STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
J. KOKOTT
přednesené dne 27. ledna 2011(1)
Věc C‑263/09 P
Edwin Co. Ltd
„Kasační opravný prostředek – Ochranná známka Společenství – Slovní ochranná známka ‚ELIO FIORUCCI‘ – Právo na jméno – Návrh nositele vlastního jména, které je obsaženo v ochranné známce, na prohlášení neplatnosti – Článek 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94 – Zamítnutí tohoto návrhu odvolacím senátem – Přezkum uplatňování vnitrostátního práva Tribunálem a Soudním dvorem“
I – Úvod
1. Společnost Edwin Co. Ltd, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka), a Elio Fiorucci vedou spor o to, kdo smí být majitelem slovní ochranné známky Společenství ELIO FIORUCCI. Elio Fiorucci se dovolává italských právních předpisů, které mu podle jeho mínění přiznávají výlučné právo dát zapsat spornou ochrannou známku.
2. Nejprve byl tento spor mezi E. Fioruccim a navrhovatelkou řešen v řízení o neplatnosti a v odvolacím řízení před Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (dále jen „OHIM“). V nich E. Fiorucci uplatňoval své právo na své vlastní jméno, které podle italského práva požívá zvláštní ochrany. Spor se vedl hlavně o to, zda tato ochrana existuje a zda může E. Fiorucci – podle nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství(2) ve spojení s italským právem – zabránit tomu, aby majitelem slovní ochranné známky Společenství ELIO FIORUCCI byla třetí osoba. V řízení před odvolacím senátem se E. Fioruccimu nepodařilo jeho právní názor prosadit.
3. Rozsudkem ze dne 14. května 2009, Fiorucci v. OHIM(3) (dále jen „napadený rozsudek“) zrušil Soud prvního stupně (dále jen „Soud“, nyní „Tribunál“) v řízení o sporu, který mu byl předložen, rozhodnutí prvního odvolacího senátu OHIM „v rozsahu, v němž obsahuje nesprávné právní posouzení při výkladu čl. 8 odst. 3 Codice della Proprietà Industriale (italského zákoníku průmyslového vlastnictví) [dále jen ‚CPI ]“ (bod 1 výroku). V napadeném rozsudku je tento italský právní předpis zkoumán a vykládán v souvislosti s čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení (ES) č. 40/94 ve znění pozdějších předpisů (dále jen nařízení č. 40/94).
4. Navrhovatelka tento rozsudek napadá a v první řadě vytýká nesprávný výklad uvedeného italského právního předpisu Soudem.
5. Je však věcí Soudního dvora vyjadřovat se v řízení o kasačním opravném prostředku k otázkám výkladu vnitrostátních právních předpisů?
II – Právní rámec
A – Právo Unie
1. Smlouva o Evropské unii (SEU)
6. Článek 19 odst. 1 SEU stanoví:
„Soudní dvůr Evropské unie se skládá ze Soudního dvora, Tribunálu a specializovaných soudů. Zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smluv.
Členské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie.“
2. Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU)
7. Článek 256 odst. 1 druhý pododstavec SFEU stanoví:
„Proti rozhodnutím Tribunálu […] je možno za podmínek a v mezích stanovených statutem podat opravný prostředek k Soudnímu dvoru, omezený na právní otázky.“
8. Článek 263 SFEU stanoví:
„Soudní dvůr Evropské unie přezkoumává legalitu legislativních aktů, aktů Rady, Komise a Evropské centrální banky, s výjimkou doporučení a stanovisek, a rovněž aktů Evropského parlamentu a Evropské rady, které mají právní účinky vůči třetím osobám. Rovněž přezkoumává legalitu aktů institucí a jiných subjektů Unie, které mají právní účinky vůči třetím osobám.
Za tím účelem má pravomoc rozhodovat o žalobách podaných členskými státy, Evropským parlamentem, Radou nebo Komisí pro nedostatek příslušnosti, pro porušení podstatných formálních náležitostí, pro porušení Smluv nebo jakéhokoli právního předpisu týkajícího se jejich provádění anebo pro zneužití pravomoci.
[…]“
3. Statut Soudního dvora
9. Článek 58 odst. 1 statutu Soudního dvora(4) zní:
„Opravné prostředky k Soudnímu dvoru jsou omezeny na právní otázky. Jsou přípustné pro nepříslušnost Tribunálu, pro nedostatky řízení před Tribunálem, které poškozují zájmy účastníka řízení podávajícího opravný prostředek, či pro porušení právních předpisů Unie Tribunálem.“
4. Nařízení č. 40/94
a) Použitelné znění nařízení č. 40/94
10. Z hmotněprávního hlediska je v projednávané věci relevantní nařízení č. 40/94 ve znění platném v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí o odvolání.
11. Odvolací senát OHIM musel vycházet ze skutkové a právní situace, která existovala v okamžiku jeho rozhodování(5). Žaloba před Soudem směřovala podle čl. 63 odst. 1 nařízení č. 40/94(6) proti rozhodnutí odvolacího senátu. Zjistit, zda toto rozhodnutí obsahuje nesprávné právní posouzení, bylo možno pouze na základě právních skutečností existujících v okamžiku napadeného rozhodnutí o odvolání(7). Soud proto při svém přezkumu vycházel ze znění nařízení č. 40/94(8) platného v okamžiku, kdy bylo vydáno rozhodnutí o odvolání. Toto znění je nyní relevantní i v řízení o kasačním opravném prostředku.
b) Příslušné právní předpisy
12. Článek 1 odst. 1 nařízení č. 40/94(9) stanoví:
„Ke zrušení práv majitele ochranné známky Společenství dojde na základě návrhu podaného u úřadu nebo na základě protinávrhu v řízení o porušení:
[…].
c) pokud by v důsledku užívání majitelem nebo s jeho souhlasem pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, ochranná známka mohla klamat veřejnost, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ těchto výrobků nebo služeb.“
13. Článek 52 odst. 2 nařízení č. 40/94(10) stanoví:
„Ochranná známka Společenství se rovněž prohlásí za neplatnou na základě návrhu podaného u úřadu nebo na základě protinávrhu v řízení o porušení, může-li být její užívání podle právních předpisů Společenství vnitrostátních předpisů, kterými se ochrana řídí, zakázáno na základě jiného staršího práva, zejména:
a) práva na jméno;
b) práva k vlastnímu portrétu;
c) práva autorského;
d) práva k průmyslovému vlastnictví.“
14. Článek 63 nařízení č. 40/94(11) stanoví:
„1. Proti rozhodnutí odvolacího senátu o odvolání lze podat žalobu k Soudnímu dvoru.
2. Žalobu lze podat pro nepříslušnost, podstatné porušení procesních ustanovení, porušení Smlouvy, tohoto nařízení nebo prováděcích předpisů[(12)] nebo zneužití pravomoci.
3. Soudní dvůr má pravomoc zrušit nebo změnit napadené rozhodnutí.
[...]
