ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
16. června 2011(*)
„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh mezinárodních stěhovacích služeb v Belgii – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES – Stanovení cen – Rozdělení trhu – Manipulace nabídkových řízení – Jediné a pokračující protiprávní jednání – Důkazní břemeno“
Ve věci T‑210/08,
Verhuizingen Coppens NV, se sídlem v Bierbeeku (Belgie), zastoupená J. Stuyckem a I. Buelensem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené A. Bouquetem a S. Noëm, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise K (2008) 926 v konečném znění ze dne 11. března 2008 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/38.543 – Mezinárodní stěhovací služby) a podpůrně návrh na zrušení nebo snížení pokuty uložené žalobkyni,
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení S. Papasavvas, zastupující předseda, N. Wahl a A. Dittrich (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Plingers, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 5. května 2010,
vydává tento
Rozsudek
Skutkový stav
Předmět sporu
1 Podle rozhodnutí Komise K (2008) 926 v konečném znění ze dne 11. března 2008 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/38.543 – Mezinárodní stěhovací služby) (dále jen „Rozhodnutí“), jehož shrnutí je zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 11. srpna 2009 (Úř. věst. C 188, s. 16), se žalobkyně, Verhuizingen Coppens NV, účastnila na trhu mezinárodních stěhovacích služeb v Belgii kartelové dohody o přímém a nepřímém určování cen, rozdělování trhů a manipulace při postupech vztahujících se k podávání nabídek. Komise Evropských společenství uvádí, že kartelová dohoda fungovala po dobu téměř 19 let (od října 1984 do září 2003). Její účastníci měli určovat ceny, podávat zákazníkům fiktivní nabídky (takzvané „předstírané nabídky“) a odmítnuté nabídky si měli navzájem kompenzovat prostřednictvím mechanismu finančních náhrad (dále jen „provize“).
Žalobkyně
2 Předchůdce žalobkyně byl před přibližně 30 lety založen panem Coppensem. Tato společnost byla při zakládání společnosti Verhuizingen Coppens (dále jen „Coppens“) v květnu 1998 předmětem nepeněžitého vkladu do jejího kapitálu. Pan Coppens podle Rozhodnutí rozhodoval o všech záležitostech týkajících se společnosti. Do května 1998 tak činil z pozice jediného vlastníka a od května 1998 z pozice generálního ředitele. Během hospodářského roku končícího dne 31. prosince 2006 dosáhla Coppens celosvětového konsolidovaného obratu ve výši 1 046 318 eur.
Správní řízení
3 Z Rozhodnutí plyne, že Komise zahájila řízení z vlastního podnětu, neboť měla k dispozici informace, podle kterých se některé belgické společnosti působící v odvětví mezinárodních stěhovacích služeb účastnily dohod, které mohly spadat pod zákaz stanovený v článku 81 ES.
4 V září 2003 provedla proto Komise podle čl. 14 odst. 3 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), šetření v prostorách Allied Arthur Pierre NV, Interdean NV, Transworld International NV a Ziegler SA. Po těchto šetřeních podala Allied Arthur Pierre v souladu s oznámením Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2002, C 45, s. 3; Zvl. vyd. 08/02, s. 155) žádost o ochranu před pokutou nebo o její snížení. Allied Arthur Pierre připustila svou účast na dohodách o provizích a předstíraných nabídkách, vyjmenovala zainteresované soutěžitele, mimo jiné jednoho soutěžitele, o kterém služby Komise předtím nevěděly, a předala dokumenty dokládající její ústní prohlášení.
5 V souladu s článkem 18 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) bylo podnikům účastnícím se protisoutěžních dohod, jejich konkurentům a jedné profesní organizaci zasláno několik písemných žádostí o informace. Oznámení námitek bylo přijato a oznámeno několika společnostem dne 18. října 2006. Všichni adresáti na něj reagovali. Jejich zástupci, s výjimkou zástupců společností Amertranseuro International Holdings Ltd, Stichting Administratiekantoor Portielje, Team Relocations Ltd a Trans Euro Ltd, poukazovali na jejich právo na přístup k dokumentům obsaženým ve spise Komise, které byly přístupné pouze v jejích prostorách. Dokumenty byly zpřístupněny ve dnech 6. a 29. listopadu 2006. Slyšení se konalo dne 22. března 2007.
