STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
HENRIKA SAUGMANDSGAARDA ØE
přednesené dne 16. února 2017(1)
Věc C‑75/16
Livio Menini
Maria Antonia Rampanelli
proti
Banco Popolare – Società Cooperativa
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale Ordinario di Verona (soud ve Veroně, Itálie)]
„Řízení o předběžné otázce – Odpor proti platebnímu rozkazu – Směrnice 2008/52/ES – Mediace v občanských a obchodních věcech – Článek 1 odst. 2 – Působnost – Směrnice 2013/11/EU – Alternativní řešení spotřebitelských sporů – Článek 1 – Povinnost spotřebitele zahájit mediační řízení před zahájením soudního řízení – Článek 2 – Působnost – Článek 8 písm. b) – Povinné zastoupení advokátem – Článek 9 odst. 2 písm. a) – Sankce spojené s ukončením účasti na mediaci“
I – Úvod
1. K Tribunale Ordinario di Verona (soud ve Veroně, Itálie) byl dvěma spotřebiteli podán odpor proti platebnímu rozkazu, který byl vůči nim vydán ve prospěch úvěrové instituce.
2. Na základě italských právních předpisů, které provádějí směrnici 2008/52/ES o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech(2), je přípustnost odporu podmíněna předchozím zahájením mediace ze strany navrhovatelů. Tento soud kromě toho konstatuje, že spor v původním řízení spadá rovněž do působnosti italských právních předpisů, které provádějí směrnici 2013/11/EU o alternativním řešení spotřebitelských sporů(3). Má přitom pochybnosti o slučitelnosti takového povinného postupu mediace, byť je tento postup v souladu se směrnicí 2008/52, s některými ustanoveními směrnice 2013/11.
3. V tomto kontextu se uvedený soud táže Soudního dvora zaprvé na vymezení působností obou těchto směrnic. Zadruhé se táže, zda ustanovení směrnice 2013/11 brání tomu, aby přípustnost návrhu na zahájení soudního řízení, podaného spotřebitelem proti obchodníkovi, který se týká smlouvy o poskytování služeb, byla podmíněna předchozím zahájením mediace ze strany spotřebitele. Zatřetí se předkládající soud táže Soudního dvora, zda jsou pravidla mediace stanovená italskými právními předpisy v souladu se směrnicí 2013/11, když ukládají spotřebiteli povinné zastoupení advokátem a stanoví sankce pro případ ukončení mediace bez oprávněného důvodu.
II – Právní rámec
A – Unijní právo
1. Směrnice 2008/52
4. Článek 1 odst. 2 směrnice 2008/52 stanoví, že se tato směrnice „vztahuje na přeshraniční spory v občanských a obchodních věcech s výjimkou sporů týkajících se práv a povinností, o kterých nemohou strany podle rozhodného práva rozhodovat samy“.
5. Článek 3 písm. a) této směrnice vymezuje „mediaci“ jako „formální řízení, jakkoli nazvané nebo uváděné, ve kterém dvě nebo více stran sporu samy dobrovolně usilují o dosažení dohody o vyřešení sporu za pomoci mediátora. Toto řízení mohou zahájit strany sporu nebo může být navrženo či nařízeno soudem nebo stanoveno právem členského státu“.
6. Podle čl. 5 odst. 2 uvedené směrnice touto směrnicí „nejsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy, podle nichž je využití mediace povinné nebo je předmětem pobídek nebo sankcí, ať už před zahájením soudního řízení, nebo po jeho zahájení, za předpokladu, že tyto právní předpisy nebrání stranám sporu ve výkonu jejich práva na přístup k soudnictví“.
2. Směrnice 2013/11
7. Článek 1 směrnice 2013/11 stanoví, že „účelem této směrnice je přispět dosažením vysoké úrovně ochrany spotřebitele k řádnému fungování vnitřního trhu tím, že zajistí, aby spotřebitelé mohli proti obchodníkům dobrovolně podávat stížnosti k subjektům nabízejícím nezávislé, nestranné, transparentní, efektivní, rychlé a spravedlivé postupy alternativního řešení sporů. Touto směrnicí nejsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy, podle nichž je účast na těchto postupech povinná, pokud tyto právní předpisy stranám sporu nebrání ve výkonu práva na přístup k soudnictví“.
8. V souladu s článkem 2 této směrnice:
„1. Tato směrnice se vztahuje na postupy pro mimosoudní řešení vnitrostátních a přeshraničních sporů v souvislosti se smluvními závazky vyplývajícími z kupních smluv nebo ze smluv o poskytování služeb mezi obchodníkem usazeným v Unii a spotřebitelem s bydlištěm v Unii vedenými u subjektu alternativního řešení sporů, který navrhuje nebo nařizuje řešení, nebo se snaží sblížit strany sporu s cílem usnadnit dosažení smírného řešení.
2. Tato směrnice se nevztahuje na:
[…]
g) postupy zahájené obchodníkem vůči spotřebiteli;
[…]“
9. Článek 3 odst. 1 a 2 uvedené směrnice zní následovně:
„1. Není-li v této směrnici stanoveno jinak, pokud je některé ustanovení této směrnice v rozporu s ustanovením jiného právního aktu Unie, které se týká postupů mimosoudního řešení sporů, které zahájil spotřebitel vůči obchodníkovi, má přednost ustanovení této směrnice.
2. Touto směrnicí není dotčena směrnice 2008/52/ES.“
10. Článek 4 odst. 1 písm. g) směrnice 2013/11 vymezuje „postup alternativního řešení sporů“ jako „postup uvedený v článku 2, který splňuje požadavky stanovené v této směrnici a je prováděn subjektem alternativního řešení sporů“. „Subjekt alternativního řešení sporů“ označuje podle čl. 4 odst. 1 písm. h) této směrnice „subjekt, ať už je jeho název jakýkoli, který je trvale usazen, a nabízí řešení sporů prostřednictvím postupu alternativního řešení sporů a je uveden na seznamu podle čl. 20 odst. 2“.
11. Článek 5 odst. 1 uvedené směrnice stanoví, že „[č]lenské státy […] zajistí, aby spory, na něž se vztahuje tato směrnice a jež se týkají obchodníka usazeného na jejich území, mohly být předloženy subjektu alternativního řešení sporů, který splňuje požadavky stanovené v této směrnici“.
12. Článek 8 písm. b) téže směrnice ukládá členským státům, aby zajistily stranám sporu přístup k postupu alternativního řešení sporů, „aniž by byly nuceny využívat služeb právníka nebo právního poradce“.
13. Na základě čl. 9 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/11 „[č]lenské státy zajistí, aby u postupů alternativního řešení sporů, jejichž cílem je vyřešit spor navržením řešení sporu, měly strany možnost ukončit svoji účast v postupu v kterékoli jeho fázi, pokud jsou nespokojeny s jeho prováděním nebo průběhem. O tomto právu musí být informovány před začátkem postupu. Stanoví-li vnitrostátní předpisy obchodníkům povinnou účast v postupech alternativního řešení sporů, vztahuje se toto písmeno pouze na spotřebitele“.
