ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
10. listopadu 2016(*)
„Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Režim podpor ve prospěch veřejnoprávního vnitrostátního rozhlasového a televizního vysílacího subjektu – Závazky veřejné služby – Náhrada – Článek 106 odst. 2 SFEU – Rozhodnutí, kterým se režim podpory prohlašuje za slučitelný s vnitřním trhem – Změna způsobu financování – Daňová opatření – Daně ukládané poskytovatelům placeného televizního vysílání – Rozhodnutí, kterým se změněný režim podpory prohlašuje za slučitelný s vnitřním trhem – Zohlednění způsobu financování – Existence vztahu nezbytného určení mezi daní a režimem podpory – Přímý vliv výnosu z daní na výši podpory – Pokrytí čistých nákladů spojených s plněním úkolů veřejné služby – Konkurenční vztah mezi daňovým dlužníkem a příjemcem podpory – Zkreslení vnitrostátního práva“
Ve věci C–449/14 P,
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 23. září 2014,
DTS Distribuidora de Televisión Digital SA, se sídlem v Tres Cantos (Španělsko), zastoupená H. Brokelmannem a M. Ganinem, abogados,
navrhovatelka kasačního opravného prostředku,
další účastníci řízení:
Evropská komise, zastoupená C. Urracem Caviedesem, B. Stromskym a G. Valerem Jordanem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalovaná v prvním stupni,
Telefónica de España SA, se sídlem v Madridu (Španělsko),
Telefónica Móviles España SA, se sídlem v Madridu,
zastoupené F. Gonzálezem Díazem, F. Salernem a V. Romerem Algarrou, abogados,
Španělské království, zastoupené A. Sampolem Pucurullem, jako zmocněncem,
Corporación de Radio y Televisión Española SA (RTVE), se sídlem v Madridu, zastoupená A. Martínezem Sánchezem a J. Rodríguezem Ordóñezem, abogados,
vedlejší účastníci řízení v prvním stupni,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení R. Silva de Lapuerta, předsedkyně senátu, E. Regan (zpravodaj), A. Arabadžev, C. G. Fernlund, S. Rodin , soudci,
generální advokát: Y. Bot,
vedoucí soudní kanceláře: L. Carrasco Marco, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. března 2016,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 7. července 2016,
vydává tento
Rozsudek
1 Kasačním opravným prostředkem se společnost DTS Distribuidora de Televisión Digital SA (dále jen „DTS“) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 11. července 2014, DTS Distribuidora de Televisión Digital v. Komise (T‑533/10, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2014:629), kterým Tribunál zamítl její žalobu na neplatnost rozhodnutí Komise 2011/1/EU ze dne 20. července 2010 o režimu podpory C 38/09 (ex NN 58/09), který hodlá Španělsko zavést ve prospěch podniku Corporación de Radio y Televisión Española (RTVE) (Úř. věst. 2011, L 1, s. 9, dále jen „napadené rozhodnutí“).
Skutečnosti předcházející sporu
2 DTS je společností, která se na španělském trhu specializuje na správu a provoz placené platformy satelitní digitální televize, nazývané Digital +, jakož i na vývoj tematických kanálů.
3 Corporación de Radio y Televisión Española SA (dále jen „RTVE“) je španělským veřejnoprávním rozhlasovým a televizním vysílacím subjektem, který byl poskytováním veřejné služby v těchto oblastech pověřen Ley 17/2006 de la radio y la televisión de titularidad estatal (zákon č. 17/2006 o veřejnoprávním rozhlasovém a televizním vysílání) ze dne 5. června 2006 (BOE č. 134, ze dne 6. června 2006, s. 21270).
4 Zákon č. 17/2006 stanovil smíšený režim financování, neboť RTVE plynou jednak příjmy z obchodní činnosti, zejména z prodeje reklamního prostoru, a jednak dostává kompenzaci ze strany španělského státu za plnění úkolů veřejné služby.
5 Evropská komise schválila tento systém financování rozhodnutími C (2005) 1163 final ze dne 20. dubna 2005 o státní podpoře ve prospěch RTVE (E 8/05) (shrnutí v Úř. věst. 2006, C 239, s. 17) a C (2007) 641 final ze dne 7. března 2007 o financování opatření na snížení počtu zaměstnanců v RTVE (NN 8/07) (shrnutí v Úř. věst. 2007, C 109, s. 2).
6 Uvedený systém financování byl změněn Ley 8/2009 de financiación de la Corporación de Radio y Televisión Española (zákon č. 8/2009 o financování RTVE) ze dne 28. srpna 2009 (BOE č. 210, ze dne 31. srpna 2009, s. 74003). Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. září 2009.
7 Zákon č. 8/2009 v první řadě stanovil, že od konce roku 2009 přestanou být zdrojem příjmů pro RTVE reklama, teleshopping, sponzoring a služby s placeným přístupem. Jediné příjmy z podnikatelské činnosti, kterými bude RTVE nadále disponovat po tomto datu, budou příjmy pocházející z poskytování služeb třetím osobám, jakož i prodej vlastní produkce. Tyto příjmy nepřekračovaly částku přibližně 25 milionů eur.
8 Dále za účelem kompenzace ztráty příjmů z obchodní činnosti zákon č. 8/2009 v čl. 2 odst. 1 písm. b) až d) a v článcích 4 až 6 zavedl nebo změnil několik daňových opatření (dále jen „dotčená daňová opatření“), mezi která patřila nová daň ve výši 1,5 % z příjmů poskytovatelů placeného televizního vysílání usazených ve Španělsku (dále jen „daň uložená poskytovatelům placeného televizního vysílání“). Příspěvek z této daně do rozpočtu RTVE nemohl přesáhnout 20 % z celkové roční podpory určené RTVE, přičemž všechny fiskální příjmy převyšující tento procentní podíl byly příjmem státního rozpočtu. Uvedený zákon mimo jiné rovněž stanovil novou daň z příjmů provozovatelů telekomunikačních služeb usazených ve Španělsku.
9 Kromě toho byla zachována kompenzace za plnění závazků veřejné služby stanovená zákonem č. 17/2006. Kdyby výše uvedené zdroje financování nestačily k pokrytí všech nákladů RTVE na plnění těchto závazků, španělský stát byl na základě čl. 2 odst. 2 zákona č. 8/2009 a článku 33 zákona č. 17/2006 povinen tento deficit pokrýt, čímž se změnil smíšený systém financování RTVE na systém téměř výlučně veřejného financování.
10 Konečně čl. 3 odst. 2 zákona č. 8/2009 stanovil horní hranici příjmů RTVE. V letech 2010 a 2011 nemohla celková výše uvedených ročních příjmů přesáhnout 1 200 milionů eur za každý rok, což odpovídalo rovněž horní hranici jejích výdajů pro každý z těchto hospodářských roků. Po období tří let od roku 2012 do roku 2014 bylo stanoveno maximální zvýšení této částky o 1 % a pro následující roky zvýšení v závislosti na roční změně indexu spotřebitelských cen.
11 Poté, co byla Komisi dne 22. června 2009 podána stížnost týkající se návrhu zákona, na jehož základě byl přijat zákon č. 8/2009, Komise dne 2. prosince 2009 oznámila Španělskému království své rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU týkající se změny režimu financování RTVE (shrnutí v Úř. věst. 2010, C 8, s. 31).
12 Dne 18. března 2010 Komise zahájila řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU, neboť měla za to, že daň uvalená na příjem provozovatelů telekomunikačních služeb je v rozporu s článkem 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES ze dne 7. března 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (Úř. věst. 2002, L 108, s. 21; Zvl. vyd. 13/29, s. 337). Dne 30. září 2010 Komise v odůvodněném stanovisku vyzvala Španělské království, aby tuto daň zrušilo z důvodu její neslučitelnosti s touto směrnicí.
13 Dne 20. července 2010 Komise přijala napadené rozhodnutí, v němž prohlásila, že změna systému financování RTVE stanovená zákonem č. 8/2009 je slučitelná s vnitřním trhem ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU. V tomto rámci měla Komise zejména za to, že dotčená daňová opatření nejsou nedílnou součástí nových složek podpory upravených tímto zákonem, a tedy případná neslučitelnost těchto daňových opatření se směrnicí 2002/20 nemá vliv na posouzení její slučitelnosti s vnitřním trhem. Kromě toho byla toho názoru, že pozměněný finanční režim RTVE je v souladu s čl. 106 odst. 2 SFEU, neboť dodržuje zásadu proporcionality.
