ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
10. července 2014(*)
„Předběžná otázka – Směrnice 2004/38/ES – Článek 16 odst. 2 – Právo trvalého pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří jsou státními příslušníky třetí země – Konec manželského soužití – Okamžité nastěhování k jiným partnerům během doby nepřetržitého pobytu v délce pěti let – Nařízení (EHS) č. 1612/68 – Článek 10 odst. 3 – Podmínky – Porušení unijního práva členským státem – Posouzení povahy dotyčného porušení – Nezbytnost předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce“
Ve věci C‑244/13,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím High Court of Ireland (Irsko) ze dne 19. dubna 2013, došlým Soudnímu dvoru dne 30. dubna 2013, v řízení
Ewaen Fred Ogieriakhi
proti
Minister for Justice and Equality,
Irsku,
Attorney General,
An Post,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení R. Silva de Lapuerta (zpravodajka), předsedkyně senátu, J. L. da Cruz Vilaça, G. Arestis, J.-C. Bonichot a A. Arabadžev, soudci,
generální advokát: Y. Bot,
vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. března 2014,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za E. F. Ogieriakhiho jím samým,
– za Minister for Justice and Equality, Irsko, Attorney General a An Post E. Creedon a B. Lydon, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s R. Barronem, SC, E. Brennan, BL, a R. Barrettem, adviser,
– za řeckou vládu T. Papadopoulou, jako zmocněnkyní,
– za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,
– za Evropskou komisi J. Enegrenem, C. Tufvesson a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 14. května 2014,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká jednak výkladu čl. 16 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. L 158, s. 77, a oprava v Úř. věst. L 327, s. 70; Zvl. vyd. 05/05, s. 46), jakož i čl. 10 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15), a jednak určení důsledků toho, že vnitrostátní soud předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se práva trvalého pobytu, na posouzení, zda dotyčný členský stát zjevně porušil unijní právo, prováděné tímto soudem v rámci žaloby na náhradu škody z důvodu porušení tohoto unijního práva.
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi E. F. Ogieriakhim a Minister for Justice and Equality, Irskem, Attorney General a společností An Post v otázce žaloby na náhradu škody, kterou prvně uvedený podal proti tomuto členskému státu na základě judikatury vycházející z rozsudku Francovich a další (C‑6/90 a C‑9/90, EU:C:1991:428) z důvodu, že Irsko údajně nesplnilo své povinnosti stran provedení směrnice 2004/38.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 2004/38
3 Bod 17 odůvodnění směrnice 2004/38 uvádí:
„Trvalý pobyt občanů Unie, kteří se rozhodli usadit v hostitelském členském státě dlouhodobě, by posílil pocit občanství Unie a představuje klíčový faktor podporující sociální soudržnost, která je jedním ze základních cílů Unie. Právo trvalého pobytu by tedy mělo být stanoveno pro všechny občany Unie a jejich rodinné příslušníky, kteří v hostitelském členském státě pobývají v souladu s podmínkami stanovenými touto směrnicí nepřetržitě po dobu pěti let, aniž by byli vyhoštěni.“
4 Článek 2 směrnice 2004/38, nadepsaný „Definice“, uvádí:
Pro účely této směrnice se rozumí:
1) ‚občanem Unie‘: osoba, která je státním příslušníkem některého členského státu;
2) ‚rodinným příslušníkem‘:
a) manžel nebo manželka;
[…]
3) ‚hostitelským členským státem‘: členský stát, do něhož se občan Unie stěhuje za účelem výkonu svého práva volného pohybu a pobytu.“
5 Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Oprávněné osoby“, v odstavci 1 stanoví:
„Tato směrnice se vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují.“
6 Odstavce 1 a 2 článku 7 téže směrnice, nadepsaného „Právo pobytu po dobu delší než tři měsíce“, stanoví:
„1. Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud:
a) jsou v hostitelském členském státě zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými […]
[…]
2. Právo pobytu stanovené v odstavci 1 se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky doprovázející nebo následující v hostitelském členském státě občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, za předpokladu, že tento občan Unie splňuje podmínky stanovené v odst. 1 písm. a), b) nebo c).“
7 Článek 13 odst. 2 uvedené směrnice zní:
„Aniž je dotčen druhý pododstavec, nevede rozvod nebo prohlášení manželství za neplatné ani ukončení registrovaného partnerství podle čl. 2 odst. 2 písm. b) ke ztrátě práva pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, pokud:
a) manželství nebo registrované partnerství podle čl. 2 odst. 2 písm. b) trvalo před zahájením řízení o rozvodu nebo o prohlášení manželství za neplatné nebo před ukončením registrovaného partnerství alespoň tři roky, z toho nejméně jeden rok v hostitelském členském státě; nebo
b) na základě dohody mezi manželi nebo partnery podle čl. 2 odst. 2 písm. b) nebo na základě soudního rozhodnutí jsou manželovi či manželce nebo partnerovi či partnerce, která není státním příslušníkem žádného členského státu, svěřeny do výchovy děti občana Unie; nebo
c) je to opodstatněno obzvlášť obtížnými okolnostmi, například u osob, které se během manželství nebo registrovaného partnerství staly obětí domácího násilí; nebo
d) na základě dohody mezi manželi nebo partnery podle čl. 2 odst. 2 písm. b) nebo na základě soudního rozhodnutí má manžel či manželka nebo partner či partnerka, který/která není státním příslušníkem členského státu, právo na styk s nezletilým dítětem, a soud rozhodl, že tento styk musí být uskutečňován v hostitelském členském státě a po dobu nezbytně nutnou.
Právo pobytu dotyčných osob, které nezískaly právo trvalého pobytu, je podmíněno prokázáním skutečnosti, že jsou zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými nebo že mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, nebo jsou příslušníky rodiny osoby splňující tyto požadavky a tato rodina byla již založená v hostitelském členském státě. Pojem ,dostatečné prostředky‘ je vymezen v čl. 8 odst. 4.
Takovým rodinným příslušníkům je zachováno právo pobytu na výlučně osobním základě.“
8 V kapitole IV směrnice 2004/38, nadepsané „Právo trvalého pobytu“, článek 16 této směrnice, nadepsaný „Obecné pravidlo pro občany Unie a jejich rodinné příslušníky“, stanoví:
„1. Právo trvalého pobytu v hostitelském členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let. Toto právo není vázáno na splnění podmínek stanovených v kapitole III.
2. Odstavec 1 se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a s občanem Unie v hostitelském členském státě nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let.
3. Nepřetržitost pobytu není dotčena dočasnou nepřítomností po dobu nepřesahující celkem šest měsíců v roce, nepřítomností delšího trvání z důvodu plnění povinné vojenské služby ani souvislou nepřítomností po dobu nejvýše dvanácti měsíců z důležitých důvodů, například z důvodu těhotenství nebo narození dítěte, vážné nemoci, studia či odborné přípravy nebo vyslání do jiného členského státu nebo třetí země zaměstnavatelem.
4. Již nabyté právo trvalého pobytu může být ztraceno pouze z důvodu nepřítomnosti v hostitelském členském státě po dobu delší než dva po sobě jdoucí roky.“
9 Článek 18 téže směrnice stanoví:
„Aniž je dotčen článek 17, nabývají rodinní příslušníci občana Unie, na nějž se vztahuje čl. 12 odst. 2 a čl. 13 odst. 2, kteří splňují podmínky uvedeného ustanovení, právo trvalého pobytu poté, co v hostitelském členském státě nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let.“
Nařízení č. 1612/68
10 Článek 10 nařízení č. 1612/68 stanoví:
„Právo usadit se společně s pracovníkem, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, mají bez ohledu na své státní občanství tyto osoby:
a) jeho manžel nebo manželka a jejich potomci mladší 21 let nebo na něm závislí;
b) příbuzní ve vzestupné linii pracovníka a jeho manžela nebo manželky, kteří jsou na nich závislí.
2. Členské státy umožní přijetí všech rodinných příslušníků, na které se nevztahuje ustanovení odstavce 1 a kteří jsou závislí na výše uvedeném pracovníkovi nebo s ním žijí v zemi posledního pobytu ve společné domácnosti.
3. Pro použití odstavců 1 a 2 musí mít pracovník pro svou rodinu ubytování, které se považuje za obvyklé pro tuzemské pracovníky v regionu, kde je zaměstnán, aniž by toto ustanovení mohlo vést k diskriminaci mezi vlastními pracovníky a pracovníky z jiných členských států.“
Irská právní úprava
11 Nařízení týkající se Evropských společenství (volný pohyb osob) z roku 2006 [European Communities (Free Movement of Persons) Regulations 2006, SI 2006, n° 656, dále jen „nařízení z roku 2006“] provádí do irské právní úpravy ustanovení směrnice 2004/38.
