ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
4. června 2015(*)
„Řízení o předběžné otázce – Článek 267 SFEU – Incidenční řízení kontroly ústavnosti – Zkoumání souladu vnitrostátního zákona s právem Evropské unie a ústavou dotčeného členského státu – Možnost vnitrostátního soudu předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Vnitrostátní právní úprava stanovící daň z užívání jaderného paliva – Směrnice 2003/96/ES a 2008/118/ES – Článek 107 SFEU – Články 93 AE, 191 AE a 192 AE“
Ve věci C‑5/14,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Finanzgericht Hamburg (Německo) ze dne 19. listopadu 2013, došlým Soudnímu dvoru dne 7. ledna 2014, v řízení
Kernkraftwerke Lippe-Ems GmbH
proti
Hauptzollamt Osnabrück,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení M. Ilešič (zpravodaj), předseda senátu, A. Ó Caoimh, C. Toader, E. Jarašiūnas a C. G. Fernlund, soudci,
generální advokát: M. Szpunar,
vedoucí soudní kanceláře: K. Malacek, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 4. listopadu 2014,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za Kernkraftwerke Lippe-Ems GmbH J. Lüdickem a G. Roderburgem, advokáty,
– za Hauptzollamt Osnabrück C. Schürle a I. Schmidtkem, jako zmocněnci,
– za německou vládu T. Henzem a K. Petersen, jako zmocněnci,
– za finskou vládu S. Hartikainenem a J. Heliskoskem, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi R. Lyalem a R. Sauerem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 3. února 2015,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 267 SFEU, čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (Úř. věst. L 283, s. 51), čl. 1 odst. 1 a 2 směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (Úř. věst. 2009, L 9, s. 12), článku 107 SFEU, čl. 93 odst. 1 AE, článku 191 AE ve spojení s čl. 3 odst. 1 protokolu (č. 7) o výsadách a imunitách Evropské unie připojenému ke smlouvám o EU, FEU a ESAE (dále jen „protokol“), jakož i čl. 192 odst. 2 AE ve spojení s čl. 1 odst. 2 AE a čl. 2 písm. d) AE.
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Kernkraftwerke Lippe-Ems GmbH (dále jen „KLE“) provozující jadernou elektrárnu Emsland v Lingenu (Německo) a Hauptzollamt Osnabrück (dále jen „Hauptzollamt“) v otázce daně z jaderného paliva, kterou měla společnost KLE zaplatit na základě zákona o dani z jaderného paliva (Kernbrennstoffsteuergesetz) ze dne 8. prosince 2010 (BGBl. 2010 I, s. 1804, dále jen „KernbrStG“) z toho titulu, že během června 2011 použila palivové elementy v jaderném reaktoru uvedené elektrárny.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 2003/96
3 Body 2, 3, 6 a 7 odůvodnění směrnice 2003/96 znějí takto:
„(2) Neexistence předpisů Společenství o minimální daňové sazbě na elektřinu a jiné energetické produkty než minerální oleje může nepříznivě ovlivnit řádné fungování vnitřního trhu.
(3) Řádné fungování vnitřního trhu a dosažení cílů ostatních politik Společenství vyžaduje stanovit na úrovni Společenství minimální úrovně zdanění pro většinu energetických produktů, včetně elektřiny, zemního plynu a uhlí.
[…]
(6) Článek 6 Smlouvy [o ES] stanoví, že požadavky na ochranu životního prostředí musí být zahrnuty do vymezení a provádění politik a činností Společenství.
(7) Společenství jako strana Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu ratifikovalo Kjótský protokol. Zdanění energetických produktů a případně elektřiny je jedním z dostupných nástrojů k dosažení cílů Kjótského protokolu.“
4 Článek 1 této směrnice stanoví:
„Členské státy zdaní energetické produkty a elektřinu v souladu s touto směrnicí.“
5 Článek 2 uvedené směrnice stanoví:
„1. Pro účely této směrnice se pojmem ,energetické produkty‘ rozumějí výrobky:
a) kódů KN 1507 až 1518, pokud mají být použity jako palivo nebo pohonná hmota;
b) kódů KN 2701, 2702 a 2704 až 2715;
c) kódů KN 2901 a 2902;
d) kódu KN 2905 11 00, které nejsou syntetického původu, pokud mají být použity jako palivo nebo pohonná hmota;
e) kódu KN 3403;
f) kódu KN 3811;
g) kódu KN 3817;
h) kódu KN 38249099, pokud mají být použity jako palivo nebo pohonná hmota.
2. Tato směrnice se rovněž vztahuje na elektřinu kódu KN 2716.
3. Pokud jsou určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo používány jako pohonná hmota nebo palivo, zdaňují se energetické produkty jiné než produkty, pro které je úroveň zdanění stanovena v této směrnici, podle účelu použití sazbou v téže výši jako sazba pro obdobné palivo nebo pohonnou hmotu.
Kromě výrobků uvedených v odstavci 1, které jsou předmětem daně, se všechny výrobky určené k použití, nabízené k prodeji nebo používané jako pohonná hmota nebo jako přísada nebo nastavovací plnivo do pohonných hmot zdaňují sazbou v téže výši jako sazba pro obdobnou pohonnou hmotu.
Kromě výrobků uvedených v odstavci 1, které jsou předmětem daně, se všechny další uhlovodíky s výjimkou rašeliny, které jsou určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo použity k topení, zdaňují sazbou v téže výši jako sazba pro obdobný energetický produkt.
4. Tato směrnice se nevztahuje na:
[…]
b) následující použití energetických produktů a elektřiny:
– energetické produkty používané pro jiné účely než jako pohonné hmoty nebo paliva;
– dvojí použití energetických produktů.
[…]
5. Kódy kombinované nomenklatury uvedené v této směrnici odkazují na kódy podle nařízení Komise (ES) č. 6 279/2001 ze dne 1. srpna 2001, kterým se mění příloha I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku [Úř. věst. L 279, s. 1; Zvl. vyd. 20/2, s. 382, dále je „kombinovaná nomenklatura“].
Rozhodnutí o aktualizaci kódů kombinované nomenklatury pro výrobky uvedené v této směrnici se přijímá jednou ročně v souladu s postupem podle článku 27. Rozhodnutí nesmí vést k žádným změnám minimálních daňových sazeb uplatňovaných podle této směrnice nebo k zařazení či vyřazení jakýchkoli energetických produktů nebo elektřiny.“
6 Článek 4 směrnice 2003/96/ES:
„1. Úrovně zdanění, které členské státy uplatňují na energetické produkty a elektřinu podle článku 2, nesmí být nižší než minimální úrovně zdanění předepsané touto směrnicí.