6 Dne 11. března 2008 přijala Komise Rozhodnutí.
Rozhodnutí
7 Komise tvrdí, že se adresáti Rozhodnutí včetně žalobkyně účastnili kartelové dohody v odvětví mezinárodních stěhovacích služeb v Belgii nebo je lze za tuto účast činit odpovědnými. Tvrdí, že účastníci kartelové dohody přinejmenším v letech 1984 až 2003 určovali ceny, rozdělovali si zákazníky a manipulovali podávání nabídek. Tím se dopustili jediného a pokračujícího protiprávního jednání porušujícího článek 81 ES.
8 Dotčené služby zahrnují podle Komise jak stěhování majetku fyzických osob, které jsou soukromými osobami nebo zaměstnanci společností či veřejných institucí, tak stěhování majetku společností či veřejných institucí. Charakteristickým rysem těchto stěhování bylo to, že Belgie byla jejich výchozím nebo cílovým bodem. Komise i s ohledem na skutečnost, že se všechny dotčené společnosti zabývající se mezinárodním stěhováním nacházejí v Belgii a že v Belgii je vyvíjena i činnost kartelové dohody, dospěla k názoru, že zeměpisným středem kartelové dohody je Belgie.
9 Komise odhadla společný obrat účastníků kartelové dohody v roce 2002, pokud jde o mezinárodní stěhovací služby v Belgii, na 41 milionů eur. Velikost odvětví odhadla na přibližně 83 milionů eur, takže společný podíl dotčených podniků na trhu byl stanoven na přibližně 50 %.
10 Komise uvádí, že cílem kartelové dohody bylo zejména zvýšit ceny, udržovat je na vysoké úrovni a rozdělit si trh, a to současně nebo postupně několika způsoby: dohodami o cenách, dohodami o rozdělení trhu prostřednictvím systému fiktivních nabídek (předstírané nabídky) a dohodami o mechanismu finančních náhrad za odmítnuté nabídky nebo pro případy, kdy nabídky nebudou podány (provize).
11 Komise se domnívá, že v období od roku 1984 do začátku 90. let fungovala kartelová dohoda zejména na základě písemných dohod o určování cen. Souběžně byly zaváděny provize a předstírané nabídky. Provize byla podle ní také skrytou součástí konečné ceny, kterou musel spotřebitel zaplatit, aniž za ni získal odpovídající plnění. Provize představovala finanční obnos, který musela stěhovací společnost, jež získala zakázku na mezinárodní stěhování, vyplatit svým konkurentům, kteří zakázku nezískali, a to bez ohledu na to, zda nabídku podali či nikoli. Jednalo se tedy o jistou formu finančního odškodnění těch stěhovacích společností, které zakázku nezískali. Účastníci kartelové dohody si podle Komise navzájem fakturovali provize z odmítnutých nabídek a z nabídek, které nepodali, jako fiktivní služby a částky těchto provizí byly dále fakturovány zákazníkům. Podle Komise je třeba toto jednání považovat za nepřímé určování cen za mezinárodní stěhovací služby v Belgii.
12 Účastníci této kartelové dohody také údajně spolupracovali při podávání předstíraných nabídek, které zákazníky, tedy zaměstnavatele, kteří platili za stěhování, uváděly v omyl, že mají možnost si vybrat na základě kritérií vycházejících z volné soutěže. Předstíranou nabídkou je podle Komise simulovaná cenová nabídka, kterou zákazníkovi nebo stěhující se osobě podává stěhovací společnost, jež nemá v úmyslu stěhování provést. Stěhovací společnost, která měla zájem zakázku získat (dále jen „žádající společnost“) podáváním předstíraných nabídek podle Komise zajišťovala to, aby orgán či podnik obdržel více nabídek, a to přímo nebo nepřímo prostřednictvím osoby, která má v úmyslu se stěhovat. Za tímto účelem oznamovaly žádající společnosti svým konkurentům cenu služby, pojistné a skladné, které si měli účtovat. Tato cena, která byla vyšší než cena nabízená žádající společností, byla následně uvedena v předstíraných nabídkách. Komise je toho názoru, že vzhledem k tomu, že zaměstnavatel se zpravidla rozhoduje pro tu stěhovací společnost, která nabídne nejnižší cenu, věděly v zásadě společnosti angažující se v témž mezinárodním stěhování předem, která z nich bude moci uzavřít smlouvu na dané stěhování.
