárně zubní ordinace – Nezbytnost výdělečného účelu – Spravedlivá odměna“






Obsah


I –   Úvod

II – Použitelná právní úprava

A –   Mezinárodní právo

1.     Římská úmluva

2.     WPPT

3.     TRIPS

B –   Unijní právo

1.     Směrnice 92/100

2.     Směrnice 2006/115

3.     Směrnice 2001/29

C –   Vnitrostátní právo

III – Skutkový stav, řízení před vnitrostátními soudy a předběžné otázky

IV – Řízení před Soudním dvorem

V –   Úvodní poznámky

VI – Ke čtvrté a páté předběžné otázce

A –   Hlavní argumenty zúčastněných

B –   K přípustnosti předběžných otázek

C –   Právní posouzení

1.     K výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 Soudním dvorem

2.     K právní normě, která je pro projednávaný případ relevantní

3.     K výkladu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115

a)     Autonomní pojmy unijního práva

b)     Kontext mezinárodního práva a práva Unie

c)     K pojmu „sdělování veřejnosti“

i)     K pojmu „sdělování“

–       Zohlednění dvacátého sedmého bodu odůvodnění směrnice 2001/29

–       Zohlednění dvacátého třetího bodu odůvodnění směrnice 2001/29

–       Dílčí závěr

ii)   K pojmu „veřejnost“

iii) K dalším námitkám

–       K nezbytnosti vstupného

–       K výdělečnému účelu

–       K vůli pacientů

–       K dalším námitkám

iv)   Závěry

d)     K dalším podmínkám

4.     Závěry

VII – K první až třetí předběžné otázce

A –   Hlavní argumenty zúčastněných

B –   Přípustnost předběžných otázek

C –   Právní posouzení

VIII – Závěry


I –    Úvod

1.        Tak jako Gutenbergův vynález knihtisku nakonec vedl k autorsko právní ochraně literárních děl, Edisonův vynález fonografu posílil nejen hospodářský význam ochrany hudebních děl podle autorského práva, nýbrž připravil rovněž půdu pro zavedení s autorským právem souvisejících práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů. Je-li užíván zvukový záznam, je dotčeno nejen právo autora ke sdělovanému dílu chráněnému autorským právem, nýbrž i související práva výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů.

2.        Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte d’appello di Torino (dále jen „předkládající soud“) se týká práva na spravedlivou odměnu podle čl. 8 odst. 2 směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem(2), respektive směrnice 2006/115/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (kodifikované znění)(3), kterou je třeba zaplatit za sdělování veřejnosti zvukového záznamu již vydaného k obchodním účelům.

3.        Předkládající soud chce zaprvé zjistit, zda zubní lékař, který ve své ordinaci pouští rozhlasové vysílání, musí zaplatit spravedlivou odměnu za nepřímé sdělování zvukových záznamů veřejnosti, které jsou v rozhlasovém vysílání pouštěny.

4.        Zadruhé se předkládající soud táže, zda ustanovení mezinárodního práva, které tvoří základ právní úpravy Unie upravující právo na spravedlivou odměnu, jsou ve sporu mezi účastníky řízení přímo použitelná a jaký je vztah těchto ustanovení mezinárodního práva k právní úpravě Unie.

5.        První otázka úzce obsahově souvisí s rozsudkem SGAE v. Rafael Hoteles(4). Soudní dvůr v něm nejprve konstatoval, že sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(5) existuje, pokud provozovatel hotelu šíří signál prostřednictvím televizních přijímačů umístěných v hotelových pokojích, a to nezávisle na tom, jakou technikou je signál přenášen. Soudní dvůr dále konstatoval, že soukromá povaha pokojů hotelového zařízení nebrání sdělování veřejnosti. V projednávaném případě vyvstává zejména otázka, zda tuto judikaturu, která byla vydána s ohledem na sdělování děl chráněných autorským právem veřejnosti podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, lze přenést na pojem sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100, respektive směrnice 2006/115, který se vztahuje na s autorským právem související práva výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů.

6.        Projednávaná věc má kromě toho úzkou souvislost s věcí C‑162/10, Phonographic Performance, ve které přednáším své stanovisko téhož dne jako v projednávané věci. Ve věci Phonographic Performance vyvstává zejména otázka, zda provozovatel hotelu nebo pokoje pro hosty, který na pokojích umístil televizní nebo rozhlasové přijímače a přenáší k nim vysílací signál, je povinen zaplatit spravedlivou odměnu za nepřímé sdělování těch zvukových záznamů veřejnosti, které jsou v rozhlasovém a televizním vysílání použity.

II – Použitelná právní úprava

A –    Mezinárodní právo

1.      Římská úmluva

7.        Článek 12 Mezinárodní úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových snímků a rozhlasových organizací uzavřená v Římě dne 26. října 1961 (dále jen „Římská úmluva“)(6) stanoví:

„Jestliže je zvukového snímku vydaného k obchodním účelům nebo rozmnoženiny takového zvukového snímku použito přímo k rozhlasovému vysílání, nebo k veřejnému přednesu, zaplatí uživatel jednu přiměřenou odměnu výkonným umělcům nebo výrobcům zvukových snímků, anebo oběma. Není-li dohody mezi těmito stranami, mohou být určeny podmínky rozdělení této odměny vnitřním zákonodárstvím.“

8.        Článek 15 odst. 1 písm. a) Římské úmluvy stanoví:

„1.      Každý smluvní stát může svým vnitřním zákonodárstvím stanovit výjimky z ochrany zajištěné touto Úmluvou, a to pro

a) soukromé užívání;“.

9.        Článek 16 odst. 1 písm. a) Římské úmluvy zní:

„1.      Každý stát, jakmile se stane smluvní stranou této Úmluvy, bude vázán všemi povinnostmi a bude požívat všech výhod z ní vyplývajících. Kterýkoli stát však může písemným oznámením uloženým u generálního tajemníka Spojených národů kdykoli prohlásit, že

a)      pokud jde o článek 12:

i)      nebude uplatňovat ustanovení tohoto článku;

ii)      nebude uplatňovat ustanovení tohoto článku, pokud jde o určité druhy užití;

iii)      nebude tento článek uplatňovat u zvukových snímků, jejichž výrobce není občanem jiného smluvního státu;

iv)      omezí ochranu stanovenou tímto článkem u zvukových snímků, jejichž výrobce je občanem jiného smluvního státu, na takový rozsah a dobu, na jaké tento stát poskytuje ochranu zvukovým snímkům poprvé zaznamenaným občanem toho státu, který prohlášení činí; skutečnost, že smluvní stát, jehož je výrobce občanem, nepřiznává ochranu témuž oprávněnému nebo oprávněným jako stát, který činí prohlášení, nebude se však považovat za rozdíl v rozsahu ochrany;

[...]“.

10.      Itálie je smluvní stranou Římské úmluvy a učinila prohlášení podle čl. 16 odst. 1 písm. a) bodu ii), iii) a iv).

11.      Unie není smluvní stranou Římské úmluvy. K této Úmluvě mohou přistoupit pouze státy.

2.      WPPT

12.      Smlouva WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (dále jen „WPPT“) ze dne 20. prosince 1996(7) obsahuje mezinárodně právní úpravy ohledně práv souvisejících s autorským právem, které přesahují rozsah ochrany poskytnuté v Římské úmluvě.

13.      Článek 1 WPPT stanoví:

„Vztah k jiným úmluvám

(1)      Žádné ustanovení této Smlouvy neruší existující závazky, které mají Smluvní strany navzájem podle Mezinárodní úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací, sjednané v Římě dne 26. října 1961 (dále jen „Římská úmluva“).

(2)      Ochrana přiznaná touto Smlouvou ponechává nedotčenu ochranu práva autorského k literárním a uměleckým dílům a nijak ji neovlivňuje. V důsledku toho nelze vykládat žádné ustanovení této Smlouvy na újmu takové ochrany.

(3)      Tato Smlouva nesouvisí s žádnými jinými smlouvami ani není na újmu jakýchkoli práv a závazků podle nich.“

14.      Článek 2 WPPT, který upravuje definice, ve písmenech f) a g) stanoví:

„Pro účely této Smlouvy:

(f)      ‚vysílání‘ je šíření zvuků nebo obrazů a zvuků, anebo jejich vyjádření, bezdrátovými prostředky k příjmu veřejností; takové šíření pomocí satelitu je rovněž ‚vysíláním‘; šíření zakódovaných signálů je ‚vysíláním‘, jestliže jsou vysílající organizací nebo s jejím souhlasem poskytnuty veřejnosti prostředky k dekódování;

(g)      ‚sdělování veřejnosti‘ výkonu nebo zvukového záznamu je šíření zvuků výkonu nebo zvuků anebo vyjádření zvuků zaznamenaných na zvukovém záznamu veřejnosti, uskutečňovaný jakýmkoli jiným způsobem než vysíláním. Pro účely článku 15 zahrnuje ‚sdělování veřejnosti‘ zpřístupňování zvuků nebo vyjádření zvuků zaznamenaných na zvukovém záznamu k poslechu veřejnosti“.

15.      V kapitole 2 WPPT se nacházejí práva výkonných umělců, v kapitole 3 WPPT práva výrobců zvukových záznamů. Kapitola 4 WPPT obsahuje společná ustanovení pro výkonné umělce a výrobce zvukových záznamů. Článek 15 WPPT, který je v této kapitole upraven, se týká práva na odměnu za vysílání a za sdělování veřejnosti a stanoví:

„(1)      Výkonní umělci a výrobci zvukových záznamů mají právo na jednu přiměřenou odměnu za přímé nebo nepřímé užití zvukových záznamů, vydaných k obchodním účelům, k vysílání nebo k jakémukoli sdělování veřejnosti.

(2)      Smluvní strany mohou určit ve svém vnitrostátním právním řádu, že jednu přiměřenou odměnu může od uživatele požadovat výkonný umělec nebo výrobce zvukového záznamu, anebo oba. Smluvní strany mohou ve vnitrostátním právním řádu stanovit, že v případě, že není dohody mezi výkonným umělcem a výrobcem zvukového záznamu, určí pravidla, podle nichž se budou výkonní umělci a výrobci zvukových záznamů podílet na jedné přiměřené odměně.

(3)      Každá Smluvní strana může v oznámení uloženém u generálního ředitele SODV prohlásit, že bude uplatňovat ustanovení odstavce 1 jen s ohledem na některá užití, nebo že omezí jeho uplatňování určitým jiným způsobem, anebo že toto ustanovení nepoužije vůbec.

(4)      Pro účely tohoto článku se zvukové záznamy zpřístupněné veřejnosti po drátě nebo bezdrátovými prostředky takovým způsobem, že každý k nim může mít přístup na místě a v čase podle své individuální volby, považují za vydané k obchodním účelům.“

16.      Článek 16 WPPT, který má nadpis „Omezení a výjimky“, stanoví:

„(1)      Smluvní strany mohou ve svém vnitrostátním právním řádu stanovit tytéž druhy omezení nebo výjimek, pokud jde o ochranu výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů, jaké stanoví ve svém vnitrostátním právním řádu v souvislosti s ochranou autorského práva k literárním a uměleckým dílům.

(2)      Smluvní strany zúží všechna omezení nebo výjimky z práv obsažených v této Smlouvě na jednotlivé zvláštní případy, které nejsou v rozporu s obvyklým využíváním výkonu nebo zvukového záznamu a nezpůsobují neospravedlnitelnou újmu oprávněným zájmům výkonného umělce nebo výrobce zvukového záznamu.“

17.      Podle čl. 23 odst. 1 WPPT se smluvní strany zavazují, že přijmou v souladu se svými právními systémy opatření potřebná k zajištění provádění této Smlouvy.

18.      Itálie a Unie jsou smluvními stranami WPPT. Ani Itálie ani Unie neučinily prohlášení podle čl. 15 odst. 3 WPPT.

3.      TRIPS

19.      Článek 14 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví(8) (dále jen „TRIPS“), který upravuje ochranu výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací, stanoví:

„(1)      Výkonní umělci budou mít, pokud jde o zhotovení záznamu jejich výkonů na zvukový záznam, možnost zabránit následujícím jednáním, jestliže k nim došlo bez jejich souhlasu: zhotovení záznamu jejich nezaznamenaného výkonu a reprodukce takového zachycení. Výkonní umělci budou mít rovněž možnost zabránit následujícím jednáním, jestliže k nim došlo bez jejich souhlasu: bezdrátovému vysílání a veřejnému předvádění jejich výkonů.

(2)      Výrobci zvukových záznamů budou požívat práva povolit nebo zakázat přímou nebo nepřímou reprodukci jejich zvukových záznamů.