6. Úřad je povinen provést nezbytná opatření, aby vyhověl rozhodnutí Soudního dvora.“
5. Nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94(13) (dále jen „prováděcí nařízení“)
15. Zde jsou uvedena ustanovení prováděcího nařízení ve znění relevantním v okamžiku rozhodnutí zrušovacího oddělení(14), jakož i v okamžiku rozhodnutí o odvolání(15).
16. Pravidlo 37 pod nadpisem „Návrh na zrušení nebo na prohlášení neplatnosti“ stanoví:
„Žádost o zrušení nebo o prohlášení neplatnosti […], musí obsahovat:
[…]
b) pokud jde o důvody, o které se žádost opírá:
[…]
iii) v případě návrhu podle čl. 52 odst. 2 nařízení, údaje o právu, o které se žádost o zrušení nebo prohlášení neplatnosti opírá, a údaje svědčící[(16)] o tom, že žadatel je majitelem staršího práva uvedeného v čl. 52 odst. 2 nařízení nebo že je podle příslušných vnitrostátních právních předpisů oprávněn uplatnit nárok k tomuto právu;
[…]“
B – Vnitrostátní právo
17. Podle čl. 8 odst. 3 CPI(17) ve znění relevantním v tomto řízení(18) smějí být osobní jména, označení, která se používají v oblasti umění, literatury, vědy, politiky nebo sportu a názvy a zkratky uměleckých představení, jakož i neziskových sdružení a asociací a jejich symbolické znaky, jsou-li proslulé, zapsány jako ochranné známky pouze držitelem práva nebo jen s jeho souhlasem, popřípadě se souhlasem osob uvedených v odstavci 1(19).
III – Skutečnosti předcházející sporu
18. Soud popsal skutečnosti předcházející sporu následovně:
„1 Žalobce, módní návrhář Elio Fiorucci, získal v sedmdesátých letech v Itálii určitou proslulost. V důsledku finančních obtíží bylo v osmdesátých letech zahájeno proti jeho společnosti, Fiorucci SpA, insolvenční řízení.
2 Dne 21. prosince 1990 prodala společnost Fiorucci SpA na základě smlouvy veškerý svůj „majetek související s tvůrčí činností“ vedlejší účastnici řízení, japonské nadnárodní společnosti Edwin Co. Ltd. Článek 1 smlouvy stanovil:
„Společnost Fiorucci postupuje, prodává a převádí na společnost Edwin […], která nabývá:
– i) veškeré zapsané ochranné známky nebo přihlášky ochranných známek kdekoliv na světě, a dále všechny patenty a ornamentální a užitné vzory a všechna ostatní rozlišovací označení ve vlastnictví společnosti Fiorucci, které jsou jednotlivě uvedeny v přílohách […] této smlouvy, […]
– iv) veškerá práva k výhradnímu užívání označení ,FIORUCCI‘ a výhradní výrobě a prodeji oděvů a jiných výrobků s označením ,FIORUCCI‘.“
[…]
4 Dne 23. prosince 1997 podala vedlejší účastnice řízení u [OHIM] přihlášku slovní ochranné známky ELIO FIORUCCI […]
5 Dne 6. dubna 1999 byla slovní ochranná známka ELIO FIORUCCI zapsána OHIM.
6 Dne 3. února 2003 podal žalobce návrh na zrušení a prohlášení neplatnosti této ochranné známky v souladu s čl. 50 odst. 1 písm. c) a čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení […] č. 40/94 […]. .
7 Rozhodnutím ze dne 23. prosince 2004 vyhovělo zrušovací oddělení OHIM návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky ELIO FIORUCCI pro porušení čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94 [...]
8 Zrušovací oddělení mělo za to, že je použitelný čl. 21 odst. 3 Legge Marchi (italský zákon o ochranných známkách) (nyní čl. 8 odst. 3 [CPI]). Zápis předmětné ochranné známky prohlásilo za neplatný, jelikož byla prokázána proslulost jména Elio Fiorucci, a na druhé straně schází důkaz, že byl vyjádřen [...] souhlas se zápisem tohoto jména jako ochranné známky Společenství. [...]
9 Vedlejší účastnice řízení podala poté u odvolacího senátu OHIM odvolání, jímž se domáhala, aby byl změnou napadeného rozhodnutí návrh na prohlášení neplatnosti dotčené ochranné známky zamítnut a zápis ponechán v platnosti.
10 Rozhodnutím ze dne 6. dubna 2006 […] vyhověl první odvolací senát OHIM odvolání vedlejší účastnice a rozhodnutí zrušovacího oddělení zrušil s odůvodněním, že není dán relativní důvod neplatnosti podle čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94, neboť nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat vnitrostátního práva (čl. 8 odst. 3 [CPI]). Odvolací senát zamítl rovněž návrh žalobce na zrušení dotčené ochranné známky podle čl. 50 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94.
11 Ke zdůvodnění odvolací senát uvedl, že důvodem existence čl. 8 odst. 3 [CPI] je zabránit využití jména slavné osoby třetími osobami k obchodním účelům. […] […] Odvolací senát uvedl, že pokud je mu známo, k této otázce neexistuje judikatura, ale ‚nejlepší italská právní nauka‘ zřejmě potvrzuje, že důvod existence uvedeného ustanovení zaniká v případě, kdy byl tento obchodní potenciál již v širokém rozsahu využit. V projednávaném případě proslulost jména Elio Fiorucci u italské veřejnosti nemůže být v žádném případě definována jako výsledek prvotního využívání v nekomerční oblasti. […].
12 K návrhu na zrušení podle čl. 50 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94 odvolací senát uvedl:
13 […] Veřejnosti je známo, že používání osobních jmen jako obchodních značek je běžné, aniž by to znamenalo, že jménu odpovídá skutečná osoba. Navíc se žalobce prodejem v roce 1990 vzdal veškerých užívacích práv jak k ochranné známce FIORUCCI, tak i k ochranné známce ELIO FIORUCCI.
14 V projednávaném případě [...] ochranná známka ELIO FIORUCCI, která představuje pouze jméno osoby, neposkytuje žádnou informaci o určitých kvalitativních vlastnostech, a nemůže tedy docházet k žádnému klamání veřejnosti.“
IV – Napadený rozsudek
19. Svou žalobou se E. Fiorucci domáhal jak zrušení rozhodnutí odvolacího senátu, tak i zrušení, popřípadě prohlášení neplatnosti, sporné ochranné známky Společenství Soudem. V tomto rozsahu vytýkal porušení čl. 50 odst. 1 písm. c) a čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94.
20. Jeho žaloba byla zčásti úspěšná.
21. Soud sice odmítl uplatnit důvod zrušení čl. 50 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94. Uvedl, že v případě jmen návrhářů(20) nejsou splněny zvláštní požadavky skutkové podstaty klamání veřejnosti. Krom toho nebylo prokázáno klamavé užívání ochranné známky(21).