Napadený rozsudek
14 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 24. listopadu 2010 podala společnost DTS žalobu, kterou se domáhala zrušení sporného rozhodnutí. Na podporu tohoto návrhu DTS předložila tři žalobní důvody vycházející z porušení pojmu ‚podpora‘ ve smyslu článku 107 SFEU, pokud jde o oddělitelnost dotčených daňových opatření, z porušení čl. 106 odst. 2 a z porušení článků 49 a 63 SFEU.
15 Tribunál napadeným rozsudkem zamítl všechny žalobní důvody ve věci samé, a tudíž i žalobu v plném rozsahu.
Řízení před Soudním dvorem a důvody kasačního opravného prostředku
16 Kasačním opravným prostředkem se společnost DTS, podporovaná společností Telefónica de España SA a Telefónica Móviles España SA (dále společně jako „společnosti Telefónica“), domáhá, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek;
– zrušil sporné rozhodnutí a podpůrně vrátil věc Tribunálu a
– uložil Komisi a ostatním účastníkům řízení náhradu nákladů řízení před Soudním dvorem a Tribunálem.
17 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil společnosti DTS náhradu nákladů řízení. Španělské království a RTVE namítají nepřípustnost kasačního opravného prostředku a podpůrně navrhují, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl jako neopodstatněný.
18 Společnosti Telefónica podaly vedlejší kasační opravný prostředek, kterým se domáhají, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek a uložil Komisi, jakož i dalším vedlejším účastníkům řízení vystupujícím na podporu Komise náhradu nákladů řízení před Soudním dvorem a Tribunálem. RTVE, Španělské království a Komise navrhují, aby byl tento vedlejší kasační opravný prostředek zamítnut.
K hlavnímu kasačnímu opravnému prostředku
19 Společnost DTS, která nejdříve upřesnila, že kasačním opravným prostředkem vytýká Tribunálu pouze to, že v napadeném rozsudku rozhodl, že Komise správně podle znění sporného rozhodnutí rozhodla o tom, že nemusí posuzovat slučitelnost daně ukládané poskytovatelům placeného televizního vysílání se Smlouvou o FEU, uvádí na podporu kasačního opravného prostředku tři důvody.
20 První důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU z důvodu nesprávného výkladu pojmu podpora. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení téhož ustanovení tím, že Tribunál v napadeném rozsudku neprovedl úplný přezkum týkající se existence podpory a zkreslil španělské právo. Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení při použití čl. 106 odst. 2 SFEU.
K přípustnosti kasačního opravného prostředku
Argumentace účastníků řízení
21 RTVE tvrdí, že kasační opravný prostředek je jako celek nepřípustný, jelikož svými 40 stranami značně překračuje maximální délku 25 stran povolenou podle praktických pokynů pro účastníky řízení ve věcech předkládaných Soudnímu dvoru (Úř. věst. 2014, L 31, s. 1; dále jen „praktické pokyny“), přičemž společnost DTS takové překročení rozsahu neodůvodnila.
22 Kromě toho se RTVE a Španělské království domnívají, že kasační opravný prostředek přesně neurčuje body napadeného rozsudku, které jsou zpochybňovány. Kasační opravný prostředek se podle nich omezuje na opakování argumentů uvedených v prvním stupni.
23 Společnost DTS je toho názoru, že kasační opravný prostředek je přípustný.
Závěry Soudního dvora
24 Především je třeba uvést, že praktické pokyny pro účastníky řízení mají informativní povahu a nejsou právně závazné. Jak totiž vyplývá z bodů 1 až 3 odůvodnění těchto pokynů, tyto pokyny byly přijaty proto, aby doplnily a vyjasnily pravidla použitelná na průběh řízení před Soudním dvorem, a to v zájmu řádného výkonu spravedlnosti, a nejsou určeny k tomu, aby nahrazovaly relevantní ustanovení statutu Soudního dvora Evropské unie a jednacího řádu Soudního dvora [v tomto smyslu viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 30. dubna 2010, Ziegler v. Komise, C‑113/09 P(R), nezveřejněné, EU:C:2010:242, bod 33].
25 Přitom ze znění bodu 20 těchto praktických pokynů, v němž se uvádí, že délka kasačního opravného prostředku „by až na zvláštní okolnosti neměla přesáhnout 25 stran“, jasně vyplývá, že se nejedná o absolutní omezení počtu stran, kterým by byla podmíněna přípustnost kasačního opravného prostředku, ale že se jedná pouze o doporučení, které je určeno účastníkům řízení.
26 Z toho vyplývá, že kasační opravný prostředek nelze zamítnout jako nepřípustný z toho důvodu, že jeho délka překračuje určitý počet stran.
27 Zadruhé je třeba připomenout, že z ustanovení čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU, čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 168 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Soudního dvora vyplývá, že kasační opravný prostředek musí pod hrozbou nepřípustnosti přesně uvést kritizované části rozsudku, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, které tento návrh specificky podporují, jinak je kasační opravný prostředek nebo předmětný důvod tohoto prostředku nepřípustný (viz zejména rozsudek ze dne 10. července 2014, Telefónica a Telefónica de España v. Komise, C‑295/12 P, EU:C:2014:2062, bod 29 a citovaná judikatura).
28 Kromě toho z týchž ustanovení vyplývá, že kasační opravný prostředek je nepřípustný, omezuje-li se na opakování nebo doslovné převzetí důvodů a argumentů, které byly uplatněny před Tribunálem, včetně těch, které byly založeny na skutečnostech jím výslovně odmítnutých. Takový kasační opravný prostředek totiž ve skutečnosti představuje návrh směřující k dosažení prostého nového přezkumu žaloby podané Tribunálu, což je mimo pravomoc Soudního dvora (viz rozsudek ze dne 30. května 2013, Quinn Barlo a další v. Komise, C–70/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:351, bod 26 a citovaná judikatura).
29 Naproti tomu, jestliže navrhovatel zpochybňuje výklad nebo použití unijního práva Tribunálem, právní otázky zkoumané v prvním stupni mohou být v řízení o kasačním opravném prostředku znovu projednány. Pokud by totiž navrhovatel nemohl tímto způsobem opřít svůj kasační opravný prostředek o důvody nebo argumenty již dříve použité před Tribunálem, bylo by uvedené řízení zčásti zbaveno smyslu (viz rozsudek ze dne 30. května 2013, Quinn Barlo a další v. Komise, C–70/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:351, bod 27 a citovaná judikatura).
30 V projednávané věci je přitom třeba konstatovat, že ze zkoumání kasačního opravného prostředku vyplývá, že společnost DTS dostatečně jasně a přesně vymezila body napadeného rozsudku, jichž se týkají důvody kasačního opravného prostředku, jakož i důvody, proč by uvedený rozsudek měl být podle ní stižen nesprávným právním posouzením.
31 Kromě toho na rozdíl od toho, co tvrdí RTVE a Španělské království, se společnost DTS ve svém kasačním opravném prostředku neomezuje na opakování argumentů uvedených v prvním stupni. Společnost DTS totiž v podstatě napadá způsob, jímž Tribunál vyložil a uplatnil unijní právo, konkrétně čl. 107 odst. 1 SFEU, tím, že v napadeném rozsudku měl za to, že daň uložená poskytovatelům placeného televizního vysílání, jejímž poplatníkem je společnost DTS, není nedílnou součástí podpory poskytované RTVE, a kromě toho společnost DTS vytýká Tribunálu, že uvedený rozsudek je stižen několika vadami spočívajícími ve zkreslení.
32 Kasační opravný prostředek musí být tedy považován za přípustný.
33 Je tudíž třeba posoudit jeho opodstatněnost, přičemž nejdříve bude zkoumán jeho druhý důvod a následně bude přikročeno k posouzení jeho prvního a třetího důvodu.
Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU v důsledku toho, že Tribunál neprovedl úplný přezkum existence podpory a zkreslil španělské právo.
