USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu)
21. května 2015(*)
„Řízení o předběžné otázce – Článek 99 jednacího řádu Soudního dvora – Články 49 SFEU a 52 SFEU – Svoboda usazování – Nařízení (ES) č. 1370/2007 – Veřejná železniční doprava a veřejná silniční doprava – Veřejná městská autobusová linková doprava – Dopravce se sídlem v jiném členském státě působící prostřednictvím organizační složky – Povinnost získat zvláštní povolení – Volné uvážení příslušného orgánu – Smlouva o veřejných službách“
Ve věci C‑318/14,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (Česká republika) ze dne 6. června 2014, došlým Soudnímu dvoru dne 3. července 2014, v řízení
Slovenská autobusová doprava Trnava, akciová spoločnosť
proti
Krajskému úřadu Olomouckého kraje,
SOUDNÍ DVŮR (desátý senát),
ve složení C. Vajda, předseda senátu, A. Rosas a D. Šváby (zpravodaj), soudci,
generální advokát: N. Wahl,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za Slovenskou autobusovou dopravu Trnava, akciovou spoločnosť, Š. Levickým, advokátem,
– za Českou republiku M. Smolkem, J. Vláčilem a T. Müllerem, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi J. Hottiaux a P. Ondrůškem, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout usnesením s odůvodněním podle článku 99 jednacího řádu Soudního dvora,
vydává toto
Usnesení
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 49 SFEU, 52 SFEU a 91 SFEU, jakož i čl. 3 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 12/98 ze dne 11. prosince 1997, kterým se stanoví podmínky, za nichž může dopravce nerezident provozovat vnitrostátní silniční přepravu cestujících uvnitř členského státu (Úř. věst. 1998, L 4, s. 10; Zvl. vyd. 07/03, s. 501).
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi slovenskou společností provozující veřejnou silniční dopravu, Slovenská autobusová doprava Trnava, akciová spoločnosť (dále jen „SADT“), a Krajským úřadem Olomouckého kraje v důsledku toho, že výše zmíněná společnost byla shledána vinnou ze spáchání deliktu spočívajícího v provozování linek veřejné městské autobusové dopravy bez zvláštního povolení, jež vyžadují české právní předpisy.
Právní rámec
Unijní právo
Nařízení č. 12/98
3 Článek 1 nařízení č. 12/98 stanoví:
„Každému provozovateli silniční osobní dopravy pro cizí potřebu, který je držitelem licence Společenství podle článku 3a nařízení Rady (EHS) č. 684/92 ze dne 16. března 1992 o společných pravidlech pro mezinárodní přepravu cestujících autokary a autobusy [Úř. věst. L 74, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 306], musí být za podmínek stanovených v tomto nařízení a bez diskriminace na základě státní příslušnosti nebo místa, kde je dopravce usazen, povoleno dočasně provozovat vnitrostátní silniční osobní dopravu pro cizí potřebu v jiném členském státě (dále jen ‚hostitelský členský stát‘), aniž je na něm požadováno mít sídlo nebo být jinak usazen v tomto státě.“
4 Článek 3 tohoto nařízení zní:
„Kabotážní doprava je povolena pro následující dopravu:
1. zvláštní linkovou dopravu za předpokladu, že se zakládá na smlouvě uzavřené mezi organizátorem a dopravcem,
[...]
3. linkovou dopravu za předpokladu, že je prováděna dopravcem nerezidentem v hostitelském státě v rámci mezinárodní linkové dopravy v souladu s nařízením (EHS) č. 684/92.
Kabotážní dopravu nelze provádět nezávisle na této mezinárodní linkové dopravě.
Městská a příměstská doprava jsou vyloučeny z oblasti působnosti tohoto bodu.
‚Městskou a příměstskou dopravou‘ se rozumí doprava uspokojující dopravní potřeby městského centra nebo aglomerace, jakož i dopravní potřeby mezi nimi a jejich okolím.“
Nařízení (ES) č. 1370/2007
5 Článek 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70 (Úř. věst. L 315, s. 1), nadepsaný „Účel a oblast působnosti“, stanoví:
„1. Účelem tohoto nařízení je definovat, jak mohou příslušné orgány v souladu s pravidly práva Společenství zasahovat do odvětví veřejné přepravy cestujících, aby zajistily poskytování služeb obecného zájmu, které jsou mimo jiné četnější, bezpečnější, kvalitnější nebo levnější než služby, které by mohly nabídnout samotné tržní mechanismy.