22. V rámci zkoumání čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94 se Soud zevrubně věnoval(22) výkladu čl. 8 odst. 3 CPI, k němuž mimo jiné uvedl:
„50 Zaprvé je třeba konstatovat, že výklad čl. 8 odst. 3 [CPI] podaný odvolacím senátem není potvrzován zněním tohoto ustanovení, které se týká jmen proslulých osob bez rozlišování mezi oblastmi, v nichž byla tato proslulost získána.
[…]
53 Zadruhé na rozdíl od toho, co naznačuje odvolací senát […], dokonce i v případě, kdy jméno proslulé osoby bylo již zapsáno jako ochranná známka nebo fakticky používáno, není ochrana poskytovaná čl. 8 odst. 3 [CPI] nijak nadbytečná nebo nepostrádá svůj smysl.
[…]
55 Není [totiž] vyloučeno, že jméno proslulé osoby zapsané nebo používané jako ochranná známka pro určité výrobky nebo služby, může být předmětem nového zápisu s ohledem na jiné výrobky či služby, které s výrobky či službami, na které se vztahuje starší zápis, nevykazují žádnou podobnost. [...]
56 Dále je třeba uvést, že čl. 8 odst. 3 [CPI] neukládá pro své použití jinou podmínku, než tu, že musí být dotčené osobní jméno proslulé […]
57 Zatřetí ani výňatky z právní literatury, jež jsou citovány v […] napadeném rozhodnutí, neumožňují závěr o správnosti výkladu čl. 8 odst. 3 [CPI] zvoleného odvolacím senátem v napadeném rozhodnutí.
58 Pan A. Vanzetti, který je společně s p. Di Cataldem autorem díla uvedeného v […] napadeném rozhodnutí, se zúčastnil jednání jako advokát žalobce a prohlásil, že teze zastávaná odvolacím senátem nijak nevyplývá z jeho závěrů obsažených v dotčeném díle […].
59 Pan Ricolfi […] poukazuje podle odvolacího senátu na ‚proslulost [osobního jména] v důsledku primárního užívání, které často nemá podnikatelskou povahu‘, což v žádném případě nevylučuje proslulost v důsledku ‚podnikatelského‘ užívání […]
60 Pouze p. Ammendola […] hovoří o používání v ‚netržní oblasti‘, aniž by však výslovně zastával názor, že čl. 8 odst. 3 [CPI] nelze uplatnit pro ochranu osobního jména, které nezískalo proslulost v takovéto oblasti. V každém případě nemůže Soud vzhledem k veškerým výše uvedeným úvahám pouze na základě názoru tohoto autora vázat použití dotčeného ustanovení podmínkou, která nevyplývá z jeho znění.
61 Odvolací senát tedy nesprávně vyložil čl. 8 odst. 3 [CPI]. Následkem tohoto nesprávného právního posouzení bylo to, že použití tohoto ustanovení bylo neprávem vyloučeno v případě jména žalobce, přestože je nesporné, že se jedná o jméno proslulé osoby.
[…]“
23. Tyto úvahy sice přiměly Soud v bodě 1 výroku ke zrušení rozhodnutí odvolacího senátu v rozsahu, v němž obsahuje nesprávný výklad čl. 8 odst. 3 CPI, nikoli však k prohlášení neplatnosti dotyčné ochranné známky. Argument, že součástí převodu všech ochranných známek a označení byla i ochranná známka ELIO FIORUCCI, nebyl totiž odvolacím senátem přezkoumáván. Návrhu žalobce na změnu rozhodnutí odvolacího senátu a prohlášení neplatnosti dotčené ochranné známky nelze vyhovět, neboť by to ve věci znamenalo výkon správních a vyšetřovacích úkolů, k nimž je příslušný OHIM, a bylo v rozporu s institucionální rovnováhou(23).
V – Kasační opravný prostředek a návrhová žádání účastníků řízení
24. Svým kasačním opravným prostředkem se navrhovatelka domáhá změny napadeného rozsudku a požaduje zrušení bodu 1 výroku. Podpůrně vychází návrh na zrušení z údajného nedostatku odůvodnění. Dále podpůrně navrhuje, aby bylo OHIM v každém případě nařízeno zkoumání tohoto argumentu. Dále podpůrně vychází z údajného odepření spravedlnosti formou porušení čl. 63 odst. 3 nařízení č. 40/94. Ještě podpůrněji má být OHIM uloženo zkoumání tohoto argumentu. Kromě toho navrhovatelka požaduje, aby byla E. Fioruccimu uložena náhrada veškerých nákladů řízení vynaložených v prvním a druhém stupni, popřípadě pokud by kasačnímu opravnému prostředku nebylo vyhověno, aby bylo stanoveno, že každý účastník ponese své náklady řízení.
25. OHIM navrhuje zrušit napadený rozsudek a uložit E. Fioruccimu náhradu nákladů.
26. Elio Fiorucci navrhuje, aby byly potvrzeny body 1, 3 a 4 výroku napadeného rozsudku, body 33 až 35 tohoto rozsudku byly změněny a byly mu nahrazeny náklady řízení o kasačním opravném prostředku.
27. Navrhovatelka kasačního opravného prostředku navrhuje odmítnutí pozměňovacího návrhu E. Fiorucciho.
VI – Posouzení důvodů kasačního opravného prostředku
A – První a druhý důvod kasačního opravného prostředku: porušení čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94 a čl. 8 odst. 3 CPI
28. Jelikož uvedené právní předpisy tvoří v důsledku normativní struktury čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94 součást jediného vyššího celku, a tudíž se argumentace účastníků řízení překrývají, považuji za vhodné přezkoumat první dva důvody kasačního opravného prostředku společně. Po obsahové stránce lze argumenty účastníků řízení členit podle toho, že jednak v obecné rovině odmítají použitelnost čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94 v projednávané věci, a jednak zpochybňují výklad článku 8 CPI při použití nařízení č. 40/94.
1. Nepoužitelnost čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94?
29. Nejprve je třeba pojednat oblast věcné působnosti čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94. Navrhovatelka totiž vytýká, že práva na zápis zprostředkovaná článkem 8 CPI uplatňují čistě majetkověprávní hlediska na označení, které získalo proslulost mimo podnikatelskou sféru. Článek 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94 má naopak za cíl chránit aspekty osobnostního práva týkající se práva na jméno. Jejich porušení však E. Fiorucci neprokázal.
a) Oblast věcné působnosti čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94
30. Podle čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94 se však může návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky zakládat „zejména“ na právu na jméno [písmeno a)], ale také na právu k vlastnímu portrétu (písmeno b), právu autorském (písmeno c), na právu k průmyslovému vlastnictví (písmeno d) nebo na jiném starším právu, může-li být podle právních předpisů, kterými se řídí jeho ochrana, zakázáno užívání napadené ochranné známky.
31. Tím je oblast působnosti tohoto právního předpisu koncipována co možná nejšíře a nejotevřeněji. Práva, která jsou v něm výslovně uvedena, aniž je podán jejich vyčerpávající výčet, vesměs nesouvisí s právem ochranných známek. Nehledě k tomu je jim společné pouze to, že majiteli práva, ať již z jakéhokoli důvodu, propůjčují právo zakázat používání ochranné známky.