Argumentace účastníků řízení
34 Společnost DTS a společnosti Telefónica tvrdí, že Tribunál neprovedl úplný přezkum posouzení provedených Komisí, která se týkají podmínek uvedených v bodech 106 až 111 rozsudku ze dne 22. prosince 2008, Régie Networks (C–333/07, EU:C:2008:764). Podle uvedených společností totiž Tribunál nepřezkoumal, v jakém rozsahu předpokládaná částka příjmů ovlivňuje výpočet podpory, čímž v bodech 65 až 70 napadeného rozsudku zkreslil ustanovení vnitrostátního práva, na nichž postavil svůj závěr o tom, že částka odvodů vybraných z titulu daně hrazené poskytovateli placeného televizního vysílání přímo neovlivňuje výši podpory určené RTVE, neboť nezohlednil ostatní příslušná ustanovení uvedeného práva.
35 Společnost DTS zaprvé tvrdí, že – na rozdíl od toho, co konstatoval Tribunál v bodě 69 napadeného rozsudku – čl. 2 odst. 2 zákona č. 8/2009 neukládá státu povinnost poskytnout prostředky ze svého rozpočtu pro hrazení čistých nákladů souvisejících s plněním úkolů veřejné služby, pokud příjmy, jimiž disponuje RTVE, nestačí k pokrytí těchto objektivně stanovených nákladů. Podle společnosti DTS totiž toto ustanovení ukládá státu povinnost doplnit ‚stanovený rozpočet‘ pro RTVE, pokud je při jeho plnění výše daňových příjmů nižší než rozpočtový výhled. Kromě toho příspěvky ze souhrnného státního rozpočtu nejsou povoleny, pokud výdaje překračují rozpočtový výhled.
36 Kromě toho čl. 2 odst. 2 zákona č. 8/2009 musí být podle DTS vykládán ve spojení s článkem 34 zákona č. 17/2006 a článkem 44 Mandato-marco a la Corporación RTVE previsto en el articulo 4 de la Ley 17/2006 de la radio y la televisión de titularidad estatal, aprobado por los plenos del congreso de los diputados y del senado (rámcový mandát RTVE, stanovený v článku 4 zákona č. 17/2006, schválený plénem sněmovny a senátu) (BOE č. 157, ze dne 30. června 2008, s. 28833).
37 Z posledně uvedených ustanovení, která Tribunál podle DTS nezohlednil, totiž vyplývá, že RTVE sestavuje vlastní rozpočet s přihlédnutím nejen k předpokládaným nákladům na úkoly veřejné služby, ale rovněž k očekávaným příjmům, včetně výnosu z dotčené daně. Z toho důvodu v případě, že je skutečný výnos z těchto opatření nižší než očekávaná výše odvodů a neumožňuje pokrýt náklady na veřejnou službu uvedené v rozpočtu RTVE, je stát povinen doplnit „stanovený rozpočet“ prostředky ze svého souhrnného rozpočtu. „Stanovený rozpočet“ přitom musí být sestaven na základě očekávané výše příjmů pocházejících mimo jiné z daně hrazené poskytovateli placeného televizního vysílání, a v důsledku toho tato výše ovlivňuje přímo výši částky podpory. Dopad výnosu z této daně na plnění rozpočtu RTVE by tedy neměl být zaměňován s dopadem, který má očekávaná výše příjmů z uvedené daně na původní stanovení uvedeného rozpočtu, a tedy na výši částky podpory.
38 Společnosti Telefónica dodávají, že existují zjevné indicie, které vyvracejí možnost údajného doplňujícího příspěvku k tíži souhrnného státního rozpočtu, jelikož v důvodové zprávě k zákonu č. 8/2009 se například uvádí, že „se nejeví jako přiměřené, aby záruka financování vedla ke zvýšení příspěvku státu“. Kromě toho podle nich tato možnost nastupuje až v druhém sledu. Podle čl. 2 odst. 2 zákona č. 8/2009 musí být totiž splněny dvě podmínky, aby stát financoval část nákladů vyplývajících ze závazků veřejné služby. Zaprvé pro dané období musí být výnos z daně hrazené poskytovateli placeného televizního vysílání nižší než náklady na plnění úkolů veřejné služby a zadruhé výše rezervního fondu musí být nedostatečná k pokrytí nákladů RTVE na toto období. Skutečnost, že toto ustanovení zavádí takto omezenou státní záruku, která je novou podporou, nebrání tomu, aby byla podpora poskytnutá RTVE stanovena na základě výnosu z této daně, a pokud by byl tento nedostatečný, tomu, aby se stát zavázal tento rozdíl vyrovnat.
39 Společnost DTS zadruhé vytýká Tribunálu, že v bodech 66 až 68 napadeného rozsudku zkreslil ustanovení článku 33 zákona č. 17/2006 a článku 8 zákona č. 8/2009, pokud jde o roli státu, neboť příjmy z daně hrazené poskytovateli placeného televizního vysílání překračují čisté náklady veřejné služby. Podle společnosti DTS totiž stanovení horní hranice pro příjmy RTVE postrádá smysl, neboť rozhodující je to, aby v rámci této hranice bylo ověřeno, že výše podpory závisí na předpokládaných příjmech této daně. Dále se podle ní Tribunál omezil na tvrzení, že z čl. 8 odst. 3 zákona č. 8/2009 vyplývá, že přebytky převedené do rezervního fondu mohou být použity RTVE pouze s výslovným povolením ministerstva hospodářství a financí, avšak Tribunál nezohlednil úvodní formulaci tohoto ustanovení, podle níž „fond lze použít pouze k vyrovnání ztrát z předchozích období a pro řešení nepředvídaných situací ve vztahu k poskytování veřejné služby“. Výše těchto dodatečných prostředků závisí podle společnosti DTS nutně na výnosu z daní, protože tento fond je tvořen těmito prostředky.
40 Společnosti Telefónica kromě toho tvrdí, že Tribunál chybně vyložil čl. 33 odst. 1 zákona č. 17/2006 a čl. 3 odst. 2 zákona č. 8/2009, když konstatoval, že tato ustanovení odstraňují jakýkoliv vztah mezi výší podpory a výší odvodů prováděných na základě dotčených daňových opatření. Skutečnost, že příjmy mohou být převedeny do souhrnného státního rozpočtu je pouhou možností nastupující až v druhém sledu. Do státního rozpočtu se totiž převádí pouze příjmy, které překračují maximální hranici 10 % ročních nákladů RTVE. Kromě toho z tohoto nevyplývá, že výše podpory je nezávislá na výši daňových příjmů. Článek 33 odst. 1 zákona č. 17/2006 podle společností Telefónica stanoví nanejvýše omezení výše podpory, což však nebrání tomu, aby byl celkový výnos z daňového odvodu přeměněn v podporu v mezích stanovených zákonodárcem.
41 Společnosti Telefónica dále uvádějí, že z několika důkazů vyplývá, že stát nehodlá rozpočet RTVE doplňovat. Přestože tyto důkazy pocházejí z doby po vydání sporného rozhodnutí, potvrzují znění důvodové zprávy k zákonu č. 8/2009, v němž se uvádí, že „se nejeví jako přiměřené, aby záruka financování vedla ke zvýšení příspěvku státu“.
42 RTVE, Španělské království a Komise se domnívají, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný a každopádně neopodstatněný.
Závěry Soudního dvora
43 Je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora platí, že pokud Tribunál zjistil nebo posoudil skutkový stav, Soudní dvůr je na základě článku 256 SFEU jako jediný příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace tohoto skutkového stavu a z něj vyvozených právních důsledků. Posouzení skutkového stavu, kromě případu zkreslování důkazů předložených Tribunálu, tedy nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora (zejména viz rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise, C‑559/12 P, EU:C:2014:217, bod 78).
44 Pokud jde o přezkum posouzení Tribunálu týkajících se vnitrostátního práva v rámci kasačního opravného prostředku, Soudní dvůr je příslušný pouze ověřit, zda nedošlo ke zkreslení tohoto práva (viz rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise, C‑559/12 P, EU:C:2014:217, bod 79 a citovaná judikatura).
45 V tomto ohledu je třeba připomenout, že zkreslení musí být zjevné z písemností ve spisu, aniž by bylo nutné provést nové hodnocení skutkového stavu a důkazů (viz rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise, C‑559/12 P, EU:C:2014:217, bod 80).