13 Komise dále poukazuje na to, že cena požadovaná žádající společností mohla být vyšší než za jiných okolností, jelikož ostatní společnosti angažující se v témž stěhování předkládaly předstírané nabídky, ve kterých uváděly cenu oznámenou žádající společností. Jako příklad uvádí Komise v bodě 233 odůvodnění Rozhodnutí zprávu interní elektronické pošty společnosti Allied Arthur Pierre ze dne 11. července 1997, ve které stojí: „[Z]ákazník požádal o dvě [předstírané nabídky], takže můžeme žádat cenu vyšší.“ Komise z toho důvodu tvrdí, že podávání předstíraných nabídek zákazníkům představuje manipulaci při postupech vztahujících se k podávání nabídek tak, aby ceny uváděné ve všech nabídkách byly záměrně vyšší než cena žádající společnosti a v každém případě vyšší, než jaké by byly v konkurenčním prostředí.
14 Komise tvrdí, že tato ujednání jsou prokázána do roku 2003. Podle jejího názoru byl cíl těchto komplexních činností týž, a sice určovat ceny, rozdělovat si trh, a tedy narušovat hospodářskou soutěž.
15 Komise se proto usnesla na výroku Rozhodnutí, jehož článek 1 zní takto:
„Následující společnosti porušily čl. 81 odst. 1 [ES] přímým či nepřímým stanovením cen mezinárodních stěhovacích služeb v Belgii, a to rozdělením části tohoto trhu a manipulacemi při postupech vztahujících se k podávání nabídek během uvedených období:
[…]
i) [Coppens] od 13. října 1992 do 29. července 2003;
[…]“
16 V důsledku toho Komise v čl. 2 písm. k) Rozhodnutí uložila žalobkyni pokutu ve výši 104 000 eur.
17 Pro účely stanovení pokut v Rozhodnutí Komise použila metodu uvedenou ve svých pokynech o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny z roku 2006“).
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
18 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. června 2008 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
19 Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál (osmý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení. Řeči účastnic řízení a odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 5. května 2010.
20 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil článek 1 Rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká;
– zrušil článek 2 Rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká;
– podpůrně podstatně snížil pokutu a stanovil ji částkou, která odpovídá maximálně 10 % jejího obratu na trhu mezinárodních stěhovacích služeb;
– v každém případě uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
21 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
22 Žalobkyně uvádí dva hlavní žalobní důvody a jeden podpůrný žalobní důvod směřující ke zrušení nebo snížení pokuty.
23 První žalobní důvod vychází z porušení článku 81 odst. 1 ES.
24 Tento žalobní důvod se dělí na tři části. Žalobkyně napadá zaprvé konstatování, že se účastnila komplexní kartelové dohody, a namítá omezený význam svého působení v ní. Zadruhé zpochybňuje stanovení délky trvání své účasti na kartelové dohodě. Zatřetí vytýká Komisi, že nezhodnotila relativní význam její účasti.
Argumenty účastnic řízení
25 Ohledně první části žalobního důvodu žalobkyně zdůrazňuje, že je jí vytýkáno, že vypracovávala předstírané nabídky. Komise podle ní v bodě 296 odůvodnění Rozhodnutí výslovně konstatovala, že Coppens je jediným podnikem, který se neúčastnil dohody o provizích. Komise neprokázala ani to, že by žalobkyně o uvedené dohodě věděla. Proto je závěr Komise, který vyvodila v bodě 345 odůvodnění Rozhodnutí a podle kterého se žalobkyně podílela na všech dotčených jednáních, nesprávný. Žalobkyně dále poukazuje na to, že dohody týkající se předstíraných nabídek nejsou samy o sobě účelem nebo účinkem omezujícím hospodářskou soutěž. Není totiž možné, aby žalobkyně znala všechny konkurenty, které zákazník mohl oslovit se žádostí o nabídku, takže žalobkyně nemohla ani vědět, zda může účtovat vyšší ceny. Žalobkyně tak ve skutečnosti realizovala stěhování jen v přibližně 23 % případů, kdy požádala ostatní účastníky kartelové dohody o předstírané nabídky.
