STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 13. prosince 2012(1)
Věc C‑439/11 P
Ziegler SA
proti
Evropské komisi
„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Článek 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP – Právní účinky pokynů Komise – Výrazné ovlivnění obchodu mezi členskými státy – Stanovování pokut – Účinná soudní ochrana – Právo na spravedlivý proces – Objektivní nestrannost Komise – Zásada rovného zacházení a nediskriminace – ‚Kartelová dohoda o stěhovacích službách‘ – Belgický trh mezinárodních stěhovacích služeb“
I – Úvod
1. Projednávaný případ Soudnímu dvoru nabízí příležitost, aby dále zpřesnil svou judikaturu týkající se právních účinků pokynů, které jsou ve velkém počtu vydávány Evropskou komisí jako orgánem EU pro hospodářskou soutěž. Středem zájmu přitom jsou „pokyny k pojmu ovlivnění obchodu podle článků 81 a 82 Smlouvy o ES“ z roku 2004(2), jakož i „pokyny pro výpočet pokut“(3), zveřejněné v roce 2006.
2. Mimoto budou nastoleny některé stále znovu diskutované problémy základních práv v souvislosti s prováděním kartelových řízení o uložení pokuty. Jedná se přitom jednak o výpočet pokuty a dále o problematiku objektivní nestrannosti Komise v jejím postavení vyšetřujícího a rozhodujícího orgánu.
3. Tyto právní otázky vznikají v souvislosti s „kartelovou dohodou o stěhovacích službách“, kterou Komise před několika roky rozkryla na belgickém trhu mezinárodních stěhovacích služeb a kterou dne 11. března 2008 učinila předmětem rozhodnutí o uložení pokuty (dále také jen „sporné rozhodnutí“)(4). Komise vytkla společnosti Ziegler SA (dále jen „Ziegler“ nebo „navrhovatelka“) – a s ní i devíti dalším podnikům či skupinám podniků – účast na kartelové dohodě o stěhovacích službách a uložila jí pokutu.
4. Poté, co Tribunál zamítl její žalobu na neplatnost podanou proti uvedenému rozhodnutí v prvním stupni rozsudkem ze dne 16. června 2011(5) (dále také jen „rozsudek Tribunálu“ nebo „napadený rozsudek“), podala Ziegler projednávaný kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru. Zajímavé ovšem je, že ani Komise nesouhlasí s ústředními pasážemi odůvodnění napadeného rozsudku a navrhuje, aby Soudní dvůr uvedený rozsudek potvrdil s jiným odůvodněním. Zda, a do jaké míry, je v řízení o kasačním opravném prostředku takovéto nahrazení odůvodnění rozsudku („substitution de motifs“) přípustné, tedy v projednávaném případě bude rovněž muset být předmětem přezkumu.
5. Soudní dvůr se bude v nejbližší době zabývat řadou dalších právních otázek v rámci dalších dosud probíhajících řízení o kasačním opravném prostředku ve věci kartelové dohody o stěhovacích službách(6).
II – Skutkový základ sporu
6. Ziegler je rodinným podnikem se sídlem v Bruselu (Belgie) ve vlastnictví fyzických osob, které jsou všechny potomky zakladatelů podniku, a dvou holdingových společností, které jsou rovněž spojeny s rodinou Ziegler(7). Významnou část činnosti Ziegler představují stěhovací služby, které byly až do prosince roku 2003 poskytovány jednou divizí podniku a od prosince roku 2003 je poskytuje oddělená společnost s názvem Ziegler Relocation SA (dříve Euro Time), která je součástí skupiny Ziegler(8).
7. Dle výsledků šetření Komise existovala na trhu mezinárodních stěhovacích služeb v Belgii od roku 1984 do roku 2003 kartelová dohoda, které se účastnilo deset stěhovacích podniků(9) během různých období(10) a v různém rozsahu.
8. Ve sporném rozhodnutí Komise konstatovala, že se v případě uvedené kartelové dohody jednalo o celkovou kartelovou dohodu ve formě jediného a pokračujícího protiprávního jednání(11), které spočívalo celkem ve třech druzích dohod(12):
– dohody o cenách, kterými se stěhovací podniky účastnící se kartelové dohody dohodly na cenách za své služby zákazníkům;
– dohody o mechanismu finančních náhrad za odmítnuté nabídky nebo pro případy, kdy nabídky nebudou podány (provize); jimi měli být konkurenti podniku, který získal zakázku na mezinárodní stěhovací službu, do jisté míry finančně odškodněni, bez ohledu na to, zda sami nabídku podali či nikoliv; uvedené provize byly pro spotřebitele skrytou součástí konečné ceny za příslušnou stěhovací službu;
– dohody o rozdělení trhu prostřednictvím systému fiktivních nabídek (předstírané nabídky), které zákazníkovi nebo stěhující se osobě podával stěhovací podnik, aniž měl v úmyslu stěhování provést; za tímto účelem oznamoval podnik svým konkurentům cenu služby, pojistné a skladné, které si měli za fiktivní službu účtovat.
9. Zatímco dohody o provizích a předstíraných nabídkách se uplatňovaly po celou dobu trvání kartelové dohody (od roku 1984 do roku 2003), nebylo možné prokázat provádění dohod o cenách po měsíci květnu 1990(13).
10. Ze zjištěných skutečností Komise ve sporném rozhodnutí vyvodila, že dotčené společnosti během různých období porušily čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP „přímým či nepřímým stanovením cen mezinárodních stěhovacích služeb v Belgii, a to rozdělením části trhu a manipulacemi při postupech vztahujících se k podávání nabídek“(14).
11. Sporné rozhodnutí bylo doručeno celkově 31 právnickým osobám, kterým Komise rovněž částečně samostatně a částečně solidárně uložila za protiprávní jednání pokuty v různé výši(15). Pro výpočet výše pokut použila Komise ve sporném rozhodnutí metodu, jež je popsána v jejích pokynech pro výpočet pokut z roku 2006.
12. Podle zjištění Komise v čl. 1 písm. j) sporného rozhodnutí se Ziegler od 4. října 1984 do 8. září 2003 účastnila celkové kartelové dohody, to znamená po celou její dobu trvání. Uvedenému podniku byla uložena podle čl. 2 písm. k) sporného rozhodnutí pokuta ve výši 9,2 milionů eur, aniž bylo nařízeno, že ručí solidárně.
13. Několik osob, kterým bylo určeno sporné rozhodnutí, se prostřednictvím žalob na neplatnost domáhalo v prvním stupni u Tribunálu právní ochrany(16).
14. Žaloba podaná dne 3. června 2008 společností Ziegler byla dne 16. června 2011 zamítnuta napadeným rozsudkem a společnosti Ziegler byla uložena náhrada nákladů řízení(17).
III – Řízení před Soudním dvorem
15. Podáním ze dne 25. srpna 2011 podala Ziegler projednávaný kasační opravný prostředek. V něm navrhuje, aby Soudní dvůr
– prohlásil její kasační opravný prostředek za přípustný a opodstatněný;
– zrušil rozsudek Tribunálu a sám rozhodl spor, který je jeho předmětem;
– vyhověl návrhovým žádáním, která předložila v prvním stupni, a tedy zrušil sporné rozhodnutí, podpůrně, aby zrušil pokutu, která jí byla tímto rozhodnutím uložena, nebo ještě podpůrněji, aby uvedenou pokutu výrazně snížil;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení v obou stupních.
16. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr
– zamítl kasační opravný prostředek a nahradil přitom určité důvody, z nichž vychází odůvodnění Tribunálu,
– podpůrně, zamítl žalobu na neplatnost a
– navrhovatelce kasačního opravného prostředku uložil náhradu nákladů řízení.
17. Před Soudním dvorem byl kasační opravný prostředek projednán písemně a dne 24. října 2012 ústně.
IV – Posouzení
18. Kasační opravný prostředek společnosti Ziegler se opírá o čtyři důvody kasačního opravného prostředku, které se zabývají různými právními otázkami, jež se týkají výrazného ovlivnění obchodu mezi členskými státy, výpočtu výše pokuty a zásady nestrannosti Komise.
A – Úvodní otázky
19. Dříve, než se budu obsahově zabývat důvody kasačního opravného prostředku uplatněnými společností Ziegler, je nutné objasnit dvě úvodní otázky, z nichž první se týká přípustnosti částí návrhových žádání Komise a druhá přípustnosti určitých aspektů návrhových žádání společnosti Ziegler.
1. K přípustnosti žádosti Komise o nahrazení určitých důvodů, z nichž vychází odůvodnění rozsudku
20. V rámci prvního a druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise navrhuje, aby Soudní dvůr napadený rozsudek potvrdil a současně nahradil některé důvody, z nichž Tribunál v odůvodnění vycházel (francouzsky: „substitution de motifs“). Komise v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku zejména zastává názor, že povinnost vymezit trh, ze které Tribunál vychází, neexistuje. V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku mimo jiné zpochybňuje, že by pokyny pro výpočet pokut z roku 2006 vedly k obecnému zpřísnění požadavků, jež jsou kladeny na odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty.
21. Ziegler považuje toto návrhové žádání za nepřípustné, protože argumentace Komise je nepřesná a navíc u ní neexistuje právní zájem.
22. V případě první námitky vznesené společností Ziegler stačí poukázat na to, že z kasační odpovědi s dostatečnou přesností vyplývá, které prvky odůvodnění napadeného rozsudku by Komise chtěla nahradit a jaké odůvodnění by místo odůvodnění, jež zvolil Tribunál, považovala za opodstatněné. Konkrétní formulační návrh ze strany Komise k tomu na rozdíl od názoru zastávaného společností Ziegler není nutný.