32. Ze zúžení na ohrožení osobnostněprávních nebo nehmotných tvůrčích zájmů majitele práva lze tudíž podle doslovného znění tohoto právního předpisu sotva vycházet zejména proto, že těžiště jak u autorského práva, tak i u práva průmyslového podle všeho obecně spadá do oblasti hmotné. Gramatický a systematický výklad čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94 tudíž hovoří proti restriktivnímu chápání tohoto právního předpisu.
33. Rozhodovací praxe odvolacích senátů OHIM tento výklad potvrzuje. Tyto senáty vyhovovaly návrhům na zrušení například na základě práv k vyobrazení(24) a znázornění vinného listu chráněného autorským právem(25) a zvažovaly použitelnost čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94 na filmové tituly(26), aniž tematizovaly teleologické zúžení ve smyslu naznačovaném navrhovatelkou.
b) Dílčí závěr
34. Proto je třeba čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94 v projednávané věci uplatnit, pokud skutečně existuje právo, které si E. Fiorucci nárokuje z článku 8 CPI.
2. Došlo k porušení čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94 nedostatečným posouzením článku 8 CPI?
a) Argumentace účastníků řízení
35. Navrhovatelka a OHIM zastávají názor, že článek 8 CPI byl Soudem nedostatečně vyložen, z čehož nutně vyplývá porušení čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94.
36. Podle názoru navrhovatelky se čl. 8 odst. 3 CPI stal na základě odkazu v čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94 „nedílnou součástí právního řádu Evropské unie“. Článek 8 odst. 3 CPI však nepřiznává E. Fioruccimu jakožto nositeli jména právo zakázat používání ochranné známky, nýbrž pouze přednostní právo dát jméno zapsat jako ochrannou známku. Ochranné známky obsahující prvek FIORUCCI, mezi nimi krom italských značek FIORUCCI též novozélandskou ochrannou známku ELIO FIORUCCI, dal již E. Fiorucci zapsat. Následně tyto ochranné známky prodal prostřednictvím Fiorucci SpA navrhovatelce. Další ochranné známky s prvkem FIORUCCI nemůže již E. Fiorucci dát zapsat proti vůli majitelky ochranné známky z důvodu nebezpečí záměny s již chráněnými ochrannými známkami(27).
37. Krom toho čl. 8 odst. 3 CPI platí pouze pro jména, která se stala původně proslulými mimo obchodní oblast. To vyplývá jak z italské právní literatury, tak i z rozhodnutí, která byla dosud vydána k čl. 8 odst. 3 CPI, jejichž předmětem byla pouze „neobchodní označení“. Je nepochopitelné, že Soud nezohlednil tuto judikaturu, která byla uplatňována již v řízení v prvním stupni.
38. OHIM vznáší v podstatě výtku, že Soud nezkoumal, jaký vliv má prodej veškerých ochranných známek s prvkem FIORUCCI na výklad čl. 8 odst. 3 CPI. Zápis této ochranné známky byl proveden se souhlasem E. Fiorucciho. Tím se vyčerpalo jeho právo vyplývající z čl. 8 odst. 3 CPI. Článek 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94 odkazuje na čl. 8 odst. 3 CPI. Nesprávné posouzení tohoto italského právního předpisu tudíž může zakládat porušení čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94.
39. Elio Fiorucci tento argument odmítá s tím, že jej pokládá zčásti za nepřípustný, protože nebyl vznesen v prvním stupni, a zčásti za neopodstatněný.
b) Otázky, jež je třeba vyjasnit
40. Jelikož článek 8 CPI nepředstavuje právní normu Unie, ale italského práva, budu nejprve zkoumat, jak musí být zohledněn při uplatňování čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94.
41. Ve druhém kroku je pak třeba nalézt odpověď na otázku, zda a v jakém rozsahu lze uplatnit výtku vycházející z nesprávného výkladu článku 8 CPI před soudy Unie.
i) Normativní struktura čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94 ve spojení s vnitrostátním právem: nepřevzetí vnitrostátního práva právem Unie
– Gramatický a systematický výklad ustanovení
42. Při pohledu na znění čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94 je nápadné, že toto ustanovení rozlišuje pro účely dovození práva na jméno bránícího používání ochranné známky mezi „právní[mi] předpis[y] Společenství nebo vnitrostátní[mi] předpis[y]“(28). Z tohoto dvoukolejného přístupu vytvořeného zákonodárcem vyplývá, že při použití čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94, vyvstane-li nutnost zkoumání relevance práva na jméno ve vztahu k novější ochranné známce, může být zapotřebí zkoumat formou předběžné otázky vnitrostátní právo.
43. Tato okolnost však ještě nepropůjčuje vnitrostátnímu právu povahu práva unijního. Zejména se v této souvislosti neuplatní judikatura, podle níž mezinárodní právo může být nedílnou součástí práva Unie(29). Naopak již samotné znění tohoto předpisu hovoří proti převzetí vnitrostátního práva právem Unie a pro vzájemné oddělení obou těchto právních materií. Článku 8 CPI tak i v rámci zkoumání znaků pojmu „právo na jméno“ zůstává zachována jeho vlastnost ustanovení vnitrostátního práva.
– Zvláštní postavení vnitrostátního práva ve světle prováděcího nařízení
44. Nahlédnutí do prováděcího nařízení potvrzuje, že vnitrostátní právo, na které se odkazuje v čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94, není včleněno do unijního práva, ale je součástí úpravy odlišné od práva Unie.
45. Žadatel musí totiž podle pravidla 37 „[předložit]“ údaje [...] svědčící o tom, že [...] je majitelem staršího práva uvedeného v čl. 52 odst. 2 nařízení nebo že je podle příslušných vnitrostátních právních předpisů oprávněn uplatnit nárok k tomuto právu.“(30)
46. Žadatel nese tudíž povinnost tvrzení a důkazního břemene, aby před OHIM prokázal, že dotyčné právo, jehož se dovolává, dovoluje zakázat užívání novější ochranné známky(31).
47. Na první pohled se toto rozdělení povinnosti tvrzení a důkazního břemene zdá být podivné, jelikož uvedení vnitrostátní právní situace přibližuje vylíčení skutkového stavu(32). Při bližším zkoumání se však ukazuje, že je to správné a přiměřené funkci vnitrostátního práva, jestliže se k němu přihlíží v rámci právních předpisů Unie.
48. Vnitrostátní právo a právo Unie nejsou totiž v řízeních podle unijního práva totožné a při svém uplatňování vykazují významné praktické rozdíly. Tyto rozdíly se stávají zřejmými i v soudní praxi.
ii) Zvláštní postavení vnitrostátního práva v soudní praxi unijních soudů
– Obecná předběžná poznámka
49. Soudům Unie je svěřena úloha „dodržování práva při výkladu a provádění Smluv“(33) (článek 19 SEU). Výklad vnitrostátního práva předně nepatří do spektra jejich úkolů. Tento úkol je svěřen soudům členských států. Stejně jako v projednávané věci mohou před soudy Unie nicméně při uplatňování předpisů práva Unie vyvstat otázky ohledně obsahu a výkladu vnitrostátního práva.