14. Podle článku 20 této směrnice:
„1. Každý příslušný orgán posoudí zejména na základě informací, které obdržel v souladu s čl. 19 odst. 1, zda lze subjekty řešení sporů, které mu byly oznámeny, považovat za subjekty alternativního řešení sporů, na něž se vztahuje tato směrnice, a zda tyto subjekty splňují požadavky na kvalitu stanovené v kapitole II a ve vnitrostátních právních předpisech, které ji provádějí, včetně vnitrostátních právních předpisů jdoucích nad rámec požadavků této směrnice, v souladu s právem Unie.
2. Každý příslušný orgán sestaví na základě posouzení uvedeného v odstavci 1 seznam všech subjektů alternativního řešení sporů, které mu byly oznámeny a které splňují podmínky stanovené v odstavci 1.
[…]“
B – Italské právo
1. Legislativní nařízení č. 28/2010
15. Článek 5 decreto legislativo 4 marzo 2010, n. 28, recante attuazione dell’articolo 60 della legge 18 giugno 2009, n. 69, in materia di mediazione finalizzata alla conciliazione delle controversie civili e commerciali [legislativní nařízení č. 28 ze dne 4. března 2010, kterým se provádí článek 60 zákona č. 69 ze dne 18. června 2009 o mediaci k urovnávání občanských a obchodních sporů (dále jen „legislativní nařízení č. 28/2010“)](4), kterým se provádí směrnice 2008/52, stanoví:
„1a. Ten, kdo hodlá podat žalobu k soudu týkající se sporu v oblasti spoluvlastnictví, věcných práv, dělení majetku, dědictví, rodinných smluv, nájemních smluv, bezplatných půjček, nájmu podniku, žalob na náhradu škody po lékařském nebo zdravotnickém zákroku nebo pro pomluvu prostřednictvím tisku nebo jakéhokoliv jiného prostředku komunikace, pojistných smluv, bankovních a finančních smluv, je povinen za povinného zastoupení advokátem předtím zahájit mediační řízení upravené tímto nařízením, nebo smírčí řízení upravené legislativním nařízením č. 179 ze dne 8. října 2007, nebo řízení zavedené na základě článku 128a konsolidovaného znění zákonů v bankovní a úvěrové oblasti uvedeného v legislativním nařízení č. 385 ze dne 1. září 1993, ve znění pozdějších změn, pro oblasti, které jsou v něm upraveny. Zahájení mediačního řízení představuje podmínku přípustnosti žaloby. […]
2a. Představuje-li provedení mediačního řízení podmínku přípustnosti žaloby, tato podmínka se považuje za splněnou, [pokud] první setkání před mediátorem skončí bez dohody.
[…]
4. Odstavce 1a a 2 se nepoužijí:
1) v řízeních o platebním rozkazu, včetně řízení o odporu, až do rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo pozastavení předběžného vykonání […]“
16. Podle čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení „[n]a prvním setkání a na následujících setkáních [stran sporu před mediátorem] až do skončení řízení musí být strany zastoupeny advokátem“. Odstavec 4a tohoto ustanovení stanoví, že „[z] neúčasti na mediačním řízení bez oprávněného důvodu může soud v následném soudním řízení vyvodit důkazy ve smyslu čl. 116 odst. 2 občanského soudního řádu. Účastníku řízení, který se v případech uvedených v článku 5 nezúčastnil mediačního řízení bez oprávněného důvodu, uloží soud povinnost zaplatit částku ve prospěch státních financí ve výši odpovídající jednotnému poplatku za soudní řízení“.
2. Legislativní nařízení č. 130/2015
17. Decreto legislativo 6 agosto 2015, n. 130, recante attuazione della direttiva 2013/11/UE sulla risoluzione alternativa delle controversie dei consumatori [legislativní nařízení č. 130 ze dne 6. srpna 2015, kterým se provádí směrnice 2013/11/EU o alternativním řešení spotřebitelských sporů (dále jen „legislativní nařízení č. 130/2015“)](5) pozměnilo některá ustanovení decreto legislativo 6 settembre 2005, n. 206, „Codice del consumo“ [legislativní nařízení č. 206 ze dne 6. září 2005, kterým se stanoví spotřebitelský zákon (dále jen „legislativní nařízení č. 206/2005)](6),. Článek 1 legislativního nařízení č. 130/2015 zejména nahradil článek 141 legislativního nařízení č. 206/2005 a jeho odstavce 4 a 6 nyní stanoví:
„4. Ustanovení obsažená v této hlavě se vztahují na dobrovolné postupy alternativního řešení vnitrostátních i přeshraničních sporů, včetně postupů za pomocí elektronické komunikace, mezi spotřebiteli a obchodníky s bydlištěm a usazenými v Evropské unii, v rámci kterých subjekt alternativního řešení sporů navrhne řešení nebo sjednotí strany s cílem usnadnit smírné řešení, a zejména na mediační subjekty příslušné k projednání spotřebitelských obchodů zapsané ve zvláštním oddíle uvedeném v čl. 16 odst. 2 a 4 legislativního nařízení č. 28 ze dne 4. března 2010 a na jiné subjekty alternativního řešení sporů založené nebo zapsané do seznamů vedených úřady a pod dohledem úřadů uvedených v odst. 1 písm. i) po přezkumu existence podmínek a souladu jejich organizace a jejich řízení s ustanoveními této hlavy.
[…]
6. Tímto nejsou dotčena následující ustanovení, která stanoví povinnost postupů alternativního řešení sporů:
a) čl. 5 odst. 1a legislativního nařízení č. 28 ze dne 4. března 2010, […]“
III – Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
18. Dne 15. června 2015 byl ve prospěch Banco Popolare – Società Cooperativa vydán soudem platební rozkaz proti Liviu Meninimu a Marii Antonii Rampanelli znějící na částku ve výši 991 848,21 eura. Tato částka odpovídá výši jejich dluhu ze smlouvy o hypotečním úvěru na běžném účtu uzavřené mezi nimi a Banco Popolare. Livio Menini a M. A. Rampanelli podali proti platebnímu rozkazu odpor a domáhali se zastavení předběžné vykonatelnosti tohoto rozkazu.
19. Na podporu odporu L. Menini a M. A. Rampanelli tvrdí, že jim Banco Popolare i přes jejich nízké příjmy opakovaně poskytla úvěry na základě několika po sobě jdoucích smluv. Tyto úvěry jim měly umožnit nabýt ohromné množství akcií, z velké části samotné Banco Popolare nebo jiných společností téže skupiny. Banco Popolare mimoto uváděla tyto investice jako bezpečné.
20. Předkládající soud se domnívá, že je třeba návrh na zastavení předběžné vykonatelnosti zamítnout. Po vydání tohoto zamítavého rozhodnutí tímto soudem budou navrhovatelé povinni zahájit mediační řízení na základě čl. 5 odst. 1a a 4 legislativního nařízení č. 28/2010, které provádí směrnici 2008/52 do italského práva, jinak by byl jejich odpor nepřípustný.
21. Tento soud konstatuje, že spor spadá rovněž do působnosti legislativního nařízení č. 130/2015, které provádí do italského práva směrnici 2013/11. Navrhovatelé jsou totiž v postavení „spotřebitelů“ ve smyslu čl. 4 písm. a) této směrnice, kteří uzavřeli s „obchodníkem“, vymezeným v čl. 4 písm. b) uvedené směrnice, „smlouvu o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 4 písm. d) téže směrnice.