Za tímto účelem vymezuje toto nařízení podmínky, za nichž příslušné orgány poskytují kompenzace při ukládání nebo sjednávání [provedení] závazků veřejné služby provozovatelům veřejných služeb za vzniklé náklady nebo udělují výlučná práva za plnění závazků veřejné služby.
[...]“
6 Článek 5 tohoto nařízení, nadepsaný „Uzavírání smluv o veřejných službách“, v odstavci 3 uvádí:
„Každý příslušný orgán, který se obrátí na třetí osobu jinou, než je vnitřní provozovatel, musí uzavřít smlouvy o veřejných službách na základě nabídkového řízení, s výjimkou případů uvedených v odstavcích 4, 5 a 6. Postup přijatý pro nabídkové řízení musí být otevřený všem provozovatelům, spravedlivý a musí dodržovat zásady transparentnosti a zákazu diskriminace. Po předložení nabídek a případném předběžném výběru může dojít za dodržení uvedených zásad k vyjednáváním, jejichž účelem je upřesnit, jak nejlépe splnit specifické nebo komplexní požadavky.“
České právo
Zákon č. 111/1994 Sb.
7 Ustanovení § 2 odst. 12 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, stanoví:
„Provozovatel silniční dopravy (dále jen ‚dopravce‘) je právnická nebo fyzická osoba, která provozuje silniční dopravu podle tohoto zákona. Tuzemský dopravce je fyzická osoba s trvalým pobytem nebo právnická osoba se sídlem v České republice, která provozuje dopravu silničními motorovými vozidly, kterým byla přidělena státní poznávací značka Českou republikou. Zahraniční dopravce je fyzická osoba s trvalým pobytem nebo právnická osoba se sídlem mimo území České republiky, která provozuje dopravu silničními motorovými vozidly, kterým byla přidělena státní poznávací značka cizím státem.“
8 V § 32 tohoto zákona se uvádí:
„(1) Pokud nestanoví jinak mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů, jsou zahraniční dopravci oprávněni provozovat silniční dopravu mezi místy ležícími na území České republiky jen na základě zvláštního povolení Ministerstva dopravy.
(2) Zvláštní povolení může být vydáno jen zahraničnímu dopravci, který je podle předpisů platných ve státě, na jehož území má sídlo nebo bydliště, oprávněn provozovat mezinárodní silniční dopravu.
(3) Zvláštní povolení se uděluje k provedení jednoho přepravního výkonu nebo na omezený nebo neomezený počet výkonů v určitém časovém období, nejvýše na dobu jednoho roku.“
9 Ustanovení § 35 odst. 2 uvedeného zákona zní takto:
„Dopravní úřad při porušení tohoto zákona uloží pokutu až do výše 500 000 Kč dopravci, který a) provozuje silniční dopravu bez příslušného povolení [...]“
Zákon č. 119/2012 Sb.
10 Zákon ze dne 14. března 2012, kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, novelizoval znění § 32 zákona č. 111/1994 Sb. takto:
„V § 32 odst. 1 se slova ‚mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů‘ nahrazují slovy ‚vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nebo přímo použitelný předpis Evropské unie20)‘.
V § 32 odstavec 2 zní: ‚(2) Zvláštní povolení může být vydáno jen zahraničnímu dopravci, který je podle předpisů platných ve státě, na jehož území má sídlo nebo bydliště, oprávněn provozovat mezinárodní silniční dopravu, a to pouze z důvodu mimořádných dopravních potřeb, které nelze zabezpečit dopravci usazenými v České republice, a na základě vzájemnosti nebo vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána. Na vydání zvláštního povolení není právní nárok‘.“
Poznámka pod čarou č. 20 zní: „20) Nařízení [č. 1072/2009]. Nařízení [č. 1073/2009]‘.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
11 SADT, která je akciovou společností se sídlem ve Slovenské republice, získala v roce 2009 zakázku Statutárního města Přerov (Česká republika) na provozování osmi linek městské hromadné dopravy. Uvedená společnost za tímto účelem mimo jiné založila organizační složku zapsanou do českého obchodního rejstříku a získala koncesi na předmět podnikání „Silniční motorová doprava – vnitrostátní veřejná linková“ a osvědčení o oprávnění k podnikání v městské autobusové dopravě.