50. Soudy Unie přitom nemají konkrétní nástroje ke zjišťování vnitrostátního právního stavu ohledně určité situace. Právo Unie nestanoví, že by se mohly obracet na vnitrostátní vyšší soudy nebo jiné vnitrostátní orgány, které by měly povinnost vyjasnit konkrétní vnitrostátní stav, což by bylo jakýmsi protipólem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
51. Stejně tak procesní právo Unie nestanoví, že by v takovémto případě bylo nutno přerušit řízení a uložit účastníkům řízení, aby se obrátili na soudy členských států a prostřednictvím určovací žaloby zajistili vyjasnění právního stavu Pro soudy Unie, a tím spíše pro ostatní orgány, jimž je svěřeno uplatňování práva Unie(34), bude zpravidla z důvodů, jež jsou nabíledni, nepoměrně obtížnější provést správné zjištění, které vnitrostátní právní předpisy se uplatní ohledně určitého právního stavu, než posoudit danou věc z hlediska příslušných aspektů unijního práva.
52. Článek 24 odst. 2 statutu Soudního dvora(35) otevírá sice Soudnímu dvoru obecně možnost „požádat členské státy [...] o veškeré údaje, jež považuje za nezbytné pro účely řízení“, ale toto ustanovení jednak nepomůže v dalším postupu, musí-li se Soudní dvůr vyrovnat s vnitrostátním právem nečlenského státu, a jednak se informace například o vnitrostátních daňových předpisech ještě nerovnají závaznému soudnímu vyjasnění právní situace ohledně určitého skutkového stavu.
– Vnitrostátní právo v kontextu čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94
53. Tohoto problému jsou však soudy Unie přinejmenším ve zde pojednávaném případě čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94 zbaveny. Podle prováděcího nařízení je totiž žadatel povinen sám podat důkaz o právu, kterého se dovolává. Věcí OHIM, a popřípadě pokud je řízení vedeno dále, věcí soudů Unie, jimž byla věc předložena, je tudíž posouzení žadatelem navržených důkazních prostředků – a nic více(36).
54. Pro soudní řízení sice schází konkrétní ustanovení, jež by odpovídalo pravidlu 37 prováděcího nařízení. Nic však nenaznačuje, že by se v soudním řízení nemělo přihlížet k jeho zásadě. Pokud je totiž předmět sporu před odvolacím senátem totožný s předmětem sporu před Tribunálem(37), musí toto zákonitě platit i o rozdělení a rozsahu povinnosti tvrzení a důkazního břemene účastníků řízení.
55. Vnitrostátní právo, které je třeba zkoumat jako předběžnou otázku, tím z pohledu subjektů, které uplatňují unijní právo, opouští právní oblast a blíží se oblasti skutkové, ohledně níž lze provádět dokazování(38).
56. Tím, že právo Unie přenáší vnitrostátní právo, které je třeba zkoumat jako předběžnou otázku, jako uplatňované skutkové okolnosti(39)do roviny povinnosti tvrzení a důkazního břemene, je unijní právo předně v souladu s klasickými zásadami mezinárodního práva soukromého(40). Dále pak toto řešení, které se zdá být – co se týče jednotlivých případů v oblasti práva ochranných známek Unie – implicitně zakotveno z hlediska hmotného práva v prováděcím nařízení, odpovídá též zažité praxi mezinárodních soudů a rozhodčích soudů(41): zásada iura novit curia platí, pokud vůbec, pro dané předpisy práva mezinárodního, nikoli však pro vnitrostátní právo(42), jehož obsah je popřípadě třeba doložit důkazy a posoudit na základě přednesu účastníků řízení, aniž je Tribunálu uložena rozsáhlejší povinnost objasňování.
– Dílčí závěr
57. Třebaže tedy pouhý odkaz na vnitrostátní právo v nařízení č. 40/94 nečiní toto právo právem Unie, může přesto nesprávné posouzení vnitrostátního práva, stane-li se relevantním jakožto předběžná otázka pro účely zjištění kritérií obsažených v čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94, vést k tomu, že existence některého z nich, jako ku příkladu práva na jméno bránícího užívání ochranné známky, bude neprávem uznána nebo odmítnuta.
58. Zda však smí být výtka nesoucí se v tomto směru zkoumána Tribunálem, popřípadě v řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem, bude posouzeno v následujícím textu.
iii) Výtka porušení čl. 8 odst. 3 CPI v řízení před soudy Unie
59. Spisy předložené navrhovatelkou a E. Fioruccim se zčásti zevrubně věnují různým způsobům výkladů uvedeného ustanovení v italské právní literatuře, jež chtějí oba využít pro svou vlastní pozici. Při tom nebyla nastolena otázka, zda má Soudní dvůr jakožto orgán, jenž koná řízení o kasačním opravném prostředku, vůbec pravomoc přezkoumávat posouzení vnitrostátního práva provedené v prvním stupni Tribunálem. V ústním řízení se navrhovatelka zasazovala o přezkoumatelnost vnitrostátního práva ve stupni rozhodujícím o kasačním opravném prostředku, pokud na ně odkazují ustanovení unijního práva. Podle OHIM lze naproti zvažovat pouze omezenou přezkoumatelnost zaměřenou na zjevné vady, a to na základě důkazní situace vylíčené Tribunálu. Podle názoru Elia Fiorucciho je soud stupně, v němž se rozhoduje o kasačním opravném prostředku, striktně omezen na přezkum unijního práva.
60. Analýza ustanovení práva ochranných známek a procesního práva především ukazuje, že měřítko zkoumání před soudy Unie nemusí být nutně totožné, jde-li o otázku, zda smí být uplatnění vnitrostátního práva podrobeno přezkumu, jenž by měl odhalit nesprávné právní posouzení. Pro prvostupňové řízení před Tribunálem a pro řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem platí rozdílné zásady. Důvodem toho je skutečnost, že vnitrostátní právo, které je před soudy Unie zbaveno své normativní povahy, je tak říkajíc postaveno na roveň vylíčení skutkových okolností účastníky řízení. Proto v souladu se skutečností, že se k vnitrostátnímu právu přistupuje jako ke skutkovému argumentu, je v řízení o kasačním opravném prostředku jen omezeně přezkoumatelné.
– Zkoumání vnitrostátního práva Tribunálem ve světle článku 63 nařízení č. 40/94 (nyní článek 65 nařízení č. 207/2009)
61. Podle čl. 63 odst. 2 nařízení č. 40/94 lze žalobu k Soudnímu dvoru proti rozhodnutí odvolacího senátu „podat pro nepříslušnost, podstatné porušení procesních ustanovení, porušení Smlouvy, tohoto nařízení nebo prováděcích předpisů nebo zneužití pravomoci“.