12 Článkem 12 uvedeného nařízení se provádí článek 16 této směrnice.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
13 Ewaen Fred Ogieriakhi, nigerijský státní příslušník, přicestoval do Irska v květnu 1998, kdy požádal o politický azyl. V květnu 1999 uzavřel manželství s francouzskou státní příslušnicí L. Georges. Po sňatku vzal zpět svou žádost o azyl a získal povolení k pobytu pro období od 11. října 1999 do 11. října 2000. Po uplynutí tohoto období požádal o obnovení povolení k pobytu, které mu bylo přiznáno na období od 11. října 2000 do 11. října 2004.
14 V letech 1999 až 2001 žil E. F. Ogieriakhi s manželkou v Dublinu (Irsko) v nájmu na různých adresách.
15 Krátce po srpnu 2001 opustila L. Georges společnou domácnost a nastěhovala se k jinému muži. Následně opustil tuto domácnost i E. F. Ogieriakhi a přistěhoval se k irské státní příslušnici C. Madden, s níž se mu v prosinci 2003 narodilo dítě. Je nesporné, že L. Georges nehrála žádnou roli při zajištění či poskytování ubytování E. F. Ogieriakhimu od roku 2002.
16 V období od října 1999 do října 2004 s výjimkou jednoho měsíce L. Georges pracovala nebo pobírala dávky sociálního zabezpečení podmíněné tím, že si hledá zaměstnání. V prosinci 2004 opustila Irsko a definitivně se vrátila do Francie.
17 L. Georges a E. F. Ogieriakhi se rozvedli v lednu 2009. V červenci téhož roku uzavřel E. F. Ogieriakhi manželství s C. Madden. V roce 2012 získal E. F. Ogieriakhi naturalizací irské státní občanství.
18 V září 2004 požádal E. F. Ogieriakhi o obnovení povolení k pobytu. Tato žádost však byla zamítnuta z důvodu, že E. F. Ogieriakhi neprokázal, že L. Georges v té době uplatňovala práva založená Smlouvou o EU v tom smyslu, že by v tomto státě pracovala či pobývala, jelikož podle důkazů, které měl Minister for Justice and Equality k dispozici, se v prosinci 2004 vrátila kvůli zaměstnání do Paříže (Francie).
19 Po uplynutí lhůty k provedení směrnice 2004/38 předložil E. F. Ogieriakhi v polovině roku 2007 žádost o povolení k trvalému pobytu v Irsku s odůvodněním, že zákonem stanovenou dobu pěti let nepřerušeného pobytu, tj. od roku 1999 do roku 2004, splnil, jelikož byl v uvedeném období manželem L. Georges.
20 Tato žádost byla v září 2007 zamítnuta Minister for Justice and Equality, podle něhož E. F. Ogieriakhi neměl na základě ustanovení nařízení z roku 2006 právo pobytu v Irsku, jelikož neprokázal, že jeho manželka v uvedeném období nadále v tomto členském státě využívala práv, která jí příslušela na základě Smlouvy.
21 V říjnu 2007 byl E. F. Ogieriakhi propuštěn ze zaměstnání třídiče pošty u společnosti An Post (státní poštovní společnost) z důvodu, že neměl v Irsku právo pobytu.
22 E. F. Ogieriakhi měl za to, že v tomto státě nabyl právo trvalého pobytu, a podal proti rozhodnutí Minister for Justice and Equality opravný prostředek, které High Court v lednu 2008 zamítl z důvodu, že se nařízení z roku 2006 nevztahuje na pobyty před jeho vstupem v platnost.
23 E. F. Ogieriakhi nepodal proti tomuto rozhodnutí odvolání ihned. Po vydání rozsudku ve věci Lassal (C‑162/09, EU:C:2010:592), z něhož vyplývá, že pobyt před rokem 2006 musí být v zásadě považován za pobyt splňující kritérium nepřerušeného pětiletého pobytu, však před Supreme Court požádal o prodloužení lhůty k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí. Rozhodnutím z 18. února 2011 Supreme Court jeho žádost zamítl, avšak poznamenal, že se Minister for Justice and Equality rozhodl přezkoumat své předchozí rozhodnutí a že E. F. Ogieriakhi může využít veškeré prostředky, které považuje za vhodné, včetně prostředků na základě unijního práva.