12 SADT provozovala předmětné linky od 1. ledna 2010 do 30. listopadu 2011.
13 Přípisem ze dne 12. listopadu 2010 však Ministerstvo dopravy ČR sdělilo dotyčné společnosti, že jako právnická osoba se sídlem v zahraničí může provozovat městskou hromadnou dopravu v České republice pouze na základě zvláštního povolení dle § 32 zákona č. 111/1994 Sb. (dále jen „zvláštní povolení“).
14 SADT podala k Ministerstvu dopravy žádost o vydání tohoto zvláštního povolení. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 15. června 2011, které bylo následně rozhodnutím ze dne 13. března 2012 zrušeno. Dne 4. června 2012 Ministerstvo dopravy opětovně odmítlo vydat výše zmíněné povolení, a to z důvodu, že zákon č. 119/2012 Sb. zpřísnil podmínky pro vydání tohoto povolení a že vydání tohoto povolení je nově podmíněno existencí mimořádných dopravních potřeb, které v projednávaném případě nebyly shledány.
15 Rozhodnutím ze dne 9. listopadu 2012 zamítl ministr dopravy rozklad proti tomuto rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí byla podána žaloba u Městského soudu v Praze, o níž v současnosti probíhá řízení.
16 Na základě podnětu Ministerstva dopravy zahájil dopravní úřad se společností SADT řízení o správním deliktu spočívajícím v provozování předmětných linek městské hromadné dopravy bez zvláštního povolení. Rozhodnutím ze dne 19. prosince 2011 byla SADT shledána vinnou ze spáchání deliktu dle § 35 odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb. a byla jí uložena pokuta 100 000 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
17 Rozhodnutím ze dne 13. února 2012 Krajský úřad Olomouckého kraje zamítl odvolání SADT proti výše uvedenému rozhodnutí.
18 SADT podala proti rozhodnutí ze dne 13. února 2012 žalobu u Krajského soudu v Ostravě. Tato žaloba byla rozsudkem ze dne 23. října 2012 zamítnuta s odůvodněním, že SADT neměla zvláštní povolení k provozování předmětných linek městské hromadné dopravy, ačkoli měla sídlo v zahraničí.
19 SADT podala proti posledně zmíněnému rozsudku kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Na podporu kasační stížnosti dotyčná společnost uvedla, že na základě skutečnosti, že v České republice zřídila svou organizační složku, byla na základě vydaných licencí a koncese oprávněna provozovat předmětné linky městské hromadné dopravy.
20 Nejvyšší správní soud konstatuje, že SADT byla na území České republiky reálně usazena prostřednictvím své organizační složky, avšak nebylo jí umožněno vykonávat její předmět podnikání za podmínek srovnatelných s podmínkami platnými pro tuzemské dopravce, a to výhradně z toho důvodu, že sídlo SADT je na území Slovenské republiky. Rovněž konstatuje, že volné uvážení správního orgánu při vydání zvláštního povolení a skutečnost, že je toto povolení vydáváno pouze na dobu jednoho roku bez záruky jeho obnovení a tato procedura je zjevně komplikovaná a zdlouhavá, znesnadňují usazení dopravců se sídlem v jiných členských státech a výkon jejich podnikatelské činnosti v oblasti provozování linek městské hromadné dopravy v České republice. S ohledem na judikaturu Soudního dvora dospívá k závěru, že právní úprava dotčená v původním řízení je formou přímé diskriminace.
21 Má rovněž za to, že v případě takové právní úpravy zřejmě nelze shledat žádný z důvodů uvedených v článku 52 SFEU, a to i s ohledem na nynější znění § 32 zákona č. 111/1994 Sb., který zjevně směřuje výlučně k ochraně domácího trhu. V této souvislosti mimo jiné uvádí, že pokud by předmětná právní úprava sledovala jiné cíle, není mu známo, proč by splnění těchto cílů nebylo dosažitelné tím, že na zahraniční dopravce budou aplikovány běžné povinnosti a předpisy platné i pro tuzemské dopravce.