[…]

(6)      Kterýkoli člen může, ve vztahu k právům uděleným podle odstavců 1, 2 a 3, stanovit podmínky, omezení, výjimky nebo výhrady v rozsahu povoleném Římskou úmluvou. Ustanovení článku 18 Bernské úmluvy (1971) se však budou mutatis mutandis rovněž vztahovat na práva výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů ke zvukovým záznamům.“

B –    Unijní právo(9)

1.      Směrnice 92/100

20.      Pátý, sedmý až desátý, patnáctý až sedmnáctý a dvacátý bod odůvodnění směrnice 92/100 zní takto:

„[…]

(5)      vzhledem k tomu, že náležitá ochrana autorských děl a předmětů práv souvisejících s právem autorským prostřednictvím práva na pronájem a půjčování, stejně jako ochrana předmětů práv souvisejících s právem autorským prostřednictvím práva na záznam, práva na rozmnožování, práva na rozšiřování, práva na vysílání a práva na sdělování veřejnosti může mít tudíž zásadní význam pro hospodářský a kulturní vývoj Společenství;

[...]

(7)      vzhledem k tomu, že pokračování v tvůrčí a umělecké práci autorů a výkonných umělců vyžaduje, aby tyto osoby pobíraly odpovídající příjmy a že investice jsou zejména v případě výroby zvukových záznamů a filmů obzvláště vysoké a riskantní; že pouze náležitá právní ochrana nositelů těchto práv může být účinnou zárukou možnosti získat uvedený příjem a návratnosti zmíněné investice;

(8)      vzhledem k tomu, že tyto tvůrčí, umělecké a podnikatelské činnosti jsou velkou měrou záležitostí osob samostatně výdělečně činných; že výkon těchto činností musí být usnadněn zavedením harmonizované právní ochrany v rámci Společenství;

(9)      vzhledem k tomu, že v míře, v jaké tyto činnosti představují v podstatě služby, musí být také poskytování těchto služeb usnadněno vytvořením harmonizovaného právního rámce Společenství;

(10)      vzhledem k tomu, že je nezbytné sblížit právní předpisy členských států tak, aby byly v souladu s mezinárodními smlouvami, které jsou v mnoha členských státech základem úpravy autorského práva a práv souvisejících;

[...]

(15)      vzhledem k tomu, že je nezbytné zavést režim, který by zajišťoval autorům a výkonným umělcům spravedlivou odměnu, které se nelze vzdát, a zároveň by zachovával pro tyto osoby možnost svěřit výkon tohoto jejich práva organizacím pro kolektivní správu práv, které je zastupují;

(16)      vzhledem k tomu, že tato spravedlivá odměna může být uhrazena najednou nebo formou několika plateb provedených kdykoliv, ať již při uzavření smlouvy či později.

(17)      vzhledem k tomu, že tato spravedlivá odměna musí brát v úvahu význam přínosu dotyčných autorů nebo výkonných umělců ke zvukovému záznamu nebo k filmu;

[...]

(20)      vzhledem k tomu, že členské státy mohou stanovit širší ochranu nositelů práv souvisejících s právem autorským, než jakou vyžaduje článek 8 této směrnice;

[…]“

21.      Článek 8 směrnice 92/100 má nadpis „Vysílání a sdělování veřejnosti“. Tento článek stanoví:

„(1)      Členské státy stanoví výlučné právo výkonných umělců udělovat svolení nebo zakázat bezdrátové vysílání a sdělování jejich výkonů veřejnosti, s výjimkou případů, kdy výkon sám je již výkonem vysílaným nebo kdy se tak děje ze záznamu.

(2)      Členské státy stanoví právo, kterým se zajistí, že uživatel zaplatí jedinou spravedlivou odměnu, pokud je užito zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům nebo rozmnoženiny takového záznamu k bezdrátovému vysílání nebo jakémukoliv jinému sdělování veřejnosti, a že tato odměna bude rozdělena mezi dotčené výkonné umělce a výrobce zvukových záznamů. Pokud nedojde mezi výkonnými umělci a výrobci zvukových záznamů k dohodě, mohou členské státy stanovit podmínky pro rozdělování uvedené odměny mezi ně.

(3)      Pro vysílací organizace stanoví členské státy výlučné právo udělovat svolení nebo zakazovat bezdrátový přenos jejich vysílání, jakož i sdělování jejich vysílání veřejnosti, pokud se takové sdělování děje na veřejně přístupných místech a za vstupné.“

22.      Článek 10 směrnice 92/100 stanoví:

„(1)      Členské státy mohou omezit práva uvedená v kapitole II, pokud jde o

a) soukromé užití;

[...]

(2)      Bez ohledu na ustanovení odstavce 1 může každý členský stát, pokud jde o ochranu výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů, vysílacích organizací a výrobců prvotních filmových záznamů, stanovit omezení stejného druhu, jaká stanovil u ochrany autorských práv k literárním a uměleckým dílům. Povinné licence lze však stanovit pouze v rozsahu slučitelném s Římskou úmluvou.

(3)      Ustanovením odst. 1 písm. a) nejsou dotčeny stávající ani budoucí právní předpisy o odměňování za rozmnožování k soukromým účelům.“

2.      Směrnice 2006/115

23.      Ve směrnici 2006/15 byla konsolidována směrnice 92/100. Třetí, pátý až sedmý, dvanáctý, třináctý a šestnáctý bod odůvodnění směrnice 2006/15 zní následovně:

„(3)      Náležitá ochrana autorských děl a předmětů práv souvisejících s právem autorským prostřednictvím práva na pronájem a půjčování, stejně jako ochrana předmětů práv souvisejících s právem autorským prostřednictvím práva na záznam, práva na rozšiřování, práva na vysílání a práva na sdělování veřejnosti může mít tudíž zásadní význam pro hospodářský a kulturní vývoj Společenství.

[...]

(5)      Pokračování v tvůrčí a umělecké práci autorů a výkonných umělců vyžaduje, aby tyto osoby pobíraly odpovídající příjmy, a investice jsou zejména v případě výroby zvukových záznamů a filmů obzvláště vysoké a riskantní. Pouze náležitá právní ochrana nositelů těchto práv může být účinnou zárukou možnosti získat uvedený příjem a návratnosti zmíněné investice.

(6)      Tyto tvůrčí, umělecké a podnikatelské činnosti jsou velkou měrou záležitostí osob samostatně výdělečně činných. Výkon těchto činností by měl být usnadněn zavedením harmonizované právní ochrany v rámci Společenství. V míře, v jaké tyto činnosti představují v podstatě služby, by jejich poskytování mělo být usnadněno harmonizovanou právní ochranou v rámci Společenství.

(7)      Je nezbytné sblížit právní předpisy členských států tak, aby byly v souladu s mezinárodními smlouvami, které jsou v mnoha členských státech základem úpravy autorského práva a práv souvisejících.

[...]

(12)      Je nezbytné zavést režim, který by zajišťoval autorům a výkonným umělcům spravedlivou odměnu, které se nelze vzdát, a zároveň by zachovával pro tyto osoby možnost svěřit výkon tohoto jejich práva organizacím pro kolektivní správu práv, které je zastupují.

(13)      Tato spravedlivá odměna může být uhrazena najednou nebo formou několika plateb provedených kdykoliv, ať již při uzavření smlouvy či později. Měla by brát v úvahu význam přínosu dotyčných autorů nebo výkonných umělců ke zvukovému záznamu nebo k filmu.

[...]

(16)      Členské státy by měly mít možnost stanovit širší ochranu nositelů práv souvisejících s právem autorským, než jakou vyžadují ustanovení této směrnice, pokud jde o vysílání a sdělování veřejnosti.“

24.      Kapitola 2 směrnice upravuje práva související s právem autorským. Článek 8 směrnice, který se týká vysílání a sdělování veřejnosti, stanoví:

„(1)      Členské státy stanoví výlučné právo výkonných umělců udělovat svolení nebo zakázat bezdrátové vysílání a sdělování jejich výkonů veřejnosti, s výjimkou případů, kdy výkon sám je již výkonem vysílaným nebo kdy se tak děje ze záznamu.

(2)      Členské státy stanoví právo, kterým se zajistí, že uživatel zaplatí jedinou spravedlivou odměnu, pokud je užito zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům nebo rozmnoženiny takového záznamu k bezdrátovému vysílání nebo jakémukoliv jinému sdělování veřejnosti, a že tato odměna bude rozdělena mezi dotčené výkonné umělce a výrobce zvukových záznamů. Pokud nedojde mezi výkonnými umělci a výrobci zvukových záznamů k dohodě, mohou členské státy stanovit podmínky pro rozdělování uvedené odměny mezi ně.

(3)      Pro vysílací organizace stanoví členské státy výlučné právo udělovat svolení nebo zakazovat bezdrátový přenos jejich vysílání, jakož i sdělování jejich vysílání veřejnosti, pokud se takové sdělování děje na veřejně přístupných místech a za vstupné.“

25.      Článek 10 směrnice má nadpis „Omezení práv“ a zní následovně:

„(1)      Členské státy mohou omezit práva uvedená v této kapitole, pokud jde o:

a)      Soukromé užití;

[...]

(2)      Bez ohledu na ustanovení odstavce 1 může každý členský stát, pokud jde o ochranu výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů, vysílacích organizací a výrobců prvotních filmových záznamů, stanovit omezení stejného druhu, jaká stanovil u ochrany autorských práv k literárním a uměleckým dílům.

Povinné licence lze však stanovit pouze v rozsahu slučitelném s Římskou úmluvou.

(3)      Omezení uvedená v odstavcích 1 a 2 se vztahují pouze na určité zvláštní případy, které nejsou v rozporu s běžným způsobem užití předmětu ochrany a nejsou nepřiměřeně na újmu oprávněným zájmům nositele práv.“

26.       Článek 14 směrnice má nadpis „Zrušující ustanovení“ a stanoví:

„Směrnice 92/100/EHS se zrušuje, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro provedení směrnic ve vnitrostátním právu stanovených v příloze I části B.

Odkazy na zrušenou směrnici se považují za odkazy na tuto směrnici v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze II.“

3.      Směrnice 2001/29

27.      Devátý až dvanáctý, patnáctý, dvacátý třetí, dvacátý čtvrtý a dvacátý sedmý bod odůvodnění směrnice 2001/29 zní následovně:

„(9)      Jakákoliv harmonizace autorského práva a práv s ním souvisejících musí vycházet z vysoké úrovně ochrany, jelikož taková práva jsou pro duševní výtvory zásadní. Jejich ochrana napomáhá zajistit udržení a rozvoj tvořivosti v zájmu autorů, výkonných umělců, výrobců, spotřebitelů, kultury, průmyslu a široké veřejnosti. Duševní vlastnictví bylo proto uznáno za nedílnou součást vlastnictví.

(10)      Mají-li autoři nebo výkonní umělci pokračovat ve své tvůrčí a umělecké činnosti, musí dostat za užití svého díla přiměřenou odměnu, stejně jako výrobci, mají-li tuto činnost financovat. Investice vyžadovaná na produkci výrobků, jako jsou zvukové záznamy, filmy nebo multimediální výrobky, a služeb, jako jsou služby na požádání, jsou značné. Odpovídající právní ochrana duševního vlastnictví je nezbytná pro zajištění dostupnosti takové odměny a pro možnost uspokojivé návratnosti takové investice.

(11)      Nekompromisní a účinný systém ochrany autorského práva a práv s ním souvisejících je jedním z hlavních způsobů zajištění toho, že evropská kulturní tvořivost a produkce získají nezbytné zdroje, a zajištění ochrany nezávislosti a důstojnosti tvůrců a výkonných umělců.

(12)      Odpovídající ochrana děl chráněných autorským právem a předmětů chráněných právy s ním souvisejícími je z kulturního hlediska rovněž velmi důležitá. Článek 151 Smlouvy požaduje, aby Společenství při své činnosti ke kulturním hlediskům přihlíželo.

[...]

(15)      Diplomatická konference konaná pod záštitou Světové organizace pro duševní vlastnictví (WIPO) v prosinci roku 1996 vedla k přijetí dvou nových smluv, ‚Smlouvy WIPO o autorském právu‘ a ‚Smlouvy WIPO o výkonech výkonných umělců a zvukových záznamech‘, které se zabývají ochranou autorů a ochranou výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů. Výše uvedené smlouvy významně aktualizují mezinárodní ochranu autorského práva a práv s ním souvisejících, a to se značným ohledem na takzvanou ‚digitální agendu‘, a zdokonalují prostředky pro celosvětový boj s porušováním autorského práva. Společenství a většina členských států již uvedené smlouvy podepsala a probíhá příprava ratifikace těchto smluv Společenstvím a členskými státy. Tato směrnice rovněž slouží k provádění mnoha nových mezinárodních závazků.

[...]

(23)      Tato směrnice by měla pokračovat v harmonizaci práva autora na sdělování veřejnosti. Tímto právem by se v širokém smyslu mělo rozumět veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází. Toto právo by mělo zahrnovat jakékoli sdělování nebo přenos díla pro veřejnost po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání. Toto právo by nemělo zahrnovat žádné jiné úkony.