46 V projednávané věci je třeba připomenout, že v bodech 65 až 86 napadeného rozsudku Tribunál dospěl ve vztahu ke znění zákona č. 8/2009 k závěru, že, jak se podle něj správně domnívala Komise, výše podpory určená RTVE nezávisí na výši daňových odvodů uložených společnosti DTS, jelikož výše podpory se stanoví s ohledem na čisté náklady na plnění úkolů veřejné služby ze strany RTVE.
47 V této souvislosti Tribunál v bodě 66 napadeného rozsudku uvedl, že v článku 33 zákona č. 17/2006 se stanoví, že v případě, že příjmy, kterými disponuje RTVE, překročí náklady na plnění úlohy služby veřejnoprávního vysílání, bude přebytek, který nepřekračuje 10 % ročních rozpočtovaných nákladů RTVE, či přebytek, který tyto náklady překračuje, převeden do rezervního fondu nebo do státního rozpočtu. Pokud jde o první případ, Tribunál v bodě 67 napadeného rozsudku upřesnil, že z článku 8 zákona č. 8/2009 vyplývá, že tyto prostředky mohou být využívány pouze na základě výslovného povolení ministerstva hospodářství a financí, a pokud nejsou využity během čtyř let, musí sloužit ke snížení vyrovnání poskytovaných ze státního rozpočtu Španělska. Kromě toho Tribunál v bodě 68 napadeného rozsudku uvedl, že čl. 3 odst. 2 zákona č. 8/2009 stanoví absolutní hranici pro příjmy RTVE, jež je stanovena na 1 200 milionů eur pro roky 2010 a 2011, a všechny částky přesahující tuto hranici budou přímo převedeny ve prospěch státního rozpočtu Španělska.
48 V bodech 69, 76 a 80 napadeného rozsudku Tribunál dále konstatoval, že v čl. 2 odst. 2 zákona č. 8/2009 se stanoví, že v případě, že příjmy, kterými RTVE disponuje, nestačí k pokrytí nákladů na plnění úlohy služby veřejnoprávního vysílání, je Španělsko povinno pokrýt deficit z příspěvků souhrnného státního rozpočtu.
49 V projednávané věci je však nutno konstatovat, že společnost DTS a společnosti Telefónica ve skutečnosti zastírají tím, že Tribunálu vytýkají nesprávné právní posouzení při jím prováděném přezkumu sporného rozhodnutí a zkreslení ustanovení vnitrostátního práva tím, že nebyla zohledněna jeho ostatní ustanovení, svou výtku týkající se výkladu vnitrostátního práva, k němuž se Tribunál přiklonil v bodech 65 až 86 napadeného rozsudku. Tím však usilují o to, aby byl jeho výklad nahrazen výkladem odlišným, a dovoláváním se mimo jiné ustanovení vnitrostátního práva, jež nebyla předmětem jednání v prvním stupni, i o nové posouzení skutkového stavu a důkazů. Nijak se nesnaží prokázat, že by konstatování Tribunálu byla ve zjevném rozporu s uvedeným obsahem ustanovení vnitrostátního práva nebo že by s ohledem na písemnosti spisu Tribunál přisoudil ustanovením tohoto práva význam, který na základě uvedených písemností zjevně tato ustanovení nemají.
50 Za těchto podmínek je třeba druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jakožto nepřípustný.
K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU z důvodu chybného výkladu pojmu podpora
K první části, vycházející z toho, že vztah, který existuje mezi daní, kterou hradí poskytovatelé placeného televizního vysílání, a podporou poskytnutou RTVE, není srovnatelný se vztahem, který existuje mezi daní s obecnou působností a osvobozením od takové daně.
– Argumentace účastníků řízení
51 Společnost DTS má za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 92 a 93 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že se společnost DTS v žalobě snaží zpochybnit judikaturu Soudního dvora vyplývající z rozsudku ze dne 20. září 2001, Banks (C‑390/98, EU:C:2001:456). Tato judikatura se totiž podle společnosti DTS vztahuje pouze na situaci, kdy jsou určité kategorie podniků osvobozeny od daně s obecnou působností. V projednávané věci ovšem společnost DTS nezpochybňuje vybírání daní od poskytovatelů placeného televizního vysílání z toho důvodu, že by RTVE byla osvobozena od této daně, což představuje státní podporu. Společnost DTS naopak tvrdí, že uvedená daň představuje sama o sobě státní podporu, neboť jí byla uložena asymetricky za účelem přímého financování režimu podpory ve prospěch RTVE, jako tomu bylo v případě daně dotčené ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 7. září 2006, Laboratoires Boiron (C‑526/04, dále jen „rozsudek Laboratoires Boiron“, EU:C:2006:528).
52 RTVE a Komise tvrdí, že tato část důvodu kasačního opravného prostředku je nepřípustná a každopádně neopodstatněná, což tvrdí i Španělské království.
– Závěry Soudního dvora
53 Je třeba připomenout, že v bodech 92 a 93 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že společnost DTS svými argumenty, které vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU z důvodu vztahu, jenž existuje mezi dotčenými daňovými opatřeními a konkurenční výhodou, kterou požívá RTVE, zpochybňuje zásadu, která vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora a je uvedena v bodě 80 rozsudku ze dne 20. září 2001, Banks (C‑390/98, EU:C:2001:456), podle níž se poplatníci daně v zásadě nemohou dovolávat toho, že osvobození jiných osob od daně představuje státní podporu, aby se vyhnuli zaplacení uvedené daně.
54 Přitom výtka, kterou společnost DTS uplatňuje vůči tomuto konstatování v rámci první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku, neboť, jak správně uvádí RTVE a Komise, Tribunál odmítl dotčené argumenty společnosti DTS nikoli z důvodů uvedených v bodech 92 a 93 napadeného rozsudku, ale na základě argumentů uvedených v bodech 94 až 105 napadeného rozsudku, které se týkají relevantnosti rozsudku Laboratoires Boiron pro přezkum dotčené podpory, které jsou předmětem druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku.
55 První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je proto třeba zamítnout jako irelevantní.
Ke druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která vychází z toho, že daň hrazená poskytovateli placeného televizního vysílání je asymetrickou daní, která představuje podporu ve smyslu rozsudku Laboratoires Boiron.
– Argumentace účastníků řízení
56 Společnost DTS zaprvé tvrdí, že daň ukládaná poskytovatelům placeného televizního vysílání je nedílnou součástí podpory poskytované RTVE, jelikož představuje asymetrickou daň přirovnatelnou k dani dotčené v rozsudku Laboratoires Boiron. Podle ní je totiž tato daň ukládána jediné kategorii provozovatelů, a sice poskytovatelům placeného televizního vysílání, kteří jsou v konkurenčním vztahu s RTVE. Podpora vyplývá jak ze skutečnosti, že konkurent příjemce podpory podléhá dani, tak i z toho, že výnos z daně je určen k financování dotčené podpory.
57 Společnost DTS zadruhé tvrdí, že rozdíly, které Tribunál vymezil mezi daní hrazenou poskytovateli placeného televizního vysílání a daní posuzovanou v rozsudku Laboratoires Boiron, nejsou relevantní.
58 Společnost DTS předně tvrdí, že skutečnost, kterou Tribunál uvádí v bodě 100 napadeného rozsudku, a sice že hlavním cílem výběru daně hrazené poskytovateli placeného televizního vysílání není vyvážit podmínky hospodářské soutěže mezi RTVE a ostatními provozovateli, není rozhodujícím hlediskem. Podle ní je pojem podpora pojmem objektivním. Každopádně účel této daně je velmi obdobný jako účel daně dotčené ve věci, která vedla k vydání rozsudku Laboratoires Boiron, pokud je jejím účelem přispět k financování nákladů, které vzniknou RTVE v souvislosti s plněním úkolů veřejné služby.
