Spojené věci C‑274/11 a C‑295/11

Španělské království

a

Italská republika

v.

Rada Evropské unie

„Jednotný patent – Rozhodnutí o povolení posílené spolupráce podle čl. 329 odst. 1 SFEU – Žaloby na neplatnost pro nedostatek pravomoci, zneužití pravomoci a porušení Smluv – Podmínky uvedené v článku 20 SEU, jakož i v článcích 326 SFEU a 327 SFEU – Nevýlučná pravomoc – Rozhodnutí přijaté ‚až jako poslední prostředek‘ – Ochrana zájmů Unie“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. dubna 2013

1.        Sbližování právních předpisů – Průmyslové a obchodní vlastnictví – Patentové právo – Zavedení evropského patentu a pravidel pro používání jazyků – Výlučná pravomoc Unie – Nedostatek – Pravomoc Rady k povolení posílené spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany

(Článek 20 SEU; čl. 4 odst. 2 SFEU a článek 118 SFEU)

2.        Evropská unie – Posílená spolupráce – Kritéria pro uplatnění – Nemožnost dosáhnout cílů této spolupráce v přiměřené lhůtě Unií jako celkem – Obejití požadavku jednomyslnosti – Neexistence

(Článek 20 SEU; články 326 SFEU až 334 SFEU)

3.        Evropská unie – Posílená spolupráce – Zavedení evropského patentu a pravidel pro používání jazyků – Podmínky uplatnění – Povinnost zavést posílenou spolupráci až jako poslední prostředek – Pojem

(Článek 20 odst. 2 SEU)

4.        Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí vydané v kontextu známém adresátovi – Přípustnost stručného odůvodnění

(Článek 296 SFEU)

5.        Evropská unie – Posílená spolupráce – Zavedení evropského patentu – Jednotná ochrana na územích všech členských států – Vztah k Mnichovské evropské patentové úmluvě

(Článek 20 odst. 1 SEU)

6.        Sbližování právních předpisů – Průmyslové a obchodní vlastnictví – Patentové právo – Zavedení evropského patentu „v Unii“ – Použití v rámci posílené spolupráce – Jednotná ochrana na územích zúčastněných členských států a nikoli v celé Unii – Přípustnost

(Článek 118 SFEU)

1.        Pravomoci přiznané článkem 118 SFEU k vytvoření evropských práv k duševnímu vlastnictví a k zavedení centralizovaného režimu pro udělování oprávnění, koordinaci a kontrolu na úrovni Unie v souvislosti s těmito právy, jakož i pravomoc ke stanovení pravidel pro používání jazyků ve vztahu k uvedeným právům, která je úzce spjata s vytvořením těchto práv, spadají do oblasti sdílené pravomoci ve smyslu čl. 4 odst. 2 SFEU, a jsou tudíž nevýlučnými pravomocemi ve smyslu čl. 20 odst. 1 prvního pododstavce SEU. Z toho vyplývá, že Rada je příslušná k povolení posílené spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany.

(viz body 17, 18, 25, 26)

2.        Nic v článcích 20 SEU nebo 326 SFEU až 334 SFEU členským státům nezakazuje, aby mezi sebou navázaly posílenou spolupráci v rámci pravomocí Unie, které musí být podle Smluv vykonávány jednomyslně. Právě naopak z čl. 333 odst. 1 SFEU vyplývá, že takovéto pravomoci jsou při splnění podmínek uvedených v článcích 20 SEU a 326 SFEU až 334 SFEU vhodné k posílené spolupráci a že v takovém případě bude s výhradou, že Rada nepřijala rozhodnutí, že bude rozhodovat kvalifikovanou většinou, jednomyslnost představována hlasy pouze zúčastněných členských států.

Kromě toho články 20 SEU a 326 SFEU až 334 SFEU neomezují možnost využít posílené spolupráce pouze na případ, kdy jeden nebo více členských států prohlásí, že ještě nejsou připraveny podílet se na legislativní činnosti Unie jako celku. Nemožnost dosáhnout cílů sledovaných touto spoluprací v přiměřené lhůtě Unií jako celkem, na kterou odkazuje čl. 20 odst. 2 SEU, může mít různé příčiny, jako je např. nezájem jednoho či více členských států nebo neschopnost členských států, které všechny projevily zájem na přijetí právní úpravy na unijní úrovni, dosáhnout shody ohledně obsahu takové právní úpravy.

Z toho vyplývá, že rozhodnutí Rady povolit posílenou spolupráci poté, co bylo konstatováno, že jednotný patent a k němu se vztahující pravidla pro používání jazyků nemohly být zavedeny v přiměřené lhůtě Unií jako celkem, nikterak neobchází požadavek jednomyslnosti stanovený v čl. 118 druhém pododstavci SFEU ani nevylučuje členské státy, které se nepřipojily k žádostem o posílenou spolupráci.

(viz body 35–37)

3.        Výraz „až jako poslední prostředek“, obsažený v čl. 20 odst. 2 SEU, zdůrazňuje, že pouze situace vyznačující se nemožností přijmout takovou právní úpravu v dohledné době mohou vést k přijetí rozhodnutí o povolení posílené spolupráce. Soudní dvůr musí při svém přezkumu dodržení podmínky přijetí rozhodnutí o povolení posílené spolupráce až jako posledního prostředku ověřit, zda Rada důkladně a nestranně přezkoumala skutečnosti, které jsou v tomto ohledu relevantní, a zda závěr, k němuž dospěla, je dostatečně odůvodněný. Tyto podmínky jsou splněny, pokud Rada náležitě přihlédla ke skutečnosti, že legislativní proces s cílem vytvořit evropský patent byl započat během roku 2000 a prošel několika etapami, že na půdě Rady byl všemi členskými státy debatován značný počet různých pravidel pro používání jazyků ve vztahu k jednotnému patentu a že žádná z těchto pravidel, ať rozšířená o prvky kompromisu či bez nich, nezískala takovou podporu, která by vedla k přijetí uceleného „legislativního balíčku“ týkajícího se tohoto patentu na úrovni Unie.

(viz body 50, 54–56)

4.        Viz znění rozhodnutí.

(viz bod 58)

5.        Evropské patenty udělené podle pravidel evropské patentové úmluvy, podepsané v Mnichově dne 5. října 1973 (EPÚ), neposkytují jednotnou ochranu ve státech, které jsou smluvními stranami této úmluvy, ale v každém z těchto států zajišťují ochranu, jejíž rozsah je vymezen vnitrostátním právem. Naproti tomu by jednotný patent navrhovaný rozhodnutím 2011/167, kterým se povoluje posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany, poskytoval jednotnou ochranu na území všech členských států zúčastněných na posílené spolupráci. Ochrana přiznaná tímto jednotným patentem má tedy z hlediska jednotnosti a integrace přínos oproti situaci, která je výsledkem provedení pravidel stanovených v EPÚ.

(viz body 62, 63)

6.        Skutečnost, že evropské právo k duševnímu vlastnictví takto vytvořené, jednotná ochrana, kterou toto právo přiznává, a pravidla, která jsou s ním spojena, nebudou platit v celé Unii, nýbrž pouze na území zúčastněných členských států, je vlastní tomu, že pravomoc svěřená článkem 118 SFEU k vytvoření evropských práv k duševnímu vlastnictví je vykonávána na základě posílené spolupráce. Tento důsledek, který ani zdaleka nepředstavuje porušení článku 118 SFEU, nutně vyplývá z článku 20 SEU, který ve svém odstavci 4 stanoví, že akty přijaté v rámci posílené spolupráce zavazují pouze zúčastněné členské státy.

(viz body 68, 75)