23. K druhé námitce je nutné poznamenat, že Soudní dvůr již skutečně určitá návrhová žádání Komise, jejichž předmětem bylo nahrazení odůvodnění rozsudku, považoval z důvodu neexistence dostatečného právního zájmu za nepřípustná(18). Požadavek právního zájmu, který v této souvislosti platí jak pro privilegované, tak i pro neprivilegované navrhovatele kasačního opravného prostředku(19), vyžaduje, aby kasační opravný prostředek mohl účastníku řízení, který ho podal, přinést ve svém důsledku prospěch(20).
24. Tato judikatura týkající se nepřípustnosti návrhů na nahrazení důvodů, z nichž vychází odůvodnění rozsudku, se však vztahuje jen na případy, v nichž Komise sama podává kasační opravný prostředek nebo vedlejší kasační opravný prostředek(21), nebo v nichž Soudní dvůr žádá, aby opravil domnělé právní chyby v odůvodnění Tribunálu, přestože tyto vůbec nejsou předmětem řízení o kasačním opravném prostředku(22).
25. V kontextu projednávané věci je tomu jinak: Komise žádný (vedlejší) kasační opravný prostředek nepodala a ve svých písemných a ústních vyjádřeních před Soudním dvorem – až na jednu výjimku, která ještě bude zmíněna(23) – rovněž nešla nad rámec předmětu kasačního opravného prostředku podaného společností Ziegler. Naopak, Komise se v podstatě omezila na obranu rozsudku – zejména proti právním chybám namítaným společností Ziegler. V rámci tohoto předmětu sporu dala podnět k nahrazení důvodů, z nichž vychází odůvodnění rozsudku, a zachování výroku rozsudku.
26. Za takovýchto okolností je podle ustálené judikatury nahrazení důvodů, z nichž vychází odůvodnění rozsudku, v rámci řízení o kasačním opravném prostředku přípustné(24), nezávisle na tom, zda ho Soudní dvůr provede z vlastní iniciativy, nebo zda přitom vyhoví „návrhu“ nebo „podnětu“ některého z účastníků řízení. Soudní dvůr nemůže být povinen zohlednit pouze ty argumenty, o které navrhovatelka kasačního opravného prostředku opírá svoji argumentaci, protože jinak by své rozhodnutí případně musel opřít o nesprávné právní úvahy(25). Nahrazením právně nesprávného odůvodnění napadeného rozsudku může Soudní dvůr způsobem, který je v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, plnit své poslání zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění Smluv (čl. 19 odst. 1 druhá věta SEU).
27. Odlišné posouzení si vyžaduje jen argumentace Komise týkající se prahové hodnoty 40 milionů eur. Tato pasáž napadeného rozsudku, ve které se Tribunál zabývá touto problematikou(26), totiž v řízení o kasačním opravném prostředku není předmětem žádného z důvodů kasačního opravného prostředku uvedeného společností Ziegler(27). Proto také Komise nemůže navrhovat nahrazení důvodů, z nichž odůvodnění v této pasáži rozsudku vychází.
28. Až na tuto výjimku jsou ale návrhy Komise na nahrazení důvodů, z nichž vychází odůvodnění rozsudku, přípustné. K jejich opodstatněnosti se vyjádřím na vhodném místě v rámci přezkumu příslušných důvodů kasačního opravného prostředku společnosti Ziegler.
29. Pokud bude skutečně nutné nahradit jednotlivé pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, tak to na rozdíl od názoru Komise nevede k nepřípustnosti kasačního opravného prostředku, nýbrž k jeho neopodstatněnosti(28), protože důvody kasačního opravného prostředku uvedené společností Ziegler proti napadenému rozsudku vyjdou v této souvislosti naprázdno, budou tedy neúčinné (francouzsky: „inopérant“)(29).
2. K výtce Komise, že společnost Ziegler ve správním řízení nezpochybnila existenci výrazného ovlivnění obchodu
30. Komise ve svých podáních na několika místech zdůrazňuje, že společnost Ziegler ve správním řízení nezpochybnila existenci výrazného ovlivnění obchodu mezi členskými státy, nýbrž že příslušnou výtku vznesla až v soudním řízení.
31. Z hlediska hospodárnosti řízení je takovýto postup bez jakýchkoli pochybností velmi politováníhodný. Právně mu však není možné nic vytknout. Neexistuje totiž žádné ustanovení unijního práva, které by vedlo k prekluzi všech námitek, které nebyly uplatněny ve správním řízení v oblasti kartelového práva(30). Argument společnosti Ziegler týkající se výrazného ovlivnění obchodu je proto přípustný.
B – Obsahové posouzení kasačního opravného prostředku
32. Sporné rozhodnutí bylo vydáno dříve, než vstoupila v platnost Lisabonská smlouva. Proto jsou pro jeho právní posouzení relevantní ještě ustanovení evropských Smluv ve znění Niceské smlouvy, jmenovitě zákaz kartelových dohod uvedený v čl. 81 odst. 1 ES a povinnost uvést odůvodnění ve smyslu článku 253 ES. Následující argumentaci je však bez dalšího možné přenést na čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 296 odst. 2 SFEU.
1. K výraznému ovlivnění obchodu mezi členskými státy (první důvod kasačního opravného prostředku)
33. První důvod kasačního opravného prostředku společnosti Ziegler se týká bodů 64 až 74 napadeného rozsudku, v nichž se Tribunál zabývá otázkou, zda kartelová dohoda o stěhovacích službách mohla ovlivnit obchod mezi členskými státy.
34. Článek 81 odst. 1 ES totiž zakazuje protisoutěžní dohody mezi podniky pouze tehdy, pokud „by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy“. Toto takzvané ustanovení o mezistátním rozměru slouží vymezení rozsahů působnosti vnitrostátního soutěžního práva a unijního soutěžního práva(31).
35. Podle ustálené judikatury nesmí být skutečné nebo potenciální dopady dohody na obchod mezi členskými státy „jen zanedbatelné“ („bezvýznamné“)(32), to znamená, že případné ovlivnění obchodu musí být „výrazné“(33).
36. Ve svých pokynech z roku 2004 Komise s poukazem na judikaturu unijních soudů uvedla určitá kritéria, podle kterých je možné posoudit, zda je dohoda mezi podniky způsobilá výrazně ovlivnit obchod mezi členskými státy. K těmto kritériím v neposlední řadě patří prahová hodnota 5 % pro společný podíl účastníků dohody mezi podniky na trzích, které jsou touto dohodou dotčeny(34) (dále také jen: „pětiprocentní kritérium“).
37. Při výkladu a použití právě tohoto pětiprocentního kritéria se Tribunál měl podle názoru společnosti Ziegler dopustit řady chyb.
a) K nutnosti – v případě použití pětiprocentního kritéria – předem vymezit relevantní trh (první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)
38. Navrhovatelka kasačního opravného prostředku vznáší v rámci první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku v první řadě výtku, že Tribunál Komisi neprávem „osvobodil“ od požadavku vymezení trhu v případě pětiprocentního kritéria.
39. Tato výtka směřuje proti závěrům Tribunálu uvedeným v bodech 66 až 72 napadeného rozsudku. Tribunál v nich nejprve vychází z úvahy, že výpočet podílu na trhu logicky předpokládá, že tento trh bude nejprve vymezen, a že Komise se v článku 55 svých pokynů z roku 2004 v souvislosti s pětiprocentním kritériem právě k takovémuto vymezení trhu zavázala(35). Poté Tribunál konstatuje, že Komise právě tuto povinnost nedodržela, protože neprovedla vymezení trhu(36). Podle názoru Tribunálu Komise za okolností projednávaného případu přesto „právně dostačujícím způsobem prokázala“(37), že byla překročena prahová hodnota 5 %. Rozhodujícím pro tento závěr Tribunálu byl jeho názor, že Komise podala „dostatečně podrobný popis dotčeného odvětví, a to včetně nabídky, poptávky a zeměpisného rozsahu“(38). Komise proto „mimořádně“ mohla vycházet z pětiprocentního kritéria, aniž musela výslovně vymezit trh ve smyslu svých pokynů z roku 2004(39).
40. Společnost Ziegler tvrdí, že napadený rozsudek není v tomto bodu dostatečně odůvodněn, v každém případě je ale odůvodnění rozsudku rozporuplné a obsahově nesprávné.
41. V následující části se budu nejprve věnovat výtce nedostatečného odůvodnění [viz níže hned oddíl i)], pak se budu zabývat právními požadavky kladenými na vymezení trhu v souvislosti s pětiprocentním kritériem [viz níže oddíl ii)] a poté krátce obsahovými nedostatky při vymezení trhu tvrzenými společností Ziegler [viz níže oddíl iii)].
i) K námitce nedostatečného a rozporuplného odůvodnění rozsudku
42. Společnost Ziegler nejprve Tribunálu vytýká, že nikterak neodůvodnil, proč Komisi „osvobodil“ od požadavku vymezení trhu v případě pětiprocentního kritéria. Odůvodnění rozsudku je podle ní v každém případě rozporuplné.
43. Tato výtka má – na rozdíl od názoru Komise – kromě obsahových námitek navrhovatelky týkajících se vymezení trhu samostatný význam. Nezávisle na tom, zda Tribunál v souvislosti s vymezením trhu stanovil obsahově správné požadavky, nebo zda stanovil příliš vysoké požadavky, musí totiž svůj rozsudek po formální stránce řádně odůvodnit: musí objasnit důvody, které z jeho pohledu byly rozhodující pro rozhodnutí v prvním stupni.
