ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
11. září 2008 (*)
„Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 2002/22/ES – Univerzální služba a práva uživatelů týkající se sítí a služeb elektronických komunikací – Článek 26 odst. 3 – Jednotné evropské číslo tísňového volání – Zajištění dostupnosti údaje o tom, kde se nachází volající“
Ve věci C‑274/07,
jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 226 ES, podaná dne 7. června 2007,
Komise Evropských společenství, zastoupená G. Braunem a A. Steiblytė, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalobkyně,
proti
Litevské republice, zastoupené D. Kriaučiūnasem, jako zmocněncem,
žalované,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení C. W. A. Timmermans, předseda senátu, L. Bay Larsen, K. Schiemann, P. Kūris a C. Toader (zpravodajka), soudci,
generální advokát: D. Ruiz-Jarabo Colomer,
vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Litevská republika tím, že v praxi nezajistila, aby údaj o tom, kde se nachází volající, byl, pokud je to technicky proveditelné, u všech volání na jednotné evropské číslo tísňového volání „112“, která jsou přenášena veřejnou telefonní sítí, dostupný orgánům, které zasahují v případě tísňové situace, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 26 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) (Úř. věst. L 108, s. 51; Zvl. vyd. 13/29 s. 367).
Právní rámec
Právo Společenství
2 Bod 36 odůvodnění směrnice o univerzální službě zní takto:
„Je důležité, aby uživatelé mohli volat na jednotné evropské číslo tísňového volání ‚112‘ a jakákoli jiná národní telefonní čísla tísňového volání bezplatně z libovolného telefonního přístroje, včetně veřejných telefonních automatů, bez použití jakýchkoli platebních prostředků. […] Informace o místě volajícího poskytnuté tísňovým službám zlepší úroveň ochrany a bezpečnost uživatelů služeb čísla ‚112‘ a napomohou tísňovým službám v technicky proveditelné míře při plnění jejich povinností za předpokladu, že bude zaručeno předání volání a s ním spojených údajů dotyčným tísňovým službám. […]“
3 Článek 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě stanoví:
„Členské státy zajistí, aby podniky, které zajišťují veřejné telefonní sítě, zpřístupnily orgánům, které zasahují v případě tísňové situace, u všech volání na jednotné evropské číslo tísňového volání ‚112‘ údaj o tom, kde se volající nachází, pokud je to technicky proveditelné.“
4 Podle čl. 38 odst. 1 směrnice o univerzální službě členské státy přijmou a zveřejní právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 24. července 2003 a neprodleně o nich uvědomí Komisi. Tyto předpisy použijí ode dne 25. července 2003.
5 V souladu s článkem 2 aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 2003, L 236, s. 33, dále jen „akt o přistoupení“), ve spojení s článkem 54 tohoto aktu, byla Litevská republika povinna dosáhnout souladu se směrnicí o univerzální službě od data jejího přistoupení k Evropské unii, a to ode dne 1. května 2004.
6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 33; Zvl. vyd. 13/29, s. 349) stanoví ve svém čl. 19 odst. 1:
„Pokud Komise vydá v souladu s postupem uvedeným v čl. 22 odst. 2 doporučení členským státům o harmonizovaném provádění ustanovení této směrnice a zvláštních směrnic ve snaze podpořit dosahování cílů stanovených v článku 8, zajistí členské státy, aby vnitrostátní regulační orgány při plnění svých úkolů v nejvyšší míře zohlednily tato doporučení. Pokud se vnitrostátní regulační orgán rozhodne neřídit se doporučením, informuje o tom Komisi s odůvodněním svého postoje.“
7 Bod 10 odůvodnění doporučení Komise 2003/558/ES ze dne 25. července 2003 o zpracovávání informací o místě volajícího v elektronických komunikačních sítích pro účely rozšíření místních služeb tísňového volání (Úř. věst. L 189, s. 49) zní takto:
„Pro účinné provádění služby tísňového volání rozšířené o údaje o tom, kde se volající nachází, je navíc ještě třeba, aby tyto údaje, zjištěné poskytovatelem sítě nebo veřejné telefonní služby, byly automaticky předávány každému centru tísňového volání, jež může údaje o místě volajícího, které mu jsou poskytovány, přijmout a využít.“ (neoficiální překlad)
8 Body 4 a 13 doporučení 2003/558 uvádějí:
„4. Pro každé tísňové volání na jednotné evropské číslo tísňového volání ‚112‘ musí provozovatelé veřejných telefonních sítí bezprostředně ze sítě předat (‚push‘) centrům tísňového volání nejlepší dostupné informace, týkající se místa, kde se volající nachází, pokud je to technicky proveditelné. Během přechodného období, až do ukončení hodnocení stanoveného níže v bodě 13, je přípustné, aby provozovatelé poskytovali informace o tom, kde se volající nachází, pouze na žádost (‚pull‘).
