STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 29. října 2009(1)
Věc C‑386/08
Brita GmbH
proti
Hauptzollamt Hamburg‑Hafen
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Finanzgericht Hamburg (Německo)]
„Preferenční režim – Dohoda ES-Izrael – Dohoda ES-OOP – Pojem ‚původní produkty‘ – Produkty pocházející z izraelské osady nacházející se na Západním břehu Jordánu – Dodatečné ověření osvědčení EUR.1 – Pochybnosti ohledně původu zboží – Pojem ‚území Státu Izrael‘“
1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Státem Izrael na straně druhé(2), jakož i výkladu Evropsko-středomořské prozatímní dohody o přidružení týkající se obchodu a spolupráce mezi Evropským společenstvím na jedné straně a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) ve prospěch palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy na straně druhé(3).
2. Tato žádost vychází z námitek společnosti Brita GmbH(4), které byla německými celními orgány uložena cla při dovozu přístrojů na výrobu sycených nápojů vyrobených na Západním břehu Jordánu, u nichž izraelské celní orgány vydaly průvodní osvědčení potvrzující izraelský původ tohoto zboží.
3. Finanzgericht Hamburg (Německo) se Soudního dvora táže, zda jsou německé celní orgány vázány na základě Dohody ES-Izrael výsledky dodatečného ověření původu uvedeného zboží, provedeného izraelskými celními orgány.
4. Předkládající soud se rovněž táže, zda německé celní orgány měly povinnost předložit spor s izraelskými celními orgány Výboru pro celní spolupráci, zřízenému touto dohodou.
5. Nakonec se má Soudní dvůr vyjádřit k otázce, zda je možné bez rozdílu použít Dohodu ES-Izrael nebo Dohodu ES-OOP na zboží, u něhož byl osvědčen jeho izraelský původ, u kterého však vyjde najevo, že pochází z okupovaných území, a to konkrétně ze Západního břehu Jordánu.
6. V tomto stanovisku navrhnu Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že jelikož se spor mezi celními orgány států, které jsou smluvními stranami Dohody ES-Izrael, týká rozsahu územní působnosti této dohody, nejsou celní orgány státu dovozu vázány výsledkem dodatečného ověření, které provedly celní orgány státu vývozu.
7. Dále Soudnímu dvoru navrhnu, aby rozhodl, že německé celní orgány neměly povinnost předložit spor, který vedou s izraelskými celními orgány, Výboru pro celní spolupráci.
8. Nakonec uvedu důvody, proč se domnívám, že se na zboží, jehož izraelský původ osvědčily izraelské celní orgány, u nichž však vyšlo najevo, že pochází z okupovaných území a konkrétně ze Západního břehu Jordánu, nemůže vztahovat ani preferenční režim na základě Dohody ES-Izrael, ani režim podle Dohody ES-OOP.
I – Právní rámec
A – Právo Společenství
9. Evropsko-středomořská ministerská konference, která se konala v Barceloně ve dnech 27. a 28. listopadu 1995, umožnila konkretizovat hlavní směry, které již byly definovány na dřívějších zasedáních Evropské rady, a to vytvořit partnerství se zeměmi středomořské oblasti. Toto partnerství se týká dvanácti třetích zemí. Jedná se o Alžírskou demokratickou a lidovou republiku, Egyptskou arabskou republiku, Jordánské hášimovské království, Kyperskou republiku, Libanonskou republiku, Maltskou republiku, Marocké království, Stát Izrael, Syrskou arabskou republiku, Tuniskou republiku, Tureckou republiku a Palestinskou samosprávu.
10. Toto nové partnerství je vyjádřeno ve třech částech. Část týkající se „politického a bezpečnostního partnerství“ má za cíl vymezit společný prostor míru a stability. Druhou částí je „hospodářské a finanční partnerství“, které musí umožnit vytvoření zóny sdílené prosperity. A konečně část „sociální, kulturní a mezilidské partnerství“ má za cíl rozvíjet lidské zdroje, podporovat porozumění mezi kulturami a rozvíjet svobodné a vzkvétající občanské společnosti.
11. Mezi Evropským společenstvím a členskými státy na jedné straně a středomořskými státy na straně druhé jsou tedy uzavírány dvoustranné dohody. Tyto dohody odpovídají stejnému schématu zahrnujícímu tři výše uvedené části, jakož i protokol k dohodě týkající se definice pojmu „původní výrobky“ a metod správní spolupráce, které se týkají zejména způsobu vydávání osvědčení a dodatečného ověření osvědčení původu zboží.
12. Společenství a členské státy tak podepsaly v Bruselu dne 20. listopadu 1995 Dohodu ES-Izrael, a dne 24. února 1997 Dohodu ES-OOP.
13. Tyto dohody byly schváleny rozhodnutím Rady a Komise 2000/384/ES, ESUO ze dne 19. dubna 2000(5) a rozhodnutím Rady 97/430/ES ze dne 2. června 1997(6).
1. Dohoda ES-Izrael
14. Dohoda ES-Izrael vstoupila v platnost dne 1. června 2000. Z preambule této dohody vyplývá, že „Společenství, jeho členské státy a Izrael si přejí posílit [tradiční vazby, které mezi nimi existují] a navázat trvalé vztahy založené na vzájemnosti a partnerství a podporují další začlenění izraelského hospodářství do hospodářství evropského“.
15. Preambule Dohody ES-Izrael rovněž uvádí, že strany uzavřely tuto dohodu „vzhledem k významu, který přikládají zásadě hospodářské svobody a zásadám Charty Organizace spojených národů a zejména dodržování lidských práv a úctě k demokracii, které tvoří vlastní základ přidružení“.
16. Podle článku 7 uvedené dohody se ustanovení Dohody ES-Izrael použijí na výrobky pocházející ze Společenství a z Izraele. Článek 8 této dohody stanoví, že „dovozní a vývozní cla, jakož i poplatky s rovnocenným účinkem mezi Společenstvím a Izraelem se zakazují. Toto platí také pro cla ryze fiskální povahy“.
17. Článek 67 Dohody ES-Izrael upravuje zřízení Rady přidružení, která se má zabývat všemi důležitými otázkami, které vzniknou v rámci této dohody, jakož i dalšími dvoustrannými nebo mezinárodními otázkami společného zájmu.
18. Podle čl. 75 odst. 1 uvedené dohody může každá strana předložit Radě přidružení jakýkoli spor týkající se provádění nebo výkladu Dohody ES-Izrael.
19. Z čl. 79 odst. 2 této dohody rovněž vyplývá, že domnívá-li se jedna ze smluvních stran, že druhá smluvní strana neplní své závazky podle této dohody, může přijmout vhodná opatření, nicméně za podmínky, že předtím poskytne Radě přidružení všechny příslušné informace nutné k důkladnému posouzení situace s cílem nalézt řešení přijatelné pro obě strany.