44. Povinnost Tribunálu odůvodnit své rozsudky vyplývá z článku 36 ve spojení s čl. 53 odst. 1 statutu Soudního dvora. Podle ustálené judikatury musí z odůvodnění rozsudku jasně a jednoznačně plynout úvahy Tribunálu, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody přijatého rozhodnutí a Soudní dvůr mohl vykonávat svůj soudní přezkum(40). Odůvodnění rozsudku Tribunálu rovněž nesmí být vnitřně rozporuplné(41).
45. Na první pohled to skutečně vypadá tak, jako by se Tribunál v projednávaném případě zabředl do značných rozporů. Na straně jedné totiž Tribunál v souvislosti s použitím pětiprocentního kritéria postrádá vymezení trhu ve sporném rozhodnutí(42), na straně druhé konstatuje, že svým odkazem na „mezinárodní stěhovací služby v Belgii“ Komise podala „dostatečně podrobný popis dotčeného odvětví, a to včetně nabídky, poptávky a zeměpisného rozsahu“(43). Tribunál navíc sice považuje vymezení trhu v souvislosti s použitím pětiprocentního kritéria za nezbytné, současně však zastává názor, že Komise v projednávaném případě mohla vycházet právě z tohoto pětiprocentního kritéria a „přitom výslovně nevymezit trh“(44).
46. Při bližším pohledu se zde však Tribunál jen neobratně vyjádřil. Z celkové souvislosti předmětné pasáže rozsudku totiž s dostatečnou jasností vyplývá, že sporné rozhodnutí obsahuje popis trhu provedený Komisí („mezinárodní stěhovací služby v Belgii“) a že Tribunál tento popis považuje za dostatečný k tomu, aby s ním bylo zacházeno jako se skutečným vymezením trhu a aby mohl být považován za základ pro použití pětiprocentního kritéria. Při přečtení a troše dobré vůle k porozumění tak závěry Tribunálu týkající se této otázky nejsou – na rozdíl od prvního dojmu – rozporuplné.
47. Závěry Tribunálu mimoto rovněž dávají dostatečně jasně najevo, proč Tribunál „mimořádně“ upustil od toho, aby zjištění Komise týkající se pětiprocentního kritéria „odmítl“. Tribunál totiž nakonec vycházel z toho, že popis dotčeného odvětví uvedený ve sporném rozhodnutí obsahoval všechny informace nezbytné pro použití pětiprocentního kritéria, a byl tak rovnocenný definici trhu, kterou Tribunál ve skutečnosti považoval za nezbytnou.
48. Výtku nedostatečného a rozporuplného odůvodnění rozsudku je tedy nutné zamítnout.
ii) K právním požadavkům kladeným na vymezení trhu
49. Navrhovatelka navíc namítá, že sporné rozhodnutí neobsahuje na rozdíl od závěrů Tribunálu žádné přesné určení dotčených služeb a relevantního trhu, protože pouhý popis určitého „odvětví“ („mezinárodní stěhovací služby v Belgii“) nemá stejnou váhu jako plnohodnotné vymezení relevantního trhu.
50. V této souvislosti je nejprve nutné poznamenat, že podle ustanovení o mezistátním rozměru ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES nemusí být vymezení trhu v žádném případy vždy provedeno. Důkaz výrazného ovlivnění obchodu mezi členskými státy totiž může být proveden i bez vymezení trhu, například existují-li indicie o tom, že podniky určitým jednáním ve významné míře sledují omezení vývozů do jiných členských států nebo dovozů z jiných členských států(45).
51. Pokud se ovšem orgán pro hospodářskou soutěž nebo soud opírá především o pětiprocentní kritérium, aby prokázal výrazné ovlivnění obchodu ve smyslu ustanovení o mezistátním rozměru, je vymezení trhu nezbytné. Bez předchozí definice relevantního trhu totiž nelze určit podíly na trhu. V této souvislosti má Tribunál pravdu, když uvádí, „že výpočet podílu na trhu logicky předpokládá, že tento trh bude nejprve vymezen“(46).
52. Jak však Komise správně zdůrazňuje, popis relevantního trhu nemusí být, pokud jde o použití pětiprocentního kritéria, nutně proveden stejně podrobně jako vymezení trhu, které má sloužit posouzení jednání podniků v rámci hospodářské soutěže. Právní požadavky kladené na vymezení trhu mohou naopak být různě vysoké v závislosti na cíli, jenž je tímto vymezením trhu sledován. Obecně platí, že vymezení trhu musí být tím přesnější, čím komplexnější jsou hospodářské vazby a čím rozsáhlejší jsou analýzy nezbytné pro jeho posouzení, například při určení existence nebo zneužití dominantního postavení na trhu podle článku 82 ES (nyní článek 102 SFEU) nebo při prognostických rozhodnutích o budoucím vývoji trhu v určitých řízeních o kontrole spojování podniků.
53. Navrhovatelka se tedy mýlí, pokud se domnívá, že vymezením trhu je nutné chápat vždy totéž a že Komise byla v projednávaném případě povinna jako základ pro použití pětiprocentního kritéria provést stejně podrobný popis trhu tak, jak je to obvyklé v jiných souvislostech.
54. Podle mého názoru Tribunál mohl právem konstatovat, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, že Komise odkazem na „odvětví mezinárodních stěhovacích služeb v Belgii“, které zahrnuje všechny stěhovací služby z Belgie a do Belgie, nezávisle na tom, zda jsou zadávány soukromými osobami, podniky nebo veřejnými institucemi(47), vymezila skutkový stav projednávaného případu dostatečně přesně pro to, aby umožnila použití pětiprocentního kritéria(48).
55. Ani z pokynů z roku 2004 nevyplývají pro projednávaný případ – na rozdíl od názoru zastávaného společností Ziegler – žádná přísnější kritéria pro vymezení trhu.
56. Pokyny z roku 2004 sice na rozdíl od toho, co se domnívá Komise, obsahují více než jen kodifikaci do té doby vydané judikatury týkající se otázky ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Komise totiž v těchto pokynech vysvětluje svoji „metodiku k uplatňování pojmu ovlivnění obchodu mezi členskými státy“(49) a oznamuje, že za určitých okolností nebude vůči podnikům zahajovat řízení a ukládat jim pokutu(50). Zveřejněním těchto pokynů Komise zavázala sama sebe a tímto závazkem je povinna se řídit při výkonu své posuzovací pravomoci, pokud jde o hospodářské skutečnosti v souvislosti s ovlivněním obchodu mezi členskými státy(51). Bez závažného důvodu tedy nesmí použít jinou metodiku, než jaká je popsána v jejích pokynech z roku 2004, pokud zkoumá, zda je jednání podniků způsobilé výrazně ovlivnit obchod mezi členskými státy ve smyslu článků 81 ES a 82 ES (články 101 SFEU a 102 SFEU).
57. Obsahově se však pokyny z roku 2004 omezují na veskrze stručný výrok, že při použití pětiprocentního kritéria „musí být vymezen“(52) relevantní trh. Ke zde sporné otázce týkající se detailní přesnosti, s níž je nutné toto vymezení trhu provést, pokyny z roku 2004 mlčí.
58. Ani odkaz pokynů z roku 2004 na sdělení o definici relevantního trhu(53) nevede na rozdíl od názoru společnosti Ziegler dále. Ani posledně uvedené oznámení totiž nevylučuje, že vymezení relevantních trhů musí být v závislosti na daném problému v oblasti hospodářské soutěže, který je nutné vyřešit, provedeno více či méně podrobně. Sdělení o definici relevantního trhu jako takové dokonce uznává, že vymezení trhu vždy úzce souvisí se sledovanými cíli(54) a že může vést k různým výsledkům „podle povahy zkoumaného problému hospodářské soutěže“(55). Ponechává tím dostatek prostoru pro pragmatický a okolnostem jednotlivého případu odpovídající postup při vymezování trhu.
59. V takovém případě, který je jako projednávaný případ relativně jednoduchý, by ostatně bylo zcela v rozporu s požadavky účinného správního postupu šetrně nakládajícího se zdroji, kdyby Komise musela při vymezení trhu v souvislosti s použitím pětiprocentního kritéria vynaložit větší úsilí, než je nezbytně nutné.
60. Celkově vzato je tudíž nutné zamítnout tvrzení společnosti Ziegler týkající se právních požadavků kladených na vymezení trhu.
iii) K tvrzeným obsahovým nedostatkům týkajícím se vymezení trhu
61. Navrhovatelka kasačního opravného prostředku konečně tvrdí, že Tribunálem v projednávaném případě schválený popis dotčených služeb a trhu („mezinárodní stěhovací služby v Belgii“) je obsahově nesprávný jak s ohledem na vymezení věcně relevantního trhu, tak i v případě definice relevantního zeměpisného trhu.
62. Touto námitkou napadá společnost Ziegler konkrétně bod 71 napadeného rozsudku, ve kterém Tribunál uvádí, „že Komise důvodně konstatovala, že dotčenými službami jsou mezinárodní stěhovací služby v Belgii“ a že takto popsaný trh „Komise oprávněně označila za relevantní trh“.
63. Navrhovatelka kasačního opravného prostředku svoji kritiku uvedených pasáží rozsudku opírá především o úvahy týkající se zaměnitelnosti mezinárodních stěhovacích služeb, a argumentuje přitom v případě strany nabídky, tak i u strany poptávky.