24 Minister for Justice and Equality přezkoumal rozhodnutí v září 2007 a dne 7. listopadu 2011 přiznal E. F. Ogieriakhimu právo trvalého pobytu s odůvodněním, že splnil všechny příslušné podmínky stanovené nařízením z roku 2006.
25 E. F. Ogieriakhi podal s odkazem na judikaturu vycházející z rozsudku Francovich a další (EU:C:1991:428) žalobu na náhradu škody k High Court s cílem domoci se náhrady škody, která mu vznikla z důvodu, že ustanovení směrnice 2004/38 nebyla podle něj řádně provedena do vnitrostátního práva. Základem této žaloby jsou ztráty, které E. F. Ogieriakhimu vznikly v důsledku ukončení jeho pracovní smlouvy dne 24. října 2007 z důvodu, že pozbyl právo trvalého pobytu v Irsku.
26 Při projednávání této věci měl předkládající soud za to, že žaloba, kterou E. F. Ogieriakhi podal na základě judikatury vycházející z rozsudku Francovich a další (EU:C:1991:428) z titulu nesprávného provedení unijního práva (jakož i nesprávného uplatnění uvedeného práva), je podmíněna tím, že E. F. Ogieriakhi prokáže, že měl k datu svého propuštění z An Post v říjnu 2007 nepřetržitě po dobu minimálně pěti let právo pobytu (zcela či zčásti před rokem 2006 či po něm) a že toto právo pobytu vyplývalo z unijního práva.
27 Za těchto podmínek se High Court rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Lze pro účely čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38[…] mít za to, že manžel občana Unie, který v rozhodné době nebyl státním příslušníkem členského státu, ,s občanem Unie v hostitelském členském státě nepřetržitě legálně pobýval po dobu pěti let‘, jestliže v květnu 1999 uzavřely tyto osoby manželství, v říjnu 1999 bylo uděleno právo pobytu, nejpozději počátkem roku 2002 se manželé dohodli žít odděleně a koncem roku 2002 již bydleli s jinými partnery?
2) V případě kladné odpovědi na otázku 1 a s ohledem na to, že státní příslušník třetí země, který využívá práva trvalého pobytu na základě čl. 16 odst. 2 a nepřetržitého pobytu po dobu pěti let před rokem 2006, musí rovněž prokázat, že jeho pobyt byl mimo jiné v souladu s požadavky čl. 10 odst. 3 nařízení […] č. 1612/68, je třeba mít za to, že uvedené podmínky čl. 10 odst. 3 nařízení č. 1612/68[...] nejsou splněny, jestliže občan Unie opustil během uvedeného pětiletého období společnou domácnost a státní příslušník třetí země začal žít s jinou osobou v nové společné domácnosti, kterou nezajišťoval ani neposkytoval (bývalý) manžel-občan Unie?
3) V případě kladné odpovědi na první otázku a záporné odpovědi na druhou otázku, je pro účely posouzení, zda členský stát nesprávně provedl požadavky čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 nebo jej obecně nesprávně použil, skutečnost, že vnitrostátní soud projednávající žalobu na náhradu škody za porušení unijního práva považoval za nutné předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ohledně práva trvalého pobytu žalobce, sama o sobě faktorem, který tento soud musí zohlednit při určení, zda bylo porušení unijního práva zjevné?“
K předběžným otázkám
K první a druhé otázce
28 Podstatou prvních dvou otázek předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 vykládán v tom smyslu, že na státního příslušníka třetí země, který po dobu pěti let před datem provedení této směrnice nepřetržitě pobýval v členském státě jakožto manžel občanky Unie pracující v uvedeném členském státě, musí být pohlíženo v tom smyslu, že nabyl právo trvalého pobytu podle tohoto ustanovení, i když se manželé v uvedeném období rozhodli žít odděleně a začali žít s jinými partnery a ubytování uvedeného státního příslušníka již nezajišťovala ani mu neposkytovala jeho manželka, která má unijní občanství.