20. Územní působnost Dohody ES-Izrael je vymezena v jejím článku 83. Podle tohoto článku se tato dohoda použije na území, na kterém se použijí Smlouvy o založení Společenství a Evropského společenství uhlí a oceli, a za podmínek stanovených v těchto smlouvách na území Státu Izrael.
21. Podle čl. 2 odst. 2 písm. a) a b) protokolu č. 4 k uvedené dohodě o definici pojmu „původní produkty“ a o metodách správní spolupráce se za produkty pocházející z Izraele považují produkty, které byly zcela získány v Izraeli ve smyslu článku 4 tohoto protokolu(7), jakož i produkty získané v Izraeli a obsahující materiály, které zde nebyly zcela získány, avšak za předpokladu, že tyto materiály byly v Izraeli dostatečně opracovány nebo zpracovány ve smyslu článku 5 tohoto protokolu.
22. Protokol č. 4 k Dohodě ES-Izrael stanoví rovněž pravidla o důkazu o původu produktů. Článek 17 odst. 1 písm. a) tohoto protokolu tak stanoví, že původní produkty ve smyslu tohoto protokolu mají nárok na výhody podle Dohody ES-Izrael, pokud je předloženo průvodní osvědčení EUR.1(8). Podle čl. 18 odst. 1 protokolu č. 4 k Dohodě ES-Izrael je toto průvodní osvědčení vydáváno celními orgány vyvážející země na základě písemné žádosti podané vývozcem nebo na odpovědnost vývozce jeho zmocněným zástupcem.
23. Článek 32 tohoto protokolu zavádí správní spolupráci mezi Státem Izrael a dotyčným členským státem. Z tohoto důvodu, pokud mají celní orgány dovážející země důvodné pochybnosti o původu dotyčných produktů, mohou požadovat dodatečné ověření osvědčení EUR.1. Tyto orgány tedy vrátí dotyčná osvědčení celním orgánům vyvážející země a uvedou obsahové nebo formální důvody šetření.
24. Článek 32 odst. 3 uvedeného protokolu stanoví, že ověření provádí celní orgány země vývozu. Článek 32 odst. 6 protokolu č. 4 k Dohodě ES-Izrael uvádí, že „[p]okud v případech důvodných pochybností nedojde do 10 měsíců žádná odpověď, nebo pokud odpověď neobsahuje dostatečné informace pro určení pravosti uvedeného dokladu nebo pro určení skutečného původu produktů, celní orgány, které podaly žádost o ověření, s výjimkou mimořádných okolností, zamítnou nárok na preferenční opatření“.
25. Konečně, první pododstavec článku 33 tohoto protokolu stanoví, že „[v] případech, kdy v souvislosti s postupy ověřování podle článku 32 vzniknou mezi celními orgány žádajícími o ověření a celními orgány odpovědnými za provedení tohoto ověření spory, které nemohou být urovnány, nebo v případech, kdy vzniknou otázky týkající se výkladu tohoto protokolu, předloží se tyto spory nebo otázky Výboru pro celní spolupráci“.
26. Otázka pravidla pro určení původu a rozsahu územní působnosti Dohody ES-Izrael je již několik let předmětem sporu mezi Společenstvím a Státem Izrael. Společenství má za to, že se na veškeré produkty pocházející z okupovaných území Západního břehu Jordánu a z pásma Gazy nemůže vztahovat preferenční režim zavedený Dohodou ES-Izrael, zatímco Stát Izrael má za to, že se na ně vztahuje.
27. Již v roce 1997 sdělila Komise Evropských společenství v oznámení dovozcům(9), že má pochybnosti ohledně platnosti osvědčení EUR.1 předkládaných při dovozu pomerančových šťáv z Izraele do Společenství a ohledně nedostatečné správní spolupráce mezi Státem Izrael a Společenstvím. Tyto pochybnosti mohly mít podle názoru Komise dopad na platnost těchto osvědčení.
28. Dne 12. května 1998 poukázala Komise ve sdělení Radě a Evropskému parlamentu(10) na obtíže, které nastaly při uplatňování protokolu č. 4 k Dohodě ES-Izrael, který se používal v době, kdy ještě nebyla Společenstvím ratifikována samotná Dohoda ES-Izrael.
29. V tomto sdělení uvedla, že přetrvávají dvě překážky pro řádné uplatňování této dohody. Tyto překážky se týkaly vývozu zboží osvědčeného jako zboží pocházející z Izraele do Společenství, i když ve skutečnosti bylo vyrobeno na okupovaných územích.
30. Krom toho při druhém zasedání Rady přidružení EU-Izrael(11) Komise vyjádřila „politování nad přetrvávajícími neshodami ohledně výkladu územní oblasti působnosti Dohody [ES-Izrael]“. Komise rovněž zdůraznila, že má právní povinnost zajistit provádění této dohody a chránit vlastní zdroje Evropské unie(12). Z tohoto důvodu Komise oznámila, že zveřejní nové oznámení(13).
31. V tomto oznámení Komise informuje dovozce, že „výsledky postupů ověření potvrzují, že Izrael vystavoval doklady o původu u zboží pocházejícího z oblastí, které jsou od roku 1967 pod izraelskou správou, na které se však podle názoru Společenství nevztahuje právní úprava o preferenčním zacházení obsažená v [Dohodě ES-Izrael]“. Komise dále uvádí, že „hospodářské subjekty Společenství, které předkládají doklady o původu zboží, jsou za účelem přiznání preferenčního zacházení ve vztahu ke zboží pocházejícímu z izraelských osad na Západním břehu Jordánu, v pásmu Gazy, ve východním Jeruzalémě a v oblasti Golanských výšin informovány o tom, že musejí postupovat s náležitou opatrností a že propuštění zboží do volného oběhu může vést ke vzniku celního dluhu“.
2. Dohoda ES-OOP
32. Dohoda ES-OOP vstoupila v platnost dne 1. července 1997. V její preambuli je uvedeno, že strany uzavřely tuto dohodu „vzhledem k důležitosti, kterou strany přikládají zásadám Charty Organizace spojených národů, zejména dodržování lidských práv, demokratických principů a politických a hospodářských svobod, které představují základ jejich vztahů“. Uvedená dohoda byla rovněž uzavřena „vzhledem ke stávajícím rozdílům v oblasti hospodářského a sociálního rozvoje mezi stranami a potřebě zesílit současné úsilí a podporovat hospodářský a sociální rozvoj na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy“.