64. Zdá se, že navrhovatelka kasačního opravného prostředku přitom přehlíží, že u otázky, jak se chová nabídka a poptávka na určitém trhu a zda jsou předmětné stěhovací služby vzájemně zaměnitelné, se nejedná o právní otázku, nýbrž o skutkovou otázku, pro jejíž posouzení není Soudní dvůr v řízení o kasačním opravném prostředku – s výhradou případného zkreslení, které na tomto místě není vytýkáno – příslušný(56).
65. V souladu s výše uvedeným je tedy nutné odmítnout kritiku společnosti Ziegler týkající se sporných závěrů Tribunálu souvisejících s vymezením trhu jako nepřípustnou.
66. První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku tedy celkově nemůže obstát.
b) K prokázání překročení prahové hodnoty 5 % v projednávaném případě (druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)
67. Ve druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku společnost Ziegler podpůrně tvrdí, že Tribunál porušil svoji povinnost rozsudek odůvodnit a zásadu kontradiktornosti řízení, když konstatoval, že společný podíl účastníků kartelové dohody na trhu v projednávaném případě „značně přesahuje prahovou hodnotu 5 %“.
68. Námitka navrhovatelky kasačního opravného prostředku směřuje konkrétně proti oběma posledním větám bodu 71 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál uvádí, „že aby nebylo dosaženo prahové hodnoty 5 %, velikost trhu by musela být alespoň 435 milionů eur“ a dodává: „Jedinou možností, jak dospět k takovému rozměru dotčeného trhu, by bylo vyjít z mnohem širšího trhu než je trh mezinárodních stěhovacích služeb v Belgii, který však Komise oprávněně označila za relevantní trh.“
69. Společnost Ziegler se zde zaměřuje na konstatování Tribunálu, že pouze mnohem širší trh než je trh „mezinárodních stěhovacích služeb v Belgii“ by mohl dosáhnout velikosti 435 milionů eur. Toto konstatování Tribunálu není podle názoru společnosti Ziegler nikterak odůvodněno a předpoklady, z nichž vychází, navíc podle jejího názoru nebyly v řízení v prvním stupni předmětem kontradiktorního projednání s účastníky řízení.
70. Obě námitky jsou neopodstatněné.
71. Samozřejmosti není nutné blíže objasňovat. Tak je tomu se zde spornou pasáží rozsudku: rozumí se samo sebou, že z nižších podílů účastníků kartelové dohody na trhu by bylo možné vycházet pouze tehdy, kdyby – bereme‑li jako fakt obraty zjištěné pro příslušné podniky – jako základ byl použit značně větší objem trhu. Tribunálem provedený výpočet, podle něhož by relevantní trh musel mít velikost 435 milionů eur, aby podíly účastníků kartelové dohody na trhu poklesly z dvouciferných hodnot (podle konstatování Tribunálu téměř 30 %(57)) na méně než 5 %, si proto v odůvodnění rozsudku nevyžaduje žádný hlubší rozbor.
72. Číselný materiál, z něhož vychází výpočty Tribunálu, byl na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Ziegler, samozřejmě s účastníky řízení projednán. Tento materiál pochází z písemné odpovědi Komise na otázky Tribunálu v řízení v prvním stupni(58), k níž společnost Ziegler mohla kdykoli zaujmout stanovisko. Z napadeného rozsudku mimoto vyplývá, že společnost Ziegler byla na jednání v prvním stupni Tribunálem v souvislosti s touto tematikou dokonce výslovně dotazována(59).
73. Navrhovatelka kasačního opravného prostředku v této souvislosti neprávem namítá, že číselný materiál Komise není spolehlivý. Na jiném místě napadeného rozsudku Tribunál konstatoval nesprávné posouzení Komise, které má dopad na výpočet velikosti trhu(60). Z toho však není možné paušálně vyvodit, že čísla Komise jsou obecně nepoužitelná.
74. U správnosti a spolehlivosti údajů zjištěných Komisí se v každém případě jedná o otázku skutkových zjištění a hodnocení důkazů, která jako taková – s výjimkou zkreslení – nepodléhá přezkumu Soudního dvora v řízení o kasačním opravném prostředku(61). Vzhledem k tomu, že společnost Ziegler nevznesla námitku zkreslení skutkového stavu nebo důkazů, musí se tento podnik držet skutkových zjištění a hodnocení důkazů Tribunálem uvedených v napadeném rozsudku.
75. Z výše uvedených úvah vyplývá, že ani druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku nemá naději na úspěch.
c) K otázce, zda je překročení prahové hodnoty 5 % dostatečné pro to, aby bylo možné vycházet z výrazného ovlivnění obchodu (třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)
76. Třetí částí prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která je rovněž uplatňována podpůrně, napadá společnost Ziegler především bod 73 napadeného rozsudku, který zní následovně:
„Konečně je třeba poznamenat, jak správně učinila i Komise, že v rámci pozitivní domněnky stanovené v odstavci 53 pokynů z roku 2004 postačí k prokázání výraznosti ovlivnění obchodu mezi členskými státy splnění alespoň jedné z alternativních podmínek.“
77. Navrhovatelka kasačního opravného prostředku má za to, že Tribunál se v této pasáži rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, protože výrazné ovlivnění obchodu mezi členskými státy vyvodil pouze z okolnosti, že společný podíl účastníků kartelové dohody na trhu překročil prahovou hodnotu 5 %. Toto podle názoru společnosti Ziegler není slučitelné ani s judikaturou, ani s bodem 53 pokynů z roku 2004.
78. Je pravda, že otázka ovlivnění obchodu mezi členskými státy musí být posuzována s ohledem na všechny relevantní okolnosti daného konkrétního případu. Neboť podle ustálené judikatury je dohoda mezi podniky způsobilá ovlivnit obchod uvnitř Unie, pakliže lze na základě souhrnu objektivních skutkových nebo právních okolností s dostatečnou pravděpodobností předpokládat, že může přímo či nepřímo, skutečně nebo potenciálně ovlivnit obchod mezi členskými státy takovým způsobem, který může narušit uskutečnění cílů jednotného trhu mezi členskými státy(62).
79. Ovlivnění obchodu uvnitř Unie obecně vyplývá z toho, že je splněno několik podmínek, které samy o sobě nejsou nezbytně určující(63). Toto samozřejmě nevylučuje, že v konkrétním případě se z celkových právních a skutkových okolností, jež je nutno zohlednit, vykrystalizuje jedno jediné hledisko – jmenovitě jasné překročení prahové hodnoty 5 % podílu na trhu – jako rozhodující, které samo o sobě již s dostatečnou pravděpodobností nasvědčuje výraznému ovlivnění obchodu mezi členskými státy(64).
80. V projednávaném případě ale v konečném důsledku může zůstat otevřeno, zda právě splnění pětiprocentního kritéria mohlo samo o sobě odůvodnit předpoklad, že existovalo nebezpečí výrazného ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Jak totiž správně zdůrazňuje Komise, kartelová dohoda o stěhovacích službách se vyznačovala dvěma dalšími charakteristickými rysy, na jejichž základě Tribunál mohl – i nezávisle na překročení prahové hodnoty 5 % podílu na trhu – vycházet z výrazného ovlivnění obchodu.
81. Na straně jedné se kartelová dohoda o stěhovacích službách podle konstatování Tribunálu týkala všech mezinárodních stěhovacích služeb z a do Belgie, to znamená veškerého mezinárodního stěhování, pro které Belgie představovala buď výchozí, nebo cílový bod. Touto kartelovou dohodou tedy bylo dotčeno celé území jednoho členského státu. Takováto kartelová dohoda má již ze své podstaty za účinek posílení oddělování vnitrostátních trhů, čímž narušuje vzájemné hospodářské prolínání, které je zamýšleno Smlouvami(65).
82. Na straně druhé se kartelová dohodo o stěhovacích službách, které se účastnily významné stěhovací společnosti se sídlem v a mimo Belgii(66), vztahovala právě na mezinárodní stěhování z a do Belgie, takže již ze své podstaty musela mít značný vliv právě na přeshraniční obchod mezi členskými státy(67).
83. Obou těchto dodatečných kritérií si byl Tribunál v každém případě vědom, když se v projednávaném případě zabýval pětiprocentním kritériem(68). Bylo by tedy mylné Tribunálu podsouvat, že se při svém předpokladu výrazného ovlivnění obchodu opíral pouze o překročení prahové hodnoty 5 %, i když oddělený pohled na zde sporný bod 73 při letmém čtení tento dojem vzbuzuje.
84. Celkově vzato nelze Tribunálu vytýkat, že by pominul právní požadavky ustanovení o mezistátním rozměru ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES.
85. Nic jiného nevyplývá z bodu 53 pokynů z roku 2004, kterými Komise v souvislosti s výkonem své posuzovací pravomoci zavázala sama sebe(69). Podle tohoto ustanovení může překročení prahové hodnoty 5 % jako takové založit domněnku výrazného ovlivnění obchodu uvnitř Unie sice jen tehdy, je‑li předmětná dohoda navíc již svou povahou způsobilá ovlivnit obchod mezi členskými státy. Tato dodatečná podmínka však je – v případě tvrdého omezení, jako je to, o které se jedná v případě projednávané kartelové dohody, které se mimoto podle konstatování Tribunálu vztahuje na mezinárodní, to znamená přeshraniční stěhovací služby, – bez jakýchkoli pochybností splněna.
86. O porušení bodu 53 pokynů z roku 2004 tak rovněž nemůže být řeč.
87. Celkově je tato třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku neopodstatněná, první důvod kasačního opravného prostředku je proto nutné zamítnout jako celek.