22. Uvedený soud v podstatě uvádí, že směrnice 2013/11 brání zavedení takového systému povinné mediace u spotřebitelských sporů – který však povoluje čl. 5 odst. 2 směrnice 2008/52 – jako je systém upravený legislativním nařízením č. 28/2010.
23. Zaprvé bod 16 odůvodnění směrnice 2013/11 ukládá členským státům zavedení jednotného režimu alternativního řešení spotřebitelských sporů pro všechny spotřebitelské spory. Brání tedy tomu, aby některé spotřebitelské spory podléhaly systému povinné mediace, kdežto pro ostatní spotřebitelské spory je využití mediace dobrovolné. Článek 5 odst. 1a legislativního nařízení č. 28/2010 přitom stanoví systém povinné mediace pouze pro spotřebitelské spory, které se týkají bankovních a finančních smluv nebo pojistných smluv.
24. Zadruhé, i když směrnice 2013/11 umožňuje uložit obchodníkovi povinnost účasti na mediačním řízení, tato směrnice zakazuje členským státům, aby takovou povinnost uložily spotřebiteli.
25. Článek 5 odst. 2 směrnice 2008/52 tak porušuje systém zavedený směrnicí 2013/11. Předkládající soud navrhuje vyřešit tento domnělý rozpor výkladem čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/11 tak, aby bylo zabráněno překrývání působnosti obou těchto směrnic. Směrnice 2008/52 by tak upravovala pouze spory, na které se směrnice 2013/11 nevztahuje, a sice spory, které se netýkají spotřebitelů, spory, které se týkají povinností založených jinými smlouvami, než jsou kupní smlouvy nebo smlouvy o poskytování služeb, jakož i spory vyloučené z působnosti této směrnice na základě čl. 2 odst. 2 této směrnice (jako jsou postupy zahájené obchodníkem).
26. Tento soud kromě toho zdůrazňuje, že čl. 5 odst. 1a a čl. 8 odst. 1 legislativního nařízení č. 28/2010 stanoví povinné zastoupení spotřebitele advokátem během mediačního řízení. Článek 8 písm. b) směrnice 2013/11 tomu přitom brání.
27. Uvedený soud má rovněž pochybnosti o souladu čl. 8 odst. 4a tohoto nařízení s čl. 9 odst. 2 písm. a) této směrnice, jelikož umožňuje spotřebiteli ukončit účast na mediačním řízení, aniž by mu vznikly nepříznivé následky v rámci následného soudního řízení, pouze v případě oprávněného důvodu. Podle předkládajícího soudu označuje pojem „oprávněný důvod“ objektivní důvody a nezahrnuje nespokojenost spotřebitele s mediačním řízením.
28. Za těchto podmínek se Tribunale Ordinario di Verona (soud ve Veroně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/11 v části, ve které stanoví, že touto směrnicí „není dotčena směrnice 2008/52“, chápat v tom smyslu, že není dotčena možnost jednotlivých členských států stanovit povinnou mediaci pouze pro případy, které nespadají do působnosti směrnice 2013/11, a sice případy uvedené v čl. 2 odst. 2 směrnice 2013/11, smluvní spory vyplývající z jiných smluv, než jsou kupní smlouvy nebo smlouvy o poskytování služeb, a spory, které se netýkají spotřebitelů?
2) Je třeba článek 1 směrnice 2013/11 v části, ve které zajišťuje spotřebitelům možnost podávat stížnosti proti obchodníkům k příslušným subjektům nabízejícím postupy alternativního řešení sporů, vykládat v tom smyslu, že tento předpis brání vnitrostátnímu právnímu předpisu, který stanoví použití mediace v některém ze sporů podle čl. 2 odst. 1 směrnice 2013/11 jako podmínku přípustnosti žaloby podané stranou, kterou je možné označit jako spotřebitele, a v každém případě vnitrostátnímu právnímu předpisu, který ve vztahu ke spotřebiteli, jenž se účastní mediace související s jedním z výše uvedených sporů, stanoví povinné zastoupení advokátem a související náklady, jakož i možnost neúčastnit se mediace pouze v případě oprávněného důvodu?“
29. Německá a italská vláda, jakož i Evropská komise předložily písemná vyjádření. Italská vláda a Komise byly zastoupeny na jednání konaném dne 24. listopadu 2016.
IV – Analýza
A – K pravomoci Soudního dvora
30. V písemných a ústních vyjádřeních předložily vlády a orgány zúčastněné na řízení dva argumenty, které mohou zpochybnit použitelnost směrnice 2013/11 na spor v původním řízení, jakož i relevanci předběžných otázek pro vyřešení tohoto sporu a pravomoc Soudního dvora na ně odpovědět.
31. Zaprvé italská vláda na jednání tvrdila, že spor v původním řízení navazuje na řízení o platebním rozkazu zahájené obchodníkem proti spotřebitelům. Z toho důvodu tento spor spadá pod vyloučení z působnosti směrnice 2013/11 stanovené v čl. 2 odst. 2 písm. g) této směrnice.
32. Zadruhé německá vláda a Komise uvedly, že předkládací rozhodnutí neuvádí, zda mediační řízení zavedené legislativním nařízením č. 28/2010 představuje skutečně „alternativní řešení sporů“, které probíhá u „subjektu alternativního řešení“, jak jsou tyto výrazy vymezeny v čl. 4 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2013/11. Na jednání italská vláda tvrdila, že tomu tak není. Přitom v případě, že mediační řízení upravené tímto nařízením neodpovídá těmto definicím, podle vlád a orgánů zúčastněných na řízení nespadá do působnosti této směrnice, vymezené v čl. 2 odst. 1 této směrnice.
33. Postupně se dále vyjádřím k oběma těmto argumentům při vědomí domněnky relevance, která je spojena s předběžnými otázkami.
34. V tomto ohledu připomínám, že tato domněnka může být vyloučena pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo jedná-li se o hypotetický problém a Soudní dvůr nedisponuje skutkovými či právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(7). Uvedenou domněnku lze tedy vyvrátit zejména tehdy, nejsou-li tyto otázky zjevně relevantní pro řešení sporu v původním řízení(8). Soudní dvůr zejména nemá pravomoc odpovědět na předběžnou otázku, pokud je zjevné, že ustanovení unijního práva, které má být předmětem výkladu Soudního dvora, nelze použít(9).
1. K dosahu vyloučení z působnosti směrnice 2013/11 stanoveného v čl. 2 odst. 2 písm. g) této směrnice
35. Podle čl. 2 odst. 2 písm. g) směrnice 2013/11 se tato směrnice nevztahuje na „postupy zahájené obchodníkem vůči spotřebiteli“. V tomto ohledu bod 16 odůvodnění této směrnice stanoví, že by se neměla vztahovat na „stížnosti předložené obchodníky proti spotřebitelům“.