2. Pro účely této směrnice se ,úrovní zdanění‘ rozumí celková výše všech nepřímých daní (s výjimkou [daně z přidané hodnoty, dále jen DPH]), která se vypočítává přímo nebo nepřímo z množství energetických produktů a elektřiny v době jejich propuštění pro domácí spotřebu.“
7 Článek 14 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Kromě obecných ustanovení obsažených ve směrnici [Rady 92/12/EHS ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani (Úř. věst. L 76, s. 1)] o způsobech použití výrobků podléhajících spotřební dani s osvobozením od daně, a aniž jsou dotčeny ostatní předpisy Společenství, osvobodí členské státy za podmínek, které samy stanoví za účelem správného a jednoznačného uplatnění takových osvobození od daně a předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu, od harmonizované spotřební daně tyto výrobky:
a) energetické produkty a elektřinu používané k výrobě elektřiny a elektřinu používanou k udržení schopnosti vyrábět elektřinu. Členské státy však mohou z důvodu ochrany životního prostředí podrobit tyto výrobky zdanění, aniž by musely dodržovat minimální úrovně zdanění stanovené v této směrnici. V takovém případě se zdanění těchto výrobků nezohledňuje pro účely splnění minimální úrovně zdanění elektřiny podle článku 10“.
[…]“
Směrnice 2008/118
8 Bod 9 odůvodnění směrnice 2008/118 zní:
„Jelikož spotřební daň je daní ze spotřeby určitého zboží, neměla by být vybírána ze zboží podléhajícího spotřební dani, které bylo za určitých okolností zničeno nebo nenahraditelně ztraceno.“
9 Článek 1 této směrnice stanoví:
„1. Tato směrnice stanoví obecnou úpravu spotřební daně, která se ukládá přímo nebo nepřímo na spotřebu níže uvedeného zboží, dále jen ‚zboží podléhající spotřební dani‘:
a) energetické produkty a elektřina, na něž se vztahuje směrnice [2003/96];
[…]
2. Členské státy mohou ze zboží podléhajícího spotřební dani vybírat ze zvláštních důvodů další nepřímé daně za předpokladu, že tyto daně splňují pravidla Společenství platná pro spotřební daně nebo pro [DPH], pokud jde o stanovení základu daně, výpočet daně, vznik daňové povinnosti a kontrolu daně, avšak s výjimkou ustanovení upravujících osvobození od daně.
3. Členské státy mohou vybírat daně:
a) z výrobků jiných než zboží podléhající spotřební dani;
b) z poskytnutí služeb, včetně těch, která se týkají zboží podléhajícího spotřební dani, jestliže tyto daně nemají povahu daní z obratu.
Výběr těchto daní však nesmí vést k formalitám při přechodu hranice v rámci obchodu mezi členskými státy.“
10 Článek 47 směrnice 2008/118 stanoví:
„1. Směrnice [92/12] se zrušuje s účinkem ode dne 1. dubna 2010.
[…]
2. Odkazy na zrušenou směrnici se považují za odkazy na tuto směrnici.“
Německá právní úprava
11 Článek 100 odst. 1 první věta Základního zákona Německé spolkové republiky (Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland) stanoví:
„Má-li soud za to, že je zákon, na jehož platnosti závisí jeho rozhodnutí, protiústavní, přeruší řízení a předloží otázku […] k rozhodnutí Bundesverfassungsgericht [(Spolkový ústavní soud)] […]“.
12 Ustanovení § 1 KernbrStG, nadepsaného „Předmět zdanění, fiskální území“, stanoví:
„(1) Jaderné palivo používané k průmyslové výrobě elektřiny podléhá v rámci fiskálního území dani z jaderného paliva. Daň z jaderného paliva je spotřební daní ve smyslu daňového zákoníku.
(2) Fiskálním územím je území Spolkové republiky Německo […]“
13 Ustanovení § 2 KernbrStG, nadepsaného „Definice pojmů pro účely tohoto zákona“, stanoví:
„Pro účely tohoto zákon se rozumí:
1. jaderným palivem:
a) plutonium 239 a plutonium 241,
b) uran 233 a uran 235,
a to i ve formě sloučenin, slitin, keramiky či směsí;
2. palivovým elementem: celek tvořený několika palivovými tyčemi, v jehož formě je jaderné palivo zaváděno do jaderného reaktoru;
3. palivovou tyčí: geometrická forma, v níž je jaderné palivo obalené materiálem k opláštění zavedeno do jaderného reaktoru;
4. řetězovou reakcí: proces, v jehož rámci uvolňují neutrony štěpením jaderného paliva další neutrony, které pak samy dále štěpí jaderné palivo;
5. jaderným reaktorem: geometrické uspořádání palivových elementů či palivových tyčí, jakož i dalších technických složek způsobem, který umožňuje provést řízenou samoudržující řetězovou reakci;
6. provozovatelem: majitel oprávnění provozovat zařízení na průmyslovou výrobu elektřiny štěpením jaderného paliva.“
14 Ustanovení § 3 tohoto zákona, nadepsané „Sazba daně“, stanoví daň za 1 gram plutonia 239, plutonia 241, uranu 233 či uranu 235 ve výši 145 eur.
15 Ustanovení § 5 uvedeného zákona, nadepsané „Zdanitelné plnění, osoba povinná k dani“, stanoví:
„(1) Povinnost k dani vzniká v okamžiku, kdy byl palivový element či palivové tyče poprvé použity v jaderném reaktoru a byla spuštěna samoudržující se řetězová reakce […]
(2) Osobou povinnou k dani je provozovatel.“
16 Ustanovení § 6 téhož zákona, nadepsané „Přiznání k dani, splatnost daně“, stanoví v odstavci 1, že plátce předloží přiznání, v němž sám vyčíslí daňovou povinnost.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
17 V průběhu června 2011 použila společnost KLE palivové elementy v reaktoru jaderné elektrárny Emsland ke spuštění samoudržující se řetězové reakce.
18 Společnost KLE předložila Hauptzollamt přiznání k dani z jaderného paliva s datem 13. července 2011, v němž tuto daň vyčíslila v souladu s ustanoveními KernbrStG účinnými od 1. ledna 2011 na 154 117 745 eur.
19 Společnost KLE poté podala proti tomuto přiznání námitku. Rozhodnutím ze dne 16. listopadu 2011 byla její námitka zamítnuta. Společnost KLE tedy dne 30. listopadu 2011 podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k Finanzgericht Hamburg (finanční soud v Hamburku). Daňovým výměrem ze dne 28. srpna 2013 změnil Hauptzollamt výši dlužné daně na 154 117 455 eur. Právě tento výměr je předmětem sporu v původním řízení.
20 Z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že účastníci v původním řízení se přou zejména o slučitelnosti KernbrStG s unijním právem.
21 Společnost KLE na prvním místě tvrdí, že směrnice 2008/118 a 2003/96 umožňují zdaňovat elektřinu jakožto konečný produkt a neumožňují současně vybírat spotřební daň z energetických zdrojů spotřebovaných k výrobě elektřiny. Společnost KLE zadruhé uvádí, že čl. 107 SFEU brání právní úpravě, jako je KernbrStG, neboť tento zákon ovlivňuje hospodářskou soutěž mezi jednotlivými výrobci elektřiny tím, že zdaňuje výrobu elektřiny v jaderných elektrárnách, zatímco ostatní způsoby výroby elektřiny, které negenerují emise CO2, a způsoby, které takové emise generují, nezdaňuje. Zatřetí KernbrStG je podle ní v rozporu s článkem 191 SFEU a násl. ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU, neboť výrobce elektrické energie podněcuje k tomu, aby využívali způsoby výroby elektřiny, které méně snižují emise CO2, což je podle ní v rozporu s článkem 191 SFEU a násl. ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU. Konečně podle KLE odporuje KernbrStG systematice článku 93 AE a cíli zakotvenému v článcích 191 AE, 192 AE a v protokolu, který spočívá v rozvoji výroby elektřiny z jaderné energie, jež negeneruje emise CO2.