(24)      Je třeba, aby právo na zpřístupnění předmětů ochrany uvedených v čl. 3 odst. 2 veřejnosti bylo chápáno tak, že zahrnuje veškeré úkony zpřístupňování takových předmětů ochrany veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého úkon zpřístupňování vychází, a že nezahrnuje žádné jiné úkony.

[...]

(27)      Pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu této směrnice.“

28.      Článek 3 odst. 1 a 2 směrnice 2001/29 zní:

„(1)      Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

(2)      Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat zpřístupnění veřejnosti po drátě nebo bezdrátově takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnost má k těmto předmětům ochrany přístup z místa a v době, které si zvolí:

a)      pro výkonné umělce v případě záznamů jejich výkonů;

b)      pro výrobce zvukových záznamů v případě jejich zvukových záznamů;

[...]

d)      pro vysílací organizace v případě záznamů jejich vysílání, ať už po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání pomocí kabelu nebo družice.“

C –    Vnitrostátní právo

29.      Italský zákon č. 633 ze dne 22. dubna 1941 o ochraně autorského práva a jiných práv s ním souvisejících (dále jen „zákon o autorských právech“) v článku 72 stanoví:

„S výjimkou práv náležejících autorovi podle hlavy I má výrobce zvukových záznamů výlučné právo po určitou dobu a za podmínek stanovených v následujících článcích:

a)      udělit svolení k přímému nebo nepřímému, dočasnému nebo trvalému rozmnožování svých zvukových záznamů jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech a jakýmkoliv způsobem kopírování,

b)      udělit svolení k rozšiřování rozmnoženin svých zvukových záznamů. Výlučné právo na rozšiřování se na území Evropského společenství nevyčerpá s výjimkou případu, kdy je první prodej nosiče se zvukovým záznamem uskutečněn v členském státě výrobcem nebo s jeho souhlasem,

c)      udělit svolení k pronájmu a půjčování rozmnoženin svých zvukových záznamů. Toto právo se nevyčerpá prodejem nebo rozšiřováním rozmnoženin v jakékoliv formě,

d)      udělit svolení ke zpřístupnění svých zvukových záznamů veřejnosti takovým způsobem, že každý může mít k těmto dílům přístup z místa, které si zvolí a v době, kterou si zvolí. Toto právo se zpřístupněním veřejnosti nevyčerpá.“

30.      Článek 73 zákona o autorských právech (naposledy pozměněný čl. 12 odst. 1 vládního nařízení č. 68 ze dne 9. dubna 2003) stanoví:

„1.      Výrobce zvukových záznamů a výkonní umělci, jejichž výkon a dílo je zaznamenáno nebo rozmnoženo na zvukových záznamech, mají bez ohledu na svá práva z rozšiřování, pronájmu a půjčování právo na odměnu za výdělečné užití zvukových záznamů za účelem promítání filmů, rozhlasového a televizního vysílání, včetně satelitního sdělování veřejnosti na veřejných tanečních zábavách, ve veřejných podnicích a u příležitosti jiného veřejného použití zvukových záznamů. Výkon tohoto práva náleží výrobci, který odměnu rozdělí mezi příslušné výkonné umělce. […]“

31.      Následující článek 73a zákona o autorských právech (jenž byl do zákona vložen čl. 9 odst. 1 vládního nařízení č. 685 ze dne 16. listopadu 1994) stanoví:

„Výkonní umělci a výrobce použitého zvukového záznamu mají právo na spravedlivou odměnu, i pokud užití podle článku 73 nemá výdělečný účel. […]“.

III – Skutkový stav, řízení před vnitrostátními soudy a předběžné otázky

32.      Società Consortile Fonografici (dále jen „SCF“) je společností zajišťující správu autorských práv v Itálii a v zahraničí. Zastupuje výkonné umělce a výrobce zvukových záznamů.

33.      Jakožto osoba pověřená správou, výběrem a rozdělováním poplatků sdružených výrobců zvukových záznamů v Itálii a v zahraničí sleduje SCF zejména následující činnosti:

a)      vymáhání odměn za výdělečné použití rozhlasových a televizních zvukových záznamů, včetně satelitního sdělování veřejnosti, promítání filmů na veřejných tanečních zábavách, na veřejných místech a u příležitosti jakéhokoliv jiného použití,

b)      vymáhání odměn za nevýdělečné použití podle předcházejícího písmene,

c)      správu práv udělit povolení ke kabelovému vysílání zvukových záznamů,

d)      správu práv na rozmnožování zvukových záznamů.

34.      SCF jednala s Associazione Dentisti Italiani – ADNI (Asociace italských zubních lékařů, dále jen „ADNI“) o uzavření kolektivní dohody o stanovení výše příslušné spravedlivé odměny ve smyslu článku 73 nebo 73a zákona o autorských právech pro sdělování zvukových záznamů, včetně sdělování jakýmkoliv vysíláním v soukromých profesních provozovnách.

35.      Poté, co tato jednání ztroskotala, podala společnost SCF žalobu u Tribunale di Torino proti Marcu Del Corsovi, zubnímu lékaři, na určení, že ve své soukromé zubní ordinaci v Turíně šířil jako kulisu zvukové záznamy, na které se vztahují autorská práva, a že takové jednání představuje sdělování veřejnosti ve smyslu italského zákona o autorském právu, jakož i mezinárodního práva a práva Unie, a tudíž podléhá úhradě spravedlivé odměny. Výše odměny měla být stanovena v samostatném řízení.

36.      Marco Del Corso navrhl žalobu zamítnout. Svůj názor zakládal zaprvé na tom, že autorské právo uplatňované SCF by bylo relevantní pouze v případě, kdy by sám užil zvukové nosiče; zvukové záznamy v jeho ordinaci ovšem byly šířeny rozhlasovým vysíláním. Spravedlivou odměnu má tedy platit provozovatel rozhlasového vysílání, naproti tomu za poslech rozhlasového vysílání není třeba platit spravedlivou odměnu. Zadruhé se nejedná o sdělování veřejnosti, protože soukromou zubní ordinaci nelze považovat za veřejné místo. Pacienti mají přístup do ordinace teprve po objednání na daný termín.

37.      Tribunale di Torino žalobu zamítl. Své rozhodnutí založil na tom, že sdělování k obchodním účelům neexistuje, a zubní ordinace je navíc soukromá, a nejedná se tedy o veřejné místo nebo místo přístupné veřejnosti.

38.      Společnost SCF podala proti tomuto rozsudku odvolání u předkládajícího soudu. Marco Del Corso navrhl zamítnutí odvolání.

39.      Do jednání u předkládajícího soudu vstoupil generální prokurátor Italské republiky, který rovněž navrhl odvolání zamítnout.

40.      Předkládající soud je toho názoru, že mezinárodněprávní ustanovení, ustanovení práva Unie a vnitrostátní ustanovení všechna stanoví právo výrobců zvukových záznamů požadovat odměnu za užití zvukových záznamů, které vyrobili, pro sdělování veřejnosti. Právo na spravedlivou odměnu za další sdělování veřejnosti se nevylučuje nebo nevyčerpává tím, že spravedlivou odměnu již zaplatil provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání. Povolení, které bylo provozovateli rozhlasového a televizního vysílání uděleno, rovněž předpokládá, že vysílání bude užíváno soukromě subjektem vlastnícím technické zařízení určené k příjmu. Užití na veřejnosti, a to jak ve veřejném provozu, či s možností využití většího počtu osob prostřednictvím potenciálního a nerozlišeného přístupu, zakládá dodatečné využití, které tak musí být odměněno zvlášť. Vyvstává ovšem otázka, zda pojem sdělování veřejnosti zahrnuje rovněž sdělování v soukromých profesních provozovnách, jako jsou zubní ordinace, do nichž mají pacienti zpravidla přístup na základě objednání, a rozhlasové nebo televizní vysílání je šířeno nezávisle na projevu vůle pacienta.

41.      V této souvislosti předložil předkládající soud následující předběžné otázky:

„1)      Lze v právním řádu Společenství přímo použít Římskou úmluvu o souvisejících právech ze dne 26. října 1961, Dohodu TRIPS (Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví) a Smlouvu WIPO (Smlouva světové organizace duševního vlastnictví) o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (WPPT)?

2)      Lze výše uvedené prameny jednotného mezinárodního práva také přímo použít na soukromé vztahy?

3)      Jsou příslušné pojmy ‚sdělování veřejnosti‘ použité v uvedených předpisech smluvního práva shodné s pojmy Společenství použitými ve směrnici 92/100/EHS a ve směrnici 2001/29/ES a v případě záporné odpovědi, která úprava by měla mít přednost?

4)      Zakládá bezplatné vysílání zvukových záznamů v soukromých zubních ordinacích při výkonu hospodářské činnosti v rámci svobodného zaměstnání a ve prospěch klientů, kteří jej užívají nezávisle na projevu své vůle, ‚sdělování veřejnosti‘ nebo ‚zpřístupňování veřejnosti‘ ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES?

5)      Zakládá toto šíření výrobcům zvukových záznamů právo na úhradu odměny?“

IV – Řízení před Soudním dvorem

42.      Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla kanceláři Soudního dvora doručena dne 15. března 2010.

43.      V písemné části řízení předložili vyjádření SCF, Marco Del Corso, italská a irská vláda, jakož i Komise.

44.      Společného jednání v této věci a věci C‑162/10, Phonographic Performance, které se konalo dne 7. dubna 2011, se zúčastnili zástupci žalobkyně v původním řízení, SFC, Marco Del Corsoa, italské, irské, řecké a francouzské vlády, jakož i Komise.

V –    Úvodní poznámky

45.      Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda zubní lékař, který ve své ordinaci pouští rozhlasové vysílání, realizuje nepřímé sdělování zvukových záznamů použitých v rozhlasovém vysílání veřejnosti a musí za to zaplatit spravedlivou odměnu.

46.      V následující části se budu nejprve zabývat čtvrtou a pátou předběžnou otázkou, která se týká výkladu ustanovení práva Unie. Nakonec se budu zabývat první až třetí otázkou, které se týkají mezinárodněprávních ustanovení.

VI – Ke čtvrté a páté předběžné otázce

47.      Podstatou čtvrté a páté předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda zubní lékař, který v čekárně své ordinace pouští rozhlasové vysílání, provádí sdělování veřejnosti nebo zpřístupňování veřejnosti zvukových záznamů použitých v rozhlasovém vysílání ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 a musí za to zaplatit spravedlivou odměnu.

A –    Hlavní argumenty zúčastněných

48.      V ústní části řízení vyjádřili všichni účastníci řízení – zčásti odlišně od svých písemných vyjádření –, že relevantním ustanovením pro projednávaný případ je čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115, respektive směrnice 92/100, a nikoli článek 3 směrnice 2001/29.

49.      Podle názoru SCF a francouzské vlády se jedná o sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115. Pojem sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 musí být vykládán v celé Unii jednotně a shodným způsobem. Rozsudek SGAE v. Rafael Hoteles vydaný v souvislosti s čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 tak lze přenést na čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115. To vyplývá zaprvé z obsahu a účelu směrnic. Tomu nebrání skutečnost, že směrnice 2006/115 neobsahuje žádný bod odůvodnění srovnatelný s dvacátým třetím bodem odůvodnění směrnice 2001/29, podle kterého je třeba chápat pojem sdělování veřejnosti v jeho širokém smyslu. Dvacátý třetí bod odůvodnění je totiž v tomto ohledu nadbytečný. Vychází-li se v obou směrnicích z rozdílné úrovně ochrany, vztahuje se to na určení práv, nikoli však na pojem sdělování veřejnosti. Ze skutečnosti, že autorům je podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 poskytnuto výlučné právo, naproti tomu výrobcům zvukových záznamů a výkonným umělcům podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 pouze hospodářské právo, dále nevyplývá, že pojem sdělování veřejnosti musí být v obou ustanoveních vykládán rozdílně. Pro shodný výklad hovoří dále to, že na mezinárodněprávní úrovni stanoví WPPT a WCT rovněž shodný pojem sdělování veřejnosti. Kromě toho rozsudek Soudního dvora ve věci SENA(10) nelze použít, protože Soudní dvůr v něm pouze rozebíral pojem přiměřenost odměny. Ze systematiky směrnice 2001/29 dále vyplývá, že při výkladu pojmu sdělování veřejnosti zřejmě nemohou být zohledněny zájmy dalších dotčených osob. Francouzská vláda konečně poukazuje na skutečnost, že jednotný výklad pojmu sdělování veřejnosti je nutný z toho důvodu, že podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících(11) má význam pro délku ochrany autorského práva a s ním souvisejících práv.

50.      V takovém případě, jako je projednávaný případ, je podle názoru SCF a francouzské vlády nutno vycházet z toho, že se jedná o sdělování veřejnosti.