33. Podle svého čl. 1 odst. 2 má Dohoda ES-OOP především za cíl přispívat k sociálnímu a hospodářskému rozvoji Západního břehu Jordánu a pásma Gazy a podporovat regionální spolupráci s cílem upevnit mírové soužití a hospodářskou a politickou stabilitu.
34. Článek 5 této dohody stanoví, že „[v] obchodu mezi Společenstvím a Západním břehem Jordánu a pásmem Gazy se nezavedou žádná nová dovozní cla ani jiné poplatky s rovnocenným účinkem“. Článek 6 uvedené dohody dodává, že „[d]ovozy výrobků pocházejících ze Západního břehu Jordánu a pásma Gazy do Společenství se povolují bez cel a jiných poplatků s rovnocenným účinkem a bez množstevních omezení a jiných opatření s rovnocenným účinkem“.
35. Pojem „původní produkt“ je definován v protokolu č. 3 Dohody ES-OOP o definici pojmu „původní produkty“ a metodách správní spolupráce. V čl. 2 odst. 2 písm. a) a b) tohoto protokolu je uvedeno, že za produkty pocházející ze Západního břehu Jordánu a pásma Gazy se považují produkty, které byly zcela získány na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy(14), jakož i produkty získané na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy, s použitím materiálů, které zde nebyly zcela získány, za předpokladu, že tyto materiály byly na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy dostatečně opracovány nebo zpracovány.
36. Pro případ sporu mezi stranami týkajícího se výkladu či používání Dohody ES-OOP stanoví článek 67 této dohody, že kterákoliv ze stran může tento spor předložit smíšenému výboru k projednání.
37. Článek 73 uvedené dohody dále stanoví, že tato dohoda platí pro území Západního břehu Jordánu a pásma Gazy.
B – Izraelsko-palestinská prozatímní dohoda
38. Madridský proces zahájený v roce 1991 má za cíl zajistit trvalý mír na Blízkém Východě. V rámci tohoto procesu podepsal Stát Izrael a OOP ve Washingtonu dne 28. září 1995 izraelsko-palestinskou prozatímní dohodu o Západním břehu Jordánu a pásmu Gazy(15). Tato dohoda, která podle své preambule nahrazuje Dohodu o pásmu Gazy a oblasti Jericha(16), Dohodu o přípravném přenosu pravomocí a odpovědnosti(17) a Protokol o následném přenosu pravomocí a odpovědnosti(18), má zejména za cíl „zřídit […] volenou Radu […] a funkci výkonného nejvyššího představitele palestinského lidu na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy […], jež povedou k trvalému vyřešení konfliktu na základě rezolucí 242 a 338 Rady bezpečnosti [Spojených národů]“(19).
39. V této preambuli je rovněž uvedeno, že volby do volené Rady a výkonného nejvyššího představitele představují „prozatímní přípravnou etapu k naplňování legitimních práv palestinského lidu a jeho oprávněných požadavků, a že budou demokratickým základem ke zřízení palestinských orgánů“.
40. K dosažení tohoto cíle izraelsko-palestinská dohoda stanoví, že Stát Izrael přenese pravomoci a odpovědnost izraelské vojenské vlády a své civilní správy na volenou Radu, a že bude nadále vykonávat pravomoci a odpovědnosti, které nebudou převedeny(20).
41. V návaznosti na první fázi přemístění vojsk(21) byly zřízeny tři zóny. Jedná se o zóny A, B a C. Jelikož produkty, které jsou předmětem původního řízení, pocházejí z území zóny C, budeme se zabývat pouze touto zónou.
42. V uvedené zóně si Stát Izrael ponechal výlučnou pravomoc v oblasti bezpečnosti.
43. Na základě článku IX odst. 5 písm. b) bodu 1) izraelsko-palestinské dohody může OOP vést jednání a uzavírat se státy nebo mezinárodními organizacemi hospodářské dohody.
44. Krom toho článek XI odst. 2 písm. c) této dohody stanoví, že „[v] zóně C během první fáze přemístění vojsk převede Izrael na Radu pravomoci a civilní odpovědnost, které se nevztahují na území, podle přílohy III“.
45. Článek IV přílohy III uvedené dohody stanoví zvláštní ustanovení pro území zóny C.
46. Pro tato území je tedy stanoveno, že v průběhu první fáze přemístění vojsk budou převedeny pravomoci a odpovědnosti týkající se oblastí uvedených v dodatku 1 a budou zajišťovány volenou Radou v souladu s ustanoveními tohoto dodatku.
47. Podle článku 6 uvedeného dodatku je obchod a průmysl součástí oblastí převedených na volenou Radu. Je uvedeno, že obchod a průmysl zahrnují mimo jiné dovoz a vývoz. Hospodářské otázky týkající se této oblasti jsou obsaženy v příloze V izraelsko-palestinské dohody.
48. Podle článku IX (který se týká průmyslu) odst. 6 této přílohy budou mít Palestinci právo vyvážet bez omezení své průmyslové výrobky na vnější trhy na základě osvědčení o původu vydaných Palestinskou samosprávou.
II – Skutkový stav a spor v původním řízení
49. Společnost Brita je společností usazenou v Německu. Dováží přístroje na výrobu sycených nápojů, jakož i příslušenství a nápojové koncentráty vyráběné společností Soda‑Club Ltd(22), usazenou v Mishor Adumin na Západním břehu Jordánu, východně od Jeruzaléma.
50. Podle izraelsko-palestinské dohody spadá toto území, které bylo obsazeno Státem Izrael v roce 1967, do zóny C.
51. Od února do června 2002 požadovala společnost Brita propuštění zboží dodaného společností Soda-Club do volného oběhu. K tomuto účelu předložila 62 celních prohlášení, na nichž bylo uvedeno, že Stát Izrael je zemí původu tohoto zboží. Rovněž na fakturách společnosti Soda-Club bylo uvedeno, že zboží, které je předmětem věci v původním řízení, pochází z Izraele.
52. Německý celní úřad žádosti společnosti Brita předběžně vyhověl a přiznal těmto produktům požadované preferenční zacházení v souladu s Dohodou ES-Izrael. Zároveň požádal o dodatečné ověření osvědčení o preferenčním původu uvedeného zboží.
53. Tato žádost byla podána v důsledku ministerského výnosu ze dne 6. prosince 2001, podle něhož bylo třeba podat žádost o dodatečné ověření u všech osvědčení o preferenčním původu zboží vystavených v Izraeli, pokud u dotčených dodávek zboží existovalo důvodné podezření, že by mohly pocházet z území osad vybudovaných Izraelem na Západním břehu Jordánu, v pásmu Gazy, ve východním Jeruzalémě a v oblasti Golanských výšin.