2. K odůvodnění výše pokuty (druhý důvod kasačního opravného prostředku)
88. Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku napadá společnost Ziegler body 88 až 94 napadeného rozsudku. Navrhovatelka kasačního opravného prostředku Tribunálu vytýká, že na odůvodnění sporného rozhodnutí v případě výpočtu pokuty kladl příliš nízké požadavky, a tímto způsobem pominul na straně jedné požadavky kladené na odůvodnění unijních právních aktů a na straně druhé základní právo na spravedlivý proces [viz k tomu níže oddíl a)]. Podpůrně navrhovatelka kasačního opravného prostředku tvrdí, že Tribunál porušil „zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace“ a svůj vlastní rozsudek nedostatečně odůvodnil [viz k tomu níže oddíl b)].
89. Pozadí těchto námitek tvoří nová praxe Komise zavedená pokyny pro výpočet pokut z roku 2006 podle níž se základní výše kartelově právních pokut, jakož i případně použitý odrazující faktor vypočítá na základě určitého procentního podílu tržeb(70) každého z dotyčných podniků. V závislosti na závažnosti protiprávního jednání leží tato procentní sazba pro stanovení základní výše pokuty mezi 0 % a 30 % tržeb(71), při výpočtu odrazujícího faktoru se vychází z rozpětí 15 % až 25 % hodnoty tržeb(72).
90. Tribunál má za to, že tento způsob výpočtu pokuty spolu přináší zvýšené požadavky na odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty. Tribunál uvádí, že Komise se v zásadě nemůže spokojit s tím, že protiprávní jednání pouze zařadí do určité kategorie závažnosti (jako například v projednávaném případě: „velmi závažné“), bez bližšího vysvětlení, jak konkrétně stanovila procentní sazbu, podle níž se v konečném výsledku vypočte základní výše pokuty a odrazující faktor(73).
91. Přesto se pak Tribunál v projednávaném případě spokojil s tím, že Komise bez bližšího vysvětlení zvolila 17 % podíl tržeb jako základ pro výpočet pokuty a odůvodnila to pouze „velmi závažnou“ povahou protiprávního jednání(74). Takovéto odůvodnění je podle názoru Tribunálu dostatečné, „jen v případě, že Komise použije koeficient, který se blíží dolní hranici intervalu stanovenému pro nejzávažnější omezení a který je mimochodem pro žalobkyni velmi příznivý. V takovém případě není dodatečné odůvodnění, které by přesahovalo odůvodnění vyžadované pokyny, nezbytné. Kdyby naopak měla v úmyslu použít vyšší koeficient, musela by [tak] uvést podrobnější odůvodnění“(75).
92. Tyto závěry vedou společnost Ziegler k námitce, že Tribunál sice teoreticky uznal zvýšené požadavky na odůvodnění výpočtu pokuty, ty ale v konkrétním případě vůči Komisi neprosadil a místo toho Komisi od její povinnosti uvést odůvodnění přímo „osvobodil“.
a) K námitce nepřípustného „osvobození“ od požadavku uvést odůvodnění (první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku)
93. Jako hlavní námitku v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku společnost Ziegler uvádí, že Tribunál pominul právní požadavky kladené na odůvodnění výpočtu pokuty v kartelově právních rozhodnutích Komise, a to na straně jedné ty, které vyplývají z primárně právně zakotveného požadavku odůvodnění unijních právních aktů ve spojení s pokyny pro výpočet pokut z roku 2006, a na straně druhé ty, které vyplývají ze základního práva na spravedlivý proces.
i) Požadavek odůvodnění uvedený v článku 253 ES (nyní čl. 296 odst. 2 SFEU)
94. Nejprve se společnost Ziegler v případě požadavku odůvodnění unijních právních aktů opírá o článek 296 SFEU. Na projednávaný případ se ale správně vztahuje ještě článek 253 ES(76), který ovšem na odůvodnění unijních právních aktů – o které se jedná v projednávaném případě – neklade žádné jiné právní požadavky než čl. 296 odst. 2 SFEU.
95. Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného právního aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy unijního orgánu, jenž akt vydal, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření a aby příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum(77).
96. Jak Soudní dvůr zdůraznil, má povinnost odůvodnit unijní právní akty zcela zvláštní význam tehdy, jestliže se v nich jedná o stanovení výše kartelově právních pokut. V této souvislosti musí Komise zejména vysvětlit poměrné vážení a posouzení skutečností, které zohlednila(78).
97. Na rozdíl od názoru, který patrně zastává společnost Ziegler, to však v žádném případě neznamená, že každé rozhodnutí Komise o uložení pokuty musí být vždy odůvodněno se stejnou intenzitou. Z pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 rovněž nelze vyvodit obecné a zásadní zpřísnění požadavků kladených na odůvodnění v souvislosti s výpočtem pokuty, od kterého by Tribunál mohl Komisi v projednávaném případě „osvobodit“.
98. Naopak, i v kartelově právních řízeních o uložení pokuty nadále platí, že způsob a rozsah odůvodnění, které je Komise povinna pro své rozhodnutí uvést, musí být v konečném důsledku posuzován podle okolností konkrétního případu, zejména v závislosti na obsahu právního aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu na vysvětlení, který mohou mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, jichž se akt bezprostředně a osobně dotýká(79).
99. Z judikatury mimoto vyplývá, že rozhodnutí Komise navazující na ustálenou rozhodovací praxi lze odůvodnit souhrnně, konkrétně odkazem na danou praxi(80). Totéž platí, dochází-li k vydání rozhodnutí v kontextu, který je dotyčným dobře znám(81). Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho celkový kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast(82).
100. Použije‑li se jako základ toto měřítko, tak Tribunál v projednávaném případě správně rozhodl, že sporné rozhodnutí – v případě výpočtu základní výše pokuty i odrazujícího faktoru – bylo odůvodněno dostatečně.
101. Sporné rozhodnutí plynule zapadá do nové správní praxe Komise, která byla u kartelových řízení učiněna transparentní pomocí pokynů pro výpočet pokut z roku 2006. Již tyto pokyny obsahují mnohá vysvětlení, která Komisí nemusí ve sporném rozhodnutí opakovat. V pokynech se zejména uvádí, že „horizontální dohody o stanovení cen, rozdělení trhů a omezení produkce, které jsou obvykle tajné“ – tedy tvrdá omezení – „musí [být] přísně trest[ána]“; v případě těchto dohod se podle pokynů stanoví základní částka „v horní části stupnice“ od 0 % do 30 % hodnoty tržeb a odrazující faktor v hodnotě od 15 % do 25 % hodnoty tržeb(83).
102. Jako „velmi závažné protiprávní jednání“, kterým měla být ovlivněna tvorba cen a kterým měly být rozděleny zakázky mezi jeho účastníky, tato kartelová dohoda o stěhovacích službách bez jakýchkoli pochyb spadala právě do této kategorie, a podle pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 proto měla být potrestána pokutou, jejíž základní částka měla ležet „v horní části stupnice“ od 0 % do 30 % hodnoty tržeb a která krom toho měla být zvýšena o odrazující faktor v hodnotě od 15 % do 25 % hodnoty tržeb.
103. Že základní částka ve výši 17 % hodnoty tržeb, tak jak ji Komise nakonec stanovila, leží v horní části stupnice od 0 % do 30 % hodnoty tržeb, je zřejmé a nevyžaduje si bližší vysvětlení. Pokud vůbec, bylo by možné si položit otázku, zda podíl tržeb ve výši 17 % skutečně leží „v horní části této stupnice“, tak jak to požadují pokyny pro výpočet pokut z roku 2006(84), nebo zda je pravděpodobně stanoven příliš nízko. V této souvislosti však není zřejmý oprávněný zájem společnosti Ziegler na bližším vysvětlení, protože relativně nižší procentní sazba je pro ni výhodnější než sazba vyšší(85). Totéž platí pro Komisí uplatněný odrazující faktor ve výši 17 % hodnoty tržeb, neboť i tento posledně uvedený faktor se v rámci stanovené stupnice od 15 % do 25 % hodnoty tržeb(86) nenachází příliš vysoko.
104. Samozřejmě si lze představit, že pro výpočet základní částky kartelově právní pokuty bude na základě zvláštních okolností jednotlivého případu použit jako základ nižší podíl tržeb, než je ten, ze kterého vycházejí pokyny pro výpočet pokut z roku 2006; pokyny toto v neposlední řadě formulací „většinou“ výslovně umožňují(87). Na rozdíl od názoru, který zastává společnost Ziegler, z toho však není možné vyvodit obecné zvýšení požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty. Naopak, Komise se v odůvodnění svého rozhodnutí o udělení pokuty musí zvláštními okolnostmi konkrétního případu zabývat pouze tehdy, pokud jí jsou takové okolnosti skutečně známy. Jestliže podnik ze své strany ví o okolnostech, které by mohly odůvodňovat, že se při výpočtu pokuty použije nižší podíl tržeb než je ten, který je uveden v pokynech, je na něm, aby na to Komisi upozornil. V této souvislosti však společnost Ziegler pokud známo neuplatnila, že by se právě v souvislosti s výpočtem základní částky pokuty nebo v souvislosti s výpočtem odrazujícího faktoru dovolávala konkrétně takovýchto indicií.
