Language of document : ECLI:EU:C:2010:514

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PEDRA CRUZ VILLALÓNA

přednesené dne 14. září 20101(1)

Věc C‑52/08

Evropská Komise

proti

Portugalské republice

„Žaloba pro nesplnění povinnosti státem – Svoboda usazování – Směrnice 2005/36 – Povolání notáře – Článek 45 odst. 1 ES – Činnosti spojené s výkonem veřejné moci“





1.        Evropská komise na základě článku 226 ES vytýká Portugalské republice, že porušila směrnici 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací(2) tím, že nepřijala opatření nezbytná pro uplatnění dané směrnice na povolání notáře v uvedené zemi.

2.        Stejně jako ve věcech C‑47/08, C‑50/08, C‑51/08, C‑53/08, C‑54/08 a C‑61/08, jež se rovněž týkají povolání notáře, je v projednávané věci nezbytné nejprve určit, zda se zde uplatní čl. 45 odst. 1 ES, jenž stanoví odchylku pro činnosti spojené s výkonem veřejné moci(3). Avšak na rozdíl od uvedených věcí Komise nenapadá doložku o státní příslušnosti, neboť v Portugalsku v zásadě takové omezení neexistuje. Důvodem této žaloby je existence systému přístupu k povolání notáře v Portugalsku, který je zcela v rozporu s požadavky právní úpravy Společenství, konkrétně s požadavky směrnice 2005/36 v oblasti profesních označení.

I –    Právní rámec

A –    Právo Společenství

3.        Směrnice 89/48/EHS o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy(4), stanovila přechodné období, které v souladu s jejím článkem 12 uplynulo dne 4. ledna 1991.

4.        V článku 2 směrnice uváděla:

„1. Tato směrnice se vztahuje na každého státního příslušníka členského státu, který chce vykonávat regulované povolání v hostitelském členském státě jako osoba samostatně výdělečně činná nebo jako zaměstnanec.

2. Tato směrnice se nevztahuje na povolání, která jsou předmětem zvláštní směrnice, jíž se stanoví podmínky vzájemného uznávání diplomů mezi členskými státy.“

5.        Povolání notáře nebylo upraveno žádným z nástrojů, na které odkazuje odstavec 2 uvedeného ustanovení.

6.        Směrnice 89/48 byla zrušena a její předmět byl upraven směrnicí 2005/36. Nové znění zachovává základní obsah směrnice 89/48, ale čtyřicátý první bod odůvodnění uvádí ohledně předchozí směrnice toto:

„Použití čl. 39 odst. 4 Smlouvy a článku 45 Smlouvy není touto směrnicí dotčeno, zejména pokud jde o notáře.“

B –    Vnitrostátní právo

7.        V Portugalsku je povolání notáře upraveno legislativními nařízeními ministerstva spravedlnosti 26/2004 a 27/2004 ze dne 21. dubna 2004. Prostřednictvím nařízení 398/2004, rovněž ze dne 21. dubna 2004, přijala vláda právní úpravu, která zavádí režim udělování notářského úřadu. Tento soubor ustanovení ukončil v Portugalsku liberalizaci povolání notáře, které bylo předtím vykonáváno úředníky státní správy podřízenými režimu veřejného práva.

8.        V článku 1 legislativního nařízení 26/2004 se stanoví, že „notář je právník, jehož písemné dokumenty, vypracované v rámci výkonu jeho funkce, mají sílu veřejné listiny“.

9.        Notář je zároveň úřední osoba, která vyhotovuje veřejné listiny o právních úkonech, jakož i osoba vykonávající svobodné povolání, která jedná zcela nezávisle a nestranně. Uvedený článek 1 doplňuje, že veřejnoprávní povaha a soukromoprávní povaha funkce notáře jsou neoddělitelné.