54. Žádost o dodatečné ověření byla následně předána izraelským celním orgánům. Tyto orgány odpověděly německým celním orgánům v tom smyslu, že „z ověření, [které provedly], vyplývá, že dotčené zboží pochází z oblasti, která spadá do pravomoci izraelských celních orgánů. Toto zboží jako takové představuje původní produkty v souladu s dohodou […] ES-Izrael a vztahuje se na něj preferenční zacházení na základě této dohody“.
55. Vzhledem k tomu, že informace sdělené izraelskými celními orgány byly nedostatečné ve smyslu čl. 32 odst. 6 protokolu č. 4 k Dohodě ES-Izrael, vyzvaly znovu německé celní orgány dopisem ze dne 6. února 2003 izraelské celní orgány k poskytnutí doplňujících informací k tomu, zda zboží uvedené v osvědčeních o preferenčním původu bylo vyrobeno v izraelských osadách na Západním břehu Jordánu, v pásmu Gazy, ve východním Jeruzalémě, popřípadě v oblasti Golanských výšin.
56. Izraelské celní orgány této žádosti nevyhověly. Výměrem dovozního cla ze dne 25. září 2003 adresovaným společnosti Brita zamítl Hauptzollamt Hamburg Hafen poskytnutí preferenčního zacházení, jelikož nebylo možné bez pochybností zjistit, zda se na dovezené zboží vztahuje Dohoda ES-Izrael.
57. Bylo tedy dodatečně vybráno clo ve výši 19 155,46 eur. Společnost Brita podala proti tomuto dodatečnému výběru cla stížnost u Hauptzollamt Hamburg-Hafen. Tato stížnost byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 21. června 2006 jako neopodstatněná.
58. Dne 10. července 2006 podala Brita žalobu u předkládajícího soudu. Jelikož měl tento soud pochybnosti ohledně výkladu Dohody ES-Izrael, přerušil řízení a předkládá Soudnímu dvoru několik předběžných otázek.
III – Předběžné otázky
59. Soudnímu dvoru se pokládají následující otázky:
„1) Je třeba dovozci zboží, které má původ na Západním břehu Jordánu, poskytnout v každém případě požadované preferenční zacházení s ohledem na to, že preferenční zacházení pro zboží, které pochází z území Státu Izrael, popřípadě ze Západního břehu Jordánu, je stanoveno ve dvou dohodách, které přicházejí v úvahu – a to v [Dohodě ES-Izrael], jakož i v [Dohodě ES-OOP] – i když je předložen pouze formální doklad o původu zboží?
V případě, že první otázka bude zodpovězena záporně:
2) Je celní orgán členského státu ve vztahu k dovozci, který pro zboží dovezené na území Společenství požaduje poskytnutí preferenčního zacházení, podle [Dohody ES-Izrael] vázán dokladem o původu zboží izraelského orgánu – a postup ověřování podle článku 32 protokolu č. 4 k [Dohodě ES-Izrael] není zahájen – pokud celní orgán nemá žádnou jinou pochybnost o původu zboží kromě pochybnosti, zda zboží nepochází z oblasti, která podléhá pouze izraelské kontrole – a to podle [izraelsko-palestinské dohody] – a dokud nebyl proveden postup podle článku 33 protokolu č. 4 k [Dohodě ES-Izrael]?
V případě, že druhá otázka bude zodpovězena záporně:
3) Může celní orgán země dovozu v případě, že na jeho žádost o ověření podle čl. 32 odst. 2 protokolu č. 4 k [Dohodě ES-Izrael] bylo ze strany izraelských orgánů (pouze) potvrzeno, že zboží bylo vyrobeno na území, na němž svou pravomoc vykonávají izraelské celní orgány, a že tedy pochází z Izraele, a pokud následně vydaná výzva celního orgánu dovozu, aby byly blíže doloženy skutečnosti ze strany izraelských orgánů, zůstala nezodpovězena, již z tohoto důvodu bez dalšího odmítnout poskytnout preferenční zacházení, zejména aniž by dále záleželo na tom, odkud zboží ve skutečnosti pochází?
V případě, že třetí otázka bude zodpovězena záporně:
4) Může celní orgán bez dalšího odmítnout přiznání preferenčního zacházení podle [Dohody ES-Izrael] z důvodu, že – jak již mezitím bylo určeno – zboží pochází ze Západního břehu Jordánu, nebo je třeba poskytnout preferenční zacházení podle této dohody rovněž ve vztahu ke zboží tohoto původu, přinejmenším dokud nebyl proveden postup pro řešení sporů podle článku 33 protokolu č. 4 k [Dohodě ES-Izrael] ohledně výkladu pojmu ,území Státu Izrael‘ používaného v této dohodě?“
IV – Analýza
60. Na úvod je třeba uvést, že pokud jde o pravomoc Soudního dvora pro případ výkladu dohod o přidružení, které jsou dotčené v této věci, chtěl bych připomenout, že Soudní dvůr ohledně Dohody zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem(23) v rozsudku ze dne 30. září 1987 ve věci Demirel(24) rozhodl, že dohoda uzavřená Radou podle článků 228 a 238 Smlouvy o ES(25) představuje, pokud jde o Společenství, akt přijatý jedním z jeho orgánů ve smyslu článku 177 prvního pododstavce, písm. b) Smlouvy o ES(26), že ustanovení takové dohody tvoří nedílnou součást právního řádu Společenství a že v rámci tohoto právního řádu má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách ohledně výkladu této dohody(27).
61. Podle mého názoru lze předběžné otázky vyřešit následujícím způsobem.
62. Svou druhou a třetí otázkou se předkládající soud táže, zda v rámci článku 32 protokolu č. 4 k Dohodě ES-Izrael jsou celní orgány státu dovozu vázány výsledkem dodatečného ověření dokladu o původu zboží provedeného celními orgány státu vývozu.
63. Předkládající soud si rovněž přeje zjistit, zda celní orgány státu dovozu musí za účelem vyřešení sporu s celními orgány státu vývozu na základě článku 33 tohoto protokolu předložit tento spor před přijetím jednostranných opatření Výboru pro celní spolupráci.
64. Konečně, první a čtvrtou otázkou je Soudní dvůr vyzván, aby se vyjádřil k otázce, zda zboží, které bylo izraelskými celními orgány osvědčeno jako zboží pocházející z Izraele, a které se vyrábí na okupovaném území Západního břehu Jordánu, může bez rozdílu podléhat buď preferenčnímu režimu na základě Dohody ES-Izrael, anebo režimu zavedenému Dohodou ES-OOP.
A – K otázce, zda jsou celní orgány státu dovozu vázány výsledkem dodatečného ověření provedeného celními orgány státu vývozu
65. Úvodem je podle mého názoru užitečné připomenout rozhodná ustanovení Dohody ES-Izrael týkající se ověření původu produktu.