36. Toto vyloučení odráží účel uvedené směrnice, který, jak vyplývá z článku 1 této směrnice, spočívá v přispění dosažením vysoké úrovně ochrany spotřebitele k řádnému fungování vnitřního trhu tím, že zajistí, aby spotřebitelé mohli mít v celé Unii přístup k postupům alternativního řešení sporů odpovídajícím určitým požadavkům na kvalitu za účelem podávání stížností proti obchodníkům. Cílem směrnice 2013/11 naopak není zajistit dostupnost těchto postupů obchodníkům za účelem uplatnění námitek vůči spotřebitelům.
37. Podle mého názoru uvedené vyloučení rovněž znamená, že v případě, že obchodník vznese stížnost proti spotřebiteli a má úspěch u soudů, tato směrnice nepožaduje, aby spotřebitel, který hodlá tento rozsudek napadnout, mohl namísto podání odvolání nebo odporu proti tomuto rozsudku napadnout uvedený rozsudek u subjektu alternativního řešení sporů.
38. Proto se mi zdá, že se vyloučení stanovené v čl. 2 odst. 2 písm. g) směrnice 2013/11 vztahuje na situaci, kdy spotřebitel napadá platební rozkaz vydaný vůči němu na návrh obchodníka.
39. Mohlo by tomu však být jinak v případě, že by spotřebitel ve stadiu odporu proti tomuto rozkazu uplatnil samostatný nárok vůči obchodníkovi, který by mohl být jako takový předmětem samostatné žaloby. Zejména pokud spotřebitel vznese v rámci odporu námitku neplatnosti smlouvy nebo některých jejích ustanovení, představuje návrh směřující k určení této neplatnosti (jakož i případně získání náhrady z tohoto titulu) kromě důvodu obrany předloženého v rámci řízení o platebním rozkazu samostatný nárok spotřebitele vůči obchodníkovi(10). Směrnice 2013/11 podle mého názoru vyžaduje, aby spotřebitel mohl uplatnit tento nárok u subjektu alternativního řešení sporů(11). Vyloučení stanovené v čl. 2 odst. 2 písm. g) této směrnice tedy není relevantní, pokud jde o takový nárok.
40. Otázka, zda spotřebitel, který podá odpor proti rozsudku, uplatňuje v tomto rámci samostatný nárok vůči obchodníkovi, který by mohl být jako takový předmětem žaloby, spadá do vnitrostátního práva každého členského státu. Toto posouzení tedy spadá do výlučné pravomoci vnitrostátního soudu.
41. V projednávané věci ze skutkového rámce popsaného v předkládacím rozhodnutí a převzatého v bodě 19 tohoto stanoviska vyplývá, že L. Menini a M. A. Rampanelli na podporu odporu tvrdili, že Banco Popolare porušila použitelné právo tím, že jim poskytla sporné úvěry. Je věcí předkládajícího soudu posoudit, zda takové tvrzení představuje samostatnou stížnost spotřebitelů vůči obchodníkovi.
42. Za těchto podmínek se domnívám, že i když uvedený spor navazuje na řízení o platebním rozkazu zahájené obchodníkem proti spotřebitelům, není zjevné, že se ustanovení směrnice 2013/11, jejichž výklad je požadován, nepoužijí na spor v původním řízení, a tedy že předběžné otázky nejsou relevantní pro vyřešení tohoto sporu.
2. K postavení „subjektu alternativního řešení“ sporů ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. h) směrnice 2013/11 a důsledkům, které z toho vyplývají
43. Článek 4 odst. 1 písm. g) směrnice 2013/11 definuje „postup alternativního řešení sporů“ jako postup prováděný „subjektem alternativního řešení sporů“. „Subjekt alternativního řešení sporů“ je vymezen v čl. 4 odst. 1 písm. h) této směrnice odkazem na seznam podle čl. 20 odst. 2 této směrnice. Tento seznam, který musí být vypracován příslušnými orgány každého členského státu a předán Komisi, uvádí všechny subjekty, které jim byly oznámeny a splňují po přezkumu na základě odstavce 1 tohoto článku požadavky kvality předepsané uvedenou směrnicí a vnitrostátními právními ustanoveními, která tuto směrnici provádí(12).
44. Jak přitom vyplývá z čl. 2 odst. 1 směrnice 2013/11, tato směrnice se vztahuje na postupy „vedené u subjektu alternativního řešení sporů“. Bod 37 odůvodnění této směrnice v tomto ohledu stanoví, že požadavky na kvalitu, které tato směrnice ukládá, se vztahují na „všechny postupy alternativního řešení sporů oznámené Komisi“. Jinak řečeno, uvedená směrnice upravuje pouze postupy, které jsou prováděny subjektem alternativního řešení sporů, vymezeným v čl. 4 písm. h) této směrnice.
45. Jelikož směrnice 2013/11 zdaleka nezakotvuje formalistickou definici této působnosti, je toto omezení věcné působnosti této směrnice vysvětleno obecnou strukturou systému, který zavádí.
46. V tomto ohledu zdůrazňuji, že čl. 5 odst. 1 této směrnice, s přihlédnutím k čl. 4 odst. 1 písm. h) této směrnice, ukládá každému členskému státu zajistit, aby spory, na něž se vztahuje uvedená směrnice a jež se týkají obchodníka usazeného na jejich území, mohly být spotřebiteli předloženy (alespoň jednomu) subjektu alternativního řešení sporů, který splňuje požadavky stanovené v této směrnici a je uveden na vnitrostátním seznamu podle čl. 20 odst. 2 této směrnice.
47. Za předpokladu, že členské státy tuto povinnost splní, mohou zřídit další subjekty alternativního řešení sporů, které tyto podmínky nutně nesplňují, a nejsou tedy uvedeny na tomto seznamu. Směrnice 2013/11 neharmonizuje všechny postupy alternativního řešení sporů; jejím cílem je pouze zajistit, aby každý členský stát stanovil alespoň jeden postup alternativního řešení sporů, který splňuje podmínky, které směrnice stanoví.
48. V projednávané věci předkládací rozhodnutí neuvádí, zda se mediační řízení upravené legislativním nařízením č. 28/2010 koná u „subjektu alternativního řízení sporů“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. h) směrnice 2013/11, a sice subjektu zapsaného na seznamu vypracovaného italskými orgány v souladu s čl. 20 odst. 2 této směrnice. Neuvádí ani, zda spotřebitelé mají možnost předložit spotřebitelský spor uvedený v čl. 5 odst. 1a legislativního nařízení č. 28/2010 jiným subjektům, které by byly případně uvedeny na tomto seznamu(13). Na jednání italská vláda tvrdila, že mediační orgán příslušný v rámci řízení zavedeného legislativním nařízením č. 28/2010 není uveden na uvedeném seznamu.
49. Za předpokladu, že k takovému zápisu nedošlo – což náleží posoudit předkládajícímu soudu – se domnívám s ohledem na výše uvedené a stejně jako vlády a orgány zúčastněné na řízení, že toto mediační řízení nespadá do působnosti směrnice 2013/11(14).
50. Tyto úvahy však nezpochybňují pravomoc Soudního dvora. S ohledem na nejistotu uvedenou v bodě 48 tohoto stanoviska totiž není nepoužitelnost ustanovení směrnice 2013/11, jejichž výklad je žádán, na spor v původním řízení, a tedy irelevance předběžných otázek pro vyřešení tohoto sporu, zjevná.