10.      Jak Portugalsko uznalo v žalobní odpovědi, pořizování notářských zápisů a notářských osvědčení je hlavní činností v povolání notáře. Má podobu delegace ze strany státu vůči notáři, kterému se tím svěřuje oprávnění vyhotovovat veřejné listiny. Podle článku 21 legislativního nařízení 26/2004 je symbolem vyjadřujícím zásah notáře razítko nebo jeho číslo, jehož držitelem je výhradně daný notář. Notář zasahuje na žádost stran a zajišťuje jim legalitu úkonu, o němž sepsal veřejnou listinu, jakož i její archivaci a uchovávání.

11.      Podle článku 371 portugalského občanského zákoníku mají veřejné listiny kvalifikovanou důkazní hodnotu, která může být napadena pouze mimořádnými procesními prostředky (článek 372 občanského zákoníku). Stejně tak článek 46 občanského soudního řádu stanoví, že vyhotovení dokumentu jako veřejné listiny mu propůjčuje vykonatelnost.

12.      Na základě článku 25 legislativního nařízení 26/2004 je přístup k povolání notáře podřízen čtyřem podmínkám: uchazeč nesmí být předmětem zákazu vykonávání veřejné funkce, musí být držitelem vysokoškolského diplomu v oboru právo uznaného portugalskou právní úpravou, musí absolvovat období praxe a musí složit přijímací zkoušku vypsanou Notářskou komorou.

13.      Ačkoli je povolání notáře svobodné povolání, přístup k němu na základě článku 6 legislativního nařízení 26/2004 podléhá tzv. numerus clausus. Notář také působí v určeném územním prostoru, a sice soudním obvodu, a pouze na základě udělení licence ke zřízení úřadu. Odměny notáře se vypočítávají prostřednictvím sazebníků schválených ministrem spravedlnosti, v nichž jsou stanovena minima a maxima, a zároveň je stanovena možnost existence určitých notářských služeb, u kterých se cena stanoví volně.

II – Postup před zahájením řízení a řízení

14.      Komise dne 21. prosince 2001 zaslala Portugalsku výzvu dopisem, v níž upozornila na neprovedení směrnice 89/48 ve vztahu k povolání notáře. Portugalsko odpovědělo dopisem ze dne 17. června 2002 a tvrdilo, že vláda v daném ohledu připravuje legislativní reformu.

15.      Dne 18. října 2006 předala Komise Portugalsku odůvodněné stanovisko, v němž požadovala, aby bylo nesplnění povinnosti odstraněno ve lhůtě dvou měsíců. Portugalsko odpovědělo dopisem ze dne 24. ledna 2007 a tvrdilo, že portugalští notáři se přímo a účinně podílejí na výkonu veřejné moci, a proto se na ně nevztahuje svoboda usazování ani sekundární legislativa, která uvedenou svobodu rozvíjí.

16.      Vnitrostátní právní rámec zohledněný pro účely tohoto řízení pro nesplnění povinnosti je tudíž rámec platný ke dni 18. prosince 2006, tedy k datu uplynutí lhůty, kterou Komise poskytla žalovanému státu v odůvodněném stanovisku.

17.      Dne 12. února 2008 podala Komise na základě článku 226 ES žalobu pro nesplnění povinnosti k Soudnímu dvoru, po níž následovala výměna žalobní odpovědi, repliky a dupliky mezi žalobkyní a žalovaným členským státem. Spojené království jako vedlejší účastník podpořilo Komisi, zatímco vedlejší účastníci – Česká republika, Litva, Slovinsko a Slovensko – vyjádřili podporu Portugalsku.

III – Návrhová žádání účastníků řízení

18.      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        určil, že Portugalská republika tím, že neprovedla směrnici 2005/36, a to zejména s ohledem na přístup k povolání notáře, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z uvedené směrnice.

–        uložil Portugalské republice náhradu nákladů řízení.

19.      Portugalská republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

IV – Přípustnost žaloby

20.      Slovinská vláda jako vedlejší účastník uplatňuje námitku nepřípustnosti kvůli právním předpisům, jichž se Komise dovolává. Má za to, že ve fázi postupu před zahájením řízení pro nesplnění povinnosti vytýkala Komise porušení směrnice 89/48 a nyní, ve fázi soudního řízení, vytýká porušení směrnice 2005/36, která předchozí směrnici nahradila.