66. Aby se na vývozce mohl vztahovat preferenční režim, musí na základě článku 17 protokolu č. 4 k Dohodě ES-Izrael předložit osvědčení EUR.1. Toto osvědčení vydávají celní orgány země vývozu, které musí přijmout všechna nezbytná opatření k ověření statusu původu produktů a splnění všech ostatních požadavků podle tohoto protokolu(28).
67. Uvedené osvědčení je poté předloženo celním orgánům země dovozu produktu. Pokud mají tyto orgány důvodné pochybnosti o pravosti osvědčení EUR.1, o statusu původu dotyčných produktů nebo o splnění jiných podmínek tohoto protokolu, provede se dodatečné ověření tohoto osvědčení(29).
68. Celní orgány státu dovozu tedy vrátí uvedené osvědčení celním orgánům státu vývozu a uvedou případně obsahové nebo formální důvody šetření. Tyto orgány provedou ověření a musí informovat druhou stranu o výsledcích tohoto ověření nejpozději do deseti měsíců. Musí uvést, zda jsou doklady pravé a zda lze dotyčné produkty považovat za původní produkty a zda splňují ostatní požadavky tohoto protokolu(30).
69. V případech důvodných pochybností a nedojde-li žádná odpověď do deseti měsíců, nebo pokud odpověď celních orgánů státu vývozu neobsahuje dostatečné informace pro určení pravosti uvedeného dokladu nebo pro určení skutečného původu produktů, celní orgány státu dovozu zamítnou nárok na preferenční zacházení(31).
70. Správní spolupráce upravená v článku 32 protokolu č. 4 k Dohodě ES-Izrael byla tedy zavedena pro účely kontroly správnosti údajů o původu produktu. Dodatečné ověření se může týkat například kontroly, že celková hodnota materiálu, který nemá původ v Izraeli, ze kterého sestává konečný výrobek, pro který bylo vydáno osvědčení EUR.1, nepřekročí 10 % ceny přímo ze závodu(32), nebo se může týkat zpracování výrobku(33).
71. V tomto okamžiku je třeba si položit otázku, zda výsledek dodatečného ověření původu produktu provedeného celními orgány státu vývozu váže celní orgány státu dovozu.
72. Soudní dvůr již na tuto otázku odpovídal v rámci jiných dohod uzavřených mezi Společenstvím a třetími státy.
73. Ve svém rozsudku Les Rapides Savoyards a další(34), který se týkal výkladu Dohody o volném obchodu mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací(35), a která obsahuje podobný protokol jako Dohoda ES-Izrael, Soudní dvůr rozhodl, že „určení původu zboží […] je založeno na rozdělení pravomocí mezi celními orgány stran dohody o volném obchodu v tom směru, že původ určují orgány státu vývozu a ověření fungování tohoto režimu jsou zajišťována spoluprací mezi správními orgány obou zúčastněných stran“(36).
74. Soudní dvůr dále uvedl, že tento mechanismus může fungovat pouze tehdy, pokud celní orgány státu dovozu budou uznávat posouzení, která byla legálně provedena celními orgány státu vývozu(37).
75. Soudní dvůr v nedávné době určil, že „celní orgány státu dovozu nemohou jednostranně prohlásit osvědčení EUR.1 řádně vydané celními orgány státu vývozu za neplatné. Také v případě dodatečného ověření provedeného po propuštění zboží jsou tytéž orgány vázány výsledky takového ověření“(38).
76. Mechanismus správní spolupráce zavedený dohodou o přidružení, a konkrétně článkem 32 protokolu č. 4 k Dohodě ES-Izrael, tak spočívá na vzájemné důvěře mezi celními orgány smluvních států a na vzájemném uznávání aktů jimi vydaných.
77. Toto vzájemné uznávání však není absolutní. Soudní dvůr totiž v některých případech připustil, že celní orgány státu dovozu nejsou vázány výsledkem dodatečného ověření, které provedly celní orgány státu vývozu.
78. Soudní dvůr tak uznal, že za zvláštních okolností, kdy celní orgány státu vývozu nejsou s to řádně provést dodatečné ověření upravené v předmětném protokolu, mohou celní orgány státu dovozu samy ověřit pravost a správnost osvědčení EUR.1 s přihlédnutím k jiným důkazům o původu zboží(39).
79. Soudní dvůr rovněž rozhodl, že v případě důvodných pochybností o původu zboží, a neobdrží-li celní orgány státu dovozu odpověď celních orgánů státu vývozu ke dni uplynutí lhůty deseti měsíců po datu žádosti o ověření nebo neobsahuje-li odpověď dostatečné informace pro určení původu, mohou celní orgány státu dovozu odvolat osvědčení, která vydaly(40).
80. Krom toho nemůže výklad právních předpisů Společenství celními orgány státu vývozu vázat Společenství a jeho členské státy, pokud je preferenční režim zaveden mezinárodní dohodou, nikoli na základě vzájemných závazků, nýbrž opatřením Společenství autonomní povahy. V takovém případě musí mít posouzení původu zboží provedená Komisí v rámci vyšetřování přednost před těmi, které provedly celní orgány třetího státu dovozu(41).
81. Soudní dvůr rovněž rozhodl, pokud jde o Dohodu zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem(42), že si celní orgány státu dovozu zachovávají možnost provést na základě výsledků ověření, která provedla dodatečně po dovozu Komise, vybrání cla po propuštění zboží, a že nemají povinnost využít mechanismu pro řešení sporů podle této dohody(43).
82. Pouze v případě, kdy celní orgány státu vývozu nesplní své povinnosti, nebo v případě, kdy se jedná o autonomní opatření Společenství, nejsou celní orgány státu dovozu povinny uznat rozhodnutí celních orgánů státu vývozu.
83. To je vysvětleno skutečností, že existuje domněnka, podle které jsou pro přímé ověření skutečností podmiňujících původ produktu nejpovolanější orgány státu vývozu(44).
84. Celní orgány státu dovozu jsou tedy v zásadě vázány výsledkem dodatečného ověření, které provedly celní orgány státu vývozu.
85. Mám však za to, že případ, který mi byl předložen v této věci, se odlišuje od případů, o kterých Soudní dvůr doposud rozhodoval.
86. Ve věci v původním řízení se totiž nejedná o ověření správnosti údajů, týkajících se původu produktu, který poskytuje nárok na preferenční zacházení, protože tento původ je znám a není zpochybněn. Ve skutečnosti se jedná o to, zda uvedené místo původu spadá do oblasti působnosti Dohody ES-Izrael.