51. V každém případě, i kdyby mediační řízení upravené legislativním nařízením č. 28/2010 nespadalo do působnosti této směrnice, tato okolnost by nezpůsobovala nedostatek pravomoci Soudního dvora, jelikož by bylo třeba se domnívat, že italský zákonodárce rozšířil na základě vnitrostátního práva režim stanovený uvedenou směrnicí na toto řízení.
52. V tomto ohledu připomínám, že stanoví-li vnitrostátní právo členského státu přímou a bezpodmínečnou použitelnost ustanovení unijního práva na situace, které nespadají do působnosti těchto ustanovení, aby bylo zajištěno, že s těmito situacemi a situacemi spadajícími do působnosti unijního práva bude zacházeno stejně, Soudní dvůr má přesto za to, že má pravomoc k výkladu těchto ustanovení na základě článku 267 SFEU. Tento přístup je odůvodněn zájmem zajistit, aby ustanovení unijního práva byla vykládána jednotně(15).
53. V projednávané věci předkládací rozhodnutí poskytuje dostatečně přesné informace o takovém odkazu na unijní právo(16). Z tohoto rozhodnutí totiž vyplývá, že italské právní předpisy, které provádí směrnici 2013/11, zahrnují výslovně mediační řízení upravené legislativním nařízením č. 28/2010 do své působnosti(17). I pokud by toto řízení zahrnovalo orgán, který není uveden na seznamu podle čl. 20 odst. 2 směrnice 2013/11, italský zákonodárce tak přinejmenším chtěl upravit uvedené řízení stejně jako postupy, které jsou prováděny řádně zapsanými subjekty alternativního řešení sporů, vnitrostátními ustanoveními, která tuto směrnici provádí.
54. S přihlédnutím ke všem výše uvedeným úvahám se domnívám, že Soudní dvůr má pravomoc odpovědět na otázky položené předkládajícím soudem.
B – K systematickému vztahu mezi směrnicí 2008/52 a směrnicí 2013/11
55. První otázkou se předkládající soud táže Soudního dvora na výklad čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/11, podle kterého touto směrnicí „není dotčena směrnice 2008/52/ES“. Tento soud se táže, zda se věcné působnosti těchto směrnic překrývají, nebo naopak, zda směrnice 2008/52 upravuje pouze spory, na které se směrnice 2013/11 nevztahuje.
56. Podle mého názoru je nepochybné, že čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/11 umožňuje určité překrytí působností této směrnice a směrnice 2008/52. V tomto ohledu bod 19 odůvodnění in fine směrnice 2013/11 stanoví, že by se tato směrnice „měla vztahovat horizontálně na všechny druhy postupů alternativního řešení sporů, včetně postupů alternativního řešení sporů, na něž se vztahuje směrnice 2008/52“. Jak zdůraznila italská vláda, obě tyto směrnice se mohou vztahovat na tentýž spor souběžně, jelikož zatímco směrnice 2008/52 již stanoví rámec pro mediační řízení, směrnice 2013/11 harmonizuje podrobněji všechny postupy alternativního řešení sporů. Upravuje tedy několik aspektů těchto postupů, které nejsou upraveny ve směrnici 2008/52(18).
57. Z předkládacího rozhodnutí přitom vyplývá, že první otázka vychází z předpokladu, že ve sporu v původním řízení jde o rozpor mezi oběma těmito směrnicemi. Za předpokladu, že by se tento předpoklad potvrdil, bylo by třeba proto, aby byla předkládajícímu soudu poskytnuta užitečná odpověď, toto vyjasnit, pokud jde o použitelné normy, rovněž v případě, kdy jsou ustanovení směrnice 2008/52 a směrnice 2013/11 navzájem v rozporu.
58. Mám však pochybnosti o správnosti uvedeného předpokladu. Jak podotýká Komise, k takovému rozporu může dojít pouze tehdy, když spor spadá současně do působnosti obou těchto směrnic, a navíc jsou ustanovení obou těchto směrnic skutečně neslučitelná. V projednávané věci však není splněna ani jedna z obou podmínek.
59. Zaprvé spor v původním řízení nespadá do působnosti směrnice 2008/52, která se vztahuje v souladu s čl. 1 odst. 2 této směrnice pouze na přeshraniční spory(19). Tyto spory zahrnují v podstatě podle čl. 2 odst. 1 uvedené směrnice spory, v němž má alespoň jedna ze stran sporu bydliště nebo se obvykle zdržuje v jiném členském státě. Jelikož navrhovatelé mají bydliště v Itálii a rovněž Banco Popolare má sídlo v Itálii, spor v původním řízení nespadá pod tuto definici.
60. Jak uvádí bod 8 odůvodnění směrnice 2008/52, nic sice nebrání členským státům, aby uplatňovaly její ustanovení na vnitrostátní mediační řízení. Italský zákonodárce využil této možnosti, když rozšířil použití ustanovení legislativního nařízení č. 28/2010 na vnitrostátní spory. Tento bod odůvodnění však nemůže mít za následek rozšíření působnosti této směrnice na tyto spory v rozporu s jasným zněním čl. 1 odst. 2 této směrnice. Jak uvedla Komise na jednání, uvedený bod odůvodnění se omezuje na uvedení možnosti členských států uplatňovat na základě vnitrostátního práva ustanovení unijního práva na situace, na které se nevztahuje působnost těchto ustanovení(20).
61. Zadruhé a v každém případě nesdílím analýzu předkládajícího soudu, podle které, jelikož čl. 3 písm. a) a čl. 5 odst. 2 směrnice 2008/52 umožňují členským státům uložit využití mediačního řízení před předložením věci soudu, jsou neslučitelné se systémem zavedeným směrnicí 2013/11. Jelikož je tato problematika součástí první části druhé otázky, rozvinu své uvažování v následující části mého pojednání(21).
62. Vzhledem k tomu, že spor v původním řízení nezahrnuje žádný rozpor mezi ustanoveními směrnice 2008/52 a ustanoveními směrnice 2013/11, není třeba určit, která z těchto ustanovení mají přednost.
63. Ve snaze o úplnost nicméně dodávám, že i kdyby takový rozpor existoval, směrnice 2008/52 by měla mít přednost. Článek 3 odst. 1 směrnice 2013/11 totiž přiznává této směrnici přednost před jinými unijními akty, které se týkají postupů mimosoudního řešení sporů, které zahájil spotřebitel vůči obchodníkovi, „kromě případů, kdy je výslovně stanoveno jinak“. Článek 3 odst. 2 směrnice 2013/11, s přihlédnutím k bodu 19 odůvodnění této směrnice, představuje takovou výslovnou výjimku, jelikož stanoví, že uvedenou směrnicí není dotčena směrnice 2008/52“. Kromě toho, že tento bod odůvodnění potvrzuje přednost této směrnice před směrnicí 2013/11, uvádí, že je tomu tak, jelikož směrnice 2008/52 již stanoví pro přeshraniční spory rámec pro mediační systémy.