22 Podle Hauptzollamt se směrnice 2008/118 týká pouze oběhu výrobků podléhajících spotřební dani mezi členskými státy a směrnice 2003/96 podle něj neobsahuje úpravu týkající se jaderného paliva. Zastává názor, že KernbrStG není opatřením státní podpory ve smyslu článku 107 SFEU a že toto ustanovení Smlouvy o FEU v každém případě neopravňuje společnost KLE k tomu, aby dosáhla zrušení svého přiznání k dani z jaderného paliva ze dne 13. července 2011. Článek 194 odst. 2 druhý pododstavec SFEU kromě toho podle něj umožňuje členským státům rozhodnout svobodně o principiální otázce využívání jaderné energie a jejím zdanění. Podle Hauptzollamt není KernbrStG v rozporu ani s ustanoveními smlouvy o ESAE, neboť tato smlouva neoznačuje Evropské společenství atomové energie (ESAE) za plátce daně z jaderného paliva ani touto daní nezatěžuje její vlastnické právo. Hauptzollamt má za to, že tato ustanovení nemají vliv ani na pravomoc členských států určit způsoby energetického zásobování ani jejich pravomoc uplatňovat daně související s využíváním jaderných elektráren.
23 Z předkládacího rozhodnutí dále vyplývá, že Finanzgericht Hamburg se v souběžně probíhajícím řízení obrátil na Bundesverfassungsgericht s otázkou ohledně souladu KernbrStG se Základním zákonem Spolkové republiky Německo.
24 V tomto ohledu se předkládající soud táže, zda lze předložit Soudnímu dvoru předběžné otázky, pokud probíhá řízení před Bundesverfassungsgericht.
25 Na prvním místě uvádí, že v případě, že Bundesverfassungsgericht, který má jako jediný pravomoc ke kontrole ústavnosti spolkových zákonů a případně k jejich zrušení, konstatuje, že je KernbrStG neplatný a nepoužije se ex tunc, přiznání společnosti KLE ze dne 13. července 2011 k dani z jaderného paliva by mělo být z toho důvodu zrušeno a výklad unijního práva by již nebyl rozhodující pro vyřešení sporu v původním řízení. Předkládající soud však zastává názor, že skutečnost, že byla věc předložena Bundesverfassungsgericht, mu neumožňuje zaujmout stanovisko, že tento zákon nebude muset uplatnit, a že tedy otázka jeho souladu s unijním právem nevyvstane, neboť uvedený zákon zůstává v platnosti, pokud není rozhodnuto jinak. Bundesverfassungsgericht by kromě toho mohl konstatovat, že je neplatný s účinky pouze do budoucna.
26 Předkládající soud zadruhé uvádí, že vykládá čl. 100 odst. 1 první větu Základního zákona Spolkové republiky Německo v tom smyslu, že toto ustanovení zakazuje soudům rozhodnout ve věci samé, dokud Bundesverfassungsgericht nevydal rozhodnutí, avšak nezakazuje podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru.
27 Předkládající soud zatřetí zdůrazňuje, že v případě, že by mohl žádat o výklad unijního práva prostřednictvím žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce pouze po rozhodnutí Bundesverfassungsgericht, jímž bylo určeno, že je KernbrStG v souladu s ústavou, mohla by celková doba řízení činit několik let. V tomto ohledu je podle něj třeba zohlednit zejména povinnost dodržovat přiměřenou délku soudního řízení.
28 Za těchto podmínek se Finanzgericht Hamburg rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Opravňuje čl. 267 věta druhá ve spojení s větou první písm. b) SFEU soud členského státu předkládat Soudnímu dvoru Evropské unie otázky, které mu byly položeny ohledně výkladu unijního práva v souvislosti s legalitou vnitrostátního zákona, i v případě, že uvedený soud pochybuje nejen o souladu zákona s unijním právem, nýbrž dospěl také k přesvědčení, že vnitrostátní zákon odporuje vnitrostátní ústavě, a obrátil se proto v souběžně probíhající věci na spolkový ústavní soud, tj. jediný soud příslušný podle vnitrostátního práva k rozhodování o rozporu zákonů s ústavou, který však zatím nevydal své rozhodnutí?
V případě kladné odpovědi na první otázku […]:
2) Brání směrnice 2008/118 a 2003/96 přijaté k harmonizaci spotřebních daní z energetických produktů a elektřiny v Evropské unii zavedení vnitrostátní daně, která je vybírána z jaderných paliv používaných k průmyslové výrobě elektřiny? Záleží na tom, zda lze očekávat, že vnitrostátní daň bude moci být prostřednictvím ceny elektřiny přenesena na spotřebitele, a co je případně třeba rozumět ‚přenesením‘?
3) Může se podnik proti dani, kterou členský stát vybírá za účelem získání příjmů z použití jaderných paliv k průmyslové výrobě elektřiny, bránit námitkou, že vybírání takové daně je podporou, která je v rozporu s unijním právem ve smyslu článku 107 SFEU? V případě kladné odpovědi na tuto otázku, je KernbrStG, podle něhož je za účelem získání příjmů vybírána daň pouze od podniků, které průmyslově vyrábějí elektřinu za použití jaderných paliv, státní podporou ve smyslu článku 107 SFEU? Jaké okolnosti mají být vzaty v úvahu při posuzování toho, zda se ostatní podniky, které nemají povinnost odvádět takovou daň, nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci?
4) Je vybírání německé daně z jaderného paliva v rozporu s ustanoveními Smlouvy o ESAE?“
K předběžným otázkám
K první otázce
29 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 267 SFEU vykládán v tom smyslu, že se vnitrostátní soud, který má pochybnosti o slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy s unijním právem i ústavou dotčeného členského státu, nemůže obrátit na Soudní dvůr s otázkami týkajícími se výkladu či platnosti unijního práva, nebo je případně této povinnosti zproštěn z důvodu, že před vnitrostátním soudem pověřeným provést kontrolu ústavnosti tohoto zákona probíhá incidenční řízení kontroly ústavnosti.
30 Je třeba připomenout, že článek 267 SFEU svěřuje Soudnímu dvoru pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se jak výkladu Smluv a aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie, tak platnosti těchto aktů. Tento článek stanoví v druhém pododstavci, že vnitrostátní soud může předložit takové otázky Soudnímu dvoru, považuje-li rozhodnutí o těchto otázkách za nezbytné k vynesení rozsudku, a v třetím pododstavci, že je povinen tak učinit, pokud jeho rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva.