26 V replice se žalobkyně za účelem zpochybnění použitelnosti článku 81 ES dovolává také rozsudků Soudního dvora ze dne 30. června 1966, LTM (56/65, Recueil, s. 337), ze dne 9. července 1969, Völk (5/69, Recueil, s. 295), a ze dne 28. února 1991, Delimitis (C‑234/89, Recueil, s. I‑935).
27 Komise tvrdí, že nezáleží na tom, zda je hospodářská soutěž narušována předstíranými nabídkami nebo provizemi, protože v obou případech jde o narušení hospodářské soutěže, jejímž důsledkem je zpravidla zvýšení cen účtovaných zákazníkům. To podle ní znamená, že za jediné a pokračující protiprávní jednání porušující článek 81 ES lze považovat různé formy kartelové dohody. Komise poukazuje na to, že žalobkyně nepopírá, že věděla o existenci dohody o provizích. Na protiprávní jednání konstatované v projednávaném případě se nevztahuje pravidlo de minimis, jelikož účastníci měli společně příliš významné postavení na trhu mezinárodních stěhovacích služeb.
Závěry Tribunálu
28 Co se týče první části žalobního důvodu, je nesporné, že aktivní účast žalobkyně na kartelové dohodě se omezovala na vypracovávání předstíraných nabídek (viz body 173 a 296 odůvodnění Rozhodnutí). Podle zjištění Komise byla totiž Coppens jediným podnikem, který se neúčastnil dohody o provizích.
29 Žalobkyně ovšem zpochybňuje, že by se podílela na jediném a pokračujícím protiprávním jednání. V této souvislosti je třeba připomenout, že podle judikatury podnik, který se podílel na protiprávním jednání, které má mnoho forem, porušujícího pravidla hospodářské soutěže chováním, které je mu vlastní, které spočívá v dohodě nebo v jednání ve vzájemné shodě s cílem narušujícím hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES a jehož účelem je přispět k uskutečňování protiprávního jednání v plném rozsahu, může být rovněž odpovědný za chování ostatních podniků v rámci téhož protiprávního jednání po celou dobu svojí účasti na uvedeném protiprávním jednání, je-li prokázáno, že daný podnik o protiprávním jednání ostatních účastníků věděl nebo jej mohl rozumně předvídat a byl připraven přijmout z toho plynoucí riziko (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C–49/92 P, Recueil, s. I‑4125, body 87 a 203). Aby tak bylo možno učinit určitý podnik odpovědným za jediné a pokračující protiprávní jednání, vyžaduje se (prokázaná nebo předpokládaná) vědomost o protiprávním chování ostatních účastníků podílejících se na daném protiprávním jednání.
30 Dále je třeba podotknout, že pouhá skutečnost, že kartelová dohoda, které se podnik účastnil, a celková kartelová dohoda mají stejný účel, nepostačuje k tomu, aby tomuto podniku byla přičtena účast na celkové kartelové dohodě. Jeho účast na dotčené dohodě totiž může být výrazem jeho přistoupení k uvedené celkové kartelové dohodě pouze tehdy, věděl-li podnik nebo musel-li vědět, že se svou účastí na dotčené dohodě začlenil do celkové kartelové dohody (rozsudek Tribunálu ze dne 20. března 2002, Sigma Tecnologie v. Komise, T‑28/99, Recueil, s. II‑1845, bod 45).
31 Je ovšem třeba konstatovat, že Komise neprokázala, že by žalobkyně v době, kdy se účastnila dohody o předstíraných nabídkách, věděla o protisoutěžní činnosti ostatních podniků v souvislosti s provizemi nebo že by jí mohla rozumně předvídat. Komise výslovně připouští, že pokud jde o vědomost žalobkyně o protiprávním jednání ostatních účastníků, neopírá se Rozhodnutí o konkrétní důkazy. Tvrdí, že žalobkyně nepopírá, že věděla o existenci dohody o provizích a že neuvedla, v jakém rozsahu byla o protiprávním chování ostatních účastníků podílejících se na daném protiprávním jednání informována. Žalobkyně však nemá povinnost z vlastní iniciativy uvádět, v jakém rozsahu je informována o protiprávním chování ostatních účastníků podílejících se na daném protiprávním jednání, jelikož důkazní břemeno nese Komise. Ta musí nejprve předložit důkaz o určité skutečnosti a teprve poté jej může žalobkyně zpochybnit. Kromě toho žalobkyně na jednání na otázku Tribunálu výslovně a důrazně uvedla, že o dohodě o provizích nevěděla. Komise tudíž neunesla důkazní břemeno.