C – Ke slučitelnosti povinnosti zahájit mediační řízení se směrnicí 2013/11
64. Podle první části své druhé otázky se předkládající soud táže, zda článek 1 směrnice 2013/11 brání takovému vnitrostátnímu právnímu ustanovení, jako je čl. 5 odst. 1a legislativního nařízení č. 28/2010, které podmiňuje přípustnost žaloby podané spotřebitelem proti obchodníkovi, týkající se smlouvy o poskytování služeb, předchozím zahájením mediačního řízení spotřebitelem.
1. K neexistenci zásadního zákazu stanovení povinnosti zahájit mediační řízení vůči spotřebiteli
65. Tribunale Ordinario di Verona (soud ve Veroně) má pochybnosti o slučitelnosti čl. 5 odst. 1a legislativního nařízení č. 28/2010 s článkem 1 směrnice 2013/11 ze dvou různých důvodů.
66. Zaprvé se tento soud táže, zda tato směrnice ukládá členským státům stanovit jediný a jednotný režim alternativního řešení sporů pro všechny spotřebitelské spory. Uvedený čl. 5 odst. 1a má přitom za následek fragmentaci režimů alternativního řešení sporů použitelných na tyto spory, jelikož stanoví povinný režim mediace pro některé spotřebitelské spory (a sice podle uvedeného soudu spory, které se týkají bankovních a finančních smluv a pojistných smluv), zatímco ostatní spotřebitelské spory podléhají pouze dobrovolnému režimu mediace(22).
67. Ani znění ani účel směrnice 2013/11 takový požadavek nepodporují(23). Jak jsem připomněl v bodě 36 tohoto stanoviska, cíl této směrnice spočívá v podstatě v zajištění, aby spotřebitelé mohli mít v celé Unii přístup k postupům alternativního řešení sporů odpovídajícím určitým požadavkům na kvalitu za účelem podávání stížností proti obchodníkům. Tyto postupy musí být „nezávislé, nestranné, transparentní, efektivní, rychlé a spravedlivé“. Uvedená směrnice nemá nad rámec tohoto cíle zajistit jednotnost podmínek těchto postupů v rámci téhož členského státu pro všechny spotřebitelské spory. Tento závěr vyplývá rovněž z minimální povahy harmonizace, kterou provádí tato směrnice a která vyplývá z čl. 2 odst. 3 této směrnice.
68. Zadruhé se předkládající soud táže, zda může být k účasti na mediačním řízení za účelem řešení sporu, který spadá do působnosti směrnice 2013/11(24), nucen pouze obchodník nebo i spotřebitel.
69. V tomto ohledu je, jak tento soud uvedl, znění článku 1 této směrnice přinejmenším na první pohled poněkud nejednoznačné. První věta tohoto článku zdůrazňuje dobrovolnou povahu využití postupů alternativního řešení sporů spotřebitelem za účelem uplatnění jeho práv vůči obchodníkům. Druhá věta uvedeného článku vyhrazuje členským státům možnost přijmout právní předpisy, podle nichž je účast na těchto postupech povinná, pokud tyto právní předpisy „stranám sporu nebrání ve výkonu práva na přístup k soudnictví“. Znění tohoto ustanovení neupřesňuje, zda pojem „účast“ odkazuje pouze na účast obchodníka v postupu alternativního řešení sporů zahájeného spotřebitelem nebo se týká rovněž zahájení takového postupu spotřebitelem.
70. Použití výrazu „strany“ evokuje, že se tento pojem týká jak účasti spotřebitele, tak i obchodníka v postupu alternativního řešení sporů. Bod 49 odůvodnění směrnice 2013/11 se však soustředí spíše na účast obchodníka, když stanoví, že ačkoli tato směrnice nevyžaduje, aby byla účast obchodníků na postupech alternativního řešení sporů povinná, nebrání členským státům, aby takovou povinnost stanovily, s výhradou dodržení práva stran na přístup k soudnictví.
71. Vzhledem k tomu, že znění článku 1 směrnice 2013/11, s přihlédnutím k bodu 49 odůvodnění této směrnice, tedy neumožňuje jednoznačný výklad, je třeba přihlédnout k cílům a kontextu tohoto ustanovení a právní úpravy, jejíž je součástí(25).
72. V tomto ohledu uvádím zaprvé, že širší legislativní kontext, jehož součástí je tato směrnice, potvrzuje slučitelnost mezi dobrovolnou povahou mediace a uložením povinnosti spotřebiteli mediaci využít. Směrnice 2008/52 poskytuje v tomto ohledu objasnění, které se jeví relevantním pro výklad článku 1 směrnice 2013/11(26).
73. Článek 3 písm. a) směrnice 2008/52 definuje mediaci jako dobrovolné řízení, když upřesňuje, že toto řízení mohou nejen zahájit strany sporu, ale může být nařízeno soudem nebo stanoveno právem členského státu. Článek 5 odst. 2 této směrnice stejně tak zachovává možnost členských států učinit „využití“ mediace povinné na základě jejich vnitrostátního práva. Tato formulace jednoznačně uvádí, že členské státy mohou stanovit, že je spotřebitel povinen zahájit mediační řízení(27). Jak vyplývá z bodu 13 odůvodnění uvedené směrnice, dobrovolná povaha mediace spočívá nejen ve volnosti stran využít tohoto řízení, ale i ve skutečnosti, že „strany sporu za ně samy odpovídají, mohou je organizovat podle svého uvážení a kdykoli je mohou ukončit“.
74. Nespatřuji žádnou skutečnost, která by odůvodňovala přikládat odlišný význam dobrovolné povaze postupů alternativního řešení sporů, kterou zakotvuje článek 1 směrnice 2013/11. Nelze tudíž toto ustanovení vykládat tak, že zakazuje členským státům podmínit přípustnost žaloby podané spotřebitelem předchozím využitím postupu alternativního řešení sporů.
75. Zadruhé přitom zdůrazňuji, že pokud jde o pravidla a rysy postupů alternativního řešení sporů, které směrnice 2013/11 neupravuje, členské státy si zachovávají plnou legislativní autonomii za předpokladu, že je dodržen užitečný účinek této směrnice(28). Tato úvaha vyplývá z minimální povahy harmonizace, kterou provádí(29). Bod 15 odůvodnění uvedené směrnice kromě toho stanoví, že systém alternativního řešení sporů, který má zavést, by měl „stavět na stávajících postupech alternativního řešení sporů v členských státech, přičemž by měl respektovat jejich právní tradice“.
76. Nic nenaznačuje, že by povinnost spotřebitele zahájit postup alternativního řešení sporů narušovala dosažení cíle směrnice 2013/11, definovaného v článku 1 této směrnice, a tedy užitečný účinek této směrnice. Naopak směřuje k jeho posílení zaručením systematického využití tohoto mimosoudního postupu(30). Navíc, jelikož je předpokládaným cílem této povinnosti snížení zátěže soudů – cíl, jehož legitimitu ostatně uznal Soudní dvůr(31) –, nepřímo podporuje přístup spotřebitelů k soudnictví, jehož význam uvedený článek 1 potvrzuje. Z tohoto hlediska by bylo kontraproduktivní vykládat toto ustanovení tak, že zakazuje členským státům uložit spotřebiteli takovou povinnost.