31 Z článku 267 SFEU na prvním místě vyplývá, že i když může být za určitých okolností vhodné, aby byly otázky týkající se čistě vnitrostátního práva vyřešeny v okamžiku předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru (viz rozsudky Irish Creamery Milk Suppliers Association a další, 36/80 a 71/80, EU:C:1981:62, bod 6; Meilicke, C‑83/91, EU:C:1992:332, bod 26, jakož i JämO, C‑236/98, EU:C:2000:173, bod 31), vnitrostátní soudy mají tu nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr, mají-li za to, že věc, kterou projednávají, vyvolává otázky týkající se výkladu či posouzení platnosti ustanovení práva Unie, které vyžadují jejich rozhodnutí (viz zejména rozsudky Mecanarte, C‑348/89 EU:C:1991:278, bod 44; Rozsudek Soudního dvora ze dne 210. července 2008, D., C‑06/723 EU:C:2005:88, bod 41. Cartesio, C‑210/06, EU:C:2008:723, bod 88; Melki a Abdeli, C‑188/10 a C‑189/10, EU:C:2010:363, bod 41, jakož i A, C‑112/13, EU:C:2014:2195, bod 35).
32 Soudní dvůr na druhém místě konstatoval, že vnitrostátní soud pověřený v rámci své pravomoci uplatňováním ustanovení unijního práva má povinnost zajistit plný účinek těchto norem i tak, že ze své moci podle potřeby ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů, i když je pozdějšího data, a nemusí nejprve žádat o jeho odstranění legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či vyčkat tohoto odstranění (viz zejména rozsudky Simmenthal, 106/77, EU:C:1978:49, body 21 a 24; Filipiak, C‑314/08, EU:C:2009:719, bod 81. Filipiak, C‑314/08 EU:C:2009:719, bod 81; Åkerberg Fransson, C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 45, jakož i A, C‑112/13, EU:C:2014:2195, bod 36).
33 S požadavky vlastními samotné povaze unijního práva by totiž bylo neslučitelné jakékoli ustanovení vnitrostátního právního řádu nebo jakákoli legislativní, správní nebo soudní praxe, které by vedly ke snížení účinku unijního práva v důsledku skutečnosti, že by soudu příslušnému k aplikaci tohoto práva byla upřena pravomoc učinit v samotném okamžiku jeho aplikace vše, co je nezbytné k vyloučení použití ustanovení vnitrostátních právních předpisů představujících případně překážku plného účinku unijních norem (viz rozsudky Simmenthal, 106/77, EU:C:1978:49, bod 22; Factortame a další, C‑213/89, EU:C:1990:257, bod 20, jakož v tomto smyslu i Križan a další, C‑416/10, EU:C:2013:8, bod 70). Tak by tomu bylo tehdy, pokud by v případě rozporu mezi ustanovením unijního práva a vnitrostátním zákonem bylo vyřešení tohoto rozporu vyhrazeno jinému orgánu, než je soud povolaný k zajišťování uplatňování unijního práva, nadanému vlastní posuzovací pravomocí, byť by z toho vyplývající překážka plného účinku tohoto práva byla jen dočasná (viz rozsudek A, C‑112/13, EU:C:2014:2195, bod 37 a citovaná judikatura).
34 Soudní dvůr zatřetí rozhodl, že vnitrostátní soud projednávající spor týkající se unijního práva, který má za to, že vnitrostátní ustanovení je nejen v rozporu s unijním právem, ale je rovněž stiženo vadami protiústavnosti, není zbaven možnosti nebo osvobozen od povinnosti stanovených v článku 267 SFEU obrátit se na Soudní dvůr s otázkami týkajícími se výkladu nebo platnosti práva Unie v důsledku skutečnosti, že protiústavnost normy vnitrostátního práva je možné určit jen v řízení před ústavním soudem. Účinek unijního práva by totiž byl ohrožen, kdyby existence povinného řízení před ústavním soudem mohla bránit vnitrostátnímu soudu, který projednává spor, jenž se řídí unijním právem, ve výkonu pravomoci, která je mu svěřena článkem 267 SFEU, předložit Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu nebo platnosti unijního práva, aby mu bylo umožněno rozhodnout, zda vnitrostátní norma s ním je či není slučitelná (rozsudky Mecanarte, C‑348/89, EU:C:1991:278, body 39, 45 a 46; Melki a Abdeli, C‑188/10 a C‑189/10, EU:C:2010:363, bod 45, jakož i A, C‑112/13, EU:C:2014:2195, bod 38).
35 Soudní dvůr z těchto závěrů dovodil, že fungování systému spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedeného článkem 267 SFEU a zásada přednosti unijního práva vyžaduje, aby se mohl vnitrostátní soud v kterémkoli okamžiku v průběhu řízení, který považuje za vhodný, dokonce i po ukončení incidenčního řízení kontroly ústavnosti, volně obrátit na Soudní dvůr s jakoukoli předběžnou otázkou, kterou pokládá za nezbytnou (rozsudek A, C‑112/13, EU:C:2014:2195, bod 39).
36 Z důvodů uvedených v bodech 31 až 35 tohoto rozsudku by přitom byl účinek unijního práva ohrožen a užitečný účinek článku 267 SFEU by byl umenšen, pokud by se vnitrostátní soud nemohl obrátit na Soudní dvůr s předběžnými otázkami z důvodu, že probíhá incidenční řízení kontroly ústavnosti, a uplatnit unijní právo bezprostředně v souladu s rozhodnutím či judikaturou Soudního dvora (v tomto smyslu viz rozsudek Simmenthal, 106/77, EU:C:1978:49, bod 20).
37 Pokud jde o okolnost, že čl. 100 odst. 1 první věta Základního zákona Spolkové republiky Německo stanoví, že soud, který má za to, že je určitý zákon protiústavní, má kromě povinnosti předložit otázku o souladu uvedeného zákona se Základním zákonem k rozhodnutí Bundesverfassungsgericht i povinnost přerušit řízení, je třeba připomenout, že existence vnitrostátního procesního pravidla nemůže zpochybnit možnost, kterou mají vnitrostátní soudy, totiž předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, mají-li – jak je tomu ve věci v původním řízení – pochybnosti o výkladu unijního práva (rozsudek Križan a další, C‑416/10, EU:C:2013:8, bod 67 a citovaná judikatura).
38 Pokud jde konečně o účinky řízení zahájeného před Bundesverfassungsgericht na relevanci výkladu unijního práva pro vyřešení sporu v původním řízení, je třeba uvést, že tento spor a předběžné otázky se bez ohledu na otázku ústavnosti ustanovení dotčených ve věci v původním řízení týkají souladu vnitrostátní právní úpravy stanovící daň z užívání jaderného paliva s unijním právem, takže není zjevné, že žádaný výklad nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, že se jedná o hypotetický problém, ani že Soudní dvůr nedisponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (v tomto smyslu viz rozsudek Filipiak, C‑314/08, EU:C:2009:719, body 43 a 45).
39 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 267 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který má pochybnosti o slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy s unijním právem i ústavou dotčeného členského státu, se může obrátit na Soudní dvůr s otázkami týkajícími se výkladu či platnosti unijního práva a není případně této povinnosti zproštěn z důvodu, že před vnitrostátním soudem pověřeným provést kontrolu ústavnosti tohoto zákona probíhá incidenční řízení kontroly ústavnosti.