[…]
13. Je třeba, aby členské státy vyzvaly své vnitrostátní orgány, aby do konce roku 2004 předložily Komisi zprávu o stavu provádění čísla E112, aby mohla přikročit k vyhodnocení, s přihlédnutím k novým požadavkům center tísňového volání a tísňových služeb, jakož i k dosaženému pokroku a dostupným technologickým prostředkům v oblasti určování polohy“. (neoficiální překlad)
Vnitrostátní právo
9 Článek 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě byl do litevského právního řádu proveden prostřednictvím čl. 65 odst. 4 zákona č. IX-2135 o elektronických komunikacích (Elektroninių ryšių įstatymas č. IX-2135) ze dne 15. dubna 2004 (Žin., 2004, č. 69-2382, dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), který nabyl účinnosti dne 1. května 2004 a který stanoví:
„Poskytovatelé veřejných komunikačních sítí či služeb elektronické komunikace přístupných veřejnosti poskytnou, bez souhlasu odběratele nebo uživatele služby elektronické komunikace, informace o tom, kde se odběratel nebo uživatel nachází (včetně informací o toku dat) orgánům příslušným zpracovávat tísňová volání, zejména justičním orgánům, záchranné službě, hasičskému sboru jakož i dalším tísňovým službám, aby tyto orgány mohly odpovědět na volání odběratele či uživatele služeb elektronické komunikace a odpovídajícím způsobem na ně reagovat. […]“
10 Dne 1. září 2007 nabyl účinnosti zákon č. X-1092 ze dne 12. dubna 2007 (Žin., 2007, č. 46-1723), kterým byl změněn článek 65 zákona o elektronických komunikacích. Uvedený článek 65 po této změně ve svém odstavci 4 stanoví, že poskytovatelé veřejných komunikačních sítí a služeb elektronické komunikace přístupných veřejnosti jsou povinni poskytnout bezplatně údaj o tom, kde se volající nachází, společnému centru tísňových služeb, a že náklady pořízení, uvedení do provozu (přizpůsobení), obnovy a fungování zařízení nezbytného pro dosažení tohoto cíle jsou hrazeny z veřejných rozpočtů.
11 Kromě zákona o elektronických komunikacích přijala Litevská republika k provedení čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě několik dalších právních předpisů. Mezi nimi lze uvést následující:
– zákon č. IX-2246 o společném centru tísňových služeb (Bendrojo pagalbos centro įstatymas č. IX-2246) ze dne 25. května 2004 (Žin., 2004, č. 90-3306);
– usnesení vlády Litevské republiky č. 1500 o vytvoření společného centra tísňových služeb a strategie zavedení jednotného čísla tísňového volání 112, jakož i schválení jeho prováděcího plánu (Lietuvos Respublikos Vyriausybės nutarimas Nr. 1500 dėl Bendrojo pagalbos centro įsteigimo ir vieno skubaus iškvietimo telefono numerio 112 įvedimo strategijos, jos įgyvendinimo plano patvirtinimo) ze dne 25. září 2002 (Žin., 2002, č. 95-4114) a
– vyhláška ředitele orgánu pro regulaci spojů č. 1V-389 o schválení postupu a podmínek předávání volání odběratelů či uživatelů komunikačních služeb na čísla společného centra tísňových služeb nebo tísňových služeb [Ryšių reguliavimo tarnybos direktoriaus įsakymas Nr. 1V-389 dėl abonentų ir(ar) paslaugų gavėjų skambučių siuntimo į Bendrojo pagalbos centro ir(ar) pagalbos tarnybų numerius tvarkos ir sąlygų aprašo patvirtinimo] ze dne 21. dubna 2005 (Žin., 2005, č. 55-1918).