59 Dále společnost DTS tvrdí, že závěr, který uvádí Tribunál v bodě 101 napadeného rozsudku, podle kterého je vztah mezi daní hrazenou poskytovateli placeného televizního vysílání a podporou méně úzký než vztah vymezený v rozsudku Laboratoires Boiron, je nepřesný. V tomto ohledu společnost DTS tvrdí, že Tribunál nesprávně konstatoval, že by případná neslučitelnost této daně s unijním právem neměla za přímý následek zpochybnění podpory poskytované RTVE. V napadeném rozsudku nebylo podle společnosti DTS zohledněno, že povinnost přispívat k financování konkurenčního subjektu, jež je uložena společnosti DTS, umocňuje narušení hospodářské soutěže vyplývající z poskytování finančních prostředků ve prospěch posledně uvedeného subjektu. RTVE tak požívá konkurenční výhody na trzích nabývání audiovizuálních programů nejen z důvodu prostředků, které získává za účelem plnění svých úkolů veřejné služby, ale i vzhledem k tomu, že tyto prostředky nemohou využívat subjekty, které s ní soutěží. Podle společnosti DTS by byla přitom posledně uvedená výhoda zcela odstraněna, pokud by byla zrušena daň hrazená poskytovateli placeného televizního vysílání.
60 Zatřetí podle společnosti DTS Tribunál nesprávně v bodech 102 až 104 napadeného rozsudku konstatoval, že na rozdíl od dotčené situace ve věci, v níž byl vydán rozsudek Laboratoires Boiron, není výše podpory poskytované RTVE určována výší daně hrazené poskytovateli placeného televizního vysílání. V projednávané věci totiž konkurenční výhoda, kterou využívá RTVE, narůstá s výší této daně uložené společnosti DTS, neboť čím je tato daň vyšší, tím nižší jsou zdroje, jež má společnost DTS k dispozici k tomu, aby soutěžila s RTVE. Vztah mezi uvedenou daní a podporou je tak podle společnosti DTS ještě užší, než jak byl vymezen v rozsudku Laboratoires Boiron. Ve sporném rozhodnutí Komise podle DTS dospěla k závěru, že převod veřejných prostředků ve prospěch RTVE představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.
61 Společnosti Telefónica mají zaprvé za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když vyložil restriktivně podmínky vyžadované proto, aby byl způsob financování podpory její nedílnou součástí, třebaže pravidla v oblasti státních podpor musí být předmětem teleologického výkladu.
62 Zadruhé společnosti Telefónica tvrdí, že podmínky stanovené judikaturou Soudního dvora za účelem prokázání skutečnosti, že daňové opatření je nedílnou součástí podpory, a sice určení daně na financování dotčené podpory a přímý vliv výnosu z daně na výši podpory, nejsou odlišnými a kumulativními podmínkami. Určení totiž samo o sobě svědčí o existenci nezbytné vazby mezi výší příjmů a podporou. Tribunál podle uvedených společností nesprávně vyložil rozsudek ze dne 13. ledna 2005 (C‑174/02, EU:C:2005:10), neboť v uvedeném rozsudku Soudní dvůr pouze zkoumal, zda nutně existuje vztah závazného určení mezi daní a podporou na základě relevantní vnitrostátní právní úpravy a měl za to, že v případě kladné odpovědi je přímý vliv daňového opatření na výši podpory logickým následkem.
63 Zatřetí mají společnosti Telefónica za to, že Tribunál nesprávně vyložil rozsudky ze dne 21. října 2003, van Calster a další (C‑261/01 a C‑262/01, EU:C:2003:571), a ze dne 27. listopadu 2003, Enirisorse (C‑34/01 až C‑38/01, EU:C:2003:640). Skutečnost, že se Soudní dvůr nevyjádřil k požadavku přímého vlivu daňového opatření na výši podpory, neznamená, že byl Soudní dvůr toho názoru, že se jedná o dodatečnou podmínku pro určení, zda je způsob financování podpory její součástí, nýbrž tuto skutečnost lze vysvětlit tím, že se tyto rozsudky týkaly prvních věcí, ve kterých Soudní dvůr rozhodoval o otázce oddělitelnosti.
64 RTVE, Španělské království a Komise tvrdí, že druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku není opodstatněná.
– Závěry Soudního dvora
65 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora nespadají daně do působnosti ustanovení Smlouvy v oblasti státních podpor, ledaže představují způsob financování podpory, takže jsou její nedílnou součástí (rozsudek ze dne 13. ledna 2005, Streekgewest, C‑174/02, EU:C:2005:10, bod 25, rozsudek ze dne 13. ledna 2005, Pape, C‑175/02, EU:C:2005:11, bod 14 a rozsudek ze dne 27. října 2005, Distribution Casino France a další, C‑266/04 až C‑270/04, C‑276/04 a C‑321/04 až C‑325/04, EU:C:2005:657, bod 34).
66 Lze si představit, že podpora ve vlastním slova smyslu nemusí podstatným způsobem ovlivňovat obchod mezi členskými státy, a může být tedy považována za přípustnou, avšak vzhledem k narušujícím účinkům, jež jsou zesíleny způsobem jejího financování, může být v souhrnu s ostatními okolnostmi považována za neslučitelnou s vnitřním trhem. Dále, pokud se ukáže, že je určitá daň konkrétně určena k financování podpory v rozporu s jinými ustanoveními Smlouvy, Komise nemůže prohlásit režim podpory, jehož je taková daň součástí, za slučitelný s vnitřním trhem (v tomto smyslu viz rozsudku ze dne 21. října 2003, van Calster a další, C‑261/01 a C‑262/01, EU:C:2003:571, body 47 a 48 a citovaná judikatura).
67 Způsob financování podpory tedy může činit celý režim podpor, k jehož financování slouží, neslučitelným s vnitřním trhem. Zkoumání podpory tedy nemůže být odděleno od jejího způsobu financování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2005, AEM a AEM Torino, C‑128/03, a C‑129/03, EU:C:2005:224, bod 45).
68 Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že k tomu, aby mohla být daň považována za nedílnou součást opatření podpory, musí na základě relevantní vnitrostátní právní úpravy existovat vztah závazného určení mezi dotčenou daní a dotčenou podporou v tom smyslu, že výnos z daně je nezbytně určen k financování podpory a přímo ovlivňuje její výši, a tudíž i posouzení slučitelnosti této podpory s vnitřním trhem (viz zejména rozsudek ze dne 15. června 2006, Air Liquide Industries Belgium, C‑393/04 a C‑41/05, EU:C:2006:403, bod 46 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Régie Networks, C‑333/07, EU:C:2008:764, bod 99).
69 V projednávané věci Tribunál v bodech 65 až 86 napadeného rozsudku konstatoval, jak je neúspěšně napadáno v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku, že z použitelných ustanovení vnitrostátního práva vyplývá, že výše podpory určená RTVE nezávisí přímo na výši příjmů z dotčených daňových opatření, jelikož se tato výše stanoví podle čistých nákladů na plnění úkolů veřejné služby svěřené RTVE.
70 Tribunál totiž v této souvislosti konkrétně uvedl, jak vyplývá z bodů 47 a 48 tohoto rozsudku, že překročí-li příjmy, kterými disponuje RTVE, náklady na plnění úkolů veřejné služby, kterou posledně uvedený subjekt zajišťuje, bude přebytek v závislosti na jeho výši převeden buď do rezervního fondu, nebo do státního rozpočtu, přičemž se na tyto příjmy vztahuje kromě toho absolutní omezení, a proto se veškeré příjmy nad tuto absolutní hranici rovněž převádějí ve prospěch souhrnného státního rozpočtu. Tribunál dále konstatoval, že pokud tyto příjmy nepostačují k pokrytí nákladů, je Španělsko povinno pokrýt deficit.
71 Za těchto podmínek, i když je nesporné, že financování podpory poskytované RTVE je zajišťováno dotčenými daňovými opatřeními, Tribunál mohl v bodě 104 napadeného rozsudku nicméně konstatovat, na rozdíl od toho, co tvrdí společnost DTS a společnosti Telefónica, že tato daňová opatření nejsou nedílnou součástí uvedené podpory, aniž by se dopustil nesprávného právního posouzení.
72 Vzhledem k tomu, že výnos z dotčené daně nemá žádný přímý vliv na výši podpory poskytované RTVE, její přidělení ani výše není určeno podle tohoto výnosu a tento výnos není nezbytně určen k financování této podpory, neboť část tohoto výnosu může být přidělena k jiným účelům, nelze dospět k závěru, že mezi těmito daňovými opatřeními a dotčenou podporou existuje vztah závazného určení.