Ke druhé otázce
40 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/96 a čl. 1 odst. 1 a 2 směrnice 2008/118 vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zavádí daň z užívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny.
41 Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že Finanzgericht Hamburg si na prvním místě klade otázku, zda má být jaderné palivo osvobozeno od daně podle čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/96. Předkládající soud se rovněž táže, zda je třeba toto ustanovení použít analogicky, i kdyby se na jaderné palivo toto osvobození nevztahovalo.
42 Tento soud se na druhém místě táže, zda je daň zavedená KernbrStG spotřební daní uloženou nepřímo na spotřebu elektřiny podle směrnice 2003/96 ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice 2008/118, anebo další nepřímou daní z tohoto produktu ve smyslu čl. 1 odst. 2 této směrnice, a v případě, že se na ni jedno z těchto ustanovení vztahuje, zda je tato daň v souladu s ustanoveními směrnice 2003/96 či směrnice 2008/118. Finanzgericht Hamburg se konkrétně táže, zda je pro účely kvalifikace daně z pohledu článku 1 směrnice 2008/118 rozhodující skutečnost, že daň je nebo není přenesena na jinou osobu než plátce, a zda je za tímto účelem třeba, aby mezi použitým jaderným palivem a množstvím vyrobené elektřiny existovala úměrnost.
Ke směrnici 2003/96
43 Bez ohledu na to, zda se takové akty sekundárního práva přijaté na základě článku 93 ES (nyní článek 113 SFEU), jako je směrnice 2003/96, uplatní na jaderné palivo, které je regulováno ustanoveními smlouvy o ESAE týkajícími se společného jaderného trhu, je třeba konstatovat, že se na toto palivo v každém případě nevztahuje osvobození podle čl. 14 odst. 1 písm. a) této směrnice.
44 Podle článku 1 směrnice 2003/96 totiž mají členské státy povinnost zdaňovat energetické produkty v souladu s touto směrnicí, jejímž cílem je stanovit, jak vyplývá z jejího druhého a třetího bodu odůvodnění, na unijní úrovni minimální úrovně zdanění pro většinu energetických produktů.
45 Článek 14 uvedené směrnice vymezuje taxativně povinná osvobození od daně uložená členským státům v rámci zdaňování energetických produktů a elektřiny (v tomto smyslu viz rozsudek Fendt Italiana, C‑145/06 a C‑146/06, EU:C:2007:411, bod 36).
46 Článek 14 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/96 dále v rozsahu, v němž ukládá členským státům povinnost nepodrobit zdanění stanovenému touto směrnicí „energetické produkty a elektřinu používané k výrobě elektřiny a elektřinu používanou k udržení schopnosti vyrábět elektřinu“, je dostatečně přesný, jelikož jasně vymezuje produkty, kterých se týká osvobození (v tomto smyslu viz rozsudek Flughafen Köln/Bonn, C‑226/07, EU:C:2008:429, bod 29).
47 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že čl. 2 odst. 1 směrnice 2003/96 vymezuje pojem „energetické produkty“ pro účely této směrnice taxativním výčtem produktů, na které se tento pojem vztahuje, za pomoci odkazu na kódy kombinované nomenklatury.
48 Postačí přitom uvést, že jaderné palivo ve smyslu KernbrStG není „energetickým produktem“ pro účely směrnice 2003/96, neboť na tomto seznamu není uvedeno, takže osvobození podle čl. 14 odst. 1 písm. a) této směrnice se na něj nevztahuje.
49 Není tedy třeba určovat, zda tento produkt spadá do působnosti směrnice 2003/96, nebo zda je z ní vyloučen na základě ustanovení čl. 2 odst. 3 a 4 této směrnice.
50 Společnost KLE tvrdí, že osvobození podle čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/96 se však na jaderné palivo uplatní analogicky z důvodu, že tato směrnice uplatňuje zásadu jediného zdanění elektrické energie, která brání tomu, aby byla současně vybírána daň z této energie a daň ze zdroje, z něhož je vyrobena. To, že toto palivo není uvedeno ve výčtu energetických produktů ve smyslu uvedené směrnice, navíc podle ní bylo způsobeno neúmyslným opomenutím ze strany zákonodárce Evropské unie, který nemohl očekávat, že členské státy přijmou takové opatření, jako je KernbrStG, který je podle ní v rozporu s unijní politikou v oblasti snižování těchto emisí, jakož i s body odůvodnění 6 a 7 téže směrnice, neboť zavádí daň pouze pro postupy na výrobu elektrické energie, které negenerují emise CO2.
51 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že argumenty společnosti KLE neumožňují konstatovat, že by existovala zásada, která brání souběžnému vybírání daně ze spotřeby elektrické energie a daně ze zdroje, z něhož byla tato energie vyrobena. Ze strany 5 odůvodnění návrhu směrnice Rady, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů (Úř. věst. 1997, C 139 s. 14), na kterýžto návrh společnost KLE odkazuje, totiž vyplývá, že existují nanejvýše „dva způsoby, jak zahrnout elektřinu do působnosti daňových právních předpisů: zdanit paliva použitá na výrobu elektřiny (daň na vstupu) nebo zdanit samotnou elektřinu (daň na výstupu)“. Z tohoto návrhu nevyplývá, že se tyto dva způsoby ze zásady vzájemně vylučují, neboť Evropská komise připustila, aby se doplňovaly, když ponechala v uvedeném návrhu členským státům možnost „přidat [k dani na výstupu] další (neharmonizovanou) daň na vstupu v případě paliv, která jsou nežádoucí z pohledu životního prostředí“. Z tohoto dokumentu dále nevyplývá, že Komise hodlala navrhnout, aby měly členské státy povinnost osvobozovat od daně produkty, které nespadají do harmonizovaného systému zdanění.
52 Případný nesoulad vnitrostátní právní úpravy s unijní politikou v oblasti snižování emisí CO2 kromě toho není důvodem k tomu – nemá-li dojít k radikální změně působnosti čl. 2 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/96 v rozporu s jednoznačnou vůlí unijního zákonodárce – aby byla tato ustanovení vykládána v tom smyslu, že se vztahují na jiné produkty, než jsou energetické produkty a elektřina ve smyslu této směrnice.
53 Z konstatování uvedených v bodech 51 a 52 tohoto rozsudku vyplývá, že osvobození podle čl. 14 odst. 1 písm. a) 2003/96 nelze analogicky vztahovat na jaderné palivo ve smyslu KernbrStG.
54 Článek 14 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/96 tedy musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zavádí daň z užívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny.
Ke směrnici 2008/118
55 Pokud jde o otázku, zda je daň zavedená KernbrStG „spotřební daní“ z elektřiny ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice 2008/118 či „další nepřímou daní“ z tohoto produktu ve smyslu čl. 1 odst. 2 uvedené směrnice, je třeba konstatovat, že uvedená směrnice tyto pojmy nevymezuje.