51.      Zaprvé SCF poukazuje na to, že na jednoho zubního lékaře připadá v průměru značný počet pacientů. Proti veřejnosti sdělování dále nehovoří ani to, že pacienti mají přístup do zubní ordinace pouze v dohodnutý termín a na smluvním základě.

52.      V rozsahu, ve kterém jde zadruhé o otázku, zda sledování obchodního účelu je podmínkou sdělování veřejnosti, poukazuje SCF nejprve na to, že tato otázka nebyla před předkládajícím soudem položena. Podpůrně SCF tvrdí, že takový účel není nezbytný. Zaprvé, znění čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 toto nestanoví. Proti tomu dále hovoří systematika směrnice 2006/115 a směrnice 2001/29. Z článku 5 směrnice 2001/29, který lze podle čl. 10 odst. 2 směrnice 2006/115 použít rovněž na související práva výrobců zvukových záznamů a výkonných umělců, vyplývá, že chybějící obchodní účel se zohlední až na úrovni výjimek a omezení, není tedy nutno jej zohlednit již v rámci pojmu sdělování veřejnosti. Takový účel není dále nezbytný ani podle judikatury. Konečně není ani rozhodující, zda sdělování veřejnosti má vliv na výběr zubního lékaře. Pokud má být dosaženo cíle vysoké úrovně ochrany pro autorská práva, nelze sdělování zvukových záznamů v souvislosti s výkonem samostatně výdělečné činnosti a priori vyjmout z oblasti ochrany práv duševního vlastnictví.

53.      Zatřetí SCF a francouzská vláda tvrdí, že za uživatele zvukových záznamů je třeba uznat zubního lékaře, nikoli pacienty. Skutečnost, že ke sdělování dochází nezávisle na vůli pacienta a že pacient popřípadě nemá na sdělování žádný zájem, tedy není podstatná.

54.      Marco del Corso považuje čtvrtou a pátou předběžnou otázku za nepřípustnou z toho důvodu, že pro rozhodnutí nejsou relevantní. Nebylo ani prokázáno, že svým pacientům sděloval díla uložená na zvukových záznamech, ani to, že za to požadoval zaplacení vstupného.

55.      Dále zde neexistuje ani sdělování veřejnosti ani zpřístupňování veřejnosti. Sdělování zvukového záznamu veřejnosti existuje pouze tehdy, když je zvukový záznam skutečně sdělován před obecenstvem na veřejném místě nebo na místě přístupném pro veřejnost nebo když je zvukový záznam sdělován v soukromých prostorách početnému obecenstvu významné velikosti. V projednávaném případě nezbytná veřejnost neexistuje. Zaprvé pacienti zubní ordinace nepředstavují obecenstvo, protože nemají samostatný sociální, hospodářský nebo právní význam. Zadruhé je v popředí specifický, osobní a intelektuální výkon zubního lékaře poskytovaný na smluvním základě. Pokud je v tomto kontextu šířena hudba, není tím sledován žádný obchodní účel. Zatřetí zubní lékař, který také musí dodržovat osobní práva svých pacientů, nemůže provádět své výkony zároveň, takže jeho pacienti se ve stejný čas v jeho ordinaci neshromažďují. Začtvrté neplatili pacienti žádné vstupné. Zapáté výpočty SCF ohledně počtu pacientů nejsou správné. Neexistuje ani zpřístupňování veřejnosti. Marco Del Corso dále uvádí, že názor, který zastává SCF, by měl za následek to, že sdělování veřejnosti by představovalo i používání hudby soukromými osobami v soukromých prostorách.

56.      Podle názoru italské vlády je nutno na čtvrtou otázku odpovědět záporně. Soudní dvůr v rozsudku SGAE v. Rafael Hoteles přijal existenci sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. V projednávaném případě se ovšem použije čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100. Zde sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení neexistuje. Zaprvé se u ordinace zubního lékaře jedná o soukromé místo, na kterém se pacienti zdržují jen po sjednání termínu. I kdybychom nenásledovali tento fyzický přístup, nýbrž přístup funkční, není možné v případě, jakým je projednávaný případ, domněnku o existenci sdělování veřejnosti přijmout. Není sice rozhodující, kolik osob je v ordinaci současně přítomno. Je totiž nutno použít posouzení založené na postupné kumulaci. Musejí však být zohledněny cíle, které sledují pacienti. Veřejností, která je relevantní v rámci směrnice, jsou pouze osoby, které jsou připraveny zaplatit peníze s ohledem na možnost, že uslyší obsah zvukových záznamů, nebo s přihlédnutím k této možnosti. Není totiž odůvodněno, aby bylo výrobcům zvukových záznamů a výkonným umělcům poskytnuto hospodářské právo, pokud samotné sdělování veřejnosti nemá hospodářský význam. Ohledně hotelových hostů je třeba s hospodářským významem souhlasit, protože přístup k rozhlasovému a televiznímu vysílání je součástí nabídky provozovatele hotelu, ke které hotelové hosté přihlížejí. Ohledně pacientů v zubní ordinaci je ovšem třeba hospodářský význam nepřiznat. Sdělování zvukových záznamů sice může pobyt pacientů zpříjemnit, nevykazuje však žádnou přímou nebo nepřímou souvislost s hodnotou výkonu zubního lékaře. Podle názoru italské vlády není třeba na pátou předběžnou otázku odpovídat, protože na čtvrtou předběžnou otázku je třeba odpovědět záporně.

57.      Podle názoru Komise a irské vlády nesmí být pojem sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100 bez dalšího považován za rovnocenný pojmu sdělování veřejnosti, který je uveden v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Tento pojem uvedený v čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 musí být spíše vykládán úžeji s ohledem na rozdíly mezi oběma těmito ustanoveními. Musí být zejména zohledněno, že autorovi je podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 poskytnuto výlučné právo, výrobci zvukových záznamů podle čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100 naproti tomu pouze právo na spravedlivou odměnu. Není ani v souladu s ustanoveními mezinárodního práva a práva Unie, pokud by autorům a výrobcům zvukových záznamů byla poskytnuta tatáž ochrana.

58.      Komise ve svém písemném vyjádření nejprve uvedla, že při výkladu pojmu sdělování ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 musejí být zohledněny čl. 2 písm. g) a článek 15 WPPT. Zahrnuty tím jsou i nepřímé přenosy a postačuje, aby byly zpřístupněny zvuky uložené na zvukových záznamech. V případě, jako je projednávaný případ, je tedy nutno vycházet z existence sdělování. Toto sdělování nicméně není sdělováním veřejnosti. Judikaturu Soudního dvora ohledně čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 nelze přenést na čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100. Musejí být zohledněny spíše veřejná nebo soukromá povaha místa sdělování a hospodářský cíl sdělování. V projednávaném případě hospodářský cíl chybí, protože lékaře pacienti vyhledávají nikoli podle kritéria atraktivity čekárny, nýbrž podle osobní důvěry a sdělování nemá vliv na kvalitu výkonu lékaře.

59.      V ústní části řízení Komise naproti tomu zastávala názor, že v takovém případě, jako je projednávaný případ, již ze sdělování vycházet nelze. Podle názoru Komise se Soudní dvůr v rozsudku SGAE v. Rafael Hoteles omezil na to, že definoval pojem sdělování veřejnosti, nikoli však pojem sdělování. Pojem sdělování je třeba vykládat v tom smyslu, jak to navrhovala generální advokátka J. Kokott ve stanovisku, které přednesla ve věci Football Association(12). Z dvacátého třetího bodu odůvodnění směrnice 2001/29 lze vyvodit, že pojem sdělování veřejnosti zahrnuje pouze osoby nepřítomné v místě, ze kterého přenos vychází. Přenos vysílání na rozhlasovém přijímači v zubní ordinaci se ovšem koná před obecenstvem přítomným na místě, ze kterého přenos vychází. Jinak by tomu mohlo být, pokud by signál, který je sdělován prostřednictvím takového přijímače, byl nejprve zaveden do určité sítě.

B –    K přípustnosti předběžných otázek

60.      Čtvrtá a pátá předběžná otázka jsou přípustné.

61.      Zaprvé je třeba zamítnout námitku Marca Del Corsa, že tyto otázky jsou irelevantní, protože sdělování rozhlasového vysílání pacientům nebylo prokázáno. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že předkládající soud z takového sdělování vychází. Na základě vztahu spolupráce mezi předkládajícím soudem a Soudním dvorem v rámci řízení o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU je Soudní dvůr povinen vycházet ze skutkového stavu, který mu předložil předkládající soud(13).

62.      Zadruhé, pokud se Marco Del Corso odvolává na to, že za sdělování televizních programů nepožadoval od svých pacientů zaplacení vstupného, toto rovněž nevede k irelevanci předběžných otázek. Předkládající soud by totiž chtěl právě zjistit, zda i v takovém případě může z ustanovení práva Unie vyplývat povinnost zubního lékaře zaplatit odměnu.

C –    Právní posouzení

63.      Pozadí těchto předběžných otázek tvoří rozsudek Soudného dvora ve věci SGAE v. Rafael Hoteles(14). V něm Soudní dvůr objasnil, že provozovatel hotelu, který šíří televizní signál prostřednictvím televizních přijímačů, které jsou umístěny na hotelových pokojích, provádí sdělování veřejnosti děl užitých v televizním vysílání ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Toto ustanovení upravuje výlučné právo autora umožnit nebo zakázat sdělování jeho děl veřejnosti. V projednávané věci vedou účastníci řízení spor zejména o tom, zda tuto judikaturu, která byla vydána v souvislosti s autorskými práva a hotelovými pokoji, lze přenést na související práva výrobců zvukových záznamů a výkonných umělců, pokud je v zubní ordinaci zpřístupněno rozhlasové vysílání, ve kterém jsou použity zvukové záznamy. Za těchto okolností bych se nejdříve chtěla zabývat výkladem čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, který učinil Soudní dvůr v rozsudku SGAE v. Rafael Hoteles (1). V návaznosti na to uvedu, které ustanovení práva Unie je v projednávaném případě relevantní (2) a jak je třeba ho vykládat (3).

1.      K výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 Soudním dvorem

64.      Soudní dvůr své rozhodnutí, že poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím televizních přijímačů klientům ubytovaným v pokojích tohoto zařízení představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice, odůvodnil takto:

65.      Zaprvé Soudní dvůr zohlednil body odůvodnění směrnice 2001/29. Nejprve poukázal na dvacátý třetí bod odůvodnění, podle kterého je třeba chápat pojem sdělování veřejnosti v jeho širokém smyslu(15). Dále uvedl, že pouze takto lze dosáhnout cíle uvedeného v devátém a desátém bodě odůvodnění, kterým je zavedení vysoké úrovně ochrany autorů, která jim umožní obdržet odpovídající odměnu za užívání jejich děl(16).

66.      Zadruhé se Soudní dvůr odvolával na svou judikaturu ohledně dalších ustanovení práva Unie(17).

67.      Zatřetí vycházel z kumulativních účinků, které vyplývají z toho, že hoteloví hosté se v pokojích s televizí obyčejně rychle střídají a zpřístupnění děl tak může získat velký význam(18).

68.      Začtvrté Soudní dvůr konstatoval, že podle čl. 11bis odst. 1 písm. ii) Revidované Bernské úmluvy (dále jen „RBÚ“) existuje nezávislé sdělování veřejnosti tehdy, pokud vysílání, jehož přenos uskutečňuje původní vysílací organizace, je šířen další vysílací organizací. Tím je totiž dílo rozhlasovým nebo televizním vysíláním nepřímo sdělováno nové veřejnosti(19).

69.      Zapáté Soudní dvůr v této souvislosti definoval výraz veřejnost u nepřímého sdělování odkazem na příručku WIPO ohledně již uděleného svolení autora. Zdůraznil, že svolení autora k vysílání jeho díla rozhlasem či televizí zohledňuje pouze přímé uživatele, tedy držitele přijímačů, kteří jednotlivě nebo v soukromém či rodinném kruhu přijímají jednotlivé pořady. Jakmile k tomuto vysílání dochází pro širší okruh obecenstva, a někdy i za účelem dosažení zisku, může ovšem využívat poslechu nebo sledování díla nová část veřejnosti. Přijímající pořad a sdělování pořadu prostřednictvím tlampačů nebo podobných zařízení již pak není pouhým příjmem samotného pořadu, nýbrž nezávislým aktem, prostřednictvím kterého je vysílané dílo sdělováno nové veřejnosti(20).

70.      Zašesté Soudní dvůr konstatoval, že klienti hotelového zařízení přitom představují takovou novou veřejnost. Hotelové zařízení je subjektem, který zprostředkovává, při plném vědomí důsledků svého chování, svým klientům přístup k chráněnému dílu(21).

71.      Zasedmé Soudní dvůr poukázal na to, že proto, aby docházelo ke sdělování veřejnosti, stačí, aby bylo dílo zpřístupněno veřejnosti tak, aby osoby, které ji tvoří, k němu měly přístup(22).