21.      Tuto námitku nelze přijmout.

22.      Podle ustálené judikatury je bezvadnost správního řízení hlavní zárukou, kterou vyžaduje Smlouva nejen pro ochranu práv dotčeného členského státu, ale rovněž pro zajištění toho, že případné soudní řízení bude mít jasně vymezený předmět. Pouze na základě bezvadného postupu před zahájením řízení může kontradiktorní řízení před Soudním dvorem posledně jmenovanému umožnit rozhodnout, zda členský stát skutečně nesplnil konkrétní povinnosti, jejichž porušení Komise uplatňuje(5).

23.      Jak však zdůraznil Soudní dvůr, ačkoli v zásadě návrhová žádání obsažená v žalobě nemohou jít nad rámec nesplnění povinností vytýkaných v odůvodněném stanovisku a ve výzvě dopisem, nic to nemění na tom, že pokud v průběhu správního řízení dojde ke změně práva Společenství, „Komise je oprávněna domáhat se určení nesplnění povinností vyplývajících z původního znění směrnice, později změněné či zrušené, které byly novými ustanoveními zachovány(6)“.

24.      Jak uvedla Komise, ze srovnání uvedených ustanovení vyplývá, že směrnice 2005/36 posílila a kodifikovala ustanovení směrnice 89/48. Většina povinností uložených členským státům prostřednictvím směrnice 89/48 je tudíž nadále platná na základě směrnice 2005/36.

25.      Z toho plyne, že námitku nepřípustnosti je třeba zamítnout, neboť odkazuje na povinnosti plynoucí ze směrnice 2005/36, které byly platné již na základě zrušené směrnice.

V –    K nesplnění povinnosti

26.      V projednávané žalobě pro nesplnění povinnosti vytýká Komise Portugalské republice, že neprovedla směrnici 2005/36 s ohledem na povolání notáře. Portugalsko tvrdí, že se na uvedené povolání vztahuje čl. 45 odst. 1 ES, a tudíž se uvedená směrnice na notářskou činnost nevztahuje.

27.      Není vhodné zde opakovat v plném rozsahu argumenty podrobně rozvinuté v mém stanovisku dnes předneseném ve věcech C‑47/08, C‑50/08, C‑51/08, C‑53/08, C‑54/08 a C‑61/08. Omezím se tudíž na uvedení hlavních argumentačních linií, které tam byly rozvinuty, a poté je uplatním na případ Portugalska.

A –    K činnostem spojeným s výkonem veřejné moci ve smyslu článku 43 ES a čl. 45 odst. 1 ES

28.      V rozsahu, v jakém Portugalsko uplatňuje čl. 45 odst. 1 ES pro účely odůvodnění neprovedení směrnice 2005/36, je třeba se zamyslet nejprve nad obsahem daného ustanovení.

29.      Článek 43 ES a čl. 45 odst. 1 ES totiž tvoří normativní jednotku složenou z pravidla (svoboda usazování) a výjimky (činnosti spojené s výkonem veřejné moci), jež takto vymezují její působnost. Výsledkem spojení obou ustanovení je norma rozhodná pro řešení projednávané věci. Nejedná se tudíž o pravidlo (článek 43 ES), z jehož uplatňování jednoduše existuje výjimka (čl. 45 odst. 1 ES), ale o odlišné pravidlo: pravidlo určující působnost svobody usazování za účelem výkonu činností nespojených s účastí na výkonu veřejné moci. Taková je působnost konkrétní svobody, kterou zaručuje Smlouva, a tak je třeba rozumět tvrzení Komise, že došlo k porušení článků 43 ES a 45 ES.