105. Právní požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty konečně musí být tím vyšší, čím komplexnější je příslušný případ a čím vyšší je podíl tržeb, ze kterého Komise vychází při výpočtu základní částky a odrazujícího faktoru(88). Smyslu a účelu požadavku uvést odůvodnění odpovídá, že vysvětlení, která má Komise poskytnout, musí být tím podrobnější, čím dále jde sankce uložená Komisí nad minimální požadavky stanovené v pokynech pro výpočet pokut. Neboť touto mírou stoupá i zájem dotčených podniků zjistit důvody případné zvláštní přísnosti Komise. Toto ovšem v projednávaném případě, který se nevyznačuje žádnou zvláštní komplexností a v němž Komise při výpočtu pokuty vycházela z relativně nízkého podílu tržeb, chybí.
106. Celkově vzato tedy Tribunál právní požadavky kladené na přezkum odůvodnění sporného rozhodnutí použil správně. Námitka porušení požadavku uvést odůvodnění je proto neopodstatněná.
ii) Základní právo na spravedlivý proces
107. Kromě porušení obecných požadavků uvést odůvodnění namítá společnost Ziegler navíc porušení základního práva na spravedlivý proces, a odvolává se přitom na článek 6 EÚLP(89), jakož i na článek 47 Listiny základních práv Evropské unie.
108. K tomu je nejprve nutné uvést, že společnost Ziegler takovéto porušení práva v prvním stupni nesporně neuplatnila. Na rozdíl od názoru zastávaného společností Ziegler se přitom rovněž nejedná o pouhé doplnění nebo další rozvinutí její kritiky z prvního stupně týkající se odůvodnění sporného rozhodnutí, nýbrž o nový nepřípustný důvod, který se opírá o porušení zcela jiných právních předpisů. Skutečnost, že v mezičase byly možná vydány některé nové rozsudky Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 6 EÚLP, nevede k žádné změně skutkového nebo právního stavu, která by jako taková odůvodňovala uplatnění nového důvodu. Už vůbec nemůže být takovýto nový důvod předmětem věcného přezkumu před Soudním dvorem(90) (čl. 42 odst. 2 ve spojení s článkem 118 jednacího řádu Soudního dvora ze dne 19. června 1991(91)).
109. I kdyby ale argumentace společnosti Ziegler týkající se základního práva na spravedlivý proces měla být považována za přípustnou, byla by v každém případě neopodstatněná.
110. Existuje nezpochybnitelná souvislost mezi povinností odůvodnit unijní právní akty a základním právem na spravedlivý proces. Neboť pouze tehdy, jsou‑li dotyčnému řádně oznámeny důvody určitého opatření, může posoudit, zda je smysluplné hledat právní ochranu a příslušné soudy mohou adekvátně přezkoumat legalitu tohoto opatření.
111. Jak již ale bylo zmíněno(92), v projednávaném případě byly požadavky kladené na řádné odůvodnění sporného rozhodnutí splněny. Neboť v souladu s pokyny pro výpočet pokut z roku 2006 byly důvody pro výpočet výše pokuty jasně zřejmé a v rámci spravedlivého soudního procesu mohly být bez problémů přezkoumány.
112. Zcela neopodstatněná je konečně námitka navrhovatelky kasačního opravného prostředku, že Tribunál řádně nevykonává svoji pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, pokud akceptuje takové odůvodnění, jaké je uvedeno ve sporném rozhodnutí. Společnost Ziegler žádným způsobem neupřesnila, do jaké míry by Tribunál měl sporné rozhodnutí intenzivněji přezkoumat. Neuvedla především žádné indicie o tom, že by právě odůvodnění výpočtu výše pokuty, tak jak ho Komise provedla v projednávaném případě, znemožnilo nebo i jen ztížilo úplný soudní přezkum sporného rozhodnutí po skutkové a právní stránce.
113. Celkově vzato je tedy nutné argumentaci společnosti Ziegler týkající se základního práva na spravedlivý proces odmítnout jako nepřípustnou a v každém případě jako neopodstatněnou.
b) K podpůrně vznesené námitce porušení zásady rovného zacházení a porušení povinnosti Tribunálu odůvodnit své rozsudku (druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku)
114. Podpůrně navrhovatelka kasačního opravného prostředku tvrdí, že „osvobození“ od povinnosti uvést odůvodnění, které bylo Komisi v napadeném rozsudku uděleno, nerespektuje zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace a není krom toho dostatečně odůvodněno.
i) K zásadě rovného zacházení a zákazu diskriminace
115. Zásada rovného zacházení – někdy označovaná také jako „zásada rovného zacházení, resp. zákazu diskriminace“(93) – je obecnou zásadou unijního práva, která je zakotvena v článcích 20 a 21 Listiny základních práv(94). Její význam v souvislosti s ukládáním pokut v případě kartelových dohod Soudní dvůr mnohokrát uznal(95).
116. Porušení této zásady namítané navrhovatelkou kasačního opravného prostředku má spočívat v tom, že Tribunál s případy, jako je projednávaný případ, v nichž je pokuta vypočtena na základě podílu tržeb ve výši 17 %, zachází bezdůvodně stejně jako s případy, v nichž bylo možno vycházet z podílu tržeb ve výši 15 %.
117. Tato argumentace společnosti Ziegler je velmi neurčitá a zdá se, že se opírá o čistě hypotetické srovnání s čistě teoretickým a blíže nespecifikovaným modelovým příkladem, v němž Komise při výpočtu pokuty nesměla vycházet – jako zde – z podílu tržeb ve výši 17 %, nýbrž z podílu tržeb ve výši 15 %.
118. Vzhledem k nepřesnosti argumentace navrhovatelky kasačního opravného prostředku mám značné pochybnosti o tom, zda je vůbec možné její argumenty považovat v tomto bodě za přípustné(96).
119. V každém případě je však tento argument neopodstatněný.
120. Výpočet pokuty není mechanickým postupem, v němž by se pro každou kartelovou dohodu dalo takřka předem matematicky přesně určit, jaký procentní podíl tržeb má být použit při výpočtu základní částky pokuty a odrazujícího faktoru. Takováto předvídatelnost sankce až za poslední desetinou čárku by ostatně také nebyla vůbec přiměřená, protože by účastníkům kartelové dohody až příliš ulehčovala předem si vypočítat „cenu“ protiprávního jednání a spočítat, zda jsou pro ně výhodnější protiprávní či legální obchodní praktiky.
121. Komisi jako orgánu pro hospodářskou soutěž musí při ukládání pokuty podnikům, které se účastnily kartelové dohody, nutně zůstat určitá diskreční pravomoc v určování podílu tržeb, na jehož základě dochází k výpočtu pokuty(97). Že se v projednávaném případě může jednat o 17 % a v jiném případě kartelové dohody o 15 % tržeb, vyplývá z podstaty takovýchto výpočtů pokuty a nelze to zpochybnit odvoláním se na zásadu rovného zacházení, pakliže se Komise v daném případě držela rámce stanoveného pokyny, jímž se sama omezila ve výkonu své diskreční pravomoci(98).
122. Jako vyrovnání za tuto diskreční pravomoc Komise při stanovení podílu tržeb, ze kterého vychází výpočet pokuty, podléhají její rozhodnutí o uložení pokuty přezkumu unijními soudy v plné jurisdikci (článek 261 SFEU ve spojení s článkem 31 nařízení č. 1/2003)(99). V hypotetickém příkladu vytvořeném společností Ziegler by tedy Tribunál v případě, že by podíl tržeb ve výši 15 % považoval za přiměřenější nebo za spravedlivější, mohl na základě volné úvahy nahradit tímto podílem Komisí zvolenou procentní sazbu ve výši 17 % a udělenou pokutu odpovídajícím způsobem snížit.
123. Za těchto okolností musí být argumentace společnosti Ziegler opírající se o zásadu rovného zacházení zamítnuta.
ii) K požadavkům kladeným na odůvodnění napadeného rozsudku
124. Společnost Ziegler dále tvrdí, že Tribunál porušil svoji povinnost odůvodnit prvostupňový rozsudek. Tento nedostatek odůvodnění má spočívat v tom, že Tribunál v projednávané případě povolil Komisi stanovit odrazující faktor ve výši 17 % hodnoty tržeb jen s odkazem na „velmi závažnou povahu“ protiprávního jednání. V tom spočívá odchylka od bodu 25 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006, který stanoví zohlednění „určitého počtu faktorů“, kterou Tribunál blíže neodůvodnil.
125. Povinnost Tribunálu odůvodňovat své rozsudky vyplývá z článku 36 ve spojení s čl. 53 odst. 1 statutu Soudního dvora. Jak již bylo zmíněno, z odůvodnění rozsudku musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy Tribunálu tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody přijetí rozhodnutí Tribunálu a Soudní dvůr mohl vykonávat svůj přezkum(100).
126. V projednávaném případě Tribunál samozřejmě vysvětlil, proč stanovení odrazujícího faktoru ve výši 17 % hodnoty tržeb považoval za legální: odkázal na své bezprostředně předcházející úvahy týkající se výpočtu základní částky pokuty a tento odkaz odůvodnil tím, že na straně jedné, pokud jde o výpočet obou faktorů „dolní hranice intervalu je stejná“ a na straně druhé, že i Komise prostřednictvím interního odkazu v rámci bodů odůvodnění sporného rozhodnutí uvádí pro oba výpočty tytéž důvody(101).
127. Úvahy Tribunálu týkající se této problematiky tím jasně a jednoznačně z napadeného rozsudku vyplývají. Společnost Ziegler může mít po obsahové stránce jiný názor než Tribunál. Pouze tato okolnost však nemůže představovat nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku(102).