87. Jak jsem uvedl(45), spor mezi celními orgány dovážejícího a vyvážejícího státu byl již projednáván na druhém zasedání Rady přidružení EU-Izrael dne 20. listopadu 2001. Připomínám, že tento orgán je na základě článku 75 Dohody ES-Izrael příslušný k řešení sporů ohledně provádění nebo výkladu uvedené dohody.
88. Komise, která je členem Rady přidružení(46), zmínila při tomto zasedání spor týkající se pravidel původu produktů, jakož i obtíže spojené s prováděním Dohody ES-Izrael, a oznámila, že v důsledku toho přijme opatření. Komise vyjádřila politování nad přetrvávajícími neshodami ohledně výkladu územní oblasti působnosti této dohody a oznámila, že v Úředním věstníku Evropské unie zveřejní nové oznámení dovozcům, které upřesní a nahradí oznámení z roku 1997.
89. Spor mezi Společenstvím a Státem Izrael nebyl doposud vyřešen.
90. Předkládající soud nyní řeší tento problém v rámci sporu mezi německou společností, která dováží produkty pocházející z okupovaných území, a německými celními orgány. Z tohoto důvodu se nyní obrací na Soudní dvůr, aby tento problém vyřešil.
91. Spor mezi Společenstvím a Státem Izrael totiž přetrvává již několik let a způsobuje tak na straně hospodářských subjektů právní nejistotu ohledně případného použití Dohody ES-Izrael na produkty pocházející z okupovaných území.
92. Krom toho, kdybychom připustili, aby celní orgány jedné ze stran této dohody, nebo jejich soudy, vykládaly jednostranně otázku, zda se uvedená dohoda použije na produkty pocházející z okupovaných území, vedlo by to bezpochyby k nejednotnému používání Dohody ES-Izrael, která, jak je nutno připomenout, tvoří integrální součást právního řádu Společenství.
93. Konkrétně by to mělo za následek, že by se na produkty pocházející z okupovaných území, které jsou vyváženy do určitého členského státu, vztahoval preferenční režim zavedený Dohodou ES-Izrael, zatímco v případě vývozu týchž produktů do jiného členského státu by tento preferenční režim přiznán nebyl.
94. Proto se domnívám, že domněnka, která existuje ohledně ověření správnosti skutečností celními orgány státu vývozu, nemůže v takovém případě, jako je projednávaný případ, uplatnit, poněvadž ani jedna ze stran Dohody ES-Izrael není v tomto případě nejpovolanější k podání jednostranného výkladu oblasti působnosti této dohody.
95. V důsledku toho není zjevné, jak by mohly být německé celní orgány vázány výsledkem dodatečného ověření provedeného izraelskými celními orgány.
96. Vzhledem ke všem předchozím úvahám jsem toho názoru, že jelikož se spor mezi celními orgány států, které jsou smluvními stranami Dohody ES-Izrael, netýká otázky skutkových okolností, ale rozsahu územní působnosti této dohody, nejsou celní orgány státu dovozu vázány výsledkem dodatečného ověření, které provedly celní orgány státu vývozu v rámci postupu ověřování upraveného v článku 32 protokolu č. 4 k uvedené dohodě.
B – K povinnosti předložit spor Výboru pro celní spolupráci
97. Svou druhou otázkou se předkládající soud táže, zda jsou německé celní orgány povinny předtím, než přijaly rozhodnutí o dodatečném výběru cla po propuštění zboží, předložit věc Výboru pro celní spolupráci v souladu s prvním pododstavcem článku 33 protokolu č. 4 k Dohodě ES-Izrael, který stanoví, že v případech, kdy v souvislosti s postupy dodatečného ověřování vzniknou spory, nebo v případech, kdy vzniknou otázky týkající se výkladu tohoto protokolu, předloží se tyto spory Výboru pro celní spolupráci.
98. Ve skutečnosti jde o to, zda německé celní orgány byly oprávněny k přijetí jednostranného opatření, a to dodatečném výběru cla, aniž by se předtím obrátily na Výbor pro celní spolupráci.
99. Nedomnívám se, že postup zavedený prvním pododstavcem článku 33 uvedeného protokolu je vhodným rámcem k vyřešení sporu ohledně oblasti působnosti Dohody ES-Izrael.
100. Tento postup je upraven pro případy, kdy spor vznikne po provedení dodatečného ověření upraveného v článku 32 protokolu č. 4 k této dohodě, kterým může být ověřována správnost údajů o původu produktu(47).
101. Jsem však toho názoru, že se spor mezi celními orgány státu dovozu a celními orgány státu vývozu netýká skutečností, které jsou rozhodné pro určení původu výrobků dotčených v původním řízení, ale výkladu oblasti působnosti uvedené dohody.
102. Domnívám se, že v takovém sporu, jaký je předmětem původního řízení, je třeba použít postup podle čl. 75 odst. 1 Dohody ES-Izrael, k čemuž ostatně také došlo.
103. Z tohoto ustanovení vyplývá, že „[k]aždá strana může Radě přidružení předložit jakýkoli spor týkající se provádění nebo výkladu této dohody“. Připomínám totiž, že Rada přidružení se podle článku 67 této dohody zabývá důležitými otázkami, které vzniknou v rámci uvedené dohody, jakož i dalšími dvoustrannými nebo mezinárodními otázkami společného zájmu.
104. Vzhledem k výše uvedenému jsem toho názoru, že německé celní orgány neměly povinnost předložit spor, který vedou s izraelskými celními orgány, Výboru pro celní spolupráci.
C – K možnosti provést paralelní zařazení
105. Svou první a čtvrtou otázkou se předkládající soud v podstatě dotazuje, zda se na zboží, u něhož byl osvědčen jeho izraelský původ, u kterého však vyjde najevo, že pochází z okupovaných území, a to konkrétně ze Západního břehu Jordánu, může bez rozdílu použít preferenční režim podle Dohody ES-Izrael nebo preferenční režim zavedený Dohodou ES-OOP.
106. Předkládající soud se totiž domnívá, že nakonec není důležité, jaké celní orgány jsou k vydání osvědčení EUR.1 příslušné, a že je třeba v každém případě přiznat výrobkům z okupovaných území preferenční zacházení, protože jak Dohoda ES-Izrael, tak i Dohoda ES-OOP tento preferenční režim předvídají.
107. Tento názor nesdílím.
108. Nejprve připomínám, že článek 83 Dohody ES-Izrael stanoví, že se dohoda použije „[…] na území Státu Izrael“.
109. Hranice Státu Izrael byly vymezeny Plánem na rozdělení Palestiny, vypracovaným Unscop(48) a schváleným dne 29. listopadu 1947 rezolucí 181 Valného shromáždění Organizace spojených národů. Dne 14. května 1948 vyhlásil předseda prozatímní vlády Státu Izrael založení tohoto státu na základě hranic vymezených Plánem na rozdělení Palestiny(49).