73 V této souvislosti není relevantní skutečnost, že dotčená daňová opatření byla zavedena za účelem kompenzace vyloučení příjmů z podnikatelské činnosti, které RTVE dříve plynuly, zejména příjmy z reklamy (obdobně viz rozsudek ze dne 13. ledna 2005 2005, Streekgewest, C‑174/02, EU:C:2005:10, bod 27).
74 Argumentace společnosti DTS vycházející z rozsudku Laboratoires Boiron nemůže tyto závěry zpochybnit.
75 V této souvislosti je třeba připomenout, že podstatou konstatování Soudního dvora v uvedeném rozsudku je, že v případě asymetrického zdanění, tj. pokud je dani podrobena pouze jedna ze dvou kategorií subjektů, které jsou v soutěžním postavení, se mohou subjekty, které jsou poplatníky daně, dovolávat její protiprávnosti. V takovém případě totiž podpora vyplývá ze skutečnosti, že jiná kategorie hospodářských subjektů, s níž je uvedená zdaněná kategorie v přímém soutěžním vztahu, není uvedené dani podrobena. Opatření podpory tedy spočívá v samotné dani, neboť posledně uvedená daň a podpora představují dva neoddělitelné prvky jednoho a téhož daňového opatření. Tuto situaci ovšem nelze stavět na roveň situaci jakéhokoli osvobození od daně s obecnou působností, od něhož je tato daň oddělitelná (v tomto smyslu viz rozsudek Laboratoires Boiron, body 30 až 48).
76 Tribunál se nedopustil nesprávného právního posouzení, měl-li v bodech 98 až 103 napadeného rozsudku za to, že daň hrazená poskytovateli placeného televizního vysílání, jejímž poplatníkem je společnost DTS, není srovnatelná s asymetrickou daní dotčenou ve věci, ve které byl vydán rozsudek Laboratoires Boiron.
77 V projednávaném případě, jak uvedl Tribunál v bodě 101 napadeného rozsudku, totiž nejsou dotčená daňová opatření a podpora poskytovaná RTVE dva neoddělitelné prvky jednoho a téhož daňového opatření, neboť na rozdíl od dotčené situaci ve věci, ve které byl vydán rozsudek Laboratoires Boiron, není přímým důsledkem případné nepoužitelnosti dotčených daňových opatření z důvodu jejich případné neslučitelnosti s unijním právem zpochybnění podpory, neboť, jak vyplývá z bodů 48 a 70 napadeného rozsudku, španělský stát je povinen pokrýt rozdíl mezi finančními prostředky, kterými disponuje RTVE, a jejími celkovými náklady na plnění jejích závazků veřejné služby.
78 Kromě toho, jak rovněž správně uvedl Tribunál v bodě 102 napadeného rozsudku, ve věci, v níž byl vydán rozsudek Laboratoires Boiron, byla výše podpory určována pouze výší daně, neboť prospěch, který měli příjemci z toho, že jejich konkurenti jsou podrobeni sporné dani, závisel nutně na její výši. Naproti tomu v projednávaném případě je výše podpory, jak vyplývá z bodů 69 až 71 tohoto rozsudku, určena čistými náklady na plnění závazku veřejné služby.
79 Je jistě pravdou, jak správně tvrdí společnost DTS, že rovněž v projednávané věci je daň uložená poskytovatelům placeného televizního vysílání určena na financování režimu podpory ve prospěch RTVE, v jehož případě měla Komise za to, že představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Povinnost odvádět tuto daň tudíž představuje pro společnost DTS dodatečné konkurenční znevýhodnění na trzích, na nichž soutěží s RTVE, neboť posledně uvedená není osobou povinnou k odvádění uvedené daně.
80 Nicméně, jak správně uvedl Tribunál v bodech 84 a 102 napadeného rozsudku, tato samotná okolnost nestačí k prokázání skutečnosti, že taková daň je nedílnou součástí podpory.
81 Jednak totiž, jak již konstatoval Soudní dvůr, otázka, zda tvoří daň nedílnou součást podpory, která je daní financována, není podmíněna existencí konkurenčního vztahu mezi osobami povinnými k odvádění daně a příjemcem podpory financované uvedenou daní, ale výlučně tím, že na základě relevantní vnitrostátní právní úpravy musí existovat vztah závazného určení mezi uvedenou daní a dotčenou podporou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Régie Networks, C‑333/07, EU:C:2008:764, body 93 až 99).
82 Z judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že neexistuje žádný vztah závazného určení mezi daní a osvobozením jedné kategorie podniků od uvedené daně, a to i kdyby posledně uvedené podniky působily v konkurenčním vztahu s podniky, které jsou poplatníky dotčené daně. Uplatnění osvobození od daně a jeho rozsah totiž nezávisí na výnosu z daně. Osoby povinné k dani se přitom nemohou dovolávat toho, že osvobození jiných osob od daně představuje státní podporu, aby se vyhnuly zaplacení uvedené daně nebo dosáhly jejího vrácení (v tomto smyslu viz mimo jiné rozsudek ze dne 27. října 2005, Distribution Casino France a další, C–266/04 až C–270/04, C–276/04 a C–321/04 až C–325/04, EU:C:2005:657, body 41 a 42).
83 Jednak, jak již bylo uvedeno v bodě 65 tohoto rozsudku, pravidla týkající se státní podpory se na daně v zásadě nevztahují. Přitom, jak uvedl generální advokát v bodě 96 svého stanoviska, pokud by byl následován argument společnosti DTS, znamenalo by to, že jakákoli daň, která by byla vybírána odvětvově a dotýkala se hospodářských subjektů, které soutěží s příjemcem podpory, jež je prostřednictvím této daně financována, by musela být zkoumána z hlediska článků 107 a 108 SFEU.
84 Z výše uvedených úvah vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, měl-li za to, že daň hrazená provozovateli placeného televizního vysílání není součástí režimu podpory poskytované RTVE.
85 Druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je proto třeba zamítnout jako neopodstatněnou.
Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při použití čl. 106 odst. 2 SFEU
Argumentace účastníků řízení
86 Společnost DTS tvrdí, že v napadeném rozsudku Tribunál zkreslil základ druhého žalobního důvodu znějícího na zrušení v prvním stupni, který vycházel z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU. Společnost DTS tvrdí, že ačkoli Tribunál konstatoval v bodech 151 a 152 uvedeného rozsudku opak, DTS neuplatňovala před Tribunálem žádný argument, který by se týkal účinků vlastní podpory poskytované RTVE, ale pouze tvrdila, že způsob financování této podpory zvyšuje míru narušení hospodářské soutěže v důsledku uvedené podpory a že podpora společně s uvedeným způsobem financování jsou jako celek neslučitelné se společným zájmem. Podle společnosti DTS Tribunál v této souvislosti nesprávně vyložil několik z jejích argumentů.
87 Podle společnosti DTS vedlo toto zkreslení k tomu, že Tribunál rozhodoval ultra petita, čímž změnil předmět sporu. Vzhledem k tomu, že sama na jednání před Tribunálem upřesnila, že druhý žalobní důvod znějící na zrušení se uplatní pouze za předpokladu, že prvnímu žalobnímu důvodu bude vyhověno, Tribunál tím, že posledně uvedený zamítl, nemohl podle společnosti DTS posuzovat tento druhý žalobní důvod. Nicméně i za předpokladu, že by Tribunál mohl o tomto žalobním důvodu rozhodnout, mohl jej odmítnout pouze z důvodu uvedeného v bodě 151 napadeného rozsudku, v němž se uvádí, že Komise neměla povinnost zohlednit účinky daně hrazené poskytovateli placeného televizního vysílání, neboť toto daňové opatření není nedílnou součástí podpory. Tribunál ovšem změnil předmět sporu tím, že v bodě 152 uvedeného rozsudku nově vyložil druhý uplatněný žalobní důvod tak, jako by se týkal účinků vlastní podpory.