30.      Jakmile se při výkladu dospěje k závěru, že daná činnost je skutečně spojena s výkonem veřejné moci, je třeba provést kontrolu proporcionality. V kontextu uvedených ustanovení se případná kontrola proporcionality provede prostřednictvím přezkumu, který provedl Soudní dvůr v judikatuře(7), jež hodnotí 1) dopad přijatého opatření a 2) míru účasti dotčené činnosti na výkonu veřejné moci. Čím je účast více přímá či bezprostřední, tím širší škálu opatření pojme čl. 45 odst. 1 ES. Čím je účast méně přímá, tím budou opatření odůvodnitelná na jeho základě menšího rozsahu, pokud jde o množství i intenzitu.

31.      Nicméně jak lze předvídat, hlavní obtíž při výkladu článku 43 ES a čl. 45 odst. 1 ES spočívá v přesné definici pojmu „veřejná moc“.

32.      Jak již bylo uvedeno ve stanovisku předneseném ve věcech C‑47/08, C‑50/08, C‑51/08, C‑53/08, C‑54/08 a C‑61/08, z judikatury vyplývá málo kritérií pro přezkum povahy či kvality „veřejné moci“ uvedené v ustanovení, kterým se zabýváme(8).

33.      Definice veřejné moci ve smyslu čl. 45 odst. 1 ES(9) musí vycházet z určitého předchozího pochopení pojmu veřejné moci, jako společné kategorie teorie státu, do níž nezbytně pojmově spadá Unie coby společenství států(10).

34.      V tomto smyslu je „veřejná moc“ především „moc“, tedy způsobilost ukládat jednání v souladu s vůlí, které nelze odporovat. V souladu s nesporně přijímaným chápáním a v jeho maximálním vyjádření má tuto způsobilost výhradně stát, tedy instituce, v níž je ztělesněn právní řád jakožto nástroj správy a pořádku legitimní moci(11). Veřejná moc je tedy moc svrchovaná, qui superiorem non recognoscens in regno suo.

35.      Jinými slovy, ve státě neexistuje vyšší legitimní síla než ta, kterou spravuje veřejná moc. Je tomu tak ve prospěch existence státu a dosahování jeho cílů (obecný zájem), jakož i ve prospěch legitimních očekávání jednotlivců ohledně jednání jiných jednotlivců (soukromý zájem). V posledně uvedeném případě musí být dodrženy předem stanovené podmínky(12).

36.      Účel, kterému slouží moc monopolizovaná a spravovaná státem, je zajisté prvním kritériem pro stanovení hranice mezi veřejnou mocí a jednotlivci.

37.      V tomto smyslu je při identifikaci veřejné moci tradičně nejpoužívanější kritérium schopnosti veřejné moci prosazovat svoji vůli jednostranně, tedy bez nezbytnosti souhlasu povinného. Naopak jednotlivec může uplatnit svoji vůli vůči jinému jednotlivci pouze s jeho souhlasem.

38.      Na základě této úvahy je třeba věnovat pozornost vlastnostem moderního státu coby formě mnohem důmyslnějšího mocenského uspořádání, než je známo z dřívějška. Dřívější pojetí moci bylo omezeno na řízení fyzického vynucení prostřednictvím mimořádně zjednodušených postupů definování podmínek jejího výkonu. A proto je nyní za účelem popisu fenoménu veřejné moci v celé jeho složitosti prakticky nevyhnutelné použít pojem „veřejná moc“ vytvořený na základě logiky právního řádu, v němž daná moc působí.

39.      V tomto ohledu představuje právní řád uspořádání výkonu legitimní síly, jež případně může skončit použitím této síly v konkrétním případě. Tudíž není důvodné odmítat tvrzení, že akty, jež jsou nakonec přijaty (v případech, kdy postup legitimní síly skončí aktem, který tento postup ukončuje, a tím mu dá konečnou platnost), jsou nejdokonalejším výrazem právního řádu(13).