77. Mimoto připomínám, že ustanovení směrnice 2008/52 mají přednost před ustanoveními směrnice 2013/11 v případě rozporu mezi těmito ustanoveními(32). U přeshraničních sporů přitom čl. 5 odst. 2 směrnice 2008/52 umožňuje členským státům, aby učinily využití mediace povinným. Bylo by paradoxní, kdyby jim v tom bylo naopak bráněno v rámci vnitrostátních sporů, na které se vztahuje pouze směrnice 2013/11.
78. S přihlédnutím ke všem těmto úvahám se domnívám, že článek 1 směrnice 2013/11 musí být vykládán v tom smyslu, že členské státy mohou nejen vyžadovat po obchodníkovi účast v postupu alternativního řešení sporů, ale rovněž uložit spotřebiteli povinnost zahájit takový postup před podáním žaloby k soudu. Tato možnost je nicméně omezena podmínkou stanovenou v článku 1 in fine této směrnice, podle které taková povinnost nemůže strany sporu zbavovat jejich práva na přístup k soudnictví – podmínkou, jejíž dosah přezkoumám dále.
2. K dosahu podmínky, podle které nemůže povinné využití mediace zabránit přístupu k soudnictví
79. Body 45 a 49 odůvodnění směrnice 2013/11 objasňují dosah výše uvedené podmínky, když připomínají, že s ohledem na práva na účinné prostředky nápravy a spravedlivý proces zaručená článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) nemohou postupy alternativního řešení sporů bránit stranám sporu v přístupu k soudu. Bod 45 odůvodnění stanoví, že v případě, kdy spor nemohl být vyřešen postupem alternativního řešení sporů, jehož výsledek není pro strany sporu závazný, musí mít strany možnost poté zahájit soudní řízení.
80. Již před přijetím směrnice 2013/11 Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Alassini a další(33), že povinnost uskutečnění řízení o mimosoudním urovnání sporu jako podmínka přípustnosti žaloby k soudu je slučitelná se zásadou účinné soudní ochrany zakotvené v článku 47 Listiny:
– nevede-li takové řízení k vydání rozhodnutí, které je pro jeho účastníky závazné(34);
– nepředstavuje-li podstatné prodlení, pokud jde o podání žaloby k soudu;
– staví-li promlčení dotyčných práv(35);
– nevede-li pro jeho účastníky ke vzniku nákladů(36);
– elektronická forma nepředstavuje jediný způsob přístupu k uvedenému řízení o urovnání sporu(37) (což nicméně příslušelo přezkoumat vnitrostátnímu soudu), a
– nebrání-li nařízení předběžných opatření ve výjimečných případech, kdy je vyžaduje naléhavost situace (což měl rovněž přezkoumat tento soud).
81. I když se tento rozsudek týkal vnitrostátních právních předpisů, které ukládaly využití řízení o mimosoudním urovnání sporu, uvažování přijaté Soudním dvorem je použitelné na vnitrostátní právní předpisy, které ukládají povinné využití jiných alternativních postupů, jako je mediační řízení, o které jde ve věci v původním řízení. Takové právní předpisy vyvolávají podobné otázky z hlediska práva na účinnou soudní ochranu, jelikož zavádějí „dodatečnou fázi v přístupu k soudu“(38). Mohou rovněž sledovat legitimní cíle obecného zájmu, jako je rychlé a nízkonákladové řešení sporů, jakož i snížení zátěže soudů(39).
82. Kromě toho, jak zdůrazňuje bod 45 odůvodnění směrnice 2013/11, podmínka stanovená v článku 1 in fine této směrnice má za cíl právě zajistit soulad postupů alternativního řešení sporů s článkem 47 Listiny. Proto jsou okolnosti vzaté v úvahu Soudním dvorem v rozsudku Alassini a další(40) rovněž relevantní za účelem posouzení slučitelnosti povinnosti využití postupu alternativního řešení sporů s článkem 1 této směrnice(41).
83. I když je záležitostí předkládajícího soudu, aby provedl takové posouzení, zdá se mi nicméně užitečné uvést zde několik úvah, které by tomuto soudu mohly pomoci tento úkol splnit.
84. Zaprvé konstatuji, že čl. 141 odst. 4 legislativního nařízení č. 206/2005, ve znění vyplývajícím z článku 1 legislativního nařízení č. 130/2015, stanoví, že postupy, které spadají do působnosti tohoto nařízení – mezi které patří mediační řízení upravené legislativním nařízením č. 28/2010 –, mají vést k dosažení dohody o smírném řešení nebo k navržení řešení mediátorem nebo jakýmkoliv jiným zúčastněným subjektem. S výhradou potvrzení předkládajícím soudem tedy výsledek tohoto řízení strany nezavazuje.
85. Zadruhé na základě čl. 5 odst. 4 legislativního nařízení č. 28/2010 se povinnost využít mediaci použije v rámci řízení o platebním rozkazu až po vydání rozhodnutí o případném návrhu na nařízení nebo pozastavení předběžného výkonu. Tato povinnost také případně nebrání, stále s výhradou přezkumu předkládajícím soudem, nařízení předběžných opatření.
86. Dodávám, že italské právní předpisy dotčené v původním řízení vykazují tím, že spojují sankce s ukončením účasti v mediačním řízení bez oprávněného důvodu, zvláštní aspekt – který nebyl přítomen ve věci, ve které byl vydán rozsudek Alassini a další(42) – který může narušit možnost stran skutečně uplatnit jejich práva před soudem po tomto řízení. Tato problematika bude přezkoumána v rámci třetí části druhé předběžné otázky(43).
D – Ke slučitelnosti pravidel mediačního řízení se směrnicí 2013/11
1. K povinnosti zastoupení advokátem
87. Druhá část druhé otázky se v podstatě vztahuje ke slučitelnosti takového vnitrostátního ustanovení práva, jako je čl. 8 odst. 1 legislativního nařízení č. 28/2010(44), které ukládá stranám povinné zastoupení advokátem v rámci mediačního řízení, s článkem 1 a s čl. 8 písm. b) směrnice 2013/11.
88. Odpověď na tuto otázku vyplývá jednoznačně ze znění čl. 8 písm. b) této směrnice, který stanoví, že členské státy nesmí stanovit takovou povinnost v rámci postupů alternativního řešení sporů, které spadají do působnosti uvedené směrnice. Pouze tato úvaha stačí k poskytnutí užitečné odpovědi na druhou část druhé otázky.
89. Není tedy třeba zabývat se argumentem dovolávaným italskou vládou, podle kterého je povinné zastoupení advokátem v rámci mediačního řízení, i když omezuje práva zakotvená v článku 47 Listiny, nezbytné a přiměřené dosažení cíle obecného zájmu. Jelikož taková povinnost porušuje čl. 8 písm. b) směrnice 2013/11, není nutné zkoumat její soulad s článkem 47 Listiny a s článkem 1 této směrnice.
2. K sankcím spojeným s ukončením účasti v mediačním řízení
90. Podstatou třetí části druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 1 a čl. 9 odst. 2 směrnice 2013/11 brání takovému vnitrostátnímu právnímu ustanovení, jako je čl. 8 odst. 4a legislativního nařízení č. 28/2010, které stranám umožňuje neúčast v mediačním řízení pouze z oprávněného důvodu, v opačném případě na ně mohou být uplatněny sankce v rámci následného soudního řízení.