29 Úvodem je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že pro účely nabytí práva trvalého pobytu stanoveného v článku 16 směrnice 2004/38 musí být zohledněn nepřetržitý pobyt po dobu pěti let před datem provedení této směrnice, tedy 30. dubna 2006, v souladu s předpisy práva Unie předcházejícími tomuto datu (rozsudek Lassal, EU:C:2010:592, bod 40).
30 V tomto ohledu je třeba uvést, že výraz „právní předpisy práva Unie, které předcházely“ směrnici 2004/38, o který jde v bodě 40 rozsudku Lassal (EU:C:2010:592), musí být chápán tak, že se vztahuje k nástrojům, které tato směrnice kodifikovala, revidovala a zrušila (rozsudek Alarape a Tijani, C‑529/11, EU:C:2013:290, bod 47).
31 Soudní dvůr rovněž rozhodl, že pro účely nabytí práva rodinných příslušníků občana Unie, kteří nemají státní příslušnost žádného členského státu, na trvalý pobyt ve smyslu směrnice 2004/38 mohou být vzaty v úvahu pouze doby pobytu, které splňují podmínky stanovené touto směrnicí (rozsudek Alarape a Tijani, EU:C:2013:290, bod 42).
32 Z toho vyplývá, že v případě, že je nepřetržitý pobyt v délce pěti let zcela nebo zčásti završen před datem, do něhož měla být provedena směrnice 2004/38, uvedený pobyt musí splňovat jak podmínky stanovené uvedenou směrnicí, tak podmínky stanovené unijním právem platným v době tohoto pobytu, aby bylo možné se dovolávat práva trvalého pobytu podle čl. 16 odst. 2 této směrnice.
33 Platnou právní úpravou v době rozhodné z hlediska skutkového stavu je přitom nařízení č. 1612/68, takže je třeba nejprve posoudit, zda nepřetržitý pobyt E. F. Ogieriakhiho v délce pěti let splňoval podmínky stanovené směrnicí 2004/38, a poté zda uvedený pobyt splňoval i podmínky stanovené uvedeným nařízením.
34 V tomto ohledu je třeba uvést, že v rámci analýzy čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 Soudní dvůr konstatoval, že nabytí práva rodinných příslušníků občana Unie, kteří nemají státní příslušnost žádného členského státu, na trvalý pobyt závisí každopádně na okolnosti, zda sám tento občan splňuje podmínky stanovené v čl. 16 odst. 1 této směrnice a zda kromě toho uvedení rodinní příslušníci s tímto občanem během dotčené doby pobývali (rozsudek Alarape a Tijani, EU:C:2013:290, bod 34).
35 Ve věci v původním řízení není sporu o tom, že L. Georges splňovala v předmětném období podmínky stanovené v čl. 16 odst. 1 směrnice 2004/38.
36 Poněvadž čl. 16 odst. 2 uvedené směrnice podmiňuje nabytí práva trvalého pobytu pro rodinné příslušníky občana Unie tím, že pět let nepřetržitě legálně pobývali „s“ tímto občanem, vyvstává otázka, zda je uvedená podmínka splněna, pokud během předmětného období došlo k manželské separaci z důvodu, že spolu nebydleli a především spolu nežili jako manželé.
37 V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr konstatoval, že manželský svazek není možné považovat za ukončený, pokud ho neukončil příslušný orgán, což není případ manželů, kteří jednoduše žijí odděleně, i když s úmyslem se později rozvést, takže manžel nemusí nezbytně trvale žít s občanem Unie, aby byl držitelem odvozeného práva pobytu (rozsudky Diatta, 267/83, EU:C:1985:67, body 20 a 22, jakož i Iida, C‑40/11, EU:C:2012:691, bod 58).
38 Skutečnost, že manželé v době od 11. října 1999 do 11. října 2004 nejen že přestali žít spolu, ale začali žít s jinými partnery, je tedy irelevantní pro účely nabytí práva trvalého pobytu podle čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 pro E. F. Ogieriakhiho.
39 Jelikož manželé zůstali v členském státě, kde L. Georges využívala během výše uvedeného období práva volného pohybu, v manželském svazku do ledna 2009, nelze na E. F. Ogieriakhiho pohlížet v tom smyslu, že nesplnil podmínku být manželem občanky Unie doprovázejícím či následujícím ji v hostitelském členském státě, takže kritéria stanovená v čl. 7 odst. 2 uvedené směrnice splnil.