32 Za těchto okolností Komise nemohla dospět k závěru, že žalobkyně se podílela na jediném a pokračujícím protiprávním jednání.
33 Pokud jde o důsledky, jež je nezbytné z tohoto závěru vyvodit, je třeba podotknout, že skutečnost, že výrok Rozhodnutí neuvádí, že jde o jediné a pokračující protiprávní jednání, je irelevantní. Je totiž třeba poukázat zaprvé na to, že rozhodovací praxe Komise není v tomto ohledu jednotná. Zatímco ve výroku některých svých rozhodnutích Komise výslovně konstatovala, že protiprávní jednání bylo jediné a pokračující [viz například článek 1 rozhodnutí Komise K (2006) 4180 ze dne 20. září 2006 týkající se řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/F‑1/38.121 – Tvarovky), jehož shrnutí je publikováno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 27. října 2007 (Úř. věst. L 283, s. 63), v jiných rozhodnutích, včetně Rozhodnutí, tak neučinila. Rozsah zrušení proto nemůže záviset na tom, zda se Komise rozhodne zahrnout uvedené konstatování do výroku Rozhodnutí či nikoli.
34 Zadruhé je třeba připomenout, že výrok aktu je neoddělitelný od jeho odůvodnění, takže musí být v případě potřeby vykládán s přihlédnutím k odůvodnění, které vedlo k jeho přijetí (viz usnesení Tribunálu ze dne 30. dubna 2007, EnBW Energie Baden-Württemberg v. Komise, T‑387/04, Sb. rozh. s. II‑1195, bod 127 a citovaná judikatura). Ačkoli je pravda, že jen výrok rozhodnutí může vyvolat právní účinky, nic to nemění na tom, že úvahy uvedené v odůvodnění rozhodnutí mohou být podrobeny přezkumu legality soudem Unie v rozsahu, v němž jako odůvodnění aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení představují nutnou oporu pro výrok tohoto aktu, nebo jestliže toto odůvodnění může změnit podstatu toho, o čem bylo rozhodnuto ve výroku dotčeného aktu (viz rozsudek Tribunálu ze dne 1. července 2009, KG Holding a další v. Komise, T‑81/07 až T‑83/07, Sb. rozh. s. II‑2411, bod 46 a citovaná judikatura).
35 Z odůvodnění Rozhodnutí, zejména z bodů 307 a 345 jeho odůvodnění, přitom jasně vyplývá, že Komise považuje žalobkyni za odpovědnou v důsledku jejího tvrzeného podílu na jediném a pokračujícím protiprávním jednání. Kromě toho ani skutečnost, že Komise i navzdory omezené účasti žalobkyně použila při zohledňování závažnosti protiprávního jednání, na němž se tato podílela, hodnotu tržeb ve výši 17 %, tedy ve výši uplatněné vůči všem dotčeným podnikům, nelze vysvětlit jinak, než že měla za to, že se žalobkyně podílela na jediném a pokračujícím protiprávním jednání. Taková povaha protiprávního jednání konečně měla podle všeho vliv i na posuzování délky trvání účasti na protiprávním jednání (viz bod 380 odůvodnění Rozhodnutí a rozsudek Tribunálu z tohoto dne, Gosselin v. Komise, T‑208/08, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 167).
36 Z toho důvodu, ačkoli účast na mechanismu předstíraných nabídek jako taková může představovat protiprávní jednání porušující článek 81 ES, které lze sankcionovat pokutou, je namístě vyhovět návrhu žalobkyně a čl. 1 písm. i) a čl. 2 písm. k) Rozhodnutí zrušit.
37 S ohledem na výše uvedené není třeba zkoumat další části projednávaného žalobního důvodu ani další žalobní důvody žalobkyně.
K nákladům řízení
38 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Článek 1 písm. i) a čl. 2 písm. k) rozhodnutí Komise K (2008) 926 v konečném znění ze dne 11. března 2008 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/38.543 – Mezinárodní stěhovací služby) se zrušuje.
2) Evropské komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 16. června 2011.
Podpisy.