Věc C‑114/12
Evropská komise
v.
Rada Evropské unie
„Žaloba na neplatnost – Vnější činnost Evropské unie – Mezinárodní dohody – Ochrana práv vysílacích organizací souvisejících s autorským právem – Jednání o úmluvě Rady Evropy – Rozhodnutí Rady a zástupců vlád členských států zmocňující Unii a její členské státy ke společné účasti na jednáních – Článek 3 odst. 2 SFEU – Výlučná vnější pravomoc Unie“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 4. září 2014
1. Žaloba na neplatnost – Akty napadnutelné žalobou – Pojem – Akty Rady a zástupců vlád členských států zasedajících v Radě – Zahrnutí
(Článek 218 odst. 3 a 4 SFEU a článek 263 SFEU)
2. Mezinárodní dohody – Uzavření – Pravomoc Unie – Úmluva Rady Evropy o ochraně práv vysílajících organizací – Výlučná povaha – Základ – Ovlivnění společných pravidel Unie vyplývajících ze směrnic 93/83, 2001/29, 2004/48, 2006/115 a 2006/116
(Článek 3 odst. 2 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29, 2004/48, 2006/115 a 2006/116)
3. Mezinárodní dohody – Uzavření – Pravomoc Unie – Výlučná povaha – Kritérium posouzení – Existence společných pravidel Unie v určité oblasti, obsažených v různých právních nástrojích – Neexistence vlivu
(Článek 3 odstavec 2 SFEU)
1. Rozhodnutí Rady a zástupců vlád členských států zmocňující Unii a její členské státy ke společné účasti na jednáních o mezinárodní dohodě v sobě spojuje zmocnění k jednání udělené na jedné straně Komisi a na druhé straně členským státům a předsednictví Rady. Z toho nutně plyne, že Rada se podílela na udělení obou těchto zmocnění. I když se tedy žaloba částečně týká rozhodnutí přijatého zástupci členských států v postavení zástupců svých vlád, a nikoliv členů Rady, je přípustná s ohledem na napadené rozhodnutí jako celek.
(viz body 38, 41)
2. Riziko ovlivnění společných pravidel Unie mezinárodními závazky, či změny působnosti těchto pravidel, které může odůvodňovat výlučnou vnější pravomoc Unie, existuje, pokud tyto závazky spadají do působnosti uvedených pravidel, nebo alespoň do oblasti, kterou uvedená pravidla již velkou měrou pokrývají.
Obsah jednání o úmluvě Rady Evropy o ochraně práv vysílacích organizací souvisejících s autorským právem, jak jej vymezuje doporučení z roku 2002, memorandum z roku 2008 a zpráva z roku 2010, spadá do oblasti, kterou pokrývají velkou měrou společná pravidla Unie. Ze směrnice 93/83 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu, směrnice 2001/29 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, směrnice 2004/48 o dodržování práv duševního vlastnictví, směrnice 2006/115 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem a směrnice 2006/116 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících totiž vyplývá, že uvedená práva jsou v unijním právu předmětem harmonizovaného právního rámce, který má zejména zajistit řádné fungování vnitřního trhu a který zavedl režim vysoké a homogenní ochrany ve prospěch vysílacích organizací v souvislosti s jejich vysíláním.
Tato jednání tak mohou společná pravidla Unie ovlivnit či změnit jejich působnost. Uvedená jednání tedy spadají do výlučné pravomoci Unie.
(viz body 68, 70, 79, 102)
3. Existence výlučné vnější pravomoci Unie musí být založena na závěrech vycházejících z konkrétní analýzy vztahu mezi zamýšlenou mezinárodní dohodou a platným unijním právem, z nichž vyplývá, že taková dohoda může ovlivnit společná pravidla Unie či změnit jejich působnost.
V tomto ohledu nemůže okolnost, že harmonizovaný právní rámec předmětné oblasti unijního práva byl zaveden různými právními nástroji, zpochybnit opodstatněnost tohoto přístupu. Posouzení existence rizika ovlivnění společných pravidel Unie či změny jejich působnosti prostřednictvím mezinárodních závazků totiž nemůže záviset na umělém rozlišování vycházejícím z toho, zda jsou taková pravidla obsažena v jednom a témže unijním právním nástroji či nikoliv.
(viz body 74, 81, 82)