88 Podle společnosti DTS Tribunál tímto překročil meze své pravomoci pro soudní přezkum posouzení, která Komise učinila ohledně dodržení zásady proporcionality zakotvené v čl. 106 odst. 2 SFEU. V rámci tohoto přezkumu, jak tvrdí společnost DTS, totiž Tribunál může pouze ověřovat, zda se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, a nemůže nahradit posouzení Komise vlastním posouzením či a fortiori zkoumat aspekty, které Komise neposuzovala. Přitom vzhledem k tomu, že Tribunál potvrdil rozhodnutí Komise, v němž se uvádí, že daň hrazená poskytovateli televizního vysílání není nedílnou součástí podpory, nemohl dojít k jinému závěru, než že Komise byla oprávněna schválit dotčenou podporu. Podle společnosti DTS Tribunál naopak nemohl rozhodovat o takových otázkách, jako je riziko, že se RTVE bude chovat protisoutěžně, a to mimo jiné i v podobě přeplácení, neboť Komise takové otázky neposuzovala.
89 RTVE tvrdí, že třetí důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný. Shodně se Španělským královstvím a Komisí má každopádně za to, že tento důvod kasačního opravného prostředku je neúčinný nebo přinejmenším neopodstatněný.
Závěry Soudního dvora
90 Je třeba uvést, že třetí důvod kasačního opravného prostředku je zcela postaven na předpokladu, že Tribunál nesprávně vyložil rozsah druhého žalobního důvodu znějícího na zrušení, který byl uplatněn v prvním stupni a vychází z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU.
91 Je třeba nicméně konstatovat, že společnost DTS svým kasačním opravným prostředkem nezpochybňuje žádné z posouzení, jež Tribunál uvádí v bodech 113 až 167 napadeného rozsudku v souvislosti s odůvodněním zamítnutí tohoto druhého důvodu žaloby.
92 Společnost DTS zejména netvrdí, že tato část napadeného rozsudku je stižena nesprávným právním posouzením, přičemž od počátku zdůrazňuje, že se její kasační opravný prostředek netýká přezkumu slučitelnosti podpory poskytované RTVE s čl. 106 odst. 2 SFEU.
93 Z toho vyplývá, že třetí důvod kasačního opravného prostředku, byť by byl opodstatněný, nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku.
94 Za těchto podmínek je třeba tento důvod kasačního opravného prostředku odmítnout jakožto neúčinný.
K důvodům kasačního opravného prostředku uplatňovaným společnostmi Telefónica, které vychází z porušení článku 40 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 106 odst. 2 SFEU.
95 V kasační odpovědi uplatnily společnosti Telefónica důvod kasačního opravného prostředku vycházející z porušení článku 40 statutu Soudního dvora Evropské unie, v rámci něhož tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že odmítl jako nepřípustnou jejich argumentaci týkající se porušení článku 108 SFEU.
96 V téže kasační odpovědi společnosti Telefónica rovněž uplatňují důvod kasačního opravného prostředku vycházející z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU, v němž tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, neboť uplatnil příliš omezený přezkum v případě otázky, zda dotčený režim podpor respektuje zásadu proporcionality, neboť se v tomto ohledu držel v prostoru pro posouzení, který má Komise.
97 Je nesporné, že cílem těchto důvodů kasačního opravného prostředku je zrušení napadeného rozsudku z důvodů, kterých se společnost DTS v rámci svého kasačního prostředku nedovolává.
98 Společnost DTS se totiž na podporu uvedeného kasačního opravného prostředku nijak nedovolávala porušení článku 40 statutu Soudního dvora. Dále, i když třetí důvod kasačního opravného prostředku formálně vychází z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU, sama společnost DTS ve svém kasačním opravném prostředku upřesňuje, jak vyplývá z bodu 92 tohoto rozsudku, že nezpochybňuje přezkum slučitelnosti podpory poskytované RTVE s ohledem na toto ustanovení, neboť v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku pouze vytýká Tribunálu, že zkreslil některé z jejích argumentů.
99 Přitom podle článku 174 jednacího řádu návrhové žádání v kasační odpovědi musí směřovat k vyhovění kasačnímu opravnému prostředku, nebo k jeho úplnému nebo částečnému odmítnutí či zamítnutí.
100 Kromě toho v souladu s článkem 172 uvedeného jednacího řádu kterýkoli účastník řízení v dotčené věci před Tribunálem může předložit samostatným podáním odděleně od kasační odpovědi vedlejší kasační opravný prostředek, který musí podle čl. 178 odst. 1 a odst. 3 druhé věty uvedeného jednacího řádu směřovat k úplnému nebo částečnému zrušení napadeného rozhodnutí, přičemž dovolávané právní důvody a argumenty se musí lišit od důvodů a argumentů uplatněných v kasační odpovědi.
101 Z těchto ustanovení vykládaných společně vyplývá, že kasační odpověď nemůže směřovat ke zrušení napadeného rozsudku z důvodů, které se liší od důvodů uplatněných v kasačním opravném prostředku, nebo z důvodů samostatných, neboť takové důvody lze předkládat pouze v rámci vedlejšího kasačního opravného prostředku.
102 Důvody kasačního opravného prostředku uplatňované společnostmi Telefónica, které vycházejí z porušení článku 40 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 106 odst. 2 SFEU, je tudíž třeba zamítnout jako nepřípustné.
K vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku
103 Na podporu svého vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Telefónica uplatňují jediný důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku, který vychází z porušení článku 40 statutu Soudního dvora Evropské unie v důsledku toho, že Tribunál odmítl jako nepřípustnou jejich argumentaci týkající se porušení článku 108 SFEU.
Argumentace účastníků řízení
104 Společnosti Telefónica tvrdí, že Tribunál nemohl odmítnout jako nepřípustné jejich důvody znějící na zrušení, které uplatnily v prvním stupni a které vycházejí z porušení článku 108 SFEU z toho důvodu, že byly předloženy poprvé ve spise vedlejšího účastníka, takže nesouvisí s předmětem sporu.
105 Společnosti Telefónica tvrdí, že v bodě 216 napadeného rozsudku Tribunál předně nemohl vycházet z rozsudku ze dne 19. listopadu 1998, Spojené království v. Rada (C–150/94, EU:C:1998:547), jelikož společnosti Telefónica na tento rozsudek neodkazovaly.
106 Kromě toho podle nich Tribunál v bodě 217 napadeného rozsudku nevysvětlil, v čem rozsudek ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie (C–334/08, EU:C:2010:414), odůvodňuje v části, v níž se týká předkládání důvodů, které nebyly předloženy hlavním účastníkem řízení, skutečnost, že vedlejší účastník v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti má větší svobodu pro předložení důvodů než vedlejší účastník v řízení o žalobě na neplatnost. Pokud by se vedlejší účastník musel omezit na důvody předložené hlavním účastníkem řízení, postrádal by čl. 132 odst. 2 jednacího řádu, který mu ukládá uvést důvody, smysl.
107 RTVE tvrdí, že vedlejší kasační opravný prostředek je nepřípustný. Podle RTVE je v rámci tohoto vedlejšího kasačního opravného prostředku uplatňován v rozporu s čl. 178 odst. 3 druhou větou jednacího řádu jediný důvod, který je totožný s jedním z důvodů, které uvádějí společnosti Telefónica ve své kasační odpovědi k hlavnímu kasačnímu opravnému prostředku. Dále v tomto vedlejším kasačním opravném prostředku nejsou přesně uvedeny zpochybňované části odůvodnění napadeného rozsudku, což je v rozporu s první větou téhož ustanovení. Uvedený vedlejší kasační opravný prostředek je podle názoru RTVE v každém případě neopodstatněný. Španělské království a Komise mají rovněž za to, že je třeba argumenty společností Telefónica odmítnout.
Závěry Soudního dvora
K přípustnosti vedlejšího kasačního opravného prostředku
108 Stran přípustnosti vedlejšího kasačního opravného prostředku je třeba připomenout, že v čl. 178 odst. 3 druhé větě jednacího řádu je stanoveno, jak již bylo uvedeno v bodě 100 tohoto rozsudku, že právní důvody a argumenty dovolávané na podporu vedlejšího kasačního opravného prostředku se musí lišit od důvodů a argumentů uplatněných v kasační odpovědi k hlavnímu kasačnímu opravnému prostředku.