128. Námitka nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku je proto neopodstatněná.
129. Jen na okraj budiž připomenuto, že právní názor společnosti Ziegler týkající se bodů 22 a 25 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 je i obsahově málo přesvědčivý. V nich obsažený obecný výrok Komise, že při stanovení odrazujícího faktoru „přihlédne k“ „určitému počtu faktorů“, zcela obecně popisuje její správní praxi a nutně neznamená, že by se Komise v každém jednotlivém případě musela opírat o všechny tyto faktory a své rozhodnutí by v souvislosti s nimi musela podrobně odůvodňovat. Které faktory jsou relevantní a o kolik takovýchto faktorů se jedná, závisí především na konkrétním případu. Pokud známo, společnost Ziegler v projednávaném případě neuvedla nic konkrétního v tom smyslu, že by při stanovení základní částky pokuty a odrazujícího faktoru měly být zohledněny ještě jiné faktory, které Komise zanedbala.
130. Jako celek je tedy druhý důvod kasačního opravného prostředku zčásti nepřípustný a zčásti neopodstatněný.
3. K „objektivní nestrannosti“ Komise (třetí důvod kasačního opravného prostředku)
131. Třetí důvod kasačního opravného prostředku směřuje proti bodům 103 až 107 napadeného rozsudku, v nichž se Tribunál zabývá nestranností Komise, kterou společnost Ziegler zpochybnila. Společnost Ziegler namítá, že Tribunál v této souvislosti řádně neodůvodnil svůj rozsudek a navíc porušil základní právo na spravedlivý proces, jakož i základní právo na řádnou správu.
132. Pozadím této námitky je, že Komise se sama považuje za jednu z obětí kartelové dohody o stěhovacích službách. Podle názoru společnosti Ziegler by Komise za těchto okolností neměla sama rozhodovat o kartelové dohodě o stěhovacích službách, protože jinak je současně obětí i soudcem.
133. Navrhovatelka kasačního opravného prostředku se tedy za zvláštních okolností projednávaného případu domnívá, že nestrannost Komise je narušena. Společnost Ziegler naproti tomu nezpochybňuje obecně systém uplatňování kartelového práva existující v Unii, včetně institucionální úlohy Komise jako orgánu pro hospodářskou soutěž.
a) K údajnému nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku (první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku)
134. Společnost Ziegler Tribunálu nejprve vytýká, že nezodpověděl její námitku týkající se objektivní nestrannosti Komise, kterou vznesla v prvním stupni. Podle názoru navrhovatelky kasačního opravného prostředku se Tribunál ve svém rozsudku zabýval jen požadavkem subjektivní nestrannosti, ne však objektivní nestrannosti. Napadený rozsudek proto trpí nedostatkem odůvodnění.
135. Je nesporné, že navrhovatelka kasačního opravného prostředku v konečném důsledku namítá porušení povinnosti uvést odůvodnění, která platí pro prvostupňové rozsudky (článek 36 ve spojení s čl. 53 odst. 1 statutu Soudního dvora), když tvrdí, že se Tribunál nezabýval žalobním důvodem, který uplatnila v prvním stupni(103). V rámci řízení o kasačním opravném prostředku je cílem přezkumu Soudního dvora zejména ověřit, zda Tribunál odpověděl právně dostačujícím způsobem na všechny argumenty uplatněné žalobcem(104).
136. V projednávaném případě se Tribunál v bodech 103 až 107 napadeného rozsudku zabýval – i když jen stručně – prvostupňovou argumentací společnosti Ziegler týkající se údajné podjatosti Komise a vysvětlil, proč příslušný žalobní důvod společnosti Ziegler zamítl.
137. Je nutné přiznat, že Tribunál přitom jasně nerozlišoval mezi objektivní a subjektivní nestranností. Toto je nepochybně politováníhodné. Obsahová správnost závěrů uvedených v napadeném rozsudku – v projednávaném případě tedy otázka, zda je na objektivní nestrannost nutné klást stejné požadavky jako na subjektivní – však nepředstavuje problém z hlediska povinnosti uvést odůvodnění, která Tribunálu přísluší, nýbrž hmotně právní otázku(105). Skutečnost, že Tribunál dospěl ve věci samé k jinému závěru než navrhovatelka kasačního opravného prostředku, nemůže sama o sobě představovat nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku(106).
138. První část třetího důvodu kasačního opravného prostředku je proto neopodstatněná.
b) K základním právům na spravedlivý proces a na řádnou správu (druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku)
139. Společnost Ziegler dále tvrdí, že došlo k porušení jejích základních práv na spravedlivý proces a na řádnou správu. Toto porušení má spočívat v tom, že Komise byla v projednávaném případě „soudcem ve vlastní věci“. V této souvislosti se navrhovatelka kasačního opravného prostředku odvolává na článek 6 EÚLP, jakož i na články 47 a 41 Listiny základních práv.
140. Komise není soudem ve smyslu článku 6 EÚLP a článku 47 Listiny základních práv(107). Jako orgán Evropské unie pro hospodářskou soutěž však musí respektovat právo na řádnou správu, které je v článku 41 Listiny základních práv zakotveno jako základní unijní právo(108). Podle něj má každý právo mimo jiné na to, aby orgány, instituce a jiné subjekty Unie jeho záležitosti řešily nestranně.
141. Tento požadavek nestrannosti pokrývá dva aspekty: subjektivní nestrannost, což znamená, že žádný ze zaměstnanců dotyčného subjektu nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, a objektivní nestrannost, což znamená, že musí existovat dostatečné záruky pro vyloučení veškerých legitimních pochybností o nepodjatosti dotyčného subjektu(109).
142. Předmětem projednávaného důvodu kasačního opravného prostředku je pouze druhý aspekt, to znamená požadavek objektivní nestrannosti. Společnost Ziegler tvrdí, že Komise nemohla být při zpracování projednávaného případu objektivní, protože sama je jednou z hlavních obětí kartelové dohody o stěhovacích službách a zaměstnanci Komise si „vyžádali předstírané nabídky“(110) (sic!). Tribunál tuto skutečnost v napadeném rozsudku pominul.
143. Pro účely tohoto řízení o kasačním opravném prostředku může zůstat otevřeno, zda měl Tribunál v případě porušení požadavku objektivní nestrannosti povinnost sporné rozhodnutí zrušit z důvodu nepříslušnosti – toto stanovisko zastává společnost Ziegler – nebo z důvodu porušení práva na řádnou správu. V projednávaném případě totiž každopádně neexistují žádné indicie pro to, že by Tribunál mohl přehlédnout jakékoli nedostatky objektivní nestrannosti Komise.
144. Případné nedostatky v objektivní nestrannosti Komise především nemohou spočívat pouze v tom, že Komise stíhá a trestá kartelovou dohodu, která měla za důsledek finanční poškození Evropské unie(111). Komise se v této souvislosti nachází ve stejné situaci jako státní orgány, které například stíhají osoby zodpovědné za daňové úniky a daňové podvody, jako obecní orgány, které zasahují proti osobám porušujícím parkovací předpisy. Společnost Ziegler sice tvrdí, že Komise má v projednávaném případě na rozdíl od uvedených státních, resp. obecních orgánů podstatně silnější vlastní zájem jako orgán Unie a zaměstnavatel svých zaměstnanců dotčených stěhováním, tento argument však žádným způsobem nedokládá(112).
145. Z hlediska objektivní nestrannosti je v konečném důsledku relevantní, že v rámci příslušné organizační struktury orgánu jsou přijata nezbytná opatření, aby bylo z pohledu podřízených právních subjektů zabráněno jakémukoli náznaku předpojatosti. Za tímto účelem musí být konkrétně zajištěno, aby protiprávní jednání nestíhal a netrestal stejný organizační útvar, jako je ten, který je účinky tohoto protiprávního jednání dotčen.
146. Ani ze spisu, ani z ústních vyjádření účastníků řízení před Soudním dvorem nevyplývají jakékoli konkrétní indicie o tom, že by Komise v projednávaném případě neprovedla nezbytná opatření. V rámci Komise tak jsou pro využívání stěhovacích služeb a pro stíhání porušení pravidel hospodářské soutěže příslušné dva rozdílné a zcela vzájemně oddělené organizační útvary. Jak jeden, tak i druhý útvar sice popravdě řečeno podléhá rozhodovací pravomoci sboru všech členů Komise(113), oba však spadají do pravomoci různých komisařů(114).
147. Ani potud tedy nejsou skutkové okolnosti v rámci organizační struktury evropských orgánů v konečném důsledku podstatně jiné než v rámci obce, jejíž veškeré organizační útvary – jak ty, které jsou příslušné pro rozpočet obce, tak i ty, které jsou příslušné pro stíhání osob, které porušují pravidla parkování – podléhají společnému politicky obsazenému vedení, jako je starosta, obecní zastupitelstvo nebo rada obce. Obdobně to platí v případě státních orgánů, které jsou pověřeny stíháním a trestáním daňových úniků a daňových podvodů: v konečném důsledku – i když jsou věcně nezávislé – jsou začleněny do stejné státní organizační struktury jako orgány, které jsou pověřeny správou státního rozpočtu. Pouze tato okolnost není způsobilá zpochybnit jejich objektivní nestrannost(115).
148. Konečně je nutné zamítnout argument společnosti Ziegler, že si zaměstnanci Komise „vyžádali předstírané nabídky“. Neboť na straně jedné Soudní dvůr nedisponuje žádnou indicií o tom, že by si zaměstnanci Komise nechali předložit nabídky stěhovacích společností s vědomím, nebo i jen s podezřením, že se přitom jedná o předstírané nabídky. Dokonce i na dotaz během jednání nešla příslušná argumentace společnosti Ziegler nad rámec velmi obecných a nepodložených tvrzení. Na straně druhé v průběhu soudního řízení nevyplynuly žádné indicie, že by stejní zaměstnanci Komise, kteří tyto nabídky zpracovávali, byli pověřeni i stíháním a potrestáním kartelové dohody o stěhovacích službách.