40.      V souladu s výše uvedeným je tedy kritériem rozhodným pro kvalifikaci aktu jako aktu veřejné moci povaha jeho vztahu k právnímu řádu státu. Konkrétně je třeba vnímat kvalitu činnosti jako výraz účasti na veřejné moci na základě kritéria zařazení (stupně příslušnosti) do daného právního řádu. Kritériem tudíž není pouhá shoda s uvedeným řádem, ale začlenění aktu do daného řádu(14).

41.      Z tohoto pohledu lze soudy považovat za nejtypičtější výraz veřejné moci. Jejich prostřednictvím se totiž s konečnou platností určuje právo, a v tomto smyslu s nimi právní řád splývá(15). Avšak z téhož důvodu lze mít za to, že akty veřejné moci mohou tuto podmínku splnit i bez potřeby iurisdictio. Předně je zákon vykonatelný sám o sobě, stejně jako správní ustanovení či opatření orgánů veřejné moci. Vždy se jedná o soudně přezkoumatelné akty a ustanovení, které však v žádném případě nepotřebují povolení k tomu, aby byly bezprostředně účinné.

42.      Na základě výše uvedeného je jasné, že žádný jednotlivec nemůže vydávat právní akty platné vůči třetí osobě, neděje-li se tak prostřednictvím zásahu veřejné moci. Jakmile je vyloučeno použití síly jednotlivci, vyžaduje uplatnění subjektivních práv vždy veřejné povolení. Veřejná moc v takových případech není omezena na přezkum aktu, který může sám o sobě mít závazný účinek vůči třetí osobě, jako je tomu například v případě aktů státní správy, vlády nebo zákonodárné moci. Naopak veřejná moc v těchto případech vždy zasahuje jako autorita ustavující povinnost, kterou jednotlivec uplatňuje vůči třetí osobě. Jde o povinnosti, které mohly vzniknout na základě shody vůle (smlouva/dispozitivní zásada), ale jednotlivec může vyžadovat jejich splnění pouze prostřednictvím zásahu veřejné moci.

43.      S ohledem na výše uvedené je proto třeba s potřebnou mírou zobecnění konstatovat, že mezi vlastnosti, jež identifikují veřejnou moc v jednotlivých vnitrostátních tradicích, patří ta, jež je vyjádřena schopností přičíst akt, ustanovení či jednání vůli státu formalizované skrze právní řád. To je minimální společný jmenovatel, v němž se shodují všechny dané tradice, jež v přičitatelnosti konkrétní vůle obecné vůli státu shledávají rozhodné kritérium pro náčrt hranice mezi veřejným prostorem a prostorem jednotlivců.

44.      Předchozí úvahy by měly umožnit zabývat se ústřední otázkou týkající se notářské činnosti s větší jistotou.

45.      S ohledem na uvedené skutečnosti je třeba uznat, že v Portugalsku notář prostřednictvím vyhotovování veřejných listin vykonává přímo a specificky činnost veřejné povahy v tom smyslu, že jejím prostřednictvím předjímá povolení pro jednotlivce k výkonu subjektivních práv, jež by jinak museli vyžadovat případ od případu. Zásah notáře zbavuje nezbytnosti žádat zásah jiného orgánu veřejné moci, když je třeba uplatnit skutečnost, kterou notář prohlásil za osvědčenou, a tím úkonu nebo skutečnosti, které jsou předmětem notářské listiny propůjčuje kvalifikovanou, veřejnou právní sílu, jež může být zpochybněna pouze před soudem (ostatně stejně jako jakýkoli akt veřejné moci). Je zjevné, že rozhodnou vlastností veřejné moci není imunita vůči soudnímu přezkumu, což je v právním státě nemožné, ale kvalifikovaná domněnka legitimity jejích aktů a v důsledku toho jistý stupeň obtížnosti podmínek nezbytných pro jejich přezkum.