110. Krom toho, v preambuli Dohody ES-Izrael je uvedeno následující:
„Vzhledem k významu, který strany přikládají zásadě hospodářské svobody a zásadám Charty Organizace spojených národů a zejména dodržování lidských práv a úctě k demokracii, které tvoří vlastní základ přidružení“.
111. Na základě rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů č. 242 ze dne 22. listopadu 1967, zmíněné v preambuli k Dohodě ES-OOP, bylo požadováno stažení izraelských vojsk z okupovaných území, ukončení jakéhokoli uplatňování válečného stavu, jakož i respektování suverenity, územní integrity a politické nezávislosti všech států v regionu. Rada bezpečnosti Spojených národů požadovala provedení této rezoluce v jiné rezoluci, a to rezoluci č. 338 ze dne 22. října 1973.
112. Vzhledem k výše uvedenému může Soudní dvůr podle mého názoru pouze konstatovat, že území Západního břehu Jordánu a pásma Gazy nejsou součástí Státu Izrael.
113. Dodávám, že na písemný dotaz P‑2747/00 evropského poslance Lipietze(50) ohledně otázky územní působnosti Dohody ES-Izrael Rada uvedla, že „[c]o se týče územní působnosti [této dohody], vztahuje se článek 83 pouze na území Státu Izrael [a že] [p]ojem Izrael zahrnuje výsostné vody obklopující Izrael a za určitých podmínek rovněž některá námořní plavidla. Dohoda [ES-Izrael] neobsahuje žádnou další definici. [Společenství] má za to, že se [tato] dohoda vztahuje pouze na území Státu Izrael uvnitř jeho mezinárodně uznaných hranic v souladu s relevantními rezolucemi Rady bezpečnosti OSN“(51).
114. Navíc podle článku XI odst. 1 izraelsko-palestinské dohody považují jak Stát Izrael, tak i OOP Západní břeh Jordánu i pásmo Gazy za jednu územní jednotku.
115. Z hlediska výše uvedeného nelze podle mého názoru tvrdit, že se na výrobek pocházející ze Západního břehu Jordánu a obecněji z okupovaných území, může vztahovat preferenční zacházení podle Dohody ES-Izrael.
116. Napětí ve vztazích mezi Státem Izrael a OOP by zajisté nemělo znevýhodňovat výrobce z těchto oblastí a bránit jim v tom, aby se na ně vztahoval preferenční režim.
117. Byť by bylo řešení nabízené předkládajícím soudem velmi pragmatické, není podle mého názoru dostačující, a to z následujících důvodů.
118. Soudní dvůr v první řadě rozhodl, že systém preferenčního režimu je založen na zásadě jednostranného poskytnutí celních výhod ze strany Společenství produktům pocházejícím z některých rozvojových zemí za tím účelem, aby byly usnadněny obchodní toky z těchto zemí. Použití tohoto režimu se tedy váže na původ zboží a ověření tohoto původu je proto nezbytnou součástí systému(52).
119. Osvědčení vydané celními orgány státu vývozu musí tedy umožňovat jednoznačné potvrzení toho, že předmětný produkt pochází skutečně z určitého státu za tím účelem, aby se preferenční režim, který se vztahuje k tomuto státu, použil na tento produkt.
120. Podle mého názoru tedy nelze připustit, aby se preferenční režim podle Dohody ES-Izrael použil na produkt pocházející ze Západního břehu Jordánu.
121. Navíc mám za to, že pokud Společenství několik let po uzavření Dohody ES-Izrael a po připojení okupovaných území v roce 1967 vynaložilo úsilí na uzavření Dohody ES-OOP za účelem poskytnutí preferenčního zacházení produktům pocházejícím ze Západního břehu Jordánu a pásma Gazy, mělo za to, že se na tyto produkty nevztahovalo takové preferenční zacházení podle Dohody ES-Izrael.
122. Krom toho ze zprávy pracovní skupiny Rady „Mašrek/Magreb“, která vypracovala stanovisko Unie pro účely pátého zasedání Rady přidružení EU-Izrael, jasně vyplývá, že izraelské celní orgány mají podle technického ujednání uzavřeného mezi Státem Izrael a Komisí povinnost uvádět na všech osvědčeních původu vydaných v Izraeli u produktů, kterým je přiznáno preferenční zacházení, a které jsou vyváženy do Unie, místo výroby. Tím má být umožněno rozlišování mezi zbožím pocházejícím z Izraele, kterému lze poskytnout preferenční zacházení na základě Dohody ES-Izrael a zbožím, které pochází z osad, jemuž toto zacházení poskytnout nelze(53).
123. Krom toho je zjevné, že se uzavřením Dohody ES-OOP Společenství snažilo zvýšit obchodní toky do Západního břehu Jordánu a pásma Gazy a z těchto území. Z článku 1 této dohody totiž vyplývá, že jejím cílem je především přispívat k sociálnímu a hospodářskému rozvoji Západního břehu Jordánu a pásma Gazy, a podporovat regionální spolupráci s cílem upevnit mírové soužití a hospodářskou a politickou stabilitu.
124. Ve svém sdělení ze dne 12. května 1998(54) Komise připomíná, že zavedením preferenčního režimu pro území Západního břehu Jordánu a pásma Gazy měla být napravena anomálie spočívající v tom, že státy sousedící s těmito územími již z tohoto režimu těžily, zatímco územím Západního břehu Jordánu a pásmu Gazy takový režim přiznán nebyl(55).
125. V roce 2007 zaujímaly Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy až 168. místo na seznamu obchodních partnerů Unie, co se týče dovozu(56). Dohoda ES-OOP má právě za účel stimulovat výměnu mezi těmito oblastmi a Unií. Dohoda ES-OOP by byla zčásti zbavena svého užitečného účinku, kdyby bylo připuštěno, že produktům pocházejícím z těchto oblastí lze poskytnout preferenční zacházení podle Dohody ES-Izrael, a byly by tak považovány za produkty pocházející z Izraele.
126. Nakonec je třeba uvést, že společnost Brita je toho názoru, že palestinské celní orgány nemohly v žádném případě vydat osvědčení EUR.1 pro produkty pocházející ze Západního břehu Jordánu. Vzhledem k situaci v okupovaných územích platí, že se vývozcům z těchto území může jevit jako obtížné získat tato osvědčení od celních orgánů Západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Bylo by tedy možné připustit, což podle všeho podporuje předkládající soud, že izraelské celní orgány uvedená osvědčení vydají a že vývozcům produktů pocházejících z těchto oblastí bude poskytnuto preferenční zacházení zavedené Dohodou ES-OOP.