22 Nejvyšší správní soud přesto nevylučuje, že by se české vládě podařilo v řízení u Soudního dvora prokázat soulad předmětné právní úpravy s unijním právem. Obdobně je názoru, že skutkový stav v projednávané věci se liší od skutkového stavu ve věci, v níž byl vydán rozsudek Yellow Cab Verkehrsbetrieb (C‑338/09, EU:C:2010:814). Konečně si klade otázku, jaké důsledky je třeba v projednávané věci vyvodit z vynětí služeb v oblasti dopravy z působnosti ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se volného pohybu služeb.
23 Za těchto podmínek se Nejvyšší správní soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba vykládat čl. 49 ve spojení s čl. 52 [SFEU] tak, že brání uplatňování takové vnitrostátní úpravy, která vyžaduje od dopravce se sídlem v jiném členském státu usazeného v České republice prostřednictvím organizační složky, aby získal nad rámec licencí a koncesí opravňujících dopravce se sídlem v České republice k provozování vnitrostátní linkové dopravy (městské hromadné dopravy) pro výkon stejné činnosti ještě zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení správního orgánu?
2) Je pro posouzení první otázky relevantní to, že se jedná o městskou hromadnou dopravu provozovanou v režimu závazku veřejné služby na základě smlouvy o veřejných službách za kompenzaci vyplácenou z veřejných prostředků ve smyslu nařízení č. 1370/2007?
3) Lze vykládat čl. 3 bod 3 nařízení č. 12/98 ve spojení s článkem 91 SFEU tak, že dovoluje členskému státu omezit provozování městské hromadné dopravy dopravci se sídlem v jiném členském státu způsobem uvedeným v prvé otázce?“
K předběžným otázkám
24 Pokud lze odpověď na položenou předběžnou otázku jasně vyvodit z judikatury, může Soudní dvůr podle článku 99 svého jednacího řádu kdykoli na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním.
25 Toto ustanovení je třeba v projednávané věci použít.
26 Na úvod je třeba připomenout, že se na společnost, která se stabilně a trvale podílí na hospodářském životě jiného členského státu, než je stát jejího původu, vztahují články 49 SFEU až 55 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek Sodemare a další, C‑70/95, EU:C:1997:301, bod 24 a citovaná judikatura).
27 V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že ve smyslu článku 49 SFEU může být osoba usazena ve více než jednom členském státě, a to především v případě společností prostřednictvím zřizování zejména poboček (viz rozsudek Gebhard, C‑55/94, EU:C:1995:411, bod 24).
28 Z ustálené judikatury mimoto vyplývá, že se na osobu vykonávající činnost spadající do působnosti článků 49 SFEU až 55 SFEU nevztahují ustanovení Smlouvy o volném pohybu služeb (v tomto smyslu viz rozsudek Gebhard, C‑55/94, EU:C:1995:411, bod 28).
29 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že SADT je společností založenou podle slovenského práva, která v České republice zřídila organizační složku, jež v době zahájení řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o uložení sankce napadené v rámci původního řízení, provozovala osm linek městské hromadné dopravy ve městě Přerov.
30 Za těchto podmínek musí být v souladu s přístupem zaujatým předkládajícím soudem v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce situace, o kterou jde v původním řízení, posuzována z hlediska ustanovení Smlouvy v oblasti svobody usazování.
31 Ustanovení Smlouvy v oblasti volného pohybu služeb, konkrétně čl. 58 odst. 1 SFEU, podle kterého je volný pohyb služeb v oblasti dopravy upraven ustanoveními hlavy o dopravě, nejsou tudíž na spor v původním řízení použitelná.
32 K argumentu uplatněnému v této souvislosti českou vládou, že použití ustanovení Smlouvy týkajících se svobody usazování by sloužilo k obcházení ustanovení hlavy této Smlouvy, která se týká dopravy, stačí konstatovat, že v předkládacím rozhodnutí nic nenasvědčuje tomu, že by podmínky, na kterých uvedený pojem „usazení“ spočívá, tj. skutečný výkon hospodářské činnosti prostřednictvím stálé provozovny v dotyčném členském státě, v tomto případě v České republice, po neurčitou dobu (v tomto smyslu viz rozsudek Cadbury Schweppes a Cadbury Schweppes Overseas, C‑196/04, EU:C:2006:544, bod 54), nebyly za okolností, které vedly ke sporu v původním řízení, splněny.