Postup před zahájením soudního řízení
12 Výzvou ze dne 10. dubna 2006 oznámila Komise Litevské republice své znepokojení týkající se nesprávného provedení čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě. Toto znepokojení spočívalo v tom, že v případě tísňových volání na jednotné evropské číslo tísňového volání „112“ z mobilního telefonu nejsou informace o místě, kde se volající nachází, poskytovány tísňovým službám.
13 Ve své odpovědi zaslané dne 11. července 2006 potvrdily litevské orgány tuto skutečnost a současně vysvětlily, že ne všichni provozovatelé veřejných komunikačních sítí či služeb elektronické komunikace přístupných veřejnosti disponují technickým vybavením nezbytným k dosažení tohoto cíle a že orgány se s uvedenými provozovateli nedohodly ohledně převzetí nákladů spojených s určováním místa, kde se volající nachází. Dne 25. září téhož roku zaslala litevská vláda Komisi novější informace s uvedením zamýšlených opatření k zajištění provedení čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě.
14 Dne 18. října 2006 vydala Komise odůvodněné stanovisko, v němž konstatovala, že Litevská republika není schopna prakticky zajistit dostupnost údaje o tom, kde se volající nachází, v případě tísňových volání na číslo „112“ z mobilního telefonu, čímž nesplňuje povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě. Zároveň vyzvala tento členský stát k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby vyhověl tomuto stanovisku ve lhůtě dvou měsíců od jeho oznámení.
15 V odpovědi ze dne 12. ledna 2007 uvedla Litevská republika, že návrh zákona měnícího článek 65 zákona o elektronických komunikacích, který stanoví, že náklady, které v souvislosti se službou předávání údajů o místě, na kterém se volající nachází, nesou poskytovatelé služeb veřejných sítí mobilních telefonů, se hradí ze státního rozpočtu, byl předložen litevskému parlamentu. K tomuto dopisu byla připojena dohoda o službách určování místa, kde se volající nachází, uzavřená dne 4. prosince 2006 mezi společným centrem tísňových služeb a operátory mobilních telefonů.
16 Jelikož však Komise usoudila, že situace zůstala neuspokojivá, podala projednávanou žalobu.
K žalobě
K přípustnosti
Argumentace účastníků řízení
17 Litevská republika uvádí, že žaloba musí být odmítnuta jako nepřípustná z toho důvodu, že se výhrady uvedené v odůvodněném stanovisku obsahově liší od těch, které byly uvedeny v žalobě. Zatímco důvody v odůvodněném stanovisku kladly důraz na skutečnost, že v případě volání na číslo „112“ z mobilního telefonu nejsou v Litvě informace o tom, kde se volající nachází, poskytovány podle metody „pull“, žaloba v tomto ohledu uvádí povinnost používat metodu „push“.
18 Komise odpovídá, že odůvodněné stanovisko a žaloba zmiňují obě metody – „push“ a „pull“ – uvedené v doporučení 2003/558 a Litevské republice je ponechána možnost volby jedné z těchto metod, kterou je třeba použít k provedení čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě.
19 Ve své duplice Litevská republika tvrdí, že Komise teprve ve stadiu repliky objasnila svůj nový postoj, podle něhož členské státy nejen mohou, ale dokonce musí přijmout nejjednodušší technická opatření k zjištění místa, kde se volající nachází, to znamená použít metodu „pull“. Jelikož tedy postoj Komise zůstal neupřesněn až do tohoto stadia, jsou vytýkané skutečnosti, které vznesla, v rozporu s požadavkem přesné formulace předmětu žaloby pro nesplnění povinnosti.
Závěry Soudního dvora
20 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury má postup před zahájením soudního řízení za cíl dát dotčenému členskému státu příležitost jednak splnit své povinnosti, které pro něj vyplývají z práva Společenství, a jednak užitečně uplatnit důvody na svou obranu proti výtkám Komise (viz zejména rozsudek ze dne 7. září 2006, Komise v. Spojené království, C‑484/04, Sb. rozh. s. I‑7471, bod 24 a citovaná judikatura).