62. Pojmem „Soudní dvůr“ se v tomto právním předpisu rozumí Soudní dvůr jakožto orgán, a nikoli jako jeho stupeň(43). V souladu s tím je třeba čl. 63 odst. 2 nařízení č. 40/94 chápat tak, že žaloba podaná k Tribunálu může mj. vycházet z „porušení Smlouvy, tohoto nařízení nebo prováděcích předpisů“(44).
63. Nejprve je třeba zkoumat, co se rozumí „prováděcí[mi] […] předpis[y] [k nařízení č. 40/94]“.
64. Pojem „předpisy“ zahrnuje v obecné rovině při doslovném výkladu nejen předpisy unijního práva, nýbrž i právní předpisy členských států. Nařízení č. 40/94 vskutku obsahuje četné odkazy na vnitrostátní právo, zejména v souvislostech, v nichž stejně jako ve zde projednávané věci dochází ke kolizi starších práv s ochrannou známkou Společenství(45).
65. Výrazem „prováděcí předpisy“ nejsou zdaleka míněna pouze ustanovení prováděcího nařízení. Pokud by se vycházelo pouze z užšího chápání zahrnujícího jenom prováděcí nařízení, nespadaly by sem odkazy nařízení č. 40/94 na vnitrostátní právo a tyto přepisy by nebyly podrobeny kontrole Tribunálu. To by bylo vzhledem k zásadě účinné právní ochrany na pováženou.
66. Znění v ostatních jazycích(46) potvrzují výklad nařízení č. 40/94 přijatelný z hlediska právní ochrany. Je totiž třeba si povšimnout, že například francouzské znění hovoří v čl. 63 odst. 2 nařízení č. 40/94 o „violation du traité, du présent règlement ou de toute règle de droit relative à leur application(47)“. Přivlastňovací zájmeno „leur“ v množném čísle potvrzuje – a to zřetelněji, než tomu je v německém znění – že je míněno provádění jak Smlouvy, tak i nařízení č. 40/94. Omezení pojmu „předpisy“ na ustanovení prováděcího nařízení, které se jak známo vztahuje pouze na nařízení č. 40/94, ale nikoli na Smlouvu jako takovou, by již z tohoto důvodu nemělo smysl(48). Pod pojem „předpisy“ spadají tudíž všechny právní předpisy, které je nutno zohlednit při výkladu a aplikaci nařízení č. 40/94 a Smlouvy.
67. Jako dílčí závěr je tudíž možno uvést, že u Tribunálu lze v každém případě napadnout nesprávný výklad vnitrostátního práva v rozsahu, v němž má být toto právo použito při provádění nařízení č. 40/94(49).
68. Skutečnost, že v napadeném rozsudku(50) byl proveden zevrubný přezkum čl. 8 odst. 3 CPI ve světle důkazů předložených odvolacímu senátu(51), vzhledem k tomu nelze podle čl. 63 nařízení č. 40/94 zpochybnit.
69. Tím však ještě není nic řečeno k otázce, která je rozhodující pro toto řízení o kasačním opravném prostředku, a sice zda může být posouzení vnitrostátního práva, jak je provedl a směl provést Soud podle čl. 63 odst. 2 nařízení č. 40/94, přezkoumáno Soudním dvorem.
iv) Nepřezkoumání vnitrostátního práva ve stupni rozhodujícím o kasačním opravném prostředku s ohledem na článek 58 statutu Soudního dvora
70. Podle článku 58 statutu Soudního dvora jsou opravné prostředky omezeny na právní otázky. Mohou vycházet pouze z nepříslušnosti Tribunálu, nedostatků řízení před Tribunálem, které poškozují zájmy účastníka řízení podávajícího opravný prostředek, či z porušení právních předpisů Unie Tribunálem.
– Gramatický výklad
71. Při doslovném chápání článku 58 statutu Soudního dvora není Soudní dvůr oprávněn zkoumat důvod kasačního opravného prostředku, jímž se poukazuje na porušení vnitrostátního práva. Takovýmto důvodem kasačního opravného prostředku totiž není vytýkáno „porušení právních předpisů Unie“ Tribunálem, nýbrž právě domnělé vady při uplatňování vnitrostátního práva.
72. Skutečnost, že si čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94 může k posouzení případné relevance starších práv na jméno vůči novějším ochranným známkám vyžádat uplatnění vnitrostátního práva, ještě z vnitrostátního práva, jež se k tomuto účelu použije, nečiní právo Unie přezkoumatelné na základě kasačního opravného prostředku(52).
73. Tento výsledek ostatně vychází nejen ze struktury a znění uvedeného hmotněprávního předpisu, nýbrž i z celkového pohledu na procesní ustanovení týkající se žalob a opravných prostředků.
– Systematický výklad
74. Vzájemné porovnání článku 58 statutu Soudního dvora a čl. 63 odst. 2 nařízení č. 40/94 vede především k poznání, že naposled uvedené ustanovení výslovně umožňuje, aby bylo prostřednictvím žaloby přezkoumáno porušení každé právní normy, již je třeba použít při provádění nařízení č. 40/94, zatímco statut se na úrovni opravného prostředku výslovně zaměřuje na užší pojem „právo Unie“. Zákonodárce by byl mohl beze všeho přenést jemné rozlišení uplatněné v čl. 63 odst. 2 nařízení č. 40/94 i do článku 58 statutu a rozšířit rozsah soudní pravomoci na stupni rozhodujícím o opravném prostředku nejen na právo Unie, ale – mám-li použít souběžnou formulaci – i na ostatní právní normy „použitelné při jeho provádění“.
75. K tomu však nedošlo na rozdíl od toho, co ostatně z obecného hlediska stanoví též čl. 263 odst. 2 SFEU pro žaloby podané v prvním stupni. Při porovnání čl. 263 odst. 2 SFEU jednak s čl. 63 odst. 2 nařízení č. 40/94, a jednak s článkem 58 statutu vychází jasně najevo, že ve stupni rozhodujícím o kasačním opravném prostředku nesmí být na rozdíl od možnosti dané v prvním stupni v zásadě prováděn přezkum právních norem, jež nejsou původními normami Unie.
76. Ani čl. 256 odst. 1 druhý pododstavec SFEU neumožňuje dospět k jinému výsledku. Otevírá sice obecně možnost „podat opravný prostředek [...] omezený na právní otázky“, pod které lze na první pohled subsumovat i právní otázky týkající se vnitrostátního práva. Kasační opravný prostředek se však musí pohybovat v „mezích stanovených statutem“, což vede opět k tomu, že je v řízení o kasačním opravném prostředku vyloučena výtka porušení vnitrostátního práva.
77. Systematický pohled na ustanovení platná pro žaloby a kasační opravné prostředky tedy rovněž v zásadě hovoří pro vyloučení přezkumu vnitrostátních právních předpisů ve stupni rozhodujícím o kasačním opravném prostředku. To je také v souladu s uvedenými úvahami, neboť vnitrostátní právní norma spadá z hlediska uplatnění práva Unie do oblasti skutkových otázek, jejichž posouzení není věcí stupně rozhodujícího o kasačních opravných prostředcích, v každém případě tehdy, není‑li vytýkáno zjevné zkreslení obsahu prvoinstančních písemností nebo důkazních prostředků Tribunálem(53).