46.      Je zjevné, že notář nevykonává donucovací pravomoc ani jednostranně neukládá jakoukoli povinnost. Avšak jak bylo uvedeno, není to jediné kritérium určující, zda jde o výkon veřejné moci. Vyhotovování veřejných listin o aktech jednotlivců jim propůjčuje veřejnoprávní povahu v tom smyslu, že jim předem dává právní sílu, kterou by bez zásahu notáře museli jednotlivci nezbytně žádat od (jiného orgánu) veřejné moci, aby byly dané akty účinné v souladu s právem. Jedná se svým způsobem o veřejnou moc, která je činná v oblasti velmi blízké jednotlivcům, jinými slovy, blízko autonomii vůle. Nicméně veřejný rozměr činnosti notáře je nezpochybnitelný, pokud jde o jeho schopnost přeměnit na veřejné něco čistě soukromého, a propůjčit tomu tak sílu vlastní veřejné moci.

47.      Jiná věc je, připustíme-li případně nižší intenzitu spojení s výkonem veřejné moci v nejpřísnějším smyslu (prostřednictvím spojení s oprávněními svrchované moci), že výkon činnosti notáře může být podřízen méně přísným podmínkám, než platí pro orgány více zapojené do činností, jež jsou vyjádřením svrchovanosti.

48.      V důsledku toho a v rozsahu, v jakém vyhotovování veřejných listin odpovídá této funkci, mám za to, že se jedná o činnost, jež se přímo a specificky podílí na výkonu veřejné moci tím, že propůjčuje zvláštní postavení aktům, opatřením a úkonům, které by jinak neměly větší právní sílu než vyjádření soukromé vůle.

49.      V rozsahu, v němž je vyhotovování veřejných listin těžištěm působnosti neoddělitelným od funkce notáře v Portugalské republice, je tudíž třeba mít za to, že se obecně a chápáno jako celek povolání notáře přímo a specificky podílí na výkonu veřejné moci(16).

B –    Použitelnost směrnice 2005/36 na povolání notáře

50.      Ve čtyřicátém prvním bodě odůvodnění směrnice 2005/36 se uvádí, že „[p]oužití čl. 39 odst. 4 Smlouvy a článku 45 Smlouvy není touto směrnicí dotčeno, zejména pokud jde o notáře“. Zdá se, že zákonodárce při vší dvojznačnosti tohoto prohlášení dává implicitně najevo, že odpověď na otázku zahrnutí činnosti notáře do čl. 45 odst. 1 ES určí odpověď na otázku použití této směrnice na dané povolání.

51.      V žalobě Komise správně odmítla, že by čtyřicátý první bod odůvodnění směrnice 2005/36 sloužil jako výkladový parametr čl. 45 odst. 1 ES. Tvrzení uvedené v daném bodě odůvodnění směrnice totiž není rozhodné pro účely určení, zda má být činnost notáře kvalifikována jako výkon veřejné moci, či nikoli. Komise nicméně uznává, že pokud je určitá činnost spojena s výkonem veřejné moci, daný bod odůvodnění potvrzuje, že je třeba uplatnit článek 43 ES a čl. 45 odst. 1 ES. Z žaloby Komise tudíž vyplývá, že pokud je taková činnost, jako je činnost notáře, nahlížená nikoli abstraktně, ale s ohledem na konkrétní okolnosti věci, spojena s výkonem veřejné moci, ustanovení směrnice 2005/36 se neuplatní.

52.      Z důvodů uvedených v bodech 45 až 48 tohoto stanoviska mám za to, že povolání notáře v Portugalsku, jak bylo definováno ke dni 18. prosince 2006, bylo přímo a specificky spojeno s výkonem veřejné moci. V důsledku toho souhlasím s Komisí, a je třeba učinit závěr, že směrnice 2005/36 se v dané době na činnost notáře v Portugalsku nevztahovala.