33 To platí i pro nařízení č. 12/98, kterým se stanoví podmínky, za nichž může dopravce nerezident provozovat vnitrostátní silniční přepravu cestujících uvnitř členského státu, a které bylo přijato na základě dopravní politiky podle čl. 58 odst. 1 SFEU. Jak správně poukazuje Komise v písemném vyjádření, základní podmínka pro aplikaci tohoto nařízení podle jeho článku 1, tedy skutečnost, aby dopravce neměl v členském státě, ve kterém dopravní služby poskytuje, sídlo nebo v něm nebyl jinak usazen, např. prostřednictvím organizační složky, není ve věci v původním řízení naplněna, jak vyplývá z bodu 29 tohoto rozsudku.
34 Na třetí otázku týkající se výkladu čl. 3 bodu 3 nařízení č. 12/98, ve spojení s článkem 91 SFEU, není tudíž namístě odpovídat.
35 Podstatou prvních dvou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je to, zda článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která pouze zahraničním dopravcům, včetně těch, kteří mají v tomto členském státě organizační složku, ukládá povinnost získat k provozování městské hromadné silniční dopravy pouze na území tohoto členského státu zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení příslušných orgánů.
36 Za tímto účelem je třeba přezkoumat, zda požadavek takového povolení představuje omezení ve smyslu článku 49 SFEU, a případně zda může být takové omezení odůvodněné.
37 Podle ustálené judikatury zahrnuje svoboda usazování přiznaná státním příslušníkům členského státu na území jiného členského státu zejména přístup k samostatným výdělečným činnostem a jejich výkon za podmínek, které právní úprava členského státu usazení stanoví pro vlastní státní příslušníky (rozsudek Komise v. Maďarsko, C‑253/09, EU:C:2011:795, bod 47).
38 Jak správně uvádí předkládající soud, z výše uvedeného plyne, že článek 49 SFEU zakazuje každému členskému státu, aby ve svých právních předpisech stanovil pro osoby, které využívají svobody se v něm usadit, podmínky pro výkon jejich činností, které se odlišují od těch, které jsou vymezeny pro jeho vlastní státní příslušníky (rozsudky Komise v. Francie, 270/83, EU:C:1986:37, bod 24; Komise v. Rakousko, C‑161/07, EU:C:2008:759, bod 28, a Komise v. Maďarsko, C‑253/09, EU:C:2011:795, bod 47).
39 Ve věci v původním řízení je přitom nesporné, že sporná právní úprava ukládá povinnost získat zvláštní povolení k provozování silniční dopravy mezi místy ležícími na území České republiky pouze těm společnostem, které mají sídlo mimo území České republiky, včetně společností, jež mají v tomto členském státě organizační složku.
40 Kromě toho § 32 zákona č. 111/1994 Sb., ve znění zákona č. 119/2012 Sb., upřesňuje, že zvláštní povolení se vydává zahraničním dopravcům pouze z důvodu mimořádných dopravních potřeb, které nelze zabezpečit dopravci usazenými v České republice.
41 Soudní dvůr však měl též příležitost upřesnit, že vnitrostátní právní úprava, která podřizuje výkon činnosti podmínce související s hospodářskou nebo sociální potřebností této činnosti, narušuje svobodu usazování, jelikož směřuje k omezení počtu poskytovatelů služeb (v tomto smyslu viz rozsudky Yellow Cab Verkehrsbetrieb, C‑338/09, EU:C:2010:814, bod 45, a Hartlauer, C‑169/07, EU:C:2009:141, bod 36 a citovaná judikatura).
42 Taková právní úprava, jaká je dotčena v původním řízení, zakotvuje tedy rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti, které článek 49 SFEU v zásadě zakazuje.
43 Je tedy třeba přezkoumat, zda se na toto rozdílné zacházení vztahuje výjimka stanovená v článku 52 SFEU, podle něhož mohou být diskriminační opatření odůvodněna pouze veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví (rozsudek Komise v. Rakousko, C‑161/07, EU:C:2008:759, bod 32).