21 Řádný průběh tohoto postupu představuje základní záruku požadovanou Smlouvou o ES nejen pro ochranu práv dotčeného členského státu, ale i k zajištění, že předmět sporu případného soudního řízení bude jasně vymezen (viz rozsudek ze dne 15. února 2007, Komise v. Nizozemsko, C‑34/04, Sb. rozh. s. I‑1387, bod 49 a citovaná judikatura).
22 Z toho zaprvé vyplývá, že předmět žaloby podané na základě článku 226 ES je vymezen postupem před zahájením soudního řízení stanoveným v tomto ustanovení. Žaloba tedy musí být založena na stejném odůvodnění a žalobních důvodech jako odůvodněné stanovisko (viz rozsudky ze dne 20. června 2002, Komise v. Německo, C‑287/00, Recueil, s. I‑5811, bod 18, a ze dne 9. února 2006, Komise v. Spojené království, C‑305/03, Sb. rozh. s. I‑1213, bod 22).
23 Zadruhé musí odůvodněné stanovisko obsahovat souvislé a podrobné vylíčení důvodů, které vedly Komisi k přesvědčení, že dotčený stát nesplnil některou z povinností, které pro něj vyplývají z práva Společenství (viz výše uvedené rozsudky Komise v. Německo, bod 19, a ze dne 7. září 2006, Komise v. Spojené království, bod 26).
24 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že vytýkaná skutečnost vznesená proti Litevské republice zůstala nezměněna po celou dobu postupu před zahájením soudního řízení i v průběhu soudního řízení. Jak totiž v rámci postupu před zahájením soudního řízení, tak v řízení před Soudním dvorem vytýkala Komise tomuto členskému státu nesplnění povinností vyplývajících z čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě tím, že prakticky nezajistil, aby údaj o tom, kde se volající nachází, byl zpřístupněn orgánům, které zasahují v případě tísňové situace, u všech volání na jednotné evropské číslo tísňového volání „112“, pokud je to technicky proveditelné.
25 Co se týče konkrétního obsahu a odůvodnění této vytýkané skutečnosti, Komise ve výzvě a v odůvodněném stanovisku tvrdila, že pro operátory pevných a mobilních telefonních linek v Litvě je technicky proveditelné poskytovat tyto informace přinejmenším podle metody „pull“, uvedené v doporučení 2003/558. Tím však Komise v žádném případě Litevské republice tuto posledně jmenovanou metodu neuložila, ale omezila se na vysvětlení, že podle jejího názoru se povinnost uvedená v čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě v projednávaném případě skutečně uplatní, neboť je splněna podmínka technické proveditelnosti, jíž toto ustanovení podmiňuje uvedenou povinnost.
26 Na rozdíl od toho, co tvrdí Litevská republika, Komise také v rámci řízení před Soudním dvorem neprohlásila, že existuje povinnost členských států zavést specifickou metodu pro dosažení souladu s čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě. Žaloba a replika, stejně jako předtím výzva a odůvodněné stanovisko, odkazují ve skutečnosti pouze na bod 4 doporučení 2003/558, aniž by vyžadovaly, aby byla použita jedna nebo druhá metoda uvedená v tomto bodě.
27 Komise tak zejména ve své replice netvrdila, že Litevská republika měla použít metodu „pull“, ale že se od tohoto členského státu vyžaduje provést alespoň nejjednodušší technická opatření k zajištění, aby informace o tom, kde se volající nachází, byly od data stanoveného v aktu o přistoupení skutečně předávány. Tento postoj tedy zcela odpovídá postoji, který Komise vyjádřila v rámci postupu před zahájením soudního řízení.
28 Z výše uvedeného vyplývá, že námitka nepřípustnosti vznesená Komisí musí být zamítnuta.
K věci samé
Argumentace účastníků řízení
29 Komise se domnívá, že je pro litevské provozovatele veřejných mobilních telefonních sítí technicky proveditelné poskytovat informace o místě, kde se volající nachází, pokud volající zadá číslo „112“ do svého mobilního telefonu. Z informací sdělených samotnou žalovanou tak vyplývá, že sítě mobilních telefonů v Litvě nevykazují specifické vlastnosti, které by z technického hlediska zabraňovaly předávání těchto údajů.