91. Tak, jak je zmíněn v předkládacím rozhodnutí, čl. 8 odst. 4a tohoto nařízení sankcionuje zejména ukončení účasti v mediačním řízení některou ze stran(45), není-li založeno na oprávněném důvodu, když s tímto jednáním spojuje nepříznivé důsledky pro stranu, která svou účast ukončila, v rámci následného soudního řízení. Soud tedy může v případě ukončení účasti bez oprávněného důvodu z této skutečnosti vyvodit argument v rámci svého rozsudku. Kromě toho je povinen uložit straně, která svou účast ukončila, finanční sankci.
92. Tak, jak jsou uvedeny v předkládacím rozhodnutí, čl. 5 odst. 1a a 2a, jakož i čl. 8 odst. 4a legislativního nařízení č. 28/2010, ve vzájemném spojení, zavádějí tedy následující režim:
– Žalobce (nebo jako v projednávané věci navrhovatel) může podat žalobu pod sankcí nepřípustnosti až poté, co zahájil mediační řízení (čl. 5 odst. 1a).
– Ke splnění této podmínky stačí, aby strany uspořádaly první a jediné setkání s mediátorem, i pokud by toto setkání bylo neúspěšné (čl. 5 odst. 2a).
– Avšak, i když tedy stačí zahájit pokus o mediaci za účelem získání přístupu k soudu, ukončení účasti na mediačním řízení má v pozdější fázi v rámci soudního řízení nepříznivé důsledky pro stranu, která svou účast ukončila bez oprávněného důvodu (čl. 8 odst. 4a).
93. Článek 9 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/11 přitom stanoví, že, pokud jde o řízení, které vede k rozhodnutí navrženému subjektem alternativního řešení sporů, musí mít strany možnost ukončit účast v postupu v kterékoli jeho fázi, „pokud jsou nespokojeny s jeho prováděním nebo průběhem“(46). Toto ustanovení nicméně dodává, že stanoví-li vnitrostátní právo členského státu obchodníkům povinnou účast v postupech alternativního řešení sporů, vztahuje se toto právo ukončit účast pouze na spotřebitele(47). Předkládací rozhodnutí v projednávané věci neupřesňuje, zda legislativní nařízení č. 28/2010 stanoví obchodníkům povinnou účast v mediačním řízení.
94. Uvedené ustanovení tedy zakotvuje naprostou svobodu všech stran – nebo přinejmenším spotřebitele – ukončit kdykoliv účast v řízení i ze zcela subjektivních důvodů. Vnitrostátní právní předpisy, které spojují s ukončením účasti v mediačním řízení takové nepříznivé důsledky pro stranu, která ukončila svou účast, v rámci následného soudního řízení, jako jsou důsledky stanovené v čl. 8 odst. 4a tohoto nařízení, narušuje tuto svobodu, a porušuje tedy čl. 9 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/11.
95. Kromě toho se domnívám, že takové právní předpisy tím, že ukládají využití alternativního postupu a současně sankcionují ukončení účasti v něm, omezují právo na přístup k soudnictví stran v takovém rozsahu, že nesplňují podmínku stanovenou v článku 1 in fine směrnice 2013/11.
96. Tato podmínka by totiž byla zbavena užitečného účinku, kdyby bylo umožněno, aby členské státy sice formálně uznaly právo stran na přístup k soudům, ale současně ohrozily právo stran užitečně uplatnit jejich práva soudní cestou. Uvedená podmínka tudíž podle mého názoru znamená, že ukončení účasti v postupu alternativního řešení sporů nemůže způsobovat nepříznivé důsledky pro stranu, která svou účast ukončila – přinejmenším, jedná-li se o spotřebitele(48) – v rámci následné žaloby k soudu.
97. Komise však zdůraznila, že před konstatováním neslučitelnosti čl. 8 odst. 4a uvedeného nařízení s článkem 1 a čl. 9 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/11 by měl předkládající soud přezkoumat, zda nelze tento článek vykládat tak, aby bylo této neslučitelnosti zabráněno.
98. V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury jsou vnitrostátní soudy povinny vykládat své vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu tak, aby byl zajištěn jeho soulad s unijním právem(49). Tato povinnost konformního výkladu však nemůže ukládat těmto soudům, aby provedly výklad svého vnitrostátního práva contra legem(50).
99. Konkrétně Komise správně tvrdila, že soulad čl. 8 odst. 4a legislativního nařízení č. 28/2010 s výše uvedenými ustanoveními směrnice 2013/11 lze zajistit výkladem pojmu „oprávněný důvod“ tak, aby zahrnoval nespokojenost stran (nebo přinejmenším spotřebitele(51)) s průběhem nebo prováděním mediačního řízení. I když z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se tento soud a priori domníval, že se pojem „oprávněný důvod“ týká pouze objektivních důvodů(52), bude jeho povinností přezkoumat, zda nicméně nelze uvedený čl. 8 odst. 4a vykládat extenzivněji.
V – Závěry
100. S přihlédnutím k výše uvedenému navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na otázky položené Tribunale Ordinario di Verona (soud ve Veroně, Itálie) následovně:
„1. Článek 3 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES musí být vykládán v tom smyslu, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech se vztahuje na všechny spory, které spadají do působnosti této směrnice, vymezené v čl. 1 odst. 2 této směrnice, i když spadají rovněž do působnosti směrnice 2013/11, vymezené v článku 2 této směrnice.
2. Článek 1 směrnice 2013/11 nebrání vnitrostátním právním předpisům, které podmiňují přípustnost žaloby k soudu podané spotřebitelem proti obchodníkovi, týkající se smlouvy o poskytování služeb, předchozím zahájením alternativního postupu řešení sporů, jako je mediační řízení, spotřebitelem, za podmínky, že takové právní předpisy nemají za následek zabránění stranám v přístupu k soudnímu systému, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.
3. Článek 8 písm. b) směrnice 2013/11 brání vnitrostátním právním předpisům, které ukládají u sporů, na které se vztahuje působnost této směrnice vymezená v článku 2 této směrnice, stranám povinné zastoupení advokátem v rámci takového postupu alternativního řešení sporů, jako je mediační řízení.
4. Článek 1 a čl. 9 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/11 brání vnitrostátním právním předpisům, které sankcionují ukončení účasti bez oprávněného důvodu v postupu alternativního řešení sporů, jako je mediační řízení, u sporů, na které se vztahuje působnost této směrnice, vymezená v článku 2 této směrnice, a současně s takovým ukončením účasti spojují nepříznivé důsledky pro stranu, která ukončila svou účast, v rámci následného soudního řízení, ledaže pojem „oprávněný důvod“ zahrnuje nespokojenost strany, která ukončila svou účast, s průběhem nebo prováděním postupu alternativního řešení sporů, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.
Stanoví-li vnitrostátní právo obchodníkovi povinnou účast v postupu alternativního řešení sporů, článek 1 a čl. 9 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/11 brání takovým právním předpisům pouze tehdy, pokud sankcionují ukončení účasti bez oprávněného důvodu na tomto postupu spotřebitelem.“