44 Za tímto účelem je nutno připomenout, že omezení, která stanoví členské státy, musí splňovat podmínky přiměřenosti. Vnitrostátní právní předpisy jsou tak k tomu, aby zaručily uskutečnění tvrzeného cíle, způsobilé pouze tehdy, pokud opravdu odpovídají snaze dosáhnout jej soudržným a systematickým způsobem (viz rozsudek Blanco a Fabretti, C‑344/13 a C‑367/13, EU:C:2014:2311, bod 39 a citovaná judikatura).
45 V této souvislosti předkládající soud podotýká, že v případě vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení zřejmě nelze shledat žádný z důvodů uvedených v článku 52 SFEU. Česká vláda neuvádí žádný důvod, který by mohl ospravedlnit rozdílné zacházení konstatované v bodě 40 tohoto rozsudku.
46 Pokud jde o přiměřenost takové právní úpravy, uvedený soud je názoru, který též česká vláda nezpochybňuje, že i kdyby předmětná právní úprava sledovala jiné cíle, není mu známo, proč by splnění těchto cílů nebylo dosažitelné tím, že na zahraniční dopravce budou aplikovány běžné povinnosti a předpisy platné i pro tuzemské dopravce.
47 Soudní dvůr měl mimoto již příležitost upřesnit, že režim předchozího vydání správního povolení nemůže vnitrostátní orgány opravňovat k diskrečnímu počínání, které by mohlo zbavit předpisy Unie, zejména předpisy týkající se svobody usazování, jejich užitečného účinku (v tomto smyslu viz rozsudek Yellow Cab Verkehrsbetrieb, C‑338/09, EU:C:2010:814, bod 53).
48 Aby byl režim předchozího vydání povolení oprávněný, přestože se od takové základní svobody odchyluje, musí se zakládat na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích, která zajišťují, aby byly pro výkon posuzovací pravomoci vnitrostátními orgány stanoveny dostatečné meze (rozsudky Yellow Cab Verkehrsbetrieb, C‑338/09, EU:C:2010:814, bod 53, a Hartlauer, C‑169/07, EU:C:2009:141, bod 64 a citovaná judikatura).
49 Jak přitom jasně vyplývá z předkládacího rozhodnutí, v rámci aplikace právní úpravy dotčené v původním řízení tomu tak zjevně není.
50 Vzhledem ke zjištěním učiněným předkládajícím soudem nemůže být tedy takové omezení svobody usazování, jaké vyplývá z právních předpisů dotčených v původním řízení, odůvodněné.
51 Tento závěr nelze zpochybnit na základě nařízení č. 1370/2007, konkrétně jeho čl. 5 odst. 3, neboť za předpokladu, že by se ratione temporis použilo na spor v původním řízení, toto nařízení pouze vymezuje, jak vyplývá z jeho čl. 1 odst. 1, podmínky, za nichž příslušné orgány poskytují kompenzace při ukládání nebo sjednávání provedení závazků veřejné služby provozovatelům veřejných služeb za vzniklé náklady nebo udělují výlučná práva za plnění závazků veřejné služby.
52 Jak přitom správně uvádí Komise, původní řízení se netýká poskytnutí takové kompenzace za závazky veřejné služby, ale týká se výlučně vydání zvláštního povolení k provozování silniční dopravy mezi místy ležícími na území České republiky, jehož nevydání nezbavilo žalobkyni v původním řízení možnosti zřídit v České republice organizační složku a získat zakázku Statutárního města Přerov na provozování osmi linek městské hromadné dopravy.
53 Za těchto podmínek je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která pouze zahraničním dopravcům, kteří mají v tomto členském státě organizační složku, ukládá povinnost získat k provozování městské hromadné silniční dopravy pouze na území tohoto členského státu zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení příslušných orgánů.
K nákladům řízení
54 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:
Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která pouze zahraničním dopravcům, kteří mají v tomto členském státě organizační složku, ukládá povinnost získat k provozování městské hromadné silniční dopravy pouze na území tohoto členského státu zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení příslušných orgánů.
Podpisy.