72.      Zaosmé Soudní dvůr zohlednil, že zprostředkování přístupu k dílu vysílanému rozhlasem či televizí představuje dodatečnou službu poskytnutou s cílem dosažení určitého zisku. V hotelu slouží dokonce k cílům dosažení zisku, protože tato služba má dopad na standard hotelu, a tím na cenu pokoje(23).

73.      Zadeváté Soudní dvůr ovšem restriktivně objasnil, že pouhé umístění přijímačů [do pokojů hotelového zařízení] samo o sobě nepředstavuje sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Naproti tomu šíření signálu prostřednictvím televizních přijímačů, které jsou umístěny v pokojích hotelového zařízení a které má hotelové zařízení pro své klienty, představuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení, a to nezávisle na tom, jaká technika přenosu signálu je užívána(24).

2.      K právní normě, která je pro projednávaný případ relevantní

74.      Předkládající soud bere ve své čtvrté předběžné otázce zřetel na čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29. Toto ustanovení není v projednávaném případě relevantní. Článek 3 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 se nepoužije, protože toto ustanovení upravuje pouze případ zpřístupňování, ve kterém jsou zvukové záznamy, respektive přímé provozování a provedení a vyjádření díla zpřístupňovány členům veřejnosti z místa a v době, které jsou svobodně zvolené. O tento případ se u rozhlasového vysílání nejedná. V zájmu úplnosti bych chtěla poukázat na to, že není relevantní ani čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, protože v projednávaném případě nejde o díla chráněná autorským právem, nýbrž o související práva výrobců zvukových záznamů a výkonných umělců.

75.      Relevantním je naopak čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100, respektive čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115. Podle těchto ustanovení musejí členské státy stanovit právo, kterým se zajistí, že uživatel zaplatí jedinou spravedlivou odměnu, pokud je užito zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům nebo rozmnoženiny takového záznamu k bezdrátovému vysílání nebo jakémukoliv jinému sdělování veřejnosti, a že tato odměna bude rozdělena mezi dotčené výkonné umělce a výrobce zvukových záznamů.

76.      Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr může předkládajícímu soudu za účelem poskytnutí užitečné odpovědi poskytnout všechny údaje, které považuje za nezbytné pro posouzení věci v původním řízení(25), budu se dále zabývat výkladem těchto relevantních ustanovení. Dále se budu zabývat pouze čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115, protože směrnice 92/100 byla ve směrnici 2006/115 konsolidována a čl. 8 odst. 2 je v obou směrnicích identický, přičemž řečené se obdobně vztahuje i na čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100. Dále budu v zájmu jednoduchosti zohledňovat pouze případ, ve kterém jde o zvukový záznam vydaný k obchodním účelům, přičemž tato tvrzení se obdobně vztahují i na rozmnoženinu takového zvukového záznamu.

3.      K výkladu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115

77.      Nejprve bych chtěla objasnit, že u podmínek čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 se jedná o autonomní pojmy práva Unie (a), které musejí být vykládány s ohledem na jejich mezinárodněprávní kontext (b). Následně na to se budu zabývat pojmem sdělování veřejnosti (c), jakož i dalšími podmínkami čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 (d).

a)      Autonomní pojmy unijního práva

78.      U pojmů použitých v čl. 8 odst. 2 směrnice se z důvodu chybějícího odkazu na právní předpisy členských států jedná o autonomní pojmy unijního práva. V zájmu jednotného používání práva Unie ve všech členských státech a s ohledem na zásadu rovnosti v celé Unii je nutno vykládat tyto pojmy jednotně(26). Pouze takto lze dosáhnout cíle uvedeného v šestém bodě odůvodnění směrnice 2006/115, kterým je usnadnění výkonu tvůrčí, umělecké a podnikatelské činnosti zavedením harmonizované právní ochrany v rámci Společenství.

79.      V určitých případech ovšem může být přes existenci autonomního pojmu unijního práva uskutečněna pouze velmi omezená harmonizace, takže intenzita regulace pojmu je velmi nízká. V takových případech stanoví právo Unie pouze široký regulační rámec, který musí vyplnit členské státy(27). Z toho vycházel Soudní dvůr u pojmu spravedlivost odměny ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115(28). Vzhledem k tomu, že intenzita regulace pojmu musí být ovšem posuzována jednotlivě pro každý pojem uvedený v ustanovení, nelze z toho činit žádné závěry pro další pojmy použité v čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115.

b)      Kontext mezinárodního práva a práva Unie

80.      Dále je třeba zohlednit, že ustanovení o právu na spravedlivou odměnu musí být vykládáno podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 s ohledem na jeho mezinárodněprávní kontext.

81.      Právo na přiměřenou odměnu je totiž upraveno na mezinárodněprávní úrovni v článku 12 Římské úmluvy a v článku 15 WPPT. Článek 8 odst. 2 směrnice 2006/115 tedy musí být vykládán s ohledem na tato mezinárodněprávní ustanovení.

82.      V rozsahu, ve kterém jde o WPPT, vyplývá to již z toho, že smluvní stranou je sama Unie. Podle ustálené judikatury je totiž třeba vykládat ustanovení práva Unie zejména ve světle mezinárodněprávní smlouvy, pokud je Unie smluvní stranou a těmito ustanoveními práva Unie by chtěla smlouvu provést(29).

83.      V rozsahu, ve kterém jde o Římskou úmluvu, je sice třeba poukázat na to, že sama EU není smluvní stranou Římské úmluvy. Ze sedmého bodu odůvodnění směrnice 2006/115, podle kterého nemá dojít k harmonizaci tak, aby právní předpisy byly s Římskou úmluvou v rozporu, ovšem vyplývá, že ustanovení Římské úmluvy musejí být zohledněna.

c)      K pojmu „sdělování veřejnosti“

84.      Podle jeho znění lze pojem sdělování veřejnosti rozdělit na dva prvky. Zaprvé se musí jednat o sdělování. Zadruhé musí být toto sdělování veřejné.

i)      K pojmu „sdělování“

85.      Co je třeba rozumět sdělováním ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115, není v této směrnici výslovně definováno. Ze znění a kontextu tohoto ustanovení je ovšem možné vyvodit indicie, jak je třeba tento pojem vykládat.

86.      Jak bylo výše uvedeno(30), je třeba pro výklad pojmu sdělování v tomto ustanovení zohlednit ustanovení článku 12 Římské úmluvy a článku 15 WPPT. Pro pojem sdělování mají význam zejména čl. 15 odst. 1 ve spojení s čl. 2 písm. g) WPPT. Článek 15 odst. 1 stanoví, že výkonní umělci a výrobci zvukových záznamů mají právo na jednu přiměřenou odměnu za přímé nebo nepřímé užití zvukových záznamů, vydaných k vysílání nebo k jakémukoli sdělování veřejnosti. V článku 2 písm. g) WPPT je pojem sdělování veřejnosti zvukového záznamu definován jako sdělování zvuků zaznamenaných na zvukovém záznamu veřejnosti nebo vyjádření zvuků uskutečňované jakýmkoli jiným způsobem než vysíláním. Dále je zde upřesněno, že pro sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 15 WPPT stačí, pokud jsou zpřístupněny nebo vyjádřeny zvuky zaznamenané na zvukovém záznamu k poslechu [veřejnosti].

87.      Z toho lze pro pojem sdělování ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 učinit následující závěry:

88.      Zaprvé čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 zahrnuje jak přímé, tak i nepřímé sdělování. Pro tento výklad hovoří nejprve otevřené znění a historie vzniku tohoto ustanovení. Z historie vzniku směrnice 92/100 totiž vyplývá, že další konkretizace pojmu sdělování přidáním slov „přímé nebo nepřímé“ nebylo považováno za nezbytné, protože při použití pojmu sdělování je zjevné, že je zahrnuto i nepřímé sdělování(31). Pro takový výklad hovoří od svého vstupu v platnost nyní rovněž článek 15 WPPT, podle kterého právo na odměnu musí existovat také pro nepřímé přenosy(32).

89.      Zadruhé pro sdělování postačuje, aby byly zpřístupněny zvuky zaznamenané na zvukovém záznamu. Nezáleží na tom, zda host zvuky skutečně slyšel. Pro tento výklad hovoří především čl. 2 písm. g) WPPT, který ze zpřístupnění zvuků vychází. Dále zřejmě podle smyslu a účelu směrnice 2006/115 postačuje, pokud má host právní a praktickou možnost využít zvukových záznamů(33). Takový výklad má také tu přednost, že se v tomto ohledu shoduje s výkladem pojmu sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

90.      Zohlední-li se tyto požadavky, hovoří mnohé pro to, že pojem sdělování v čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 je třeba vykládat tak, že zubní lékař v takovém případě, jako je projednávaný případ, provádí nepřímé sdělování zvukových záznamů použitých v rozhlasovém vysílání tím, že ve své ordinaci zpřístupňuje svým pacientům prostřednictvím rozhlasového přijímače rozhlasové vysílání.

91.      Komise v této souvislosti tvrdí, že pojem sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 nemůže být v zásadě vykládán šířeji než pojem sdělování veřejnosti uvedený v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Je třeba zohlednit, že zákonodárce Unie měl v úmyslu stanovit vyšší úroveň ochrany pro autorské právo než pro s ním související práva výrobců zvukových záznamů a výkonných umělců, a je tedy nesystémové poskytovat výrobcům zvukových záznamů a výkonným umělcům podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 širší práva než autorům podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

92.      Vyvstávají proto otázky, zda dvacátý třetí a dvacátý sedmý bod odůvodnění směrnice 2001/29 musejí být při výkladu pojmu sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 zohledněny a zda tato skutečnost vede k tomu, že v takovém případě, jako je projednávaný případ, se nejedná o sdělování ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115.

–       Zohlednění dvacátého sedmého bodu odůvodnění směrnice 2001/29

93.      Nejprve vyvstává otázka, zda při zohlednění dvacátého sedmého bodu odůvodnění směrnice 2001/29 nelze v takovém případě, jako je projednávaný případ, vycházet z existence sdělování.

94.      Podle tohoto bodu odůvodnění pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním. Tento bod odůvodnění je třeba vidět v souvislosti se společným prohlášením smluvních stran ohledně článku 8 WCT. Podle tohoto prohlášení poskytnutí materiálních podmínek pro umožnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu WCT nebo RBÚ.

95.      To podle mého názoru nelze chápat tak, že v takovém případě, jako je projednávaný případ, nelze vycházet z existence sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 nebo čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115(34). Spíše se mi zdá, že je to nutno chápat tak, že osoby, které poskytují přehrávače [zvukových záznamů], aniž zároveň mají kontrolu nad přístupem k dílům chráněným autorským právem, tím ještě nerealizují sdělování veřejnosti. Tak je tomu například tehdy, jsou-li televizní nebo rozhlasové přijímače prodávány nebo pronajímány nebo poskytovatel internetových služeb poskytuje pouze přístup k internetu. V takovém případě, jako je projednávaný případ, se však zubní lékař neomezuje na to, že pouze poskytuje přehrávače. Naopak, sám zpřístupňuje svým pacientům rozhlasové vysílání a tím nepřímo zvukové záznamy použité v rozhlasovém vysílání.

96.      Dvacátý sedmý bod odůvodnění směrnice 2001/29 tak v takovém případě, jako je projednávaný případ, nebrání existenci sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115.

–       Zohlednění dvacátého třetího bodu odůvodnění směrnice 2001/29

97.      Podle dvacátého třetího bodu odůvodnění směrnice 2001/29 má být právo autora na sdělování veřejnosti chápáno tak, že se jím rozumí veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází.

98.      Komise na jednání uvedla (a odchýlila se přitom od svého dosavadního písemného tvrzení), že s přihlédnutím k tomuto bodu odůvodnění vyvstávají pochybnosti o existenci sdělování. V této souvislosti odkazovala na stanovisko generální advokátky J. Kokott, které přednesla ve věci Football Association Premier League a další(35), ve kterých měla Komise s přihlédnutím k tomuto bodu odůvodnění za to, že příjem televizního vysílání televizním přijímačem, který příjem sám umožňuje, nepředstavuje sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Sdělování existuje pouze tehdy, je-li realizován další, nezávislý přenos původního vysílání, jako například tehdy, je-li přijímán původní signál vysílání a distribučním zařízením šířen do různých přístrojů(36). Za těchto okolností je Komise nyní toho názoru, že Soudní dvůr se v rozsudku SGAE v. Rafael Hoteles zabýval pouze aspektem veřejnosti u pojmu sdělování veřejnosti, nikoli však aspektem sdělování samého.