30 Zejména dohoda o službách určování místa, kde se volající nachází, uzavřená dne 4. prosince 2006 mezi společným centrem tísňových služeb a poskytovateli služeb veřejných mobilních telefonních sítí, svědčí o tom, že je technicky možné předávat uvedené informace, ale že by to mohlo vyžadovat dodatečné investice. Nedostatek investic a zpoždění při pořízení zařízení nezbytných pro tento účel přitom nemůže být považován za nedostatek technické proveditelnosti ve smyslu čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě.
31 Ve své replice Komise uvádí, že bod 4 doporučení 2003/558, na nějž odkazuje ve své žalobě, nemůže vzhledem k právně nezávazné povaze tohoto doporučení zavazovat členské státy, aby pro předávání informací o místě, na němž se volající nachází, upřednostnily použití metody „push“ před metodou „pull“. Litevská republika tedy sice měla volnost, pokud jde o výběr metody, avšak v souladu s čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě byla v každém případě povinna provést alespoň nejjednodušší technická opatření k zajištění, aby operátoři veřejných telefonních sítí pevných i mobilních předávali informace od data stanoveného v aktu o přistoupení.
32 Litevská republika tvrdí, že Komisí uvedený žalobní důvod je neopodstatněný již z toho důvodu, že není náležitě formulován. Protože tento členský stát přijal veškerá možná právní, technická a organizační opatření, aby splnil povinnosti stanovené v čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě, uvedený žalobní důvod Komise měl být formulován tak, aby bylo konstatováno nesplnění povinností spočívající v tom, že nebylo zajištěno, že podniky provozující veřejné telefonní sítě zpřístupní údaje o místě, kde se volající nachází, orgánům, které zasahují v případě tísňové situace.
33 Pokud jde o technickou proveditelnost, Litevská republika uvádí, že společné středisko tísňových služeb má k dispozici technické prostředky na přijímání informací o místě, kde se nachází osoba volající na číslo „112“. Provozovatelé veřejných mobilních telefonních sítí působící v Litvě však stále nedisponují technickými prostředky k poskytování těchto informací.
34 Tento členský stát upřesňuje, že přizpůsobení metody „pull“, používané některými operátory k obchodním účelům, by bylo mnohem jednodušší než přechod na systém založený na metodě „push“. Avšak současně s rozhodnutím o volbě posledně uvedené modernější metody bylo zamítnuto uskutečnění dodatečných investic na přizpůsobení metody „pull“ potřebám lokalizace volání na číslo „112“.
35 V této souvislosti Litevská republika zdůrazňuje, že technické prostředky potřebné k předávání dotčených informací se značně liší podle toho, zda se použije metoda „pull“ nebo „push“, a že oba systémy vyžadují investice a určitý čas na přípravu. Tento prvek související s technickou proveditelností je třeba vzít v úvahu při posuzování důvodů, pro něž nejsou litevští mobilní telefonní operátoři připraveni předávat informace tísňovým službám.
36 Mimoto je třeba zohlednit nejasnosti vyvolané doporučením 2003/558, pokud jde o způsob provedení povinností vyplývajících z čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě a lhůtu, kterou je třeba v této souvislosti dodržet. O nesplnění povinností může jít totiž pouze tehdy, pokud je bez dalšího známo, která metoda může a má být uplatněna a od kdy. Litevská republika se domnívá, že pokud by bylo od začátku jasně určené, že členské státy mohou použít z technického hlediska jednodušší metodu „pull“, mohla tuto možnost využít, a tím ušetřit značný čas.
37 Body 4 a 13 doporučení 2003/558 je navíc nutné vykládat tak, že dávají najevo, že cílů směrnice o univerzální službě není možno účinně dosáhnout použitím metody „pull“, a proto je třeba zavést metodu „push“ v co nejširší možné míře. Protože na provedení této metody „push“ je třeba dostatečný čas, stanovila Komise v uvedeném doporučení dodatečnou lhůtu.