56 Z bodu 9 odůvodnění směrnice 2008/118 však vyplývá, že spotřební daň je daní ze spotřeby, tj. nepřímá daň. Z článku 1 odst. 1 této směrnice dále vyplývá, že toto ustanovení se týká spotřební daně, která se ukládá přímo nebo nepřímo na spotřebu, a to zejména na spotřebu energetických produktů a elektřiny ve smyslu směrnice 2003/96.
57 V tomto ohledu je třeba konstatovat, jak uvedla i německá vláda a Komise, že ve zvláštním případě energetických produktů a elektřiny poskytuje článek 4 směrnice 2003/96, který členským státům ukládá povinnost dodržovat určitou minimální úroveň zdanění u těchto produktů, vodítka týkající se povahy daní ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice 2008/118. Článek 4 odst. 2 této směrnice totiž vymezuje „úroveň zdanění“, kterou členské státy uplatní na dotčené produkty jako „celkov[ou] výš[i] všech nepřímých daní (s výjimkou DPH), která se vypočítává přímo nebo nepřímo z množství energetických produktů a elektřiny v době jejich propuštění pro domácí spotřebu“.
58 Pokud jde o pojem „další nepřímé daně“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118, je třeba uvést, že toto ustanovení, které má zohledňovat různorodé daňové tradice v této oblasti a časté využívání nepřímých daní pro účely jiné než rozpočtové politiky, umožňuje členským státům zavést nad rámec minimální spotřební daně další nepřímé daně sledující zvláštní účel (obdobně viz rozsudek Komise v. Francie, C‑434/97, EU:C:2000:98, body 18 a 19).
59 Z toho vyplývá, že pojem „další nepřímé daně“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 zahrnuje jiné nepřímé daně ze spotřeby produktů uvedených v čl. 1 odst. 1 této směrnice, než jsou „spotřební daně“ ve smyslu tohoto ustanovení, které jsou vybírány pro zvláštní účely.
60 Pro účely určení, zda daň zavedená KernbrStG spadá do působnosti čl. 1 odst. 1 směrnice 2008/118 či čl. 1 odst. 2 této směrnice je třeba nejprve ověřit, zda je tato daň nepřímou daní, která se ukládá přímo či nepřímo na spotřebu elektřiny ve smyslu směrnice 2003/96.
61 Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, pokud jde o některá paliva spadající do působnosti směrnice Rady 92/82/EHS ze dne 19. října 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z minerálních olejů (Úř. věst. L 316, s. 19), která byla nahrazena směrnicí 2003/96, že za daň ukládanou na spotřebu těchto paliv je třeba považovat vnitrostátní daň z letecké přepravy, která má chránit životní prostředí a je vyčíslena v závislosti na údajích o spotřebě paliva a emisích uhlovodíků a oxidu dusnatého na průměrnou leteckou cestu určitého typu používaného letadla, existuje-li mezi spotřebou paliva a znečišťujícími látkami vypuštěnými při této spotřebě přímá a neoddělitelná vazba (v tomto smyslu viz rozsudek Braathens, C‑346/97, EU:C:1999:291, body 22 a 23).
62 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že povinnost k dani zavedené KernbrStG vzniká v případě, že jsou palivové elementy či tyče poprvé použity v jaderném reaktoru a je spuštěna samoudržující se řetězová reakce za účelem průmyslové výroby elektřiny, přičemž tato daň se vypočte z množství použitého jaderného paliva a pro všechny typy tohoto paliva je stanovena společná sazba.
63 V tomto ohledu je třeba uvést, že podle informací poskytnutých předkládajícím soudem nezávisí množství elektřiny vyrobené v reaktoru jaderné elektrárny přímo na množství použitého jaderného paliva, ale může se lišit v závislosti na povaze a vlastnostech použitého paliva a výkonu dotčeného reaktoru. Jak dále uvedla Komise, daň zavedená KernbrStG by mohla být odváděna z důvodu, že došlo ke spuštění samoudržující se řetězové reakce, aniž nutně došlo k vyrobení a potažmo spotřebování elektřiny.
64 Na rozdíl od daně dotčené ve věci, v níž byl vydán rozsudek Braathens (C‑346/97, EU:C:1999:291), která byla vybírána přímo od některých leteckých přepravců, není navíc daň zavedená KernbrStG odváděna přímo spotřebiteli produktu zdaněného spotřební daní, ale výrobcem elektřiny. Jak uvedl generální advokát v bodě 61 stanoviska, celkovou hospodářskou zátěž spojenou s touto daní by sice mohl v zásadě nepřímo nést konečný spotřebitel, pokud by ji výrobce zahrnul do ceny každého jednotlivého výrobku uvedeného do oběhu ke spotřebě tak, aby tato daň byla pro uvedeného výrobce nulová. Z analýzy provedené předkládajícím soudem v tomto ohledu však vyplývá, že daň zavedenou KernbrStG nelze jako celek přenést na konečného spotřebitele elektřiny zejména s ohledem na zvláštní povahu tohoto produktu, která neumožňuje určit původ daného množství této elektřiny, jakož i na platný mechanismus určování cen elektřiny v Německu vyznačující se tím, že je tato cena v podstatě jednotnou cenou dojednávanou na burze s elektřinou.
65 Vzhledem k uvedenému se nejeví, že by mezi používáním jaderného paliva a spotřebou elektřiny vyrobené v reaktoru jaderné elektrárny existovala přímá a nerozlučná vazba ve smyslu rozsudku Braathens (C‑346/97, EU:C:1999:291). Tuto daň nelze považovat ani za daň vyčíslenou přímo či nepřímo v závislosti na množství elektřiny v době propuštění tohoto produktu pro domácí spotřebu ve smyslu článku 4 odst. 2 směrnice 2003/96.
66 Daň zavedená KernbrStG, která není uložena přímo či nepřímo na spotřebu elektřiny ve smyslu směrnice 2003/96 ani na spotřebu jiného produktu podléhajícího spotřební dani, proto nespadá do působnosti čl. 1 odst. 1 směrnice 2008/118 či čl. 1 odst. 2 této směrnice.
67 Z toho vyplývá, že toto ustanovení nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zavádí daň z užívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny.
68 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/96 a čl. 1 odst. 1 a 2 směrnice 2008/118 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zavádí daň z užívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny.
Ke třetí otázce
69 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 107 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zavádí daň z užívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny, a pokud ano, zda musí být toto ustanovení vykládáno v tom smyslu, že osoby povinné k této dani mohou zpochybnit povinnost k jejímu uhrazení z důvodu, že jde o státní podporu zakázanou tímto článkem.
70 Článek 107 odst. 1 ES dopadá na „podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků“.
71 Podle ustálené judikatury je pojem podpory obecnější než dotace, jelikož zahrnuje nejen pozitivní plnění, jako jsou samotné dotace, ale rovněž různé formy zásahů, které snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a mají tutéž povahu a stejné účinky a nejsou dotacemi v užším slova smyslu (viz rozsudky Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke, C‑143/99, EU:C:2001:598, bod 38; Paint Graphos a další, C‑78/08 až C‑80/08, EU:C:2011:550, bod 45, jakož i Komise a Španělsko v. vláda Gibraltaru a Spojeného království, C‑106/09 P a C‑107/09 P, EU:C:2011:732, bod 71).