99.      Takovou argumentaci nelze přijmout.

100. Z dvacátého třetího bodu odůvodnění směrnice 2001/29 totiž nelze odvodit, že v takovém případě, jako je projednávaný případ, nelze vycházet z existence sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

101. Na rozdíl od tvrzení Komise se Soudní dvůr v rozsudku SGAE v. Rafael Hoteles neomezil na výklad aspektu veřejnosti u pojmu sdělování veřejnosti. V tomto rozsudku naopak objasnil, že pro to, aby bylo možné vycházet z existence sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, stačí, pokud je šířením signálu prostřednictvím televizního přijímače zprostředkováván přístup k [chráněnému] dílu. Soudní dvůr totiž výslovně upřesnil, že sdělování veřejnosti existuje nezávisle na tom, jakou technikou je signál přenášen(37). Toto upřesnění lze podle mého názoru chápat pouze tak, že u existence sdělování nezáleží na tom, zda televizní přijímače vysílání samy přijímají nebo zda předtím dochází k novému přenosu signálu do televizního přijímače, který je třeba odlišit od původního vysílání.

102. Ohledně výkladu pojmu „sdělování“ tak proti sobě stojí dva neslučitelné přístupy. Přístup, který zastává Soudní dvůr, staví do popředí nezávisle na technických podrobnostech cíl přiměřené ochrany autora a bude dále označován za funkční přístup. Přístup, na který se odvolává Komise, vychází naproti tomu z toho, zda došlo k dalšímu přenosu signálu, nebo zda se jedná o přístroj, který signál sám přijímá. Vzhledem k tomu, že tento přístup vychází z technických podrobností, bude dále označován za technický přístup.

103. Podle mého názoru mají důvody pro funkční přístup, který použil Soudní dvůr, větší opodstatnění.

104. Zaprvé pro funkční přístup hovoří cíl, kterým je přiměřená ochrana autorského práva a s ním souvisejících práv, vyjádřený v devátém a desátém bodě odůvodnění směrnice 2001/29 a v pátém, dvanáctém a třináctém bodě odůvodnění směrnice 2006/115. Zohledníme-li tento cíl, připadá mi více přesvědčivé vycházet z toho, jaký okruh příjemců je v povolení, resp. v přiměřené odměně zahrnut.

105. Zadruhé proti funkčnímu přístupu nelze namítnout, že není stanoven v pravidlech mezinárodního práva. Na úrovni mezinárodního práva sice nebylo dosaženo sjednocení ohledně závaznosti tohoto kritéria(38). To ovšem nehovoří proti použití tohoto kritéria na úrovni práva Unie. Relevantní pravidla mezinárodního práva totiž stanoví pouze minimální ochranu pro autorské právo a s ním související práva, jejíž rozsah mohou smluvní strany překročit. K tomu je třeba poukázat v této souvislosti na to, že použití funkčního přístupu sice není smluvním stranám v mezinárodních smlouvách závazně nařízeno, že je však jeho použití smluvním stranám naznačeno v právně nezávazných výkladových dokumentech, jako je průvodce Bernskou úmluvou(39).

106. Zatřetí na rozdíl od názoru Komise nejsem s to z dvacátého třetího bodu odůvodnění směrnice 2001/29 a jeho historie vzniku s dostatečnou jasností vyvodit, že zákonodárce Unie chtěl sdělování vysílání veřejnosti prostřednictvím přístrojů, které samy přijímají signál, vyloučit z pojmu sdělování ve smyslu článku 3 směrnice.

107. V rámci legislativního postupu Evropský parlament navrhl, aby bylo v tomto bodě odůvodnění vysvětleno, že právo na sdělování veřejnosti se nerozšiřuje na přímé provozování a provedení a vyjádření díla. Komise to ve svém pozměněném návrhu přijala. Rada tento návrh sice obsahově podpořila, avšak rozhodla pojem přímého provozování a provedení neuvádět, protože by tím z důvodu chybějící jednotné definice mohla vzniknout právní nejistota. Místo toho Rada upřednostnila, aby byl objasněn skutečný rozsah pojmu sdělování veřejnosti ve smyslu článku 3 směrnice 2001/29(40).

108. Cílem dvacátého třetího bodu odůvodnění tak je vyjmout přímé provozování a provedení a vyjádření díla z pojmu sdělování veřejnosti, aniž by byl tento pojem použit. Jak lze vyvodit z formulace tohoto bodu odůvodnění, zákonodárce Unie se snažil dosáhnout tohoto cíle tím, že vyňal z pojmu relevantní veřejnosti část osob, a to část přítomnou na místě, ze kterého sdělování vychází(41). Záleží tak na vzdálenosti obecenstva od místa, ze kterého sdělování vychází, nikoli na technických aspektech.

109. Z cíle, který zákonodárce Unie dvacátým třetím bodem odůvodnění sledoval a z formulace tohoto bodu odůvodnění lze tedy učinit závěr, že zákonodárce Unie chtěl pouze omezit okruh osob, které přicházejí v potaz jako veřejnost, nikoli však pojem sdělování.

110. Souhrnně je třeba konstatovat, že ani ve dvacátém třetím bodě odůvodnění ani v historii vzniku směrnice nelze najít dostatečně jistý základ pro to, že by se pojem sdělování v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 měl v technickém ohledu omezit na případy, ve kterých dochází k přenosu signálu do televizního nebo rozhlasového přijímače, který je třeba odlišit od původního signálu, a že z tohoto pojmu by měl být vyňat přímý příjem signálu prostřednictvím televizních nebo rozhlasových přijímačů.

–       Dílčí závěr

111. Jako dílčí závěr je třeba konstatovat, že zubní lékař v případě, kdy ve své ordinaci prostřednictvím rozhlasového přijímače zpřístupní rozhlasové vysílání, uskutečňuje nepřímé sdělování zvukových záznamů, použitých v rozhlasovém vysílání, ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115.

ii)    K pojmu „veřejnost“

112. Co je třeba u sdělování veřejnosti chápat pod pojmem „veřejnost“, není ve směrnici 2006/115 rovněž definováno.

113. Na rozdíl od definice pojmu „sdělování“ v tomto kontextu dále nepomůže legální definice sdělování veřejnosti uvedená v čl. 2 písm. g) WPPT. V něm totiž není aspekt veřejnosti, který tvoří část pojmu sdělování veřejnosti, dále konkretizován. Spíše je zde pouze uvedeno, že zpřístupnění zvukových záznamů se musí týkat veřejnosti, takže v tomto ohledu se legální definice jeví jako bezobsažná.

114. V této souvislosti je ovšem možno odkázat na výše uvedenou judikaturu Soudního dvora ohledně výkladu pojmu „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(42). Jak jsem uvedla ve svém stanovisku z dnešního dne ve věci Phonographic Performance, pojem „veřejnost“ uvedený v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 a v čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 je třeba vykládat shodně. Na tomto místě tedy odkazuji na příslušnou argumentaci uvedenou v bodech 96 až 111 tohoto stanoviska.

115. Použijí-li se kritéria, která vypracoval Soudní dvůr ve věci SGAE v. Rafael Hoteles, hovoří mnohé pro to, že i v takovém případě, jako je projednávaný případ, je třeba vycházet ze sdělování veřejnosti. I v případě, jako je projednávaný případ, jsou totiž zvukové záznamy zpřístupněním rozhlasového vysílání nepřímo sdělovány novému obecenstvu. V čekárně zubní ordinace se sice pacienti zdržují kratší dobu, nicméně se zde střídají rychleji než v hotelových pokojích, takže i zde je třeba vycházet z postupně kumulativního účinku, který vede k zpřístupňování zvukových záznamů značného významu.

116. Ovšem i v této souvislosti vyvstává otázka, zda pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 je z výše uvedených důvodů třeba vykládat s přihlédnutím k dvacátému třetímu bodu odůvodnění směrnice 2001/29 v tom smyslu, že v případě, jako je projednávaný případ, nelze vycházet ze sdělování veřejnosti. Jak bylo uvedeno výše, zákonodárce Unie chtěl – ve dvacátém třetím bodě odůvodnění směrnice 2001/29 – z okruhu osob, který je třeba zohlednit jako veřejnost ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice, vyjmout osoby přítomné na místě, ze kterého sdělování vychází. Má tím být dosaženo toho, aby pojem sdělování veřejnosti nezahrnoval přímé provozování a provedení a vyjádření díla(43).

117. Komise s odkazem na stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Football Association Premier League a další tvrdí, že tím má být vyňat okruh osob, který je přítomen na místě televizoru, který sám umožňuje příjem signálu. U televizoru, který sám umožňuje příjem signálu je místo, ze kterého sdělování vychází, totiž místo, na kterém se televizor nachází(44).

118. S tímto názorem nelze souhlasit.

119. Zaprvé tento názor není slučitelný s přístupem Soudního dvora v rozsudku SGAE v. Rafael Hoteles. Z tohoto rozsudku totiž vyplývá, že místo, ze kterého sdělování vychází, není ani u televizoru, který sám umožňuje příjem signálu, tam, kde se televizor nachází(45).

120. Pro přístup Soudního dvora hovoří rovněž pádnější argumenty. Odkaz na místo, ze kterého sdělování vychází, provedený ve dvacátém třetím bodě odůvodnění směrnice 2001/29, totiž nelze chápat tak, že u televizorů, které samy umožňují příjem signálu, je to místo, na kterém se televizor nachází.

121. Přirozené jazykové porozumění slovu „vychází“ nejprve naznačuje, že tím není míněno místo, na kterém ke sledování nakonec dochází.

122. Pro takovéto chápání dále hovoří výše uvedená historie vzniku směrnice. Upřesněním ve dvacátém třetím bodě odůvodnění totiž zákonodárce Unie chtěl pouze docílit toho, aby pojem „sdělování veřejnosti“ nezahrnoval provozování a provedení a vyjádření díla veřejnosti(46). Tohoto cíle je dosaženo tehdy, je-li z pojmu „sdělování veřejnosti“ vyňato obecenstvo, které není prostorově vzdáleno od místa, kde došlo k provedení a vyjádření díla(47). Posluchači rozhlasového vysílání však takto vzdáleni nejsou.

123. Kromě toho souvislost dvacátého třetího bodu odůvodnění s dvacátým čtvrtým bodem odůvodnění směrnice 2001/29 hovoří proti přístupu, podle kterého u přístroje, který sám umožňuje příjem signálu, má být místem, ze kterého sdělování vychází, místo, kde se přístroj nachází. Podle dvacátého čtvrtého bodu odůvodnění má být právo na zpřístupňování [předmětů ochrany] veřejnosti podle čl. 3 odst. 2 směrnice 2001/29 chápáno tak, že zahrnuje veškeré úkony zpřístupňování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého úkon zpřístupňování vychází. Pokud by i v této souvislosti bylo místem, ze kterého úkon zpřístupňování vychází, chápáno místo, na kterém se nachází přístroj, na kterém je zvukový záznam nakonec přehráván, čl. 3 odst. 2 směrnice by tak byl zbaven svého veškerého praktického účinku. V mnoha případech to totiž bude přístroj v soukromé domácnosti. Připadá mi tedy více přesvědčivé chápat dvacátý třetí a dvacátý čtvrtý bod odůvodnění tak, že z pojmu sdělování podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 je vyňato pouze obecenstvo přítomné u přímého vyjádření nebo provedení díla jakožto obecenstvo přítomné na místě, ze kterého sdělování vychází.

124. Proti přístupu, podle kterého u rozhlasového přijímače, který sám umožňuje příjem signálu, je místem, ze kterého sdělování vychází, místo, na kterém se přístroj nachází, hovoří dále to, že by vedl k nesoudržným závěrům. Podle něj by totiž v případě, ve kterém by bylo v baru umístěno množství rozhlasových přijímačů, které samy umožňují příjem signálu, neexistovalo sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Naproti tomu v případě, ve kterém by v tomto baru byly umístěny pouze dva rozhlasové přijímače, ke kterým by byl šířen signál pomocí přístroje umístěného ve sklepě budovy, by sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 existovalo. Zdá se mi nepravděpodobné, že zákonodárce Unie by chtěl přijmout takto nesoudržný závěr.

125. V takovém případě, jako je projednávaný případ, je tedy místem, ze kterého sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 vychází, místo, na kterém bylo původní vyjádření nebo provedení díla nahráno jako zvukový záznam.

126. Námitku Komise je tedy třeba zamítnout již z toho důvodu, že z výše uvedených důvodů nelze z dvacátého třetího bodu odůvodnění vyvodit, že obecenstvo přítomné u televizoru, který sám umožňuje příjem signálu, nemůže být podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 zohledněno.

127. Pokud by se Soudní dvůr odchýlil od své dosavadní judikatury a pojem sdělování veřejnosti uvedený v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 by vyložil tak, že obecenstvo přítomné u přístroje, který sám umožňuje příjem signálu, není zahrnuto, bylo by třeba zamítnout námitku Komise zadruhé z toho důvodu, že takový přístup nelze přenést na pojem sdělování ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115. Pojem sdělování ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 musí být totiž vykládán s ohledem na článek 15 ve spojení s čl. 2 písm. g) WPPT. Podle něj se o sdělování zvukových záznamů jedná i tehdy, jsou-li zpřístupňovány zvuky zaznamenané na zvukových záznamech k poslechu veřejnosti. Tím alespoň pojem „sdělování“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 zahrnuje rovněž obecenstvo přítomné na místě sdělování(48).