78. Domnělé právní vady při uplatnění čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94 ohledně rozsahu ochrany „jiného staršího práva“ tudíž mohou být přezkoumány v širokém rozsahu i ve stupni rozhodujícím o kasačním opravném prostředku, pokud toto starší právo vychází z práva Unie, ale pouze v prvním stupni, jsou-li pro ochranu poskytovanou jiným starším právem rozhodující vnitrostátní právní předpisy.
– Dílčí závěr
79. Je-li použit tento striktní výklad, musí být důvod kasačního opravného prostředku vycházející z porušení čl. 8 odst. 3 CPI odmítnut jako nepřípustný bez jeho meritorního zkoumání. Procesní právo Unie však v kontextu nařízení o ochranné známce, jenž je v projednávané věci rozhodující, v každém případě stanoví jasně vyvážený, dvojstupňový soudní systém opravných prostředků: podle něj je vnitrostátní právo jakožto základ pro žalobní důvod podle čl. 63 odst. 2 nařízení č. 40/94 přípustné, ale z něho vycházející důvod kasačního opravného prostředku je v zásadě nepřípustný.
– Nezkreslení
80. Přiblížení posouzení vnitrostátního práva skutkovým okolnostem při uplatňování čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94 nicméně otevírá úzce ohraničenou možnost přezkumu cestou kasačního opravného prostředku. Pravomoc zjišťovat a vyhodnocovat relevantní skutečnosti a provádět hodnocení důkazů má v zásadě pouze Tribunál(54). Je-li však vytýkáno, že z prvostupňového spisu zjevně vyplývá, že zjištění provedená v první instanci jsou ve skutečnosti nesprávná(55) nebo že Soud zkreslil důkazní prostředky, jež mu byly předloženy, jedná se o otázku právní, kterou lze v rámci kasačního opravného prostředku zkoumat. Toto již bylo potvrzeno pro případ zjevně nesprávného posouzení existujících důkazů(56), ale každopádně se o uvedenou situaci jedná tehdy, jestliže takovéto zkreslení zjevně vyplývá z písemností ve spisu, aniž je nutné provést nové posouzení skutkových okolností a důkazů(57).
81. Takovouto výtku zkreslení nebude možno s úspěchem vznést proti napadenému rozsudku. Naopak se Soud zevrubně zabýval zněním dotčeného italského předpisu a logicky přijatelným způsobem posoudil důkazní prostředky předložené odvolacímu senátu i jemu samotnému. Pro výtku zkreslení tvrzení účastníků řízení nebo důkazních prostředků neexistují žádné indicie.
82. Další vlastní šetření ohledně vnitrostátní právní situace nebyl Soud povinen provést. Naopak: jelikož je předmět sporu v řízení před Soudem určován předmětem sporu před odvolacím senátem(58), musel se Soud s informacemi o tomto předmětu předloženými odvolacímu senátu spokojit i ohledně vnitrostátní právní situace. To vyplývá jednak z kvalifikace vnitrostátního práva jakožto skutkové otázky, ohledně níž je nutno provádět dokazování, a jednak ze skutečnosti, že přezkum lze provádět pouze na základě důkazů, jež měl k dispozici již odvolací senát(59).
83. Soud měl povinnost zjistit, zda v tomto rozsahu bylo posouzení vnitrostátního práva provedené odvolacím senátem správné, anebo zda naopak bylo nutno potvrdit, že došlo k porušení právní normy, kterou je třeba použít při provádění nařízení č. 40/94(60). Skutečnost, že navrhovatelka nyní uvádí, že bylo v prvním stupni navíc poukázáno na různá relevantní rozhodnutí italských soudů, která Soud neposoudil, je bez významu. Ačkoli je Soud povolán provádět kontrolu legality rozhodnutí odvolacího senátu, nesmí totiž hodnotit důkazy, jež byly poprvé předloženy v příloze k žalobě(61).
v) Vymezení vůči rozhodčí doložce (článek 272 SFEU)
84. Dobře propracovaná a rozvětvená úprava, jak ji představuje vzájemná souhra právních předpisů o ochranné známce a procesních předpisů, v případě rozhodčí doložky neexistuje.
85. Zvláštností rozhodčí doložky je, že soudy Unie mají „pravomoc rozhodovat na základě rozhodčí doložky obsažené ve veřejnoprávní nebo v soukromoprávní smlouvě uzavřené Unií nebo na její účet“ (článek 272 SFEU), v níž je obvykle za použitelné hmotné právo prohlášeno právo členského státu.
86. V projednávané věci nezáleží na tom, jestli se pak právní situace ohledně přezkoumatelnosti vnitrostátního práva ve stupni rozhodujícím o kasačním opravném prostředku jeví jinak, je-li vytýkáno porušení vnitrostátního práva před soudy Unie na základě rozhodčí doložky.
3. Závěry ohledně prvního a druhého důvodu kasačního opravného prostředku
87. Jelikož v řízení ve stupni rozhodujícím o kasačním opravném prostředku nelze vytýkat porušení čl. 52 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94 ani porušení článku 8 CPI, musí být první a druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.
B – Třetí a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku: nedostatek odůvodnění a odepření spravedlnosti, respektive porušení čl. 63 odst. 3 nařízení č. 40/94
88. Také oba tyto důvody kasačního opravného prostředku lze pojednat společně, protože se v podstatě týkají dělby pravomoci mezi Soudem a odvolacím senátem, a zejména rozsahu přezkumné pravomoci Soudu.
1. Nedostatek odůvodnění
89. Podpůrně navrhovatelka ve svém návrhu vychází z údajného nedostatku odůvodnění, jelikož Soud nevzal na zřetel její argument a její důkazní návrh, podle nichž E. Fiorucci udělil svůj souhlas s přihláškou ochranné známky. Tento údajný souhlas může podle být navrhovatelky „presumován“, jelikož byl návrh na prohlášení neplatnosti podán teprve několik let po přihlášce a zápisu dotčené ochranné známky, a dále měl odvolací senát k dispozici prohlášení vedoucího pracovníka Fiorucci SpA, vůči němuž E. Fiorucci deklaroval svůj souhlas.
90. Nejprve je třeba poukázat na to, že otázka, zda je odůvodnění rozsudku Soudu rozporné nebo nedostačující, je otázkou právní, kterou je jako takovou možno uplatnit v rámci kasačního opravného prostředku(62).
91. Podle článku 36 statutu Soudního dvora, který podle čl. 53 odst. 1 platí obdobně pro Tribunál, musí být rozsudky odůvodněny. Bližší požadavky ohledně jednotlivostí této povinnosti odůvodnění uvedený předpis nestanoví.
92. Podle ustálené judikatury povinnost odůvodnění Tribunál zejména nezavazuje k tomu aby podával vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou z úvah uvedených účastníky sporu; odůvodnění tedy může být implicitní za podmínky, že zúčastněným osobám umožní seznámit se s důvody, pro které Tribunál nepřijal jejich argumenty, a Soudnímu dvoru dá možnost disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat svůj přezkum(63).