72 Z toho vyplývá, že opatření, kterým veřejné orgány přiznávají určitým podnikům výhodnější daňové zacházení, které sice není spojeno s převodem státních prostředků, ale staví příjemce do lepší finanční situace oproti ostatním poplatníkům, je státní podporou ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudky Banco Exterior de España, C‑387/92, EU:C:1994:100, bod 14, a Paint Graphos a další, C‑78/08 až C‑80/08, EU:C:2011:550, bod 46, a citovaná judikatura).
73 Článek 107 odst. 1 SFEU zakazuje podpory, „které zvýhodňují určité podniky nebo odvětví výroby“, tj. selektivní podpory.
74 Co se týče posouzení podmínky selektivity, z ustálené judikatury vyplývá, že článek 107 SFEU ukládá povinnost určit, zda v rámci daného právního režimu může vnitrostátní opatření zvýhodňovat určité podniky nebo určitá odvětví výroby vůči ostatním, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný uvedeným režimem ve srovnatelné skutkové a právní situaci (rozsudky Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke, C‑143/99, EU:C:2001:598, bod 41; British Aggregates v. Komise, C‑487/06 P, EU:C:2008:757, bod 82, jakož i Komise a Španělsko v. vláda Gibraltaru a Spojeného království, C‑106/09 P a C‑107/09 P, EU:C:2011:732, bod 75).
75 Dále je třeba připomenout, že článek 107 SFEU nerozlišuje podle důvodů nebo cílů státních zásahů, ale definuje je podle jejich účinků, a tedy nezávisle na použitých prostředcích (rozsudky British Aggregates v. Komise, C‑487/06 P, EU:C:2008:757, body 85 a 89, jakož i Komise a Španělsko v. vláda Gibraltaru a Spojeného království, C‑106/09 P a C‑107/09 P, EU:C:2011:732, bod 87).
76 V tomto ohledu společnost KLE v podstatě tvrdí, že KernbrStG spadá do režimu zdaňování energetických zdrojů používaných k průmyslové výrobě elektřiny nebo alespoň do režimu zdaňování energetických zdrojů používaných k výrobě elektřiny, které nepřispívají k emisím CO2. V důsledku KernbrStG podle ní nejsou zdaňovány jiné energetické zdroje používané k výrobě elektřiny než jaderné palivo.
77 S výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, však z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že by bylo možné – bez ohledu na to, že se energetické odvětví v Německu podle informací poskytnutých tímto soudem vyznačuje, pokud jde o daně, rozsáhlou regulací a vrstvením státních opatření – identifikovat vzhledem k účinkům této regulace a opatřením daňový režim, jehož cílem by bylo zdaňovat energetické zdroje používané k výrobě elektřiny nebo energetické zdroje používané k výrobě elektřiny, které nepřispívají k emisím CO2.
78 Z předkládacího rozhodnutí naopak vyplývá, že v souladu s odůvodněním návrhu zákona, který vedl k přijetí KernbrStG, zavádí tento zákon pro rozhodné období, tj. od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2016, daň z užívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny, a to s cílem vygenerovat fiskální příjmy, které mají na základě zásady „znečišťovatel platí“ přispět v kontextu rozpočtového ozdravení ke snížení zátěže, kterou pro spolkový rozpočet představuje potřebná rekonstrukce dolu Asse II, který slouží jako úložiště jaderného odpadu vzniklého při používání jaderného paliva.
79 Je přitom třeba konstatovat, že jiná výroba elektřiny než výroba využívající jaderné palivo, není režimem zavedeným KernbrStG dotčena a z hlediska cíle sledovaného tímto režimem se v každém případě nenachází ve fakticky a právně srovnatelné situaci jako výroba elektřiny využívající jaderné palivo, která jako jediná generuje radioaktivní odpad vznikající v důsledku takového využívání.
80 Z toho vyplývá, že KernbrStG není selektivním opatřením ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a není tedy státní podporou zakázanou tímto ustanovením.
81 Za těchto podmínek není třeba odpovídat na druhou část třetí otázky.
82 V důsledku toho je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že článek 107 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zavádí daň z užívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny.
Ke čtvrté otázce
83 Z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že podstatou čtvrté otázky tohoto soudu je, zda musí být čl. 93 odst. 1 AE, článek 191 AE ve spojení s čl. 3 odst. 1 protokolu, jakož i čl. 192 odst. 2 AE ve spojení s čl. 1 odst. 2 AE a článkem 2 písm. d) AE vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zavádí daň z užívání jaderného paliva.
84 Pokud jde o čl. 93 odst. 1 AE, je třeba uvést, že toto ustanovení ukládá členským státům povinnost zrušit veškerá dovozní a vývozní cla nebo poplatky s rovnocenným účinkem, jakož i veškerá množstevní omezení dovozu i vývozu ze zboží a výrobků spadajících do působnosti ustanovení smlouvy o ESAE týkajících se společného jaderného trhu.
85 Je tedy třeba ověřit, zda je daň zavedená KernbrStG, která není clem ani množstevním omezením dovozu a vývozu, poplatkem s účinkem rovnocenným clu ve smyslu tohoto ustanovení.
86 V tomto ohledu článek 93 AE společně s ostatními ustanoveními hlavy II kapitoly 9 smlouvy o ESAE představuje aplikaci právních koncepcí inspirujících strukturu obecného společného trhu na vysoce specializované odvětví (v tomto smyslu viz rozsudek 1/78, EU:C:1978:202, bod 15).
87 Pokud jde o kvalifikaci vnitrostátní daně jakožto poplatku s účinkem rovnocenným clu, je třeba připomenout, že odůvodnění zákazu cel a poplatků s rovnocenným účinkem spočívá ve skutečnosti, že byť jen minimální finanční zatížení u výrobků uplatňovaná z důvodu jejich přechodu přes hranice, představují překážku pro pohyb zboží, který je ještě ztížen s tím spojenými administrativními formalitami (obdobně viz rozsudek Orgacom, C‑254/13, EU:C:2014:2251, bod 22 a citovaná judikatura).
88 Každé jednostranně uložené finanční zatížení, byť i jen minimální, bez ohledu na svůj název nebo způsob vybírání, postihující zboží z důvodu skutečnosti, že překračuje hranici, představuje, pokud není clem jako takovým, poplatek s rovnocenným účinkem (v tomto smyslu viz rozsudky Stadtgemeinde Frohnleiten et Gemeindebetriebe Frohnleiten, C‑221/06, EU:C:2007:657, bod 27, jakož i Orgacom, C‑254/13, EU:C:2014:2251, bod 23).
89 V této souvislosti je nutno poznamenat, že podstatný rys poplatku s rovnocenným účinkem spočívá v okolnosti, že se týká výlučně dováženého produktu, a nikoli obdobného domácího produktu (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. Francie, 90/79, EU:C:1981:27, body 12 a 13, jakož i Orgacom, C‑254/13, EU:C:2014:2251, bod 28).