128. Dvacátý třetí bod odůvodnění směrnice 2001/29 tak nevyžaduje výklad pojmu „veřejnost“ u sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115, podle kterého se u rozhlasových přijímačů, které samy umožňují příjem signálu, nezohlední obecenstvo přítomné na místě, kde se rozhlasový přijímač nachází.

iii) K dalším námitkám

129. Ani další námitky zúčastněných nelze přijmout.

–       K nezbytnosti vstupného

130. Nejprve existence sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 nezávisí na tom, zda se platí vstupné. Zaprvé znění čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 neobsahuje nic, co by takovouto podmínku uvádělo. Zadruhé proti tomu hovoří systematická souvislost s čl. 8 odst. 3 směrnice. Toto ustanovení stanoví pro vysílací organizace výlučné právo udělovat svolení nebo zakazovat sdělování jejich vysílání veřejnosti, pokud se takové sdělování děje na veřejně přístupných místech a za vstupné. Z toho, že toto ustanovení vyžaduje kumulativní splnění jak existence sdělování veřejnosti, tak i sdělování na veřejně přístupných místech a za vstupné, lze a contrario vyvodit, že podmínkou sdělování veřejnosti není ani veřejně přístupné místo ani zaplacení vstupného.

–       K výdělečnému účelu

131. Námitky, že z existence sdělování veřejnosti nelze vycházet, protože v projednávaném případě je v popředí výkon zubního lékaře, a nikoli sdělování zvukových záznamů a protože zubní lékař jednal bez výdělečného záměru, mi dále připadají nepřesvědčivé.

132. Zaprvé u existence sdělování veřejnosti nezáleží na tom, zda tím uživatel sleduje výdělečný záměr.

133. Nejprve je nutno uvést, že pojem „sdělování veřejnosti“ nenaznačuje, že je rozhodný výdělečný účel.

134. Proti takovému požadavku dále hovoří nejen souvislost s již uvedeným čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115, nýbrž i souvislost s článkem 5 směrnice 2001/29, na kterou poukazuje čl. 10 odst. 2 směrnice 2006/115. Článek 5 odst. 3 písm. a), b) a j) směrnice 2001/29 tak stanoví, že členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práva na sdělování veřejnosti, v rozsahu, ve kterém se jedná o určitá privilegovaná užití a ve kterém není sledován komerční účel, respektive komerční účel, který přesahuje privilegovanou činnost. Z toho naopak vyplývá, že sdělování veřejnosti může existovat i tehdy, není-li sledován komerční, resp. výdělečný účel.

135. Kromě toho ani z rozsudku SGAE v. Rafael Hoteles nevyplývá, že je rozhodný výdělečný účel. V tomto rozsudku Soudní dvůr sice zdůraznil výdělečný účel provozovatelů hotelu. To však neznamená, že to považoval za nutnou podmínku sdělování veřejnosti(49).

136. Pokud bychom vycházeli z výdělečného účelu, vedlo by to kromě toho k vážným potížím s vymezením pojmu. Muselo by se totiž vždy podle daného výkonu rozhodovat, zda je sdělování zvukového záznamu tak nepodstatné, že ve srovnání s hlavním výkonem ustupuje do pozadí.

137. Konečně je nutno v této souvislosti rovněž zamítnout argument italské vlády, podle kterého není možné poskytnout hospodářské právo, jako je právo uvedené v čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115, pokud uživatel nesleduje sdělováním veřejnosti výdělečný účel. Není mi jasné, proč například v případě politického vystoupení má mít autor výlučné právo, naproti tomu výrobci zvukových záznamů a výkonní umělci by žádné právo mít neměli. Kromě toho neexistenci výdělečného účelu uživatele je možné podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 zohlednit v rámci posouzení, jaká odměna je za takové užití spravedlivá.

138. Zadruhé bych chtěla podpůrně poukázat na to, že v takovém případě, jako je projednávaný případ, je docela dobře možné z výdělečného účelu vycházet. I když rozhlasové vysílání, které pacienti v zubní ordinaci slyší, jistě nepatří k jedné z podstatných součástí výkonu zubního lékaře, nelze přesto popřít, že pro pacienty může mít praktický užitek. Pro pacienty v čekárně je totiž obvykle příjemnější poslouchat rozhlasové vysílání než hluk zubní vrtačky z ošetřovny. Kromě toho takové vysílání slouží k zabavení během času čekání, ke kterým v ordinaci lékaře zpravidla dochází. Skutečnost, že cena ošetření se neřídí tím, zda je možno slyšet zvukové záznamy, či nikoli, nemůže podle mého názoru výdělečný úmysl vyloučit. K tomu, aby bylo možné takovýto úmysl předpokládat, totiž stačí, že se jedná o prvek výkonu, který může z pohledu pacienta vylepšit celkový obraz výkonu. Na základě výše uvedených argumentů se mi zdá, v tomto případě tomu tak je.

–       K vůli pacientů

139. Dále ani okolnost, že sdělování nastává nezávisle na vůli pacientů a popřípadě ho pacienti dokonce mohou vnímat jako rušivý element, nehraje roli pro posouzení veřejnosti u sdělování veřejnosti.

–       K dalším námitkám

140. Ani další námitky nelze přijmout.

141. Zaprvé podmínkou veřejnosti u sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 není to, že veřejnost má samostatný sociální, hospodářský nebo právní rozměr. Nejprve je nutno uvést, že takovýto rozpěr by mohl chybět i v jiných případech, ve kterých by se zřejmě bez pochyby jednalo o veřejnost, jako například na nádražích nebo ve stanicích metra. Dále v oblasti autorského práva a práv s ním souvisejících záleží ohledně veřejnosti nikoli na významu nebo homogenitě skupiny osob, které mohou veřejnost představovat(50).

142. Zadruhé je třeba zamítnout rovněž námitku, že pacienti zubního lékaře nejsou všichni současně shromážděni v ordinaci, s odkazem na to, že postačuje kumulativní účinek, kterého může být dosaženo i postupným pobýváním v čekárně ordinace.

iv)    Závěry

143. Článek 8 odst. 2 směrnice 2006/115 je tedy nutno vykládat tak, že se jedná o sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení, pokud zubní lékař v čekárně své ordinace umístí rozhlasový přijímač a prostřednictvím něj šíří rozhlasové vysílání.

d)      K dalším podmínkám

144. Ohledně dalších podmínek uživatele ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 je nutno konstatovat, že každý, kdo realizuje sdělování zvukových záznamů veřejnosti, také zvukové záznamy ve smyslu tohoto ustanovení užívá.

145. Ohledně povinnosti zaplatit spravedlivou odměnu odkazuji na body 118 až 144 svého stanoviska z dnešního dne ve věci C‑162/10, Phonographic Performance.

4.      Závěry

146. Článek 8 odst. 2 směrnice 2006/115 je tedy nutno vykládat tak, že zubní lékař, který ve své ordinaci umístí rozhlasový přijímač a prostřednictvím něj zpřístupňuje pro své pacienty rozhlasové vysílání, je povinen zaplatit spravedlivou odměnu za nepřímé sdělování zvukových záznamů, které jsou v rozhlasovém vysílání použity.

VII – K první až třetí předběžné otázce

147. Podstatou první a druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda jsou příslušná mezinárodněprávní ustanovení Římské úmluvy, WPPT a TRIPS přímo použitelná v právním řádu Unie a zda se na ně soukromé subjekty mohou přímo odvolat. Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda pojem sdělování veřejnosti ve smyslu mezinárodněprávních ustanovení, které předkládající soud uvedl, je shodný s pojmy směrnic 92/100 a 2001/29 a jestliže není, který pramen má popřípadě přednost.

A –    Hlavní argumenty zúčastněných

148. Podle názoru SCF je třeba na tyto otázky odpovědět kladně. Dotčená mezinárodněprávní ustanovení jsou všechna nedílnou součástí právního řádu Unie a v soukromoprávních vztazích jsou přímo použitelná. Dále musí být právo Unie v mezích možností vykládáno v souladu s mezinárodním právem, avšak může jít nad rámec toho, co stanoví mezinárodněprávní ustanovení. Právo Unie může docílit vyšší úrovně ochrany než relevantní mezinárodněprávní ustanovení, protože pravidla týkající se autorského práva a práv s ním související se stále rozvíjejí.

149. Podle názoru Marca Del Corsa je Římská úmluva přímo použitelná v právním řádu Unie, protože byla integrována do [Dohody] TRIPS, ke které Evropská unie přistoupila. Rovněž k WPPT Evropská unie přistoupila. Otázka přednosti není relevantní, protože příslušná ustanovení mezinárodního práva a práva Unie jsou totožná.

150. Podle názoru italské vlády není třeba na první tři otázky odpovídat. Evropská unie vydala směrnice, aby provedla WPPT. Záleží tak pouze na výkladu těchto směrnic.

151. Podle názoru Komise je třeba na obě první otázky odpovědět záporně. Ohledně Římské úmluvy to vyplývá z toho, že tato úmluva není součástí právního řádu Unie. Ohledně TRIPS a WPPT poukazuje Komise na to, že předkládající soud neuvedl žádná zvláštní ustanovení. V rozsahu, ve kterém jde o ustanovení, která předkládající soud uvedl ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je třeba na tyto otázky odpovědět záporně. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je ustanovení mezinárodní smlouvy přímo použitelné pouze tehdy, obsahuje-li jasnou, přesnou a bezpodmínečnou povinnost, která není podmíněna žádným dalším prováděcím aktem. Ohledně GATT Soudní dvůr vždy odmítal, že tato mezinárodní smlouva má přímý účinek. Tato judikatura se vztahuje i na TRIPS a WPPT. Stejně jako TRIPS i WPPT stanoví, že smluvní strany mají povinnost provést ustanovení této Dohody [respektive Smlouvy]. Toto bylo potvrzeno článkem 14 WPPT a čl. 23 odst. 1 WPPT, které výslovně stanoví, že smluvní strany se zavazují, že přijmou opatření potřebná k zajištění provádění těchto smluv. Unie tato prováděcí opatření přijala ve směrnici 2001/29.

B –    Přípustnost předběžných otázek

152. Mám velké pochybnosti o tom, zda předkládající soud bude mít při těchto uvedených odpovědích na čtvrtou a pátou předběžnou otázku praktickou potřebu získat odpovědi na první až třetí předběžnou otázku. Ve čtvrté a páté otázce byl totiž čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 vyložen s přihlédnutím k požadavkům mezinárodního práva. V rozsahu, ve kterém předkládající soud může v původním řízení zohlednit toto ustanovení směrnice, které je v souladu s mezinárodněprávními ustanoveními, již samostatné použití mezinárodněprávních ustanovení nebude relevantní.

153. Přesto nemohou být tyto otázky zamítnuty jako irelevantní pro rozhodnutí. Otázka přímého použití mezinárodněprávního ustanovení by se totiž mohla stát relevantní tehdy, kdyby předkládající soud nemohl v původním řízení zohlednit čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115. Zdá se mi sice možné, že příslušné vnitrostátní ustanovení je možno vykládat v souladu se směrnicí (a tím i s mezinárodněprávními ustanoveními). Zda je však takový výklad možný, je v konečném důsledku otázkou vnitrostátního práva, pro které je příslušný pouze předkládající soud. V případě (který je z mého pohledu nepravděpodobný), že by výklad v souladu se směrnicí nebyl možný, by přímé použití čl. 8 odst. 2 směrnice bylo znemožněno zřejmě již tím, že se jedná o spor mezi soukromými subjekty.

154. V tomto ohledu není v konečném důsledku možno odepřít prvním třem předběžným otázkám jejich relevantnost pro rozhodnutí.

C –    Právní posouzení

155. S ohledem na to, že zodpovězení prvních tří otázek bude mít pro účely původního řízení – z výše uvedených důvodů – pravděpodobně jen omezený praktický užitek, bych se k těmto otázkám chtěla vyjádřit jen krátce.

156. Podmínkou pro přímou použitelnost mezinárodněprávního ustanovení je to, že toto ustanovení je součástí mezinárodní smlouvy, kterou uzavřela Unie a s přihlédnutím k jeho znění a s ohledem na smysl a účel smlouvy obsahuje jasnou a jednoznačnou povinnost, jejíž splnění nebo jejíž účinky nejsou podmíněny vydáním dalšího aktu. Musí být tedy dostatečně přesné a bezpodmínečné(51).

157. Článek 12 Římské úmluvy nemůže být přímo použitelným ustanovením práva Unie již z toho důvodu, že Unie není smluvní stranou této Úmluvy.

