Spojené věci C‑443/14 a C‑444/14

Kreis Warendorf

proti

Ibrahimu Alovi

a

Amira Osso

proti

Region Hannover

(žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Bundesverwaltungsgericht)

„Řízení o předběžné otázce – Úmluva o právním postavení uprchlíků, podepsaná v Ženevě dne 28. července 1951 – Články 23 a 26 – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Směrnice 2011/95/EU – Ustanovení týkající se obsahu mezinárodní ochrany – Status přiznaný v rámci doplňkové ochrany – Článek 29 – Sociální péče – Podmínky přístupu – Článek 33 – Svoboda pohybu na území hostitelského členského státu – Pojem – Omezení – Povinnost mít bydliště na určitém místě – Odlišné zacházení – Srovnatelnost situací – Rovnoměrné rozdělení rozpočtové zátěže mezi správní celky – Důvody související s migrační a integrační politikou“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 1. března 2016

1.        Právo Evropské unie – Výklad – Vícejazyčné texty – Jednotný výklad – Odlišnosti mezi jednotlivými jazykovými verzemi – Zohlednění obecné systematiky a účelu dotčené právní úpravy

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95, článek 33)

2.        Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status podpůrné ochrany – Směrnice 2011/95 – Svoboda pohybu na území členského státu – Dosah – Možnost pohybovat se a zvolit si místo bydliště – Vnitrostátní právní úprava stanovující povinnost bydliště pro osoby, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany – Nepřípustnost

(Článek 78 odst. 1 SFEU; Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků, článek 26; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95, body 3, 4, 8, 9, 23, 24 a 39 odůvodnění, čl. 20 odst. 2 a článek 33)

3.        Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status podpůrné ochrany – Směrnice 2011/95 – Svoboda pohybu na území členského státu – Dosah – Možnost pohybovat se a zvolit si místo bydliště – Vnitrostátní právní úprava stanovující povinnost bydliště pro osoby, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany a jsou jim vypláceny určité zvláštní sociální dávky – Opatření, jehož cílem je dosáhnout přiměřeného rozdělení zátěže vyplácení těchto dávek – Nepřípustnost

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95, články 29 a 33)

4.        Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status podpůrné ochrany – Směrnice 2011/95 – Svoboda pohybu na území členského státu – Vnitrostátní právní úprava stanovující povinnost bydliště pro osoby, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany a jsou jim vypláceny určité zvláštní sociální dávky – Odůvodnění – Integrace státních příslušníků třetích zemí v dotčeném členském státě – Přípustnost – Podmínky – Rovné zacházení se státními příslušníky třetích zemí, kteří se nacházejí ve srovnatelné situaci

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95, článek 33)

1.        Viz znění rozhodnutí.

(viz body 23–27)

2.        Článek 33 směrnice 2011/95 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany musí být vykládán v tom smyslu, že povinnost bydliště ukládaná osobám, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany, představuje omezení svobody pohybu zaručené uvedeným článkem, a to i když toto opatření nezakazuje těmto osobám volně se pohybovat na území členského státu, který uvedenou ochranu přiznal, a dočasně na tomto území pobývat mimo místo závazně určeného bydliště.

Body 8, 9 a 39 odůvodnění uvedené směrnice v tomto ohledu uvádějí, že unijní zákonodárce hodlal v reakci na Stockholmský program vytvořit jednotný status osob, jimž byla poskytnuta mezinárodní ochrana, a že zamýšlel osobám, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany, přiznat stejná práva a výhody, jaké podle této směrnice náleží uprchlíkům, s výjimkou nutných a objektivně odůvodněných případů. Článek 33 směrnice 2011/95 upřesňuje, že svoboda pohybu, kterou zakotvuje, je zaručena osobám požívajícím mezinárodní ochrany, což znamená, že uprchlíci a osoby, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany, podléhají v tomto ohledu stejnému režimu.

Článek 26 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků, která je základem mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků a jejíž uplatňování příslušnými orgány členských států na základě společných pojmů a kritérií je podporováno ustanoveními směrnice, přitom zaručuje uprchlíkům svobodu pohybu, přičemž výslovně stanoví, že tato svoboda zahrnuje nejen právo volně se pohybovat na území státu, který přiznal postavení uprchlíka, ale rovněž právo vybrat si místo bydlení na jeho území. Žádný poznatek nenaznačuje, že by unijní zákonodárce hodlal do směrnice 2011/95 převzít pouze první z těchto práv. Jiný výklad by znamenal, že toto právo by bylo zaručeno pouze uprchlíkům, a činil by tak navzdory výslovné formulaci obsažené za tímto účelem v uvedené směrnici rozdíl mezi obsahem ochrany zajištěné v tomto ohledu uprchlíkům, na straně jedné, a osobám, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany, na straně druhé, což by bylo v rozporu s cílem vytvoření jednotného statusu osob, jimž byla poskytnuta mezinárodní ochrana.