90 Soudní dvůr však uznal, že poplatek postihující produkt dovezený z jiného členského státu v případě, kdy neexistuje totožný či podobný domácí produkt, není poplatkem s rovnocenným účinkem, pokud je součástí obecného režimu vnitrostátních poplatků zatěžujících systematicky kategorie výrobků podle objektivních kritérií uplatňovaných nezávisle na původu nebo na místu určení výrobku (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. Francie, 90/79, EU:C:1981:27, bod 14, a CRT France International, C‑109/98, EU:C:1999:199, bod 13).
91 Je přitom třeba konstatovat, že daň zavedená KernbrStG se odvádí nikoli z důvodu, že jaderné palivo překročilo hranice, ale proto – jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona – že došlo k jeho využití k průmyslové výrobě elektřiny bez ohledu na původ tohoto paliva. KernbrStG toto nerozlišuje ani u sazby daně či osoby povinné k dani.
92 Z toho vyplývá, že daň zavedená KernbrStG není poplatkem s účinkem rovnocenným clu ve smyslu čl. 93 odst. 1 AE.
93 Vzhledem k judikatuře citované v bodě 90 tohoto rozsudku toto konstatování není zpochybněno tvrzením společnosti KLE, že se v Německu získává jen malé množství jaderného paliva.
94 Pokud jde o článek 191 AE a čl. 3 odst. 1 protokolu, je třeba uvést, že z těchto ustanovení aplikovaných ve spojení vyplývá, že ESAE, jeho aktiva, příjmy a ostatní majetek je osvobozen od přímých daní.
95 V tomto ohledu je třeba uvést, že KernbrStG zavádí daň z užívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny, a nikoli přímou daň z tohoto paliva.
96 Ačkoli je toto palivo na základě článku 86 AE majetkem ESAE, nic to nemění na tom, že na základě článku 87 AE svědčí právo používat a spotřebovávat toto palivo členským státům nebo osobám či podnikům, které jej řádně nabyly.
97 Z toho vyplývá, že článek 191 AE ve spojení s čl. 3 odst. 1 protokolu musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zavádí daň z užívání jaderného paliva.
98 Společnost KLE dále na jednání v podstatě tvrdila, že podle německého daňového práva slouží produkty podléhající spotřební dani jako záruka za zaplacení spotřební daně, která se k nim pojí. ESAE jakožto majitel jaderného paliva by tak mohlo být nuceno ručit za to, že plátce zaplatí daň zavedenou KernbrStG. Tato situace je přitom podle ní v rozporu s článkem 3 protokolu.
99 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že výše uvedený argument, který byl poprvé vznesen a projednán až na jednání před Soudním dvorem, nebyl uveden ani v předkládacím rozhodnutí ani v písemných vyjádřeních účastníků řízení. Za těchto podmínek, při nedostatku přesnějších a podrobnějších informací v tomto ohledu, má Soudní dvůr za to, že ze spisu, který mu byl předložen, dostatečně zjevně nevyplývá, že by tato informace mohla být relevantní pro vyřešení sporu v původním řízení, a tudíž být užitečná předkládajícímu soudu, který – jakožto soud, jenž nese odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno – je v nejlepším postavení, aby posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti věci, která mu byla předložena, relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru (v tomto smyslu viz rozsudek Flughafen Köln/Bonn, C‑226/07, EU:C:2008:429, body 37 a 38).
100 Pokud jde konečně o čl. 192 odst. 2 AE, je třeba konstatovat, že toto ustanovení ukládá členským státům povinnost zdržet se všech opatření, která by mohla ohrozit plnění cílů smlouvy o ESAE.
101 Předkládající soud se v podstatě táže, zda daň zavedená KernbrStG ohrožuje splnění cíle sledovaného ESAE, kterým je vytvoření podmínek nezbytných pro rychlé vybudování a růst jaderného průmyslu podle čl. 1 odst. 2 AE, a splnění povinnosti ESAE dbát na pravidelné a rovnoměrné zásobování všech uživatelů ve Společenství rudami a jadernými palivy ve smyslu článku 2 písm. d) AE.
102 V tomto ohledu je třeba uvést, že aplikace čl. 192 odst. 2 AE ve spojení s čl. 1 odst. 2 AE neznamená, že by měly členské státy povinnost udržovat či zvyšovat míru využívání jaderného paliva nebo že by nemohly toto užívání zdaňovat, což by využívání jaderného paliva zdražovalo, a činilo jej tedy méně atraktivním.
103 Plnění povinnosti stanovené v článku 2 písm. d) AE je dále předmětem článků 52 až 76 hlavy II kapitoly 6 smlouvy o ESAE, která zavádí společný režim pro zásobování rudami, výchozími materiály a zvláštními štěpnými materiály (rozsudek ENU v. Komise, C‑357/95 P, EU:C:1997:144, bod 2).
104 Z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, přitom nevyplývá, že by daň zavedená KernbrStG, která, jak uvádí společnost KLE, činí využívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny nákladnějším, porušovala povinnosti členských států zakotvené v těchto ustanoveních nebo porušovala obecně zásady týkající se tohoto režimu, a zejména zásadu rovného přístupu ke zdrojům zakotvenou v článku 52 AE, či zásady pro tvoření cen zakotvené v článcích 67 AE a 69 AE. Jak uvádí i Komise, tato daň není s to ovlivnit zásobování provozovatelů jaderných elektráren palivem, neboť je ukládána na užívání jaderného paliva, a nikoli na jeho nabývání.
105 Z toho vyplývá, že tato daň nemůže ohrozit splnění povinnosti ESAE dbát na pravidelné a rovnoměrné zásobování všech uživatelů ve Společenství rudami a jadernými palivy stanovené v článku 2 písm. d) AE.
106 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 93 odst. 1 AE, článek 191 AE ve spojení s čl. 3 odst. 1 protokolu, jakož i čl. 192 odst. 2 AE ve spojení s čl. 1 odst. 2 AE a článkem 2 písm. d) AE musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zavádí daň z užívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny.
K nákladům řízení
107 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
1) Článek 267 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který má pochybnosti o slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy s právem Evropské unie i ústavou dotčeného členského státu, se může obrátit na Soudní dvůr Evropské unie s otázkami týkajícími se výkladu či platnosti tohoto práva a není případně této povinnosti zproštěn z důvodu, že před vnitrostátním soudem pověřeným provést kontrolu ústavnosti tohoto zákona probíhá incidenční řízení kontroly ústavnosti.
2) Článek 14 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny, a čl. 1 odst. 1 a 2 směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zavádí daň z užívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny.
3) Článek 107 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zavádí daň z užívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny.
4) Článek 93 odst. 1 AE, článek 191 AE ve spojení s čl. 3 odst. 1 protokolu (č. 7) o výsadách a imunitách Evropské unie připojenému ke smlouvám o EU, FEU a ESAE, jakož i čl. 192 odst. 2 AE ve spojení s čl. 1 odst. 2 AE a článkem 2 písm. d) AE musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zavádí daň z užívání jaderného paliva k průmyslové výrobě elektřiny.
Podpisy.