158. V rozsahu, ve kterém se předkládající soud odvolává na TRIPS, je třeba nejprve poukázat na to, že tato Dohoda neobsahuje žádné ustanovení, které by odpovídalo čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115. Článek 14 TRIPS, který upravuje související práva výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů, totiž neobsahuje obdobné právo výkonných umělců nebo výrobců zvukových záznamů na spravedlivou odměnu(52).

159. I bez toho by proti přímé použitelnosti ustanovení TRIPS hovořil obecně velmi restriktivní postoj Soudního dvora ohledně přímé použitelnosti Dohod WTO. Podle ustálené judikatury, kterou není třeba na základě výše uvedených důvodů na tomto místě důkladně zkoumat, není možné Dohody WTO a tím i TRIPS na základě jejich povahy a jejich struktury přímo použít(53).

160. Pokud jde o přímé použití článku 15 WPPT, vyvstává zaprvé otázka, zda tato Smlouva má v zásadě za cíl poskytovat přímo práva soukromým subjektům. V této souvislosti je třeba zohlednit zejména čl. 23 odst. 1 WPPT, podle kterého se smluvní strany zavazují, že přijmou v souladu se svými právními systémy opatření potřebná k zajištění provádění této Smlouvy. Toto ustanovení by mohlo být chápáno tak, že je na členských státech, aby přijaly další opatření, což by mohlo hovořit proti přímé použitelnosti ustanovení WPPT. Na podporu tohoto názoru by bylo možné uvést, že množství ustanovení WPPT poskytuje smluvním stranám široký prostor pro uvážení. Vyvstává ovšem otázka, zda čl. 23 odst. 1 WPPT brání přímému použití určitých ustanovení WPPT, v rozsahu, ve kterém jsou tato ustanovení dostatečně přesná a bezpodmínečná.

161. Pro účely projednávaného případu nemusí být tato otázka zodpovězena. Z článku 2 písm. g) a článku 15 WPPT totiž nevyplývají žádná dostatečně přesná ustanovení o tom, zda se právo na spravedlivou odměnu použije i v takových případech, jako je projednávaný případ, ve kterém je pojem sdělování chápán funkčním způsobem a veřejnost u sdělování veřejnosti je odůvodněna pomocí myšlenky postupné kumulace. Panuje totiž shoda v tom, že ohledně těchto případů není možné vyvodit z WPPT žádná pevná pravidla. Na základě chybějících pokynů ohledně vymezení pojmů sdělování veřejnosti a sdělování soukromým subjektům v WPPT existuje pro smluvní strany WPPT rozsáhlý prostor pro rozhodování, kdy domněnku o existenci sdělování veřejnosti přijmou(54).

162. Proti tomu nelze namítnout, že Soudní dvůr se v rozsudku SGAE v. Rafael Hoteles opíral ohledně výkladu pojmu sdělování veřejnosti v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 o relevantní mezinárodněprávní ustanovení. Soudní dvůr se totiž u rozhodující otázky, zda může být použito kritérium nového okruhu posluchačů jako kritérium pro existenci nového sdělování veřejnosti, neodvolával na ustanovení RBÚ. Toto kritérium totiž smluvní strany RBÚ vědomě odmítly(55). Soudní dvůr se na podporu svého výkladu opíral spíše o průvodce revidovanou Bernskou úmluvou, tedy o právně nezávazný dokument. K právně závazné konkretizaci pojmu „veřejnost“ tak nedochází již na úrovni dotčených mezinárodněprávních ustanovení, nýbrž až na úrovni práva Unie, na úrovni čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

163. Ani čl. 2 písm. g) a článek 15 WPPT tak nejsou ustanoveními, na která se účastníci původního řízení mohou přímo odvolat.

VIII – Závěry

164. Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky odpověděl následovně:

„1)      Článek 8 odst. 2 směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem, respektive směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (kodifikované znění) je nutno vykládat tak, že zubní lékař, který ve své ordinaci umístí rozhlasový přijímač a prostřednictvím něj zpřístupňuje pro své pacienty rozhlasové vysílání, je povinen zaplatit spravedlivou odměnu za nepřímé sdělování zvukových záznamů, které jsou v rozhlasovém vysílání použity.

2)      Podle kritérií práva Unie nejsou ani článek 12 Mezinárodní úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových snímků a rozhlasových organizací uzavřené v Římě dne 26. října 1961, ani článek 15 Smlouvy WIPO o výkonech výkonných umělců a zvukových záznamech ze dne 20. prosince 1996, ani článek 14 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS) mezinárodněprávními ustanoveními, na která se může účastník právního sporu mezi soukromými subjekty přímo odvolat.“


1 — Původní jazyk: němčina; jednací jazyk: italština.


2 — Úř. věst. L 346, s. 61, Zvl. vyd. 17/01, s. 120.


3 — Úř. věst. L 376, s. 28.


4 — Rozsudek ze dne 7. prosince 2006, SGAE v. Rafael Hoteles (C‑306/05, Sb. rozh. s. I‑11519).


5 — Úř. věst. L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230.


6 — Citace podle německého Bundesgesetzblatt 1965 II s. 1245.


7 — Viz rozhodnutí Rady 2000/278/ES ze dne 16. března 2000 o schválení – jménem Evropského společenství – Smlouvy WIPO o autorském právu a Smlouvy WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech – Smlouva WIPO o autorském právu – Smlouva WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (Úř. věst. L 89, s. 6; Zvl. vyd. 11/33, s. 208).


8 — Příloha 1 C Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (Úř. věst. 1994, L 336, s. 214).


9 — V souladu s označeními používanými v SEU nebo v SFEU je výraz „právo Unie“ používán jako souhrnný výraz pro právo Společenství a právo Unie. Bude-li dále řeč o jednotlivých ustanoveních primárního práva, budou uváděny předpisy použitelné ratione temporis.


10 — Rozsudek ze dne 6. února 2003, SENA (C‑245/00, Recueil, s. I‑1251).


11 — Úř. věst. L 372, s. 12.


12 — Stanovisko generální advokátky J. Kokott přednesené dne 3. dubna 2011 v dosud projednávané věci Football Association Premier League a další (C‑403/08 a C‑429/08).


13 — V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. března 1963, Da Costa a další (28/62 až 30/62, Recueil, s. 59, body 65 a 81), ze dne 1. března 1973, Bollmann (62/72, Recueil, s. 269, bod 4), ze dne 10. července 1997, Palmisani (C‑261/95, Recueil, s. I‑4025, bod 31), a ze dne 12. února 2008, Kempter (C‑2/06, Sb. rozh. s. I‑411, bod 41 a násl.).


14 — Uvedený již výše v poznámce pod čarou 4.


15 — Tamtéž, bod 36.


16 — Tamtéž, bod 36.


17 — Tamtéž, bod 37. V této souvislosti se Soudní dvůr odvolával nejprve na rozsudek ze dne 2. června 2005, Mediakabel (C‑89/04, Sb. rozh, s. I‑4891, bod 30), ve kterém v souvislosti s čl. 1 písm. a) směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 298, s. 23, Zvl. vyd. 06/01, s. 224) vyložil pojem televizní vysílání určené veřejnosti v tom smyslu, že závisí na neomezeném počtu možných televizních diváků. Dále se odvolával na rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 2005, Lagardère Active Broadcast (C‑192/04, Sb. rozh. s. I‑7199, bod 31), ve kterém v souvislosti s čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (Úř. věst. L 248, s. 15), vyložil pojem sdělení veřejnosti pomocí družice v tom smyslu, že závisí na neurčeném počtu potenciálních posluchačů.


18 — Tamtéž, body 38 a násl.


19 — Tamtéž, bod 40.


20 — Tamtéž, bod 41.


21 — Tamtéž, bod 42.


22 — Tamtéž, bod 43.


23 — Tamtéž, bod 44.


24 — Tamtéž, body 45 a násl.


25 — Rozsudky ze dne 18. ledna 2001, Stockholm Lindöpark (C‑150/99, Recueil, s. I‑493, bod 38) a ze dne 18. června 2009, Stadeco (C‑566/07, Sb. rozh. s. I‑5295, bod 43).


26 — Rozsudek SGAE v. Rafael Hoteles (uvedený již výše v poznámce pod čarou 4, bod. 31).


27 — Rozsudek ze dne 6. února 2003, SENA (uvedený již výše v poznámce pod čarou 10, bod 34).


28 — Tamtéž, body 34 až 38.


29 — Rozsudky ze dne 10. září 1996, Komise v. Německo (C‑61/94, Recueil, s. I‑3989, bod 52), a SGAE v. Rafael Hoteles (uvedený již výše v poznámce pod čarou 4, bod 35). K tomu viz Rosenkranz, F., „Die völkerrechtliche Auslegung des EG-Sekundärrechts dargestellt am Beispiel der Urheberrechts“, Europäische Zeitschrift für Wirtschaftsrecht 2007, s. 238 a násl., 239 a násl.


30 — Viz body 80 a násl. tohoto stanoviska.


31 — Reinbothe, J., Lewinski, S., The E.C. Directive on Rental and Lending Rights and on Piracy, Sweet & Maxwell 1993, s. 97.


32 — Článek 12 Římské úmluvy stanoví takové právo pouze pro přímé přenosy. Smluvní strany WPPT v tomto ohledu vědomě překročili rozsah ochrany poskytnuté v Římské úmluvě.


33 — Viz v této souvislosti bod 67 stanoviska generální advokátky E. Sharpston předneseného dne 13. července 2006 ve věci SGAE v. Rafael Hoteles (uvedeného již výše v poznámce pod čarou 4), jakož i bod 22 stanoviska generálního advokáta La Pergoly předneseného dne 9. září 1999 ve věci Egeda (C‑293/98, Recueil, s. I‑629).


34 — Takto rovněž Ullrich, J. N., „Die ‚öffentliche Wiedergabe‘ von Rundfunksendungen in Hotels nach dem Urteil ‚SGAE‘ des EuGH (Rs. C‑306/05)“, Zeitschrift für Urheber- und Medienrecht 2008, s. 112 a násl., s. 117 a násl.


35 — Již uvedené výše v poznámce pod čarou 12.


36 — Tamtéž, body 127 až 147.


37 — K tomu viz popis rozsudku v bodech 65 až 73 tohoto stanoviska.


38 — Viz bod 50 stanoviska generální advokátky E. Sharpston přednesené ve věci SGAE v. Rafael Hoteles (uvedeného již výše v poznámce pod čarou 4).


39 — Rozsudek SGAE v. Rafael Hoteles (uvedený již výše v poznámce pod čarou 4, bod 41).


40 — Viz sdělení Komise Evropskému parlamentu podle čl. 251 odst. 2 druhého pododstavce Smlouvy o ES týkající se společného postoje Rady k přijetí návrhu směrnice Evropského Parlamentu a Rady o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, SEC (2000) 1734 final.


41 — Walter, M., Lewinsky, S., European Copyright Law, Oxford University Press 2010, s. 981.


42 — Viz body 65 až 73 tohoto stanoviska.


43 — Viz body 106 až 109 tohoto stanoviska.


44 — Viz body 144 a 146 stanoviska generální advokátky J. Kokott ve věci Football Association Premier League a další (uvedeno výše v poznámce pod čarou 12).


45 — Jinak by totiž u přístroje, který sám umožňuje příjem signálu, nemohlo docházet ke sdělování veřejnosti, což se zdá, že v tomto případě však Soudní dvůr předpokládal.


46 — Viz body 104 a násl. tohoto stanoviska.


47 — Reinbothe, J., „Die EG-Richtlinie zum Urheberrecht in der Informationsgesellschaft“, v: Gewerblicher Rechtsschutz und Urheberrecht –Internationaler Teil 2001, s. 733 a násl., 736.


48 — Lewinsky, S., International Copyright and Policy, Oxford University Press 2008, s. 481.


49 — V tomto smyslu Walter, M., Lewinsky, S. (uvedeno již v poznámce pod čarou 41), s. 990.


50 — V tomto smyslu Walter, M., Lewinsky, S. (uvedeno výše v poznámce pod čarou 41), s. 990.


51 — Rozsudky Soudního dvora ze dne 30. září 1987, Demirel (12/86, Recueil, s. 3719, bod 14), a ze dne 16. června 1998, Racke (C‑162/96, Recueil, s. I‑3655, bod 31).


52 — K tomu viz Correa, C., Trade related aspects of intellectual Property rights, Oxford University Press 2007, S. 156 und 162, jakož i Busche, J., Stoll, P.‑T., TRIPs – Internationales und europäisches Recht des geistigen Eigentums, Carl Heymanns Verlag 2007, s. 268 a s. 272.


53 — Rozsudek ze dne 23. listopadu 1999, Portugalsko v. Rada (C‑149/96, Recueil, s. I‑8395, bod 47).


54 — Viz Lewinsky, S., Walter, M. (uvedeno již v poznámce pod čarou 41), s. 988.


55 — Viz bod 50 stanoviska generální advokátky E. Sharpston ve věci SGAE v. Rafael Hoteles (uvedeno výše v poznámce pod čarou 4).