53.      Portugalská republika hlavně v průběhu jednání argumentovala, že povolání notáře bylo předmětem různých reforem za účelem zvýšení konkurence v odvětví. Jak zmocněnec Portugalské republiky informoval Soudní dvůr, za účelem dosažení uvedeného cíle portugalský zákonodárce odstranil povinný charakter velmi významné části právních aktů, které dříve vyžadovaly zásah notáře, a nyní je lze provést také před zástupci jiných povolání. Tyto okolnosti by mohly být dostatečně relevantní pro účely případného odmítnutí kvalifikace činnosti notáře provedené v tomto stanovisku. Nicméně v tomto řízení není třeba zabývat se takovými změnami, neboť datum relevantní pro účely tohoto řízení je den uplynutí lhůty, kterou Komise stanovila pro žalovaný stát jako lhůtu pro nápravu nesplnění povinnosti označené v odůvodněném stanovisku. Jak bylo uvedeno dříve, tímto datem byl den 18. prosince 2006.

54.      Stejně tak skutečnost, že v tomto stanovisku se má za to, že povolání notáře v Portugalsku je spojeno s výkonem veřejné moci, neznamená, že by tím byla vyřešena debata o použitelnosti článku 43 ES a čl. 45 odst. 1 ES na činnost notáře v Portugalsku. Jak jsem tvrdil ve výše uvedeném stanovisku předneseném ve věcech C‑47/08, C‑50/08, C‑51/08, C‑53/08, C‑54/08 a C‑61/08 konstatování, že určitá činnost je spojena s výkonem veřejné moci, vyžaduje provedení kontroly proporcionality s ohledem na článek 43 ES a čl. 45 odst. 1 ES. Nicméně skutečnost, že v tomto řízení Komise argumentovala výhradně tvrzením týkajícím se směrnice 2005/36, vylučuje analýzu věci vycházející z uvedeného parametru.

55.      V důsledku toho je třeba žalobu zamítnout.

VI – Náklady řízení

56.      Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Portugalská republika požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

57.      V souladu s odst. 4 prvním pododstavcem téhož článku Česká republika, Litevská republika, Slovinská republika, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Slovenská republika, které v řízení vystoupily jako vedlejší účastníci, ponesou vlastní náklady řízení.

VII – Závěry

58.      Na základě souhrnu výše uvedeného navrhuji Soudnímu dvoru, aby:

„1)      Zamítl žalobu.

2)      Uložil Evropské komisi náhradu nákladů řízení.

3)      Určil, že Česká republika, Litevská republika, Slovinská republika, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Slovenská republika ponesou vlastní náklady řízení.“


1 – Původní jazyk: španělština.


2 –      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 7. září 2005 (Úř. věst. L 255, s. 2).


3 – V tomto okamžiku je třeba zdůraznit, že ačkoli je povolání notáře kontinentálního typu, které je předmětem těchto žalob, stále nejrozšířenějším v Evropě, existují v Evropské unii zároveň další varianty povolání notáře, jež nespadají do působnosti čl. 45 odst. 1 ES. Je tomu tak buď proto, že povolání notáře je plně začleněno do veřejné správy, nebo proto, že úkony notáře nemají účinky spojené s pořizováním notářských zápisů a notářských osvědčení, tedy veřejných listin ve zde používaném smyslu. Konečně, k dalšímu nárůstu diverzity v Evropě došlo v posledních letech s odstraněním doložky o státní příslušnosti v některých státech, které zachovávají kontinentální typ povolání notáře (Itálie, Španělsko).


4 –      Směrnice Rady ze dne 21. prosince 1988 (Úř. věst. 1989, L 19, s. 16).


5 – Usnesení ze dne 11. července 1995, Komise v. Španělsko, C‑266/94, Recueil, s. I‑1975, body 17 a 18.


6 – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 9. listopadu 1999, Komise v. Itálie, C‑365/97, Recueil, s. I‑7773, bod 36, a ze dne 5. června 2003, Komise v. Itálie, C‑145/01, Recueil, s. I‑5581, bod 17.