93. Soud nepřikročil ke zkoumání argumentu navrhovatelky ohledně relevance souhlasu E. Fiorucciho v bodech 64 a 65 napadeného rozsudku, jelikož odvolací senát návrh na prohlášení neplatnosti nezamítl z tohoto důvodu a Soud nemohl nahradit dané odůvodnění svým vlastním.
94. Soud tudíž splnil svou povinnost uvést odůvodnění. Otázka, zda byla jeho posouzení správná, není v tomto případě relevantní. Nelze proto konstatovat nedostatek odůvodnění.
2. Odepření spravedlnosti, respektive porušení čl. 63 odst. 3 nařízení č. 40/94
95. Dále navrhovatelka ve svém návrhu podpůrně vychází z odepření spravedlnosti. Soud se s odkazem na předmět sporu před odvolacím senátem údajně dopustil pochybení, když nezkoumal problematiku nabytí ochranné známky ELIO FIORUCCI a nesprávně nepřistoupil ke změně rozhodnutí v její prospěch. Proto došlo k porušení čl. 63 odst. 3 nařízení č. 40/94.
96. Ještě podpůrněji je OHIM třeba uložit, aby přezkoumal tento argument.
97. Nelze však vytýkat, že v napadeném rozsudku nebyla ve vztahu k článku 8 CPI přezkoumána údajná relevance smluvního nabytí ochranné známky – kritizovaná rovněž OHIM – a nepřikročilo se v něm ke změně rozhodnutí odvolacího senátu.
98. Článek 63 odst. 3 nařízení č. 40/94 sice Tribunálu kromě zrušení rozhodnutí odvolacího senátu v zásadě dovoluje i změnu tohoto rozhodnutí.
99. V projednávané věci však k tomu nebyl důvod. Vzhledem k předmětu sporu měl Soud naopak ohledně přijetí změny rozhodnutí svázané ruce. Ochrana poskytovaná podle známkového práva je třístupňová a je utvářena tak, že na skutkové úrovni připadá odvolacímu senátu ústřední úloha při vymezení předmětu sporu. V bodě 64 napadeného rozsudku se proto správně upozorňuje na to, že se odvolací senát rozhodujícím způsobem nezaměřil na okolnost nabytí ochranné známky a návrh na prohlášení neplatnosti (a tudíž uplatnění článku 8 CPI) zamítl z jiných důvodů. Provedení nového rozsáhlejšího přezkumu, do něhož by byla zahrnuta i tato otázka vnitrostátního práva, kterou je nutno posoudit jako otázku skutkovou, a která tudíž je součástí předmětu sporu, však soudům Unie nepřísluší.
100. V tom nelze spatřovat ani porušení čl. 63 odst. 3 nařízení č. 40/94, ani odepření spravedlnosti vytýkané navrhovatelkou.
101. Podle čl. 63 odst. 6 nařízení č. 40/94 je ovšem OHIM povinen provést nezbytná opatření, aby vyhověl rozsudkům soudů Unie. V případě úplného nebo částečného zrušení rozhodnutí odvolacího senátu to může znamenat, že podle článku 1d nařízení Komise (ES) č. 216/96 ze dne 5. února 1996, kterým se stanoví jednací řád odvolacích senátů Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu(64), je třeba provést „nové přezkoumání věci odvolacím senátem“. Tím je míněno rozsáhlé zkoumání ve světle daného rozsudku, které musí OHIM provést z vlastní iniciativy a nezávisle na soudních pokynech(65).
102. V projednávané věci by tudíž musel odvolací senát v případě, že by mu byla znovu předložena, nejprve zkoumat, zda E. Fiorucci skutečně vyjádřil souhlas s přihláškou ochranné známky. Tato skutková otázka, jakkoli nevýznamná pokud jde o výtku nedostatku odůvodnění, totiž pravděpodobně získá relevanci vzhledem k výkladu článku 8 CPI vytýkanému Soudem, takže nemůže zůstat stranou zájmu. Totéž platí pro otázku, v jakém rozsahu přešly ochranné známky a označení smlouvou o převodu na navrhovatelku.
103. Třebaže ještě podpůrněji podaný návrh navrhovatelky směřuje k tomu, aby bylo OHIM uloženo provést právě toto přezkoumání, nemůže mu být vyhověno. Přezkumné povinnosti OHIM totiž vyplývají bezprostředně z právních předpisů, jež musí být uplatněny. Unijní soudy naproti tomu nemohou OHIM udílet žádné pokyny.
3. Dílčí závěr
104. Z toho vyplývá, že třetí a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnuty.
C – Konečný závěr ohledně kasačního opravného prostředku
105. Jelikož nelze přijmout žádný z důvodů kasačního opravného prostředku, je třeba kasační opravný prostředek zamítnout v plném rozsahu.
VII – Návrh E. Fiorucciho na změnu bodů 33 a 35 napadeného rozsudku
106. Elio Fiorucci má za to, že závěry obsažené ve výše uvedených bodech nevystihují situaci. V tomto rozsahu se domáhá určité „opravy rozsudku“ a nevyjadřuje se k tomu, jaké důsledky z toho vyvozuje pro výrok rozhodnutí.
107. To nepředstavuje přípustné návrhové žádání v kasační odpovědi, protože nesměřuje ani k alespoň částečnému zrušení rozhodnutí Soudu, ani k vyhovění návrhovému žádání vznesenému v prvním stupni(66).
108. Překvalifikování tohoto návrhu na vzájemný opravný prostředek nepřichází z týchž důvodů v úvahu(67).
109. Proto musí být návrh E. Fiorucciho odmítnut jako nepřípustný.
VIII – Náklady řízení
110. Podle článku 118 ve spojení s čl. 69 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora může Soudní dvůr v řízení o kasačním opravném prostředku rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch, nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody.
111. V projednávané věci je třeba určit, že E. Fiorucci měl – nehledě na požadovanou opravu rozsudku – se svými návrhy úspěch. Naproti tomu navrhovatelka měla ve věci plný neúspěch, s výjimkou návrhu na odmítnutí směřujícímu proti návrhu E. Fiorucciho na změnu rozsudku. OHIM měl ve věci plný neúspěch.
112. Jako přiměřené se tudíž jeví uložit OHIM a navrhovatelce, aby nahradili tři čtvrtiny nákladů řízení E. Fiorucciho a vlastní náklady řízení. K tíži Elia Fiorucciho zbývá tedy jedna čtvrtina jeho vlastních nákladů řízení.
IX – Závěry
113. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl následovně:
„1) Kasační opravný prostředek se zamítá.
2) Návrh E. Fiorucciho na změnu rozsudku se zamítá.
3) Navrhovatelka a OHIM ponesou vlastní náklady řízení a společně a nerozdílně nahradí tři čtvrtiny nákladů řízení E. Fiorucciho.
4) Elio Fiorucci ponese čtvrtinu vlastních nákladů řízení.“