127. Podle čl. 16 odst. 4 protokolu č. 3 k Dohodě ES-OOP jsou však k vydání osvědčení EUR.1 příslušné celní orgány Západního břehu Jordánu a pásma Gazy.
128. Z přílohy V k izraelsko-palestinské dohodě, která se týká hospodářských vztahů mezi oběma stranami vyplývá, že palestinské orgány nejsou zcela bez pravomoci a odpovědnosti za obchod a oblast cel(57).
129. Podle článku VIII odst. 11 a čl. IX odst. 6 uvedené přílohy musí mít totiž Palestinci možnost vyvážet bez omezení své zemědělské a průmyslové produkty na základě osvědčení o původu, která vydají palestinské orgány(58).
130. Orgány, které jsou příslušné pro vydání osvědčení EUR.1 pro produkty pocházející ze Západního břehu Jordánu a pásma Gazy, tedy skutečně existují. Dokonce se zdá, že si hospodářský subjekt může tato osvědčení vyžádat u palestinské obchodní komory(59).
131. V důsledku toho se domnívám, že osvědčení EUR.1, která prokazují původ zboží, smějí být pro účely přiznání preferenčního režimu zavedeného Dohodou ES-OOP vydána pouze palestinskými celními orgány. Nebylo by koherentní použít preferenční režim podle této dohody na produkt, pro který bylo vydáno osvědčení EUR.1 jinými než palestinskými orgány.
132. Krom toho se domnívám, že tuto analýzu potvrzuje rozsudek ze dne 5. července 1994, Anastasiou a další(60), ve kterém Soudní dvůr rozhodoval případ, který je podle mého názoru podobný případu, který je předmětem věci v původním řízení.
133. V této věci, jež se týkala dohody ze dne 19. prosince 1972 zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Kyperskou republikou(61), která obsahuje obdobný mechanismus prokazování původu zboží, jakým jsou mechanismy zavedené v Dohodě ES-Izrael a v Dohodě ES-OOP, se měl totiž Soudní dvůr vyslovit ke skutečnosti, zda jednak Dohoda ES-Kypr brání tomu, aby celní orgány státu dovozu uznávaly osvědčení EUR.1 vydaná jinými orgány, než příslušnými orgány Kyperské republiky, nebo zda toto uznávání naopak ukládá, a jednak, zda by tomu bylo opačně v případě, kdy by některé okolnosti související se zvláštní situací v Kyperské republice byly považovány za prokázané, či nikoli.
134. Jednalo se o následující situaci. Producenti a vývozci citrusových plodů, kteří byli usazeni v severní části Kypru, vyváželi své produkty do Spojeného království. Osvědčení EUR.1 připojená k těmto produktům byla vydána jinými orgány, než orgány Kyperské republiky.
135. Soudní dvůr rozhodl, že „[a]čkoli platí, že faktické rozdělení kyperského výsostného území, v důsledku intervence turecké armády v roce 1974, na oblast, ve které orgány Kyperské republiky dále plně vykonávají své pravomoci, a na oblast, ve které je fakticky vykonávat nemohou, vede k problémům obtížně řešitelným v rámci použití Dohody [EHS-Kypr] na celé území Kypru, nevyplývá z toho nicméně, že je možné odchýlit se od jasných, jednoznačných a bezpodmínečných ustanovení protokolu o [definici pojmu ,původní produkty‘ a metodách spolupráce správních orgánů z roku 1977] [(62)]“(63).
136. Soudní dvůr dále uvedl, že „[u]znávání osvědčení celními orgány státu dovozu ukazuje, že tyto orgány mají naprostou důvěru v systém ověřování původu zboží používaný příslušnými orgány státu vývozu. Toto uznávání rovněž prokazuje, že stát dovozu nemá žádné pochybnosti ohledně toho, že díky spolupráci zúčastněných správních orgánů lze účinně provádět dodatečné ověření a konzultace a řešit případné spory týkající se původu zboží nebo podvodů“(64).
137. Taková spolupráce je podle názoru Soudního dvora „nicméně vyloučena s orgány takového útvaru, jaký existuje v severní části Kypru, který neuznává ani Společenství, ani členské státy, jelikož neuznávají žádný jiný kyperský stát než Kyperskou republiku“(65). Soudní dvůr se rovněž domnívá, že „připuštění osvědčení o [původu], která nebyla vydána Kyperskou republikou, by z důvodu chybějící možnosti kontroly a spolupráce představovalo popření samotného předmětu a účelu systému vytvořeného protokolem z roku 1977“(66).
138. S ohledem na analýzu Soudního dvora ve výše uvedeném rozsudku Anastasiou a další je proto jasné, že nelze uznat platnost osvědčení, která byla vydána jinými orgány, než orgány jmenovitě uvedenými v dohodě o přidružení. Ačkoli platí, že obtížná situace na územích, jako je severní část Kypru nebo Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy by mohla odůvodnit takové řešení, jaké navrhuje předkládající soud, přesto se domnívám, že zvolení tohoto způsobu řešení by nakonec vedlo ke zmaření úsilí, které bylo vynaloženo k vytvoření systému správní spolupráce mezi celními orgány členských států a celními orgány Západního břehu Jordánu či pásma Gazy a k podpoře obchodování s těmito oblastmi.
139. Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem jsem toho názoru, že se na zboží, jehož izraelský původ osvědčily izraelské celní orgány, u nichž však vyšlo najevo, že pochází z okupovaných území a konkrétně ze Západního břehu Jordánu, nemůže vztahovat ani preferenční režim na základě Dohody ES-Izrael, ani preferenční režim podle Dohody ES-OOP.
V – Závěry
140. S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Finanzgericht Hamburg odpověděl následovně:
„1) Celní orgány státu dovozu nejsou vázány výsledkem dodatečného ověření, které provedly celní orgány státu vývozu v rámci postupu ověřování upraveného v článku 32 protokolu č. 4 Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Státem Izrael na straně druhé, pokud se spor mezi celními orgány států, které jsou smluvními stranami této dohody, týká rozsahu územní působnosti uvedené dohody.
2) Dále, německé celní orgány neměly povinnost předložit spor, který vedou s izraelskými celními orgány, Výboru pro celní spolupráci.
3) Na zboží, jehož izraelský původ osvědčily izraelské celní orgány, u nichž však vyšlo najevo, že pochází z okupovaných území, konkrétně pak ze Západního břehu Jordánu, se nemůže vztahovat ani preferenční režim na základě Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Státem Izrael na straně druhé, ani preferenční režim podle Evropsko-středomořské prozatímní dohody o přidružení týkající se obchodu a spolupráce mezi Evropským společenstvím na jedné straně a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) ve prospěch palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy na straně druhé.“