7 – Pokud jde o některé z nedávných rozsudků, viz rozsudky ze dne 12. září 2006, Cadbury Schweppes a Cadbury Schweppes Overseas, C‑196/04, Sb. rozh. s. I‑7995, body 31 až 33; ze dne 3. října 2006, Fidium Finanz, C‑452/04, Sb. rozh. s. I‑9521, body 34 a 44 až 49, a ze dne 12. prosince 2006, Test Claimants in Class IV of the ACT Group Litigation, C‑374/04, Sb. rozh. s. I‑11673, body 37 a 38. K dané zásadě a její úloze při určení rozsahu působnosti svobod, viz Tridimas, T., The General Principles of EU Law, 2. vydání, Oxford University Press, Oxford, 2006, s. 193 a násl., a Galetta, D.-U., Principio di proporzionalità e sindacato giurisdizionale nel diritto amministrativo, Giuffrè Editore, Milán, 1998, s. 103 a násl.


8 – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 21. června 1974, Reyners, 2/74, Recueil, s. 631; ze dne 5. prosince 1989, Komise v. Itálie, C‑3/88, Recueil, s. 4035; ze dne 29. října 1998, Komise v. Španělsko, C‑114/97, Recueil, s. I‑6717; ze dne 9. března 2000, Komise v. Belgie, C‑355/98, Recueil, s. I‑1221; ze dne 31. května 2001, Komise v. Itálie, C‑283/99, Recueil, s. I‑4363; ze dne 13. prosince 2007, Komise v. Itálie, C‑465/05, Sb. rozh. s. I‑11091, a ze dne 22. října 2009, Komise v. Portugalsko, C‑438/08, Sb. rozh. s. I‑10219.


9 – Tento pojem se v různých jazykových zněních vyskytuje v podobě dvou výrazů, které mohou teoreticky vykazovat určité znaky významové odlišnosti; jedná se o výrazy „veřejná autorita“ a „veřejná moc“. O „veřejné autoritě“ se hovoří například ve znění francouzském („l'exercice de l'autorité publique“), anglickém („the exercise of official autority“), portugalském („exercício da autoridade pública“), rumunském („exercitării autorității publice“) a maltském („l-eżerċizzju ta' l-awtorità publika“), přičemž výraz „veřejná moc“ upřednostnilo znění španělské („ejercicio del poder público“), německé („Ausübung öffentlicher Gewalt“), italské („esercizio dei pubblici poteri“) a švédské („utövandet av offentlig makt“).


10 – Ačkoli poslední slovo by při určení významu pojmu mělo mít právo Unie, je třeba zohlednit, že Soudní dvůr jakožto nejvyšší autorita při výkladu tohoto práva při tvorbě definice vždy vychází z jednotlivých vnitrostátních aproximací dané kategorie. Viz např. M. Schlag, Art. 45, EU-Kommentar (J. Schwarze, Hrs.), 2. vydání, Nomos, Baden, 2009.


11 – V rámci rozsáhlé bibliografie viz např. dílo A. Passerin d´Entreves, La dottrina dello Stato, Giappichelli, Turín, 1962.


12 – Mimo úvahu zde samozřejmě zůstává případ moci monopolizované jiným státem, jenž při respektování oblastí suverenity vymezených mezinárodním právem koexistuje s mocí prvně uvedeného státu.


13 – K pojetí právního řádu jako posloupnosti uplatňování práva, jež lze sledovat zpět až k prvnímu platnému právnímu předpisu představujícímu vyjádření suverénní moci viz například H. Kelsen, Reine Rechtslehre, 2. vydání, Deuticke, Vídeň, 1960.


14 – Proto přezkum toho, zda je konkrétní činnost spojena s výkonem veřejné moci, či nikoli, nevyžaduje zařazení pod jednu ze tří mocí anebo státních funkcí, tedy moc zákonodárnou, výkonnou či soudní, a zejména pod posledně uvedenou, jak lze vyvodit z argumentů předložených v tomto řízení.


15 – A. Merkl, Die Lehre von der Rechtskraft, Deuticke, Lipsko, 1923.


16 – Viz výše uvedený rozsudek Reyners.