Závěry Soudního dvora
38 Je třeba nejprve připomenout, že podle čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě zajistí členské státy, aby podniky, které zajišťují veřejné telefonní sítě, zpřístupnily orgánům, které zasahují v případě tísňové situace, u všech volání na jednotné evropské číslo tísňového volání „112“, údaj o tom, kde se volající nachází, pokud je to technicky proveditelné.
39 Jak vyplývá z bodu 36 odůvodnění směrnice o univerzální službě, je cílem uvedeného čl. 26 odst. 3 zvýšit úroveň ochrany a bezpečnosti uživatelů služby čísla „112“ a pomoci tísňovým službám při plnění jejich povinností.
40 Ze znění, jakož i z tohoto cíle uvedeného ustanovení vyplývá, že toto ustanovení ukládá členským státům, pokud je to technicky proveditelné, povinnost dosáhnout výsledku, který se neomezuje pouze na přijetí vhodného regulačního rámce, ale vyžaduje, aby informace o místě všech osob volajících na číslo „112“ byly skutečně předány službám tísňového volání.
41 V projednávané věci přitom Litevská republika nezpochybňuje, že po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku nebyly tyto informace v případě volání z mobilních telefonů předávány.
42 Pokud jde zaprvé o tvrzení tohoto členského státu, podle něhož není žalobní důvod Komise vhodně formulován, protože Litevská republika přijala všechna právní, technická a organizační opatření nezbytná k provedení čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě, není možné je přijmout. Z formulace, jakož i z odůvodnění tohoto žalobního důvodu totiž jasně vyplývá, že Komise nevytýká Litvě nesprávné nebo nedostatečné provedení uvedeného ustanovení, ale neschopnost zabezpečit v praxi, aby předmětné informace byly skutečně zpřístupněny tísňovým službám.
43 Zadruhé, pokud jde o podmínku technické proveditelnosti, s níž je spojena povinnost uložená členským státům čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě, je třeba konstatovat, že podle údajů poskytnutých Litevskou republikou je nepředávání údajů o místě volání pocházejícího z veřejných mobilních telefonních sítí důsledkem toho, že provozovatelé těchto sítí nemají k dispozici potřebné technické vybavení, které by vyžadovalo významné investice.
44 V této souvislosti bylo uvedeno, že po počáteční neshodě mezi provozovateli a litevskými orgány ohledně převzetí nákladů odpovídajících těmto investicím, změnil zákonodárce s účinností od 1. září 2007 čl. 65 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích, který od té doby stanoví, že provozovatelé poskytnou společnému centru tísňového volání bezplatně předmětné informace a že náklady na pořízení, uvedení do provozu nebo přizpůsobení, obnovení a fungování zařízení potřebného pro tento účel jsou hrazeny z veřejných rozpočtů.
45 Aniž by bylo třeba analyzovat dohodu o službách určování místa, kde se volající nachází, uzavřenou dne 4. prosince 2006 mezi společným centrem tísňových služeb a poskytovateli služeb veřejných mobilních telefonních sítí, jejíž výklad je mezi stranami sporný, vyplývá z těchto skutečností, že nepředávání informací o místě volání pocházejících z těchto sítí není způsobeno technickými vlastnostmi sítí, které by objektivně bránily předávání uvedených informací, ale spíše nedostatkem investic nezbytných pro pořízení a přizpůsobení zařízení umožňujících toto předávání.
46 Jak přitom správně zdůraznila Komise, nepořízení nebo nepřizpůsobení potřebných zařízení není možné považovat za nedostatek technické proveditelnosti ve smyslu čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě.
47 Konečně, pokud jde o tvrzení uvedené Litevskou republikou, týkající se metody, která má být použita pro předávání informací o místě volajícího na číslo „112“, je třeba konstatovat, že čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě neobsahuje v této souvislosti žádnou informaci, a ponechává tak členským státům na výběr způsob, jakým konkrétně přenos těchto informací zabezpečí.
48 Doporučení 2003/558 odkazuje ve svém bodě 4 na dvě metody. První metoda označovaná jako metoda „push“ spočívá v automatickém předávání uvedených informací provozovateli veřejných telefonních sítí, zatímco podle druhé metody označované jako metoda „pull“ jsou tyto informace poskytované jen na žádost center tísňového volání.