(viz body 28, 32, 34–36, 40 a výrok 1)

3.        Články 29 a 33 směrnice 2011/95 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany musí být vykládány v tom smyslu, že brání uložení povinnosti bydliště osobám, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany a jsou jim vypláceny určité zvláštní sociální dávky, s cílem dosáhnout přiměřeného rozdělení zátěže vyplácení těchto dávek mezi jednotlivé orgány příslušné v této oblasti, pokud použitelná vnitrostátní právní úprava neukládá takové opatření uprchlíkům, státním příslušníkům třetích zemí zákonně se nacházejícím na území daného členského státu z jiných než humanitárních, politických nebo mezinárodněprávních důvodů ani státním příslušníkům tohoto členského státu pobírajícím uvedené dávky.

Podle článku 33 směrnice 2011/95, jakož i článku 26 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků, který je relevantní pro účely určení rozsahu volného pohybu osob, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany, totiž takové osoby nemohou v zásadě, pokud jde o volbu místa bydliště, podléhat restriktivnějšímu režimu než tomu, který se uplatní na ostatní státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členském státě, který uvedenou ochranu přiznal.

A dále v obou případech uvedených v článku 29 směrnice 2011/95 musí být podmínky přístupu osob, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany, k sociální péči, kterou jim poskytuje členský stát, který tuto ochranu přiznal, stejné jako podmínky pro přiznání této péče státním příslušníkům tohoto členského státu.

Vnitrostátní právní úprava by zajisté mohla platně stanovit povinnost bydliště v případě osob, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany, aniž by takové opatření ukládala uprchlíkům, státním příslušníkům třetích zemí zákonně se nacházejícím na území daného členského státu z jiných důvodů a státním příslušníkům tohoto členského státu, pokud se tyto skupiny nenacházejí v situaci objektivně srovnatelné z pohledu cíle sledovaného touto právní úpravou.

Přesuny osob, jimž jsou poskytovány sociální dávky, nebo jejich nerovnoměrná koncentrace na území členského státu však mohou vyvolat nepřiměřené rozložení zátěže vyplácení těchto dávek mezi jednotlivé orgány příslušné pro danou oblast, aniž by v tomto ohledu měl status doplňkové ochrany, který byl případně přiznán, zvláštní relevanci.

(viz body 42–45, 50, 54, 55 a výrok 2)

4.        Článek 33 směrnice 2011/95 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání uložení povinnosti bydliště osobám, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany a jsou jim vypláceny určité zvláštní sociální dávky, s cílem usnadnit integraci státních příslušníků třetí země v členském státě, který tuto ochranu přiznal – když použitelná vnitrostátní právní úprava neukládá takové opatření státním příslušníkům třetích zemí zákonně se nacházejícím na území tohoto členského státu z jiných než humanitárních, politických nebo mezinárodněprávních důvodů, jimž jsou poskytovány uvedené dávky – jestliže osoby, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany, se nenacházejí z hlediska tohoto cíle v situaci objektivně srovnatelné se situací státních příslušníků třetích zemí zákonně se nacházejících na území tohoto členského státu z jiných než humanitárních, politických nebo mezinárodněprávních důvodů, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.

Taková rozdílnost situací bude moci být konstatována tehdy, jestliže okolnost, že státní příslušník třetí země, jemuž je poskytována sociální pomoc, požívá mezinárodní ochrany, znamená, že bude vystaven větším problémům při integraci než jiný státní příslušník třetí země zákonně se nacházející v dotčeném členském státě, jemuž je poskytována sociální pomoc.

Tak by tomu mohlo být zejména tehdy, kdyby na základě určitého vnitrostátního pravidla, podle kterého je pobyt státních příslušníků třetích zemí zákonně se nacházejících v tomto členském státě z jiných než humanitárních, politických nebo mezinárodněprávních důvodů obecně podmíněn tím, že tito jsou schopni uspokojit vlastní potřeby, mohla být těmto státním příslušníkům poskytnuta sociální pomoc pouze po uplynutí doby nepřetržitého zákonného pobytu na území hostitelského členského státu o určité minimální délce. Takový pobyt by totiž mohl zakládat domněnku, že dotyční státní příslušníci třetích zemí jsou v tomto členském státě dostatečně integrovaní, takže by se z pohledu cíle usnadnění integrace státních příslušníků třetích zemí nenacházeli v situaci srovnatelné s osobami požívajícími mezinárodní ochrany.

(viz body 62–64 a výrok 3)