40 Tento výklad je dále v souladu s požadavkem, aby nebyla ustanovení směrnice 2004/38 vykládána restriktivně a nebyla zbavena svého užitečného účinku. V tomto ohledu je třeba uvést, že v případě doslovného výkladu čl. 16 odst. 2 uvedené směrnice by mohl být státní příslušník třetí země zranitelný jednostranným jednáním svého manžela, což by bylo v rozporu s duchem uvedené směrnice, k jejímž cílům podle bodu 15 jejího odůvodnění patří právě právní ochrana poskytovaná rodinným příslušníkům občana Unie, kteří pobývají v hostitelském členském státě, jež umožňuje, aby jim bylo v určitých případech a za určitých podmínek ponecháno právo pobytu na výlučně osobním základě.
41 Výklad čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 v tom smyslu, že lze povinnost pobývat s občanem Unie pro účely nabytí práva trvalého pobytu považovat za splněnou pouze v případě, že manžel, který s občanem Unie pobývá v hostitelském členském státě, neukončil manželské soužití, nicméně zjevně odporuje výše uvedenému cíli této směrnice, a to zejména ve vztahu k pobytovým právům podle článků 13 a 18 uvedené směrnice přiznávaným bývalým manželům za určitých podmínek pro případ rozvodu.
42 Jak totiž uvedl generální advokát v bodech 49 až 53 svého stanoviska, takový výklad by vedl k tomu, že by se v případě rozvodu na dotyčné státní příslušníky třetích zemí uplatnil příznivější režim než v případě separace, ačkoli v posledně uvedeném případě uvedený státní příslušník manželský svazek neukončil, a je tedy nadále rodinným příslušníkem občana Unie ve smyslu směrnice 2004/38.
43 Pokud jde o podmínky stanovené v nařízení č. 1612/68, vyvstává především otázka, zda je splněna podmínka stanovená článkem 10 odst. 3 uvedeného nařízení, že pracovník, jenž je státním příslušníkem členského státu, musí mít pro svou rodinu k dispozici ubytování považované za obvyklé pro tuzemské pracovníky v regionu, kde je zaměstnán, pokud tento pracovník opustil domácnost a jeho manžel začal žít s jiným partnerem v nové domácnosti, kterou uvedený pracovník tomuto manželovi nezajišťuje ani neposkytuje ubytování.
44 V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr již měl příležitost upřesnit rozsah čl. 10 odst. 3 nařízení č. 1612/68 s ohledem na cíl tohoto nařízení, tj. usnadnit volný pohyb pracovníků.
45 V bodě 18 rozsudku Diatta (EU:C:1985:67) Soudní dvůr rozhodl, že uvedený článek, který stanoví, že rodinný příslušník migrujícího pracovníka má právo se s ním usadit, nevyžaduje, aby dotyčný rodinný příslušník s migrujícím pracovníkem trvale pobýval, ale pouze to, aby ubytování, které pracovník má, mohlo být považováno za obvyklé pro jeho rodinu, takže nelze implicitně připustit požadavek, aby rodina trvale bydlela ve společné domácnosti.
46 Soudní dvůr dále uvedl, že čl. 10 odst. 3 nařízení č. 1612/68 musí být vykládán v tom smyslu, že podmínka mít k dispozici ubytování považované za obvyklé platí jen jako podmínka přijetí každého rodinného příslušníka u pracovníka (rozsudek Komise v. Německo, 249/86, EU:C:1989:204, bod 12), takže dodržení tohoto ustanovení lze v každém případě posuzovat pouze k datu, k němuž státní příslušník třetí země započal soužití s manželem-občanem Unie v hostitelském členském státě, tj. v tomto případě v roce 1999.
47 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první dvě otázky odpovědět tak, že čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že na státního příslušníka třetí země, který po dobu pěti let před datem provedení této směrnice nepřetržitě pobýval v členském státě jakožto manžel občanky Unie pracující v uvedeném členském státě, musí být pohlíženo v tom smyslu, že nabyl právo trvalého pobytu podle tohoto ustanovení, i když se manželé v uvedeném období rozhodli žít odděleně a začali žít s jinými partnery a manželka uvedeného státního příslušníka, která má unijní občanství, mu již nezajišťovala ubytování ani mu jej neposkytovala.