109 V projednávaném případě je pravdou, že vše nasvědčuje tomu, že jediný důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku, který společnosti Telefónica uplatňují na podporu svého vedlejšího kasačního opravného prostředku, který vychází z porušení článku 40 statutu Soudního dvora Evropské unie, odpovídá ve všech částech jednomu z důvodů uplatněných v jejich kasační odpovědi na hlavní kasační opravný prostředek podaný společností DTS.
110 Nicméně, nemá-li být zpochybněna skutečnost, že se podle jednacího řádu rozlišuje mezi hlavním kasačním opravným prostředkem a vedlejším kasačním opravným prostředkem, nelze požadavek, jenž je uložen na základě čl. 178 odst. 3 druhé věty uvedeného jednacího řádu, chápat než tak, že vychází z předpokladu, že důvody a argumenty uváděné v kasační odpovědi na hlavní opravný prostředek jsou samy o sobě obdobné jako důvody uplatňované v rámci hlavního kasačního opravného prostředku.
111 V projednávaném případě, jak vyplývá z bodů 95 a 102 tohoto rozsudku, je přitom důvod, který uvádějí společnosti Telefónica ve své odpovědi na hlavní kasační prostředek podaný společností DTS, který vychází z porušení článku 40 statutu Soudního dvora Evropské unie, nepřípustný, neboť se liší od důvodů uplatňovaných v kasačním opravném prostředku.
112 Stran dodržení požadavků, které jsou stanoveny v čl. 178 odst. 3 první větě jednacího řádu, postačí konstatovat, že vedlejší kasační prostředek se výslovně týká bodů 207 až 218 napadeného rozsudku, čímž s požadovanou přesností vymezuje zpochybňované odůvodnění uvedeného rozsudku.
113 Za těchto podmínek je třeba mít za to, že vedlejší kasační opravný prostředek je přípustný v části, v níž se týká bodů 207 až 218 napadeného rozsudku.
K věci samé
114 Pokud jde o opodstatněnost vedlejšího kasačního opravného prostředku, je třeba připomenout, že účastník řízení, kterému bylo podle článku 40 statutu Soudního dvora Evropské unie povoleno vedlejší účastenství v řízení o sporu, který byl předložen k rozhodnutí Soudnímu dvoru, nemůže změnit předmět sporu, jak vyplývá z návrhových žádání a žalobních důvodů hlavních účastníků řízení. Z toho vyplývá, že přípustné jsou pouze ty argumenty vedlejšího účastníka, které patří do rámce vymezeného těmito návrhovými žádáními a žalobními důvody (rozsudek ze dne 7. října 2014, Německo v. Rada, C–399/12, EU:C:2014:2258, bod 27).
115 V projednávané věci společnosti Telefónica svým jediným důvodem vedlejšího kasačního opravného prostředku vytýkají Tribunálu, že v bodech 207 až 218 napadeného rozsudku odmítl jako nepřípustné žalobní důvody domáhající se zrušení, které byly před Tribunálem uplatněny v jejich spise vedlejšího účastníka, v nichž vytýkaly Komisi porušení článku 108 SFEU.
116 Přitom je nesporné, že společnost DTS neuplatňovala porušení tohoto ustanovení na podporu své žaloby v prvním stupni, neboť tři žalobní důvody, které společnost předložila a jimiž se domáhala zrušení sporného rozhodnutí, vycházely z porušení článku 107 SFEU, článků 49 a 64 SFEU a čl. 106 odst. 2 SFEU.
117 Z toho vyplývá, jak konstatoval Tribunál v bodě 212 napadeného rozsudku, že důvody předložené společnostmi Telefónica v rámci spisu vedlejšího účastníka v řízení před Tribunálem, nesouvisí s předmětem sporu vymezeným společností DTS, čímž tedy pozměňují rámec sporu v rozsahu neslučitelném s článkem 40 statutu Soudního dvora Evropské unie.
118 V této souvislosti Tribunál správně v bodě 217 napadeného rozsudku konstatoval, že řešení přijaté v rozsudku ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie (C‑334/08, EU:C:2010:414) v rámci řízení o žalobě pro nesplnění povinnosti podle čl. 260 SFEU nelze uplatnit v řízení o žalobě na neplatnost podle článku 263 SFEU.
119 Řízení o žalobě pro nesplnění povinnosti totiž spočívá v objektivním zjištění toho, zda se členský stát nedopustil nesplnění povinností, které mu ukládá unijní právo (viz zejména rozsudek ze dne 6. října 2009, Komise v. Španělsko, C–562/07, EU:C:2009:614, bod 18).
120 Z toho vyplývá, jak správně konstatoval Tribunál v bodě 217 napadeného rozsudku, že v rámci takového řízení Soudní dvůr musí provést všechna nezbytná zjištění, aby mohl rozhodnout o nesplnění povinností, čímž důvod na obranu, který uplatňuje vedlejší účastník řízení a jenž se týká skutkové nebo právní okolnosti, kterou Komise musí nezbytně přezkoumat v rámci své analýzy, nemůže změnit předmět sporu, i kdyby nebyl uplatněn dotčeným členským státem. Naproti tomu řízení o žalobě na neplatnost je vymezeno specificky důvody kasačního opravného prostředku dovolávanými navrhovatelem kasačního opravného prostředku.
121 Kromě toho, i když podle znění ustanovení čl. 132 odst. 2 písm. b) jednacího řádu spis vedlejšího účastníka musí obsahovat důvody a argumenty vedlejšího účastníka, neznamená to, že se posledně uvedený může dovolávat nových důvodů, odlišných od důvodů předložených navrhovatelem kasačního opravného prostředku. Toto ustanovení, jak uvedl generální advokát v bodě 219 svého stanoviska, je součástí mezí vytyčených řízením o vedlejším účastenství a toto ustanovení je třeba vykládat s přihlédnutím k ustanovení článku 129 uvedeného jednacího řádu, v němž se stanoví, že vstup vedlejšího účastníka do řízení se omezí na úplnou či částečnou podporu návrhového žádání jednoho z hlavních účastníků řízení, že vedlejší účastenství je závislé na sporu mezi hlavními účastníky řízení a vedlejší účastník musí přijmout stav řízení, jaký je v době jeho vstupu do něj.
122 Pokud jde o výtku, podle které společnosti Telefónica vytýkají Tribunálu, že v bodě 216 napadeného rozsudku odkázal na rozsudek ze dne 19. listopadu 1998, Spojené království v. Rada (C‑150/94, EU:C:1998:547), postačí konstatovat, že je zcela neúčinná, neboť toto nemůže vést k nesprávnému právnímu posouzení, kterým by byl stižen napadený rozsudek; jmenované společnosti ostatně netvrdily, že se Tribunál v případě uvedeného bodu dopustil nesprávného právního posouzení.
123 Jediný důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku je proto třeba zamítnout jako neopodstatněný.
K nákladům řízení
124 Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný. Článek 138 odst. 1 téhož jednacího řádu, který je mutatis mutandis použitelný na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, stanoví, že účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
125 Jelikož společnost DTS neměla ve věci úspěch a Komise požadovala náhradu nákladů řízení, ponese společnost DTS vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí v rámci řízení o hlavním kasačním opravném prostředku.
126 Pokud jde o vedlejší kasační opravný prostředek, společnosti Telefónica, jelikož neměly ve věci úspěch a Komise požadovala náhradu nákladů řízení, rovněž ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí v souvislosti s vedlejším kasačním opravným prostředkem.
127 V souladu s čl. 184 odst. 4 uvedeného jednacího řádu ponesou společnosti Telefónica vlastní náklady řízení související s hlavním kasačním opravným prostředkem a RTVE ponese vlastní náklady řízení v souvislosti s hlavním kasačním opravným prostředkem a vedlejším kasačním opravným prostředkem.
128 Podle čl. 140 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, který je mutatis mutandis použitelný na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, nesou členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. V souladu s těmito ustanoveními ponese Španělské království vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
1) Kasační opravný prostředek se zamítá.
2) DTS Distribuidora de Televisión Digital SA ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí v souvislosti s hlavním kasačním opravným prostředkem.
3) Telefónica de España SA a Telefónica Móviles España SA ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí v souvislosti s vedlejším kasačním opravným prostředkem.
4) Corporación de Radio y Televisión Española SA (RTVE) a Španělské království ponesou vlastní náklady řízení.
Podpisy.