49 Ze znění bodu 4, jakož i bodu 10 odůvodnění doporučení 2003/558 sice vyplývá, že Komise považuje za účinnější uplatnění první metody a doporučuje členským státům, aby alespoň po uplynutí přechodného období tuto metodu uložily provozovatelům veřejných telefonních sítí, kteří působí na jejich území, avšak je rovněž zřejmé, že uvedené doporučení nemůže s ohledem na svou nezávaznou povahu zavazovat členské státy k tomu, aby pro účely provedení čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě použily určitou metodu.
50 Tato neexistence závazného účinku doporučení 2003/558 vyplývá nejen z čl. 249 pátého pododstavce ES, ale výslovně je též potvrzena článkem 19 rámcové směrnice, na jejímž základě bylo uvedené doporučení přijato. Z prvního odstavce článku 19 totiž jasně vyplývá, že vnitrostátní regulační orgán se může rozhodnout nepostupovat podle doporučení přijatého Komisí na základě tohoto ustanovení, musí o tom nicméně informovat Komisi a zdůvodnit své stanovisko.
51 Přestože si členské státy mohou svobodně zvolit metodu, kterou mají použít provozovatelé veřejných telefonních sítí pro účely předávání informací o místě, na němž se nachází osoby volající na číslo „112“, jsou vázány povinností dosáhnout výsledku, stanovenou jasně a přesně v čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě, který jim ukládá, aby zabezpečily, aby tyto informace byly zpřístupněny tísňovým službám.
52 Členský stát obzvláště nemůže odůvodnit případné prodlení, pokud jde o splnění této podmínky, skutečností, že se rozhodl provádět metodu „push“ založenou na automatickém přenosu informací o místě, kde se volající nachází.
53 V této souvislosti je třeba konstatovat, že v rozporu s tvrzením Litevské republiky neposkytuje doporučení 2003/558 členským státům, které si zvolily metodu „push“, dodatečnou lhůtu. Nejenže Komise nemá pravomoc platně prodloužit závaznou lhůtu, která je uložena členským státům pro dosažení souladu s čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě, ale ze znění bodu 4 tohoto doporučení mimo jiné vyplývá, že cílem tohoto doporučení není v žádném případě osvobození od povinnosti tuto lhůtu dodržet. Ačkoli tento bod 4 uvádí možnost stanovit uplatnění metody „push“ až po přechodném období, zároveň uvádí, že v průběhu tohoto období mají být informace o místě, kde se volající nachází, poskytovány alespoň na žádost center tísňového volání, to znamená podle metody „pull“.
54 A konečně, pokud jde o údajné nejasnosti týkající se metody a lhůty pro splnění povinnosti stanovené v čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě, je třeba konstatovat, že toto ustanovení ani doporučení 2003/533 nevyvolávají v tomto směru žádné pochybnosti. Za těchto podmínek a s ohledem na to, že Litevská republika sama ve své žalobní odpovědi uvádí, že doporučení 2003/533 není pro členské státy závazné, nemůže účinně tvrdit, že její prodlení, pokud jde o skutečné provádění čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě, je odůvodněné nesprávným pochopením jejích povinností.
55 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že Litevská republika tím, že v praxi nezajistila, aby údaj o tom, kde se nachází volající, byl, pokud je to technicky proveditelné, u všech volání na jednotné evropské číslo tísňového volání „112“, která jsou přenášena veřejnou telefonní sítí, dostupný orgánům, které zasahují v případě tísňové situace, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 26 odst. 3 směrnice o univerzální službě.
K nákladům řízení
56 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala po Litevské republice náhradu nákladů řízení a posledně uvedená neměla ve věci úspěch, je důvodné jí uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
1) Litevská republika tím, že v praxi nezajistila, aby údaj o tom, kde se nachází volající, byl, pokud je to technicky proveditelné, u všech volání na jednotné evropské číslo tísňového volání „112“, která jsou přenášena veřejnou telefonní sítí, dostupný orgánům, které zasahují v případě tísňové situace, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 26 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě).
2) Litevské republice se ukládá náhrada nákladů řízení.
Podpisy.