Ke třetí otázce
48 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být skutečnost, že vnitrostátní soud považoval v rámci žaloby na náhradu škody pro porušení unijního práva za nutné položit předběžnou otázku týkající se unijního práva dotčeného ve věci v původním řízení, považována za rozhodující pro účely určení, zda členský stát toto právo zjevně porušil, či nikoli.
49 Úvodem je třeba připomenout, že zásada odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům porušeními unijního práva, jež mu jsou přičitatelná, je vlastní systému Smlouvy (rozsudky Francovich a další, EU:C:1991:428, bod 35, Brasserie du pêcheur a Factortame, C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, bod 31, jakož i British Telecommunications, C‑392/93, EU:C:1996:131, bod 38).
50 Stejně tak je třeba připomenout, že Soudní dvůr rovněž rozhodl, že unijní právo uznává nárok na náhradu, jsou-li splněny tři podmínky: cílem porušené právní normy je přiznání práv jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti, která přísluší členskému státu, a škodou způsobenou poškozeným (rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, EU:C:1996:79, bod 51).
51 Co se týče druhé podmínky, Soudní dvůr konstatoval, že kritériem rozhodujícím pro to, aby bylo možné považovat porušení unijního práva za dostatečně závažné, je skutečnost, že členský stát zjevně a závažným způsobem překročil meze své posuzovací pravomoci, a poté uvedl kritéria, k nimž mohou přihlédnout vnitrostátní soudy, jež jsou jediné příslušné ke zjištění skutečností ve věcech v původních řízeních a ke kvalifikaci daného porušení unijního práva, a k nimž patří mimo jiné stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla (rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, EU:C:1996:79, body 55, 56 a 58).
52 Soudní dvůr však opakovaně rozhodl, že vnitrostátním soudy mají tu nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr, mají-li za to, že věc, kterou projednávají, vyvolává otázky vyžadující výklad či posouzení platnosti ustanovení unijního práva (rozsudek Križan a další, C‑416/10, EU:C:2013:8, bod 64).
53 Jak dále uvedl generální advokát v bodě 62 svého stanoviska, pouhá skutečnost, že byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, nemůže omezit svobodu soudu rozhodujícího ve věci samé. Odpověď na otázku, zda bylo porušení unijního práva dostatečně závažné, nevyplývá ze samotného využití možnosti dané článkem 267 SFEU, ale vyplývá z výkladu podaného Soudním dvorem.
54 Je přitom třeba uvést, že možnost vnitrostátních soudů obrátit se na Soudní dvůr, považují-li to za nutné pro výklad ustanovení unijního práva, ačkoli již byla pokládaná otázka řešena, by byla nepochybně omezena, pokud by využití takové možnosti bylo rozhodující pro určení, zda došlo ke zjevnému porušení unijního práva či nikoli pro účely případného založení odpovědnosti dotyčného členského státu za porušení unijního práva. Takový důsledek by zpochybnil systém, účel i znaky řízení o předběžné otázce.
55 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že skutečnost, že vnitrostátní soud považoval za nutné položit v rámci žaloby na náhradu škody pro porušení unijního práva předběžnou otázku týkající se unijního práva dotčeného ve věci v původním řízení, nelze považovat za rozhodující pro účely určení, zda členský stát toto právo zjevně porušil, či nikoli.
K nákladům řízení
56 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
1) Článek 16 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38 ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, musí být vykládán v tom smyslu, že na státního příslušníka třetí země, který po dobu pěti let před datem provedení této směrnice, nepřetržitě pobýval v členském státě jakožto manžel občanky Unie pracující v uvedeném členském státě, musí být pohlíženo v tom smyslu, že nabyl právo trvalého pobytu podle tohoto ustanovení, i když se manželé v uvedeném období rozhodli žít odděleně a začali žít s jinými partnery a manželka uvedeného státního příslušníka, která má unijní občanství, mu již nezajišťovala ubytování ani mu jej neposkytovala.
2) Skutečnost, že vnitrostátní soud považoval za nutné položit v rámci žaloby na náhradu škody pro porušení unijního práva předběžnou otázku týkající se unijního práva dotčeného ve věci v původním řízení, nelze považovat za rozhodující pro účely určení, zda členský stát toto právo zjevně porušil, či nikoli.
Podpisy.