149. Účinné uplatňování pravidel hospodářské soutěže zakotvených ve Smlouvách, které patří k základním úkolům Komise, by bylo velmi ohroženo, kdyby tento orgán automaticky ztratil svoji příslušnost stíhat a trestat protiprávní jednání, jakmile jsou i jen vzdáleně dotčeny finanční zájmy Unie nebo jejích zaměstnanců. Jak v neposlední řadě názorně ukazuje i projednávaný případ, tento problém, kdo bude pravomoc vykonávat, se na rozdíl od názoru společnosti Ziegler nedá spolehlivě vyřešit ani zapojením jednoho nebo několika vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž místo Komise, neboť vnitrostátní orgány mohou být rovněž oběťmi příslušných kartelových dohod(116).
150. Celkově vzato tedy Tribunálu nelze vážně vytýkat, že by pominul požadavky, které pro projednávaný případ vyplývají ze zásad spravedlivého procesu a řádné správy.
151. Toto platí tím spíše, že Komise jako správní orgán nemusí splňovat stejně přísné požadavky jako nezávislý soud ve smyslu článku 47 Listiny základních práv. Naopak, jednání Komise, včetně jejích kartelově právních rozhodnutí o uložení pokuty, podléhají nezávislé soudní kontrole prováděné unijními soudy(117). V takovém případě, jako je projednávaný případ, proto Komise na rozdíl od názoru, který, jak se zdá, zastává společnost Ziegler(118), tedy právě není žalobce a současně i soudce.
c) Dílčí závěr
152. Ani druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku tedy není opodstatněná. V důsledku toho je třeba tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnout v celém rozsahu.
4. K zásadě rovného zacházení a zákazu diskriminace (čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku)
153. Svým čtvrtým a posledním důvodem kasačního opravného prostředku společnost Ziegler zpochybňuje body 165 až 172 napadeného rozsudku. V této pasáži rozsudku se Tribunál zabývá otázkou, zda si hospodářské obtíže společnosti Ziegler vyžadovaly při vydání sporného rozhodnutí snížení pokuty, která jí byla uložena a zda Komise v této souvislosti se společností Ziegler zacházela hůře než se společností Interdean NV, která byla dalším podnikem, jenž se účastnil kartelové dohody o stěhovacích službách.
154. Navrhovatelka kasačního opravného prostředku Tribunálu vytýká, že v případě přezkumu sporného rozhodnutí nerespektoval „obecnou zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace“. Tribunálem přehlédnuté nerovné zacházení mělo spočívat v tom, že společnosti Interdean bylo ve správním řízení na základě bodu 37 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 přiznáno snížení její pokuty o 70 %, zatímco situace společnosti Ziegler nebyla ani podrobena přezkumu na základě uvedeného ustanovení pokynů pro výpočet pokut z roku 2006, přestože se společnost Ziegler podle vlastních informací rovněž nacházela v hospodářských obtížích.
155. Jak již bylo zmíněno(119), zásada rovného zacházení je obecnou zásadou unijního práva zakotvenou v článcích 20 a 21 Listiny základních práv, která má v souvislosti s udělováním pokut v případě kartelových dohod značný význam. Tato zásada ukládá, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno(120).
156. Srovnatelnost odlišných situací se přitom posuzuje s ohledem na veškeré prvky, které je charakterizují. Takové prvky musí být zejména určeny a posuzovány ve světle předmětu a cíle unijního aktu, který zakládá dotčené odlišení(121). Navíc je nutné zohlednit zásady a cíle oblasti, do níž toto opatření spadá(122).
157. Společnost Ziegler v projednávaném případě tvrdí, že Tribunál měl její situaci – především s ohledem na platební neschopnost – považovat za srovnatelnou se situací společnosti Interdean a že ji měl zohlednit v rámci bodu 37 pokynů pro výpočet pokut.
158. Je tedy třeba přezkoumat, zda tvrzená nízká platební schopnost – její existence budiž prostě předpokládána – může sama o sobě činit srovnatelnými situace dvou podniků, pokud jde o předmět a cíle bodu 37 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006.
159. K tomu je třeba poznamenat, že bod 37 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 Komisi umožňuje vypočítat pokutu na základě „konkrétních okolností“ dané věci jinak, než je stanoveno v obecné metodice uvedených pokynů. Použití bodu 37 tedy může vést jak ke zvýšení, tak i ke snížení pokuty vypočítané podle obecné metodiky.
160. Pro případ snížení pokuty však právní úprava stanovená v bodě 37 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 – na rozdíl od právní úpravy uvedené v bodě 35 – nevychází v první řadě z chybějící nebo snížené platební schopnosti podniku v daném sociálním a ekonomickém prostředí. Naopak, obě zmíněná ustanovení pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 vychází z rozdílných předpokladů a nesledují stejný účel. Bod 37 by byl vedle bodu 35 jako základ pro výjimečné snížení pokut nadbytečný, kdyby se obě ustanovení měla vykládat a uplatňovat tak, že mají v podstatě stejný obsah.
161. I kdyby tedy společnost Ziegler měla v okamžiku vydání sporného rozhodnutí trpět sníženou nebo dokonce chybějící platební schopností ve smyslu bodu 35 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006, tato okolnost by sama o sobě z pohledu bodu 37 těchto pokynů nebyla rozhodující pro srovnatelnost situace tohoto podniku se situací společnosti Interdean.
162. Nedostatečná platební schopnost podniku může i v rámci bodu 37 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 hrát při posuzování konkrétních okolností dané věci – v projednávaném případě: konkrétních finančních okolností – určitou roli. Hranice pro poskytnutí snížení pokuty podle bodu 37 pak ovšem musí ležet podstatně výše, než je tomu v rámci bodu 35. Jinými slovy, předpoklad konkrétních finančních okolností ve smyslu bodu 37 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 předpokládá mimořádně silné omezení platební schopnosti dotyčného podniku.
163. Jinak by bylo nutné se obávat, že přísné podmínky pro snížení pokuty z důvodu nedostatečné platební schopnosti, tak jak jsou stanoveny v bodě 35, by mohly být obejity za použití znění mnohem obecněji formulovaného bodu 37 a existovalo by vážné nebezpečí, že absolutně výjimečná povaha snížení pokut, na níž je založen bod 35(123), by byla použitím bodu 37 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 zbavena svého smyslu.
164. Tribunál proto v souvislosti s použitím bodu 37 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 právem porovnal, jak silně se pokuty stanovené podle obecné metodiky projevily na platební schopnost společností Ziegler a Interdean, toto porovnání provedl na základě jejich příslušného ročního obratu(124). Neboť na rozdíl od názoru, který zdá se zastává navrhovatelka kasačního opravného prostředku, totiž ne každé narušení platební schopnosti podniku může představovat důvod pro snížení pokuty podle bodu 37 uvedených pokynů, i kdyby snížení bylo různě vysoké. Naopak, konkrétní finanční okolnosti ve smyslu bodu 37 těchto pokynů je vůbec možné zohlednit pouze v případě mimořádně silného narušení platební schopnosti podniku, které jasně přesahuje míru (pouhé) platební neschopnosti ve smyslu bodu 35.
165. V projednávaném případě je nesporné, že společnost Ziegler – na rozdíl od společnosti Interdean – ani ve správním řízení, ani během soudního řízení v prvním stupni, neuvedla žádné okolnosti, které by zakládaly i jen první dojem, že by v jejím případě mohly kromě údajného narušení její platební schopnosti (bod 35 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006) být dány konkrétní finanční okolnosti, které by odůvodňovaly snížení pokuty (bod 37 uvedených pokynů). Důkazní břemeno takovýchto okolností nese ten účastník řízení, který se těchto okolností dovolává. Společnosti Ziegler nic nebránilo v tom, aby k tomu uvedla vhodné informace, neboť nezbytné informace by musely pocházet v první řadě od tohoto podniku.
166. Vzhledem k tomu, že společnost Ziegler neuvedla žádné způsobilé informace, z nichž by bylo možné usoudit na existenci konkrétních okolností ve smyslu bodu 37 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006, Tribunál mohl – a nedopustil by se tím nesprávného právního posouzení – vycházet z toho, že společnosti Ziegler a Interdean se nenacházely ve srovnatelné situaci, a nebylo tedy nutné vycházet z porušení zásady rovného zacházení.
167. Celkově je tedy i čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku neopodstatněný.
C – Dílčí závěr
168. Vzhledem k tomu, že žádný z důvodů kasačního opravného prostředku uplatněných společností Ziegler nemůže být přijat, je třeba tento kasační opravný prostředek zamítnout jako celek.
V – Náklady řízení
169. Bude‑li kasační opravný prostředek, jak v projednávaném případě navrhuji, zamítnut, rozhodne o nákladech řízení Soudní dvůr (čl. 184 odst. 2 jednacího řádu ze dne 25. září 2012), podrobnosti přitom vyplývají z článků 137 až 146 ve spojení s čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu(125).
170. Z článku 138 odst. 1 ve spojení s čl. 184 odst. 1 jednacího řádu vyplývá, že účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, bude uložena náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise příslušný návrh podala a společnost Ziegler neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit společnosti Ziegler náhradu nákladů řízení.
VI – Závěry
171. Vzhledem k výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl takto:
„1) Kasační opravný prostředek se zamítá.
2) Společnosti Ziegler SA se ukládá náhrada nákladů řízení.“